Základy dvora rakouských Habsburků položil krátce po svém nástupu na český a uherský královský trůn Ferdinand I. V lednu 1527 vydal dvorský řád, kterým upravil strukturu svého služebnictva a navíc vytvořil zcela nové instituce, které mu měly umožnit lépe a centrálně spravovat vznikající soustátí.

V praxi Ferdinand I. rozdělil svůj dvůr – jak dokládá zejména inovovaný dvorský řád z roku 1537 – na čtyři části a každé postavil do čela významného dvořana. Podle hierarchie se jednalo o nejvyššího hofmistra, nejvyššího komorníka, nejvyššího maršálka a nejvyššího štolmistra.

Muž s největším vlivem

V čele dvora a domácnosti stál nejvyšší hofmistr (Obersthofmeister), který řídil veškeré služebnictvo v císařských rezidencích, dohlížel na chod dvora, odpovídal za jeho výdaje a od dob Ferdinanda I. navíc většinou předsedal tajné radě. Za Leopolda I. v druhé polovině 17. století přímo dohlížel na sloužící v kuchyni, ve sklepech, na osazenstvo kaple, dvorskou kapelu a více než dvousethlavou gardu. Dohromady mu tehdy bylo svěřeno asi 400 osob, ostatní členové dvora pak podléhali dozoru zbylých tří nejvyšších hodnostářů. Nejvyšší hofmistr pravidelně patřil mezi důvěrníky císaře, měl k němu neomezený přístup, a i když nedisponoval přímým přístupem k penězům, býval považován za nejvlivnějšího muže císařského dvora. 

Správce panovníkova soukromí

Druhým v hierarchii dvorských hodností byl nejvyšší komorník (Oberstkämmerer). Jeho štáb nikdy nepatřil mezi největší – na konci 17. století čítal na dvoře Leopolda I. „jen“ 70 osob. Bez nich se však panovník neobešel, protože se starali přímo o jeho osobu. Německé slovo „Kammer“ totiž znamenalo komoru, čili soukromé místnosti včetně ložnice. Nejvyšší komorník tedy kontroloval přístup do privátních místností a strážil jejich zařízení.

Podléhali mu všichni, kdo se starali o panovníkovo tělo, oblečení a nerušený spánek včetně jeho osobních sluhů (komorníků). Patřili sem garderobiéři, krejčí, švec a pradleny, lékaři, lékárníci a lazebníci, topiči, hlídači, ale třeba i trpaslíci nebo malíři. Komorníků bylo původně málo, avšak v 17. století se jejich počet razantně zvýšil až na několik stovek. Proto všichni najednou u dvora nepobývali a nejvyšší komorník určoval, kdo bude mít které dva týdny fyzicky službu. Komorníky se stávali mladí šlechtici, kteří tak měli možnost seznámit se s panovníkem a zvyknout si na život u dvora. Nejvyšší komorník měl také pravomoc dohodnout s hostem termín audience u panovníka a dohlížel na císařské sbírky. 

Ochránce pořádku a „manažer“ přepravy

Na dodržování práva a pořádku u dvora dohlížel nejvyšší maršálek (Obersthofmarschall). Měl soudní a trestní pravomoc nejen nad dvořany, ale také nad všemi hosty a cizími diplomaty a zodpovídal za komunikaci s vyslanci. Do jeho kompetence navíc spadalo ubytování dvořanů, měl k dispozici soupis dvorských kvartýrů a rozhodoval na základě žádostí o jejich obsazení. Podléhal mu tedy dvorský ubytovací úřad a jeho personál v čele s dvorským ubytovatelem. Nejvyšší maršálek měl nejmenší štáb; na konci vlády Karla VI. mu bylo podřízeno maximálně 40 osob.

Osazenstvo stájí, jízdárny a kočároven podléhalo nejvyššímu štolmistrovi (Oberststallmeister). Jeho kompetence narůstaly v době, kdy se panovník vydal mimo svou rezidenci, protože to byl on, kdo zodpovídal za průběh cesty, její plánování a logistiku. Jednalo se o velmi prestižní funkci, neboť rozhodoval o nákupech ušlechtilých koní a luxusních kočárů, a měl tak na starosti reprezentativní vystupování panovníka na veřejnosti. Po nejvyšším hofmistrovi velel největšímu počtu dvořanů a služebníků. Na konci 17. století mu podléhalo asi 275 osob včetně dvou desítek pážat. V době úmrtí Karla VI. už tento štáb tvořilo skoro 500 lidí. 

Chronická traumatická encefalopatie (CTE) je progresivním onemocněním mozku, které je často důsledkem opakovaných ran do hlavy, utržených při kontaktních sportech, jako je třeba box, bojová umění (MMA) nebo americký fotbal. Sportovci s touto chorobou nejprve trpí potížemi s pamětí, změnami nálady, emoční nestabilitou a problematickým chováním či depresemi. V pozdějších fázích se CTE projevuje rozvojem demence, problémy s řečí a viděním, a také symptomy podobnými Parkinsonově chorobě. 

Abnormality mozku

Podle nového výzkumu odborníků Severoamerické radiologické společnosti (RSNA) se poškození mozku stejného typu jako u pacientů s encefalopatií CTE objevuje i u hráčů fotbalu, jako důsledek hraní hlavou. Michael Lipton z Kolumbijské univerzity v New Yorku a jeho kolegové to zjistili díky analýzám snímků mozku pořízených pomocí difuzní magnetické rezonance u celkem 352 hráčů amatérského fotbalu. Hráčům bylo 18 až 53 let a byli mezi nimi zastoupeni muži i ženy. Pro srovnání bylo do výzkumu zahrnuto i 77 sportovců, u nichž nedochází k nárazům do hlavy. Odborníci na snímcích u hráčů fotbalu identifikovali abnormality v bílé hmotě mozku, především v čelním laloku mozkové kůry, přičemž šlo o nálezy velmi podobné případům encefalopatie CTE.

Čelní lalok mozkové kůry je uložený v oblasti pod čelem. Shodou okolností jde o místo, které fotbalisté typicky používají k hlavičkování nebo zpracování míče hlavou. V čelním laloku mimo jiné sídlí kognitivní funkce, jako je systém pro rozhodování nebo paměť.

U většiny studovaných fotbalistů nikdy nedošlo k bezvědomí či podobným stavům, což ukazuje na kumulativní účinek, tedy postupné sčítání působení mnoha zásahů míčem. Následné analýzy potvrdily, že nalezené abnormality v mozku mají těsnou spojitost s horšími kognitivními schopnosti a sníženou schopností učit se. Jak je vidět, ani hlavičkování není zcela bez rizika.

Vědci dlouho uvažovali o mezihvězdných objektech, které se pohybují kosmickým prostorem, mimo planetární systémy, jen v čistě teoretické rovině. V říjnu 2017 se ale najednou objevil první známý mezihvězdný objekt ve Sluneční soustavě – planetka ʻOumuamua.

Když jsme v srpnu 2019 zaznamenali druhý mezihvězdný objekt, kometu 2I/Borisov, převládl názor, že mezihvězdné objekty se ve Sluneční soustavě vlastně objevují relativně často. Podle nynějších odhadů by to mohlo být až několik takových objektů ročně a celkem se může jednat až o tisíce objektů, pohybujících se před oběžnou dráhou Neptunu. Proto by bylo velmi zajímavé mít o nich co největší přehled a detekovat je co nejdříve, abychom je mohli důkladně prozkoumat.

Lov mezihvězdných objektů

Richard Cloete z astrofyzikálního ústavu Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics a jeho kolegové navrhují využít v tomto směru Observatoř Very Rubinové na chilské hoře El Peñón, která by se měla pustit do pozorování vesmíru již v příštím roce. Na rozdíl od mnoha dalších velkých teleskopů nepozoruje jeden konkrétní bod oblohy, ale plochu odpovídající několika úplňkům. Každou noc pořídí více než petabajt dat. Zajímavý projekt nedávno zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

Díky těmto rozsáhlým a velmi detailním snímkům oblohy bude možné v datech Observatoře Very Rubinové odhalit i velmi slabě zřetelná a pomalu se pohybující tělesa Sluneční soustavy. Tímto způsobem lze relativně jednoduše vystopovat i mezihvězdné objekty, pokud na ně ovšem astronomové narazí.

Má to ale malý háček. Objemy dat získaných Observatoří Very Rubinové budou naprosto enormní. Jakkoliv je zpracovat bude pro lidské astronomy nesmírně pracné a objevit v nich něco zajímavého by mohlo být spíše věcí šťastné náhody. Cloete a jeho spolupracovníci nicméně věří, že by nám s tím mohla pomoci umělá inteligence. Algoritmy strojového učení jsou výtečné na prohledávání ohromných objemů dat. S jejich podporou by se s objevy mezihvězdných objektů mohl brzy roztrhnout pytel.

Když se řekne „hradní strašidlo“, tak nás vedle raráška a bezhlavého rytíře automaticky napadne bílá paní. Alois Jirásek však tento přízrak nevnímal jen jako nějakého „bubáka“. Zjevení popisuje jako strážce rodu, který přichází s upozorněním či varováním. 

Přízrak podle Aloise Jiráska 

V jeho Starých pověstech se dočteme: „Některým rodům se zjevovala bílá paní. Tak Berkům z Dubé, pánům z Lipé, Svamberkům (Švamberkům, pozn. red.), zvláště pak pánům z Hradce a z Rožmberka. Vídali ji na Telči, na Bechyňském hradě, v Krumlově, v Hradeckém zámku i v Třeboňském. Kdykoliv se ukázala, mohli se v těch místech nadíti nějaké události, veselé nebo smutné. Buď se někdo narodil nebo zemřel, nebo svatby slaveny v tom rodě. A vždycky se jevila v bělostném obleku, paní vážná, urostlé postavy, majíc hlavu rouškou zavitu jako vdova. Jen když něco žalostného nastávalo, mívala prý na rukou černé rukavičky.“ 

Oproti zažité představě se přízrak objevoval klidně i přes poledne. Spisovatel navíc uvádí, že „paní vážná“ se někdy dokonce i smála: „Léta 1539 narodil se panu Joštovi z Rožmberka, tehdy těžkou nemocí navštívenému, na Krumlovském hradě nejmladší synáček Petr Vok. Ten pak byl posledním po meči svého starobylého rodu. Chlapečka ošetřovaly chůva a kojná, u nich byl neustále. Kromě těch však měl ještě jinou, pečlivou a laskavou opatrovnici. Zjevila se pokaždé v noci, kdy všechen Krumlovský hrad, mohutně strmící nad Vltavou, stichl, kdy všecko spalo i chůvy. Byla to bílá paní. Okna komnaty, v níž malý Petříček chován, byla zamčena, dvéře též, ani se nehnuly, ale bílé zjevení kde se vzalo, tu se vzalo, stanulo náhle prostřed jizby. A vyjasnilo se od něho v těch místech, jako by plná zář měsíce sem padala. Bílá paní stanula u kolébky zastřené lehkými nebesy na čtyřech sloupích, odhrnula záclony, sklonila se ku kolébce a hleděla na poslední ratolístku starého kmene Rožmberského. Kojná a chůva seděly opodál a spaly, ani se nehnuly. Pak když chlapeček zaplakal, vzala ho bílá paní, chovala ho, hýčkala, hladila, líbala ho i smála se na něj, až se utišil, až dítě tiše usnulo. Po té zmizela, jako když unikne, zhasne paprsek měsíce.“ 

Kde se legenda vzala 

Pověst o bílé paní kupodivu nevznikla u nás. Nejspíš přišla z německých zemí, kde se tradoval příběh o nešťastné Kunhutě. Té po hraběti Ottovi von Orlamünde zůstala dvouletá dceruška a tříletý syn. Mladá vdova se však vášnivě zamilovala do Albrechta Sličného a toužila po novém sňatku. Citu nepřál Albrechtův otec norimberský purkrabí Fridrich IV. ani jeho žena, což Albrecht vyjádřil obratem, že „lásce brání čtvero očí“. Kunhuta to pochopila tak, že sňatku překáží její děti, a tak je zavraždila. Očima jim vrazila do hlavy ostrou jehlici. Za to je odsouzena k věčnému trestu. 

Tato pověst se spojuje s rodem Hohenzollernů, s nimiž jsou dynasticky spřízněni jihočeští Rožmberkové, a tak se legenda dostala i na naše zámky. Bohuslavu Balbínovi pak vděčíme za to, že je bílá paní chybně ztotožňována s Perchtou z Rožmberka, která byla nešťastně vdaná za Jana V. z Lichtenštejna. Krutý manžel ji (ve spolku se svou matkou a sestrami) celý život trýznil. Pokoru prý našel až na smrtelné posteli, kdy se začal kát a žádat o prominutí. To mu však usoužená žena nedokázala dát. Za to ji proklel a nešťastnice je proto odsouzena k věčnému utrpení. 

Perchta z Rožmberka byla s bílou paní ztotožněna omylem. Její život však dokazuje, že týrání a zneužívání se nevyhnulo ani ženám z nejvyšších vrstev. Naši pozornost si zasluhuje i svérázná logika pověsti. Zatímco tyran v klidu spočinul v hrobě, ubohá oběť je odsouzena k věčnému utrpení. Žena totiž musela odpouštět a nedostatek odpuštění byl prostě neodpustitelný.

Loni v lednu objevil amatérský archeolog pomocí detektoru kovů poblíž Attleboroughu ve východoanglickém hrabství Norfolk zvláštní anglosaský šperk. Jde o neobvyklý přívěsek, který pochází z přelomu pátého a šestého století našeho letopočtu, tedy z doby, kdy se Britské ostrovy propadly do chaosu po zániku Římské říše.

Na tomto přívěsku je pozoruhodné, že napodobuje zlatou římskou minci solidus. Tento typ mince, který zavedl římský císař Konstantin ve čtvrtém století našeho letopočtu. Šperk je napodobeninou solidu raženého císařem Honoriem, který vládl Západořímské říši v letech 393 až 423 našeho letopočtu.

Pohanská imitace křesťanské mince

Jak uvádí numismatik Adrian Marsden z norfolské služby Identification and Recording Service, jde o opravdu neobvyklý případ. Anglosasové totiž byli v dané době pohanským etnikem, zatímco Římská říše v roce 380 našeho letopočtu přešla ke křesťanství. Pohanští Anglosasové tedy napodobili křesťanskou minci.

Kromě toho také byli negramotní. Na imitaci je to znát. Originální solidus nese nápis „RESTITVTOR REIPVBLICAE“ („Obnovitel republiky“). Na jeho imitaci je napsáno zkomoleně „STITVTOR EIPVBLICAE“, což nemá žádný význam. Jak ale podotýká Marsden, tyto překlepy Anglosasům pravděpodobně nijak zvlášť nevadily.

Mince podle odborníků neměla být věrnou imitací nebo falešným platidlem. Ve skutečnosti šlo zřejmě o šperk, který zřejmě do jisté míry vyjadřoval nostalgii po zaniklé Římské říši. Vznikl asi 100 až 200 let poté, co Římská říše vyklidila Británii. Anglosasové se v té době museli na každém kroku setkávat s jejími pozůstatky, které již opřádaly legendy, a možná se chtěli do jisté míry ztotožnit s dávnou mocí Říma.

Brity zastihl počátek bitvy o Atlantik do značné míry nepřipravené, a to mimo jiné kvůli mínění, že Němci dosud nedisponují dostatečným počtem adekvátně výkonných letounů a ponorek, jež by dokázaly vážně ohrozit lodní dopravu na oceánu. Ochranné prostředky nasazené ke střežení konvojů tak vůbec neodpovídaly skutečné situaci, což se brzy projevilo rostoucími ztrátami. Největší obavy sice vzbuzovaly ponorky, ale také dálkové Fw 200 si připsaly několik potopených a poškozených plavidel, a to i kvůli zcela nedostatečné protiletadlové obraně na britské straně. 

Nedostatečná ochrana 

Obchodní lodě zpočátku nenesly vůbec žádnou výzbroj a na válečných lodích Royal Navy se nalézala převážně 76,2mm děla a rovněž 40mm kanony, známé pod přezdívkou „pom-pom“. Ty nabízely vysokou kadenci, avšak pronásledovaly je časté poruchy. Velké zlepšení znamenaly nové 40mm kanony Bofors a 20mm kanony Oerlikon, jež se ukázaly jako skvělé nástroje pro obranu v malých výškách, což dosud zajišťovaly (většinou zcela nedostatečně) jen kulomety. 

Admiralita zahájila také instalaci protiletadlových zbraní na obchodní plavidla, jež dostaly jméno DEMS (Defensively Equipped Merchant Ships), a zabavila i civilní lodě, jež nechala vyzbrojit do podoby jménem AMC (Armed Merchant Cruisers). Tyto improvizace se ovšem vesměs projevily jako nepříliš efektivní a spíše odkláněly zdroje od důležitějších projektů. 

Zásadní pomoc poskytla instalace radiolokátorů na některé válečné lodě podílející se na doprovodu konvojů, avšak bylo stále více zřejmé, že obchodní plavidla potřebují i skutečné krytí ze vzduchu. Do jisté míry ho mohly poskytnout stroje od Velitelství pobřežního letectva RAF (Coastal Command), například Lockheed Hudson či létající čluny Short Sunderland a později také těžké stíhače Bristol Beaufighter. Zavádění těchto strojů a tvorba vhodné taktiky ale zabraly čas, jehož Britové neměli nazbyt, a tudíž se muselo rychle najít řešení, které by zajistilo konvojům alespoň nějakou stíhací ochranu.

Zrození eskortních nosičů

Na jaře 1941 tak přišlo něco, co působilo provizorním a takřka zoufalým způsobem, ale odpovídalo to situaci, v níž se Britové nacházeli. Na několik desítek nákladních plavidel se začaly montovat katapulty pro stíhačky Hawker Hurricane, které dodalo letectvo. Ve výsledku tak lodě zvané CAM (Catapult-Armed Merchantman) mohly vypustit letadla, v jejichž kabinách se nacházeli výhradně dobrovolníci, což souviselo s ohromným rizikem. Stíhačka sice dokázala vcelku snadno sestřelit či odehnat útočníka, jenže pilot pak musel vyskočit na padáku či nouzově přistát na hladině a doufat, že bude včas vyloven, neboť pro normální přistání na lodi chyběla vhodná paluba. Šlo však opravdu jenom o dočasné řešení do okamžiku, než přišel klíčový zlom v ochraně konvojů, a sice eskortní letadlové lodě. 

Námořnictvo nemělo dost velkých nosičů na to, aby je mohlo nasadit v této roli, nicméně urychleně začala konverze nákladních lodí na provizorní nosiče. Prvním se poněkud paradoxně stala loď německého původu Hannover, kterou Britové zajali v červnu 1940, a zhruba o rok později ji zařadili do služby v Royal Navy pod jménem Audacity. Poskytla sice prostor jen pro šestici stíhaček Grumman Martlet (jak Britové nazývali typ F4F Wildcat), jež se převážely na palubě, protože loď postrádala hangáry, jenže i tak šlo o zásadní změnu. 

Audacity se podílela na doprovodu čtyř konvojů a 21. prosince 1941 ji potopila ponorka U-751, jenže její stíhačky do té doby sestřelily snad až sedm Fw 200. Myšlenka eskortní letadlové lodě se tak ukázala jako správná odpověď, Britové upravovali a stavěli další a kromě toho si podobné nosiče objednali i v loděnicích v USA. Ty americké již dostaly také hangáry, díky kterým z nich mohlo působit až 20 stíhaček. Po vstupu USA do války se ochrany konvojů začaly přímo účastnit rovněž válečné lodě pod vlajkou s hvězdami a pruhy, což představovalo další obrovskou posilu. Bitva o Atlantik sice ještě zdaleka nebyla vyhrána, avšak nebezpečí ze strany německých námořních letounů se postupně podařilo velmi podstatně snížit. 

Proti kondorům

Bitva o Atlantik měla z obou bojujících stran do značné míry charakter improvizace, protože Britové ani Němci s takovým střetnutím ve skutečnosti příliš nepočítali. Zatímco Luftwaffe postrádalo vhodné letouny pro vyhledávání a ničení konvojů, královská plavidla zpočátku disponovala jenom slabou protivzdušnou obranou. 

Fw 200 C Condor tak nabízel zdánlivě vhodné řešení a podařilo se mu i dosáhnout určitých úspěchů, ale dlouhodobě se pro tuto úlohu příliš nehodil a rostoucí úroveň obrany na straně Spojenců naplno ukázala jeho nedostatky. Velkou výhodou na britské straně se stala schopnost efektivní spolupráce mezi Royal Navy a RAF, kdežto mezi Luftwaffe a Kriegsmarine existovaly dlouhodobé mocenské a prestižní spory, na nichž nesl hlavní vinu ješitný maršál Hermann Göring. Spolupráce německých letounů a ponorek tak fungovala jen vzácně. Na místo Fw 200 poté nastupoval daleko lepší Ju 290, avšak to už se na spojenecké straně zapojily do války nové eskortní letadlové lodě, jejichž stíhačky mohly zajistit konvojům spolehlivé vzdušné krytí. 

Nabízí se také provokativní otázka, zda by účinnější spolupráce německých ozbrojených složek a dřívější zavedení letounů Ju 290 mohlo vést k jinému průběhu bitvy o Atlantik. Nesporné ovšem je, že Britové v nejkritičtějším údobí vytvořili sice provizorní a možná podivně či zoufale působící, ale v praxi funkční způsoby, jak konvoje ochránit před útoky Hitlerových „kondorů“.

Se slovem epesní se častěji setkávala starší generace, ale občas ho můžeme zaslechnout dodnes. Má přitom pozitivní, pochvalný význam a odpovídá výrazům jako výborný, skvělý či znamenitý. Už na první pohled jde o slovo neslovanského původu, konkrétně o výpůjčku z němčiny, případně ovlivněnou jazykem jidiš. 

Pochází ze spojení epes rádes, které se vyvinulo z původního německého etwas rares. V němčině etwas znamená něco a rar(es) je vzácný, takže celá fráze značí doslova něco vzácného. Ze standardního německého etwas vzniklo argotické ebbes či eppes možná prostřednictvím jazyka jidiš. Podle některých výkladů k uvedené proměně došlo specificky v mluvě židovských obchodníků, kteří takto vychvalovali své zboží jako něco vzácného, exkluzivního a luxusního.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Astronom Burkhard Militzer z Kalifornské univerzity v Berkeley se v článku, publikovaném nedávno v odborném časopisu PNAS, pokusil rozklíčovat, proč data sondy Voyager 2 ukazují, že magnetická pole Uranu a Neptunu nejsou, na rozdíl od magnetických polí Země, Jupiteru nebo třeba Saturnu, dipolární. Magnetická pole dvou ledových obrů totiž vypadají ve srovnání s jinými planetami Sluneční soustavy velmi chaoticky.

Magnetické pole Země vzniká díky procesu zvanému geodynamický efekt, který probíhá v jejím jádru. V případě Uranu a Neptunu vzniká magnetické pole podle Burkharda Militzera jiným způsobem – v jejich plášti.

Olej a voda

Pláště obou ledových obrů jsou si podobné. Tvoří je stlačená voda v superkritickém stavu, což je termodynamický stav mezi kapalinou a plynem, který nastává při teplotě a tlaku vyšším, než jsou kritické hodnoty pro danou látku, metan a čpavek, přičemž tyto vrstvy jsou vzájemně oddělené podobně jako voda a olej. 

Počítačové simulace vytvořené na základě dat sondy Voyager 2 naznačují, že magnetické pole u obou planet vznikají díky konvekci v nejsvrchnější části pláště. Ta by podle Militzera mohla dosahovat do hloubky až 8 000 kilometrů s tlakem až 60 000krát vyšším, než je tlak na povrchu Země. Spodní části se na magnetickém poli nepodílejí vůbec, nebo jen ve velmi minimálním rozsahu. 

Ověřit pravdivost této teorie nebude v nejbližších letech zřejmě možné. Definitivní odpověď by totiž mohla přinést vesmírná mise, která by magnetická pole obou planet prozkoumala na místě. Žádný ze zvažovaných projektů ale v současné době není v dostatečně pokročilé fázi. 

Jako nejreálnější se v tuto chvíli jeví mise Uranus Orbiter and Probe, která patří mezi širší priority NASA. Podle aktuálních plánů by mohla do vesmíru zamířit v roce 2031 a k Uranu by dorazila v někdy okolo roku 2044. Pro Neptun byl navržen koncept Neptune Odyssey, který by mohl odstartovat ve stejném časovém okně, jeho schválení ale závisí na rozhodnutích NASA o prioritách financování.

Zhruba před 6 miliony let se objevila lidská linie, která vedla až k našemu druhu Homo sapiens. Celkově dnes známe přes 15 druhů, které hrály významnější či méně významnou roli ve vývoji člověka. Mezinárodnímu týmu odborníků se nyní vůbec poprvé povedlo nalézt důkazy o pobytu dvou různých druhů lidské linie ve stejnou dobu na stejném místě. 

Kevin Hatala z Chathamovy univerzity v Pittsburghu a jeho kolegové tyto důkazy objevili v blízkosti dnešního jezera Turkana v Keni. Výsledky jejich výzkumu právě zveřejnil vědecký časopis Science.

Dva druhy lidí na jednom místě

Badatelé při průzkumu lokality s fosilními nálezy narazili na dávné stopy druhů lidské linie, z nichž vyplynul velmi zajímavý příběh. Stopy říkají, že přibližně před 1,5 milionem let v těchto místech a prakticky ve stejnou dobu pátrali po potravě nejmladší australopitékové Paranthropus boisei a nám evolučně bližší lidé Homo erectus.

Není tím řečeno, že se museli setkávat tváří v tvář. Zdá se ale, že je to možné, nebo že o sobě alespoň věděli, protože stejně jako dnes, i tehdy po sobě lidé zanechávali stopy přítomnosti. Oba zmíněné druhy sice představují nejběžnější druhy lidské linie dotyčného období, i tak se ale jedná o výjimečný objev. Nic podobného se vědcům doposud nalézt nepodařilo.

Objevené stopy jasně ukazují, že různé druhy lidské linie sdílely stejný čas a prostor na břehu východoafrického jezera, kde se nejspíš vyhýbaly stejným predátorům a čelily podobným problémům v každodenním boji o přežití. Dnes takovou zkušenost nemáme, protože jsme jediným druhem této 6 milionů let staré linie, který na planetě zůstal.

Definovat inteligenci je velmi složité, což trefně vystihl už v roce 1927 Charles E. Spearman. Tento britský psycholog a výzkumník na poli myšlení konstatoval, že inteligence se stala pojmem, který má tak mnoho významů, že v konečném důsledku nemá žádný. Obecně se v psychologii takto označuje schopnost řešit logické problémy, plánovat jejich řešení a komplexně jim rozumět, abstraktně myslet, rychle se učit a používat závěry plynoucí z předchozí zkušenosti. Jde tedy o komplexní soubor kognitivních dovedností; zahrnuje jak obecnou inteligenci, tak i specifické intelektové schopnosti, jako jsou verbální, neverbální či numerické dovednosti.

Mezi různými typy inteligence odborníci rozlišují už od druhé poloviny 20. století. Americký psycholog Howard Gardner si jako jeden z prvních uvědomil, jak odlišné jednotlivé druhy inteligence jsou, jak na sebe vzájemně působí a jaký mají při správném rozvoji potenciál. Ve své teorii mnohočetných inteligencí rozlišuje mezi jazykovou, hudební, logicko-matematickou, prostorovou, pohybovou, interpersonální, intrapersonální a přírodovědnou inteligencí. Vedlo ho k tomu to, čeho si všímají rodiče i učitelé i dnes – v jedné oblasti děti vynikají, v další jsou průměrné a v některé mohou i zaostávat.

Kritici teorie ale namítají, že Gardner nerozšiřuje definici inteligence, spíše ji jako pojem používá tam, kde jiní lidé mluví o talentu nebo nadání. Navíc neexistuje vědecky ověřený postup, jak jednotlivé druhy inteligence u lidí spolehlivým způsobem měřit. To se však netýká široké veřejnosti dobře známého hodnocení inteligenčního kvocientu, tzv. IQ testů.

Je vyšší IQ skutečně výhra v životní loterii?

Výzkumy prováděné pomocí měření mozkové aktivity, konkrétně pomocí elektroencefalografie (EEG), ukazují, že jedinci s vyšším IQ mají menší mozkovou aktivitu při řešení problémů než osoby s nižším IQ. Je však důležité si uvědomit, že schopnost učení se není pouze dána našimi kognitivními schopnostmi, ale také dalšími faktory, jako je zdravotní stav, motivace, pozornost, stres, sociální prostředí, emocionální stav a další vnější podmínky. 

Otázka, zda vysoká inteligence ulehčuje, nebo naopak komplikuje život, je komplexní a závisí na mnoha faktorech. Výzkumy, jako ten provedený americkým psychologem Lewisem Termanem ve 20. letech minulého století, naznačují, že lidé s vysokým IQ mají často vyšší platy a dosahují profesního úspěchu. Nicméně zároveň se ukázalo, že mohou být náchylnější k problémům, mezi něž se počítá vyšší rozvodovost, alkoholismus a riziko sebevraždy, život v osamocení či deprese.

Příčiny a důsledky

Existuje několik možných vysvětlení. Jedním z nich je fakt, že nadprůměrně inteligentní jedinci na sebe mohou klást příliš vysoké nároky, u kterých je vyšší riziko selhání a následných problémů. Nadměrná přemýšlivost a schopnost analyzovat situace mohou vést k úzkostem a přecitlivělosti. Dalším faktorem může být jejich tendence rozvažovat všechny dostupné varianty při řešení problémů, což může vést k nerozhodnosti a zdánlivé pomalosti až paralýze. V dnešní době, kdy společnost klade důraz na rychlost, výkon a rozhodnost, může takový člověk působit negativně. A nemusí jít jen o dojem – velká míra pochybností o správném řešení může být u lidí s vysokým IQ často oprávněná. Keith Stanovich z Torontské univerzity, který se věnoval zkoumání racionality, zjistil, že pragmatická rozhodnutí nejsou na hodnotě IQ nijak závislá.

Existuje všeobecně rozšířená domněnka, že inteligentní lidé umějí lépe zvážit důsledky svých rozhodnutí. Ve skutečnosti to často neodpovídá realitě – lidé s vyšším IQ se nezřídka chovají iracionálně. Například téměř polovina členů kanadského klubu Mensa věří v paranormální jevy. Studie ekonoma Jaye Zagorského také prokázala, že lidé s IQ nad 140 mají dvojnásobnou „šanci“ překročit limit na svých kreditních kartách.

Vrozené mantinely

Většina odborníků souhlasí s tím, že genetické faktory hrají při určování inteligence významnou roli. Studie naznačují, že geny mohou mít vliv z více než 75 %. Je však nutné si uvědomit, že genetika je pouze jedním z mnoha faktorů, které nás ovlivňují.

Působení prostředí, včetně výchovy, vzdělání, sociálního prostředí a dalších životních podmínek, hraje také zásadní roli. Jakmile si příroda „vykolíkuje“ svůj prostor prostřednictvím genetického potenciálu, ke slovu se dostávají další životní podmínky, jež rozvoj inteligence a kognitivních schopností dále formují a ovlivňují.

Dětství a raná výchova jsou obzvláště důležité, protože v tomto období se utvářejí základní kognitivní dovednosti a schopnosti, které budou mít na celoživotní vývoj jedince vliv. Kvalita výchovy, podpora vzdělání a stimulace prostředí mohou inteligenci posílit a rozvíjet, zatímco nepříznivé podmínky dokážou naopak brzdit její rozvoj.

Podle výzkumů se zdá, že genetické faktory mají největší vliv na obecnou inteligenci, zatímco u slovní zásoby či prostorové orientace je tento podíl pouze poloviční. Paměť je geny ovlivněna dokonce ještě z menší části, asi z jedné třetiny.

Raketový vývoj

Největší rozvoj mozku člověk zažívá do pěti let, kdy se dítěti vyvíjí 50 % mozkových spojů. Při nástupu do školy dozraje do tří čtvrtin a kolem dvanáctého roku se plasticita mozku pomalu omezuje. Mezi dvanácti až šestnácti lety člověk z hlediska schopnosti nasávat nové informace údajně dosahuje vrcholu.

Na druhou stranu ale intelektuální výkon neovlivňuje pouze biologická „kapacita“ mozku, ale i získané zkušenosti a znalosti – pokud máme k dispozici větší zásobu informací týkající se nějakého problému, jsme schopni ho řešit efektivněji. Výzkum provedený na londýnské University College proto naznačuje, že v období dospívání se může výška IQ výrazně změnit (až o deset bodů) přestože samotný kvantitativní výkon mozku už neroste. „Výpočetní“ schopnosti mozku pak začínají od 22 let dokonce klesat.

Inteligence však není omezena pouze na ryzí výkon v podobě IQ, ale zahrnuje i jiné aspekty, jako je emoční inteligence (schopnost vcítit se do pocitů jiných lidí a přizpůsobit se jim) nebo sociální inteligence (schopnost efektivně interagovat s ostatními) a další.

Psychologové a sociologové se shodují, že pro úspěch v reálném světě je klíčová právě emoční inteligence (EQ). Daniel Goleman, známý americký psycholog, tvrdí, že za vším, co člověk dokáže, stojí 20 procent IQ a 80 procent EQ. To naznačuje, že schopnost porozumění a řízení vlastních emocí, efektivní komunikace s ostatními a budování zdravých mezilidských vztahů jsou stejně důležité – pokud ne důležitější – než čistá kognitivní schopnost měřená IQ.