Nonstop večírek: Naše supermasivní černá díra neustále překypuje aktivitou
Detailní pozorování Webbova dalekohledu ukázala, že supermasivní černá díra v centru Mléčné dráhy překypuje nenápadnou aktivitou.
Jak nedávno zjistil tým astrofyziků americké Severozápadní univerzity, vypadá to, jako kdyby naše „domovská“ supermasivní černá díra Sgr A* pořádala večírek, který nikdy nekončí. Svůj příměr vědci opírají o pozorování Vesmírného dalekohledu Jamese Webba, který tentokrát zacílil na samé centrum Mléčné dráhy.
Farhad Yusef-Zadeh a jeho kolegové byli svědky toho, jak monumentální akreční disk plynu a prachu, který rotuje v těsné blízkosti supermasivní černé díry, prakticky neustále jiskří záblesky. Někdy jde o nepříliš nápadné „jiskry“, které jsou patrné sotva pár sekund, jindy o oslnivě jasné záblesky.
Záblesky v centru
Naše supermasivní černá díra bývá považována za klidnou až poněkud „línou“. Jak je ale vidět, při detailním pohledu Sgr A* hýří aktivitou. Badatelé pozorovali v jejím akrečním disku pět až šest větších záblesků denně a společně s nimi i několik slabších záblesků. Přes nemalé úsilí se jim nepodařilo v pozorovaných záblescích odhalit nějaký vzorec či rytmus. Jiskření supermasivní černé díry Sgr A* se zdá být náhodné.
Mechanismy, které vytvářejí pozorované záblesky, nejsou úplně jasné. Podle Yusef-Zadeha a jeho kolegů jde o nejméně dva typy procesů. Slabé záblesky jsou zřejmě vytvářeny drobnými turbulencemi v akrečním disku. Za jasné a déle trvající záblesky zodpovídají výraznější události, jako například magnetické rekonexe při srážkách siločar magnetických polí.
Další články v sekci
Japonské toalety z budoucnosti: Když se hygiena snoubí s technologií
Toalety v zemi vycházejícího slunce představují unikátní směs praktičnosti a technologické nadčasovosti. Cifra na jejich cenovce sice není malá, ale za luxus, jaký nabízejí, si zákazníci rádi připlatí.
Japonsko dokáže cizincům uštědřit nejeden kulturní šok. A ten první obvykle zažijí hned na letišti, když si po dlouhé cestě odskočí na toaletu. Namísto klasického západního záchodu totiž v kabince narazí na futuristické zařízení, které jako by pocházelo z jiného tisíciletí: několik splachovacích módů, vyhřívané prkénko, vestavěný bidet s měnitelnou teplotou i sílou proudu, osušení intimních partií… Japonské záchody jsou zkrátka tak vyspělé, že při prvním kontaktu s nimi může uživatele sevřít až strach, aby na obsáhlém ovládacím panelu nezvolil špatné tlačítko. Ještě nedávno přitom tamní toalety nebyly o moc dál než ty západní.
Stačí díra v zemi?
Nejstarší dochované japonské záchody jsou k vidění v kjótském chrámu Tófuku-dži. Na tamní latríny si v období Muromači, mezi léty 1333 a 1568, chodili ulevit místní mniši. A přestože jde o pouhé vyhloubené díry, již tehdy respektovaly osobní prostor a byly navrženy s ohledem na co nejsnazší údržbu. Nacházely se také mimo hlavní obytné prostory, aby se uchovávala čistota coby významný pilíř japonského šintoismu. Víra a snaha o hygienu se pak otiskly i do návrhu mladších toalet, jež se do značné míry podobají těm tureckým, neboť se na ně nesedá, ale dřepí se nad nimi.
Uvedenou podobu WC přitom v Japonsku dodnes najdete na některých vlakových nádražích nebo v tradičních hospůdkách izakaja, protože se jedná o bezdotykovou, a tudíž nejhygieničtější variantu.
Touha po čistotě a udržitelnosti přivedla začátkem 80. let firmu TOTO na myšlenku uvést na trh první hybrid klasického západního záchodu spojeného s bidetem. Zařízení pojmenované washlet se posléze stalo průkopníkem na poli toaletního luxusu i hygieny. Ovšem zatímco v Japonsku se washlety postupně měnily ve standard, za hranicemi se o bidetech stěží bez uzardění mluvilo, natož aby pronikaly do domácností. Firma se sice pokoušela se svým produktem prosadit i na mezinárodním trhu, ale země vycházejícího slunce byla v daném ohledu příliš napřed.
Péče od A až do Z
U spojení funkčního s užitečným se však Japonci nezastavili a pomocí vyspělých technologií začali své washlety proměňovat v klenoty koupelen. Moderní verze například dělí splachování v závislosti na tom, zda se musí vypořádat s tekutinami, či s pevnou hmotou, a mají dokonce speciální program pro exkrementy, jimž se do kanalizace příliš nechce. Samy také zvedají a pokládají víko, detekují odér a v případě potřeby uvolňují pohlcovač pachů. Pomohou přitom i se soukromím: Trápí-li dotyčného představa, že při konání potřeby vydává příliš hlasité zvuky, může přímo ze záchodu pustit přehlušující hudbu.
Ještě vyspělejší toalety si vytvářejí databáze příchodů uživatele, na jejichž základě pak předvídají jeho návrat – a aby ušetřily energii, vyhřívají prkénko jen tehdy. Některé modely ve tmě svítí a jiné mají vlastní klimatizaci, jež zpříjemňuje posezení za horkých letních dnů. V posledních letech se objevuje také snaha naučit záchody analyzovat exkrementy s cílem monitorovat zdraví uživatelů nebo měřit jejich tělesný tuk.
Některé washlety krátce před použitím lehce namočí vnitřek mísy, aby k němu výměšky tolik nepřilnuly; jiné zas mísu propláchnou čističem, jenž také upraví povrchové napětí vodní hladiny, takže při kontaktu s výkaly tolik nestříká. Lidský zásah je při očistě čas od času zapotřebí, ale stroje dělají vše pro to, aby se majitelé nemuseli do péče o washlety pouštět příliš často.
Doma i ve světě
Japonská toaletní kultura zkrátka zůstává na hony vzdálená západnímu standardu. Dobrá zpráva nicméně zní, že bidetové kontroverze 80. let jsou ty tam a zbytek planety dnes japonské technologie nejen obdivuje, ale také přímo vyžaduje. Obzvlášť po pandemii, kdy mnozí začali na hygienu dbát ještě usilovněji, se washlet jeví jako naprosto ideální zařízení. Nejen již zmíněná firma TOTO tudíž své výrobky ve velkém dodává do celého světa a v roce 2022 překonala hranici 60 milionů washletů prodaných za hranicemi. Pokud byste si ovšem rovněž zatoužili jeden pořídit, musíte sáhnout relativně hluboko do kapsy: V závislosti na funkcích se totiž cena za přepych šplhá až k desítkám tisíc korun.
Další články v sekci
Estrogeny a chuť k jídlu: Vědci objevili možnou souvislost
Nový výzkum japonských vědců naznačuje, že neuroestrogeny – hormony produkované mozkem – mohou hrát klíčovou roli v regulaci chuti k jídlu a tělesné hmotnosti.
Estrogeny jsou známé jako hormony, které řídí vývoj a fungování reprodukčního systému žen a v menším množství se nacházejí i v tělech mužů. Podle nového výzkumu týmu japonské Fujitovy lékařské univerzity, který vedl Eiji Nishio, se ale ukazuje, že se tyto hormony zřejmě podílejí i na potlačování chuti k jídlu, a tím i na udržování tělesné hmotnosti.
Pokud jde o ženy, estrogeny v těle obvykle jsou obvykle syntetizovány ve vaječnících. Určité množství estrogenů u žen i mužů ale vzniká i jinde v těle, díky enzymu aromatáze. U mužů se asi 20 % estrogenů syntetizuje ve varlatech, zbytek vzniká přeměnou testosteronu enzymem aromatáza v mozku, kůži, kostech a tukové tkáni. U žen dochází k podobnému procesu. Estrogeny vznikají i v centrálním nervovém systému, například v hypotalamu mozku. Tyto estrogeny, nazývané neuroestrogeny, jsou spojovány s mužským sexuálním a sociálním chováním.
Estrogen a chuť k jídlu
Japonský tým zkoumal možnou roli neuroestrogenů v regulaci chuti k jídlu. V rámci svého výzkumu vědci vypnuli u pokusných myší gen pro aromatázu, čímž organismus hlodavců přestal produkovat estrogeny. Následné pozorování odhalilo, že takto geneticky upravené myši více žerou a mají větší hmotnost. Když japonští badatelé příslušný gen zase zapnuli, mozek myší opět začal syntetizovat estrogeny a neuroestrogeny. Podle vědců neuroestrogeny udržují zvýšenou citlivost na leptin, což je hormon, který udržuje energetickou rovnováhu v těle a reguluje příjem potravy i ukládání zásob tuku.
Aby vědci potvrdili, že právě neuroestrogeny ovlivňují chuť k jídlu, zkoumali myši, kterým odstranili vaječníky, což znamenalo, že veškeré estrogeny v jejich těle vznikaly jinými mechanismy. U těchto myší došlo ke zvýšené expresi genu pro aromatázu v hypotalamu a ke snížení příjmu potravy. Podrobnosti zveřejnil odborný časopis FEBS Journal.
Zatím není jisté, zda se výsledky dají aplikovat i na člověka a studie nepotvrzuje žádnou metodu pro regulaci příjmu potravy pomocí aromatázy nebo neuroestrogenů. Nicméně přispívá k narůstajícímu výzkumu propojujícímu estrogeny s regulací chuti k jídlu.
Další články v sekci
Na Jupiterově měsíci Callisto je velmi pravděpodobně podpovrchový oceán
Nové analýzy dat měření magnetických polí Jupiterova měsíce Callisto potvrzují pravděpodobnou přítomnost desítky kilometrů hlubokého podpovrchového oceánu.
Měsíc Callisto, který je velký zhruba jako planeta Merkur, ale dosahuje jen asi třetiny její hmotnosti, obíhá kolem Jupiteru jako nejvzdálenější ze čtyř Galileových měsíců. Na první pohled nevypadá po geologické stránce nijak zvlášť zajímavě. Americká sonda Galileo ale v devadesátých letech uskutečnila měření magnetických polí, jejichž výsledky naznačovaly možnou přítomnost kapalného podpovrchového oceánu.
Důkazy pro přítomnost oceánu původně nebyly úplně přesvědčivé. Vědci se domnívali, že elektricky vodivá svrchní část atmosféry měsíce může napodobovat magnetický „otisk“ přítomnosti podpovrchového oceánu s vodivou slanou vodou. Corey Cochrane z Laboratoří tryskového pohonu v kalifornské Pasadeně a jeho kolegové nedávno znovu analyzovali původní data.
Oceán pod povrchem
Využili k tomu všechna měření magnetického pole, získaná během celkem osmi těsných přiblížení sondy Galileo k měsíci Callisto. Výsledky analýz mnohem přesvědčivěji než dřív podporují existenci podpovrchového oceánu. Výzkumu struktury Jupiterova měsíce Callisto nedávno publikoval odborný časopis AGU Advances.
Badatelé zjistili, že ionosféra měsíce Callisto sama o sobě nemůže vysvětlit pozorování sondy Galileo. Pokud ale počítáme s podpovrchovým oceánem, tak lze uvedené pozorování tímto způsobem vysvětlit. Cochrane a spol. na základě měření předpovídají, že podpovrchový oceán je na Callisto hluboký minimálně desítky kilometrů.
Oceán na Callisto je shora uzavřený desítkami až stovkami kilometrů pevného ledového příkrovu a pod ním se zřejmě nachází kamenné jádro měsíce. Potvrzení podpovrchového oceánu měsíce Callisto nepochybně povede k dalším výzkumným projektům, které by mohly přinést leccos zajímavého. Mimo jiné se k Callisto chystají americká sonda Europa Clipper a evropská sonda JUICE (Jupiter Icy Moons Explorer).
Další články v sekci
Pozorné oči opičích samců: Makakové dokážou „vidět“ ovulaci
Samcům některých opic se vyplatí, když stráví delší dobu pozorováním své potenciální partnerky. Tento čas totiž může být klíčovým momentem, kdy samec rozpozná jemné sexuální signály ukazující na plodnost či neplodnost konkrétní „nevěsty“.
Mezinárodní tým biologů a psychologů provedl před časem experiment se samci makaků z ostrova Cayo Santiago u pobřeží Portorika. Každému z nich předložil dvě fotografie: na první byla vyfocena právě ovulující samička, na druhé pak totožná samička před ovulací. Ukázalo se, že pokud samci samičku znali z dřívější doby, dokázali v osmdesáti procentech rozpoznat, zda zrovna má plodné dny. U cizích samiček, jejichž obličej nikdy neviděli, však nebyli schopni učinit takový závěr. Výsledek studie tedy naznačil, že samci mohou zvýšit své šance na rozpoznání plodnosti samic tím, že je předem lépe poznají.
Dřívější výzkumy odhalily, že samičky opic mají někdy při ovulaci tmavší obličej. Není to však pravidlem a jiné znaky doprovázející plodné dny zůstávají vědcům zatím utajeny.
„Studie vyvolává další otázky, například jestli i muži dokáží rozeznat, kdy jsou ženy ve svém plodném období.“ podotýká jedna z autorek studie psycholožka Laurie Santosová z Yale University. Podle ní hraje při čtení tváří hlavní roli zkušenost, která může samcům při výběru samičky a úspěšném rozmnožování velmi pomoci.
Další články v sekci
Královna Konga: Prostitutka Caroline Lacroix okouzlila o půlstoletí staršího belgického krále
Jak se obyčejná pařížská pouliční prostitutka stane multimilionářkou a málem i panovnicí? Šestnáctiletá Caroline Lacroix neváhala, když jí osud přihrál do cesty o 48 let staršího belgického krále.
S morganatickými sňatky se na konci 19. a počátku 20. století doslova roztrhl pytel. Za jednoznačně nejskandálnější bývá považováno druhé manželství belgického krále Leopolda II. Jeho nevěsta Caroline Lacroix sice bývala oficiálně vedena jako bardáma či tanečnice, nicméně to byla jen zástěrka. Provozovala totiž ve skutečnosti nejstarší řemeslo světa. Caroline může sloužit jako příklad toho, kam až to může žena jejího ražení při trošce šikovnosti dotáhnout. V mládí měla pověst krásky, nicméně podle dnešních měřítek by nejspíš tolik neuspěla.
O jejím dětství či mládí se skoro nic neví. Snad jen to, že se narodila do velmi početné a zoufale chudé rodiny v Bukurešti v roce 1883. Zůstává otázkou, kdy vlastně začala v Paříži šlapat chodník, když už v šestnácti letech ulovila nejbohatšího panovníka v Evropě. Jejímu novému amantovi bylo o 48 let více. Leopold proslul svými četnými avantýrami, kterými prakticky od svatby bezohledně zraňoval svou manželku Henriettu Habsbursko-Lotrinskou. Jeho záliba v lehkých ženách byla přímo legendární.
Masový vrah
Prostitutka Caroline ale nebyla jedinou příčinou toho, proč král Leopold II. ztratil morální kredit. O to se postaral on sám svou chamtivostí a brutálním vykořisťováním obyvatel Konga, své „soukromé kolonie“. Jak k ní přišel? Protože Belgie vznikla teprve v roce 1830, nedisponovala přirozeně žádnými koloniemi. To se změnilo, když v roce 1884 svolal kancléř Bismarck do Berlína konferenci, na níž se jednalo o Africe. V únoru následujícího roku pak zúčastněné státy za určitých podmínek Leopoldovi jako jedinému „neutrálovi“, nevlastnícímu žádné kolonie, Kongo přidělily.
Leopold se stal svrchovaným králem Svobodného státu Kongo. Nechal s velkou pompou postavit železnici a v nepřístupných oblastech cesty. Oficiálně mohly mocnosti držet kolonie pouze na základě dohody s místními vládci a musely v zemi udržovat pořádek. O to se postaral Leopoldem najatý anglický dobrodruh a novinář, všeho schopný Henry Morton Stanley. Ten se v Africe dobře orientoval a vlastně na bohatství Konga Leopolda upozornil.
Stanleyovi muži pak nic netušící kmenové náčelníky nechali podepisovat listiny, že postupují svá území výhradně Leopoldovi do soukromého vlastnictví. Tím se konžští obyvatelé stali jeho přímými poddanými a museli dřít za nelidských podmínek až do úplného vyčerpání. Poslušnost byla vynucována bitím či mučením.
Kdo už dál nemohl pracovat, ztratil právo žít a byl zastřelen jako zvíře. A protože se kulky fasovaly na příděl, museli vykonavatelé těchto hrůzných činů jako důkaz předkládat v koších useknuté ruce popravených. Jenže střelivo bylo nedostatkovým zbožím, které si kolonizátoři nechávali pro sebe, a tak usekávali Afričanům ruce „zaživa“, jak se ukázalo na později pořízených fotografiích. Dílo zkázy pak dokonaly rychle se šířící tropické nemoci. Údaje o počtu zabitých či zmrzačených lidí se v různých zdrojích liší, většinou se uvádí deset, někdy i patnáct milionů obyvatel Konga.
Senilní monarcha
Do tohoto bezohledného, ale velmi bohatého muže se tedy mladá prostitutka Caroline „zamilovala“. Začala ho doprovázet coby společnice na cestách nebo při lázeňských pobytech po Evropě. Někdy ji Leopold vzal dokonce i na oficiální akce. Docela to přehnal, když měl tu drzost a vzal ji coby svůj doprovod na pohřeb královny Viktorie. Vyvolal pořádný skandál! Ačkoli své milenky belgický král nikdy neskrýval (a že jich měl požehnaně), pro Caroline měl nezvyklou slabost. Informace o jejich vztahu pronikly na veřejnost až v roce 1903, tedy rok po smrti jeho první ženy Marie Henrietty Habsburské. Caroline tím rozhodně nezískala sympatie belgických poddaných.
Král ji zahrnoval penězi, šperky a luxusními dárky, věnoval jí několik nemovitostí a přepsal na ni konžské dluhopisy a akcie. Na Azurovém pobřeží pro ni koupil vilu Leopolda, která je největší a nejluxusnější stavbou Francouzské riviéry. Jen tak mimochodem v roce 2010, kdy se prodávala, musel její nový majitel sáhnout do kapsy pro 400 milionů eur!
Jak v pohádce
Caroline byla velice marnivá žena. Své chudé dětství si bezostyšně vynahrazovala na úkor svého štědrého sponzora. Jednou prý v jistém pařížském obchodním domě dokázala utratit jen za šaty tři miliony franků! Trápila ji jediná věc: poslední rychlík z francouzské metropole odjíždí do Bruselu tak zoufale brzo! Potřebovala na nákupy mnohem víc času! Jak se ukázalo, zas takový problém to nebyl. Král Leopold nechal změnit jízdní řád a vlak odjížděl o hodinu později.
Caroline porodila Leopoldovi dva syny – v roce 1906 Luciena a o rok později Phillippa. Když čekala své první dítě, pobývala zrovna na Riviéře. Leopold proto nelenil a dohodl se s francouzskou vládou, aby společně uhradili výstavbu nové silnice vedoucí přímo k jejímu domu. Měla přece právo na větší pohodlí! Po porodu prvního syna ji panovník odměnil povýšením do šlechtického stavu. Od tohoto momentu používala titul baronky Vaughan, stejně tak jako oba její synové.
Leopold II. byl zejména s blížícím se stářím velice háklivý na své zdraví. Nechal si dokonce vyrobit vodotěsný kryt na svůj pověstný vous, aby mu za deště nepromokl a on nechytl rýmu. Každé cizí kýchnutí v něm vyvolávalo obavu, že onemocní. Jeho hypochondrii dokázali umně využít Leopoldovi pobočníci. Když si od něj chtěli na den dva odpočinout, předstírali, že se o ně pokouší nějaká choroba. Leopold jim v takovém případě přísně zakázal, aby se k němu přibližovali. A dokázala toho využívat i Caroline. Také ona občas předstírala nemoc, aby měla od „staříka“ pokoj. Podobným způsobem se dokázala zbavit potenciálních konkurentek. Stačilo naznačit, že ta a ta dáma má zrovna nějaké zdravotní problémy.
Svatba natruc
Skandální vztah vyvrcholil v roce 1909, kdy Leopold onemocněl neprůchodností střev. Nemoc měla rychlý průběh a lékaři králi nedokázali pomoci. Pět dnů před smrtí natruc Belgičanům i svým třem legitimním dcerám z prvního manželství učinil Caroline svou zákonnou manželkou. Proběhl jen církevní obřad, a i když svazek uznal i Vatikán, podle belgických zákonů, které vyžadují civilní uzavření manželství, nebyl právoplatný. Jinak by se mohl na trůn dostat Carolinin starší syn – Leopoldův jediný legitimní syn z prvního manželství totiž zemřel v deseti letech na zápal plic poté, co spadl do rybníka.
Ze zákona sice nemohla Caroline nic zdědit, ale Leopold myslel na všechno. O ni i své syny se zavčas velkoryse postaral. Dal na ni přepsat ohromné množství svého movitého i nemovitého majetku a učinil z ní multimilionářku. O to větší nenávist u Belgičanů vzbudila. Leopoldovy dcery z prvního manželství s ní vedly dlouhá léta soudní spory.
Caroline v Bruselu dlouho nezůstala. Přesídlila do Paříže a provdala se tam za svého bývalého pasáka. Ten jí do Francie pomohl převést nejen její ohromný majetek, ale vydatně se podílel i na jeho utrácení. Manželství nakonec skončilo rozvodem a poté se už Caroline neprovdala, i když o nápadníky rozhodně nouzi neměla. Dožila v nezměrném luxusu jako multimilionářka a své jmění uhájila před belgickým parlamentem i Leopoldovými dcerami. Zemřela v roce 1948 v Cambo-les-Bains v Pyrenejích.
Další články v sekci
Nová studie odhaluje zdravotní strasti Vikingů: Žádná péče, jen bolest
Moderní výzkum odhalil, že Vikingové čelili vážným zdravotním problémům, jako byly infekce dutin a uší, osteoartritida či zubní choroby.
Zhruba před rokem se objevila studie odborníků švédské Univerzity v Göteburgu, kteří prozkoumali velké množství zubů obyvatel švédského Varnhemu. Jde o slavnou lokalitu nálezů z doby Vikingů. Vědci zde v minulosti objevili tisíce dávných hrobů a množství výborně zachovalých koster.
V navazujícím výzkumu Carolina Bertilssonová se svými kolegy prozkoumala pomocí výpočetní tomografie celé lebky dávných obyvatel Varnhemu. Ukázalo se, že populace Vikingů ve Švédsku trpěla vážnými onemocněními ústní dutiny, čelistí, dutin a uší, osteoartritidou a dalšími chorobami.
Lebky z Varnhemu
Výsledky, publikované v odborném časopisu British Dental Journal Open, ukázaly, že 15 analyzovaných jedinců trpělo širokou škálou onemocnění. CT snímky odhalily patologické změny v lebeční a čelistní kosti, které poukazují na infekce a další zdravotní problémy. Podrobné analýzy ukázaly, že část jedinců trpěla infekcemi dutin a uší, které zanechaly stopy na přilehlých kostních strukturách. Dále byly zaznamenány známky osteoartritidy a různých zubních chorob. Všechny zkoumané lebky patřily dospělým jedincům ve věku 20 až 60 let.
„Rozhodně bylo na co se dívat,“ líčí Bertilssonová. „Našli jsme u těch lidí spoustu známek nemocí, které prodělali. Nevíme, proč tak mnoho. V mnoha případech to muselo být značně bolestivé. Ti lidé neměli žádnou lékařskou, natož zubařskou péči a museli si s tím poradit. Nebylo to snadné. Pokud tehdy někdo dostal infekci, trápil se s ní dlouhou dobu.“
Další články v sekci
Vzestup země draka: Čína je nastupující vesmírnou supervelmocí
Čínský vesmírný program začal sice později, ale země draka své konkurenty postupně dohání, a v některých ohledech se již dokonce dostala do čela pomyslného pelotonu.
Loni v květnu zamířila na špici rakety Dlouhý pochod 5 do kosmu složitá a významná sonda Čchang-e 6 (Chang’e), aby odebrala vzorky z odvrácené strany Měsíce. Po 53 dnech dosedl 25. června 2024 návratový modul i s téměř dvěma kilogramy vzorků ve Vnitřním Mongolsku. Zmíněná mise a další budoucí premiéry nejen na našem souputníkovi, ale i na Marsu a dál posilují plány Číny stát se do roku 2045 vesmírnou supervelmocí.
Již nyní pro to existuje dostatek indicií, a hlavně nechybí politická vůle – zatímco jinde ve světě se priority mění a průzkum kosmu se odsouvá, což odnášejí zejména velké projekty. Dobytí rudé planety by stálo nemalé prostředky, a žádná velmoc zatím není ochotná je vynaložit. Spojené státy mají problém financovat i návrat lidí na Měsíc a obhajoba gigantických nákladů představuje stále těžší úkol.
Čína se dere do čela
Čínský prezident Si Ťin-pching již loni v dubnu oznámil nejrozsáhlejší reorganizaci Lidové osvobozenecké armády za posledních deset let, s důrazem na posílení vojenské přítomnosti ve vesmíru. A Peking již v minulosti nastínil řadu kosmických projektů zaměřených na obranu národní bezpečnosti. Nechybějí ani pobídky pro komerční průmysl a podpora inovací, jako jsou satelitní služby, vesmírná turistika či těžba zdrojů.
Strmě narůstající výdaje na kosmonautiku tvoří další jasný ukazatel ambicí asijského lídra, přičemž se vyšplhaly přibližně ze dvou miliard dolarů v roce 2022 na loňských 14 miliard. Přestože Číňané nadále zaostávají za USA, větší investice nesou ovoce. Nejde však jen o peníze: Svou roli hraje i národní hrdost, technologický pokrok a jiné faktory. Postavení Číny v rychle se vyvíjejícím a rozšiřujícím globálním vesmírném prostředí nicméně způsobuje některým dalším aktérům nemalé vrásky na čele.
Pekingský kosmický program tvoří součást širší sféry americko-čínské konkurence s jasnými diplomatickými, vojenskými a ekonomickými rozměry, včetně obav z vesmírných zbraní, kybernetických bezpečnostních hrozeb a potenciálu využívat lunární zdroje. Teprve se ukáže, zda USA, Čína a další státy dokážou najít způsob, jak ve vesmíru spolupracovat a zároveň zvládnout napětí ve vzájemných vztazích na Zemi. Bylo by to však velmi přínosné pro všechny strany.
Krok za krokem vpřed
Na začlenění mezi vesmírné velmoci Čínská lidová republika tvrdě pracuje již víc než šest dekád. První skutečný úspěch zaznamenala roku 1970, kdy jako teprve pátá země – po Sovětském svazu, Spojených státech, Francii a Japonsku – vypustila vlastními silami umělou družici, nazvanou Tung-fang chung 1 (Dong Fang Hong). V 80. letech se stal čínský kosmický program strukturovanějším a řídil se programem rozvoje vědy a techniky nazvaným Projekt 863. Uvedená iniciativa vytvořila základ pro stěžejní Projekt 921, známý také jako China Manned Space Program, který v roce 1992 formuloval cíle země vyslat do vesmíru vlastní kosmonauty a vybudovat vesmírnou stanici.
O rok později vznikl Čínský národní kosmický úřad CNSA, přičemž zmíněná institucionální podpora pomohla Číně v roce 1999 vypustit svou první bezpilotní kosmickou loď a čtyři roky nato vyslat do vesmíru prvního tchajkonauta. V roce 2019 následoval další působivý milník, když lidová republika dokázala v historické premiéře přistát na odvrácené straně Měsíce. Poté se jí v roce 2020 při misi Tchien-wen 1 (Tianwen) podařilo dosednout na povrch rudé planety s roverem a koncem roku 2022 dokončila vesmírnou stanici Nebeský palác neboli Tchien-kung (Tiangong), zatímco již plánuje další expanzi.
Na Mars, ke kometě a dál
Popsané kroky ponesou své plody: ISS má být vyřazena z provozu někdy v roce 2031, načež Nebeský palác zůstane jedinou větší vědeckou stanicí na oběžné dráze. Lunární program zas pomáhá sbírat zkušenosti pro vybudovaní základny na povrchu našeho souputníka. Není tajemstvím, že země draka plánuje vyslat na Měsíc lidi a naučit se těžit i využívat tamní zdroje. Mezi její další cíle se řadí průzkum Sluneční soustavy: Sonda Tchien-wen 4, se startem plánovaným zhruba na rok 2029, by se měla zaměřit na jeden z největších měsíců Jupitera Kallisto. K zamýšleným úkolům mise však patří i průlet okolo Uranu.
Tchien-wen 2, s jejímž startem se počítá v letošním roce, má pro změnu odebrat asi sto gramů materiálu z vybrané planetky. Čeká ji návštěva asteroidu 469219 Kamo’oalewa a po zvládnutí hlavních bodů programu by se mohla vydat ještě ke kometě 311P/PanSTARRS, a cestou možná navštívit i nějakou další planetku. Neméně zajímavá je mise Tchien-wen 3, v jejímž rámci se chce Čína okolo roku 2030 vrátit na Mars, odebrat tam vzorky a dopravit je na Zemi. Stejný cíl má přitom také NASA ve spolupráci s Evropou. Bude tedy velmi zajímavé sledovat, kdo nakonec uspěje dřív a získá možná nejdražší a nejcennější geologické vzorky v dějinách.
Soukromníci na scéně
Kromě státních programů ovšem asijský gigant masivně investoval i do rozvoje komerčních společností v kosmickém sektoru a zmíněná podpora se začíná vyplácet. V roce 2023 již 17 z celkových 67 raketových startů v zemi uskutečnily soukromé subjekty, které se prosazují čím dál častěji a zdaleka neplní jen roli firem do počtu – často vymýšlejí nové technologie a zkoušejí vlastní cesty. Například v červenci 2023 vypustila společnost LandSpace vůbec první vesmírnou raketu na metan a kapalný kyslík, zatímco firma Orienspace nechala začátkem loňského roku odstartovat z mořské platformy nejsilnější nosič na tuhé pohonné látky Gravity-1. Vzhledem k úloze státních subjektů v čínském komerčním sektoru je ovšem hranice mezi veřejným a soukromým vesmírným podnikem nejasná.
Jeden z příkladů nabízí státem vlastněná společnost China Satellite Network Group, která hodlá v letech 2024–2029 vybudovat obří satelitní konstelaci podobnou síti Starlink firmy SpaceX: Plánuje vypustit až 26 tisíc družic poskytujících internetové připojení. Vesmírná iniciativa Belt and Road Initiative pro změnu zahrnuje navigační a jiné kriticky důležité satelity. Například navigační systém BeiDou původně vznikl pro vojenské účely, ale nyní je provozován ve spolupráci se soukromými subjekty a dalšími zahraničními vládami k civilnímu použití. Čítá již 45 družic na oběžné dráze a 120 pozemních stanic, přičemž slouží pro regiony od východní Afriky po jižní Pacifik. Jde o největší systém svého druhu a dosáhl úrovně přesnosti, která vyvolává obavy nejen v USA.
Měsíc jako osmý světadíl
Čína také úzce spolupracuje s Ruskem – významnou, i když upadající vesmírnou velmocí. Mezinárodní lunární výzkumná stanice ILRS představuje jejich společnou iniciativu k vybudování základny na jižním pólu našeho souputníka. Podle plánů by měla být do poloviny století plně funkční pro výzkum Měsíce, načež má podpořit meziplanetární pilotované mise. K účasti v programu se vedle lidové republiky a Ruska přihlásilo osm zemí: Ázerbájdžán, Bělorusko, Egypt, Pákistán, Jižní Afrika, Thajsko, Turecko a Venezuela.
Rostoucí partnerství kolem ILRS se považuje za konkurenci programu Artemis Accords pod vedením Spojených států, jehož součást tvoří také Česká republika. Nezávaznou dohodu už podepsalo více než 39 zemí. Nicméně některé z nich – konkrétně Francie, Německo, Indie a Japonsko – se připojily také k Číně v projektech souvisejících s orbitální základnou Tchien-kung.
Amerika a Čína bok po boku?
Pozoruhodnou výjimku z rozšiřujícího se seznamu čínských partnerů v oblasti vesmíru představují Spojené státy. Lidová republika se na několika klíčových mezinárodních projektech, včetně ISS či Artemis, nepodílí především kvůli námitkám Washingtonu. Americký Kongres podle Wolfova dodatku z roku 2011 zakazuje agentuře NASA používat federální fondy k bilaterálnímu jednání s Čínou o vesmírné spolupráci. A kromě toho je v rámci tamních předpisů o mezinárodním obchodu se zbraněmi omezen vývoz družicových dílů a kosmického hardwaru do asijské země.
Šéf NASA Bill Nelson při nedávném slyšení v Kongresu prohlásil, že čínský civilní vesmírný program je programem vojenským. Úřad ředitele národní rozvědky pak ve své loňské zprávě popsal kosmický sektor lidové republiky jako hrozbu pro americkou bezpečnost. S vyostřováním geopolitické situace se okolnosti spíš zhoršují. Oba národy spolu soupeří a Washington jistě netěší, že k cílům Číny patří překonat Spojené státy do roku 2045. Faktem zůstává, že 245 ze 700 vynesených čínských družic vzniklo pro vojenské účely – zatímco například v případě Indie má totéž zaměření pouze 26 z více než 120 satelitů.
Rostoucí obavy
Také někteří další partneři zrušili dohody s Čínou kvůli bezpečnostním obavám. V roce 2020 se společnost Swedish Space Corporation alias SSC rozhodla neobnovit smlouvy pro čínskou pozemní stanici ve švédské Kiruně kvůli riziku, že by shromážděná data mohla posloužit pro vojenské zpravodajství, což by porušilo podmínky použití centra SSC. Téhož roku se pak firma rozhodla neobnovit smlouvy s Číňany na pozemních stanicích v Austrálii a Chile.
Politický vývoj ovlivnil rovněž kooperaci CNSA a Evropské kosmické agentury. Očekávalo se, že evropští kosmonauti navštíví do roku 2022 stanici Tchien-kung, ale ESA plány pozastavila – přestože obě strany dřív spolupracovaly na více frontách, včetně průzkumu Měsíce a hlubokého vesmíru. Jako důvod uvedl ředitel ESA Josef Aschbacher nedostatek rozpočtových a politických hlasů. Členské státy Evropské kosmické agentury se místo toho zatím zaměří na Mezinárodní vesmírnou stanici.
Každopádně vzájemná nedůvěra obou velmocí vede k budování vlastní vojenské obrany ve strachu z aktivit druhé strany, což představuje hrozbu. Podnětem ke společnému dialogu by se paradoxně mohla stát čím dál přeplněnější zemská orbita: Jelikož více než polovina tamních objektů patří USA a riziko kolize nejen s čínskými satelity stále roste, může být pro zajištění bezpečnosti na nízké oběžné dráze spolupráce doslova nezbytná.
Cestu nabízí věda
Peking vyjádřil ochotu s USA spolupracovat navzdory přetrvávajícím bezpečnostním obavám. Čínský národní vesmírný úřad opakovaně odkazoval na Wolfův dodatek jako na překážku potenciální kooperace s Američany ve vesmíru. Aby mohla NASA s CNSA spolupracovat, musí americký Federální úřad pro vyšetřování potvrdit, že neexistuje žádné riziko přenosu technologií nebo porušování lidských práv při jakémkoliv společném úsilí.
Přesto se nedávno odehrál vzácný krok: V prosinci 2023 předala Americká vesmírná agentura Kongresu požadavek na získání měsíčních vzorků, které dovezla sonda Čchang-e 5. Očekává se, že lunární regolit odebraný při uvedené misi bude z vědeckého hlediska velmi cenný. Muže nám totiž poskytnout odpovědi na otázky ohledně staří a původu našeho přirozeného satelitu. Šlo o první misi od roku 1976, jejímž úkolem bylo dopravit na Zemi měsíční horniny. A daný krok ukazuje, že by mohl Peking tvrzení o průzkumu vesmíru mírovou cestou myslet vážně.
Jiní odvěcí rivalové už podobnou situaci zažili. USA a Sovětský svaz, respektive Rusko sdílely mnoho kosmických aktivit, včetně projektu Apollo–Sojuz z dob studené války pro testování mezinárodní vesmírné záchrany. A navzdory napětí po invazi na Ukrajinu pokračují ve spolupráci na ISS. Popsané dlouholeté partnerství přineslo řadu výhod a nyní se nabízí jako potenciální model pro Spojené státy a Čínu. Musí se však samozřejmě vzít v úvahu současný stav technologií, které znamenají větší vojenské a kybernetické bezpečnostní hrozby než v minulosti.
Čínský kosmický program a vzkvétající komerční vesmírný průmysl posouvají zemi do společnosti nejvýznamnějších hráčů a nejedná se o náhodu. Čína dnes krok za krokem naplňuje své jasně vytyčené cíle a díky tomu má jeden z nejčitelnějších kosmických programů, který nepostrádá tah na branku. Zdá se přitom, že ji v cestě mezi největší velmoci jen tak něco nezastaví. Zřejmě nás tedy čekají další vesmírné závody – a podle některých už dokonce probíhají.
Další články v sekci
Velká dcera Říma: Císařovna Galla Placidia prožila poslední záchvěv slávy říše
Dcera císaře Theodosia Velikého Galla Placidia zažila největší ponížení i poslední záblesk slávy starověkého Říma. Prožila odvlečení barbary jako rukojmí i velkolepý návrat do Věčného města, které za jejích časů naposled zazářilo před definitivním pádem západořímské říše.
Poté, co barbarská vojska Vizigótů vedených králem Alarichem prorazila roku 410 n. l. hradby Říma, nenalezla uvnitř jen bohatou kořist, ale také sestru západořímského císaře Honoria – Gallu Placidii. Mladá šlechtična byla jako jediná příslušnice císařské rodiny přítomna potupení Věčného města a stala se také jedinou takto vysoce postavenou ženou, která padla do nepřátelského zajetí. Gótové sotva dvacetiletou aristokratku odvedli do Galie, kde se o několik let později s požehnáním svého bratra, císaře Honoria, vdala za Alarichova nástupce, vizigótského krále Althaulfa. Sňatek Římanky a barbarského vládce se měl stát začátkem nové dějinné epochy.
Zaslíbena politice
Galla Placidia se narodila do rodiny císaře Theodosia I. Velikého a jeho ženy Gally někdy kolem roku 390 n. l. Když měla sotva pět let, její otec zemřel a vlády nad Římskou říší se ujali její bratři – Honorius na západě a Arcadius na východě. Protože oba byli ještě malí chlapci, držel skutečnou moc jejich regent, vojevůdce Flavius Stilicho, který také spolu se svou ženou Serenou, sestrou Theodosia, dohlížel na výchovu mladé šlechtičny.
Galle se dostalo standardního vzdělání té doby. Naučila se nejen vyšívat a tkát, ale také číst a psát a zřejmě se jí dostalo i základních znalostí klasických autorů. Již od útlého věku se s ní potom počítalo jako s figurkou na politické šachovnici. Její náhradní rodiče ji zaslíbili svému synovi Eucheriovi, čímž chtěli propojit císařskou dynastii s tou vlastní.
S plány mocných však zahýbaly dvorské intriky i dějinné události. Císař Honorius totiž na základě dnes již nejasných zpráv došel k závěru, že se jej Stilicho chystá zradit, a nechal jej roku 408 popravit. Generálův syn Eucherius se pokusil prchnout, byl však dopaden a čekal jej osud jeho otce. Jejich manželku a matku Serenu pak senát obvinil ze spiknutí s Vizigóty a ani ona svému osudu neušla. Krátce nato barbaři dobyli Řím a Gallu Placidii odvedli s sebou jako kořist. Následovala zmíněná svatba s králem Althaulfem, která měla stvrdit nové spojenectví mezi císařem a Góty.
Zpět mezi Římany
Manželský svazek Gally a Athaulfa byl ve své době oslavován jako boží dar, který měl ukončit období válek a nestability. Naděje na lepší budoucnost ještě zesílily, když se páru koncem roku 414 narodil syn Theodosius – první chlapec napůl Gót, napůl Říman císařského původu. Již následujícího roku však dítě zemřelo a krátce nato byl v Barceloně zavražděn i Athaulf. Gótské kmeny upadly do chaosu a nový král Wallia nakonec v rámci spojeneckých smluv s Římem vrátil vdovu po svém předchůdci zpět Honoriovi. Císař neváhal a svou sestru okamžitě znovu provdal za svého generála Flavia Constantia III., kterému porodila několik dětí, včetně syna Valentiniana. Sotva pětadvacetiletá, již podruhé vdaná Galla tak zůstávala figurkou na politické šachovnici mužů.
Nemělo tomu však být navždy, hvězda mladé ženy začala rychle a náhle stoupat vzhůru. Roku 421 její bezdětný bratr, císař Honorius, povýšil jejího manžela Constantia na spolucísaře, téhož roku však tento zemřel, a Galla tak podruhé ovdověla. O dvě léta později ukončily dlouhodobé zdravotní problémy také život jejího bratra Honoria a císařem západořímské říše se tak stal Gallin syn. Protože však Valentinianovi bylo sotva šest roků, byla jeho matka regentkou a faktickou vládkyní země.
Na vrcholu
Na 23. října 425 připravila císařovna matka antickému světu skvělou podívanou. Sotva 15 let poté, co ji samotnou z Říma odvlekli barbaři jako bezmocnou rukojmí, vtáhla do Věčného města se svým synem a družinou ve skvostném triumfu. Když senát prohlásil Valentiniana augustem, jásalo město plné lidí a nádhery jako za časů starých císařů. Na okamžik se zdálo, že nad upadající říší opět vychází slunce.
Placidii se posléze podařilo uzavřít mír s útočícími Huny a do svých služeb přijala vojevůdce Aetia, jehož vliv v průběhu jejího regentství výrazně narostl, až se stal jedním z nejvýznamnějších mužů říše. Dvanáctiletá vláda Gally Placidie se vyznačovala alespoň relativní stabilitou a rozkvětem. Mimo jiné za jejího panování vznikla řada významných staveb. Jakožto oddaná křesťanka podporovala během své vlády budování chrámů a kostelů v Římě i jiných italských městech. Financovala například rekonstrukci a rozšíření majestátní baziliky svatého Pavla za hradbami nebo kostel svatého Jana Evangelisty v Ravenně. V témže městě si také nechala vybudovat skvostné mauzoleum jako plánované místo svého posledního odpočinku (nakonec však byla pochována v Římě).
Odchod do ústraní
V roce 437 předala Galla vládu osmnáctiletému Valentinianovi a sama ustoupila do pozadí, ačkoliv určitý vliv na svého syna si ponechala. Angažovala se však také v církevních záležitostech a v posledních letech života psala dopisy na všechny strany. Především se snažila přesvědčit představitele východních církví, aby uznali papežský primát.
Svému synovci, císaři Východořímské říše Theodosiovi II., psala: „Je důležité ve všech věcech projevovat úctu Římu, tomuto slavnému městu, které je vládcem celého světa.“ Galla Placidia nakonec skonala zcela vyčerpaná úsilím na politickém i náboženském kolbišti v roce 450. Pohřbena byla v rodinné hrobce v Římě. Za její vlády zažila západořímská říše jedno z posledních vzedmutí a roků stability, o pouhých 26 let později již zanikla nadobro.
Další články v sekci
Válečné dilema Španělska: Od pomoci Němcům k přiblížení se Západu
Španělsko se sice v první fázi války přiklonilo k Ose a vyslalo na východní frontu jednu divizi dobrovolníků, ale oficiálně zůstalo neutrální. Po úspěších Spojenců ve vztahu k Německu postupně ochladlo.
V první fázi války se španělský diktátor Francisco Franco obával možného britského úderu z Gibraltaru, takže hlavní síly španělské armády (čítající asi 250 000 mužů) byly do roku 1941 rozmístěny na jihu země. V době kolapsu Francie v červnu 1940 využil Franco situaci a nařídil okupovat významný marocký přístav Tanger, který měl do té doby mezinárodní status. Jeho vojáci se přitom nesetkali s žádným odporem. Španělská média tehdy brojila proti bolševismu, který vykreslovala jako největší nebezpečí lidstva.
Mnoho občanů s touto propagandou souznělo a po zahájení operace Barbarossa v červnu 1941 povolil Franco účast dobrovolníků v boji proti Sovětskému svazu. Také Hitler nic nenamítal a mužů ochotných bojovat na opačném konci Evropy se našlo tolik, že byli schopni naplnit početní stav divize. Ta vešla do historie pod názvem Modrá divize (División Azul, pojmenována podle modrých košil vojáků) a její početní stav tvořilo 640 důstojníků, 2 612 poddůstojníků a 15 492 mužů. V červenci 1941 začal výcvik v bavorském Grafenwöhru. Prvním velitelem se stal generál Agustín Muñoz Grandes, od něhož funkci v prosinci 1942 převzal Emilio Esteban-Infantes Martín.
Dobrovolníci proti bolševismu
Modrá divize bojovala v rámci skupiny armád Sever a zapojila se do obléhání Leningradu, přičemž utrpěla těžké ztráty. Vojáci zvyklí na teplé klima se jen velmi těžko adaptovali na podmínky ruské zimy. Padlé či zraněné dobrovolníky nahrazovali další, takže celkem v rámci divize prošlo bojovým nasazením zhruba 45 000 Španělů.
Na podzim 1943 však už byl obrat ve vývoji války zřejmý, a právě tento faktor přispěl k rozhodnutí stáhnout vojáky z fronty domů. Nasazení Modré divize bylo navíc se zvyšující se intenzitou kritizováno v samotném Španělsku, mimo jiné i představiteli katolické církve. V říjnu 1943 se tak většina vojáků dočkala stažení z fronty a zůstalo jen asi 2 500 fanatiků, většinou příslušníků fašistické Falangy. Mnoho z nich následně padlo v krutých bojích na leningradské frontě. Dalších zhruba 500 dobrovolníků pak působilo v různých útvarech Waffen-SS. Celkové ztráty Modré divize dosáhly výše 5 000 padlých a 8 700 zraněných vojáků. Kromě toho se 372 Španělů dostalo do zajetí a z tohoto počtu 286 zůstalo v sovětských lágrech až do dubna 1954, kdy jim byl umožněn návrat domů.
Kromě pozemních bojů se Španělé na východní frontě také aktivně zapojili do vzdušné války. V jejich Modré letce (Escuadrilla Azul) se postupně vystřídalo pět skupin pilotů, kteří působili nejprve v rámci stíhací eskadry JG 27 a později JG 51. Po stažení Modré divize z fronty na přelomu října a listopadu 1943 už účinkovala v rámci JG 51 jen pár dní a poté ji velení rovněž odvolalo.
Celkem na východní frontě působilo 95 pilotů a zhruba 550 příslušníků pozemního personálu. Podle oficiálních záznamů sestřelili 165 sovětských strojů, přičemž 16 stíhačů získalo status leteckého esa. Vůbec nejúspěšnějším stíhačem se stal Gonzalo Hevia Álvarez de Quiñones, který dosáhl vzdušných 12 vítězství. Vlastní ztráty se pak vyšplhaly na 22 padlých, zraněných či zajatých letců.
Vztahy se Spojenci
Podpora německého válečného úsilí se projevila i v tom, že od ledna 1940 do dubna 1944 mohlo asi 25 ponorek Kriegsmarine využít přístavy Vigo, Las Palmas, Cádiz a El Ferrol. Tam jejich posádky provedly nutné opravy, načerpaly pohonné hmoty a Španělé dodali Němcům i maziva, vodu a jídlo. Důstojníci pak obdrželi navigační mapy a mohli si doplnit vybavení lékárniček. Ponorky obvykle připlouvaly v noci, aby jejich výskyt ve španělských přístavech vzbudil co nejméně pozornosti.
Na druhé straně však byl v letech 1939–1941 umožněn asi 350 000 Židů vstup do Španělska, odkud pak někteří zamířili do Portugalska a Británie. Jiní vyčkávali, jak se situace vyvine. Franco odmítal vydávat antisemitské zákony a prohlašoval, že by to bylo v rozporu s místní tradicí. Mnozí pronásledovaní Židé také našli útočiště na různých španělských konzulátech v zahraničí.
Když se potom roku 1942 dostavily první výrazné neúspěchy Němců na frontách, začali Francovi diplomaté navazovat opatrné, zprvu neformální kontakty se západními velmocemi. Od září 1942 působil ve funkci ministra zahraničí rozvážný politik hrabě Francisco Gómez-Jordana Sousa. Především díky němu dalo Španělsko jasně najevo, že nebude nijak bránit provedení operace Torch, tedy angloamerickému vylodění v Maroku a Alžírsku, k jejímuž uskutečnění došlo v listopadu 1942.
Sbližování Španělska s USA výrazně napomohl americký velvyslanec Carlton Hayes působící v Madridu od června 1942. Postupně došlo k uzavření různých obchodních dohod a po nátlaku ze strany Britů i Američanů nakonec Španělsko přestalo v roce 1944 dodávat Německu tolik cenný wolfram. A když pak došlo následujícího roku k masakrům španělských civilistů na Filipínách, přerušil Franco diplomatické styky s japonským císařstvím.
Vládcem až do smrti
Jak tedy celkově hodnotit pozici Španělska za druhé světové války? Existovaly zde vlastně dva pohledy. Na jedné straně chtěl Franco a jeho generálové aktivně působit proti bolševismu. I když se přímo do války proti Sovětskému svazu nezapojili, bojovaly na východní frontě desetitisíce Španělů v řadách Modré divize a leteckých útvarů. Na straně druhé došlo k postupnému sbližování se západními demokraciemi, které nabralo na intenzitě po neúspěších států Osy na frontách v letech 1942–1943. Franco nikdy proti Britům či Američanům otevřeně nevystoupil a především nenapadl svými vojenskými silami Gibraltar, jak po něm požadoval Hitler.
Díky tomu se nakonec udržel u moci, i když byl jeho režim vnímán negativně a po roce 1945 se na několik let ocitl v mezinárodní izolaci. Do Organizace spojených národů OSN mohla země vstoupit až deset let po válce. S nárůstem arogance politiky Sovětského svazu však nastalo sbližování s USA a probíhající studená válka napomohla Francovi udržet se u moci až do jeho smrti v listopadu 1975.
