Na konci září roku 1322 se v časných ranních hodinách u Mühldorfu na Innu zformovaly k boji dvě obrovské armády. Tisíce rytířů, lučištníků a pěších bojovníků proti sobě stanuly na pláni nedaleko bavorského města. Půda se chvěla pod kopyty pestrobarevně vystrojených válečných koní, vezoucích urozené pány v kroužkové zbroji na některých místech vyztužené železnými pláty. Přilby a štíty, meče a kopí se leskly v ranním světle, převyšovány nesčetnými prapory, na nichž se skvěly vyšité erby šlechtických rodů. V plné nádheře se zde předvedl výkvět středověkého rytířstva: elitní válečníci připravení s mečem bojovat o čest, slávu a vítězství. 

Válka bratranců 

Nikdo tehdy netušil, že střetnutí u Mühldorfu se zapíše do historie jako poslední rytířská bitva, ve které ještě nebyly použity žádné palné zbraně, tedy ty, které k vymetení projektilu využívají tlaku plynů vzniklých hořením výmetné látky. Právě palné zbraně měly zcela změnit způsob válčení – a tím také přispět k úpadku rytířství.

Co že se to v roce 1322 před bavorským městem na řece Inn řešilo? Nic menšího než to, kdo se stane vládcem Svaté říše římské. Wittelsbašský vévoda Ludvík Bavor, nebo Fridrich Sličný z rodu Habsburků, vévoda rakouský? Problém tkvěl ve skutečnosti, že oba byli částí říšských kurfiřtů zvoleni roku 1314 římskými králi, ale vzájemně se pochopitelně neuznávali. Následujících osm let zuřila rozhořčená válka o trůn, která přinesla lidem od Rýna po Čechy mnoho utrpení a bídy. Až nakonec došlo k rozhodujícímu střetnutí u Mühldorfu. Mimochodem, oba rivalové byli bratranci – Ludvíkova matka byla sestrou Fridrichova otce. 

Soupeři se předem dohodli na místě a času; tím dali průběhu boje podobu právního aktu. Chtěli svůj spor rozhodnou severně od Mühldorfu, přesněji na louce u řeky Isen, která protéká plání, jež je na severu ohraničena pohořím. Pro rozhodující bitvu se obě strany mocně vyzbrojily. Ludvíkovi se v roce 1319 podařilo vytvořit alianci s dolnobavorskými vévody a s jejich pomocí v roce 1321 také získal podporu českého krále Jana Lucemburského. Na druhé straně Fridrich spoléhal především na podporu svého strýce Karla I. Roberta, ale také lavantského biskupa Dietricha či salzburského arcibiskupa Fridricha III. z Leibnitzu. Na jaře 1322 shromáždil Fridrich svou armádu v rakouských vévodstvích a poté postupoval podél Dunaje do Pasova, kde ho posílily oddíly tamního knížete-biskupa. V polovině září se po levém břehu Innu, do níž se řeka Isen vlévala, přiblížili k Mühldorfu. 

Ludvík tam už na něj čekal se svým vojskem. Skládalo se z oddílů jeho hornobavorských vazalů a Ludvíkových dolnobavorských bratranců. Své kontingenty poskytli další spojenci: král Jan Lucemburský, Balduin arcibiskup trevírský, norimberský purkrabí Fridrich IV. Hohenzollern a Bernard Svídnický. Zatímco Ludvíkovi se podařilo k Mühldorfu dorazit se všemi spojenci pohromadě, Fridrich musel čekat na voje svého bratra Leopolda, vévody rakouského. Čekal však marně. 

Leopold měl přitáhnout ze Švábska s osmi sty rytíři a množstvím pěšáků, což se mu ale nepodařilo včas. Protože byl Fridrich početně slabší, než proti němu stojící vojsko, radil mu salzburský arcibiskup, aby se zdržel bitvy a počkal na Leopoldův příchod. Ale Fridrich, který prahl rychle rozhodnout celý spor, na radu nedbal a byl odhodlán pustit se do bitvy hned příštího dne. Večer 27. září se bavorsko- česká armáda utábořila na severním břehu řeky Isen, zatímco vojsko Habsburkovo se rozložilo na jižním břehu. 

Bavorovi muži 

Příštího rána se v obou táborech sloužily mše a bojovníci poklekli k modlitbě. Poté se obě vojska začala šikovat k boji. Ludvík Bavor opřel svou armádu o hřeben, který ohraničoval bitevní pole na severní straně. Své bojovníky rozdělil do tří oddílů, které ale tvořily jednu taktickou jednotku. Jeho vlastní rytíři, vazalové z Horních Bavor a z nordgauského markrabství, vytvořili pravé křídlo. Kontingent vévody Jindřicha II. Dolnobavorského zaujal pozici ve středu a král Jan s Čechy, Slezany a oddíly z Porýní držel levé křídlo.

Kromě toho ponechal Ludvík pod velením norimberského purkrabího vzadu, mimo dohled Fridrichových mužů, dalších 500 rytířů jako zálohu, která měla v pravou chvíli překvapivě zaútočit. Tuto taktiku naposledy použil Rudolf I. Habsburský (děd Fridricha Sličného), v bitvě na Moravském poli v roce 1278 proti českému králi Přemyslovi Otakaru II. Od té doby ho nikdo nenapodobil, neboť tento způsob využití skrytých záloh byl považován za nerytířský. To však pragmatickému Ludvíkovi příliš nevadilo. 

Dvě černé orlice 

Říšský prapor s černou orlicí ve žlutém poli nesl říšský praporečník rytíř Konrád ze Schlüsselbergu. Ludvík se objevil na bojišti v prostém modrém kabátci zdobeném bílými kříži doprovázen jedenácti rytíři oděnými stejným způsobem. Tito „dvojníci“ měli zajistit Bavorovi alespoň nějaké bezpečí, nechtěl totiž dopadnout stejně jako německý král Adolf Nassavský, jenž padl vedle svého praporečníka v bitvě u Göllheimu roku 1298. Na druhé straně Fridrich Sličný prokázal větší odvahu, neboť se ukázal v přilbici s královským klenotem a byl pevně odhodlán bojovat v první linii. Také on nechal nést v čele šiku říšský prapor s orlicí, který třímal švábský rytíř Walter von Geroldseck. 

Fridrich rozčlenil své muže do čtyř formací. Levé křídlo tvořila první skupina s říšskými rytíři, jimž velel sám. Následoval střed složený z rakouské a štýrské formace. Konečně čtvrtá skupina se rozvinula na pravém křídle, které vytvořila tři duchovní knížata pod velením salcburského arcibiskupa. Za kopcem vně pravého křídla se rozmístili Kumáni uherského krále vyzbrojení luky. Zatímco bavorsko-české vojsko čítalo kolem 1 800 rytířů a 4 000 pěšáků, mohli Habsburkové a jejich spojenci poslat do pole 1 400 rytířů, kolem 5 000 jízdních lučištníků a neznámý počet pěších bojovníků. 

Střetnutí armád 

Bitvu zahájil postup Ludvíkovy armády přes Isen, přičemž na čele útočících vojsk jeli rytíři krále Jana a dolnobavorského vévody Jindřicha. Po prvním nárazu čelních řad rytířů začal zuřivý a nelítostný boj muže proti muži. Sám Fridrich Sličný se vrhl mezi nepřátele a vedl svůj meč v těsné tlačenici s největší udatností. Ve zpočátku vyrovnaném boji začali Fridrichovi rytíři postupně získávat navrch a zatlačovali bavorsko-české vojsko zpět do výchozích pozic. 

Mezitím král Jan napadl se svými českými houfy salcburské rytíře (podporované rytíři rakouského a štýrského vévody Jindřicha) na pravém křídle protivníka, ale kvůli jejich převaze se dostal do velkých potíží. Více než 500 jeho mužů Rakušané zajali; po čestném slibu, že se nebudou dále účastnit bitvy, byli propuštěni. O samotném králi Janovi, který ležel bezmocně pod svým zhrouceným koněm, se říká, že unikl zajetí jen díky zradě jednoho z rakouských rytířů. 

O nic lépe se nevedlo vévodovi dolnobavorskému, jehož pěšáci museli ustupovat pod stále rostoucím tlakem rakouského levého křídla. K poledni se zdálo být Fridrichovo vítězství prakticky jisté, ale bavorská pěchota vyzbrojená halapartnami a dalšími dřevcovými zbraněmi Habsburkovým silám oponovala tak tvrdošíjně, že se vývoj bitvy nečekaně obrátil. Urputný boj proti bavorským pěšákům opírajícím se o výšinu totiž stál Rakušany tolik sil, že se jejich bitevní formace začala postupně rozpadat.

Bavorští rytíři této skutečnosti ihned využili: sesedli z koní, zbavili se těžkého brnění a postupovali spolu s pěšáky proti rozvolněným řadám Rakušanů. Meči a dýkami bodali jejich koně zespoda a dokázali rozvolněnou rakouskou linii zcela rozvrátit. V té chvíli zasáhl do běhu událostí rozhodujícím způsobem norimberský purkrabí: jeho 500 rytířů se vyřítilo z úkrytu, tryskem přejeli přes Isen a hnali se od severozápadu na levé křídlo Rakušanů. Ti se zpočátku domnívali, že jim přichází na pomoc vévoda Leopold se švábskými rytíři, a vítali jezdce jásotem. O to větší bylo jejich zklamání, když poznali čerstvé bojovníky norimberského purkrabího. Bylo však pozdě – už na ně dopadaly údery mečů a bojových seker. 

Vítězství Bavora 

Mnozí čeští rytíři a šlechtici, kteří se dříve vzdali, porušili v tuto chvíli čestné slovo a znovu napadli své rakouské protivníky. Ti nyní museli čelit útoku ze dvou stran, zatímco uherští Kumáni a s nimi habsburští pěšáci se dali na divoký útěk. Přestože rakouští rytíři se snažili pokračovat v boji, brzy podlehli bavorsko-české přesile. Samotný Fridrich Sličný se bil dlouho a statečně. Teprve když pod ním padl kůň, nezbylo mu, než se vzdát norimberskému purkrabímu Fridrichu IV. Hohenzollernskému. 

Tak skončila neobyčejně krvavá bitva v pozdním odpoledni úplnou porážkou rakouské armády a vítězstvím Ludvíka Bavora. Obě strany ztratily dohromady asi 1 100 mužů. Pozoruhodný je také vysoký počet zabitých koní – kronikář Petr Žitavský jich uvádí tři tisíce. Kromě Fridricha Sličného, kterého Ludvík uvěznil na hornofalckém hradě Trausnitz u Landshutu, padl do rukou nepřítele také jeho bratr Jindřich, vévoda rakouský. Toho nechal král Jan převézt v poutech na hrad Křivoklát, kde ho držel více než rok, než za něj dostal tučné výkupné. 

Do českého a bavorského zajetí se dostalo celkem 1 160 rytířů habsburské armády. Král Jan byl za svou pomoc a odvahu v bitvě bohatě odměněn. Ludvík Bavor mu dal v zástavu Chebsko ve výši 20 tisíc marek stříbra, přičem polovinu tvořila odměna za bitvu a druhou vyrovnání staršího dluhu. A k tomu přidal ještě několik říšských měst, která však nezůstala v Lucemburkových rukou dlouhou dobu, neboť některá postoupil svému strýci Balduinovi Trevírskému a jiná od něj v následujících letech vykoupil míšeňský markrabě. Kromě zásluh norimberského purkrabího byla pro Ludvíkovo vítězství rozhodující nerytířská taktika „smíšeného boje“, spočívající ve flexibilním přizpůsobování situaci na bojišti a vhodném nasazování rytířů. K vítězství zkrátka pomohla skutečnost, že se v rozhodující chvíli přestalo hledět na rytířskou čest…

Image

Čtěte také

Železní jezdci proti všem: Jak si vedli středověcí rytíři na bitevním poli?

Umění Muay Thai vzniklo už před mnoha staletími, kdy obyvatelé měst museli bránit své rodiny a majetek beze zbraní, pouze vlastními těly. Používali pěsti, lokty, kolena i holeně, a tak se thajskému boxu dodnes říká umění osmi končetin. Dnes je velmi oblíbeným sportem po celém světě. A rozhodně není jen pro drsné chlapíky. Své o tom ví i mladá a očividně velmi silná Louisa Luche, která přijela na Lamai Muaythai Camp na thajský ostrov Ko Samui: „Přijela jsem sem z Německa se svým přítelem. Chtěl, abych si to vyzkoušela. Dnes jsem tu poprvé a opravdu mě to baví, i když je to docela namáhavé,“ říká účastnice kurzu Louisa. 

Mrštně a čestně

Thajský box je skvělým způsobem, jak se udržet v kondici. Má rovněž blahodárný vliv na nervovou soustavu. A kdo trénuje pravidelně, rychle pozná, že jeho tělo je mnohem pružnější než dřív. Zkušení bojovníci navíc věří, že se při zápasech učí také lepší morálce – thajští boxeři jsou prý skromnější, sebevědomější, mluví vždy pravdu a chovají se čestně. Není divu, že si Robbie Timmers vybral Muay Thai jako svůj největší koníček a také jako způsob obživy.

„Začalo to asi před šesti lety. Moji dva kamarádi z Nizozemska založili tělocvičnu. Tehdy to tu ještě nebylo takhle velké – jen malý prostor s pár místnostmi. Teď tady máme padesát hotelových pokojů, čtyři boxovací ringy a spoustu trenérů,“ představuje školu její provozovatel Robbie Timmers.

Lekce v Robbieho škole dá pořádně zabrat. Trvá dvě hodiny a netrénovaným jedincům by mohly začít docházet síly už při zahřívací rozcvičce. Muay Thai je ale hlavně o posouvání vlastních hranic a vylepšování fyzické kondice, a to rozhodně nikomu neuškodí.

„Začátek je dost drsný. Prostě musíte pokračovat, nemůžete přestat a říct, že už máte dost. Myslím, že by to měl vyzkoušet každý. Je to skvělá zkušenost,“ usmívá se Louisa. 

S boxerskou jedničkou

Opravdovou motivací pro všechny, kteří sem přijedou vyzkoušet thajský box, je bezpochyby trenér Paideng, který jako vrcholový boxer projel celý svět, získal desítky medailí z těch nejprestižnějších soutěží a trénoval největší hvězdy thai boxu. Dlouhá léta si navíc držel status thajské boxerské jedničky.

„Nejprve jsem trénoval svého bratra. Učil jsem ho, jak se má pohybovat, jak dělat výkopy. A potom jsem se dostal k trénování profesionálů z Evropy i z jiných koutů světa. Jako boxer jsem se účastnil zápasů třeba v Kanadě, Hongkongu, Singapuru, Austrálii nebo v Holandsku,“ vypráví Paideng, trenér a šampion Muay Thai. 

Pokud se také za mistrem thai boxu vypravíte, velmi pravděpodobně tam narazíte i na nějaké krajany – ročně jich tam přijede kolem padesáti. Kemp v minulosti pravidelně navštěvoval například světový šampion Ondřej „Spejbl“ Hutník. A rozhodně si nemusíte dělat starosti ani o program vašich ratolestí. Pár pravidelných lekcí Muay Thai je totiž přizpůsobeno i těm nejmenším a věřte tomu, že i oni si tento sport velmi rychle zamilují.

Image

Čtěte také

Antičtí bojovníci MMA: Zápas (téměř) bez pravidel má své kořeny v Řecku

Letadlem se lidé dostávali do výšek několika kilometrů nad zemský povrch. A letadlem s lepším pohonem, nejlépe raketovým, by mohli dosáhnout i kosmu. Zmíněnou ideou žil v polovině 30. let 20. století mladý sovětský inženýr Sergej Koroljov, jenž do té doby stavěl kluzáky a malé rakety.

Větroněm do stratosféry

V březnu 1935 mluvil Koroljov na všesvazové konferenci v Moskvě o využití reaktivních létajících aparátů k ovládnutí stratosféry. Shrnul závěry svých studií, po­ukázal na zvláštnosti a konstrukce raketoplánu. Na bázi jeho dvoumístného větroně SK-9 prý mohl být okamžitě postaven experimentální raketoplán, na jehož palubě by se testovaly nejrůznější raketové motory, systémy řízení apod.

Třebaže se Sergej Pavlovič musel věnovat vývoji okřídlených bojových raket pro armádu, nepřestával se soukromě zabývat právě raketoplány. Současně naléhal na vedení Reaktivního výzkumného ústavu, kde pracoval, aby daný úkol zařadilo do oficiálního programu. V červnu 1936 vědecká rada jeho žádost posoudila a s platností od ledna 1937 začlenila vývoj raketoplánů – pro vojáky stíhaček – do plánu pod označením RP-218.

Začátkem roku 1937 přivezli větroň do ústavu a technici do něj namontovali Gluškův motor ORM-65 s maximálním tahem 1,72 kN a dobou hoření 210 sekund. V zimě 1937–1938 prošel raketoplán dvaceti pozemními motorovými zkouškami a v únoru 1938 o něm Koroljov přednesl referát na zasedání vědecké rady. Jak napsal historik Jurij Birjukov, „vědecky v něm zdůvodnil myšlenku vytvoření obranného stíhače a experimentálního letadla pro výzkum stratosféry a aerodynamiky velkých rychlostí“.

Zkoušky bez autora

Projekt měl mít čtyři etapy: Při startu ze Země by stroj vzlétl do výšky 9 km a při startu z mateřského letounu pohybujícího se 8 km nad Zemí by vystoupal maximálně do 15 km. Dlouhodobá mise měla představovat cíl druhé etapy, zatímco v třetí se počítalo s rekordními lety. A při vynesení velkým mateřským strojem mohl raketoplán dosáhnout výšky 53 km.

Bohužel, prvních letových zkoušek, které ukázaly možnosti nového stroje v praxi, se již Koroljov zúčastnit ne­mohl. Stalin rozpoutal velký teror a nechal zavírat „nepřátele lidu“ i „německé špiony“, k nimž tajná služba zařadila také Koroljova. Byl tedy zatčen a vězněn až do léta roku 1944.

Tajný raketový bombardér

Když Rudá armáda obsadila v květnu 1945 německou raketovou základnu Peenemünde, byli sovětští specialisté zklamáni. „Z pěta­sedmdesáti procent trosky,“ odhadl major Anatolij Vasiljev stav objektů. Němci včas demontovali nejdůležitější zařízení, sebrali veškerou dokumentaci a většinu budov vyhodili do povětří.

Jeden voják náhodou našel na latríně nějaký tajný spis a přinesl jej kapitánu Alexeji Isajevovi. Inženýr zajásal: Šlo totiž o plán na nadzvukový raketový bombardér, určený k útoku na Spojené státy. Rakouský konstruktér Eugen Sänger a jeho manželka Irena Bredtová jej dokončili v roce 1943. Dvoustupňový stroj, vystřelovaný z tříkilometrové kolejnice, by se skokem po balistické dráze dostal nad jakýkoliv cíl na Zemi a po shození nákladu by se vrátil zpátky. Sovětské specialisty spis nadchl a okamžitě ho poslali do Moskvy.

Také Stalina, který si letectvo oblíbil, nález fascinoval. Kdo by mohl pro takový bombardovací kosmoplán vypracovat teoretické předpoklady? Nejspíš 35letý matematik Mstislav Keldyš, jenž se osvědčil už při jiných praktických úkolech. Nyní sám upozornil na význam raket, především pak pro letadla, neboť v nich viděl budoucnost leteckých sil. Ministerstvo leteckého průmyslu kvůli tomu dokonce 29. listopadu 1946 obnovilo výzkumný ústav NII-1 a jeho vedení svěřilo právě Keldyšovi.

Bez Sängera se nevrátím

Stalin poslal v srpnu 1946 do Německa podplukovníka Georgije Tokajeva spolu se svým synem, generálem letectva Vasilijem Stalinem. Dostali přitom rozkaz najít Sängera, jenže konstruktér uprchnul do Francie. Zmíněné zjištění Stalina rozčílilo: „Já jsem hlavním vítězem nad Německem, ale raketové a atomové specialisty nám vyfoukli západní Spojenci!“ 

V říjnu 1946 odeslal Tokajev do Moskvy ideový návrh rakety TT-1. Třístupňový nosič na tekuté palivo, podle mínění britského odborníka Kennetha W. Gatlanda silně ovlivněný Sängerovými představami, měl sloužit pro dopravu výbušnin na tisícikilometrové vzdálenosti i k vynášení družic. Tokajev se každopádně rozhodl, že bez Sängera se domů nevrátí – jelikož nesplnil Stalinův příkaz, bylo by to nebezpečné. Koncem roku 1947 proto požádal o azyl ve Velké Británii. 

Keldyšův tým pak Sängerův projekt zdokonalil. Zatímco rakouský inženýr počítal s motory na zádi, moskevští specialisté posadili dva náporové motory na konce křídel. Ostatní charakteristiky se víceméně shodovaly: Na délku stroj měřil 28 m, rozpětí křídel dosahovalo 15 m, hmotnost činila 100 t a dolet 12 000 km. Sovětští odborníci však dospěli k závěru, že stávající úroveň techniky nedokáže konstruktérům poskytnout dokonalé materiály pro vytvoření takového kosmického bombardéru. Výzkum nicméně usnadnil vývoj některých bojových raket a později rovněž přispěl ke stavbě raketoplánu Buran. 

Američané, kteří Sängerův projekt také získali, se jím nechali inspirovat k sérii raketových letadel řady X. Stroj X-15 dokonce v létě roku 1963 překonal výšku 100 km, považovanou za hranici vesmíru. A X-20 Dyna Soar, vynášený raketou Titan, měl využívat odrazy od atmosféry – neboli tzv. dynamicky plachtit. V roce 1963 však Pentagon jeho vývoj zrušil.

Předčasné kosmoplány

V létě roku 1945 přiletěl omilostněný Koroljov do Berlína, tentokrát ovšem ve vojenské uniformě a s nárameníky podplukovníka. Spolu s dalšími inženýry měl prozkoumat bojové rakety, které vyvíjel německý konstruktér Wernher von Braun. Když pak Sergej Pavlovič v říjnu 1957 vypustil první umělou družici, stal se tajným favoritem Sergeje Chruščova. Teprve poté mohl opět pomýšlet na vyslání člověka do vesmíru. 

Koroljov požádal starého přítele Pavla Cybina, který vedl konstrukční kancelář OKB- 256, aby vyprojektoval kosmické letadlo. Vznikl tak návrh Kosmoljotu pro jednoho člověka: Stroj dlouhý 9 m, s rozpětím křídel 7,5 m a o hmotnosti 3,5 t měla vynášet Koroljovova raketa R-7. Vracel by se pomocí vysunutých křídel jako kluzák a po zemi by klouzal na ližinách. Mezitím se však ukázalo technicky schůdnější přestavět špionážní družici na kosmickou loď Vostok, respektive Voschod. 

Orbitální letadlo rozpracovávali od června 1957 také v konstrukční kanceláři OKB-23 Vladimira Mjasiščeva. Jejich jednomístný devítitunový stroj VKA-23, dlouhý 9 m a s rozpětím křídel 7,5 m, měla do vesmíru dopravovat raketa. Konstruktéři však svůj záměr nakonec neprosadili. Projekty obou kosmoplánů každopádně předběhly svou dobu – vyžadovaly materiály a technologie, jež zatím neexistovaly, a musely být proto z programu vyškrtnuty.

Špion cizích družic

Také šéf SKB-586 Vladimir Čelomej se v roce 1960 pustil do projektování bezpilotního raketoplánu, který by kontroloval a případně ničil cizí družice. Prototyp MP-1 vynesla v prosinci 1961 do vesmíru raketa R-12 z kosmodromu Kapustin Jar: Dosáhl výšky 400 km a uletěl 1 900 km, ale při přistávání na padáku se rozbil. Druhý pokusný let MP-2 se uskutečnil v březnu 1963. 

V létě roku 1964, krátce po svržení Nikity Chruščova, rozhodla komise ÚV KSSS vedená tajemníkem Dmitrijem Ustinovem, aby Čelomej předal další vývoj raketoplánů kanceláři OKB-155. Konstruktér pak dostal za úkol vytvořit vojenskou orbitální stanici Almaz.

Přepadový kosmický stíhač 

Odborníci v konstrukční kanceláři OKB-155 Arťoma Mikojana už delší dobu zkoumali kombinované aerokosmické systémy. Generálové se děsili amerických experimentálních letounů řady X: Spadaly pod Pentagon, tudíž s nimi počítali jako se stíhačkami či bombardéry. Úkolem postavit přepadový kosmický stíhač Spiral pověřil Mikojan svého zástupce Gleba Lozino-Lozinského. Jeho jméno tak okamžitě zmizelo z veřejnosti – inženýr se stal přísně utajovanou osobou, stejně jako celý projekt.

Mikojan počítal s tím, že Spiral bude do výšky 30 km vynášet hypersonický letoun s delta křídly o rozpětí 16 m, který dosáhne rychlosti až mach 6. Lozino-Lozinskij se nosičem nezabýval a pro začátek počítal s použitím rakety. Dva piloti desetitunového, osm metrů dlouhého Spiralu měli kontrolovat americké družice. Stroj by přistával s rozloženými křídly jako kluzák na lyžích a do provozu měl být uveden v roce 1977. 

Roku 1969 vypustili z Plesecku tři makety Spiralu pod označením Bor-1, 2 a 3, jež poté přistály na kosmodromu Kapustin Jar východně od dnešního Volgogradu. V Gagarinově středisku pro přípravu kosmonautů současně vznikl čtvrtý oddíl pod vedením Germana Titova, čítající deset mužů. Jeho členové začali s výcvikem v trenažéru miniraketoplánu, zkušený kosmonaut Vladimir Džanibekov však vzpomínal. „Kabina připomínala stíhačku – byla dost těsná. Těsnější než v MiGu.“ 

Inženýři nicméně nezvládali množství obtíží, práce se prodlužovaly a prodražovaly. Koncem roku 1969 tak ministr obrany Andrej Grečko projekt zrušil a speciální oddíl rozpustil. Na žádost o pokračování zkoušek napsal: „Není čas na nějaké fantazie. Mikojan má dělat pořádné stíhačky!“ 

O pět let později vzkřísil Spiral generální konstruktér Valentin Gluško, který převzal Koroljovovu konstrukční kancelář. Projekt dostal nové označení Mig-105.11 a jeho modely letěly celkem sedmkrát. Vypouštěly se z těžkého bombardéru Tu-95K a v jejich kabinách se vystřídalo několik kosmonautů. Experimenty skončily v roce 1978, kdy Gluškova firma – nově nazývaná Energija – dostala příkaz vyvinout velký raketoplán podobný americkému stroji Space Shuttle.

Image

Čtěte také

Buran poprvé a naposled

Tričko dnes považujeme za jeden z nejběžnějších a nejuniverzálnějších oděvů, dostupný v nesčetných kombinacích barev, materiálů i stylů. Vyvinulo se z jednoduchých bavlněných spodních košil s dlouhými rukávy, jež měly chránit před chladem a absorbovat pot. 

Na přelomu 19. a 20. století vznikla jejich zkrácená verze, kterou jako spodní vrstvu používali zejména námořníci a vojáci. V roce 1913 pak americké námořnictvo začlenilo trička do svých uniforem v podobě, jak je známe dnes: bílá, s krátkými rukávy a kulatým výstřihem. Námořníci je nosili nejen pod uniformou, ale i samostatně při fyzické práci. 

O sedm let později se anglický výraz pro tričko, „T-shirt“ neboli doslova „T-košile“, poprvé objevil v americkém slovníku Merriam-Webster. K jeho všeobecnému rozšíření přispěli vojáci vracející se domů z druhé světové války, kteří trička nosili často i mimo službu. V 50. letech je pak zpopularizovaly herecké ikony jako Marlon Brando či James Dean, v jejichž pojetí šlo o módní kousek spojený s rebelským duchem.

Image

Čtěte také

Kde se vzaly džíny? Krátká exkurze do dějin modrých kalhot

Před úsvitem v polovině června 1918 se rozezněla děla na obou stranách řeky Piavy. Legionář Jan Janoušek, který se střetnutí zúčastnil na italské straně, zaznamenal: „15. června 1918 byla obloha k frontě celá jako v plameni. Zřetelně šlo rozeznat třesavá světla vystřelovaných raket. Dunění děl slyšitelné už od dvou posledních dní je dnes podobno vzdálenému hřmění.“ 

Italům se na několika místech podařilo zasáhnout rakousko-uherská shromaždiště a zastavit či výrazně zpomalit útok ještě předtím, než vůbec začal. Jinde se ale císařské síly přes řeku přeplavily či ji překonaly na pontonových mostech. Největší úspěch slavily 13. a 17. divize, které Piavu pokořily ještě před rozedněním, a kolem sedmé hodiny ranní se již zachytily na protějším břehu. 

Dařilo se také XXIII. sboru generála Maximiliana Csicsericse, jenž rozšířil předmostí u San Donà di Piave, zajal několik tisíc nepřátel a skoro čtyři desítky děl. Svou statečností na sebe upozornila i 58. divize XVI. sboru podmaršálka Rudolfa Králíčka, jejíž vojáci se přeplavili úzkými rameny řeky kolem výběžku ostrova Grave di Papadopoli. Podařilo se jí vybudovat předmostí a z něj se přes značný italský odpor probít až do Maserady sul Piave. Pak ale dva dny marně čekala na posily a její úspěch nakonec přišel vniveč.

Souběžně s boji na Piavě pak probíhal útok rakouské 11. armády u Monte Grappa, kde však Rakušané narazili na nečekaně silnou obranu. Podařilo se sice obsadit Col Moschino a některé menší vesnice v okolí pohoří, již první den večer však bylo jasné, že ofenziva v tomto směru selhala. Útočící formace se proto vrátily zpět do výchozích pozic a začaly se připravovat na případný nepřátelský protiútok.

Nemístný optimismus

Hlavní rozhodnutí na italské frontě tak měla přinést Piava, kde v průběhu prvních několika dnů vypadala situace pro Rakušany optimisticky. „Včera brzy ráno zaútočily naše armády na řece Piavě po mnohahodinové masivní dělostřelbě na italskou armádu a její spojence. Vojska překonala obranu na východním okraji Montella a pronikla do hloubi tohoto kopcovitého úseku. Bylo zajato 10 tisíc Italů a přibližně 50 těžkých zbraní,“ konstatovalo spokojeně komuniké vrchního velení. Spojením několika předmostí na pravém břehu vznikl 18. června pás území asi 8 km dlouhý a 25 km široký. Na několika místech – především u výšiny Montello – se dokonce zdálo, že útočící formace proniknou až do benátské roviny. 

Bojů na tomto úseku fronty se zúčastnilo hned několik svazků z českých zemí, především pěší pluk č. 14 (brněnský) a 25. (kroměřížský). Těm se podařilo probít až do třetiny montellského hřebene. Účastník bitvy Tomáš Kusal s odstupem času vzpomínal na tvrdost bojů: „Brzy ráno nás převáželi přes vodu, dostali jsme se k prvním zákopům a dál to nešlo. Talijáni do nás bili z kanonů a minometů, povídám si – toto už je konec! A přece jsem to přežil. Tam bylo mrtvých jako dřeva v lese.“ 

Na stejném místě také došlo ke střetnutí českých vojáků bojujících na obou stranách fronty. Tentokrát za delší konec lana tahali ti v rakouských uniformách a několik legionářů, kteří padli do zajetí, čekala poprava. „Rakušáci zahájili náhlou ofenzivu, kdesi tam na Piavě našich mnoho zaskočili a zajali. Nevíme nic určitého, jen Taliáni mezi sebou pořád brebentí a říkají často slovo impiccati (oběšení),“ zaznamenal ve svém deníku Jan Janoušek. Brzy nato se však již válečná štěstěna začínala k vojákům císaře Karla otáčet zády.

Krach císařských plánů

V první řadě se proti Rakušanům obrátila příroda. Silný déšť v Alpách vedl k rozvodnění Piavy a zásobování přes řeku se stávalo stále obtížnějším, až jej vysoká hladina na některých místech znemožnila úplně. Hlášení zasílaná na vrchní velitelství zachycují zoufalost situace: „U XXIV. sboru jsou vysokou vodou strženy všechny mosty, Piava se zvedla o dalších 78 centimetrů, rychlost vody je 3,9 m za sekundu; ostrovy jsou zaplaveny, udržení mostů nad vodou je v této době vyloučeno. Spojení přes Piavu pouze rádiem a optickým přístrojem.“ 

Problémy s logistikou se okamžitě promítly i do bojeschopnosti jednotek za řekou. Dělostřelci hlásili: „Munici máme na osm dní, 4,9 ran denně na jedno dělo; se stravou asi vydržíme pouze do pětadvacátého.“ Polní maršál Svetozar Borojević von Bojna se také několikrát snažil získat posily a zásoby od svého kolegy Conrada von Hötzendorfa, ten však preferoval vlastní vojenské operace v Dolomitech.

Italové navíc začali na bojiště přisouvat čerstvé jednotky. Jejich protiútok začal masivními nálety vlastních, ale také britských a francouzských vzdušných sil. Piloti bombardovali zbývající mosty přes řeku, útočili na rakouské jednotky a prováděli průzkum za účelem navádění dělostřelectva. Auty a po železnici putovaly na frontu nové a nové posily a již 19. června museli  Rakušané na západním břehu čelit zhruba dvojnásobné přesile. Téhož dne také začala série protiútoků, které tlačily císařské jednotky zpět do řeky.

Borojević správně vyhodnotil bitvu jako prohranou a nařídil ústup zpět za Piavu. Do 22. června pak většina jeho podřízených tento rozkaz splnila. Navzdory naléhání západních spojenců Italové nepřítele nepronásledovali a nepokusili se vítězství využít k okamžité ofenzivě. Generál Armando Diaz zdůrazňoval potřebu neukvapit se a šetřit síly pro konečnou fázi války. Čas teď jednoznačně hrál ve prospěch Dohody.

Neveselé účtování

Bilance rakousko-uherské ofenzivy byla hrozivá. Během týdenní bitvy odepsala císařská armáda na 140 000 mužů, z nichž nemalá část utonula v řece nebo je skolily nemoci. Naprosté  fiasko otřáslo důvěrou v důstojnický sbor a císař Karel na něj reagoval například odvoláním Conrada von Hötzendorfa, jehož nahradil arcivévoda Josef. Rezignaci náčelníka generálního štábu, polního maršála Arthura Arz von Straußenburga, však monarcha nepřijal a na svém místě zůstal také Borojević. Rakouskou porážku reflektoval také Berlín – Erich Ludendorff si posteskl: „Tento neúspěšný útok byl nesmírně bolestivý. Už jsem nemohl doufat, že italská fronta jakkoliv ulehčí našemu úsilí na západě.“

Porážka ve druhé bitvě na Piavě také v podstatě vynesla rozsudek nad rakousko-uherskou armádou na této frontě. Již tak nedostatečně zásobované a demoralizované jednotky propadly do ještě hlubší mizerie. Červnová ofenziva ukázala zoufalý nedostatek dělostřelecké munice a po jejím skončení mohla artilerie poskytovat prvosledovým jednotkám podporu pouze se svolením vyšších štábů. Pozorovatelé o několik měsíců později zaznamenali, že až polovina mužstva neměla dokonce ani kompletní uniformu, což se týkalo i některých důstojníků. 

Ještě větší problém představoval hlad – potravinové příděly se smrskly na 500 g chleba denně, nedostávalo se masa ani jiných potravin. Takové porce nestačily na udržení dostatečné fyzické kondice a řada vojáků trpěla podvýživou. 

Vše se nutně propisovalo do morálky mužstva, které navíc nepomáhaly ani zprávy ze světa – ať už šlo o aktivity politiků-odbojářů pracujících v exilu či stížnosti příbuzných na obtížnou zásobovací situaci doma. Množily se dezerce, simulantství a řada vojáků se ochotně vzdávala nepříteli. To se projevilo vysokými podstavy jednotek – zatímco italský bojový prapor tvořilo 900 mužů, na rakouské straně to nezřídka nebyla ani polovina. Za této neveselé situace se čekalo na novou dohodovou ofenzivu.

Vybojovat Itálii slávu

S tím, jak selhaly německé útoky na západní frontě a konec války se nezadržitelně blížil, začalo v Římě převládat  přesvědčení, že je třeba co nejdříve dosáhnout zásadního vojenského úspěchu. Myšlenka měla politický podtext – dosavadní chabé výsledky na frontě neslibovaly na plánované mírové konferenci příliš silnou vyjednávací pozici. Z toho důvodu musela nová ofenziva proti Rakousko-Uhersku uspět dříve, než habsburská monarchie kapituluje. 

Útok byl naplánován velmi ambiciózně – měl prolomit nepřátelské linie podél řeky Piavy v oblasti mezi hřebenem Monte Grappa a městem 
Treviso směrem na Vittorio Veneto. Italové tentokrát mohli kromě vlastní početní a materiální převahy počítat i s účastí několika britských a francouzských divizí, spíše morální podporu pak tvořilo asi 5 000 Američanů. 

Problém stejně jako v případě rakouské ofenzivy představovaly vytrvalé deště a rozvodněná řeka, jejíž překročení se ukazovalo jako velmi nesnadné. K prvnímu střetu došlo 24. října 1918, kdy britsko-italské jednotky zaútočily na ostrov Grave di Papadopoli. Náhlý přepad, v němž dohodoví vojáci využili špatné viditelnosti způsobené hustou mlhou, skončil úspěchem a Dohoda tak získala opěrný bod na řece. K jejímu překročení mělo dojít o dva dny později. 

Konečné rozhodnutí

Jako první překonali Piavu vojáci 10. armády sestávající ze dvou britských a dvou italských divizí anglického generála Rudolpha Lambarta. Podařilo se vytvořit předmostí, které nenarušily ani nálety rakouského letectva, jimž se podařilo alespoň poničit nepřátelské pontonové mosty. Maršál Borojević nařídil provedení protiútoku, který měl útočníky zahnat zpět za řeku, a v tomto okamžiku došlo k rozhodujícímu momentu celé bitvy. 

Celé formace složené z Čechů, Maďarů či Chorvatů odmítaly pokračovat v boji. Přestože rakouský velitel dosud teoreticky disponoval šesti záložními divizemi, najednou neměl koho do boje poslat. „Obranyschopnost našich jednotek nápadně ochabuje, o to více, jak roste počet jednotek, které vypovídají poslušnost s odvoláním na manifest proklamující nezávislost Polska, Uher, českého, slovenského a jihoslovanského státu, a kdy chybějí prostředky k tomu, jak je přivést k poslušnosti,“ napsal v hlášení vrchnímu velení. 

Linie se začala hroutit a následujícího dne se na levém břehu Piavy zachytily další dohodové jednotky, které záhy zahájily postup dále na sever. Ve Vídni si uvědomovali bezvýchodnost situace a nařídili všeobecný ústup. Dne 29. října pak Rakušané požádali o příměří. Italové se však nemínili nechat připravit
o svůj triumf. V průběhu jednání tak jejich postup pokračoval a v samém závěru války pak apeninské království konečně dosáhlo kýženého vítězství – byť proti mnohdy již nebojující armádě. Během posledního týdne konfliktu padlo do zajetí 300 000 rakousko-uherských vojáků a tisíce děl, kulometů a dalšího vybavení. Třetí střetnutí na Piavě, známé též jako bitva u Vittorio Veneta, tak skončilo 4. listopadu 1918 italským vítězstvím. 

Řeka Piava byla téměř rok svědkem krutých bojů, při nichž ztratily životy desetitisíce mužů. V listopadu 1917 se tam zastavil ústup italské armády po ostudné porážce u Caporetta a nějaký čas se zdálo, že rakousko-německé síly budou pokračovat v postupu dále do nitra Apeninského poloostrova. V červnu 1918 však selhal poslední vážný útok císařské armády a o několik měsíců později tu Italové oslavili své největší vítězství v první světové válce – sama řeka Piava pak získala přezdívku „svatá řeka vlasti“.

Image

Čtěte také

Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě (1)

Roboti podobní hmyzu už dlouho představují velmi zajímavý směr ve vývoji robotů. Inženýři a vědci amerického Massachusettského technologického institutu (MIT) tentokrát navrhli létající mikroboty s novým designem křídel. Mohou létat až 1000 sekund, což je asi stokrát déle než jakýkoliv jejich srovnatelný předchůdce.

Robotičtí opylovači

Tým MIT ve snaze vylepšit stávající design snížil počet křídel z dříve běžně používaných osmi na čtyři. Tento technologický krok stabilizoval mikroboty v letu a zlepšil jejich možnost startovat ze země. Menší počet křídel na těle robota také nabízí prostor pro další elektronické komponenty.

Křídla mikrobotů využívají měkké aktuátory, vytvořené z vrstev elastomeru vloženého mezi tenké elektrody z uhlíkových nanotrubiček a stočeného do válce. Vznikly tím umělé svaly, které se mohou rychle stahovat a opět uvolňovat a vytvářejí tím mechanickou sílu, díky které mikroboti létají. 

Proč vlastně vyvíjet takové titěrné roboty? Nabízí se řada zajímavých možností využití, tím hlavním je ale umělé opylování rostlin, například ve vertikálních farmách, v domácnostech nebo i na tradičních farmách pod širým nebem. Ve světě každoročně umírají miliony nebo spíše miliardy včel a jejich práci by bylo žádoucí nějakým způsobem nahradit.

Image

Čtěte také

Uklízecí robopes VERO vysaje odpadky na plážích

Nejvíc prominentní politickou dynastii dneška představují bezesporu „Kimové“. Nynější vůdce Severní Koreje Kim Čong-un, pán nad životy a smrtí 26milionové zbídačené populace, je v pořadí už třetím vládcem z řad rodiny, která se dostala k moci v roce 1945. Tehdy zkolabovala japonská okupace poloostrova a následná dělba sfér vlivu mezi vítěznými Spojenci nedopadla pro Koreu dobře: Sovětský svaz si ponechal vliv nad severní částí země až do 38. rovnoběžky, zatímco USA roztáhly ochranný deštník jižně od zmíněné linie. 

Na vrcholu severokorejského režimu stanul Kim Il-sung, u nás známý pod rusifikovaným jménem Kim Ir-sen. Narodil se do chudé protestantské rodiny, ale navzdory svému původu se během studií na čínské střední škole dal do služeb myšlenky komunismu. Později, po okupaci Číny japonskými vojsky, se přidal k partyzánům, brzy se vyšplhal na velitelský post a proslavil se odvážnými akcemi. Když byl jeho oddíl nakonec rozprášen, utekl do SSSR. Tam se setkal s psychopatickým, ale velmi inteligentním Lavrentijem Berijou a udělal na něj dobrý dojem: Velitel tajné policie ho proto obratem doporučil samotnému Josifu Stalinovi, který potřeboval na severu Koreje zřídit rolnicko-dělnickou vládu. Roku 1945 se tedy Kim stal prvním tajemníkem korejské komunistické strany. 

Od nuly na vrchol

Kim Il-sung byl pohledem svých rivalů „nula“. Měl pouhých osm tříd formálního vzdělání, četl s obtížemi a o fungování státu nevěděl nic. Byl však ochotný se učit a Sověti mu poskytli veškeré prostředky, aby vybudoval centralizovaný stát se silnou armádou. S tou nakonec zaútočil na svého jižního souseda s cílem obě Koreje sjednotit, do války se ovšem vložily Spojené státy a skončila patem. Kim si i po neúspěšném střetu pozici udržel a své kritiky smetl – načež nastartoval politický systém založený na strachu, který okopíroval ze Stalinových učebnic. Zrodil se tak kult osobnosti a nový neomezený diktátor: Zemi vládl 45 let jako bůh, jeho portréty lidé velebili, jeho sochám se klaněli.

Bylo jen přirozené, že božský status přejde i na Kimovy potomky. Z jeho dvou manželství vzešlo celkem sedm dětí a vyvoleným nástupcem se stal prvorozený Kim Čong-il, který se narodil ještě v Sovětském svaze. Severokorejská propaganda nicméně nezaváhala a jako oficiální místo jeho příchodu na svět zvolila posvátný vulkán na korejsko-čínské hranici, kde se prý nacházela tajná základna. Jednoho dne se však nad ní objevila hvězda, sníh okolo roztál, rozezpívali se ptáci – a malý Kim Čong-il byl na světě. „Den hvězdy“ dnes patří mezi hlavní svátky země, kdy lidé tančí secvičené sestavy, nebe rozzáří ohňostroje a přídělový systém je o něco štědřejší než jindy.

Rozvrácená země

Na krátkou dobu měli Severokorejci vyšší životní úroveň než válkou poničený jih. Jenže v 60. letech začal sever víc a víc upadat do hospodářského marasmu, který vyvrcholil rozpadem SSSR, na němž země ekonomicky závisela. Krize tvrdě dolehla na Velkého vůdce, jenž v roce 1994 coby 82letý zemřel na infarkt. Kim Čong-il tak zdědil titul „Drahý vůdce“, hladomor a rozvrácenou zemi. Hladovění se sice podařilo zastavit, ale z ekonomických otřesů už se sever nikdy nevzpamatoval. Nový lídr byl prý až směšně neschopný pochopit základy obchodních vztahů a činil zásadně nekompetentní rozhodnutí. Často se však nechával zvěčňovat při kontrolách továren a zemědělských statků, z čehož na Západě vznikla fotografická série vydaná ve velkoformátové knize „Kim se dívá na věci“.

Ani se ženami to neměl Kim Čong-il snadné. První manželku, dceru válečného hrdiny, si vzal na nátlak svého otce, ale rozvedli se už po třech letech. Místo ní si pořídil neoficiální partnerku, hvězdnou filmovou herečku: Doslova si ji „ukradl“, když donutil jejího muže k rozvodu, ale vztah až do svého nástupnictví tajil dokonce i před otcem. Nakonec byl donucen se oženit znovu a vzít si nudnou dceru komunistického pohlavára, nicméně stejně jako předtím si našel jinou okouzlující partnerku, tentokrát tanečnici. Z předchozích vztahů měl dvě dcery a syna, ovšem právě Ko Jong-hui, etnická Korejka z japonské Ósaky, mu dala nástupce Kim Čong-una.

Krizí k důvěře

Drahý vůdce původně plánoval dosadit na trůn syna z oficiálního manželství Kim Čong-nama, jenže ten způsoboval otci nemálo trapných situací: Během studií ve Švýcarsku pořádal divoké večírky, užíval si dámské společnosti a pokusil se s padělaným pasem, v doprovodu utajované rodiny, navštívit japonský Disneyland, načež byl odhalen a vydán do Číny. Když se pak navíc nechal slyšet, že je třeba politický systém reformovat, protože jinak ho čeká kolaps, rychle skončil v exilu a později byl otráven na příkaz samotného Kim Čong-una.

Ačkoliv Kim Čong-un vzešel z nelegitimního spojení, měl pro svou roli předpoklady. Také jemu se dostalo špičkového vzdělání na švýcarské internátní škole, a přestože nedosáhl na nijak oslnivé známky, dobře prý vycházel s ostatními studenty a zamiloval se do basketbalu. A především – nezvedal otci tep. Sbíral zkušenosti cestami po Evropě na falešný pas a pravděpodobně pobýval i v Praze. 

Když bylo v roce 2009 zjevné, že zdraví Drahého vůdce už dlouho nevydrží, vyvolal Kim Čong-il politickou krizi s Jižní Koreou tak, že nechal potopit vojenskou korvetu Čchonan. Incident, který stál životy 46 námořníků, sjednotil velení severokorejské armády za čerstvě jmenovaným nástupcem a Kim Čong-il mohl poklidně zemřít, což se také roku 2011 stalo. 

Mladý muž, pevné otěže

Během prvních měsíců ve funkci nechal Kim Čong-un popravit několik blízkých otcových kolegů, včetně svého strýce, a použil k tomu velmi „inovativní“ nástroje: střelu z minometu, rozzuřené psy, a dokonce plamenomet. Čistky postihly nejvyšší vedení armády i komunistické strany. Jakmile nový vůdce ustavil svoji autoritu, rozjel na plné obrátky jaderný program a s ním velkou kampaň, v níž se měl objevovat jako lidumil a modernizátor. Do mocenských struktur uvedl svoji sestru Kim Jo-čong, což znamenalo na severokorejské poměry vskutku revoluční krok. Dal vybudovat zábavní parky s kolotoči i lyžařská centra, která ovšem běžný Severokorejec samozřejmě nikdy nenavštíví. Objevil se i na koncertě, kde zazněly současné trendy jihokorejského K-popu, zároveň však v zemi pod trestem smrti zakázal seriálovou produkci jižních sousedů.

Na osobní image mu skutečně záleží: Jako první vůdce v historii státu se osobně vydává na místa katastrof a organizuje záchranné práce. Zůstává však jedním z nejbrutálnějších diktátorů současného světa, přičemž Jižní Koreji i Japonsku neustále vyhrožuje nukleární válkou.

Image

Čtěte také

Neuvěřitelná země: Jak se žije v severokorejském ráji pracujících

Příprava a pití čaje odpradávna přináší mnoho pozitivního. Jen málokoho by ale nejspíš napadlo, že čaj funguje i jako přírodní filtr. Jak nedávno prokázali vědci americké Severozápadní univerzity, čaj absorbuje z vody těžké kovy jako je olovo a kadmium.

Vinayak Dravid a jeho kolegové zjistili, že čajové lístky dokážou během procesu louhování na svém povrchu absorbovat ionty těžkých kovů, kde zůstanou „přilepené“ až do vyhození čajového sáčku do odpadkového koše. Výzkum filtračních schopností čaje v těchto dnech uveřejnil odborný časopis ACS Food Science & Technology.

Čaj jako filtr

Jak uvádí Dravidův kolega a první autor studie Benjamin Shindel, čajové lístky nejspíš nejsou coby materiál nijak zázračné. Podobného efektu by zřejmě bylo možné dosáhnout i s jiným materiálem s podobnou konzistencí. V případě čaje je to ale velmi praktické. Připravíte nápoj a současně odstraníte z vody těžké kovy.

Badatelé uspořádali sérii experimentů, v nichž testovali vliv typu čaje, čajových sáčků a postupu přípravy čaje na absorpci těžkých kovů – olova, chromu, mědi, zinku a kadmia. Ukázalo se například, že hodně záleží na typu sáčku s čajem. Mechanismus odstraňování těžkých kovů funguje daleko nejlépe se sáčky z celulózy a u papírových sáčků. U nylonových a bavlněných byly výsledky mnohem horší. Lépe podle vědců také funguje jemněji drcený černý čaj.

Důležitou roli hraje i doba, po kterou se čajový sáček louhuje ve vodě. Čím déle to trvá, tím více iontů těžkých kovů čaj absorbuje. Výsledky experimentů ukazují, že během přípravy čaje lze z vody odstranit takové množství těžkých kovů, které může mít pozitivní význam pro lidské zdraví. Badatelé odhadují, že při přípravě typického šálku čaje, kdy se čaj vaří 3 až 5 minut, dochází k absorpci asi 15 procent obsaženého olova.

Image

Čtěte také

Zázrak v sušených lístcích: Je libo zelený, černý, žlutý nebo raději bílý čaj?

Než vypukla v roce 1789 ve Francii revoluce, byl katolicismus státním náboženstvím a hluboce zakořeněnou součástí národní identity. Galikánská církev, která fungovala v určité míře nezávisle na papeži, si udržovala své vlastní svobody a poměrně privilegovaný vztah s monarchií. Většina obyvatelstva, téměř 28 milionů lidí, se hlásila ke katolíkům, zatímco menšiny, jako protestanté a Židé, neměly plná občanská práva. Po změně volali mnozí, málokdo ale tušil, že bude až tak dramatická. 

Francouzští revolucionáři viděli katolickou církev jako překážku k vytvoření nové, rovnostářské společnosti. Církev byla bohatá a mocná, často spojována s monarchií, proti které revoluce tolik bojovala. Nicméně to, že vliv duchovních ve Francii slábne, viděli mnozí. Na jedné straně církev vzkvétala díky zavádění reforem, po kterých společnost volala, na druhé straně ji kritizovali osvícenští filozofové, a to stále intenzivněji. 

Chceme slovo! 

Osvícenští filozofové viděli rozum jako klíčový nástroj pokroku a kritizovali církev za její vliv a moc. I když náboženství oceňovali pro jeho schopnost udržovat společenský řád, samotné duchovní považovali za neproduktivní a někdy i škodlivé. Vadila jim i náboženská netolerance vůči menšinám. Voltaire uznával hodnotu mladých jeptišek, které sloužily nemocným a chudým. Ale celkově byli duchovní, zejména ti v klášterech, považováni za zbytečné. 

Kritika se zaměřovala na klášterní způsob života, kdy mniši a jeptišky strávili dny v modlitbách místo toho, aby nějak „hodnotně“ přispívali státu. Spisovatel Louis-Sebastien Mercier v roce 1782 tvrdil, že Paříž je plná kněží, kteří nejsou užiteční ani pro církev, ani pro stát. Filozofové chtěli spíše reformu než úplnou destrukci církve, ale jejich kritika přispěla k rostoucímu antiklerikalismu a nelibosti vůči bohatství církve. 

V roce 1789 byla katolická církev ve Francii velmi bohatá a vlivná. Odhaduje se, že měla příjmy okolo 150 milionů liver a vlastnila přibližně šesti procent půdy v zemi. Její majetek zahrnoval kostely, kláštery, školy, nemocnice a další instituce. To ještě více zdůrazňovalo její dominantní postavení ve společnosti. Církev měla právo vybírat desátek od zemědělců. Zároveň byla osvobozena od přímého zdanění, což vyvolávalo mezi obyvatelstvem velkou nevoli. Ostatně návrhy na zrušení desátku a omezení církevního majetku byly vzneseny i během zasedání generálních stavů přímo v revolučním roce. 

Reorganizace 

Francie stála v roce 1789 na pokraji finančního krachu. Státní pokladna zela prázdnotou, a tak revoluce ani nemohla nepřinést radikální změny. Církev se musela vzdát svých starých výsad, zejména výběru desátků. Deklarace práv člověka a občana přijatá koncem srpna potom otřásla církví podruhé – odmítla totiž její výsadní postavení. A pád pokračoval. Na podzim roku 1789 schválilo Národní shromáždění dekret, kterým veškerý církevní majetek přešel do rukou státu. Biskup Talleyrand tento krok označil za náboženský akt, kterým měl být národ očištěn. Tento čin ale otevřel dokořán dveře dalším reformám. A církev se rázem ocitla v ohrožení. Už v minulosti ji často obviňovali, že mnohé ženy k řeholnímu životu nutí vydíráním. Když se tyto informace spojily s církevní korupcí, měla nová vláda jasno. 

Na počátku roku 1790 byly francouzské kláštery uzavřeny a prodány. Tento akt byl prezentován jako krok k stabilizaci národních financí, avšak jeho důsledky vedly k zásadnímu přehodnocení vztahu mezi církví a státem. Tímto radikálním krokem se překreslovala hranice moci a autority, což otřásalo základy tradičního uspořádání společnosti, a to nejen francouzské. Tamější dění se totiž, byť poměrně pomalu, šířilo stále dál za hranice. Kola revoluce se točila na plné obrátky a Francie se ocitla na prahu nového uspořádání. 

V létě 1790 byla přijata revoluční ústava, která nastolila absolutní státní kontrolu nad církví. Duchovní byli nově zaměstnanci státu a museli složit přísahu věrnosti nové ústavě. Pokud odmítnou, přijdou o své dosavadní postavení i plat. Mnozí duchovní tak raději emigrovali do zahraničí. Už by se zdálo, že vše prošlo nějak hladce. Opak je ale pravdou. Radikální nabourání francouzského společenského řádu se stále více odráželo na realitě. Semínka nepřátelství a zpochybňování revolučních ideálů byla zaseta. 

Kontrarevoluce 

Kněží a biskupové, kteří se rozhodli k emigraci, se stále častěji spojovali s protirevolučními proudy. Stali se hlasitými kritiky politického dění i morálními symboly odporu vůči revolučním ideálům. V mnoha regionech Francie narůstala nedůvěra vůči ústavním kněžím, což posilovalo lidovou podporu kontrarevoluce. Napětí vyústilo v násilné incidenty, které vedly k dalším omezením. V listopadu 1791 zakázalo Zákonodárné shromáždění kněžím používat náboženské budovy a zastavilo jim důchody. A za pár měsíců přišla další rána – zákaz nošení řeholních oděvů. Duchovní měli být vnímáni jako zcela běžní lidé. A postupem času neshod jen a jen přibývalo. 

Lidé si ani pořádně nevydechli po revolučním dění a dějiny se opět daly do pohybu. Na jaře 1792 vstoupila Francie do války s Rakouskem. Na válečném poli se jí rozhodně nedařilo, a tak se musel najít viník: duchovní! Obviňovali je ze spojenectví s nepřítelem i ze špionáže. To vyvolalo další radikální kroky proti církvi. Zbývající náboženské řády byly rozpuštěny, církevní školy a nemocnice uzavřeny. A ti, kteří odmítli složit přísahu státu a ústavě, byli buď nuceni uprchnout, nebo čelili zatčení a deportaci. 

Když přišli informace o pádu francouzského Verdunu do pruských rukou, zavládla v Paříži panika a strach z kontrarevoluce. Obyvatelé, přesvědčeni, že odpůrci revoluce podporují rakouského nepřítele, spustili vlastní „preventivní spravedlnost“. Během několika dní bylo povražděno přes 1 200 lidí, včetně dvou set kněží. Zářijové masakry ukázaly brutální realitu revoluční doby a přetrvávající nedůvěru, která znemožnila jakýkoli smířlivý krok mezi církví a nově vzniklou republikou. Pod tlakem nepokojů a zahraniční hrozby zavedla republikánská vláda krutý teror. Revoluční tribunál, ustavený v roce 1793, měl za cíl potrestat všechny „nepřátele republiky“. 

Zákony ze září 1793 a června 1794 přinesly masová zatýkání kněží a jeptišek, obviněných z kontrarevoluce či „fanatismu“. Vlastnit jakékoli náboženské předměty znamenalo přiznat se ke zradě. Nedůvěra vůči víře stále stoupala. I když na gilotině skončilo jen malé procento duchovních, měly procesy sloužit hlavně jako odstrašující příklad. Rozkol mezi církví a státem vrcholil. 

Napoleon a papež 

Republikánská vláda považovala katolicismus za hrozbu. Dechristianizace, tak měla odstranit náboženství z veřejného života. Kněží byli nuceni vzdát se kněžství, vstoupit do manželství nebo čelit zatčení. V roce 1793 byly zakázány veřejné bohoslužby a kostely přeměněny na skladiště či stáje. Kříže a kostelní zvony byly odstraněny, symboly křesťanství zničeny. Takzvaný kult rozumu a další podobné měly nahradit tradiční víru. Nepřinesly ale očekávaný úspěch. Praktikování víry se stáhlo do ilegality, ale zcela vymýtit se ho vládě nepodařilo. 

Napoleonova vláda přinesla dramatický zvrat. I když osobně k náboženství nijak netíhl, rozpoznal jeho moc a to, že může fungovat jako nástroj stabilizace a kontroly. V roce 1801 uzavřel s papežem Piem VII. konkordát, který zaručil, že katolicismus bude uznáván jako „náboženství většiny Francouzů“. Přesto se církev musela podřídit státu. Kněží byli nuceni skládat přísahu věrnosti vládě a jejich platy měl nadále vyplácet stát. Napoleon tak efektivně ovládl církev a minimalizoval vliv Vatikánu. 

Napětí však neustále rostlo, zejména po roce 1804, kdy se Napoleon korunoval císařem. Sám si vložil korunu na hlavu a z přítomého papeže tak učinil pouhého diváka. Tím upevnil svou moc i nad náboženskými autoritami. Francie dobývala nová území, na kterých zaváděla konkordát, uzavírala kláštery a zabavovala církevní majetek. Vatikán byl stále nespokojenější.

Když Napoleon v roce 1808 obsadil Řím, papež ho exkomunikoval. Navíc ho zadrželi a deportovali! To si Napoleon nenechal líbit. Dal papeže zatknout a později odvézt do Francie jako svého vězně. Tam zůstala hlava církve až do roku 1814. Boj a napětí přetrvávaly ještě dlouhá desetiletí po Napoleonově pádu. Důsledky drastického experimentu s transformací vztahů mezi církví a vládou, doznívaly ve Francii až do odluky církve od státu v roce 1905. A v jisté míře jsou pociťovány dodnes.

Image

Čtěte také

Revoluce roku II: Proč svrhla revoluční Francie také gregoriánský kalendář?

Podstatu tzv. temné hmoty, nebo lépe skryté látky, dosud neznáme. Zdá se, že zmíněné hypotetické médium působí převážně gravitačně a nenechává otisky v ostatních silových působeních. Mezi kandidáty na temnou hmotu patří malé černé díry, označované také jako primordiální. Jde o jeden z myslitelných pozůstatků po horkých a hustých epizodách na počátku existence kosmu: Někteří vědci se domnívají, že během uvedené fáze mohly určité oblasti lokálně gravitačně zkolabovat, a proměnit se tak v černé díry. Pokud by byly dostatečně malé, mohly by se hromadit a přispívat k celkové hmotě vesmíru, kterou dnes pozorujeme jako skrytou látku.

Primordiální černé díry bychom mohli detekovat například pomocí gravitačního čočkování nebo v oboru gama, neboť by měly představovat zdroj Hawkingova záření a postupně se vypařovat. Současná pozorování však danou hypotézu nepodporují. 

Jeden z problémů spočívá v tom, že vysvětlení odchylek pohybů galaxií nebo jejich rotace by vyžadovalo opravdu velké množství primordiálních černých děr. Proti tomu ovšem stojí omezení plynoucí například z pozorování mikrovlnného pozadí. Hypotéza černých děr coby původců temné hmoty tedy nadále zůstává živá, ale určitě nepatří mezi preferované.

Image

Čtěte také

Záhada temné hmoty: Proč stále nemáme přímý důkaz její existence?