Spojenecké úsilí věnované porážce států Osy by z velké části přišlo vniveč, pokud by jednotlivé země vzájemně nekoordinovaly svůj postup vůči společnému nepříteli. Jeden ze základních kamenů v tomto ohledu představovala konference delegací Velké Británie a Spojených států amerických, která se odehrála ve Washingtonu na přelomu let 1941 a 1942.

V poledne 13. prosince vyplula ze Skotska bitevní loď Duke of York v doprovodu tří torpédoborců. Na její palubě cestovala delegace čítající 38 osob včetně ministerského předsedy. Byli mezi nimi náčelníci štábů, osobní tajemníci, fotografové i kameraman natáčející záběry pro filmový týdeník. Na palubě se nacházel rovněž americký velvyslanec ve Spojeném království Gilbert Winant. Jednu z nejvýznamnějších úloh měl na konferenci sehrát William Aitken, známější jako lord Beaverbrook, který v době bitvy o Anglii vedl ministerstvo pro leteckou výrobu a nyní řídil resort zásobování. Důležitým úkolem byl pověřen rovněž polní maršál John Dill, donedávna zastávající funkci náčelníka generálního štábu britského impéria, který měl v USA zůstat a působit tam jako náčelník Spojené štábní mise. Posláním náčelníka leteckého štábu maršála letectva Charlese Portala zase bylo Američany přimět, aby se připojili k nočním bombardovacím misím proti Německu. Námořní síly zastupoval první námořní lord admirál Dudley Pound. 

Nervózní Churchill

V ranních hodinách 22. prosince se Duke of York blížil k vjezdu do zátoky Chesapeake a Churchill přijal Rooseveltovo pozvání na slavnostní večeři v Bílém domě. Kvůli silné vichřici se ale plavba protáhla a premiér změnil plán cesty; místo toho, aby doplul na konec zátoky a dojel do Washingtonu autem, nařídil zakotvit už u Hampton Roads. Tam Američané poslali letoun, který premiéra a čtyři muže z doprovodu dopravil před sedmou večer do hlavního města USA. 

Po večeři se oba státníci v Oválné pracovně poprvé pustili do diskuse o válečných otázkách. Roosevelt nervózního Churchilla ujistil, že na předchozím přístupu Spojených států k Evropě se nic nemění. Vzápětí připravili návrh deklarace o společných záměrech svých zemí včetně prohlášení, že „žádná mocnost neuzavře mír s protivníkem, aniž by se na tom předem dohodla s ostatními mocnostmi“.

Debaty delegací byly v následujících dnech a týdnech (konference skončila až 14. ledna 1942) zdlouhavé a plné emocí. Obě strany se spolu teprve učily jednat jako „rovný s rovným“. Bylo nezbytné vyřešit dlouhou řadu  otázek: zbrojní programy, likvidaci ponorkové hrozby, zesílení blokády Německa, pomoc sovětské frontě, dodávky zbraní a zásob do Turecka, posílení pozic na Středním východě, obnovení kontroly nad severoafrickým pobřežím, podlomení německého odporu leteckým bombardováním a tak dále. Invaze na evropskou pevninu se podle prvotních plánů měla odehrát v roce 1943. Tyto dokumenty připravili už předem Britové a Američané je většinou jen s drobnými úpravami podepsali.

Nejdřív proti Hitlerovi

Ožehavá byla otázka vzniku a podoby společného velení. Nakonec byl 1. ledna 1942 vytvořen Kombinovaný výbor náčelníků štábů (Combined Chiefs of Staff  – CCS). V tomto orgánu zasedali za Američany členové Spojeného výboru náčelníků štábů (Joint Chiefs of Staff ) a za Brity členové Výboru náčelníků štábů (Chiefs of Staff  Committee), kteří se účastnili jen nejdůležitějších zasedání, a při ostatních je zastupovali členové stálé Spojené štábní mise (British Joint Staff  Mission). 

V průběhu konference, označované krycím názvem Arcadia, se američtí a britští šéfové štábů sešli celkem dvanáctkrát a každý prosazoval své zájmy. Jednání komplikovaly i názorové neshody mezi samotnými Američany. Ačkoliv hned na začátku konference bylo dohodnuto, že hlavním protivníkem spojenců bude nacistické Německo, existovaly ve Washingtonu dvě názorové frakce. 

Oficiální koncepce se držel Roosevelt s generálem Georgem Marshallem, druhé křídlo, prosazující jako prioritu poražení Japonska, reprezentoval především velitel amerického námořnictva admirál Ernest King. Ten proto požadoval námořní válku v Tichomoří, zatímco jeho britský protějšek Dudley Pound upřednostňoval boj s nepřátelskými ponorkami v Atlantiku. 

Deklarace Spojených národů

Přes řadu sporných bodů se ale dařilo posouvat jednání kupředu. Marshall navzdory prvotní britské nedůvěře prosadil vytvoření jednotného velení v rámci konkrétních válčišť. Jako první vznikla v jihozápadním Tichomoří ABDA (Australian-British-Dutch-American Theater of Operations), do jejíhož čela se 10. ledna postavil britský generál Archibald Wavell. Poté následovalo formování dalších regionálních velitelství. 

Kromě vyslání leteckých sil do Británie se stalo prvním konkrétním bodem plánovaným na rok 1942 vylodění angloamerických sil v severní Africe, označené krycím jménem Gymnast (později přejmenovaná na Torch). Dalším výsledkem politických jednání bylo vydání Deklarace Spojených národů 1. ledna 1942. Dokument, pro nějž jako základ posloužila Atlantická charta, podepsali zástupci 26 států, které se zavázaly společně bojovat proti zemím Osy.

Image

Čtěte také

Od neutrality k alianci: Jak Spojené státy postupně vstoupily do války

V oblasti malebného Ojcowského národního parku na jihu Polska žili lidé v době kamenné především kvůli pazourku, který tehdy představoval strategický materiál pro výrobu zbraní a nástrojů. Asi před 18 tisíci lety tam pronikli lidé ze západní Evropy, kteří následovali ustupující ledovce nejmladší doby ledové.

Mimo jiné osídlili i jeskyni Maszycka, kterou vědci poprvé prozkoumali v 19. století. Podařilo se jim v ní nalézt stovky kostí mužů, žen, dětí a také antilop, přičemž všichni zřejmě zahynuli zhruba ve stejné době. 

Kanibalismus v jeskyni

Na kostech vědci objevili stopy, které byly nejprve označeny za známky kanibalismu. Postupně se ale objevovaly názory, které kanibalismus zpochybňovaly. Pokud by totiž došlo k manipulaci s lebkami a kostmi posmrtně, například kvůli nějakým rituálům, bylo by nalezené stopy jen velmi obtížně odlišitelné od kanibalismu.

Archeolog Francesc Marginedas z Katalánského institutu lidské paleoekologie a sociální evoluce a jeho kolegové nyní ale ve studii, zveřejněné odborným časopisem Scientific Reports, přinesli nové důkazy, které podporují původní tezi o kanibalismu.

Arecheologové detailně analyzovali úlomky lidských kostí z jeskyně Maszycka, včetně těch, které byly mylně považované za zvířecí. Objevili na nich věrohodné stopy po záměrném zpracování kostí v místech, které ukazují na využití jako potravy, čili na kanibalismus, včetně vyjídání morku kostí a mozku.

Jde o nejnovější z důkazů kanibalismu mezi lovci a sběrači na konci nejmladší doby ledové, které se v poslední době objevují na více místech Evropy, například ve Velké Británii nebo v Německu. 

Motivace k takovému chování ale stále nejsou jasné. Mohlo jít o získávání potravy v době nouze. Podle vědců se ale nezdá, že by v dané době byl nedostatek lovné zvěře. Dalším možným vysvětlením může být rituální kanibalismus související s úctou k zemřelým nebo naopak válečný kanibalismus, který vyjadřoval opovržení nad poraženými nepřáteli či jejich ponížení.

Image

Čtěte také

Kanibalismus byl běžným pohřebním rituálem v Evropě mladší doby kamenné

Korespondencí apoštolských nunciů se odborně zabývá historik Tomáš Černušák z Moravského zemského archivu v Brně. Pro širokou veřejnost sepsal drobnou publikaci Všední život papežských nunciů u rudolfínského dvora. Vychází z ní i tento článek, který prokládáme rozhovorem s historikem a ukázkami z diplomatických zpráv. 

Nunciové a jejich síť 

Pražská nunciatura fungovala už při dočasném přesídlení Rudolfa II. do Prahy, v letech 1577–1581, trvale pak od roku 1583 a do Vídně se přesunula až pět let po Rudolfově smrti, v roce 1617. Nunciové měli běžný status diplomata, papeže zastupovali ale dvojím způsobem – jako hlavu katolické církve i papežského státu. 

„Působili tehdy na 13 místech, přičemž nejvýznamnější nunciatury byly u dvora císaře a francouzského a španělského krále,“ vysvětluje Tomáš Černušák. „Nunciatury v této době byly zároveň hlavní proponentury protireformace, a tedy se různě angažovaly v oslabení pozic nekatolíků.“ Papežští vyslanci měli biskupský stupeň svěcení a až na výjimky šlo o Italy. 

Součástí jejich každodenní činnosti vedle získávání informací, ovlivňování ve prospěch papežských zájmů a působení na panovníka bylo též soudnictví a administrativa. Aby toto vše mohli vykonávat, měli k dispozici skupinu spolupracovníků označovanou jako famiglia – domácnost. Pražská čítala kolem 35 osob a sídlila patrně v pronajímaném domě buď na Malé Straně, nebo na Starém Městě. 

Jak Italové neznalí češtiny ani němčiny mohli v místním prostředí něčeho dosáhnout? Dejme slovo historikovi: „Využívali vztahové sítě – skupinu osob, které byly nakloněny jejich záměrům. Cesare Speciano dokonce ve zprávě z roku 1593 zmiňuje, ale samozřejmě nejmenuje, vlastního špeha – ‚spia‘. 

U císařského dvora existovala takzvaná španělská strana – šlo o dvořany a šlechtice, kteří byli klienty španělského krále – a její osoby často využívali i papežští diplomaté ve své síti. Po několik desetiletí k nim patřil i císařův sekretář Jan Barvitius, a dlouhodobě ministři Pavel Sixtus Trautson a Wolfgang Rumpf, kteří působili v císařových službách od začátku až do roku 1600, kdy je Rudolf odvolal. 

Do své smrti v roce 1582 byl pro ně významný Vratislav z Pernštejna, později Kryštof Popel z Lobkovic a Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic na postu českého kancléře, tedy od podzimu 1599. Další osoby se střídaly, například říšský vicekancléř Jakub Kurz von Senftenau, jeho nástupce Leopold von Stralendorf nebo tajný rada Heřman Attems. Jejich pozice už ale nebyla tak stálá. 

Okruh papežské vztahové sítě byl personálně relativně omezený a její význam narostl zvláště v druhém období, kdy se císařovy zdravotní potíže prohloubily a měl tendence se oficiálním povinnostem vyhýbat včetně poskytování pravidelných audiencí diplomatům.“ 

Služba informátora nebyla samozřejmě zadarmo. U papežských klientů jsou ale málokdy zmiňovány finanční odměny, spíše „duchovní dobra“, například členové sítě mohli žádat o kanonikáty pro své příbuzné a známé, nebo lepší školy, třeba studium na prestižní koleji Germanicum v Římě. 

Obratný Spinelli 

Roku 1578 se poprvé výrazně projevila Rudolfova duševní nemoc, v dobových textech označovaná jako melancholie. Zaznamenali ji samozřejmě i vyslanci. „Pražský nuncius Germanico Malaspina vyjádřil ten stav celkem pregnantně, když napsal, že císař nemá z ničeho potěšení,“ konstatuje Tomáš Černušák.

„Dnes se občas objeví otázka, zda na trůně seděl šílenec. Podle toho, co jsem poznal, byl Rudolf II. panovník pro vládu připravený, vzdělaný a kultivovaný, s politickou vizí, ale syfilida, kterou od mládí trpěl, postupně zasahovala jeho organismus, a tedy i duševní schopnosti, svou roli sehrálo i dědičné zatížení. Choroba ho vážně limitovala a postupně destruovala.“ 

Zprávy z roku 1580 udávají, že císař je vážně nemocný, na genitáliích se mu objevily bolestivé vředy a je v péči chirurgů. Panují obavy, že brzy zemře a kdo nastoupí na trůn… Nicméně císaři se podařilo vymanit ze spárů zubaté a po téměř dvacet let panoval tak, že mu lze sotva co zásadního vytknout. „V prvních desetiletích své vlády poskytoval katolicky vychovaný Rudolf také nunciům relativně časté audience – jednou za 14 dní nebo za měsíc, přestože k nim přes svou rigidní španělskou výchovu příliš důvěru neměl.“ 

Bylo-li úkolem nuncia prosazovat papežské zájmy, a to nejlépe u panovníka, byl ve svém počínání nejúspěšnější Filippo Spinelli (nunciem 1598–1604). „Dokázal to, o co se dlouho marně pokoušeli už jeho předchůdci. Roku 1599 se mu podařilo prosadit velmi radikální personální změnu, totiž odstranit nepohodlné nekatolíky z důležitých zemských úřadů a nahradit je spolehlivými katolíky odmítajícími kompromis s protestantismem v čele se Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic. Nicméně použil k tomu – alespoň podle toho, co říkají zprávy – intriky. V podstatě císaři namluvil, že ze strany nekatolických úředníků a dvořanů mu hrozí spiknutí. Bohužel rok 1599 byl pro Rudolfa II. opět krizový. 

Nemoc se u něj projevila mimo jiné paranoidními představami, že ho někdo chce ohrozit, zabít nebo sesadit z trůnu, a tak Spinellimu uvěřil. Nuncius byl navíc domluvený s jedním ze svých spolupracovníků – Kryštofem z Lobkovic, který Spinelliho mystifikaci u císaře podpořil.“ 

Ve stínu tohoto nejvýznamnějšího diplomatického úspěchu stojí například prosazení gregoriánského kalendáře pro habsburskou monarchii, jehož dosáhl Francesco Bonomi u císaře koncem roku 1583, byť nekatolíci byli dlouho ostře proti. V praxi tehdy kalendář poskočil z 6. na 17. ledna 1584. 

Velká krize 

Zdravotní stav Rudolfa II. se zřejmě vyhrotil v září 1600. „Z té doby máme zprávu, že ohrožoval svého ministra Wolfganga Rumpfa dýkou a vyhrožoval mu, že ho zabije. Nato ho propustil ze svých služeb, nařídil mu opustit dvůr a Prahu. Následoval ho Pavel Sixtus Trautson, protože se ho před císařem zastal. Ale to je jediný projev panovníkovy extrémní agrese, a navíc není jisté, jestli Rumpf událost poněkud nezveličil, když se zprávou přiběhl za nunciem, protože věděl, že ji hned předá do Říma. Z téhož roku pochází též zpráva, že se císař pokusil o sebevraždu, nejprve dýkou, a pak se snažil podřezat si žíly sklíčkem z okna. Trýznil se obavami ze spiknutí a celé dny ho v předpokoji střežila vojenská stráž.“

Tehdy Rudolf II. výrazně a v podstatě natrvalo omezil kontakty s okolím, a především s papežskými diplomaty. Nuncius Antonio Caetani, který v Praze působil v letech 1607–1611, si v rozhovoru s bavorským kancléřem stěžoval, že za léta svého působení měl u panovníka jen tři audience. Před nástupem do úřadu byl ovšem instruován, že možnost přímé komunikace s císařem je omezená a nezbytné záležitosti je třeba mu sdělit pomocí lístečků, které doručují vhodní prostředníci. 

Někteří diplomaté se audience ani nedočkali – vyslanec savojského vévody Guido di San Giorgio roku 1608 marně čekal čtyři měsíce. „Možná to bylo i tím, že savojská princezna Markéta, jež byla jednou z potenciálních nevěst Rudolfa II., se těsně předtím provdala za italského knížete Franceska Gonzagu,“ soudí historik. „Jistě, ženit se císař nechtěl, nicméně takové zprávy nesl patrně těžce a s ohledem na diplomatické relace si nepřímo vylil zlost na vyslanci.“ Každopádně když audiencí výrazně ubylo, schopnost něco prosadit tím byla značně omezena. 

Drásavé stavy mysli 

Jedna za zpráv z roku 1604 vychází z informací arcibiskupa Berky z Dubé. „Rudolf z nějakého racionálně těžko vysvětlitelného důvodu nesnášel kapucíny, kteří sídlili na Malé Straně. Snad hlasitě zpívali nešpory a budili ho,“ usmívá se Tomáš Černušák. „Arcibiskup tvrdil, že ho císař o půlnoci nechal vzbudit, povolal ho ke dvoru a nakázal mu, aby okamžitě kapucíny vyhnal z města.“

Vedle neracionálního chování a poruch spánku lze ve zprávách sledovat další projevy choroby, třeba nerozhodnost, nebo že se panovník rozhoduje každou chvíli jinak. Nuncius Antonio Caetani 15. září 1608 píše: „Ačkoliv se po tělesné stránce císař jeví v nikoliv špatném stavu, stále trvá jeho obvyklá melancholie, a Barvitius mi řekl, že je obrovská námaha vypáčit z něj sebemenší rozhodnutí.“ 

Koncem října Caetani uvádí: „V současnosti je císař velmi melancholický, je nespokojený s českými úředníky kvůli některým věcem týkajícím se vlády v tomto království. Budí Barvitia dvakrát nebo třikrát v noci, podezírá jej i každého a se všemi knížaty svého rodu je na tom zle (...)“ 

Trnem v mysli byl panovníkovi bratr Matyáš: „Císař věří, že je Matyášem začarován,“ udává zpráva z roku 1605. Nedlouho před Rudolfovou smrtí nuncius Salvago potvrzuje, že o bratrovi mluví císař nejčastěji. To už ale svár bratří hořel naplno, neboť ctižádostivý Matyáš panovníka připravil o vládu nad Moravou, Rakouskem a Uhrami. Vpádem pasovských (1611) si pak Rudolf podepsal definitivní ortel. Do Říma tehdy doputovala zpráva, že podle císaře Matyáš otrávil vzduch v Praze. 

Misky vah 

Jak na znepokojivé zprávy o panovníkově zdravotním stavu reagoval papežský stolec? „Nunciové i papežové dlouhou dobu uznávali Rudolfa II. přes jeho ‚defekty‘ a zdravotní omezení jako císaře. To nikdy nikdo nezpochybnil,“ tvrdí Tomáš Černušák. 

Hlavní potíž podle něj spočívala v tom, že panovník neměl legitimního potomka a jasného nástupce, jeho zdraví nunciové tak úzkostlivě sledovali, „protože případné úmrtí císaře hrozilo vnitřními spory v říši a problémy nábožensko- politického charakteru, neřkuli náboženskými válkami. Je třeba si uvědomit, že římského panovníka volil sbor kurfiřtů, z nichž tehdy čtyři byli katolíci a tři protestanti. Riziko, že převáží strana pro papeže nežádoucí, bylo obrovské. Na případu Fridricha Falckého, který byl zvolen českým králem, dobře vidíme, že se systém mohl ocitnout rázem ve velkém konfesním riziku. V 17. století se pak stal jasnou volbou Matyáš.“ 

Radikální změna ovšem nastala poté, co Rudolf vydal Majestát (1609). „Pro papeže to znamenalo, že se zpronevěřil svému slibu římských císařů hájit zájmy katolické církve až do prolití krve. Jeho autorita byla poté velmi zpochybňována. V korespondenci španělských vyslanců jsem dokonce našel tajnou informaci od nuncia Caetaniho, podle které papež navrhuje císaře zbavit trůnu, a to prostřednictvím svolání kurfiřtů, uplacením některého z protestantů a hlasováním. Španělský diplomat to tehdy nunciovi rozmluvil, označil to za riskantní plán, s nímž nechce mít nic společného.“ 

Strašidelné „tavolino“ 

Mohlo by se zdát, že panovníkův nezřízený život, řada konkubín, stejně jako záliba v alchymii či astrologii, musel být terčem kritiky jak nunciova, tak papežského úřadu. Avšak reakce znalce byla překvapivá: „Nenašel jsem žádnou zprávu, kde by byl samotný fakt těchto císařových zájmů kritizován nebo vnímán negativně. Negativně bylo však vnímáno to, že císař těmto věcem dával přednost před panovnickými záležitostmi. Že se vyhýbal rozhodování, nepodepisoval dokumenty.“ Ty se údajně po celé měsíce hromadily na „tavolinu“, jak nunciové označovali stoleček někde v předpokoji císaře, bez jeho pozornosti. 

„To se ale vztahuje až k druhé fázi Rudolfova panování. Nelze přitom říci, že by neměl konzistentní politiku, měl ji po celou dobu své vlády, jen byl v dobách, kdy měl komplikace, limitován, a teprve koncem vlády, kdy nemoc postoupila do závěrečné fáze, je zjevné, že se jeho vize rozpadla. V podstatě se řídil tím, co dělali jeho otec a děd – Maxmilián II. a Ferdinand I. – snažil se o vyrovnané postavení mezi katolíky a protestanty a tomu podřizoval hlavní kroky. Když zvýhodnil jednu stranu, v brzké době zvýhodnil tu druhou, aby zabránil konfesním sporům. Potridentským papežům se tato tendence nelíbila, představovali si, že bude nekompromisně hájit katolické zájmy. V tom se Rudolf a papežova strana dostávaly do konfliktu, tedy vedle majetkových záležitostí, které zasahovaly do kanonického práva.“ 

Pro své úkoly byli papežští nunciové vybaveni poměrně širokými kompetencemi. Co si však mohli vůči císaři dovolit? „Nelze říct, že by mohli vůči panovníkovi nějak expresivně vystupovat, nebo mu přímo vyhrožovat exkomunikací. Císař ostatně mohl požádat o jejich odvolání, a to by znamenalo neúspěch diplomatické mise a neblahý vliv na kariéru dotyčného.“ 

Každý z nunciů u císařského dvora totiž doufal, že se stane kardinálem. Vyslanci mohli vyvíjet nátlak, předkládat návrhy a panovník je mohl a nemusel akceptovat. „Nutno říct, že Rudolfova politika byla vůči papežské straně velmi obratná. V záležitostech, které mu vyhovovaly a zapadaly do jeho vládní koncepce, tam s ní souhlasil, pokud se ale objevil náznak zasahování do jeho pravomocí jako českého krále nebo římského císaře, tam se postavil proti. Například když v roce 1580 zemřel pražský arcibiskup Brus z Mohelnice, nuncius Malaspina nařídil pražské kapitule, aby provedla revizi majetku arcibiskupství, v souladu s kanonickým právem, to ale panovník, který sám sebe vnímal jako správce všeho majetku v českých zemích, bral jako zasahování do svých pravomocí a velmi ostře se ohradil, bez ohledu na to, že se prezentoval jako ochránce katolické církve.“ 

07 = císař 

Nuncius své zprávy posílal Státnímu sekretariátu do Říma zpravidla v týdenních intervalech. Informace, které měly zůstat utajeny, byly šifrovány pomocí číselných kódů. „Šlo o nejdůvěrnější zprávy, jejichž obsah se neměl dostat do nepravých rukou – například při přepadení posla – a mohly se týkat třeba sesazení císaře.“ 

V korespondenci Cesare Speciana to vypadlo následovně: kód 102 = papež, 07 císař, 274 Čechy, 378 Praha, 344 luteráni a podobně. Zprávy nato odvezl kurýr do Říma, cesta mu trvala 10 až 14 dní v případě dobrého počasí, z toho plyne, že přímé konzultace při řešení aktuálního problému nebyly možné, a vyslanec si musel poradit sám. 

„Avšak zjistil jsem – a je to čerstvá novinka – že Rudolf měl u papežského dvora kromě svého stálého diplomata a kardinála-protektora také agenta, jenž ho informoval o obsahu diplomatických zpráv a reakcích papeže na ně. Byl to Matteo Renzi, snad přímo papežův komorník, k němuž se zprávy nunciů nějakým způsobem dostávaly zejména v letech 1608 až 1609. Bude třeba tuto skutečnost více prozkoumat, abychom ji dokázali správně interpretovat.“

Image

Čtěte také

Poslední intrika nemocného císaře: Plánoval Rudolf II. sesazení svého bratra?

V první polovině 50. let disponovala ČSLA početnou výzbrojí a stala se mohutným ozbrojeným nástrojem schopným vést konvenční bojovou činnost. Šlo však o období velkých kvalitativních změn ve vojenství, především co do vývoje a použití nových zbraní i techniky. Zároveň se zrodila Varšavská smlouva, jež od našich vojsk v případě útoku NATO očekávala vyčkání na nukleární odvetu a následné zapojení do pozemní ofenzivy východního bloku. To vše vyžadovalo přezbrojení  ČSLA na podmínky boje vedeného za použití jaderných zbraní. 

Této proměně se armáda nedokázala včas přizpůsobit a stav jejího materiálního zabezpečení kolem roku 1955 neodpovídal novým požadavkům. Zatímco ručních zbraní či děl a minometů měla dost, v oblasti obrněné techniky zaostávala. 

Vynucená transformace

Kvůli chronickému neplnění plánů chybělo koncem roku 1956 armádě na mírových stavech 62 tanků, 116 samohybných děl nebo 1 091 obrněných transportérů. Okamžité doplnění by si vyžádalo 1,25 miliardy Kčs – a to nepočítáme s faktem, že pro válečně rozvinovanou ČSLA se dle tabulek nedostávalo 2 000 tanků, přes 200 samohybných děl a 6 500 transportérů. Nedostatek obrněnců a speciálních vozidel pro rychlé překonávání zátarasů i zamořeného terénu značně snižoval bojeschopnost tankových a mechanizovaných útvarů.

Politické byro ÚV KSČ hodlalo situaci vyřešit novým plánem zabezpečení ČSLA. Druhou polovinu 50. let považovali komunisté za přípravné období pro nástup k plnému vybavení armády nejmodernější výzbrojí a bojovou technikou naplánovanému na třetí pětiletku (1961–1965). V této přechodné době se vývojová a výrobní základna zbrojního průmyslu měla transformovat tak, aby spolu s dodávkami ze zemí východního bloku vytvořila podmínky pro přezbrojení v souladu s požadavky jaderné války. Celkem měla republika v letech 1956–1965 napumpovat do zbrojení 51 miliard Kčs. V druhé pětiletce se předpokládalo využití 22 z nich, za něž by se mimo jiné pořídilo 1 200 tanků, 350 samohybných děl či 1 200 transportérů.

V souvislosti s popsanými změnami byla do roku 1957 definitivně ukončena výroba zastaralých licenčních tanků T-34/85 i samohybných děl SD-100 a podniky se začaly chystat na produkci modernějšího T-54. Dodatečně padlo rozhodnutí rovnou stavět vylepšený T-54A, jehož první dodávky obdržela armáda už v roce 1957. Zároveň měli tuzemští inženýři na bázi T-54 vytvořit i speciální vozidla jako mostní, vyprošťovací a plamenometné tanky. 

Směs bojových strojů

Ani tentokrát se nedařilo dodržovat načrtnuté plány a už koncem roku 1957 došlo ke snížení původního objemu výroby „čtyřiapadesátky“ na polovinu. Zatímco v období 1956–1957 vzniklo 515 T-34/85 a k tomu 365 SD-100, v letech 1957–1960 šlo o 771 tanků T-54A. Vývoj za hranicemi se navíc nezastavil a plánovači ČSLA museli reagovat na změny v armádách NATO, kde vznikaly menší vysoce mobilní jednotky vybavené raketovou technikou a docházelo k zavádění moderních letadel. Proto padlo koncem 50. let rozhodnutí omezit či zastavit produkci některých neperspektivních typů vojenské techniky. 

Škrty se dotkly i T-54A, přičemž kromě reakce na předpokládaný vývoj tankové zbraně šlo též o důsledek nemožnosti zajistit dost surovin. Místo standardních tanků se těžiště rozvoje přesunulo do oboru speciálních vozidel. Výsledkem se stal kupříkladu vyprošťovací VT-34, jehož dodávky začaly v roce 1959. 

Neustálé změny a vývoz části obrněnců měly na bojeschopnost neblahý vliv. I když se v letech 1951–1956 vyrobilo více než 2 700 kusů T-34/85, pro ČSLA jich bylo určeno jen 1 400. S připočtením kusů dříve dodaných ze SSSR provozovala lidová armáda ve druhé polovině 50. let maximálně 1 700 těchto strojů.

Vzhledem k nedostatku moderních středních tanků byly ve skladech stále uloženy britské cromwelly (27 kusů) a challengery (20 strojů), které se vyřazení dočkaly až v roce 1959. Kolísající produkce T-54A umožnila do konce 50. let vybavit tímto typem jedinou tankovou divizi a zahájit přezbrojení další. Není divu, že v této době byly některé mobilizačně vytvářené tankové divize hodnoceny jako nebojeschopné.

Růst a změny organizace

Takřka úplně i nadále chyběly speciální obrněnce. Pro vyprošťování tanků se využívaly kořistní panthery (22 kusů) spolu s nevyzbrojenými britskými tanky Cromwell (74 kusů). Zmíněných VT-34 měla ČSLA do konce 50. let k dispozici pouze pět. Scházející střední tanky měla dočasně nahradit samohybná děla SD-100, doplněná těžkými SD-152 (24 kusů), lehkými SD-76 (65 vozidel) či typem ShPTK-40/75N (německé StuG III v počtu 47 strojů). Sečteno a podtrženo, začátkem 60. let byla ČSLA zabezpečena tankovou technikou sotva ze 70 %. 

Stav byl alarmující už proto, že v průběhu této dekády vzrůstal význam tankového vojska. V letech 1960–1962 se počet jeho divizí zvýšil ze tří na pět a zůstal zachován i po zrušení jedné formace v létě 1966, protože na tankovou byla reorganizována 18. motostřelecká divize. 

Tankové svazky zařazené do Západního a Středního vojenského okruhu se nacházely na plných počtech, které se stále více přibližovaly válečným – v letech 1960–1967 vzrostla jejich naplněnost v některých případech až o 2 000 osob. Tankový svazek Východního vojenského okruhu byl nejprve na snížených a od roku 1966 na takzvaných rámcových počtech, neboť mu připadl úkol zabezpečovat pouze údržbu techniky a výcvik záloh.

Pokud u tankových formací docházelo k organizačním změnám, podobaly se těm u motostřeleckých divizí – například v oblasti posílení protiletadlových útvarů. Výjimku představoval vyšší stupeň redukce divizní artilerie, protože v září 1961 byly dělostřelecké pluky reorganizovány na oddíly. Ve stejné době naopak každý tankový pluk posílila motostřelecká rota a do roku 1964 se součástí tankových divizí staly oddíly vojskových raket.

Nepřetržité dodávky techniky umožnily dotvoření trojkového systému na všech organizačních stupních tankových jednotek, čímž počet bojových obrněnců u divize dosáhl 316 strojů. Změna názoru na podobu artilerie u obrněných svazků se projevila roku 1967, kdy se dosavadní oddíl znovu rozrostl na pluk s houfnicovou a raketometnou složkou.

Pluk jako stavební kámen

Přes všechny snahy o modernizaci tanky T-54/55 přece jen zastarávaly. Protože T-62 nepředstavoval oproti „pětapadesátce“ výraznější výkonnostní posun a T-64 Moskva neuvolnila pro export, stal se náhradou teprve T-72. Sovětská armáda zařadila typ do výzbroje roku 1973, k tankovým jednotkám ČSLA se první exempláře dostaly o pět let později. Od roku 1981 se T-72 u nás také licenčně vyráběl a v ZTS Martin vzniklo 1 757 kusů, z nichž 840 putovalo do jiných zemí Varšavské smlouvy i dalších států v čele s arabskými.

„Dvaasedmdesátky“ mířily primárně k tankovým plukům, jež oficiálně spadaly mezi vševojskové jednotky, nicméně nabízely výrazně vyšší bojovou sílu než motostřelecké pluky a mohly se pochlubit též lepší  mobilitou. Ne náhodou je oficiální doktrína považovala za hlavní úderný hrot ČSLA. 

Podle zmíněného trojkového principu se členily na prapory, roty a čety a samy spadaly do svazku tankových i motostřeleckých divizí. Zatímco první druh divize zpravidla disponoval trojicí tankových pluků, motostřelecká měla jediný. Výjimku představovala tanková divize dislokovaná na východním Slovensku, která dostala dva tankové a dva motostřelecké regimenty. Sestava tankového pluku zahrnovala 93 středních obrněnců, tři velitelské tanky náležející velitelství, 18 samohybných minometů a devět transportérů přepravujících protiletadlové čety.

Bojový řád ČSLA detailně rozpracovával nasazení těchto útvarů. Co se týče defenzivy, dovoloval přenést akce i zpět na území nepřítele – avšak teprve poté, co tuzemská vojska jeho agresi vyčerpala správně vedenou obranou. Tankové jednotky (jednotlivé obrněnce, tankové čety i roty) měly v defenzivě působit zpravidla v rámci svého praporu. Když to situace vyžadovala, mohli je nadřízení rozdělit a připojit k jednotlivým motostřeleckým jednotkám coby posilové prvky. A někdy se obrněnce používaly i v roli protitankových záloh.

Image

Čtěte také

Tank T-54/55: Ocelová páteř vojsk Varšavské smlouvy

Některé odstíny ptačího peří, především modré, vznikají v důsledku interakce světla s nanočásticemi na povrchu pera. Většina ostatních barev pak pochází z pigmentů známých jako karotenoidy. Uvedené se týká téměř všech ptáků s jasně červeným, oranžovým a žlutým peřím nebo zobákem. Jen málo druhů si ovšem vytváří vlastní barevné pigmenty, přičemž je takto obvykle získávají z potravy: Typický příklad nabízejí plameňáci, za jejichž výrazným růžovým odstínem stojí jídelníček bohatý na krevety.

Vlastní cestou

Papoušci každopádně představují výjimku: Vyvinul se u nich zcela odlišný způsob produkce barevných pigmentů zvaných psittacofulviny, díky nimž jejich peří získává červenou barvu. Zelený odstín pak vzniká, když se peří se žlutými pigmenty spojí s již zmiňovanou nanostrukturou zajišťující modré zbarvení.

„Jde o výjimečný případ evoluční inovace,“ vysvětluje Roberto Arbore, evoluční biolog z Universidade do Porto a autor nové studie. „Schopnost vytvářet a upravovat své opeření poskytla papouškům větší kontrolu nad signály používanými k přilákání dalších jedinců a ke komunikaci s nimi,“ dodává. Dlouho však zůstávalo nejasné, jak přesně psittacofulviny působí: Proč některé zbarvují peří do červena a jiné do žluta?

Žlutá, nebo červená?

Zlom nastal, když se chemickým složením psittacofulvinů začal zabývat tým odborníků v čele s evolučním biologem Jindřichem Brejchou z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Badatelé již věděli, že se papouščí pigmenty skládají z řetězců uhlíkových atomů různé délky. Když se pak zaměřili na jejich konce, objevili určující rozdíly: Jestliže řetězec končil aldehydem, peří zčervenalo. Pokud však aldehyd nahradila karboxylová skupina, zežloutlo. Podle vědců jde o překvapivě jednoduché chemické vyladění.

Odborníci prováděli experimenty na loriích tmavých, kteří se vyskytují v červené a žluté variantě. Experti věděli, že jejich genom bude stejný až na jediný rozdíl, zodpovídající za konkrétní fenotypový znak. Prozkoumali tedy genom obou variant loriho, aby identifikovali oblasti DNA podmiňující odlišnosti v barvě. Výsledky ukázaly, že zbarvení určuje aktivita enzymu aldehyddehydrogenázy, jenž řídí přeměnu aldehydu na karboxylovou kyselinu.

Nová zjištění tak opět dokládají, jak umí příroda elegantně využívat jednoduché mechanismy k dosažení významných změn. Bádání však nekončí: Zatím totiž mimo jiné nevíme, proč se vůbec u papoušků tak odlišný způsob zbarvení vyvinul. Na studii se kromě portugalských a amerických vědců významně podíleli také tři čeští vědci. Již zmíněný Jindřich Brejcha z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, docent Peter Mojzeš z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a doktor Petr Maršík z České zemědělské univerzity.

Image

Čtěte také

Všechny barvy světa: Seznamte se s nejbarevnějšími zástupci suchozemské fauny

Sám Napoleon hovořil o tomto fatálním střetu jako o bitvě u Mont-Saint-Jeane. Jeho současníci pro ni používali označení bitva u Belle Alliance. Dnes je ale spojena se jménem vsi ležící asi 20 kilometrů jižně od belgického Bruselu. Tak pevně, že se Waterloo stalo synonymem všech fatálních neúspěchů. 

Slibný začátek 

Zprvu Napoleon proti svým soupeřům podniká mistrné protitahy. Dvanáctého června 1815 vyráží z Paříže na sever vstříc Britům a Prusům. Doufá, že se s nimi vypořádá dřív, než dorazí půlmilionová armáda Rakušanů a Rusů. Mezi Brity a Prusy chce vrazit se svými vojsky jako klín, aby jim zabránil ve společném postupu. Zpočátku mu jeho úmysl vychází. 

Prusy zastaví už 16. června u Ligny frontálním útokem. Zároveň posílá rozkaz pro 20 000 mužů pod velením generála Jeana-Baptista d’Erlona, aby zaútočili na pruské pravé křídlo. Kdyby d’Erlon rozkaz splnil, měl Napoleon v kapse velké vítězství a jeho vojáci by u Waterloo útočili na britské Wellingtonovy sbory s bojovou morálkou pozvednutou až k nebesům. Jenže d’Erlon dříve obdrží naléhavou žádost maršála Neye, aby ho podpořil o několik kilometrů dál na západ. Poslechne a tím Prusy uchrání před porážkou. 

Přehlídka chyb 

Nastává neděle 18. června 1815. „Nepochopitelný den,“ prohlásí později o bitvě Napoleon. Z jeho strany je plná chyb a omylů. Proč se jich jindy geniální Bonaparte dopustil? O tom se dohadují nejen historici a vojenští odborníci, ale i lékaři nebo meteorologové. Napoleon mohl trpět závažnými zdravotními problémy a nemusel se na řízení bitvy soustředit. Někteří velitelé marně čekali dlouhé hodiny na jeho depeše, a když je dostali, bylo už pozdě. Fatálně váhal i s rozkazem k útoku Gardy. 

Oblast také před bitvou postihly silné deště. Rozmáčený terén vyhovuje Wellingtonově obranné taktice a znevýhodňuje útočícího Napoleona. Nejedou tryskem, donutí koně nejvýše do klusu. Brodí se žitným polem s metr a půl vysokými klasy. V něm vojákům zvlhne prach tak, že většina nedokáže opětovat střelbu na linie nepřítele. Napoleon dokonce oddálí začátek bitvy v naději, že terén mezitím aspoň trochu vyschne, ale jeho naděje se přesto utopí v blátě. Je to jen další osudové zpoždění, protože dovolí Prusům, aby dorazili včas na místo bitvy.

Napoleon nemá dostatečný přehled o bojišti. Netuší, že kolem jedné hodiny po poledni útočí na pravé křídlo jeho armády 50 tisíc pruských vojáků, kteří prošli lesy z východu. Sám posílá muže do útoku ve směru na usedlosti La Haie Sainte a Hougoumount, jejichž kamenné budovy využije Wellington jako pevnůstky. Francouzské útoky se o ně tříští celý den. 

Garda odražena! 

Definitivní rozhodnutí padá kolem sedmé večer, když Napoleon posílá po silnici vedoucí ze Charleroi do Bruselu do bitevní řeže osm batalionů císařské gardy. Je to jeho železná rezerva, kterou držel v rukávu do poslední chvilky. Elitní jednotky mají za úkol prorazit linie, jimž velí vévoda z Wellingtonu. Ten zasype postupující císařskou gardu smrští kulek z mušket a kartáčových střel z kanonů. „Silnice byla rázem poseta mrtvými a raněnými,“ vzpomíná později jeden z gardistů. 

Garda zaváhá, pak zastavuje a nakonec se obrací k ústupu. Pro zbytek armády je to šok. Volání „Garda odražena!“ sráží Francouze na kolena. V šestnáctileté historii císařské gardy se ještě nikdy nestalo, aby v útoku neuspěla. 

S útěkem gardy padá i poslední Napoleonova šance na organizovaný ústup. Nad bojištěm zní francouzské výkřiky: „Zachraňte se!“ Vojáci odhazují muškety a utíkají. V patách mají pruské kopiníky, kteří nemilosrdně zabíjejí každého, kdo se dostane na dosah jejich zbraní. Napoleon povolává dva oddíly císařské gardy, aby chránily z obou stran silnici s ustupujícími. Jenže vojáci prchají z bojiště na všechny strany. Bitevní pole halí mlha a kouř. Milosrdně zakrývají obraz zkázy. Je osm hodin večer 18. června 1815 a naděje Napoleona Bonaparta na návrat na evropskou scénu leží v troskách. 

Trpký konec 

Ví, co ho čeká, jestli padne do rukou nepřátel. „Jestli ho chytneme, popravíme ho!“ vyhlašují ještě před bitvou Prusové. V doprovodu několika nejvěrnějších sluhů a oddílu lehké jízdy usedá Napoleon na koně a pospíchá na usedlost v Le Caillou, kde ještě ráno nad snídaní spřádal plány na velké vítězství. Tam přesedá do kočáru a pokračuje dál. Před městem Genappe kočár uvízne v koloně prchajících vojáků a Napoleon musí znovu do sedla. I tak postupuje po ucpaných silnicích jen krokem. Jede bez zastávky celou noc. 

„Na generálově tváři se nemihl ani nástin strachu,“ napíše později jeden z jeho průvodců. „Byl však natolik vyčerpán námahou a útrapami předešlých dní, že ho hned několikrát přemohl spánek. A kdybych ho nezachytil, spadl by z koně.“ 

Do měsíce přichází Napoleon o francouzský císařský trůn a od té chvíle je vězněm vítězných mocností. Smrti před popravčí četou unikne. Osudu poraženého evropského „nepřítele číslo jedna“ nikoli. Čeká ho už jen šest let vyhnanství na opuštěném ostrově uprostřed Atlantiku a pak smrt dodnes obestřená záhadami.

Image

Čtěte také

Otrávený Napoleon: Zemřel vojevůdce rukou vraha, nebo ho skolila nemoc?

Henipaviry jsou RNA viry z příbuzenstva spalniček, mezi nimiž se najdou i velmi nebezpečné patogeny jako nipah a hendra, které vyvolávají infekce s velmi vysokou úmrtností. Vyskytují se převážně u netopýrů v Asii a Austrálii, postupně je ale objevujeme i v dalších částech světa. Potvrzuje to i nedávný objev z americké Alabamy.

Mezinárodní tým odborníků izoloval nový henipavirus, který objevili u rejsků krátkoocasých (Blarina brevicauda), odchycených v roce 2021 u alabamského městečka Camp Hill. Jde o první známý případ výskytu henipaviru v Severní Americe, což mezi odborníky vyvolává zvýšenou pozornost. Pro vědce jde o varování, že výskyt této skupiny virů se může týkat větší části světa, než se původně myslelo. Podrobnosti zveřejnil odborný časopis Emerging Infectious Diseases.

První americký henipavirus

Rejsci krátkoocasí již v minulosti hostili i jiné zoonotické viry, jako je například klíšťaty přenášený virus Powassan nebo virus Camp Ripley, avšak žádný z nich nepřeskočil na člověka. Rejsci krátkoocasí žijí především v lesních oblastech, což snižuje pravděpodobnost častého kontaktu s lidmi. Přesto podle vědců existuje teoretická možnost nákazy člověka, zejména při přímém kontaktu s těmito hmyzožravci, jejich trusem nebo močí. 

Podle vedoucího výzkumu Rhyse Parryho z australské Queenslandské univerzity ale zatím neexistují žádné důkazy, že by nově objevený henipavirus infikoval člověka a riziko takového přenosu se nyní jeví jako nízké.

Virus Camp Hill podle vědců sice patří do stejné skupiny jako nebezpečné viry nipah a hendra, geneticky se ale spíše podobá henipavirům, o nichž víme, že infikují rejsky v jihovýchodní Asii a v Evropě, než těm, které známe u netopýrů. Vědci se nyní chtějí zaměřit na izolaci viru a zkoumání jeho schopnosti infikovat různá zvířata. Získaná data jim pomohou lépe vyhodnotit potenciální riziko přenosu na lidi.

Image

Čtěte také

Jsme připraveni na příští pandemii?

Astronomové v roce 2005 potvrdili existenci hyperrychlých hvězd, o nichž se do té doby jen mluvilo. Dnes se odhaduje, že v Mléčné dráze existuje asi tisícovka takových hvězd, jejichž rychlost pohybu Galaxií až kolem 1 000 km/s významně přesahuje rychlosti, jimiž se hvězdy v Mléčné dráze obvykle pohybují, čili asi 100 km/s. Odborníci nejprve předpokládali, že tyto hvězdy vznikly v Mléčné dráze, při interakci hvězdných systémů se supermasivní černou dírou Sgr A*.

Mezinárodní tým, který vedl Jiwon Han z amerického Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics, ale přichází s významným průlomem, který mění pohled na hyperrychlé hvězdy v Mléčné dráze. Podle jejich zjištění překvapivě velký počet hyperrychlých hvězd, zhruba jedna polovina, nepochází z Mléčné dráhy. Jejich původ vystopovali do Velkého Magellanova oblaku.

Černá díra Velkého Magellanova oblaku

Pokud mají vědci pravdu, je to velká věc. Nejen proto, že tento výzkum osvětluje původ významné části hyperrychlých hvězd, ale jde také o nepřímý důkaz existence supermasivní černé díry v srdci Velkého Magellanova oblaku. Ta se v současné době nijak znatelně neprojevuje a úvahy o ní byly doposud jen teoretické. Doposud nerecenzovaný výzkum hyperrychlých hvězd zveřejnil preprintový server arXiv.

Supermasivní černá díra podle vědců nabízí mechanismus, kterým by Velký Magellanův oblak mohl vystřelovat hvězdy do Mléčné dráhy. Hanův tým dokonce dokázal na základě analýzy hyperrychlých hvězd odhadnout, že by tato supermasivní černá díra měla mít hmotnost asi 600 tisíc sluncí. Je-li tento odhad správný, znamenalo by to, že supermasivní černá díra našeho trpasličího „satelitu“ je asi sedmkrát lehčí než v případě Mléčné dráhy.

Badatelé v rámci svého výzkumu využili úžasných možností pro měření pohybu hvězd, které nabízí evropská vesmírná observatoř Gaia. Analyzovali data o skupině 21 hyperrychlých hvězd spektrální třídy B, které byly poprvé zkoumány v roce 2006. Výsledky naznačují, že polovina z nich přilétla z Velkého Magellanova oblaku.

Image

Čtěte také

Bohatý úlovek: Čínští astronomové odhalili téměř 600 velmi rychlých hvězd

Všichni se narodili v jednom rumunském městě baviči a kočovnému rabínovi Shimsonu Eizikovi Ovi­tzovi. I když obě jeho manželky byly průměrného vzrůstu, on sám byl lilipután a své geny předal i sedmi ze svých deseti dětí. Sourozenci Ovitzovi si založili hudební skupinu a vyráželi na turné po celém Rumunsku, ale i Maďarsku a Československu. „Trpaslíci“ hráli, „normální“ členové rodiny zajišťovali provoz.

Když Evropu ovládl Adolf Hitler, coby Židé by dál vystupovat nesměli. Pořídili si však falešné dokumenty a pokračovali ve svých vystoupeních až do roku 1944, kdy past sklapla. Celá dvanáctičlenná rodina byla deportována do Osvětimi. Pouze jediný z nich, Arie, osmnáctiletý mladík normálního vzrůstu, se pokusil uprchnout. Byl však dopaden a popraven. 

Experiment s trpaslíky

S „trpaslíky“ měl totiž velké plány obávaný Josef Mengele se svou suitou lékařů. Soustředil celou rodinu do speciálního bloku. Byli relativně dobře živeni a žili v nečekaně dobrých hygie­nických podmínkách. Zároveň však podléhali krutým experimentům. Lili jim do uší horkou a studenou vodu, oslepovali je drogami, kvůli výzkumům jim odebírali vzorky kostní dřeně a nechali jim vytrhat zuby i vlasy. Ženám prováděli nejrůznější gynekologická vyšetření, osmnáctiměsíční dítě jedné z žen nechali málem vykrvácet, aby mohli testovat jeho krev… 

Ačkoli Ovitzovi viděli, jak jsou ostatní liliputáni v táboře zabíjeni, oni sami nakonec přežili. Přece jen – šlo o unikátní jednotku… Po osvobození tábora putovali pěšky zpět do své domoviny, když však našli svá obydlí vyrabovaná, vydali se znovu na cestu. Nakonec se usadili až v Izraeli, kde pokračovali ve svých hudebních produkcích.

Image

Čtěte také

Genetika, nebo doktor Mengele? Jaké je tajemství brazilské vesnice dvojčat?