Semaglutid, prodávaný pod názvy Ozempic nebo třeba Wegovy, je peptid se strukturou podobnou hormonu glukagonovému peptidu-1 (GLP-1). Používá se k léčbě diabetu 2. typu a obezity. Současně ale jde o látku s komplexním vlivem na lidský organismus, takže její užívání může přinášet různá překvapení. S jedním takovým nyní přichází rozsáhlá studie psychiatra a adiktologa Markku Lähteenvua z Východofinské univerzity, uveřejněná v odborném časopisu JAMA Psychiatry.

Nečekaný všelék

Lähteenvuo společně s kolegy zpracovali data více než 227 tisíc lidí ze švédského registru pacientů, kterým byl v letech 2006 až 2021 diagnostikován alkoholismus. 4 321 pacientů užívalo semaglutid a 2 509 podobnou látku liraglutid. Oba tyto přípravky napodobují hormon GLP-1 a omezují chuť k jídlu.

Analýzy dat ukázaly, že lidé, kteří užívali semaglutid a liraglutid, byli méně často hospitalizováni s problémy souvisejícími s alkoholismem, jako je intoxikace nebo delirium. Semaglutid toto riziko snižuje o 36 procent, liraglutid o 22 procent. Vědci vyzkoušeli ještě naltrexon, který se používá k léčbě závislostí. Pacienti užívající tento preparát, vykazovali ve srovnání s lidmi bez něj o 14 % nižší riziko hospitalizace.

Podle finského adiktologa je sice zatím předčasné tvrdit, že semaglutidl funguje při léčbě alkoholové závislosti, k tomu bude zapotřebí úzce zaměřená klinická studie. Výsledky výzkumu jsou ale podle něj natolik slibné, že lze předpokládat jejich potvrzení.

Přísloví jsou jako sudy s vínem – dáte do nich něco dobrého, co jste museli tvrdě vydřít a ono to pár věků zraje. Když je někdo za čas otevře, dopřeje si doušek, který ho postaví na nohy, nebo mu osvítí hlavu. Ovšem pokud to přežene, sváže mu lahodný mok nohy i jazyk. Protože s příslovími je to jako se vším v životě – dobrého pomálu. Jinak člověk taky může skončit jako legendární teta Kateřina z románu Saturnin. 

Z hloubi věků

Mezi lidovými moudrostmi se občas vyskytne perla tak trochu z jiného světa, která poeticky odkazuje k dávno minulým časům. „Mrtví příběhy nevypráví, ale v márnici se naučíš spousty věcí.“ Mrazí v zádech? A co teprve tohle: „V hrobce každého náčelníka je schovaný hrnec zlata, jenže ten hlídají kočky a víly.“ Že by to byla promluva do duší vykradačům hrobů? 

Pokud ano, je lepší se s takovými nezahazovat, protože se jeden z jejich vlivu tak lehce nevyvlékne: „Když spíš se psy, probudíš se s blechami.“ Na oslavování poctivosti mají Irové nekonečně mnoho rčení, což podobně jako u našince nejspíše znamená, že je jí třeba připomínat víc, než je zdrávo. Jak to ovšem bývá, mají taková přísloví sklon být spíše nudná. 

Lepší to je s těmi, které vybízejí k činnosti. „Nikdy nepooráš pole tím, že ho budeš obracet v hlavě,“ zní pádné rčení, které dobře doplňuje fakt, že „se nenaučíš plavat doma na zemi v kuchyni.“ 

Lidské vlastnosti jsou vůbec oblíbené téma. „Nikdo ještě nerozdělal oheň, aniž by se dva u toho nepohádali,“ praví přísloví s mimořádným vhledem, o jehož pravdivosti svědčí celé irské dějiny. 

Všechna manželství jsou šťastná

Sladkost manželského života samozřejmě příslovím uniknout nemohla. Takže „Jestli chceš ocenění, umři. Jestli chceš obviňování, ožeň se.“ Na mladickou pomatenost smyslů zase funguje jako studená sprcha rčení, že „Krása vodu v konvi neuvaří.“ Na opačném konci spektra je zase ironické: „Všechna manželství jsou šťastná - jen společné snídaně můžou za všechny trable.“ K dobrému životu je ale potřeba víc, než jen nadhled ve vztahu. K poklidu vybízí například: „Čas a trpělivost dovedly šneky do Jeruzaléma,“ nebo všeříkající „Bůh je dobrý, ale nikdy netancuj v malé loďce.“

A když už všechno selže, ještě pořád je po ruce flaška dobré irské whisky. Protože „Je to první kapka, která tě zničí, takže ta poslední už nemůže víc uškodit.“ Což dobře souzní s tím, že „Když už se chceš utopit, nač se mučit v mělké vodě.“ 

Plukovník Vilhelm Madsen (1844–1917) se významně zapsal do historie dánské armády a krátce sloužil i jako ministr války, ovšem určitě nejvíce se proslavil coby konstruktér zbraní. Jeho jméno nesl komerčně velmi úspěšný kulomet, na který pak navázal automatický kanon založený na podobném funkčním principu. Původně vznikl zejména pro ničení tanků, ale osvědčil se též jako protiletadlová zbraň. Mimo Skandinávii ovšem zůstává relativně málo známým typem, jelikož mezi jeho uživatele vesměs nepatřily armády velmocí.

Konstruktérovo dědictví

Za života plukovníka Madsena vznikly pouze kulomety s jeho mechanismem, avšak po první světové válce začaly i práce na kanonu, ačkoli dánská armáda jej přijala do služby až v roce 1938. Obdobně jako kulomet sázel na pohon krátkým zákluzem hlavně, o jejíž ochlazování se staral vzduch, který procházel perforovaným pláštěm. Vzhledem k parametrům šlo o poměrně lehkou zbraň, takže potřebovala účinný systém tlumení zpětného rázu v podobě hydraulického nárazníku. K zásobování kanonu municí ze začátku sloužily bubnové zásobníky na 10 nebo 15 ran, k nimž pak přibyl ještě zásobník na 60 nábojů. 

To souviselo s rozšířením předpokládané role zbraně, jež v dánské armádě dostala oficiální označení „20 mm maskinkanon M/38“. Původně byl sice „Madsen“ zkonstruován k ničení tanků, neboť jeho ráže se proti většině tehdejších obrněných vozidel jevila jako dostatečná, avšak již v době zavádění do výzbroje bylo evidentní, že proti pancéřování nových tanků neuspěje. Naštěstí se však dal efektivně využít coby protiletadlový prostředek, a proto vznikl i zmíněný 60ranný zásobník.

Dlouhý seznam zákazníků

S tím souvisel i fakt, že továrna DISA (Dansk Industri Syndikat), která sídlila ve městě Hedev poblíž Kodaně a zajišťovala sériovou produkci, dodávala i několik typů lafet. Ta nejlehčí byla koncipována jako dvojnožka a mohla se převážet na motocyklu. Zrodily se také dvě dvoukolové lafety, starší s omezeným náměrem určená k protitankovému boji a novější víceúčelová, jež se díky většímu rozsahu náměru dala použít pro palbu na pozemní i vzdušné cíle. Třetí verze pak měla podobu pevného podstavce a sloužila k instalaci do pevností či na paluby lodí.

Spektrum lafet podpořilo vývozní úspěchy kanonu – domácí armáda objednala 158 kusů, za hranice ale zamířily ještě daleko větší počty. Mezi významné zákazníky patřilo například Švédsko (které tyto kanony užívalo i v tancích), Finsko či Španělsko a též několik zemí Asie a Jižní Ameriky. Kanony Madsen se v dubnu 1940 zapojily do obrany Dánska proti nacistické invazi a připsaly si okolo desítky vyřazených německých tančíků a obrněných transportérů. Dobře si vedly také na čínském bojišti proti slabě pancéřovaným japonským tankům a ve výzbroji některých zemí zůstaly ještě řadu let po konci druhé světové války. 

Kromě osmičky planet ve Sluneční soustavě známe také více než pět tisíc planet nacházejících se za jejími hranicemi. Drtivá většina těchto exoplanet spadá do kategorie super-zemí, mini-neptunů a horkých jupiterů. Jen tři exoplanety – LTT-9779 b, TOI-849 b a TOI-332 b, astronomové řadí do kategorie horkých a ultrahorkých neptunů.

Jak už napovídá jejich označení, horké a ultrahorké neptuny jsou planety přibližně stejně velké jako Neptun, na rozdíl od něj se ale nacházejí v těsné blízkosti mateřské hvězdy. Například LTT 9779b obkrouží svou hvězdu za pouhých 19 hodin, takže rok je na ní kratší než jeden den na Zemi.

Čtvrtý do party

Vzácná sbírka se nyní rozšiřuje o čtvrtý kousek – ve vzdálenosti 979 světelných let od nás objevil čtvrtý horký neptun vesmírný teleskop TESS. Exoplaneta TOI-3261 b se nachází velmi blízko své mateřské hvězdě – od oranžového obra třídy K ji dělí dvacetkrát menší vzdálenost než Merkur a Slunce a jeden rok na ní trvá pouhých 21 hodin. Pozorování satelitu TESS potvrdily pozemní dalekohledy v Austrálii, Chile a Jihoafrické republice.

Proces vzniku horkých neptunů zůstává zatím nejasný, vědci ale nejčastěji pracují se dvěma scénáři – podle prvního by mohlo jít o planety s původní velikostí Jupiteru, které postupem času přišly o podstatnou část své hmotnosti. Ostatně i TOI-3261 b má podle vědců zhruba dvojnásobnou hustotu než Neptun, což naznačuje, že exoplaneta již mohla přijít o lehčí části své atmosféry. Druhý scénář předpokládá, že jde o objekty, které se mohly zformovat ve výrazně větší vzdálenosti od své mateřské hvězdy a na svou současnou oběžnou dráhu se přesunuly později.

Více informací o povaze těchto zvláštních exoplanet by mohl přinést budoucí výzkum. Na LTT-9779 i nově objevenou TOI-3261 b se má v blízké budoucnosti zaměřit Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Jeho pozorování by mohlo přinést odpovědi nejen na otázky složení atmosfér horkých neptunů ale možná i tajemství jejich vzniku.

Období před pěti tisíci let bylo skutečně přelomové. Ve třech oblastech a nezávisle na sobě dostalo lidské hemžení nečekaný řád a do té doby spíš chaotické kmenové organizace začaly formovat stabilní státy se vším, co k nim patří – s vládnoucí vrstvou, byrokracií, a především s městy. Přerod obyčejných vesnic v důkladně naplánovaná a centrálně řízená sídla, v nichž má každý vlastní roli a povinnosti, znamenala po zemědělství a zpracování kovu největší krok k civilizaci. A zatímco se školáci v Evropě učí o starověkém Egyptě a jeho faraonech nebo o mocných státech Mezopotámie a Chammurapiho zákonech, ohromná civilizace v údolí Indu zůstává v jejich stínu. A to navzdory faktu, že je v mnohém předčila.

Harrapská kultura, pojmenovaná podle naleziště v pákistánském Paňdžábu, byla ohromná. Na vrcholu rozkvětu mezi léty 2600 a 1900 př. n. l. mohlo tamní města podle odhadů obývat i přes milion lidí. A na rozdíl od Egypta a Mezopotámie, kde se města či městské státy koncentrovaly jen v bezprostředním okolí Nilu, respektive Eufratu a Tigridu, si harrapská civilizace užívala pohostinnosti rozlehlého údolí Indu, který prostřednictvím několika horních toků přivádí do nížin vodu z Himálaje a Hindúkuše. Řeka je místy široká až dva kilometry a její roční průtok dvojnásobně překonává Nil. Kdysi tak umožnila rozkvět výjimečné civilizace v oblasti dnešního Paňdžábu a Sindhu, na ploše snad až milionu kilometrů čtverečních.

Přísné plánování

Největší z měst harrapské civilizace – tedy alespoň nejrozlehlejší, jaké se dosud podařilo objevit – představovalo Mohendžodaro, kde mohlo na vrcholu slávy žít mezi 40 a 60 tisíci lidí. Jeho jméno znamená v dnešní sindhštině „kopec mrtvých“, ale rozhodně nejde o název, kterým by svůj domov označovali jeho dávní obyvatelé. Indičtí experti na mrtvé jazyky spekulují, že skutečné pojmenování mohlo znít Kukkutarma neboli „kohoutí město“, protože se tam při vykopávkách našlo několik pečetí právě s vyobrazením uvedeného ptáka. Nicméně podle zmíněné logiky by mohli lingvisté v budoucnosti za název zaniklého Brna považovat Krokodýlov, takže pravdu už asi nikdy nezjistíme… 

Na první pohled je patrné velmi „moderní“ rozvržení sídla, nad nímž se pozastavili už první britští a indičtí archeologové, kteří tam pracovali od roku 1922. Ulice, veřejné i soukromé domy – všechno je naplánované na pravidelném půdorysu mřížky. Hlavní ulice prochází městem od severu k jihu a na východ i na západ z ní vybíhají užší postranní uličky. Zbytky dochovaných schodišť naznačují, že alespoň některé domy měly více poschodí, a celé město pravděpodobně sestávalo nejméně z dvoupatrových budov.

Citadela v srdci

Jedna část Mohendžodara s výstavními stavbami spočívala na vyvýšené dvanáctimetrové platformě a archeologové ji označili jako „Citadelu“. Nacházely se tam lázně, velké sněmovní sály i obytný blok možná až pro pět tisíc lidí. Vyvýšená pozice popsaného srdce města nejspíš nebyla jen symbolická, ale zřejmě se jednalo o ochranu proti nenadálým záplavám. 

V kontrastu k tomu „dolní město“ zahrnovalo výhradně menší domy a každý z nich vznikl jako vlastní vesmír ve tvaru čtverce s centrálním nádvořím, kam se vstupovalo jediným vchodem. Nevíme jistě, zda měly domy okna do ulice, a musíme usuzovat podle jiných kultur. Například římská obydlí běžně směřovala do ulice velkými okny, zatímco jejich protějšky v antickém Řecku připomínaly spíš uzavřené pevnosti s výhledem do dvora a jen s malými škvírami na vnější stranu. Nešlo přitom ani tak o bezpečnostní opatření, jako spíš o účinný způsob, jak zamezit pronikání horkého vzduchu. Vzhledem ke klimatu tedy většina obrazových rekonstrukcí přisuzuje domům v Mohendžodaru malá okénka. 

Cihly řeší vše

Místní stavitelé dobře věděli, co dělají, a pro výstavbu volili pálené cihly. Není jasné, jestli na uvedenou technologii přišli nezávisle sami, nebo si ji – navzdory nesmírné vzdálenosti – dokázali vypůjčit z Mezopotámie. Při zmíněném procesu dojde v hlíně k několika zásadním změnám, díky nimž materiál ztvrdne a získá odolnost vůči vodě. Při nečekaných záplavách se obyčejná sluncem sušená cihla rozpadne, zatímco dobře vypálená hlína vodu nasákne, aniž by se poškodila její struktura, a poté se z ní vlhkost bez větších škod zase odpaří.

Podle výzkumů zasáhla Mohendžodaro masivní povodeň nejméně šestkrát a menší záplavy se dle některých odborníků odehrávaly každoročně. Pevné a odolné cihly tak znamenaly základ pro přežití města.

Dávní inženýři si přitom rozhodně zakládali na čistotě. Podél každé ulice vedla kanalizace v podobě přikryté strouhy, do níž se sbírala splašková voda. Téměř všechny domy měly koupelnu z hladkých kamenů a vanu, jež se vypouštěla do sítě kanálů, svedených zřejmě do řeky. Archeologové v místě napočítali na sedm set studní, což představuje vyšší koncentraci, než jakou kdy disponoval imperiální Řím. Všechny velké domy měly vlastní zdroj vody a na každé tři menší připadala jedna veřejná studna v bezprostřední blízkosti. Posedlost čistotou navíc dokládá rozměrná nádrž v Citadele, vymazaná směsí živic, aby voda neprosakovala: Přestože s rozměry 12 × 7 metrů dnes připomíná brouzdaliště, pro děti rozhodně nebyla – s hloubkou 2,4 metru sloužila nejspíš k rituální očistě. 

Utajení vládci 

Naprostou záhadou však zůstává, kdo v Mohendžodaru vládl. Na rozdíl od Mezopotámie a Egypta tam nenajdeme nákladné hrobky ani výstavné chrámy plné soch. Veškerá „velká“ architektura byla zjevně komunitní, v místě nestojí dokonce ani rozlehlé paláce, jaké vytvářela například minojská civilizace. Archeologové tak městu dávají přívlastek „bez tváře“, protože se nemohou chytit obvyklých berliček. 

Výsledkem se stal konsenzus, že harrapská kultura měla velmi rovnostářskou sociální strukturu a zřejmě jí nevládla dědičná aristokracie v čele s králem, která by měla tendenci hromadit majetek a stavět honosná sídla. Vědci spekulují, že buď rozhodovala městská rada, a to způsobem připomínajícím italské Benátky či Janov ve vrcholném středověku, nebo město ovládali kněží jako v rané Mezopotámii.

Navíc se nedochovaly žádné důkazy o silné vojenské přítomnosti. Mnohá sídla v údolí Indu měla masivní opevnění, přičemž hradby procházely dokonce i napříč jednotlivými čtvrtěmi, aby nepřítel nezískal celé město, pokud by už dokázal proniknout dovnitř. Jediné vojenské budovy odkryté v Mohendžodaru představují věže stojící na severu a na jihu, pravděpodobně na přístupových cestách. Tamní zdi nepřipomínají hradby, ale spíš zábrany proti povodním. Vědci tak usuzují, že šlo především o správní centrum, jehož hlavní přednost spočívala v pohodlí a příjemném kulturním životě.

Konec dobrých časů

Po roce 1900 př. n. l. však idyla skončila a obyvatelé Mohendžodaro postupně opustili. Nedošlo jen ke kolapsu města, ale celé rozsáhlé civilizace – městský způsob života se rozpadl a v ruiny se proměnilo každé velké sídlo v údolí Indu. Ve stejné době však také vyrůstaly malé vesnice na úpatí okolních hor a oba děje spolu téměř jistě souvisely: Lidé z měst utekli po nějaké katastrofě na vyvýšená místa.

Archeologům dlouho připadalo logické vkládat rovnítko mezi zánik harrapské kultury a nevyzpytatelný tok Indu. Teorie prezentované už ve 20. letech minulého století zahrnovaly masivní povodeň, která infrastrukturu poničila natolik, že se nedala obnovit. Problém spočívá v tom, že šest předchozích velkých záplav město přežilo, příliš narušené domy byly srovnány se zemí a na jejich místě vyrostly nové. Lidé se vzpamatovali, svoje domovy přebudovali a život šel dál. Proč by tedy měla být sedmá povodeň v čemkoliv jiná? 

Odpověď přinesl nedávný trend zkoumat prastaré změny klimatu. Analýza sedimentů z říčního dna ukázala úbytek organismů, který započal okolo roku 2500 př. n. l. a postupně nabíral na intenzitě. Víme, že tehdy došlo k přesměrování chladného vzduchu z Arktidy do Atlantiku a severní Evropy, což přesunulo těžiště letních bouří z jihovýchodní Asie do Středomoří. Narušil se tak cyklus letních monzunových dešťů, jež způsobovaly záplavy a přinášely na pole úrodné bahno a vláhu. Srážky v létě postupně ubývaly a stávaly se nepředvídatelnými, zatímco zimní monzuny zesílily a působily ničivě.

Zánik, nebo obroda?

Nízké výnosy polí v důsledku nevyzpytatelných letních podmínek nejspíš donutily zemědělce hledat oblasti se „spolehlivým“ deštěm – a nalezli je na úpatí Himálaje. Hornatý terén však neumožňoval výstavbu klasických, dobře organizovaných měst a společnost se rozpadla na menší izolované osady. Nejednalo se tedy o náhlý pád, ale spíš o pomalou, vynucenou degeneraci. 

Poslední ránu zasadil harrapské civilizaci zřejmě příchod Árjů ze Střední Asie. Díky vynálezu válečného vozu doslova smetli všechny okolní kultury a expandovali na sever i na jih, přičemž ovládli celý indický subkontinent. Okolo roku 1800 př. n. l. dorazili i do údolí Indu a pravděpodobně pohltili zbytky kdysi mocné civilizace, která v té době opustila většinu svých měst. Archeologové se neshodnou, zda se její zánik odehrál ohněm a mečem, nebo prostou kulturní asimilací. Jisté zůstává, že po roce 1700 př. n. l. už nenacházíme téměř žádné harrapské umění. 

Co ovšem pro Harrapy znamenalo konec velkého příběhu, bylo pro Indii startem zcela nové epochy. Árjové, tedy „vznešení lidé“, s sebou přinesli sanskrt a s ním i velmi specifické náboženství, jež se postupně rozvinulo do dnešního hinduismu. Po roce 1750 př. n. l. započalo tzv. védské období, kdy byly sepsány védy coby největší indické literární dílo. Mnozí odborníci věří, že za náhlým kulturním rozvojem Árjů musíme hledat právě převzetí dávných tradic Harrapů, jejichž písmo se dodnes nepovedlo rozluštit (viz Záhadné písmo). Je proto možné, že ve védách přežívá mnohé z této pozoruhodné civilizace. 

Záhadné písmo 

Harrapská civilizace vyvinula vlastní písmo, které přežilo hlavně na pečetích – a jednu z nejzachovalejších představuje tzv. pečeť s jednorožcem (na snímku). Neexistuje však žádný podvojný nápis, který by nám umožnil srovnání s již známým písmem. Celkem se povedlo identifikovat 400 symbolů, tedy příliš mnoho na to, aby zastupovaly jednotlivé hlásky. Jedná se tak nejspíš o obrázkové písmo podobné tomu, jaké vytvořili Egypťané.

Nová studie vědců Floridské státní univerzity ukazuje, že přidávání olova do benzínu způsobilo jen v USA deprese, úzkosti nebo hyperaktivitu u více než poloviny populace. V roce 2015 mělo více než 170 milionů Američanů vysoké hladiny olova v krvi během klíčových fází vývoje mozku. Důsledky zahrnovaly nejen pokles IQ a nižší příjmy, ale také rozsáhlé problémy s duševním zdravím.

Příliš drahý benzín

Přidávání olova do benzínu začalo v roce 1922 s cílem zvýšit účinnost paliva a chránit motory i přesto, že toxicita olova byla známá již od dob starověkého Říma. Tetraethylolovo bylo součástí benzínu více než 70 let, než byl v roce 1996 olovnatý benzín ve Spojených státech zakázaný.

Řada dřívějších studií se zabývala především negativním dopadům účinků toxického olova na IQ populace. Podle profesora Michaela McFarlanda přišla americká populace kvůli olovnatému benzínu o kumulativních 824 milionů IQ bodů.

Nová studie se zaměřila na vliv olova na duševní zdraví Američanů. Vědci přitom použili stejné modely, které se osvědčily při dřívějších výzkumech – badatelé nejdříve podrobně zmapovali dopady olova na duševní zdraví u dvou menších populačních skupin a výsledky poté extrapolovali s přihlédnutím na expozice olova na celou americkou populaci.

Výsledky zveřejněné v odborném časopisu Journal of Child Psychology and Psychiatry ukazují, že olovo z benzínu vedlo k nárůstu diagnóz, jako jsou schizofrenie, deprese a úzkosti, a způsobilo nejméně 151 milionů nových případů těchto poruch. Neblahé důsledky ale pocítili i ti, u kterých žádná z těchto poruch nebyla diagnostikována.

Dobrou zprávou je, že dnešní děti v USA i v dalších zemích jsou obecně vystavované olovu mnohem méně než v minulých desetiletích. Najdou se lokální výjimky, ale ty většinou odpovídají protékání vody olověnými trubkami, případně kontaktu s kontaminovanou půdou. Ve světě, obzvláště v chudších zemích, jsou ale stále vystaveny zhoubnému působení tetraethylolova stovky milionů dětí.

Již na počátku 20. století sílil v řadách římskokatolických duchovních modernistický proud, požadující zásadní změny. Postupně formulované podněty zahrnovaly prakticky každou oblast církevního života. Vždyť dlouhé a neúspěšné pokusy o kompromis s Vatikánem se dotýkaly tak zásadních otázek, jakými byla církevní autonomie a samospráva, zdobrovolnění celibátu, legalizace pohřbu žehem nebo překlad liturgie do češtiny. 

Karel Farský, později první patriarcha Církve Československé (CČS, později přejmenované na Církev československou husitskou), proto přijal na podzim roku 1919 nesnadný úkol, totiž vytvořit Český misál, aby mohly být vánoční bohoslužby slouženy v národním jazyce. Dílo se zdařilo a mateřština zazněla na Štědrý den v mnoha kostelech po celé zemi. Dobová svědectví hovoří o hlubokém dojetí: „My jsme nechtěli nic více, než abychom se mohli modlit svou mateřštinou k svému Bohu, oproštěnému od všelikých lidských nánosů a pozlátek,“ vzpomínal na Vánoce 1919 kronikář náboženské obce CČS z brněnských Řečkovic. 

Protože ale ani mimořádný ohlas české liturgie zamítavý postoj zástupců římskokatolické církve k předkládaným reformám nezměnil, rozhodli se členové Klubu reformních kněží k nevídanému kroku. Na schůzi konané 8. ledna 1920 v sále Národního domu na pražském Smíchově došlo po bouřlivé diskuzi k hlasování o vytvoření národní církve. „Pro“ se před zraky přítomných novinářů vyslovilo z 215 členů schůze 140. 

Proti Vatikánu – proti kacířům! 

Pohled na lokální úroveň, kterou v našem případě zastupuje město Brno, ukazuje, že v motivech laických příslušníků, přestupujících po roce 1920 do řad ČCS, sehrával zásadní roli vliv nacionalismu a nesouhlas s náboženskými i společensko-politickými praktikami římskokatolické církve. Historici popisují období po konci první světové války slovy „euforie“, „přepjatá očekávání“ nebo „emocionálně vedená kritika“. Národnostní problematika se přitom nacházela v samotném středu, vždyť téměř všeobecně přijímaný výklad národních dějin z pera Františka Palackého hovořil o bělohorské tragédii a staletém útlaku českého národa. 

Jedná se o myšlenkové rozpoložení reflektované také pisateli brněnských pramenů. Robert Stejskal, první jednatel již zmíněného řečkovického společenství, zapsal: „Podněcovateli, jakož i ochránci Habsburků vždycky byla vysoká hierarchie církve římskokatolické, nejurputnějšího to nepřítele národa českého, a nástroji jejich zotročené kněžstvo církve této (...). Církev římskokatolická pomáhala udržovati český i slovenský lid v barbarském poddanství cizáků, loupeží uchvátivších nejskvělejší statky zemí českých, a páliti dobré knihy české a vyhladiti tak nám stopy po našich slavných předcích.“ Jindřich Fuks, autor řečkovických kronik, bojovně doplňoval: „Představitelé církve, preláti, mniši a další význační činitelé po 28. říjnu 1918 svázali si uzlíčky, aby zavčas mohli utéci do bezpečí, kdyby snad lid provedl očistu u duchovních utlačovatelů.“ 

Jaroslav Vyskočil, pozdější farář na Starém Brně, hodnotil dané období s odstupem času střízlivě: „Snad proto zdála se počáteční cesta [církve] příliš negativní. Byla to doba uvědomování, co bylo během staletí na církev Kristovu od lidí přidáno (...). Jistě jsme si spíše (...) uvědomili, co nevěříme, než to, co věříme, nebo lépe, bez čeho bychom nemohli jako křesťané vůbec žít.“ 

Silná nevraživost ale od samotného počátku přicházela také z opačné strany pomyslné barikády. Prameny psané rukou pamětníků z Brna neopomíjejí zmínit, že okamžitou reakcí z Vatikánu bylo vydání dekretu, kterým se CČS dávala do klatby. Sama církev se v nadcházejícím období identifikovala jako liberální, reformní, pokroková, humanitní, demokratická a – jak již bylo zmíněno výše – v neposlední řadě národní. 

Boj o místo na slunci 

Farář Adolf Mádr z náboženské obce Brno–Židenice v roce 1965 rozvažoval: „Nikdo, kdo např. ze starších církví posuzoval vývoj církve čsl. z vnějška a spatřil na něm mnohou dětskou nemoc, nemohl dost dobře pochopit ojedinělost poměrů v církvi československé, která se do života prokousávala bez předpokladů, jež v jiných církvích byly zcela běžnými.“ 

Nová církev, od samotného počátku pyšná na své vnitřní demokratické poměry, vyrůstala obrazně řečeno na zelené louce a o to více spoléhala na obětavost laiků. A tak zatímco pro církevní intelektuály se stalo hlavní výzvou hledání ideové orientace mladého společenství, duchovní a věřící zápasili s prostou praktickou organizací – hospodářským zajištěním počínaje a hledáním vhodných bohoslužebných prostor konče. V euforické atmosféře nabyté svobody a národní nezávislosti věřící nejednou požadovali předání římskokatolických kostelů, přičemž argumentovali zastaralostí zákonů vzniklých v dobách rakousko-uherské monarchie. 

„Nebylo peněz, místností, bohoslužebných i kancelářských potřeb, nebylo ničeho! Jen nadšení, toho svatého nadšení,“ vzpomínal Jindřich Fuks a farář Adolf Mádr kronikářova slova potvrzoval: „Vedle nutného zápasu o věroučné a liturgické sjednocení probíhalo nelehké úsilí o organizační zvládnutí a hospodářské zajištění církevního života. Duchovní (...) neměli zajištěný plat. Církev neměla chrámy a žádný majetek.“ 

Proti předsudkům 

Lidé hlásící se k nové církvi navíc museli nejednou čelit ostrým odsudkům: „Katolický kurs zesiloval, v [římskokatolickém] kostele co chvíli při kázání je narážka na naši církev. Při nutné úřední návštěvě našich příslušníků na katolické faře pro nějaký doklad si katoličtí kněží mnohdy neodpustili výraz ‚kacíř‘. Kdo byl sláb nebo se nedovedl bránit, toho se pokusili získat zpět do katolické církve,“ stěžoval si řečkovický kronikář. 

Sestra Stejskalová pak ve svých vzpomínkách zapsala, že „tenkráte ještě pan farář četl z kazatelny po kázání jména svých ztracených oveček. A když četl naše, byla z toho doma hotová aféra. Matka se velmi horšila, tetičky se mnou přestaly mluvit a úplně se na mě rozhněvaly. Pan farář si mě zavolal na faru a tam mi mluvil do duše, že prý já byla jeho nejlepší žačka, kterou celý život viděl vyrůstat“. 

Sestra Stejskalová dává nahlédnout také do osobních důvodů, kvůli kterým se pro změnu vyznání rozhodla: „Patřili jsme s mým zesnulým manželem mezi první příslušníky církve československé v Řečkovicích (...). Nikdy jsem toho nelitovala, že jsem do církve českosl. vstoupila. Již jako děcko jsem nerada chodila do kostela – viděla jsem v tom jen přetvářku a jakousi hru na schovávanou. A již tehdy jsem sama na sobě pocítila, jak katolický kněz dovede nenávidět pro malichernost.“ 

Boje osobní… 

Spory mezi členy CČS a římskokatolické církve narušovaly vztahy v rodinách a mezi přáteli, což dokládá také dopis uchovaný v archivu náboženské obce CČS v Králově Poli. Pisatelka, Marie Smykalová, vytýká slečně Fanince Černé, že podlehla pomluvám a přestoupila do „sekty“, čímž se vydala na scestí. Naléhavě žádá, aby si své rozhodnutí rozmyslela, přičemž argumentuje starobylostí římskokatolické církve a za příklad dává znamenité Čechy, kteří z církve vzešli: svatého Václava, Karla IV. nebo Josefa Dobrovského. „A má-li Vaše církvička býti krásná, pak musí ta naše církev Kristova býti tisíckráte krásnější, ježto ji založil sám Syn Boží,“ zdůrazňovala. Dodejme, že z dopisu celkově spíše než výčitka vyznívá upřímná obava o duchovní cestu Františky Černé. 

O poznání nepříjemnější podtext s sebou nese příběh z Obřan, kde se v roce 1923 konala vůbec první bohoslužba CČS se slavností křtu dítěte rodiny Kubákových. „Naši nepřátelé chtěli povykem a pískáním naši slavnost rušiti, avšak byli rychlým zákrokem br. Krále z Husovic, inspektorem státní policie, umlčeni (…). Bohužel křest tento měl později své následky. Br. Kubák pozbyl svoje místo a byl dlouho bez výdělku. Se strany klerikální bylo mu přímo naznačeno, že když z církve čsl. vystoupí s rodinou a přestoupí k církvi římské, že mu bude zaopatřeno místo.“ 

A již zmiňovaná sestra Stejskalová dodávala, že „náš synek a ještě synek Fr. Pařízka byly prvé děti, které chodily do školy, když se ještě náb. [CČS] nevyučovalo. V době hodiny kat. nábož. byly vykázáni na chodbu a tam [museli] čekat, až hodina skončí.“ 

… boje institucionální 

Výjimku ale nepředstavovaly ani spory vedené na institucionální úrovni. Jako příklad za všechny může posloužit intenzivní diskuze o pochovávání jinověrců (nekatolíků) na okraji řečkovického hřbitova. Věřícím obou církví ovšem slouží ke cti, že dokázali v tomto případě po několika vzájemných schůzkách rozpory překonat: „V Řečkovicích tedy nikdy nedošlo k pohřbívání jinověrců u zdi mezi sebevrahy.“ 

Na první pohled až malicherné schválnosti nicméně nebyly výjimkou, ať už jde o neochotu příslušníků římskokatolické církve půjčovat členům CČS máry pro odvoz zesnulých, nebo o zlomyslné odstraňování pamětních věnců na hřbitově. Katolický kronikář zase uvedl, že „v červenci [1927] podali čechoslováci žádost k obecnímu výboru, aby směli užívati zvonku na zvonici Medlánské. Katolíci Medlánští proti tomu podali protest na městský výbor Brněnský; čechoslováci byli odmítnuti“, uzavřel pisatel s potěšením. Napjatý vztah mezi oběma církvemi dokládá také vzpomínka anonymního autora v místním tisku datovaná do roku 1940: „Po [první] světové válce se i tu začaly hlásit o slovo staré bludy v novém rouše v podobě t. zv. církve českomoravské. Byly činěny i nároky na chrám sv. Vavřince.“ 

Komunistický epilog 

Poslední citace naznačuje, že vzájemnou nevraživost mezi reformními církvemi a církví římskokatolickou neumenšily ani útrapy druhé světové války. A tak zatímco se mezi CČS a Českobratrskou církví evangelickou (ČCE) v Brně rozvíjela ekumenická spolupráce, zůstávala římskokatolická církev stranou. Stejně tak odmítla účast ve Světové radě církví zřízené v roce 1948, za což se na stránkách evangelického časopisu Český bratr dočkala ostrého odsudku. 

Samotné společensko-politické poměry v Československu se ale od února téhož roku zásadně proměňovaly. Náboženská svoboda se měla stát během 40leté vlády KSČ pouhou frází. Komunisté si kladli za cíl vytlačit církve z veřejného prostoru a vliv křesťanství na život občanů co nejvíce umenšit, ideálně zcela nahradit materialistickou ideologií. Jednalo se o cíl, ke kterému lidé zodpovědní za plánování a realizaci proticírkevní politiky umně využívali i dřívější mezicírkevní konflikty. 

Jeden příklad za všechny popsal již historik Karel Kaplan: Na podzim 1948 vydal římskokatolický arcibiskup Josef Beran Pastýřský list, ve kterém hovořil o porušování náboženské svobody. Ale „představitelé nekatolických církví, které biskupové označili za sekty, reagovali veřejným prohlášením o zaručené náboženské svobodě a o tom, že katolické církvi jde o majetek a o politické zájmy“. Komunisté proto své proticírkevní kroky interpretovali jako zrovnoprávnění všech církví. 

Ostré útoky na Vatikán osočovaný z touhy rozpoutat třetí světovou válku nacházely mezi příslušníky reformovaných církví své posluchačstvo i kvůli předchozím napjatým vztahům. A tak lze říct, že dnes již zapomenutá, ale dříve dekády trvající intenzivní rivalita mezi CČS a ČCE na straně jedné a římskokatolickou církví na straně druhé nakonec přímo přispěla k úpadku náboženského života v celém Československu.

Když v roce 2017 sonda Dawn zkoumala trpasličí planetu Ceres, detekovala poblíž kráteru Ernutet na severní polokouli organické látky. Šlo o pozoruhodný nález, který vyvolal diskuze o původu objevených látek. Podle jedné z vůdčích hypotéz šlo o materiál kosmického původu, který se na povrch trpasličí planety dostal během nedávných dopadů vesmírných objektů bohatých na organické látky.

Této hypotéze od počátku konkuruje teze, podle které objevený organický materiál vznikl přímo na trpasličí planetě a uchoval se tam v rezervoáru, kde byl chráněný před slunečním zářením. Výzkumný tým španělského Andaluského institutu astrofyziky, který vedl Juan Luis Rizos, nedávno potvrdil hypotézu o místním původu organických látek. V okolí kráteru Ernutet vědci objevili další místa s organickými látkami. Jejich výzkum nedávno publikoval odborný časopis The Planetary Science Journal.

Organické látky v Hlavním pásu

„Význam naše objevu spočívá v tom, že pokud doopravdy jde o látky vzniklé na trpasličí planetě Ceres, jejich přítomnost by měla potvrzovat existenci vnitřních zdrojů energie na této trpasličí planetě. Takové zdroje by ale také mohly podporovat případné biologické procesy, které by se tam odehrávaly,“ vysvětluje Rizos.

Ceres má průměr přes 930 kilometrů, což činí z této trpasličí planety největší známý objekt v Hlavním pásu planetek mezi oběžnými drahami Marsu a Jupiteru. Současně jde o objekt ve vnitřní části Sluneční soustavy, na němž se nachází nejvíce vody hned po Zemi. Jde tedy oceánský svět, kde bychom mohli pátrat po stopách života.

„Ceres bude určitě hrát stěžejní roli v budoucím průzkumu Sluneční soustavy,“ je přesvědčený Rizos. „Zásoba vody v podobě ledu a možná i jako kapaliny pod povrchem dělá z této trpasličí planety velmi slibnou lokalitu pro těžbu surovin, které by mohli využívat kolonisté na Marsu i na dalších světech Sluneční soustavy.“ 

Domenico Dolce miluje svého psa Fefého, a není tedy divu, že po něm pojmenoval speciální parfém značky Dolce & Gabbana určený pro chlupaté mazlíčky. Prodává se za 99 eur, a to v lahvičce s otiskem psí tlapky vyvedeným ve zlatě. Ve vůni se mísí ylang ylang, pižmo a krémové podtóny santalového dřeva, takže slovy reklamy může být každé venčení opulentní, módní, a hlavně voňavé. Parfém je údajně speciálně namíchaný tak, aby jeho pachový profil psům nevadil, a neobsahuje ani žádné látky, které by je mohly dráždit. 

Co je pověst (či legenda), mýtus (či báje) a proč si je lidská společenství vytvářejí? Velmi zjednodušeně lze říci, že pověst má mnohem větší reálný základ než mýtus – na něm nemusí být ani zbla pravdy. Oba žánry jsou ale kolektivními výtvory rodu, kmene či národa a mají zjevnou společenskou tendenci. 

Zrnko pravdy 

I v pověsti se však reálné události posouvají ve směru k víře a jejich výklady se stávají více symbolickými. Pověst tedy podává reálné události v jaksi pokřivené interpretaci založené více na potřebě věřit než na rozumovém poznání. Častý je příběh o historických postavách nebo událostech, jež nelze historicky doložit, ale mohou posloužit jako ilustrace, kterou využívají společenství v zájmu své legitimizace. Pro pověst a nakonec i mýtus je charakteristická jakási „hra na schovávanou“ mezi realitou a jejím pokřiveným obrazem. Přesto zde mnozí hledají něco jiného: přesnou faktografii, logiku, lokalizaci a chronologii, zcela určité ztotožnění bájných postav s reálně existujícími osobami. To se nikdy nepodaří... 

Češi na Řípu, kněžna Libuše a Přemysl Oráč

Jirásek jako odborný historik použil při psaní Starých pověstí českých známé středověké prameny, především Kosmovu Kroniku českou, Dalimilovu kroniku a další rukopisy a legendy, zejména tu Kristiánovu. Při vysvětlování původu českého národa a jeho osídlení českých zemí si nemohl pochopitelně dovolit to co Kosmas. Ten zdůrazňuje, že Češi přišli do neosídlené oblasti, což mělo legitimizovat jejich nárok na toto území. Jirásek věděl, že území nebylo prázdné, proto to nijak neakcentuje. Poukazuje však na jednu z dobových politických tendencí, na potřebu slovanské solidarity, a nezamlčuje dokonce ani údajný důvod stěhování praotce Čecha – vraždu. Po „historickém jádru“ této pověsti pátrají celé generace historiků a archeologů. Ukazuje se to, co bylo možné předpokládat: kolem Řípu první Slované rozhodně nesídlili. Tato místa obsadili až daleko později, zhruba v 9. století.

Některé pověsti jakoby ve zkratce zhutňují další společenský vývoj, zejména potřebu centralizovaného vedení. Takovým nejstarším známým soudcem se stal Krok a jeho nástupkyní jedna z jeho dcer jménem Libuše. To, že se vědma své funkce vzdá a zvolí si za manžela Přemysla Oráče, symbolicky nastiňuje problém rovnoprávnosti žen a mužů. Donutí ji k tomu totiž strana nespokojená s jejím verdiktem ve sporu, který rozhodovala. 

Podle historika Dušana Třeštíka to, že rituálním sňatkem s Libuší získává Přemysl knížecí hodnost, souvisí s nastolování přemyslovských knížat. Pouze kníže posvěcený sňatkem s bohyní totiž mohl provádět obřad orby s jeho ochrannými a plodivými funkcemi tak, aby byl účinný pro celou společnost. Jen tak ji mohl ochránit před chaosem, bídou a smrtí hladem. Tato pověst je tedy vysvětlením existence knížecí moci. 

Důležitý je i motiv věštby. Z předpovědí čerpal český národ posilu a naději i v těch nejhorších dobách, a to zcela nezávisle na tom, zda kněžna někdy skutečně žila, či nikoliv. Tak bychom mohli pokračovat a ke každé pověsti přistupovat „racionálně“, pokusit se ji vysvětlovat, rozebírat, doplňovat a pátrat po jejím původním jádru. 

Jánošík mezi Čechy 

Za zmínku stojí, proč Jirásek zařadil do českých pověstí i slovenskou legendu o Jánošíkovi. Možná mu slovenský hrdina posloužil jako jisté pojítko mezi Čechy a Slováky. Že se jím zabýval z obdobných důvodů, jako se zajímal o bratříky na Slovensku nebo řešil bitvu u Lučence v roce 1451. Koncem 19. století sílilo povědomí o sounáležitosti Čechů a Slováků. Tomáš Garrigue Masaryk vědomě navazoval na koncepci československého národa, jejímiž autory byli v prvních desetiletích 19. století Jan Kollár, František Palacký a Pavel Josef Šafařík. Jirásek tuto myšlenku a její politický potenciál pochopil a propagoval ve svých dílech. Když mu ve starých českých bájích chybělo „něco slovenského“, sáhl po Jánošíkovi. V tom se tehdy projevil jeho cit pro potřeby aktuálního dění a nikoliv jeho ideologizace dějin, jak se mu dnes někdy podsouvá. Bez oné vzájemnosti by byl jen stěží představitelný 28. říjen 1918 a vznik Československa. Na tom nic nemění skutečnost, že myšlenka jednotného národa se v praxi následujících desetiletí neosvědčila.