Tak jako všechny krásné pozemské věci, ani okouzlující Středozemní moře se všemi jeho romantickými zákoutími nevydrží věčně. Je vlastně jenom hříčkou deskové tektoniky, která po celé věky posunuje kontinenty a mění tvář Země. Jde o pohyby tektonických desek, které jako ledové kry plují na horkém a do značné míry tekutém svrchním plášti.

Oblast Středozemního moře je pozůstatkem dávného oceánu Neotethys, který se začal formovat těsně před počátkem rozpadu superkontinentu Pangea před zhruba 250 miliony let, počátkem období triasu. Tektonické desky se nezastaví a pozice kontinentů se průběžně mění, přičemž se mění i situace Středozemního moře.

Hrozba Africké desky

Asi největší hrozbu pro Středozemní moře, pokud jde o deskovou tektoniku, představuje Africká tektonická deska. Ta se už přibližně 100 milionů let nasunuje do Eurasijské desky a tato srážka, během které vznikly například Alpy, postupně uzavírá oblasti oceánu, které se nacházely mezi těmito tektonickými deskami.

Budoucí geologický vývoj Středomoří není úplně snadné předpovědět, protože je ve hře celá řada geologických mechanismů. Můžeme si být víceméně jistí, že za stovky milionů let vznikne nový superkontinent. Během jeho tvorby Středozemní moře bude s velkou pravděpodobností výrazně pozměněno nebo úplně zanikne. Velké změny ale mohou nastat mnohem dříve.

Zranitelnou pozici Středozemního moře názorně předvedla Messinská salinitní krize, ke které došlo na konci miocénu, asi před 6 miliony let. V důsledku zmíněných pohybů tektonických desek došlo k přehrazení Gibraltarského průlivu a Středozemní moře se stalo vnitrozemským mořem. Tou dobou bylo velmi teplo a moře rychle vyschlo. Středozemí se tehdy asi na půl milionu let proměnilo na obrovskou slanou pánev, než se pevnina v oblasti Gibraltaru opět protrhla a Středozemní moře se zase naplnilo vodou.

První kočárek vznikl na popud Williama Cavendishe, vévody z Devonshiru, který chtěl pořídit svým dětem pěknou hračku, s níž by se zabavily venku. Malý zahradní kočárek pro potěšení rodiny mladého aristokrata sestrojil přední anglický architekt, zahradní a interiérový designér William Kent (asi 1685–1748). Jednalo se o zmenšeninu klasického kočáru, již táhly kozy nebo jiná domácí zvířata drobnějšího vzrůstu. Ostatně kozy jako tažná zvířata pro potomky bohatých členů společnosti nepředstavovaly nic výjimečného, vozily dokonce i ratolesti amerického prezidenta Williama Henryho Harrisona (1773 až 1841) kolem Bílého domu. 

Ne tahat, ale tlačit! 

Kentův dopravní prostředek měl skořepinový tvar a na vícero místech ho zdobili hadi coby součást erbu rodu Devonshirů. Sedák byl vyroben ze sametu a baldachýn z hedvábí. Tato prvotina a její pozdější napodobeniny sice sloužily pro přepravu dětí, nicméně podle dobových nákresů rozhodně nešlo o praktické a pohodlné pomocníky pro zvládání každodenních úkonů. Umělecké provedení prvních kočárků ve všech ohledech odráželo bohatství lidí, kteří si tento luxusní výrobek mohli dovolit. Jeho vlastnictví se stalo módní záležitostí. Změnu v tomto ohledu přineslo až 19. století, kdy nové vynálezy a masová výroba rapidně snížily cenu a zvýšily funkčnost výrobků.

Pro rodiče nebo chůvy bylo poměrně náročné tahat kočárek za sebou, když dítě opratěmi pobízelo vypřáhnuté zvíře. Tento problém vyřešila madla k jeho obsluze, která začal na vozítkách prodávat Benjamin Potter Crandall ve třicátých letech 19. století v USA. Jeho první modely však v hračkářství nikdo příliš nekupoval a stále šlo spíše o přepychové zboží. Rodinný podnik převzal jeho syn Jesse Amour Crandall, jenž provedl četná vylepšení a získal patent na brzdy, držadlo na slunečník nebo skládací kočárek. 

Do každé rodiny 

Další inovace přinesl Američan Charles Burton, který v roce 1848 uvedl na trh tlačný tříkolový kočárek, jehož design byl velmi jednoduchý a zahrnoval vyvýšené madlo, připevněné ke koženému křesílku. Ve své domovině příliš neuspěl, a tak se rozhodl zkusit štěstí ve Velké Británii, kde se jeho vynález stal prodejním hitem a brzy ho toužil vlastnit každý, kdo chtěl něco znamenat. Tu nejlepší reklamu, jakou si Burton mohl přát, mu zajistila královna Viktorie (1837 až 1901), která si zakoupila tři jeho kočárky pro potřeby královské rodiny. 

V roce 1889 připevnil Afroameričan William Richardson ke košíku obdélníkového tvaru otočný kloub, čímž umožnil, aby se dítě v kočárku mohlo natočit směrem dopředu i dozadu. Dále upravil kola tak, že oproti jiným modelům neměla pevné osy, nýbrž se otáčela samostatně, což značně usnadňovalo jízdu. Součástí Richardsonovy konstrukce byly též zarážky zabraňující protočení košíku. Toto opatření zavedl vynálezce proto, aby „v rukou neopatrné a nekompetentní chůvy“ nedošlo přílišnou rotací ke zranění dítěte, jak zdůvodnil v patentové přihlášce. Jeho inovace definovaly moderní dětské kočárky používané dodnes. 

Na konci 19. století se vozítka pro miminka rozšířila mezi všechny sociální vrstvy, některé dobročinné organizace je dokonce poskytovaly zdarma chudým matkám, a ve společnosti se prosadila myšlenka, že procházky na čerstvém vzduchu prospívají dítěti i rodiči. Tlačení kočárků nicméně stále představovalo značné kondiční cvičení, neboť se jejich váha pohybovala kolem 22 až 25 kilogramů.

Černé díry jsou podivuhodné a velmi extrémní vesmírné objekty, kterým zatím ještě úplně nerozumíme. V jejich nitru se skrývá nepochopitelná fyzikální singularita, která je pro naše přístroje nedostupná. Kromě toho ale černé díry předvádějí pozorovatelné věci, které stojí za to, jako například impozantní polární výtrysky hmoty a energie.

Aby černé díry vůbec mohly vytvářet výtrysky, které proudí do vzdálenosti mnoha světelných let a nesou ohromující množství energie, potřebují podle našich dosavadních znalostí velmi silné magnetické pole. Astrofyziky přitom už dlouho trápí otázka, kde se takové extrémní magnetické pole černých děr vlastně bere?

Původ magnetického pole černých děr

Letitou záhadu se pokusil vyřešit výzkumný tým, který vedl Ore Gottlieb z Centra pro výpočetní astrofyziku amerického Institutu Flatiron v New Yorku. S kolegy nejprve simulovali celý život masivních hvězd, od jejich zrození až do zhroucení a následného vzniku černé díry. Během příprav simulací ale narazili na problém, jaký způsobem vlastně modelovat chování magnetických polí. 

Pro tvorbu ohromujících výtrysků černých děr je nejspíš nutné, aby měly k dispozici současně akreční disk hmoty a silné magnetické pole. Jenomže tyto dva faktory se na první pohled navzájem vylučují. Akreční disk potřebuje ke svému vzniku intenzivní rotaci objektu, ale silné magnetické pole přitom rotaci brzdí.

Tým Ore Gottlieba nakonec dospěl k závěru, že vznikající černá díra magnetické pole vlastně dědí. Při explozi supernovy nejprve vzniká takzvaná proto-neutronová hvězda, která se posléze zhroutí do černé díry. Proto-neutronová hvězda je obklopená akrečním diskem, který udrží část původního magnetického pole a „předá“ ho vzniklé černé díře. Výsledky výzkumu magnetismu černých děr uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Lidem s kladným vztahem ke knihám se obvykle říká knihomolové, platí to však především pro ty, kdo je skutečně čtou. Náklonnost k literatuře totiž může mít i více podob: Například bibliofilství neboli knihomilství představuje lásku ke krásným výtiskům, jež bývají předmětem sběratelství a nezřídka jde o vzácné kusy. Nicméně sběratelem se svým způsobem může stát i člověk, který kupuje množství knih s úmyslem je skutečně přečíst. Přestože to nestíhá a svazky se mu jen hromadí, pořizuje si další a další s přesvědčením, že je opravdu potřebuje – a jednou přečte. Pro popsaný jev, jenž možná postihuje řadu z nás, se vžil japonský výraz „cundoku“.

Skutečný problém ovšem nastává, pokud dotyčný hromadí knihy, které mu nepřinášejí žádný užitek ani vnitřní hodnotu. Taková posedlost se typicky projevuje nákupem více výtisků stejného titulu a vydání, přičemž dotyčný sahá i k extrémním opatřením, aby další kusy získal. Psychologie zde hovoří o bibliománii, která však není vedena jako samostatná psychiatrická diagnóza, ale obvykle se považuje za příznak obsedantně kompulzivní poruchy.

V porovnání s naší nejbližšími příbuznými lidoopy náš druh Homo sapiens výjimečně dlouhé dětství. Jde o klíčové období lidského života, během kterého se rozvíjejí kognitivní dovednosti, nezbytné pro život v komplikované sociální struktuře. Mezi odborníky v současné době převládá názor, podle kterého velmi dlouhé dospívání u lidí vzniklo jako důsledek zvětšení mozku, který během svého vývoje potřebuje velké množství živin.

Christoph Zollikofer z Univerzity v Curychu a jeho kolegové ale tvrdí, že hypotéza „nejdřív velký mozek, pak dlouhé dětství,“ si žádá o důkladné přehodnocení. Dospěli k tomu detailní analýzou růstu výjimečně zachovalých zubů z lebky dávného teenagera rodu Homo, který žil na slavné lokalitě Dmanisi na jihu Gruzie, dnes překypující fosilními nálezy lidí i jiných druhů živočichů.

Lebka pod synchrotronem

Badatelé použili ke studiu vývoje zubů zmíněné lebky, jejíž stáří je přibližně 1,77 milionů let, synchrotronové záření, které jim poskytlo zařízení European Synchrotron Radiation Facility (ESRF) ve francouzském Grenoble.

Ukázalo se, že majitel zkoumané lebky zahynul asi ve věku 11 až 12 let. V té době už měl vyrostlé zuby moudrosti, podobně jako lidoopi srovnatelného věku. Současně se ale ukázalo, že zuby tohoto člověka rodu Homo dozrávají velmi podobně jako zuby moderních lidí. Lidé jako teenager z Dmanisi měli ve srovnání s lidoopy k dispozici mléčné zuby mnohem déle a rovněž se déle starali o děti. Zdá se, že velký mozek nezpomalil lidský vývoj během života, ale naopak prodloužení lidského dětství bylo předehrou pro vývoj velkého mozku.

„Není tajemstvím, že délka dětství ani úroveň kognitivních schopností nejsou přímo uložené ve fosilním záznamu,“ vysvětluje Zollikofer. „Musíme se spoléhat na nepřímé důkazy. Ideální jsou pro nás zuby, protože dobře fosilizují a navíc během svého růstu vytvářejí letokruhy podobné letokruhům stromů, takže je možné z nich odečítat věk.“

Delší dětství podle vědců mohlo sloužit k efektivnějšímu přenos kulturních znalostí mezi generacemi. Tím se zvýšila šance na přežití skupiny a vytvořily se podmínky pro pozdější zvětšení mozku a prodloužení života.

Kdyby metropolitní oblast s devatenácti miliony obyvatel představovala samostatný stát, šlo by o šestnáctou nejsilnější ekonomiku planety. Aglomerace na břehu Ósacké zátoky, kde žije asi patnáct procent japonské populace, sloužila odedávna díky strategické poloze coby stěžejní přístav, odkud putovalo zboží dál na celé souostroví. Vybudovala si tak pověst ekonomické, finanční, kulturní a v neposlední řadě kulinářské metropole, z níž těží dodnes. Kjóto, založené na sklonku osmého století coby jedno z nejstarších japonských měst, pak až do roku 1868 představovalo sídlo císaře, než ho vystřídalo Tokio, přesněji někdejší Edo. Také proto se Kjótu přezdívá „tisícileté hlavní město“.

Pevnosti ze dřeva

Třebaže se dnes Kansai řadí na seznam nejmoderněji vyhlížejících tváří planety, důležitým turistickým magnetem zůstávají tamní dějiny. Na řadě míst se totiž dochovala jedinečná svědectví dávno minulých dob, opředená spoustou superlativů: Například Ósacký hrad z šestnáctého století představuje se dvěma a půl miliony turistů ročně nejnavštěvovanější památku svého druhu v celém Japonsku.

Obdobnou proslulostí se pyšní hrad Himedži v prefektuře Hjógo, vybudovaný v první polovině čtrnáctého století a dnes řazený k ikonické hradní trojici, kterou si návštěvníci ostrovní země rozhodně nesmějí nechat ujít. Japonské středověké pevnosti vznikaly na rozdíl od těch evropských převážně ze dřeva. Z někdejších zhruba pěti tisíc se jich přitom do současnosti dochovala asi jen stovka a u pouhých dvanácti přetrvala původní architektura s nejvyšší věží, zvanou tenšú.

Maskoti mezi chrámy

K dalším charakteristickým prvkům kansaiské scenérie náležejí svatostánky. Jen v samotném Kjótu se nachází okolo šestnácti set buddhistických chrámů a osm stovek šintoistických svatyní, za což město vděčí zejména faktu, že za druhé světové války zůstalo z velké části ušetřeno ostřelování. Celkem sedmnáct památek v historickém centru si pak dokonce vysloužilo zápis na seznam UNESCO.

Další kansaiské starobylé sídlo s prestižním titulem světového dědictví představuje Nara, založená ještě o osm desetiletí dřív než Kjóto. Turisté tam přijíždějí obdivovat nejen množství chrámů, svatyni Kasugu či zbytky císařského paláce Heidžó – ale především početná stáda jelínků sika, považovaných v šintoismu za poslíčky bohů. Místní živí maskoti se totiž zcela volně pohybují mezi svatyněmi a loudí na návštěvnících jídlo…

Lepší než ostatní

Těžiště hospodářství regionu Kansai nicméně nespočívá v cestovním ruchu, nýbrž v průmyslu – jmenovitě ve strojírenství, elektronice či výrobě chemických a medicínských produktů. Místní hrubý domácí produkt se tak na národním HDP podílí šestnácti procenty. Kromě toho tam na tisíc obyvatel připadá 1,71 vědce a 29 studentů, což v obou případech převyšuje japonský průměr. A ze 158 tamních univerzit dosud vzešlo šestnáct nositelů Nobelových cen, tedy více než polovina ostrovních laureátů.

Světlý ječný slad je základem pro výrobu světlého ležáku, nejprodávanějšího typu piva na světě, které se zrodilo v Plzni roku 1842. 

Z ostrovů do srdce Evropy 

Lidé začali ječmen domestikovat před 11 tisíci lety v oblasti úrodného půlměsíce. Ve střední Evropě se objevil před 7 tisíci lety s příchodem prvních zemědělců. Ječmen pěstovaný ve víceméně izolovaných oblastech se adaptoval na místní klima, půdu, choroby, škůdce a kulturní prostředí, čímž vznikly krajové odrůdy. Cílené šlechtění však začalo až na přelomu 18. a 19. století. 

První odrůda ječmene byla vyšlechtěna v Anglii, když zemědělský dělník John Andrews objevil pozoruhodný klas a jeho zrna zasel. Rostlin si následně povšiml reverend John Chevallier, anglický lékař a zemědělec, který tento ječmen rozmnožil a dal mu své jméno. Předpokládá se, že odrůda Chevallier pochází z jediné rostliny. Koncem 19. století tvořila už více než 80 % sklizeného sladovnického ječmene v Anglii a byla v té době světovou jedničkou. 

Do střední Evropy pronikly výnosné západoevropské odrůdy (Chevallier a Imperial) po prusko-rakouské válce (1866). I přes náročné pěstební podmínky brzy zaujaly velké plochy. Hrozilo tak vážné nebezpečí, že zcela vymizí původní krajové odrůdy, které se ještě pěstovaly u drobných rolníků. V suchých sedmdesátých letech 19. století však došlo u importovaných odrůd k výraznému poklesu výnosu a snížení sladovnické kvality, čehož si povšiml Emanuel Proskowetz, rytíř z Proskowa a Marstorffu (1849–1944). 

Rytíř a ječmen 

Proskowetz měl blízký vztah k zemědělství a šlechtění rostlin, který zdědil po svém otci. Po studiích na Polytechnickém institutu ve Vídni pracoval jako praktikant v cukrovaru. Když zjistil, že západoevropské odrůdy ječmene v našich klimatických podmínkách neprospívají, nashromáždil dvacet původních krajových odrůd z celé Hané a začal je testovat v Kvasicích a Židlochovicích. Nejlepších výsledků dosáhla odrůda z okolí Holešova, která předčila ostatní v ranosti, kvalitě i výnosu, a stala se proto výchozím materiálem pro další šlechtění.

Proskowetz použil kmenovou metodu – vybíral rostliny s nejlépe vyvinutým klasem a nejlepšími zrny. V roce 1884 šlechtění ukončil a vznikla odrůda Proskowetz Hanna Pedigrée, posléze nazvaná Proskovcův hanácký. Ta se rychle rozšířila a vyzdvihla důležitost krajových odrůd, zejména jejich ranost v kontinentálních podmínkách. Dnes zaujímá v mezinárodním sortimentu sladovnického ječmene zvláštní místo, neboť se stala celosvětově donorem sladovnické kvality a nachází se v rodokmenu desítek současných odrůd ječmene. Na našich polích se udržela až do roku 1955.

Po pouhých 38 dnech od pátého testovacího startu sestavy Super Heavy Starship, během kterého se povedlo zachytit vracející se booster Super Heavy do mechanických ramen systému Mechazilla, vzlétla obří sestava pošesté. Krátký rozestup mezi pátým a šestým letem byl umožněn díky rozhodnutí úřadu FAA, který před startem mise IFT-5 udělil SpaceX povolení i na testovací let s označením IFT-6, pokud společnost zachová stejný letový profil. Zároveň se jednalo o poslední start „staré“ verze Starship. Pro IFT-7 SpaceX počítá s inovovanou verzí s většími palivovými nádržemi a změnami v konstrukci řídících klapek a tepelného štítu.

Start proběhl 19. listopadu v 17:00 východního času (23:00 SEČ) z testovacího areálu Starbase v Boca Chica v Texasu. Mezi přítomnými hosty byl i nově zvolený prezident Donald Trump, který od voleb před dvěma týdny udržuje úzké vztahy s šéfem společnosti SpaceX Elonem Muskem.

Start i oddělení horního stupně Starship proběhl bez problémů. Kvůli blíže nespecifikovaným problémům ale operátoři mise zrušili plánované zachycení boosteru SuperHeavy (B13) do mechanických ramen systému Mechazilla. Booster tak po zhruba sedmi minutách dosedl do vod Mexického zálivu, kde následně explodoval. Důvody, které vedly operátory ke změně plánu, SpaceX zatím nezveřejnila.

Super Heavy initiates its landing burn and softly splashes down in the Gulf of Mexico pic.twitter.com/BZ3Az4GssC

— SpaceX (@SpaceX) November 19, 2024

Horní stupeň úspěšně dosáhl suborbitální dráhy a provedl demonstrační zážeh během přeletové fáze. Šlo o jeden z klíčových testů, který měl demonstrovat schopnost uskutečnit deorbitační zážeh při letech na oběžnou dráhu.

Další důležitý test absolvoval Starship během návratu do atmosféry, kdy SpaceX testovala jiný úhel sestupu. Cílem testu bylo maximalizovat zátěž na řídící klapky a tepelný štít a získat tak data k budoucím sestupovým profilům. 65 minut po startu dosedla Starship do vod Indického oceánu v předem vybrané oblasti.

Splashdown confirmed! Congratulations to the entire SpaceX team on an exciting sixth flight test of Starship! pic.twitter.com/bf98Va9qmL

— SpaceX (@SpaceX) November 19, 2024

Kdy se uskuteční příští start Starship Super Heavy není v tuto chvíli jasné, neboť na rozdíl od včerejšího letu zatím SpaceX nemá povolení FAA. Obě části sestavy ale minulý měsíc absolvovaly kryogenní testy a zřejmě tak nic nebrání tomu, aby se sedmý testovací start uskutečnil již v první polovině příštího roku.