Palubní stíhací letoun Grumman F6F Hellcat představoval ve své kategorii páteřní typ US Navy a takřka od svého zavedení do služby si připisoval impozantní úspěchy. Naopak vzdušné síly japonské armády a námořnictva od roku 1943 zjevně slábly z personálního i technického hlediska, zajisté však nebylo moudré je podcenit, což ukázaly boje o Filipíny na podzim 1944. Japonci obecně preferovali hvězdicové motory a různé typy stíhacích letounů se v chaosu soubojů daly občas jen těžko odlišit, avšak přesto Američané záhy poznali, že císařské námořnictvo zavedlo nový stroj, jenž dostal identifikační kód „George“. Japonci jej nazývali Šiden neboli „Fialový blesk“ a plným právem jej pokládali za vynikající konstrukci.

Evoluce wildcatu

V úvodní fázi války v Pacifiku se Američané spoléhali na stíhačky Grumman F4F Wildcat, jenže mezi piloty s těmito letouny panovala relativní nespokojenost, protože japonské stroje Micubiši A6M přezdívané „Zero“ nabízely větší rychlost, obratnost i dolet. Společnost Grumman už ovšem pracovala na řešení. Wildcat poprvé vzlétl v září  1937, ale již od ledna 1938 se vedly debaty o perspektivní variantě, která by místo hvězdicového motoru Pratt & Whitney R-1830 o výkonu necelých 900 kW obdržela  agregát Wright R-2600 o výkonu téměř 1 200 kW. Námořnictvo se sice návrhem zabývalo, jenže se k němu stavělo skepticky, protože se obávalo přílišného nárůstu přistávací rychlosti. To mohla vyřešit rekonstrukce křídla, která by si však zřejmě vyžádala i další změny, takže by prakticky vzniklo nové letadlo. 

Americké námořnictvo proto vsadilo na konkurenční projekt firmy Vought, z něhož později vznikla stíhačka F4U Corsair. Konstruktéři značky Grumman se však nevzdávali a nadále pracovali na výkonnější evoluci wildcatu. Změny nicméně provedli tak rozsáhlé, že skutečně vznikl prakticky zcela nový stroj. Podvozkové nohy se již nezasunovaly do trupu, nýbrž do křídla, které se přesunulo do spodní pozice, takže se z letounu stal dolnoplošník. Díky tomu se zlepšil i výhled z kabiny. 

Maketa vzbudila zájem námořnictva, které ale požádalo o některé další změny, mimo jiné zvětšení křídla. V červnu 1941 pak Grumman dostal kontrakt na dva prototypy s označením XF6F-1, z nichž první vzlétl 26. června 1942, nicméně již krátce po vstupu USA do války dorazila i zakázka na sériovou výrobu. Výsledky testů byly velmi povzbudivé, ale námořnictvo požadovalo ještě vyšší výkony, takže se začalo debatovat o instalaci jiného typu motoru. První prototypy totiž užívaly zmíněný Wright R-2600, ovšem konstruktéři zvažovali i jinou alternativu, a to agregát Pratt & Whitney R-2800, s nímž se počítalo pro typ F4U Corsair. Tuto pohonnou jednotku dostal přepracovaný první prototyp, následně přeznačený na XF6F-2.

Mimořádné tempo

Druhý prototyp prošel přestavbou na variantu XF6F-3 s motorem Pratt & Whitney R-2800-10 a jinou vrtulí a toto provedení se posléze dostalo také do sériové produkce pod názvem F6F-3. Na začátku se stroji neoficiálně říkalo Super Wildcat a uvažovalo se i o názvu Tomcat, ovšem nakonec získal oficiální bojové jméno Hellcat. 

Sériové kusy se do staly do aktivní služby v lednu 1943 a již první zprávy potvrzovaly to, co naznačily zkoušky: tedy že jde o výkonný a současně velmi dobře ovladatelný stroj, který neklade na své piloty příliš velké nároky. Tím se odlišoval od typu F4U Corsair, který sice nabízel o něco vyšší výkony, ale za kniplem musel sedět zkušený letec, mimo jiné kvůli obtížnému přistávání na palubách letadlových lodí. Navíc byl výrobek firmy Vought dražší. To vše vedlo k výsledku, že pozici nejdůležitějšího stíhacího stroje US Navy ve druhé fázi války získala „pekelná kočka“, zatímco „korzáry“ se více uplatňovaly ve službách námořní pěchoty, respektive při operacích z pozemních základen. 

Stíhačka F6F Hellcat se vyznačovala jednoduchou konstrukcí vhodnou pro masovou produkci, a tudíž na vrcholu výrobního tempa sjížděl nový exemplář z linky každou hodinu! Vedle základní varianty F6F-3 se v menším počtu dodávaly noční verze s radarem a v dubnu 1944 se přešlo na výrobu F6F-5, která získala motor R-2800-10W s možností  vstřikování vody a metanolu, což umožňovalo krátkodobé zvýšení výkonu. Zůstala zachována standardní výzbroj v podobě šesti 12,7mm kulometů M2 v křídle, u části letadel však jeden pár kulometů nahradila dvojice 20mm kanonů AN/M2. Tato kombinace se pak stala standardem u nočních stíhacích modifikací. Pro úplnost ještě dodejme, že se letouny Hellcat dostaly i do výzbroje britského námořnictva, kde nejprve nosily bojové jméno Gannet. Současně s hellcaty ale až do roku 1945 nadále běžela i výroba strojů F4F Wildcat, které se více hodily pro operace na menších eskortních nosičích.

Příbuzný plovákové stíhačky

Jako nástupce legendárního stroje Micubiši A6M vznikl u stejné firmy letoun J2M Raiden, avšak ten nenaplnil očekávání japonského námořnictva. To tak hledalo jiné možnosti a šanci dostala i společnost Kawaniši, která se tradičně zabývala především hydroplány. V roce 1940 reagovala na požadavek admirálů na plovákový stíhací stroj, jenž by se svými parametry vyrovnal stíhačkám s kolovým podvozkem. Nejprve se pro něj počítalo s motorem Micubiši MK4D Kasei Model 14 s dvojicí protiběžných vrtulí, ale vleklé potíže s vývojem převodovky pro takovýto pohon vedly k použití slabšího motoru MK4C Kasei Model 13 a klasické vrtule. Letoun dostal označení N1K1 Kjófú (Silný vítr) a na jaře 1943 začala sériová produkce, ale vzniklo pouze 97 kusů včetně prototypů. Stroj se totiž projevil jako dost obtížně ovladatelný a svou roli nesporně sehrála i změna celkové strategické situace, neboť Japonsko ztratilo svou počáteční dominanci a námořnictvo již plovákové stíhačky příliš nepotřebovalo. 

Vedení firmy Kawaniši ale už během vývoje N1K1 iniciovalo projekt verze s kolovým podvozkem, jelikož kalkulované parametry vypadaly opravdu působivě. Kromě jiného řešení podvozku konstruktéři použili také odlišný motor, a sice Nakadžima NK9B Homare 11, který vznikl další evolucí motoru zera. Dne 21. prosince 1942 mohl odstartovat první prototyp, jemuž námořnictvo přidělilo název N1K1-J Šiden (Fialový blesk). Za očekáváními ovšem poněkud zaostával, a to zejména kvůli nízké kvalitě paliva, takže nedosahoval vypočítané rychlosti. Zkoušky naznačily též problémy s podvozkem, jenž vyžadoval pevné vzletové a přistávací dráhy. 

Naopak výborně se osvědčila soustava klapek, díky které stroj nabízel excelentní obratnost. Ve srovnání s typem J2M Raiden navíc poskytoval i delší dolet. Námořnictvo tedy objednalo sériovou výrobu, a sice v provedení, jež dostalo motor NK9H Homare 21 a silnější výzbroj, protože ke dvěma kulometům a dvěma kanonům ráže 20 mm přibyly ještě další dva kanony.

Letadlo pro elitu

Sériová výroba se rozběhla v létě 1943, jenže zdaleka nepokračovala podle plánu: Japonsko totiž stále více sužoval nedostatek potřebných materiálů. Úvodní sériové letouny se dostaly do služby na počátku roku 1944, první hlášení od pilotů však působila rozporuplným dojmem. Chválili sice výtečnou obratnost, ale stěžovali si na nízkou kvalitu produkce, vysokou poruchovost a potíže s podvozkem, jehož nohy měly příliš komplikovanou konstrukci. 

Ve firmě Kawaniši se už ale pracovalo na řešení, protože krátce po prvním startu prototypu N1K1-J se začala rodit nová varianta, později nazvaná N1K2-J Šiden-Kai. Konstruktéři u ní změnili pozici křídla, což jim umožnilo použít normálně řešené podvozkové nohy, čímž se podařilo odstranit jeden z hlavních nedostatků. Proběhly také úpravy trupu a ocasních ploch stejně jako konfigurace výzbroje. Dva trupové kulomety zmizely a dvojice přidaných kanonů se z externích pouzder přesunula vedle původní dvojice přímo do struktury křídla. Výsledná verze N1K2-J tudíž představovala takřka nové letadlo. Problémy s motory a palivem sice přetrvávaly, avšak hodnocení pilotů vyznívala určitě lépe než u původní podoby. 

Námořnictvo objednalo sériovou výrobu, která začala v létě 1944 a během roku měla dát 2 000 strojů,  jenže tyto záměry se nepodařilo ani zdaleka naplnit, a to zejména kvůli nedostatku materiálů a stupňujícím se americkým náletům. Jelikož se nepochybně jednalo o velmi kvalitní letouny, rozhodlo se vrchní velení přidělovat je pouze zkušeným pilotům, kterých už ale mělo Japonsko nedostatek. V prosinci 1944 proto došlo ke zformování nové stíhací skupiny, a to 343. kókútai, která se dá popsat jako obdoba slavné německé Jagdverband 44, tedy „eskadry expertů“. Sešla se v ní totiž elita císařských námořních letců. Útvar se zapojil do bojů nad Okinawou a následně do obrany japonských ostrovů, je ovšem příznačné, že velkou část jeho posledních misí tvořilo zajištění doprovodu sebevražedných letců. 

Image

Čtěte také

Krvavé nebe nad Stalinovou říší (1): Duel sovětského Jak-1/7 a německého Bf 109 E/F

Čtvrtmilionové jihokorejské Kjongdžu je plné pozoruhodných památek. V letech 668 až 936 našeho letopočtu šlo o hlavní město království známého jako Sjednocená Silla, i když se tehdy jmenovalo Kumsong neboli Zlaté město. Toto období je považováno za éru náboženského a kulturního rozkvětu Koreje. Přestože z této doby známe mnoho památek, stále je co objevovat.

Nejstarší na Korejském poloostrově

Potvrzuje to i nedávný objev, když archeologové během vykopávek v asi 1 300 let starém komplexu královského paláce v Kjongdžu narazili na pozůstatky hned několika splachovacích toalet. Jedna z nich byla doslova trůnem mezi toaletami a její odpad ústil přímo do nedaleké řeky. Podle archeologů šlo nejspíše o toaletu, kterou používal korunní princ.

Jsou to nejstarší toalety svého druhu přinejmenším v Koreji, potvrdil platformě Live Science archeolog Kim Gyeong Yeol, který v Kjongdžu vedl vykopávky. Nefungovaly pochopitelně úplně stejně jako dnes – splachování mělo na starosti služebnictvo.

Archeologové zjistili, že většina toalet se nacházela v budovách mimo hlavní palác. Jejich obsah se splachoval do jímky podobně jako u dnešních mobilních WC. Přímo v paláci se nacházela pouze zmíněná „luxusní“ toaleta, kterou používal korunní princ. Podle Kima Yeola tento systém naznačuje hierarchický význam – korunní princ měl privilegium používat toaletu s lepším odvodem odpadu.

Historie toalet

Přestože splachovací toalety nalezené v Kjongdžu jsou nejstaršími známými v oblasti Korejského poloostrova, z jiných koutů světa známe i výrazně starší. Nejstarší splachovací toalety na světě známe z lokalit starověké harappské kultury neboli kultury poříčí Indu s hlavním centrem Mohendžodarem, která v letech cca 3300 až 1300 před naším letopočtem zabírala většinu dnešního Pákistánu. 

V Anglii byl první moderní splachovací záchod vynalezen až v roce 1596 Johnem Harringtonem. Dalšího pokroku v oblasti toalet bylo dosaženo o dvě století později londýnským hodinářem Alexandrem Cummingsem, který dovedl Harringtonovo dílo zase o krůček dál. Jeho patent z roku 1775 totiž zvyšoval komfort toalet instalováním sifonu. Díky němu se zabránilo unikání nechtěných pachů do okolního prostoru.

Image

Čtěte také

Archeologové odkryli v Izraeli luxusní biblickou toaletu i s osvěžovačem vzduchu

První zmínky o šampaňském pocházejí už ze středověku. Na přelomu 16. a 17. století se na popud spotřebitelů, kteří vyhledávali lehčí vína, začalo ještě před ukončením fermentace rychle stáčet ze sudů do lahví, aby nápoj zůstal přirozeně perlivý. To ovšem výrobcům způsobovalo značné problémy, protože zátky pod tlakem často vystřelovaly a někdy vybuchla i celá lahev. S řešením přišel až koncem 17. století benediktinský mnich Pierre Pérignon, řečený Dom, který nechal zesílit stěny lahví a používal korkové zátky uchycené konopnou šňůrkou.

V 18. a 19. století se šampaňské rozšířilo do celého světa, hlavně díky firmám Heidsieck, Moët, Perrier-Jouët, Bollinger a Veuve Clicquot. Za úspěchem poslední jmenované značky přitom stála jedna z prvních podnikatelek na světě – Barbe Nicole Clicquotová Ponsardinová. Jejím hlavním krédem bylo: „Je jen jedna kvalita, ta nejvyšší.“ 

Sardinkový most 

Barbe Nicole se narodila 16. prosince 1777 ve francouzské Remeši do bohaté a vlivné rodiny. Jejím otcem byl výrobce textilu Ponce Jean Nicolas Philippe Ponsardin, matkou pak Marie Jeanne Joseph Clémentine Huart-Letertre, jejíž rodina kdysi zbohatla na dovozu koření. Oba rodiče měli obchodní talent, otec se navíc zapojil i do místní politiky. Sám byl synem významného obchodníka a výrobce sukna Adriena Ponsardina, jehož podnikání koncem 18. století převzal. Podle dochovaných záznamů zaměstnával roku 1788 už tisíc dělníků, o které se velmi dobře staral. Zaměstnanci měli pevnou pracovní dobu, nárok na výsluhy a rodiny s malými dětmi navíc dostávaly zvláštní příspěvky. 

Počátkem Velké francouzské revoluce se Ponsardin prozíravě přidal k jakobínům, díky čemuž svou firmu udržel. Roku 1801 se stal členem místní obchodní rady a od roku 1817 byl dokonce jejím prezidentem. Kromě toho zasedal v městské radě a v letech 1810 až 1820 vykonával i funkci starosty města. Roku 1814 byl povýšen na barona a mohl si zvolit vlastní erb. Do něj umístil most (franc. pont) a sardinku (franc. sardine), což byla milá slovní hříčka, vycházející z jeho příjmení. Barbe Nicole tedy vyrůstala v bohatství a přepychu, obklopena vybranou společností obchodníků i politiků. Dospívání strávila v klášterní škole, a protože ženy tehdy nemohly samy podnikat, jejím hlavním cílem bylo dobře se vdát. 

Sázka na šampaňské 

Roku 1798 se provdala za o tři roky staršího Françoise Clicquota, jehož otec Philippe byl známý remešský obchodník s hedvábím a látkami. Už roku 1772 navíc koupil i několik dobře položených vinohradů v Champagni a založil rodinný vinařský podnik. V něm se snažil o různé inovace a byl vůbec prvním vývozcem šampaňského do zahraničí. Zboží mířilo zejména do italských Benátek, dochoval se ale i záznam, podle kterého už roku 1777 putovalo sto lahví také do Prahy. 

Koncem 18. století předal Philippe vinařství synovi a dále se věnoval pouze textilu. François chtěl rozšiřovat vývoz do dalších evropských států, což se mu záhy podařilo. Víno tak kromě Itálie brzy mířilo také do Švýcarska, Rakouska a Bavorska. 

O výrobu se přitom zajímala i Barbe Nicole. Z jejích zápisků vyplývá, že se věnovala pěstování a šlechtění vína, boji se škůdci, křížení odrůd a péči o vinice. Podnikání se počátkem 19. století velmi dařilo, což dokládá i zvyšování výroby. Zatímco roku 1800 firma vyrobila a vyexpedovala zhruba 10 tisíc lahví, o pět let později to bylo už jedenáctkrát tolik a šampaňské putovalo na císařský dvůr do Paříže i do pobaltských států. Pak ale přišel zlom, který málem znamenal konec výroby. François Clicquot totiž 23. října 1805 v pouhých jednatřiceti letech náhle zemřel na tyfovou horečku. Rodina stála před nelehkou volbou. Françoisův otec chtěl podnik zavřít, Barbe Nicole ale zvolila jinou variantu – rozhodla se v podnikání pokračovat. 

Víno komety 

Využila k tomu jednu kličku z nového občanského zákoníku. Ten podnikání dovoloval mimo jiné i vdovám, a ačkoliv jako Barbe Nicole Clicquotová vést podnik nesměla, jako vdova Clicquotová (franc. veuve Clicquot) mohla. Roku 1805 se tedy oficiálně začala podepisovat Veuve Clicquot Ponsardin a vedení celého vinařství převzala. 

Barbe Nicole nebyla ovšem na podnikání úplně sama. Jejím společníkem byl zpočátku obchodník s vínem a textilem Jérôme Alexandre Fourneaux, firma proto několik let nesla název Veuve Clicquot Fourneaux & Cie. Pro společnost navíc pracovali i tři rodilí Němci – obchodní zástupce Ludwig (Louis) Bohne, sklepmistr Anton von Müller a zmocněnec Georg Christian von Kessler. Každý z nich mladé vdově v podnikání výrazně pomáhal. A pomohla i náhoda, respektive její dobré využití.

Roku 1810 se Barbe Nicole rozhodla vyrobit vůbec první ročníkové šampaňské, tedy z hroznů různých vinic, ale pouze z jednoho ročníku. Na trh se dostalo o rok později, právě v době, kdy byla na nebi několik měsíců dobře viditelná kometa (šlo o kometu C/1811 F1, která se dala pouhým okem pozorovat celých 260 dnů). Firma proto svoji prvotinu nazvala Cuvée de la Comète a slavila s ní obrovský úspěch. Ten ale netrval dlouho… 

Rusko za to zaplatí 

Když v roce 1812 skončilo francouzské tažení do Ruska katastrofou a o rok později utrpěl Napoleon v bitvě u Lipska drtivou porážku, tržby společnosti klesly o 80 procent a o práci přišla řada zaměstnanců. Na jaře 1814 byla dokonce Remeš obsazena ruskými a pruskými vojsky, což se neobešlo bez rabování. Vojáci vtrhli i do sklepů vinařství Veuve Clicquot, což vyvolalo ve firmě zděšení. Barbe Nicole ale údajně zachovala klid a pronesla něco ve smyslu: „Nechte je pít. Celé Rusko za to zaplatí.“ A měla pravdu. 

Rusové patřili už v minulosti k největším odběratelům, car Alexandr I. ovšem během napoleonských válek dovoz francouzských vín zakázal. Barbe Nicole proto s Louisem Bohnem připravila plán, jak šampaňské do Ruska propašovat. Sama šikovně odváděla pozornost vojáků, zatímco Bohne koordinoval nakládku více než deseti tisíc lahví na nizozemskou obchodní loď kotvící v Rouenu. 

Po příjezdu do Königsbergu (dnešního Kaliningradu) se šampaňské setkalo s obrovským nadšením. Zákaz dovozu byl záhy zrušen a další zásilky už putovaly přímo do Petrohradu. Louis Bohne se dokonce osobně spřátelil s carem Alexandrem i carevnou Alžbětou Alexejevnou, což prestiž firmy Veuve Clicquot v Rusku ještě zvýšilo. Země se brzy stala po Francii druhým největším spotřebitelem šampaňského na světě a zákazníci za něj neváhali platit vysoké částky. 

Čiré a růžové 

Šumivé víno bylo počátkem 19. století ještě kalné, což způsobovaly odumřelé kvasinky usazené na dně. Sklepmistr Anton von Müller chtěl tuto nedokonalost odstranit a kolem roku 1813 přišel na metodu, jak kaly z vína dostat. Spočívala v tom, že se lahve během zrání postupně otáčely dnem vzhůru, takže se zbytky kvasnic přesunuly k hrdlu. Po následném zchlazení a odšpuntování pak z lahve samy vylétly. Výsledné víno bylo krásně čiré, což při pití ocenily zejména ženy. Majitelka podniku proces roku 1816 vylepšila ještě tím, že sama navrhla takzvaný odkalovací stůl, na kterém se dalo otáčet více lahví naráz. To ale nebylo všechno. 

Roku 1818 přišla firma s další novinkou – vyrobila vůbec první růžové šampaňské. Podobná vína sice už existovala, byla ovšem pouze tónovaná ovocnou šťávou. To se vdově Clicquotové nelíbilo a ke svému klasickému šampaňskému zkusila přidat trochu tichého červeného vína. Výsledkem bylo rosé, opět oblíbené hlavně u dam. 

Nabyté jmění majitelka chytře vracela zpět do podniku. Ve správnou chvíli například nakoupila nové vinohrady, takže jich počátkem dvacátých let 19. století měla už bezmála 40 hektarů. Roku 1821 ale přišla pro firmu další rána. Louis Bohne uklouzl na zledovatělém mostku a na následky pádu zemřel. Jeho nástupcem se měl stát Georg Christian von Kessler, který několikrát pomohl podniku z finančních těžkostí. V témže roce ale nastoupil do společnosti mladý, teprve dvacetiletý Mathieu Édouard Werlé, jehož obchodní talent vdovu Clicquotovou natolik okouzlil, že si povýšení Kesslera nakonec rozmyslela. Zhrzený Němec to nesl velmi nelibě a roku 1826 se rozhodl z firmy odejít. Vrátil se do rodné vlasti, kde následně podnikal v textilnictví a zahájil zde i vlastní výrobu šumivých vín. 

Žlutá je dobrá 

Werlé nastalou situaci beze zbytku využil. Už roku 1822 nahradil Antona von Müllera ve funkci sklepmistra a po deseti letech ve firmě se vypracoval až na společníka. Snažil se proniknout na trhy v Anglii a především v Americe, což se mu záhy podařilo. Proto když se Barbe Nicole Clicquotová roku 1841 rozhodla vedení společnosti opustit, jmenovala ředitelem právě jeho. Werlé se velmi osvědčil a jeho vliv neustále rostl. V padesátých letech se stal starostou Remeše, byl prezidentem obchodní komory i poslancem parlamentu. Vše už zakladatelka podniku sledovala jen zpovzdálí. V letech 1843 až 1850 si nechala jižně od Remeše postavit zámek Boursault, kde strávila poslední roky života. Zemřela 29. července 1866 v úctyhodném věku 88 let. 

Většinu majetku přitom zdědila její pravnučka Anne de Rochechouart de Mortemart, což byla vskutku renesanční dáma. Byla spisovatelkou, sochařkou, bojovnicí za práva žen a členkou mnoha charitativních organizací. Ráda se věnovala sportovnímu lovu a byla i průkopnicí automobilismu. Roku 1898 získala jako první Francouzka řidičský průkaz a o rok později dostala také první pokutu za překročení rychlosti, když jela 15 kilometrů za hodinu v místě, kde bylo povolených jen 12 kilometrů. 

Firma Veuve Clicquot nadále prosperovala. V šedesátých letech 19. století prodávala už 750 tisíc lahví ročně a její produkce stále rostla. Roku 1877 pak poprvé použila i typické žluté etikety. Ty vznikly původně pro britský trh, kde měly odlišit suché víno od sladších, označených bílou barvou. Zákazníci byli z novinky nadšeni, společnost se proto rozhodla u žlutých etiket zůstat a dnes jimi označuje téměř všechna svá vína.

Image

Čtěte také

Nejstarší víno světa: Výroba vína kvevri se nezměnila nejméně 8 000 let

Sádrovcové usazeniny na Marsu by podle vědců mohly ukrývat důkazy o minulém životě na této planetě. K ověření této hypotézy je však zapotřebí správných přístrojů. Inženýři Bernské univerzity nedávno úspěšně otestovali miniaturní hmotnostní spektrometr poháněný laserem, který by mohl důkazy o dávném marsovském životě nalézt.

Spektrometr na fosilie

Tým kolem Youcefa Sellama přichází s kompaktním hmotnostním spektrometrem s laserovou ablační ionizací. Přístroj by podle švýcarských vědců mohl najít uplatnění ve výbavě budoucích marsovských roverů nebo landerů. Takové zařízení může spolehlivě detekovat biosignatury, stopy přítomnosti dávných mikroorganismů v substrátu jako je sádrovec, který vzniká po odpaření vody. 

Badatelé zařízení otestovali na vzorcích sádrovce z lomu Sidi Boutbal v Alžírsku a podařilo se jim identifikovat různé fosilní mikroorganismy. Výsledek svého úsilí v těchto dnech publikovali v odborném časopise Frontiers in Astronomy and Space Sciences.

„Sádrovec jsme na Marsu detekovali a je známý svým značným potenciálem pro vznik výtečných fosilií,“ vysvětluje Sellam. „Vznikají rychle. Sádrovec polapí mikroorganismy předtím, než se rozloží, čímž se zachovají biologické struktury a chemické biosignatury.“

Image

Čtěte také

Najdeme život na Marsu? Rozhovor s fyzikálním chemikem z Akademie věd

Medúzy představují nejlepší plavce oceánských vod, ovšem pouze z hlediska efektivity. Podle mořského biologa Bradforda Gemmella potřebují k pohybu o 48 % méně kyslíku než jakýkoliv známý zvířecí plavec, včetně delfínů či žraloků.

Medúzy také patří ke skutečným vytrvalcům: Pod vodou se pohybují 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Neúnavně při tom shánějí krevety a larvy hmyzu, které tvoří hlavní součást jejich jídelníčku. Při výpravách za potravou pak běžně zdolají i několik kilometrů denně.

K závěru o nejefektivnějších plavcích oceánů dospěl Gemmell studiem druhu Aurelia aurita, známého také jako měsíční medúza nebo talířovka ušatá. Ukázalo se, že žahavec dosahuje obdivuhodného plaveckého výkonu vytvářením zón vysokého a nízkého tlaku kolem svého těla, které jej následně střídavě vtahují vzad a tlačí vpřed.

Experiment v nádrži naplněné vodou a skleněnými kuličkami navíc ukázal, že medúzy využívají k pohybu speciální svaly na okraji svého těla, které jim umožňují ovládat pohyb vody. Medúzy díky tomu získávají energii pro pohyb i v momentech, kdy jiní plavci potřebují další záběr.

Image

Čtěte také

Mimořádné výkony světové fauny: Kdo jsou nejlepší atleti zvířecí říše?

O největší skulptuře na světě vytesané z jednoho kusu kamene víme překvapivě málo, a většinu poznatků lze navíc označit spíš za dohady. Není dokonce ani stoprocentně jisté, kdy ji předkové dnešních Egypťanů vytvořili. Všeobecně přijímaná teorie, že sochu nechal ve 3. tisíciletí př. n. l. zhotovit faraon Rachef, naráží na zjištění, že vápenec obsahuje stopy eroze způsobené vodou. Ta se však mohla dovnitř dostat takřka výhradně v důsledku vydatných dešťů, které v Egyptě ustaly přibližně počátkem 8. tisíciletí př. n. l.: Tehdy se začalo měnit klima a lesy i pastviny ustoupily poušti. Znamenalo by to, že je sfinga ve skutečnosti víc než devět tisíc let stará a Rachef ji zřejmě nechal pouze opravit. Uvedenou hypotézu ovšem většina současných egyptologů odmítá. 

Kdo ji vlastně postavil?

Zřejmé není ani to, komu měl patřit lidský obličej kamenné šelmy. Jestliže její vznik skutečně inicioval Rachef, pak je pravděpodobné, že jí nechal vtisknout vlastní podobu – a na základě dochovaných soch faraona lze tvrdit, že tvář sfingy nese jeho rysy. Nemůžeme však ani vyloučit, že má znázorňovat panovníkova otce Chufua. Teoreticky přitom nemusí platit nic z uvedeného, protože podle výzkumu z roku 2005 nedal sfingu vytesat Rachef, nýbrž jeho starší bratr a Chufuův prvorozený syn Radžedef…

Slovo „sfinga“ každopádně pochází ze staré řečtiny, kde označovalo mytické stvoření s lidskou hlavou, lvím tělem a křídly. V zemi na Nilu se ovšem gigantická skulptura nazývala jinak. Její úplně původní pojmenování neznáme; nicméně v období Nové říše, počínaje 15. stoletím př. n. l., se jí říkalo Hor-em-Akhet neboli „Hor na obzoru“.

Sfinga na svobodě

Bez ohledu na název socha dodnes impozantně ční nad okolní krajinu jako pomyslná strážkyně pyramid. Jelikož tváří směřuje přesně na východ a při obou rovnodennostech hledí na vycházející Slunce, objevila se teorie, že by mohlo jít o rozměrné sluneční hodiny. Podle jiné, avšak vědecky neuznávané teze se kolem roku 10500 př. n. l. nacházelo během jarní rovnodennosti přímo ve směru jejího pohledu souhvězdí Lva, což právě rozhodlo o její orientaci.

S výškou přesahující 20 metrů, délkou 73,5 metru a šířkou víc než 19 metrů je sfinga vskutku nepřehlédnutelná. Navzdory monumentálním rozměrům však lidé v minulosti dlouho neměli o její skutečné podobě ponětí. Stovky let totiž spočívala až po ramena pohřbená v písku. Nejstarší známý příkaz k jejímu vykopání vydal teprve kolem roku 1400 př. n. l. faraon Thutmose IV. Za jeho vlády se podařilo obří skulpturu odkrýt až po přední tlapy, mezi něž pak nechal panovník umístit tzv. Stélu snů (viz Až očistíš písek…).

Nos mezi očima

Sfinga se nicméně nachází v místech, kde ji písek pokrýval pravidelně. K jejímu alespoň částečnému odkrytí tak v průběhu historie docházelo opakovaně. V 7. a 6. století př. n. l. se ve výkopových pracích pokračovalo na popud faraonů 26. dynastie a ve 3. století n. l. se do procesu zapojil i římský císař Septimius Severus. V roce 1817 se uskutečnilo první moderně-archeologické odkrývání, na nějž dohlížel Ital Giovanni Battista Caviglia. Pod jeho vedením se s pískem potýkalo 160 mužů a nakonec se jim podařilo osvobodit hruď sochy, ale také kamennou stélu a úlomky původní bradky. O kompletní odhalení skulptury včetně sousedního chrámu a amfiteátru se pak ve 30. letech 20. století postaral tým egyptského archeologa Selima Hassana.

Socha každopádně v průběhu věků doznala řady změn. Nejenže měla v minulosti kompletní obličej, tedy včetně dnes chybějícího nosu, ale pravděpodobně byla i barevná: Měla mít zelené oči, červenou tvář a pokrývku hlavy z modrých a zlatých proužků. Traduje se, že její nos odstřelili Napoleonovi vojáci při obléhání Egypta na počátku 19. století. Jde však o pouhou fámu – ve skutečnosti existují vyobrazení beznosé sfingy již z dřívějších dob a předpokládá se, že ji o část tváře připravil už ve 14. století súfijský fanatik Muhammad Sa’im al-Dahr rozčilený zjištěním, že se k ní místní rolníci modlí za lepší úrodu.

Ošlehaná větrem

Již ve starověku sfinga pravděpodobně přišla rovněž o bradku a její úlomek dnes vystavuje Britské muzeum v Londýně. Ke zjizvení vápencového povrchu navíc odpradávna přispívá pouštní vítr, který unášenými zrnky písku obrušuje porézní strukturu kamene. Koncem 20. století tak egyptská památková správa začala pracovat na rekonstrukci ikonické skulptury. Do stavu, v jakém si ji lze prohlédnout dnes, se dostala v 90. letech.

Geolog Farouk El-Baz, známý svými terénními výzkumy v pouštích celého světa, prezentoval už v 80. letech alternativní teorii, podle níž tvar hlavy Velké sfingy formoval vítr dávno předtím, než její obrysy z vápence definitivně vytesali Egypťané. A jeho hypotézu loni podpořil tým vědců z New York University: Badatelé vytvořili v kontrolovaných podmínkách modelové podnebí africké oblasti zhruba před 4 500 lety, načež simulovali možné větrné proudění, aby zjistili, jak mohlo skalní útvary proměňovat.

Písek není všemocný

Vědci zhotovili hliněné modely tzv. jardangů neboli přírodních formací z kompaktního písku, které vznikají působením větru. Následně je omývali rychlým proudem vody, jenž měl napodobovat vliv vzdušné eroze. A záhy se před nimi začal zhmotňovat útvar připomínající ležícího lva… „V poušti existují jardangy, které vypadají jako sedící či ležící zvířata se zdviženou hlavou,“ dodává hlavní autor studie Leif Ristroph. „Některé z nich připomínají lva nebo kočku natolik, že se jim přezdívá bahenní lvi,“ dodal s tím, že eroze mohla zásadně ovlivnit vznik velké části základny hlavy, krku a předních tlap sfingy.

Ne všichni se však k popsané teorii přiklánějí. Například egyptoložka Salima Ikramová z American University in Cairo myšlenku sfingy vzniklé z jardangu zcela zpochybňuje: „Ano, příroda sehrála při dalším formování sochy roli, ale až poté, co byla vytesána. Je nepravděpodobné, že by její původní podoba vycházela z jardangů, které bývají obvykle z bláta, zatímco tato skulptura je z vápence. V jejím okolí se dochovaly výrazné stopy po lomu a opracování kamene. Existuje zkrátka příliš mnoho důkazů o lidském zásahu, než aby byla teorie jardangu nosná.“

Dobyvatelé tajné chodby

Nesmírné rozměry sochy přímo svádějí k myšlence, že obří masu vápence protkávají chodby, či dokonce místnosti – podobně jako v případě pyramid. Již v polovině 16. století se prý stal německý spisovatel Johann Helffrich na návštěvě Egypta svědkem, jak jistý kněz vstoupil do hlavy sfingy. Když pak začal mluvit, znělo to údajně, jako by promlouvala sama socha. Existenci otvoru v temeni později potvrdil i archeolog Émile Baraize, který jej uzavřel kovovým poklopem. Řada stél z období Nové říše navíc vyobrazuje sfingu s korunou, jež mohla ohraničovat právě vstup dovnitř.

V roce 1853 se zjistilo, že podložím skulptury prochází rozměrná přírodní puklina, měřící v horní části hřbetu až dva metry na šířku. I tu později Baraize utěsnil, zastřešil a nahoru nainstaloval železné padací dveře. Roku 1926 byla zároveň celá sfinga očištěna od písku, což přispělo k odhalení otvoru do tunelu, jenž se nacházel v úrovni podlahy na severní straně zadní části. Pomyslná tajná chodba vede ve dvou směrech: V prvním stoupá zhruba do výšky čtyř metrů, ve druhém strmě klesá asi pět metrů pod zem a končí jámou na úrovni spodní vody. Při jejím průzkumu se přitom našly kusy hliníkové fólie, dno novověké keramické nádoby na vodu, cement ze stejného období a pár bot. Archeologové tedy nebyli prvními moderními návštěvníky místa… Navzdory fantaziím záhadologů však zmíněné tunely nikam dál nevedou a jejich účel zůstává nejasný.

Utajené vědění předků

Nejde ovšem o jediný prostor ukrytý uvnitř kamenné bytosti: Při vykopávkách koncem 70. let odhalil egyptský archeolog Zahi Hawass naproti severní straně zadní tlapy čtvercovou šachtu o rozměrech 1,42 × 1,06 metru, zhruba dva metry hlubokou. Podle jedné z teorií jde o nedokončenou hrobku a vědci jí kvůli charakteristickému tvaru říkají „šachta klíčové dírky“.

O dalších chodbách a prázdných prostorech ukrytých pod sochou zatím žádný potvrzený důkaz neexistuje. Přesto se objevují spekulace a konspirační teorie, že se v podzemí nacházejí tajemné komnaty, chránící například vědomosti z bájné Atlantidy. Zmíněnou hypotézu razil ve 30. letech minulého století americký senzibil Edgar Cayce, který předpověděl, že v roce 1998 bude pod Velkou sfingou objevena tzv. Síň záznamů. Nadšení kolem jeho vize opadlo poté, co v uvedeném roce k žádnému senzačnímu odhalení nedošlo. 

Image

Čtěte také

Hrobka z bláta: Pyramida Amenemheta III. byla přehlídkou inženýrských omylů

Houbaření bývá zábavou samo o sobě a člověk se dostane na čerstvý vzduch. Jako potravina mají houby jen malou kalorickou hodnotu, jsou ale bohaté na vitamíny a minerální látky. Houby ale mohou prospívat lidskému zdraví – dřívější výzkum například ukázal, že konzumace hub může snižovat riziko depresí, podporovat růst mozkových buněk a chránit proti rakovině.

Výzkumný tým vedený odborníky kanadské McGillovy univerzity, nyní do výčtu zdraví prospěšných účinků hub přidává i ochranu proti chřipce. Maziar Divangahi a jeho kolegové zjistili, že houbová vlákna, které obsahují polysacharidy beta-glukany, budují ochranu proti této zákeřné infekci. Výsledky svého pozoruhodného výzkumu vědci publikovali ve vědeckém časopisu Nature Immunology.

Houby proti chřipce

Vědci zjistili, že vlákna s beta-glukany u myší snižují zánět plic, když jsou myši vystavené infekci chřipky. Rovněž se ukázalo, že myším krmeným těmito vlákny při chřipce lépe fungují plíce a mají menší riziko závažného průběhu chřipky nebo úmrtí v důsledku této infekce. Konkrétní mechanismus zatím není jasný a konkrétnější odpovědi by mohly přinést klinické testy na lidech.

„Beta-glukany se nacházejí v buněčné stěně prakticky u všech hub, včetně těch, které žijí v našich tělech a jsou součástí lidského mikrobiomu,“ vysvětluje Divangahi. „Svádí to k myšlence, že beta-glukany ve stravě ovlivňují tyto naše houby a skrze ně působí na imunitní systém.“

Součástí vysvětlení by mohlo být i to, jak se zdá, že vlákna s beta-glukany přeprogramovávají neutrofily, imunitní buňky, které představují většinu bílých krvinek periferní krve. Neutrofily tradičně vyvolávají záněty, což je v případě chřipky na škodu, ale beta-glukany zřejmě tuto aktivitu neutrofilů dlouhodobě omezují. V budoucnu by na základě tohoto výzkumu mohly vzniknout nové léky či léčebné postupy.

Image

Čtěte také

Extrakt z houby korálovce zlepšuje růst nervů a fungování paměti

Vývoj zahájený oficiálně roku 1958 od samého počátku provázela celá řada nesnází. Vedle technických řešení, která některé vlastnosti vozidla zlepšila v jedné oblasti a zhoršila v jiné, se konstruktéři museli potýkat s několikrát se měnícími požadavky; například se řešilo, zda má být stroj schopen plavby. Projekt někteří dokonce zcela odsoudili jako zbytečný a nevhodný s odvoláním na údajnou neschopnost čs. průmyslu takovou zakázku zvládnout. S tím šly ruku v ruce hlasy, že bychom měli na vlastní vývoj rezignovat a rovnou se obrátit na SSSR. Jeho vojenští poradci a odborníci však naopak doporučili, aby Československo vyvinulo vlastní transportéry. 

Problémová spolupráce

Nadějný vývoj vozidla v Československu neunikl polské straně; ta v roce 1960 projevila zájem o spolupráci. Severní sousedé disponovali většími výrobními kapacitami a také navrhli provést nezbytné investice. Jenže brzy se začaly objevovat  rozpory – Poláci začali přicházet s vlastními připomínkami, což vývoj pozdrželo (například požadavek na přidání střelecké věže či zvýšení výkonu motoru). Vedle toho požadovali, aby před zavedením do sériové výroby proběhly srovnávací zkoušky se sovětským BTR-60P. V roce 1963 bylo konečně stanoveno, že ČSSR dodá motory, převodovky a nápravy (včetně kol) a Varšava vyrobí pancéřové korby či navijáky. 

Problém přišel i po dodání prvních sériových kusů do Polska; ty se brzy porouchaly, ale vyšetřování zjistilo, že za vším stála nevhodná údržba. Potíže byly i s pancéřovými korbami, které praskaly, a polská strana, přestože o tom věděla, dále pokračovala v jejich produkci. Spolupráce nebyla výhodná ani po ekonomické stránce, když vyrobené součástky putovaly často neefektivně z jedné země do druhé. Navíc brzy přišly i spory o jejich cenu. 

Image

Čtěte také

Obrněný transportér Pandur II: Osmikolový hraničář opředený skandály