Radioaktivní prach ze Sahary nepocházel z francouzských jaderných testů
Výzkum saharského prachu, který v roce 2022 přiletěl do Evropy z Afriky, potvrdil jeho nepatrnou radioaktivitu. Analýza izotopů plutonia následně pomohla určit i původ radioaktivních částic.
Sahara je ohromným rezervoárem písku a prachu. Za určitých klimatických podmínek dochází k tomu, že se zvednou mračna saharského prachu a letí nad Atlantik nebo třeba do Evropy. Došlo k tomu i na jaře roku 2022, kdy se nad alžírskou částí Sahary rozpoutala písečná bouře a zvířený prach poté zamířil na sever a zasáhl Evropu.
Radioaktivní prach
Odborníky znepokojilo, že tento prach pocházel mimo jiné i z oblasti Reggane v Alžírsku, kde francouzská armáda v šedesátých letech testovala své jaderné zbraně. Badatelé pod vedením Yangjunjie Xu-Yanga z francouzské Univerzity Paris-Saclay odebrali na různých místech celkem 53 vzorků saharského prachu, který doputoval do Evropy a důkladně ho analyzovali. Testy potvrdily, že prach pocházel i ze zmíněné oblasti francouzských jaderných testů. Rovněž se potvrdilo, že saharský prach byl nepatrně radioaktivní, ovšem nikoliv nebezpečně, alespoň podle pravidel Evropské unie.
To všechno se víceméně dalo čekat. Co ale vědce překvapilo, byl poměr mezi izotopy plutonia (plutonium-240 a plutonium-239), který ve studovaném saharském prachu detekovali. Naměřili totiž průměrnou hodnotu 0,187, což fakticky vylučuje radioaktivní spad z francouzských jaderných testů. Při nich totiž vznikal materiál s poměrem zmíněných izotopů plutonia nižším než 0,07. Podrobnosti zveřejnil vědecký časopis Science Advances.
Zjištěný poměr izotopů plutonia v saharském prachu podle vědců ukazuje na exploze jaderných bomb Spojených států a SSSR z padesátých a šedesátých let minulého století. Američané ani Sověti sice neprováděli své jaderné testy na Sahaře, jejich exploze ale byly ve srovnání s těmi francouzskými mnohonásobně silnější a radioaktivní částice se tak mohly dostat do takřka všech koutů světa.
Další články v sekci
Kdy vyrazíme? U blízké hvězdy obíhá superzemě v obyvatelné zóně
Astronomové potvrdili existenci exoplanety HD 20794 d v obyvatelné zóně hvězdy, vzdálené pouhých 20 světelných let.
Před dvěma lety analyzoval Michael Cretignier z Oxfordské univerzity archivní data spektrografu HARPS (High Accuracy Radial Velocity Planet Searcher) chilské observatoře La Silla a detekoval slibného kandidáta na superzemi, která obíhá kolem blízké hvězdy podobné Slunci. Početný mezinárodní tým odborníků nyní existenci této exoplanety potvrdil, samozřejmě k nemalé radosti původního objevitele.
Nová superzemě nese jméno HD 20794 d a vědce velmi zajímá. Obíhá totiž v obyvatelné zóně příslušné hvězdy, což ji dává přinejmenším teoretickou šanci na podmínky příznivé pro život pozemského typu. Tento planetární systém je navíc od nás vzdálený pouhých 20 světelných let a nabízí zatím jen neurčitou naději, že bychom se o planetě HD 20794 d mohli dozvědět mnoho detailních informací.
Slibná superzemě
Mezinárodní tým analyzoval velmi přesná měření spektrografu HARPS a jeho následovníka spektrografu ESPRESSO na soustavě teleskopů Very Large Telescope. Oba tyto spektrografy představují jedny z nejpřesnějších zařízení na světě, s nimiž lze měřit nepatrné změny ve spektru hvězd. Výsledky jejich výzkumu publikoval odborný časopis Astronomy & Astrophysics.
Ačkoliv se superzemě HD 20794 d nachází v obyvatelné zóně, ještě to automaticky neznamená, že by mohla hostit pozemský život. Jednou z nepříjemných komplikací by mohl být fakt, že planeta obíhá po poměrně eliptické dráze, na které se pohybuje od vnějšího okraje obyvatelné zóny k jejímu vnitřnímu okraji. To sebou může nést nepříjemné důsledky pro klima planety.
Ať už je ale HD 20794 d obyvatelná nebo spíš nehostinná, představuje úžasný cíl pro úvodní pozorování teleskopů nové generace, jejichž stěžejním úkolem bude zkoumat cizí světy mimo Sluneční soustavu a hledat na nich případné stopy života. Jde o zařízení jako Extremely Large Telescope v Chile nebo vesmírné observatoře Habitable Worlds Observatory (HWO) a Large Interferometer For Exoplanets (LIFE).
Další články v sekci
Vzhůru do Egypta: Krásy a hrůzy Orientu v 16. a 17. století
Evropští cestovatelé byli Orientem fascinováni po dlouhá staletí. Stal se pro ně neznámou exotickou zemí a prostorem pro velká dobrodružství. Kdy se tento přístup změnil?
Blízký východ byl do 15. století vnímán jen jako místo, kudy vedou obchodní trasy a movitým evropským obyvatelům odtud plyne exotické zboží. S rozvojem mořeplavby se to ale změnilo.
Vládci říše na Nilu
Místní dějiny byly v tomto období lehce turbulentní. Na počátku 16. století se Egypt stal součástí Osmanské říše a setrval tak až do konce 17. století. A Turek byl samozřejmě ikonickým nepřítelem křesťana a pomyslným zpodobněním všeho zla. Káhira jako kolébka starověké civilizace však cestovatele fascinovala. Kromě památek přitahovala pozornost i svou etnickou pestrostí. Bylo zde možné potkat muslimy z rozličných zemí (někteří z nich mířili do Mekky), Kopty, Turky i janičáře. Metropole byla opravdu kosmopolitním městem. Žilo zde více než 150 tisíc obyvatel a číslo časem ještě narůstalo. (Pro představu, v tehdejší Praze by poutník našel jen 60 tisíc lidí). Cestovatelé přijíždějící z Evropy si skutečně museli připadat jako v jiném světě. Pojďme se tedy seznámit s postřehy dvou mužů, kteří se do oněch nebezpečných dálek vydali.
Spisovatel Martin Kabátník (1428–1503) se vypravil na dalekou cestu do Jeruzaléma a Egypta. Jeho misí však nebylo jen poznávání, měl za úkol vyhledat původní křesťanské obyvatelstvo, jež stále vyznávalo „ryzí“ hodnoty. Autor byl totiž členem Jednoty bratrské a jako takový toužil odklonit nevinné duše od případného vlivu tehdejší katolické církve. Svou cestu popisuje s obdivuhodnou věrohodností, i když se samozřejmě dopustil i mnoha chyb a nepřesností. Orient mu připadal velmi zajímavý. Ledacos líčil pozitivně a kniha obsahuje i popisy, které v dřívějších dílech nenajdeme.
Velmi roztomile působí údiv nad tím, že v zemi na Nilu neprší. Obzvláště okouzlující je ve srovnání s rozpaky místních, kteří zase nevědí, co je to zima. „V Egyptě jsem byl dvadceti dní a v těch dnech nikdíž jest déšť nepršel. I ptal sem se některých: ‚Bývá u vás déšť aneb prší-li kdy a zima u vás veliká-li bývá?‘ O zimě, kteréž sem se tázal, pravili: ‚Co jest to zima, pověz nám.‘ A když jsem jim pravil, kterak se země zavře zimú a voda se stydne i řeky veliké tak velmi, že po nich chodí i s vozy jezdí, velmi se tomu smali, kteříž z země své níkdíž nebývali, věřiti nechtěli. O dešti mi pravili, že u nich nikdy nebývá, nebo neprší. I tázal sem se jich, kdež pak vodu berú po krajinách aneb čím se země svlažuje, aby zrost úrodám dávati mohla. I zpravovali mě tak, že když najvětší horko, že tehdáž najvíce vody mají, nebo když jest horko veliké, tehdy i Nýlus, řeka rajska, rozvodní se a vystoupí z břehů svých…“
Dílo tohoto cestovatele a spisovatele je zcela mimořádné v tom, že zde Orient není jen barevnou kulisou, která skýtá hezké pozadí pro dobrodružství bílého muže. Autor se snaží vše věrně popsat a nechybí mu ani určitá otevřenost. Dnešního čtenáře může překvapit, že obdivuje například fungující státní správu, milosrdný přístup k vězňům a čistotu tureckých veřejných lázní a toalet.
Muž mnoha nadání
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564–1621) byl mužem mnoha talentů. Ve svém životě stihl ledacos, byl spisovatelem, válečníkem, diplomatem, hudebníkem i cestovatelem. Je velmi smutné, že patří k obětem staroměstské exekuce a jeho plodné působení ukončil meč Jana Mydláře. V roce 1598 se vypravil do Svaté země a Egypta, tuto cestu pak popsal ve svém cestopisu se „stručným“ názvem Putování aneb cesta z Království českého do města Benátek, odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinai a svaté Kateřiny v Pusté Arábii.
V díle se můžeme setkat se dvěma pomyslnými zeměmi na Nilu – jednou z nich je „turecký“ Egypt, druhým pak „divoký“ arabský Orient. Každá skrývala pro evropské cestovatele jiná nebezpečí. Synonymy pro první byla pro Haranta lenost, proradnost a perverzní sexualita. „Obyvatelé města Cairu (Káhiry, pozn. red.) jsou lidé chytří, lstiví a obchodům kupeckým od všelijakých národův vycvičení, mnoho slibují, málo plní.“
Podle autora jsou egyptské ženy líné a lhostejné, dbají pouze o svůj zevnějšek, nemusí se starat o domácnost ani pracovat, oddávají se výlučně zahálce a rozkoším. Upřednostňují exotický luxus a hygienické a zdraví prospěšné návyky opomíjejí. Podle něj je laxní přístup k osobní očistě důvodem, proč trpí očními nemocemi: „(…) velicí Arabové a Egyptčané jdouce po ulici plné oči osazené budou míti muchami a komáry, však pro lenost neseženou jich ani rukou k tváři nesáhnou, nežli někdy, chtíce je jako přestrašiti, zachrochtají v své řeči a otevřenými ústy zakříknou, jmenujíc hroch, na čež mouchy neplaché a hladovité málo dbají. Anobrž i matky sem viděl děti malé nositi před sebou na ramenou, a vidouc plno much okolo očí dítěti seděti, že nebylo lze očí dítěti viděti, však je nesehnaly (…).“
Mravokárnému Evropanovi byly trnem v oku především místní ženy. Líčil je jako nevázané a velmi hříšné. Sexualitu tehdejšího orientálního světa si představoval takto: „(…) všelijaké hry, kratochvíle a rozkoše až přespříliš provozovány byly, a co se jen od rozkoší vymysliti mohlo, mužskému i ženskému pohlaví všeho toho se povolovalo.“ Lázně prý byly jediným místem, kde se ženy mohou pohybovat bez kontroly mužů. Vydávají se tam proto, „aby tudy muže své oklamavaly a někam jinam, jakž se které trefí a zlíbí, třebas na freje (smilstva, pozn. red.), ušinuly anebo zprosta drobet se z domův projdouce, provětřily“.
„Divoký“ arabský Orient
Ústředními tématy Harantova „divokého“ arabského Egypta byly proradnost, krutost, nechutnost a absence řádu. Autor vyjádřil svůj pocit, že čím krásnější země, tím zkaženější je obyvatelstvo. Lidi tohoto koutu světa popisoval jako nemocné, vyhublé, vyschlé a se „sovíma očima“, které ukazovaly „nemalou choutku“ okrást všechny cestovatele. Podle něj vypadali jako „lotří těla suchého, jen kosti a kůže, opálení a černí, oči měli v hlavě veliké a vpadlé, pysky vysedlé a zuby ošklebené a kůže jim z tváře visela“.
Autor se ve svém cestopisu zabýval především životem místních obyvatel a významnými křesťanskými památkami. Jeho výprava navštívila například horu Sinaj, kde dal Hospodin Mojžíšovi Desatero přikázání. Památky starověkého světa rozhodně nebyly jeho prioritou, o pyramidách se dočteme jen velmi krátce, přičemž mnoho údajů pochází z cestopisů vydaných v předchozích staletích. Monumenty popisoval například takto: „Ty věže sou nazvané od řeckého slova pyr, totiž oheň, a to proto, že dole od spodku široce, k vrchu pak čím výše, tím ouže se stavěly, tak rovně, jako každý oheň svým vrchem k špici směřuje, a se ztenčuje, tak tyto aneb jako diamant špičatě k vrchu staveny byly a jsou.“
Když si přečteme jeho shrnutí dějin země, nelze si nevšimnou, že věnoval značnou pozornost Kleopatře – možná i proto, že na toto téma mohl čerpat od mnoha antických autorů a že zapadala do jeho představ o zhýralé orientálce.
Další články v sekci
Od neutrality k alianci: Jak Spojené státy postupně vstoupily do války
Spojenecké úsilí věnované porážce států Osy by z velké části přišlo vniveč, pokud by jednotlivé země vzájemně nekoordinovaly svůj postup vůči společnému nepříteli. Jeden ze základních kamenů v tomto ohledu představovala konference delegací Velké Británie a Spojených států amerických, která se uskutečnila na přelomu let 1941 a 1942 ve Washingtonu.
Když v září 1939 vypukla válka, došlo v Evropě poměrně rychle k zásadním změnám v rozložení sil. Po porážkách Polska, Francie či zemí Beneluxu zůstala Velká Británie v boji osamocena. Výjimku sice představovalo Řecko, to ale vzhledem ke své geografické poloze nemohlo do konfliktu zasáhnout. Porážka ostrovního království se tak zdála být jen otázkou času. Jedinou svobodnou demokratickou zemí, na kterou se Britové v této situaci mohli obrátit s žádostí o pomoc, byly Spojené státy americké.
Americký odklon od neutrality
Ačkoliv většina občanů USA přála vítězství ve válce Britům, odmítala zapojení své země do konfliktu v zámoří. Především z iniciativy prezidenta Franklina Roosevelta ale postupně docházelo k oslabování politiky izolacionismu. První výraznou změnu přinesl už zákon o neutralitě z listopadu 1939, umožňující prodávat válčícím stranám zbraně, které si ale museli odvézt na vlastních lodích. Díky politice „cash and carry“ (zaplať a odvez) mohli Francouzi a Britové nakupovat chybějící výzbroj a také tak horlivě činili. Po napadení Francie 10. května 1940 se stal předsedou britské vlády sir Winston Churchill, který už dávno varoval před nebezpečím nacismu. Nástup jeho koaliční vlády se stal počátkem zrodu britsko-amerického spojenectví.
Ačkoliv Američané stále zůstávali neutrální, obě velmoci dobře věděly, že musejí spolupracovat, pokud si chtějí udržet své pozice. Spojené státy se totiž cítily ohroženy imperiálními ambicemi japonského císařství. Proto v červenci 1940 Washington vyhlásil embargo na dovoz ropy, benzinu, železa a oceli do Japonska, přičemž příklad USA brzy následovala i Velká Británie. Čím více se zhoršovaly vztahy Spojených států s Japonskem, tím více se rozvíjela jejich spolupráce s Británií – v září 1940 poskytli Američané Britům 50 starších torpédoborců a ti díky nim mohli lépe chránit své konvoje. Výměnou Washington získal právo využívat britské základny v Karibském moři a v Kanadě. Už od léta téhož roku se také konaly anglo-americké štábní porady.
Ne vše ale proběhlo bez komplikací. V říjnu 1940 si Londýn u Američanů objednal 26 000 letounů a výstroj pro deset divizí. Pro tak velký obchod ale neměl dostatek finančních prostředků. Prezident Roosevelt nechtěl nechat Velkou Británii bez podpory, a proto přišel s návrhem zákona, který by mu umožňoval pronajímat či půjčovat válečný materiál zemím, jejichž obrana je pro Spojené státy životně důležitá. Tak vznikl proslulý zákon o půjčce a pronájmu (Lend and Lease Act), který vstoupil v platnost v březnu 1941 a kterým USA definitivně ukončily svou politiku přímého nezasahování do válečného konfliktu v zámoří.
Atlantická charta
Významný faktor britsko-amerických jednání představovaly osobní vztahy mezi Churchillem a Rooseveltem. Britský premiér ihned po svém jmenování do úřadu poslal americkému prezidentovi dopis, v němž mimo jiné napsal: „Očekáváme, že budeme v blízké budoucnosti sami napadeni, a to zároveň ze vzduchu a s použitím parašutistických a výsadkových jednotek, a připravujeme se na to. Pokud to bude nezbytné, budeme pokračovat ve válce sami a nebojíme se toho. Doufám, že si ale uvědomujete, pane prezidente, že renomé a síla Spojených států vyzní do ztracena, pokud se obojí budete příliš dlouho zdráhat použít. Můžete pak před sebou mít, a to s přímo ohromující rychlostí, zcela podrobenou, nacifikovanou Evropu a tato tíha bude představovat více, než dokážeme unést.“
V reakci na německou invazi do SSSR se Churchill s Rooseveltem rozhodli uspořádat konferenci, která se uskutečnila v srpnu 1941 na palubách britské bitevní lodě Prince of Wales a amerického křižníku Augusta kotvících u novofoundlandského městečka Argentia. Oba státníci se shodli na obsahu dokumentu, který vešel do historie jako Atlantická charta. Signatáři mimo jiné prohlásili, že jejich země nebudou usilovat o žádné územní zisky, nepřejí si žádné územní změny (pokud to nebude vůle národů, jichž se změna týká) a respektují právo každého národa zvolit si formu vlády, která mu vyhovuje.
Nepřehlédnutelný incident
Churchill se na konferenci snažil přimět amerického prezidenta, aby veřejně deklaroval ochotu USA brzy vstoupit do konfliktu. Roosevelt mu přislíbil, že bude
hledat incident, který by ospravedlnil případné vyhlášení války. Nemusel na něj přitom dlouho čekat – již 7. prosince 1941 udeřily japonské letouny na americké válečné lodě kotvící v Pearl Harboru. Američané sice vnímali varovné signály, které je měly upozornit na hrozící útok, ale nevěnovali jim dostatečnou pozornost. Někteří historici nicméně zastávají názor, že šlo o Rooseveltův záměr.
Japonci současně zahájili postup v jihovýchodní Asii, napadli Filipíny, Thajsko, Malajsko a Hongkong. Desátého prosince potopili britskou bitevní loď Prince of Wales a bitevní křižník Repulse, které se pokusily narušit vyloďování japonských jednotek v Malajsku.
Téhož dne požádal Churchill Roosevelta o urychlené konzultace. Ačkoliv už dříve vyjádřil prezident ochotu držet se v případě vstupu USA do války zásady „nejprve Německo“, tedy že hlavní válečné úsilí bude zaměřeno proti nacistické říši a až poté přijde na řadu Japonsko, nebyl si nyní britský premiér jistý, zda si americká veřejnost nevynutí opak. Rozhodl se proto vydat se s početným doprovodem do Washingtonu a projednat s Rooseveltem všechny zásadní otázky společné strategie. Churchill hodlal „přezkoumat celý válečný plán ve světle nové reality a skutečností, stejně jako otázky válečné výroby a distribuce“. Schylovalo se k takzvané První washingtonské konferenci.
Další články v sekci
Roztančené hvězdy: Dronová show nabízí udržitelnější alternativu klasických ohňostrojů
Dronová show představuje udržitelnější alternativu klasických ohňostrojů, mnohem šetrnější k planetě. Dočkáme se tedy toho, že drony jednoho dne nahradí na silvestrovském nebi bouchající rachejtle?
Další články v sekci
Experiment ukázal, že bonobové dokážou rozpoznat lidskou neznalost
Bonobové dokážou rozpoznat neznalost jiných a aktivně se v takové situaci snaží pomáhat. U lidí se tato schopnost rozvíjí již v útlém věku.
Schopnost interpretovat mentální a emoční stavy druhých, známá jako teorie mysli, se u lidí vyvíjí od útlého dětství. Jedná se o komplexní kognitivní systém, s jehož pomocí je jedinec schopen odvozovat mentální stavy druhých, které nejsou přímo pozorovatelné, a na jejich základě predikovat jeho chování. U lidí se s teorií mysli lze setkat již u čtyřletých dětí. U primátů, našich nejbližších žijících příbuzných, vědci tuto schopnost předpokládají, studií, které by ji potvrzovaly, ale není mnoho.
S poměrně jednoduchým experimentem ověřujícím schopnosti šimpanzů bonobo nedávno přišli Christopher Krupenye a Luke Townrow z Univerzity Johnse Hopkinse. Vědci postavili před šimpanze tři kelímky, přičemž o jednoho z nich ukryli pochoutku. Aby se k ní opičák dostal, byla zapotřebí spolupráce jeho lidského parťáka.
Pokud lidský parťák obsah kelímků znal, nechali ho bonobové vybrat správný kelímek. V okamžiku, kdy byl ale obsah kelímků skrytý, rozpoznali bonobové neznalost jejich lidského parťáka a jali se mu radit, který kelímek má vybrat. Podle vědců šlo o jednoznačný důkaz, že zvířata rozpoznala mentální stav jiného jedince a snažila se ho aktivně ovlivnit.
Podobné chování bylo již dříve pozorováno i u šimpanzů učenlivých, kteří dokázali ostatní členy tlupy varovat před hady.
Další články v sekci
Jak to bylo s jablkem: Zrodila se Newtonova teorie gravitace skutečně pod jabloní?
„Těleso zůstává v klidu nebo pohybu rovnoměrném přímočarém…“ Vzpomínáte si na moudrosti toho pána, který se k vaší mladické nelibosti nesmazatelně zapsal do dějin vědy ne jedním, ale hromadou objevů a zákonů?
Ač to může znít mnohým jako málo věrohodné, Isaac Newton sepsal víc výkladů Bible než vědeckých textů. Zároveň se však vášnivě oddával alchymii. Nejznámější ovšem zůstala historika, kterak mu na hlavu spadlo jablko, což vedlo k jedné z nejslavnějších fyzikálních teorií.
Legenda o jablku
Během morových let 1665–1666 měl Newton svou geniální intuici o existenci a působení gravitační síly. Legenda praví, že k tomu došlo po pádu jablka na jeho hlavu. Je to však pouhá legenda, třebaže jablko skutečně sehrálo svou důležitou roli. Rok před Newtonovou smrtí v roce 1727 ho v jeho domě v Kensingtonu navštívil starý přítel William Stukeley. Oba přátelé spolu pojedli a po jídle se odebrali do zahrady vypít si šálek čaje ve stínu jabloní. Při té příležitosti mu Newton sdělil zážitek s jablkem, který Stukeley popsal následujícími slovy: „Během rozhovoru mi pověděl, že byl přesně ve stejné situaci, když mu na mysl přišla idea gravitace. Způsobil to pád jablka, zatímco zamyšleně seděl.“
Pozoruje pád jablka, Newton si uvědomil, že velikost přitažlivé síly gravitace se výrazně nemění se vzdáleností od povrchu Země: gravitace působí kousek od povrchu, na vrcholku stromu i na horách – nemohla by působit i na Měsíc? Newton velmi dobře znal Galileiho a Descartovu teorii setrvačnosti, podle které se těleso pohybuje stálou rychlostí po přímce, pokud na něj nepůsobí nějaká síla. Představil si Měsíc jako velké jablko a došel k závěru, že jeho pohyb by byl po přímce a nakonec by ho zavedl do vzdálených konců vesmíru, zcela mimo dosah Země. Pokud by nepůsobila gravitace: právě ta zakřivuje jeho trajektorii a způsobuje, že obíhá kolem Země.
Všudypřítomná gravitace
Pokud platí gravitační přitažlivost pro Zemi a Měsíc, proč by nemohla platit pro ostatní planety, pro Slunce, pro celý vesmír? Newton si v té době také uvědomil, že gravitační síla je vzájemná, to znamená, že jablko je přitahováno Zemí, stejně tak ale jablko přitahuje Zemi. Gravitační síla je univerzální, ovlivňuje chování všech částí celého vesmíru, je základem sjednocení pozemské a nebeské fyziky, astronomických a fyzikálních teorií Koperníka, Keplera a Galileiho. Newton si během svého pobytu v Woolsthorpu rovněž uvědomil, že velikost gravitační síly musí s rostoucí vzdáleností mezi tělesy klesat, jinak by se všechny planety a hvězdy zhroutily na sebe.
Základy veškeré jeho fyziky byly položeny v důsledku série intuicí a úvah následujících pád jablka ze stromu. Kdo ví, co by se stalo, kdyby Newton nezačal pilně studovat po zuřivé rvačce s úspěšnějším studentem, matka nepovolila univerzitní studia a kdyby jednoho dne nespadlo jablko zamyšlenému Newtonovi před nosem. Stal by se z něj přesto skvělý matematik, vysoce vážený fyzik, jemuž královna udělila šlechtický titul a který se publikací díla Matematické principy přírodní filosofie (Philosophiae Naturalis Principia Mathematica) v roce 1687 nesmazatelným písmem zapsal do intelektuálních dějin lidstva? A co by pro vědu a společnost znamenala záporná odpověď? Ale to už je na jiné povídání.
Další články v sekci
Letošní leden byl nejteplejším v historii měření, navzdory jevu La Niña
Ačkoliv odborníci počítali s tím, že letošní leden přinese určité ochlazení, trend oteplování klimatu nakonec převážil a leden 2025 se stal rekordním.
Globální oteplování sice zatím nikdo nezastavil, ale odborníci očekávali, že by během letošního ledna mohlo dojít k určitému ochlazení. Pozemské klima totiž v lednu vstoupilo do fáze La Niña, která představuje chladnější část globálního klimatického jevu El Niño – Jižní oscilace (ENSO).
La Niña má tendenci snižovat průměrnou globální teplotu a současně jsme byli svědky toho, jak kolísání polárního víru kolem severního pólu přineslo průnik velmi chladného polárního vzduchu do Severní Ameriky spojený s ohromující sněhovou bouří, která zmrazila téměř celé Spojené státy. I přesto se ale letošní leden stal nejteplejším lednem v historii měření, s průměrnou teplotou 1,75 °C nad úrovní před průmyslovou revolucí. Chmurným symbolem rekordně horkého ledna se staly devastující požáry v Kalifornii.
Rekordní leden
Údaje z letošního ledna ukazují, že průměrná globální povrchová teplota vzduchu byla 13,23 °C. Oproti doposud teplotně rekordnímu lednu, což byl, nikterak překvapivě, leden 2024, s průměrnou teplotou 13,14 °C, je to sice jen drobné zvýšení, ale vědci většinou počítali s tím, že tentokrát rekord nepadne.
Jak je vidět, zneklidňující trend rostoucích teplot se jen tak nezastaví. Odborníci upozorňují, že nynější fáze La Niña, která obvykle přináší určitý oddech v oteplování, dorazila o něco později než bylo předpovězeno, a také je neobvykle slabá, což není moc dobré znamení. Nemluvě o tom, že jde o osmnáctý měsíc z posledních 19, kdy teplota přesahuje hodnoty z doby před průmyslovou revolucí o 1,5 °C a více, což je limit vytyčený Pařížskou dohodou z roku 2015.
„Ledem 2025 se tím pádem stává dalším nepříjemným klimatický překvapením, které souvisí s dramatickým nárůstem teplot, jehož jsme svědky v posledních dvou letech,“ uvádí Samantha Burgessová z Evropského centra pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF). „Došlo k tomu navzdory vývoji podmínek, které přináší fáze La Niña v tropickém Pacifiku a které by měly vést k určitému ochlazení.“
Další články v sekci
Četbou k vítězství: Američané posílali svým vojákům na frontě tisíce knih
Četba knih na frontách druhé světové války přispěla významně k úspěchu americké armády. Tuto „zbraň“ však v roce 1944 ohrozily politické intriky předvolebního boje.
V předvečer největší námořní invaze 2. světové války vojáci věděli, že se prakticky kdykoli mohou vydat z jižního pobřeží Anglie přes La Manche do Normandie, aby tu otevřeli novou frontu. Každý den nasedali do člunů, jako kdyby se právě dnes měli vylodit. A každý den se zase vraceli zpět na ubikace.
Patrick O’Neill shodí ze zad těžký batoh a na něj pokládá pušku. Zašátrá v kapse. Vytáhne krabičku cigaret. Posadí se na podlahu, škrtne zapalovačem a než vyfoukne kouř, sahá do druhé kapsy pro ohmatanou knížku v měkkých deskách.
„Co čteš?“ houkne na něj od vedlejšího kavalce jeho kamarád Terrence Jarvis.
„Jmenuje se to V Brooklynu roste strom.“
„Kdo to napsal?“
„Nějaká ženská. Betty Smithová.“
„A jaký to je?“
„Jo, docela dobrý.“
„Půjčíš mi ji, až to dočteš?“
„Ale jo, klidně,“ odtuší O’Neill.
Pokud budeme ještě naživu, bleskne mu ještě hlavou, ale pak už se pohrouží do četby.
Paperbacky pro frontu
Americká armáda dodala svým vojákům za celou druhou světovou válku 122 951 031 knih. Ty představovaly v zásobování vojsk stejně důležitou položku jako potraviny, léky nebo munice. Byl to jeden z významných prostředků k udržení duševní rovnováhy a bojové morálky. Vojákům se stýskalo po domově a blízkých. Často nedělali celé dlouhé dny nic jiného, než že čekali v nejistotě. Sáhli proto po jakémkoli čtivu, jen aby se rozptýlili a ukrátili vlekoucí se čas. Američtí knihkupci proto založili neziskovou organizaci Council on Books in Wartime a s její pomocí začali v edici zvané Armed Services Editions produkovat paperbacková vydání románů. Kniha musela být skladná a co nejlehčí, aby ji voják mohl nosit stále s sebou a měl ji kdykoli k dispozici.
Základní náklad knih z Armed Services Editions byl 50 000 výtisků, ale mnohé knihy byly vydány v podstatně vyšším počtu. Kniha spisovatelky Betty Smithové V Brooklynu roste strom pojednávající o osudech chudých irských imigrantů v New Yorku patřila k těm populárnějším. Vojáci dostávali knihy nejrůznější kvality a žánrů. Od westernů a detektivek, až po klasiku a viktoriánskou poezii. „Knížky jsou tu stejně oblíbené jako fotky hezkých děvčat,“ psal jeden americký voják domů z fronty.
Hrozba cenzury
Přísun knih na frontu ohrozila sobota 7. listopadu roku 1944, kdy mají Američané zvolit hlavu státu. Boj o přízeň voličů se rozpoutal už s předstihem v Kongresu. Republikánští a demokratičtí rivalové se tu přetahují o detaily zákona, jenž má nově určit podmínky pro volby vojáků bojujících na frontě. Když je příslušný zákon, tzv. Soldier Voting Bill, počátkem roku 1944 konečně schválen, vloudí se do něj nebezpečná poznámka. Vpašuje ji tam republikánský senátor Robert A. Taft. Vsuvka celkem neurčitou formulací zakazuje vládě distribuovat mezi vojáky jakékoli tiskoviny, které lze považovat za politickou propagandu. V konečném důsledku může tato na první pohled nevinná douška ohrozit průběh bojů na frontě. Vůbec není jisté, jestli cenzura některé knihy z edice Armed Services Editions povolí. Jiné mohou dostat vojáci se začerněnými pasážemi.
Válka idejí
Zdaleka nešlo jen o to, že by si vojáci neměli čím krátit dlouhou chvíli. Ve hře je i ideál svobody slova. Když se ve třicátých letech dostanou v Německu k moci fašisté, hoří na ulicích a náměstích hranice knih, které neodpovídají nacistické ideologii. Stejně se chovají Němci ve všech zemích, které obsadí. Svět včetně Spojených států to vnímá jako projev krajního barbarství. Američtí knihovníci dokonce zahájí „protiakci“. Vyzvou veřejnost, aby více četla a porazila tak Německo ve „válce idejí“.
Knihovníci spustí kampaň Victory Book Campaign, během které veřejnost daruje armádě 18 milionů knih. Jenže mnohé z nich jsou knížky pro děti! Jiné zas mají tvrdou vazbu a příliš velký formát. To nakonec vede ke vzniku už zmíněné edice Armed Services Editions. Ale vojáci dostávají i poněkud „kontroverzní“ knihy. Například Hitlerův životopis Der Führer: Hitlerův nástup k moci od německo-židovského novináře Konrada Heidena či román Věčná Ambra od Kathleen Winsorové, který byl kvůli popisu sexuálních scén v některých státech a městech USA zakázán. Ty a jim podobné dodatek vážně ohrožuje. Americe hrozí, že bude za cenzuru knih pro vojáky srovnávána s Německem a jeho knižním paličstvím. Ve „válce idejí“ by se to rovnalo kruté prohře.
Vzdělanější vojáci
Council on Books in Wartime mobilizuje novináře, aby se postavili proti Taftovu dodatku. V médiích se vzedme vlna odporu. Taft v jedné bouřlivé diskusi nakonec přizná, že pouze nechtěl, aby vládnoucí demokraté případně výběrem knih na frontu agitovali ve prospěch Roosevelta. Od této „cenzurní pojistky“ rázem dávají pryč ruce i ti, kdo ji předtím podporovali. Pro distribuci knížek na frontu nakonec platí jen jedno omezení: nároky na dopravu přes oceán. Vojáci tak o přísun čtiva nepřijdou.
Plody četby sklízí Amerika nejen ve válce, ale i v míru. Průměrný americký branec, který rukoval do druhé světové války, měl za sebou jedenáct let školní docházky a knihy dobrovolně nečetl. Za války ale spousta mladých mužů přišla čtení na chuť. Doma jim jako válečným veteránům nabídli volný vstup na univerzity. Dva miliony z nich toho využily a začaly studovat. Mnozí právě proto, že za války hodně četli a dlouhé vysedávání nad knihami jim při studiu nedělalo větší problémy.
Další články v sekci
Hvězdné mládě: Webbův dalekohled pořídil fantastický snímek protohvězdy
Webbův dalekohled si tentokrát detailně prohlédl okouzlující mladičkou hvězdu HH 30, kde právě vznikají zárodky planetárního systému.
Hvězdy se krátce po svém zrození obklopí kosmickým prachem a plynem, který vyvrhují z oblastí pólů a projdou fází takzvaného Herbig–Harova objektu. Tyto objekty bývají vizuálně krásné a jsou vděčným cílem pozorování nejrůznějšími teleskopy. Existují jen velmi krátkou dobu z hlediska délky života hvězdy, zřejmě jen pár set let.
Webbův dalekohled nedávno pozoroval objekt tohoto typu HH 30, který se nachází v temném mračnu LDN 1551, které funguje jako hvězdná porodnice a je součástí molekulárního mračna Taurus. Astronomové se o objekt HH 30 velice zajímají. Pozorujeme ho totiž přímo z boku, což z něj dělá nejen esteticky zajímavý objekt, ale také unikátní laboratoř pro pozorování pohybů kosmického materiálu u mladé hvězdy.
Hvězdné mládě HH 30
Pozorování Webbbovým dalekohledem umožnila studovat objekt HH 30 v doposud nevídaném detailu. Mezinárodní tým astronomů pak ještě tato pozorování zkombinoval se snímky Hubbleova dalekohledu, a také soustavy radioteleskopů ALMA v Chile. Díky tomu mohli zkoumat objekt HH 30 v různých oblastech elektromagnetického spektra.
Hubbleův dalekohled poskytl podobu objektu HH 30 ve viditelné oblasti. Snímky soustavy ALMA prozrazují, kde se u objektu HH 30 nachází kosmický prach milimetrových velikostí. Vyskytuje se v úzce vymezené oblasti roviny disku. Webbův dalekohled odhalil výskyt prachu s mnohem jemnějšími částicemi, zhruba o velikosti bakterií. Ten se nachází v mnohem větší oblasti objektu HH 30.
Nová pozorování objektu HH 30 ukázala, že velká zrna prachu migrují diskem, který obepíná mladičkou hvězdu a vytváří v disku relativně úzkou oblast. Podle vědců je vznik úzké a husté vrstvy většího prachu významným krokem při tvorbě planetárního systému. Právě v této oblasti se teď hrubý prach u objektu HH 30 slepuje do větších částic, z nichž by v budoucnu měly vzniknout planety.
