Móda, morálka a ješitnost: Kvůli parukám málem rozpoutala církev válku
Katolická církev či puritáni v 18. století nevedli pouze náboženské bitvy. Jednou z nejneobvyklejších epizod této éry byl zásah proti nošení paruk. Stala se z nich totiž symbolická zbraň v zápase o dodržování náboženských hodnot a zdání důstojnosti.
Římskokatolická církev spojovala trend nošení paruk s dekadencí a morálním úpadkem, který byl podle ní vlastní dvorskému životu. Evropští aristokraté, tedy největší příznivci paruk, byli v očích církve vnímáni jako nositelé morálně uvolněného způsobu života. To vedlo k tomu, že církev považovala paruky za projev světského vlivu, proti kterému bylo třeba bojovat.
Paruka jako zbraň
V té době byly paruky nepostradatelnou módní záležitostí i symbolem společenské prestiže. Na portrétech Ludvíka XIV. či Johanna Sebastiana Bacha zářily paruky jako znak důležitosti. Byly velké, kudrnaté a pečlivě upravené. Mnozí duchovní chtěli držet krok s módou, což ale církevní hierarchie považovala za nepřijatelné. Podle katolických vůdců se kněží neměli přizpůsobovat světským trendům, ale být příkladem pokory a odříkání. Papež Klement XI. dokonce v roce 1705 vydal dekret zakazující duchovním nosit paruky. Tento krok měl posílit odlišnost duchovních vůdců od světské společnosti a zamezit „plíživému sekularismu“ v církvi. Kněží měli být podle něj příkladem duchovnosti a pokory, nikoli módními ikonami. A podobně smýšleli i další papežové v řadě.
Například Benedikt XIII., který byl jediným zcela holohlavým papežem své doby, se odvolával na První list Korintským. Zdůrazňoval, že muži si nesmějí zakrývat hlavu při modlitbě, a paruka podle něj přestavuje jistou formou pokrývky hlavy. Kněží, kteří ji používali, tak podle něj porušovali boží přikázání.
Vydané vatikánské dekrety, které zakazovaly paruky v kostelích, byly pro striktního papeže otázkou morálky. Kněz s parukou podle něj působil nevěrohodně. A tresty rozhodně nebyly jen symbolické. Paruka na hlavě mohla duchovního dostat do vězení nebo mu zcela pozastavit duchovenskou činnost. Alespoň tedy podle představ Vatikánu. Realita ale vypadala trochu jinak.
Církev měla jen stěží kapacitu tyto „prohřešky“ hlídat či dokonce potírat. A mnozí kněží se navíc silně vzpírali. Paruky pro ně totiž představovaly způsob, jak se přiblížit světským vrstvám a neztratit na důstojnosti.
Jisté zmírnění přišlo až s nástupem osvíceného papeže Benedikta XIV., který zákaz zmírnil a snažil se najít kompromis. Kněz, který paruku nosil z lékařských důvodů a udržoval ji decentní, hřešil méně než ten, který ji nosil z ješitnosti. Církev se v tomto období totiž stavěla ke všem, jejichž tělesné nedokonalosti mohly být vnímány jako překážka duchovní služby, s velkou obezřetností. Pro mnohé kněze paruka nebyla jen kosmetickým doplňkem, ale i způsobem, jak se ochránit před předsudky kongregace. Zákon však zůstával neoblomný.
Parukové dilema
Parukové dilema v 17. a 18. století nebylo téma pouze pro sešněrovanou katolickou církev. Mezi jedno z morálních dilemat je vzali za své i první koloniální puritáni. Ti považovali jakoukoli osobní úpravu za projev ješitnosti ještě před tím, než samotné parky stanuly na vrcholku módních trendů. Vlasové pokrývky hlavy pro ně potom představovaly prohřešek proti skromnosti a dobrým zvyklostem. Kdokoli je nosil, mohl tím kopírovat zhýralou francouzskou a španělskou módu – navzdory nebo právě proto, že šlo o země přísně katolické. A jak známo, proti katolicismu a všem jeho „neduhům“ se puritáni značně vymezovali.
Ovšem s rostoucím bohatstvím Nové Anglie a přílivem méně zbožných osadníků se sekulární móda nevyhnutelně prosadila i v Americe. Tlak společnosti se zastavit nedal, a i v dříve homogenních městech se paruky a honosné oblečení staly znakem společenského postavení. Někteří kolonisté dokonce zdůrazňovali praktičnost takových pokrývek hlavy, které podle nich pomáhaly udržovat teplo a vzhled odpovídající dobovým standardům. Další puritánští duchovní zase upozorňovali na to, že nafouknutá paruková situace odvádí pozornost od závažnějších morálních otázek.
Mravnost nade vše
Puritánská válka s parukami v koloniální Nové Anglii odhalovala hluboké morální a společenské napětí, které tento zdánlivě povrchní módní trend vyvolával. V době, kdy byly hodnoty skromnosti a mravnosti klíčovou součástí puritánské kultury, představovaly paruky symbol nadměrné společenské okázalosti. Odpůrci si brali na mušku i starší muže, kteří parukami často zakrývali úbytek vlasů. Podle nich se pokoušeli vypadat mladší, čímž se vyhýbali odpovědnosti vůči mladším generacím.
Mnoho paruk navíc bylo vyrobeno z ženských vlasů a tímto způsobem symbolicky stíraly rozdíly mezi mužským a ženským pohlavím, což bylo puritány vnímáno jako hrozba pro přirozený a Bohem daný řád. Nosit paruku se v puritánské společnosti stalo nejen otázkou stylu, ale především morálního a duchovního rozhodnutí. Paruky symbolizovaly proměny doby, kdy ekonomický růst a společenské změny měnily dřívější rigidní pravidla chování. Když si puritánští vůdci uvědomili, že zakazování módních trendů není efektivní, někteří z nich přijali mírnější postoj a volili cestu kompromisů.
V konečném důsledku se otázka paruk ve společnosti, ať už šlo o katolické kněží či puritánské osadníky, stala důkazem toho, jak hluboce byla móda spojena s otázkami identity, moci a morálky. I když se paruky v průběhu let staly pouhou historickou kuriozitou, jejich tehdejší symbolika připomíná dobu, kdy i malý módní doplněk mohl otřást církevními pravidly a odhalit složité společenské konflikty.
Koncem 18. století popularita paruk upadala v důsledku změn politického a společenského klimatu, zejména po francouzské revoluci. Přijetí nových rovnostářských hodnot vedlo k odmítnutí dřívějších symbolů aristokratické moci a přepychu, mezi které patřily i paruky. Problém církve s parukami se tak nakonec vyřešil sám.
Další články v sekci
Archeologové objevili v čínském horském průsmyku zbytky 2 800 let starého opevnění
Archeologové objevili v provincii Šan-tung opevnění, které připomíná Velkou čínskou zeď. Nově objevená stavba ale podle odborníků se slavnější a výrazně mladší zdí nijak nesouvisí.
Nejslavnější čínská stavba – Velká čínská zeď, se začala rodit během vlády císaře Čchin Š'-chuanga v letech 221–210 př. n. l. Do historie se tento muž zapsal jako „první císař“ a krutovládce, který položil základy prvotního sjednoceného čínského státu řízeného nemilosrdnou kontrolou.
Rozhodně ale nešlo o první podobnou stavbu na území dnešní Číny. Číňané si podle dochovaných nálezů libovali v budování opevnění již v době 1000 př. n. l. Za vlády prvního císaře existovalo minimálně devět velkých zdí, které dosahovaly značné délky. Zmíněný Čchin Š‘-chuang-ti tedy nejen budoval, ale především propojoval již existující stavby tak, aby poskytovaly jednotnou ochranu země.
2 800 let staré opevnění
Nedávno objevili archeologové v čínské provincii Šan-tung zbytky opevněné zdi, která byla postavena už kolem roku 800 př. n. l. Původně byla široká asi 10 metrů, ale během tzv. období Válčících států (475–221 př. n. l.) byla rozšířena až na 30 metrů. Stáří zdi archeologové určili díky radiokarbonovému datování zvířecích kostí a rostlinných zbytků, které v místě objevili.
Nově objevené opevnění nicméně není podle odborníků součástí Velké čínské zdi a nesouvisí ani s 322 kilometrů dlouhou Velkou zdí Čchi, která vznikla na hranicích stejnojmenného státu, v dnešní provincii Šan-tung, jako součást obrany kolem roku 441 př. n. l.
Podle historika Yuri Pinese z Hebrejské univerzity jde každopádně o významný objev. Objevená hradba se nachází v úzkém horském průsmyku a mohla sloužit jako strategická brána do státu Čchi. V její blízkosti archeologové objevili také pozůstatky domů, cest a příkopů, což naznačuje, že zde působila stálá vojenská posádka.
Další články v sekci
Strach z požárů vyústil na počátku novověku v hon na Cikány
Požáry byly metlou středověkých i novověkých měst. Oheň vzniklý na jediném místě je nezřídka dokázal celá obrátit v popel. Oprávněná hrůza z požárů se v 16. století spojila s podezřívavostí vůči kočovným Cikánům.
V roce 1578 vyhořel brněnský hrad Špilberk. Škoda byla veliká a město, kterému hrad od nedávna patřil, se z ní vzpamatovávalo dlouho. Požár byl v té době častým hostem. Ve městě hořelo každou chvíli a při husté zástavbě a nedokonalé ochraně chytal snadno jeden dům od druhého. Toho roku 1578 však hořelo častěji než v jiných letech. Nejen v Brně, ale i na jiných místech Moravy a v Čechách, a to bylo nápadné.
Údajní agenti Turků
Lidé začali věřit, že za častými požáry se snad skrývají dobře organizované bandy žhářů. A protože během suchého léta požáry pokračovaly, vypukla v Českém království paličská hysterie. Všechno prý zavinili Cikáni. Byli najati tureckým sultánem, aby ničili majetek poctivých křesťanů. Potulují se krajem a zakládají požáry ve službách největšího nepřítele křesťanstva. Oni – a nikdo jiný. Ostatně už v roce 1541, kdy požár poničil Pražský hrad, padlo podezření právě na Cikány. Bylo to vysvětlení jasné a jednoduché, které každý rád přijal a ochotně mu věřil.
Ještě v 19. století tomu věřil Christian d’Elvert, brněnský starosta a ve své době uznávaný moravský historik. Ve svých spisech oživil tuto starou legendu a napsal, že turecký paša z Budína vyslal na Moravu velkou skupinu Cikánů, aby zde vraždili a loupili. Moravané je prý však u Olomouce pochytali a dali jich 600 pověsit. Celou událost d’Elvert zasadil až do roku 1579. Nic z toho není doloženo, takže nám nezbývá než pochybovat.
Šestnácté století mělo své předsudky. Soudilo se, že oheň je snědým, špinavým a polodivokým kočovníkům živel důvěrně známý a blízký. Nikdo tenkrát nepochyboval, že Cikáni dovedou požáry přičarovat, ale že je také dokážou zažehnat. Začalo to v červenci 1578. V Prostějově zavřeli do šatlavy Cikána a Cikánku, protože prý založili ve městě požár. Při mučení doznali, že se po Moravě toulá více jim podobných a že jsou navedeni od Turků. Zpráva se rychle roznesla a musel se jí zabývat i moravský zemský soud. Ten zasedal toho času v Olomouci a vydal příkaz, aby byli všichni podezřelí Cikáni dopraveni do města a voláni k zodpovědnosti. Z celé Moravy sem svezli na 150 Cikánů: 27 mužů a 120 žen a dětí. Také v Brně jich pochytali blíže neudaný počet a dopravili je k zemskému soudu do Olomouce. Tam někteří z nich přiznali na mučidlech paličství, loupeže a vraždy.
Vynucená doznání
Za žhářství znalo staré feudální právo jen ty nejtěžší tresty, jež byly také svého druhu prevence – měly odstrašit a zastrašit potenciálního původce požáru. Dle zásady „s čím kdo zachází, tím také schází“ byli dopadení paliči odsuzováni k trestu smrti upálením. Trestalo se tak ještě v 18. století, i když se už tehdy delikventovi poskytovala určitá úleva. Duch osvícenství začal pozvolna pronikat i do soudnictví, a tak byl kat instruován, aby odsouzence po zapálení hranice uškrtil a ušetřil ho tím nejhorších muk. Někdy odsouzenci uvazovali na krk pytlík se střelným prachem, jehož exploze přivodila rychlou smrt, a jindy se za žhářství stínalo mečem nebo lámalo kolem. To byl i případ Cikánů odsouzených v roce 1578 olomouckým zemským soudem. Na základě přiznání jich bylo pět odsouzeno k trestu smrti. Vpletli je do kola a popravili.
Ostatní by nepochybně potkal stejný osud, kdyby nebyla zasáhla náhoda v osobě moravského zemského hejtmana. Tento nejvyšší zemský úřad zastával od června téhož roku Hanuš Haugvic z Biskupic. Pan Hanuš byl zřejmě muž na svém místě, jemuž nelze upřít určitý smysl pro spravedlnost. Z titulu své hodnosti se do celé věci vložil a po vyslechnutí obviněných dospěl k přesvědčení, že nevypovídali pravdivě. Přestože nález soudu přikazoval další popravy, pozdržel výkon rozsudků. Dva Cikáni totiž těsně před popravou prohlásili, že vinu přiznali jen pod tlakem tortury. Při opětovném mučení se však jeden z nich ke žhářství opět přiznal a byl bez dalších okolků popraven. Druhý Cikán se znovu přiznal, jakmile mu oznámili, že bude podruhé vydán na mučení, ale když ho vpletli do kola, křičel nanovo, že je nevinen. A tehdy se patrně v panu Haugvicovi něco hnulo. Zarazil exekuce a obrátil se se svými pochybnostmi přímo k císaři Rudolfu II. do Prahy.
Nevinní, ale neosvobození
Císař po určitém zdráhání jmenoval stavovskou komisi, které předsedal moravský zemský podkomoří Mikuláš z Hrádku. Hanuš z Haugvic mezitím rozeslal posly do míst, kde mělo podle výpovědi vyslýchaných Cikánů hořet. Jak očekával, ukázalo se, že na některých místech k žádným požárům ani nedošlo. V Prostějově, kde celá historie vzala svůj počátek, skutečně hořelo. Ale mezitím zde vypátrali pravého žháře a také ho popravili. Cikánská aféra tedy zásluhou zemského hejtmana, jenž se snažil dopátrat pravdy, skončila jinak, než se původně očekávalo. Neznamená to však, že byli Cikáni osvobozeni. Právě naopak.
Mezi zemskými stavy převládla obava, že by se mohli za spáchaná příkoří mstít. Páni stavové se proto zabývali myšlenkou, že Cikány zavřou do pevností nebo že nejsilnější z nich vyvezou na galeje. Z italských přístavů a hlavně z Benátské republiky byla stálá poptávka po silných a zdravých veslařích. Pak se však v Olomouci usnesli, že bude nejlépe vyhostit Cikány do Polska.
Na sklonku toho roku 1578 bylo z Olomouce deportováno celkem 164 Cikánů k polské hranici. Měli cestovat pěšky, ale bylo jim dáno k dispozici pět formanských povozů, na něž naložili nemocné a vysílené. Celý konvoj doprovázelo patnáct pěších ozbrojenců a dva jezdci. Pro velké mrazy, které udeřily v předvánočním čase, musela být cesta v Novém Jičíně přerušena. Mnoho Cikánů, z nichž většina byla bosa, trpělo omrzlinami. Teprve po pěti dnech mohl transport pokračovat v cestě. Do Nového roku se podařilo dopravit vyhnance na hranici a zahnat je do Polska. Kolik jich cestou pomrzlo, se neuvádí. Po celém případu zůstaly jen dluhy za cestovní náklady a stravu poskytnutou Cikánům a jejich doprovodu během transportu. Zaplacení se na moravských stavech domáhaly ještě nějaký čas rady měst, kterými průvod s Cikány procházel. Nedostaly ani groš.
Nekončící pronásledování
Cikáni se na Moravě poprvé objevili před husitskými válkami. Dráždili domácí obyvatelstvo svým způsobem života, pohoršovali svou divnou morálkou i zjevem. Jak tomu u etnických menšin často bývá, jejich hlavním proviněním bylo, že se odlišovali od domácích. Roku 1538 se jimi poprvé zabýval moravský zemský sněm a rozhodl, že se Cikáni musejí ze země do dvou týdnů vystěhovat. To bylo možné snadno vyhlásit, ale hůře provést. Cikáni pochopitelně zůstali. A tak bylo nařízení v roce 1549 obnoveno. Do třetice se zemský sněm cikánskou otázkou zabýval na svém zasedání roku 1576. V pondělí 2. dubna sněm, který jednal v Brně, rozhodl: „Také sou se na tom všickni čtyři stavové snesli, aby žádný z obyvateluov zemských cigánů na gruntech svých nepřechovával, jichž ničím nefedroval ani jim žádného stanoviště nedával. Tolikéž povalečův a těch, kteříž by lidem z peněz dělati nechtěli, aby žádný na gruntech svých netrpěl ani nepřechovával, než ty aby každý na gruntech svých, souseda svého i cizího vyzdvihovati bez překážky mohl.“
Byla to vyslovená výzva k pronásledování Cikánů všude, kde se vyskytnou, tedy nejen na vlastním majetku, ale i na cizích statcích. Ani toto přísné opatření ale nemělo valné výsledky. Jestliže později moravští stavové rozhodli o jejich vystěhování do Polska, bylo to řešení polovičaté, protože v Polsku proti nim platila stejná nařízení jako na Moravě. Výsledkem bylo, že nešťastní Cikáni byli střídavě hnáni z jedné země do druhé. Opět vycházely výnosy na jejich potírání, občas některého pověsili, ale v podstatě zůstalo vše při starém.
Brňané se zatím pustili na vlastní náklady do obnovy vyhořelého Špilberku. Stavba se protáhla až do devadesátých let. Hrad dostal po rekonstrukci podobu, kterou známe z nejstaršího vyobrazení města na dřevorytu Johanna Willenberga z knihy Zrcadlo slavného markrabství moravského, vydané roku 1593. Uplynuly pouhé dva roky od požáru Špilberku a brněnské městské radě přibyly nové starosti. Dne 8. srpna 1580 udeřil blesk do prachárny při Veselé bráně a způsobil požár. Oheň vznítil sedmdesát sudů s prachem a způsobil explozi, věž se roztrhla a mnoho domů v okolí bylo zničeno. Z tohoto požáru už Cikány nikdo vinit nemohl.
Další články v sekci
Sluneční soustava před 14 miliony let prošla hustým mračnem. Ovlivnilo to pozemské klima?
Astronomové zjistili, že se Sluneční soustava v období středního miocénu na své pouti Mléčnou dráhou prošla hvězdnou porodnicí Orion, která je součástí struktury označované jako Radcliffova vlna. Událost podle vědců mohla ovlivnit i pozemské klima.
Radcliffova vlna je pozoruhodná galaktická struktura, objevená v roce 2020, která se táhne do délky asi 8 800 světelných let. Klikatí se mezi hvězdnými porodnicemi, z nichž nejbližší k nám je asi 400 světelných let vzdálené molekulární mračno Taurus, zatímco nejvzdálenější je hvězdný komplex Cygnus X, asi 5 000 světelných let daleko.
Celá Radcliffova vlna se nachází uvnitř Místního ramene (Ramene Orionu), přičemž zabírá asi 40 procent jeho délky a průměrně 20 procent jeho šířky. Zatím není jasné, jak tato struktura vznikla. Podle mezinárodního týmu astronomů asi před 14 miliony let celá naše Sluneční soustava prošla Radcliffovou vlnou, konkrétně hvězdnou porodnicí Orion.
Pouť skrz Radcliffovu vlnu
Doktorand Efrem Maconi z Vídeňské univerzity se svými kolegy jsou přesvědčeni, že způsob, jakým Sluneční soustava zmíněnou oblastí procházela, mělo své důsledky. Podle vědců mohlo během této události dojít ke stlačení heliosféry, obalu částic, který jako ochranná vrstva obklopuje Sluneční soustavu a k zesílení přílivu mezihvězdného prachu, což mohlo ovlivnit pozemské klima. Badatelé k těmto závěrům dospěli díky pozorováním vesmírné observatoře Gaia a dalších zařízení a výsledky svého výzkumu zveřejnili v odborném časopisu Astronomy & Astrophysics.
„Představte si Sluneční soustavu jako loď proplouvající různými moři, v nichž panují odlišné podmínky,“ líčí Maconi. „Když Slunce s planetami proplulo Radcliffovou vlnou v oblasti, kterou pozorujeme v souhvězdí Orionu, brázdilo nebeské moře s vyšší hustotou kosmického plynu.“
Zvýšený přísun kosmického materiálu na Zemi mohl zanechat stopy. Jednak mohl díky prachu ze supernov mírně zvýšit množství radioizotopů, které se nalézají v geologických vrstvách příslušného stáří, a mohl také přispět ke klimatickému přechodu ve středním miocénu, když se právě v době průchodu Radcliffovou vlnou pozemské klima ochladilo a došlo k trvalému zalednění Antarktidy.
Současné lidskou činností způsobené klimatické změny nejsou podle vědců s touto historickou změnou srovnatelné. Střední miocenní klimatický přechod trval statisíce let, zatímco současné globální oteplování způsobené lidskou činností probíhá rychlostí bezprecedentní v historii Země – během několika desítek až stovek let. Ačkoli popsaná událost mohla mít určitý vliv na pozemské klima, hlavním faktorem miocenního klimatického přechodu podle vědců zůstává dlouhodobý pokles oxidu uhličitého v atmosféře.
Další články v sekci
Tanky na vlnách: Jak se američtí obrněnci připravovali na Den D
Obojživelné operace vždy představovaly riskantní podnik a jejich úspěch záležel na celé řadě faktorů. Jedním z nich byla i podpora pěchoty obrněnými silami. Jaké úkoly měly plnit tanky při vylodění plnit během dne D?
Tanková škola US Army existuje od roku 1940 a její posluchači se kromě polní praxe věnují i historii. V letech 1948–1949 se v důstojnickém kursu ustavila skupina vedená podplukovníkem Maynardem Pedersonem, jež měla vyhodnotit nasazení tanků při vylodění v Normandii. Výsledná studie popisuje boj shermanů na invazních plážích s až překvapivým realismem.
Podle autorů se účelem zprávy stalo shromáždění všech dostupných dat týkajících se použití obrněné techniky na normandském pobřeží v období od 6. do 11. června 1944 neboli ve fázi od vylodění po dokončení předmostí. Kapitáni a majoři z Pedersonovy skupiny vycházeli z rozhovorů s veterány, dochovaných hlášení i dalších dokumentů. Nasazení tanků popsali chronologicky a velmi zevrubně, my si místo popisu konkrétních bojů všimneme spíše obecnějších trendů.
Utajený plavec
Už v první polovině roku 1944 Američané uskutečnili dvojici rozsáhlých cvičení Duck a Fox v oblasti Slapton Sands na jihozápadě Anglie. V obou případech se do nácviku vylodění a přechodu do útoku zapojily jak dvě pěší divize, tak podpůrné obrněnce. V té době už existovaly obojživelné shermany DD (Duplex Drive – dvojitý pohon) schopné plavby v pobřežních vodách. Generálové však hodlali novou zbraň utajit až do dne D i před vlastními vojáky, a tak se do manévrů zapojily standardní obrněnce. Ty musely z vyloďovacích plavidel vyjet přímo na pláže, což částečně znehodnotilo přínos této části cvičení.
Velitelé tankových vojsk si problém uvědomovali a následně zahájili výcvik osádek shermanů DD v reálných podmínkách. Uskutečňoval se opět v Slapton Sands a vedl jej velitel 3. obrněné skupiny plukovník Severne McLaughlin. Tankisté se učili najíždět z palub do moře, plout pomocí nafukovací nástavby poskytující vztlak ke břehu a vlastními silami na něj vyjet. Jakmile se ocitli na pevné půdě, složili nástavbu a zahájili boj.
Do vylodění se nicméně měly zapojit i jednotky vyzbrojené klasickými shermany – kupříkladu 747. tankový prapor podplukovníka Gilberta Friese, který nám poslouží jako dobrý příklad. Do Glasgow dorazil z USA koncem února 1944 a ihned provedl soupis dostupné výzbroje i výstroje. Jediným významným nedostatkem se stala absence 105mm útočných děl, místo nichž nafasoval další M4A3. Ty používal až do přidělení samohybek, k čemuž došlo teprve dva týdny po vylodění.
Friesův útvar sice absolvoval ve Spojených státech výcvik v klasickém manévrovém boji, avšak postrádal zkušenosti s vyloděním nebo logistickým plánováním nutným pro úspěch invaze. Štáb pouze dostal seznam výsadkových tankových člunů LCT (Landing Craft, Tank), které měly dovézt shermany ke břehu. Podplukovníkovi nezbylo než se dát do práce a rozhodl se zorganizovat nakládku člunů po četách. Aby se naplno využila přepravní kapacita LCT, část materiálu se měla nacházet na korbách naloděných náklaďáků a polopásů.
Logistické výzvy
Fries usiloval o to, aby ztráta jakéhokoliv plavidla neohrozila bojeschopnost praporu jako celku. Proto rozdělil příslušníky svého štábu do několika plavidel, zatímco velitelství každé čety i roty se naopak nacházelo v samostatném LCT. Britské vyloďovací čluny disponovaly větším ložným prostorem než americké, a proto se 747. tankový prapor stejně jako většina obrněných a motorizovaných jednotek US Army měl do Normandie dostat na královských plavidlech.
Předpokládalo se, že vojáci a technika na jednotlivých LCT budou v úvodních fázích bitvy logisticky soběstační, a proto nákladní auta čet přepravovala benzin, munici i příděly potravin přibližně na pět dní. Očekávala se též značná spotřeba tankových granátů, což Fries vyřešil instalací speciálních držáků dalších projektilů do svých shermanů. Ačkoli měl 747. prapor plnit úkoly zálohy sboru, zároveň de facto vedl druhou hlavní vlnu vylodění. Podplukovník proto nařídil ucpat všechny otvory tanků pro dosažení jejich vodotěsnosti, kterou pak osádky testovaly ve speciálních bazénech.
Kromě logistického plánování a příprav absolvoval Friesův prapor bojový výcvik různého zaměření. Rota B se na přelomu dubna a května 1944 zúčastnila cvičných obojživelných výpadů na Slapton Sands ve spolupráci s pěchotou. Právě nedotažená příprava kooperace obrněnců s pěšími útvary představovala jednu z největších slabin amerických invazních vojsk a velitelé se snažili na poslední chvíli vše dohnat, jenže šlo spíše o improvizaci. Výjimku potvrzující pravidlo představoval výcvik, při němž pěšáci obsadili zákopy vybudované na anglických vřesovištích, přes něž pak shermany přejížděly. Cílem bylo ukázat vojákům, že jim takové kryty poskytují bezpečí, z něhož mohou po projetí nepřátelských obrněnců vyrazit na zteč a pobít jejich doprovodnou pěchotu.
Na plnohodnotný a systematický výcvik koordinace jednotlivých složek vojsk už ale nezbýval čas a z dnešního pohledu překvapí, že Američané se jí nevěnovali již před odplutím do Evropy. U 747. praporu zněl oficiální důvod následovně: Jde o zálohu sboru, takže nic takového nebude potřeba. Bojová praxe během prvních pár hodin prokázala opak a vojáci strýčka Sama se museli vše naučit přímo v poli.
Reakce na hrozbu
Spojenci se obávali protiútoku Panzerwaffe na vyloďovací pláže a očekávali, že nepřítel k takovému kroku s velkou pravděpodobností přistoupí. Proto plánovači vymysleli několik způsobů, jak protivníka přesvědčit, že k invazi namísto Normandie dojde v prostoru Pas de Calais. Jedním z nich byla přítomnost generála George Pattona v Anglii, kde se podle halasně šířených zpráv měl stát velitelem fiktivních svazků připravených udeřit ve zmíněné lokalitě.
Pro případ, že by se Berlín nenechal oklamat, podnikli Spojenci i další opatření. Prvním se stalo využití letectva k izolaci bojiště a blízké podpoře pozemních sil. Jádro německých strategických rezerv ve Francii tvořily převážně tankové divize, které Wehrmacht hodlal do oblasti bojů poslat po železnici. Tomu dokázaly těžké i stíhací bombardéry účinně zabránit, a tak nakonec stihly normandská předmostí v červnu 1944 včas napadnout jen nepočetné složky pancéřových svazků vybavené kolovou technikou.
Němečtí generálové se snažili vyhnout rozdrobování svých tankových sil, avšak hromadné přesuny byly vzhledem ke vzdušné nadvládě protivníka možné jen v noci. Když už se panzery do místa bojů dostaly, většinou se nedokázaly zkoncentrovat k mohutnějšímu úderu, neboť piloti stíhacích bombardérů měli rozkaz napadat jakékoliv skupiny strojů větší než dvě či tři vozidla. Další opatření proti obrněné hrozbě spočívalo v zařazení amerických tanků hned do prvních vln útočících sil. A to přesto, že podle oficiální doktríny US Army neměly obrněnce sloužit k boji s jinými tanky, ale k podpoře pěchoty při průnicích obranou.
Američané věděli, že střední sherman projektovaný pro výše zmíněné úkoly nestačí na těžké typy ve výzbroji Panzerwaffe. Přesto v jeho spojení s obojživelným pohonem viděli vhodný kompromis a věřili, že si na plážích s protitankovým úkolem alespoň zčásti poradí. Zvlášť když brzy za shermany DD měly následovat klasické obrněnce vysazené na břeh z LCT.
Další články v sekci
Jíst před spaním se nevyplácí: Studie ukazuje, jak pozdní jídlo ovlivňuje hmotnost
Studie britských vědců ukázala, že pozdní večerní hodování nejenže zvyšuje pocit hladu následující den, ale také podporuje ukládání tuku a může vést k rychlejšímu nárůstu tělesné hmotnosti.
Noční nájezdy na lednici patří k činnostem, ke kterým se málokdo dobrovolně přizná, přitom se jí však „věnuje“ nejeden z nás. Je přitom prokázáno, že právě pozdní hodování může zapříčinit rychlejší přírůstek hmotnosti než příjem potravy v libovolnou denní dobu.
V experimentu provedeném na šestnácti dobrovolnících nechali britští vědci polovinu z nich konzumovat poslední jídlo dne šest hodin a čtyřicet minut před spaním, zatímco druhá skupina večeřela dvě a půl hodiny před ulehnutím do postele. Všichni dostávali stejná jídla a vědci následně sledovali vliv chuti k jídlu, doby jídla na energetický výdej (spálené kalorie) a molekulární změny tukové tkáně na změnu hmotnosti. Účastníci během dne každou hodinu zaznamenávali své pocity hladu a vědci jim odebírali krev pro zjištění hladiny hormonů leptinu (související s pocitem sytosti) a ghrelinu (který vyvolává pocit hladu).
Ukázalo se, že pozdní jídlo v porovnání s tím časným nejenže zvyšuje subjektivní pocit hladu následující den, ale také zvyšuje poměr hormonů leptinu a ghrelinu v krvi – a to i přesto, že účastníci jedli v obou protokolech stejnou stravu. U dobrovolníků, kteří si nechali udělat biopsii tukové tkáně, se také zjistily molekulární změny podporující ukládání tuku.
Další články v sekci
Překvapivý nález: Lidé žili v tropických pralesích asi o 100 tisíc let dříve
Datování kamenných nástrojů prozradilo, že v oblasti dnešního Pobřeží slonoviny obývali lidé tropický prales už před zhruba 150 tisíci lety.
Podle toho co víme, nebyly tropické pralesy původním prostředím, v němž by vznikl náš druh. Lidé druhu Homo sapiens pronikali do pralesů až druhotně a museli se vypořádat s mnohými nástrahami. Dřívější výzkum ukázal, že například v Asii a Oceánii žili lidé v pralesích asi před 70 tisíci lety a v Africe teprve před zhruba 18 tisíci lety.
Eslem Ben Arousová z Institutu Maxe Plancka pro geoantropologii a její spolupracovníci ovšem nalezli důkaz pobytu lidí v tropických lesích z doby asi před 150 tisíci lety. To je přibližně o 100 tisíc let dřív, než jsme si mysleli. Podrobnosti pozoruhodného objevu zveřejnil v těchto dnech vědecký časopis Nature.
Pralesní lidé
„Naše výsledky posouvají nejstarší známý výskyt lidí v tropických pralesích o více než dvojnásobek do minulosti proti předešlým odhadům,“ uvádí Arousová. „Platí to pro celý svět, včetně Afriky.“ Pokud víme, moderní lidé se vyvinuli asi před 300 tisíci lety, podle fosilií, které se našly v Jebel Irhoud v Maroku. Nejstarší nálezy Homo sapiens ale pocházejí z míst, kde v té době pralesy nerostly, spíše savany a podobná společenstva.
Už v 80. letech se na lokalitě Bété I v Pobřeží Slonoviny našli kamenné nástroje, které se tam vyskytovaly v hlukových vrstvách. Vědci je tehdy nedokázali datovat. Dnes jsou ale k dispozici nové metody, jako například opticky stimulovaná luminiscence, s jejíž pomocí lze určit, kdy byl sediment naposledy vystaven slunečnímu světlu.
Výsledky výzkumu ukazují, že pralesní prostředí nebylo pro dávné lidi v počátcích našeho druhu překážkou, kterou by nedokázali překonat. Naopak v nich dokázali žít už před mnoha desítkami tisíc let. Nález takto starých lidských artefaktů v Pobřeží Slonoviny rovněž potvrzuje představu, podle které se lidé nešířili z jediného místa vzniku, ale objevovali se na různých místech Afriky s různým prostředím.
Další články v sekci
Kocour Garfield: Oranžový vládce kresleného světa
Na začátku měl oranžový mourovatý kocour Garfield nakročeno ke katastrofě. Přestože však noviny komiks vydávat nechtěly, čtenáři si jej zamilovali a začali se ho dožadovat. Z nechtěného vtipálka se tak nakonec stala kulturní ikona, kterou zná celý svět.
Mourovatý kocour Garfield miluje lasagne, nesnáší pondělky a nedělá si nic ze své lenosti ani nadváhy. Proměnil se v etalon duševního klidu. Taky však představuje jádro značky, která každý rok vydělá zhruba miliardu dolarů. Hraje hlavní roli v nejpublikovanějším novinovém komiksu, jenž se v roce 2001 objevoval na stránkách 2 570 periodik po celém světě. Stal se předobrazem tematických předmětů všeho druhu, ať už jde o hrnky, telefony, křesla, nebo obrovské plyšáky.
Během posledních bezmála padesáti let pronikl takřka do všech koutů kultury i společnosti a jen těžko se najde člověk, který o něm alespoň neslyšel. Paradoxem zůstává, že Garfield původně vůbec neměl tvořit hlavní postavu, a zábavný komiks v podobě jednoduchého proužku neboli stripu zpočátku ani nenesl jeho jméno.
Od komára ke kočce
Garfieldův „otec“ Jim Davis se narodil roku 1945 v americkém Marionu, a než se dal na psaní a kreslení komiksů, pracoval v reklamní agentuře. Jeho první publikovaný počin s názvem Gnorm Gnat neboli „komár Gnorm“ vycházel v letech 1973–1975 v novinách Pendleton Times. Když se ho však Jim pokoušel prodat jinam, setkával se s odmítnutím. Jeho humor i kresbu si šéfredaktoři pochvalovali, nicméně hmyz jim nepřišel jako ideální tvor, s nímž by se čtenáři mohli ztotožnit. Davis si vzal nakonec kritiku k srdci a začal zkoumat úspěšné novinové stripy: Hledal v nich svého nového hrdinu, který by měl k člověku blíž.
Logicky pak dospěl k závěru, by mělo jít o psa či kočku, a protože několik úspěšných „psích“ komiksů již existovalo, zvolil druhou možnost. Ke kočkám měl ostatně blízko – vyrůstal na farmě, kde jich údajně měli pětadvacet, a Garfieldovo chování tak do značné míry odráží jejich zvyky. Jméno pak oranžový mourek dostal po dědečkovi svého tvůrce, Jamesi A. Garfieldovi.
Zpočátku se však jednalo o pouhou vedlejší postavu komiksu Jon, pojednávajícího o mladém kreslíři Jonovi Arbuckleovi a jeho cynické kočce. Mezi roky 1976 a 1978 dílko vycházelo opět v Pendleton Times, nicméně při jeho tvorbě si Davis začal uvědomovat, že hlavní zdroj humoru představují kocourovy letargicky cynické hlášky. Rozhodl se proto Jona mírně upozadit, chlupáčovi dát naopak větší prostor a komiks přejmenovat.
Ani s Garfieldem ovšem neměl na růžích ustláno: V roce 1978 se mu podařilo stripy udat do novin Chicago Sun-Times a také do tisku ve městech Little Rock a Salt Lake City. Na jejich stránkách se Garfield pár měsíců objevoval „na zkoušku“, ale na konci zkušebního období jej všechny tři plátky odmítly. Zavalitý kocour tak málem skončil v propadlišti dějin, jenže čtenáři naráz začali do redakcí psát, někteří si dokonce stěžovali a komiksu se dožadovali. Novinám tudíž nezbylo než se s Davisem dohodnout, Garfield se vrátil a jeho sláva pomalu rostla.
S Garfieldem na pláži
Během pár let se tak z oranžového kocoura stala oblíbená hvězda: První kniha Garfield at Large z roku 1980 si bezmála dva roky podržela titul bestselleru The New York Times, podobně jako další vydání Garfieldových patálií. Mourovatý kocour dokonce okupoval přední příčky žebříčku natolik zarputile, že zmíněné noviny nakonec musely změnit způsob, jakým se tituly bestsellerů udělují. V roce 1981 už trh zaplavily vedlejší produkty s Garfieldovým motivem, přičemž jen plyšáci a deníčky s jeho podobiznou vydělaly 15 milionů dolarů. Tou dobou se již kocour objevoval také na stránkách 850 periodik po celém světě a hned v následujícím roce přesáhl zmíněný počet tisícovku. Krátce po přelomu milénia se stal Garfield nejpublikovanějším stripem planety – četlo jej odhadem 263 milionů lidí.
Ikonický mourek vpadl do televizí, rádií, hračkářství, domácích potřeb, knihoven… Byl zkrátka všude. A například na bretaňském venkově se zrodila vskutku garfieldovská záhada: Podél pobřeží Keltského moře se v průběhu 80. let vynořovaly oranžové sluchátkové telefony s motivem Garfielda. Na pláži byly rozeseté náhodně a bez nadsázky se o ně dalo zakopnout. Zprvu vypadaly jako nové, ale jejich náhodné zjevování trvalo třicet let, během nichž plasty podléhaly povětrnostním podmínkám a slané vodě. Na pláž tak moře vyvrhovalo jen kusy telefonů, kočičí hlavy či packy a celá scéna dostávala až snový nádech. Jednalo se o vtípek bláznivého miliardáře? Nebo snad o bizarní reklamní kampaň? Nakonec se ukázalo, že byl na vině dopravní kontejner plný zmíněných telefonů. Během bouře se totiž z paluby nákladní lodi uvolnil, načež klesl do podmořské jeskyně a odtud přístroje postupně vynášel proud…
Složte si svůj komiks
Garfieldův lesk však postupně slábl, neboť novin i jejich čtenářů ubývalo a mladým zájemcům nepřipadal třicet let starý kocour zajímavý ani vtipný. Před kulturním zapomněním jej pak zachránil internet a kreativní fanoušci: V roce 2004 se na síti objevila stránka Dana Fitche nazvaná Garfield Shuffler, která z kompletní knihovny stripů vybrala vždy náhodně tři panely a seřadila je do na první pohled nesmyslného celku. Ačkoliv web kvůli porušování autorských práv záhy zmizel, objevily se další, podobné. Fanoušky nový přístup ke komiksu fascinoval a nemohli se ho nabažit. Fitch tak jako první lidem ukázal, že pokud je nebaví současný stav Garfielda, mohou si ho přetvořit dle libosti.
Stránka vycházela z předpokladu, že samotný komiks spoléhá na relativně jednoduchou kresbu, jednotvárná pozadí a minimální dynamiku. Když se tedy namátkou seřadilo několik takových „všedních“ oken, existovala docela vysoká šance, že společně budou dávat nový smysl. Náhodný generátor nicméně představoval jen pomyslnou špičku ledovce, jenž pomáhal Garfielda učinit zajímavým i pro nové generace čtenářů.
Melancholie, humor a horor
Další posun přišel v roce 2006, kdy uživatel MackJ na fóru Truth and Beauty Bombs poukázal na fakt, že zatímco Jonovy textové bubliny vypadají klasicky, ty Garfieldovy mají podobu obláčků. Technicky vzato tedy kocour v komiksu nemluví a my pouze vidíme jeho myšlenky. MackJ proto všechny Garfieldovy hlášky odstranil, a z úsměvných stripů se najednou stalo melancholické vyprávění o životem znaveném muži. Další autoři vymazali kocoura úplně, takže nešťastný páníček zůstal napospas vlastním depresím, které jinak Garfield svými břitkými poznámkami zlehčuje.
Zatímco tedy klasický komiks pokračoval svým tempem, na internetu dostával nové rozměry. Lidé jej začali kreslit v jiných podobách, a hlavně se pouštěli do tematických končin, kam by klasické Davisovy stripy nikdy zavítat nemohly. V novinách byl Garfield všední a co nejobyčejnější, aby zaujal maximálně široké spektrum čtenářů, kdežto na síti mohl zacházet do extrémů. Vedle existenciálních variací se tudíž objevily také verze snové, naprosto abstraktní, pornografické, a v neposlední řadě i hororové. Běžný kocour se totiž těžko dožije čtyřiceti let, a někteří tak došli k závěru, že Garfield představuje prastaré monstrum v rouše kočičím – načež se jali kreslit komiksy o tom, jak my všichni v čele s Jonem žijeme v jeho noční můře.
Svěřte se kocourovi
Garfieldova univerzálnost a schopnost pojmout jakékoliv téma tedy udržela mourovatého kocoura zajímavého i pro čtenáře, které jeho původní příběhy tolik nebavily. Stabilita a pravidelnost stripu dokonce některým pomáhaly v období krize. Bryer Oden v článku pro stránku The Spinoff označil komiksy s Garfieldem za jednu z cest, jak se dospívající generace Z vyrovnala se světem po pandemii. Během lockdownů se podle něj spousta mladých vracela do rodných měst, a když v dětském pokoji procházeli své staré věci, často narazili na „poklady“ s Garfieldem. V takovém případě se kocour stal zdrojem nostalgie a odkazem na přívětivější dobu, kdy svět nesvíral covid. Prudký nárůst zájmu o Garfielda během pandemie a po ní tak Oden popisuje jako formu útěku do časů, kdy nám bylo líp.
Komiks přitom nadále vychází, neustále se točí nové filmy, kocour se objevuje ve videohrách a jeho život na internetu představuje samostatnou kapitolu. Kdy se Garfieldova nadvláda nad komiksovým světem zastaví? Těžko říct. Davisovi je 79 let a stripy již pouze píše, zatímco o zbytek se stará jeho tým. Navíc si prý už zvolil nástupce, jenž se chopí pera po jeho smrti. Možná to vyvolá změny, které publikum postupně odradí. Momentálně to však vypadá, že je budoucnost oranžového mourka zajištěná.
Další články v sekci
Bleskurychlí střelci jazykem: Tajemství unikátní lovecké techniky chameleonů
Chameleoni jsou z mnoha důvodů jedineční. Jednou z vlastností, která z těchto tvorů dělá unikát, je způsob, jakým si opatřují potravu.
Loveckým nástrojem chameleonů je jejich jazyk, jenž dokáží velkou rychlostí doslova vystřelit z úst a chytit oběť na jeho špičku. Zatažením jazyka pak oběť (hmyz a malé bezobratlé živočichy) snadno dopraví do úst a rozžvýkají poměrně silnými čelistmi. Jazyk, dlouhý často skoro stejně jako tělo chameleona, může být podle specializovaných měření vystřelen během šestnáctiny sekundy a zpět v ústech jej lovec (většinou i s kořistí) má za další čtvrtinu sekundy.
Bleskurychlý pohyb, který lidské oko ani není schopné zachytit, je umožněn speciálním mechanismem. V zadní části čelisti je uložena kost ve tvaru „V“, které se říká hyoid a k ní je přes jazylku připevněn jazyk. Když se chameleon chystá k zásahu, nejprve se natočí směrem ke kořisti, pootevře ústa a jazyk mírně vysune. Tím je připraven k „výstřelu“.
Kruhové svaly u špičky jazyka se pak prudce stáhnou a jazyk je vymrštěn z tlamy. Současně dojde i k roztažení zmíněné „V“ kosti a podélné svaly stáhnou jazyk zpět. Jazyk je na konci rozšířen a má silně lepkavý povrch. Navíc má zvláštní kruhový sval, který se při kontaktu s kořistí dokáže stáhnout a vzniklý podtlak společně s lepivostí zabrání ztrátě uloveného sousta.
Další články v sekci
Druhá zastávka: Americká sonda Lucy míří k planetce Donaldjohanson
Mise americké sondy Lucy má ve svém itineráři návštěvu celkem osmi planetek. Letos na konci dubna ji čeká v pořadí druhé již setkání, tentokrát s planetkou Donaldjohanson.
Americká sonda Lucy se na podzim roku 2021 vypravila na velkolepou výpravu, během které by měla proletět kolem celkem osmi planetek. V listopadu 2023 se Lucy přiblížila ke zhruba 700 metrů velké planetce hlavního pásu (152830) Dinkinesh. Vědci díky tomu zjistili, že Dinkinesh má měsíc Selam, který tvoří dvě navzájem se dotýkající tělesa.
Přiblížení k planetce Donaldjohanson
Aktuálně se Lucy blíží k další planetce hlavního pásu 52246 Donaldjohanson, jejíž průměr je asi 3,9 kilometrů. Lucy by měla kolem této planetky prolétnout letos 20. dubna, kdy se k ní přiblíží na vzdálenost přibližně 960 kilometrů. Druhé setkání Lucy s planetkou poslouží také jako závěrečná zkouška před hlavními cíli mise, kterými je šest trojánů – planetek, které se pohybují po stejné dráze jako Jupiter.
Bude to poprvé, kdy trojány prozkoumáme zblízka. Jejich průzkum z dálky je obtížný a spoustu věcí o nich ještě nevíme. Známý dokonce není ani jejich počet, odborníci přitom odhadují, že jich může být stejně (a možná i více) jako planetek hlavního pásu. Trojáni tak pro vědce představují atraktivní cíl.
Podle toho, co jsme se zatím dozvěděli, mají trojáni různé složení a vlastnosti. To naznačuje, že by mohly pocházet z různých oblastí Sluneční soustavy. Průzkumem trojánů sonda Lucy může přispět k pochopení jejich původu a také toho, jak se vlastně ocitli na oběžné dráze, po které obíhá kolem Slunce Jupiter.
