Sluneční aktivita zahrnuje celou řadu dramatických jevů, včetně slunečních skvrn, slunečních erupcí nebo slunečního větru. Tato aktivita se průběžně mění během zhruba 11letého slunečního cyklu. Samotný cyklus je víceméně daný a pravidelný, ale současně je poměrně obtížné předpovídat jeho konkrétní průběh. Procesy související se slunečním cyklem jsou příliš složité na jednoduché předpovědi.

Zkáza na nízké oběžné dráze

Sluneční aktivita právě probíhajícího 25. cyklu je zhruba 1,5× intenzivnější, než odborníci očekávali. Bouřící Slunce doslova devastuje satelity na oběžné dráze, především ty, které operují na nízkých oběžných drahách. Jen před pár dny předčasně shořely v atmosféře tři cubesaty Binar-2,3 a 4, kosmického programu Binar australské Curtinovy univerzity. Cubesaty obíhaly Zemi teprve dva měsíce a podle původních plánů měly pracovat ještě další čtyři měsíce.

Důvodem konce mise trojice univerzitních satelitů je zvýšená sluneční aktivita, která kromě jiného dodává vnějším vrstvám pozemské atmosféry více energie a atmosféra se v důsledku toho poněkud nafukuje. Satelity, které se pohybují pod hranicí zhruba 1 000 kilometrů, se musejí potýkat s razantním nárůstem atmosférického tření. Něco takového může narušit jejich pohyb a v některých případech i vyvolat katastrofální pád satelitu do hustých vrstev atmosféry, kde nakonec nevyhnutelně shoří.

V uvedené problematické zóně se nachází celá řada významných satelitů, včetně například konstelace Starlink a pod uvedenou hranicí se také pohybuje Mezinárodní vesmírná stanice. Satelity Starlink i vesmírná stanice mají k dispozici orbitální pohon, s jehož pomocí se mohou dostat zpátky na původní dráhu a eliminovat tak zvýšené tření. Jde o více či méně nákladnou ale řešitelnou komplikaci. Podobný luxus si ale nemůže dovolit řada univerzitních satelitů, které orbitálním pohonem nedisponují.

Krevní tlak patří k významným parametrům zdravotního stavu každého člověka. Vysokým krevním tlakem (hypertenzí), trpí podle lékařů každý třetí Čech. Hypertenze přitom představuje závažný stav, který obzvláště při dlouhodobém působení zásadně přispívá k rozvoji chorob kardiovaskulární soustavy, včetně infarktu myokardu a mrtvice. Ohroženy jsou ale i další orgány, jako například ledviny. Až polovina lidí s vysokým tlakem se nedožívá průměrné délky života a je tak v nejlepším zájmu každého udržovat krevní tlak na zdravé úrovni.

Každý pohyb pomáhá

Jak toho docílit? Podle epidemioložky Jo Blodgettové z Londýnské univerzity to vlastně není nic složitého. Pozitivní vliv na krevní tlak má podle ní pohyb. Ten v případě hypertenze krevní tlak snižuje, a to bez ohledu na konkrétní fyzickou aktivitu. Tvrzení Blodgettová dokládá výsledky své studie, kterou v těchto dnech zveřejnil časopis Circulation. 

Pro podstatné snížení krevního tlaku podle Blodgettové stačí v řadě případů i pouhých pět minut cvičení denně. Může jít v podstatě o jakékoliv cvičení nebo i intenzivnější pohyb, jako je třeba jízda na kole nebo chůze do schodů. 

Pár minut takového pohybu vede v průměru k poklesu systolického krevního tlaku o 0,68 mmHg a diastolického tlaku o 0,54 mmHg. Platí zde přitom přímá úměra – delší aktivity vedou k většímu zlepšení krevního tlaku. Například nahrazení 21 minut sezení stejnou porcí cvičení, vede k poklesu systolického tlaku až o 2 mmHg. Studie vychází z analýzy dat získaných z nositelných zařízení u 14 761 účastníků výzkumu.

Jelikož největší světový oceán pokrývá téměř třetinu naší planety, jistě nepřekvapí, že se nejodlehlejší místo nachází právě v Pacifiku. Konkrétně se jedná o oblast mezi Jižní Amerikou a Oceánií, kde je vodní plocha nejrozsáhlejší a nejméně osídlená. Jde o jeden ze čtyř tzv. pólů nedostupnosti, tedy míst na Zemi, která jsou vzhledem ke své poloze nejméně snadno dosažitelná.

A právě pacifický pól nedostupnosti, známý také jako Point Nemo neboli „bod Nemo“, leží nejdál od jakéhokoliv pobřeží. Od nejbližší pevniny ho dělí 2 688 kilometrů: Zhruba ve stejné vzdálenosti se od něj nacházejí ostrůvek Motu Nui u pobřeží Velikonočního ostrova, atol Ducie náležející k Pitcairnovým ostrovům a ostrov Maher u Antarktidy. Jelikož v okruhu stovek kilometrů nevedou žádné pravidelné námořní ani letecké trasy, stávají se příležitostně nejbližšími lidmi kosmonauti na palubě Mezinárodní vesmírné stanice, pohybující se asi čtyři sta kilometrů nad povrchem planety. 

Pacifický pól nedostupnosti slouží vzhledem ke své odlehlosti i jako cíl pro navádění vysloužilých družic. Odborníci odhadují, že zde na mořském dně, v oblasti o rozloze asi 1 500 kilometrů čtverečních, spočívají trosky více než 260 kosmických lodí a satelitů. Jsou mezi nimi i zbytky kosmické stanice Mir, která kdysi bývala pýchou kosmického programu Sovětského svazu. 

Opačným extrémem je euroasijský pól nedostupnosti, tedy místo na pevnině, které leží nejdále od oceánů. Nachází se v severozápadní části Čínské lidové republiky a od nejbližšího pobřeží jej shodou okolností dělí velmi podobná vzdálenost jako pacifický pól nedostupnosti – 2 645 kilometrů.

Metan je velmi účinným skleníkovým plynem. V atmosféře absorbuje infračervené záření, které by jinak uniklo do vesmíru, čímž zvyšuje teplotu v nižších vrstvách atmosféry. I když je jeho koncentrace v atmosféře mnohem nižší než koncentrace oxidu uhličitého (CO₂), jeho schopnost absorbovat infračervené záření je přibližně 25–30krát silnější. Odborníci mu proto připisují zhruba třetinový podíl na oteplení planety od začátku průmyslové revoluce. 

Metan pochází z různých přírodních i antropogenních (lidských) zdrojů. Mezi přírodní zdroje patří mokřady, lesy, mořské ekosystémy, a také činnost některých mikroorganismů (například archaea v trávicím traktu skotu). Dalšími zdroji metanu jsou těžba a spalování fosilních paliv, zemědělství (zejména chov skotu), a také skládky.

Metan biologického původu

Dřívější výzkumy naznačovaly, že produkce fosilních paliv tvoří přibližně 30 % globálních emisí metanu. Nová studie Sylvie Michelové z Institutu pro arktický a alpinský výzkum INSTAAR na Coloradské univerzitě v Boulderu ale tuto tezi zpochybňuje. Podle Michelové byl nárůst metanu v zemské atmosféře v období mezi lety 2020 a 2022 způsoben především mikroby.

„Pochopení toho, kde se vlastně metan v atmosféře bere, nám pomůže připravit účinné postupy k omezování jeho emisí,“ vysvětluje Michelová. „Současně platí, že se musíme o emisích metanu dozvědět co nejvíce, abychom mohli odhadnout, jaké klima můžeme očekávat v dohledné budoucnosti.“ 

K identifikaci původu metanu vědci použili počítačové simulace a analýzu izotopů uhlíku. Metan z fosilních paliv totiž obsahuje větší množství uhlíku-13 než metan produkovaný mikroorganismy. Z toho je možné odvodit, odkud pochází. Mikrobiální emise metanu nyní podle vědkyně představují více než 90 % globálního nárůstu metanu. Nejasné zatím zůstává, zda zvýšení mikrobiálních emisí pochází z přirozených zdrojů (jako jsou mokřady) nebo z lidské činnosti (například zemědělství a skládky).

V zemské atmosféře prochází metan cyklem oxidace a reaguje především s hydroxylovými radikály (OH), což jsou vysoce reaktivní molekuly. Tato reakce produkuje formaldehyd (CH₂O) a další sloučeniny. Díky tomu u něj dochází k mnohem rychlejší degradaci než například v případě oxidu uhličitého. Zatímco CO₂ zůstává v zemské atmosféře až tisíce let, metan se v ní rozpadá během 10 až 12 let. Účinky metanu na zvyšující se teplotu jsou tak sice relativně krátkodobé, ale intenzivní. Snížení emisí metanu má tedy okamžitý a významný dopad na zpomalení oteplování planety.

Na otázku, proč jsou sochařská díla tak zohavená, se zaměřila Rachel Kousserová, profesorka dějin umění z City University of New York. Nabízí se samozřejmě praktické vysvětlení: štíhlý kamenný krk se při transportu zlomí o poznání snáz než tělo. Víme ale, že Římané sochy rozbíjeli schválně. Tento akt se nazýval „damnatio memoriae“ a římský senát jím mohl odhlasovat odsouzení památky obzvláště nemilovaného císaře. Pokud hlasování prošlo, Senát vymazal císařovo jméno ze záznamů, znehodnotil jeho portréty a sochy a zabavil pozůstalým majetek. To se stalo například nechvalně známému císaři Neronovi.

Římští sochaři dokonce někdy záměrně navrhovali své sochy tak, že se hlava na trup jen nasazovala. Tak se mohl nepohodlný obličej rychle vyměnit. Tyto případy poznáme podle sesazovacích otvorů i nápadně hladkého řezu. 

Hlavy však mohli řezat i bezohlední obchodníci s uměním. Dva artefakty – dvojitá cena! To zjistili například kurátoři muzea Getty, kam se takový kousek, rozdělený prokazatelně až ve 20. století, dostal. A když později u jednoho ze starožitníků potkali podezřele stejnou hlavu, jakou se socha pyšnila ještě ve 30. letech 20. století, neváhali, koupili ji a připevnili zase dohromady…

Ačkoli mělo k dispozici vynikající zbraně, nacházelo se sovětské protitankové dělostřelectvo na počátku války ve složité situaci. Tento rozpor vyplýval z omylu, jemuž podlehlo velení Rudé armády. Domnívalo se, že německé tanky mají extrémně silný pancíř, proti němuž bude dělostřelectvo ráže 76,2 mm nedostatečné, takže prioritu obdržely problematické protitankové zbraně větších ráží (až 107 mm).

Výsledek utajeného vývoje

Přitom ale tehdy sovětské dělostřelectvo disponovalo dvojicí výkonných 76,2mm divizních děl, jimiž byly typy F-22 a F-22USV, označované též jako děla vz. 1936 a vz. 1939. V obou případech šlo o skutečně víceúčelové zbraně (u první z nich se dokonce předpokládalo omezené použití proti letadlům), které zkonstruoval jeden z nejlepších dělostřeleckých expertů, Vasilij Gavrilovič Grabin z továrny č. 92 v Nižním Novgorodu.

Také on přišel s nápadem na vytvoření jednodušší zbraně stejné ráže, avšak v důsledku výše zmíněného omylu sovětské generality (zejména maršála Kulika) nezískal podporu. Nový kanón však byl i navzdory nesouhlasu nejvyššího velení v utajení vyvíjen, což se později ukázalo jako mimořádně prozíravý krok. Brzy po německém útoku totiž vyšlo najevo, že pancíř tanků Wehrmachtu má daleko menší odolnost, než se předpokládalo, takže zničující efekt na něj měly dokonce i trhavé střely ráže 76,2 mm.

Okamžitě tedy dorazil požadavek na masovou produkci děl této ráže, takže Grabinův projekt náhle získal neomezenou podporu. Výsledkem byla zbraň ZiS-3, která měla hlaveň a další části kanónu F-22USV umístěné na lafetě 57mm kanónu ZiS-2. Počátkem roku 1942 úspěšně prošla zkouškami (proto se někdy označuje i jako vz. 1942) a záhy začala sériová výroba. Vzniklo dělo, jež se stalo jednou z nejúčinnějších zbraní Rudé armády a pořád platí za jedno z nejpodařenějších děl v historii válek.

Skutečně univerzální dělo

Dělu ZiS-3 náleží ještě jeden rekord: s více než 103 000 kusy se stalo nejvíce vyráběnou dělostřeleckou zbraní celé druhé světové války. K masovosti produkce výrazně přispěla racionální organizace výroby v závodě č. 92 a ohromného rozšíření v Rudé armádě se dělo dočkalo rovněž díky kompatibilitě střeliva, jelikož používalo stejnou munici, jakou pálily i sovětské tankové kanóny (včetně F-34 v tanku T-34).

K dispozici bylo nejen několik protitankových střel (solidní, jádrová, podkaliberní i kumulativní), ale také mnoho typů granátů trhavých, tříštivo-trhavých, zápalných, šrapnelových a dýmových (a jako zajímavost lze doplnit, že se ve skladech nacházelo také „chemické“ střelivo s náplní otravných plynů).

Dělo dokázalo pálit s náměrem až 37 stupňů, takže mohlo vést vysoce účinnou nepřímou palbu na vzdálenost přes 13 km. Obsluhu chránil mohutný pancéřový štít, ale i tak bylo poměrně lehké a snadno ovladatelné. Jako většina sovětských zbraní se vyznačovalo značnou spolehlivostí v extrémních terénních a klimatických podmínkách. Jeho protipancéřové granáty dokázaly vyřadit většinu německých tanků, problém měly až s prorážením tanků Panther a Tiger.

Skvělou úroveň sovětského děla oceňovali i Němci, kteří okamžitě po útoku na SSSR poznali, že jejich protitankové zbraně za těmi sovětskými zaostávají takřka rozdílem třídy, a proto se snažili ukořistit a zavádět do služby co nejvíce ukořistěných kanónů ráže 76,2 mm (ale část upravili na svoje 75mm střelivo).

Mobilní verzi ZiS-3 představovalo samohybné dělo SU-76. Po válce se kanóny ZiS-3 dostaly do výzbroje mnoha států, bojovaly v řadě válek ve třetím světě a dosud je užívá několik armád v Africe a Asii, což jen dokazuje, že Vasilij Grabin zkonstruoval opravdu výjimečně povedenou zbraň. 

Rychlé rádiové záblesky jsou milisekundové a nesmírně intenzivní výtrysky rádiového záření, které k nám letí z velmi vzdáleného vesmíru. Jsou fascinující, ale vědci z nich mají těžkou hlavu, protože stále nevědí, co tyto rádiové signály vlastně vytváří. Pracují s celou řadou hypotéz, od synchrotronních maserů v mladých pozůstatcích supernov, až po projevy hypotetických kosmických strun.

Kanadský experiment CHIME (Canadian Hydrogen Intensity Mapping Experiment), což je specializovaný radioteleskop v Kaledanu, do této doby detekoval největší počet rychlých rádiových záblesků. Nedávno si připsal další úlovek, když objevil doposud neznámý zdroj opakovaných rychlých rádiových záblesků v galaxii s utlumenou tvorbou nových hvězd.

Zdroj z eliptické galaxie

Vishwangi Shahová z McGillovy univerzity v Montrealu a její kolegové tento zdroj nazvali FRB 20240209A. Objevili ho v rámci projektu Canadian Hydrogen Intensity Mapping Experiment Fast Radio Burst (CHIME/FRB) letos v únoru. Během pěti měsíců badatelé detekovali z tohoto zdroje 22 rychlých rádiových záblesků. Výsledky jejich výzkumu shrnuje studie, kterou publikoval preprintový server arXiv.

Vědci už sice znají několik zdrojů opakovaných rychlých rádiových záblesků, ale zdroj FRB 20240209A je výjimečný tím, že jde o první zdroj opakovaných záblesků v „utlumené galaxii“. Pro tyto galaxie (v angličtině označované jako „quiescent galaxies“) je typická velmi nízká nebo žádná produkce nových hvězd. Dominují v nich starší, zejména červené hvězdy, což jim dává charakteristický vzhled (červené barvy, nízká intenzita emisního záření). Mnohé quiescentní galaxie mají vysoký obsah kovů (těžkých prvků), což naznačuje, že byly schopny procházet několika fázemi hvězdotvorby v minulosti. 

Analýzou získaných dat vědci spojili FRB 20240209A se zářivou a klidnou eliptickou galaxií s červeným posuvem 0,138. Jde tak i o vůbec první zdroj jakýchkoliv rychlých rádiových záblesků v eliptické galaxii.

Výjimečná je i předpokládaná vzdálenost zdroje FRB 20240209A od centra dotyčné galaxie. Tým Shahové určil, že jde asi o 130 tisíc světelných let, což je rekordní hodnota pro tento údaj u zdrojů rychlých rádiových záblesků. Badatelé mají po ruce několik zajímavých vysvětlení takto velké vzdálenosti, přičemž tím nejpravděpodobnějším se jeví možnost, že se zdroj záblesků nachází v jedné z mnoha starých kulových hvězdokup. Pokud mají vědci pravdu, mohl by se podobat záblesku označovanému jako FRB 20200120E, který byl v roce 2022 objeven také v rámci projektu CHIME a který se nachází v kulové hvězdokupě patřící k blízké spirální galaxii M81.

Výtisk knihy The Early Work of Aubrey Beardsley z roku 1899, který si někdo v roce 1973 vypůjčil ve veřejné knihovně v americkém Worcesteru, se jako zázrakem vrátil do knihovny. Jméno zapomnětlivce, ani jméno osoby, která knihu vrátila, knihovna neuvádí. Podle pracovníků knihovny je ale kniha i po tak dlouhé době v překvapivě dobrém stavu.

Knihu dekadentního ilustrátora Aubreyho Beardsleyho, která obsahuje životopis tohoto britského umělce a 150 přetisků jeho nejlepších raných prací, přinesla nejmenovaná osoba do knihovny v Cambridge. Tamní knihovnice si uvědomila význam knihy a podařilo se jí zjistit, že původně patřila do sbírky knihovny ve Worcesteru. Ta přitom vzhledem k dlouhé době od výpůjčky vedla knihu jako ztracenou a vymazala ji i z databází.

 

 

 

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příspěvek sdílený Worcester Public Library (@worcesterpubliclibrary)

„Kniha byla vypůjčena v roce 1973 s datem vrácení 22. května 1973,“ uvádí Alex London, knihovník z Worcesteru. Kde se kniha posledních 51 let nacházela není jasné, podle knihovníka se ale stává, že se podobné úlovky vynoří při stěhování nebo při vyklízení pozůstalostí. V každém případě jde podle něj o nejdelší výpůjčku za celou jeho kariéru v knihovně.

Aubrey Beardsley byl klíčovou postavou estetiky a dekadentního uměleckého hnutí konce 19. století. Pro jeho tvorbu jsou charakteristické černobílé ilustrace, které kombinovaly jemnost s erotikou, dekadencí a surrealismem. Beardsley byl známý svými provokativními ilustracemi k literárním klasikám. Několik vizuálně působivých ilustrací vytvořil například pro knihu Salome Oscara Wildea.

V pátek 13. dubna roku 2029 má podle propočtů vědců dojít k nejtěsnějšímu známému průletu planetky (99942) Apophis. V tento den se má tato 450 metrů velká potenciálně nebezpečná planetka z Atenovy skupiny přiblížit Zemi na pouhých 31 tisíc kilometrů. Bude se tak naší planetě nacházet nejen podstatně blíž než Měsíc (384 tisíc kilometrů), ale také blíž než například geostacionární satelity (36 tisíc kilometrů).

S velkou pravděpodobností nás čeká zajímavá podívaná, planetka Apophis by za dobrých podmínek měla být viditelná i pouhým okem z Evropy, Afriky a západních částí Asie. 

Ještě relativně nedávno byla Apophis považována za nebezpečnou s ohledem na možný střet se Zemí. Následky takové kolize by byly katastrofální – náraz 60 milionů tun vážící planetky, řítící se rychlostí 30 kilometrů za sekundu, by učinil neobyvatelným území o rozloze tisíců kilometrů čtverečních a zahubil možná miliony lidí. Nové analýzy její trajektorie ale naštěstí střet planetky Apophis se Zemí prakticky vylučují.

Velké planetkotřesení

Úplně bez následků se ale tento blízký průlet neobejde. Podle Ronalda-Louise Ballouze z americké Univerzity Johnse Hopkinse, bude mít setkání dopady na samotnou planetku. Průlet by podle studie, zveřejněné na preprintovém serveru arXiv, mohl na Apophisu rozpoutat velké planetkotřesení, které do jisté míry rozruší jeho strukturu. 

Podle vědců je pravděpodobné, že gravitační působení Země vyvolá na Apophis otřesy, které z ní uvolní množství prachu a dalšího materiálu. Přestože většina uvolněného materiálu s největší pravděpodobností skončí na povrchu planetky, část by se mohla dostat do okolního prostoru a vytvořit prachový oblak. Jedním z důsledků těchto událostí má podle vědců být obnažení některých části Apophisu a jejich vystavení kosmickým vlivům. Zkrátit by se také mohla rychlost rotace planetky o zhruba devět hodin.

Zda a v jaké míře dojde k naplnění zmíněného scénáře bude sledovat především mise OSIRIS-APEX, která je pokračováním úspěšné mise OSIRIS-REx. OSIRIS-APEX bude z těsné blízkosti pozorovat Apophis před jejím průletem, během něj i po jeho skončení. Blízký průlet bude ale nepochybně předmětem zájmu mnoha vědců celého světa, takto velký objekt se k Zemi přiblíží jednou za zhruba 7 500 let. Máme se tedy rozhodně na co těšit.