Touha vzlétnout provázela člověka od starověku: Táhne se od bájného Daidala a Ikara přes Archytase z Tarenta, o němž Říman Aulus Gellius tvrdil, že na samohybném létacím zařízení urazil zhruba dvě stě metrů. O ovládnutí nebes snil anglický filozof Roger Bacon ve svých Dopisech o skrytých dílech umění i přírody, Cyrano z Bergeracu v Cestě na Měsíc nebo John Milton ve Ztraceném ráji. S návrhy létajících strojů přišel například Leonardo da Vinci, ale teprve vrcholná éra osvícenství přeměnila odvěký lidský sen ve skutečnost. Stalo se tak roku 1783, jen šest let před vypuknutím Velké francouzské revoluce.

Začalo to v papírně

Svůj přelomový nápad dostal Joseph  Montgolfier údajně cestou z Avignonu, během níž on i jeho manželka důkladně promokli. Když se pak žena sušila u krbu, v jednu chvíli se jí horkým vzduchem nadmul živůtek a začal se vznášet. Možná jde o pouhou legendu, která měla životy Josepha a jeho mladšího bratra Jacquese-Étienna patřičně okořenit. Jisté je, že starší ze sourozenců, který od roku 1774 působil jako ředitel rodinné papírny Réveillon, postupně načerpal z knih slušné znalosti o vlastnostech plynných látek. Papírové sáčky vyráběné v manufaktuře zkoušel plnit vodíkem i horkým vzduchem a následně je vypouštěl do okolí. Nečinil tak ovšem z dlouhé chvíle, nýbrž ve snaze najít pro papír nové využití.

Cesta k prvnímu pokusu s velkým balonem nicméně nebyla jednoduchá. Už od roku 1782 prováděli bratři řadu experimentů s horkým vzduchem, který při teplotě sto osmdesáti stupňů mění objem. Hledali však vhodnější materiál, protože skrz porézní papír jim plyn unikal.

Průkopnické úspěchy

První výrobek o objemu tří metrů krychlových ještě vypustili potají ze dvora své papírny na pařížském předměstí Saint-Antoine poblíž Bastily. Pátého června 1783 už ovšem úspěšný vzlet exempláře o průměru asi jedenácti metrů předvedli šlechtě i měšťanům, shromážděným na tržišti ve městě Annonay na jihovýchodě země. 

Navzdory všeobecnému přesvědčení nevznikl balon z taftu, tedy z husté hedvábné tkaniny, ale tvořila jej dvojitá vrstva papíru. Uvedenou skutečnost ve své zprávě zdůraznil očitý svědek události, geolog Barthélemy Faujas de Saint-Fond. Po vypuštění balon vystoupal přibližně do výšky dvou kilometrů a vítr ho odnesl téměř tři kilometry daleko, přesto nakonec přistál bez jakéhokoliv poškození. Bratři Montgolfierové slavili úspěch, jenže to už se v Paříži – kde o nich kromě učenců nikdo nevěděl – pustili do práce schopní soupeři.

Vodíková konkurence

Roku 1766 objevil anglický fyzik Henry Cavendish plyn, který Francouz Antoine Lavoisier o sedmnáct let později nazval hydrogenem neboli vodíkem. Všeuměl Jacques Charles pak spolu s inženýry Annem-Jeanem a Nicolasem-Louisem Robertovými přišel na to, že lze balon plnit nejen horkým vzduchem, ale také právě Lavoisierovým vodíkem, jemuž říkal „hořlavý plyn“. 

V srpnu 1783 dokončili sourozenci Robertovi exemplář o průměru necelých 3,5 metru a objemu okolo pětatřiceti metrů krychlových, přičemž jeho plášť sešili z bílých a červených pruhů hedvábí impregnovaného gumou. Po čtyřech dnech plnění, 27. srpna, převezli balon na pařížská Martova pole (kde o století později vyrostla Eiffelova věž). Odtud se plavidlo během dvou minut vzneslo bezmála do kilometrové výšky a ve vzduchu strávilo tři čtvrtě hodiny. Vítr jej unášel severovýchodním směrem k více než dvacet kilometrů vzdálené vsi Gonesse, kde balon klesl k zemi a plyn v něm vybuchl. Vyděšení vesničané probodali splasklé „monstrum z nebe“ vidlemi, než je místní farář přivedl k rozumu.

Zlatá odpověď

Bratři Montgolfierové už v té době chystali odpověď v podobě většího horkovzdušného balonu, o objemu přibližně tisíce metrů krychlových a hmotnosti 450 kilogramů. Jeho azurově modrý plášť zhotovili ze segmentů bavlněného plátna, polepeného na obou stranách papírem. Hýřil žlutě a zlatě malovanými girlandami i alegoriemi Slunce, stále se u něj ovšem nepočítalo s posádkou. Zmíněný balon s výškou kolem jednadvaceti metrů navíc neměl kulovitý tvar, ale v horní část vybíhal do špice. 

První zkouška se měla konat 11. září 1783, a to opět v areálu papírny Réveillon. Ještě před vzletem se však vydatně rozpršelo a exemplář poškozený větrem i vodou se nakonec k nebi nevznesl. Celý vzduchoplavecký fenomén si tehdy každopádně získával slušnou publicitu. A pro snazší rozlišení se modro-zlatým horkovzdušným balonům bratří Montgolfierů začalo říkat montgolfiéry, zatímco bílo-červené vodíkové výrobky profesora Charlese prosluly jako charliéry.

Souboj s časem

Další pokus se měl na přání samotného Ludvíka XVI. odehrát na slavnosti ve Versailles 19. září 1783, tedy pouhý týden po pohromě, jež Montgolfiery potkala na předměstí Saint-Antoine. Lidé očekávali, že tentokrát už se balon vznese do vzduchu i s posádkou, ale král nehodlal připustit, aby kdokoliv z jeho poddaných riskoval život v tak nejisté věci. Souhlasil nicméně, byť po určitém naléhání, aby se pod horkovzdušnou konstrukci upevnila klec se zvířaty.

Montgolfierové se při stavbě nového exempláře pustili do horečného závodu s časem, a k určenému datu byl tedy oslňující modrý balon se žlutě malovanými ozdobami a girlandami hotový. Neměl tvar glóbu, spíš se vzdáleně podobal obrovské houbě s téměř kulovitou hlavou a nohou, skrz kterou se jako komínem vháněl před startem dovnitř horký vzduch z pece. Tělo bylo sešito a slepeno z bavlněného kanafasu, přičemž modrá a žlutá klihová barva pláště měly snížit propustnost látky.

Sláma a vlna

Už odpoledne 18. září vyrostlo na velkém nádvoří versailleského zámku osmihranné pódium, do jehož rohů se vyvázaly provazy k upoutání i natáčení montgolfiéry. „Spodek lešení byl určen k přípravám na produkci páry. Tato práce se měla dít pod velkou dírou, kterou zakrýval vrchlík stroje. V jejím středu a na zemi stála železná otevřená pec čtyři stopy vysoká a tři stopy v průměru, aby se do ní daly dávat hořlavé látky,“ psal již zmiňovaný geolog Faujas de Saint-Fond. Ve svém klíčovém svědectví dodával, že topiči přinášeli na ohniště slámu i vlnu a postupně ji přikládali, čímž se získávala pára. „Donesli i klec z vrbového proutí, v níž byla ovce, kohout a kachna, jakož i vše ostatní potřebné pro pokus,“ doplnil autor.

Do Versailles se už od rána sjížděli lidé z blízkého i širokého okolí, aby jim senzační událost neunikla, a v dalších hodinách houfy zvědavců jen houstly. „O desáté dopoledne zaplnily cesty z Paříže povozy a davy se valily ze všech stran. V poledne byly široké třídy i ulice k zámku, ba i okna a podkroví obsypané diváky. Vypadalo to, že vše, co bylo v národě největšího, nejslavnějšího a nejučenějšího, se domluvilo, že složí před očima vznešených panovníků a dvora slavnostní hold vědám,“ líčil atmosféru Faujas de Saint-Fond.

Vojáci královské gardy vytvořili kolem jeviště dvojitý kordon, aby se nikdo nedostal do blízkosti balonu. Ten zatím ležel na pódiu poněkud zplihle a spíš než letuschopné zařízení připomínal hromadu barevných látek, navršených bez ladu a skladu. Přesto si ho přišli osobně prohlédnout členové královské rodiny včetně Ludvíka XVI. a jeho manželky Marie Antoinetty.

Zvířecí vzduchoplavci

Těsně před jednou hodinou začalo plnění, ohlašované hlukem z topeniště. Plášť se nadouval překvapivě rychle, takže zakrátko už se pod montgolfiérou zvedala i klec s třemi domácími zvířaty. Nakonec stačilo jen přetnout provazy, aby se modro-žlutá bublina měřící 18,5 metru na výšku, 13,2 metru v průměru a vážící čtyři sta kilogramů vznesla k nebi.

Vzlet balonu, který v proutěné kleci unášel ovci a kohouta s kachnou, popsal Faujas de Saint-Fond následovně: „Stroj se nejprve zvedl do velké výšky a pak opsal k obzoru nakloněnou dráhu, kterou mu vnutil jižní vítr. V jednu chvíli se zdálo, že na pár vteřin zůstane na místě, což skýtalo velmi dobrý dojem. Poté pomalu klesl do lesa Vaucresson přibližně tři a půl kilometru od místa, odkud se vznesl.“ 

Balon se postupně dostal do výšky šesti set metrů a poté zvolna a bezpečně klesal. Ti, kdo k místu přistání dorazili jako první, tak mohli jen konstatovat, že ovce, kohout i kachna zvládli let zcela bez úhony. „Bylo jasné, že kdyby balon nesl lidi, nehrozilo by jim žádné nebezpečí,“ napsal později geolog.

První statečný

Vzletu balonu s posádkou už tedy nic nebránilo, a tak se mladší z bratrů pustil v zahradách na pařížském předměstí Saint-Antoine do konstrukce další montgolfiéry. Měla měřit dvacet metrů na výšku, šestnáct v průměru a její obsah byl propočtený na dvacet tisíc metrů krychlových horkého vzduchu. Spodní část balonu obepínala suknem potažená galerie z vrbového proutí, jež měla posádce umožnit nejen procházet kolem dokola, ale dokonce i řídit let přikládáním slámy, či naopak uzavíráním topeniště.

S prvními testy se začalo 15. října, avšak Jacques-Étienne ani Joseph do gondoly nevstoupili. Onu čest raději přenechali 29letému Jeanu-Françoisovi Pilâtru de Rozierovi. Mladý fyzik se v balonu v rámci zkoušek několikrát vznesl do výšky dané úvaznými lany, pokusy se nicméně neobešly bez rizika: Jednou například montgolfiéra skončila v korunách stromů a zachránila ji pouze de Rozierova duchapřítomnost. Během testů každopádně narostl počet zvědavců natolik, až se průkopníci vzduchoplavby začali obávat možného neštěstí, kdyby se snad balon zřítil mezi přihlížející. Král dal proto Montgolfierům k dispozici zahrady zámku La Muette na okraji Boulogneského lesíka.

Sto metrů nad zemí

Když 21. listopadu 1783 odbila jedna hodina po poledni, zaplnili zahrady a přilehlé okolí prostí i urození poddaní, aby spatřili dosud neviděné. Posádku tvořili Pilâtre de Rozier spolu s 41letým důstojníkem infanterie, markýzem Françoisem Laurentem dʼArlandesem. Pro francouzskou akademii věd se pak o jejich letu chystal sepsat zprávu Američan Benjamin Franklin.

Navzdory kalnému nebi i prudkému větru vystoupala montgolfiéra do stometrové výšky a diváci spatřili, jak jim vzduchoplavci mávají svými klobouky. Balon se několik minut vznášel nad Seinou, načež se vydal nad centrum města. Proletěl mezi Invalidovnou a vojenskou školou École militaire na Martových polích, poté nad kostelem sv. Sulpicia změnil směr a zamířil nad jižní okraj Paříže. Tehdy prý markýz zavelel k přistání: Montgolfiéra dosedla na návrší Butte aux Cailles blízko náměstí Place dʼItalie, davy jásaly a nadšený král povýšil bratry Montgolfiery do šlechtického stavu.

Ledoborec USCGC Healy (WAGB-20) je momentálně nejmodernějším a největším plavidlem tohoto typu, jaké mají Spojené státy k dispozici. Operuje ve službách Pobřežní stráže USA a slouží hlavně vědeckému výzkumu. Na palubě se nachází množství vědeckého vybavení a nabízí zázemí až 50 vědcům.

Ledoborec Healy nedávno završil první dvě fáze letošního výzkumného programu 2024 Arctic Fall a momentálně pokračuje v plavbě u pobřeží západní a severní Aljašky. Posádka i vědecké osazenstvo provádějí celou řadu vědeckých pozorování, a také mapují dno Čukotského a Beaufortova moře, kde je ještě mnoho neznámých míst. To přináší zajímavé nové objevy.

Vulkán ve stavu zrodu

Jedním z nich je i objev pozoruhodné podmořské struktury, která se v nepravidelném tvaru tyčí nad mořské dno do výšky zhruba 500 metrů. Jak ukazují data z rozboru vzorků vody na tomto místě, zmíněná struktura zřejmě chrlí do mořské vody vulkanický plyn. Badatelé se domnívají, že by mohlo jít o podmořský vulkán v rané fázi zrodu. Zda tomu tak skutečně je, ukáže až budoucí výzkum.

Ať už je povaha objevené struktury jakákoliv, v současné podobě podle odborníků nepředstavuje hrozbu pro mořeplavbu. Od hladiny ji aktuálně dělí zhruba 1 600 metrů.

„Analýzy sice ještě probíhají, ale už teď je jasné, že jde o vzrušující objev,“ nezastírá nadšení Meghan McGovernová, velící důstojnice výzkumné lodi NOAAS Fairweather, která se podílí na misi s vědci USCGC Healy. „Ukazuje nám, co všechno se může skrývat na mořském dně, obzvláště v málo probádaných končinách, jako jsou tyto.“

Vzdálení ledoví obři, které ani nevidíme pouhým okem, tedy Uran a Neptun, jsou pro nás stále záhadní. Teď se navíc ukazuje, že většina poznatků o Uranu, získaná díky průletu sondy Voyager 2 v roce 1986, může být závažným způsobem zkreslená. Zdá se totiž, že Voyager 2 míjel ledového obra za speciálních okolností.

Fyzik Jamie Jasinski z Laboratoře tryskového pohonu JPL NASA a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že Voyager 2 prolétl kolem Uranu v době vzácné a intenzivní sluneční aktivity, která ledového obra významně ovlivnila a dočasně pozměnila jeho charakteristiky. Výsledky překvapivého výzkumu nedávno publikoval vědecký časopis Nature Astronomy.

Průlet za zvláštních okolností

Lidské přístroje prozkoumaly zblízka Uran pouze jednou. Byl to právě zmíněný průlet sondy Voyager 2, při němž sonda pořídila většinu údajů o planetě, z nichž vycházíme, během pouhých 6 hodin. Veškeré další informace o Uranu jsme získali díky pozemským a orbitálním dalekohledům, tedy z hodně velké dálky, která činí zhruba 20 AU.

V roce 1986 vědce překvapila magnetosféra Uranu. Byla velice zvláštní, značně asymetrická a s velmi intenzivními radiačními pásy, které ale postrádaly plazma, tedy ionizované částice o vysokých energiích. Tím se magnetosféra Uranu nápadně lišila od magnetosfér dalších planet Sluneční soustavy.

Jasinski s kolegy analyzovali dostupná data a zjistili, že Voyager 2 míjel Uran v době, kdy ledového obra zasáhl intenzivní proud slunečního větru. To způsobilo značně stlačení magnetosféry Uranu, oškubalo z ní plazma a vytvořilo radiační pásy bohaté na vysoce excitované elektrony. Kdyby Voyager 2 letěl kolem Uranu o týden dříve, setkal by se nejspíš s magnetosférou, která by byla prakticky stejná jako u Jupiteru, Saturnu a Neptunu. Zdá se, že bude nutné přepsat učebnice.

Svahy rezervace Mount Nimba porůstá hustý les i travnaté horské pastviny. Dominuje jí řetěz hor, které se tyčí až do 1 752 metrů nad hladinu moře. Díky jedinečné geografické a klimatické poloze jde o místo s ohromnou druhovou rozmanitostí zvířat i rostlin a jeden z pokladů západní Afriky. Oblast poskytuje útočiště 317 druhům obratlovců a více než 2 500 druhům bezobratlých.

Ohrožená hora

Mezi místní unikátní obyvatele patří vydříček malý (Micropotamogale lamottei), žijící pouze v této lokalitě o rozloze 5 000 km². Mezinárodní svaz ochrany přírody jej v roce 1990 zařadil na seznam ohrožených druhů, ale díky ochraně se mu daří lépe, a dnes je vedený jako „zranitelný“. Mezi další zdejší endemické obratlovce patří živorodá ropucha Nimba (Nimbaphrynoides occidentalis) nebo kriticky ohrožení netopýři pavrápenec Lamotteův (Hipposideros lamottei) a Myotis nimbaensis. 

V místě se vyskytují i ohrožení šimpanzi hornoguinejští (Pan troglodytes verus), schopní používat nástroje: Některé komunity ovládly drcení ořechových skořápek pomocí kamenů, jiné vybírají termity z hnízd stéblem, další se naučily využívat listy coby misky k pití. 

Hora Nimba je v současnosti roztříštěná kvůli těžbě mimořádně kvalitní železné rudy a v důsledku mokřadního rýžového zemědělství. Přestože se zmíněný materiál těží mimo rezervaci, ekosystém se určitým dopadům nevyhne. Těžební práce totiž způsobují stékání škodlivin do potoků, což ohrožuje vydry i další vodní živočichy – stejně jako obyvatele oblasti.

Tamní lesy sice neutrpěly žádná vážná poškození, o poznání hůř je na tom ovšem fauna, která se kromě nedaleké těžby potýká i s intenzivním pytláctvím. Potřeba půdy pro zemědělství a chov skotu také posílila tradiční techniky vypalování. Požáry se často nekontrolovatelně šíří do chráněných oblastí, což pro správu rezervace znamená nevítanou výzvu. 

V pozdním středověku a raném novověku se u nás nejčastěji pěstovala jablka (v odrůdách meduná, viničná, šípková nebo vrbová). Obvyklé však byly i hrušky, třešně, višně, trnky, slivoně (existují dvě hlavní skupiny slivoní, slivoň obecná a slivoň švestka), ořechy vlašské, kdoule, moruše, angrešt a vinná réva. 

Ve sklepích i varnách

Ovoce se uchovávalo čtyřmi různými způsoby. Malvice se jednak uskladňovaly ve sklepích při stálé teplotě. To se dělá dodnes, ale vyžadovalo to hluboké sklepy se stálou teplotou. Ovoce se také sušilo na speciálních pecích nebo na sítích zavěšených na půdě domu, v žádném případě na sluníčku, protože podle starých kuchařských knih by ztratilo barvu a přesušilo by se. Také se dělala takzvaná pracharanda, tedy jablka nebo hrušky usušené do tvrda a poté roztlučené v hmoždíři na prach. Tímto prachem se pak sladilo. 

Třetí způsob uchování ovoce je známý jako vaření povidel. Do povidel patřilo přezrálé a sladké ovoce. Zbavilo se všech jader, nakrájelo na menší kousky a nasypalo do čistého kotle. Kotel nesměl být připálený a nejčastěji se v domácnosti nacházel kotel vyhrazený jen na povidla. Pak se ovoce zhruba 24 hodin vařilo na mírném plameni. Ovoce se nesmělo zamíchat, jinak by se začalo připalovat a muselo by se míchat celých 24 hodin. Po těchto 24 hodinách (nebylo nutné vařit ovoce nepřetržitě, čas vaření se obvykle rozdělil do menších úseků) se vyvařila přebytečná voda a povidla se přelila do vypařeného hrnce, hrníčku či misky a překryla čistým jemným plátnem. Takto povidla vydržela na suchém místě i tři roky. 

Ve vesnicích fungovaly při mlýnech takzvané varny povidel. Šlo o velká topeniště s několika kotli, ve kterých byly veliké míchačky poháněné mlýnským kolem. Pak šlo vařit hodně povidel najednou a v jednom časovém úseku. Rodina si varnu mohla na určitou dobu pronajmout. Z ovoce se ale vařily i kaše. Dělaly se ze všech druhů ovoce a hojně se do nich přidávaly mandle, ořechy a rozinky. 

K velice populárním způsobům zpracování ovoce patřilo jeho kvašení. Jenže je tu otázka, zda jde opravdu o jeho uchování. Kvasily se všechny druhy ovoce a vyrábělo se z nich domácí víno a pálenky. Jistou pikantérií je, že největším producentem páleného alkoholu se staly kláštery, které měly dostatečné vybavení i znalosti pro výrobu destilátů.

První návrhy budoucího zámku Kačina vypracoval francouzský architekt Bernard Poyet, realizace se však dočkal teprve projekt saského královského architekta Christiana Friedricha Schurichta, přičemž do finální podoby výrazně zasahoval i sám investor. Samotná stavba probíhala v letech 1807 až 1824, neboť se práce z finančních důvodů protahovaly a některé části – například kaple – se vůbec nepodařilo dokončit. Plány přilehlého parku zhotovil ředitel vídeňské botanické zahrady Nicolaus Joseph von Jacquin.

Zámek sestává ze tří hlavních budov – obytné a reprezentační části, knihovny a divadla – které spojují půlkruhové kolonády zdobené mohutnými sloupy. Hlavní budova sloužila rodině, nacházely se zde také salony a taneční sál. V kolonádách samotných byly potom hostinské pokoje a část technického zázemí. V suterénu pak byly umístěny malé lázně s mramorovým bazénem. Kačina sloužila rodině až do druhé světové války, kdy byla kvůli dluhům posledního vlastníka Quida Thun-Hohenštejna v dražbě prodána Hitlerjugend. Po válce ji zkonfiskoval československý stát a od 50. let zde sídlí Národní zemědělské muzeum.

Chrám vědy 

Samostatně stojící budova knihovny představuje klenot sama o sobě. Tvoří ji obdélníková vstupní část se sloupořadím a velkorysá kruhová rotunda. V budově se kromě množství regálů s knihami – těch bylo v časech Jana Rudolfa Chotka v knihovně přes 7 000 – nacházely třeba také sbírky nerostů, astronomické přístroje a mohutná antická váza zobrazující pověst o založení Říma. V horní části objektu se potom nacházel byt knihovníka a archiváře. Symboly vědění na průčelích obsahují také odkazy na – v té době zakázané – svobodné zednáře.

Jednou z nejzásadnějších inspirací pro stavbu Kačiny se majiteli zámku Janu Rudolfu Chotkovi stala kavalírská cesta po Evropě. Roku 1769 vyrazil mladý aristokrat s doprovodem do Itálie, navštívil Milán, karneval ve Florencii a Velikonoce oslavil v Římě. Po cestě se k němu připojila řada dalších mladých šlechticů včetně budoucího císaře Josefa II. 

Z Itálie poté průvod zamířil do Francie, navštívil Lyon a roku 1770 se zúčastnil svatebního průvodu Marie Antoinetty. V Paříži se Chotek setkal s nejvýznamnějšími osvícenskými intelektuály své doby – baronem d´Holbach, botanikem Duhamelem du Monceau i encyklopedistou Denisem Diderotem. Na podzim roku 1770 se výprava přes Německo vrátila domů. Právě kavalírská cesta, na níž se seznámil s klasicistními zámky francouzských aristokratů i benátskými vilami, významně ovlivnila Chotkovy představy o požadované podobě rodového sídla.

Bůh Bes (řecky Bésos) je velice zajímavou postavou staroegyptského panteonu. Býval zobrazovaný jako trpaslík se zvířecími rysy, obvykle připomínajícími lva. Hrál roli ochránce, především v rizikových životních situacích, jako těhotenství, porod dítěte nebo i během spánku. Neměl oficiální kult. Byl to spíše domácí bůžek než vznešené božstvo. Od počátku 1. tisíciletí před naším letopočtem se stal jedním z nejpopulárnějších bohů prostých Egypťanů.

S Besem se pojí pozoruhodná archeologická záhada. Při vykopávkách se občas nacházejí džbánky, které představují Besovu hlavu. Problém je, že se nacházejí na velmi různých místech, takže je nebo alespoň doposud bylo velmi těžké zjistit, k čemu byly původně určeny.

Džbánky boha Besa

Egyptologové si s tím velmi dlouho lámali hlavu. Nebylo jasné, co tyto džbánky obsahovaly, ani jestli byly používány v běžném životě, při náboženských obřadech nebo při magických rituálech. Odpověď podle všeho přinesl nový výzkum, který vedl Davide Tanasi z Univerzity Jižní Floridy.

Tanasiho tým odebral vzorky z vnitřku džbánku a podrobili je nejrůznějším analytickým metodám. Výzkum byl úspěšný a vědci vůbec poprvé zjistili, co Besův džbánek naposledy obsahoval. Výsledky výzkumu dávného egyptského artefaktu přináší vědecký časopis Scientific Reports.

A co vlastně zkoumaný džbánek boha Besa obsahoval? Podle analýz šlo o koktejl psychedelických drog a alkoholu. Tato kombinace podle Tanasiho ukazuje na využití v magickém rituálu, inspirovaném egyptskou mytologií, zřejmě za účelem zajištění plodnosti. Magická směs byla ochucená medem, sezamovými semínky, piniovými oříšky, lékořicí a hrozny, díky kterým nápoj připomínal krev.

Je pátek 22. listopadu 1963, přesně 12:27. Tmavomodrý naleštěný Lincoln Continental s kódovým označením SS-100-X veze vzácnou posádku. Z jeho pohodlných sedaček rozdává na všechny strany úsměvy americký prezident John Fitzgerald Kennedy. Po boku mu sedí jako vždy skvěle upravená manželka Jackie. Jsme v Dallasu, ve státu Texas.

Kennedy si tohle místo jako počátek svého předvolební turné nevybral jen tak. Nejdříve chce promluvit k voličům, kteří mu při posledních volbách dvakrát nepřáli. A nejvíc jich najdete právě v Texasu. Atmosféra je i přesto skvělá. Davy mávají a nad hlavami spokojeného prezidentského páru zní oslavný jásot. „Vidíte? V Dallasu vás mají rádi,“ švitoří spokojeně manželka texaského guvernéra Johna Connallyho. Spanilá jízda nemá naspěch. Řidič musí kvůli ostré zatáčce zbrzdit limuzínu na pouhých 18 kilometrů v hodině a vjíždí do Elm Street…

Jedna rána nestačí 

Velká ručička nedalekých hodin ukazuje svisle dolů. 12:30. V setině sekundy prořízne vzduch svistot kulky. „Ne! Pane Bože! To ne!“ křičí Jackie a vrhá se k manželovi. Že tím riskuje i svůj život, ji ani na vteřinu nenapadne. Nevěřícně sleduje proud krve valící se z manželova krku. Vpředu bolestně sténá guvernér Connally. Ten bude mít více štěstí. Z vážných zranění se zotaví a žít bude až do roku 1993. 

Horor ale zdaleka nekončí. Osobní ochranka skenuje cvičeným pohledem okolí. Marně. Po útočníkovi není ani stopy. Přesto přiletí ještě dvě rány – ta poslední udělá z prezidentovy hlavy krvavené torzo. Zachránit prezidenta by v tu chvíli už nedokázal ani tým složený z nejlepších chirurgů světa. Amerika je v šoku. Zpráva obletí jako blesk celou planetu. Stále však chybí pachatel! Svých slov rychle litují Kennedyho přední odpůrci. Ještě před měsícem si odplivovali, že se prezident bratříčkuje s Rusy a koketuje s komunismem. Teď se bojí, aby na ně nepadl stín podezření. 

Vrah, co neuměl střílet 

„To je absurdní omyl!“ protestuje bývalý americký mariňák Lee Harvey Oswald, když je pár hodin po atentátu zatčen jako hlavní podezřelý. Toho z něj udělá narychlo sestavený vyšetřovací tým fungující pod vedením Earla Warrena. Do dějin atentátů se zapíše jako Warrenova komise. Její postup však bude více než sporný. Oswalda označí jako toho, kdo Johna F. Kennedyho odpravil puškou Carcano M91 z okna jednoho z nedalekých domů. Puška se skutečně najde. A jsou na ní dokonce i Oswaldovy otisky! Co na to údajný vrah?

„Je to celé nesmysl, vůbec nechápu, oč jim jde, zatkli mě jen kvůli tomu, že jsem nějakou dobu žil v Sovětském svazu. Chtějí mě obětovat jako beránka!“ brání se. Do karet mu hraje řada faktů. Otisky se sice na zbrani najdou, ale jen prstů – chybějí otisky líce. Puška Carcano M91 navíc nepatří k těm nejpřesnějším. A každý, kdo kdy u mariňáků s Oswaldem sloužil, potvrdí, že byl mizerný střelec. Dvojnásobný zásah prezidenta by tak byl nejlepší muškou jeho života. 

Pravdu se nedozvíte!

Celý atentát máme díky pohotovému filmaři Abrahamovi Zapruderovi natočen. Vraha ale v záznamu neuvidíme. Mnoho by mohl prozradit soudní proces s Oswaldem a jeho řádné výslechy. K těm ale vůbec nedošlo. Zdá se, že někomu velmi záleželo na tom, aby se údajný vrah nemohl bránit. 24. listopadu téhož roku je Oswald veden ozbrojenou eskortou k výslechu. Prodírají se chumlem novinářů, takže obtloustlého majitele dallaského nočního klubu, Jacka Rubyho, si nikdo ani nevšimne. Chyba. Muž podezřívaný z napojení na mafii vytahuje pistoli a přesným zásahem zbaví Oswalda života!

„Nechtěl jsem, aby se chudinka paní Kennedyová trápila při procesu s tím vrahounem,“ ospravedlňuje se Ruby. Na elektrickém křesle Ruby neskončí. Zachrání ho odvolání. Umírá ve vazbě, 3. ledna 1967 na rakovinu plic. Je to jen náhoda, že ho skolí tak vážná nemoc? Možná ne, vždyť jeho slova připomínají výsměch všem vyšetřovatelům i Americe: „Svět se pravdu nikdy nedozví.“ Nemýlí se. 

Vrahova svačinka? To těžko… 

Tři dny po atentátu se 220 zástupců zemí světa shromáždí na Národním hřbitově ve Virginii. Poslední sbohem přijedou Kennedymu dát dokonce i zástupci znepřáteleného Sovětského svazu. Do křesla prvního muže USA usedá viceprezident Lyndon B. Johnson. Totožnost vraha ale stále visí jako Damoklův meč ve vzduchu. „Věc je jasná, šlo o střelbu vyšinutého jedince,“ shrne závěry Warrenova komise a další námitky nepřipouští.

Tím však vyšetřování neskončí. Případ vezme do rukou Jim Garrison, státní návladní z New Orleansu. „Nedalo mi to spát. V případu bylo mnoho nejasností,“ vysvětlí médiím, proč se pustil do rozsáhlé studie. Nesrovnalostí skutečně najde celou řadu. Hned na začátku ho zarazí, proč má prezident kolem sebe při jízdě ve vozidle s otevřenou střechou tak směšný doprovod.

„I při menších akcích, než byla tato, mívá hlava státu početnější ochranku,“ osvětlil Garrison. Poté si posvítí na Oswalda a jeho časový harmonogram. Byl-li Lee skutečně vrahem, pak byste jen těžko hledali chladnokrevnějšího a rychlejšího člověka. Podle Garrisonova propočtu měl totiž maximálně dvě minuty na to, aby vystřelil smrtelnou ránu, seběhl po schodech ze čtvrtého patra budovy a pak si, jakoby nic, objednal v rychlém občerstvení v přízemí svačinu, se kterou ležérně zasedl za stůl! 

Mnoho otázek, málo odpovědí 

„Představte si to! Právě zastřelili Kennedyho!“ rozohní se najedený Lee v autobuse cestou ze skladiště, odkud střílel. Kam míří? Do kina! Tam bude také zatčen, aniž by kladl sebemenší odpor – až na nefalšované překvapení nad tím, proč je zatčen. To Garrisonovi stačí k tomu, aby pro něj Oswald přestal být podezřelý. Pokud by byl skutečně vinen, nesnažil by se ho Ruby odstranit dřív, než začne mluvit. Ale na druhou stranu – co dělal Oswald v místě, odkud se pravděpodobně střílelo, a jak by se otisky prstů dostaly na zbraň? Na to Garrison odpovědět nedokáže, ani nevylučuje, že se mohl Oswald v případu nějak „namočit“.

„Atentát mohl být spiknutím, za kterým stáli i vysocí úředníci,“ spekuluje Garrison. Ostatně, prezident Kennedy leží mnohým v žaludku kvůli nevydařené invazi v kubánské zátoce Sviní z roku 1961 nebo pro pacifistické postoje a časté kompromisy. Dalším zase nevoní prezidentovo pověstné sukničkářství či otevřená podpora protirasistického hnutí Martina Luthera Kinga. 

Vendeta Kuby nebo SSSR?

FBI nebo CIA. To jsou podle Garrisona šedé eminence celého útoku. Státní návladní nesouhlasí ani s teorií, že střílel jen jediný muž. „Na prezidenta nebylo vypáleno jen třikrát, ale minimálně šestkrát. Jde o jasnou křížovou palbu, Kennedy byl odstřelován z různých úhlů, aby se zvýšila šance zásahu,“ míní. V takovém případě se nešlo divit ochrance, že útočníky ihned neodhalila. V policejních spisech návladní dokonce objeví několik svědectví přihlížejících, kteří se dušují, že střelba byla slyšet i cítit z úplně jiného místa, a sice od nedaleké dřevěné palisády. Mohlo jít o pozici dalšího střelce?

Vraha (či více vrahů) ale nemusely vyslat jen tajné služby. Do zaměřovače se mohl dívat také člen některé z mafií – což by potvrzovala i rychlá likvidace Oswalda na mafii napojeným Jackem Rubym. Mnozí vidí za atentátem pro změnu Sovětský svaz, se kterým se přibližně mezi roky 1947 až 1991 Spojené státy popotahují v tzv. studené válce. A tím seznam podezřelých zdaleka nekončí. Ve hře je i režim Fidela Castra. Stačí připomenout rok 1962 a karibskou krizi, kdy se studená válka kvůli umístění sovětských raket na Kubu málem proměnila v pořádně horkou.

Image

Čtěte také

Stanislav Petrov: Muž, který před 35 lety zachránil svět před jadernou válkou

Československý stíhací pilot Josef František (1914–1940) zazářil v čase letecké bitvy o Británii doslova jako meteor. Během pouhých 28 zářijových dnů zvládl sestřelit 17 německých letadel jistě a jeden stroj pravděpodobně. Mimo jiné se v tomto období stal nejproduktivnějším pilotem polské 303. perutě RAF a také druhým nejúspěšnějším čs. stíhacím esem celé druhé světové války. Dokázal jej překonat pouze Karel Kuttelwascher, který ve Francii vybojoval roku 1940 dva jisté a jeden pravděpodobný sestřel a v rámci RAF v období 1941–1942 dalších 18 jistých a jeden pravděpodobný sestřel a pět poškození (všechny „britské“ úspěchy přitom vystřílel zbraněmi hurricanu).

Pod polskou vlajkou

Josef František pocházel z Dolních Otaslavic a po vyučení nastoupil do Školy leteckého dorostu v Prostějově. Po skončení výcviku začal v roce 1936 létat s dvoumístnými dvouplošníky Letov Š-328 v řadách Leteckého pluku 2 v Olomouci. V roce 1938 prošel stíhacím kursem a poté působil coby svobodník se stroji Avia B-534 u letky 40 náležící do Leteckého pluku 4 ve Kbelích. Již tehdy se projevoval jako mimořádný pilot, avšak se sklonem k riskování a porušování nařízení. 

Okupovanou vlast opustil v červnu 1939 a v září zasáhl do bojů jako pilot polského letectva spojovacími, průzkumnými a bitevními akcemi. Polskému letectvu zůstal věrný i ve Francii, kde procházel výcvikem, a také po ústupu do Velké Británie, kde se stal příslušníkem 303. perutě RAF.

Svůj bojový účet otevřel v nejobtížnějším období letecké bitvy o Británii 2. září 1940, když sestřelil Messerschmitt Bf 109. Do bojového hlášení o tom napsal: „Nad Doverem jsem spatřil dvojici Me 109 letící ve stejné výšce přede mnou. Zaútočil jsem na jeden z nich zepředu a zahájil jsem palbu ze 100 yardů. Me 109 se odklonil doleva a šel dolů. Pronásledoval jsem ho a zasáhl jej do trupu. On zatím pikoval směrem k Francii. Nepřítel byl pronásledován také nadporučíkem Hennebergem, který na něj rovněž střílel. Přiblížil jsem se a střílel znovu. Objevil se velký oblak černého kouře z jeho motoru a nepřátelský letoun havaroval asi 2–3 míle od moře.“ 

O den poději si František připsal další úspěch – svou oběť identifikoval jako He 113. Ve skutečnosti poslal do průlivu La Manche Bf 109 E-1 z 9./JG 51. Pátého září během jediné odpolední akce vybojoval svůj první dvojnásobný úspěch: připsal si sestřelení bombardéru Ju 88 a stíhačky Bf 109. Hned dalšího dne se stal stíhacím esem, když pokořil svého pátého protivníka. „Třistatrojka“ tentokrát musela projít skutečným očistcem. Z devíti hurricanů, které vzlétly v 8:40 z Northoltu, bylo během boje s Luftwaffe šest sestřeleno či těžce poškozeno a čtyři piloti utržili vážná zranění. František ovšem z boje vyšel dobře, připsal si jednu „stodevítku“ a po akci přistál s poškozeným hurricanem v Northoltu.

Veleúspěšný host

Ve své vítězné šňůře František pokračoval v průběhu celého září a 30. toho měsíce vybojoval svá poslední vzdušná vítězství, když v 16.50 nad Brooklands zaznamenal jeden jistý a jeden pravděpodobný sestřel Bf 109. Bojová činnost v průběhu letecké bitvy o Británii kladla na piloty vysoké nároky a důsledky enormního zatížení se podle spolubojovníků projevily rovněž u Josefa Františka. Během akcí postupně zesílil jeho sklon k určité nekázni – ve vzduchu začal opouštět sestavu perutě a samostatně vyhledával příležitost k boji. Tímto vyhraněným individualismem však ohrožoval své spolubojovníky (coby poddůstojník obvykle létal jako číslo v roji). Velitel perutě major Witold Urbanowicz by u Poláka takové chování pochopitelně netoleroval, vůči Františkovi však byl smířlivější. Československého pilota jmenoval „hostem squadrony“ s určitými výhodami. 

Josef František zahynul 8. října 1940 (den po svých 26. narozeninách), když v 9.40 za blíže nejasných okolností havaroval s hurricanem poblíž Suttonu na jižním předměstí Londýna. Při nárazu byl vymrštěn z kabiny stroje a zlomil si vaz. Za své bojové výkony obdržel Záslužnou leteckou medaili (DFM) a Sponu či polský Řád vojenské cti (Virtuti Militari) 5. stupně.

Ve světlech reflektorů

Archibald „Archie“ McKellar (1912–1940) spatřil světlo světa ve skotském Paisley a po dokončení vzdělání začal pracovat v Glasgowě v makléřské kanceláři. Následně se však vyučil štukatérství v rodinné firmě. První pilotní zkušenosti získal u Skotského leteckého klubu v Abbotsinch, a to proti vůli svého otce, před kterým musel letecké hodiny tajit. V roce 1936 začal ve volném čase létat u 602. perutě pomocného letectva (AAF). Mobilizován byl coby nadporučík v srpnu 1939 a válku tedy zahájil u 602. squadrony, v té době vyzbrojené Spitfiry Mk.I. 

První úspěch vybojoval již v úvodní fázi takzvané podivné války, když se 16. října z poloviny podílel na sestřelu He 111 (fakticky Ju 88 A z I./KG 30). Osmadvacátého října pětinou přispěl k sestřelení He 111 ze Stab/KG 26, který havaroval v Lammermuir Hill – jednalo se o první německý stroj, který se za druhé světové války zřítil na britském území. V červnu 1940 byl McKellar povýšen na hodnost kapitána a přešel k 605. peruti vyzbrojené hurricany, kde převzal velení B letky.

U 605. squadrony McKellar zasáhl do bitvy o Británii. Vynikl jako kvalitní velitel a těšil se pozornosti britského tisku, přičemž novináři měli tendenci přibarvovat jeho úspěchy. Věrohodnost McKellarova skóre dnes snižuje zřejmá tendence k problematickým mnohonásobným nárokům, kterou je ostatně možné pozorovat i u dalších pilotů Fighter Command. 

Luftwaffe představovala v létě a na podzim 1940 natolik dobrého protivníka, že získání několika sestřelů během jediného vzletu představovalo pro britské piloty mimořádně obtížnou záležitost. Bombardéry velmi dobře odolávaly palbě britských 7,7mm kulometů a na sestřelu většiny z nich se obvykle podílelo několik spojeneckých pilotů (kteří pochopitelně nárokovali vítězství právě pro sebe). Rovněž zaskočit a v rychlém sledu sestřelit několik Bf 109 E bylo kvůli vyspělé taktice Jagdwaffe a kvalitám německých stíhačů náročné a v čase letecké bitvy o Británii spíše výjimečné. 

McKellar v průběhu bitvy poprvé skóroval 15. srpna, kdy mu byly přiznány v boji s německým svazem tři pravděpodobné a jeden jistý sestřel He 111 (úspěchy jsou někdy vyhodnoceny v opačném gardu: tři jisté a jeden pravděpodobný sestřel). McKellarova peruť tehdy působila z letiště Drem v rámci 13. skupiny Fighter Commnd. Sedmého září se přemístila na jih, na letiště Croydon náležící do nejexponovanější 11. skupiny. 

Devátého září McKellar nárokoval během jediné akce sestřely tří He 111 jedinou 12sekundovou dávkou (exploze prvního zasaženého stroje přitom měla zničit v pořadí druhý nárokovaný heinkel) a jeden Bf 109. O dva dny později si připsal poloviční podíl na sestřelení He 111 a pravděpodobný sestřel dalšího bombardovacího heinkelu. Patnáctého září zničil v rámci jediné akce dva Bf 109 a při dalším letu přidal ještě Do 17 a vybojoval pravděpodobný sestřel He 111. Během noční akce hned po půlnoci (tedy již 16. září) zničil další heinkel. 

Sedmého října pak při dopolední akci poškodil jeden Bf 109, aby při druhém operačním letu téhož dne nárokoval sestřel hned čtyř Bf 109(!) a při závěrečné odpolední akci v 16.30 ohlásil zničení ještě páté „stodevítky“. Další německé stíhačky si na konto připsal také 20. a 26. října.

Posmrtné pocty

V polovině září 1940 obdržel za dosažené výsledky Záslužný letecký kříž a již během tohoto měsíce McKellar často vodil do boje celou 605. peruť namísto zdravotními problémy trpícího velitele majora Waltera Churchilla. Koncem září 1940 převzal velení 605. squadrony i fakticky a 2. října mu byla dočasně propůjčena hodnost majora. Vzápětí obdržel také Sponu ke svému DFC.

Archibald McKellar padl 1. listopadu 1940 během ranního střetnutí se „stodevítkami“ v oblasti Maidstone. Nejdříve jednu sestřelil a poté při souboji pilotům své jednotky zmizel z dohledu. Pravděpodobně jej zasáhl stíhač z JG 27 kapitán Helmut Lippert. Svědci ze země uvedli, že McKellarův hurricane kroužil kolem kentského Woodlands Manor v Addishamu. Pilot nejspíše hledal místo k nouzovému přistání, což bylo ovšem mimořádně obtížné, neboť na téměř každém poli tam Britové vybudovali překážky proti přistání nepřátelských kluzáků. Stíhačka udělala několik okruhů, poté se náhle převrátila na záda a zřítila se. Pilot mohl být zraněn a snad ztratil vědomí. Nalezli ho mrtvého ve vraku letadla. Udělení Řádu za vynikající službu (DSO) bylo zveřejněno v novinách až po jeho smrti dne 26. listopadu. Z rukou krále Jiřího VI. jej převzal pilotův otec.

Na jaře 1394 se příslušníci z řad vyšší šlechty, nespokojení se svým politickým postavením a funkcemi, zformovali v takzvanou panskou jednotu. Mezi její zakládající členy patřil například Jindřich III. z Rožmberka, Jindřich starší z Hradce, Vilém III. z Landštejna (všichni tři pocházeli z rozrodu mocných Vítkovců), Boreš z Rýzmburka či Jan z Michalovic a další. Celé opoziční hnutí navíc zaštítil bratranec českého krále, moravský markrabě Jošt. 

Zajetí krále 

Dne 8. května přikročila panská jednota k rozhodnému činu. Král Václav byl při návratu z hradu Žebrák překvapen panskými ozbrojenci v Králově Dvoře u Berouna, zajat a převezen do minoritského kláštera v Berouně, kde už jej čekal bratranec Jošt. Vladaři bylo vytčeno, že se řádně nestará o České království ani o Říši, že opomíjí politické nároky panstva a že ponižuje a napadá duchovenstvo. Opoziční šlechta se následně bez obtíží zmocnila Pražského hradu a panovníka uvěznila v Bílé věži. Pražská města se sice zprvu postavila na odpor, brzy ale uzavřela s vůdci jednoty příměří. 

Vlády v zemi se mezitím ujal markrabě Jošt. Na stranu Václava IV. se ale postavil jeho bratr, vévoda Jan Zhořelecký, který svolal vojsko a vytáhl na Prahu. Panskou jednotu překvapilo, kolik vlivných lidí zůstalo na straně panovníka, a proto vladaře raději tajně převezli. Po krátkých zastávkách na rožmberských sídlech v jižních Čechách nakonec skončil Václav na hradě Wildberg v Horních Rakousích. Zhořelecký vévoda mezitím s pomocí říšského kurfiřta Ruprechta II. a jeho syna Ruprechta III. zasáhl vojensky nejprve v Praze a následně i na jihu Čech. Koncem července pak obě strany uzavřely dohodu o ukončení konfliktu a 1. srpna se panovník ocitl konečně na svobodě. 

Nevyplacené peníze 

Koncem srpna se Václav znovu ujal vlády, musel však slíbit, že nepodnikne nic proti lidem, kteří ho zajali, a současně se zavázal, že provede požadované změny. To znamenalo, že členové panské jednoty postupně pronikali do královské rady a zemských úřadů. Panovník proto začal uzavírat celou řadu dohod se šlechtici, kteří se v minulých letech nezapojili do sporů. Ti mu skládali slib věrnosti spojený s různými individuálními závazky. Václav si tak chystal zázemí pro případný nový střet s panskou jednotou. Svou loajalitu odpřisáhl českému králi v červnu 1396 i Štěpán z Opočna, kterého Václav na oplátku jmenoval hejtmanem vratislavského knížectví. Jen těžko mohl tehdy opočenský feudál tušit, že svědomité plnění úkolů spojené s nově nabytou funkcí se mu stane za rok osudným. 

Opolská knížata dostala za služby svého předka Vladislava do zástavy východočeský královský hrad Potštejn. Ten však Václavovi navrátila a panovník jim na oplátku vystavil směnku na 8 000 kop grošů, která měla být splácená tak, že by knížata dostávala každý rok sumu 1 000 kop. Mezi ručitele patřilo i město Vratislav. Jelikož však peníze vypláceny nebyly, začala se opolská knížata hojit právě na měšťanech slezské metropole, kteří se nacházeli ze všech ručitelů nejblíže a zároveň slibovali možnost největšího zisku. „Představitelé města byli zatížení ležením, měšťané byli obstavováni a město bylo nuceno poskytnout opolským knížatům nucenou půjčku.“ Celý spor se dostal až ke králi, ten ale věřil svému podkomořímu Zikmundu Hulerovi, že peníze jsou odváděny včas, a nic v této věci nepodnikal.

Na stopě korupční aféře 

Nově jmenovaný vratislavský hejtman Štěpán z Opočna se podle všeho při prošetřování celé záležitosti dostal na stopu Hulerově zpronevěře a zároveň i rozsáhlého úplatkářství a uvědomil o tom své druhy v královské radě Purkarta Strnada z Janovic a Štěpána Podušku z Martinic. První z nich byl jako mistr královské komory vlastně jediným, kdo mohl provést náležité šetření k plnému odhalení Hulerovy nepoctivosti. Druhý jako hejtman v Kladsku a Ząbkowicích zodpovídal za dluh a další dva ručitele, kteří na sobě také pocítili důsledky jeho nesplácení. Všem třem členům královské rady se navíc záležitost mohla hodit k dalšímu politickém postupu. Proto se ihned pustili do pátrání ohledně Hulerovy defraudace peněz pro opolská knížata. Spolu s nimi se na vyšetřování podílel také velkopřevor české provincie johanitského řádu Markolt z Vrutice. 

Mezitím však došlo k majetkovým změnám v držbě hradu Potštejna a jeho novým majitelem se stal na přelomu let 1396–1397 Prokop Lucemburský, který byl společně se svým bratrem Joštem moravským markrabětem. Nový vlastník patrně o zpronevěře královského podkomořího leccos věděl a nabytím Potštejna se snažil svého stoupence, jemuž vděčil za mnohé, krýt. 

Musíme je umlčet! 

Vyšetřování rozsáhlé zpronevěry pochopitelně nezůstalo Hulerovi a Prokopovým přívržencům utajeno. V celé záležitosti přitom šlo doslova o hlavy. Pokud by se zpronevěra provalila, královský podkomoří by trestu smrti neunikl, a proto naléhal na markraběte, aby učinil něco na jeho záchranu. Moravský vládce si za dané konstelace určitě nepřál pád tak důležité osoby, jako byl Zikmund Huler, a rozhodl se královské rádce fyzicky odstranit. 

Sám si pochopitelně ruce špinit nechtěl, ale věděl, že vladařovi oblíbenci mají u dvora spoustu nepřátel i politických konkurentů, kteří se úkolu rádi zhostí. S plánem na odstranění panovníkových rádců Prokop nejspíše seznámil i svého bratrance, uherského krále Zikmunda (jako uherský král vládl 1387–1437), který s bratrem Václavem neměl nejlepší vztahy a rozhodně nebyl proti. Na Svatodušní neděli 10. června 1397 se Václav IV. rozhodl odjet z Prahy na hrad Křivoklát, kde se chtěl věnovat loveckým radovánkám a bujarým pitkám. Celý dvůr cestoval s ním a během cesty se plánovalo zasedání královské rady, čehož se rozhodli Zikmundovi a Prokopovi stoupenci využít pro svůj záměr. 

Krvavý plán 

Nocovalo se na Karlštejně. Druhý den se mělo konat chystané jednání rady. Václav IV. znechucený vidinou dalšího vleklého a nudného rokování se dal lehce přesvědčit, že jeho účast není nutná, a brzy ráno odjel do Berouna. I to byl záměr vrahů. Nikdo z nich nechtěl zabíjet v králově přítomnosti. Krátce po vladařově odjezdu se sešla královská rada, které předsedal nedávno jmenovaný nejvyšší hofmistr, kníže Jan II. Opavsko-Ratibořický. Na jednání nejprve vystoupil králův posel Bořivoj ze Svinař, jenž přednesl zprávu o průběhu frankfurtského sněmu. Po přečtení oznámení kníže Jan a páni Boreš z Rýzmburka, Bohuslav ze Švamberka a Jan z Michalovic vstali od stolu a odešli do vedlejší místnosti pod záminkou důvěrné porady o dalším postupu. Radili se však jen krátce, patrně o bezprostředním provedení celého činu. 

Poté k sobě povolali Štěpána z Opočna, Purkarta Strnada z Janovic, Štěpána Podušku z Martinic i Markotla z Vrutic. Sotva výše zmínění rádci vešli, obořil se na ně kníže Jan: „Vy, páni, jste ve dne v noci našemu panu králi radili, aby se o německé země nestaral, a chtěli jste ho zbavit německé říše!“ Vzápětí vytasil meč a zasadil Purkartovi tři bodné rány, jimiž ho na místě usmrtil. Jeho druhové se vrhli na ostatní. Štěpán z Opočna a Štěpán Poduška byli rovněž okamžitě mrtví. Pouze Markolt, těžce raněný do břicha, zůstal ležet na místě ještě živý. 

Doznání 

Vrahové následně nasedli na koně a spěchali do Berouna za Václavem IV. Tam před něj předstoupili a oznámili mu (pochopitelně v předem připraveném podání), že odpravili nebezpečné zrádce, kteří připravovali spiknutí. Král přijal zprávu o smrti svých předních a oblíbených rádců s naprostým klidem. Podobné, mnohdy nepochopitelné reakce byly u Václava celkem běžné. Na aktivnější reakci se vzmohl až v následujících dnech a místo plánované cesty na Křivoklát se vydal na Karlštejn prošetřit okolnosti celého činu. Vrahové ale počítali i s touto možností. Posloužil jim těžce zraněný převor Markolt z Vrutice, u něhož bylo jisté, že brzy zemře. Mordýři k němu povolali zpovědníka a přiměli Václava, aby tuto jeho zpověď vyslechl. Zpovědník vhodně volenými otázkami dosáhl toho, že převor se ke všemu přiznal, včetně úmyslu zabít krále. Ostatně od člověka, který v důsledku předsmrtných muk zřejmě ani nevěděl, co mluví, nebylo těžké podobné doznání získat. Panovník tomu „důkazu“ uvěřil. 

Přetrvávající neklid 

Dne 13. července pak vydal Václav písemné prohlášení, v němž tvrdil, že: „… Strnad, Štěpán Opočenský, Štěpán Poduška a Markolt, jednali s námi nevěrně a nevěrně nám sloužili proti své věrnosti a přísaze, jak se vůči nám zavázali, a potupili naši čest a chtěli nás zrádně o život připravit.“ 

Po vydání této listiny již nestálo vrahům nic v cestě. Jednomu z nich, Bohuslavovi ze Švamberka, udělil panovník úřad purkrabího pražského hradu a kníže Jan plně převzal úřad hejtmana v Kladsku a Ząbkowicích. Rozhodující vliv na dvoře pak získal markrabě Prokop a jeho stoupenci z řad panské jednoty. Situace v českém království se ale příliš nezměnila. Nadále přetrvával neklid a napětí mezi vysokým panstvem a panovníkem a zakrátko se znovu začaly objevovat úvahy o uvěznění krále…