V roce 1983 byla během archeologických vykopávek v Krugerově jeskyni v pohoří Magaliesberg nalezena mimo jiné stehenní kost pocházející z antilopy. Ukázalo se, že kost je stará asi 7 000 let a jsou do ní zabodnuté tři hroty šípů. Nález se pak ocitl na dlouhou dobu v depozitáři katedry archeologie Univerzity Witwatersrandu. Vědci se o dotyčnou kost začali opět zajímat v roce 2022. Dostal se k ní i Justin Bradfield z Univerzity v Johannesburgu se svými kolegy, kteří prozkoumali chemické složení materiálu na hrotech. Ukázalo se, že tento materiál obsahuje nejméně dva (možná i tři) různé rostlinné jedy. Podle vědců jde o nejstarší známý příklad použití směsi toxinů jako šípového jedu.

Nejstarší šípová směs

Analyzovaný materiál obsahuje silné srdeční glykosidy strofantidin z rostliny rodu krutikvět (Strophanthus) nebo dalších rodů a digitoxin, u něhož není jasné, z jaké rostliny pocházel. Vyskytuje se například u náprstníků (Digitalis), které ale rostou spíše v severní Africe a dále na sever.

Pro vědce byl velmi zajímavý nález kyseliny ricinolejové, což je mastná kyselina obsažená v semenech skočce (Ricinus). Sama o sobě není toxická, ale její přítomnost ukazuje na možné použití jedu ze skočce, který by v takovém případě obsahoval bílkovinný toxin ricin a další toxiny. Výzkum publikoval odborný časopis iScience.

Rozhodně nejde o nejstarší použití jedu při lovu vůbec. To je mnohem starší, možná staré stejně jako samotný vynález projektilů, tedy vystřelovaných šípů a šipek, zhruba před 60 až 70 tisíci let. Použití směsi dvou a více jedů ale podle Bradfielda představuje významný milník, který ukazuje na rozvinuté kognitivní i odborné znalosti tehdejších lidí.

Image

Čtěte také

15 800 let staré hroty z Coopers Ferry jsou nejstarší na amerických kontinentech

Většina knih a učebnic dějepisu se rozepisuje jen o těch panovnicích, které skutečně vládly svým zemím buď zcela bez manžela, nebo s jeho omezenou pomocí. České dějiny však mají řadu královen, které ambici sedět na trůnu samy neměly, a přesto se do historie zapsaly vlastním originálním a osobitým způsobem a ukázaly, že středověké panovnické manželky měly řadu způsobů, jak elegantně a nenáročně realizovat vlastní zájmy.   

Nadaná vladařka

Jak se píše v pramenech, Judita Durynská, manželka českého krále Vladislava II., vynikala svou inteligencí, vzděláním a sebevědomím do takové míry, že byla označována za paní „ducha neobyčejného a téměř mužského.“ Vedle toho však byla i krásná a elegantní. Byly to skutečně skvělé předpoklady pro skvělou královnu! A takovou Judita skutečně byla. Jako druhá žena krále Vladislava začala na pražském dvoře udávat vlastní tempo.

Velkou zásluhu na tom měl biskup Daniel, sám velká autorita, který ji před českou šlechtou vždy vychvaloval, podporoval ji a díky svému politickému vlivu jí pomáhal získat uznání u českých knížat. Nemusel ani příliš přehánět. Za nepřítomnosti Vladislava jej jeho žena ve všech důležitých funkcích zastupovala, můžeme tedy usuzovat, že byla velmi schopnou a samostatnou ženou s diplomatickým nadáním. 

Jméno Judita bylo v Praze přeneseně vytesáno do kamene. Na její popud byl postaven první kamenný most přes Vltavu, vlastně první doložený kamenný most na Českém území. S nápadem nicméně přišel údajně právě Daniel, který se nechal inspirovat italskými stavbami. Juditin most měřil 514 metrů a široký byl 6,8 metrů, což byly rozměry vskutku úctyhodné na to, že byl vystaven v druhé polovině 12. století. Upravenou věž tohoto mostu můžeme dnes najít na Malé straně, jedná se o Juditinu věž – známější jako Nižší mostecká věž. 

Judita však nebyla z těch královen, které by chtěly strhnout všechnu moc na sebe. Poté, co se Vladislav vzdal ve prospěch svého syna trůnu, doprovázela jej do Durynska do exilu. Dožila však pravděpodobně opět v českých zemích, patrně v klášteře v Teplicích, který spoluzakládala a kde byla také pohřbena.

Image

Čtěte také

Císařova kamenná pýcha: Karlův most stavěla huť desítek řemesel

Není tajemstvím, že Jupiterův měsíc Io náleží k nejextrémnějším objektům Sluneční soustavy, především vzhledem ke svému neuvěřitelně intenzivnímu vulkanismu. Přesto nedávná pozorování sondy Juno, která zkoumá oblast Jupiteru a jeho měsíců, vybočují i ze standardů tohoto vulkanického měsíce.

Vědci mise Juno objevili na jižní polokouli měsíce Io obrovskou a nesmírně energetickou vulkanickou oblast. Je větší než pozemské Hořejší jezero, rozlohou největší sladkovodní jezero světa. Zároveň chrlí erupce, které šestinásobně přesahují výkon všech světových elektráren.

Rekordní vulkanismus

Při objevu tohoto extrémního projevu vulkanismu na vzdáleném světě sehrála klíčovou roli kamera JIRAM (Jovian Infrared Auroral Mapper), která pracuje na palubě sondy Juno. Vedoucí vědeckého výzkumu mise Juno Scott Bolton z Jihozápadního výzkumného institutu v San Antoniu si pochvaluje, že pozorování měsíce Io předčila očekávání.

Sonda Juno v současné době pokračuje v prodloužené misi, během níž se dvakrát velmi těsně přiblížila k měsíci Io a pokaždé získala velice cenná data. Podle Boltona je to nejsilnější vulkanická událost, jakou jsme doposud na měsíci Io pozorovali.

Tým mise Juno odhaduje, že tento doposud nepojmenovaný vulkanický jev má rozlohu okolo 100 tisíc čtverečních kilometrů. Dosavadním rekordmanem přitom na měsíci Io bylo lávové jezero Loki Patera o rozloze zhruba 20 tisíc čtverečních kilometrů. Pokud jde o celkový výkon záření nového útvaru, podle badatelů přesahuje 80 bilionů wattů.

Image

Čtěte také

Žhavý svět: Vulkanický měsíc Io pokrývají lávová jezera

Španělským osadníkům připadaly Bermudské ostrovy kdysi dávno jako ďáblovo území – v noci se tady totiž ozývaly podivné zvuky, které jen podporovaly fantazii rozjitřenou pověrami. Že šlo o neškodné trubkonosé ptáky buřňáky bermudské (Pterodroma cahow) tenkrát nikdo nevěděl. Námořníky také nenapadlo, že zvyk nechávat na ostrovech prasata jako živou zásobu masa pro další lodě, s tajemným ďáblem bermudských lesů pěkně zatočí.

Šokující objev

Buřňáci už zdaleka tolik neděsili Angličany, kteří se později rozhodli Bermudy obsadit. A jelikož s sebou přivezli další nepůvodní živočichy včetně krys, koček a psů, zdálo se, že dny buřňáků jsou sečteny. Jejich rozmnožovací cyklus byl zcela rozvrácen zejména proto, že hnízdili na zemi. Zavlečené druhy si rády smlsly na výživných vejcích, a co nezničila zvířata, o to se postaral člověk.

První osadníci vybíjeli buřňáky po stovkách. Navzdory osvícené snaze správců kolonie zachovat tento ptačí druh pro příští generace, se počet buřňáků do roku 1620 snížil natolik, že jej vědci prohlásili za vyhynulý. Po tři staletí byl pak buřňák uváděn mezi živočichy, které na Zemi již není možno spatřit. Až v roce 1951 učinil americký ornitolog Robert C. Murphy spolu s přírodovědcem Louisem L. Mowbrayem neuvěřitelný objev: na skalnatých ostrůvcích Castle Harbour našli celkem 18 hnízdících párů obývajících území ne větší než 10 000 m².

Buřňáci jako životní poslání

Patnáctiletý David B. Wingate, který v polovině 20. století vědce doprovázel, se tak nadchl pro záchranu buřňáka bermudského, že jeho ochraně zasvětil celý svůj další život a po dokončení vysokoškolských studií se stal prvním bermudským ochráncem přírody s úřední mocí. Pečlivé studium života ptáků mu umožnilo vytvořit program na podporu objevených jedinců. Nechal postavit betonové nory pro bezpečnější hnízdění a začal obnovovat poničenou krajinu ostrova Nonsuch, který v budoucnu posloužil jako základna pro rostoucí populaci.

Pod ochranou vlády se buřňákům začalo opět dařit, i když stále bojují s nedostatkem přirozeného prostředí a čas od času i s nepříznivým počasím. Například v roce 2003 se museli vypořádat s hurikánem Fabian, který zničil velké množství hnízd.

Bude aspoň „zranitelný“?

Sčítání provedené v roce 2005 ukázalo, že na Bermudách hnízdí celkem 250 jedinců. To je stále málo na to, aby byli buřňáci vyškrtnuti ze seznamu ohrožených druhů. Populace se však pomalu rozrůstá – například v roce 2009 se vylíhlo nejméně 35 mláďat a roku 2011 bylo napočítáno 98 hnízdících párů. V roce 2015 čítala globální populace buřňáků bermudských asi 300 jedinců a odhady z posledních let hovoří 400 až 500 jedincích.

Ptáci však stále potřebují lidskou asistenci. Podzemní nory již není kde stavět, a tak se uchylují do štěrbin ve vápenci a uměle vybudovaných doupat, díky kterým stoupla během 40 let úspěšnost odchovu mláďat z 5 na 25 procent. Ochránci přírody musí také monitorovat hrozící záplavy, rozšíření faetona žlutozobého (Phaethon lepturus), který je pro buřňáky velkou konkurencí při hledání míst vhodných k hnízdění, nebo nežádoucí introdukci savců, zvláště krys. Přes všechny tyto překážky všichni doufají, že nebude dlouho trvat a druh se posune z kolonky „ohrožený“ do optimističtější sekce „zranitelný“.

Image

Čtěte také

Krasavec z jihovýchodní Asie: Ledňáček modroprsý ztrácí půdu pod nohama

Během natáčení přírodopisného seriálu Winterwatch britského televizního kanálu BBC Two, které probíhalo v Severním Irsku, narazili přírodovědci na parazitickou houbu, která infikovala pavouka. Harry Evans z britské neziskové mezivládní organizace CAB International poté vedl mezinárodní tým odborníků, který zjišťoval, co je ona parazitická houba zač.

Vědci zhodnotili morfologické i molekulární důkazy a dospěli k závěru, že jde o doposud neznámý druh houby. Pojmenovali ho Gibellula attenboroughii, podle britského přírodovědce, popularizátora a tvůrce televizních pořadů pro BBC, Sira Davida Attenborougha.

Parazit ve tmě

Badatelé současně určili i druh pavouka, na němž se parazitická houba vyskytovala. Šlo o metu jeskynní (Metellina merianae) z čeledi čelistnatkovitých, která oblibuje temné kouty a jeskynní prostory po celé Evropě. Hojně se vyskytuje i v České republice. Objev nového druhu pozoruhodné parazitické houby zveřejnil odborný časopis Fungal Systematics and Evolution.

Následné pátrání odhalilo další infikované pavouky tohoto druhu, a také jejich příbuzné mety temnostní (Meta menardi). Všichni pavouci nakažení smrtící houbou byli přitom objeveni na exponovaných místech stěn jeskynních prostor, což neodpovídá jejich běžnému chování, protože žijí spíše skrytě.

Chování infikovaných pavouků je nápadně podobné chování mnoha dalších druhů bezobratlých živočichů, kteří jsou nakažení podobnými houbami nebo i jinými parazity. Jde o důsledek toho, že parazit manipuluje chování svého hostitele, který si tak snaží si zajistit co nejlepší šance na další šíření mezi nové oběti.

Image

Čtěte také

Krutá Matka příroda: Zákeřná houba dělá z brouků infekční zombie

I když se na novodobých mapách Měsíce objevují jména zálivů, jezer, mysů, bažin, moří, a dokonce i jednoho oceánu, na samotném lunárním povrchu se samozřejmě žádné vodní plochy nerozkládají. Měsíční moře totiž představují pouhý pozůstatek pojmenování, která do prvních map zanesl v roce 1645 holandský kartograf Michael Florent van Langren. Domníval se, že tmavé oblasti vyplňuje voda, a proto je nazval moři. Od té doby se vodní plochy, tak trochu omylem, na mapách Měsíce zabydlely a přetrvaly v nich dodnes.

I nejzarputilejší zastánce vodních ploch na Měsíci pak pozdější pozorování přesvědčila, že na jeho povrchu žádná voda není (chybějí odlesky Slunce od vodní hladiny), a ani být nemůže (chybí hustá atmosféra). Zbývala však otázka, zda se nevyskytuje vázaná alespoň v lunárních minerálech. Odpověď se snažily najít už analýzy hornin dovezených misí Apollo 11, které významný český planetolog Mojmír Eliáš shrnul v roce 1969 následovně: „Měsíční horniny ani minerály, které je tvoří, neobsahují vodu v jakékoliv formě, ačkoliv se její stanovení provádělo velmi citlivými přístroji.“ 

Díky mnohem přesnějším metodám však později vědci vodu v lunárním materiálu přece jen našli. Tým vedený Albertem Saalem z americké Brown University publikoval v roce 2008 zprávu o detekci vodních molekul v sopečných sklech, obsažených ve vzorcích hornin analyzovaných již dříve v rámci programu Apollo. Nový rozbor odhalil až 46 ppm neboli miliontin vodíku, což se nacházelo pod hranicí rozlišení pomocí předchozích metod. Zjištěné množství je však natolik nepatrné, že bychom ze 100 kilogramů kamenů obsahujících zmíněná sopečná skla získali sotva jednu kapku vody. Přesto zmíněný objev odborníky zaskočil: Dřív se totiž předpokládalo, že Měsíc v počátečním stadiu vývoje veškerou „životodárnou tekutinu“ ztratil.

Zóny věčné tmy

Zatímco objev vody v sopečných sklech zaujal jen hrstku geologů, jiný její potenciál­ní zdroj na Měsíci vzbudil mnohem větší rozruch. Jednalo se totiž o rezervoár, který by se mohl stát příslibem využitelného množství vody i pro budoucí kolonizátory. Tři američtí vědci jej předpověděli už v roce 1961: Vycházeli z faktu, že se rotační osa našeho souputníka sklání vůči Slunci zhruba jen o 1,5°, a některé krátery v okolí lunárních pólů by tudíž mohly setrvávat v permanentním stínu. Říká se, že „kam nechodí Slunce, tam chodí lékař“, ale v případě Měsíce by mohlo prostředí bez slunečního svitu naopak znamenat vhodné místo pro jeden ze základních pilířů života. Voda se mohla na náš přirozený satelit dostat při dávných srážkách s kometárními jádry a v trvale zastíněných oblastech se ve zmrzlé formě uchovat dodnes.

Zóny věčné tmy se ovšem dlouho objevovaly jen v představách vědců a na stránkách sci-fi románů – konkrétně do roku 1994, kdy jejich existenci potvrdila americká sonda Clementine. Odtud už pak zbýval jen krůček k prvním indiciím o výskytu vodního ledu: V roce 1998 jiná americká sonda, Lunar Prospector, pomocí neutronového spektrometru „ohmatala“ oblasti lunárních pólů a zjistila tam přítomnost vodíku. Důkazy se zdály tak přesvědčivé, že vedoucí mise Alan Binder dokonce na tiskové konferenci v březnu 1998 prohlásil: „Můžeme říct, že voda na Měsíci je. Na to klidně vsadím svůj dům. Zatím ale nevíme, kolik jí tam je.“ V denním tisku tak poprvé zazněly zprávy o objevu vodního ledu v okolí lunárních pólů, stále ovšem nešlo o jednoznačné potvrzení výskytu vody na Měsíci. 

Přítomnost vodního ledu se nepodařilo prokázat ani experimentem, při němž byl Lunar Prospector v závěru své mise nasměrován rovnou do „podezřelých“ lokalit u jižního pólu. Odborníci doufali, že sonda při nárazu vymrští obrovskou fontánu prachu a vodních par, které by se daly detekovat ze Země. Žádný z pozemních přístrojů však ve chvíli dopadu nezaznamenal nic mimořádného. O potvrzení výskytu vodního ledu na Měsíci se v roce 2006 pokusil i velký radioteleskop Arecibo a o rok později také japonská sonda SELENE. Ani v jednom případě jsme ovšem nezískali jednoznačné výsledky.

Honba za důkazy

Více světla do lunární tmy měl vnést následující americký experiment: 18. června 2009 se k Měsíci vydala dvojice sond Lunar Reconnaissance Orbiter alias LRO a Lunar Crater Observation and Sensing Satellite neboli LCROSS. První z nich měla za úkol detailní mapování zemského souputníka a úspěšně jej plní dodnes, zatímco druhá se měla zřítit do oblasti jižního lunárního pólu, aby tak vyvrátila či potvrdila přítomnost vodního ledu. Devátého října zmíněného roku tedy do kráteru Cabeus nejprve dopadl rychlostí devíti tisíc kilometrů za hodinu urychlovací stupeň Centaur. Při nárazu byl přitom vyvržen oblak prachu, jímž vzápětí prolétla sonda LCROSS – a mohla tak analyzovat jeho složení dřív, než se sama zřítila na povrch.

Zhruba měsíc po uskutečnění experimentu vydala NASA prohlášení o výsledcích měření. Ukázalo se, že přístroje na palubě sondy zachytily hned dva oblaky zvířeného prachu. První vyletěl výš a obsahoval vodní páru i jemný prach, kdežto druhý zahrnoval víc těžšího materiálu. V mračnu se podařilo detekovat nejméně 95 litrů vodních par – a lunární „vodní“ svět se tak opět ocitl na předních stránkách novin. Vědecký tým totiž potřeboval výsledky mise zviditelnit, a vyslal proto do světa zprávu, kterou většina médií publikovala s náležitě bombastickým titulkem. Teprve pod čarou našel pozorný čtenář informaci, kterou zdůrazňovala například geoložka Carle Pietersová z Brown University. Nejednalo se totiž o přímou detekci vody, nýbrž pouze molekul vody a hydroxylu, jež může obsahovat i obyčejný lunární prach. 

Na definitivní potvrzení přítomnosti vodního ledu v polárních oblastech Měsíce jsme si proto museli počkat až do roku 2018, kdy geolog Shuai Li a jeho tým publikovali data z indického Čandrajánu-1. Šlo o měření uskutečněná americkým přístrojem Moon Mineralogy Mapper na palubě zmíněné sondy. Vědci z Brown University zjistili hned tři specifické znaky přítomnosti vody v pevném skupenství, takže o existenci vodního ledu již nebylo pochyb. Radarová pozorování sond ho v oblastech pólů odhalila v množství nejméně 600 milionů tun, což by stačilo k naplnění více než 200 tisíc olympijských plaveckých bazénů. Jedná se přitom o střízlivý odhad, protože měření omezoval výkon radarů na palubě LRO a Čandrajánu-1. Můžeme tedy očekávat, že nové mise s výkonnějšími přístroji detekují vodního ledu ještě víc.

Překvapivé zjištění

V roce 2009 však vědci pojali podezření, že by se voda mohla vyskytovat i mimo zóny věčné tmy. Šlo jednak o dřív zpochybňovanou detekci jejích molekul přímo na povrchu Měsíce prostřednictvím sondy Cassini směřující k Saturnu a také o zjištění amerického spektrometru na indickém Čandrajánu-1.

Z uvedených měření se ovšem ještě nedalo určit, zda se jedná přímo o vodu neboli H₂O, či jen o hydroxyl OH vázaný v povrchových minerálech. Pomocí stratosférické observatoře SOFIA na palubě speciálně upraveného Boeingu 747SP nicméně odborníci zjistili přítomnost vody i v osvětlených částech Měsíce a své výsledky publikovali v říjnu 2020.

„Životodárnou tekutinu“ se podařilo detekovat například v kráteru Clavius, a to v koncentraci jedné kapky zhruba na 125–500 litrů lunárního prachu, což je však stokrát méně než na Sahaře. Vodní led se v popsaném měsíčním regionu nejspíš nachází mezi prachovými zrny, takže je chráněný před vlivy okolního prostředí. V oblastech čelících přímému slunečnímu záření ovšem nemohou molekuly vody setrvávat dlouho, proto se tam musejí nějakým způsobem vytvářet. A otázka zní, jak. Vědci dnes přitom disponují už celou řadou indicií, že za jejich vznikem stojí interakce slunečního větru s nejsvrchnější částí lunárního povrchu. 

Vzhůru k pólům!

I když množství vody vázané v hydratované horní vrstvě měsíčního povrchu není zanedbatelné – konkrétně se jí na celém tělese nachází do hloubky jednoho metru odhadem přes milion tun – jde o stěží využitelný zdroj. Nejenže je tamní koncentrace mnohem menší než na pólech, ale také se v průběhu lunárního dne výrazně mění. V hledáčku budoucích kolonizátorů tudíž zůstávají především polární regiony – a do jejich zkoumání už se zapojila celá řada misí. K dispozici tak máme interaktivní fotografické mapy pólů s rozlišením až dva metry na pixel, topografické mapy trvale zastíněných oblastí i mapy zobrazující místa, kde bychom měli očekávat nejvyšší koncentrace vodního ledu.

Ačkoliv Velká válka na západní frontě uvedla na scénu i první tanky, celkově se stále jednalo především o bitvy pěchoty a dělostřelectva. Zkušenosti ukázaly, že zvítězí strana, která dokáže nasazení těchto složek lépe koordinovat. Meziválečná éra proto přinesla i experimenty s cílem nalézt optimální úroveň integrace dělostřelecké podpory do pěších útvarů. Německý Wehrmacht tedy začlenil lehké kanony a houfnice i do svých pěších praporů a tato kombinace se v prvních letech druhé světové války osvědčila. Zapůsobila i na Brity, ale  jejich úsilí najít odpověď se nesetkalo s příliš velkým úspěchem.

Varianta tankové houfnice

Střetnutí německé a britské armády v západní Evropě a posléze v Africe ukázala, že Němci se mohou pochlubit nejen převahou v doktríně použití tanků, ale i vynikající koordinací nasazení pěchoty a dělostřelectva. Jejich 75mm lehké kanony a 149mm lehké houfnice, jež se nalézaly v sestavě každého pěšího praporu Wehrmachtu, zaručovaly účinnou palebnou podporu, která mohla rozhodnout o výsledku bitvy. Velení britské armády tedy v roce 1942 dospělo k závěru, že pro překonání této německé převahy potřebují vojáci Jeho Veličenstva obdobné zbraně. A zdálo se, že řešení je na dosah, protože právě v té době začínal vývoj nového typu houfnice, která se měla stát výzbrojí speciálních variant některých britských tanků. Oficiálně se označovala jako Ordnance QF 95 mm Howitzer a její úkol tkvěl především v ničení opevněných bodů nepřítele. 

Za svůj rychlý zrod tato zbraň vděčila především faktu, že šlo v podstatě o kombinaci součástí některých už existujících výrobků. Hlaveň pocházela z protiletadlového kanonu ráže 3,7 palce (94 mm), kdežto závěrový mechanismus byl převzat z výtečného polního děla kalibru 87,6 mm a účinný systém pro ztlumení zpětného rázu se shodoval s 6liberním (57mm) protitankovým kanonem. Coby munice se uplatnily granáty a náplně, které se už úspěšně používaly u 3,7palcové horské houfnice, nicméně došlo k jejich úpravě z dělených na jednotné. Výsledná houfnice proto měla kalibr 94 mm, ale kvůli odlišení od jiných zbraní této ráže se formálně mluvilo o hodnotě 95 mm. Jako výzbroj některých variant vozidel Churchill, Cromwell a Centaur se posléze osvědčila, ovšem už během jejího vývoje vznikl nápad vyrobit i taženou verzi pro pěchotu. Došlo tak vlastně k obrácení tradičního postupu, protože většinou nejprve vznikaly zbraně tažené, které se poté mohly dočkat montáže na samohybný podvozek. 

Zklamání už během testů

Hotová zbraň, jejíž prototyp vznikl v roce 1943, nesla jméno 95 mm Infantry Howitzer Mk.II. Brzy se však začaly objevovat první problémy. Jestliže se běžné tažené dělo dalo obvykle umístit na samohybnou platformu bez větších změn, přesun tankové zbraně na relativně lehkou taženou lafetu snadným úkolem rozhodně nebyl. Z houfnice se totiž musel odstranit účinný, ale rozměrný systém pro tlumení zpětného rázu, který fungoval na bázi těžkého protizávaží. Britští dělostřelečtí inženýři sice vytvořili nový mechanismus, ale již jeho první testy poukázaly na nízkou účinnost. Systém byl značně poruchový, a ačkoliv se konstruktéři snažili o nápravu, nikdy nefungoval opravdu spolehlivě. 

Tím však výčet slabin britské pěchotní houfnice rozhodně nekončil. Jako problémová se ukázala též samotná lafeta, protože kvůli  příliš úzkému rozchodu kol byla nestabilní. Konstruktéři ji navíc navrhli s možností rychlé demontáže, jaká se obvykle objevovala u horských zbraní. U houfnice pro běžné pěší jednotky však byla nejen nadbytečná, ale dokonce škodlivá, jelikož při dlouhodobé střelbě se spoje jednotlivých částí začínaly uvolňovat, a proto hrozilo, že se celá zbraň rozpadne. 

Také balistické výkony značně zaostávaly za očekáváními. Pro houfnici se vyráběly trhavé a dýmové granáty, avšak dostřel okolo 7,3 km se již jevil jako nedostatečný. Program kumulativní munice pro ničení německých panzerů zůstal pouze na papíře. Houfnice se dostala k britským jednotkám na italské frontě až v roce 1944, avšak pěchota dala brzy najevo, že o tuto zbraň nemá zájem, mimo jiné též proto, že v pěších útvarech prostě nebylo dost „volných“ vojáků, kteří by tyto houfnice obsluhovali. Popsané konstrukční problémy se nikdy nepodařilo odstranit, většina vyrobených zbraní se vlastně ani nezapojila do skutečného boje a do současnosti se zachoval pouze jediný exemplář.

Obcházení mírové dohody

Projekt britské houfnice v podstatě reagoval na setkání s německými lehkými děly, kterými měl podle tabulek disponovat každý pěší prapor Wehrmachtu. Jejich vývoj se ale rozběhl již v éře Reichswehru, konkrétně v roce 1927, kdy společnost Rheinmetall-Borsig navrhla jednak lehkou houfnici o přesné ráži hlavně 149 mm (pozdější zbraň 15-cm leIG 33) a jednak lehký pěchotní kanon kalibru 75 mm. Zbraň vstoupila do služby v roce 1932, dostala však oficiální označení 7,5-cm leichtes Infanteriegeschütz 18. To vyvolávalo dojem, že jde o kanon  pocházející z posledního roku Velké války, a to zcela záměrně, neboť šlo o snahu obcházet ustanovení versailleské mírové dohody a nevzbudit pozornost inspektorů zemí Dohody, kteří dohlíželi na to, aby Německo nevyvíjelo nové typy zbraní v zakázaných kategoriích. 

Mnozí historikové dnes pochybují, že se inspektoři skutečně nechali takto ošálit, ale nepochybné je, že již dlouho před nástupem nacistů začal Reichswehr zavádět řadu nových a mnohdy velmi vyspělých typů zbraní. Náležel mezi ně i pěchotní kanon, zkráceně nazývaný 7,5-cm leIG 18, který se záhy zařadil do standardního arzenálu německých pěších praporů, jimž zajišťoval palebnou podporu na krátké vzdálenosti. 

Na první pohled šlo o vcelku konvenčně zkonstruované tažené dělo, nicméně bližší pohled odhalil jedno velice originální řešení, a to v prostoru závěru. Ten byl vlastně pevný a přístup do nábojové komory se otevíral tak, že po výstřelu se zatlačilo na ovládací páku, která na hranatém vedení posunula vpřed celou hlaveň. Komora se otevřela a následně se do závěru dal zasunout nový náboj. Šlo o opravdu zvláštní řešení, jež se neuplatnilo u žádné další sériové zbraně. Dosud ani není jasné, proč k němu němečtí inženýři vůbec sáhli, neboť patrně nepřinášelo žádné praktické výhody.

Dvě odvozené modifikace

Hlaveň kanonu 7,5-cm leIG 18 se vyznačovala nápadně malou délkou, jež činila pouze 88 cm, takže kanon nabízel jen poměrně krátký dostřel, ovšem vzhledem k tehdejší doktríně německé pěchoty se hodnota 3,5 km považovala za adekvátní. Kanon standardně pálil tříštivo-trhavými granáty, jež vzhledem k malé ráži nabízely pozoruhodně dobrý střepinový účinek, protože pro živou sílu mohly být nebezpečné na vzdálenost až 60 m od místa exploze. Taktéž trhavý efekt proti odolným cílům nebyl zanedbatelný, jelikož projektil dokázal ničit polní opevnění chráněná vrstvou zeminy o síle až jednoho metru. Předpisy Wehrmachtu dále požadovaly, aby se takřka každá dělostřelecká zbraň dala použít i proti tankům, takže se pro 75mm lehký pěchotní kanon vyráběly rovněž kumulativní střely. Jejich účinek se ovšem v praxi ukázal jako omezený a v boji se uplatňovaly velmi vzácně. 

Samotný kanon se však v praxi osvědčil jako vysoce účinný, odolný a spolehlivý, a proto se v průběhu času dočkal jen jediné vývojové změny. Základní verze totiž měla loukoťová kola vhodná pro koňský potah, s postupující motorizací se však objevil požadavek na variantu optimalizovanou pro motorové tahače. Ta tedy dostala kola s kovovými ráfky a pneumatikami a odlišný brzdový systém. 

Povedený pěchotní kanon se stal základem dvou odvozených verzí,  z nichž první se nazývala 7,5-cm leichtes Gebirgsinfanteriegeschütz 18, zkráceně leGebIG 18. Jak název napovídá, vznikla pro horské jednotky, a proto se dala demontovat na deset dílů, jež přenášeli soumaři. Druhá verze nesla název 7,5-cm leIG 18F, kde přidané písmeno zkracovalo slovo Fallschirmjäger, protože šlo o zbraň pro výsadkáře. Tu bylo možné rozložit na čtyři části. Horský kanon se velice osvědčil, kdežto výsadkový vznikl jen v šesti exemplářích, jelikož při zkouškách se ukázal jako nepraktický a výsadkáři upřednostnili bezzákluzové zbraně. Základní podoba kanonu 7,5-cm leIG 18 sice během let zastarala, ale Wehrmacht nasazoval tyto spolehlivé zbraně až do konce války. 

Image

Čtěte také

Prototypy a projekty německých obrněnců: Samohybná houfnice Geschützwagen

Přenesme se do Londýna, kde se jednoho únorového dne roku 1613 koná slavná svatba. Anglický král Jakub I. vdává svou sedmnáctiletou dceru Alžbětu za stejně mladičkého falckého kurfiřta Fridricha. Následné oslavy trvají dva měsíce a jsou tak velkolepé, že tatíčka nevěsty málem zruinují. Účastníci svatby tehdy zhlédli Shakespearovu hru Zimní pohádka, odehrávající se v Čechách. Sotva tehdy mohl někdo tušit, že za šest let usednou novomanželé na český trůn a že zde prožijí jednu zimu, čímž jejich „zimní pohádka“ definitivně skončí. 

Hledá se ženich 

Alžběta pocházela ze slavného stuartovského rodu. Její babičkou byla královna Marie Stuartovna. Stejně jako ona byla i Alžběta velice krásná a hlavně mimořádně ctižádostivá. Narodila se v době, kdy byl její otec Jakub Stuart pouze králem skotským a po anglické koruně jen pokukoval. Nejspíš také proto dal své dcerce jméno po slavné anglické panovnici. Když umírala, předala mu svou vládu, a tak se jeho sen splnil. A z jeho dcery se rázem stala skvělá partie! V jednom měl Jakub Stuart jasno. Manželem jeho dcery se musí stát rozhodně protestant. Přece nezavleče Anglii do nějakých dalších náboženských sporů. 

To rozhodlo, proč volba padla na Fridricha Falckého, i když se jich o ruku krásné královské dcery ucházelo víc. Byl to však okouzlující mladík, který si nejen svým vzhledem, ale i dokonalým vystupováním a zájmem o umění získal okamžitě srdce nevěsty stejně jako celého londýnského dvora. Tedy až na Alžbětinu matku Annu Dánskou. Ta jediná nad tím, že si její dcera bude brát „nějakého kurfiřta“, nejásala. Významnou roli ale hrál pochopitelně fakt, že Fridrich i přes své mládí patřil k významným představitelům Protestantské unie, náboženského uskupení, které stálo v protikladu ke Katolické lize. Pozdějšími historiky byly ovšem vzpomínány i nepříliš lichotivé Fridrichovy vlastnosti jako nerozhodnost, bázlivost, měkkost, ale třeba i domýšlivost. 

Nabídka, která se neodmítá 

Alžběta a Fridrich spolu tvořili opravdu krásný a milující pár. Prvních idylických šest let strávili v německém Heidelbergu, kde se jim narodily tři děti. Když byla Alžběta počtvrté těhotná, přišla z Čech lákavá nabídka... Situace v Českém království nebyla na počátku 17. století vůbec jednoduchá. Vládnou tu katoličtí Habsburkové, většina obyvatel se ale hlásí k protestantskému náboženství. A Rudolfův Majestát, dokument z roku 1609 zaručující náboženskou svobodu, je neustále porušován. Když císař Matyáš nemaje dětí určí za svého nástupce bigotního katolíka Ferdinanda Štýrského, má už toho česká šlechta tak akorát dost. Vzbouří se a po pražské defenestraci se ohlíží po novém králi. A napadne je protestant Fridrich Falcký. 

Čeští stavové se naivně domnívají, že v případě nutnosti Čechám vojensky či finančně pomůže anglický král. Přece nenechá svou dceru „ve štychu“. A nejen to. Doufali i v pomoc Alžbětina strýce dánského krále Kristiána IV. a spoléhali na příbuzenství s nizozemským místodržícím Mořicem Oranžským. Jak hluboce se mýlili! I když sebevědomý Fridrich zpočátku malinko váhal, ambiciózní Alžběta, která tolik toužila po královském titulu, ho snadno přesvědčila, jaké je český trůn terno. Fridrichovi bylo teprve třiadvacet let, příliš zkušeností neměl. Neprokoukl, jaký danajský dar získal. 

Peníze v první řadě 

Po triumfálním příjezdu do Prahy se ve Svatovítské katedrále koná slavná korunovace falckého páru. Zanedlouho v prosinci 1619 se v Praze narodí princ Ruprecht, Alžbětino třetí dítě, vítané celým českým národem. Ruprechtovy velkolepé křtiny byly poslední šťastnou událostí v Alžbětině životě. Potom už to taková idyla nebyla. 

Co od Fridricha čeští stavové očekávají? Především peníze, kterých se jim zoufale nedostává. Další omyl. Když se Fridrich dozví, kolik by od něj česká pokladna potřebovala, může se jen pousmát: 3 800 000 zlatých?! Na válečný účet českých stavů k začátku roku 1620 rozhodně nemá! Plná polovina z toho čeká na zaplacení. Zoufalá situace! A tchán Jakub? Ten považoval Fridrichovo kralování za nezodpovědné dobrodružství. Jako absolutista přece nemůže finančně či vojensky podporovat nějakou vzpouru proti panovníkovi, byť katolickému. Ostatně zetě varoval. 

Královna si v Čechách příliš nezvykla. Česky neuměla ani slovo, německy jen lámaně, naopak francouzsky zde uměl málokdo a anglicky nikdo. Navíc královna se konzervativní české společnosti zdála příliš veselá a společenská. Ani Fridrich česky neuměl, proto se k všeobecné nelibosti obklopoval svými německými rádci, za což jej často kritizovali. Doma se vlastně příliš neohřál, vojenské povinnosti ho stále častěji odváděly k vojsku. Svou manželku ale miloval a denně jí psal dopisy plné lásky a něhy. To už se ale blíží ona nešťastná bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620, která udělá jednoročnímu kralování „zimního páru“ konec. 

Tajný útěk a neradostná léta 

Opět těhotná Alžběta utíká i s Fridrichem z Prahy. A on brzy ztrácí i své dědičné falcké země. Nikde je nechtějí! Ani v Braniborsku, ba ani v Anglii. Anglický král se sice uvolí platit Alžbětě rentu, ale do rodné Anglie nesmí. Soudobá karikatura kreslí Fridricha i Alžbětu, jak s žebráckou holí a novorozeňátkem bloudí Evropou. Nakonec musejí s povděkem přijmout nabídku Alžbětina strýce a usadit se v Haagu. Jejich skromný dvůr čas od času uvítá věhlasné učence i umělce té doby. Také našeho Jana Amose Komenského či francouzského filozofa a matematika Reného Descartesa. Sen o království skončil, jako česká královna se však Alžběta podepisovala do konce svého života … 

V Haagu v roce 1632 zastihne šestatřicetiletou Alžbětu zpráva, že její milovaný manžel podlehl na cestách tyfové nákaze. Vyrojily se i spekulace, že byl snad v Mohuči otráven. Alžběta zůstává na výchovu sirotků sama a s novou skutečností se těžko smiřuje. Není ušetřena ani bolesti, když několik jejích potomků umírá. Ale největší ránu ji prý zasadily dvě z jejích dětí, které přestoupily ke katolictví. 

V dalších letech jí v Haagu dělá společnost o dvanáct let mladší anglický šlechtic William Craven. Ten kdysi bojoval ve Fridrichově vojsku a Alžbětu snad už tehdy tajně miloval. Samozřejmě vzniknou řeči, že jsou milenci či dokonce tajní manželé! Vše zůstává jen v rovině spekulací, žádné důkazy o románku neexistují. 

A další roky? Ještě těžší! 

Anglická revoluce a následná poprava jejího bratra Karla I. v roce 1649 Alžbětu přímo vyděsily. A k tomu každodenní finanční problémy! Nepomůže jí ani její syn Karel Ludvík, který se po podepsání vestfálského míru stává falckým kurfiřtem. Na konci života se na ni přece jen usmálo trochu štěstí. Anglický parlament jí schválil dar 10 000 liber šterlinků a král Karel II., její synovec, ji pozval v roce 1661 do rodné Anglie. Těšila se, jak si tu odpočine. Bohužel po roce zde umírá v náručí svého syna Ruprechta a nejsmutnější na tom je, že právě v den výročí své svatby. Pochovají ji ve Westminsterském opatství, v tradičním pohřebišti jejích předků.

Image

Čtěte také

Bilance třicetileté války: Život po konfliktu, který zachvátil celou Evropu

V padesátých letech byl v jedné z jeskyní vádí Nachal Chever v Judské poušti objeven pozoruhodný papyrus. Odborníci ho nejprve považovali za nabatejský a dlouhou dobu o něj neprojevovali valný zájem. Pak ho v roce 2014 pro vědu znovuobjevila Hannah Cottonová Paltielová z Hebrejské univerzity.

Artefaktu se přezdívá Papyrus Cottonové a s více než 133 řádky textu je tento dokument, jehož stáří je asi 1 900 let nejdelší řeckým textem, který byl kdy nalezen v oblasti Judské pouště. Cottonová Paltielová s týmem spolupracovníků tento dokument nedávno detailně analyzovala a výsledky své práce zveřejnila v odborném časopisu Tyche.

Soudní případ z Judey

Badatelé zjistili, že Papyrus Cottonové obsahuje poznámky žalobců pro proces vedený římskými úředníky těsně před povstáním Bar Kochby (druhé židovské války) v roce 132 našeho letopočtu, včetně rychle sepsaného přepisu samotného soudního slyšení. Text papyru je zapsaný svižným jazykem. Jeden žalobce v textu radí druhému ohledně síly různých důkazů a strategicky předvídá možné námitky.

Podle vědců je tento papyrus výjimečný tím, že nám poskytuje bezprostřední vhled do přípravy a průběhu soudního procesu v provincii Judea, tedy na jihovýchodě Římské říše, které v době vzniku papyru vládl císař Hadrián. Jde o nejlépe zdokumentovaný soudní případ z Judey, tedy kromě soudu Ježíše Krista.

Papyrus Cottonové podrobně popisuje případ týkající se padělání, daňových úniků a podvodného prodeje a propouštění otroků v římských provinciích Judea a Arabia, což zhruba odpovídá modernímu Izraeli a Jordánsku. V případu jsou dva obžalovaní. Gadalias, syn notáře a zřejmě římský občan, měl rozsáhlou kriminální minulost zahrnující násilí, vydírání, padělání a podněcování ke vzpouře. Jeho společník Saulos zorganizoval fiktivní prodej a propuštění otroků, aniž by platil požadované římské daně. Jak soud dopadl, není známo. Je ale možné, že ho přerušila druhá židovská válka z let 132–135 našeho letopočtu.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili tisíce psaných poznámek z časů starověkého Egypta