Podpisy na mírové smlouvě ukončující prusko-francouzskou válku (1870–1871) ještě pořádně nezaschly a evropská veřejnost začala pomalu uvažovat, jak bude vypadat následující střetnutí mezi mocnostmi starého kontinentu. Desítky pisálků vydávaly své představy knižně a katastrofické předpovědi některých z nich dokonce vyděsily panovníky natolik, že začali uvažovat o vzájemném odzbrojení.

V zajetí špionománie 

Počátkem 20. století žila veřejnost ve Velké Británii obavami, že mateřské ostrovy impéria, nad kterým slunce ne zapadá, jsou doslova zamořeny vilémovskými špiony připravujícími půdu pro nepřátelský útok. Paranoidní představy ještě rozdmýchávali autoři rozličných románů, v nichž se s železnou pravidelností stávala Anglie cílem německé invaze podporované zdejší pátou kolonou. Armády císařových agentů infiltrovaly britskou společnost a někteří autoři dokonce nechávali na závěr svých knih či článků okupovat Londýn hohenzollernským vojskem. 

Dodejme však, že většina literárních dílek, ve kterých válka skončila obsazením Velké Británie, nevykreslovala vilémovskou nadvládu nad ostrovy nijak drakonicky. V románu Severomořská bublina se Němci dokonce snažili získat srdce místních obyvatel vánoční nadílkou či dotovanými potravinami, zatímco nejhorší čin okupantů představovalo zavedení jídelníčku sestávajícího z párků či zelí, případně udělení samosprávy Irsku. 

Také britští novinoví magnáti si dobře uvědomovali, že podobná témata působí jako magnet na čtenáře. Jakmile se na titulní stránce objevily výrazy jako „Válka“ či „Ohromná bitva“, počet prodaných výtisků strmě rostl. Z toho důvodu se snažili přiživovat v lidech paranoidní představy o německých špionech a v roce 1910 uveřejnil satirický plátek The Sketch několik karikatur, na nichž se v Británii vyskytovali Němci převlečení za ptáky a skrývající se ve větvích stromů či dokonce v přestrojení za exponáty Britského muzea.

Obavy královské vlády

V roce 1903 předložil jistý plukovník Robertson Výboru imperiální obrany vážně míněnou zprávu, v níž upozorňoval své nadřízené, že Němci mají  jedinou šanci porazit Velkou Británii, pokud udeří přímo na srdce koloniální říše dříve, než stihne zasáhnout Královské námořnictvo. Obavy z nepřátelské invaze se tak rázem dostaly ze stránek knih a novin na stoly vojáků odpovědných za obranu impéria. Robertsonovo hlášení počítalo s vyloděním 150 000–300 000 nepřátelských vojáků na východním pobřeží Anglie. Protivník by tak mohl dostat Brity na lopatky dříve, než Royal Navy dokáže přetnout zásobovací trasy invazní armády. 

A podobné představy nedávaly v předvečer Velké války spát ani dalším činitelům ministerstva zahraničí. Sám ministr pak nařídil prověřit některá fantastická tvrzení týkající se německých špionů. Přestože ministerstvo nakonec vynaložilo velké úsilí na zneškodnění rozsáhlé německé špionážní sítě, o které se psalo pravidelně v novinách a literatuře, žádných hmatatelných výsledků ve skutečnosti nedosáhlo. Pár jedinců sice bylo za špionáž odsouzeno k několikaletým trestům žaláře a úřady vyšetřily dalších zhruba 8 000 podezřelých osob, jen aby se později ukázalo, že je žádná vojenská organizace neřídila. 

Jiná světová válka

S poměrně zajímavou vizí globálního konfliktu přišel také Němec Karl Eisenhart, jenž předpokládal, že búrskými válkami oslabené Británii vyhlásí nepřátelství Francie. Royal Navy pak svou bezohlednou námořní blokádou, jíž padne za oběť také několik císařských plavidel, vžene do války také vilémovskou říši. V Eisenhartově díle německá armáda nakonec triumfuje za pomoci nasazení nové supertajné zbraně – křižníku poháněného elektrickým motorem. Také další autoři pasovali Británii do role úhlavního nepřítele, jenž „jako chobotnice obepíná svými chapadly celý svět“. 

V roce 1891 vycházel na pokračování román s názvem Velká válka z roku 189-, jehož autor situoval rozbušku globálního konfliktu na Balkán, kde došlo k atentátu na následníka bulharského trůnu. Prvotní nepřátelství mezi Bulharskem a Srbskem se brzy rozrostlo také o Rakousko-Uhersko a Rusko (pochopitelně každé na jiné straně) a následovalo spuštění podobného aliančního mechanismu, jenž skutečně vedl v létě 1914 k zahájení Velké války. V knize pak na straně Habsburků vyrukovali Němci, zatímco Francie dodržela své závazky vůči carově říši. Zde však místy až mrazivá podobnost se skutečnou historií končí, jelikož Velká Británie vystoupila ve prospěch Turecka a pokořila francouzské loďstvo u Sardinie.

I když jmenovaná díla mohou působit úsměvně a někdy až naivně, objevila se také celá řada vážně míněných varování před globálním konfliktem. Autoři jako H. G. Wells se příliš nezaobírali otázkou, kdo bude bojovat proti komu, avšak předpovídali, že válka „smete evropskou civilizaci“ a na povrchu země zůstanou jen „ruiny a nepohřbení mrtví“. 

Carova noční můra

Mezi čtenáři tohoto druhu literatury bychom však mohli najít také nejvyššího představitele romanovské vládnoucí dynastie. Kniha varšavského bankéře Ivana Stanislavoviče Blocha Je válka nyní nemožná? si našla cestu až do rukou ruského cara Mikuláše II. Autor v ní mimo jiné vyjmenoval hlavní důvody, proč by válka znamenala pohromu pro Evropu. 

Bloch upozornil především na překotný vývoj vojenských technologií, které nadobro změnily povahu válčení, a dokonce vyjádřil své obavy, že by mohl nastat vleklý zákopový konflikt. Nástup nových smrtících zbraní podle něj přinesl změnu: „…vojáci už nebudou bojovat muž proti muži. Budou-li zaskočeni v otevřeném prostoru, jednoduše padnou a zemřou, aniž by cokoliv slyšeli nebo viděli.“ Ruský monarcha pak (údajně inspirován Blochovým dílem) zaslal ostatním vládám výzvu, na jejímž základě došlo k uspořádání haagské mírové konference, kde se jednalo také o vojenském odzbrojení velmocí.

Závěrem dodejme, že nikdo z předválečných autorů sice nedokázal přesně předpovědět podobu budoucího konfliktu, avšak už jen množství podobných prací jasně svědčí o tom, že evropská společnost novou válku očekávala. Intelektuálové počátku 20. století prorokovali, že k novému konfliktu musí zákonitě dojít, a zbývalo pouze odpovědět na otázku kdy a v jaké podobě. 

Je pravděpodobné, že kdyby si více mužů schopných vojenské služby přečetlo díla od spisovatelů jako Wells či Bloch, rozhodně by nepochodovali v srpnu 1914 do pole s takovým nadšením. Realita krvavých let 1914–1918 pak nakonec předčila i ty nejpesimističtější románové předpovědi.

NGC 5084 je krásná a obrovská čočková galaxie v souhvězdí Panny. Je od nás vzdálená asi 80 milionů let a podle našich měření má velikost nejméně 200 tisíc světelných let. Jde tak o jednu z největších a nejhmotnějších galaxií v našem galaktickém okolí. Astronomové nedávno zjistili, že její supermasivní černá díra je velmi zvláštní.

Alejandro Serrano Borlaff z Amesova výzkumného centra NASA v kalifornském Moffett Field a jeho kolegové zpracovali archivní data vesmírné rentgenové observatoře Chandra novou metodou analýzy obrazu a přišli na to, že z oblasti supermasivní černé díry této galaxie proudí nikoliv jeden či dva výtrysky energie a hmoty, ale čtyři, které dohromady vytvářejí obrovské písmeno „X“.

Přetočená supermasivní černá díra

Už to je zcela neobvyklé. Ještě mnohem podivnější ale bylo, když vědci objevili prachový disk kolem supermasivní černé díry galaxie NGC 5084. Její disk totiž rotuje nikoliv v souladu s galaktickou rovinou, jak pozorujeme u naprosté většiny galaxií, nýbrž kolmo na galaktickou rovinu dotyčné galaxie. Výsledky analýzy snímků galaxie NGC 5084 v těchto dnech publikoval odborný časopis Astrophysical Journal.

Badatelé využili při analýze archivních rentgenových snímků observatoře Chandra nově vyvinutou metodu SAUNAS (Selective Amplification of Ultra Noisy Astronomical Signal). Tato metoda umožňuje vědcům na studovaných snímcích zvýraznit slabší zdroje rentgenového záření, které byly předtím překryty jinými zdroji záření v blízkém okolí.

Pokud jde o původ takto zvláštního uspořádání supermasivní černé díry čočkové galaxie NGC 5084, Borlaff a jeho spolupracovníci nemají jasno. Domnívají se ale, že by mohlo jít o následky dramatických momentů v minulosti této galaxie, přičemž hlavním podezřelým se jeví srážka a případné splynutí s jinou galaxií. Vědce teď čeká detektivní práce, která by mohla více osvětlit zajímavou historii této impozantní galaxie a její supermasivní černé díry.

Ve falklandské válce mezi Argentinou a Velkou Británií v roce 1982 se klíčovým faktorem stala vzdušná převaha a letectvo jihoamerické země hojně využívalo základnu u hlavního města souostroví Port Stanley. V Londýně padlo rozhodnutí plochu za každou cenu vyřadit náletem, jenže nejbližší základna Wideawake se nacházela na ostrově Ascension vzdáleném 6 200 km. A bombardér Avro Vulcan B.2, který jako jediný z arzenálu RAF připadal v úvahu, měl poloviční dolet. 

Británie disponovala tankery Handley Page Victor K.2, avšak ty musely také startovat z Wideawake. Mohly tedy ve vzduchu předat jen tolik paliva, aby se samy zvládly vrátit, a byly tak schopny využít sotva polovinu svého doletu. To vulcanu k dosažení Falkland nestačilo, navíc by tankery musely bombardéru letět naproti i při jeho návratu. Plánovači usedli k tabulkám… A spočítali, že akci musí zajišťovat 10 victorů, které budou vulcanu palivo předávat sedmkrát! Aby úkol splnily, budou mnohokrát přetankovávat palivo i sobě navzájem. Přesto dostaly nálety zelenou a obdržely označení Black Buck.

Nálet přes půl oceánu

Letité bombardéry museli mechanici před nasazením doplnit chemickými toaletami a opravit dlouho neužívané nástavce pro tankování za letu; jako munici velení zvolilo pumy Mk.83 o hmotnosti 454 kg. Složitě naplánovaná mise začala 30. dubna 1982, kdy z Ascensionu vzlétlo 12 tankerů (10 pro akci, 2 náhradní) a dvojice vulcanů (1 náhradní). Jeden z primárních tankerů se musel vrátit kvůli závadě a smůla provázela i první bombardér, jemuž se poškodilo těsnění kokpitu. K cíli tak směřoval jediný vulcan a 10 victorů bez jakékoli zálohy.

Asi 650 km od Falkland vulcan osaměl a ve vzdálenosti 70 km vystoupal, aby se vyhnul protiletadlové palbě. Ráno 1. května ve 3.45 místního času se pumovnice otevřela a během 5 sekund ji opustilo 21 pum. Stroj přeletěl dráhu úhlopříčně, aby alespoň jedna bomba zasáhla. To se podařilo a výbuch munice navíc poškodil i řídicí věž. Problémy provázely osádku též cestou domů – tankery jí musely vyrazit vstříc dříve kvůli vyšší spotřebě paliva. Benzin z poškozeného nástavce navíc znečistil čelní sklo, takže pilot přistál poslepu a byl vyznamenán Záslužným leteckým křížem.

Následovaly dva stejně koncipované nálety, jež se ve své době staly nejdelšími leteckými misemi v historii – Black Buck 1 trval 15 hodin a 45 minut. Rekord padl až roku 1991 při operaci Pouštní bouře, kdy osádky B-52 startovaly z USA a přistávaly ve Velké Británii.

Historie psaná sestřely

Když za korejské války svrhlo 8. listopadu 1950 sedmdesát B-29 zápalné pumy poblíž řeky Yalu, piloti F-80 poskytující výškové krytí mohli jen pozorovat, jak proti nim z An-tungu startují MiGy-15. Šestice letounů vystoupala do 9 km a napadla shooting stary shora. Většina nepřátelských stíhaček vypálila a zamířila zpět. Pilot posledního migu však udělal chybu, přešel jen do mělkého střemhlavého letu a navíc se vydal špatným směrem. Poskytl tak Russellu Brownovi v F-80 s nápisem ELENE na trupu příležitost zapsat se do dějin. Brown využil vyšší hmotnosti F-80, dohnal mig a vypálil pětivteřinovou dávku. Letoun vzplanul, zřítil se a Brown se stal prvním pilotem, který v proudovém stroji sestřelil jinou „turbínu“.

Další historický moment přišel následujícího dne, kdy mosty přes řeku napadli námořní letci z letadlových lodí. Krytí corsairům a skyraiderům tentokrát poskytovaly stroje F9F Panther. Velitel perutě VF-111 William Amen šel svým mužům příkladem a v šarvátce jednoho nepřítele poslal k zemi. Je tedy prvním námořním pilotem, který kdy zničil proudový letoun.

Adekvátní odpověď

Přes počáteční úspěchy se rychle ukazovalo, že migy představují pro letecké akce OSN obrovské nebezpečí. Děs tito stříbrní ptáci budili hlavně u osádek B-29. Piloti F-80 dělali, co mohli, aby nepřátele udrželi mimo dostřel od „velkých bratrů“, shooting stary však zaostávaly ve všech parametrech. Stíhací bombardéry F-84 Thunderjet na tom nebyly o nic lépe. Ve stáji USAF už však podupával plnokrevník F-86A Sabre, kterého si letectvo zatím drželo na území USA jako nástroj protivzdušné obrany. Nyní nastal čas vypustit ho do Asie. Čtvrtá přepadová stíhací skupina z Wilmingtonu dostala rozkaz přesunout se do Kalifornie, kde se nalodila na paluby dvou letadlových lodí a tankeru. Problém s migy v Koreji byl tak akutní, že technici před vyplutím ani nestačili zabezpečit F-86 proti korozi.

První let podnikly nové stroje z letiště v Kimpu 15. prosince 1950. Ostrý výpad následoval o dva dny později, kdy čtyři stíhačky zamířily na sever k Yalu. Piloti letěli ve výšce, kdy ještě nevznikají kondenzační čáry a odkud by naopak mohli snadno vystopovat výš letícího nepřítele. Dopustili se tím hrubé chyby, která je mohla stát život. Navíc letěli malou rychlostí, a když se setkali se čtveřicí MiGů-15, byly jejich F-86 příliš pomalé. 

Naštěstí se nepřítel dopustil ještě horšího omylu. Považoval F-86 za neohrabaně stoupající shooting stary, takže nenabral výšku ihned, ale teprve při přibližování k Američanům. Svůj omyl sovětští piloti zjistili až v okamžiku, kdy F-86 zaútočily. Migy se pokusily uniknout do Mandžuska, jeden však po zásahu z půlpalcových kulometů F-86 Bruce Hintona začal hořet s zřítil se. Šlo o první ze 792 „patnáctek“, jež piloti letounů Sabre během následujících dvou a půl let nahlásili jako sestřelené.

Překvapivý úder

K nejpůsobivějším vystoupením vojenských letounů za celou studenou válku se zařadil preventivní útok izraelských stíhaček a bombardérů na letiště arabských zemí v červnu 1967. Napětí mezi nimi a židovským státem se stupňovalo a bylo jen otázkou času, než se promění v regulérní válku. V Tel Avivu se rozhodli ctít rčení „nejlepší obranou je útok“, a aby dosáhli maximálního účinku, zohlednili kulturní zvyklosti nepřítele: k úderu na egyptské základny mělo dojít krátce po úsvitu 5. června, kdy se muslimský personál modlil.

Vantoury, mystére, ouragany, magistery, super mystére i mirage III se vrhly do bleskové mise, při níž zničily 32 stíhaček MiG-21 na zemi a těžce poškodily různá zařízení. Osmi pilotům nepřítele se podařilo odstartovat a sestřelit dva útočníky, ovšem všichni šli záhy v plamenech k zemi. Útok trval několik hodin a Izraelci vyřadili též odpalovací stanoviště protivzdušných raket i další dvě desítky letounů MiG-19 a 21, které se přiřítily na pomoc z jihu. Protivníci, kteří nebyli přímo sestřeleni, museli nouzově přistát, neboť všechna letiště v doletu ležela v troskách. Egyptské stíhací letectvo přestalo existovat – z 340 strojů podlehly tři stovky izraelské palbě.

Ve snaze dosáhnout takového úspěchu museli židovští letci postupovat metodicky. Jejich hlavním úkolem se stalo zajistit, aby co nejméně protivníkových pilotů stihlo vzlétnout. Použitou taktiku popsal velitel perutě stíhaček Mirage Ran Pecker: „Přitáhli jsme a z 2 000 m spatřili letiště Inšás jako na dlani. Migy stály v pohotovostních postaveních, vyzbrojené a s piloty v kabinách. Při prvním průletu jsme shodili jen třetinu pum na letouny a plné dvě třetiny na dráhu, čímž jsme ji vyřadili z provozu. Potom jsme sestoupili níže a začali migy ostřelovat. (…) Provedli jsme pět dlouhých průletů. Migy měly v trupu benzinovou nádrž pro startér motoru. Když tyto nádrže inkasovaly zásah, výbuch způsobil požár celého letadla. Desítky strojů tak shořely přímo na stojánce.“ 

Pokud se arabští letci do boje dostali, uspěli Izraelci díky nadrilované taktice udržet boj v nízké letové hladině. S výjimkou Mirage III totiž výkony strojů sovětské provenience ve středních a větších výškách překonávaly všechny stíhačky v židovském arzenálu. O vítězství tedy rozhodl moment překvapení, precizní plán, skvělý výcvik a dobrá znalost protivníka.

U pobřeží Viktoriiny země v Antarktidě se nachází pás kopců Northern Foothills. Vědci zde objevili celou řadu hydrologických útvarů, od malých potůčků a jezírek na povrchu ledu, až po skrytá a dlouhodobě zamrzlá jezera. Jedním z nich je i masivní trvale zamrzlé jezero Enigma, které obsahuje jen velice málo živin.

Odborníci si původně mysleli, že jezero Enigma je promrzlé od povrchu až na dno. V oblasti Northern Foothills se průměrné teploty pohybují kolem mínus 14 °C. Nedávno se ale ukázalo, že jezero je mnohem zajímavější a rozhodně stojí za pozornost biologů.

Překvapení pod ledem

Mikrobiolog Francesco Smedile z italského Institutu polárních věd a jeho kolegové použili pozemní geologický radar, aby prozkoumali strukturu jezera Enigma. Při té příležitosti odhalili zhruba dvanáct metrů hlubokou masu kapalné vody, která je ukrytá pod více než devíti metry ledového příkrovu. Podrobnosti vědci zveřejnili v časopisu Communications Earth & Environment.

Vědci se úspěšně provrtali ke kapalné vodě jezera Enigma a podařilo se jim odebrat vzorky, které pak detailně analyzovali. Ukázalo se, že tamní voda hostí unikátní společenstvo mikroorganismů, které je bez kontaktu s okolím možná 14 milionů let. V tomto ekosystému překvapivě hrají významnou roli extrémně malé a extrémně jednoduché bakterie ze skupiny Patescibacteria.

Tyto bakterie se přitom nevyskytují v jiných zamrzlých antarktických jezerech, která byla zkoumána dříve a ještě nikdy nebyly nalezeny v jezeře pokrytém ledem. Ve vodním sloupci a v ledu jezera Enigma také nejsou přítomné prakticky žádné sinice, naopak velmi časté jsou v bakteriálních nárostech na dně jezera.

Situace protektorátního premiéra generála Aloise Eliáše byla počátkem září 1941 značně komplikovaná. O jeho dlouhodobých kontaktech s odbojem se gestapo dozvědělo již na podzim 1939 a postupně shromažďovalo důkazy. Na druhou stranu byl Eliáš nucen vykonávat nepříjemné povinnosti plynoucí z jeho úřadu. Šlo především o různá úřední jednání s nacistickými předáky či veřejné projevy obsahově loajální vůči okupační moci. A to nebylo vše. 

Na Eliáše totiž začali útočit proněmečtí, takzvaní aktivističtí novináři. Podle jejich názoru byl ministerský předseda příliš pasivní a nacistický režim otevřeně nepodporoval. Tyto útoky postupně sílily a právě kvůli nim se prý Eliáš nakonec rozhodl k ráznému zákroku, který ho měl nepříjemných pisálků zbavit. Nebo snad ne? 

Aktivističtí novináři 

K předním pronacisticky píšícím novinářům patřili Václav Crha, Vladimír Krychtálek, Jaroslav Křemen, Karel Lažnovský, Vladimír Ryba, Karel Werner a Emanuel Vajtauer. Tito lidé byli nebezpeční zejména z toho důvodu, že vesměs skutečně uměli dobře psát a jejich články, komentáře a knihy tak působily přesvědčivě. Řadu lidí proto mohli negativně ovlivnit a myšlenkový chaos vnášený jejich texty mezi protektorátní obyvatelstvo byl pro odboj nepříjemnou záležitostí. 

Minulost aktivistických novinářů přitom byla dost pestrá – Vajtauer s Lažnovským dokonce v období první republiky patřili k členům komunistické strany. Za protektorátu dalo tyto novináře dohromady společné přesvědčení, že spojení českých zemí s nacistickým Německem je do budoucna trvalou záležitostí. Proto psali články takového obsahu, aby získali chválu okupačních pánů a vytvořili atmosféru vzájemné důvěry. 

Od druhé poloviny roku 1940 pak už zcela otevřeně propagovali nacistickou ideologii, přičemž agresivita jejich textů narostla zejména po zahájení války Německa se Sovětským svazem v červnu 1941. Nešlo přitom pouze o články v novinách, ale i různé propagandistické brožury a také vystoupení v rozhlase. Protektorátní člověk narážel na výtvory těchto lidí všude a bylo dost obtížné je nevnímat.

Někteří z aktivistů propadli své činnosti natolik, že skutečně věřili tomu, co říkali. Redaktor Českého slova Lažnovský například jednou napsal: „Dám se ukamenovat, jestliže mi někdo někdy v budoucnosti dokáže, že má práce nebyla nejvýše vlastenecká, nejvýše odpovědná k budoucnosti národa a nejvíce žádoucí v době, kdy učenci a veleduchové seděli v kavárnách a dívali se jako naivní děti, jak se před jejich očima mění celý svět.“ 

Co s kolaboranty? 

Novináři posléze začali kritizovat i protektorátní vládu, která je prý naprosto pasivní ke „světodějným událostem“, v jejichž centru se nachází Hitlerova Třetí říše. Představovali si také, že by se jim mělo dostávat větší pozornosti. Lažnovský v této souvislosti o vládě prohlásil, že „po celé dva roky neučinila téměř nic, aby pozvedla autoritu novinářů, a neuznala, že aktivističtí novináři jsou jediní z intelektuální vrstvy, kteří se staví pozitivně k současnému vývoji“. Kritizován byl i sám Eliáš, který by se prý měl jasně vyslovit proti Edvardu Benešovi a jeho „zrádné klice v Londýně“ a odsoudit vysílání londýnského rozhlasu. Totéž novináři požadovali po prezidentu Emilu Háchovi, k němuž byli 25. září 1941 pozváni na audienci.

Ministerský předseda měl oprávněné obavy, že starý a nemocný Hácha agresivnímu nátlaku podlehne, a uvažoval, jak celou situaci vyřešit. Eliáš se od roku 1939 přátelil s významným lékařem urologem prof. MUDr. Milošem Klikou, který přišel s nápadem potrestat kolaborantské novináře nějakou neobvyklou a těžko dokazatelnou formou. 

Podle dochovaných Klikových strojopisných vzpomínek se celá věc odehrála následovně. Lékař navrhl použít kultury bakterií tyfu, tuberkulózy a klobásového jedu botulotoxinu k otravě jídla, které by novináři požili na oficiálním setkání s Eliášem, jež mělo proběhnout 18. září 1941 v sídle Úřadu vlády v Kolovratském paláci. Nyní šlo o to, vymyslet, jakým způsobem aktivistům bakterie podat. 

Bylo pochopitelně důležité, aby gestapo při vyšetřování nezjistilo původ nákazy. Novináři proto nesměli zemřít hned, ale nejlépe až několik dní po audienci u Eliáše, aby podezření nepadlo na jeho osobu. Nakonec prý bylo dohodnuto, že Eliášova manželka Jaroslava doma vyrobí chlebíčky obložené pomazánkou a sardinkami, které se během setkání novinářům předloží. Pět z nich mělo být infikováno různými bakteriemi a každý novinář měl dostat na talíř společně s několika normálními chlebíčky i jeden otrávený. Infikaci pak Klika údajně provedl přímo ve své ordinaci pomocí injekční stříkačky. Přitom poučil Eliáše, jak má s chlebíčky manipulovat, aby se sám nenakazil. 

Den akce 

Osudný den 18. září 1941 připadl na čtvrtek. Eliáš měl podle Klikových vzpomínek společně s úředníky Ctiborem Melčem a Jaroslavem Vorlem předem určit zasedací pořádek. U každého talíře s několika chlebíčky byla připravena jmenovka dotyčného aktivisty, uprostřed stolu pak ještě stála mísa nezávadných chlebíčků, ze které si mohl každý brát podle své chuti. K navození zdánlivě příjemné atmosféry bylo připraveno i červené víno. 

Po příchodu sedmi novinářů všichni zaujali své pozice a začala debata. Aktivistům šlo hlavně o to, aby jim vláda vyslovila plnou podporu. Eliáš se však zpočátku úspěšně vyhýbal diskusi o politice a probíral hlavně otázky zásobování, pěstování zemědělských plodin a jejich cen. Horlivě diskutovali především Krychtálek, Werner a Lažnovský, který mimo jiné prohlásil, že „vláda se až dosud nepostarala o převýchovu národa“. Také si stěžoval, že aktivistickou práci vlastně zatím prováděli jen novináři a že „v národu vzniká dojem, že jsou zaprodanci Němců a zrádci národa a visí ve větru jako utrženci“. 

Krychtálek poté Eliášovi řekl, že by si protektorátní vláda měla vzít příklad ze Slováků a jejich spolupráce s Třetí říší. Ministerský předseda však nic konkrétního neslíbil a diskuse skončila asi po hodině bez hmatatelného výsledku. Novináři si pak stěžovali, že kvůli neustálému přísunu jídla vlastně nebylo možné něco pořádně projednat. Několik dní po schůzce se nic nedělo. Teprve okolo 24. září onemocněli Lažnovský, Vajtauer, Křemen a Krychtálek chorobou, která byla prezentována jako chřipka. 

Umírá jen jeden 

Svědectví se však různí, takže je těžké odhadnout, jak vše ve skutečnosti proběhlo. Smrtelné následky nemoc měla jen pro pětatřicetiletého Lažnovského, který byl 27. září převezen s podezřením na zápal plic do Vinohradské nemocnice. Přijal jej zde MUDr. Bohumil Svoboda a jako první určil, že jde o břišní tyfus. Dva dny nato byl redaktor přemístěn do bedlivě hlídaného sanatoria SS v Praze-Podolí. Sem potom nacisté odvezli další tři nemocné, přičemž Krychtálek a Křemen ve svých poválečných výpovědích uváděli, že byli v sanatoriu léčeni proti své vůli a jednalo se spíš o internaci. Lékaři jim prý aplikovali injekce, po nichž se jejich stav zhoršil a horečka stoupla na více než 41 stupňů. 

Zůstává tedy otázkou, proč vlastně nacisté redaktory do podolského sanatoria umístili – zda je chtěli mít pod kontrolou, nebo za tím bylo ještě něco jiného. Lažnovský nakonec 10. října 1941 zemřel, ale ostatní aktivisté se uzdravili a byli po několika týdnech propuštěni.

Dne 12. října provedli nacisté v Patologicko-anatomickém ústavu Německé Karlovy univerzity pitvu Lažnovského těla. Proběhla pod dohledem lékaře SS, jehož poslal nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, který do funkce nastoupil teprve před dvěma týdny. Výsledky ukázaly, že novinář skutečně umřel na břišní tyfus. 

Jeho pompézní pohřeb proběhl o tři dny později ve velké obřadní síni strašnického krematoria. Největší věnec položený u Lažnovského katafalku pocházel od Heydricha a nad rakví promluvil další významný kolaborant – Emanuel Moravec. Mezi smutečními hosty se nacházela celá protektorátní vláda, nyní již s novým úřadujícím předsedou Jaroslavem Krejčím. Eliáš byl totiž ihned po Heydrichově příjezdu do Prahy za své dlouhodobé kontakty s odbojem zatčen a odsouzen k trestu smrti. 

Přetrvávající otazníky 

Nacisté původně chtěli do žaloby proti Eliášovi zahrnout i zavinění Lažnovského smrti. Odsouzení ministerského předsedy jako sprostého traviče by totiž pro Heydricha mělo zásadní propagandistický význam. Jenže v době procesu ještě vyšetřování zdaleka neskončilo a podíl bývalého ministerského předsedy na této akci nešlo prokázat. Gestapo sice vyšetřovalo také Jaroslavu Eliášovou a profesora Kliku, ale žádné poznatky o jejich podílu na akci nezískalo. 

Kriminální policie důkladně prohledala vilu Eliášových a paní Jaroslavu vyslýchali 11. října příslušníci gestapa, kteří ji také ve věznici konfrontovali s manželem. Další pátrání ve vile následovalo dva dny poté, přičemž se hledaly i stopy po nějakých jedech, virech či bakteriích. Nacistům nepomohli ani dva odborníci z ústavu pro tropické nemoci v Hamburku, protože jakýkoliv důkaz spojitosti s údajnou otravou novinářů se nepodařilo nalézt. 

Zhodnocení celé záležitosti s údajnými otrávenými chlebíčky je tedy složité. Podle některých svědectví si navíc Lažnovský stěžoval na nevolnost už 18. září večer. Inkubační doba tyfu trvá 7 až 21 dní, takže pokud by tato svědectví byla správná, musel být redaktor infikován už několik dní před schůzkou s Eliášem. Diagnóza u ostatních nemocných navíc nebyla nikdy oficiálně sdělena a Krychtálek roku 1943 prohlásil, že prý u něj zjistili nějaký druh tropických nemocí, a to jednu indického a druhou afrického původu. 

Proti Eliášově účasti svědčí i skutečnost, že šlo o zásadového člověka silně dbalého vojenské cti. Představa, jak někdo takový tráví své politické odpůrce pomocí nakažených chlebíčků, je proto dost obtížná. Je tu však ještě jedna možnost. Celá chlebíčková aféra mohla být jen předem připravenou provokací nacistického policejního aparátu. Pokud ano, tak se svým strůjcům nevydařila.

Neslavný konec aktivistů 

Skutečnou pravdu týkající se chlebíčkové aféry zřejmě nikdy nezjistíme. Někteří aktivisté však nakonec svému osudu neunikli. Nejzajímavější byl případ Emanuela Vajtauera, který byl údajně dvojitým agentem a pracoval jak pro nacisty, tak pro britskou tajnou službu IS. Ta mu prý v květnu 1945 pomohla k útěku z Prahy, ale jeho další osudy jsou neznámé. V nepřítomnosti pak nad ním československý soud vynesl rozsudek smrti. 

Z účastníků porady u Eliáše neminul stejný trest ani Vladimíra Krychtálka a Karla Wernera, kteří skončili 22. dubna 1947 na šibenici v pankrácké věznici. Tvrdost rozsudku nevyplývala ani tak z jejich publicistické činnosti, jako spíš z faktu, že gestapu udali řadu lidí a přímo tím zavinili jejich smrt.

Tým mise americké Parkerovy sluneční sondy (Parker Solar Probe) pod vedením odborníků Michiganské univerzity, si během letošních Vánoc příliš neodpočinul. Přímo na Štědrý den sonda absolvovala rekordně blízký průlet kolem Slunce, když se naší mateřské hvězdě přiblížila na 6,1 milionu kilometrů. Podle výpočtů čelila během přiblížení teplotě okolo 980 °C.

Zda se naplánovaný průlet podařil se vědci dozví v pátek 27. prosince. Na podrobná data z průletu si ale budeme muset počkat až do druhé poloviny ledna, kdy se sonda dostatečně vzdálí od Slunce. S přežitím v extrémně náročném prostředí jí pomáhá důmyslný 11 centimetrů tlustý uhlíkový tepelný štít, díky kterému je schopná zvládnout teplotu až 1 371 °C.

Rekordně blízko, rekordně rychlá

Kromě rekordně krátké vzdálenosti si sonda připíše i rychlostní rekord - během průletu měla dosáhnout rychlosti 692 000 km/h (192 km/s) čímž přepíše dosavadní rekordní zápis německé sondy Helios 2 z konce 70. let minulého století, která letěla rychlostí 247 500 km/h (68,75 km/s).

Předchozí přiblížení sondy ke Slunci se uskutečnilo na konci letošního září. Šlo o její 21. průlet a sonda se v tento den k hvězdě dostala na vzdálenost 7,26 milionů kilometrů. Přiblížení 24. prosince, které je 22. v pořadí, je první ze tří finálních přiblížení této unikátní sondy ke Slunci. I během zbývajících dvou průletů, naplánovaných na 22. března a 19. června 2025 se sonda dostane ke Slunci na podobně krátkou vzdálenost. 

Pro operátory i samotnou sondu to rozhodně nebude rutina. Slunce je ve vrcholu aktivity současného slunečního cyklu a může kdykoliv a kdekoliv odpálit masivní sluneční erupci, které by mohly Parkerovu sondu ovlivnit. Vědci doufají, že jim mise Parkerovy sondy zodpoví především otázky kolem sluneční korony a slunečního větru, které dnes obestírají záhady.

Na jaře 1495 přerušila vojenskou kampaň krále Karla VIII. Francouzského v Itálii náhlá a velmi intenzivní epidemie do té doby neznámé choroby. Zákeřná choroba rychle dobyla celou Evropu, zanechala po sobě spoustu mrtvých a přeživší často znetvořila na těle i na duchu. Odborníci to považují za první historicky zaznamenanou epidemii syfilis, pohlavně přenosné infekce bakterie Treponema pallidum.

Kolem původu syfilis se ale už celá desetiletí vedou vášnivé debaty. Ke zmíněné první známé epidemii došlo nedlouho po návratu výpravy Kryštofa Kolumba z cesty do Ameriky. Tento fakt a řada dalších ukazují na to, že syfilis pochází z Ameriky. Existuje ale i konkurenční teorie, podle které se v nálezech ze středověké Evropy, které časově předcházejí Kolumbovu objevitelskou výpravu, nacházejí stopy připomínající syfilis. V takovém případě by syfilis byl v Evropě přítomný již dávno před Kolumbem.

Svědectví genomu

Molekulární paleopatoložka Kirsten Bosová z Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii a její kolegové přispěli do debaty o původu syfilis výzkumem pěti dávných genomů patogenů ze skupiny syfilis, které pocházejí z kostí odkrytých v Mexiku, Chile, Peru a Argentině.

„Výsledky analýz jasně podporují představu, podle které patogen syfilis a jeho blízcí příbuzní pocházejí z Ameriky,“ líčí Bosová. „Do Evropy se tyto patogeny dostaly na konci 15. století a pak se rychle a dramaticky rozšířily.“ Zásadní roli v rozšíření syfilis podle ní sehráli Evropané a jejich zámořské plavby.

Pokud má Bosová s kolegy pravdu a syfilis se do Evropy skutečně dostal z Ameriky, co jsou zač četné nálezy na kostech Evropanů, které jsou starší než Kolumbova výprava do Ameriky, velmi připomínající syfilis?