Když v roce 1803 izoloval německý lékárenský učeň Friedrich Sertürner novou látku patrně vůbec netušil, že stojí na prahu jednoho z největších objevů lékařské vědy. Dvacetiletý sirotek a nedouk Sertürner si všiml, že tehdy proti bolesti běžně podávané opium nelze jednoduše dávkovat. Účinnost sušeného opia se značně lišila a lidé často umírali na předávkování.

Své experimenty s opiem prováděl potají. Po smrti svého otce zůstal zcela bez prostředků a bylo vlastně štěstím, že se vyučil lékárenským pomocníkem. Úspěch se dostavil v roce 1803, kdy se mu ze sušené opiové pryskyřice podařilo izolovat bílou krystalickou látku tlumící bolest a vyvolávající stavy blaženého snění. Podle starořeckého boha spánku Morphea ji pojmenoval morfium.

Skvělý sluha, zlý pán

Než jeho objev vzala lékařská obec vůbec na vědomí, uběhlo dalších 14 let. Sertürner byl obviňován z amatérismu a jeho postupy byly označovány za pavědecké. Studie popisující účinky morfia, které se pokoušel psát, nikoho nezajímaly. Vědeckého uznání se Sertürner dočkal až v roce 1817, následně získal řadu čestných doktorátů z univerzit v Jeně, Berlíně, Petrohradu, Paříži a Lisabonu.

I po více než 200 letech je morfium a jeho deriváty důležitým lékem. Používá se k tlumení silných bolestí a také jako surovina pro výrobu dalších léků morfinového typu (například kodeinu, ethylmorfinu, hydromorfonu, diamorfinu – známého spíše jako heroin). Je prototypem silných analgetik a je také referenční látkou, k níž se vztahuje účinnost ostatních opioidů. Lze tak bez nadsázky říct, že objevem Friedricha Sertürnera se dodnes měří účinnost nových léčiv.

Náhrada za morfium

Přes nesporné výhody morfia jako léku má Sertürnerův objev i své stinné stránky. Při jeho užívání se rychle rozvíjí tolerance, což znamená, že k dosažení stejné účinnosti je třeba podávat stále vyšší dávky. S tím souvisí i jeho silná návykovost. Desítky let se proto vědci snaží vyvinout léky, které by morfium nahradily. Několikrát se zdálo, že bezpečná náhrada je na dosah, zcela nahradit morfim se ale zatím nepodařilo.

TIP: Pod pokličkou: Jak účinkují nejznámější drogy na lidský organismus

Změna je ale možná velmi blízko – výzkumníci z lékařské fakulty v New Orleans nyní oznámili, že se jim podařilo vyvinout zcela nový preparát. Podle vedoucího týmu neurologa Jamese Zadiny je novinka stejně silná jako morfium, na rozdíl od něj ale nevykazuje žádné (nebo zcela zanedbatelné) vedlejší účinky. Testy zatím probíhají pouze na potkanech, vědci si jsou ale poměrně jisti, že jejich endomorphin je tím pravým preparátem, který důstojně naváže na pionýrskou práci Friedricha Sertürnera.

Odborníci se pro úložiště vyhořelého paliva snaží vytipovat lokality, které jsou obtížně přístupné a zároveň stabilní v případě zemětřesení. Přesto nelze zcela vyloučit, že archeologové v budoucnosti do těchto míst zavítají a nevědomky spustí zkázu. Radioaktivní záření totiž nedokážeme postihnout smysly a naše dnešní značení nemusejí budoucí generace pochopit. Zmíněný materiál přitom zůstane nebezpečný ještě dlouho: Například poločas rozpadu odpadního plutonia dosahuje 24 tisíc let. 

Problém značení úložišť se řeší už od 80. let minulého století. V roce 1981 dostal Američan Thomas A. Sebeok za úkol navrhnout pro skládky jaderného odpadu symbol, jenž by byl srozumitelný i v roce 11981. Jeho řešení však příliš neoslnila: Ať už se jednalo o varovný obelisk s obrázky poukazujícími na následky záření, nebo dokonce o ideu založit jakousi „kněžskou kastu odborníků“, která by varování předávala z generace na generaci.

S dalším netradičním nápadem přišli Françoise Bastide a Paolo Fabbri koncem 80. let: Chtěli do příslušných lokalit vysadit geneticky modifikované „zářící“ kočky, jejichž srst při kontaktu s radioaktivitou změní barvu.

Novější vizi představil také švýcarský jaderný fyzik Marcos Buser, který by varovné signály sestavil z hliněných střepů – jsou trvanlivé, a přitom levné. Každopádně, na konkrétní řešení zatím stále čekáme.

Na konci roku 2013 se Čína zapsala do historie zlatým písmem - její sonda Čchang-e 3 úspěšně přistála na Měsíci a po USA a Rusku se tak „říše středu“ stala třetí zemí, která dokázala na Měsíci úspěšně přistát. Nyní CNSA (Čínská národní vesmírná agentura) zveřejnila stovky nikdy dříve nepublikovaných fotografií, které pořídilo robotické vozítko Jutu, vysazené sondou na Měsíci. Další zveřejněné fotografie jsou k dispozici na adrese moon.bao.ac.cn. Vybrané fotografie pak najdete ve přehlednějším výběru Emily Lakdawalla zde a zde.

Již v roce 2006 vzniklo jeho první podmořské dílo pod hladinou zátoky Molinere, o tři roky později pak v Národním mořském parku Punta v mexickém Cancúnu vzniklo první podvodní muzeum na světě. V loňském roce Jason umístil přímo do koryta řeky Temže čtveřici jezdců, představující novodobé jezdce apokalypsy. Po Grenadě, Mexiku, Bahamách a Londýnu se „svého Taylora“ dočkají i Kanárské ostrovy.

Patnáct metrů pod hladinou moře zde vznikne první evropské podvodní muzeum. Stejně jako v předchozích případech i nejnovější Jasonova práce poukazuje na společenské problémy a fenomény dneška. Celá podvodní instalace má na ploše 250 metrů čtverečních čítat 300 soch a skulptur. Instalace soch již započala, první návštěvníky ale podvodní galerie přivítá až v příštím roce.

Lunar Orbiter 3 byla umělá družice Měsíce, která měla za úkol provést podrobnou fotodokumentaci povrchu Měsíce. Sonda s raketou Atlas Agena D odstartovala 5. února 1967. Byla navedena na orbitální dráhu Měsíce z původně parkovací dráhy u Země. Stalo se tak 8. února a sonda se tím dostala na oběžnou dráhu kolem Měsíce s dobou oběhu 215 minut ve výši 210 až 1 795 km.

O čtyři dny později došlo k další korekci na 54 – 1 840 km. Pak bylo zahájeno snímkování povrchu, zejména oblastí vhodných pro plánované přistání kosmonautů v rámci programu Apollo.

TIP: Průzkum Sluneční soustavy: Sondy, které objevovaly Měsíc

Snímkování bylo předčasně ukončeno pro technickou závadu mechanismu posouvajícího film, ale i tak byl zadaný úkol splněn - na Zem se dostalo 211 snímků. Na jedné fotografii se podařilo zachytit sondu Surveyor 1, která zde přistála v předchozím roce. Dne 9. října 1967 byla sonda s pomocí brzdícího motoru navedena na povrch Měsíce, kde se roztříštila.

Luna 9 byla první sondou ze Země, která měkce přistála na Měsíci. Luna 9 odstartovala na svoji cestu k Měsíci 31. ledna 1966 ze sovětského kosmodromu Bajkonur. Do vesmíru ji vynesla čtyřstupňová raketa A-2-E (Molnija). Na povrch Měsíce sonda dosedla 3. února 1966 v 19:45:45 středoevropského času v Oceánu bouří.

TIP: Luna a Lunochod: Sovětské sondy a roboti na Měsíci

Po přistání se otevřely čtyři lopatky, které měly za úkol sondu na měsíčním povrchu stabilizovat, aby mohla začít vysílat fotografie měsíčního povrchu zpět na Zem do řídícího střediska. Po stabilizaci se aktivovaly i antény. Kvůli poloze Slunce byl přenos dat zahájen až 4. února a poslední o den později. Sonda uskutečnila celkem šest rádiových relací o celkové délce 8 hodin a 5 minut, během nichž odeslala kvalitní a detailní snímky povrchu Měsíce.

Ke stanici Mir se vydal raketoplán Discovery STS-63 s šestičlennou posádkou. Na palubě byla i Eileen Collinsová, která letěla do kosmu jako první žena v roli pilota těchto strojů – a o čtyři roky později také jako první velitelka.

Cílem letu byly vědecké experimenty v mikrogravitační laboratoři Spacehab-3 a přiblížení se (ovšem ne spojení) raketoplánu k ruské kosmické stanici Mir. Tato mise měla být přípravou na následující lety amerických raketoplánů k Miru.

Do Rumunska a Jugoslávie, s nimiž meziválečné Československo spojovaly smlouvy tzv. Malé dohody, putovali zaměstnanci Zbrojovky Brno dávno před Mnichovem a začátkem války. Její experti působili od roku 1936 v rumunském Cugiru a od roku 1938  i v jugoslávském Kragujevaci. Po německé okupaci zbytku českých zemí se však pracovníkům obou závodů do okupované vlasti příliš nechtělo. Ustavili ilegální odbojové skupiny, jejichž vznik však museli tajit nejen před místními úřady, ale i některými kolegy, kteří projevovali sympatie k novým pořádkům ve střední Evropě. 

Představitelé obou odbojových skupin navázali prostřednictvím bývalého generálního ředitele brněnské Zbrojovky Eduarda Outraty spojení s Čs. národním výborem v Paříži, tedy s politickým orgánem našeho zahraničního odboje, jehož byl právě Outrata členem, a nabídli spolupráci většiny expertů pro zamýšlenou Čs. zbrojní akci na pomoc Spojencům. V jejím rámci mělo dojít k vybudování továrny na kulomety, případně jiné výrobky pro válečné účely.

Kromě svého hlavního úkolu, který spočíval v soustředění odborné dokumentace pro urychlení zahájení zbrojní akce, s jejíž realizací Outrata ve Francii počítal, se obě odbojové skupiny zaměřily také na všestrannou pomoc uprchlíkům z protektorátu. Na jaře 1939 pak začaly za přísného utajení přípravy na přesun členů odbojových skupin a jejich rodin na francouzské území. Nehledě na určité potíže odjel první transport z Rumunska přes Bukurešť a Istanbul do Bejrútu, odkud zbrojováci i s rodinami vyrazili na lodi přes Středozemní moře do Marseille a následně vlakem do Paříže, kam dorazili 26. prosince 1939. Do poloviny května 1940 pak rumunské území touto cestou opustilo celkem 91 osob, z toho 40 mužů.

Indická adresa – Hajdarábád

V druhé polovině roku 1940 přišlo vedení Čs. zbrojní akce s novým projektem zaměřeným na vybudování závodu v Indii. V té době se už sice rozjížděla akce i ve Velké Británii, ale bylo ještě třeba evakuovat zbrojovácké odborníky s rodinami z Jugoslávie a právě jejich dalším působištěm se měl stát indický subkontinent. Během října 1940 odcestovalo z Kragujevace přes Střední východ a Irák do indické Bombaje 14 zaměstnanců Zbrojovky s rodinnými příslušníky (celkem 28 osob). Tuto skupinu zde posílilo dalších 49 lidí. V červenci 1941 je pak z přístavu Suez následovala druhá skupina čítající 59 osob, která později také v pořádku dorazila do Indie.

Zbrojní továrnu, v níž měli zbrojováčtí technici a dělníci ukázat své schopnosti, bylo ovšem třeba nejdříve vybudovat. To představitelé zbrojní akce v předstihu s britskými a indickými úřady vyjednali, a tak v létě 1941 začala v Hajdarábádu-Fatehnagaru stavba závodu určeného zprvu pro výrobu těžkých kulometů. Během výstavby však došlo ke změně plánů a podnik se měl zabývat výrobou odlehčeného lehkého kulometu BREN, určeného pro vedení boje v džungli. Provoz zahájil na podzim 1943, jeho ředitelem se stal Václav Havlíček a členové hajdarábádské zbrojovácké skupiny čas do spuštění výrobních linek strávili zaškolováním místních dělníků v pronajaté hale.

Inženýr Martinásek zasahuje v Teheránu

Stopu Čs. zbrojní akce lze vysledovat také v Íránu. V srpnu 1939 přijala brněnská Zbrojovka nabídku tamní vlády na vybudování továrny na výrobu kulometů a munice a ještě v tomtéž roce začala její výstavba Teheránu. Práce se však zastavily koncem léta 1941. Tehdy se totiž Sovětský svaz a Velká Británie rozhodly řešit pro ně nepříznivou situaci v zemi, jejíž panovník Rezá Šáh Pahlaví se stále zřetelněji orientoval na spolupráci s nacistickým Německem. Írán obsadily během srpna a září britské a sovětské vojenské oddíly. Nakonec došlo k dohodě, podle níž měla dát tovární budovy do provozu společnost Škoda Iranniene Societé. K rozhýbání projektu vyslal Outrata z Velké Británie do Teheránu zbrojováckého inženýra Josefa Martináska se třemi dalšími spolupracovníky. 

Ti měli za úkol nahradit vedení Škody Iranienne zkompromitované spoluprací s nacisty a co nejrychleji spustit výrobu. Mohli se spolehnout na zhruba tři stovky příslušníků čs. kolonie v Íránu, tvořené zaměstnanci Škodovky, stavebních společností Lanna a Konstruktiva a Českomoravské Kolben-Daněk. Už 16. října 1943 závod za přítomnosti sovětských a íránských představitelů slavnostně zahájil provoz a do konce války se v něm vyrobilo na 12 000 kusů sovětských samopalů PPŠ-41 Špagin. Naši odborníci se podíleli i na vybudování silnice vedoucí od Perského zálivu až k sovětským hranicím, po níž proudil materiál pro Rudou armádu.

Nelehké začátky v Newcastlu

Nyní se ale vraťme k osudům těch zbrojováků s rodinami, kteří se po odchodu z Rumunska a Jugoslávie ocitli na francouzském území. Na 40 mužů se podrobilo odvodu do čs. zahraniční armády, avšak z rozhodnutí Čs. národního výboru z ní byli vyreklamováni, neboť se s nimi počítalo pro zbrojní akci právě ve Francii. Kvůli nepříliš vstřícnému postoji francouzských úřadů však Outrata v březnu 1940 rozhodl, že se těžiště zbrojní akce přesune do Velké Británie. Tento prozíravý krok měl velký význam, protože země galského kohouta byla německými armádami během května a června poražena a její velká část vítězi okupována.

Brňané tak hledali útočiště na britských ostrovech a ve dvou skupinách se v polovině června 1940 na lodních palubách dostali z přístavů Saint-Malo a Bordeaux do Velké Británie. Na britské půdě vznikla společnost Caswick, jež vystupovala jako nástupnická organizace Zbrojovky. Její vedení po dohodě s britskými úřady rozhodlo, že závod na výrobu součástí lehkého kulometu BREN, kde zbrojováci nalezli své uplatnění, vznikne v městě Newcastle upon Tyne na severovýchodě Anglie. Na podzim 1940 se tam přesunulo 22 mužů s rodinami, aby pod vedením Josefa Martináska vše urychleně připravili pro spuštění výroby.

V Newcastlu zbrojováky čekal nelehký úkol. Měli totiž továrnu, jejíž oficiální název zněl BREN Manufacturing Co. Ltd., nejen vybudovat, ale i uvést do provozu a řídit celý výrobní proces. Při naprostém nedostatku kvalifikovaných pracovních sil, který v Británii vzhledem k válečným časům panoval, to nebyl lehký úkol. Město také dlouhou dobu ohrožovaly nálety německé Luftwaffe, zacílené na tamní průmyslové podniky. Britské ministerstvo válečné výroby nakonec společnosti obstaralo budovy i stroje a podnik začal pravidelně plnit a následně překračovat nosný program výroby součástí kulometu BREN, takže časem nejen plnil požadované armádní dodávky, ale uspokojoval i externí objednávky dalších anglických podniků. 

Kontakty s politiky i armádou

Úspěchy zbrojováků v Newcastlu při práci věnované v rámci Čs. zbrojní akce válečnému úsilí Spojenců pochopitelně neušly zájmu představitelů naší exilové vlády. Nejvzácnějším hostem byl v listopadu 1942 a v červenci 1944 prezident Edvard Beneš a dále mezi zbrojováky zavítal v lednu 1941 charismatický ministr zahraničí Jan Masaryk, v červnu a v prosinci téhož roku ministr obchodu, průmyslu a živností Eduard Outrata, v červenci 1942 státní ministr Hubert Ripka či v září 1944 ministr sociální péče Ján Bečko. 

Důležitým aktem spolupráce s čs. armádními složkami se stalo i předání stuhy k praporu Čs. samostatné obrněné brigády, k němuž došlo 30. července 1944, tedy zhruba měsíc před tím, než se útvar přesunul do Francie, kde později zasáhl do bojů u města Dunkerque. Slavnostního aktu se v Newcastlu zúčastnila i řada představitelů britského vojenského a politického života.

TIP: Zbrojovky zabrané Německem: Továrny, které pracovaly pro Říši

V průběhu roku 1944 bylo stále jasnější, že se konec války blíží, a tak zbrojováci ve dnech 5.–7. srpna uspořádali sjezd, na kterém se zabývali organizačními a hospodářskými výhledy jejich podniku po skončení válečných akcí. Když pak v květnu 1945 válka skončila, mohli se zbrojováci, ať už působili v Indii, Íránu či Velké Británii, s hrdostí ohlédnout za svou činností. Za značné podpory svých rodin odvedli pro zahraniční odboj opravdu velký kus práce. 

Teorie o vzniku Měsíce, jako následku obří kolize „Prazemě“ s jiným, podobně velkým tělesem, se datuje již do 70. let minulého století. Přestože se zpočátku jevila jako příliš fantaskní, pozdější důkazy ji podpořily. Podle této teorie se s předchůdkyní dnešní Země srazila planeta pojmenovaná jako Theia. 

Pro Theiu měla tato srážka zcela devastující účinek – většinu její hmoty „převzala“ Země a ze zbytků zachycených gravitací se vytvořil žhavý prstenec, z něhož se později zrodil náš Měsíc. Událost se měla stát zhruba před 4,5 miliardami let, tedy v době, kdy předchůdkyně dnešní Země měla asi 100 milionů let.

Otisky prstů a testy DNA

V roce 2014 tuto teorii zpochybnili němečtí vědci, kteří poukazovali na různý poměr izotopů kyslíku na Zemi na Měsíci. Nový výzkum ale ukazuje pravý opak. Podle vědců z Kalifornské univerzity v Los Angeles jsou poměry izotopů kyslíku na Zemi a Měsíci k nerozeznání. Ukázal to nejnovější rozbor měsíčních kamenů přivezených v rámci misí Apollo 12, 15 a 17 a jejich porovnání s horninami z Havaje a Arizony.

Podle vědců je také nepravděpodobné, že by Měsíc byl ukován výhradně (nebo převážně) z trosek Thei. V takovém případě by musel být poměr kyslíkových izotopů na obou objektech alespoň z části různý. Dokonalá shoda ale ukazuje, že hmota Thei se po nárazu do „Prazemě“ důkladně promíchala a teprve poté došlo k jejímu odmrštění a následnému vzniku Měsíce. Srážka obou těles tak podle vědců musela být v podstatě čelní a nikoliv částečná, jak se dříve spekulovalo. V měsíční DNA je podle vědců zastoupena Země minimálně stejným způsobem, jako dávná Theia.