Místní skupinu galaxií tvoří kupa gravitačně vázaných hvězdných ostrovů nejrůznějších typů. Celkově se jedná o 54 známých zástupců, jejich skutečný počet však bude nejspíš vyšší. Do Místní skupiny patří všechny galaxie do vzdálenosti asi 10 milionů světelných let od středu, který se nachází někde mezi naší Mléčnou dráhou a galaxií v Andromedě. Předpokládá se, že souhrnná hmotnost všech členů dosahuje asi 13 bilionů sluncí, i tento odhad je ovšem nutné považovat za velmi orientační.

Místní skupina má výrazně binární rozdělení a z velké dálky připomíná činku. V centrech nalezneme dva největší zástupce: Mléčnou dráhu, která je v celé kupě nejrozměrnější a nejhmotnější, a galaxii M31 v Andromedě, jež obsahuje nejvíc hvězd. Obě pak mají početnou rodinu satelitů, přičemž mezi ty „naše“ patří oba Magellanovy oblaky a dalších 12 trpasličích ostrovů. Třetího významného zástupce představuje galaxie M33 v Trojúhelníku, jež možná tvoří satelit galaxie v Andromedě. Ostatní hvězdné ostrovy v Místní skupině dosahují v porovnání se zmíněnou trojicí podstatně nižších hmotností.

Sošku Věstonické venuše nalezl v červenci 1925 tým Karla Absolona. Ačkoliv bývá známý badatel v oblasti speleologie a archeologie za objevitele sám často označován, v době nálezu se na lokalitě nevyskytoval. Ve zbytcích pravěkého ohniště artefakt odhalil dělník Josef Seidl a technický vedoucí archeologických výzkumů Emanuel Dania. Hnědá soška měřící 11,5 centimetru, rozlomená na dva kusy, ležela v hlíně spolu s kamennými nástroji a zvířecími kostmi. Teprve po očištění se pak vyjevila podoba ženské postavy.

Bez mamutích kostí

Malá soška se datuje zhruba 25–29 tisíc let do minulosti. A vzhledem k nevyčíslitelné hodnotě znamenal průzkum jejích vnitřních struktur obrovskou výzvu, neboť v úvahu připadaly pouze nedestruktivní metody. Teprve nedávno se tak například při skenování speciálním mikroskopem ukázalo, že venuši původně zdobila ptačí pírka.

Ještě zásadnější objev však učinili letos v létě odborníci z Moravského zemského muzea v Brně pomocí mikro-CT skenování. Zjistili, že soška vznikla ze sprašových sedimentů obsahujících drobné horniny – většinou vápence, vápencové konkrece a jurské mikrofosilie, jež tvoří přirozenou součást jílu v lokalitě Dolních Věstonic. Vědci tak vyvrátili Absolonův původní a dosud přijímaný předpoklad, že skulptura sestává ze směsi rozdrcené mamutoviny a mamutích kostí. Mohutné zvíře mělo pro pravěké lidi velký význam a vysokou symbolickou hodnotu. Odborníky proto do jisté míry překvapilo i zklamalo, že v sošce žádné kousky mamutí slonoviny neobjevili.

Nebezpečné praskliny

Kromě toho se ukázalo, že tvůrce sošku vyrobil z jednoho kusu hlíny. Skenování totiž neodhalilo žádné spojené plochy, jež by vznikly samostatným tvarováním například hlavy či prsou a jejich následným připojením ke zbytku těla. Podle odborníků jde o doklad, že se jednalo o nadaného pravěkého umělce, neboť vytvořit tento poměrně složitý tvar z jediného kusu není snadné.

Skenování bohužel rovněž odkrylo množství prasklin, jež zvyšují riziko rozbití předmětu. Jak vědci vysvětlili, pokud praskliny neústí až na povrch, nachází se uvnitř artefaktu vzduch a mohl by jej kupříkladu při poklesu tlaku rozbít. Vzácná soška se proto v současnosti přepravuje ve speciálním boxu udržujícím stálý tlak, a to přednostně pozemní cestou. Nová zjištění navíc umožňují upravit způsoby manipulace s cenným předmětem a eliminovat jeho případné poškození.

Dnešní svět byl z velké části vybudován díky koním. Přestože dnes tato ušlechtilá zvířata již nehrají tak důležitou roli, ještě nedávno tomu bylo úplně jinak. Poštu ještě relativně nedávno doručovali jezdci na koních, lidé cestovali pomocí koňských povozů, obchodníci využívali koně k přepravě zboží napříč kontinenty, zemědělci obdělávali půdu díky koňské síle a vojáci vyráželi na koních do bitev.

Podle tradičních představ byli koně domestikováni na travnatých pláních západní Asie lidmi jámové kultury před více než 5000 lety. To mělo mimo jiné zásadní vliv na migraci, jazyk a kulturu v Eurasii. V posledních letech ale došlo v pohledu na tento proces k významným posunům a změnám, především díky novým archeologickým objevům a genetickým analýzám.

Čeleď koňovitých (Equidae), do které patří kromě koní i osli a zebry, vznikla přibližně před čtyřmi miliony let v Severní Americe. Během několika dalších milionů let se příslušníci tohoto druhu začali šířit přes pevninský most Beringie mezi dnešním Ruskem a Aljaškou do Asie, Evropy a Afriky.

Koňská pečínka

Dlouhou dobu sloužili koně jako vyhledávaný zdroj masa. Pravděpodobně první důkazy o lovu koní lidmi pocházejí z archeologických nalezišť v německém Schöningenu, datovaných do doby před přibližně 300 000 lety. V unikátním prostředí na břehu jezera se zde dochovaly nejen pozůstatky koňských stád, ale také dokonale opracovaná dřevěná kopí, která tehdejší lidé používali k jejich lovu.

Divocí koně zůstávali po tisíciletí základem stravy raných Homo sapiens žijících v severní Eurasii. O výjimečném postavení koní v tehdejší společnosti svědčí množství uměleckých vyobrazení, například na vápencových stěnách francouzské Chauvetovy jeskyně, starých více než 30 000 let.

Zachytit přesný moment, kdy se z kořisti stal lidský pomocník, ale není pro dnešní badatele jednoduché. Jen zřídkakdy mají k dispozici písemné doklady nebo jiný materiál, který by zachycoval měnící se vztahy mezi lidmi a zvířaty. Ve skutečnosti většina toho, co víme o původu domestikace koní, pochází z jediného vědeckého zdroje: kostí samotných koní.

Svědectví kostí

Ve snaze vysledovat počátek domestikace koní, se vědci zaměřili na zkoumání nalezených koňských kostí a hledali zákonitosti v jejich velikosti, tvaru nebo četnosti výskytu. Základní logikou tohoto přístupu bylo, že pokud žili koně v těsném kontaktu s lidmi, mohly se jejich kosti měnit více než v dřívějších obdobích, ať už proto, že je lidé šlechtili pro určité vlastnosti, nebo jednoduše proto, že koně zaměstnávali způsobem, který v průběhu života měnil jejich těla.

Tento přístup se ale postupem času ukázal jako problematický. Změny ve tvaru nebo počtu koňských kostí nalezených na starověkých nalezištích mohly mít mnoho příčin, od změn životního prostředí přes změny v lidském stravování až po chyby při odběru vzorků.

V 90. letech 20. století se proto začaly formovat efektivnější postupy mapující domestikaci koní. Archeolog David Anthony z newyorské Hartwick College se zaměřil se na stopy, které soužití s lidmi zanechalo přímo na tělech zvířat. Šlo například o stopy na koňských zubech, vzniklé v důsledku používání různých nástrojů určených k jejich ovládání. 

Zooarcheologové objevili takové stopy na zubech starověkého koně z ukrajinské lokality zvané Děrijevka, která byla podle archeologů domovem lidí jámové kultury. Přestože se vědcům nepodařilo přesně určit stáří koně z Děrijevky, jeho spojení s lidmi jámové kultury naznačovalo, že pastevci v euroasijských stepích mohli chovat a jezdit na domácích koních již ve čtvrtém tisíciletí př. n. l. nebo dokonce i dříve. Pozdější výzkum ale ukázal, že ukrajinská lokalita Děrijevka je ve skutečnosti mnohem mladší, než se původně předpokládalo.

Pozornost vědců se poté zaměřila na lokalitu Botaj v severním Kazachstánu, kde bylo nalezeno velké množství koňských kostí. V roce 2009 přinesla studie publikovaná v časopisu Science důkazy o možném zpracovávání kobylího mléka k výrobě kumysu – kvašeného alkoholického nápoje štiplavé chuti, připomínajícího acidofilní perlivé mléko. Přestože se původně předpokládalo, že jde o důkaz domestikace, další analýzy ukázaly, že přinejmenším část koní sloužila jako zdroj masa. Analýza DNA navíc přesvědčivě ukázala, že šlo o koně Převalského, který nikdy domestikován nebyl.

Válečníci od Černého moře

Podle novějších výzkumů pocházejí předkové moderních domestikovaných koní z oblasti Černomořských stepí a jejich domestikace je spojována se sintaštskou kulturou, která v této oblasti prosperovala přibližně v letech 2 200 až 1 800 př. n. l. a je jí přisuzován vynález válečného vozu.

Zdá se tak, že k domestikaci koní došlo mnohem později, než se až donedávna předpokládalo. Zároveň se ukazuje, že koňská domestikace nebyla lineárním procesem. Výzkumy pomocí nejmodernějších metod naznačují, že lidé mohli využívat koně různými způsoby a v různých částech světa nezávisle na sobě. To mění pohled nejen na vývoj vztahu člověka a koně, ale také na vliv tohoto vztahu na šíření kultur a jazyků.

Pokud jde o počty lidských úmrtí, jsou komáři nejsmrtonosnějším živočichem na Zemi. Podle statistik amerického Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí byli komáři v roce 2022 odpovědní za 249 milionů infekcí malárie a souvisejících více než 600 000 úmrtí. Boj s tímto obtížným hmyzem je ale i přes enormní snahu zdravotníků a vědců celého světa nesmírně obtížný.

Výzkumný tým, který vedla Meta Roestenbergová z Leidenské univerzity, zvolil opačný přístup. Místo boje s komáry, je vědci využili coby organické nosiče vakcín. Experimenty ukázaly, že komáří očkování vykazuje pozoruhodnou účinnost, dosahující téměř 90 procent. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili v novém čísle odborného časopisu New England Journal of Medicine.

Komáří očkování

Přeměna šiřitele infekce v nosič vakcíny překvapivě nevyžadovala žádné úpravy samotných komárů. Vědci se místo toho zaměřili na původce malárie - parazita Plasmodium falciparum. Toho přenášejí samičky komárů, které příroda vybavila výkonným sacím systémem a koktejlem enzymů, které tlumí zánětlivé reakce a srážení krve v místě sání komára. Při jednou sání mohou infikovaní komáři do lidského těla vpravit až 200 plazmodií, z nichž se v těle hostitele během jednoho týdne stane asi 100 tisíc nemilosrdných parazitů.

Právě schopnost množení parazita si vědci vzali na mušku a genetickou úpravou vytvořili jeho oslabenou verzi. Ta se na rozdíl od „divoké“ plazmodie přestává po šesti dnech v lidském těle množit a naopak začne produkovat antigeny, které vybudí lidský imunitní systém. 

Účinnost postupu si vědci ověřili na 43 dobrovolnících, z nichž část podstoupila od 15 do 50 bodnutí komárem nesoucím geneticky upraveného parazita. Ani u jednoho z dobrovolníků následně nedošlo k nákaze malárií, což podle vědců potvrzuje bezpečnost zvoleného postupu.

Ve druhé fázi experimentu podstoupili dobrovolníci během 28 dnů tři další návštěvy, během kterých byli vystaveni komářím bodnutím. Na závěr je vědci vystavili komárům, kteří nesli nemodifikované „divoké“ parazity.

Účinné, ale nepoužitelné 

Tři dobrovolníci, kteří jako jediní nebyli vystaveni oslabeným parazitům byli malárií nakaženi. Naopak 89 % dobrovolníků, kteří absolvovali martyrium s upravenými parazity, se nákaze vyhnulo. Skvělou zprávou je i to, že žádný z dobrovolníků nevykazoval kromě obvyklého svědění po komářím bodnutí žádné významné vedlejší účinky.

Výsledky experimentu, které bude ještě nutné ověřit na větším vzorku dobrovolníků, naznačují, že by komáři v budoucnu mohli sloužit jako přirození nositelé vakcín v oblastech zasažených malárií. Mohli by zajistit pravidelné očkování bez nutnosti zdravotnického zázemí, zdravotnického personálu a komplikované logistiky. Úplně jednoduché to ale nebude.

Proces kultivace modifikovaných parazitů a jejich přenos na komáry je bohužel složitý a nákladný a použitá metoda je podle vědců s velkou pravděpodobností použitelná pouze pro malárii. Jako potenciálně problematické se také jeví vypouštění geneticky modifikovaných organismů do přírody.
 

Staré napětí mezi Lucemburky a Anjouovci, kteří od počátku 14. století panovali v Uhrách, zase jednou vyvřelo roku 1360. Záminkou se stal nepatrný pohraniční konflikt na jihomoravských hranicích. Uhři z jeho rozdmýchání obvinili Moravany, načež Ludvík I. (1342–1382) vypravil do Prahy zvláštní poselstvo žádající o potrestání svévole. 

Ostrá výměna slov 

Když vyslanci přednesli svou stížnost a obvinili českou stranu, došlo k prudké hádce. V rozčilení a v reakci na vyslovenou „nespravedlnost“ vyřkl císař své mínění o uherské královně matce Alžbětě, která se do sporu rovněž zamíchala a již Karel zřejmě neměl příliš v lásce. Podle polského kronikáře Jan Dlugosze se o ní vyjádřil „slovem velice tvrdým a ženu ponižujícím. Nejjasnější paní Alžbětu a nejmilejší královnu matku, požívající titulu spoluvladařky království uherského, stejně i sestru polského krále Kazimíra, přirovnal ke…“ (Hanlivý výraz kronikář raději vynechává) 

Karlova urážka pochopitelně nezůstala bez odezvy. Nezastrašeni císařským majestátem, odpověděli Uhři velice bojovně: „Nemohouce snésti tak hanebné potupy svého krále a jeho matky, odpověděli bychom podle možností stejně urážlivě a tím tuto potupu splatili. Ač víme, že s touž opovážlivostí, s jakou jsi ty tak hanebně osočil čest, svaté jméno a slávu našeho nejjasnějšího krále a jeho nejmilostivější paní matky, vrhneš se také na nás, jejich posly, slavnostně a veřejně popíráme tvé slovo, jímž jsi zneuctil rodičku nejjasnějšího pána a krále uherského Ludvíka.“ 

Závěr listu pak zněl obzvlášť výhružně, jako vypovězení války: „A proto jsme ochotni po rytířském zvyku se zbraní v ruce bránit čest našeho krále a jeho matky. Udáš-li místo a dobu, dostavíme se k boji s tebou nebo kterýmkoliv obhájcem tvého slova. Od tohoto okamžiku vypovídáme ve jménu našeho krále válku tobě i císařství tvému i království českému i všem zemím tvým.“ 

Uherský král Ludvík navíc v odvetu nazval Karla IV. „opilou pípou“. V odpovědi na císařovu urážku pravil: „Nahýbáš-li příliš často ze džbánu, Karle, přestáváš být pánem svých smyslů a svého jazyka.“ 

Toto obvinění bylo ale jistě přehnané a pramenilo spíše z Ludvíkovy momentální rozčilenosti. Je pravda, že český vladař, stejně jako spousta dalších panovníků, nacházel zálibu víně, což mohl dosvědčit i Karlův druh a věrný společník z mládí Bušek z Velhartic. Těžko si ale přestavit, že by císař přijímal cizí poselstvo a řešil delikátní věci v nepříčetném stavu. Zdá se, že celá věc měla mnohem vážnější a dlouhodobější příčiny. Na povrch totiž vyvřela stará evropská nechuť k nadměrné moci Lucemburků, jež dosud marně hledala záminku k výraznějšímu projevu.

Protilucemburská koalice 

Počátkem roku 1362 se začal formovat silný protilucemburský spolek. V lednu podepsali král Ludvík I. a vévoda Rudolf IV. Habsburský, věčný oponent Lucemburků, spojeneckou smlouvu o vzájemné pomoci proti císaři a jeho bratrovi Janu Jindřichovi. Dále uherský král získal podporu v osobě svého strýce, polského vladaře Kazimíra III. Velikého, i Menharta III., hraběte bavorského a tyrolského. Ti všichni měli na Lucemburky spadeno. 

Také český vladař sbíral spojence, k nimž se vedle dolnobavorských vévodů a falckraběte Ruprechta I. připojilo rovněž říšské město Curych. K zahájení válečných akcí, ke kterým vybízel příchod jara, ale nedošlo, neboť Habsburkům vyvstaly nečekané potíže v aquilejském patriarchátu a ve Furlánsku, kde se vzbouřili měšťané v Udine, Cividale, Gemoně a na dalších místech. To otřáslo Rudolfovým postavením a donutilo jej k uzavření míru s patriarchou ve Vídni 21. dubna 1362. 

Karel IV. mezitím opustil Norimberk a vrátil se do Prahy, aby zde oslavil Velikonoce. Počátkem května se pak přesunul do Opavy, kde patrně vyčkával, co podnikne polská strana. Když zjistil, že ze severovýchodu útok nehrozí a je nutno ho očekávat od uhersko-rakouské hranice, vydal se v červnu na jih země. V té době se uherské oddíly shromáždily pod vedením svého krále u Bratislavy. Poté, co se k nim počátkem července konečně připojilo i Rudolfovo vojsko, vypravily se spojenecké armády vzhůru údolím Váhu. Polský král Kazimír zatím se svými oddíly dorazil do Trnavy. Za výchozí nástupiště útoku na české země byl určen Trenčín. Armáda Karla a Jana Jindřicha zaujala pozice u Uherského Brodu. 

Vhodná záminka k příměří 

K boji ovšem nedošlo. Dne 11. července 1362 totiž při porodu skonala spolu s novorozenětem Karlova třetí manželka Anna Svídnická. Tato událost přiměla císaře k nabídce mírového jednání. Do ležení spojenců se s ním vypravil Bolek II. Svídnický (strýc zesnulé Anny) a několik dalších pánů. Karlovo nenadálé ovdovění ochromilo i jeho protivníky, neboť uherský král byl Anniným strýcem a také polský vladař byl její příbuzný. Odklad války na základě příměří se tak jevil jako zcela přirozený. Kazimír III., který na ní patrně neměl velký zájem, odtáhl neprodleně a stejně tak i Rudolf. Ludvík potom vyslal do Karlova ležení palatina a dvorského sudího s neznámými návrhy, které však císař odmítl. Následně se uherské vojsko, zřejmě pro nedostatek potravin, rozešlo. 

Navzdory uzavřenému příměří ale oba znesvářené tábory počítaly s obnovením války v příštím roce. Protilucemburská liga byla díky iniciativě vévody Rudolfa ještě do konce roku obnovena. Ani český panovník nezahálel a připravoval se na možné pokračování konfliktu. Po návratu do Prahy za tímto účelem provedl řadu opatření a začal shromažďovat zásoby obilí a zbraní. Zimního klidu pak využil k cestě do říše, kde se zdržel až do dubna 1363. 

Rudolf IV. Habsburský mezitím ve snaze utužit uhersko-habsburské spojenectví předložil Ludvíkovi lákavou nabídku dědického sňatku mezi dynastiemi. V prosinci 1362 se tak sjednaly zásnuby neteře uherského krále Alžběty s Rudolfovým bratrem Albrechtem III., přestože oba již byli zasnoubeni: Alžběta s Joštem Lucemburským (synovec Karla IV.) a Albrecht s Joštovou sestrou Kateřinou. Takovéto křiklavé porušení anjouovsko-lucemburských dohod hrozilo vážnými následky. 

Sňatek z rozumu 

Když se Karel IV. v dubnu 1363 vrátil zpět do Čech, válka byla na spadnutí. Císař navíc nemohl počítat s podporou z říše, neboť jak uvádí list rady města Augšpurku z 6. března 1363, byl konflikt s habsbursko-uherskou ligou a jejími spojenci považován výlučně za českou záležitost, s níž říše nemá nic společného. Karel se proto rozhodl rozbít protilucemburskou koalici novým sňatkem. Vhodnou nevěstu objevili Karlovi poslové v Krakově, kde žila Eliška (Alžběta) Pomořanská, vnučka polského krále Kazimíra III. a praneteř „uražené“ uherské královny matky Alžběty. Císařovi vyslanci bez otálení zažádali o ruku šestnáctileté dívky pro téměř padesátiletého vdovce. 

Byl to nepochybně Karlův „nejpolitičtější“ vstup do manželství, neboť jím sledoval závažné strategické i taktické cíle. Císař tak vyřadil polského krále z protilucemburské koalice a využil jeho vlivu k obnovení spojenectví s Ludvíkem, jehož příbuzným se nyní stal. Zatímco habsburský vévoda Rudolf se tím ocitl v politické izolaci, Lucemburkové se nyní mohli ucházet i o trůn polský. 

Pro Karla IV. byl svazek nepochybně výhodný, méně už víme o tom, co přinášel Polsku. Kazimírův souhlas k němu – v polském dějepisectví vesměs negativně posuzovaný –, sotva vycházel z pouhého uspokojení, že polský vladař vejde v příbuzenství s římským císařem. O protihodnotě tak můžeme pouze spekulovat. Snad byla spojena s možností uplatnit vliv v nejvýznamnější části Západních Pomořan a přispět tak k obklíčení Pomořan Východních, které na přelomu roku 1308 a 1309 dobyl řád německých rytířů.

Velkolepá veselka 

Svatba se konala v Krakově 21. května 1363 za účasti mnoha významných osobností, doprovázely ji bohaté slavnosti, bujaré hostiny a skvělé turnaje. Z polské strany byli přítomni kromě krále také nevěstin otec vévoda Bogislav a její bratr Kazimír zvaný Kažko. Ze strany ženichovy se zúčastnil jeho bratr Jan Jindřich a vévoda Bolek II. Svídnický. Dále analistické zprávy uvádějí přítomnost uherského krále Ludvíka, dánského krále Valdemara IV., kyperského krále Petra z Lusignana, a dokonce i „uraženou“ pratetu mladé nevěsty, královnu Alžbětu; novější bádání ale jejich účast zpochybňuje. 

Stárnoucí ženich mohl být každopádně spokojen. Mladičká a silná manželka (podle pověstí lámala meče a trhala pancíře) mu dala celkem pět dětí, z nichž se hned tři dožily dospělého věku, včetně Zikmunda Lucemburského. Jak se později ukázalo, právě tento syn zdědil po otci politické nadání i ambice a postupně se stal uherským (1387), římským (1411) a nakonec i českým (1436) králem, přestože o každou korunu musel tvrdě bojovat.

Na potvrzení existence propastí v měsíčním povrchu jsme čekali opravdu dlouho. Neodhalilo je ani mapování pomocí amerických sond Lunar Orbiter ke konci 60. let, a dokonce ani fotografování z oběžné dráhy v rámci programu Apollo. Rozlišení tehdejších záběrů a rozsah mapování k objevu propastí jednoduše nestačily. První z nich se proto povedlo identifikovat až v roce 2008, na snímcích z kamery s rozlišením deseti metrů umístěné na japonské sondě Kaguja. O řád přesnější pozorování uskutečněná americkým automatem Lunar Reconnaissance Orbiter navíc ukázala, že nejméně dvě z uvedených propastí mohou vést do podzemních jeskyní neznámého rozsahu.

Příslib existence lunárních kaveren tak motivoval pátrání po propastech, jež do nich ústí. Na detailních záběrech měsíčního povrchu se postupně podařilo rozlišit přes dvě stovky propastí různých tvarů a velikostí. Většina zmíněných zvláštních útvarů byla přitom nalezena v oblastech, které roztavil dopad velkých kosmických těles. V blízkosti impaktních kráterů se totiž nacházejí rozměrné dutiny, jež se zformovaly při rychlém ochlazení roztaveného terénu. Výdutě se pak v daných lokalitách mohly vytvořit také v důsledku úniku plynů z taveniny na povrch.

Vyschlé řeky lávy

Dopady cizích kosmických těles nepředstavovaly jedinou dramatickou událost, jež dokázala roztavit ohromné části měsíčního povrchu. Zejména na přivrácené polokouli se totiž před více než dvěma miliardami let odehrávala čilá vulkanická činnost: Z aktivních center tryskala na povrch žhavá láva a postupně zalila obrovské plochy strnulého lunárního světa. Popsaným způsobem vznikla tmavá měsíční moře.

K pozůstatkům zmíněné dávné sopečné činnosti patří koryta, jež tekoucí láva do měsíčního povrchu vymlela. Například Schröterovo údolí alias Vallis Schröteri, připomínající plazícího se hada, vychází z protáhlé deprese o průměru asi deseti kilometrů, přezdívané Kobří hlava. Údolí se na své zhruba 150 kilometrů dlouhé trase k Oceánu bouří postupně svažuje až o čtyři kilometry a jeho meandry vypadají jako některé řeky na Zemi. Široké je až deset kilometrů a v maximu dosahuje hloubky jednoho kilometru.

Pokud ovšem povrch „lávové řeky“ postupně ztuhne do pevné krusty, může se pod ním po odtoku lávy vytvořit volný prostor. Tyto tzv. lávové tunely vznikají i jinými způsoby, třeba vyklenutím povrchu či průnikem magmatu z hlubin a jeho následným odtokem. Všechny popsané případy dobře známe z okolí pozemských sopek, ať už jde o islandskou Raufarhólshellir, Cueva del Viento na Kanárských ostrovech nebo Opičí jeskyni v americkém státě Washington. Největší lávové tunely na Zemi potom najdeme na Havaji, kde například jeskynní systém Kazumura měří téměř 66 kilometrů.

Okna do neznáma

I když do lávového tunelu na Měsíci, nebo dokonce na Marsu dosud žádný pozemský průzkumník nevstoupil, máme o existenci zmíněných podzemních prostor pádné důkazy. Jak ze Země, tak z jejího souputníka či z rudé planety totiž známe řadu neobvyklých kráterů připomínajících korálky navlečené na niti. Na Měsíci se už podařilo identifikovat 27 takových řetězových propadlin.

Nejznámější příklad nabízí Hyginusova brázda neboli Rima Hyginus o délce zhruba 220 kilometrů, v jejíž centrální části se nacházejí dvě rozsáhlé mělké prohlubně, považované geology za sopečné kaldery. V ose popsané průrvy, široké až tři kilometry, pak i amatérský dalekohled ukáže přes tucet kráterů měřících v průměru asi půldruhého kilometru. Při bližším pohledu je patrné, že nejde o typické dopadové krátery: Jejich val nevystupuje nad okolní krajinu, takže připomínají spíš široké propadliny. I když se vznik Hyginusovy brázdy pojí s vulkanismem, nejedná se o pozůstatek lávového tunelu. V daném případě totiž sledujeme propadliny podél zlomové linie, jejíž směr se láme přímo v kráteru Hyginus.

Vhodnější kandidáty pro hledání lávových tunelů na Měsíci proto představují klikaté brázdy, jaké se vyskytují například v sopečné oblasti Marius Hills. Právě tam byla objevena vůbec první lunární propast, o průměru 65 metrů a hloubce 34 metrů. Pro srovnání: Macocha coby rekordmanka střední Evropy má průměr 174 × 76 metrů a hloubku 138,4 metru. Každopádně už prvotní záběry nově identifikované měsíční propasti jasně odhalily, že se mezi stěnou a dnem jámy rozkládá jakási zastíněná oblast, což naznačuje další prohlubeň. Jak daleko dovnitř sahá? Je široká jen pár metrů, nebo se otevírá do většího podzemního tunelu? Zmíněnou otázku se nyní snaží vědci vyřešit.

Nebezpečná krajina

Na budoucí obyvatele Měsíce rozhodně nečeká přívětivé prostředí. Tamní povrch nechráněný atmosférou bez ustání ostřelují kosmické projektily různých velikostí a podle odhadů The Planetary Society ho denně zasáhne zhruba stovka meteoroidů o rozměrech pingpongového míčku. Střet s takto rychle letícím objektem by mohl znamenat smrt astronautů, nebo přinejmenším poškození obytných modulů.

Lunární krajinu navíc bombarduje kosmické záření a přes den i nabité částice slunečního větru. Odhaduje se, že při zvlášť silných slunečních erupcích ztratí náš souputník až dvě stě tun povrchového materiálu. Další nepříjemnost představují velké změny teplot, které za místních nocí klesají až 178 stupňů pod nulu, zatímco přes den se na rovníku mohou vyšplhat i ke 124 stupňům. Značné problémy by mohl způsobit také prach zvířený při startech zásobovacích raket. 

Všechny popsané komplikace by vyřešil vhodný úkryt v podobě lávového tunelu či jeskyně. Takový prostor by poskytl ochranu před meteoroidy, kosmickým zářením i nabitými částicemi ze slunečních erupcí, a kromě toho by zajistil příhodnou teplotu, jež se v trvale zastíněných částech lunárních propastí pohybuje kolem sedmnácti stupňů. Klíčem ke stabilní teplotě jsou podle vědců převisy objevených propastí, díky nimž se zastíněná místa přes den příliš nepřehřívají a v noci z nich naopak teplo neuniká. 

Vrátíme se do jeskyní?

V oblasti Moře klidu, Moře touhy a poblíž kráteru Marius objevili odborníci už několik propastí s velmi strmými svahy, které ústí do volných podzemních prostor, jež se však navenek nijak neprojevují. Nejsou nad nimi žádné viditelné trhliny ani propadliny, které by svědčily o nestabilním povrchu. Odhady jeho mocnosti navíc naznačují, že kromě zřícení v důsledku dopadů velkých meteoroidů či silných otřesů půdy by mohla mít většina zmíněných prostor dostatečně stabilní strop.

Naši dávní předkové žili v jeskyních. Čeká nás tedy při osídlování Měsíce návrat do podobných příbytků? To zatím nevíme. Než se lunární lávové tunely dostanou na seznam lokalit vhodných pro výstavbu trvalých základen, čeká nás ještě důkladný průzkum. Pomoct by s ním mohla například mise Moon Diver, s cílem vyslat na zemského průvodce dvoukolový automatický rover, který by se spustil do sto metrů hluboké propasti v Moři klidu. NASA však zmíněnou výpravu nepodpořila. 

Další možnost představuje čtyřkolový minirobot PitRanger, financovaný z programu NASA Innovative Advanced Concepts Program. Má vážit asi patnáct kilogramů a na dokončení požadovaných úkolů by měl jen dvanáct dní, protože by zcela závisel na sluneční energii během lunárního dne. S nástupem noci by přišel o svůj jediný energetický zdroj a jeho mise by skončila. Realizace podobných projektů však zatím zůstává v nedohlednu.

V roce 1974 byly poblíž vesnice Hadar v Etiopii nalezeny fosilní pozůstatky Lucy, slavné samice australopitéka Australopithecus afarensis. Paleoantropologovi Donaldu Johansonovi se tehdy podařilo objevit zhruba 40 procent kostry tvora, který žil asi před 3,2 miliony let. Poznatky, které jsme díky jeho objevu získali, významně ovlivnily naše představy o původu a vývoji člověka.

Lucy byla vysoká něco málo přes metr a vážila asi 29 kilogramů. Na první pohled se podobala spíše šimpanzům a měla i podobě velký mozek. Stavba její pánve a nohou byla ale téměř stejná jako u moderních lidí, což naznačuje že Lucy zřejmě stála a chodila vzpřímeně. Nový výzkum evropského týmu paleoantropologů ukazuje, že neméně šikovné byly i ruce slavné Lucy.

Ruce v lidské linii

Jana Kunzeová z německé Eberhardovy-Karlovy Univerzity Tübingen a její kolegové detailně prostudovali kosti rukou tří druhů australopitéků – Australopithecus afarensis, Australopithecus africanus a Australopithecus sediba, které následně porovnali s kostmi rukou lidoopů a zástupců rodu Homo. Zaměřili se přitom na místa, kde se na kostech rukou upínají svaly. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil odborný časopis Journal of Human Evolution.

Proč jsou právě ruce našich dávných příbuzných pro vědce tak zajímavé? Z jejich detailní stavby je možné nepřímo odvodit, co tito dávno vyhynulí předchůdci člověka svýma rukama dělali. 

Analýza svalových úponů australopitéků ukázala, že jejich ruce byly schopny manipulace s předměty. Svaly starších druhů, jako Australopithecus afarensis (3,7–3 miliony let) a Australopithecus africanus (3,7–3,4 miliony let), vykazovaly mix lidských a lidoopích znaků. Novější druh Australopithecus sediba (1,95–1,78 milionu let) měl ruce více podobné lidským.

Za klíčové svaly pro manipulaci vědci považují první hřbetní mezikostní sval, který umožňuje precizní úchop mezi palcem a ukazováčkem, což je pro manipulaci zásadní, a také malíček. Australopitékové podle vědců pravděpodobně využívali svaly malíčku při každodenních činnostech, jako bylo zpracování potravy nebo používání nástrojů.

Zjištění paleoantropologů je zajímavé i s ohledem na dřívější nálezy nejstarších nástrojů. Ty úplně nejstarší, které můžeme připsat našim předkům, byly nalezeny v etiopské Goně a jsou staré 2,6 milionu let. Ještě o 750 tisíc let starší kameny nesoucí stopy po opracování pocházejí z keňské Lomekwi. U těch ale není úplně jasné jasné, čí ruka je držela. Za první tvůrce nástrojů přitom vědci považují zástupce druhu Homo habilis, kteří žili přibližně před 2,4 až 1,4 milionu let. 

V kontextu aktuálního výzkumu Jany Kunzeové je tak možné, že moderní používání nástrojů se objevilo dávno předtím, než vznikl rod Homo a nástroje mohla vyrábět a používat nejen Lucy, ale i další australopitékové již před více než třemi miliony let.

V 70. letech čelil Sovětský svaz sílící vnitřní krizi. Země se potýkala s korupcí a především se sílící nedůvěrou ve slibované brzké vítězství socialismu. S globálním rozvojem technologií a růstem životní úrovně se zvýraznily sociální rozdíly v sovětské společnosti. Jednotou východního mocenského bloku také otřásly události roku 1968 v Československu stejně jako rozsáhlé sociální nepokoje v Polsku v prosinci 1970. 

Daný stav si dobře uvědomovalo i politické vedení v Moskvě. Brežněvova administrativa usilovala o určité zmírnění napětí ve vztahu k zemím NATO, jak prokázaly rozhovory o omezení strategických zbraní (SALT) v letech 1969–1972. Méně úspěšně si ale Kreml počínal při úsilí o stabilizaci domácího hospodářství a v boji s korupcí. Rostoucí nespokojenost s daným vývojem se projevovala i v prostředí ozbrojených sil.

Naivní idealista

Společenská atmosféra doby vyústila v obskurní vzpouru námořníků na fregatě Storoževoj v listopadu 1975, kterou vyvolal politický komisař plavidla kapitán Valerij Michajlovič Sablin. Šestatřicetiletý syn námořního důstojníka měl v té době za sebou již 19 let poměrně úspěšné služby, během nichž absolvoval Frunzeho námořní institut a působil na různých lodích Severní flotily. Leningradský rodák se od mládí vyznačoval otevřenou a poněkud naivní povahou. Již v roce 1962 napsal tehdejšímu sovětskému vůdci Nikitovi Chruščovovi dopis žádající o očištění komunistické strany od „zkorumpovaných elementů“. Za uvedenou iniciativu jej námořnictvo „odměnilo“ písemným pokáráním.

Navzdory neblahé zkušenosti vydrželo Sablinovi „očistné“ úsilí i nadále. V roce 1975 během služby v Pobaltí vymyslel ambiciózní a dobrodružný plán, jak zahájit obrodný proces v zemi a především ve straně. Rozhodl se převzít kontrolu nad lodí a plout z Rižského zálivu do Leningradu a odtud dále po Něvě ke křižníku Aurora, symbolu Říjnové revoluce roku 1917. Odtud pak hodlal rádiem odvysílat své poselství nabádající k boji s korupcí a ochraně vlasti před vnitřními i vnějšími nepřáteli. Později prý, dle svědectví některých účastníků, plán přehodnotil a rozhodl se pro vysílání z neutrálních vod, kam mohla fregata se vzbouřenci snáze doplout.

Povstalci ovládli loď

Mnohé detaily o průběhu vzpoury dodnes zůstávají zahaleny tajemstvím. Jeví se jako velmi nepravděpodobné, že by Sablin z počátku jednal sám. Řada svědků se při pozdějším vyšetřování nepochybně snažila zamlčet či marginalizovat svou účast. Jisté je, že v noci z 8. na 9. listopadu (v době výročí Říjnové revoluce podle juliánského kalendáře používaného v SSSR) Sablin odvolal kapitána fregaty Anatolije Potulného z můstku s odůvodněním, že se několik opilých členů posádky dopustilo výtržnosti. Následovala však internace velitele lodi v sonarové místnosti. 

Následně nechal Sablin svolat všechny důstojníky, předestřel jim svůj plán a nechal o něm hlasovat. Osm důstojníků se vyslovilo pro, sedm proti a ti byli též uvězněni. Vzbouřenci poté svolali posádku čítající zhruba 150 mužů. Politruk mužstvu vysvětlil svůj záměr a pro zvýšení motivace pustil shromážděným pasáž z filmu Křižník Potěmkin o vzpouře v carském námořnictvu v roce 1905. Po tomto vystoupení údajně mezi posádkou zavládlo nadšení pro revoluci. Loď tedy mohla vyrazit.

Dramatické pronásledování

Sablin původně zamýšlel vyplout až po rozednění, aby mohl svou cestu alespoň z počátku maskovat jako běžnou hlídkovou plavbu. Celá akce 
se však brzy ocitla v ohrožení. Jeden z důstojníků, který naoko hlasoval pro vzpouru, uprchl na břeh a zalarmoval stráže v přístavu. Naštěstí pro vzbouřence ostraha přístavu váhala a považovala oznámení za omyl či provokaci. 

Než hlídky stihly zareagovat, fregata vyplula směrem ke švédským teritoriálním vodám. Personál přístavu tak alespoň upozornil úřady. Mezi velitelským sborem námořnictva i politickými špičkami okamžitě zavládlo zděšení. Panovaly obavy, že posádka Storoževoje požádá o azyl ve Švédsku, podobně jako to o 14 let dříve udělal přeběhlík Jonas Pleškys, který poté předal své vědomosti o sovětském loďstvu CIA. Zatímco Pleškys přešel sám, nyní hrozilo, že se do rukou NATO dostane celá bojová loď s veškerým vybavením. Politbyro proto nařídilo zastavit Storoževoj za každou cenu.

Po stopách fregaty okamžitě vyrazilo 13 lodí a 60 letadel včetně středních bombardérů Jak-28. Ty provedly několik průletů a shodily do její blízkosti několik bomb, přičemž jedna loď zasáhla a zablokovala kormidlo. V západním tisku se později objevily nepotvrzené zprávy o obětech na životech, nejnadsazenější hovořily až o 50 mrtvých. Exploze poškodily strojní zařízení plavidla, které pak v dopoledních hodinách zůstalo bezvládně stát uprostřed moře. Stalo se tak pouhých 32 km od švédských vod. 

Zakrátko se k fregatě přiblížila pronásledující plavidla a na palubu vstoupil výsadek námořní pěchoty. Ten se však navzdory očekávání nesetkal s žádným odporem. Namísto toho se záhy ukázalo, že samotná posádka již zadržela Sablina. Ten byl při zatýkání za nejasných okolností lehce postřelen do nohy. Jeho chvatné zadržení pravděpodobně vycházelo ze snahy spoluspiklenců, kteří pochopili nevyhnutelnost porážky, se od celé akce urychleně distancovat a svalit veškerou vinu na Sablina.

Dva muži před soudem

Následovalo internování a vyšetřování všech členů posádky. Před soudem však nakonec stanuli pouze dva: Sablin a 20letý řadový námořník Alexander Šejn, jehož vůdce vzbouřenců jmenoval svým zástupcem. Ostatní účastníky revolty čekalo propuštění do civilu bez vojenských poct a výsluh. Netřeba dodávat, že mnozí nadále žili pod dohledem KGB.

Valerij Sablin si při soudním přelíčení v červenci 1976 vyslechl nejvyšší trest a jeho život skončil před popravčí četou 3. srpna téhož roku. Do poslední chvíle se nepovažoval za zrádce, ale za bojovníka za společenskou reformu. Roku 1994 jej posmrtně očistila rehabilitační komise, jejíž svolání iniciovali Sablinovi rodiče. Šejn strávil osm let ve vězení, po odpykání trestu žil v nuzných podmínkách.

Aby se fregata Storoževoj nestala symbolem odporu proti režimu, Moskva krátce po vzpouře v tichosti rozhodla o jejím převedení k Tichomořské flotile. Došlo také ke kompletní výměně posádky. Vyšetřovatelé si nejspíše uvědomovali, že Sablin a Šejn nebyli jedinými viníky. Veřejné poukazování na rozsah vzpoury by ale poškodilo pověst námořnictva. Proto soud raději přikročil k exemplárnímu potrestání hlavních viníků a tichému pardonování ostatních.

Rychlá reakce

Nad průběhem vzpoury zůstává viset nejeden otazník. Většina svědků o událostech vypovídala skoupě, nejednoznačně či vyloženě lživě. Lze předpokládat, že Sablin celou akci připravoval delší dobu a že do ní zasvětil další lidi. Zároveň se jeho plán v řadě ohledů jeví jako diletantský. Již samotná představa o vynucení reforem prostřednictvím rozhlasového projevu byla naivní. Rebelové zároveň podcenili reakci námořnictva, která se ukázala být rychlá a rázná. Také neodhadli smýšlení ostatních členů posádky, jak ukazuje útěk jednoho z důstojníků, který naoko předstíral souhlas se vzpourou. Sablin, jenž jakožto politický komisař disponoval řečnickým nadáním, zřejmě dokázal u mužstva vyvolat počáteční entuziasmus.

Lze předpokládat, že „revoluční zápal“ většiny námořníků nevycházel ani tak z ideových příčin jako spíše z obecné nespokojenosti s materiálními poměry, šikanou a dalšími dlouhodobými neduhy sovětských ozbrojených sil. Velká část námořníků si však pravděpodobně záhy uvědomila nereálnost plánu. V kritické chvíli se pak obrátili proti samozvanému veliteli ve snaze uniknout hrozícímu trestu.

Západ si oddychl

Zásadní otázkou zůstává, jak by Sablin a jeho následovníci postupovali, pokud by se jim podařilo dosáhnout švédského výsostného území a odvysílat zamýšlené poselství. Kdyby se poté vůdce revolty rozhodl požádat o azyl v království, část posádky by se proti tomu pravděpodobně postavila. Doboví západní analytici a komentátoři význam vzpoury většinou přeceňovali a optimisticky ji vnímali jako doklad klesající podpory režimu uvnitř ozbrojených sil. Předpoklad, že se tato revolta stane předzvěstí dalších vzpour, se ale nenaplnil. Pozdější pokusy novinářů vykreslit Sablina jako bojovníka proti komunismu měly s realitou pramálo společného. Podle pamětníků šlo naopak o přesvědčeného a idealistického leninistu. K jeho odkazu se ostatně dodnes hlásí i některá neomarxistická hnutí. 

Zatímco západní média vzpouru vesměs oslavovala jako projev nespokojenosti sovětského lidu s vládnoucím režimem, americký námořní atašé ve Stockholmu Thomas Wheeler správně podotkl, že pokud by se Sablinovi podařilo dosáhnout švédských vod, znamenalo by to pro tamní a potenciálně i americkou diplomacii závažný problém. Jestliže jednotlivcům prchajícím ze SSSR poskytovala skandinávská země běžně azyl, úřady by stěží byly ochotny riskovat roztržku se Sověty tím, že by vzaly pod ochranu celou posádku i s lodí. Podobný incident měl potenciál ohrozit probíhající jednání o omezení zbrojení mezi SSSR a NATO.