Kariéra moravského šlechtice zažila strmý vzestup, který byl korunován ziskem knížecího titulu. K nejvyšším úřadům měl ale Václav Antonín Kounic ty nejlepší předpoklady. Když se 2. února 1711 narodil, dostal rodinným dědictvím do kolébky otevřené dveře k diplomatickým úkolům.

Syn moravského zemského hejtmana se vydal ve stopách svého otce i děda a odstartoval svou politickou dráhu studiem práv a historie, které korunoval na tehdejší dobu typickou, ne-li společensky nutnou kavalírskou cestou.

TIP: Diplomatická revoluce: Kníže Kounic a změna aliancí

Od dvorního rady a velvyslance v císařských službách pak vedla přímá linie k funkci státního kancléře, ve které věrně sloužil hned čtyřem mocnářům habsburského soustátí. Až na začátku vlády Františka II. se Kounicova cesta s dalším osudem monarchie, které zasvětil celý život, rozešla. Ne ale docela. Muž, který se stal v pozdějších letech jeho nástupcem v úřadu, pojal za manželku kancléřovu vnučku. Novým příbuzným nebyl nikdo jiný než slavný Klemens Václav Metternich.

Únava, vyčerpání, hlad a konec války v nedohlednu. Rok 1918 provázely nejen výstřely na frontě, ale také série stávek a protestů. Své „ne“ řekli Rakousku-Uhersku také námořníci na lodích kotvících v Boce Kotorské. Psalo se 1. února 1918 a vzpoura právě začala.

V černohorské Boce fungoval velký přístav válečného loďstva, který se stal hlavním dějištěm třídenní rebelie. Drama odstartovalo na pancéřovém křižníku Sankt Georg, kde se pohybovala posádka o 608 námořnících, z nichž 67 tvořili Češi.

Přísná pravidla v kontrastu se špatnými životními podmínkami podnítily akci, která odstartovala 1. února v 10 hodin dopoledne. Velitel křižníkové flotily Alexander Hansa byl uvězněn na palubě, odkud mohl jen trpně sledovat, jak se ke vzpouře přidávají další lodě. Tím to ale nekončilo. Plamen odboje vzplál i v loděnicích a na ponorkové a hydroplánové základně. Právě zde působil František Rasch, přerovský rodák, který se vyšvihl mezi nejvýraznější vzbouřence. Spolu s mluvčím povstalců Antonem Grabarem a dalšími dvěma rebely za svou angažovanost zaplatil o pár dní později životem. Jakmile bylo povstání pod kontrolou, byli muži popraveni zastřelením.

Nejstarší „lyže“, které se podařilo archeologům nalézt, se datují asi do roku 6000 př. n. l. a pocházejí z území dnešního severního Ruska. Ve spojení s lovem však tento vynález zažil největší rozkvět v dávné Skandinávii.

Vikingové se klaněli bohu lyžování a lovu Ullrovi a jeho manželce Skadi. Požehnání této dvojice bylo svého času životně důležité, protože zasněžený a špatně schůdný terén značně komplikoval lov zvěře, a tedy i obživu.

Zahnutá ohoblovaná prkna lze najít v mnoha severských ságách a příbězích, například o legendárním králi Olafu Trigvessonovi. Lov na lyžích později mírně změnil podobu a stal se především doménou armády, jež tak díky patřičnému výcviku dokázala v obtížném terénu snadno přelstít a porazit nepřítele.

První zdokumentované „biatlonové“ bojové jednotky nasadila norská strana v tzv. skanské válce (1674–1679) se Švédskem, kdy prý vojáci vybavení mušketami takto denně zdolávali téměř sto kilometrů. Lyže našly uplatnění také v následujícím století, během velké severní války, v níž se střetlo pro změnu Švédsko s Ruskem. Ani ve 20. století však vojska na užitečné náčiní nezanevřela. Například vysoce mobilní finské jednotky zatápěly na lyžích sovětské Rudé armádě během tzv. zimní války (1939–1940), ačkoliv to na vítězství nakonec nestačilo.

Z armády do klubu

První biatlonový závod se zřejmě odehrál již roku 1767 mezi hraničními strážemi Švédska a Norska. Vojáci si biatlonem nejen udržovali kondici, ale také se jím bavili – a jejich záliba posléze „nakazila“ i obyčejné lidi. V roce 1861 byly v Norsku založeny první kluby, Trysil Rifle a Ski Club.

Jako ukázková disciplína měl biatlon premiéru už na první zimní olympiádě ve francouzském Chamonix v roce 1924, načež se představil roku 1928 ve švýcarském Svatém Mořici, o osm let později v německém Garmisch-Partenkirchenu a po válce v roce 1948 opět ve Svatém Mořici.

Oficiální disciplínou, i když pouze pro muže, se stal v roce 1960 v americkém Squaw Valley. Dámy na lyžích a se zbraněmi vyjely na svůj první mezinárodní závod v roce 1981. O tři roky později se začala pro ženy psát i historie mistrovství světa, které se jinak koná už od roku 1958.

Hlad po obnovitelné energii stále roste a nové technologie pro získávávání sluneční, přílivové nebo větrné energie se objevují jedna za druhou. Vývojáři Sandia National Laboratories z Albuquerque nedávno zveřejnili koncept extrémních větrných farem na volném moři s novými větrnými turbínami.

Na těchto farmách by měly fungovat větrné turbíny SUMR (Segmented Ultralight Morphing Roror), které jsou navržené tak, aby ustály i hurikány. Jejich design inspirovaly palmy, které si dovedou poradit i s prudkými bouřemi. Rotory extrémních turbín se v prudkém větru složí a je klid.

V současné době mají největší větrné turbíny v USA výkon 8 megawattů a čepele jejich rotorů měří 80 metrů. Postavit větší turbíny bylo až doposud velmi komplikované. S novým designem od Sandie by se to ale mělo povést. Inženýři se těší na větrné turbíny o výkonu 50 megawattů a s rotory o délce přes 200 metrů.

První známky skutečnosti, že vesmír nemusí být tvořen jen tím, co mohou astronomové pozorovat – byť v nejrůznějších spektrálních oborech –, pocházejí z 30. let 20. století. Švýcarský astronom Fritz Zwicky (pracující převážně ve Spojených státech a narozený v Bulharsku české matce) studoval pohyby galaxií v kupě v souhvězdí Vlasů Bereniky (čítající více než tisíc členů) a porovnával je s předpovědí dynamiky vyplývající z pohybových zákonů. Využil při tom viriálový teorém, fyzikální poučku, jež platí pro stabilní systémy interagujících těles a dává do rovnováhy pohybovou a potenciální energii těchto objektů. 

Nepřehlédněte:

• Temná hmota: Najdeme podstatu odvrácené strany kosmu? (2.)
• Temná hmota: Najdeme podstatu odvrácené strany kosmu? (3.)

Pomocí zmíněné rovnováhy stanovil Zwicky celkovou hmotnost vzdálených galaxií v kupě. Stejnou fyzikální veličinu určil nezávisle na základě odhadu z jasnosti vzdálených galaxií, přičemž dospěl ke sporu: celková hmotnost kupy stanovená z pohybů jejích členů mu vyšla čtyřistakrát větší než hmotnost odhadnutá z celkové svítivosti galaxií. Zwicky jako první postuloval, že galaxie musí být plné gravitačně interagujícího materiálu, který nejsme schopni pozorovat, a nazval jej „temná hmota“. (V češtině se občas používá alternativní termín skrytá látka, který lépe vystihuje problém, s nímž astronomové zápasí. Uvedený pojem však není příliš rozšířen a my se přidržíme používanějšího označení.)

Temná hmota v trpaslících

Podivné pohyby galaxií i hvězd v jejich nitru představují dodnes hlavní pozorovací důkazy temné hmoty. K dalším patří rotační křivky spirálních galaxií. Z pohybů jednotlivých hvězd, případně mezihvězdných oblaků pozorovaných rádiově, měříme závislost průměrné rotační rychlosti na vzdálenosti od středu galaxie. Kdyby byly galaxie tvořeny pouze svítící hmotou, musela by rychlost rotace se vzdáleností od středu k okraji galaxie v souladu s pohybovými zákony klesat. To se však zjevně neděje – rotační křivky mají naopak tendenci ke konstantní rotační rychlosti bez ohledu na vzdálenost od středu, což by bylo možné, pokud by byla hustota gravitačně interagující látky větší, než odpovídá hustotě látky pozorovatelné. 

V některých galaxiích, zejména trpasličích, v nichž dožívají velmi staré hvězdy, dominuje podle měření rychlostí jednotlivých hvězd temná hmota. Příkladem je trpasličí sféroidální galaxie nesoucí označení Segue 1, jejíž rozměr nepřesahuje několik desítek parseků, přičemž obsahuje méně než sto hvězd starších dvanácti miliard let. Z jejich pohybů je zřejmé, že celková hmotnost zmíněného trpaslíka musí převyšovat půl milionu hmotností Slunce. Drtivá většina této hmotnosti je pak tvořena nepozorovatelnou temnou hmotou. 

Další pozorovací důkazy o existenci temné hmoty poskytují projekty sledující gravitační čočky. Ze systematických pozorování lze zpětně dopočítat prostorové zastoupení temné hmoty a porovnat jej s přítomnosti hmoty svítící (v různých oborech spektra). Z uvedených pozorování vyplývá, že temná hmota není zastoupena rovnoměrně, ale koncentruje se v oblastech svítící hmoty, což není nijak překvapivé vzhledem k faktu, že s baryonickou (normální) hmotou interaguje gravitačně. Nalezneme však oblasti, v nichž je přítomna téměř výhradně temná hmota, vytvářející dokonce prostorové struktury – shluky nebo podlouhlé filamenty. 

Mnoho chutí temné hmoty

Podstata temné hmoty není zřejmá a snahy o její přímé pozorování či zachycení zatím selhávají. Astrofyzikové v součinnosti s teoretickými fyziky mohou tedy spřádat o povaze temné hmoty různé teorie. 

Nikdo nepochybuje, že určitou část temné hmoty může tvořit baryonická látka, která neemituje žádné záření. Kandidáty v tomto ohledu představují například primordinální černé díry, tedy nesmírně kompaktní objekty s hmotností srovnatelnou s hmotností Měsíce nebo menší a s rozměry asi desetiny milimetru a méně, které se vytvořily z náhodných zhustků v raných a hustých fázích vývoje vesmíru. Takové objekty by bylo nesmírně obtížné detekovat, vykazovaly by zřejmě vysoké rychlosti a jen velmi malý účinný průřez interakce s baryonickou hmotou. Jinými slovy by taková černá díra prošla celou Zemí podobně jako neutrina bez nějakého podstatného efektu na planetu, snad s výjimkou rozezvučení určitého typu zemětřesných vln, které by nám poskytly jedinou možnost detekce tohoto průchodu. 

Podobně se objevily studie navrhující, že značná část „chybějící“ hmotnosti galaxií může být tvořena biliardami planet velikosti Země volně plujícími prostorem, v počtu až tisíc planet na každou hvězdu. Takové objekty by byly opět obtížně detekovatelné, přesto však nelze jejich existenci vyloučit. Nicméně těžko říct, zda by bylo možné vysvětlit bludnými planetami chybějící látku v trpasličích galaxiích. 

Teoretické studie vzniku chemických prvků (nukleogeneze) během Velkého třesku však poukazují na to, že převážnou část skryté látky nemůže tvořit baryonická hmota. Zdá se také, že temná hmota nejen nevyzařuje elektromagnetické záření, ale dokonce s ním vůbec neinteraguje. A podle dostupných pozorování není ani nositelem elektrického náboje. Teoretičtí fyzikové tedy navrhli, že nejdůležitější podstatu temné hmoty představuje hmota nebaryonická, tvořená exotickými elementárními částicemi: například velmi hmotnými neutriny nebo zcela novými, slabě interagujícími hmotnými částicemi (weakly interacting massive particle – WIMP). Jejich výskyt ve vesmíru přímo vyplývá z některých částicových teorií popisujících strukturu mikrosvěta. Jak název napovídá, tyto částice by byly imunní vůči elektromagnetické interakci a také vůči silné interakci, takže by zcela volně procházely baryonickou hmotou (například Zemí).

Matyášem Habsburským svolané uherské a rakouské stavy uzavřely konfederaci proti rušitelům míru, a to i proti císaři. Přidala se k nim Morava, zatímco stavy Čech, Slezska a Lužice zůstaly věrné Rudolfovu II. Konflikt ukončila roku 1608 takzvaná libeňská dohoda, podle které získal Matyáš vládu v Uhrách, Rakousech a na Moravě, a Rudolfovi zůstaly zbylé země. Nebylo to však zadarmo, Rudolf musel přislíbit náboženskou svobodu pro České království.

Leopold na scéně

Rudolfovo okolí ovládli oportunisté, kterým šlo jen o vlastní prospěch. Udržovali císaře v domnění, že je stále mocný a jeho boj bude korunován úspěchem. To bylo jediné, co chtěl Rudolf slyšet. Velký vliv měl na císaře především jeho bratranec, pasovský biskup Leopold. Rudolf si Leopolda oblíbil a šel ještě dál – začal uvažovat nad tím, že by se mohl stát jeho následníkem v Čechách i v Říši namísto nenáviděného Matyáše. 

Šance k Leopoldově prosazení se brzy naskytla. Nečekaná smrt bezdětného knížete Jana Viléma Jüllišského uvolnila trůn ve strategicky důležitém knížectví Jüllich-Cleve. Rudolf jmenoval Leopolda císařským správcem knížectví a povolil mu také verbování vojska, aby mohl Jüllich-Cleve vojensky obsadit. Leopold počítal s podporou katolického tábora, ale Španělsko a papež neměli zájem zapojit se do velkého konfliktu. Leopoldův vojenský sbor, naverbovaný původně pro válku o Jüllich, tedy zůstal v Pasově. Tohoto vojska se ale dalo využít i jinak, protože v sázce byla ještě česká koruna.

Tažení na Prahu

K čemu bude použit onen záhadný sbor čítající dva pěší a dva jízdní pluky, o celkovém počtu asi dvanáct tisíc mužů? Tuto otázku si kladl Matyáš i čeští stavové, kteří se právem cítili ohroženi. Požadovali jeho rozpuštění, ale Rudolf tvrdil, že nemá peníze, aby vojáky vyplatil, a bez dlužného žoldu k abdaňkování, tedy propuštění, dojít nemohlo. Ve skutečnosti je Rudolf a Leopold chtěli použít k ozbrojenému převratu. Pasovský sbor měl okupovat Prahu a dosadit do úřadů Rudolfovy věrné. Po převratu by nebyl problém dosadit na trůn jako následníka Leopolda.

Na konci prosince se dali pasovští do pohybu. Prostí soldáti byli nespokojení, protože velitelé jim zadržovali žold a pasovské biskupství bylo úplně vyjedené. Vojsko vstoupilo do Čech u Vyššího Brodu 30. ledna 1611. 

Do zbraně se hrnula především chudina, tovaryši a studenti, kterým se říkalo „čtveráci“, to podle toho, že se považovali za příslušníky čtvrtého stavu. Na obou stranách Vltavy se rozpoutaly orgie plenění. Pasovští si počínali neurvale a nerozlišovali mezi majetkem katolíků a protestantů. Vraždilo se i na Starém Městě, kde se nenávist chudiny obrátila proti mnichům. Když se o obsazení Malé Strany dozvěděl Rudolf II., propadl až hysterickému veselí. Už dlouho žil v obrovském napětí a nyní měl pocit, že akce uspěla. V tom ho udržoval i Leopold, který ve svých ambicích o úspěchu rovněž nepochyboval.

Konec nadějí

V severním předpolí Hradu se 17. února sešla pasovská vojska a oddíly stavovských žoldnéřů. Vojáci, kteří proti sobě ještě nedávno bojovali, nyní složili společnou přísahu císaři. Měla celou akci legalizovat a vzniklo tím spojené císařské vojsko, alespoň na oko. Ve skutečnosti zůstala mezi oběma stranami nepřekonatelná propast. Rudolfovo zklamání se dostavilo vzápětí. Přes přímý císařův rozkaz Pražané odmítli otevřít brány, ba dokonce zahnali císařské vyslance. Situace pasovských se stala neudržitelnou. Do Prahy spěchala zemská hotovost z okolí, směřovalo sem i moravské vojsko a z Vídně sám Matyáš. Bylo jasné, že je konec. 

První to pochopil vojenský velitel, plukovník Ramée. V noci 8. března tajně opustil své vojáky a se třemi stovkami jezdců zmizel. Nakonec z Prahy tajně odtáhl i zbytek pasovského vojska, ztratil se v noci 10. března. Jeho ústup byl sledován stavovskými oddíly, které ale nezaútočily. To spíše sedláci o své vůli způsobili ustupujícím značné ztráty. S vojskem zmizel i Leopold a Rudolf osaměl. Prohrál vše, i když si to zatím odmítal připustit.

Abdaňkování pasovských

Pasovští se stáhli a rozložili se okolo Budějovic a Krumlova. Drancovali, vyhrožovali vypuštěním třeboňským rybníků a čekali na výplatu dlužného žoldu. K tomu se ale nikdo neměl. Rudolf dával od všeho ruce pryč, tvrdil, že peníze nemá, přestože jich měl dost. Leopold se vrátil do Pasova, aniž by vojákům zaplatil, ovšem ten na to opravdu neměl. Jediný, kdo byl ochoten dluh uhradit, byl Matyáš, jemuž se ale také nedostávalo prostředků. Nakonec si musel vypůjčit od Petra Voka z Rožmberka a teprve potom bylo neblahé vojsko abdaňkováno, tedy rozpuštěno. 

Neúspěšný pokus o puč znamenal Rudolfův politický konec. Matyáš, který vstoupil do Prahy 24. března 1611, byl nadšeně vítán jako budoucí panovník. Abdikaci ovšem podepsal teprve 23. května 1611, v den Matyášovi korunovace. Zbytek života prožil zapomenutý na Pražském Hradě, kde také 20. ledna 1612 zemřel. 

Pomineme-li dnes již historiky obecně přijímané vikingské návštěvy v předkolumbovské éře, vůbec první možnosti trvalého osídlení území dnešních USA se naskytly koncem 15. století portugalským průzkumníkům, kteří zmapovali východní pobřeží od budoucího New Yorku až po Floridu. Své objevy však drželi v tajnosti, nepokoušeli se v zemi ani usadit, a to z prostého důvodu: Oblast měla totiž podle Tordesillaské smlouvy o rozdělení Nového světa z roku 1494 připadnout Španělsku. O detailních znalostech Portugalců ovšem není pochyb – dochovaly se nám prostřednictvím mapy světa zvané Cantino planisphere.

Evropské dělení

Kolonizace Severní Ameriky probíhala později pod taktovkou několika zemí: Španělsko postupně získalo Floridu a teritoria západně od Mississippi; Nizozemsko si přisvojilo části východního pobřeží; Francie rozšířila své zahraniční državy o povodí Mississippi a oblasti sousedící s budoucí Kanadou; a Švédsko získalo území tzv. Nového Švédska na dolním toku řeky Delaware.

Zásadní úlohu však při obsazování Nového světa sehrála Anglie, která se zmocnila pobřeží Atlantiku a později ovládla i část původně nizozemských a francouzských osad. Čtvrtého července 1776 pak právě 13 anglických kolonií – Massachusetts, New Jersey, New York, Rhode Island, Connecticut, New Hampshire, Pensylvánie, Delaware, Virginie, Maryland, Severní a Jižní Karolína a Georgie – vyhlásilo nezávislost a stanulo u zrodu USA.

Nemoci, hladomory a boje

Začátky kolonizace probíhající od 16. století se ovšem rozhodně neodvíjely hladce a první osady zanikaly téměř ihned poté, co byly založeny. Mnozí jejich obyvatelé totiž podléhali nejrůznějším nemocem a umírali v důsledku hladomorů i v bojích s domorodci či s dalšími Evropany.

Zřejmě nejpozoruhodnějším příkladem se v tomto ohledu stala anglická „ztracená kolonie Roanoke“ existující v letech 1587–1590 v dnešní Severní Karolíně. Právě tam se mělo narodit vůbec první anglické dítě na území Ameriky. Dívenka se jmenovala Virginia Dareová a její další osud bohužel neznáme – zmizela spolu s desítkami původních osadníků prakticky beze stopy. Objevilo se přitom hned několik teorií: Všichni mohli padnout v boji s indiány, jimž předtím vypálili jednu z osad, možná však s domorodci postupně asimilovali či prostě zemřeli na jiném místě v důsledku hladomoru či nemocí.

Za svobodou vyznání

Evropští osadníci přicházeli z různých společenských i náboženských kruhů a rekrutovali se převážně z řad dobrodruhů, řemeslníků, vojáků a zemědělců. Mimo vyhlídku na lepší život a levnou půdu představovala silnou motivaci ke stěhování za oceán také svoboda náboženského vyznání.

Evropská reformace v 16. století nevratně rozbila jednotu západního křesťanství a podnítila vznik řady sekt, často ovšem krvavě potlačovaných. Do konce 16. století například řada Angličanů přešla k protestantství a jednu z prvních odnoží zmíněného vyznání představovali puritáni, kteří se snažili „očistit“ (z anglického „pure“) víru od veškerých katolických obřadů, jež nevycházely z Bible. Jejich myšlenky však nenašly pochopení především za vlády Karla I. Stuarta, jenž puritány tvrdě pronásledoval. Jen mezi lety 1629 a 1642 tak na dvacet tisíc z nich odplulo do Nové Anglie. 

Pensylvánie založená roku 1682 se zase stala útočištěm kvakerů (z anglického „quakers“), kteří se stavěli proti dogmatickým výkladům Bible a věřili, že Bůh působí v člověku skrz vnitřní osvícení. V souladu s kvakerstvím byli proto v zemi vítáni i vyznavači jiné víry, například baptisté a němečtí a švýcarští protestanti. Do Nového světa však proudili rovněž katolíci a z velké části se usazovali v Marylandu založeném roku 1632 a pojmenovaném po manželce tehdejšího krále Karla I. Henriettě Marii.

Kolonizátoři nakonec vytvořili pestrou směsici vyznání, v níž figurovali protestanti, katolíci, skotští presbyteriáni, francouzští hugenoti a švédští luteráni, stejně jako kvakeři, židé či amišové – odnož novokřtěnců.

Zákon jménem peníze

Kolonizátoři pocházeli z evropských mocností, jež disponovaly vysoce rozvinutou armádou, námořnictvem i dobře fungujícím obchodem. Osadníci ze Španělska a Portugalska měli navíc bohaté zkušenosti s dobýváním, které získali během tzv. reconquisty, tedy vytlačení Maurů z Pyrenejského poloostrova. Osídlování Nového světa jim usnadňovaly i technické novinky používané při stavbě lodí a námořní navigaci.

Rovněž Británie, Francie a Nizozemsko se pyšnily silnou zaoceánskou flotilou, neměly však takovou praxi v kolonizaci cizích území. Britské državy ovšem vznikaly spíš na obchodním základě a vládní podporu tolik nepotřebovaly. Britové je budovali od roku 1660 v souladu se zásadami merkantilismu. Vláda a obchodníci v Anglii se stávali partnery kolonií s cílem zvýšit svoji politickou moc a rozšířit své jmění, přičemž byl zcela vyloučen majetkový podíl či vliv ostatních impérií, a dokonce i obchodníků sídlících v samotných koloniích.

Vláda v Londýně uplatňovala řadu nařízení a bariér s cílem minimalizovat dovoz do Nového světa a naopak maximalizovat tamní vývoz. V praxi to znamenalo, že do ostrovní metropole proudily zpoza oceánu zásoby zlata a stříbra, z nichž si stát bral část na poplatcích a daních a zbytek putoval do kapes britských obchodníků. Většina vládních příjmů se následně přelévala do budování námořnictva, které sloužilo hlavně k ochraně stávajících kolonií v Americe i v dalších zemích.

Ve znamení otroctví

Kolonizaci si nerozlučně spojujeme s otroctvím, jež ovšem za oceánem existovalo již před příchodem Evropanů. Indiáni si často podmaňovali členy jiných kmenů a využívali je jako otroky, kteří se v krajních případech stávali lidskými oběťmi. Evropští novousedlíci se zpočátku snažili původní obyvatele zotročit, domorodci ovšem rychle vymírali v důsledku zavlečených chorob i špatného zacházení, tudíž je brzy nahradili Afričané. Levnou pracovní sílu z černého kontinentu měnili kolonizátoři zejména za střelný prach, zbraně, rum a další výrobky.

Většina afrických otroků nicméně putovala do oblastí cukrových plantáží v Karibiku a do Brazílie. Na území dnešních USA se jich tak dostalo „pouze“ asi 600 tisíc z celkových dvanácti milionů. Pokud zvládli nesmírně strastiplnou plavbu, mohli v Novém světě očekávat trochu lepší stravu a zdravotní péči – přesto se tam okolo roku 1860 dožíval padesáti let jen každý desátý otrok. V té době se počet Afroameričanů na území dnešních Spojených států pohyboval kolem čtyř milionů.

Kolem Jupitera obíhá 67 známých měsíců a zřejmě stovky těles, jež prozatím unikají naší pozornosti. Čtyři největší měsíce – Io, Europa, Ganymed a Kallisto – známe již od počátku 17. století, kdy si jich svým novým dalekohledem povšiml Galileo Galilei. Po něm se jim dodnes říká galileovské měsíce. Šlo o první známá tělesa, která neobíhala ani Zemi ani Slunce, a představovala tak objekt zásadních pochybností pro tehdy platný geocentrický model vesmíru. 

Nepřehlédněte: 

• Král všech planet, Jupiter: Plynný obr s kamenným jádrem
• Král všech planet, Jupiter: Bouře, které svými rozměry předčí celou Zemi

Ganymed je největším měsícem ve Sluneční soustavě, velikostí přesahuje i planetu Merkur. Zmíněné čtyři měsíce dobře zachytíte již v malých dalekohledech. Náhoda tomu chtěla, že jejich oběžná rovina přibližně prochází Zemí, a díváme se tak na ně „z boku“. Můžeme tedy sledovat divadlo satelitů přecházejících přes disk planety. Úkazy Jupiterových měsíců, které nejsou při pozorování ze Země zcela pravidelné, byly pro Ole Rømera v 17. století vodítkem k hypotéze o konečné rychlosti šíření světla a k jejímu změření. 

Osm měsíců z celé komplikované „jupiterovské“ soustavy lze považovat za regulární, neboť obíhají planetu ve směru její rotace po téměř kruhových drahách s malým sklonem k rovníku. Kromě již zmíněných galileovských jde o měsíce Metis, Adrastea, Amalthea a Thebe. Ostatní jsou neregulární: mnohdy se jedná o nepravidelné kusy skály na vysoce eliptických nebo neuzavřených drahách s velkým sklonem k rovníku planety, přičemž často obíhají proti směru rotace planety. Obecně se soudí, že většina z nich má původ v planetkách zachycených gravitačním polem Jupitera. 

Kosmické sondy objevily slabý prachový prstenec, podobný prstenci Saturnu, ale mnohem méně výrazný. Pravděpodobně jej udržují prachové částice vyražené z některých měsíců. 

Velké stěhování

Vysvětlit současnou strukturu Sluneční soustavy není jednoduché. Podle uznávaných hypotéz sehrál důležitou roli v její dnešní podobě právě Jupiter, který se zformoval ze sluneční mlhoviny blíže Slunci, než se nachází dnes. O něco dále vznikl Saturn, pak Neptun a z velkých planet nakonec Uran. Velmi krátce po vzniku systému se Jupiter a Saturn dostaly do orbitální rezonance a „vystřelily“ Neptun za dráhu Uranu. Společné působení Jupitera a Neptunu pak odsunulo dále do hlubin soustavy tělesa druhého pásu asteroidů. 

Jupiter svým gravitačním polem i dnes zásadně ovlivňuje trajektorie meziplanetárních těles, například komet. Hraje však nejasnou roli při odklánění těchto těles z centrální části Sluneční soustavy. Astronomové se dlouho domnívali, že jeho gravitační působení udržuje množství tělísek pronikajících do centrální části systému a potenciálně hrozících srážkou se Zemí na malé úrovni, a že tedy funguje jako jakýsi asteroidální a kometární deštník. Moderní výzkumy naznačují, že situace nebude tak jednoznačná. Za relativní stabilitu Sluneční soustavy zřejmě vděčíme existenci dvojice Jupiter–Saturn dostatečně daleko od sebe, jež se vzájemně „drží na uzdě“ v orbitální rezonanci. 

Lidský pot obsahuje spoustu zajímavých informací o těle. Získat tyhle informace ale není úplně snadné. Inženýři Kalifornské univerzity v Berkeley vytvořili ohebný senzor ve tvaru náramku, případně čelenky, který měří obsah látek v potu v reálném čase.

Nový senzor potu je možné bez potíží nosit během cvičení nebo jiných aktivit. Náramek nebo čelenka obsahují senzory pro měření glukózy a laktátu, také pro měření iontů sodíku a draslíku, a ještě pro měření teploty kůže. Kromě senzorů je součástí zařízení mikroprocesor a další elektronické prvky, které slouží k analyzování a přenosu dat do chytrého telefonu.

Až doposud bylo obvykle nutné kvůli sledování vlivu cvičení na lidskou fyziologii odebírat vzorky krve. Nový senzor potu představuje neinvazivní technologii, která dokáže získat zajímavé informace bez jehly. Senzory potu teď čeká řada zajímavých uplatnění. 

Sluneční skvrny představují oblasti velmi silného magnetického pole pozorované ve fotosféře naší hvězdy. Vnímáme je jako tmavé, neboť jsou chladnější než okolí, s teplotou v temném jádře – tzv. umbře – kolem 4 500 °C. Magnetické pole totiž omezuje „dodávky“ tepla z horkého nitra. 

Vyvinuté skvrny mají dvě dobře patrné části – umbru a penumbru – a geometricky vytvářejí skutečnou prohlubeň, sníženou ve středu pánve asi o 1 000 km pod úroveň okolní klidné fotosféry. Skvrny dosahují různých velikostí: nejmenší – zvané póry – měří pouhých 1 000 km. Pro definování jejich plochy však fyzikové spíše než jednotky SI používají jednotku miliontiny sluneční polokoule (msh), přičemž platí, že 1 msh = 3 044 000 km². A tak zatímco nejmenší póry mívají kolem 0,2 msh, běžné skvrny zaujímají 300–500 msh. Největší zaznamenaná skvrna v historii se objevila v roce 1947 a přesahovala 6 000 msh. Ze seriózních vědeckých studií přitom vyplývá, že naprostým limitem by mohl být i desetinásobek. Pro srovnání: skvrna o velikosti Země by na Slunci zabrala 42 msh a v případě ekvivalentu Jupitera by se jednalo o 5 044 msh.