Příjezd na sianské vlakové nádraží je velkolepý: Nejprve vám potrvá, než se z něj dokážete vymanit, ale pak vás doslova ohromí zrekonstruované hradby a brány starého historického srdce metropole. Od prvních kroků vám tak Si-an dá najevo, že nezapomíná na svou velkolepou minulost. Hradby měří čtrnáct kilometrů a v roce 2008 se zapsaly na seznam světového dědictví UNESCO. Mnozí historikové je dokonce označují za nejzachovalejší památku svého druhu, jaká je k vidění v čínských městech.

Ačkoliv lze kořeny opevnění vysledovat do 8. století, kdy oblasti vládla dynastie Tchang, za svou dnešní podobu vděčí císaři Chung-wuovi z dynastie Ming, vládnoucímu o šest set let později. Posléze hradby zažily mnohé bouřlivé časy a musely projít několika rekonstrukcemi… 

Soukromý kousek zdi

Procházkami po hradbách můžete strávit klidně půl dne, nabízí se však i možnost vypůjčit si od místních kolo a zdolat čtrnáctikilometrovou trasu v sedle. Úplně nejlíp uděláte, když vyrazíte brzy ráno, než se stihne vzduch ve městě rozpálit. Památka také ještě nebude zaplavená lidmi, takže budete mít některé její úseky jen pro sebe. A každý kousek osobního prostoru se v miliardové Číně vyvažuje zlatem. Na hradbách si pak uvědomíte, že máte před očima dva světy: Na jejich vnitřní stranu se mačká historické sídlo, jež nezapře letitou patinu, zatímco o několik metrů dál se tyčí budovy z 20. století, odrážející komunistickou architekturu éry Mao Ce-tunga i moderní pojetí bydlení, které roste do oblak.

Vždy zhruba po sto dvaceti metrech pak narazíte na jednu z 98 strážních věží, jež v minulosti pomáhaly odrážet útoky nájezdníků a tehdejší lukostřelci z nich dokázali střílet až na vzdálenost šedesáti metrů. Zajímavé je však i to, co se děje pod hradebními zdmi: Určitě vás zaujmou hned čtyři monumentální brány, směřující na všechny světové strany. Vedle nich navíc pro potřeby novodobého města přibylo i čtrnáct menších průchodů, jež umožňují lépe zvládat dopravu a nekonečné přívaly turistů.

Kde všechno začíná

Asi nejzajímavější památku, kterou si můžete z hradeb prohlédnout, představuje tibetský klášter Kuang-žen s historií sahající do 18. století. Komplex sestává z více budov, mezi nimiž rostou stromy, a jeho střechy vás zaujmou zářivým pozlacením. Jde přitom o jediný tibetský klášter v provincii Šen-si a pravidelně se stával útočištěm dalajlámy i vysokých lámů, kteří cestovali Čínou… 

Historické město Si-an patří k nejkrásnějším v celé Číně. Je sice podobně rušné a chaotické jako jiné letité zástavby, ale zároveň nabízí atmosféru místa, kde začínala hedvábná stezka – a svůj šarm si uchovává navzdory faktu, že země prochází rychlým rozvojem i modernizací. Například jeden z tamních kruhových objezdů zdobí nádherná zvonová věž ze 14. století, kterou nechal rovněž vybudovat Chung-wu: Na výšku měří šestatřicet metrů a za pár drobných můžete vystoupat až do horního podlaží, odkud se nabízí jedinečný výhled.

Nadohled od mešity 

Kousek od věže začíná bazarový svět starého Si-anu, na který shlíží Bubnová věž, připomínající spíš palác. Vedle ní však ve zmíněné oblasti natrefíte také na spoustu míst, která zavánějí Blízkým východem: Kromě koření a suvenýrů najdete v tamních obchůdcích hedvábné šátky, oděvy nebo třeba čínskou kaligrafii. Kultury se zkrátka v místě promíchaly natolik důkladně, že budete mít pocit, jako by se tam čas zastavil v dobách slavné obchodní stezky. 

Posléze narazíte na Velkou mešitu, která ovšem klame tělem a vypadá spíš jako buddhistický komplex. Také její historie přitom sahá do 8. století, a řadí se tak mezi nejstarší dochované památky svého druhu v Asii. Vyrostla za dynastie Tchang a okamžitě se stala oblíbeným místem, protože po hedvábné stezce přicházeli obchodníci z Persie a dalších muslimských zemí. Postupem času však nadšení opadlo a chátrající budovu nechala až ve 14. století opravit dynastie Ming. Zachoval se tudíž unikátní komplex čtyř nádvoří, čínských bran zdobených kaligrafií, minaretů připomínajících pagody a palácových staveb s měkkými koberci, jež odkazují k Mekce. 

Následuj husu!

Pokud jste do Si-anu přijeli za památkami, asi deset kilometrů od Velké mešity objevíte zajímavý park, jemuž dominuje 64metrová Velká pagoda divoké husy. Stejně jako zmíněný muslimský svatostánek vznikla za dynastie Tchang a názorně dokládá, jak důležitým městem Si-an mezi 7. a 8. stoletím byl. Stavba se pojí se jménem buddhistického mnicha Süan-canga, který se na sedmnáct let vydal do Indie. Podle pověsti mu při hledání cesty z pouště pomohla divoká husa, a tím mu zachránila život. Z Indie pak mnich přinesl do Číny také vzácné sútry a sošku Buddhy.

Pozorný návštěvník si všimne, že ani pagodě se nevyhnuly krušné časy. Nejhorší událost zažila v roce 1556, kdy ji poničilo zemětřesení, takže se dodnes mírně naklání. Její okolí přitom vyzařuje atmosféru jako z čínské pohádky: Ke svatostánku vede dlouhá cesta do kopce osázeného stromy a kolem se tyčí řada nádherných posvátných staveb, které sice viditelně prošly rekonstrukcí, ale stále si uchovávají své kouzlo. Za dynastie Tchang potom pagoda tvořila centrum vzdělanosti, kde se překládaly posvátné buddhistické texty. 

Příliš komplikované nudle

Si-an nemá jen pověst jednoho z historicky a kulturně nejvýznamnějších čínských měst – pro mnohé jde také o kulinářský ráj. Unikátní trhy s jídlem se táhnou skrz muslimskou čtvrť uličkami jako Pej-kuang-ťi a Pej-jüan-men. Přes den to v nich tolik netepe, ale se setměním stánky ožijí a oblast se promění v noční trh plný chutí. Doma jsou tam muslimové etnika Chuej, kteří do města dorazili díky hedvábné stezce a dnes tvoří jeho nedílnou součást. V celé zemi jich pak žije zhruba deset milionů.

K nejtypičtějším pokrmům Si-anu se řadí nudle biang biang, jež zaujmou nejen chutí, ale také svým příběhem. Znak „biang“ se totiž v čínštině řadí mezi nejkomplikovanější a jeho napsání vyžaduje 58 tahů. Učitelé jej proto dávali za trest opisovat záškolákům. Samotné nudle každopádně vznikají neustálým natahováním těsta, kterým se průběžně jemně bouchá o stůl či jinou plochu, a právě ono plesknutí charakterizuje znak biang. Výsledné těstoviny jsou tenké, ale široké a podávají se s kousky masa, dušenou zeleninou a bramborami. 

Za nejlepší pouliční jídlo Si-anu pak mnozí považují žou-ťia-mo, a na svou porci si tudíž u stánku počkáte i třicet minut. Maso se vaří celé hodiny, aby se doslova rozpadalo, přidává se k němu asi dvacet různých dochucovadel a výsledek se servíruje v čerstvém pečivu s chilli olejem. Můžete však ochutnat také studené nudle liang-pchi, různé druhy kebabu, speciální polévky, kalamáry či třeba ceng kao neboli rýži s datlemi a sušenými švestkami.

Stráž u mrtvého

Žádný z návštěvníků Si-anu a jeho okolí by každopádně neměl odjet, aniž by spatřil slavnou terakotovou armádu, která má pověst jednoho z největších archeologických objevů 20. století, a řada lidí ji dokonce označuje za div světa. Z města k ní pojedete zhruba hodinu a najdete ji v srdci obrovského areálu, posetého obchůdky se suvenýry, restauracemi, kavárnami – a také bezpočtem turistů.

Při pohledu na terakotové vojáky vladaře Čchin Š’-chuang-tiho si možná ani neuvědomíte, že jsou sochy staré přes dva tisíce let. První z nich vznikly zřejmě kolem roku 246 př. n. l., kdy mladičký panovník usedl na trůn. Podle kronik se jeho okázalý příbytek věčnosti připravoval déle než třicet let a vystřídalo se na něm přes 700 tisíc dělníků. Kompletní armáda zahrnovala na osm tisíc vojáků, 130 vozů i 520 koní. Ve vojsku nechyběli generálové, lukostřelci ani pěšáci, nicméně k vidění jsou také figury hudebníků či akrobatů. Navzdory své kráse se armáda ocitla spolu s panovníkem pod zemí, aby strážila jeho klid. Na světlo světa se pak znovu dostala až v roce 1974, kdy na ni náhodou narazila skupina farmářů při kopání studny.

Dnes se vojsko nachází v rozlehlém hangáru a působí nedozírným dojmem. Postavy jsou přitom propracované do nejmenších podrobností, včetně účesů, očí a ozdob na brnění. Sochy spočívají celkem ve třech jámách, z nichž nejslavnější je samozřejmě ta nejrozlehlejší. Třetí, nejmenší, zůstává z větší části prázdná a předpokládá se, že se zaplní až v průběhu dalších archeologických prací. Ani památky v okolí Si-anu tak ještě neřekly poslední slovo a budou nepochybně lákat i budoucí generace. 

Asi čtyři kilometry jihovýchodně od andaluského města Zuheros se nachází krasový jeskynní systém Cueva de los Murciélagos (Jeskyně netopýrů). Jde o velmi přiléhavé označení – jedná se o jednu z největších kolonií netopýrů v Andalusii. Kromě toho je to ale také významná paleontologická lokalita s mnoha zajímavými objevy. Lidé tu žili nejméně před 35 tisíci let, tedy během nejmladší doby ledové.

Raquel Piquéová z Autonomní univerzity v Barceloně a její spolupracovníci nedávno důkladně analyzovali artefakty, původně nalezené v Jeskyni netopýrů horníky v 19. století. Výzkum, jehož podrobnosti zveřejnil vědecký časopis Scientific Reports, mimo jiné ukázal, že dávní lidé, kteří před 7 000 lety obývali jižní části Španělska, byli technologicky zdatnými výrobci luků a šípů.

Lučištníci neolitu

Zmíněné artefakty jsou nejstaršími luky a šípy, jaké známe z Evropy. Jsou vyrobené z různých vláken a druhů dřeva a v chladných a suchých jeskyních se uchovaly ve výtečném stavu. Jejich zpracování podle vědců ukazuje na mistrovskou zručnost i tajné recepty. Například tětivy jsou spletené ze šlach více druhů zvířat – koz, kanců a jelenů.

„Tímto postupem vznikne pevná tětiva s výbornými parametry pro zkušené lučištníky,“ vysvětluje Piquéová. „Jde o velmi přesně a zručně vyrobené věci, na nichž má každý detail svůj smysl. Přibližují nám ohromující dovednosti a znalosti tehdejších lidí období neolitu.“ 

Je pozoruhodné, že nalezené tětivy se do značné míry podobají tětivám objeveným u „ledového muže“ Ötziho, který žil mnohem později. Šípy jsou naopak vyrobené z výjimečného materiálu pro tento účel – z olivového a vrbového dřeva a z rákosu. 

Přítomnost kvalitních zbraní na pohřebišti v Jeskyni netopýrů vzbuzuje zajímavé otázky o jejich využití. Piquéová s kolegy poukazují na to, že u neolitických společností ze stejného období máme řadu dokladů o násilí a kanibalismu, takže se určitě hodilo být ozbrojený. Pro přesnější určení účelu zbraní z Jeskyně netopýrů ale bude ještě nutné udělat další analýzy.

První temnou kometu, čili těleso, které vypadá jako planetka, ale Sluneční soustavou se pohybuje jako kometa, se podařilo objevit před necelými dvěma roky. Od té doby vědci narazili na šest dalších objektů tohoto druhu. Darryl Seligman z Michiganské státní univerzity a jeho kolegové svým novým výzkumem nyní tento počet zdvojnásobili. Jejich práci v těchto dnech publikoval odborný časopis PNAS.

Připsali si na konto sedm dalších temných komet. Podle vědců je tyto objekty možné rozdělit do dvou skupin – větší temné komety se pohybují ve vnější části Sluneční soustavy, čili za Hlavním pásem planetek, kdežto menší temné komety nacházíme ve vnitřní části Sluneční soustavy.

Objevování temných komet

Astronomové již dříve naráželi na zvláštní chování některých objektů Sluneční soustavy. Šlo například o těleso s označením 2003 RM, které se během let pozorování záhadně odchýlilo od předpokládané trajektorie. Když pak do zorného pole vědců vletěl mezihvězdný návštěvník 1I/ʻOumuamua, vrhlo to na objekty tohoto typu a jejich chování nové světlo.

Astronomové se nejprve domnívali, že jde o komety a usilovně hledali stopy po byť nezřetelném kometárním ohonu. Nic takového ale nenašli. Dotyčné objekty vypadají jako planetky, jen jejich dráhy tomu neodpovídají. Astronomové je proto označují jako temné komety.

Seligman a jeho kolegové potvrdili existenci temných komet, objevili řadu dalších a vypozorovali, že se liší temné komety vnější a vnitřní části Sluneční soustavy. Ve vnější části Sluneční soustavy jsou větší a také obíhají po výrazně eliptických oběžných dráhách, zatímco ve vnitřní části mají temné komety téměř kruhové orbity. K novým temným kometám také přibyla řada otázek. Jaký je jejich původ? Proč se tak zvláštně chovají na orbitě? Je na nich nějaký led?

„Temné komety jsou novým potenciálním zdrojem materiálů, které byly nezbytné pro vývoj života na Zemi,“ vysvětluje Seligman. „Čím více se o nich dozvíme, tím lépe pochopíme jejich roli při vzniku naší planety.“

To, jakým způsobem Vizigóti pronikli za bránu Porta Salaria dodnes jasné není. Snad jim pomohli vzbouření otroci. Ale pro toho, kdo se nacházel ve městě, to moc velký význam nemělo. Co se dalo v takové situaci dělat? Předně zmizet. O ne-přežití přitom rozhodovalo několik maličkostí. Třeba v jaké části města se kdo právě nacházel. 

V západních sektorech města kolem Alexandrijských lázní to vypadalo na docela slušné šance. Z metropole se odtud dalo pěšky zmizet pryč s dostatečným náskokem. O dost hůře se vedlo těm, kteří se nacházeli kolem Saturnova chrámu a mauzoleí. Tam totiž sídlily pokladnice, úřady a stála obydlí těch nejmovitějších. Vizigóti, a do města jich proudilo dobře kolem 40 tisícům, odtud brali vše, co jim přišlo pod ruku. Všechny, na které tu narazili, považovali za boháče. A mučili je, aby jim vydali zlato a cennosti.

Kostel jako záchrana?

Jaká další maličkost mohla hrát podstatnou roli? Třeba to, v jakého boha kdo věřil. Křesťané hledali útočiště v chrámech. Ty totiž Vizigóti, na rozdíl od „pohanských“ chrámů římských božstev, překvapivě neplenili. Takže volbu té správné víry lze rozhodně označit za dobrý tah. Ale pozor, i tady existovala určitá rizika. Plenění nájezdníků trvalo dva a půl dne, a když už skoro doznívalo, nastoupila druhá směna. Do rabování se zapojili sami římští vojáci, kteří nejprve nedokázali město uchránit. A doprovázel je i početný dav přeživších Římanů, kteří konverzi nepodstoupili. A ti měli na křesťany pifku. Celý ten vpád Vizigótů si totiž vyložili jako trest starých bohů za ztrátu víry. V tento moment se naopak zdálo velmi nebezpečné nacházet se v jakémkoliv křesťanském kostele. 

Na konci srpna byl Řím, proslavené město, které si podmanilo svět, sám podmaněn. Z jeho výzdoby a slávy mnoho nezůstalo. Proto se také většina zbývajících obyvatel vystěhovala na venkov. Anebo za moře, do Afriky. Ta sice neoplývala komfortem metropole, ale žilo se tam o dost bezpečněji. O tom, že římská říše se nachází v úpadku, už nikdo nepochyboval.

Podle fosilních nálezů je jasné, že mamuti byli pro dávné lovce velmi nebezpečným cílem. Jak se ale ukazuje, pro první obyvatele amerických kontinentů, nebo přinejmenším pro jedny z prvních, to nepředstavovalo nepřekonatelnou překážku. Mamutí maso totiž pro ně bylo zásadním zdrojem potravy.

K tomuto závěru směřuje výzkum, který nedávno vedl Ben Potter z Aljašské univerzity ve Fairbanksu. Vědci hledali odpověď na otázku, jak vlastně žili lidé kultury Clovis, kteří obývali americké kontinenty před zhruba 13 tisíci lety. Fosilní záznam ukazuje, že se tito lidé velice rychle, během pouhých pár set let, rozšířili po Severní i Jižní Americe.

Životní styl kultury Clovis

Odborníci až doposud studovali život těchto lidí nepřímo, pomocí analýz jejich nástrojů nebo pozůstatků kořisti, které byly objevené v blízkosti jejich sídlišť. Potterův tým zvolil přímější postup a analyzoval izotopy ve fosilních pozůstatcích slavného nemluvněte Anzick-1, objeveného ve státě Montana a jediného víceméně věrohodného známého člověka kultury Clovis.

Jak plyne ze studie, která se dostala na titulní stranu nového čísla vědeckého časopisu Science Advances, výsledky analýz vyvracejí představu, že by se lidé kultury Clovis živili především malými živočichy a rostlinami. Výzkum vědců Aljašské univerzity naopak naznačuje, že šlo o specializované lovce velkých zvířat, včetně mamutů.

Autoři studie se domnívají, že právě specializace na lov mamutů a v menší míře i dalších velkých zvířat té doby byla klíčová pro rychlé šíření těchto lidí napříč americkými kontinenty. Lov mamutů podle nich představoval velmi flexibilní životní styl, který mohli lidé kultury Clovis provozovat v různých typech prostředí. Mamuti migrovali na velké vzdálenosti a byli pro lovce kultury Clovis jako chodící supermarket plný tuků a proteinů.

Při pohledu z dostatečně velké dálky jsou Země s Venuší jako planetární dvojčata. Mají téměř stejnou velikost a v obou případech jde o kamenné planety. Bližší pohled ale odhaluje obrovské rozdíly – zatímco Země kypí životem, Venuše je pekelným světem, kde pod hustými mračny kyseliny sírové panují teploty šplhající k téměř 500 °C.

Pro odborníky jde o vzrušující záhadu. Čím to je, že se Země a Venuše tolik liší? Dlouho mezi převažoval názor, že i Venuše bývaly kdysi vlídným a nejspíš i obyvatelným světem, kde se časem podmínky z nějakého důvodu dramaticky zhoršily. Pokud by tomu tak skutečně bylo, čím to, že se podmínky na Venuši tak dramaticky změnily?

Tereza Constantinouová z britské Univerzity v Cambridgi a její kolegové nyní přicházejí se zjištěním, že Venuše zřejmě nikdy nebyla obyvatelná pro život pozemského typu. Britští vědci prostudovali chemické složení atmosféry Venuše a odvodili z něj, že na Venuši nikdy nebyl dostatek vody pro existenci oceánů podobným těm na Zemi.

Výsledky výzkumu, které nedávno zveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy, naznačují, že obyvatelnost planet Sluneční soustavy byla zřejmě jen vzácná, i v době, kdy byla Sluneční soustava mladá. To má, bohužel, nepříjemné důsledky pro pátrání po obyvatelných exoplanetách. Již totiž známe několik cizích planet podobných Venuši, ale šance na jejich obyvatelnost se teď povážlivě scvrkly.

„Byli bychom bývali rádi, kdybychom zjistili, že Venuše v minulosti bývala podobná Zemi a mnohem přívětivější pro život,“ lituje Constantinouová. „Je tedy poněkud smutné zjistit, že tomu tak zřejmě nebylo. Na druhou stranu, můžeme teď zúžit pátrání po exoplanetách, kde by se slušnou mírou jistoty mohly panovat podmínky vhodné pro život pozemského typu.“

Na počátku 17. století, za vlády falckého kurfiřta Fridricha IV., byla na levém břehu Rýna blízko vesnice Mannheim zřízena pevnost Rheinschanze (v doslovném překladu Rýnská reduta). V průběhu dalšího vývoje byla několikrát zničena a znovu obnovena, až se na konci 18. století stala součástí Bavorska. 

Během napoleonských válek v ní obchodník Jakob Graf zřídil kromě prosperujícího hostince také přístaviště obchodních lodí. V roce 1820 celý objekt za cenu 15 000 guldenů (hlavní nádeník na statku si v této době ročně vydělal 40 a kuchařka 30 guldenů) koupil šestašedesátiletý špýrský kupec Johann Heinrich Scharpff, a to na radu svého zetě, obchodníka Philippa Markuse Lichtenbergera. 

Jak využít potenciál 

Scharpff se narodil v říšském městě Špýr ve vážené měšťanské rodině, která obchodovala tabákem, vínem a dalším koloniálním zbožím. Nějakou dobu provozoval tabákovou továrnu a investoval do nemovitostí. Jeho zeť Lichtenberger, narozený v roce 1783, pocházel z mannheimské právnické rodiny. V roce 1806 se přestěhoval do Špýru, oženil se se Scharpffovou dcerou a podnikal v oblasti obchodu, zpracování cukru a tabáku, úvěrování, finančních služeb a pojišťovnictví. Po tchánově smrti v roce 1828 převzal jeho podnik v Rheinschanze. To si již mohl dovolit bydlet ve vlastním reprezentativním velkém domě na nejprestižnější adrese ve Špýru vedle světově proslulé románské katedrály. 

Scharpffova obchodní společnost zřídila v Rheinschanze pobočku  a rozšířila přístav, aby se lépe zapojila do dálkového obchodu se zemědělskými produkty a koloniálním zbožím. V mnoha německých zemích byla hojná poptávka po tabáku a falckém víně. Scharpff si uvědomoval nejen rozvojový potenciál Rheinschanze jako obchodního centra a přístavu, ale i překážky, které mohly tomuto rozvoji bránit. 

O jedné z nich se zmiňovalo nařízení vydané okresním ředitelstvím v roce 1820: „Aby se čelilo nevýhodám, které zájmům obchodu a lodní dopravy způsobuje nakládání zboží na jiných než zákonem určených nakládacích místech, nařizuje se, že napříště nebude místním kapitánům dovoleno nakládat zboží na jiných než na nich. Viník bude potrestán pokutou padesát říšských tolarů v prvním případě, sto říšských tolarů ve druhém případě a ztrátou práva plavby ve třetím případě spolu s poplatkem za udání ve výši padesáti říšských tolarů. Kromě této pokuty je pachatel povinen zaplatit mzdu a skladné, stejně jako kdyby k nakládce došlo v povoleném přístavu.“ 

Počátek obchodního centra 

Díky rozvoji Rheinschanze zažil obchodní dům Lichtenberger ve třicátých letech 19. století výrazný vzestup. Stávající sklad se ukázal být nedostačující, a proto byl postaven nový, moderní a instalován jeřáb. Nicméně obchodníci z nejbližších měst, Mannheimu a Frankenthalu, nelibě nesli narůstající konkurenci, proto se snažili další rozvoj Lichtenbergerovy společnosti různými způsoby sabotovat. Například usilovali o to, aby bavorské úřady nepovolily instalaci jeřábu, avšak bez úspěchu. 

Museli proto se zděšením sledovat, jak Lichtenberger na řece vybudoval zimní přístav, čímž neobyčejně podpořil rozvoj říční dopravy. Lodě zde mohly kotvit i v měsících, kdy Rýn pravidelně zamrzal. Rheinschanze byl jediným zimě odolným a zároveň největším „letním“ rýnským přístavem v Bavorské Falci. Brzy se stal vedle bádenského Mannheimu nejdůležitějším překladištěm zboží mezi švýcarskou Basilejí a hesenskou Mohučí. 

Po Lichtenbergerově smrti v roce 1843 zakoupila bavorská vláda na popud liberálního falckého vládního prezidenta Eugena Franze knížete von Wredeho, syna proslulého bavorského vojevůdce napoleonské éry, obchodní osadu i přístav Rheinschanze. Ve stejném roce vyhověl bavorský král Ludvík I. Wredeho žádosti, aby se na jeho počest Rheinschanze přejmenovalo na Ludwigshafen (v překladu Ludvíkův přístav). 

Současně bylo nařízeno vytvoření vlastního policejního obvodu, probíhaly přípravy na vznik vlastní obce, byl rozšířen vjezd do přístavu a povolena výstavba skladu uhlí a lodní výstroje. Z Ludwigshafenu se mělo stát hlavní bavorské průmyslové centrum v Porýní. 

Boom paroplavby a železnice 

V rámci velkolepé podpory industrializace inicioval kníže Wrede též založení Bavorsko-falcké parní vlečné a plavební společnosti, jejímž lodím panovník v Ludwigshafenu udělil bezplatné zimování, a schválil levný převod pozemků pro rozšíření přístavní části. V roce 1844 uvedl podnik do provozu svůj první kolesový parní remorkér, o deset let později již vlastnil tři remorkéry a deset železných bárek. V roce 1867 začal zavádět nákladní parníky, které zajišťovaly rychlejší přepravu zboží než remorkéry. Využíval je například pro expresní linku mezi Ludwigshafenem a Rotterdamem.

Paroplavba umožnila nebývalý rozmach obchodu a dopravy v Porýní, neboť nahradila malé bárky, které dříve museli proti proudu táhnout koně nebo lidé. Význam paroplavby z hlediska růstu německého hospodářství ještě předčila železnice. Některé regiony z tohoto zázraku však těžily více než jiné. Ludvíkova dráha propojila Ludwigshafen s vnitrozemím a – což bylo ještě důležitější – s uhelnými revíry a hutěmi v Sársku. Taktéž Porúří se rychle stalo centrem těžby uhlí, které se mimo jiné vozilo do oceláren společnosti Krupp. 

V Sasku, kde v roce 1850 již pracovalo více lidí v průmyslu a obchodě než v zemědělství, profitovalo především strojírenství. V Berlíně zase slavila triumfy firma Borsig, vyrábějící lokomotivy. Naopak regiony jako Východní Prusko žily až do konce 19. století téměř výhradně ze zemědělství a na železniční síť se napojovaly jen velmi váhavě. 

Expandující podnikání 

Když roku 1871 došlo ke sjednocení Německa a založení konstitučního a liberálního císařství s jednotným trhem a měnou, mohl se průmyslový věk rozjet naplno. Díky tomu se v období 1871–1914 z Německa stal průmyslový, technologický a vědecký gigant, který v mnohém předstihl „dílnu světa“, Velkou Británii. Důsledky této epochální události se projevily také v Ludwigshafenu. 

Bavorská vláda řídící druhý největší spolkový stát v Německé říši tu dotovala založení společnosti Badische Anilin- und Sodafabrik (BASF) částkou v celkové výši 1,5 milionu guldenů. Zakladatel podniku Friedrich Engelhorn byl jedním z průkopníků moderního podnikání. Původně vyučený zlatník procestoval polovinu Evropy, kde získával zkušenosti. Poté spustil průmyslovou výrobu a prodej svítiplynu pro pouliční osvětlení. 

Při výrobě svítiplynu koksováním vzniká vedlejší produkt – uhelný dehet, který byl původně nežádoucí a obtížně zpracovatelný. Pracovníci firmy BASF dokázali z dehtu vyrábět dehtová (anilinová) barviva, takže mohli nahradit dosud obtížnou a nebezpečnou produkci přírodních barviv z mořeny barvířské (turecká červeň) a indiga (modré barvivo). Kromě syntetických barev si společnost sama vyráběla taktéž potřebné organické pomocné produkty jako kyseliny a louhy. 

Z chemického průmyslu, jehož je BASF ukázkovým příkladem, se koncem 19. století stalo jedno z nejdůležitějších průmyslových odvětví v Německu. Firma expandovala a rozšířila svoji činnost i do zahraničí, kde založila pobočky v USA, Rusku či Francii. Na přelomu 19. a 20. století se stala světovou jedničkou v produkci a prodeji syntetických barviv a největší chemickou továrnou na světě. 

Německá Hirošima? 

Ludwigshafenská firma BASF se ve 20. století přerodila v klíčového evropského výrobce hnojiv na bázi syntetického amoniaku a dusíku. V roce 1924 se stala součástí velkospolečnosti I. G. Farben, která se během druhé světové války soustředila na výrobu syntetických produktů nezbytných pro válečné úsilí, jako byly dusík, guma, benzín, parafín, nafta, maziva nebo plasty. Během války bylo v Ludwigshafenu na nucené práce nasazeno kolem 50 000 zahraničních dělníků a válečných zajatců. Trpěli nejen drsnými pracovními a životními podmínkami, ale zejména následky bombardování. Ludwigshafen totiž patřil spolu s Mannheimem a jeho důležitým zbrojním průmyslem k nejčastěji bombardovaným městským centrům v jižním Německu. Celkem 124 náletů naprosto zničilo přes 80 procent budov v centru města. 

Američané také uvažovali o Ludwigshafenu a Mannheimu jako o možných cílech pro svržení atomové bomby. První puma byla ale dokončena až po kapitulaci Německa, proto byla atomová zbraň poprvé svržena na Hirošimu.

Pro úplnost dodejme, že I. G. Farben též držela 42,5% podíl ve společnosti Deutsche Gesellschaft für Schädlingsbekämpfung, která z kyanovodíku vyráběla Cyklon B na hubení škůdců. Tento jedovatý plyn začala zločinná SS během války používat ve vyhlazovacích táborech k usmrcení velkého počtu převážně židovských vězňů v plynových komorách. Neškodný chemický produkt se tak v rukou totalitního režimu stal prostředkem k průmyslovému masovému vyhlazování lidí.

Prosperující koncern 

Po válce byla I. G. Farben rozpuštěna, ale BASF se v roce 1952 dočkala obnovení. Dnes se jedná o největší chemickou společnost na světě s přibližně 104 000 zaměstnanci. V roce 2009 činil její obrat 50,6 miliardy eur a čistý zisk 1,4 miliardy eur. Její klíčové závody a vedení se nadále nacházejí v Ludwigshafenu. Při vší prozíravosti by obchodníky Scharpfa a Lichtenbergera jistě ani ve snu nenapadlo, že se jejich akvizice opuštěného, bezvýznamného vojenského areálu Rheinschanze jednou stane sídlem globálního koncernu.

Jistě jste se už někdy v životě nechali obelstít, jinak řečeno jste někomu sedli na vějičku. Ostatně když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, a tak není divu, že člověk sedne podvodníkovi na lep. Proč se však ve všech uvedených obrazných přirovnáních, odkazujících k chycení někoho do pasti, vyskytují zmínky o lapání ptáků, vějičkách a lepu? 

Protože zmíněné fráze, používané dnes pouze v přeneseném smyslu, dřív doslova popisovaly běžnou praxi chytání ptáků na lepidlo. Začněme popořadě: Když se našim předkům zachtělo chytat ptáky, našli si vhodnou větvičku nebo proutek a potřeli je vrstvou přírodního lepidla. Pak už stačilo jen počkat, až ptáček přiletí a sedne na lep. Nikoliv náhodou zní „vějička“ podobně jako „větvička“: Jde opravdu o starší variantu dnešního výrazu. Když tedy někomu sednete na vějičku, jste jako ten ptáček, který si chtěl odpočinout na větvičce, a místo toho se chytil na lep.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

U šelem je často velmi obtížné jednoznačně určit, kdo koho loví. Záleží na okolnostech. Například liška obecná (Vulpes vulpes) je s to zabít a sežrat mláďata jezevce lesního (Meles meles). A naopak, jezevec nemá žádný problém pochutnat si na liščatech, které rodiče ponechali osamocená v noře. Dospělí jezevci a lišky se ale raději jeden druhému vyhnou.

Příležitost chycená za pačesy

Záměna rolí lovce a kořisti může být jen důsledkem využití naskytnuté příležitosti. Dravý roztoč savenka druhu Amblyseius degenerans loví úspěšně třásněnky (Terebrantia). Zemědělci a zahradníci dokonce tohoto roztoče používají k hubení třásněnek, které škodí na rostlinách. Třásněnka západní (Frankliniella occidentalis) však není úplně bezbranná a vrací savence úder tím, že požírá její vajíčka.

Na nakladených vajíčcích roztoče hodují i larvy třásněnek. Třásněnky tak zabíjejí dvě mouchy jednou ranou. Obohatí si jídelníček o vydatný zdroj živin a zároveň likvidují už „v kolébce“ jednoho ze svých úhlavních nepřátel. V tomto případě je záměna rolí mezi lovcem a kořistí usnadněna tím, že vajíčka jsou ve srovnání s dospělým roztočem maličká a bezbranná. V případě obojživelníků a larev pestřeců ale nelze kořist považovat za bezbrannou. Ropuchy, skokani, rosničky, mloci i čolci si s jinými brouky a jejich larvami, včetně mnoha druhů střevlíků, hravě poradí.

Úspěšná přesilovka

Někdy se kořist dokáže ubránit díky přesile. Roztoči svilušky druhu Schizotetranychus celarius čelí útokům dravého roztoče Typhlodromus bambusae. Predátor ale musí velmi pečlivě posuzovat své možnosti při útoku na svilušky, které se zdržují v blízkosti nakladených vajíček nebo vyvíjejících se mladých jedinců. Rodiče se totiž dokážou semknout do obranného šiku a podniknout protiútok.

Trojice sviluščích tatínků si poradí s útočícím roztočem až v 80 % případů. Matky tak zdatné nejsou. Pokud se ale u potomstva pohybuje aspoň osm samiček, pak jsou s to společným úsilím zabít třetinu všech útočníků. V tomto případě zahubí kořist velmi nebezpečného predátora, ale těžko lze hovořit o lovu. Svilušky se živí šťávou z listů rostlin a zabitého dravého roztoče nežerou.

Pod záštitou bodyguardů

V některých případech potřebuje kořist ke zdolání predátora pomocníky z řad cizího živočišného druhu. Jihoafrické langusty Jasus lalandii si často pochutnávají na plžích surmovkách Barnupena papyracea. Některé surmovky si ale pořídily zdatné bodyguardy. Na jejich ulitách se přichytili kolonie mechovců Alcyonidium nodosum a ty zpevnily stěnu plžovy schránky. Navíc vylučují mechovci do vody chemické látky, které langusty odpuzují a od útoku je spolehlivě odradí.

Surmovky se však nespokojily s tím, že mají od langust klid. Pod ochranou mechovců tyto jinak pro ně nebezpečné korýše úspěšně loví. Mořské dno u dvou velmi blízkých jihoafrických ostrovů má díky tomu dva zcela odlišné ekosystémy. U ostrova Malgas žijí surmovky pod ostrahou mechovců jen vzácně. Langusty jsou tu hojné a likvidují jak surmovky tak i další živočichy včetně býložravých mlžů. Díky tomu je dno hustě porostlé vodními řasami a chaluhami. Surmovky žijící u nedalekého ostrůvku Marcus využívají mechovce velmi hojně. Langusty jsou u ostrova vzácností, a proto se tu daří býložravým mlžům. Ti stačí řasy a chaluhy průběžně spásat a jejich porosty jsou jen řídké.

Vlastně se jmenovala úplně jinak. Jane Shoreová se narodila roku 1445 do rodiny londýnského kupce jako Elisabeth Lambertová. Jméno Jane získala až v 17. století! Jeho autorem je anglický dramatik a herec Thomas Heywood, který se nehodlal smířit s faktem, že jméno slavné královy milenky bylo během 16. století opomíjeno, až na něj nakonec všichni zapomněli. Stvořil tedy Jane a podal jí záchrannou ruku do hlubin historie, odkud ji vytáhl do světla zájmu svých současníků. 

Terčem posměchu 

Mladá kráska se halí do závoje dlouhých světlých vlasů, aby zakryla svou nahotu. Průsvitný bílý šat jen stěží brání tomu, aby pod ním všudypřítomní mladíci i starci tušili křivky jejího těla. Elisabeth kráčí bosa špinavou městskou dlažbou. Vyhýbá se zvědavým pohledům lidí kolem sebe a znovu si připomíná, co ji do téhle nepříjemné situace dostalo. Lidé na ni pískají a pokřikují, kdosi se rozmáchne. Na hruď jí dopadne shnilé jablko a rozplácne se jí na šaty. Do očí se jí derou slzy ponížení, téměř podléhá dojmu, že si tohle všechno zaslouží. 

Ale pak si odhrne vlasy z obličeje, odlepí oči od země a přítomné si přeměří vyčítavým pohledem. Není přece zločincem. To on, Richard, uzurpátor trůnu a její úhlavní nepřítel, by teď měl být na jejím místě, vystaven posměchu a pohrdání. „I tvůj čas se blíží, Richarde,“ pomyslí si Elisabeth a na tváři se jí objeví úsměv. Jde zlehka a skoro radostně. „Tvůj konec je blízko, falešný králi,“ opakuje si možná pro sebe neslyšně. 

Žena, která se proslavila hlavně svým nechvalně známým trestem, měla mnohem bohatší a radostnější život, i když se, pravda, skoro celý točil kolem mužů. Silná a odhodlaná bojovat proti osudu všemi možnými prostředky, přežila Elisabeth jedno z nejpohnutějších období anglických dějin s grácií. 

Budu jako ony 

Elisabeth nasadila vážnou tvář. Strnulý výraz zafixovala bohatou dávkou třpytivého pudru. Na rty nanesla korálově červenou barvu. Stěží potlačovala smích, když se spatřila v zrcadle, ale rozhodla se přípravy dotáhnout do konce. Schovaná za policí s drahými látkami, pozorovala starší ženu, která se neobratně pohybovala mezi záplavou skleněných lahviček s parfémy a miskami se sušenými květy. Urozená paní zvedla ruku v gestu hlubokého zamyšlení a všímavá Elisabeth pohyb ihned napodobila. Když paní pootevřela ústa v laškovném úsměvu, objevila se stejná grimasa i na tváři sotva desetileté dívenky. 

Holčička se odmalička motala v otcově obchodě, kam často přicházely urozené ženy, aby zde trávily dlouhé hodiny vybíráním luxusního zboží. Elisabeth je dlouho pozorovala a snad už tehdy snila o tom, že jednou to bude ona, kdo bude utrácet peníze za krásné šaty a šperky. Snažila se napodobit jejich pohyby, jejich řeč, chování i smích, kterým okouzlovaly své mužské protějšky. Dospívající slečna postupně svůj repertoár naučených obličejů, pohybů a gest rozšiřovala a přirozeně je přijímala za své. Nikdo by nehádal, že nemluví se šlechtičnou, ale s dcerou kupce.

Za maskou bohaté dívky, kterou přijala za svou vlastní, se ale stále skrývala veselá a dobrosrdečná dívenka, jejíž zvonivý smích dokázal posluchače nakazit. Právě jím si získávala většinu svých nápadníků. V její společnosti se každý den jevil o něco hezčí, jasnější a veselejší. Elisabeth byla velmi inteligentní, a tak se jí dostalo nebývale vysokého vzdělání. Mezi ostatními dívkami svého stavu rozhodně čněla. Údajně se jí pro její půvabnou tvář i ladnost pohybů, kterými dokázala tak věrně napodobit urozené dámy, začalo říkat Růže Londýna.

Manželství 

O nápadníky tato květinka nouzi neměla. William Hastings, přítel a důvěrník krále Eduarda IV., k ní zahořel spalující láskou. Nebyla to jen její krása, která ho tak poblouznila. Elisabeth byla veselá, milá a laskavá a ve společnosti velmi oblíbená. Obdiv a náklonnost, které v mužích vzbuzovala, neušel zraku jejího otce. Její cena na trhu s nevěstami prudce vzrostla a bylo jen otázkou času, kdy přijde lukrativní nabídka k sňatku. 

Jednu takovou učinil úspěšný obchodník a častý návštěvník domu Lambertů William Shore. Byl o patnáct let starší než Elisabeth, a přestože byl hezký a zdvořilý a hlavně se líbil jejímu otci, dívčino srdce si nezískal. Její ruku však ano. Jenže ne na dlouho. Manželství bylo nakonec na Elisabetinu žádost anulováno. Jako důvod uvedla Williamovu neplodnost. Rozvod ale ani za takových okolností neprobíhal jednoduše. Do případu se nakonec vložil papež Sixtus IV., který rozhodnutím pověřil tři své biskupy. 

Favoritka 

K milostnému vzplanutí mezi Elisabeth a samotným králem došlo roku 1476 po jeho příjezdu z Francie. Přelétavý monarcha ji nezavrhl tak, jak to udělal se svými ostatními milenkami brzy poté, co ho omrzely. Velmi si jí vážil a Elisabeth na něho měla i později velký vliv. Nezneužívala ho k dosažení vlastních cílů. Naopak, snažila se pomáhat ostatním a přízeň, kterou jí král prokazoval, zprostředkovávala i těm, kteří zrovna upadli do nemilosti. Na dárky si Elisabeth buď nepotrpěla, nebo nejrůznější pozornosti od květin přes střevíce až po šperky nehrály ve vztahu kupecké dcery a krále důležitou roli. Podle tehdejších svědectví si jich neužívala tolik jako její sokyně – královy ostatní milenky. 

O to pevnější ale jejich svazek byl. Elisabeth a Eduard spolu udržovali důvěrný poměr až do jeho smrti v roce 1483. Tak, jak král nebyl věrný jí, neostýchala se ani ona. Měla další dva milence! Ve výběru se ale ode dvora příliš nevzdálila. Jedním byl Thomas Grey, králův nejstarší nevlastní syn, a druhým Eduardův přítel, už zmíněný William Hastings. A aby to nebylo málo komplikované, Greyova právoplatná manželka byla Hastingsovou nevlastní dcerou. 

Král ovšem zemřel a lordem protektorem se stal Richard, vévoda z Gloucesteru, budoucí král Richard III. Elisabeth v té době proti Richardovi dojednávala spojenectví rodu Hastingsů a Woodvillů. To se jí povedlo. Richardovi se to ovšem vůbec nezamlouvalo. Nakonec ji společně s Hastingsy i Woodvilly obvinil ze spiknutí proti vládě. 

Mocenské boje 

Richard a Elisabeth si nesedli od úplného začátku. A její blízké styky s oběma rody poskytly dobrou záminku pro to, aby známou volnomyšlenkářku mohl přísný a neoblomný protektor potrestat a ponížit. Richard pro Elisabeth vymyslel vskutku originální trest. Veřejně měla učinit pokání poté, co bez šatů, jen ve spodničce, projde rušnou ulicí. Elisabeth potupu snášela hrdě a se vztyčenou hlavou procházela městem doprovázená pohledy svých nepřátel i mužů, kterým krása jejího téměř odhaleného těla učarovala. Poté Elisabeth uvěznili. A i ve vězení k sobě dál lákala mužské pohledy. 

Ženu v nesnázích se rozhodl zachránit Thomas Lynom, Richardův právní poradce. Usmyslel si, že ji pojme za manželku, a tak ji vysvobodí z žaláře. Richard se mu to snažil rozmluvit, ale pozdě. Thomas, tak jako mnoho mužů před ním, už se topil v hlubokých očích roztomilé Elisabeth. 

Proběhla svatba a manželství požehnalo narození dcery. Přestože Thomas ztratil své výsostné postavení po bitvě na Bosworthském poli, kdy byl Richard ve Válce růží poražen a novým králem se stal Jindřich Tudor, dokázal se uchytit i na dvoře nového panovníka. Stal se respektovaným úředníkem. Ještě ve velmi vysokém věku vzpomínal na dřívější krásu své ženy a tvrdil, že citlivý pozorovatel může spatřit důkaz o neobyčejném půvabu i v Elisabetině vráskami poseté tváři.