Rytíř Jan Vchynský ze Vchynic byl typickým představitelem „nové“ renesanční šlechty. Víc než s mečem a koněm uměl zacházet s úvěry a jinými finančními transakcemi. Dokázal využít své šlechtické jmění jako základní kapitál a za pár let mu dlužilo peníze mnoho mocných v tomhle království.

Ani císaře bych nepustil!

Ale bohatství mu nestačilo, chtěl i vliv a nebral si servítky. V mládí působil na dvoře nejmocnějšího šlechtice té doby, Viléma z Rožmberka, kterého využil jako svého ochránce při cestě vzhůru. Ovšem také Rožmberk měl užitek z toho, že rozpoznal schopnosti rytíře Vchynského. V jeho ambicích mu mohl zámožný rytíř pomoci, a tak ho podpořil, když roku 1576 usiloval o úřad karlštejnského purkrabího za rytířský stav.

V září přijel na Karlštejn pražský arcibiskup, který přivedl nového karlštejnského děkana kněze Valentina, zjevně Lobkovicova straníka. Rytíř Vchynský mu sice nijak nebránil, ale drze prohlásil, že stavy mají právo dosadit na Karlštejn děkana a vůbec mají právo na celý hrad! A kdyby prý přišel ke Karlštejnu sám císař, tak by ho bez vědomí stavů dovnitř nikdy nevpustil! Jak snadno se zrodí urážka majestátu.

Vrhl se mu k nohám

Když Rudolf 11. října odvolal Vchynského ze služby, reagoval dotyčný stále podrážděně. Vytkl císaři, že „na zprávu ožralých a lehkovážných lidí a snad na radu a dobré zdání jediné osoby, bez vyslyšení in dicta causa a bez vědomí pánů ouředníků a soudců zemských ráčil jest mne takovou neslýchanou nemilostí v posměch lidem, tak jako bych se něčeho proti povinnosti dopustil, dáti“. Za takovou neslýchanou drzost měl rytíře soudit komorní soud, ale zachránil ho mocný Rožmberk. Přemluvil císaře, aby vzal vzpurného rytíře na milost, když se pokoří. Ten už pochopitelně pod hrozbami zjihnul a skutečně se v prosinci vrhl poníženě k Rudolfovým nohám žádaje o odpuštění. Císař ho ušetřil trestu na životě a majetku a musel pouze opustit výnosný úřad.

Obrněnec Valentine navrhla v rámci soukromé iniciativy firma Vickers-Armstrong. Tloušťkou pancíře a výzbrojí se řadil mezi tanky označované ve Velké Británii jako pěchotní, ale výkonností se blížil tanku bitevnímu. Ministerstvo války projekt schválilo v dubnu 1939 a již v červenci objednalo sériovou výrobu 275 kusů.

Výroba v Anglii i Kanadě

První sériová vozidla sjela z výrobní linky v květnu 1940 a po absolvování zkoušek byl typ přijat do výzbroje britské armády. Počáteční produkce firmy Vickers-Armstrong činila deset strojů Valentine měsíčně, postupem času vzrostla na 45 kusů. Kromě toho byla jeho výroba zahájena v dalších dvou britských podnicích a také v Kanadě. Do roku 1944, kdy sériová výroba končila, vzniklo ve Velké Británii 6 855 kusů, dalších 1 420 (někdy se uvádí 1 450) exemplářů bylo zkompletováno v Kanadě.

Tank Valentine se vyráběl v celé řadě variant, které se lišily typem pohonné jednotky, výzbrojí a dalším vybavením, například radiostanicí, dodatečnými (vnějšími) palivovými nádržemi apod. Kromě toho na bázi tohoto obrněnce vznikla celá řada speciálních vozidel, například odminovací Valentine Snake, obojživelný Valentine DD, nosič světlometu Valentine CDL a další. Pojezdové ústrojí tanku využívala také samohybná děla Archer a Bishop.

S naftovým motorem na přání Sovětů

Nejméně 2 700 kusů odešlo v rámci Zákona o půjčce a pronájmu do SSSR. Rudá armáda zařadila do své výzbroje téměř všechny tanky Valentine vyrobené v Kanadě a na přání Sovětů kanadské stroje poháněl vznětový motor. Tato modifikace se ukázala být natolik zdařilá, že do pozdějších verzí vyráběných ve Velké Británii se rovněž montovaly diesely.

Vývojem prošla také výzbroj. Zatímco první typy disponovaly kanónem ráže 40 mm, Valentine VIII měl jako hlavní zbraň dělo ráže 57 mm a Valentine X 75mm zbraň. V SSSR některé tyto obrněnce získaly kanón ráže 76,2 mm. Jeden z hlavních nedostatků těchto tanků ale představovala příliš malá věž.

Osádku verze Valentine I tvořili tři muži, z nichž dva – velitel a střelec – měli bojové stanoviště ve věži. Později se osádka rozrostla o nabíječe, což uvolnilo ruce veliteli, který se mohl lépe soustředit na obsluhu radiostanice. Když dostaly tanky Valentine děla vyšší ráže, prostor uvnitř věže se zmenšil natolik, že se osádka musela obejít bez čtvrtého člena. Naopak jednou z oceňovaných předností byla relativně nízká silueta vozidla.

20 let v aktivní službě

Bojový křest absolvoval tank v listopadu 1941 na severoafrickém bojišti během operace Crusader (prolomení blokády Tobruku). Do bojů v Evropě po spojeneckém vylodění v Normandii se zapojilo jen málo Valentinů přestavěných na velitelská vozidla jednotek vyzbrojených stíhači tanků Archer. Stroje novozélandské armády zasáhly do bojů v jihozápadním Tichomoří ještě v květnu 1945 a sovětské modely Valentine poprvé válčily v bitvě u Moskvy a v první linii se udržely až do května 1945.

TIP: Britská Matilda II: Obávaný protivník Němců v Africe

Se spojeneckým vítězstvím v druhé světové válce operační kariéra těchto obrněnců neskončila. Nový Zéland vyřadil poslední z nich v roce 1955, poslední doložené bojové vystoupení typu se odehrálo v roce 1960 na Kypru: pravděpodobně pouze jediný Valentine s demontovanou věží, kterou nahradilo improvizované pancéřování chránící střelce z kulometu Bren, se během etnicky motivovaného konfliktu angažoval na řecké straně a později byl zařazen do výzbroje Kyperské národní gardy (řeckokyperské armády). 

V soutěži krásy by Mlhovina Koňská hlava pravděpodobně neměla příliš mnoho vážných soupeřů. Domovem tohoto majestátního mezihvězdného mračna plynu, opracovaného hvězdným větrem a zářením, je souhvězdí Orion. Koňská hlava je jedním z nejčastěji focených objektů amatérských astronomických fotografů, aktuální snímek je ale dílem profesionála na slovo vzatého – v roce 2013 jej pořídil Hubbleův vesmírný teleskop. Na rozdíl od obvyklých snímků zachycujících mlhovinu ve viditelném světle, je tento pořízen v infračerveném rozsahu.

Život Charlotty Belgické začal 7. června 1840 podle tradičního scénáře. Narodila se do královské rodiny a před sebou měla budoucnost po boku některého z evropských monarchů. Osud se ale s princeznou ani trochu nemazlil.

Co začalo jako pohádka, skončilo tragédií s dlouhým hořkým koncem. Sedmnáctiletá Charlotta se provdala vskutku do nejlepších kruhů. Jejím manželem se nestal nikdo jiný než bratr rakouského císaře, pohledný arcivévoda Maxmilián. Ke štěstí chyběl mladému páru jen vladařský titul, když v tom přišla nabídka získat mexickou korunu. A právě ta budoucnost manželů jednou provždy zpečetila. Zatímco Maxmilián skončil před popravčí revolucionářskou četou, u zoufalé Charlotty propukla duševní porucha, které se už nikdy nezbavila.

Nikdo nezmínil, že „oficiálním“ nindžou musí být Japonec a organizátory k jejich nelibosti doslova zavalily žádosti cizinců. Z celkově 235 přihlášených představovali celých 85 % právě uchazeči pocházející z jiných zemí.

Nejvíce překvapil organizátory výkon 29letého Američana Chrise O’Neilla, který ohromil dokonalostí svých akrobatických skoků a přemetů. Stane se tak jako první Američan v historii placeným japonským nindžou a zároveň součástí týmu, který kromě něj bude tvořit pět mužů a jedna žena. Nindžové se přitom tradičně vážou na dějiny Japonska, v jehož feudálním období patřili pro své vynikající bojové schopnosti k vyhledávaným špehům a vrahům. Měsíčně si O’Neill přijde na 180 tisíc jenů - tedy přibližně osmatřicet tisíc korun.

Chris O'Neil v akci

V Pekingu s 19 miliony obyvatel jezdilo loni 7,7 milionu aut. Nicméně počet nově pořízených vozů s rostoucí životní úrovní neustále stoupá. Pekingským úřadům tak nyní přistane na stole zhruba 750 tisíc žádostí o registraci značek ročně.

Kromě skokového znečistění vzduchu to znamená také méně plynulou dopravu, a to i ve městě, kde se nové dopravní projekty předem nadhodnocovaly. Peking se tak v současnosti dělí s mexickou metropolí o poslední příčku v plynulosti dopravy, čímž trpí jednak běžný život obyvatel, ale především byznys – a to už představuje důvod situaci řešit.

TIP: Čína vytáhne do boje s nedýchatelným vzduchem mlžná děla

Od minulého roku se proto každý měsíc koná loterie a vylosovaní šťastlivci si mohou nové značky koupit – dostane se zhruba na každého třetího. Opatření se netýká stávajících majitelů aut, kteří mají při změně vozu nárok na „espézetku“ automaticky.

V Kantonu a Šanghaji zas funguje od roku 2008 systém dražeb: Zájemci mohou o značky soupeřit po telefonu či na internetu, přičemž uspěje ten, kdo zaplatí víc. Z vybraných peněz pak města financují rozvoj dálnic.

Matata je poklidné městečko na pobřeží Severního ostrova Nového Zélandu, asi 200 kilometrů jihovýchodně od Aucklandu. Žije zde 650 obyvatel, kteří teď rozhodně mají o čem přemýšlet.

Pod jejich městem se totiž zřejmě hromadí ohromné množství magmatu. Od roku 1950 se oblast o rozloze 400 kilometrů čtverečních zvedla o 40 centimetrů, což je podle odborníků neblahé znamení. Magma stoupá směrem k povrchu a mezi lety 2004 a 2011 vyvolalo tisíce slabých zemětřesení.

TIP: Kolem hory St. Helens se třese země. Známá sopka se nabíjí na další výbuch

Bezprostřední nebezpečí prý ale zatím nehrozí. Magma je v hloubce kolem 10 kilometrů, kde by stále ještě mohlo vychladnout a ztvrdnout. Nebo se během pár set let dostane na povrch a na Novém Zélandu vznikne nová sopka. 

Londýn má sice pověst deštivého města, skutečnost je však jiná. V metropoli s oceánským klimatem spadne ročně asi 600 milimetrů srážek, což představuje zcela průměrnou evropskou hodnotu. Víc srážek skrápí každoročně například Řím, Toulouse, Neapol, a dokonce i australské Sydney.

TIP: Extrémní trvale obydlená místa světa

V letních měsících navíc patří právě Londýn k nejsušším oblastem ostrovní země a v jeho okolí meteorologové obvykle naměří také nejvyšší teploty, jež někdy předčí i teplotní rekordy Španělska či Itálie. Za jeho pověst může především množství nepředvídatelných rychlých přeháněk, které způsobuje oceánské proudění vzduchu.

Z plánovaného koncertu v Olomouci ale nakonec sešlo. Otec byl z kulturního života města zklamán: „Dosud jsem z Olomouce nepoznal nic kromě náměstí lidmi nepříliš oživeného. Byl jsem doposud ponejvíce jako vězeň. Moje procházky se zpravidla odbývaly po cestě vedoucí ke klášteru Hradisko. Přitom jsem si prohlížel opevnění tak zblízka, jak je to dovoleno, na hradbách se nepřetržitě pracuje. Hudba v dómu je slabá, ba velice slabá!“ Nenadchlo ho ani divadlo, které navštěvoval ve dvoře domu U Černého orla. Po osmi týdnech nakonec rodina z Olomouce odcestovala zpět do Brna.

TIP: Přečtěte si o prvních týdnech Mozartových na Moravě

Brněnské Vánoce

Bydleli znovu v paláci hraběte Schrattenbacha a v Brně strávili celé vánoční svátky. Jako ostatně i roky předtím, kdy byli na Vánoce buď ve Vídni, Paříži, Londýně nebo Holandsku. Mozartovi strávili v Brně asi dva týdny. Přijeli před Štědrým dnem a zůstali až do Tří králů. Kromě koncertů se jejich pobyt skládal hlavně z návštěv. Úctu jim projevovala vysoká šlechta i významní měšťané, kteří milovali hudbu. Většinu času ale rodina strávila u hraběte Strattenbacha. V jeho paláci se pravděpodobně setkávali s mnoha představiteli brněnské aristokracie.

Spokojený kapelník

Brněnské honoraci se zázračná dvojice sourozenců předvedla 30. prosince 1767. Koncert se konal v Taverně (dnes budova divadla Reduta) na Zelném trhu a jeho konání potvrzují dva doklady. Prvním z nich je žádost hudebníka Abrahama Fischera, který děti na koncertě doprovázel. Roku 1768 se odvolává v žádosti na to, že „doprovázel se zdejším orchestrem Mozartovy děti. Chlubil se tím, že jeho tovaryši hráli spolu s Mozartovými dětmi tak dobře, že se tomu sám pan kapelník Mozart podivoval.“

Druhý doklad pochází z deníku převora augustiniánů ze Šternberka Aurelia Augustina, který patrně s rodinou přicestoval do Brna. Převor si poznamenal: „Třicátého večer byl jsem přemluven Jeho Excelencí panem zemským hejtmanem a byl jsem přítomen koncertu v obecním domě, řečeném Taverna, na kterém se k obdivu všech producírovali jedenáctiletý hoch ze Salcburku na cemballe se svou patnáctiletou sestrou na křídle, přičemž ji i jeho doprovázeli další brněnští hudebníci na rozličné nástroje.“ 

I když prý mladý Wolfgang nemohl vystát trubače, kteří se podle něj nemohli shodnout na jediném čistém tónu, pro Brno byl Mozartův koncert opravdovou senzací. Pravidelné koncerty, při nichž účinkovali jednak hudebníci divadelního orchestru nebo později i významní umělci projíždějící Brnem, začaly být ve městě obvyklé až v osmdesátých letech 18. století. 

Dne 15. října 1943 byla v Londýně exilovou vládou založena Československá vojenská pamětní medaile (nazývaná též jako Pamětní medaile československé armády v zahraničí) jako upomínka na bojiště, kterými čs. vojáci prošli.  

Československá vojenská pamětní medaile 

Výtvarný návrh medaile je opět prací firmy Spink & Son Ltd. London a vznikl za spolupráce s příslušníky čs. armády ve Velké Británii. Medaile byla založena usnesením vlády „Československé republiky pro příslušníky československé armády v zahraničí na památku služby v československé armádě v zahraničí“.

Historie Československých vojenských vyznamenání (1940-1945)

• Československá vojenská vyznamenání (1): Válečný kříž (vyšlo 24. května)
• Československá vojenská vyznamenání (2): Vojenský řád Bílého lva(vyšlo 27. května)
• Československá vojenská vyznamenání (3): Vojenská medaile Za zásluhy (vyšlo 30. května)
• Československá vojenská vyznamenání (4): Medaile Za chrabrost(vyšlo 2. června)
• Československá vojenská vyznamenání (5): Vojenská pamětní medaile (vyšlo 5. června)

Průměr medaile je asi 37 mm a je na averzu tvořena věncem lipových listů, který je v dolní polovině třířadý a v horní polovině dvouřadý, spoj lipového věnce je překryt šesti řadami vavřínových listů. Na věnec je položen meč hrotem dolů, čepel meče je v šířce věnce překryta malým stříbrným lvem ze státního znaku. Reverz je plochý, doplněný v horní části opisem: ČESKOSLOVENSKÁ ARMÁDA V ZAHRANIČÍ a ve spodní dvouřádkovým vročením do let 1939/1945.

Stuha medaile je 38 mm široká, cihlově červená se dvěma černými 5 mm širokými pruhy, které jsou položeny 5 mm od okraje stuhy. Na stuhu se umisťují obdélníkové štítky se zeměpisným označením místa nasazení nositele medaile: FRANCIE, VELKÁ BRITÁNIE, STŘEDNÍ VÝCHOD a SSSR, na stužce jsou štítky v miniatuře se zkratkou: F, VB, SV a SSSR. Opět existují celkem tři vydání: londýnské a dvě pražská, lišící se drobnými detaily.