Je-li řeč o současné Volyni, pak se jedná o Volyňskou oblast jakožto samosprávný celek ukrajinského státu. Jde však o výrazně menší region než někdejší historické území, jež původně zahrnovalo zhruba sedmdesát tisíc kilometrů čtverečních. Nám se pak obvykle vybaví pojem „volyňští Češi“ označující krajany, kteří se do uvedených míst vydali v 19. století s vidinou lepšího života (viz Osadníci ze západu).

Dnešní Volyňská oblast vznikla v důsledku územního členění z prosince 1939. Rozkládá se v severozápadním cípu země, přičemž sdílí hranice s Polskem a Běloruskem. Z hlediska velikosti se řadí na devatenácté místo z celkových čtyřiadvaceti ukrajinských samosprávných celků, neboť pokrývá zhruba jen 3 % rozlohy státu. Patří rovněž mezi méně zalidněné regiony: Žije tam asi milion obyvatel a jejich počet setrvale klesá. Převážnou většinu tvoří Ukrajinci, přibližně 4 % pak Rusové a další menšiny reprezentují Poláci, Češi, Slováci, Němci či Židé.

Řeky, jezera a bažiny

Většina Volyňské oblasti se rozkládá v Poleské nížině, přičemž region patří k nejlesnatějším v zemi – lesní vegetace jej pokrývá z celých 34 %. V příhraničí s Běloruskem je krajina bažinatá a velmi řídce osídlená. Bohatství Volyně pak spočívá především v povrchových vodách: Územím protéká 137 řek o celkové délce přesahující tři tisíce kilometrů a nachází se tam 267 jezer, většinou krasového původu. V oblasti se rovněž vyskytují významné zdroje minerálních vod a léčebného rašelinového bahna.

Z nerostných a surovinových „pokladů“ patří k nejvýznamnějším černé uhlí, zemní plyn, měď či stavební kámen, těží se také rašelina či materiál pro výrobu cihel a cementu. Více než dvě stovky podniků se ve Volyni orientují na průmyslové výrobky, například automobily a jiné stroje, stavebniny, brikety, ale také potravinářské zboží. Zemědělství se zase specializuje na chov zvířat a pěstování obilí, cukrové řepy, zeleniny či brambor.

S českým pivovarem

Oblast se člení na čtyři rajony a její kulturní i hospodářské centrum ztělesňuje dvousettisícový Luck. Leží na historickém území Volyně, přičemž v 19. století se tam usadili Češi a vytvořili si vlastní komunitu s národními tradicemi. Ve městě dosud působí krajanský spolek volyňských Čechů a také pivovar Zeman, založený Václavem Zemanem.

Nejvýznamnější dopravní křižovatku představuje město Kovel, ležící na spojnici polské Varšavy s Kyjevem a běloruského Brestu s ukrajinským Rovnem. Pouhých čtrnáct kilometrů od hranic s Polskem – poblíž řeky Západní Bug, která zmiňovaný státní předěl zčásti utváří – pak leží historické městečko Volodymyr. V českých zemích je známé spíš jako Vladiměř a jde o jedno z nejstarších sídel Kyjevské Rusi, s celou řadou starobylých památek. 

Červen 1348 byl na poměry Anglie až nezvykle horký. Brzy se atmosféra stala až nedýchatelnou. Jak to? Do jednoho z přístavů na jihu země totiž ze zámoří dorazil i námořník, nejspíš tedy celá posádka lodi, nakažená dýmějovým morem. Karanténu tu neznali, a tak se skrze přístavní dělníky, nosiče a kupce epidemie brzy rozšířila. O rok později se už mor vyskytoval všude, a skrýt se před ním nedalo. 

Pozor na krysy! 

Ostrovy čpěly zmarem i rozkladem nepohřbených těl. Londýn se vylidnil, pomřelo až 40 procent obyvatel. Jak se tohle dalo přežít? Uchýlit se na britský venkov možná zní chytře, ale není to zrovna chytrý tah. U jiných zhoubných patogenů by samozřejmě nejspíš platilo, že je lepší vyklidit prostor s vysokou koncentrací obyvatel. Jenže dynamiku šíření moru neovlivňovali lidští přenašeči tolik, jako ti zvířecí. Hlodavci, krysy. Respektive blechy v jejich srsti. A těch zablešených hlodavců se tehdy vyskytovalo víc mimo města. 

Na úmrtnosti obyvatel venkova, kde se vylidňovaly celé osady a vesnice, to bylo opravdu znát. Takže mimo nějaké izolované ostrůvky bez krys a blech, se smrti lépe vzdorovalo ve městě. Některé části si totiž stály v boji s pohromou lépe. Samozřejmě ty bohatší. V chudinských čtvrtích totiž ulice pokrývaly odpadky a rozvaliny neudržovaných staveb, což představovalo pro hladové hlodavce ideální rejdiště. 

Nezní to hezky, ale zavšiveným a zablešeným chudákům se vyplatilo na sto honů vyhnout. Patřili totiž k velmi rizikové skupině A pochopitelně zabíralo i omezit kontakty se všemi, kteří s nuzáky přicházeli do styku. 

Asi největší nebezpečí paradoxně skýtali lékaři a jejich ordinace. Kromě toho, že jejich rady zdraví příliš neprospívaly, jejich doporučované preventivní postupy mohly lidi spíš zahubit. Vykuřování, pouštění žilou a prolévání lihem by nikoho dvakrát nespasilo. Navíc tehdejší medicína silně nedoporučovala koupání. Prý proto, že se tím otevírají póry do lidského těla a usnadňuje se tím přenos choroby. Samozřejmě to fungovalo naprosto opačně. Časté koupele a zvýšená hygiena mohly jedině pomoci. A vhodné ustrojení též: mnoho vrstev, dlouhé rukávy, ponožky a onuce. Zkrátka žádná odhalená kůže, do které by si blecha mohla kousnout. 

Pomohlo by snad obložit dům pastičkami na krysy a pořídit si kočku? Zase špatně! Jediná věc ještě nebezpečnější než živá krysa byla krysa mrtvá. Smrt zvířecího vektora – přenašeče, totiž donutila blechy nakažené morem přesedlat na nového hostitele. Takže ideální recept na život? Najít si místečko bez krys a chudáků. A udělat si pořádné zásoby. Aspoň na čas! Za osmnáct měsíců se totiž celá ta spoušť přehnala. 

Až se lidé opět vydají na Měsíc a budou tam chtít strávit delší dobu, budou muset řešit logistiku zásobování. Maximální využití místních zdrojů tak představuje zcela přirozené řešení. Naštěstí se zdá, že například voda by mohla být v mnoha lunárních lokalitách dobře dostupná, i když samozřejmě nikoliv v tekutém stavu. Ve formě ledu se však zřejmě nachází hned na několika místech.

Kupříkladu některé polární krátery setrvávají zčásti v permanentním stínu. Sluneční záření do nich nikdy nedosáhne a led, který tam před mnoha lety dopravily komety, se tedy nemohl odpařit. Podobná situace může přitom panovat i v některých dalších hlubokých kráterech. Zapomínat bychom neměli ani na vodu vázanou v lunárních minerálech, která by se dala pomocí pokročilé technologie uvolnit. Minimálně ohledně životodárné tekutiny by tedy postavení budoucích posádek pobývajících dlouhodobě na Měsíci nemuselo být až tak beznadějné.

Slavná erupce Vesuvu v roce 79 našeho letopočtu pokryla římské Pompeje a další města v okolí vulkánu horkým popelem, který pohřbil mnohé tehdejší obyvatele. Po jejich tělech zůstaly v dnešní době dutiny, které je možné vyplnit sádrou a získat tím emotivní odlitky zemřelých.

Vědci si na mnohá objevená těla udělali určitý názor, pokud jde o jejich vzájemné vztahy a původ. Archeogenetička Alissa Mittniková z americké Harvardovy univerzity a německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii s týmem spolupracovníků řadu těchto představ postavila na hlavu.

DNA obětí Vesuvu

Ze zmíněných sádrových odlitků těl zemřelých obyvatel Pompejí získali jejich dávnou DNA, která se přenesla na odlitky. Analýzy této DNA odhalily, že pohlaví ani rodinné vztahy, které jsme objeveným tělům přisuzovali, mnohdy neodpovídají dosavadním představám. Výsledky pozoruhodného výzkumu publikoval odborný časopis Current Biology.

„Naše data v řadě případů neodpovídají tradičnímu výkladu pohlaví a příbuzenských vztahů mrtvých těl z Pompejí,“ vysvětluje David Reich z Harvardu. „Například dospělý se zlatým náramkem, který drží dítě, je tradičně interpretován jako matka s vlastním dítětem. Ukázalo se, že jde o muže a dítě, které mu není blízce příbuzné. Jiná dvojice těl, dříve považovaná za dvě sestry anebo ženu s dcerou, zahrnuje alespoň jednoho muže.“

TIP: V mozku oběti „upečené“ při erupci Vesuvu našli vědci skvěle zachovalé neurony

Badatelé extrahovali DNA z velmi fragmentovaných úlomků kostí, které se smíchaly se sádrou při tvorbě uvedených odlitků. Zaměřili na 14 odlitků z 86, které právě procházely restaurací. Mittniková a její kolegové se o těchto 14 tělech obětí z Pompejí snažili dozvědět co nejvíc. Nakonec se ukázalo, že tradiční představy archeologů o těchto lidech, založené na fyzikálním vzhledu odlitků a jejich pozicích, byly většinou nesprávné. Genetické analýzy rovně potvrdily kosmopolitní povahu obyvatel tehdejší Římské říše. Obyvatelé Pompejí pocházeli z různých oblastí starověkého světa. 
 

(Ne)průstřelná lopata

Vojáci na západní frontě potřebovali jak nástroj na hloubení všudypřítomných zákopů, tak kryt, který by je chránil před palbou nepřítele. Nad řešením tohoto problému se kupo divu někdo zamyslel ještě předtím, než v Sarajevu padly osudné výstřely – konkrétně šlo o sekretářku kanadského ministra obrany Sama Hughese jménem Ena MacAdamová. Jednou měla při pracovní cestě možnost pozorovat švýcarské pěšáky při kopání obranných linií a navrhla šéfovi: „Co kdyby každý voják fasoval speciální polní lopatku, jež by zároveň sloužila jak štít?“ 

Teoreticky šlo o dobrý nápad a Hughes neváhal do vývoje investovat energii i finance. Výsledný nástroj se rozměry i tvarem podobal standardním pěchotním rýčům. Aby list dokázal za stavit či odrazit projektil z pušky, vyráběl se ze silnější oceli o tloušťce asi 4,8 mm. Z těžké oceli byla i odnímatelná násada, jež na délku měřila 1,2 metru, unikátní prvek pak představoval průzor o rozměrech 8,9×5 cm. 

Pro odstřelovače

Před použitím v roli štítu musel voják násadu sklopit o 90°, čímž se odkryl hrot dosud kopírující kořen násady. Ten pak pěšák zabodl do země, takže list lopaty setrvával ve svislé poloze a vytvořil nouzový štít, zatímco sklope nánásada fungovala jako vzpěra. Vynález vážil 2,4 kg a Hughes si jej v srpnu 1914 v Kanadě nechal patentovat – byť oficiálně je pod patentem podepsána MacAdamová. Ať už měl hlavní iniciativu kdokoliv, štítová lopata se proslavila pod názvem MacAdam Shield-Shovel i Hughes Shovel.

Po vypuknutí konfliktu vrchní velení objednalo 25 000 kusů a poslalo je do Evropy s 1. kanadskou divizí. Záhy se však ukázalo, že list nedokáže zastavit ani střely malých ráží a na běžné kopání se nástroj nehodí kvůli velké hmotnosti. A navíc – pokud už se majitel nacházel ve vyhloubeném zákopu, nemohl lopatu ke své ochraně použít. Při práci se sypkou hlínou vadil i průzor, jímž materiál propadával. Není divu, že řada kanadských i britských velitelů odmítla Hughesovu lopatu nasadit v poli, a když se tento postoj ukázal jako nezvratný, většina vyrobených kusů putovala do šrotu. Několik exemplářů si ponechali elitní odstřelovači, byť s vědomím jejich omezené účinnosti.

Hlaveň v hlavni

Dalekonosné obléhací dělo, které je díky svému dostřelu imunní vůči odvetné palbě, se jeví jako vynikající zbraň. Němečtí konstruktéři i generálové se však přesvědčili, že tomu tak být nemusí – a to na příkladu slavného pařížského děla. U jeho zrodu stál Kruppův konstruktér Fritz Rausenberger. Dal obrovi do vínku 28m hlaveň ráže 210 mm, vloženou do opotřebené 380milimetrové hlavně děla zvaného Langer Max – uložené na stacionární lafetě ve vybetonovaném palebném postavení. To dále zahrnovalo železniční vlečku a mostové jeřáby pro sestavení, zásobování, obsluhu a údržbu zbraně vážící enormních 256 tun. 

„Pařížanka“ dokázala vystřelit náboj o hmotnosti 94 kg do vzdálenosti až 130 km, přičemž střela dostoupala do 40 km. Jednalo se o největší výšku, jaké dělostřelecký projektil do té doby dosáhl (překonaly ji až německé rakety V-2 za druhé světové války). Současně šlo o první člověkem vytvořenou střelu dosáhnuvší stratosféry.

To vše znělo císařským generálům jako rajská hudba – pařížské dělo se mělo stát děsivou psychologickou zbraní, jehož granáty by na demoralizované civilisty zemí Dohody dopadaly zdánlivě odnikud. V praxi se však účinné nasazení ukázalo jen jako neúměrně drahý a nesplnitelný sen. Výkonnost i přesnost každého kusu artilerie totiž ovlivňuje opotřebení hlavně – a 210mm kolos dokázal vypálit pouhých 65 ran, než dělníci museli „lauf“ s poničeným vývrtem demontovat a poslat do továren k opravě. Ta zahrnovala převrtání na 224 mm a napodruhé dokonce na 238 mm, takže dělo pro každé nasazení potřebovalo jiné granáty. Zvětšení vnitřního objemu hlavně zároveň způsobilo snížení tlaku a tím pádem i dostřelu – pro každou sérii výstřelů Němci pařížské dělo přesouvali blíže k cíli. 

Císařství vyprodukovalo celkem tři exempláře, z nichž jeden sloužil k testům a dva ostřelovaly od 21. března 1918 francouzskou metropoli. Celkem tyto kusy vypálily na město 320–370 ran a zabily 250 osob, přičemž způsobily značné materiální škody. Už v srpnu postup dohodových vojsk donutil vilémovské vojáky ke stažení obrů a koncem války je sami zničili. Megalomanský experiment stál Němce obrovské sumy v době, kdy potřebovali pumpovat peníze do úplně jiných zbraní a projektů.

Příliš těžký vozík

Zkušenosti získané během zákopových bojů ukázaly, že se postup pěchoty zemí nikoho směrem k nepřátelské obranné linii blížil sebevraždě – zvlášť když protivník zákop osadil kulometnými hnízdy. Těžké ztráty trápily francouzského plukovníka Jeana Estienna, jenž se začátkem války stal velitelem 22. dělostřeleckého pluku. 

V bitvě u Charleroi jeho regiment šokoval Němce přesností palby účinně koordinované leteckými pozorovateli, jenže ani Estiennova profesionalita nedokázala zachránit stovky mužů před zdrcujícím staccatem kulometů. Zoufalému důstojníkovi nechyběly technické znalosti, a tak začal uvažovat o vhodné ochraně pěšáků.

Výsledkem jeho dumání se stal osobní mobilní štít – jednonápravový vozík z těžké oceli a plnými koly, který by každý útočící voják tlačil před sebou. Aby pojízdný úkryt přestál zásahy průbojných střel s vysokou úsťovou rychlostí, muselo se jednat o monstrum o váze desítek kilogramů, navíc kryl svého chráněnce též z boků. A právě v tom spočíval největší problém – unavený a vystresovaný pěšák jej pomocí dvojice madel postrkával terénem přeoraným dělostřeleckými granáty, takže vynález co chvíli zapadl do kráteru nebo beznadějně uvízl v moři bahna. Experimentální nasazení Estiennových štítů se ukázalo jako užitečné jen na krátké vzdálenosti, kdy manipulace s vozíkem nestihla muže vyčerpat, a to v ideálně rovném i suchém terénu.

Není divu, že mobilní štíty brzy upadly v zapomnění coby slepá ulička. Přemýšlivý důstojník však ještě neřekl po slední slovo a v následujících letech měl lví podíl na vzniku a budování francouzského tankového vojska, když se mimo jiné podílel na vývoji obrněnce Schneider CA1 a taktice jeho nasazení.

Vědci se domnívají, že nepatrné kousky plastů, které se uvolňují ve stále větším množství z nejrůznějšího plastového odpadu, představují hrozbu pro lidské zdraví. Toto nebezpečí může nabývat různých podob. Jak prozradil nedávný výzkum evropského týmu, kousky nanoplastů se mohou vázat na molekuly antibiotik a sabotovat tím léčbu.

Lukas Kenner z rakouské Lékařské univerzity Vídeň a jeho spolupracovníci ve výzkumu použili pokročilé modely struktury běžných plastů, které tvoří částice nanoplastů, včetně polyethylenu, polypropylenu, polystyrenu a nylonu 6,6. Výsledky jejich experimentů nedávno zveřejnil vědecký časopis Nature.

Nanoplasty versus tetracyklin

Badatelé zkoumali navázání částic nanoplastů na molekuly běžného širokospektrálního antibiotika tetracyklinu. Ten se používá k léčbě mnoha rozmanitých infekcí od syfilis až po bakteriální infekce kůže nebo plic. Kenner a jeho kolegové zjistili, že se nanoplasty mohou vázat na molekulární úrovni s tetracyklinem, i velmi pevně, a mohou omezovat nebo i zcela blokovat schopnost lidského těla tetracyklin vstřebávat.

Kenner se domnívá, že když nanoplasty vytvářejí shluky nevstřebaných molekul antibiotik, mohou vytvářet perfektní živnou půdu pro bakterie, které se stávají rezistentními vůči dotyčnému antibiotiku. V takovém případě by nanoplasty vlastně otočily účinek antibiotik na hlavu. Namísto potlačování infekce by přispívaly k šíření rezistentních bakterií.

„Navázání molekul tetracyklinu bylo obzvláště silné v případě nylonu,“ popisuje Kenner. „Nylon je přitom jedním z hlavních zdrojů nanoplastů a mikroplastů v místnostech. Často se uvolňuje z textilu a dalších materiálů a proniká do těla při dýchání nebo i jinými cestami.“ Výsledky tohoto výzkumu jsou dalším z hlasů, které volají po co nejrychlejším řešení problému s nanoplasty a mikroplasty. 

Nejjasnější hvězdou souhvězdí Lyry je Vega, blízká hvězda spektrální třídy A, která patří k nejstudovanějším hvězdám na obloze. Pozorujeme ji ve vzdálenosti pouhých 25,3 světelných let. Z našeho pohledu jde o mladou hvězdu, která se zrodila před necelým půl milionem let a je tedy asi desetkrát mladší než Slunce.

Zároveň je ale Vega také asi dvakrát hmotnější než Slunce, což znamená, že bude existovat asi desetkrát kratší dobu. Lze říct, že Slunce i Vega jsou zhruba v polovině svého života. Vegu obklopuje prachový disk, který sahá do vzdálenosti přes 150 AU a už dlouho zajímá astronomy, kteří v něm hledají případné exoplanety.

Pozorování prachového disku

Snahy objevit exoplanety v disku Vegy byly doposud marné. Ve vzdálenosti asi 60 AU od Vegy je sice v disku nepříliš výrazná mezera, žádné stopy po přítomnosti větší planety se ale objevit nepodařilo. Existence planety menší než Neptun sice vyloučená není ale ani pro ni žádné indicie neexistují. Každopádně se ukazuje, že disk Vegy má výjimečně hladkou strukturu, která ho odlišuje od většiny ostatních známých disků tohoto typu.

Na prachový disk Vegy se nedávno zaměřily oba nejvýraznější vesmírné dalekohledy dneška. Hubbleův dalekohled pozoroval vnější část disku a halo, které se rozprostírá od vzdálenosti 80 do 230 AU od Vegy a Webbův dalekohled se zaměřil na infračervené záření disku. V obou případech šlo o mimořádně detailní pozorování – Hubble zaznamenával mikronové částice, Webb částice o velikosti zrnek písku. Studii založenou na pozorování Hubbleova dalekohledu zveřejnil preprintový server arXiv, stejný server publikoval i výsledky pozorování Webbova dalekohledu.

Oba výzkumné týmy, které tato nová pozorování prováděly, potvrzují, že disk Vegy je opravdu velice hladký, a že v něm nejsou žádné stopy po exoplanetách. Na jednu strana je to zklamání, protože Vega se nachází blízko a bylo by zajímané studovat mladé planety u takto velké hvězdy. Zjištění ale nijak neumenšuje výjimečnost prachového disku Vegy, jehož výzkum by nás mohl přivést k hlubšímu pochopení vývoje planet. 

V oblasti rozkládající se asi 100 km na západ od Ciudad de México se každý podzim odehrává podivuhodná scéna. Na místo se slétají miliony – možná až miliarda – monarchů stěhovavých: V jednu chvíli zaplní oblohu a jejich křídla vydávají zvuk podobný šumění deště. Oranžový hmyz se poté shlukne v relativně malé lesní lokalitě a pokryje tamní stromy v takovém množství, že se dřeviny pod jeho tíhou ohýbají. 

S nástupem prvních jarních dnů pak motýli stanoviště opouštějí a osm následujících měsíců putují do „rodné“ východní Kanady a zpět. Během každé takové sezony přijdou na svět čtyři generace. 

Hlavně nekřičet 

Přezimování monarchy stěhovavého je jedním z nejdramatičtějších projevů hmyzí migrace na Zemi. Zmíněný druh se na zimu zabydluje v Mexiku celkem ve čtrnácti koloniích, přičemž osm z nich má pod „křídly“ Reserva de biosfera de la mariposa monarca. Vznikla již v roce 1980, s cílem zachovat přirozené životní prostředí monarchů – především borovicových, dubových a jedlových lesů. Chráněná lokalita o rozloze přes 56 000 hektraů se nachází v nadmořské výšce 2 000–3 500 metrů a návštěvníci musejí dodržovat řadu pravidel, mimo jiné zákaz křičení. Motýli totiž na stromech spí a při ostrém zvuku mohou spadnout a poškodit si křídla.

Pro vědce je navíc rezervace cenným zdrojem informací pro výzkum. Stále totiž zůstává záhadou, proč a jakým způsobem se přesně oranžový hmyz na své zimní stanoviště přesouvá.

Nový výzkum je pokračováním rozsáhlého měření Emanuela a Jana Roubalových z roku 1923, které je dodnes svým způsobem unikátní. Otci a synovi Roubalovým se už ve 20. letech minulého století podařilo neobvykle detailně a precizně popsat měřené parametry a vytvořit podrobný seznam středních škol, jež se pokusu zúčastnily. Díky tomu mohli vědci z Technické univerzity v Liberci (TUL) nasimulovat podobné podmínky a provést stejné testování.

Opakování pro sto letech

V roce 1923 se výzkumu zúčastnilo sedmadevadesát gymnázií z celého tehdejšího Československa, přičemž osmdesát bylo z Česka a sedmnáct ze Slovenska. Otec a syn Roubalové, tj. významný tělocvikář a člen Sokola Emanuel a jeho potomek, lékař Jan, otestovali několik tisíc dětí starších jedenácti let. „Nejprve je změřili a zvážili. Posléze žáci z vybraných tříd prošli kondičním testem a testem tělesné zdatnosti,“ uvádí Lukáš Rubín, akademický pracovník z katedry tělesné výchovy a sportu Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické TUL, který je zároveň spolugarantem studie.

Podobného scénáře se drželi i liberečtí výzkumníci. K testování si vybrali patnáct víceletých gymnázií na území Česka a pět ze Slovenska. Dohromady v součinnosti s učiteli tělesné výchovy otestovali takřka pět tisíc žáků ve věku od jedenácti do devatenácti let. V manuálu, který obdržela každá z vybraných škol, stálo, že se „děti zváží a změří a následně projdou testy motorické výkonnosti, tedy skokem do dálky z místa, hodem míčkem do dálky z místa, shyby podhmatem a rychlostním a vytrvalostním během“.

Neumějí házet, ale skáčou dobře

Začít můžeme pozitivním zjištěním – dnešní děti se ve skoku do dálky z místa oproti minulosti zlepšily. Výkonnost (zejména) ve skoku do dálky koreluje s tělesnou výškou a jak potvrzuje Lukáš Rubín, dnešní děti „jsou až o třináct centimetrů vyšší a deset kilogramů těžší než jejich tehdejší vrstevníci“, což má na hodnoty tělesné zdatnosti obrovský vliv. Plusové body dostali žáci nejen ze skoku do dálky, ale také z rychlostního běhu, což výzkumníci z TUL hodnotí pozitivně.

Opačným extrémem byl ale hod míčkem do dálky z místa. Statistické údaje totiž ukázaly, že existují děti, které míčkem nejspíš nikdy v životě neházely. „Při testování jsme narazili na děti, které při porovnání s hodnotami z roku 1923 nebyly schopné přehodit hranici patnácti metrů a dost pravděpodobně házely míčkem poprvé,“ vysvětluje vedoucí katedry tělesné výchovy a sportu TUL Aleš Suchomel. Lukáš Rubín doplňuje: „Některé děti skutečně měly problém hodit míčkem pod daným úhlem, aby doletěl co nejdál. Zničehonic jim vyklouzl z ruky a lidé se museli krýt, protože míček letěl dozadu za základní čáru.“

Hlavní problém – nekonzistentnost

Vedoucí katedry tělesné výchovy a sportu TUL Aleš Suchomel upozorňuje na jednu alarmující skutečnost, a tou je nekonzistentnost ve výsledcích měření. Myšleno tak, že „skáčou“ z extrému do extrému. „Všimli jsme si extrémních hodnot v tělesné hmotnosti dětí, a to na obou stranách spektra. A taktéž v pohybových schopnostech tělesně nezdatných jedinců. Zatímco v roce 1923 byla populace mnohem homogennější, dnes značně přibylo těchto extrémů.“ 
Navzdory množství pozitivních zjištění se přece jen ukazuje, že tělesné nezdatnosti přibývá. Jedinci zaostávající v kondičních aktivitách, kteří dosahují extrémně nízkých hodnot v pohybové zdatnosti, přitom představují potenciální zdravotní riziko spojené s výskytem civilizačních onemocnění (zejména těch kardiovaskulárních) souvisejících s nedostatkem pohybu. Stručně řečeno jsme se v otázce tělesné zdatnosti vrátili na úroveň po první světové válce, což není dobrá zpráva, trend je navíc nadále klesající.

Tělocvik nestačí

Autoři studie vidí hlavní problém nikoliv ve školních aktivitách, ale především v rodině. Lukáš Rubín, který jako první poznamenal, že se trend tělesné zdatnosti dětí vrací na úroveň po první světové válce, doplňuje, že změna bude vyžadovat čas a komplexní přístup. Jednoduše řečeno upozorňuje na to, že dvě hodiny tělocviku týdně nejsou všespásné a moc velkou změnu neudělají. „Není to pouze záležitost škol a hodin tělocviku, svou roli hraje především rodinné zázemí,“ podotýká.

„Zlepšení kvality tělesné výchovy na školách je esenciální,“ dodává Lukáš Rubín. Podle něj je potřeba nesoustředit se výhradně na známkování, ale na motivování žáků k pohybu příjemným způsobem. „Aby děti měly radost z pohybu. Ukázat jim různé druhy pohybových aktivit a dát jim čas a prostor, aby si našly oblíbený sport.“ Klíčem k úspěchu je podle Rubína přimět žáky zamilovat si sportování natolik, aby se mu sami po škole chtěli ve svém volném čase věnovat.

Nové obory na univerzitě

Výzkum TUL ukázal propastný rozdíl mezi dětmi, jež se sportu věnují už nějakou dobu, a těmi, které pohybu vůbec neholdují. Citelné rozdíly v kondici náctiletých popisuje novodobá studie následovně: „Na jedné straně máme výkonné sportovce ze sportovních klubů, kteří ve všech testovacích disciplínách uspěli na jedničku, a na straně druhé jsou tu děti, které nesportují a v konkrétních disciplínách, jako je hod míčkem, shyby nebo vytrvalostní běh, vůbec neobstály.“

V reakci na tento nelichotivý trend se TUL rozhodla založit dva nové studijní programy – tělesnou výchovu orientovanou především na vzdělávání a sport se zaměřením na zdravý životní styl. Absolventi těchto programů se naučí své klienty motivovat k větším pohybovým aktivitám a ukázat jim, co je to radost z pohybu a že sportování umí být i zábavné a hlavně zdraví prospěšné. K tomu dopomůže propracovaný systém odborných praxí ve spojení s vybalancovanou porcí teorie.

„Absolventi nových studijních programů najdou uplatnění ve volnočasových organizacích či spolcích, v podnikatelské sféře, jako jsou například wellness a fitness centra, regenerační střediska, veřejné lázně nebo v institucích samosprávy a státní správy,“ dodává na adresu programů skládajících se ze tří po sobě jdoucích semestrů Lukáš Rubín. Slibuje si od nich velké věci, protože zpráv o tělesné nezdatnosti českých a slovenských dětí přibývá, a to i ze základních škol.

Chybějící základy

Ředitel Masarykovy základní školy v Plzni Antonín Herrmann už v dubnu loňského roku reagoval na tiskovou zprávu České školní inspekce, která (v mnohem menším měřítku než v Liberci) hodnotila tělesnou zdatnost mládeže na školách. „Až 72 % školaček získalo podprůměrné hodnocení,“ prozradil. Žáci základních i středních škol prošli testováním v několika sportovních disciplínách a výsledky byly alarmující.

„Nejhorší výsledky měly dívky druhého ročníku středních škol. Přes pětačtyřicet procent z nich dosáhlo výrazně podprůměrného hodnocení, sedmadvacet procent podprůměrného, sedmnáct a půl procenta středoškolaček bylo průměrných, osm procent nadprůměrných a pouze dvě a půl procenta se zařadila do výrazného nadprůměru,“ vyjmenovává Herrmann. Podle dalších pedagogů, kteří mají ke klesající úrovni tělesné zdatnosti mezi dětmi co říct, za vším stojí chybějící základy.

„Děti nám tu neumějí třeba obyčejný kotrmelec nebo driblovat s basketbalovým míčem, neumějí dokonce ani pořádně chytit míč. Musíme je to pak naučit od základu. Kdyby to celá třída uměla, mohli bychom hrát všichni pohromadě třeba basketbal a studenty by tělocvik víc bavil,“ míní učitel tělesné výchovy Střední průmyslové školy strojnické a Střední odborné školy profesora Švejcara v Plzni Jan Konvář. Nevzdává se však naděje, protože vidí pokroky. „Mám tu kluky, kteří se nikdy v životě ke sportu ani nepřiblížili. Teď chodí sami do fitness centra. Zapůsobila na ně totiž informace, že s takovou životosprávou, kterou mají teď, budou mít ve třiceti vleklé zdravotní problémy,“ dodává.