Tragédie českého venkova: O kolektivizaci českého venkova promlouvají dobové dopisy
Političtí předáci ještě po únoru 1948 tvrdili, že „u nás kolchozy nebudou“. O tři roky později se venkov začal měnit. Co se odehrávalo na vesnicích i v hlavách rolníků? Unikátní pohled nabízejí zprávy pracovníků ministerstva vnitra, sestavené z tajně otevírané soukromé korespondence.
Rozorávání mezí, společné žně a usměvavé traktoristky, ale také tuční sedláci vykořisťující bezzemky a sabotující budování socialismu. Takto černobíle zobrazovala komunistická propaganda československý venkov v dobách kolektivizace. Co se ale odehrávalo na vesnicích i v hlavách rolníků ve skutečnosti? K „hlasům zdola“ se lze přiblížit pomocí unikátního pramene – zpráv pracovníků ministerstva vnitra sestavených z tajně otevírané soukromé korespondence.
Kolchozy prý nebudou
Na konci padesátých let měl za sebou český a slovenský venkov již téměř deset let nelítostných bojů o zítřek. A přitom po skončení druhé světové války vypadalo vše tak optimisticky. Majetek konfiskovaný Němcům či kolaborantům byl prostřednictvím komunisty řízeného ministerstva zemědělství rozdáván v rámci pozemkové reformy bezzemkům a malým rolníkům.
Zemědělská politika KSČ byla ještě v prvních měsících po převzetí moci v únoru 1948 postavena na prohlášeních, že „u nás kolchozy nebudou“ a že „půda patří těm, kdo na ní pracují“. Jenže už na podzim 1948 byla přijata teze o „zostřování třídního boje“, vesnice měly být co nejrychleji „socializovány“, soukromé hospodaření nahrazeno kolektivním a rolníci museli vstupovat do jednotných zemědělských družstev (JZD). Nešlo však o známá předválečná svépomocná družstva, ale o napodobeniny kolchozů, které postupně přecházely pod plnou správu státu.
Sedláci, hospodařící na svých statcích po generacích předků, ale i menší rolníci, těšící se z poválečných přídělů půdy, však o něčem takovém nechtěli ani slyšet, členy KSČ nevyjímaje. Proti odpůrcům kolektivizace nasadily mocenské složky všechny prostředky, včetně hrdelních procesů a posílání do táborů nucených prací, na agitátory se dokonce střílelo. Jen od srpna 1950 do března 1951 bylo za pomoci speciálních trestních komisí odsouzeno na 50 tisíc soukromých zemědělců za neplnění dodávek a sabotáž!
„Socializace“ vesnice
V rámci takzvané Akce K (1951–1954) se StB zaměřila na velké a vlivné sedláky s výměry půdy nad 20 hektarů a později i méně, tedy na „vesnické boháče“ neboli „kulaky“ (slovo převzaté z ruštiny, v níž znamená pěst). „Rozkulačení“, které bylo třídním bojem, znamenalo především konfiskaci většiny majetku a vysídlení za hranice okresu, často z hodiny na hodinu. Připomínalo protektorátní opatření proti Židům a poválečná proti českým Němcům. Vyskytly se i případy sedláků, kteří se raději v rodových statcích oběsili.
V březnu 1953 zemřeli Stalin i Gottwald a krátce nato nový československý prezident Antonín Zápotocký veřejně kritizoval násilnou kolektivizaci. Zdálo se, že trvalý tlak na rolníky poleví. Avšak na rozdíl od Polska či Maďarska byla u nás válka proti vesnici již v roce 1955 rozpoutána nanovo. Začalo poslední a rozhodující dějství tragédie tradičního venkova, během něhož byl zlomen odpor takřka všech zemědělců. Na konečném vítězství státní moci se aktivně podíleli samotní členové venkovských komunit, sousedé, kteří psali drtivé posudky, udávali či rozkrádali opouštěné majetky.
A právě na venkov v letech 1957–1958 nás zavedou zprávy o „socializaci vesnice“ vypracované ministerstvem vnitra na základě takzvané prověrky korespondence, jež byly určeny pouze nejvyššímu vedení KSČ. Pracovníci vnitra otevírali ohromné množství korespondence, jen za srpen 1958 prošli 319 665 listovních zásilek, a vypisovali z ní informace, které pomáhaly členům politbyra porozumět myšlení rolníků a následně podnikat kroky lépe odpovídající poměrům na vesnicích. Dnes představují přesvědčivý a výjimečný zdroj veřejného mínění na venkově. Pisatelé dopisů byli většinou doposud soukromě hospodařící zemědělci nebo čerství družstevníci, a tak není divu, že se nejčastěji zmiňovali o obnoveném náboru do JZD. Ačkoliv se objevovala i kladná vyjádření, ta negativní dominovala.
Bezmoc a zoufalství
„Při náboru nebylo krveprolévání, ale mnoho slzyprolévání,“ psal jeden rolník z Plzeňska. A bylo proč. Ministerští úředníci zaznamenali tyto nejčastější formy nátlaku a represivních opatření: předepisování nadměrných dodávek, udílení vysokých pokut za jejich nesplnění nebo nedodržení osevních ploch, propuštění z práce či vylučování rodinných příslušníků ze škol, odebírání důchodů, konfiskace majetku a vystěhování, přidělování horších a vzdálenější polí.
Selka z Bechyně psala synovi: „Takový teror snad ještě v dějinách nebyl. To, co nám dělali Němci, jsme chápali, protože to byl nepřítel, ale toto jsou naši lidé [...]. Už jsme z toho celí blázni, jsou tady ti pochopové od středy, rozhlas řve v jednom kuse, volají tam jednoho po druhém a to několikráte, to víš, on se každý zdráhá to hned podepsat, tak ho tam volají stále, až podepíše, jinak hned vystěhovat.“
„Dobrovolný nábor“ do družstev byl přirovnáván ke spiknutí světového rudého židovstva proti křesťanstvu a naplnění biblických proroctví, nebo dokonce k pobělohorským konfiskacím. Tlak mohl mít i více nepřímou podobu. Rolníci byli třeba zesměšňováni místním rozhlasem za to, co při náborech v zasedacích místnostech říkali. Vstup do družstva byl vysvobozením od šikany, zastrašování i pokut za někdy smyšlené neplnění dodávek. Rolníci si ho vykládali jako dějinnou nutnost („družstvo voní jako krchov, žádnému se tam nechce, ale všichni tam musí“), ale také jako konec dřiny pro sedláky, jak psala rolnice Berta Síčová z Kratonoh v hradeckém kraji: „Tak už jsme v družstvu, už jsem to podepsala, ať už máme pokoj. No já myslím, že pro nás to bude vysvobození od těch kluků selskej [...], to víte, oni choděj jak zmoklé slepice, to na ně také došlo, ne jenom tržit a hrabat koruny. [...]. Co jsem se nadřela a tak když budu zdravá, budu moci dělat, takže přeci něco budu mít.“
Všemi prostředky
Silně působilo i přemlouvání ze strany dětí či příbuzných, žijících ve městech a pracujících v továrnách. Hlavně mladí a muži raději odešli do lépe placeného průmyslu, neboť v družstvech „len somári robia“. Mladá studentka psala z Pardubic tatínkovi do Uhelné Příbrami u Chotěboře: „[...] tak už se proti tomu nestav, protože mne by odsud vyhodili, jak to dělají všude.“
Zaměstnanci Svitu Gottwaldov dostali mimořádnou čtrnáctidenní dovolenou, aby odjeli přesvědčit své rodiče ke vstupu do JZD, jinak jim hrozil vyhazov. Někteří blízcí však radili nepodepisovat! Hlasy odporu proti družstvům živily naděje na brzký ekonomický krach komunismu či „dekolektivizace“ v Polsku. Časté byly negativní zkušenosti s JZD. Družstevníci psali, že „v radiu se pořád životní úroveň zvyšuje“, ale oni ve skutečnosti chudnou kvůli špatnému hospodaření násilím vytvořených a rozhádaných JZD – „v družstvu je bordel na kolečkách“.
Zlou krev dělala nová nerovnost. Pisatelé si stěžovali, že do vedení družstev se dostali bývalí velcí sedláci, „a tak už čtyři chalupnice podaly odhlášku z JZD. První byla Štefková, která byla nejvíce pro JZD a její muž je okresní funkcionář KSČ“. V dopisech často zaznívá, že na rolnictvo přišla nová robota, kdy si „páni funkcionáři“ jezdí v autech, rozkazují, nechávají si většinu příjmů a družstevníci, ožebračení o svá pole a za malou mzdu, otročí na cizím „jako za pánů Aušperků“.
Někde se sice i stávkovalo, ale celkově přinesla kolektivizace hlavně více zloby, závisti a rozkolů, jak psala obyvatelka jihomoravské Nosislavi: „Ti malí vyčítají sedlákům v družstvech, že musí dělat na jejich polích, a ti velcí zase říkají, že mají být žebráci rádi, že jim dali majetek, aby měli na čem dělat.“ Družstevní nebylo vlastní, a tak se práce třeba jenom předstírala, nechávala se přivolaným brigádníkům, nebo se kradlo – „nejlíp je těm, kdo umí krást“.
Konec starých časů
Venkované želeli ztráty majetků a „zlaté svoboděnky“, ale přizpůsobovali se a s koncem padesátých let přibývalo i pozitivních ohlasů. Nejčastěji si pochvalovali pokračující mechanizaci práce v družstvech a růst životní úrovně: „Dnes jsou na vesnicích pračky, televisory, Spartaky.“ Léta nejistoty končila: „Myslíte, že Jaroš bude dobrým předsedou, nebo si ho zvolili ti, co chtějí, aby se to rozsypalo? S tím ať nepočítají, to už asi nebude, nevypadá to! Nezbývá než dělat pro to, abychom se alespoň najedli a pro sebe něco měli, až za pár let se to ukáže,“ psala na podzim 1957 „nezjištěná rolnice“ z východních Čech. A ukázalo se. Do roku 1960 již JZD obhospodařovala většinu půdy, a také díky tomu mohl Antonín Novotný slavnostně vyhlásit vítězství socialismu v Československu.
Zůstávaly však pocity deprese z konce svobodného hospodaření („Nic už není našeho, vše patří JZD“) a skepse do budoucna i strach z novot přinášejících bídu a jho: „Budeme národem chudáků, s kterým budou nakládat, jak budou potřebovat.“
Smutek nad brázdami a prázdnými chlévy elegicky popsal rolník z Židlochovic: „Snad ta příroda pláče nad tím zlem. Všichni cítíme takový smutek v duši a chuť k práci žádnú. Pěkná vyhlídka do budoucna ten kolektivní život.“ Nebo jeden nový družstevník od Pardubic: „Člověku je jako po vyhoření. Mně je jako bych chalupu propil.“ Venkov tak, jak ho znali autoři dopisů, nenávratně zmizel.
Další články v sekci
Vědí, kde se co šustne: Pětice zvířat s výjimečným sluchem
Člověk vnímá svoje okolí převážně zrakem, ale i pro nás je sluch nesmírně důležitým orientačním smyslem. Mezi živočichy jsou však přeborníci, kteří „umění naslouchat“ posunuli do sfér, které jsou pro nás zcela nedosažitelné.
Další články v sekci
Archeologové objevili v irácké poušti pěstní klíny staré až 1,5 milionu let
Archeologové zkoumají povrch pouště na hranicích Iráku a Sýrie. Podařilo se jim zde objevit stovky dávných artefaktů, včetně pěstních klínů starých až 1,5 milionu let.
Na konci loňského roku se belgická geoarcheoložka Ella Egbertsová ze Svobodné univerzity v Bruselu věnovala průzkumu pouště v irácké oblasti Al-Shabakah. Soustředila se především na místa, kde se archeologický materiál nalézá přímo na povrchu pustiny.
„Práce v terénu byla velmi úspěšná,“ potvrzuje Egbertsová. „Výsledkem je objev celkem sedmi různých paleolitických lokalit v oblasti, jejíž velikost je zhruba 10 krát 20 kilometrů. Jednu z těchto lokalit jsme vybrali k předběžné analýze materiálu z doby kamenné.“
Archeologie v pustině
Egbertsová s kolegy se zaměřili na lokalitu, kde se v době kamenné nacházelo velké jezero. Tamní krajina měla v minulosti mnohem méně pouštní charakter, než je tomu dnes. Badatelé sesbírali více než 850 artefaktů, mezi nimiž jsou i velmi staré pěstní klíny, které mohly vzniknout před zhruba 1,5 milionem let. Průzkum zvolené lokality přivedl vědce k závěru, že si podobný systematický průzkum zaslouží i zbývající z nově objevených nalezišť, kde může být spousta zajímavých nálezů.
Významnou součástí tohoto výzkumu je i školení iráckých studentů archeologie i prezentace výsledků široké veřejnosti. Vykopávky probíhaly podle Egbertsové překvapivě hladce. Výzkum by mohl přispět k pochopení lidské evoluce i ekologie na Arabském poloostrově.
Další články v sekci
Rychleji do hlubin vesmíru: Iontový pohon by se mohl dočkat vylepšení
Superpočítačové simulace přispěly k lepšímu porozumění chování částic v plazmatu vytvořeném iontovým pohonem. Zjištění otevírá cestu k výkonnějším pohonům tohoto typu.
Iontové motory, které využívají k pohonu kosmické sondy proud iontů urychlených elektrickými poli až na desítky kilometrů za sekundu, by nás mohly dostat do vzdálenějších končin Sluneční soustavy. Nepotřebují chemické palivo a obvykle využívají solární energii nebo energii dodanou radioizotopovými termoelektrickými generátory (RTG).
Tento typ pohonu je mnohem efektivnější než klasický chemický raketový pohon. Má ale své mouchy. Některé částice se mohou vracet zpět k sondě a poškodit kriticky důležité komponenty, jako například solární panely nebo třeba komunikační antény.
Simulace iontového pohonu
Chen Cui z americké Univerzity ve Virginii a jeho spolupracovníci se nedávno zaměřili na chování plazmatu tryskajícího z iontového pohonu, které je velmi složité. Využili k tomu pokročilé Vlasovovy simuluace, které prováděli na superpočítači. Výzkum chování plazmatu iontového pohonu zveřejnil odborný časopis Plasma Sources Science and Technology.
„Pokud chceme, aby kosmické sondy s iontovým pohonem zůstaly funkční i na dlouhodobých vesmírných misích, je nutné iontový pohon optimalizovat,“ líčí Cui, který se zaměřuje na kinetické modelování dynamiky plazmatu.
Pokročilé počítačové simulace ukázaly, že elektrony v paprsku iontového pohonu nevykazují předpokládané chování – jejich rychlost a teplota vytvářejí specifické vzory. V paprsku mají podle vědců téměř Maxwellovské rozdělení (tvar zvonové křivky), zatímco v kolmém směru se chovají podle tzv. „top-hat“ profilu. Ten se na rozdíl od běžné zvonové křivky s plynulým vrcholem a pozvolným poklesem, vyznačuje téměř konstantní hodnotou v určité oblasti a poté prudkým poklesem (tvar připomínající klobouk). Výzkum také odhalil nové detaily o toku tepelné energie v plazmovém paprsku.
Podle vědce jde sice o nepatrné částice, jejich pohyb a energie jsou ale zásadní pro výslednou makroskopickou podobu a chování oblaku plazmatu, který je vytvářený iontovým pohonem a zodpovídá za pohyb kosmické sondy. Výzkum mikroskopických částic a jejich interakcí přispívá k poznání toho, jak iontový pohon ovlivňuje příslušné kosmické plavidlo.
Další články v sekci
Johannes Gutenberg: Německý mistr pohyblivých písmen
Jen málo osobností mělo na evropské dějiny takový vliv jako skromný zlatník z Mohuče, který vymyslel nový způsob vytváření knih. Bez přispění Johanna Gutenberga by se tedy vědecká revoluce nejspíš pořádně protáhla.
Svět před Gutenbergem nebyl stejný jako po něm. Výroba knih coby hlavního zdroje středověkého vědění vyžadovala spoustu práce i peněz, tudíž si je mohli dovolit výhradně nejzámožnější jedinci. Většina písařů v opisovací dílně neboli scriptoriu tvrdě pracovala nejméně šest hodin denně a nejlepší z nich často mnohem víc. Přes všechno úsilí však obvykle trvalo opsání jediné bible minimálně patnáct měsíců. Když se pak do práce pustil Gutenberg se svým novým vynálezem knihtisku, zvládl proces mnohonásobně urychlit.
Nevíme přesně, kolik času strávil na každém svazku; během tří až pěti let však s několika pomocníky vytvořil sto osmdesát kopií „knihy knih“, což znamenalo ohromný kvantitativní skok. Jeho žáci později celý postup ještě zefektivnili a zlevnili, čímž na poli šíření informací vyvolali revoluci tak dalekosáhlou, že umožnila Evropě vstoupit do zlatého věku vědy a vzdělanosti.
Vynález knihtisku zmiňuje řada soudobých kronik, včetně „Kronyky czeské“ Václava Hájka z Libočan. „1440. Léta téhož v městě Mohuči muži učení čtyři častokrát se spolu scházejíce o rozličných minulých, přítomných i budoucích věcech mezi sebou rozmlouvání měli […] neb knih bylo málo na světě, a kdož chtěl míti knihy, musel je za veliké peníze koupiti, a neb písaře ustavičně chovati s velikým obtížením. […] Tak dlouho to rozjímali a rozličně se o to pokoušeli, dřevěnými, kostěnými, měděnými literami písma tlačiti počali, naposledy pak cínovými nejlépe se jim trefovalo. A tak pomalu ti dobří muži tu nejprve ze svých hlav a důvtipu to umění, aby se písmo presem tlačilo, vyhledali a dělati začali.“ Další, především německé kroniky pak uvádějí přímo Gutenbergovo jméno.
Otazníky mládí
Narodil se do zámožné rodiny jako Johann Gensfleisch zur Laden zum Gutenberg, ale podle názvu rodového sídla jej už za života zvali zkráceně Gutenbergem. Přesnou podobu „otce knihtisku“ neznáme, neboť se nedochoval žádný portrét a všechna známá vyobrazení vznikla až po jeho smrti. Ačkoliv se obvykle dočteme, že se narodil v německé Mohuči roku 1400, mohlo k tomu dojít kdykoliv mezi léty 1393 a 1406.
Ani místo Gutenbergova narození není zcela jisté. Mimo Mohuč se mohlo jednat také o nedaleké městečko Eltville, kde jeho matka zdědila dům. Spekuluje se, že studoval na univerzitě v Erfurtu, kde existuje záznam o studentovi jménem Johannes de Altavilla, přičemž Altavilla představuje latinskou verzi názvu Eltville. S jistotou však o jeho výchově a vzdělání nelze tvrdit nic. Jeho otec byl váženým mohučským patricijem, pravděpodobně obchodoval se suknem a vedle toho spravoval účty v místní mincovně. Snad právě tam získal mladý Johannes znalosti týkající se odlévání a práce s kovy, které potom v dospělosti tak skvěle zúročil.
Počáteční pokusy
První pokusy s tiskem prováděl Gutenberg během osmiletého pobytu ve Štrasburku, kdy se živil jako zlatník. Zároveň tam založil dílnu na výrobu zvláštních zrcátek s obroučkou z cínové slitiny, jež měla mít moc zachycovat a zesilovat světlo z posvátných relikvií. Proto si je lidé při náboženských procesích připevňovali na klobouky. Naneštěstí se však pouť, pro niž byla zrcátka určena, musela o rok odložit kvůli jakési katastrofě – snad povodním či morové epidemii – takže se Gutenberg dostal do finančních problémů. A ty ho pak provázely po celý život.
Nevíme přesně, kdy jej napadlo tisknout texty, ale prvotní pokusy se mohly odehrát již roku 1436. V té době už se pomocí dřevěných vyřezávaných desek běžně tiskly levné pamflety či odpustky. Jejich výroba však byla pracná a nedovolovala žádnou flexibilitu – nový text se musel znovu vyřezat z jednoho kusu. Rytí do dřeva či kamene se používalo celá staletí před Gutenbergem v Číně i v Japonsku, a Korejci dokonce našli způsob, jak desky rozložit na jednotlivé znaky. V zásadě se jednalo o stejný princip, s jakým později přišel německý vynálezce, ačkoliv neexistuje důkaz, že by o dané technice věděl. Naopak ho ovšem mohl inspirovat tzv. slepotisk, používaný k výzdobě knižních vazeb gotických kodexů: Nápisy se skládaly pomocí kovových kolků s písmeny, jež se poté nahřívaly a vtlačovaly do kůže.
Přes překážky ke knihám
Každopádně když se Gutenberg někdy mezi léty 1444 a 1448 vrátil do Mohuče, velmi brzy si díky výpůjčce od švagra zařídil tiskařskou dílnu. V té době už měl nejspíš o svém vynálezu alespoň v hrubých obrysech jasno, protože musel vyřešit celou řadu dílčích technických problémů, aby dosáhl komerčně využitelných výsledků. Předně musel vymyslet způsob odlévání jednotlivých písmen, tzv. typů, tak aby měla zcela shodnou velikost. Musel navrhnout písmo a nechat vyrobit matrice všech znaků. Důležité bylo mít odzkoušenou slitinu, která se dala snadno odlévat, a přitom se vzniklé typy nesměly při tisku deformovat. Gutenberg vyzkoušel čisté olovo i měď, ale nakonec z jeho pokusů vzešla slitina olova, cínu a antimonu.
Další problém spočíval v inkoustu. Tehdejší inkousty běžně používané pro rukopisy vznikaly na vodní bázi a na kovové typy by nepřilnuly. Gutenberg proto vytvořil černou barvu na olejovém základě, která svou kvalitou a vlastnostmi neměla obdoby. Nanášela se zvláštními tampony na hůlkách, jež se později staly symbolem nejednoho tiskaře. A konečně bylo také nutné vymyslet, jak spolehlivě otisknout text na papír – k čemuž Gutenberg použil upravený vinařský lis, vyrobený na míru. To vše se skrývá za prostým konstatováním Jana Kollára, který v roce 1840 napsal: „Po mnohých průbách a zkouškách vynalezl litery pohyblivé, které se skládati a rozebrati, a netoliko jeden, ale mnohokráte a pro všelijaké knihy potřebovati mohou.“
První tisky
Gutenberg ani jeden svůj výtvor neoznačil jménem či místem vydání, a o jeho pracích tudíž panuje nejistota. První tisk se mu zdařil možná už v roce 1445 nebo 1446 a na nejstarší dochovaný počin aspiruje hned několik kandidátů. Patří mezi ně i německý fragment pojednávající o posledním soudu, zvaný též zlomek knihy Sibyliny, dále odpustkový list o 31 řádcích a kalendář na rok 1455. Je ovšem možné, že už od roku 1451 vydělával Gutenberg opakovaným vydáváním Donatovy latinské gramatiky Ars minor, což byly útlé brožury obsahující asi tucet pergamenových listů.
Počáteční úspěchy pomohly Gutenbergovi získat přízeň bohatého mohučského obchodníka Johanna Fusta. Ten mu s příslibem vysokých výnosů půjčil osm set guldenů na rozšíření dílny a dalších osm set vložil do společného podniku coby podílník. I když o něm některé prameny hovoří jako o lichváři, šestiprocentní úrok vypovídá spíš o tom, že šlo o solidního investora. Tiskař každopádně mohl rozšířit dílnu a někdy v roce 1452 zahájil se svým pomocníkem Peterem Schöfferem práci na první tištěné knize, výpravné latinské bibli.
Bible o 42 řádcích
Na každé stránce Gutenberg vysázel ve dvou sloupcích 42 řádků, proto se zmíněná bible označuje jako „dvaačtyřicetiřádková“. Její celkový náklad se odhaduje na 150–180 svazků, přičemž asi čtvrtina byla vytištěna na pergamenu a tři čtvrtiny na papíru z Itálie. Během práce na bibli dílna zřejmě přežívala díky tisku odpustků pro církevní instituce, které vydávala v mnohatisícových nákladech. V jednom případě šlo nejméně o 190 tisíc kusů.
Práci na bibli Gutenberg dokončil v roce 1456, ale krátce předtím mu byla dílna s veškerým zařízením zabavena, protože nezvládal svému věřiteli splácet půjčku. Fust poté získaný podnik úspěšně provozoval spolu s Schöfferem. Soud mu také přiřkl polovinu vytištěných biblí a obchodník poslal svého agenta do Paříže, aby je prodal. Dotyčný však nebyl obeznámen s okolnostmi jejich vzniku a vydával je za rukopisy, i když je nabízel za podezřele nízkou cenu. Pařížany kvalita svazků překvapila, a prodejce tak slavil úspěchy.
Kupci si ovšem záhy všimli, že jsou všechny kodexy naprosto stejné. Zrodilo se tak podezření, že vznikly nějakým nepřirozeným způsobem, a nad nebohým obchodníkem se dokonce vznášelo obvinění z čarodějnictví. Aby tedy zbytek biblí rychle udal, snížil cenu na polovinu – což se však nelíbilo těm, kdo si je už předtím koupili za plnou částku, a chtěli své peníze nazpět. Agent se proto musel zachránit spěšným útěkem z města.
Po zásluze dvořanem
Po zabavení podniku se Gutenberg nevzdal. Snad tam pracoval dál pod Schöfferovým vedením a podílel se ještě na tisku několika knih. Je také možné, že v Mohuči provozoval druhou tiskárnu, zaměřenou na svůj někdejší osvědčený sortiment: levné školní učebnice, odpustky a kalendáře. V roce 1462 však Adolf II. Nasavský město vyplenil, Gutenberg o své jmění přišel a musel uprchnout. Usadil se v Eltville, ale když se – snad ještě koncem téhož roku – poměry uklidnily, do Mohuče se vrátil.
Ani poté nezahálel a až do své smrti tam provozoval tiskárnu, i když v ní ke konci sám už nepracoval, protože přišel o zrak. Předtím se však ještě podílel na přípravě tisku latinsko-německého slovníku Catholicon. V roce 1465 jej mohučský kurfiřt, již osleplého, jmenoval za zásluhy o knihtisk svým dvořanem a byly mu přiznány doživotní naturální požitky jako jídlo, víno a také oblečení odpovídající jeho postavení. Johann Gutenberg zemřel v Mohuči 3. února 1468, aniž mohl plně docenit revoluci, kterou sám spustil.
Šílené konspirace
Nedlouho po rozšíření věhlasu knihtisku se vyrojily divoké spekulace, kdo za vynálezem vlastně stojí. Jedna jej přisuzovala štrasburskému tiskaři Johannu Mentelinovi, kterému prý Gutenberg jeho nápad před návratem do Mohuče zcizil. Od roku 1568 se zas Holanďané snažili přisoudit zásluhy svému krajanovi Laurensi Janszonu Costerovi, žijícímu v 15. století. O dvě století později pak františkán Antonio Cambruzzi uváděl, že knihtisk vynalezl kolem roku 1456 lékař a básník Panfilo Castaldi v italském Feltre, kde od něj novinku odkoukal jistý Fausto Comesburgo. A v roce 1668 dokonce Jiří Kruger tvrdil, že podle tradičního podání vznikl knihtisk na hoře Sinaj a že se o jeho využití přičinil hlavně jezuitský řád. Pod vlivem českých jezuitů se také od 2. poloviny 17. století šířila teorie, že se Gutenberg narodil v Kutné Hoře neboli Kuttenbergu.
Další články v sekci
Nově objevený blízkozemní objekt může v roce 2032 zasáhnout Zemi
Astronomové zachytili potenciálně nebezpečný blízkozemní objekt, který by v roce 2032 mohl zasáhnout Zemi. Zda se tak stane, se nejspíš dozvíme až za tři roky.
Na konci loňského roku prolétl ve vzdálenosti zhruba 800 tisíc kilometrů od Země objekt označovaný jako 2024 YR4. Následná analýza jeho trajektorie ukázala, že existuje možnost jeho srážky se Zemí v roce 2032. Zda k tomu skutečně dojde, se ale pravděpodobně dozvíme nejdříve v roce 2028, kdy bude opět pozorovatelný.
Pravděpodobnost srážky 2024 YR4 se Zemí je nyní podle vědců malá (1,6 %) a v rámci Turínské stupnice, sloužící ke kategorizaci nebezpečí dopadu blízkozemních objektů, je hodnocen stupněm 3 (stupnice má 10 bodů, přičemž 0 označuje nulovou nebo nepatrnou pravděpodobnost srážky, 10 jistou srážku). Přesto jde o nejvyšší hodnocení za posledních 20 let. Jako rizikovější byla v roce 2004 hodnocena stupněm 4 jen planetka Apophis, s pravděpodobností srážky 2,7 % v roce 2029.
Soudný den se nekoná
Pokud by ke srážce 2024 YR4 se Zemí v roce 2032 skutečně došlo, neznamenalo by to globální katastrofu. Podle astronoma Johna Tonryho by dopad uvolnil energii odpovídající 10 megatunám TNT, což by vedlo ke zničení všeho v okruhu 3–4 km a k vážným škodám v okruhu do 10 km od místa dopadu. Následky srážky by byly pochopitelně vyšší, pokud by objekt dopadl do hustě obydlených oblastí.
40 až 100 metrů velký objekt 2024 YR4 by se podle vědců mohl při vstupu do atmosféry rozpadnout, podobně jako meteoroid, který způsobil Tunguzskou katastrofu v roce 1908, která zdevastovala 2 150 km sibiřského lesa nebo jako meteoroid v roce 2013 nad ruským Čeljabinskem.
Astronomové se nyní snaží najít starší snímky 2024 YR4, které by více prozradily o jeho trajektorii a pomohly potvrdit nebo vyloučit možnost dopadu. Zatím se ale žádné starší záznamy nalézt nepodařilo a 2024 YR4 se rychle vzdaluje od Země. Letos v dubnu přestane být pro pozemské teleskopy viditelný a další pozorování budou možná až v roce 2028, což bude pravděpodobně poslední šance ověřit jeho dráhu před možným střetem se Zemí.
Další články v sekci
Zeptej se vědce: Proč máme „husinu“ a jak vzniká?
Husí kůže je fyziologická reakce těla na intenzivní emoce, chlad nebo nečekané podněty, kterou sdílíme se zvířaty. Jakým způsobem vzniká?
Husí kůže se objevuje, když zažíváme intenzivní emoce – euforii, vzrušení, ale také strach či znechucení. Naskočí nám, když slyšíme krásnou hudbu, ale například i při škrábání nehty po tabuli nebo při pocitu chladu. Vzniká v důsledku kontrakce drobných svalů, jež se nacházejí ve folikulech neboli koříncích chloupků: Sval se stáhne a způsobí vztyčení chlupu.
Zmíněný reflex neovládáme vůlí a tvoří součást reakce „bojuj, nebo uteč“. Zajímavé je, že někteří lidé si dokážou husí kůži navodit vědomě; daná vlastnost se ovšem zdá být vrozená a nedá se naučit. Jedná se o fyziologickou reakci těla a sdílíme ji s mnoha živočichy, včetně opic, hlodavců, koček či dikobrazů. Zvířata se pomocí husí kůže a naježení opticky zvětšují, aby zastrašila predátory. Chrání se tak ovšem i před chladem: Regulují množství vzduchu v srsti, a tím také její izolační vlastnosti.
Husí kůži v důsledku příjemných dotyků, hudby, sledování hororu nebo špatných zpráv dobře známe. Méně už se však ví, že může představovat i symptom některých onemocnění, například epilepsie. A také se typicky objevuje při detoxikaci od opiátů. Je možné, že její výskyt u lidí patří k „pozůstatkům evoluce“, kam řadíme třeba i zuby moudrosti, a podle předpokladů časem vymizí.
Za Zeptej se vědce odpovídala RNDr. Zuzana Paračková, Ph.D., Ústav imunologie, Fakultní nemocnice v Motole a 2. LF UK
„Zeptej se vědce“ je projekt skupiny odborníků, kteří na odpovídají za zvídavé dotazy. Zdroje, o které se odborník opírá, najdete na webu zeptejsevedce.cz
Další články v sekci
Olovo nad Koreou: Protivzdušné kulomety a kanony KLDR
Jestliže se hovoří o letecké válce nad Koreou, zpravidla se tím myslí vzdušné souboje, ale největší hrozbu pro letadla jednotek OSN ve skutečnosti představovaly nepřátelské systémy protivzdušné obrany.
Období mezi světovými válkami přineslo obrovský rozvoj letectva, a zvláště bombardéry budily veliký strach, na který se proto logicky reagovalo pokrokem v oblasti protivzdušné obrany. Ta se prudce rozvíjela také během druhé světové války. Na scéně se objevily větší a výše střílející těžké kanony, zatímco obranu proti letounům v malých výškách měly zajišťovat rychlopalné zbraně menších kalibrů. Začaly experimenty s úplně novými technologiemi, mezi něž patřily například přibližovací zapalovače, počítače pro řízení palby nebo protiletadlové rakety. Některé se za druhé světové války uplatnily jen omezeně, ovšem příležitost pro jejich rozsáhlé využití brzy nabídl konflikt na Korejském poloostrově.
Postupné budování obrany
V momentu propuknutí války 25. června 1950 vlastnila Korejská lidová armáda, jak se jmenovaly a dodnes jmenují ozbrojené síly Korejské lidově demokratické republiky, pouze malý počet speciálních protiletadlových zbraní. Nebylo tedy žádnou vzácností, když se americké nebo britské letouny v malých výškách stávaly cíli hromadné střelby z obyčejných pušek severokorejských vojáků. Zlepšení se dostavilo až po intervenci čínských „dobrovolníků“, neboť tyto jednotky měly kolem 130 sovětských kanonů kalibru od 25 do 76,2 mm a velké počty 12,7mm kulometů, jež náležely do výzbroje čínských pěších divizí.
Intenzita působení letounů OSN však stále rostla a severokorejští i čínští generálové opakovaně posílali žádosti o podporu do Moskvy. Po počátečním váhání se Josif Stalin rozhodl vyhovět a poskytl expediční kontingent ze struktury sovětského letectva a protivzdušné obrany. Zdaleka nejznámější položku tvořily slavné stíhací letouny MiG-15, poněkud méně známým faktem je, že do KLDR zamířily také protiletadlové zbraně s obsluhami, jež ale často oblékaly severokorejské uniformy a používaly krycí jména.
První protiletadlové jednotky dorazily ze SSSR na místo určení v prosinci 1951 a pokračovala i expanze protiletadlového arzenálu čínských vojsk. Z toho poté ovšem vznikaly i problémy vyplývající nejen z jazykové bariéry, ale také ze skutečnosti, že trojice komunistických armád měla odlišné systémy velení. Jejich spolupráce proto často příliš nefungovala a opakovaně docházelo k „přátelské palbě“, neboť severokorejští a čínští vojáci nezřídka stříleli na sovětské stíhačky, jejichž přítomnosti ve své oblasti nebyli předem informováni, takže se domnívali, že jde o nepřátelské stroje. Protivzdušná obrana na území severně od 38. rovnoběžky se ale stále rozrůstala z hlediska kvantity i kvality, protože SSSR poslal také nejtěžší kanony a vyšší počet radiolokátorů. Ty poté řídily i palbu zbraní menších kalibrů, a proto měla na konci války radarové navádění už zhruba polovina kanonů.
Kulomety pro malé výšky
Početně však v severokorejské protivzdušné obraně pořád převažovaly kulomety, neboť pro letouny v malých výškách představovaly značnou hrozbu i zbraně „puškové“ ráže 7,62 mm. Na vzdušné cíle proto občas pálily sice konstrukčně zastaralé, ale vysoce spolehlivé kulomety na principu Maxim, tedy sovětské zbraně PM vz. 1910 na dvoukolové lafetě. Jejich zdánlivě překonané vodní chlazení nabízelo i jednu důležitou výhodu – pokud se poblíž nacházel zdroj vody a obsluha měla dost nábojů, dalo se pálit takřka nepřetržitě, kdežto modernější vzory vyžadovaly častou výměnu zahřátých hlavní. (Z téhož důvodu jsou maximy mimochodem dosud velice oblíbené i na Ukrajině jako zbraně proti ruským „sebevražedným“ dronům.)
Běžně se uplatňovaly také novější kulomety SG-43 systému Gorjunov, které střílely stejným nábojem jako maximy, tedy 7,62×54 mm, ale už měly vzduchové chlazení a výměnné hlavně. Kromě původní sovětské podoby se užívaly i čínské kopie jménem Typ 53. Zajisté nejběžnější design kulometu v Korejské lidové armádě a v čínských „dobrovolnických“ silách ale představovala proslulá „duška“, tedy sovětský kulomet DŠK vz. 1938 ráže 12,7×108 mm, dále jeho modernizovaná verze DŠKM a čínská kopie Typ 54. Šlo o opravdu vynikající zbraň, která se osvědčila v řadě rolí a dodnes se používá po celém světě (a stejně jako maxim si vede skvěle proti ruským dronům nad Ukrajinou).
V průběhu války rozšířily arzenál kulometů ještě sovětské zbraně KPV kalibru 14,5×114 mm, a to zejména v protiletadlových podobách, jež se označují jako ZPU (zenitnaja pulemjotnaja ustanovka, protiletadlové kulometné zařízení). Jde o trojici lafet pro jeden, dva nebo čtyři kulomety, jež se podle počtu nazývají ZPU-1, ZPU-2 a ZPU-4. Sovětská armáda je zavedla v roce 1949 a nejčastěji se instalují na tažené přívěsy, byť se běžně objevují také na nákladních automobilech.
Kanony s vysokou kadencí
V nepříliš dlouhém seznamu typů protiletadlových kanonů, které patřily do arzenálu Korejské lidové armády už na počátku války, figuruje také sovětská 25mm zbraň vz. 1940, známá i pod podnikovým pracovním označením 72-K. Šlo o výsledek velmi dlouhé a komplikované snahy sovětských konstruktérů vytvořit samočinný protiletadlový kanon malé ráže, která se datovala již do druhé poloviny 20. let, přinesla však použitelné výsledky až na konci 30. let. To ostatně dokazuje i označení kanonu, které odkazuje na jeho zavedení do služby v roce 1940. Kanon se používal k palbě na vzdušné cíle ve výšce do 2 000 m a vedle standardních pozemních lafet se objevoval i například na obrněných vlacích či lodích, nikdy si však nezískal velkou oblibu a mnozí odborníci dnes hodnotí celou tuto konstrukci jako omyl.
Severokorejská armáda obdržela několik desítek kusů včetně určitého počtu systémů s dvojicí zbraní na jedné lafetě, ale ani v jejích službách se tyto kanony neukázaly jako právě účinné. Jejich nepříliš dobré výsledky navíc velmi kontrastovaly s vysokou efektivitou jiné, mnohem podařenější automatické zbraně, jež se poté stala hlavním obranným prostředkem proti letadlům v malých výškách.
Šlo o 37mm kanon vz. 1939, známý též jako 61-K. Kromě verze s jednou zbraní se vyrábělo rovněž „dvojče“ a obě provedení byla licenčně produkována v Číně jako Typ 55, respektive Typ 65. Kanon nabízel praktickou kadenci až 170 ran za minutu, obvykle sloužil pro střelbu na letouny ve výškách do 3 000 m a osvědčil se rovněž proti pozemním cílům. Mezi jeho přednosti patřil též lehký čtyřkolový podvozek, díky kterému se snadno přesouval, a proto mohli severokorejští vojáci neustále vytvářet nové a nové „protiletadlové pasti“, tedy dobře maskované pozice, z nichž se pálilo na letouny OSN. Podobně jako kulomety se „sedmatřicítky“ používaly též pro střežení důležitých zásobovacích tras, tedy zejména některých silnic a železničních tratí.
Další články v sekci
Čínský čtyřkolový robot Lynx předvádí úžasné kousky na sněhu
Obratný čínský robopes Lynx si poradí s rozmanitým terénem. Dovádí na sněhu i ve vodě a poradí si i s překážkami.
S nejrůznějšími čtyřnohými roboty se setkáváme již řadu let. Ukázalo se, že jde o praktický design, který se může uplatnit ve velmi různých aplikacích, od bojových robotických psů vybavených plamenometem či dalekonosnou puškou, až po medicínské robopsy, kteří zasahují při pandemiích.
Lynx čínského výrobce robotů Deep Robotics patří k pozoruhodné podskupině robotických psů, kteří jsou vybaveni koly. Na každé ze čtyř končetin mají kolo, což podstatně mění jejich pohyblivost. Lynx může svižně jezdit, ale také chodit či přelézat překážky, když zablokuje pohyb svých kol.
Terénní robot na kolech
Jak se ukazuje, tento typ pohybu lze velmi dobře, a také zábavně využít. Deep Robotics vypustili atraktivní video, v němž je jasně vidět, jak si Lynx dokáže poradit s různými typy terénu. Dovádí na sněhu, na kamenné suti i ve vodě. Výtečně skáče přes překážky, a také zdatně balancuje.
Není sice jasné, nakolik jsou výkony, který Lynx předvádí na videu, výsledkem poctivého řízení s dálkovým ovládáním anebo zda jde o náročně předem naprogramované pohyby pro účely mediálního výstupu, kterých by běžný uživatel jinak nedosáhl. Každopádně se zdá, že Lynx je opravdu šikovný.
Dostupných informací není mnoho. Necelý metr dlouhý robot váží okolo 30 kilogramů a je schopen uvézt až 12 kilogramů nákladu. Pohybovat se dokáže rychlostí až pěti metrů za sekundu a s bateriemi, jejich výdrž je zhruba tři hodiny, má dosah 15 kilometrů. Robot Lynx je již na trhu a lze ho pořídit za 17 999 dolarů (asi 435 tisíc Kč).
Další články v sekci
Kyselá pochoutka: Za šťavnaté citrony platili císaři antického Říma ohromné sumy
Dávný příchod citrusů do Středomoří způsobil senzaci. Žlutavé plody nezvyklé vůně byly žhavou a draze placenou novinkou. Dovolit si je mohli jen ti nejmovitější!
Jak se před dvěma tisícovkami let dalo ukázat, že „na to máte“? Repertoár nejrůznějších symbolů bohatství a moci byl sice pestrý, ale ne nevyčerpatelný. Během gladiátorských her, které sponzorujete, mohou třeba účinkovat žirafy nebo nosorožci dovezení z Afriky. Můžete při jejich sledování pojídat olivy z Kyklad a opájet se vonnými esencemi z Dálného východu. Pokud vám ale na zlatých mísách s občerstvením chybí pár citronů, dojem na nikoho neuděláte! Podivné žluté koule s tuhou slupkou byly totiž společensky hodnoceny nejlépe.
Do Středomoří je dovezli první kupci krátce po začátku nového letopočtu. Tento artikl se jim vyloženě vyplácel. Zboží původem z jihovýchodní Asie šlo totiž na dračku. A to přes to, že je kupci převáželi spíše jako odpuzovače hmyzu. Dokládá to archeoložka Dafna Langgutová, která na univerzitě v Tel Avivu pracuje jako archeobotanička. V průběhu let zmapovala dávný výskyt citrusových plodů ve významné části pobřeží Středozemního moře. Zkoumala vše: od spálených zbytků, zrníček pylu a semen až k pozůstatkům plodů. Zaměřila se i na zmínky v textech, na vyobrazení na dobových freskách a mincích. Všechny nálezy pak zařadila do časové osy odpovídající jejich konzumaci. Výsledek? Citrony byly zpočátku k nalezení výhradně u těch nejbohatších patricijů.
Po ovoci je poznáte
„Dnes jsou aleje citrusů běžnou součástí měst v celé středomořské oblasti, jde o jedno z nejčastěji pěstovaných druhů ovoce,“ říká Langgutová. Nebylo tomu tak vždy. Zvyk pěstovat tyto exotické stromy se tu uchytil jako reakce na jejich vzácnost i na nenaplněnou poptávku. „Lidé, kteří si nemohli dovolit zboží z dovozu, a chtěli prezentovat své bohatství a postavení, postupně zkoušeli pěstovat citrusy i ve Středomoří. Jejich sláva se tak šířila a v průběhu milénia se ze symbolu movitosti stal ekonomicky zajímavý byznys.“ To se ostatně týkalo všech citrusových plodů v regionu. Žádný z nich ale nikdy nepřekonal slávou žluté zlato – citrony.
Není divu. Před příchodem zahraničních kupců byl jediným citrusem dostupným na římském trhu tzv. etrog. Hrubé plody z oblasti dnešního Izraele, suché a bez šťávy, se tu vyskytovaly už zhruba od 4. století př. n. l. Vážili si jich i Peršané, ale spíše pro jejich vůni než chuť. K jídlu se skutečně moc používat nedaly.
„V prvních letech nového tisíciletí, tedy v časech Ježíše Krista, se poprvé objevily skutečné citrony,“ říká Langgutová. Jejich nález byl potvrzen v hledišti jednoho z veřejných řečnišť na klíčovém římském náměstí Forum Romanum. „Citronů si lidé vážili pro jejich léčivé vlastnosti, symbolický význam, vůni a vzácnost. Právě jejich unikátnost z nich učinila oblíbený artikl – rozhodně víc, než jejich kulinární kvality.“
