Přistání na letišti v Honolulu, hlavním městě Havaje, může být pro Evropana šokující. Ačkoliv je říjen a jedenáct hodin večer, je 28 stupňů, vlhkost jako v prádelně a absolutní bezvětří: vzduch je těžký, téměř nedýchatelný. Na jeden z nejméně „turistických“ havajských ostrovů – Kaua´i – to odsud máme půl hodiny letu. Dříve se mezi jednotlivými ostrovy dalo cestovat levnější lodní dopravou, ovšem před pár lety byly všechny námořní spoje zrušeny, kvůli ohrožení korálových útesů. 

Kaua´i je společně se soukromým ostrovem Ni´hau nejzápadnějším ostrovem Havajského souostroví. Od ostrova O´ahu je vzdálen asi sto dvacet kilometrů. Hlavní město Lihu´e se nachází na jihovýchodě ostrova. Na malém letišti nás vítá poněkud vlezlá havajská hudba a všude kolem jsou američtí turisté v kloboucích a havajských šatech s květinovým vzorem. O důvod víc, proč co nejrychleji opustit toto nudné maloměsto a vyrazit do panenské džungle ve vnitrozemí. Korálové útesy a překrásné písečné pláže jsou hlavním lákadlem pro většinu turistů, nás sem však přivedla nádherná příroda tohoto ostrova. Pokud jste viděli film Jurský park či King Kong a vzpomínáte si na ten opuštěný ostrov a úžasnou přírodu, pak víte, jak vypadá Kaua´i. Právě tady se točí mnoho amerických filmů z tropického prostředí.  

První seznámení s Kauaií však není vůbec přívětivě. Na informačním středisku se dozvídáme, že převážná část stezky Kalalau Trail na severozápadě ostrova je na celý měsíc uzavřena - opět se tu natáčí nějaký film. Zjišťujeme navíc, že táboření mimo kempy je na Kauaii zakázáno a plánovaný nocleh v kempu musí být dopředu nahlášen a zaplacen. To je však možné provést jen zde v hlavním městě a nikde jinde, ani přímo v kempu, což je pro nás, stopaře, naprosto nerealizovatelné nařízení. Jsme tedy hned nuceni porušovat předpisy. Ačkoli se o místních lidech říká, že jsou nejmilejší na světě, setkáváme se spíše se zamračenými výrazy. Navíc všude kolem místo exotického ptactva pobíhají  přemnožené slepice, které utekly z chovů po ničivém hurikánu Iniki v září 1992 a nekontrolovatelně se rozšířily. V noci je takové vedro, že se ve stanu nedá vydržet, venku zase nedají člověku vydechnout otravní komáři. Nechápu, jak tomuhle místu někdo může říkat ráj na zemi…

Žhavá historie ostrova

Havajské ostrovy vznikly bouřlivými geologickými procesy, které začaly před miliony let na dně oceánu. Horké magma se valilo na povrch a při chladnutí utvářelo pod hladinou moře rostoucí hory. Současné Havajské ostrovy jsou výsledkem završení těchto procesů. Před nimi existovaly jiné havajské ostrovy jako například Kure, Midway a další, po nichž zůstaly jen atoly. Stejná budoucnost čeká i všechny současné Havajské ostrovy.

Životní cyklus sopečných ostrovů je neúprosný. Miliony let trvá, než vyrostou nad hladinu moře. Další miliony let se se z drsných magmatických rodí takový „ráj na zemi“, jaký dnes známe z Havaje. Čím izolovanější a menší ostrovy jsou, tím déle živočišným a rostlinným druhům trvá jejich kolonizace. Jakmile se však ostrovy dostanou nad hladinu,  začínají na ně zároveň působit destruktivní síly oceánu a povětrnostních podmínek, které trpělivě opracovávají a ohryzávají útesy, až je nakonec ostrov opět pohřben pod hladinou moře a zůstane po něm jen atol – prstenec korálových útesů, které se utvořily na pobřeží ostrova. Každý atol je tak vzpomínkou na jeden sopečný ostrov,  pohřbený pod hladinou oceánu. I když v daleké budoucnosti zaniknou současné havajské ostrovy, vyrostou zase jiné, které se dnes kupí již pouhý kilometr pod hladinou.

První lidé objevili Kaua´i ve čtvrtém či pátém století. Připluli na velkých lodích z ostrovů Markéz. Naštěstí si s sebou přivezli sazenice obilnin, tara, chlebovníku a také prasata, psy a drůbež. Na Havaji v té době ze savců žili jen netopýři a chyběly zde i jakékoliv jedlé plodiny. Rybolov byl zpočátku hlavní obživou kolonistů. Tito lidé postupně na ostrově vytvořili hierarchickou společnost plnou přísných zákazů a tabu, jejichž porušení byla  trestána smrtí. Když 19. ledna 1778 na Kaua´i náhodou přistál britský mořeplavec James Cook a jeho flotila, mysleli si ostrované, že je navštívil sám bůh, jenž vydechuje oheň (dýmka) a vlastní kouzelnou hůl (puška). Na konci 19. století Havaj objevili Američané, v roce 1900 ji ustanovily za své námořní teritorium a 21. srpna 1959 se oficiálně stala 50. státem USA.     

Kaňon Waymea a pobřeží Na Pali

Vnitrozemí ostrova je autem prakticky nepřístupné. Střed ostrova je tvořen hustou džunglí a kráterem sopky Mount Wai´ale´ale (1569 m), jejíž okolí je vůbec nejdeštivějším místem na světě. Na pobřeží Kaua´ie však po celý rok vládne vlídné a slunečné počasí. Zatímco sever je díky severovýchodním pasátům také vlhký a čerstvě zelený, na jihozápadní pobřeží se srážky přes hory téměř nedostanou. Silnice vede jen podél pobřeží. Není však spojená, protože na severozápadě se z oceánu tyčí ohromné, jako břitva ostré špičaté útesy pobřeží Na Pali. To se dá obdivovat pouze z vyhlídek shora, které jsou z části na dvacet kilometrů dlouhé stezce Kalalau Trail, nebo z mořské hladiny, například na kajaku. To je však v tuto roční dobu prakticky vyloučeno. Počátkem října tady začíná zima a severní pobřeží bičuje vlnobití a pasáty. Obecně lze říci, že v zimě je bezpečnější koupání na jihu ostrova a v létě, kdy se větry změní, jsou menší vlny zase na severu.

My se autobusem a stopem přesunujeme na jihozápad a odtud úzkou silnicí do hor nad kaňon řeky Waimey. Při pohledu na jeho dno se tají dech a řidič, který nás nabral do auta, dokonce řadí s úžasem Waimea Canyon před věhlasný Grand Canyon. Ten je sice větší, ale tenhle prý působí daleko velkolepěji.

Celý následující týden objevujeme deštné pralesy Kaua´ie, vyhlídky na útesy Na Pali, o něž se tam dole tříští mohutné zpěněné vlny. Červená hlína ostře kontrastuje se svěže zelenou džunglí a modrým nebem. Konečně si připadáme jako v opravdovém ráji. Není tady zdaleka tak vyprahlo jako na pobřeží, celodenní pochod s krosnami na zádech si často můžeme zpestřit osvěžující koupelí pod vodopády či v teplé tůni. Společnost nám dělají exotičtí tropičtí ptáci. Nad pobřežím zahlédneme majestátní fregatku i nodyho bělostného, na červených květech v džungli zase sají nektar zářivě červení šatovníci šarlatoví. Několikrát v příkrovu džungle narazíme na patnáct centimetrů dlouhou, jedovatou stonožku, po jejímž kousnutí prý neumřete, ale budete si to alespoň přát. Občas nás v buši překvapí divoké prase či koza a po cestě nás neustále osvěžují neznámé divoké plody, především guavy, připomínající špendlíky a chutnající jako velmi sladké hrušky. Celý týden jsme odkázáni jen na divoce rostoucí ovoce, zásoby potravin jsme si neudělali a v horách není kde nakoupit. Nakonec slezeme do rozžhaveného kaňonu Waimea, jenž zezdola působí ještě mnohem impozantněji, a podél stejnojmenné říčky dorazíme zpátky na pobřeží.

Hula tance pro královnu

V horách nad Waimea kaňonem u malého muzea Koke´e Lodge se shodou okolností právě odehrává festival místních tanečních souborů, které své představení věnují samotné havajské královně. Na rozdíl od komerčních tanečních představeních na Havaji je tento festival zdarma a sejdou se tu především místní lidé (viz. Legenda jménem Hula).

Kaua´i je prostě perla tichomoří, kde dobrodružný turista může strávit celý měsíc a neprojde ani polovinu úchvatných turistických tras. Její neprostupné vnitrozemí stále nese plno magických míst, kam lidská noha ještě nevkročila. Nejen přeplněné pláže v hlavním městě Honolulu, ale i Kaua´i je tvář Havaje.

Je časně ráno, slunce vychází ve střední Americe velmi brzy, a já už hodinu sedím v podřepu ve vysoké trávě a sleduji chování zvířat okolo sebe. Ačkoli jsem se nepřesunul ani o metr, pořád je na co se dívat. Na barevné pěvce v koruně stromu, volavky rusohlavé v trávě, až po kondora na nedaleké cestě. Do Kostariky jsem se vydal za přírodou a fotografováním zvířat.

Země přecpaná životem

Na území o čtvrtinu menším než Česká republika je tato země skutečně přecpaná životem. V Kostarice (na 0,01 % zemské pevniny) žijí čtyři procenta všech živočišných druhů (téměř půl milionu). Při pozorných toulkách přírodou tu objevíme více druhů ptáků než v USA a Kanadě dohromady, více plazů než v celé Evropě, pětkrát více motýlů než v Austrálii a takto bych mohl stále pokračovat.

Důvodem této hojnosti je mimořádná geografická dispozice Kostariky. Většina kopců (obvykle to jsou aktivní sopky) v centrálním pohoří země má výšku nad 2 500 m, jejich svahy upadají k pobřeží obou oceánů. V nejužším místě je dělí pouze 125 km. Troufám si tvrdit, že nikde jinde na světě není na tak malém území tolik biologických zón a vegetačních typů. Blízko sebe je tu vlhký deštný prales, horský mlžný les, karibské pláže s palmami, pacifické mangrovové pobřeží nebo vysokohorské panorama. Snadno dostupné jsou aktivní sopky, kaňony dravých řek s mnoha vodopády, jeskyně plné netopýrů, termální sopečné prameny, korálové útesy, neprostupné bažiny nebo ostrovy plné ptactva nedaleko pobřeží.

Protože je mi jasné, že se do článku vejde pouze zlomek unikátů, přidám ještě jeden výčet, který mluví za vše. Na území Kostariky žije (nebo na sezónu přilétá) 857 druhů ptáků, po zemi běhá 243 druhů savců, nejdeme tu i 182 druhů obojživelníků a 235 druhů plazů. Domovem je těmto živočichům 11 000 cévnatých rostlin, 1 600 druhů orchidejí, 2 564 hub a řas.

Toto vše je ráj pro milovníky přírody a přírodovědce. V Kostarice jsou si toho vědomi a vybudovali si z turistiky prosperující průmysl. Není ve světě obdobná země, která by měla tolik národních parků a chráněných lokalit. Na 25 % území Kostariky najdeme jak státní národní parky, tak i mnoho soukromých rezervací.

Mlžným tropickým lesem

Jedním z nejnavštěvovanějších přírodních unikátů je bezesporu rezervace RBBN Monteverde v centrální horské časti Kostariky. Mlžný, ale často i deštivý les je domovem mnoha druhů zvířat a v rezervaci je dostatek značených cest pro jejich sledování. Pro pohodlnější návštěvníky nabízí nedaleká vesnice Santa Elena třeba motýlí farmu nebo Ranarium, česky by se dalo říci „žabín“. Což je několik akvárii s mnoha druhy kostarických žab. Aktivnější zájemci o přírodu, mohou využít služeb profesionálních průvodců, kteří znají ta správná místa pro sledování zvěře. Pro pozorování ptáků mají i kvalitní dalekohledy.

Cesta z hlavního města trvala pět hodin a především její závěr byl poutavý i z okénka autobusu. Bohatě zalesněné kopce s převalujícími se cáry mlhy, oblačnost, přes kterou se snažilo prosvítat slunce a do toho barevné duhy tak mohutné, že jsem ještě takové nikdy neviděl. Vystupuji z autobusu, prší, ani se nanamáhám hledat místo pro stan, je zde (stejně jako všude v Kostarice) mnoho možností ubytování a při výběru záleží pouze na tom, kolik máte v kapse dolarů. Ani mě nezajímá sprcha s teplou vodou, moje první otázka směřuje k tomu, zda má pokoj zásuvku. Při cestování na delší dobu mimo civilizaci je pro majitele digitálních fotoaparátů hledání energie velkým problémem.

V ptačí rezervaci

Pro sledování ptáků v rezervaci je nejlepší vykopat se z postele co nejdříve. Vstávám ještě za tmy, k hranici parku je to ještě sedm kilometrů po bahnité cestě. Stejně jako předešlý den opět prší, ačkoli je teplo a svítí slunce, prosvětlená mlha produkuje difúzní světlo, ve kterém nelze bez slunečních brýlí ani otevřít oči. Je to legrační, ačkoli prší, musím mít brýle nasazeny. Vypadá to jako deštivý mrak, který je pouze do 10 metrů nad hlavou a dále je modrá obloha. Efekt má ale stejný, po pár kilometrech jsem mokrý a nedokážu si představit, jak celý den ve vodní lázni vydržím. Ale pouze touha po kolibřících žijící v tropickém mlžném lese, mě nutí cestu nevzdat a nevrátit do Santa Eleny na lahodnou kostarickou kávu.

U vstupu do rezervace je již několik terénních aut s movitějšími turisty, kteří si právě dohadují cenu s průvodci. Ve svých nažehlených khaki oblečcích s bílou košilí i kloboukem a obloženou bagetou v ruce vypadají směšně a prudce to kontrastuje se mnou, hladovým santusákem s bahnem i za ušima. Má to i svou výhodu, nenápadné (tzn. tmavé, seprané, roztrhané) oblečení a neoholená tvář s mastnými zmoklými vlasy rozhodně neláká případné lapky, kteří by se na vašem vybavení chtěli obohatit. Nikoho nenapadne, že v té špinavé brašně, ze které trčí tráva, je fototechnika v hodnotě mírně ojetého auta.

Rezervace, protože je velmi často zmiňována v průvodcích, je i hojně navštěvovaná. Nejednou se mi stalo, že jsem v koruně stromu pracně dostal do záběru nějakého ptáčka, když mě někdo dloubnul do ramene s otázkou: „What is it?“ Zpětně mohu říci, že se mi vždy život zvířat nejlépe pozoroval při stopování na kraji měst, nebo v blízkosti cest zcela mimo parky a rezervace. Zvířat tam bylo mnohem více a podmínky pro focení vhodnější. Ale například pro kolibříky je asi Monteverde země zaslíbená, pro jejich pozorování najdete na světě jen pár vhodnějších lokalit.

Podobné klima a vegetaci naleznete v i NP Amistad u panamských hranic, v NP Tapantí nebo národních parcích pod aktivními sopkami.

Pobřeží Karibiku a Pacifiku

Nejsou to jenom pláže, co můžete na pobřeží objevit, ale i neprostupné mangrovové porosty, delty řek pramenících v horách nebo skalnaté útesy. Každý kilometr je zcela jiný a i počasí je odlišné. Pacifické pobřeží je o něco sušší než to karibské. Pokud byste si měli u Pacifiku vybrat pouze jeden národní park, doporučuji Manuel Antonio. Lokalita je vhodná především pro pozorování savců, v období od ledna do dubna lze na moři dokonce zahlédnou i velryby a delfíny. V korunách stromů i po značených stezkách se prohánějí opice, vysoko ve větvích pomalu lezou lenochodi a na kamenných útesech u pláží se vyhřívají leguáni.

Park je snadno dostupný ze stejnojmenné vesničky nebo z nepatrně vzdálenějšího Quepos, o turisty tu tedy není nouze. Většinou se však budou pouze válet na pláži, proto se dá kousek od pobřeží nerušeně poznávat pobřežní prales. Jednoznačně největším lákadlem národního parku je pozorování života kostarických opic. Při pečlivém hledání objevíte malpu kapucínskou, kotula rudohřbetého nebo vřešťana pláštíkového.

Na Karibském pobřeží je neznámější NP Cahuita nebo více na severu po pobřeží NP Tortuguero. Do Tortuguero již vedou cesty pouze po moři nebo tam jedenkrát denně léta malé letadlo z hlavního města, turistů je tu tedy podstatně méně a podmínky pro studium přírody ideální. Náladu může zkazit pouze tropický prales, často tu prší a za volavkami a dalšími ptáky budete muset půjčenou lodí.

Ve svazích aktivních sopek

Oceánská deska se sklání, ohýbá a podsouvá pod kontinent. V tomto místě vzniká hlubokomořský příkop. V hlubších částech Země se deska zčásti natavuje, tavenina stoupá, způsobuje další natavení v kontinentální kůře a horniny se poté objevují na zemském povrchu ve formě vulkánů. Proto je Kostarika i velice seizmicky aktivní. V blízkosti sopečných vrcholů nebo i na jejich svazích najdete mnoho důkazů o vulkanické činnosti, ať už jsou to termální prameny nebo fumaroly (výrony sopečných plynů).

Pro milovníka přírody je velmi přitažlivé pozorovat, jak se pára převaluje v husté vegetaci a ústí fumarol hýří všemi barvami. Vrcholy kostarických sopek jsou až na výjimky snadno dostupné, pokud se smíříte s tím, že několikrát upadnete do kluzkého bahna. Ubezpečuji vás, že na takových místech jako v národním parku Rincón de la Vieja je na co se dívat. Koncentraci exotického ptactva bych přiblížil pavilónu Ptačí svět ve Dvoře Králové nad Labem. Když procházíte, spoustu věcí přehlédnete, ale stačí se zastavit a na několik desítek minut se nehnete z místa. Tukan s otevřeným zobákem na holé větvi, datel ve výši očí pět metrů od vás, aguti proběhne pod nohama nebo světle zelený křovináč omotaný na stromě nad vaší hlavou.

V mlžném pralese na úpatí sopek si přijde na své i milovník vnitřního lesa. Stromy obalené mechem a epifyty jsou vždy atraktivní. Jen dalekých panoramatických pohledů si na kostarických vrcholech příliš neužijete. Vzhledem k vlhkému klimatu po většinu roku je v horách často oblačnost. Pokud je však krásný jasný den, lze třeba z vrcholu nejvyšší hory v Kostarice (Cerro Chirripó 3 820 m) spatřit oba oceány, stačí jen pootočit hlavou. Dalším velice přitažlivým místem za pěkného počasí je nazelenalé jezero v kaldeře sopky Irazú (3 432 m). Já jsem měl smůlu, na vrcholu lilo tak, že jsem měl pocit, že mi promoká i Gore-Tex obleček a mlha byla taková, že když jsem se párkrát otočil na místě, nevěděl jsem kudy se vrátit. Dalšími vulkanickými parky jsou NP Volcán Poás nebo NP Arenal s nejaktivnější sopkou v Kostarice.

Deštný prales z vratké lodičky

Pokud si budete chtít alespoň několik dní připadat jako v tropické Brazílii na Amazonce, doporučuji výlet do národního parku Tortuguero. Protože většina návštěvníků nemá přebytečných 140 dolarů na zpáteční letenku do oblasti, je jedinou možností zaplatit si výlet lodí s průvodcem z nejbližšího většího města. Ale stojí to za to. Meandry řek, spousta klidných lagun, úzké přírodní kanály. Všechno to je domovinou neuvěřitelného množství vodních ptáků. Jenom třeba volavek je zde šest druhů, po hladině běhá ještěrka bazilišek, na ztrouchnivělém kmeni na břehu řeky sedí ledňáček amazonský a po větvích mohutných stromů se prohánějí opice a leguán. A nuda není, ani když vystoupíte na břeh. Pokud lokalitu navštívíte ve vhodném období, můžete sledovat želvy při kladení vajec, naopak pestrobarevné žabičky můžete na listech pozorovat celoročně. V Tortuguero není kromě přírody nic k vidění, proto stačí pro návštěvu pouze dva až tři dny. Pro fotografování, stejně jako pro jakoukoli prohlídku parku, je nevhodnější si na celý den půjčit lodičku. Než však do vratké lodičky se usednete, doporučuji pořádně se s ní na několika stovkách metrů kanálů seznámit.

NP Denali je oblíbenou destinací jak amerických, tak zahraničních návštěvníků. Vedení parku nelze upřít vesměs velmi dobrou organizací turistického ruchu s patřičnou mírou regulace, pokud je nutná z ohledu na ochranu přírody. Některé prvky režimu parku jsou však v evropských podmínkách vcelku nepředstavitelné.

Výběr aktivit

V nabídce turistických aktivit zde funguje dokonale trh. Je libo rafting nebo jiný adrenalinový sport? Žádný problém. Průvodci se specializují na tradiční kulturu, architekturu, pozorování přírody, horolezectví, náročnou i nenáročnou horskou turistiku, stačí si jen vybrat.

Klasickým zájmem pozorovatelů a fotografů přírody v NP Denali je tzv. „velká pětka“ – los, karibu, grizzly, ovce aljašská a vlk. Při troše štěstí můžete skutečně tato zvířata v rozmezí 3–5 dnů spatřit. Ale paleta zdejší fauny je o poznání širší – celkem 39 druhů savců, 167 druhů ptáků (z toho 119 hnízdících), 10 druhů ryb a pouze jeden druh obojživelníka. Tato pestrost je dána geologickou různorodostí v těch nejextrémnějších klimatických pásmech.

Za losy a vlky

Na konci záři dorazila naše parta do parku, kde jsme dostali povolení na vstup o dalších dvacet kilometrů do hloubi parku. To nejhezčí zabarvení podzimní přírody nás již minulo, na druhou stranu to byl čas vrcholu losí říje, což byl pro nás největší magnet. Tabule u silnice se zákazem opuštění silnice v délce pět mil nám však trochu kalila radost. Byla to oblast největší koncentrace losů a zákaz byl hlavně z důvodu bezpečnosti turistů. Losi jsou totiž velmi nevyzpytatelní, dokážou vás klidně ignorovat v bezprostřední vzdálenosti, a pak mnohdy z ničeho nic atakují vše, co je nablízku. V období říje je tohle pravidlo ještě aktuálnější. Návštěvní řád však nemá cenu porušovat, rangeři zde mají statut policie.

Cesta po Denali Highway je trochu monotónní a vcelku i traumatizující. Všude kam pohlédnete, je totiž jen nekonečná tundra, lemována na sever i na jih pásmem zasněžených hor a ledovců. Samozřejmostí je mít neustále plnou nádrž, protože široko daleko není žádna benzinka.

I když střídavě sněžilo a pršelo, vytvářel tenhle nečas onu atmosféru drsného severu. Vcelku příjemným poznáním bylo chování amerických turistů, kteří nás rádi upozornili na jakékoliv zajímavosti, které při pohybu parkem objevili. Jedna dvojice důchodců nás dokonce honila přes dvacet kilometrů, aby nám oznámila, kde viděla smečku vlků. Ty jsme pak díky nim opravdu našli. 

Na dosah losa

O místě výskytu ovcí aljašských jsme věděli, bylo jen otázkou, na které straně údolí se ovce budou pást. Skupinku ovcí s mláďaty bylo vcelku lehké najít a po troše strmého výstupu jsme se k nim přiblížili na vzdálenost cca 20–50 metrů. Berani byli na protějším vrcholku hory, a protože polovina naší party rezolutně odmítla za nepříliš příznivého počasí jakékoliv horské túry, museli jsme my dva zbylí rezignovat a přizpůsobit se. Na druhou stranu riskovat, že nás na vrcholu nebo cestou zastihne sněhová vánice, by také nebylo příjemné.

K nejakčnější scéně se schylovalo o několik hodin později. Našli jsme jednoho výzkumníka, který zblízka sledoval losí říji. Vlezli jsme za ním do křoví a téměř jsme si tak sáhli na obrovského losího býka. Respekt nám velel vrátit se na silnici, načež nás následoval i onen býk. Přecházeje přes silnici si nás prohlédl a pak následoval své losí „dámy“. Za neustálého sněžení jsme ho pozorovali více jak hodinu.

K večeru jsme se shodli, že za tohoto počasí není moc šancí na pořádnou fotografii, proto jsme na večer prostory národního parku Denali opustili a zamířili do naprosté divočiny po písčité silnici, která má honosný název Denali highway. Údržba silnice není nikterak nákladná. V letních měsících pouze srovnají nerovnosti a vyplní výtluky a to je vše. Po většinu roku je silnice stejně pokrytá ledem a sněhem. Asi po patnácti kilometrech jsme zaparkovali a připravovali se na další přespání v autech. Lilo jak z konve a byla zima. Při kempování se nám osvědčili jednoduché vařiče tzv. dřívkovače, na kterých bylo možné s pomocí několika větviček svařit litr vody za necelé tři minuty.

„Vysoká“ v plné kráse

V noci došlo k prudké změně počasí. Nad ránem mě ještě dávno před východem slunce vzbudila zima – bylo minus 8 stupňů a obloha jak vymetená. Rychle jsem vzbudil kolegy, protože rýsující se hora na horizontu mi byla nějak povědomá. Za chvíli jsem si byl jist – Mt.  McKinley se zjevil v plné kráse. Za půl hodiny jsme již nadšeně fotografovali růžově zbarvenou nejvyšší horu severní Ameriky, což se jinak povede málokdy, protože je téměř vždy zahalena v oblacích.

Do návštěvnického centra parku se dostanete po dálkové silnici z Anchorage asi po 360 kilometrech. Jde o velmi zajímavou cestu s nezaměnitelným koloritem severské přírody i architektury a současně projíždíte malými vesnicemi a městečky. Většinu nevyhnutelných věcí k pobytu dostanete koupit i na čerpacích stanicích a v malých krámcích. Pokud se cestou naskýtá nějaký zajímavý výhled na krajinu, můžete zastavit na upravených parkovištích označovaná jako „View point“ se symbolem fotoaparátu. Občas lze také zahlédnout zajímavou značku „Dejte přednost losům". Losi často křižují silnici a kolize s tímto téměř tunu vážícím kolosem je asi velice špatná zkušenost.

Samotné návštěvnické centrum poskytuje veškeré potřebné informace o pobytu i pohybu v prostorách národního parku. Můžete shlédnout videoprezentace z prostorů parku i o tom, jak se chovat při setkání s medvědem.

Povolení z loterie

Co se týká pohybu po národním parku, je pěší turistika vesměs povolena s výjimkou omezení, která jsou u silnice celkem dobře vyznačena. Dovnitř parku se dostanete po silnici z návštěvnického centra a prvních cca 30 kilometrů je volně dostupná vlastním autem. Dále se pak dostanou pouze auta s povolením vstupu do vzdálených kempů. Rezervace takového vstupu je možná pouze jeden den před příjezdem. Další speciální povolení uděluje správa parku dle svých kritérií ve formě loterií pro volný vstup na závěr sezony (10–15 září).

Asi 150 kilometrů od vstupu do parku, na samém konci silnice, se nachází chatová základna Denali Lodge, která nabízí převoz autobusem a ubytování v chatkách s plnou penzí. Cena je poměrně vysoká, ale je to výjimečná možnost k pobytu v panenské divočině.

Autobusem do divočiny

Poslední možností jak proniknout do divočiny, je využit rezervace místa v autobusu. Řidiči jsou velice dobře znalí poměrů na silnici a zastaví autobus, kdykoliv někdo z cestujících uvidí něco zajímavého. Jízdenka vás opravňuje vystoupit kdekoliv na silnici a pak zastavit autobus na zpáteční cestě, tedy pokud jsou ještě volná místa. Strážci parku, rangeři, kontrolují jména cestujících na vstupu i výstupu a tím lehce zjistí, kdo se toho dne z parku nevrátil. Samotná jízda autobusem od vstupu a zpátky trvá přes 12 hodin, takže na cestu se zastávkami si musíte plánovat celý den.

Aljaška evokuje naplno pocit vzdálené divoké přírody, Národní park Denali je pak jedním ze skvostů těchto končin. Přijdou si zde na své všichni, kteří chtějí zažít intenzivní pocit z nenarušené přírody.

Řada nákupních středisek na Pyrenejském poloostrově je stejně plná jako ta naše. Avšak jedna změna je zřejmá – prodavači mají na tvářích úsměvy, a s nakupujícími si povídají, aniž by se další zákazník v pořadí mračil. Ve Španělsku plyne život poněkud jinak. Naučíte se zde najít si čas na čekání na přechodu pro chodce. Budete zdravit lidi všude, kam vejdete, a ptát se jich, jak se mají. I když nechcete, naučíte se španělsky. Anglicky s vámi totiž komunikovat nebude téměř nikdo, Španělové jsou hrdí na svůj jazyk a se španělskou artikulací vyslovují třeba i jména amerických prezidentů. Komunikovat ale chtějí pořád – španělštině se tedy nevyhnete. A to je dobře. Abyste naplno ucítili atmosféru země, musíte poznat odpověď na otázku: Hola, que tal? „Ahoj, jak se máte?“, zeptala se jedna ze dvou žen, které se u nás zastavily, když jsme s kamarádkou hledali na mapě Cádizu místní obchodní dům. „Potřebujete pomoc?“ pokračovala dál. A my jsme stály před místní katedrálou v němém úžasu, že nám někdo sám od sebe nabídl pomoc. Řekly jsme, kam se potřebujeme dostat, a nechali se vést dvěma neznámými ženami na místo.

Noční život i v čajovně

Cádiz je přístavné městečko na jihu Španělska v provincii Andalusie. Je považováno za nejstarší město v západní Evropě, založili ho Féničané před 3000 lety jako důležitý obchodní uzel. Ačkoli jde o město s největší nezaměstnaností v regionu, na nočním životě Cádizu to nepoznáte. Španělští přátelé nás nejdřív vzali na večeři. Při obrovském sudu jsme v jedné z uliček ochutnali místní tapas – malé pokrmy, které jsou oblíbené napříč celou zemí. Speciální klobáska či sépie na grilu prý nemají konkurenci. Odtud jsme se vydali do čajovny, která rozhodně nepřipomínala klidné místo s lidmi sedícími na zemi a tiše usrkávajícími čaj. V téhle čajovně teplý nápoj nikdo nepil. Podávalo se místní víno, oblíbené pivo a řada jiných alkoholických nápojů. V rohu místnosti hrál Španěl na kytaře tradiční flamenco a všichni návštěvníci podniku stáli a povídali si. Nejprve s jednou skupinkou přátel, poté s další. V podobném stylu místní vystřídají během jedné noci i několik podniků.

Ztraceni v krásách města

Cádiz se může pochlubit širokou pláží se zlatistým pískem, kterou obmývají vody Atlantského oceánu. Ačkoli je obyčejně voda v prosinci již ledová, dvacetistupňová teplota přes den umožňovala turistům stanovat pod jedním z mol. Přímo z pláže vedou dvě cesty. Každá vede k jinému hradu – jedna k hradu Svaté Kataliny, druhá zase k hradu Svatého Sebastiána. V Cádizu se můžete hodiny toulat úzkými uličkami, které vás v létě zaručeně ochrání před úpalem. Pokud nedisponujete nadpřirozeným smyslem pro orientaci, budete mít pocit, že v uspořádání uliček neexistuje žádný řád. Pořád se budete ztrácet. Díky tomuto „dopravnímu chaosu“ máte jedinečnou příležitost objevovat krásy města, k nimž patří i majestátní bílá katedrála. Rovné střechy, téměř výhradně bílých domů nápadně připomínají arabský svět, který je od téhle části Španělska vzdálen, jen co by kamenem dohodil.

Kousek od Maroka

Při dobré viditelnosti se z jižního pobřeží Španělska naskýtá pohled na severní Afriku. Městečko Tarifa, nejjižnější cíp Evropy, je vzdáleno pouhých 14 kilometrů od pobřeží Maroka. Několikrát denně vás na černý kontinent odveze loď, nebo se můžete jen tak kochat modrým oceánem a jasným výhledem přes Gibraltarský průliv. Do Tarify jezdí turisté také kvůli plážím a windsurfingu, který se tady provozuje i v zimě. Na miniaturním čtvercovém náměstí sedí každý den místní v krátkých rukávech a ve dvě hodiny odpoledne obědvají. Následuje typická siesta, kdy se restaurace i obchody na dvě hodiny zavřou, město zmlkne a všichni odpočívají. My jsme si zatím vyfotily dlaždičkové tabule označující historicky významné stavby, jako je královské vězení z období římského impéria, které dnes slouží jako muzeum. Prohlédnout si můžete i ruiny opevnění z dob, kdy se město bránilo nájezdům severoafrických muslimů. Do historického centra se tehdy vstupovalo třemi bránami. Dnes již stojí jen jedna z nich – Puerta de Jerez. Přechodem přes slavnou bránu jsme opustily jiný svět a ocitly jsme se na nákupní ulici, po které jsme došly na autobusovou zastávku. Směr Gibraltar.

Británie ve Španělsku

Minuly jsme policisty sedící v malých budkách a v okamžiku jsme stály na anglické půdě. Poprvé v životě jsme se ocitly uprostřed přistávací plochy, protože do Gibraltaru vede cesta přes mezinárodní letiště. Kvůli pravidelným příletům a odletům britských a amerických aerolinek musí být cesta přes letiště denně několikrát uzavřena.

Za přistávací dráhou návštěvníka ohromí obrovská skála, na které se britská samospráva rozkládá. Na vrcholu skály volně běhají opice. Zdejší průvodci vás ochotně ke zvířatům zavedou přímo od úpatí skály. Taky jsme se divily typickým červeným telefonním budkám a tabulím, které lákaly turisty na populární britské jablečné víno „cider“. Pro toho, koho nezajímá britská kultura a kdo by měl strach z opic, mají i v Gibraltaru krásný výhled na Afriku. Evropa point je obrovská rovná plocha se dvěma významnými monumenty – bílo-červeným majákem a mešitou. Gibraltar v minulosti spadal celých šest staletí pod muslimskou nadvládu králů ze severní Afriky. Poté se ho několikrát pokoušeli získat Španělé. V rukou Britů je až od roku 1969, kdy Španělé na protest uzavřeli společnou hranici a opětovně ji otevřeli až v roce 1985. Dodnes se tady míchají kultury, jazyky i náboženství. „Hodně Španělů i jiných cizinců tady pracuje, ale nebydlí. Život je tu poněkud drahý,“ vysvětlil náš průvodce Portugalec Nelson. Gibraltar je dnes důležitým dopravním uzlem a lákadlem pro turisty. Na cenách, které se počítají v gibraltarských librách, to poznáte okamžitě.

Zdravě na kole

Zpátky ve Španělsku se člověk cítí o něco svobodněji. Cesta autobusem do naší další zastávky uběhla rychle. Sevilla – hlavní město celé Andalusie, nás překvapila svou velikostí. Kromě hromadné dopravy, na jakou jsme zvyklí u nás, zde jezdí i kočáry poháněné koňmi. V oblibě jsou i jízdní kola, cyklistu zde potkáte na každém rohu. Za pár euro si během tří dnů můžete ze stojanů po celém městě půjčovat kola a rychle a zdravě se tak prohánět ulicemi. Pokud ovšem máte štěstí, že při konkrétním stojanu nějaké funkční kolo objevíte. Španělé totiž nejsou natolik pracovití a zodpovědní, aby hned závady oznámili, a postarali se o jejich opravu. Nicméně, noční projížďka podél řeky až k obrovské soše Krištofa Kolumba za to hledání stojí. Turistů tady moc není, Kolumbus je bezpečně ukryt v aleji stromů.

Vůně prosincových citronů

Odhalena celému světu je však gotická katedrála, o niž Španělé hrdě prohlašují, že je největší na světě. Slavná je katedrála především díky věži se zvony La Giralda, která byla postavena na místě zničeného minaretu patřícího k již neexistující mešitě. Nedaleko katedrály stojí palác krále Petra Krutého, který si Sevillu zamiloval natolik, že v ní chtěl bydlet. Alcazar, jak se hrad jmenuje, dýchá arabskou kulturou a i v prosinci voní po citronech a pomerančích.

Zahrada je i v zimě plná stromů s exotickými plody a také malířů v bílých pláštích a baretkách, kteří se snaží zachytit atmosféru jedné z největších atrakcí města. Atmosféru, kterou ale musíte zažít na vlastní kůži, má bývalá židovská čtvrt Santa Cruz. Kamenná dlažba, uličky úzké tak pro jediné kolo, květinami dokonale vyzdobené vstupy do domů. Město obyvatelům téhle části přispívá na aranžování květin a nábytku ve vstupních prostorách, asi tuší, jak moc je to v jiných koutech Evropy nevídané. A nikde jinde také nemají slavný balkón, ze kterého skákal Don Juan, když utíkal od milenky. Andalusie je jedinečná – pocitem, kterým vás naplní. Pocitem svobody, odpočinku. A ta vůně prosincových citrónů na stromě…