Špatná nálada obvykle není důvodem k optimismu, podle psychologů ale i špatná nálada může být (alespoň v některých případech) vyloženě prospěšná.

Například melancholická nálada nebo nostalgie bývají vlastně uklidňující a mohou prý pomoci při plánování a hledání motivace. Smutek zase může podpořit empatii a vnímavost k morálním a estetickým záležitostem. O smutku je rovněž už dlouho známo, že může spouštět uměleckou kreativitu.

TIP: Mnoho žen má zkušenost se smutkem a slzami po sexu

Nedávné vědecké experimenty také potvrzují, že mírně špatné nálady vlastně často fungují jako automatická podvědomá výstraha, která nás upozorňuje na možná rizika. Špatná nálada tím pádem zvyšuje naši pozornost a vnímavost k okolí a zvyšuje schopnost soustředit se během obtížných situací.

Americké stíhačky F-14 Tomcat během války v Perském zálivu. Tyto stroje se účastnily jak operace Pouštní štít, tak Pouštní bouře. Měly na starosti vzdušné krytí především týlu, patrolování a zaznamenaly jeden sestřel irackého letounu (vrtulník Mil Mi-8) při ztrátě jednoho vlastního stroje.

Možná, že tento zvláštní obrázek vypadá jako sbírka barevných skvrn, ve skutečnosti jde ale o snímek nově zrozené hvězdy s vysokým rozlišením. Hvězda se jménem HH 212, vzdálená pouhých 1 300 světelných let v mlhovině v Orionu, je velmi mladá. Průměrná doba existence obdobné hvězdy s malou hmotností je 100 miliard let, ale tato hvězda je stará pouhých 40 000 let. V hvězdném měřítku tak jde o skutečné miminko.

Bližší pohled na HH 212 odhaluje výrazný tmavší, chladnější prachový pás, který se táhne přes disk, směstnaný mezi dvěma jasnějšími oblastmi, které jsou ohřáté protohvězdou. Výsledek připomíná kosmický hamburger. Je to poprvé, co astronomové pozorovali podobný prachový pás v nejranějších fázích tvorby hvězd.

Říká si Pastor Talent a v africkém Zimbabwe je nesmírně populární. Kontroverzní pastor Paul Sanyangore se již na počátku roku svěřil s tím, že má přímou telefonní linku na samotného Boha. „Když mohl s Bohem mluvit Abraham, proč by nemohl mluvit se mnou?“ nenechává Sanyangore prostor pro pochybnosti. 

Se svými hovory s Bohem vystupuje v televizním pořadu „Nebe online“ a slibuje, že telefonní kontakt na Všemohoucího brzy zveřejní. Telefonní číslo se mu prý zjevilo během modliteb. „Ano, říká mi, co mám dělat. Obracím se na něj kdykoli potřebuji poradit, podobně jako kdysi Mojžíš,“ říká o svém exkluzivním rádci křesťanský pastor.

Afričtí kazatelé jsou vůbec nesmírně zajímavá partička, v Etiopii si například vybudoval skvělou živnost na exorcistických seancích duchovní zdejší ortodoxní církve a hvězda televizních show Memhir Girma Wondimu.

První český elektromobil Škoda Vision E by měl naše silnice brázdit asi za 3 roky, kdy ho Škoda hodlá uvést na trh. Zatím automobilka představila pouze jeho koncept na nedávném autosalonu v Šanghaji.

První český elektromobil má dojet až 500 km na 1 nabití

Elektrické SUV-kupé od Škody sice neohromí přehnaným futuristickým vzhledem, ale svými parametry se rozhodně nedrží při zemi. S dojezdem 500 km na jedno nabití se řadí k vůdcům pomyslného elektrického pelotonu. Například i většina elektromobilů od Tesla Motors zvládne po nabití dojet „jen“ něco kolem 400 km.

Škoda Vision E dosáhne maximální rychlosti 180 km za hodinu a má disponovat 3. úrovní autonomního řízení. To znamená, že umělá inteligence elektromobilu zvládne bez problémů pohyb v kolonách, vyhýbání se kolemjedoucím vozidlům, projíždění většiny úseků na dálnicích a vyhledávání volného místa na parkovišti a následné zaparkování. Nicméně, v ostatních situacích auto předá řízení lidskému řidiči.

Na chvíli zdřímnout za volantem si člověk může jen u vozu se 4. úrovní autonomního řízení. Vůz totiž zvládne vše sám s výjimkou mimořádných situací (např. sněhová kalamita). V nejvyšší 5. úrovní není řidič už vůbec potřeba. Nicméně současná vozidla dosahují max. 2. úrovně, kdy je možné autu řízení jen občas přenechat.

Vision E nabije baterii rychleji než vozy od Tesly

První elektromobil ze stáje Škoda pro lepší komfort nabídne zvýšenou pozici sedaček a jejich mírné vytočení (o 20 stupňů) pro snadnější nastupování. Dveře po stranách se budou netradičně otvírat proti sobě. Kromě těchto malých vychytávek Škoda plánuje revoluční rychlost nabíjení baterie. K nabití 80 % baterie by mělo stačit pouhých 30 minut. Pro srovnání s konkurencí si pomůžeme zase u známé automobilky Tesla. Její populární elektromobil Model S dosáhne v režimu rychlonabíjení 80 % nabité baterie za 40 minut. Plné nabití baterie trvá 75 min.

Nicméně, ani společnost Tesla Motors nespí na vavřínech a už v dnes pracuje na efektivnějším systému nabíjení, Supercharger V3, který by dodal energii téměř vybité baterii elektromobilu za pouhou čtvrthodinku.

Dobijecí stanice pro elektromobily stále přibývají

Rychlé nabíjení ve stanicích Tesla Supercharger je dostupné na necelých 3 stovkách míst po celé Evropě. V České republice dobíjecí stanice Tesly stojí jen jedna. Milovníci rychlých elektromobilů ji najdou na Vysočině poblíž Humpolce. Řidič elektroauta ale může využít jednu z více než stovky dobíjecích stanic po celé republice. Komu rychle dochází šťáva, lehce zjistí, kde je nejbližší stanice na jedné z aktualizovaných online map dobíjecích stanic. Stanic pro dobíjení elektromobilů rychle přibývá nejen u nás, ale i všude ve světě. Noční můra nepojízdného elektromobilu bez kapky elektřiny někde na dálnici nebo uprostřed pustiny už řidiče děsit nemusí.

Více zajímavých článků z oblasti elektromobility najdete na našem portálu.

Posledním panovníkem, který pocházel ze stavů české šlechty, byl Jiří z Poděbrad. Ten – pod vlivem okolností, tváří v tvář rozvratu a pod tlakem katolické Zelenohorské jednoty – uzavřel nedlouho před smrtí úmluvu s polským králem Kazimírem IV., podle níž měl český sněm po Jiřího skonu zvolit na trůn člena jagellonského rodu. Panovník tak v zájmu nastolení pořádku v království upřednostnil cizího následníka před vlastními potomky. Roku 1471 byl tudíž králem zvolen katolík Vladislav Jagellonský, syn Kazimíra IV. a jeho ženy Alžběty Habsburské. Jagellonci byli přitom litevského původu.

Předchozí části:

Řeč českých králů: Byli čeští králové opravdu Češi? A jakým jazykem mluvili?

Řeč českých králů: Jan Lucemburský nebyl Čechem, nýbrž Evropanem

Slabý panovník

Vladislavův přístup k vládě byl na hony vzdálený odkazu Karla IV. či Jiřího z Poděbrad. Velmi slabý panovník podléhal zájmům šlechticů, zejména katolíků. Traduje se, že při jednání s aristokracií odpovídal pouze „bene“, tedy „dobře“, aby ještě víc neoslabil své již tak nepevné postavení. Moc pánů nad králem byla citelná. Roku 1490 však Vladislav získal uherskou korunu, přesídlil do Budína a do Čech se vracel jen sporadicky. Ostatně, česky se nikdy pořádně nenaučil. 

Jeho nepřítomnost vedla k dalšímu oslabení, jež kráčelo ruku v ruce s vnitřními konflikty. Jednu z mála zásluh, kterou u nás můžeme Vladislavovi II. připsat, představuje zvelebení Pražského hradu. Jeho syn Ludvík Jagellonský pak svůj osud od počátku spojil s Uhrami a pozici českého panovníka oslabil ještě víc. Ačkoliv byli oba Jagellonci českými králi, o zemi prakticky nedbali a za Čechy je lze považovat ještě méně než Jana Lucemburského.

Pod žezlem Habsburků

Psal se rok 1526, Ludvík Jagellonský zahynul u Moháče v bitvě s Turky a český trůn znovu osiřel. Bylo tedy zapotřebí zvolit nového panovníka. Uchazečů se sešlo hned několik: polský král Zikmund I. Starý, bavorští Wittelsbachové, a dokonce i významní čeští šlechtici Vojtěch z Pernštejna a Zdeněk Lev z Rožmitálu. Volba však nakonec padla na rakouského arcivévodu Ferdinanda Habsburského, bratra císaře Karla V., který českým stavům slíbil mnohé: že zaplatí polovinu astronomického královského dluhu ve výši 300 tisíc zlatých, že bude sídlit v Praze, že neporuší stavovská práva a bude respektovat náboženskou svobodu… 

Nesplnil ovšem téměř nic, a naopak se jako zastánce absolutistické moci dostal do ostrého sporu se šlechtou i městy. Přestože však s českými zeměmi nikdy příliš nesouzněl, ukázal svoji diplomatickou dobrou vůli. Na Tridentském koncilu (který měl reformovat církev) vymohl pro Čechy výjimku pro přijímání pod obojí: Mešní víno tak mohli pít z kalichu i prostí věřící, nikoliv pouze kněží – zmíněný obřad praktikovali husité, ale pro pravověrné katolíky byl kacířský. 

Ferdinand nakonec jistou dobu skutečně sídlil v Praze, kde nechal mimo jiné zbudovat krásný renesanční letohrádek Belveder. Cesta k provinčnosti a začlenění českého království do habsburské monarchie nicméně započala.

V roce 1848, kdy Ferdinand oslavil 55. narozeniny, oznámil abdikaci pod tlakem revolučních událostí. Navzdory tomu jej čekalo ještě dalších 27 let, které v poklidu strávil v Čechách. Každoroční pobyt císaře v Zákupech začínal zpravidla v červnu a prodlužil se do poloviny měsíce října. A protože se s rostoucím věkem u císaře objevovaly různé zdravotní obtíže, které znesnadňovaly zejména jeho pohyb, bylo třeba zámek trochu zmodernizovat.

Kalendář ukazoval 16. prosince 1965 a dvoučlenná posádka se chystala na návrat zpět na Zemi. Měla za sebou úspěšnou misi, během níž se mj. na pár metrů přiblížila k lodi Gemini 7. Nebyly žádné technické či jiné problémy, a tak panovala uvolněná nálada. Náhle se éterem ozval z vesmíru vzrušený hlas.

„Pozorujeme objekt, vypadá jako družice pohybující se ze severu na jih, zřejmě na polární dráze,“ hlásil velitel Schirra. Řídicí středisko zpozornělo, něco podobného tu ještě nikdy nebylo. „Zdá se, že [objekt] brzy vstoupí do atmosféry... Vidíme velitelský modul a dalších osm menších modulů v přední části. Zřetelně vidíme, že pilot velitelského modulu má červený skafandr!“

Než se na Zemi stačili vzpamatovat, rozezněla se foukací harmonika a k ní pět zvonečků podkreslovalo tradiční melodii „Rolničky, rolničky“. Spojař Elliot See jen vydechl: „Tak to byla síla!“ Jak později přiznal druhý pilot Stafford, šlo o Schirrův nápad. „Dvakrát nebo třikrát jsme cvičili, aby se to povedlo. Ale zpěv jsme raději zavrhli.“

Osmitónová harmonika (model Little Lady, výrobce Hohner) a pět malých zvonečků jsou dnes k vidění jako vzácný exponát v Národním muzeu letectví a kosmonautiky ve Washingtonu D. C. Jde totiž o první hudební nástroje, které se rozezněly ve vesmíru.

Alkohol ve vesmíru

Ovšem první vánoční svátky ve vesmíru oslavilo lidstvo opravdu stylově (a dodnes nepřekonaným způsobem) – na oběžné dráze kolem Měsíce! Na ni byla loď Apollo 8, jako první plavidlo s lidskou posádkou, navedena 24. prosince 1968. Vesmírná loď se vracela po deseti obletech Měsíce (po dvaceti hodinách) o den později. Právě tento den byl pro trojici kosmonautů – Franka Bormana, Jamese Lovella a Williama Anderse – slavnostní, protože v USA se Vánoce slaví 25. prosince. Když kosmonauti otevřeli box s jídlem, našli krocana s nádivkou (což byla v době sušených jídel, stravy v tubách apod. opravdu delikatesa) – byť v plechovce. A také – světe, zboř se! – tři malé lahvičky brandy! 

To bylo ještě v době, kdy NASA neměla během kosmických letů striktní zákaz alkoholu. Právě naopak, na stanici Skylab měli mít astronauti k dispozici sherry (posílené víno) z Kalifornie pro zlepšení chuti k (tehdy jinak celkem mdlému) jídlu. Jenže když to v jednom rozhovoru jen tak mimochodem zmínil velitel třetí základní posádky Gerald Carr, strhla se nečekaná lavina. Široká veřejnost v USA psala do NASA, že si alkohol ve vesmíru nepřeje – a kosmická agentura víno z letů raději vyřadila a ještě přidala přísný zákaz konzumace alkoholu.

Vraťme se ale zpět k Apollu 8: astronauti lahvičky brandy nikdy neotevřeli a ponechali si je jako suvenýr ze své lunární mise. Když tu svoji před několika lety James Lovell nabídnul na prodej v aukci, vynesla 18 tisíc dolarů.

Biblické čtení

Mimořádná příležitost – první lidé u Měsíce, navíc na vánoční svátky – si žádala nějaký mimořádný čin. Dobře si to uvědomoval velitel posádky Frank Borman, který se proto několik týdnů před letem obrátil na svého přítele Josepha Lantina, novináře na volné noze z Kalifornie. Lantin mj. působil jako poradce pro vztahy s veřejností tří amerických prezidentů. Vzpomíná, jak nemohl s úkolem pohnout. Hora pomačkaných papírů se vršila, termín startu se blížil – a nic kloudného na obzoru. Hodiny ukazovaly půl čtvrté ráno, když Lantin na papír napsal slovo „biblické“. Napadlo ho, že by to mohla být správná inspirace a začal listovat v Novém zákoně. Ale nenašel nic, co by ho posunulo dál.

V tu chvíli sešla po schodech jeho manželka, a když si vyslechla problém, suše konstatovala. „Máš správnou knihu, ale špatnou část. Zkus začít od začátku...“

O několik týdnů později posádka Apolla 8 recitovala od Měsíce bez jediného zaškobrtnutí pasáž z knihy Genesis: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi...“ Borman pak vysílání (živě jej sledovala miliarda lidí v 68 zemích světa) uzavřel slovy: „A posádka Apolla 8 se loučí s přáním dobré noci, hodně štěstí a krásných Vánoc. Nechť Bůh žehná vám všem, všem na staré dobré Zemi.“

Kdo měl možnost tyto okamžiky prožít, vzpomíná, že patřily k nejsilnějším zážitkům v životě.

Vánoce na ISS

Dalšími, kdo strávil vánoční svátky ve vesmíru, byla posádka stanice Skylab v prosinci 1973. Výraznější oslava se ale nějak opomenula (krom slavnostní večeře), a tak si kosmonauti poradili po svém: z tub s jídlem, lepicí pásky a nepotřebného materiálu vytvořili svůj vlastní „stromeček“. Historicky první ve vesmíru.

Sovětská propaganda vánočním svátkům moc nepřála, a tak se na stanicích Saljut či Mir formálně neslavily. Dnes je ovšem na Mezinárodní kosmické stanici situace jiná: k dispozici je jak umělý vánoční stromeček, tak tradiční ponožky (nesmíme zapomínat, že každá země slaví vánoční svátky jinak). Nechybí pohlednice od rodiny (dopravované zásobovacími loděmi), drobné dárečky nebo tradiční jídla (krocan s bramborovou kaší a brusinkovou omáčkou). A také speciální příděl „vánočních pochutin“ – oříšků, čokolády apod. 

Právě s ohledem na mezinárodní charakter posádky ISS mají kosmické Vánoce jednu výhodu: lze je prožívat opakovaně. Díky evropským jsou slaveny 24. prosince (stejně jako u nás) a díky americkým astronautům pak znovu 25. prosince. A komu by to nestačilo, může se přidat k trojici ruských kosmonautů: ortodoxní (pravoslavné) Vánoce připadají totiž až na 7. ledna. 

Vánoční báseň z Měsíce

Apollo 17 bylo (zatím) poslední pilotovanou výpravou na Měsíc. Dvě hodiny před opuštěním Měsíce oznámil pilot lunárního modulu Harrison Schmitt, že si posádka připravila „parafrázi známé básně“. Šlo o Návštěvu svatého Mikuláše – známou též jako Noc před Vánoci – od Clementa Clarka Moorea. Ta po svém publikování (nejprve anonymně) v roce 1822 formovala americkou podobu vánočních svátků; do té doby neměl Santa Claus ani saně, ani soby. (Následující překlad pochází od Josefa Krupičky a Antonína Vítka.)

Byl týden před Vánoci a v tichu ležel LM.
l velitel – i Cernan – spal spravedlivým snem.
I vzorky uložené na místo pod péčí
snily, že brzy budou zkoumány v bezpečí.
Cernan i já v své čapce na lůžkách svinuti
Tu náhle na spojení propukl jek a křik.
Já vyléť z lůžka k oknu za malý okamžik.
Šlo Slunce do kráterů odrážejíc se v nich,
že celý terén vůkol se třpytil jako sníh.
Já zůstal oslněný vánočním zjevením:
Miniaturní Rover se sobím spřežením
tam malý, starý kočí, tak dobře známý, hnal.
Poznal jsem Mikuláše, aniž bych zaváhal.
Říkal, že měl zlou cestu, když hnal své soby sem,
jen aby na Vánoce, popřál štěstí nám všem.

Odpad je věčný. Ale technologie jeho odvozu se neustále vyvíjejí. Volvo Trucks se spojili se švédskou společností na zpracování odpadu Renova a společně testují autonomní popelářská auta.

Autonomní vozy se samy navigují v městském terénu. Vyprazdňování popelnic mají zatím stále ještě na starosti operátoři z masa a kostí, ale časem, kdo ví.

TIP: 3D tištěný autonomní autobus Olli pobaví cestující umělou inteligencí

Specialisté Volva použili technologie, které již dříve vyvinuli pro autonomní těžební stroje. Jenom je přizpůsobili pro provoz ve městě. Autonomní popelářské auto nejprve řídí lidský řidič a projede s ním celou trasu. Následující jízdu pak už musí zvládnout autonomní řízení.

Málokterý živočich zaujal lidskou pozornost a rozjitřil naši fantazii tak, jako největší z žijících lidoopů – gorila. Ještě mnoho let po tom, co byla Evropany zjištěna přítomnost tohoto obřího primáta v pralesích západní a střední Afriky, o něm měli lidé zcela zkreslené představy. K pravdivému poznání nepřispěly ani smyšlené příběhy typu King Konga, Tarzana či Planety opic.

Záhada stará dva tisíce let

Objevování a poznávání goril je dlouhý, dodnes neukončený příběh, který začíná někdy ve starověku a pokračuje do dnešních dnů. Je pravděpodobné, že gorila je nejdéle známým lidoopem. Vycházíme z domněnky zoologa a znalce umění profesora Brentjese, který předpokládá, že na stříbrné etruské váze ze 7. století př. n. l. je zobrazen lov goril. Nejstarší písemná zpráva o těchto primátech a zároveň jejich jméno má původ kolem roku 500 př. n. l., kdy kartaginský mořeplavec admirál Hanno popsal z území dnešní Sierry Leone setkání s černými chlupatými bytostmi ženského pohlaví, kterým tlumočníci říkali gorillai.

Prvním Evropanem, jenž kdy viděl živé gorily, byl pak zřejmě Angličan Battell, který se jako zajatec portugalských kolonizátorů dostal do západní Afriky a zde se setkal se dvěma druhy lidoopů – šimpanzi a gorilami. Ve svém vyprávění, sepsaném spisovatelem Samuelem Purchasem je nazývá „pongo“.

Ještě více než dvě století však gorila nebyla známa vědeckému světu. Nebyla popsána, nebyly podány hmatatelné důkazy o její existenci. Až v roce 1847 misionáři a přírodovědci Thomas Savage a Jeffries Wyman popisují gorilu jako druh na základě lebek pocházejících z Libérie. Stále však nebyla k dispozici jediná informace o životě goril, chybělo autentické svědectví a přímé pozorování.

Lovy na obry

První přímá pozorování, popisy a dokonce i fotografie goril pořídil v roce 1861 Američan francouzského původu Paul Du Chaillu. Dalším významným mezníkem v poznání největších primátů byl objev německého důstojníka Friedricha von Beringa, který se v roce 1902 v pohoří Virunga, při vytyčování území pro Německou východní Afriku, setkal jako první Evropan s horskými gorilami. Beringem objevení lidoopi byli dlouho považováni za poddruh gorily nížinné a v jejich vědeckém pojmenování Gorilla gorilla beringei se objevilo rotmistrovo jméno.

Na počátku 20. století se západní svět začal o gorily více zajímat. Cílem tohoto zájmu však bohužel byl pouze lov pro zoologické zahrady a sbírky přírodovědných muzeí. Gorily byly vybíjeny, což nijak nezmírňoval jejich obraz v očích laické veřejnosti, která v nich viděla agresivní a nebezpečná zvířata. V mnoha oblastech se tito mírumilovní tvorové začali stávat vzácnými. Z rozsáhlých území mizeli následkem odlesňování a ztráty svého přirozeného prostředí, vlivem přímého pronásledovaní jak pro maso, tak pro pochybné trofeje v podobě lebek a preparovaných končetin.

Pravda o gorilí agresi

Po roce 1920 se začal studiu a ochraně goril věnovat americký lovec a kurátor Amerického muzea přírodních věd Carl Akeley. Zpočátku je lovil pro muzejní sbírky, později se zasadil o vznik prvního národního parku na ochranu goril poté, co přesvědčil belgického krále Alberta I. o nutnosti jejich ochrany v pohoří Virunga. Carl Akeley, který v konžských horách nalezl svoji smrt, byl prvním z řady biologů a ochranářů, kteří vynaložili velké úsilí a snahu na záchranu těchto mírumilovných obrů.

Studie Akeleye, Shallera, Fosseyové a řady dalších ukázaly pravou povahu goril – zcela vzdálenou původním představám. Gorily dnes známe z knih, či filmového zpracování příběhu Diany Foseyové, jako mírumilovné a neagresivní vegetariány. Jsou to inteligentní a citliví tvorové, kteří žijí ve skupinách o složité hierarchii s minimem konfliktů a šarvátek.

Vysoce ceněná návštěva

Studie horských goril prováděné Shallerem a Fosseyovou ukázaly, že gorily jsou schopny přivyknout blízké přítomnosti člověka a chovat se v jeho přítomnosti zcela nenuceně. Tato schopnost označovaná jako habituace je základem dnes velmi oblíbené gorilí turistiky. Tisíce lidí má možnost vidět z blízka největší lidoopy v jejich přirozeném prostředí a jsou ochotni za tuto možnost zaplatit poměrně vysoké částky. Stopování a pozorování habituovaných goril se stalo součástí turistiky v Ugandě, Rwandě a v menší míře v Kongu, tedy v oblastech s výskytem horských goril.

Většina zájemců o spatření goril se vydává do bezpečné a stabilní Ugandy, kde gorily obývají dvě oblasti vzdálené od sebe několik desítek kilometrů. V národním parku Bwindy je na přítomnost turistů habituováno osm gorilích tlup a na ugandské straně sopek Virunga se pohybují 2–3 skupiny. Denně může gorilí tlupu navštívit pouze jedna skupina turistů o maximálním počtu osmi lidí a délka kontaktu s nimi je omezena na pouhou jednu hodinu. Teoreticky může jen v Ugandě spatřit horské gorily každoročně až 30 000 lidí. Při dnešní úrovni poplatku za povolení k návštěvě se jedná o zdroj příjmů, který nejen pokryje náklady na management parku, ale zároveň je i významným příspěvkem do rozpočtu UWA, státní ochranářské instituce.

Nekašlejte na primáty

Gorilí turistika je obecně považována za základní prvek strategie ochrany goril. Denně navštěvované skupiny goril jsou pod stálou kontrolou a díky tomu jsou daleko méně zranitelné pytláky. Místní komunity si zároveň uvědomují potenciální hodnotu těchto zvířat. Ta pro ně spočívá především ve vzniku nových pracovních příležitostí spojených s provozem parku a turistikou, zvyšováním odbytu zemědělských produktů, rukodělných upomínkových předmětů a služeb.

Turistka má však na ochranu goril i určitý negativní dopad. Pomineme-li skutečnost, že přítomnost tisíců návštěvníků musí mít jistě vliv na životní prostředí goril, je hlavním problémem riziko přenosu nakažlivých chorob z návštěvníků na gorily. Tyto jsou jako naši velice blízcí příbuzní velmi vnímavé na řadu chorob, včetně chřipky a respiračních onemocnění. Pro člověka většinou banální nemoci mohou gorilám způsobit vážné zdravotní problémy. Aby se riziko přenosu nakažlivých chorob snížilo na minimum, trvají ochránci goril na určitých pravidlech, která se však ne vždy daří dodržovat.

Hlavní město goril

Většina cest do nádherné přírody Ugandy je korunována výpravou za gorilami a také naše skupina měla setkání s těmito lidoopy v programu. Uganda je díky své poloze na rozhraní východoafrických savan a západoafrických deštných lesů a díky dostatku vodních toků a jezer zemí s nejvyšší biodiverzitou. To platí nejen o bujné tropické vegetaci, ale také o motýlech, plazech, ptácích či primátech. Všechny tyto skupiny mají v nevelké Ugandě více zástupců než v okolních, byť větších, státech. Přesvědčovali jsme se o tom na každém kroku a pozorování atraktivních druhů primátů jako například šimpanzů, gueréz pláštíkových a červených, mangabejů ugandských, tří druhů kočkodanů a paviánů anubi našemu setkání s gorilami ještě předcházelo.

Výchozím bodem pro cestu za lidoopy nám bylo nevelké město Kisoro. Odtud je možné cestovat jak do národního parku Bwindy, který byl naším cílem, tak do národního parku Mgahinga, jenž je součástí vulkánů Virunga ležících na hranicích Ugandy, Rwandy a Konga.

Kisoro lze tedy s trochou nadsázky nazvat hlavním městem horských goril. Na hlavní ulici pokryté prachem z vulkanických tufů panuje, zvláště v období trhů, čilý ruch. Zde v šedesátých letech pravidelně pobývala, zotavovala se po dlouhých pobytech v horách a vyřizovala poštu Diana Fosseyová, autorka knihy Gorily v mlze. Kolekce knih a několik fotografií dodnes připomíná tuto pozoruhodnou ženu, která byla za nejasných okolností zavražděna ve svém horském táboře.

Kde se lidoopi setkávají s lidmi

Okolí Kisora lze popsat jako kopcovitou, odlesněnou a hustě osídlenou krajinu s několika jezery vulkanického původu. Cestou do národního parku Bwindy jsme po cestě připomínající tankodrom, touto zemědělskou, ale přesto malebnou krajinou projížděli a všichni jsme dlouho marně vyhlíželi původní lesní porosty. Až po dvou hodinách jízdy se pod námi za údolím otevřel pohled na sérii zalesněných hřebenů parku Bwindi Impenetrable.

Samotné jméno parku (impenetrable znamená neprostupný) naznačuje, že se jedná o horský deštný prales s velmi hustou vegetací a se stromy dorůstajícími až 40 metrů výšky. Chráněné území o rozloze 331 km² je zapsáno do seznamu Světového dědictví UNESCO pro svoji ekologickou výjimečnost, vysoké zastoupení endemitů a přírodní krásy. Bwindy je jediné místo v Africe, kde společně žijí horské gorily a šimpanzi. Byli dokonce pozorováni při společném hodování na plodech fíkovníku bez známek vzájemné agrese. Vedle těchto lidoopů žije v parku osm dalších druhů primátů, dále pralesní sloni, štětkouni, prasata pralesní, antilopy lesoni a chocholatky.

V parku Bwindi již řadu let probíhá výzkumný projekt zaměřený na oba druhy lidoopů. Díky pravidelným sčítáním, která se v rámci projektu v intervalu 4–5 let opakují, víme, že populace šimpanzů je stabilní a dosahuje asi 400 jedinců. Množství goril za poslední dvě desetiletí zvolna stoupá z 300 zvířat v roce 1997 na 320 v roce 2002, 340 v roce 2006 a asi 360 jedinců v roce 2010. Podle optimistického názoru místních rangerů by území parku mohlo uživit asi 600 zvířat. Ovšem pouze za předpokladu, že se podaří zastavit nájezdy pytláků do parku a také ilegální odlesňování a pronikání zemědělců do okrajových částí chráněného území. Na území parku se pohybuje asi 30 gorilích tlup a asi desítka osamělých samců. Už asi čtvrtina všech gorilích skupin je navyklých na přítomnost člověka a jsou využívány pro gorilí turistiku nebo jsou součástí výzkumných a ochranářských projektů.

Pralesem do „gorilí jámy“

Při dvoudenní návštěvě parku jsme získali povolení ke stopování gorilí skupiny Nkuringo, která obývá jihozápadní okraj parku. V kanceláři správy parku jsme absolvovali důležité školení, jak se v přítomnosti goril chovat. Jedná se přece jen o divoká zvířata úctyhodných rozměrů, která by člověka při jeho nevhodném chování mohla ohrozit. Především však jde o preventivní omezení bližšího kontaktu a maximálního snížení rizika přenosu lidských chorob na lidoopy.

Základními pravidly v přítomnosti goril je pomalý pohyb, polohlasná komunikace, dodržování vzdálenosti od zvířat minimálně sedm metrů, v blízkosti goril setrvání ve skrčené poloze a vyhýbání se přímému pohledu do očí. V případě agresivního chování goril se doporučuje zaujmout podřízenou pozici ve dřepu se skloněnou hlavou, případně předstírat pojídání vegetace nebo napodobit pohodový hlas goril. Většinou však těchto úkonů není zapotřebí, gorily návštěvníky zpravidla ignorují. Zcela zakázáno je v přítomnosti zvířat jíst, pít a používat fotografický blesk.

Po absolvování školení se skupina vydává v doprovodu několika ozbrojených strážců a případně několika nosičů na sestup do údolí k hranici parku. Dlouho klesáme po úzkých pěšinách mezi políčky sorba, čiroku a banánů a odpovídáme na pozdravy zvědavých dětí. Nakonec jsme sestoupili na dno údolí a přebrodili bystřinu tvořící hranici parku. Jako mávnutím kouzelného proutku jsme se dostali do zcela jiného světa – všude hustá tropická vegetace, z větví visící mechy, liány, padlé kmeny a vlhko, tak typické pro deštný horský les. Atmosféru jsme si užívali jen krátce, jelikož hned po několika stech metrech pochodu po kluzké neznatelné pěšině nám průvodce začal ukazovat známky přítomnosti goril – polámaná a zválená vegetace, gorilí trus a vzápětí následoval pokyn: „Odložte batohy, gorily jsou před námi. Dále postupujeme jen s fotoaparáty“.

Dvě procenta mírumilovnosti?

Pocity, které člověk při setkání s gorilami v jejich přirozeném prostředí zažívá, jsou nepopsatelné. Žádné mříže, žádná skla ani elektrický ohradník. I když si jistě každý z nás mnohokrát během přípravy na cestu setkání představoval a do dnešního rána jen málokdo v klidu dospal, setkání tváří v tvář stříbrohřbetému samci – vůdci skupiny, majestátnímu klidnému a vyrovnanému obru – v nás vyvolalo pokoru a obdiv. Zvlášť silný prožitek se dostavil ve chvíli, kdy téměř dva metry vysoký a dvoumetrákový gorilí samec nedbal na zásady školení a poklidně se jal zkracovat sedmimetrovou doporučenou vzdálenost mezi námi. Poté, co si vedle nás sedl na dosah ruky, se nám zatajil dech. Z podřízené pozice ve dřepu, sedu či kleku jsme měli možnost prohlédnout si každý detail těla, každý i sebemenší pohyb, vnímat ho i ostatními smysly – cítit jeho vůni, slyšet uklidňující komunikaci s ostatními členy a taktéž činnost jeho zažívacího ústrojí…

Na naléhání našeho průvodce jsme se v pralesní vegetaci neradi pokoušeli posunovat vzad a vzdálenost mezi samcem a námi zvětšit. Za odměnu si nás přišla prohlédnout dvě gorilí mláďata, která dováděla v keřovém patře ve výši našich očí. Jejich rodiče se v klidu krmili poblíž, za stálého hlasového ujišťování, že vše je v pořádku. Naše rozechvění ještě nepominulo a rangeři nám taktně naznačili, že hodina uplynula a je tedy čas gorily opustit a nechat jim klid. Slunce mezitím vystoupalo nad naše hlavy a svým žárem potvrdilo, že se blíží poledne. Plni dojmů jsme se vydali na zpáteční výstup.

TIP: Konec mýtu o mírných gorilách? Fosseyová možná nepozorovala „normální chování“

Na rozloučenou a vzpomínku nám byl každému věnován certifikát o absolvování návštěvy u goril. Potěšil, ale i bez něj si tento úžasný den budeme hýčkat v paměti. Vždyť jsme strávili hodinu se tvory, se kterými máme společných 98 % DNA, které jsme jako lidstvo málem vyhubili, a jejich přežití, navzdory jejich inteligenci, síle a velikosti, závisí zase jen na našem jednání… Je snad mírumilovnost těchto lidoopů těmi dvěma procenty, kterými se liší od nás lidí?