Se šlechtou jako svébytnou sociální a politickou skupinou se v meziválečném Československu již nepočítalo. Od samého vzniku republiky čelila kritice skoro ze všech stran. Byl jí vytýkán nejen konzervatismus, sepětí s katolickou církví a neúčast v protihabsburském odboji za první světové války, ale i bi- či anacionálnost a nedostatečné hájení národních zájmů. 

Zemský princip národnosti 

„Nacionalizaci“ šlechty však principiálně odporovalo její kosmopolitní chápání světa, které se formovalo od poloviny 17. století. Přispívaly k tomu také sňatky, které ji spojovaly s evropskými rody, a služba Koruně spjatá s konstituováním habsburské monarchie. Proto je velice relativní mluvit o šlechtě „české“ a „německé“. Aristokratické pojetí národnosti se mnohdy odlišovalo od běžných představ a zakládalo se na takzvaném zemském principu. Spolurozhodoval původ rodu, rodinná tradice, věrnost vlastnímu králi, jazyk poddaných, ale též subjektivní národní sebeurčení každého jedince. 

Významným faktorem byla po řadu století udržovaná vazba mezi pánem a poddanými, později mezi majitelem panství a jeho zaměstnanci. S ní bylo spojeno také osvojené a zažité šlechtické chápání práv a povinností. Uvědomíme-li si tyto souvislosti, nepřekvapí nás v podmínkách zemí Koruny české, kde vedle sebe žili Češi a početné německé etnikum, že se šlechta jazykově i politicky orientovala dle národnosti obyvatel svého panství. 

Výjimkou ale byly rody, které měly svá sídla v obou jazykových oblastech. Rozdíly mezi nimi a rody obývajícími jazykově homogenní prostředí vysvětluje František Schwarzenberg (z orlické větve rodu) tvrzením, že „se šlechtické rodiny, vlastnící statky tu i tam, v českých i německých krajích, staraly předně o zájmy hospodářské, sociální a kulturní, kdežto rodiny, usazené v jednoznačně českém či německém kraji, přidávaly k tomu ještě hájení nacionálních a politických zájmů toho lidu, v jehož středu žily“. 

Česká a německá šlechta 

Odlišujeme-li šlechtu německou a českou, je třeba chápat, že nejde ani tak o etnické vymezení její národnosti, nýbrž o praktické přisvojení si jazyka obyvatelstva dané lokality, pochopení jeho kulturního světa a ztotožnění se s jeho hospodářskými, sociálními, ale i nacionálními a politickými zájmy, které odpovídají také zájmům samotné šlechty. Pak je možné označit bývalou, za časů Rakouska-Uherska ústavověrnou šlechtu coby německy a státoprávní jakožto česky cítící. 

Politické a současně nacionální rozdělení šlechty se zvýraznilo v době sílící nacistické agrese koncem třicátých let. Někteří její příslušníci, dříve smýšlející centralisticky a ústavověrně, se začali ztotožňovat s politickými cíli Henleinovy SdP, která nehledala řešení německé otázky v rámci Československa, nýbrž usilovala o jeho zničení. Pronacistická orientace byla jasná u Oldřicha Kinského, který působil v Londýně mezi Hitlerovými důvěrníky a tvrdil, že Československo „jakožto bolševickou stvůru je třeba rozdrtit“. Henleinovcům, respektive Hitlerovi nakloněná šlechta pomáhala působit prostřednictvím britské aristokracie na tamní veřejné mínění a politické kruhy. Obzvláště v tomto směru byl aktivní Max Egon von Hohenlohe-Langenburg, který se podílel na financování Henleinova hnutí. Na svém sídle na Červeném Hrádku hostil v srpnu 1938 osudnou misi lorda Runcimana. Mezi ním a henleinovci sehrál roli prostředníka. 

Vzrůstající mezinárodní napětí nalezlo patřičnou odezvu též u pročesky smýšlející šlechty. Už jmenovaný František Schwarzenberg spolu se svým nevlastním otcem Zdeňkem Radslavem Kinským (z Chlumce nad Cidlinou) udržoval styky s Runcimanovou misí, zprostředkovával její kontakty jednak s kruhy české šlechty, jednak občanské společnosti a pomáhal připravovat takzvané „české“ víkendy. Členové mise je tak na vlastní přání střídali s takzvanými „německými“ víkendy, aby nebyli vystaveni jednostranné prohenleinovské propagandě.

Deklarace věrnosti 

U příležitosti své promoce na půdě Právnické fakulty Karlovy univerzity 20. května 1938 pronesl 25letý Schwarzenberg pozoruhodnou řeč: „Dnes nejde již pouze o hájení práv jednotlivců a vyšších právních celků. Dnes jde o vzkříšení a udržení právního citu. Vždyť vidíme, že celé národy mlčí k zřejmému bezpráví (…) čím dále tím častěji je porušována stěžejní zásada všeho práva, zásada zachování smluv a věrnosti k danému slovu.“ 

Od anšlusu Rakouska uplynuly dva měsíce a Hitlerova pozornost se neodvratně soustřeďovala na rozbití Československa. Vědom si tohoto nebezpečí vzpomněl Schwarzenberg příkladu svého praděda Karla III., který za nedělitelnost a autonomii zemí českých byl připraven bojovat „až do těch hrdel a statků“, a přihlásil se k jeho odkazu: „Před několika lety jsem přísahal na prapor našeho pluku (…), že se zbraní v ruce budeme hájiti celistvost a samostatnost našeho státu. Všichni doufáme, že k této nutnosti nedojde, ač se jí nelekáme.“ 

Schwarzenbergův proslov symbolicky předznamenal krok, k němuž se odhodlaly šlechtické rody přimykající se k českému národu. Nechtěly nikoho nechat na pochybách, že by postrádal svou šlechtu, ačkoliv její vztah k první Československé republice byl do jisté míry problematický. Učinila jej ta část šlechty, která si z 19. století odnesla státoprávní postoje a během meziválečného dvacetiletí je ještě posílila. 17. září 1938 se na Pražský hrad dostavila dvanáctičlenná delegace tvořená zástupci starých rodů, které se považovaly za české, aby jménem svým, některých příbuzných i řady dalších rodů deklarovala věrnost zemi ve vrcholném stupni ohrožení. Stalo se tak ještě dvakrát (v lednu a říjnu 1939), přičemž poslední prohlášení šlechty bylo nejdůležitější v tom smyslu, že v něm byla vyjádřena věrnost přímo národu. 

Šlechta v odboji 

Právě v kritických momentech, jež vyžadovaly jasné rozhodnutí ve vztahu k národu a zemi, se naplno ukázalo smýšlení a orientace rodové šlechty českých zemí. Zhruba její jedna třetina ztotožnila své vlastenectví s českým přesvědčením. Bylo nadále zemské a státní, znamenalo ovšem, jak píše historik Zdeněk Kárník, přijetí československého státu za svůj. Období let 1918 až 1938/1939 pak bylo procesem formování novodobé české národní aristokracie. Jinými slovy, česká šlechta objevila svoji „identitu“, založenou na sounáležitosti s národem a na antitotalitních, myšleno protinacistických principech, a dala to deklarativně najevo. Okupanti tento čin pochopitelně nepřehlédli. Na mnohá panství uvalili nucenou správu, nejednoho šlechtice poslali za účast v odboji do koncentračního tábora.

Za své protinacistické postoje a odbojovou činnost se dostali do vězení bratři Antonín, František a Zdeněk Bořek-Dohalští, Humprecht a Rudolf Czerninové, František Kinský či František Schönborn. Zdeněk Bořek-Dohalský (popravený 7. února 1945 v Malé pevnosti v Terezíně, jeho bratr Antonín zahynul v září 1942 v Osvětimi) získával zprávy z okruhu státního prezidenta Emila Háchy a premiéra Aloise Eliáše pro československou exilovou vládu v Londýně. Spojení s Londýnem udržoval také Jindřich Kolowrat-Krakovský v rámci skupiny Parsifal. Podstatští zase podporovali partyzány. 

Květnového povstání v roce 1945 se na pražských barikádách účastnil František Schwarzenberg nebo zástupci z řad Lobkowiczů, na venkově pak v okolí Mirotic a Čimelic bojovali Karel Schwarzenberg s Norbertem Kinským. V československých vojenských jednotkách na Západě byl činný Eduard Lobkowicz, v londýnském exilu působil diplomat Max Lobkowicz a výčet tím zdaleka nekončí.

Žampiony neboli pečárky dvouvýtrusé (Agaricus bisporus), jsou oblíbené nejen v kuchyni, ale díky svým možným protinádorovým schopnostem i v tzv. tradiční medicíně. Až doposud ale nebyl úplně jasný mechanismus jejich protinádorového působení. Nová studie vědců z City of Hope, jedné z největších a nejmodernějších amerických organizací zabývajících se výzkumem a léčbou rakoviny, nyní odhalila, jak tato oblíbená houba působí na lidské zdraví.

Výzkum žampionů byl součástí širšího výzkumu medicínských vlastností potravin a jejich případného využití. Jak uvádí biochemik Shiuan Chen, kromě žampionů se odborníci City of Hope zajímají také o látky obsažené v semenech vinné révy, granátovém jablku, borůvkách nebo například plodech hřebíčkovce šabrejového (Syzygium cumini).

Slibné výsledky

Badatelé uspořádali sérii experimentů, v nichž sledovali imunitní odpovědi na konzumaci extraktu žampionů v preklinických testech myších modelů rakoviny prostaty a v klinických testech pacientů s rakovinou prostaty. V první fázi vědci podávali žampionový extrakt pacientům s recidivující rakovinou prostaty. U 13 z 36 účastníků studie léčba snížila hladinu prostatického specifického antigenu (PSA), aniž by ovlivnila hladinu testosteronu v krvi. PSA je bílkovina vytvářená rakovinnými i nenádorovými buňkami prostaty a její hladina se měří při screeningu rakoviny prostaty.

V druhé fázi vědci aplikovali žampionový extrakt myším, kterým pak po týdnu vpíchli buňky nádoru prostaty. Ukázalo se, že myši přežívaly delší dobu a nádor prostaty jim rostl pomaleji. Pokud myši s již rozvinutým nádorem prostaty užívaly denně dávku extraktu z žampionů, došlo u nich ke zmenšení nádorů a rovněž přežívaly delší dobu.

U lidských pacientů s rakovinou prostaty vědci po třech měsících léčby zaznamenali snížení počtu myeloidních supresorových buněk (MSDC), o kterých je známé, že negativně ovlivňují imunitní odpověď organismu během zánětů, infekcí, transplantací či nádorových a autoimunitních onemocnění. Kromě toho vědci zaznamenali také vyšší počet T-lymfocytů, které jsou odpovědné za buněčnou imunitu a v lidském těle zabíjejí cizorodé nebo nádorové buňky. Výsledky shrnuje studie publikovaná v odborném časopisu Clinical and Translational Medicine.

Erupce představují náhlé uvolnění obrovského množství energie z magnetických polí naší hvězdy. Zmíněné události se nejčastěji vyskytují v aktivních oblastech slunečních skvrn, kde jsou magnetická pole mimořádně silná a často velmi komplikovaná, takže obsahují značné množství energie. Při tzv. rekonexi, tedy přepojení magnetického pole se uvedená energie uvolňuje ve formě elektromagnetického záření, energetických částic a výronu plazmatu do meziplanetárního prostoru. 

Naproti tomu protuberance tvoří plazma dočasně uvězněné v silokřivkách magnetického pole ve sluneční atmosféře. Často je pozorujeme jako obrovská oblaka plynu, která se tyčí nad povrchem hvězdy. Mohou být i poměrně stabilní a udržet si tvar po mnoho desítek dní, než se rozplynou nebo spadnou zpět. Zjednodušeně řečeno: Zatímco v případě erupcí se jedná o výron energie, protuberance představují uvězněný materiál.

Prudký vichr žene vlny proti pobřeží. Jedna za druhou se valí na pláž a vyhazují na mokrý písek větve i celé stromy vyvrácené z kořenů daleko na africkém kontinentu. V koruně jednoho takového pralesního velikána uvízlého na písčině se choulí několik drobných tvorů se srstí promáčenou vodní tříští. Tak nějak si přírodovědci představují příchod předků dnešních lemurů do jejich „království“ na ostrově Madagaskar.

Příjezd na mořském dopravníku

K výše popisované plavbě došlo krátce poté, co Zemi postihlo masové vymírání, jež vyhubilo dinosaury. Větry a mořské proudy tehdy vytvořily mezi Afrikou a Madagaskarem mořskou „rychlodráhu“. Zvířata, která byla nešťastnou náhodou na africkém břehu smetena do moře s vegetací, měla reálnou šanci, že přežijí robinsonádu ve vlnách oceánu a doplují na Madagaskar. 

„Mořský dopravník“ z Afriky na Madagaskar se brzy změnou větrů a proudů výrazně přibrzdil. Jízda na něm trvala příliš dlouho a příliv dalších živočichů z Afriky ustal. Zatímco na africké pevnině vyklidili předci lemurů místo evolučně mnohem vyspělejším opicím a lidoopům, jejich madagaskarští příbuzní byli takové konkurence ušetřeni. Přežili až do dneška a v izolaci ostrova se vyvinuli v pestrou škálu druhů. 

Matriarchát proti krkavčím otcům

Ačkoli lemuři patří mezi primáty, od jiných zástupců této skupiny se během 65 milionů samostatné evoluce v madagaskarské izolaci v řadě znaků odlišili. Výjimečná je mezi primáty například dominance lemuřích samic nad samci. Zástupci obou pohlaví jsou v dospělosti zhruba stejně velcí a u některých druhů samice dokonce samce přerůstají. Záhadu lemuřího matriarchátu vysvětlují vědci například tím, že na matkách leží plná tíha péče o potomky.

Lemuří samci jsou krkavčí otcové a o mláďata se nestarají. Matka má díky tomu nad otcem navrch. Pokud se samec a samice střetnou v domácí rvačce, bojuje samice urputněji a vítězí, i když nemá nad samcem jasnou fyzickou převahu. Samici pomáhá motivace. Zatímco otec bojuje sám za sebe, matka se rve i za mláďata, a to jí dodává na síle.

Pach jako podpis

Lemuři se často pohybují v korunách stromů jednotlivě, zvláště když hledají potravu. V době odpočinku se ale sdružují v různě velkých skupinách. Většina jejich vzájemné komunikace nám zůstává utajena, protože se odehrává prostřednictvím pachů a vůní. Lemuři jsou vybaveni arzenálem pachových žláz a do okolí vylučují koktejly stovek různých molekul. Některé si nevyrábí lemur sám, ale dodávají mu je bakterie, jež zvíře hostí v dané části těla. 

Každý lemur má svou vlastní pachovou vizitku, kterou do okolí oznamuje věk, pohlaví, připravenost k námluvám, postavení ve skupině a řadu dalších „osobních údajů“. Například sifaka Coquerelův (Propithecus coquereli) vylučuje kůží v oblasti genitálií tmavě hnědou mazlavou látku, která obsahuje asi 250 různých pachových molekul. Sifakové otírají tento sekret o větve a značkují si tak svůj revír. Pachová značka je zároveň vizitkou předkládanou všem ostatním sifakům v okolí. 

Vůně místo příjmení

Pokud samec se samicí vytvoří pár, pak své individuální vůně navzájem přizpůsobí a navenek vystupují s podobnými pachovými vizitkami. Tak trochu to připomíná společné příjmení, které používají manželé. 

V první fázi námluv věnují sifakové hodně času vytvoření značek, které si pak navzájem očichávají. Zároveň očichávají jeden druhého a upravují si srst. Některé páry pak spolu žijí delší dobu bez toho, že by přivedly na svět potomky. Jiné se záhy po námluvách páří a samice zabřezne. Příslušníci „bezdětných“ párů se navzájem liší svými pachy víc než páry, které zplodily mláďata. K „unifikaci“ pachů dochází zřejmě při vzájemných tělesných kontaktech samce a samice. Zvířata si přitom vyměňují bakterie produkující pachové molekuly a jejich pachy se tak promíchají. 

Spáč s tlustým ocasem

Mezi lemury najdeme jedny z mála primátů, kteří upadají do stavu označovaného jako hibernace. Nejdéle je tento fenomén znám u makiho tlustoocasého (Cheirogaleus medius). Tento nevelký lemur tráví spánkem v hlubokých dutinách stromů celkem přes polovinu roku. Přečkává tak období sucha, kdy čelí nedostatku vody a potravy. Hibernující lemur přestává regulovat svou tělní teplotu a ta kopíruje teplotu okolního vzduchu.

Protože je na tropickém Madagaskaru celoročně teplo, neklesá tělní teplota lemurů tak hluboko, jako třeba u našich zimních spáčů krtka, netopýra nebo plcha. Lemuři většinou nevychladnou na méně než 20 °C. Maki žije během hibernace z energie tuků uložených do dlouhého ocasu. S touto energetickou rezervou velmi šetrně hospodaří. 

V roce 2013 byla popsána několikaměsíční hibernace u makiů druhů Cheirogaleus crossleyi a Cheirogaleus sibreei. Tento pozoruhodný fenomén tak může být mezi lemury rozšířenější, než jsme se ještě nedávno domnívali.

Tento obchodník se zbraněmi představoval na přelomu 19. a 20. století významného zákulisního hráče, který díky známostem na nejvyšších místech umně tahal za nitky, a byť setrvával v pozadí, měl velký vliv na vývoj první světové války. Šlo o Basila Zaharoffa (1849–1936). Dodával různé zbrojní systémy Britům, Američanům, Němcům, Rusům, Turkům, Řekům, Španělům i Japoncům, přičemž řadu kontraktů získal hlavně díky korupci a uplácení. Byl dravý, aktivní a jeho počínání nelze – jako tomu ostatně bývá u většiny oligarchů – v mnoha případech považovat za morálně čisté. A jeho jméno ve své době vzbuzovalo bázeň a úctu.

Podnikavý Řek

Původ Basila Zaharoffa je trochu složitější, a abychom se vyvarovali chybného zkreslení, popíšeme si jej důkladněji. Narodil se roku 1849 jako Vasilios Zacharov řeckým rodičům v obci Mugla ležící v jižní části maloasijského pobřeží. Původní příjmení rodiny, jež zpočátku žila v hlavním městě osmanské říše, bylo Zachariu. Avšak když roku 1821 začalo (v důsledku protitureckého povstání na Peloponésu) pronásledování řeckých obyvatel i na maloasijském poloostrově, otec rodiny rozhodl o útěku do Ruska. Tam si všichni změnili příjmení na slovansky znějící Zacharov. Když se později situace v Malé Asii uklidnila, rodina se vrátila domů. Tam pak přišel na svět Vasilios a otec se vrátil k obchodování s látkami.

Vasilios se zapsal na anglickou akademii, avšak protože se otci finančně příliš nedařilo, musel studia brzy ukončit a začít pracovat. Údajně působil v jedné nechvalně proslulé skupině hasičů, která nejprve požáry zakládala a po uhašení vymáhala na postižených odměnu. Začal také zúročovat své na škole nabyté jazykové schopnosti (hovořil dobře anglicky a francouzsky) a živil se jako průvodce cizinců a překladatel. 

Později začal pracovat ve strýcově podniku s látkami, kde se projevil jeho talent pro obchodování. Podařilo se mu živnost pozvednout a nakonec se stal i společníkem. Nicméně strýc posléze jejich dohodu zrušil a odmítl mu vyplácet přislíbené peníze. Vasilios se zařídil po svém – původně slíbenou část ze zisků si prostě vzal a uprchl s ní do Velké Británie, kde jej vzápětí na udání zatli pro zpronevěru. Několik měsíců strávil ve vazbě, ale nakonec byl na strýcovo dobrozdání propuštěn.

Roku 1876 odešel do Řecka, kde se usadil v Athénách. Díky znalosti jazyků, uhlazenému vystupování a příjemnému vzhledu se mu všude otevíraly dveře. Jedna z prvních osob, se kterými se tehdy mladý 27letý obchodník – jenž byl tehdy už znám jako Basil Zaharoff – seznámil, byl o 11 let starší diplomat a podnikatel Stefanos Skuludis. Přestože Zaharoffa předchozí aféra ohledně zpronevěry pronásledovala a mnozí se od něj odvraceli, tento muž zůstal jeho přítelem a podporovatelem. Byl to právě on, kdo jej seznámil se švédským zbraňovým konstruktérem Thorstenem Nordenfeltem. Tehdy začala jejich spolupráce – Zaharoff se stal zástupcem stejnojmenného švédského podniku pro Balkánský poloostrov.

Zbraně pro všechny

U této skandinávské firmy začala Zaharoffova strmá kariéra ve světě obchodování se zbraněmi. Talentovaný prodejce dokázal využít všech příležitostí, jež se mu nabízely, a přinášel tak do firmy nejen ohromné zisky, ale také navazoval důležité kontakty v nejvyšších patrech mocenských struktur. Náhoda tomu chtěla, že zrovna v té době – po Berlínském kongresu (1878) nastal příznivý čas pro prodej zbraní. 

Zaharoff se brzy nadchl pro kulomety firmy Maxim, ve kterých spatřoval budoucnost válčení, a tak vyjednal fúzi obou podniků, jež proběhla roku 1888. V nově vzniklém koncernu Maxim-Nordenfelt Guns and Ammunition Company, který se specializoval na produkci lehkého dělostřelectva, kulometů a munice, měl coby akcionář podíl i bankéř Nathan Rothschild.

Odbyt měl díky různým lokálním konfliktům – jako řecko-turecká válka (1897), japonsko-čínská (1894–1895) a různé střety evropských velmocí v Africe – na dlouhou dobu zajištěn. Kromě toho rok 1900 jako by se stal pro mnoho armád světa signálem k zahájení modernizace. Zaharoff nedělal žádné rozdíly – dodával zbraňové systémy úplně všem. Příkladem budiž obchodní sólokapr, kdy se mu podařilo prodat řeckému státu ponorku Nordenfelt I, a vzápětí se o této transakci jen tak mimochodem zmínil odvěkému řeckému nepříteli – Turecku, které pak zakoupilo hned dva tyto podmořské čluny. Stejně tak prodal další dva kusy Rusku, které je provozovalo ve svých jižních mořích. Ponechme stranou skutečnost, že se jednalo o poruchové a nestabilní stroje neschopné navigace pod vodou. Navíc pluly na parní pohon, a tak bylo na palubě strašné vedro kvůli naakumulované páře v zásobnících.

Nekalé praktiky

Zaharoff spatřoval v ponorkách velký potenciál a velmi se mu zamlouvaly pokrokové projekty španělského konstruktéra Isaaka Perala, jehož plavidla vykazovala lepší stabilitu i obecně lepší plavební a navigační vlastnosti. Protože však Španěl nabídku spolupráce vytrvale odmítal, Zaharoff podnikl vše pro to, aby jej zničil. Peralovi se vzápětí „náhodou“ staly čtyři sabotáže, a to dokonce i před španělským panovníkem. Díky korupci se protřelému obchodníkovi podařilo získat vliv ve španělských muničních továrnách a nakonec dokázal, že o nadějné a kvalitní projekty nadaného konstruktéra nebyl zájem. Nutno podotknout, že v oblasti zbraňového byznysu ve Španělsku si Zaharoff udržel velký vliv až do své smrti v roce 1936.

Roku 1897 se Nordenfelt s Maximem rozešli a Zaharoff se se svým původním zaměstnavatelem rozloučil také. Zůstal ve službách Maxima a vedle toho koupil část jeho akcií, takže už nebyl jen zaměstnancem, ale i spolupodílníkem. Zároveň v tom samém roce dojednal spolupráci s firmou Vickers, jež představovala nejstarší britskou strojírenskou firmu produkující rovněž zbraně. Právě pro ni dokázal díky znalostem ruského prostředí dojednat vybudování zbrojního komplexu v Caricynu a také získal kontrakty s osmanskou říší. Další významné zisky mu přinesla rusko-japonská válka, kdy opět prodával zbraně oběma bojujícím stranám.

Vtáhnout Řecko do války

Při vypuknutí první světové války byl už Zaharoff oligarchou moderního střihu – nebyl jen magnátem zbrojním, ale též mediálním a bankovním – v Řecku vlastnil tiskovou kancelář, ve Francii zase populární noviny Excelsior a banku L’Union Parisienne des Banques, jejíž obchody byly spojovány s těžkým průmyslem. Měl vždy k dispozici ohromné množství informací, neboť právě ty považoval za základ úspěchu. Vedle toho též založil domov pro vysloužilé námořníky a dal peníze na válečné vdovy, což mu získalo ohromnou popularitu mezi veřejností. Známé měl i v těch nejvyšších patrech – například se přátelil s britským premiérem Davidem Lloydem Georgem. Vedle toho měl též čtyři občanství – osmanské, řecké, francouzské, anglické – což mu dávalo poměrně široký prostor působnosti.

Těchto všech skutečností využíval, aby vtáhl (na začátku války neutrální) Řecko do konfliktu. Toto bylo definitivně potvrzeno až v roce 2005, kdy Londýn zveřejnil dokumenty z Foreign Office, jež se týkaly i první světové války. Právě zde se objevily informace, že Zaharoff působil jako agent, který měl ve službách Velké Británie dotlačit Řecko do tábora Dohody. Pro tento úkol měl k dispozici i peníze ze strany britského premiéra. Kupříkladu s 1,5 milionem liber, které obdržel prostřednictvím Barclay´s Bank, si měl koupit 45 řeckých poslanců. A stejně jako za balkánských válek i nyní podporoval helénské království finančními půjčkami i darovaným válečným materiálem. Zaharoff byl velkým podporovatelem významného prodohodového politika Eleftheria Venizela, který od zbraňového magnáta mimo jiné obdržel v roce 1916 pět milionů drachem.

Síť intrik a korupce

Neutrální Řecko, kterému vládl proněmecky orientovaný král Konstantinos, se nakonec v důsledku vývoje válečných událostí rozdělilo na dvě části, čímž nastal stav nazývaný jako národní rozkol (ethnikos dichasmos). Severní část s hlavním městem Soluní obsadila dohodová vojska, v důsledku čehož zde byla instalována vláda výše zmíněného liberála Venizela, jež v listopadu 1916 vyhlásila centrálním mocnostem válku a zahájila na svém území mobilizaci. Jih s Athénami zůstal v rukou krále Konstantina a udržoval nadále neutralitu. Sjednocení obou řeckých států proběhlo až na jaře 1917, kdy byl proněmecký král vyhnán a Venizelova vláda se rozšířila i do zbytku země.

Boje na takzvané soluňské (makedonské) frontě sice neprobíhaly s takovou intenzitou a lidskými ztrátami jako na západním či východním bojišti, ale přesto přispěly k vychýlení onoho pověstného jazýčku na vahách ve prospěch Dohody. K tomuto zavlečení neutrální země do války, které mnozí dodnes považují za nesmyslné, přispěla mimo jiné i ohromná síť intrik a korupce na vysokých místech, na čemž měl nezanedbatelný podíl i Basil Zaharoff. Právě tyto jeho aktivity mu vynesly ze strany britské vlády titul Sir a od Venizelova kabinetu obdržel vysoké vyznamenání Kříž Spasitele (Stavros tu Sotiros). 

Po konci první světové války Zaharoff podporoval Eleftheria Venizela v maloasijském tažení a měl financovat řecké výboje z let 1919–1922. Rovněž hrál důležitou roli v ospravedlňování řeckého postupu u západních mocností – mimo jiné i podplácením francouzského tisku, aby si tak získal tamní veřejné mínění.

V meziválečné době se začal angažovat i v obchodě s naftou, ve stavbě lodí a v kasinech. Díky tomu, že se osobně znal s knížetem Ludvíkem II. Monackým, dokázal odkoupit tamní krachující kasino, které opět učinil ziskovým. Zaharoff zemřel roku 1936 v Monte Carlu a až do své smrti se měl údajně angažovat v některých meziválečných konfliktech. 

„Bylo uvedeno venatio se lvy a levharty,“ zní nejstarší zmínka o zápasech v aréně, v nichž vystupovala zvířata. Tato stručná zpráva římského historika Livia (59 př. n. l. – 17 n. l.) se vztahuje k roku 186 př. n. l., kdy generál a politik Marcus Fulvius Nobilior uspořádal hry k oslavě svého řeckého tažení. 

Pro větší slávu 

Utkání divokých tvorů v amfiteátru se stala velmi populárními a jejich provedení se časem různilo – kromě soubojů s lidmi bojovala zvířata proti sobě nebo ukazovala naučené dovednosti podobné novodobým cirkusovým číslům. V aréně se s nimi utkal člověk zvaný bestiarius. Mohlo jít buď o odsouzence k smrti, nebo o dobrovolníka zápasícího pro zisk a slávu. Lovů na zvířata se obvykle účastnil trénovaný profesionál venator. Ani jednoho z účinkujících ale nelze označovat za gladiátora. Základní myšlenkou her venationes bylo ovládnutí nezkrocené přírody člověkem, což plně odpovídalo římské mentalitě, která chtěla vše podrobovat své vůli. 

Zvířecí zápolení mělo navíc nezanedbatelný politický a ekonomický význam. Přes značná rizika mohlo pořadateli přinést bohatství i oblibu, proto ty nejvěhlasnější boje pořádaly velké osobnosti římských dějin. Roku 58 př. n. l. zorganizoval Pompeiův podporovatel Marcus Aemilius Scaurus okázalé hry, jejichž součástí bylo i venatio. Publikum mohlo sledovat „podivuhodná a dříve neobyčejně vzácná zvířata“, jak o mnoho století později referoval historik Ammianus Marcellinus, vyprávějící o nilských krokodýlech a hroších. 

Scaurovy hry předčil samotný konzul Pompeius Magnus (106 až 48 př. n. l.) o tři roky později, když Římanům předvedl dva nejoblíbenější druhy zvířat – slony a lvy, jichž prý tehdy bojovalo šest set. Očitým svědkem Pompeiových her se stal Marcus Tullius Cicero, římský politik, řečník a filozof, který z krvavé podívané nebyl příliš nadšený: „Jaké potěšení může najít vzdělaný, kultivovaný muž v tom, když neuvěřitelně silné zvíře roztrhá na kusy docela bezbranného člověka nebo lovcův oštěp probodne nádherné zvíře? (…) Nic nového jsme neviděli.“ 

Zvířata jako popravčí 

V roce 46 př. n. l. byl Pompeius poražen Juliem Caesarem (100–44 př. n. l.) u Farsalu a vítěz hodlal uspořádat hry, které by předčily venationes jeho protivníka. Hlavním bodem se mělo stát utkání se lvy jako dokonalými symboly divokosti přírody. Během prvních čtyř dnů jich v aréně bylo zabito čtyři sta. Caesar představil také nové, dosud nevídané zvíře – takzvaného cameloparda, který „vypadá ve všech ohledech jako velbloud, až na nohy, které nemá všechny stejně dlouhé, zadní jsou kratší. Hned od zadku se postupně zvedá, takže působí dojmem, jako by lezl někam vysoko; (…) kůži má skrvnitou jako levhart“. Tak popisuje Cassius Dio (asi 165–235) žirafu, jež naplňovala touhu Římanů po novinkách a senzacích. Tento římský historik referoval též o hrách uspořádaných roku 80 u příležitosti dokončení největšího amfiteátru římského světa, dnes známého jako Koloseum.

Během venationes bylo do arény nasazeno na 9 000 zvířat ze všech koutů země, od slonů a tygrů po zubry či nosorožce. Neochočení tvorové byli v římských arénách také prostředníky výkonu rozsudku smrti – takzvaný damnatio ad bestias jedince odsuzoval k roztrhání zvířetem. Častým a oblíbeným katem býval medvěd, jakožto nejpopulárnější zabiják arény po kočkovitých šelmách. 

Popravy byly často inscenované jako dramatizace známých mytologických příběhů. Například za vlády císaře Domitiana ( 81–96) došlo k ukřižování známého lupiče Laureola v roli Prométhea, kterého místo orla klovajícího játra pokořil kaledonský medvěd, přivezený až z oblasti dnešního Skotska. Podobně byl roku 80 roztrhán odsouzenec v roli pěvce Orfea během velkých her císaře Tita ( 79–81).

Poloostrov Paracas a stejnojmenná přírodní rezervace se nacházejí asi dvě stě kilometrů jižně od peruánského hlavního města Limy, odkud lze jednoduše přicestovat meziměstským autobusem. Název Paracas přitom v místním jazyce znamená „písečný déšť“ a odkazuje na časté písečné bouře na tamním pobřeží.

Kladka či seismograf?

K nejznámějším lákadlům přírodní rezervace patří petroglyf známý pod názvem Candelabro. Zhruba 180 metrů vysoký a 60 centimetrů hluboký obrazec ve tvaru svícnu je vyrytý do severního svahu poloostrova a ve svých knihách jej proslavil záhadolog Erich von Däniken: Na základě neověřené informace, že španělští dobyvatelé objevili v prostředním rameni petroglyfu dlouhý provaz, spisovatel spekuloval, že se mohlo jednat o součást systému kladek k vytahování nákladů z lodí. Podle jiných představ údajné lano odkazovalo na gigantický seismograf, schopný zaznamenat otřesy země nejen v Peru, ale i ve zbytku planety. Nebo snad šlo o symbol navádějící mimozemšťany na přistávací dráhy na proslulé planině Nazca?

Pravda se hledá jen stěží. Předpokládaná doba vzniku obrazce kolem let 500–300 př. n. l. vychází z datace keramiky nalezené v okolí. Podle místních námořníků se však jedná o osm století starý symbol trojzubce inckého boha stvořitele Virakoči. Petroglyf je každopádně viditelný na vzdálenost téměř dvaceti kilometrů a usnadňuje orientaci všem lodím, které k poloostrovu Paracas připlouvají.

Město mrtvých

Jestliže obrazec rozeznatelný jen z moře či ze vzduchu rozjitří fantazii všech hledačů senzací a tajemna, pozůstatky kultury zvané Paracas ji rozbouří jako divoké vody omývající místní rozeklané pobřeží. Zmíněná kultura totiž nehostinný poloostrov využívala k pohřbívání svých zesnulých, a to zhruba od 7. století př. n. l. do roku 200. Nejprve se ostatky ukládaly do tzv. cavernas neboli hrobek ve tvaru láhve, zatímco pozdější hrobky označované jako necropolis připomínaly spíš podzemní města.

Mumifikovaná těla zabalená do vrstev látky a spočívající v poloze plodu dodnes vzbuzují řadu otázek. Mnohé lebky nesou stopy trepanace, tedy chirurgického zákroku, při němž se do lebeční kosti prorazí otvor. Nálezy ukazují, že dotyční přežili a podle dorůstajících kostí kráčeli po světě ještě mnoho dalších let. V oblasti se rovněž podařilo objevit množství protažených lebek, jež následně inspirovaly nejen tvůrce filmu „Indiana Jones a tajemství křišťálové lebky“ k výrobě ústředního artefaktu – ale také zástupy ufologů, kteří se snaží spojit kulturu Paracas s mimozemskými civilizacemi.

Tajuplné motivy

Spekulacím záhadologů nahrávají rovněž textilie halící zemřelé. Několik vrstev plášťů o rozměrech kolem 1,5 × 2,5 metru zdobí nádherně vyšívané motivy létajících figur s tak přesvědčivou geometrickou abstrakcí, že by mohly skutečně zpodobňovat případné mimozemské návštěvníky. Vedle nich se objevují i shluky symbolů a podle některých odborníků jde možná o neznámé písmo dávných civilizací. Stejné postavy se pak nacházejí na keramice odkryté v hrobech.

Vlastní názor si ostatně můžete udělat sami v Museo de Sitio Julio C. Tello, které ukázky pohřebních předmětů i další artefakty paracaské kultury vystavuje. Za pozornost však stojí rovněž samotná budova: Moderní dílo architektonického studia Barclay & Crousse, dokončené v roce 2016, souzní s okolní písečnou krajinou. Muzeum respektuje tamní klima systémem přirozené ventilace, chrání exponáty díky vhodně umístěným oknům, a prý je dokonce inspirováno samotnými textiliemi.

Mimozemská knihovna

Vraťme se však ještě na chvíli k mimozemšťanům. Když už spekulace nad skutečnými nálezy z regionu nestačily, vznikl v 60. letech minulého století jeden z největších archeologických podvrhů v dějinách. Snad poptávka po předkolumbovských artefaktech v té době zapříčinila, že se po záplavách na řece Ica začaly mezi sběrateli objevovat andezitové kameny, na nichž byly vyryty prapodivné věci – pravěké ryby a dinosauři, operace lebky i císařské řezy prováděné zvláštními bytostmi.

Odborníci je datovali pomocí tehdy dostupných metod, tedy radiokarbonovou analýzou organických zbytků z vrstev, v nichž se zhruba čtyřicet tisíc kamenů údajně našlo. Dospěli přitom k závěru, že vyobrazení pocházejí z éry dinosaurů. Zrodila se tak teorie, že jde o relikty po mimozemšťanech, kteří v dávné minulosti navštívili Zemi, geneticky vytvořili člověka a zase odletěli. Do kamenů údajně vyryli své tehdejší znalosti, načež je lidstvu zanechali jako prehistorickou knihovnu.

Vrtačka a smirek

Největší sběratel a propagátor popsané teorie, lékař Javier Cabrera, se díky záhadným kamenů proslavil i za hranicemi Peru. Fotily se s ním mnohé významné osobnosti, včetně španělské královny. Chcete-li tedy na vlastní oči spatřit největší sbírku kamenů údajně pocházejících z nedaleké dinosauří lokality Ocucaje, vydejte se do města Ica: Na tamním náměstí Plaza de Armas se nachází Museo Scientífico Javier Cabrera, přičemž syn dnes již zesnulého sběratele vám o nálezech rád povypráví a zavede vás i do skladu hned s několika tisíci domněle vzácných kusů.

Zkoumání pomocí mikroskopu každopádně ukázalo, že se na kamenech nacházejí zbytky smirkového papíru. Dokonce i pohled pouhýma očima naznačuje, že k výrobě posloužil nějaký moderní nástroj, snad zubní vrtačka. Nesrovnalosti vykazují také samotné obrazce: Některé například zpodobňují císařské řezy prováděné u dinosaurů, ačkoliv se jednalo o vejcorodé živočichy. Navíc kameny znázorňují jen druhy známé už v 60. letech 20. století. A především se největší tehdejší překupník „nálezů“ Basilio Uchuya u soudu přiznal, že je sám vyráběl.

Na ptačí ostrovy

Kromě archeologických památek a teorií o mimozemských civilizacích láká Paracas i na nádhernou přírodu. Na vlastní kůži tam můžete pocítit písečný déšť, vznikající v důsledku neutuchajícího větru v drsné krajině. Paracaské pobřeží lemuje nepochybně nejdivočejší moře, jaké jste kdy viděli. Obzvlášť úchvatné výhledy nabízejí pláže Supay, Yumaque či Roja, nicméně vzhledem k nevyzpytatelným proudům tam platí zákaz koupání. Na některých místech pak můžete dokonce narazit na zkameněliny prehistorického podmořského života.

Lodě z přístavu denně vozí turisty za pozorováním bohaté fauny na nedalekých ostrovech Ballestas či Isla Blanca. Skalnaté kusy souše poskytují útočiště stovkám lachtanů a několika párům tučňáků Humboldtových. Hnízdí tam řada druhů ptáků a mohou za bílé zabarvení ostrovů guánem, jež se v místě dlouhá léta těžilo (viz Ptačí poklad). Z paluby se dají pozorovat kolonie pelikánů, kormoránů, terejů či červenozobých rybáků inka, jak se překřikují a bojují o své místo na slunci.

Oáza mezi dunami

Milovníci adrenalinu se mohou nad svahy strmě padajícími do moře také proletět na paraglidu nebo si poloostrov projet v otevřené dvoumístné bugině. Půjčit si lze i jízdní kolo, ovšem cyklistika v neustálém protivětru není nijak příjemná.

Jen pár kilometrů za městem Ica se pak nachází oáza Huacachina ukrytá v písečné poušti, jediné svého druhu v Jižní Americe. Vesnička vyrostla kolem dnes již vysychajícího jezera a žije v ní asi jen stovka stálých obyvatel. Nabízí však hned několik restaurací a posezení u zelené vodní plochy, kde se dá spočinout se sklenkou pisca v ruce. Turisté s oblibou zdolávají na čtyřkolkách okolní působivě vysoké duny, a kdo chce na extravaganci ještě přidat, půjčí si na pár hodin prkno na sandboarding.

Pokud existuje metropole smogu, pak by to rozhodně mělo být indické Dillí. Podle průzkumů WHO a amerického institutu Health Effects Institute patří Dillí mezi města s vůbec nejhorším ovzduším na světě. Odborníci odhadují, že doslova vražedný smog v Dillí nenávratně ničí plíce asi 2,2 milionů dětí, které žijí v nejvíce zamořených oblastech.

Letošní rok není výjimkou. Z Nového Dillí opět přicházejí zprávy o smogu, který tentokrát přinejmenším padesátkrát překračuje doporučené denní limity Světové zdravotnické organizace (WHO). Dillí je dnes obří megapole s více než 21 miliony obyvatel, s čtyřikrát vyšší hustotou zalidnění než má například Praha. Mnozí z nich v podstatě nemají šanci před smogem uniknout.

Zima plná smogu

V oblasti Dillí dochází prakticky každou zimu k tomu, že chladnější teploty a pomaleji se pohybující masy vzduchu uvězní škodliviny přímo ve městě. Více či méně alarmující smogový stav obvykle trvá velmi dlouho, od poloviny října minimálně do ledna. Chudší lidé si v Dillí nemohou dovolit filtry na vzduch, ani nemohou zabezpečit proti smogu své domovy.

Jak uvádí společnost monitorující ovzduší IQAir, před týdnem dosáhly v některých částech Dillí měřené obsahy pevných prachových částic PM2,5 (částice menší než 2,5 μm) v ovzduší hodnot 806 mikrogramů na metr krychlový. To je více než 53násobek limitu doporučeného WHO. Přitom jde o částice, které pronikají do dolních cest dýchacích a mohou způsobovat zdravotní problémy.

Zdrojem tohoto smogu bývají farmáři, kteří spalují zbytky rostlin na polích, také továrny a doprava. Podle nedávné zprávy zveřejněné v New York Times, která je založená na vzorcích odebíraných po dobu pěti let z ovzduší a půdy, je podstatným producentem smogu i spalovna, ve které končí hory odpadků. V těchto vzorcích byly nalezeny alarmující hodnoty těžkých kovů, což je dalším velmi vážným zdravotním rizikem pro obyvatele Dillí.

„Poprvé se nám podařilo pořídit detailní snímek umírající hvězdy v galaxii mimo Mléčnou dráhu," říká Keiichi Ohnaka, astrofyzik z Universidad Andrés Bello v Chile. Hvězda WOH G64, která se nachází neuvěřitelných 160 000 světelných let od nás, byla zobrazena díky působivé ostrosti, kterou nabízí interferometr VLTI (Very Large Telescope Interferometer) na Evropské jižní observatoři (ESO). Nová pozorování ukazují hvězdu chrlící plyn a prach v poslední fázi před tím, než se stane supernovou.

„Objevili jsme kokon ve tvaru vejce, který těsně hvězdu obklopuje,“ říká Ohnaka, hlavní autor studie, která byla právě publikována v časopise Astronomy & Astrophysics. „Jsme nadšeni, protože to může souviset s drastickým vyvržením materiálu z umírající hvězdy před výbuchem supernovy.“

Umírající veleobr

Zatímco astronomové pořídili zhruba dva tucty detailních snímků hvězd v naší galaxii a odhalili jejich vlastnosti, nespočet dalších hvězd se nachází v jiných galaxiích, které jsou tak daleko, že jejich detailní pozorování bylo až doposud v podstatě nerealizovatelné. 

Nově vyfocená hvězda WOH G64 leží ve Velkém Magellanově mračnu, jedné z malých galaxií, které obíhají kolem Mléčné dráhy. Astronomové o této hvězdě vědí již desítky let a příhodně ji nazvali „hvězdným obrem“. Velikost tohoto červeného veleobra totiž předčí Slunce zhruba 2 000×.

Ohnak a jeho skupina se o tuto obrovskou hvězdu zajímali už dlouho. Již v letech 2005 a 2007 využili VLTI ESO v chilské poušti Atacama, aby zjistili více o vlastnostech hvězdy, a v následujících letech pokračovali v jejím studiu. Skutečný snímek hvězdy však stále unikal. S tím musela skupina počkat na vývoj jednoho z přístrojů druhé generace VLTI, GRAVITY. Poté, co porovnali své nové výsledky s předchozím pozorováním WOH G64, s překvapením zjistili, že hvězda za posledních deset let pohasla.

„Zjistili jsme, že tato hvězda v posledních 10 letech prochází výraznými změnami, což nám poskytuje vzácnou příležitost sledovat její život v reálném čase,“ říká Gerd Weigelt, profesor astronomie na Institutu Maxe Plancka pro radioastronomii v německém Bonnu a spoluautor studie. V závěrečné fázi svého života se červení veleobři, jako je WOH G64, zbavují vnějších vrstev plynu a prachu v procesu, který může trvat až tisíce let. „Tato hvězda je jednou z nejextrémnějších svého druhu a každá drastická změna ji může přiblížit k explozivnímu konci,“ dodává spoluautor Jacco van Loon, ředitel Keele Observatory na Keele University ve Velké Británii, který pozoruje WOH G64 od 90. let 20. století.

Astronomové se domnívají, že vyvržený materiál může být také příčinou ztmavnutí a neočekávaného tvaru prachového kokonu kolem hvězdy. Nový snímek ukazuje, že daný kokon je protáhlý, což vědce, kteří na základě předchozích pozorování a počítačových modelů očekávali jiný tvar, překvapilo. Domnívají se proto, že vejčitý tvar kokonu by mohl souviset buď s vyvrhováním materiálu hvězdou, nebo vlivem dosud neobjevené obíhající hvězdy.

S tím, jak hvězda slábne, je pořízení dalších detailních snímků stále obtížnější, a to i pro VLTI. Nicméně plánované vylepšení pozorovacích přístrojů dalekohledu, jako je budoucí GRAVITY+, slibují, že se to brzy změní. „Podobná následná pozorování pomocí přístrojů ESO budou důležitá pro pochopení toho, co se ve hvězdě děje,“ uzavírá astrofyzik Keiichi Ohnaka.