Alarmující zjištění: Mikroplasty se kumulují v lidském mozku
Výzkum vzorků mozkové tkáně prozradil, že za posledních osm let se zvýšilo množství mikro a nanoplastů v mozku o hrozivých 50 procent.
Mikro a nanoplasty, tedy nepatrné kousky různých plastů, které jsou dnes všudypřítomné v prostředí, si našly cestu i do lidských těl. Byly nalezeny v prakticky každém orgánu, kde po nich vědci pátrali. Výjimkou bohužel není ani lidský mozek. Jak ukázal nedávný výzkum odborníků americké Univerzity Nového Mexika, mozek je dokonce zřejmě zasažený mikroplasty podstatně více než další orgány.
Toxikolog Matthew Campen a jeho spolupracovníci zjistili, že se mikroplasty nacházejí v lidském mozku v mnohem vyšších koncentracích než jinde. Hromadění neparných kousků plastů navíc zřejmě narůstá v čase. Za posledních osm let se jejich množství zvýšilo o 50 procent. Zneklidňující výzkum publikoval vědecký časopis Nature Medicine.
Mozky prošpikované plasty
Badatelé v tomto případě analyzovali vzorky Úřadu soudního lékařství Nového Mexika. Podle zákona musejí skladovat vzorky z pitev po dobu sedmi let. Campen s kolegy prozkoumali vzorky z roku 2016 a porovnali je se vzorky z loňského roku. Všechny studované vzorky pocházejí z frontální oblasti mozkové kůry, tedy za očima a čelem.
Analýzy odhalily částice celkem 12 různých druhů plastů, přičemž nejběžnější byl polyetylén. Pozorování transmisním elektronovým mikroskopem ukázala, že se v mozcích nacházejí i shluky ostrých kousků plastů, které měří 200 nanometrů i méně a jsou tak svou velikostí srovnatelné s viry. Podle vědců mohou částice této velikosti projít hemorrhagickou bariérou, která chrání mozek.
Za velmi závažné vědci považují i zjištění, že lidé, jimž byla diagnostikovaná demence, mají ve srovnání s ostatními v mozku až desetkrát více mikroplastů. Výzkum sice nemohl ukázat, zda jde o příčinnou souvislost a mikroplasty se mohou v mozku hromadit až jako důsledek choroby, ale rozhodně bude nutné případnou roli mikroplastů v rozvoji demence důkladně prozkoumat.
Další články v sekci
Panovníci za mřížemi: Kteří čeští králové a knížata skončili ve vězení?
Královská koruna svému nositeli nezaručovala, že nemůže skončit za mřížemi. Některé korunované hlavy se o tom přesvědčily na vlastní kůži.
Obvykle jsou to panovníci, kteří posílají do vězení své poddané nebo protivníky. Někdy se však karta obrátí a za mřížemi skončí vládce sám… V lepším případě jen na nějaký čas.
Rostislav I.
V době Rostislavovy vlády spadala Velkomoravská říše do sféry vlivu sousední větší Franské říše. Jako synovec Mojmíra I., Rostislav byl na knížecí stolec Velké Moravy dosazen právě východofranským panovníkem Ludvíkem Němcem. Ten se domníval, že jej Rostislav bude z vděčnosti poslouchat a bude jednat v jeho zájmu. Nicméně, velmi se mýlil a podcenil ambice mladého moravského knížete. Rostislav se Ludvíkovi vzepřel, v roce 850 s východofranskou říší přerušil veškeré styky a naopak začal na Velkou Moravu zvát odpůrce Franků a Ludvíkovy nepřátele. Nakonec se proti Ludvíkovi dokonce spojil s jeho vlastním ambiciózním synem Karlomanem, vládcem oblasti dnešního Rakouska. Ludvík se však nedal a vydal se obnovit své postavení hlavy rodiny silou a Karloman byl nucen se otci podvolit.
Nakonec Rostislav skončil tak, jak se sám na trůn dostal – zásahem zvenčí a podrazem od vlastního příbuzného. Umožnil svému synovci Svatoplukovi, aby se spolu s ním podílel na vládě. Ale Svatopluk chtěl víc, chtěl vládnout sám. Za Rostislavovými zády se pokusil o možném nástupnictví vyjednávat s východofranskou říší. Když to Rostislav zjistil, velmi se rozzuřil, ale také lekl. Rozhodl se vyřešit situaci radikálně: připravil lest, při níž měl být Svatopluk zabit přímo při slavnostní hostině. Vše bylo připraveno, past měla sklapnout, ale Svatopluk se o krvavém plánu svého strýce na poslední chvíli dozvěděl a z hostiny stačil uprchnout. Když ho Rostislav a jeho družiníci pronásledovali, byli to oni, kdo tentokrát padli do léčky. Rostislav byl zajat a souzen. Původní trest smrti mu byl změněn, milosrdenství mu ale nikdo neprokázal. Ludvík Němec ho nechal vykastrovat, oslepit a uvěznit v klášteře sv. Jimrama. Tam v roce 870 Rostislav zemřel.
Karel IV.
Syn Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského neměl jako dítě rozhodně zrovna na růžích ustláno. První zimu musel být kvůli mocenským i manželským neshodám svého otce jako miminko na několik týdnů ukryt na hradě Křivoklátu, kde nad ním držel ochrannou ruku Vilém Zajíc z Valdeka. Ve třech letech se na Křivoklátu ocitl mladý následník znovu, tentokrát však z vůle svého otce. Jan Lucemburský podlehl dvorské šeptandě, že se jeho manželka Eliška chce sama chopit moci, prohlásit mladého Václava králem a vládnout jeho jménem jako regentka; odeslání syna pryč mělo zchladit Eliščiny ambice. Protože ale partnerské neshody přetrvávaly, rozhodl se Jan poslat nakonec syna v sedmi letech na francouzský dvůr.
Jaromír
V dějinách zápasů o český trůn snad není většího smolaře. Přemyslovský kníže Jaromír na něj usedl celkem třikrát, nikdy se na něm ale příliš neohřál. Ubohého Jaromíra nechal jeho bratr Boleslav vykastrovat a možná by ho čekal osud ještě horší, kdyby s matkou a druhým bratrem neuprchli ze země. Útočiště našli v Bavorsku, ale i tady se s Jaromírem manipulovalo jako s šachovou figurkou. Každý chtěl pro sebe kousek knížecí moci a Jaromír byl ideálním kandidátem na poslušného chráněnce, skrze nějž ostatní uspokojí svůj hlad po moci.
Když se stal Jaromír za jejich pomoci knížetem podruhé, přišla nečekaná rána. Sice z rodiny, ale z jiné strany. Tentokrát ho sesadil jeho druhý bratr Oldřich. Jaromír utekl nejdříve do Polska a pak do Říše. Král Jindřich II. mu ale nepomohl, právě naopak, nechal ho uvěznit v Utrechtu. Ve vězení Jaromír strávil dlouhých 21 let! Ani tam se nenechal zlomit a stále choval naději na slavný návrat.
Nakonec se dočkal a potřetí se stal knížetem. Kdoví, kdyby znal svůj budoucí osud, možná by si nechal zajít chuť. Podle dohody se měl o vládu dělit s bratrem Oldřichem, kvůli kterému o trůn už jednou přišel. Jenže – když jde o moc, žádný Přemyslovec nezná bratra. A Oldřich nebyl výjimkou, nechal Jaromíra oslepit a znovu uvěznit. Když Oldřich zemřel, vykastrovaný, oslepený a léty věznění oslabený Jaromír se raději zřekl nároku na trůn. Život mu tohle gesto však nezachránilo. V roce 1035 byl zabit. Bizarní jsou okolnosti jeho smrti. Když v noci seděl na záchodě, probodl ho vrah oštěpem zespodu až do břišní dutiny.
Boleslav III.
Boleslav III. zvaný Ryšavý, bratr zmíněných Jaromíra a Oldřicha, se na českém trůně objevil celkem dvakrát. I on ale nakonec skončil za mřížemi. Boleslav zahájil svou krutovládu útokem právě na své poloviční bratry. Aby si zajistil trůn, přestože jeho právo vládnout nikdo nezpochybňoval, nechal svého bratra Jaromíra vykastrovat a pokusil se zabít i Oldřicha – až oba bratři i s matkou prchli ze země. Kvůli Boleslavově násilnické povaze, jejíž projevy znamenaly první krizi přemyslovského státu, došlo k povstání rodu Vršovců. Boleslav před nimi utekl do Polska, odkud začal pomalu spřádat plán pomsty. V místním vládci Boleslavovi Chrabrém našel silného patrona a byl jím skutečně dosazen zpět na pražský knížecí stolec.
Vršovcům sice sliboval benevolenci, pokud jej znovu uznají, ale zůstalo jen u slibu. Nařídil celý rod vyvraždit a svého zetě dokonce zabil vlastníma rukama! Tato událost vedla k dalšímu povstání a vývoj událostí tímto směrem byl poslední kapkou i pro Boleslava Chrabrého, který svého bývalého chráněnce nechal povolat zpátky do Polska. Tentokrát sousední země českého knížete nepřijala s otevřenou náručí. Namísto aby polský vládce promluvil Boleslavovi III. do duše a pokáral ho za nediplomatické jednání, nechal ho oslepit a uvěznit. Dalších třicet let slepý a všemi zapomenutý český král prožil v temnotě polského vězení.
Přemysl Otakar II.
Přemysla Otakara II., druhorozeného syna Václava I., měla původně čekat církevní dráha. Jeho starší bratr a následník trůnu Vladislav však zemřel, aniž by zanechal dědice, a Přemysl měl tedy po otcově smrti převzít vládu. Jenže zde se potkala neoblíbenost starého krále Václava a ambice jeho syna. Česká šlechta si vynutila jmenování Přemysla spoluvládcem. Václav s tím musel nejprve souhlasit, ale když začalo docházet ke konfliktům, vojenský střet mezi oběma byl nevyhnutelný.
Zpočátku to vypadalo, že má Přemysl navrch. Byl mladší a odhodlaný a podporovala jej velká část šlechty. Václav měl však zkušenosti. Podařilo se mu Přemyslovy stoupence vojensky porazit a dokonce oblehnout a dobýt Pražský hrad. Přemysl se musel podvolit. Za trest byl sebevědomý synáček uvržen do domácího vězení na Přimdu. Těžký žalář to rozhodně nebyl, měl však zakázáno hrad opustit a tím byl jako vladař dostatečně ponížen. Šlechtici, kteří mu ve vzpouře pomáhali, tak lehce a bez úhony nevyvázli.
Václav IV.
Václav IV., syn velikého otce Karla IV., který se narodil v jeho pětačtyřiceti letech jako vymodlený mužský potomek. Přesto neměl snadný úděl ani život. Očekávalo se od něj příliš mnoho a příliš brzy. Již ve svých dvou letech byl jmenován českým králem, v patnácti letech byl zvolen a jmenován římským králem, v sedmnácti převzal vládu po svém zemřelém otci. Byl velmi vzdělaný, dostalo se mu kvalitních učitelů a vychovatelů, ale zřejmě kvůli vysokým nárokům a tomu, že vždy jen přihlížel, jak jeho otec vládne, se neuměl sám rozhodnout a převzít iniciativu. Raději „reprezentoval“ a věnoval se svým koníčkům, mezi které patřil lov, alkohol a ženy. Ke všemu po jeho nástupu do čela země zasáhla naše území morová rána, což znamenalo úpadek jak morální, tak hospodářský.
Situace se vyhrotila, když byl Václav v Králově Dvoře zajat šlechtou a moravským markrabětem Joštem, jeho vlastním bratrancem! Následně byl držen na hradě Wildberg v Horních Rakousech, odkud ho díky vyjednávání a příslibu ústupků z panovníkovy strany dostal až jeho bratr Jan Zhořelecký. Král přijal podmínky šlechty, ale ve svém důsledku je stejně nedodržel. Následovalo další uvěznění, tentokrát iniciované jeho druhým bratrem Zikmundem. Ten ho držel ve Vídni. Roku 1400 byl dokonce kurfiřty zbaven římské koruny jako panovník „líný, neužitečný a pro říši nepotřebný,“ to ovšem on sám nikdy neuznal.
Další články v sekci
Pryč s leskem a barvami: Proměna uniforem za první světové války
První světová válka rozbila mnohé, co se vyvíjelo v armádách již stovky let. Jednu ze změn představovala podoba uniforem. Pestrobarevné kabátce, rozlišení jednotek na dálku, zlaté chocholy, blyštivé šavle – to si vojáci zahaleni kouřem jednoranných pušek mohli dovolit. Realita světového konfliktu si však žádala nová řešení.
V letech 1914–1918 se na bojištích objevila obrněná vozidla, stále přesnější pušky, kulomety a „vševidoucí“ letadla. Aby muži dokázali přežít, potřebovali splynout s okolím, což některé armády pochopily až při obrovských ztrátách. V zákopech bojovaly miliony mužů, takže se hledala také cesta, jak uniformy co nejvíc zjednodušit a celkově zlevňovat výrobu. Do konce války pak ale všichni účastníci oblékali nenápadné stejnokroje.
Střelba na figuríny
Některé mocnosti, poučeny menšími konflikty předcházejícími tomu světovému, však upustily od pestrobarevných uniforem už před rokem 1914. Britové sáhli po barvě khaki již v 19. století nejprve v koloniích a od roku 1902 v celé armádě.
Někdy tyto impulzy však musely přijít zvenčí, od civilistů. V Itálii předseda Milánské sekce alpínského klubu Luigi Brioschi po zprávách z bojů z rusko-japonské války (1904–1905) dospěl k názoru, že modré stejnokroje již nejsou vhodné. Navázal kontakt s velitelem jednoho z pluků, který mu poskytl půjčku na experimenty. Při střelbě na figuríny ve stávajících uniformách na 600 m končily téměř všechny zásahy v terčích, zatímco jím navrhované šedozelené cíle nebyly skoro vidět. Na výsledky těchto testů pak italská armáda reagovala až překvapivě rychle.
Opačný přístup ale zastávala tradicionalistická Francie. Na blížící se katastrofu upozorňovali i někteří politici, protože vojáci měli jít do války s tmavě modrými kabátci a jasně červenými kalhotami. V roce 1912 poslanec Adolphe Messimy navštívil Balkán a po zhlédnutí bulharských zelenohnědých uniforem prohlásil: „Toto slepé imbecilní lpění na nejviditelnějších z barev bude mít kruté následky.“
Jeho snažení o změnu sabotovali generálové a politici, kteří změnili názor až po těžkých ztrátách. V roce 1915 francouzští vojáci dostali jednobarevné modré uniformy a brzy nato také první ocelové přilby. Nikdo v té době ještě netušil, že se stanou nezbytnou výstrojní součástí každého vojáka po další dekády.
Odstíny šedi
Německá armáda prováděla revizi oděvních částí již před válkou a tento proces se nezastavil ani po jejím vypuknutí. Původně si každý spolkový stát vydržoval svůj druh ošacení, označení i barevného rozlišení, což bylo často velmi matoucí. V roce 1910 se sice ustálila barevnost zavedením polní šedi, ale o pět let později se sjednotila i výroba, během níž se například upustilo od řady manžetových označení, ozdobných prvků či rozlišovacích znaků. O rok později se na bojištích objevila také ikonická ocelová přilba, která nahradila tradiční Pickelhaube.
Podobným vývojem prošla i rakousko-uherská armáda, která v roce 1908 vyměnila modré stejnokroje za jednoduchou uniformu v barvě štičí šedi. Velké finanční zatížení válkou však brzy dolehlo na rozpočet a záhy se objevily ve výstroji součástky se zjednodušenou výrobou – bodáky pouze z pár kusů kovu či záměna kožených opasků za látkové.
Došlo také k další změně barvy, která se nyní velmi podobala odstínu německých či italských uniforem. Objevil se i návrh na kompletní přešacení celé armády, k němuž však nakonec nedošlo, a jeho připomínkou tak zůstaly jen soukromě šité blůzy movitějších důstojníků a vojáků v tomto stylu.
Různé státy, vždy šajkača
Vzhled srbských vojáků se před i během války nejednou měnil. Balkánské království mělo dlouhou historii úzkých vztahů s evropskými velmocemi, které ovlivnily i podobu vojenských stejnokrojů. Země vstupovala do konfliktu materiálně oslabená kvůli účasti v balkánských válkách (1912–1913), a proto se uniforem (a dokonce i bot) nedostávalo.
Většina pěšáků prvosledových jednotek ale i tak v létě 1914 nafasovala vedle moderních pušek systému Mauser i moderní uniformy M1908. Ty se inspirovaly v rakousko-uherských stejnokrojích, vyráběly se ale v olivově šedé barvě, která ale oproti štičí šedi lépe maskovala a poskytovala tak obráncům jistou výhodu.
I přes statečný odpor proti přesile Centrálních mocností ale musela srbská armáda ustoupit a evakuovat se na řecký ostrov Korfu a do Afriky, kde většinu jednotek přezbrojily armády Dohody. Při návratu na soluňskou frontu v červenci 1916 tak vojáci nastupovali do zákopů jak ve francouzských modrých „Horizon blue“, khaki koloniálních uniformách, britských M1902 či vzácně v amerických M1910. Nebylo výjimkou ani to, že příslušníci jedné formace měli různé odění. Jednotícím prvkem napříč tímto „babylonem“ zůstávala takzvaná šajkača (lodička), která tvořila součást uniformy již před první světovou válkou a v podstatě kopíruje tradiční srbskou pokrývku hlavy.
Od bratrů Rusů
Stejnokroje legionářů zařazených do České družiny v roce 1914 se příliš nelišily oproti ostatním vojákům ruské armády. Tradiční ruské čepice se štítkem vzor 1907 s kovovou kokardou v barvách vládnoucí rodiny Romanovců doplnila bílo-červená stuha po obvodu. Ty se na frontě kvůli ztížení identifikace v případě zajetí odstraňovaly.
Uniforma se skládala z rubášky vzor 1911 a volných kalhot vzor 1913, které měly být v barvě hráškově zelené, ale často barevně „utíkaly“ od hnědé po láhvově zelenou. Příslušnost k jednotce značily nárameníky, jejich barva a kovová či malovaná čísla a znaky.
Výstroj se fasovala kožená–kvalitní vysoké boty a opasek s mosaznou přezkou. Postupně se v rámci úspor začaly objevovat zjednodušené jednotrnové opasky či nízké kotníkové boty opatřené ovinkami.
V době bitvy u Zborova (červenec 1917) se již začaly ve velkém projevovat osobní zásahy do stejnokrojů, které si legionáři přešívali, zužovali, přidělávali kapsy či jiné individuální úpravy, a objevovaly se i blůzy inspirované uniformami pro důstojníky (takzvané frenče). Na počátku roku 1918 bylo zavedeno vlastní čs. hodnostní označení, které se nově přesunulo z nárameníků na levý rukáv do podoby štítků.
Vojáci nosili svébytné čepice různých tvarů i velikostí a individuálnost překročila rozumnou míru. Přistoupilo se tedy k unifikaci, jež začala zavedením výdumky – čepice vycházející z prvků národního kroje z revolučních dní roku 1848 a novým čepicovým odznakem. O rok později se zavedl takzvaný vladivostocký stejnokroj. V Japonsku bylo objednáno 60 000 kompletů, který měl dostat každý příslušník ruských legií před návratem do vlasti.
Co dům dal
Rakousko-uherská armáda nastupovala do první světové války v relativně nových uniformách M1908 v barvě štičí šedi. Veškerá výstroj se vyráběla z kvalitní nebarvené kůže, na zádech voják nesl velkou tornistru z telecí kůže, která se dala vytažením jehlice rychle sejmout z řemení. Pod ní se nacházela patronentornistra se zásobou munice.
Od těchto výstrojních součástí se v průběhu konfliktu upustilo, protože se nehodily k masové výrobě, nahradil je plátěný tlumok. Z taktických a materiálních důvodů se podoba stejnokrojů a výstroje měnila i v dalších měsících a letech.
Uniformy změnily barvu na polní šeď kvůli demaskujícímu účinku a střih se přizpůsobil pohodlí vojáka, například přeloženým límcem či pod koleny zužujícími se nohavicemi kalhot, které se pak daly lépe omotat ovinkami.
Muži fasovali ocelové helmy německé výroby i domácími typy. Plynové masky také vycházely z vilémovských modelů a na opascích se vedle náhradních bodáků objevovaly útočné nože. Kvalitní kožené sumky ustoupily ve prospěch malých schránek z plechu či lisovaného papíru.
V průběhu posledních let války tak vojáci vystřídali rozmanitou směs výstroje z náhradních materiálů, různých mnohdy zastaralých či naopak nových uniformních doplňků.
Do boje v rudé
Pro první rok války nosili francouzští vojáci na hlavě képi vzor 1884 s našitým symbolem Cizinecké legie – hořícím granátem. Stejnou výraznou barvu měly i kalhoty. Přestože u některých jednotek se udržely i v roce 1915, rychle je začaly nahrazovat modré plátěné potahy, někdy se dokonce nosilo i civilní oblečení.
Uniformu doplňoval tmavě modrý plášť vzor 1877 s našitou číslicí jednotky na límci. Základ výstroje tvořilo kožené řemení s třemi sumkami. To bylo v prvních měsících konfliktu černě lakováno, po čase se však kůže nechávala v přírodní barvě a tak vydržela až do podzimu 1918. Pod pásem se nacházel modrý flanelový pás, který vojáci Cizinecké legie používali pro pohodlnější nošení výstroje či pro udržení tělesné teploty, jinak se na kabátě nosil pouze pro přehlídkové účely.
Francouzům se zpočátku nedostávalo zbraní vhodných pro zákopový boj, a tak improvizovali. Používaly se různé civilní i kuchyňské nože či granáty vlastní výroby.
S novou uniformou modelu 1915 v barvě bleu horizon přišla i první moderní ocelová přilba. Koloniální jednotky fasovaly stejnokroje i helmy v barvě khaki, ostatní útvary nosily modrou.
Výstroj doplnily plynové masky v různých plechových i plátěných pouzdrech. Pohodlí v zákopech pak zvyšovaly civilní doplňky jako šály, kukly, svetry či kožešinové vesty a kabáty.
Další články v sekci
Geniální mořští atleti: Chytří a milosrdní delfíni
Delfíni vynikají fyzickými schopnostmi i chytrostí. Vždyť jsou jedněmi z mála živočichů, kteří prokazatelně dokážou používat nástroje. Kromě toho se zdá, že se dokážou neobyčejně dlouhou dobu obejít beze spánku a pár lidí jim doslova vděčí za svůj život.
Výskok nad hladinu je projevem delfíní obratnosti a hravosti, ale ne všechny delfíní druhy jsou v této disciplíně stejně zdatné. Zřejmě nejvýš (až 9 metrů) se dokáže vznést delfín krátkohubý (Lagenorhynchus obliquidens). Skok do výšky je dobrým způsobem, jak najít potravu a při delších cestách je občasné vyskočení v úhrnu energeticky méně náročné než neustálé překonávání odporu vodní masy. V období páření mají neuvěřitelné akrobatické kousky samců pravděpodobně ohromit samičky a odradit konkurenci. V některých situacích však nelze vyloučit, že se delfíni skákáním prostě baví.
Delfíni umí spát jen polovinou mozku, zatímco druhá půlka hlídá okolí a kontroluje dýchání. Poloviny mozku se dělí o spánek a bdění, přičemž bdící část má za úkol zajistit spícímu delfínovi pravidelné vynoření nad hladinu, kde se nadechuje. I bez klidového spánku dokáže delfíní mozek řešit náročné úkoly nepřetržitě po dobu dvou týdnů a pravděpodobně mnohem déle.
Milosrdní záchranáři
Delfíni dokážou používat primitivní nástroje. Když například hledají kořist zahrabanou na dně v písku, chrání si citlivý čenich zvláštním „návlekem“, který si vyrobí z mořské houby.
Je známo několik případů, kdy delfíni zachránili život lidem. Například v roce 1996 poskytli tři delfíni ochranu plovoucímu turistovi, kterého napadli žraloci. Neobyčejný případ soucitu v rámci vlastního druhu byl zaznamenán v roce 2008 korejským zoologem Kyum Parkem. Ten viděl, jak se skupina asi dvanácti delfínů druhu Delphinus capensis snaží pomoct samičce s ochrnutými prsními ploutvemi. Delfíni vytvořili jakýsi živý záchranný vor. I když samička nakonec uhynula, prokázali její druhové schopnost značné míry soucitu a empatie.
Další články v sekci
Spektrograf NEID potvrdil masivní exoplanetu u malé hvězdy
Pozorování spektrografu NEID prověřila kandidáty na exoplanety, které vytipovala vesmírná observatoř Gaia.
Součástí americké Národní observatoře Kitt Peak v Arizoně je observatoř WIYN se 3,5metrovým optickým teleskopem. Součástí této observatoře je i spektrograf NEID, který poskytuje extrémně přesná měření změn radiálních rychlostí hvězd, což je velmi užitečné pro detekci exoplanet.
Astronomové mají pro spektrograf NEID specifické využití. Často slouží k potvrzování exoplanet, které objevila nějaká jiná observatoř. Guðmundur Stefánsson z Amsterdamské univerzity a jeho kolegové ho nedávno využili k ověření existence exoplanety a hnědého trpaslíka u malých hvězd, objevených díky pozorováním vesmírné observatoře Gaia.
Potvrzení planety a hnědého trpaslíka
NEID potvrdil, že kolem malé hvězdy Gaia-4, vzdálené asi 244 světelných let, obíhá masivní exoplaneta Gaia-4b. Její hmotnost odpovídá asi 12 jupiterům a jde o jednu z nejhmotnějších známých planet u malé hvězdy. Svou mateřskou hvězdu oběhne jednou za zhruba 570 dní, takže jde o relativně chladného plynného obra.
Hvězdu Gaia-5, který je od nás vzdálená zhruba přibližně 134 světelných let, obíhá objekt o hmotnosti okolo 21 jupiterů. Vzhledem k jeho extrémní hmotnosti se zřejmě nejedná o o planetu. Stefánssonův tým ho považuje za hnědého trpaslíka, tedy podhvězdný objekt, na kterém neprobíhá jaderná fúze. Výsledky výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis Astronomical Journal.
Stefánsson a jeho kolegové použili pozorování zařízení NEID a dalších dvou spektrografů Habitable-zone Planet Finder (HPF) a FIES Spectrograph k prověření celkem 28 planetárních systémů, v nichž observatoř Gaia detekovala možné exoplanety. Ve 21 případech to byly záměny za dvojhvězdy, zbytek ale byly opravdu exoplanety a v případě systému Gaia-5 hnědý trpaslík.
Další články v sekci
Bílý klenot u Temže: Proč královský palác Whitehall zmizel z mapy Londýna?
Proč z velkolepého a rozlehlého Whitehallského paláce, který se v době své největší slávy, tedy v osmdesátých letech 17. století, rozkládal na území větším než královské sídlo ve Versailles, nezbylo téměř nic?
Londýnský skvost zmizel v nenávratnu. Je po něm ale pojmenována čtvrť Whitehall. Palác byl poskládán z několika bran, dlouhých galerií, obytných křídel, kanceláří sloužících potřebám státu, jídelen, kaplí, zahrad, odpočinkových a herních zákoutí, dvorků a nádvoří a podpůrných budov, které zajišťovaly chod tohoto okázalého místa určeného jen zrakům vyvolených. Ačkoliv na první pohled mohl působit dojmem náhodně rozmístěných budov, jeho pravé kouzlo a grandióznost se skrývaly v luxusně vybavených interiérech.
A potom přišel oheň
Temnou oblohu jarní noci osvětlují oranžové a rudé plameny šlehající vysoko nad hroutící se střechy kdysi bílého paláce. Žena v dlouhých těžkých šatech pošitých perlami běží zahradou a v ruce pevně svírá smotané plátno. Za ní se hroutí zdi a věže, nenávratně mizí jedna z chloub Londýna. Zcela vyčerpaná ztěžka dopadá do orosené trávy. V zapadlém koutě parku s kašnou a sloupovím si ze záhybů šatů vytřepává popel, poslední zbytek palácové výzdoby, která už zůstane jen ve vzpomínkách těch, komu se Whitehall stal domovem. Chvějícími se prsty rozbaluje plátno a přes slzy třpytící se jí v očích hledí na obraz, který v poslední chvíli před zkázou vyjmula ze zlatého rámu. Pohledem plným smutku a beznaděje klouže po krátkých a odhodlaných tazích štětce. Vítr k ní donesl kouř vonící navždy ztraceným časem, který ve stěnách palace prožila. Dřevo praská a pilíře se hroutí pod tíhou hořících soch, stropních kazet, trámů a podlah.
Svítání prvními nesmělými paprsky ozařuje doutnající ruiny a také výjev na plátně, který žena stále třímá v ruce: je na něm Whitehallský palác koupající se ve světle letního odpoledne. Po prašné cestě přijíždí kočár s koňmi, zahrady a parky pulsují životem a veselou hrou dvořanů. Tomu všemu je konec. Žena pokládá plátno do trávy a zaprášenou tvář obrací k místu, kde veselí, bezstarostnost, luxus a požitek vystřídal zmar, rozklad a spáleniště. Whitehallský palác shořel a s ním i všechno, co se v něm oné osudné noci z 10. na 11. dubna 1698 nacházelo.
Krásnější než králův Westminster!
Whitehallský palác byl od roku 1530 až do roku 1698 hlavní londýnskou rezidencí anglických panovníků. Dva požáry z let 1691 a 1698 tento skvost evropského věhlasu zcela zničily. Ale vraťme se do historie…
Ve 13. století se centrem vlády v Anglii stal palác ve Westminsteru. Budova zároveň sloužila jako královské sídlo už od roku 1049. Přítomnost krále v této lokalitě zákonitě zvedla poptávku po přilehlých pozemcích a úměrně s ní také rostla oblíbenost lokace a cena půdy. Žít v blízkosti panovníka zkrátka něco stálo.
V roce 1240 tu pozemek zakoupil arcibiskup z Yorku Walter de Grey a nechal na něm vystavět York Place, který se na dalších tři sta let stal rezidencí arcibiskupů z Yorku. V 15. století palác přebudoval kardinál Wolsley do takové podoby, že York Place mohl rázem soupeřit o pozici nejhonosnějšího domu v Londýně, královu rezidenci ve Westminsteru nevyjímaje. Všechno mohlo zůstat krásné a stabilní, kdyby nepřišel zlom a klidné vody anglického dvora nezčeřila půvabná a okouzlující dívka Anna Boleynová.
Věděla, co chce, a neváhala svému snu obětovat všechno a všechny. I král Jindřich VIII. měl ve svých snech a touhách jasno. Chtěl Annu a chtěl ji moc. Anulováním svého prvního manželství pověřil kardinála Wolsleyho. O tom, že králova přízeň není věčná, se ale záhy nebohý a netušící kardinál, který se dostal do soukolí moci, intrik a pomsty, přesvědčil tím nejnázornějším způsobem. V roce 1530 ho král odvolal z funkce. Proč? Vyjednávání s Vatikánem ohledně rozvodu se na jeho vkus příliš vleklo! Tím ale ponížení nešťastného kardinála neskončilo. Král ho vyhnal z York Place a nastěhoval se tam sám…
Králova opulentní rezidence
York Place se stal oficiálním královským sídlem a nahradil tak palác ve Westminsteru. Krásné chodby, zdobená schodiště, honosné sály i útulné ložnice začal král prozkoumávat společně s Annou Boleynovou. York Place se stal středobodem Whitehallu, místem, kolem kterého začal bílý palác vznikat, centrem, kolem kterého rostl, nabýval na velikosti a pompě.
První zmínky o paláci, jehož název je odvozován od sněhově bílých kamenů použitých při jeho stavbě, jsou datovány do roku 1532. Whitehall je spojován s mnoha významnými událostmi ze života Tudorovců. Jindřich VIII. se zde oženil se dvěma svými manželkami – Annou Boleynovou, která stála po jeho boku na samém počátku budování residence, a Jane Seymourovou. Jindřich palác razantně přebudovával a rozšiřoval během celého svého života, aby jeho velkolepost odrážela jeho nákladný a rozmanitý život se spoustou banketů, plesů, her, honů a rytířských turnajů. V paláci tak nechybělo hřiště, tenisový kurt či jáma určená pro kohoutí zápasy. To vše obklopeno labyrintem hodovních sálů, komnat, hudebních a herních salonků. Ve Whitehallu také král naposledy vydechl.
Místo vzestupů i pádů
Králové a královny se na anglickém trůně střídali, jedni zůstávali déle, jiní sotva okusili podmanivou blízkost trůnu a už museli udělat místo dalším. Jedinou jistotou v nejisté době zůstával Whitehall. Němý svědek převratů, urážek, vzestupů i pádů královské dynastie.
Jakub I., který na anglický trůn usedl po Alžbětě, pozměnil celkový vzhled paláce především přebudováním takzvaného Banqueting House. Tato jediná část bývalého paláce, kterou je možné dodnes obdivovat, je považována za první renesanční budovu v Anglii a kromě dvoupatrové fasády rozdělené sloupy a pilíři se pyšní stropem s malbami od samotného Rubense. Devět rozměrných stropních pláten zobrazujících úspěchy Jakuba I. nechal namalovat i král Karel I. Budova se mu ale stala osudnou v době občanské války. Na lešení, které bylo narychlo postaveno v prvním patře budovy, ho roku 1649 rebelové popravili.
Přestože byl palác střežen sítí bran a portálů, hlavní vchod se nacházel na břehu řeky, neboť nikoliv na koni nebo v kočáře, ale na lodi se do paláce vjíždělo nejčastěji. Molo, které těmto účelům dlouhá léta sloužilo, bylo ale v roce 1691 zbořeno, aby uvolnilo místo terase Marie II. Část této vyhlídkové terasy a schodiště jsou vedle Banqueting House jediným pozůstatkem Whitehallu, který se dochoval do dnešních dní.
Nic ale není věčné a konec přichází vždy bez varování. I zkáza paláce přišla náhle a byla téměř absolutní. V dubnu roku 1691 propukl požár v komnatách vévodkyně z Portsmouth a odtud se rychle šířil i do starších palácových částí. Následky byly strašlivé, přesto se ještě přistoupilo k částečným opravám.
Už o tři roky později ale dal královský pár Vilém III. Oranžský a jeho manželka Marie II. Stuartovna přednost paláci v Kensingtonu. Po prvním požáru zůstaly zachovány administrativní budovy a některé rezidenční pokoje. Zkázu dokonal druhý požár v roce 1698. „Whitehall hoří! Nezůstalo nic než zdi a ruiny,“ zapsal si tehdejší kronikář.
Rekonstrukce Whitehall Palace by byla velmi nákladná, nakonec se od ní tedy ustoupilo a ve druhé polovině 18. století zaplnily ohromné prázdné prostranství městské domy. Přesto ten, kdo pozůstatky Whitehall Palace hledá, nakonec najde. Jeho části se postupem let staly součástí moderních vládních budov této čtvrti a umělecká díla z vyhořelých kaplí byla převezena jinam. Odkaz Whitehallu je tak po třech stech letech stále živý.
Další články v sekci
Kolik se ve vesmíru skrývá černých děr? NASA přináší odpověď
Vědci pomocí několika teleskopů NASA uskutečnili průzkum supermasivních černých děr – těch, které mohou být až miliardkrát hmotnější než Slunce
Unikátnost nového výzkumu spočívá v tom, že se odborníci zaměřili nejen na „viditelné“ černé díry, ale i na ty, které se skrývají za hustými oblaky plynu a prachu. Astronomové se domnívají, že se v centru každé velké galaxie nachází supermasivní černá díra. Přímo je však spočítat nelze, proto badatelé pracují se vzorky a extrapolují údaje na celý vesmír. Stěžejní otázka zní, kolik zmíněných objektů zůstává skrytých.
Podle nové studie je asi 35 % supermasivních černých děr zahalených natolik, že jejich záření neprojde ani v nízkoenergetickém rentgenovém spektru. Starší výzkumy přitom udávaly jen 15 %, zatímco teoretické modely naznačují, že by se skutečný podíl mohl pohybovat okolo 50 %. Pokud se uvedený nesoulad potvrdí, bude třeba přehodnotit současné teorie o vzniku a vývoji galaxií.
Na lovu černých gigantů
Ačkoliv jsou černé díry samy o sobě neviditelné, jejich okolí může být extrémně jasné. Plyn padající dovnitř se zahřívá na obrovské teploty a vydává intenzivní světlo, jež může přesvítit celou galaxii. Zmíněný materiál může utvářet tzv. akreční disk, tedy prstenec připomínající koblihu. Pokud je pak černá díra natočená k Zemi, vidíme její jasné jádro; jestliže se ovšem natáčí bokem, kryje ji z našeho pohledu závoj prachu.
Klíčovým nástrojem nedávného výzkumu se stal IRAS alias Infrared Astronomical Satellite, který v roce 1983 mapoval oblohu a detekoval infračervené záření z okolí černých děr. Jelikož infračervené světlo prochází prachem lépe než rentgenové či viditelné, mohl IRAS objevit jak černé díry orientované k Zemi, tak ty skryté. Dalekohled NuSTAR neboli Nuclear Spectroscopic Telescope Array pak dokázal zaznamenat vysoce energetické rentgenové paprsky pronikající skrz oblaka plynu kolem černé díry. A kombinace dat z obou přístrojů umožnila potvrdit, které objekty skutečně představují skryté černé díry a které jen galaxie s vysokou tvorbou hvězd.
Zjištění přináší nový pohled na podíl skrytých černých děr ve vesmíru a může vést k úpravám teoretických modelů vývoje galaxií. Pokud supermasivní černé díry pohlcují příliš mnoho hmoty, mohou část této energie vyvrhovat zpět do prostoru, čímž rozptylují plyn potřebný ke vzniku nových hvězd a zpomalují tím jejich tvorbu v daném galaktickém ostrově.
Další články v sekci
Indonéské Bali: Sopečný ostrov bohů
Tropický ráj v srdci Indonésie si díky bohaté kultuře, překrásné přírodě a pohostinným obyvatelům právem vysloužil přízvisko „ostrov bohů“. A navzdory novým výzvám, jež přináší moderní doba, si Balijci stále uchovávají hluboké spojení s přírodou i tradicemi.
Bali dostalo do vínku nádhernou a rozmanitou krajinu. Dominuje mu sopečný reliéf, jelikož ostrov tvoří součást tzv. Ohnivého kruhu, tedy pacifického pásma s intenzivní vulkanickou aktivitou. Nejvyšší a nejposvátnější hora Agung představuje činnou sopku a naposledy se probudila v roce 2017. Podle seismologů lze u ní během příštích sto let velmi pravděpodobně očekávat mohutnou erupci. A právě sopečná povaha ostrova přispěla k jeho výjimečné úrodnosti. Horské masivy táhnoucí se ze středu Bali na sever navíc zajišťují četné srážky, jež umožňují velmi produktivní zemědělství.
Rýže je posvátná
Přírodní bohatství Bali zahrnuje nejen hory a sopky, ale i husté tropické lesy, vodopády a úchvatné rýžové terasy. Balijci rýži považují za posvátnou plodinu, a terasovitá pole zvaná subak tak znamenají nejen zdroj jejich obživy, ale také symbol místní kultury a víry. Ikonická políčka zavlažovaná složitým systémem kanálů se stala dokonce součástí kulturního dědictví UNESCO.
Ostrov se rozkládá v oblasti tzv. Korálového trojúhelníku, kde panuje velká rozmanitost mořských živočichů, včetně karety pravé, manty obrovské či žraloka kladivouna. Pobřeží omývané křišťálově čistou vodou a obklopené korálovými útesy tak dělá z Bali ráj potápěčů a milovníků podmořského života. Na souši lze potom běžně spatřit velmi rozšířeného makaka jávského, z hadů pak kobru královskou a krajtu mřížkovanou. Mezi vzácnější obyvatele ostrova patří kočka bengálská či luskoun ostrovní a zřejmě ještě počátkem 20. století se tam vyskytoval levhart i endemický tygr balijský.
Kulturní srdce
I když Bali proslulo především svými venkovskými oblastmi a plážemi, nachází se na ostrově rovněž několik významných měst, tvořících kulturní a ekonomická centra. Vstupní bránou pro většinu turistů se díky mezinárodnímu letišti stalo největší a hlavní město Denpasar. V pulzující metropoli s pestrou historií a moderní infrastrukturou najdete spoustu muzeí i tržnic, včetně Pasar Badungu, největšího tradičního trhu na Bali.
Kulturní srdce ostrova zas tepe v Ubudu, jenž si získal proslulost mimo jiné díky starobylým tancům a řemeslným trhům. Můžete tam tudíž zažít esenci balijské kultury včetně chrámů, tanečních vystoupení a uměleckých dílen. Okolní džungle a rýžová pole potom nabízejí malebné prostředí, lákající jak turisty, tak umělce.
Turismus dává i bere
Balijci prosluli hlubokou spiritualitou a silnou vazbou na tradice. Přes osmdesát procent místních obyvatel vyznává hinduismus, což je v rámci převážně muslimské Indonésie výjimečné. Balijský hinduismus se však od toho indického liší, neboť obsahuje prvky animismu a šamanismu. Náboženství přitom hraje v každodenním životě Balijců klíčovou roli, což se odráží v nespočtu chrámů, obřadů a svátků.
Dnes patří Bali mezi nejvíc prosperující regiony Indonésie, a to hlavně díky cestovnímu ruchu. Krásné pláže, exotická příroda a unikátní kultura lákají každoročně miliony návštěvníků z celého světa. Turismus přináší zhruba čtyři pětiny příjmů ostrova a zaměstnává značnou část tamní populace. Bali si nicméně uchovalo i původní zemědělské postupy, zejména již zmíněné pěstování rýže; a místní se věnují také výrobě tradičních textilií, soch, šperků i dalšího zboží, velmi oblíbeného u zahraničních návštěvníků. Globalizace a masivní rozvoj turismu však zároveň přinášejí nové výzvy, s nimiž se musí okouzlující indonéský ostrov vypořádat.
Nové století, nové výzvy
V 70. a 80. letech zažívalo Bali masivní rozšiřování turistické infrastruktury, přičemž vznikající hotely, silnice i letiště podnítily větší zájem o ostrov zejména ze strany australských, evropských a amerických turistů. V roce 2023 navštívilo Bali přes pět milionů lidí, nicméně rychlý rozvoj cestovního ruchu samozřejmě nepřinesl pouze ekonomické výhody, ale také environmentální problémy – jako úbytek přirozené krajiny, odlesňování a znečištění pláží i vod. Hrozbě čelí rovněž původní systémy zavlažování rýžových polí, neboť expanze měst odčerpává vodu potřebnou pro zemědělství.
K negativním dopadům turismu patří také komercializace tradiční kultury. V posledních letech proto stále víc místních obyvatel a organizací usiluje o ochranu přírody i ekologičtější přístup k turistickému ruchu, zahrnující například zákaz používání plastových tašek a další opatření k redukci odpadu.
Další články v sekci
Když kulomety nestačí: Velkorážní děla a rakety korejské protivzdušné obrany
Severokorejská protiletadlová obrana zpočátku konfliktu spoléhala na ruční zbraně a ojediněle také kulomety. S tím, jak ale stoupala intenzita vzdušných bojů a aktivity letectva vojsk OSN, spojenci KLDR na poloostrov začali dodávat také mnohem sofistikovanější prostředky.
Mezi systémy střední ráže si v KLDR záhy získal značnou oblibu sovětský kanon S-60 ráže 57 mm, někdy označovaný také jako AZP-57. Sovětský svaz jej vyvinul na základě studií německých protiletadlových kanonů, neboť již během bitev na východní frontě ukořistil tehdy výborné zbraně Flak 41 ráže 50 mm. Po skončení války padly do sovětských rukou i výsledky projektu 55mm kanonu s pracovním označením Gerät 58. Nešlo však jen o samotný kanon – Němci vyvíjeli celý integrovaný komplet s několika kanony, které řídil centrální radar, což ve své době představovalo mimořádně pokrokové řešení.
Systém středních kalibrů
Na tomto základě po válce vznikl sovětský kanon S-60 a k němu příslušející systémy řízení palby, díky nimž se dalo pálit na vzdušné cíle ve výšce až 6 000 metrů. Sovětská armáda jej zavedla do služby roku 1950 a záhy se přidávaly další státy včetně Číny, kde se rozběhla produkce licenční kopie nazvané Typ 59. Tyto kanony tak získala i Korejská lidová armáda, byť jich nebylo dost na to, aby mohly dosáhnout tolika sestřelů jako početnější „sedmatřicítky“.
Severokorejské a čínské jednotky provozovaly i sovětské 76,2mm kanony vz. 1938, které umožňovaly palbu do výšky přes 9 000 metrů, šlo však o poměrně málo rozšířený typ, který ve větším počtu neměla vlastně ani sovětská armáda. Lze ještě dodat, že se v arzenálu severokorejské protivzdušné obrany vyskytovaly též některé další kanony středních ráží, někdy i hodně exotické.
Jednalo se zvláště o zbraně švédského principu Bofors ráže 40 mm, které licenčně vyrábělo mnoho zemí, a tudíž se v KLDR objevovaly například japonské zbraně Typ 5 či kanony z Maďarska a Finska, které za druhé světové války ukořistili vojáci Rudé armády, takže je Moskva mohla předat svému korejskému spojenci. Některé zdroje dokonce naznačují, že čínské jednotky na korejském bojišti měly také několik slavných německých kanonů Flak 18 ráže 88 mm. Čínští nacionalisté totiž koupili 20 kusů, z nichž se některé mohly dostat i ke komunistům.
Palba proti bombardérům
Páteřní typ protiletadlového kanonu velké ráže ovšem za korejské války naprosto nepochybně představoval sovětský KS-12, běžně označovaný rovněž jako vz. 1939 nebo 52-K.
Šlo o zbraň ráže 85 mm, jež mohla pálit na cíle ve výškách přes 10 000 metrů. Potřebovala početnou obsluhu, nejméně sedm mužů, ale pokud šlo o zkušené vojáky, dalo se dosahovat kadence i přes 10 ran za minutu. Užívaly se granáty s přibližovacími zapalovači, jež nabízely daleko větší efektivitu než dřívější časované zapalovače, a proto jeden takový granát mohl snadno způsobit destrukci amerického čtyřmotorového bombardéru. Tyto kanony byly rozmístěny především poblíž těch cílů, na něž nejčastěji směřovaly americké nálety, to znamená kolem Pchjongjangu, jiných velkých měst v KLDR a také okolo důležitých přehrad či mostů. Kromě základní verze KS-12 se v menším počtu uplatňovalo zdokonalené provedení KS-18 alias vz. 1944, jež dostalo delší hlaveň, díky které maximální výškový dostřel přesahoval 12 000 metrů.
Ještě vyšší parametry pak nabídl vůbec nejvýkonnější těžký protiletadlový kanon, který Sovětský svaz zavedl do služby, a sice KS-19 ráže 100 mm. Jeho výškový dostřel činil zhruba 15 000 metrů a k obsluze bylo třeba 15 mužů. Také tyto obří zbraně se nacházely jen okolo nejvýznamnějších cílů, aby je chránily před americkými bombardéry.
Coby kuriozitu lze ještě uvést málo známý fakt, že severokorejská protivzdušná obrana experimentovala i s raketovými zbraněmi, jelikož v říjnu 1952 provedla pokusy s neřízenými dělostřeleckými raketami ráže 82 mm, respektive proslulými „kaťušemi“. Korejci na ně instalovali časové zapalovače, díky kterým měly nastávat výbuchy ve výšce asi 3 000 metrů, a poté vypouštěli salvy raket proti americkým letounům. „Kaťuše“ však už z principu patřily mezi nepřesné zbraně pro plošnou destrukci, takže zajímavá myšlenka na jejich protiletadlové nasazení nepřinesla úspěchy.
Přístroje pro řízení palby
Ostatně také protiletadlové kanony by si nepochybně připsaly daleko méně sestřelů, pokud by severokorejské, čínské a sovětské jednotky neměly k dispozici vhodné systémy k řízení palby. Především u kanonů větších kalibrů se tudíž od počátku používaly radiolokátory, jež se potom objevovaly i po boku zbraní střední a malé ráže. Sovětský svaz tedy nejdříve poslal na korejské bojiště radiolokátory SON-2, což byla přesná kopie britského radaru GL Mk II. Moskva dostala tento přístroj od Londýna během druhé světové války a dá se bez nadsázky říci, že se jednalo o jeden ze základů pro další sovětský rozvoj radarů, byť v SSSR fungoval i samostatný domácí program. Z toho vzešly zejména přístroje řady RUS, na něž pak navázal úspěšný radiolokátor P-3, který se (spolu s typem RUS-2) rovněž objevil v KLDR.
V korejské válce se uplatnily také přístroje SON-9, jež vznikly speciálně k řízení palby 100mm kanonů KS-19. Kromě sovětských radarů se omezeně používaly některé další typy, protože KLDR zprovoznila také například staré japonské výstražné radary Tachi 18 a pravděpodobně užívala i americké SCR-270, jež nejspíše získala coby válečnou kořist.
Důležitý prvek protivzdušné obrany tvořily jednoduché počítače pro určování parametrů střelby, nejčastěji sovětské komplety řady PUAZO (pribor upravlenija artillerijskim zenitnym ogňom), tedy přístroj pro řízení protiletadlové dělostřelecké palby, mimo jiné typy PUAZO-2 či PUAZO-3. Tyto mechanické prostředky dokázaly pracovat se vzdáleností a výškou cílů, avšak proti stále rychlejším proudovým strojům jejich efektivita znatelně klesala, což se ostatně týkalo též protiletadlových kanonů.
Američané ztratili nad Koreou kolem 1 230 letadel, z nichž jen 147 bylo zničeno ve vzdušných soubojích, kdežto 816 prokazatelně zničila PVO (včetně kulometů a malorážních kanonů), ale je velmi příznačné, že tři čtvrtiny z těchto 816 strojů měly vrtulový pohon. Korejská válka tedy vlastně symbolizovala i konec éry dominance protiletadlových kanonů a naznačila, že budoucnost již náleží především řízeným raketám.
Severokorejská PVO dnes
Nasazení protivzdušné obrany za korejské války logicky znamenalo i hlavní zdroj poučení pro další rozvoj Korejské lidové armády. Pchjongjang tudíž vybudoval jednu z nejhustších sítí PVO na světě, byť její velká část je zastaralá, protože pořád zahrnuje i množství typů zbraní, které se uplatňovaly v konfliktu na počátku 50. let.
Protivzdušná obrana vojsk, která náleží do struktury pozemních sil, tedy zahrnuje tisíce tažených nebo samohybných kulometů a kanonů, mezi nimi též nové typy severokorejského původu, protože vedle kopírování sovětských a čínských vzorů se KLDR pustila i do domácího vývoje.
Je známo, že zařadila do výzbroje mimo jiné několik typů kulometů a kanonů systému Gatling, tedy zbraní s rotujícími svazky hlavní. Dále umístila na samohybné platformy některé původně statické systémy s raketami země–vzduch a sériově vyrábí přenosné protiletadlové střely k odpalování z ramene, které by mohly znamenat velkou hrozbu zejména pro letouny v malých výškách.
Protivzdušná obrana státu tvoří součást vzdušných sil a podle satelitních snímků ji tvoří zhruba 1 200 postavení, kde se nachází kolem 8 000 kulometů a kanonů a stovky odpalovacích zařízení pro řízené střely. Spektrum zbraní je skutečně pestré a obsahuje jak kulometné sestavy řady ZPU, kanony série KS a staré sovětské raketové komplexy S-75, S-125 a S-200, tak i nové modely domácího původu. Pozornost budí zejména systémy, jako Pongae-5 nebo Pyolji-1-2, které vyhlížejí překvapivě moderně a zřejmě náležejí do podobné kategorie jako ruské S-300/400.
Další články v sekci
Injekční hydrogel nabízí dramatické zlepšení léčby osteoporózy
Švýcarští vědci vyvinuli nový hydrogel s kyselinou hyaluronovou a nanočásticemi hydroxyapatitu, který značně urychluje regeneraci poškozených kostí.
Osteoporóza je metabolické onemocnění kostí, které se projevuje řídnutím kostní tkáně s mnoha nepříjemnými důsledky. Příčinou bývá věk, menopauza nebo také nedostatek pohybu či podvýživa. Léčba osteoporózy bývá komplikovaná. Obvykle zahrnuje přípravky, které buď zpomalují odbourávání kostní hmoty, případně podporují růst nové kostní tkáně.
Léčba osteoporózy bývá komplexní a dlouhodobá. Nefarmakologická terapie se zakládá na snížení tělesné hmotnosti, rehabilitačních cvičeních a dostatečném příjmu kalcia a vitaminu D. Farmakologická léčba využívá především podávání hormonů.
Hydrogel pro záchranu kostí
Dominique Pioletti ze Švýcarského federálního technologického institutu v Lausanne a jeho spolupracovníci nedávno vyvinuli nový typ hydrogelu pro léčbu osteoporózy. Účinnými složkami hydrogelu jsou kyselina hyaluronová, která je přirozenou součástí lidských pojivových tkání a nanočástice hydroxyapatitu, což je primární složka lidské kostní tkáně.
Piolettiho tým uspořádal experimenty, v němž vědci tento nový typ hydrogelu injekčně aplikovali potkanům do míst s oslabenou kostí. Po pouhých 2 až 4 týdnech došlo u pokusných potkanů v oblasti vpichu ke 2-3násobnému zvýšení hustoty kosti. Když tuto léčbu spojili s hormonálními přípravky, zvýšila se hustota léčených kostí téměř pětkrát. Podrobnosti Piolettiho tým zveřejnil v odborném časopisu Bone.
Léčba s hydrogelem, která zahrnuje hormony, sice stále přináší nežádoucí vedlejší účinky, ale celkově by trvala mnohem kratší dobu než dnes. Tvůrci hydrogelu nyní usilují o povolení švýcarských úřadů, po kterém plánují zahájit klinické testy s lidmi. Pokud se hydrogel osvědčí, mohl by pomoci mnoha pacientům s touto nepříjemnou chorobou.
