King Arthur's Hall čili síň krále Artuše je pozoruhodná a pro odborníky dost neobvyklá lokalita na věčně nevlídném vřesovišti Bodmin Moor, ve vnitrozemí severovýchodního Cornwallu. Síň tvoří 56 kamenů uspořádaných kolem centrální prohlubně do obdélníku o velikosti zhruba 20 x 47 metrů. V širším okolí se nacházejí kruhy z kamenů, mohyly a další stopy dávného osídlení.

Podle legend je Bodmin Moor spojován s poslední bitvou krále Artuše u Camlannu, kde byl Artuš smrtelně zraněn a odnesen na mystický ostrov Avalon. Přestože se stavba v 16. století spojovala s králem Artušem, nový výzkum ukazuje, že je ve skutečnosti o tisíce let starší, než by odpovídalo jeho údajné době legendárního krále.

Prehistorické vřesoviště

Archeologové zjistili, že síň krále Artuše nevznikla ve středověku, jak se dříve myslelo, ale pochází z období neolitu, tedy před více než 5 000 lety. To je asi 4 000 let před mýtickým králem Artušem. Pomocí metod datování, včetně opticky stimulované luminiscence (OSL) a radiokarbonového datování, vědci určili, že stavba byla vytvořena v pozdním 4. tisíciletí př. n. l., což ji činí starší než nejstarší části Stonehenge.

„Tento monument je asi o 4 tisíce let starší, než si většina lidí myslela,“ vysvětluje pro Live Science geochronolog Tim Kinnaird ze skotské Univerzity v St Andrews. „Tento fakt úplně mění pohled na zapojení Síně krále Artuše do krajiny vřesoviště. Vše nasvědčuje tomu, že je její součástí už od prehistorických dob.“ 

Podle Kinnairda jde o další z odhalených prehistorických monumentů, které jsou roztroušené po vřesovišti Bodmin Moor. Zdá se, že na sklonku doby kamenné v těchto končinách žila dostatečně početná a aktivní neolitická komunita, která se věnovala stavbě megalitických monumentů. Síň krále Artuše ale není jedinou neolitickou stavbou spojenou s legendárním králem. Další je například Artušův kámen, 5 500 let starý dolmen v hrabství Herefordshire.

John Dee se mohl pochlubit pěkně rostlým rodovým stromem. Narodil se sice už v Londýně obchodníkovi a dvořanovi Rowlandovi Dee, ale jeho rodina přišla z Walesu. Prý v jejich rodokmenu figuroval i Rhodri Mawr, jeden z welšských králů! Každopádně mladičký John to hodlal dotáhnout také daleko. Na St. John’s College v Cambridgi se údajně věnoval studiu až osmnáct hodin denně. Touha po nových informacích a myšlenkách ho zavedla i do Bruselu, Paříže nebo do Itálie. Nejprve zde studoval, později i sám přednášel. Do Anglie se vrátil s velkou sbírkou matematických a astronomických přístrojů. 

Černá magie 

Nabídku vyučovat na Oxfordu ale odmítl – vadilo mu, že se tu více věnují rétorice a gramatice než filozofii a vědám. Hodně psal vlastní pojednání a doufal, že se uchytí u dvora. To se mu málem vymstilo. Zpracoval totiž horoskop dcerám Jindřicha VIII., čerstvé královně Marii a její nevlastní sestře princezně Alžbětě. Dočkal se obvinění z černé magie, čarodějnictví a zrady. Krvavá Mary se ovšem na trůně dlouho neudržela. A za Alžběty I. se už Dee zase ocitl v přízni – jako dvorní astrolog a královský poradce. 

Ještě za Krvavé Mary usiloval Dee o vybudování národní knihovny. To se mu prosadit nepovedlo, a proto rozšiřoval alespoň tu svou. Byla největší v Anglii a jedna z nejlepších v Evropě! Čítala 4 000 svazků a právem přitahovala pozornost učenců. 

Dee se též zabýval studiem map a kartografií, byl předním odborníkem na navigaci. Za svůj hlavní obor však považoval matematiku. Tu vnímal jako základ všeho pokroku. Přátelil se s Tychonem de Brahe, znal i práce Mikuláše Koperníka. Alchymii a okultismu se ovšem věnoval neméně náruživě. Spolu s Edwardem Kelleym, který mu pomáhal jako médium, navštívil Polsko a také Prahu. Působil na dvoře Rudolfa II. či u Rožmberků v jižních Čechách. Tam se také narodilo několik z jeho osmi dětí. 

Jenže Habsburkové je považovali za špiony anglické královny, a tak je z Čech vypověděli. Možná nebyli daleko od pravdy, to se však už nejspíš nedozvíme. Kelley nakonec v Čechách i zemřel. Dee odešel a v Anglii se snažil navázat na dřívější život. Obnovoval svůj totálně zdevastovaný dům i knihovnu. Vrátil se do služeb královny Alžběty I., ovšem její následník Jakub I. ho zase propustil. Dee zemřel v chudobě ve svých jednaosmdesáti letech.

George Herbert Walker Bush přišel na svět 12. června 1924 v Miltonu v Massachusetts jako druhý syn Prescotta Bushe a jeho manželky Dorothy, rozené Walkerové. Rodina Bushových patřila již v té době k vyšším podnikatelským kruhům. Jeden z dědečků budoucího prezidenta byl ředitelem železniční společnosti, druhý zas úspěšným investičním bankéřem na Wall Street. Bushovi se o rok později přestěhovali do Greenwiche v Connecticutu. Zde pak malý George strávil většinu svého dětství. Od roku 1937 navštěvoval elitní soukromou střední školu Phillips Academy v Massachusetts.

Vstup do US Navy

Velký zlom v životě dospívajícího mladíka představovalo japonské přepadení americké pacifické flotily v Pearl Harboru 7. prosince 1941. „Po Pearl Harboru jako by se svět změnil,“ vylíčil Bush po letech svoje tehdejší pocity svému životopisci Jonu Meachamovi. „V sázce byla věc červené, bílé a modré. Moje země byla napadena, měl bych tam jít a pokusit se pomoci.“

Bush se původně hodlal přihlásit k armádnímu letectvu. Dokonce zvažoval, že vstoupí do královského letectva v Kanadě, protože by se tak mohl dostat do akce mnohem rychleji, ale nakonec jej zlákala prestižní služba v US NAVY, kde se mu také nabízela možnost stát se námořním pilotem. Stojí za zmínku, že o Vánocích 1941 se poprvé setkal s Barbarou Pierceovou, svou budoucí ženou. Jméno Barbara pak zdobilo i jeho letouny.

O šest měsíců později, hned po dokončení školy a 18. narozeninách, narukoval a zahájil letecký výcvik. Po jeho absolvování byl 9. června 1943 vyřazen jako praporčík a coby příslušníka USNR (United States Navy Reserve) ho odeslali na námořní leteckou základnu Corpus Christi v Texasu. Jako jeden z nejmladších námořních pilotů George v dalších měsících pokračoval ve výcviku na torpédovém bombardéru Grumman TBF Avenger a počátkem roku 1944 ho konečně převeleli na pacifické bojiště. Stal se příslušníkem torpédové perutě 51 startující z paluby lehké letadlové lodi USS San Jacinto (CVL-30). Jeho vysoká a štíhlá postava mu mezi letci záhy vynesla přezdívku „Skin“.

Pilotem avengeru

Loď San Jacinto byla tehdy součástí operačního svazu Task Force 58 pod velením vice admirála Marka A. Mitschera. V květnu sejejí letci zúčastnili útoků na ostrovy Marcus a Wake a poté v červnu 1944 akcí na Marianách (operace Forager). Dne 19. června se bojová skupina zapojila do bitvy ve Filipínském moři, 
jejíž letecká část později vešla do historie pod názvem „Velké střílení krocanů na Marianách“. 

Torpédová peruť 51 měla na americkém vítězství nad svazy viceadmirála Ozawy také svůj podíl, ovšem během návratu z bojové mise musel praporčík Bush s poškozeným strojem přistát na vodě. Torpédoborec USS Clarence K. Bronson naštěstí celou osádku zachránil. Už o šest dní později, 25. července, Bush a další pilot potopili malou nákladní loď. Jen na okraj dodejme, že bitvy ve Filipínském moři se tehdy zúčastnil jako asistent lodního navigátora na letadlové lodi USS Monterey i budoucí 38. prezident USA Gerald Ford.

Osudný nálet na Čičidžimu

K 1. srpnu 1944 byl Bush povýšen na námořního podporučíka. San Jacinto tou dobou již mířila k Boninským ostrovům nacházejícím se 1 000 km jižně od Tokia. Druhého září 1944 dostala Bushova osádka rozkaz zaútočit spolu s dalšími letouny na rádiovou věž na ostrově Čičidžima. Nevelký, pouhých 24 km² rozlehlý ostrov, ležící 240 km severně od Iwodžimy, představoval důležitou leteckou a zásobovací základnu, odkud Japonci předávali zpravodajské informace o pohybu amerických lodí a přeletech letounů své vlastní flotile. Tomu odpovídalo i jeho zajištění. Na cíl mělo zaútočit 12 bombardérů (čtyři avengery a osm helldiverů), stíhací doprovod zajišťovalo 12 hellcatů z USS Enterprise.

Bush, který byl určen jako vedoucí čtyřčlenného roje avengerů, odstartoval za jasného počasí v 7:15. Osádku spolu s ním tvořil podporučík William G. White, který při tomto letu nahradil Bushova obvyklého střelce Lea W. Nadeaua, a radista druhé třídy John Delaney. White, jenž byl zbraňovým důstojníkem skupiny, totiž požádal, aby toho dne mohl letět jako střelec a prověřit přímo v boji funkčnost palubních zbraní. „Byl to velmi odvážný člověk,“ vzpomínal na něj George Bush. „Chtěl být pilotem, ale měl problémy s očima. Přesto toužil létat a bojovat.“

Když se Leo Nadeau dozvěděl, že on sám toho dne nepoletí, byl, jak později přiznal, „rozladěný tím, že naši osádku rozbil nezkušený letec“. Podle něj totiž White nebyl tak dobře obeznámen s letadlem ani s únikovými postupy. Kvůli stísněnému prostoru ve věži neměl střelec během letu na sobě padák a musel z ní v případě nouze nejprve vylézt a připnout si jej s pomocí radisty až v trupu letounu. Oba stávající členové Bushovy osádky tento postup mnohokrát nacvičovali a byli v něm již sehraní.

Jediný padák nad mořem

Bushem vedený roj dosáhl v 8:30 určeného cíle, ale nad Čičidžimou se setkal s intenzivní protiletadlovou palbou. „Najednou se všechno otřáslo, jako by do břicha letadla udeřila mohutná pěst. Do kokpitu se valil kouř a viděl jsem plameny, které olizovaly náběžnou hranu křídla a šířily se k palivovým nádržím. Pokračoval jsem ve střemhlavém letu, dostal cíl do zaměřovače, odhodil naše čtyři 500liberní bomby a zamířil nad moře.“

Bushovy bomby rádiovou věž skutečně zasáhly. Pilot poté vybral střemhlavý let a snažil se dostat svůj stroj mimo dosah protiletadlové palby nad moře. Protože viděl, že avenger je vážně poškozen, vydal interkomem Whiteovi a Delaneymu rozkaz, aby si nasadili padáky a opustili letadlo. Zároveň provedl náklon doprava, aby z motoru šlehající plameny nesměřovaly do prostoru, kterým budou letci stroj opouštět. 

Bush však nedostal ani od jednoho z členů osádky odpověď. Bylo jasné, že jsou buď oba mrtví, nebo se už nějak dostali ven. Proto na nic nečekal a vyskočil z letounu. Charles Bynum, střelec z jiného bombardéru, který se útoku účastnil, viděl, jak se za hořícím avengerem objevily dva padáky. Jeden, který patřil právě Bushovi, se otevřel. Druhý letec takové štěstí bohužel neměl. Třetí člen osádky se neukázal a zůstal nejspíš uvězněn v trupu. O koho šlo, se nikdy nepodařilo zjistit, ale Bush sám se domníval, že tím, kdo se pokusil vyskočit spolu s ním, byl John Delaney, protože z jeho pozice šlo opustit letadlo mnohem snáz než ze střelecké věže. „Často jsem si později kladl otázku, proč se tomu druhému padák neotevřel. Proč zrovna já? Čím jsem si to zasloužil? Proč jsem stále naživu? Dost mě to trápilo,“ řekl Bush v roce 2002 reportérům CNN.

Záchranná operace

Ani Bushův seskok neproběhl bez obtíží, protože si při něm poranil hlavu a oko, přesto se mu po dopadu na hladinu moře podařilo vyprostit se z padákových popruhů. Nedaleko od něj se na vlnách houpal malý záchranný člun, do kterého se dostal. Jelikož ho vítr nesl k japonskému břehu, snažil se ze všech sil rukama pádlovat dál na moře. Nad hlavou mu přitom přelétaly doprovodné stíhačky, které odvysílaly jeho polohu. Asi po čtyřech hodinách se tak nedaleko Bushova člunu vynořila ponorka. Byla to USS Finback plavící se v těchto vodách na své desáté válečné hlídce. „Viděl jsem tu věc vynořovat se z vody a pomyslel si: Ježíši, doufám, že je to jedna z našich.“

Shodou okolností záchranu sestřeleného pilota zachytila filmová kamera jednoho z námořníků. Nekvalitní záběry, na nichž malý záchranný člun přiráží k zádi ponorky a vyčerpaný, ale šťastný letec je po chvíli odváděn na její palubu, se později objevily v řadě Bushových volebních kampaní. Na USS Finback strávil Bush celý měsíc. Ponorka během něj musela občas unikat japonským torpédoborcům, ale její posádka zachránila kromě něj další čtyři sestřelené letce. Bohužel z devíti mužů, kterým se kdy podařilo úspěšně opustit na padácích letouny sestřelené nad Čičidžimou, se dožil Bush konce války jako jediný. 

Úctyhodná bilance

Za úspěšný útok na rádiovou stanici byl později vyznamenán Záslužným leteckým křížem (Distinguished Flying Cross, DFC). V listopadu 1944 se vrátil na San Jacinto a zúčastnil se ještě bojových operací nad Filipínami. Na konci roku byla jeho 51. peruť poslána do USA na odpočinek a doplnění. Počátkem roku 1945 čerstvě ženatý podporučík Bush posílil stav nové torpédové perutě VT-153, která se měla zúčastnit plánované invaze do Japonska. Stal se instruktorem, který na základně Auburn v Maine cvičil nováčky námořního letectva. Než však s nimi mohl znovu zasáhnout do bojů, Japonsko 2. září 1945 kapitulovalo.

Bush byl propuštěn z aktivní služby ještě týž měsíc, i když formálně opustil řady námořnictva až mnohem později. Do konce války absolvoval 58 bojových misí, 128 přistání na letadlových lodích a nalétal celkem 1 228 hodin. Za svou bojovou činnost obdržel kromě zmíněného DFC ještě Leteckou medaili se dvěma zlatými hvězdami za opakovaná udělení a také Presidential Unit Citation, kolektivní ocenění posádce letadlové lodi USS San Jacinto.

Na službu v US NAVY George Bush formálně rezignoval v říjnu 1955. To již dosáhl hodnosti námořního poručíka. V téže době už byl ale také absolventem Yaleovy univerzity a úspěšným texaským naftařem s politickými ambicemi. Čekala na něj opravdu zářná kariéra kongresmana, velvyslance při OSN, ředitele CIA, viceprezidenta ve vládě Ronalda Reagana a nakonec v letech 1989–1993 i vytoužené křeslo v Oválné pracovně Bílého domu. 

Jako vrchní velitel stál v čele ozbrojených sil USA během války v Perském zálivu v roce 1991. I ve vysokých funkcích si však vždy našel čas na setkání s bývalými spolubojovníky. Jeho jméno od roku 2009 nese letadlová loď USS George H. W. Bush (CVN-77), poslední do služby zařazená jednotka třídy Nimitz. Bývalý válečný pilot a 41. prezident USA zemřel 30. listopadu 2018 v texaském Houstonu.

Mléčná dráha patří mezi spirální galaxie a jako každý takový objekt monumentálně rotuje v prázdnotě vesmíru. Plyn, prach a její hvězdy včetně Slunce obíhají kolem galaktického centra se supermasivní černou dírou rychlostí kolem 220 km/s, až na centrální oblasti či naprosté okraje hvězdného ostrova.

Pokud by Mléčná dráha obsahovala pouze běžnou hmotu, měla by rotační rychlost stálic a dalších objektů se vzdáleností od galaktického centra nápadně klesat. Ve skutečnosti k tomu však prakticky nedochází. Stejná situace navíc panuje i v mnoha jiných galaxiích, jež vědci studovali. Právě uvedený rozpor mezi fyzikálními modely a pozorováním podnítil vznik teorie o existenci temné hmoty, kterou sice nevidíme ani ji nedokážeme přímo detekovat, ale její přítomnost v Mléčné dráze i dalších vesmírných ostrovech vyvolává zmíněnou anomálii v rotaci hvězd kolem galaktického centra.

Líné hvězdy

Ještě nedávno vše popsané platilo. Pak ovšem kosmologové zjistili, že je s Mléčnou dráhou něco špatně. Nová měření rotačních rychlostí hvězd na její periferii totiž ukazují, že se stálice nechovají podle modelů zahrnujících temnou hmotu: Pohybují se kolem galaktického centra podstatně pomaleji než jejich „kolegyně“ v podobných oblastech srovnatelných galaxií.

Jedno z možných vysvětlení pozorovaného „loudání“ stálic v Mléčné dráze by mohlo znít, že je náš vesmírný domov výjimečně chudý na temnou hmotu, která – pokud existuje – ovlivňuje pohyb hvězd kolem centra ostatních galaxií. Bylo by to zvláštní a vznikala by otázka, čím je to způsobeno. Proč se právě Mléčná dráha chová odlišně? Jenže další možnost je snad ještě horší: Mohlo by to znamenat, že s konceptem temné hmoty, jenž tvoří stěžejní téma kosmologie a celé fyziky posledních dekád, je něco zásadně v nepořádku.

Výjimečná Gaia

Zneklidňující novinky, které možná zkazily náladu řadě předních vědců, pocházejí z měření unikátní evropské družice Gaia. Její výjimečnost spočívá v tom, že se jedná o astrometrickou observatoř. A k jejím hlavním úkolům patří velmi přesné zmapování poloh téměř dvou miliard hvězd v Mléčné dráze, především v našem sousedství.

Výstupem se tak stávají nesmírně cenná data, která v poslední době pomohla k řadě zásadních objevů ve výzkumu Galaxie. Předloni v létě zveřejnil tým observatoře Gaia dosud nejdetailnější a nejobsáhlejší soubor měření, označovaný jako DR3. A podobné údaje si doslova říkají o důkladné analýzy. Několik vědeckých skupin se tedy nezávisle na sobě pustilo do studia pohybu stálic na vnějším okraji Mléčné dráhy a všechny dospěly k víceméně stejnému závěru: Hvězdy na periferii se cestou kolem galaktického centra loudají a není jasné proč.

Pracné, ale přínosné

Rychlosti pohybu hvězd v galaxii, vyjádřené tzv. rotační křivkou, zároveň představují příležitost k odhadu hmoty dotyčného hvězdného ostrova. Gravitační síla, která na každou z nich působí, se totiž odvozuje z celkové látky galaxie, tedy včetně temné hmoty. Jde o pracný postup, ale vyplatí se: Odborníci už takto poměrně věrohodně odhadli hmotnost nejedné naší galaktické sousedky, slavnou galaxii v Andromedě nevyjímaje.

Yongjun Jiao z francouzské výzkumné agentury CNRS a jeho spolupracovníci měli daný vztah na paměti a využili data z observatoře Gaia k odhadu celkové hmoty Mléčné dráhy. Z jejich studie zveřejněné vloni v časopise Astronomy & Astrophysics vyplynulo, že veškerá látka naší Galaxie – tedy plyn, prach, hvězdy, planety a podobné objekty společně s temnou hmotou – odpovídá asi 200 miliardám sluncí.

Potíže s Mléčnou dráhou

Pro normálního smrtelníka jde o stěží představitelný údaj, pro vědce však znamená pohromu. Je totiž zhruba pětkrát nižší než předchozí seriózní odhady. Jak je to možné? Podle astronomů z Mléčné dráhy nic nezmizelo: Pozorujeme stejné hvězdy, stejná mračna kosmického plynu a prachu. Proto se jako vysvětlení nabízí možnost, že naše Galaxie obsahuje mnohem méně temné hmoty, než jsme si donedávna mysleli.

Jestliže se tedy nejedná o chybu, budou možná odborníci muset pozměnit naše představy o fungování vesmíru – což by vyvolalo další potíže a dnešní kosmologický model Lambda-CDM by se mohl otřást v základech. Popsané obavy sdílí také Stacy McGaugh z Case Western Reserve University v americkém Clevelandu, podle nějž by mohlo všechno skončit revolucí v kosmologii.

Zhruba stejně rychle

V 70. letech minulého století se měřením pohybu hvězd v galaxiích zabývala především americká astronomka Vera Rubinová se svými kolegy. Původně očekávali, že se budou periferní stálice pohybovat kolem galaktického centra pomaleji než jejich protějšky kroužící blíž. Počítali s obdobou Sluneční soustavy, kdy Neptun coby nejvzdálenější planeta oběhne Slunce jednou za 165 let, zatímco nejbližší Merkur absolvuje jeden okruh za 88 dnů.

Rubinová a její spolupracovníci však zjistili, že hvězdy ve vnější oblasti daného ostrova obíhají kolem galaktického centra zhruba stejně rychle jako stálice pohybující se k němu blíž. Naznačovalo to, že se v galaxiích nachází kromě běžné hmoty i ohromné množství látky, jež se projevuje gravitací, ale naše přístroje ji nevidí. A její gravitační působení brání hvězdám na periferiích obíhat pomaleji. Vědci myšlenku zkoumali ze všech stran a časem dospěli k představě, že temná hmota vytváří gigantická hala, která obklopují prakticky každý hvězdný ostrov. Objevily se přitom odhady, že ve velkých galaxiích převyšuje zmíněná materie viditelnou látku asi desetkrát a v těch trpasličích až stokrát.

Přesně podle Keplera

Už před pár lety se „nesměle“ ozval italský teoretický fyzik Francesco Sylos Labini, když s kolegy zachytil náznaky potíží s rychlostmi hvězd na periferii Mléčné dráhy. Data ze souboru DR3, který Gaia poslala předloni, jsou však již natolik přesná, že se problém projevil v plné síle. Astronomy fascinovalo, že podle měření družice se stálice v Galaxii chovají „keplerovským způsobem“, tedy že jejich rychlost se vzdáleností od centra klesá. Podobají se tím vlastně planetám Sluneční soustavy, jejichž pohyby jako první detailně popsal právě Johannes Kepler v 17. století.

Podle Françoise Hammera z Observatoire de Paris, který byl členem Jiaova týmu, momentálně neznáme žádnou další galaxii, jejíž hvězdy by dál od centra vykazovaly popsaný „keplerovský“ pokles rychlosti – což ovšem odporuje představě Mléčné dráhy jako tuctové spirální galaxie, která se od ostatních nijak zvlášť neliší. Zároveň je jasné, že problematické rychlosti a související odhad látky v Galaxii zásadně komplikují naše představy o temné hmotě. 

Astronomové považují za velmi pravděpodobné, že viditelná látka v Mléčné dráze odpovídá zhruba 60 miliardám sluncí. Pokud je nový odhad hmotnosti našeho vesmírného ostrova v hodnotě 200 miliard sluncí správný, znamenalo by to, že v něm existuje extrémně nízký hmotnostní poměr temné a viditelné hmoty, konkrétně asi 2,3 : 1 – čili mnohem méně než u jiných „spirál“, kde jsme podobné údaje zjišťovali.

Zkreslení v datech?

Někteří odborníci věří, že rychlosti hvězd, jež se nacházejí od observatoře dál, stále trpí určitým zkreslením výsledků. Viníkem by tedy byla Gaia. K podobným optimistům patří také Lina Necibová z MIT, členka dalšího z týmů, jež se záležitostí zabývaly. Údajně by ji velmi překvapilo, kdyby problém s rychlostí stálic obíhajících na periferii Mléčné dráhy přetrval v dalších várkách dat, která se od družice očekávají.

Necibová se opírá o dřívější pozorování: Například Velký Magellanův oblak leží asi 160 tisíc světelných let od centra Mléčné dráhy a představuje její satelitní galaxii. Obíhá ji přitom rychlostí zhruba 280 km/s, tedy plně v souladu se standardními modely temné hmoty. Další důkazy nabízejí hvězdné proudy neboli zbytky trpasličích galaxií a hvězdokup, které se ocitly k Mléčné dráze příliš blízko a její gravitační síla je roztrhala na kusy. Parametry hvězdných proudů každopádně odpovídají dřívějším představám o materiálu v naší Galaxii, jež zahrnují i spoustu temné hmoty.

Je možné, že palčivou potíž ohrožující dnešní kosmologické modely s temnou hmotou rozlousknou nová zařízení – například Vera C. Rubin Observatory, jež vyrůstá na chilské hoře El Peñón a v provozu by měla být v létě 2025. Na konci téhož roku se očekává i zveřejnění dalšího souboru dat z observatoře Gaia, která budou ještě přesnější a mohla by celou záležitost vyjasnit. Pak se doufejme ukáže, jak je to s rychlostmi stálic na okraji Galaxie doopravdy.

Rozčarování z mnichovské zrady a následný vývoj v takzvané Druhé republice přivedl na konci 30. let řadu významných moravských osobností k otázce, co dál dělat. V této situaci došlo ke zformování nevelkého, ale relativně vlivného iredentistického hnutí, které navrhovalo nespojovat již osud Moravy, nebo alespoň její východní části – Moravského Slovácka a Valašska –, s Čechami, ale vsadit na Slováky. 

V první řadě šlo samozřejmě jako vždy o peníze, zlínský magnát Jan Antonín Baťa si dobře uvědomoval neperspektivnost pomnichovského státu i ve vzduchu visící hrozbu okupace zbytku Čech a Moravy Němci. A mladší bratr slavnějšího Tomáše Bati choval k německým nacistům (a oni k němu) pramálo sympatií. Naopak se slovenskými Hlinkovci vycházel on i jeho firma více než dobře – například prostřednictvím časopisu Zlín poslal luďákům gratulaci k dosažené autonomii. Ve svízelné situaci tak pragmatický švec neváhal sáhnout do kapsy a podpořit rodící se skupinu moravských iredentistů plánujících připojení Moravy ke Slovensku.

Za národní tradice! 

Ale zdaleka nešlo jen o Baťu, podobným způsobem uvažovali také další podnikatelé, jako například prostějovský textilník Jan Nehera, kyjovský továrník Alois Zahradník nebo obchodník z Uherského Hradiště Ludvík Hamšík. Již na začátku října 1938 se měla ve Zlíně konat tajná schůzka, na níž si představitelé byznysu vyjasnili současnou situaci. Československo je po Mnichovu odepsané a zcela odkázané na vůli Němců. Ti podle všech indicií navíc nemají v plánu spokojit se pouze se Sudetami, ale okupace zbytku země je jen otázkou času. Pokud si chtějí východomoravští podnikatelé zachovat kontrolu nad svými podniky, měli by vsadit na Slovensko, které možná díky aktivitě luďáckých politiků získá omezenou nezávislost. V případě Bati by celá akce měla ještě další přidanou hodnotu – jeho firma měla mimo jiné část výroby na Slovensku. 

Krom byznysmenů se s myšlenkou oddělení od Čech ztotožnili hlavně místní fašisté a tradicionalisté často napojení na různá folklorní hnutí. Ti již dlouho kritizovali pragocentrismus Československa a nedostatek ohledů vůči specifikům hlavně východní Moravy. V tomto případě poukazovali především na podobné tradice i silnou katolickou víru, kterou Morava se Slovenskem sdílela: „Máme obavu, že bychom v soužití s Čechy, oproti nám povahově odlišnými, ztratili svůj národní ráz, upřímnost, vkus a cit, jež tvoří naše krásné písně, národní výšivky a bohaté naše národní kroje… Slováci na Slovensku se zbavili zhoubného a národ rozvracejícího stranictví a židomarxismu a ukazují nám, že zdravý stát musí býti budován jen na ideji národní a křesťanské.“ Do čela celé akce se potom postavil umělec a výtvarník Jan Uprka, syn slavnějšího malíře Joži. 

Hlas lidu? 

Nezůstalo jen u proklamací. Již v říjnu 1938 zamířilo několik delegací do Bratislavy na jednání o možnostech podpory ze strany luďáckého vedení. Zatímco hlavní proud zastupovaný především Jozefem Tisem se i s ohledy na reakci Prahy případně Berlína stavěl k možnosti připojení Moravy ke Slovensku zdrženlivě, vstřícnost nalezli iredentisté u radikálů, jako byl Vojtech Tuka nebo Alexander „Šaňo“ Mach. Právě druhý zmíněný přislíbil delegátům všestrannou podporu, zdůraznil však, že je třeba zájem moravské veřejnosti deklarovat i veřejně na shromážděních a demonstracích. „Hlas ľudu, hlas boží“ měl uzavřít Mach. 

Separatisté neváhali. Na jednání 28. října došlo k ustavení Národního výboru Moravského Slovácka, který měl celé hnutí oficiálně reprezentovat. Za další dva dny měly proběhnout masové demonstrace v Uherském Hradišti a Skalici. V tiskárně HSLS v Bratislavě bylo vytištěno 10 000 letáků zvoucích na akci: „Muži, ženy, chlapci a děvčata, oblečte své kroje, vy všichni, kdož se cítíte Slováky, přijďte hromadně ze svých měst, dědin a chalup v neděli 30. října do Uherského Hradiště, kde budeme důstojně manifestovati pro připojení Moravského Slovácka ke Slovensku.“ 

Akce skončila fiaskem. Demonstraci v Uherském Hradišti úřady oficiálně zakázaly a nekonala se – všichni účastníci měli být přesměrováni do Skalice. Na tamní manifestaci však přišlo jen okolo 700 osob, navíc vesměs příslušníků slovenské Hlinkovy gardy, z místních nepřišel téměř nikdo. 

Slovenský tisk sice psal o tisících demonstrantů, které zadrželi čeští četníci, v jiných dokumentech však o ničem podobném není ani zmínka. Ohnivou řeč přednesl Šaňo Mach: „Jako je jeden Boh na nebi, je jeden slovenský národ na zemi. Tri milióny Slovákov na Slovensku, 200 000 na Morave, 300 000 v Uhrách“. V jejím průběhu se však pod ním propadlo pódium, což jen podtrhlo trapnost celé frašky. 

Další aktivity separatistů 

Ohlasy na západní straně hranice byly vesměs negativní. Několik slováckých obcí vydalo oficiální prohlášení, v nichž nápad připojení ke Slovensku zavrhly jako absurdní. Zastupitelstvo ve východomoravském Nedašově například deklarovalo: „Valaši byli po tisíc let stráží jihovýchodní Moravy. Hájili jejích hranic a krváceli za loupeživých vpádů tatarských, kumánských, maďarských a kuruckých. I naši občané jich dnes hájí a vyslovují své jednomyslné přání: Valašsko Moravě!“ Některé příhraniční vesnice dokonce začaly spontánně formovat domobranu proti případnému vpádu Hlinkovy gardy. 

Moravští iredentisté však přes prvotní neúspěch rozhodně neskládali zbraně. Sebevědomí jim přidalo vyhlášení autonomie Slovenska 6. listopadu 1938. Jejího slavnostního vyhlášení se účastnila přeshraniční delegace, jejímž členem byl i Jan Antonín Baťa. Separatistům vzrostla podpora a mohly se plánovat nové akce. Začaly se vydávat protižidovské letáky, objevily se dokonce pokusy založit vlastní gardistické oddíly. Snahu dodat celému úsilí mezinárodní rozměr demonstrovala například účast krojované chasy ze Slovácka na slavnostním založení slovenského Hlinkova klubu ve Vídni. Navzdory neustálému mediálnímu ujišťování o sympatiích obyvatel východní Moravy ke Slovensku se však žádnou větší akci zorganizovat nepodařilo a většina iniciativ selhávala na naprostém nezájmu veřejnosti. 

Konec republiky 

Zcela klíčový impulz pro aktivity iredentistů pochopitelně představovala okupace zbytku Čech a Moravy 15. března 1939. Ve chvíli, kdy německé tanky burácely do jádra země, vydali v Hroznové Lhotě Jan Uprka a Jan Vávra-Stařík deklaraci, podle níž je Moravské Slovácko součástí Slovenského státu, neboť v něm žijí příslušníci stejného národa. „Národná rada moravských Slovákov v dnešný deň slavnostně vyhlasuje, že moravskí Slováci z kraja hodoníckeho, strážnického, kyjovského, hradišťského i uherskobrodského rátajú sa k národu slovenskému a vítajú utvorenie suverénneho štátu slovenského, ktorého suverenitu uznávajú i nad krajom moravských Slovákov.“ 

Další den poté oba muži poslali dopis Adolfu Hitlerovi, v němž jménem samozvané Národné rady oficiálně požádali o připojení Moravského Slovácka ke Slovensku. Poslední slovo tak měli nakonec opět Němci, kteří však nehodlali ze svého záboru ukrajovat a jakékoliv podobné snahy prostě zamítli. Uprka poté jménem organizace Národopisná Morava neúspěšně žádal vůdce o připojení ke Slovensku ještě jednou v roce 1941, kdy mimo jiné požadoval, aby se muži ze Slovácka mohli připojit k tažení proti Sovětskému svazu.

Snahy separatistů vyzněly do ztracena a každý z nich se musel s novými pořádky vyrovnat po svém. Zatímco zlínský švec Jan Antonín Baťa zvolil emigraci, prostějovský textilník Jan Nehera musel čelit zatčení a zabavení svého podniku. 

Nejlépe se vedlo Janu Uprkovi, kterého nacisté kvůli slavnému jménu propagandisticky využívali pro své účely. Po válce stanul pro své aktivity před soudem, podařilo se mu však vyhnout se přísnému trestu s odkazem na psychické problémy. Lékařská rada v jeho případě konstatovala „psychopathii s debilními rysy, zvýšenou sugestibilitou vlivem alkoholu a tzv. mdlý rozum“. Byl tak zbaven příčetnosti a dožil na Slovácku až do roku 1975. Celá zpočátku velmi ambiciózní iniciativa tak nakonec zůstala jen kuriozitou regionálních dějin.

Odpověď na otázku, zda se dokážou těšit i zvířata, hledali vědci u šimpanzů. Naučili je plnit jednoduchou úlohu, a pokud ji primáti zvládli, dostali za odměnu bobuli hroznového vína. Poté následovalo přezkoušení z nově nabyté dovednosti: Nejdřív bzučák ohlásil začátek testu, načež se šimpanzi pustili do práce a v případě úspěchu obdrželi odměnu. Koncentrace dopaminu v mozku živočichů přitom zůstávala nízká až do okamžiku odměny, načež vyletěla strmě vzhůru. Šlo o jasný důkaz, že šimpanzi zažívají radost.

Těšení a pokušení

Po několikerém zopakování testu se však dostavila překvapivá změna: Hladina dopaminu v mozku lidoopů totiž vystřelila vzhůru už ve chvíli, kdy bzučák ohlásil zahájení experimentu. Šimpanzi tak nepochybně věděli, že bude následovat test a že na jeho konci mohou získat pamlsek. Je tedy zřejmé, že i oni se dokážou těšit na to, co je teprve čeká.

Těšení je nicméně zrádné – může se proměnit v pokušení. Představme si, že máme vajíčko. Můžeme ho sníst hned, nebo z něj nechat vyklubat kuře, které vyroste ve slepici snášející spoustu vajec. Jenže staré přísloví říká, že je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, a tím se často řídí i zvířata. 

Ani člověku není podobná úvaha cizí. Přesto jsme se stali přeborníky v tom, jak dlouho a usilovně dokážeme pracovat na dosažení vysněného cíle. Malý hokejista vstává brzo ráno a trénuje do úmoru s vidinou, že jednou bude střílet branky v profesionální lize. Dvanáctiletá pianistka celé hodiny cvičí a těší se, že jednou bude hrát před zaplněnými koncertními sály. A každý z nás si odseděl dlouhé roky ve školních lavicích, učil se, psal písemky a potil se při zkoušení, aby nakonec mohl vykonávat svou profesi – od truhláře až po lékaře. Nic takového by žádné zvíře určitě nedělalo. 

Vznikem a vývojem vesmíru se zabývá fyzikální obor kosmologie, který silně staví na tvorbě hypotéz, jimž nejlépe odpovídají současná pozorovací data. Jelikož však máme k dispozici pouze krátkou éru pozorování, nelze jednoznačně určit, která kosmologická představa je správná.

V současnosti se v kosmologii hlavního proudu nejvíc diskutují tři scénáře: Velký křach čili Big Crunch předpokládá, že i když se vesmír v současnosti rozpíná – a to dokonce zrychleně – nakonec v něm převáží gravitační síly, takže se zhroutí sám do sebe. Vrátí se tak do stavu velmi horké a husté singularity, podobně jako před Velkým třeskem.

Podle scénáře Velkého roztrhnutí alias Big Rip bude naopak vesmír expandovat stále víc. Gravitace tudíž nedokáže udržet galaxie, hvězdy ani planety, a nakonec elektromagnetické či jaderné síly neudrží pohromadě ani jednotlivé částečky hmoty. Všechny struktury budou roztrhány kvůli nekonečnému roztažení prostoru.

Při tzv. tepelné smrti kosmu neboli Big Freeze pak sice vazebné síly během expanze udrží jednotlivé objekty pohromadě, ale vše bude ztrácet energii, až se veškeré termodynamické procesy zastaví. Ve finálním stadiu by se tedy všechny formy energie rovnoměrně rozprostíraly po vesmíru, což by znamenalo konec jakýchkoliv organizačních struktur a aktivit. Kosmologové pak přirozeně připouštějí i další scénáře, které se však v současnosti považují za méně pravděpodobné.

Podle nové zprávy Global Carbon Budget 2024, kterou v zatím nerecenzované verzi zveřejnil odborný časopis Earth System Science Data, vše nasvědčuje tomu, že i letošní rok bude z hlediska globálních emisí uhlíku rekordní. Početný výzkumný tým, který vedl odborník na klima Pierre Friedlingstein z britské Exeterské univerzity, odhaduje, že lidé v roce 2024 vypustí do atmosféry asi 37,4 miliard tun oxidu uhličitého. Proti roku 2023 je to nárůst o 0,8 procent.

Vyšší emise, vyšší teplota

Po připočtení emisí vyvolaných změnami obhospodařování půdy, jako je například odlesňování, se v roce 2024 dostane do ovzduší 41,6 miliard tun oxidu uhličitého. S tímto tempem podle autorů zprávy čelíme riziku, že během příštích šesti let dojde k trvalému zvýšení teploty na Zemi o 1,5 °C. To je přitom hranice, kterou si jako maximální cíl stanovili signatáři Pařížské dohody z roku 2015. Dohoda počítala s tím, že pro dosažení takového cíle bude nutné do roku 2030 snížit tehdejší emise o 45 procent a do roku 2050 na nulu.

Už teď je jasné, že za současných okolností je deklarovaný cíl Pařížské dohody jen nesmírně obtížně dosažitelný a i nadále se bude oteplovat. „Důsledky globálního oteplování budou stále dramatičtější,“ předpovídá Friedlingstein. „Přitom jsme stále ještě nedospěli do bodu, kdy začne klesat množství spalovaných fosilních paliv.“

Navzdory neradostným vyhlídkám zmiňuje zpráva i pozitivní momenty. V Evropské unii a dokonce i ve Spojených státech emise klesají. Byl potvrzen i pokles emisí spojených s odlesňováním. Také se již začínají projevovat nové „zelené“ technologie, které vytvářejí mnohem méně emisí uhlíku. Prozatím se ale zdá, že přinejmenším do konce desetiletí tyto technologie nepřinesou razantní pokles globálních emisí.

Dokonce i procházka po hřbitově může být zdrojem pobavení – to když narazíte na náhrobek někoho, kdo během života vynikal smyslem pro humor. Namísto strohých údajů o jméně a datech narození a úmrtí pak kolemjdoucí čte vzkazy jako „Já vám říkal, že jsem nemocný“, „Zde leží ateista, který teď nemá kam jít“, nebo „Teď vím něco, co vy ne“. 

Zadáte-li si do internetového vyhledávače heslo „funny tombstones“, naleznete spoustu dalších příkladů – a i když některé z nich možná nejsou reálné, smích přece prodlužuje život, jak se již mnohokrát prokázalo. Ovšem pozor, abyste to s ním nepřehnali.

Usmát se k smrti

Ano, doopravdy se dá umřít smíchy. Těch několik nešťastníků – chcete-li šťastlivců –, kteří se doslova usmáli k smrti, by však zřejmě volilo jiný způsob úmrtí. Oběti totiž většinou podlehnou srdeční zástavě nebo se v důsledku nezměrného veselí udusí, což už tak směšné není. Z modernější doby je známý případ dánského audiologa Ole Bentsena, který se v roce 1989 při sledování komedie Ryba jménem Wanda nedokázal přestat smát scéně, v níž si jeden z hlavních protagonistů zacpe ústa i nos jídlem. Nakonec jeho tepová frekvence údajně dosáhla kritické hodnoty a šestapadesátiletý muž podlehl infarktu.

Na internetové encyklopedii Wikipedia lze dokonce najít stránku s názvem Úmrtí ze smíchu (zatím nemá českou verzi), kde figuruje chronologicky uspořádaný seznam takových případů. Ten nejznámější pochází z 5. století před naším letopočtem a týká se starořeckého malíře Zeuxise, kterého prý smrtelně pobavil vlastní obraz jisté staré dámy.

Želva, hruška a slon

A nakonec ve starověku můžeme ještě zůstat – řecký dramatik Aischylos, autor více než devadesáti dodnes známých tragédií, zemřel způsobem, který ironií osudu nelze označit jinak než jako komický. Podle římského historika Valeria Maxima mu na hlavu spadla želva, již upustil letící orel; dravec si údajně spletl Aischylovu lysou lebku s kamenem, o nějž chtěl roztříštit tvrdý krunýř své kořisti.

To athénský pisatel komedií Antifanés svou smrtí učinil čest svému řemeslu – traduje se, že jej v roce 337 před Kristem připravil o život zásah hruškou. A Eleazar, bratr židovského kněze Judy Makabejského, prý zahynul během makabejského povstání poté, co vrazil kopí do břicha nepřátelského slona. Chobotnatce tím sice usmrtil, tělo zvířete se však sesunulo přímo na něj a zavalilo ho.

Zákeřné kokosy

Mimochodem, pokud jde o padající předměty, podle všeho není radno je podceňovat. Medicínský časopis Journal of Trauma publikoval v roce 1984 studii kanadského lékaře Petera Barsse, tou dobou působícího v papuánské nemocnici, nazvanou Zranění způsobená pádem kokosových ořechů. V ní spočítal, že 2,5 % všech úrazů, jež ošetřoval během čtyř let na tamější pohotovosti, způsobil pád těžkého plodu. Žádný z nich nebyl smrtelný, nicméně tvrdý ořech o hmotnosti až 1,5 kilogramu, který náhle spadne z palmy vysoké i třicet metrů, skutečně může způsobit vážné zranění a jsou popsány rovněž případy úmrtí.
Například v červenci 1973 se jisté dvouleté holčičce stal osudným rodinný piknik na havajské pláži, když se z blízké palmy zřítil trs 57 kokosových ořechů o celkové hmotnosti více než 45 kg. Úřady australského státu Queensland dokonce později nechaly preventivně vykácet všechny kokosové palmy z tamějších pláží.

Na druhou stranu pravděpodobnost, že k podobné nehodě dojde, zůstává mimořádně nízká – tvrzení, které koluje po internetu, že po celém světě ročně dojde ke 150 případům, je ve skutečnosti fáma. Rozšířila se poté, co se Brassovy studie z  Papuy Nové Guiney chopily senzacechtiví novináři a spočítali, že v ostatních místech planety se bude vyskytovat podobná míra „nehodovosti“. Jistá britská pojišťovací společnost dokonce nedávno nabízela speciální pojištění pro zájezdy na Papuu Novou Guineu s tím, že pád kokosu je desetinásobně nebezpečnější než útok žraloka.

Smrt mezi sýry

Realita je taková, že pravděpodobnější než úder kokosu je úder televizí. Jen ve Spojených státech od roku 2000 zemřelo nejméně 200 dětí poté, co se na ně nešťastnou náhodou převrátil nedostatečně ukotvený televizor. Nejčastěji tak, že se pokoušely na něj vylézt, aby ho zapnuly, případně si na něj chtěly z legrace sednout. A pokud jde o děti a domácí spotřebiče, riziko zdaleka neskýtá jen obrazovka. Téměř každý rok přinesou média smutný případ batolete, které zemřelo v pračce.

Vůbec nejnebezpečnější přístroj je ovšem podle statistik obyčejný topinkovač, jenž se může snadno vznítit. Způsobený požár ročně po celém světě připraví o život na 700 osob. Zůstaneme-li ještě v oblasti přípravy pokrmů, pak za zmínku stojí například osud čtyřiapadesátiletého Inda, který v srpnu 2022 dostal epileptický záchvat ve chvíli, kdy stál u obrovského hrnce s vroucí ovesnou kaší. Když ztratil rovnováhu, instinktivně se o něj opřel, zády přepadl dovnitř, a než jej záchranáři dostali ven, utrpěl popáleniny na pětašedesáti procentech těla. Zemřel o čtyři dny později.

Jistého Itala ve městě Romano di Lombardia pro změnu doslova zavalily bochníky sýra typu Grana Padano, když se s nimi prolomila police právě v okamžiku, kdy stál pod ní. Vyproštění jeho těla trvalo dvanáct hodin.

Posmrtné vítězství

Řada lidí by na otázku z úvodu článku odpověděla: při tom, co dělám nejraději. A někomu se to dokonce i „poštěstilo“ – známý je případ irského žokeje Franka Hayese, který v roce 1923 v pouhých dvaadvaceti letech utrpěl infarkt a zemřel těsně před cílem překážkového dostihu v New Yorku. Jeho tělo se však nějakým způsobem dokázalo udržet v sedle a cílovou pásku protnul jako první.

Paradoxně šlo o jeho vůbec první vítězství v kariéře, byť posmrtné. Leckterý herec by pro změnu nepohrdl dramatickým odchodem z tohoto světa přímo na jevišti, potažmo před televizními kamerami. To, co se nechtěně „podařilo“ osmatřicetiletému britskému herci Garethu Jonesovi během živého vysílání v roce 1958, se však stane doslova „jednou za život“ – a dost možná i za celou historii. Přímo při natáčení totiž utrpěl masivní infarkt, jemuž na místě podlehl; shodou okolností však jeho postava měla během dané hry zemřít stejným způsobem.