Zhruba mezi lety 6500 až 3800 před naším letopočtem prosperovala v oblasti Mezopotámie obeidská kultura, jejíž vliv zasahoval i do oblasti Perského zálivu. Kolem roku 5500 před naším letopočtem vzniklo na březích Kuvajtského zálivu na lokalitě Bahra 1 jedno z nejstarších osídlení. Od roku 2009 na tomto místě probíhají archeologické vykopávky společného týmu kuvajtských a polských odborníků KPAM (Kuwaiti-Polish Archaeological Mission), které již přinesly řadu velmi cenných nálezů a zajímavých objevů.

Hadí lidé

Archeologové na zmíněné lokalitě nedávno objevili hliněnou „hadí hlavu,“ která je pro obeidskou kulturu typická, na této konkrétní lokalitě ale představuje velmi unikátní nález, který potvrzuje dávné spojení mezi tímto místem a centrem obeidské kultury v Mezopotámii. 

Nalezená hliněná „hadí hlava“ je fragmentem „ophidianské figurky“, jak archeologové označují podivné a poněkud děsivě vyhlížející sošky výrazně štíhlých ženských postav, které mívají obvykle plazí nebo ptačí hlavy a úzké oči připomínající oči plazů. Těla těchto figurek bývají často zdobena tečkami, které připomínají šupiny. Zatím není jasné, koho nebo co ty to „reptiliánské“ sošky vlastně představují. Většina podobných ophidianských figurek byla doposud objevena v domácím prostředí, případně s dalšími artefakty v hrobech obeidské kultury. 

Obeidská kultura položila základy budoucím civilizacím v oblasti Mezopotámie, včetně navazující Sumerské říše, jež dala světu první známá plánovaná města. V oblasti dnešního Iráku a Kuvajtu budovali lidé této kultury rozsáhlé obchodní sítě, zavlažovací systémy a věnovali se hlavně zemědělství.

Když hvězda podobná Slunci dospěje na konec životní dráhy, nejprve se nafoukne jako červený obr. Poté odhodí vnější vrstvy a zůstane z ní pozvolna vychládající jádro, čili bílý trpaslík. Zánik hvězd bývá bouřlivý a lze předpokládat, že při tom dojde k likvidaci přinejmenším vnitřních planet daného planetárního systému.

Život u bílých trpaslíků

Caldon Whyte z Floridského technologického institutu a jeho kolegové jsou ale přesvědčeni, že to neznamená odsouzení soustav bílých trpaslíků k neobyvatelnosti. V nitru bílých trpaslíků už sice neprobíhá jaderná fúze, přesto jsou ale na počátku velmi žhaví. Na jejich povrchu panuje teplota kolem 27 tisíc kelvinů nebo i víc.

Chladnutí bílých trpaslíků je navíc nesmírně pomalé, což znamená, že září ještě miliardy let. Podle Whyteho si bílí trpaslíci mohou dlouhé miliardy let udržet obyvatelnou zónu, tedy oblast, kde se na obíhajících planetách může vyskytovat kapalná voda. U bílého trpaslíka o hmotnosti 0,6 Slunce by taková zóna podle propočtů vědců mohla existovat téměř 7 miliard let. Za takto dlouhou dobu by mohl nejen vzniknout, ale i plně se rozvinout život. V této souvislosti je na místě připomenout, že pozemský život je starý zřejmě kolem 4 miliard let. 

Otázkou samozřejmě zůstává, jak by se takový život vyrovnal se zářením bílého trpaslíka. Spektrum záření bílého trpaslíka by bylo proti původní hvězdě výrazně posunuto do oblasti ultrafialového záření. Whyte s kolegy se ale domnívají, že by výsledné záření nemuselo být úplně devastující a na planetách v obyvatelné zóně by dokonce mohla probíhat fotosyntéza podobná té pozemské. Optimální obyvatelná zóna by se podle vědců nejspíš nacházela v těsné blízkosti bílého trpaslíka. 

Podle Caldona Whyteho by bílí trpaslíci mohli představovat vhodný cíl pro pozorování Vesmírného dalekohledu Jamese Webba, který by díky svým možnostem teoreticky mohl takovou exoplanetu obydlenou životem detekovat.

Rýžovací pánev se v 19. století proměnila v nový symbol naděje na lepší budoucnost. Okolo roku 1830 se podařilo objevit zlato v okolí sibiřského Tomsku a následná horečka udělala z několika obyčejných „mužiků“ bohaté pány – samozřejmě hned poté, co čtyřicet procent výnosu odevzdali do carské pokladny. Traduje se, že jeden z úspěšných prospektorů tam rozdával své navštívenky vyražené do plátků skutečného zlata.

Pohádky o zázračném zbohatnutí nedaly spát ani dobrodruhům v Americe, a když v roce 1848 přišla velkolepá novina, že nemalé podzemní poklady ukrývá i Kalifornie, opustilo tři sta tisíc lidí své domovy a vypravili se hledat štěstí. Neodradil je ani fakt, že šance na úspěch byla ve skutečnosti mizivá: Pravděpodobnost, že objev ložiska povede k vybudování celého dolu, dosahovala jen desetiny procenta. Zhruba po sedmi letech tak horečka opadla a drtivá většina hledačů bohatství se vrátila domů s prázdnou – pokud se vůbec vrátili. Podvýživa, alkoholismus a tvrdá práce totiž podlomily zdraví nejednoho z nich. Zdálo by se tedy, že společnost dostala cennou lekci, ale vidina třpytivého kovu byla očividně silnější.

Třpyt mezi lososy

V roce 1883 se poprvé prokázaly zásoby zlata na kanadské řece Yukon. Vlastně se nejednalo o úplnou novinku. Místní indiáni o zlatých zrncích věděli, ale nepřikládali jim žádnou váhu. První prospektoři, kteří do oblasti pronikli počátkem století, považovali jejich zprávy za legendy a raději se vrhli na budování obchodu se zaručeným výnosem – tedy na lov kožešinových zvířat. Trvalo pak desítky let, než vzal někdo slova domorodců vážně a provedl seriózní průzkum. Ukázalo se, že se zlato kolem Yukonu opravdu nachází, ale výnosy nebyly nijak velké. Přesto se na místo stáhly stovky zlatokopů.

Přelom přišel roku 1896, když tři prospektoři – Američan George Carmack a indiáni Skookum Jim Mason a Tagish Charlie – zabořili mísy do písku v ohybu řeky Thron-Duick, které se později začalo říkat Klondike. Hledali v místě přítoku potoka, jenž následně dostal příhodné jméno Bonanza neboli „úspěch“, protože se jim v pánvích zachytilo neuvěřitelné množství zlatých zrnek. Okamžitě si pozemek zaregistrovali jako „claim“, což se z příslušného úřadu velmi rychle rozneslo a zlatá horečka na Klondiku byla na světě.

Zpráva nemohla přijít ve vhodnější dobu, neboť Spojené státy tehdy svírala hospodářská krize a cenné papíry či bankovky rapidně ztrácely na hodnotě – na rozdíl od zlata. Navzdory všem rizikům se o cestu na severozápad najednou zvedl enormní zájem. Mezi ty, kdo věřili, že se právě na ně usměje štěstí, patřil i starosta Seattlu. Rezignoval proto na svoji funkci a vyrazil do Kanady. 

Na podobnou výpravu se následně vydalo bezmála sto tisíc mužů, nicméně s kýženým ziskem se jich domů vrátil pouhý zlomek. Už jen dorazit na vzdálené místo uprostřed divočiny nedokázal zdaleka každý. Uvádí se, že cíle dosáhlo pouhých třicet až čtyřicet tisíc odvážlivců, tedy méně než polovina, a z toho odhadem jen pět tisíc nalezlo zlato. „Z Klondiku jsem si domů nepřivezl nic kromě kurdějí,“ napsal prý spisovatel Jack London, který se na kanadský sever osobně vypravil rok poté, co prospektoři oznámili objev zlata.

Led a bahno

Do přístavu Skagway, který ležel ke zlaté říčce nejblíž, jezdilo do února 1898 na pravidelné lince ze San Francisca hned jednačtyřicet lodí. Pasažéry však následně čekala náročná pěší cesta skrz ledovcová údolí a po příkrých kamenitých stezkách, kde obstáli jen ti nejhouževnatější. Číhaly na ně totiž nespočetné nástrahy, od příkrého terénu – s nímž si mnohde neporadila ani tažná zvířata, takže zlatokopové museli nést veškeré své vybavení na zádech – až po riziko lavin. Na trase zvané White Pass neboli „bílý průsmyk“ zahynulo podle odhadů až tisíc koní, přičemž převážně uvázli v hlubokém bahně. 

Paradoxem zůstává, že cesta za zlatem vyžadovala úspory nejméně ve výši tisíce dolarů. Právě tolik totiž stál lodní lístek, a v přepočtu na dnešní kurz by tedy vyšel asi na osm set tisíc korun. 

Rozhodně se ovšem nejednalo o nějaký „Divoký západ“ a kanadské úřady si dobře hlídaly, kdo těží, kde a za jakých podmínek. Nařídily například, aby si každý příchozí vzal s sebou potraviny na celý rok čili o celkové hmotnosti zhruba 450 kilogramů – což obvykle znamenalo, že dotyční museli danou cestu absolvovat i víc než dvacetkrát. K povinné výbavě předepsané vládou pak patřily rovněž oděvy, lékárnička, sítě proti hmyzu, předměty osobní hygieny či výbava na stanování.

Města duchů

K vedlejším, třebaže zcela očekávatelným efektům zlaté horečky na Klondiku patřil rychlý rozvoj tamních osad, které se doslova před očima proměnily v města. Obzvlášť křiklavý příklad nabízelo Dawson City, jež v roce 1898 představovalo největší kanadské sídlo na sever od Winnipegu. Dva roky po vypuknutí zlaté mánie tam žilo na třicet tisíc lidí, ale drtivá většina z nich záhy odešla a roku 1902 se počet místních smrsknul na pouhou čtvrtinu. Dnes má obec necelé dva tisíce obyvatel… 

Jako město duchů působí také současné Barkerville. Po objevení zlata v roce 1862 vyrostlo zmíněné městečko prakticky přes noc, ale záhy po vytěžení o několik let později opět téměř zaniklo. Za své jméno vděčí anglickému prospektorovi Williamu Barkerovi. Když narazil na mocnou zlatou žílu, dorazily tisíce hledačů a s nimi i poptávka po holičích, barmanech a hoteliérech. Dnešní Barkerville tvoří živoucí odkaz dávno minulé éry. Nachází se tam zhruba 125 původních budov, které prošly v polovině 20. století rekonstrukcí do své někdejší podoby. V místě se konají kulturní akce připomínající slavnou minulost, takže osada funguje coby obdoba westernových městeček u nás: Dá se tam navštívit škola, soud, kovářství i saloon, a kdo má chuť, může si sám vyzkoušet rýžování.

Subarktický zádrhel

Ačkoliv éra zlaté horečky dávno minula, zůstávají Yukon i sousední Aljaška významnými producenty zlata. Změnily se ovšem technologie a nově umožňují využít i dříve nedostupná ložiska. Kdysi omezovala těžbu zejména logistika. Odlehlost krajiny znamenala špatné dopravní spojení, tudíž nebylo možné na místo převézt těžkou techniku a většina prací probíhala manuálně. Pokud se zlato vyplavovalo v řece ve formě prachu a nugetů, postačovalo písek promývat v pánvi. Nicméně skutečně bohatá naleziště mají podobu zlatých žil ukrytých hodně hluboko: Například depozit objevený Barkerem spočíval šestnáct metrů povrchem. Těžit se však dalo jen pomocí krumpáčů a lopat.

Aby se zjistilo, kde se vůbec vyplatí zarýt do země, vykopávaly se menší průzkumné sondy. Jenže v místním klimatu je půda pod povrchem zmrzlá, tudíž si prospektoři museli pomáhat zapalováním ohňů a později se spoléhali na rychlejší rozmrazování permafrostu s využitím páry. Lopaty postupem času nahradily mechanické pumpy, jež vymývaly zeminu. I těžba vyplavováním byla ovšem náročná na práci a čas, takže většina hledačů své úsilí brzy vzdala a zlatá horečka na Klondiku během tří let opadla. Na Yukonu se sice těžilo dál, ale místo individuálních dobrodruhů se tam přesunuly soukromé společnosti. 

Skutečný rozmach hloubkové těžby přišel o půl století později. V roce 1942 dokázala kanadská vláda postavit skrz dříve jen málo dotčené teritorium dálnici a k ní přibyly železniční tratě. Skomírající hornické osady nabraly nový dech a přitáhly další obyvatele: Obec Whitehorse předčila legendární Dawson City, takže byla vyhlášena hlavním městem teritoria Yukon. Z tamních zásob nyní profitují nadnárodní korporace používající hydraulickou těžební techniku, a zásadním dílem tak přispívají k ekonomice zmíněných regionů. V Kanadě se v současnosti nachází 123 aktivních zlatých dolů, ukrývajících odhadem dvě procenta světových rezerv. Každoročně se z nich vytěží zhruba dvě stě tun cenného kovu v hodnotě dvaceti miliard dolarů, tedy asi 455 miliard korun. 

Kyanid v řece

Rozsáhlá těžba má ovšem také odvrácenou stránku. A letos v červnu se o ní víc než důkladně přesvědčili v yukonském dole Eagle Gold Mine společnosti Victoria Gold, když havárie na zařízení pro tzv. haldové loužení způsobila masivní sesuv půdy. Satelitní snímky ukázaly, že zhroucená zemina pokryla plochu měřící v nejširším místě 370, a v nejdelším dokonce 1 430 metrů, přičemž se v ní nacházely asi čtyři miliony tun rudy. 

Při uvedené technice těžby se do hromady vytěžené a rozdrcené rudy pumpuje kyanid sodný, který od ní dokáže zlato dokonale oddělit. Metoda ovšem zahrnuje značná rizika: Halda by neměla přijít do styku s okolím, jinak hrozí kontaminace. Jen krátce po výše popsané události byla v potocích nedaleko dolu potvrzena přítomnost kyanidu bezmála ve dvoutisíckrát vyšší koncentraci, než povolují normy. Ochránci přírody informovali, že na místě nalezli i uhynulé ryby a kyanid otrávil mimo jiné půdu v oblasti obývané domorodci Na-Cho Nyak Dun. Kanadská vláda proto vyhlásila nad společností nucenou správu a přikročila k sanaci lokality, která podle odhadů vyjde na zhruba 150 milionů kanadských dolarů čili asi 2,5 miliardy korun. 

Hospodářská zvířata přispívají asi 14,5 procenty ke globálním emisím metanu, podstatně účinnějšího skleníkového plynu, než je oxid uhličitý. Největší část tohoto množství přitom má přitom na svědomí říhající skot. Nejvíce metanu vyprodukují krávy pasoucí se na pastvině, protože jejich strava obsahuje více vlákniny z trávy.

Pokud by se povedlo omezit říhání skotu, mělo by to příznivý vliv na emise metanu v atmosféře. Se svými kolegy na tom pracuje Ermias Kebreab z Kalifornské univerzity v Davisu. Využívají k tomu mořskou ruduchu Asparagopsis taxiformis, která obsahuje organickou sloučeninu bromu bromoform (tribrommetan).

Na montanské pastvě

Dřívější výzkum odhalil, že přidávání mořské ruduchy do krmení skotu vede u krav k omezení produkce metanu. Kebreabův tým jako první otestoval působení mořské ruduchy v krmivu u pasoucích se krav. Výsledky pozoruhodného experimentu nedávno uveřejnil vědecký časopis PNAS.

Vědci zjistili, že tento relativně jednoduchý postup, který zahrnuje přidání pelet z mořské ruduchy do krmení, sníží produkci metanu u pasoucího se skotu o téměř 40 procent. Když je skot na pastvě, je obtížnější zajistit, aby se živil peletami s mořskou ruduchou. Dosavadní experimenty tohoto typu probíhaly u skotu v kontrolovaném prostředí, kde je snadné je přikrmovat těmito peletami.

Kebreab s kolegy v experimentu využili 24 volů chovaných na maso. Po dobu 10 týdnů podávali polovině z nich pelety s mořskou ruduchou a druhá polovina skotu sloužila jako kontrolní skupina. Protože šlo o skot na pastvě, živili se peletami dobrovolně. Přesto u nich došlo k výraznému omezení říhání metanu, aniž by to negativně ovlivnilo jejich zdraví nebo hmotnost. 

Studie poukazuje na možnost zlepšit environmentální dopad chovu skotu, což je zvláště důležité v oblastech ohrožených změnou klimatu. Současně naznačuje, že zlepšení genetiky, krmení a zdravotní péče v chovu skotu v rozvojových zemích může přispět k udržitelnější produkci masa.

Spojenecké vylodění u Anzia představovalo odvážnou operaci, kterou ve snaze co nejdříve dobýt Řím prosazoval britský ministerský předseda Winston Churchill. Klíčový prvek jeho plánu tkvěl ve výsadku za německou opevněnou Gustavovu linii, přičemž tento manévr měl její obránce přinutit k ústupu a tím angloamerickým divizím výrazně usnadnit ovládnutí italské metro pole. 

Obojživelnému úderu u přístavu Anzio měla předcházet ofenziva právě proti postavením Gustavovy linie. Od tohoto kroku si spojenečtí velitelé slibovali přesunutí německých záloh z oblasti Říma na jih a tím pádem i snazší práci během samotného vylodění. To dostalo krycí jméno Shingle (oblázková pláž), jeho začátek byl naplánován na 22. ledna 1944 a provést jej měly primárně dvě bojové skupiny amerického VI. sboru generálmajora Johna Lucase.

Neexistuje žádný náznak

V lednu 1944 se v Itálii nacházela dvě hlavní německá uskupení: 10. armáda pod velením generálplukovníka Heinricha von Vietinghoffa a 14. armáda vedená generálplukovníkem Eberhardem von Mackensenem. Tyto formace tvořily kostru skupiny armád C, v jejímž čele stál polní maršál Albert Kesselring. Zatímco 10. armáda měla primárně za úkol bránit postavení Gustavovy linie, 14. armáda stála prozatím mimo těžiště bojů a tvořila pomyslnou posádku na sever od fronty. 

Německé velení v Itálii si sice dobře uvědomovalo možnost spojeneckého výsadku za Gustavovu linii, jenže o reálném plánu na vylodění u Anzia nemělo sebemenší potuchy. Ještě v polovině ledna sepsal šéf Abwehru admirál Wilhelm Canaris analýzu zaměřenou na italské válčiště, v níž mimo jiné uvedl, že „neexistuje sebemenší náznak dalšího spojeneckého vylodění v nejbližší době“. 

Toto chybné zhodnocení situace pramenilo z několika důvodů: jednak se zpravodajci domnívali, že spojenecká námořnictva nedokáží provést další velkou obojživelnou operaci v tak rychlém sledu (vylodění u Salerna proběhlo v září 1943). Další důvod tkvěl ve faktu, že britské a americké letouny podnikaly systematické údery na základny německých průzkumných letek a tím výrazně omezily jejich schopnosti.

Německé plány

Německé vrchní velení nicméně mělo již od prosince 1943 připraven plán pro možné spojenecké vylodění v Itálii a vydalo pokyny podřízeným velitelstvím ve Francii, na Balkáně a v Itálii, jakým způsobem mají v jednotlivých případech přesouvat na místo zálohy. Tyto plány počítaly s možným vyloděním v okolí Říma (Fall Richard), Livorna (Fall Ludwig), Janova (Fall Gustav), adriatického pobřeží (Fall Viktor) a Istrie (Fall Ida). 

Ačkoliv tak samotná cílová oblast Anzia byla v době spojeneckého vylodění bráněna jen velmi slabě (šlo asi o tisícovku vojáků a baterie pobřežního dělostřelectva), přisunutí posil bylo dobře připraveno. O těchto plánech naopak neměli žádné ponětí spojenečtí velitelé a také kvůli tomu značně podcenili schopnost protivníka výrazně posílit jeho přítomnost v okolí Říma. Předpokládali, že během dvou týdnů po vylodění budou Němci schopni proti předmostí postavit přibližně 60 000 vojáků. V reálu se však jednalo o 30 000 mužů více a s přibývající dobou jejich počet dále narůstal.

Všichni k Anziu

Vylodění u Anzia proběhlo přesně podle plánu 22. ledna 1944 a v úvodní fázi se setkalo snad až s nečekaně malým odporem. Na břeh se během prvního dne dostala drtivá většina VI. sboru a za tento úspěch Spojenci zaplatili skutečně nízkými ztrátami – přišli o 13 mrtvých, 97 raněných a 44 pohřešovaných. Zatímco Churchill mohl slavit, německé velení se rychle muselo probrat  z počátečního šoku. 

První zprávy o vylodění se dostaly na velitelství skupiny armád C již 22. ledna v pět hodin ráno a Kesselring vzápětí vydal rozkaz 4. divizi padákových myslivců, která se právě formovala v prostoru Říma, a náhradním oddílům tankové divize Hermann Göring, jež byly také v dosahu, aby okamžitě odeslaly maximální počet mužů a techniky a zablokovaly silnice vedoucí z Anzia do Říma a také k nedalekým Albanským horám. 

Kolem šesté ráno pak Kesselring poslal hlášení do Berlína společně s žádostí o zahájení plánu Richard. Vrchní velení Wehrmachtu pak skutečně zalarmovalo a k Anziu odvelelo značné množství útvarů. Relativně nejrychleji mohly na místo dorazit posily od 10. armády, v počátku šlo zejména o 3. divizi tankových granátníků, 71. pěší divizi a části tankové divize Hermann Göring.

Američané nespěchají

Ačkoliv měli Spojenci v první fázi vylodění příležitost postoupit hlouběji do vnitrozemí, plně ji nevyužili. Větší úsilí věnovali vyloďování dalších útvarů a přípravám na zahájení širší ofenzivy, k níž se generálmajor Lucas odhodlal teprve po týdnu – úderem britských jednotek hodlal dobýt Campoleone, zatímco Američané měli získat město Cisterna. Němci díky této prodlevě mohli zaujmout postavení okolo vzniklého předmostí a vybudovat si obranné pozice. 

Kesselringa již během prvního dne operace Shingle značně uklidnila informace, že Spojenci podle všeho nikam příliš nespěchají, a tak si dovolil zariskovat a odmítl návrh svých podřízených na zkrácení fronty (jinými slovy ústup) nedaleko Monte Cassina, čímž by se daly ušetřit dvě divize. Velitel skupiny armád C si obecně počínal velmi klidně a díky své bystrosti a nemalým zkušenostem dokázal dobře předvídat protivníkovy další kroky. Snažil se také využívat všech dostupných prostředků, a tak během čekání na posily nasadil proti spojeneckým silám v Anziu stroje Luftwaffe.

K dispozici měl mimo jiné asi šedesátku bombardérů Dornier Do 217 K a Heinkel He 177, některé vyzbrojené naváděnými bombami Fritz-X a řízenými protilodními střelami Hs 293. S jejich pomocí se 23. ledna podařilo zasáhnout dva britské torpédoborce a spojenečtí velitelé v neblahé paměti těžkých ztrát u Salerna raději přistoupili ke stažení části plavidel a omezení dělostřelecké podpory pozemních sil z moře. Luftwaffe si v následujících dnech připsala další úspěchy, nicméně za ně zaplatila jen do konce měsíce 90 letouny.

V porovnání s naší Galaxií má galaxie Sombrero třetinové rozměry a v průměru dosahuje přibližně 50 tisíc světelných let. O to víc překvapí početná populace kulových hvězdokup, jichž by mohly být až dva tisíce, tedy desetkrát víc než v našem hvězdném ostrově.

Na novém snímku pořízeném Vesmírným teleskopem Jamese Webba není vidět jeho zářící jádro, které zobrazují dřívější fotografie, pořízené ve viditelném světle. Infračervený obraz namísto toho odhaluje jeho hladký vnitřní disk. Díky ostrému rozlišení Webbova přístroje MIRI (Mid-Infrared Instrument) jsou dobře patrné také detaily vnějšího prstence galaxie, což umožňuje nahlédnout do způsobu rozložení prachu, který je základním stavebním prvkem astronomických objektů ve vesmíru. Vnější prstenec galaxie tak poprvé odhaluje ukazuje složité shluky prachu a plynu.

Podle astronomů by zachycené shluky prachu, v nichž MIRI detekuje uhlíkové molekuly zvané polycyklické aromatické uhlovodíky, mohly naznačovat přítomnost mladých oblastí s tvorbou hvězd. Na rozdíl od některých dříve studovaných galaxií pomocí Webbova dalekohledu, včetně například galaxie Messier 82, kde se rodí desetkrát více hvězd než v Mléčné dráze, nepatří galaxie Sombrero mezi významná centra tvorby hvězd. V prstencích galaxie Sombrero vzniká ve srovnání s Mléčnou dráhou jen zhruba poloviční porce nových hvězd.

V galaxii se nachází zhruba 2 000 kulových hvězdokup, tvořených souborem statisíců starých, gravitačně svázaných hvězd. Tento typ systému slouží astronomům jako pseudolaboratoř pro studium hvězd – tisíce podobně starých hvězd v jednom systému, s různými hmotnostmi a vlastnostmi vytváří dokonalý prostor pro srovnávací studie.

Zelená barva se objevuje i na štýrské vlajce, jako jediné ze všech devíti administrativních částí Rakouska. Pro krajinu, jejíž charakter zásadně formoval nejvýchodnější alpský masiv, jsou typické vysokohorské stráně strmě padající do četných údolí, kde vytvářejí příhodná koryta pro vodní toky. Nejlépe si je lze prohlédnout při vyhlídkové jízdě po Semmeringské trati, jež se zapsala do historie datem svého vzniku: V polovině 19. století se stala první horskou železnicí s normálním rozchodem, ale především ohromila svět svou technologickou úrovní.

Výzva pro stavitele

Projektant Carl von Ghega dokázal pomocí viaduktů a tunelů mistrně překonat nástrahy obtížně přístupného terénu, a zajistil tak, že jednačtyřicet kilometrů dlouhá dráha spojující Dolní Rakousy a Štýrsko funguje dodnes. Vlaky na ní projíždějí čtrnácti tunely, překonávají šestnáct viaduktů a 129 kamenných či železných mostů klenoucích se nad krajinou. Na výstavbě se v letech 1848–1854 podílelo přes dvacet tisíc dělníků, z čehož třetinu tvořily ženy, a museli si poradit s dosud nevídanými technickými otázkami – například jak překonat výškový rozdíl 460 metrů či mimořádně malý poloměr oblouku. 

Za uvedeným účelem dokonce vznikly zcela nové přístroje či metody měření a lokomotivy se dočkaly nejmodernějších technologií, aby zvládly extrémní stoupání nebo průjezd serpentinami. Zprovoznění Semmeringské železnice zásadně usnadnilo komunikaci mezi Vídní a Alpami, ale především uspíšilo ekonomický rozvoj regionu, neboť podél trati začaly záhy vyrůstat četné hotely, zámečky i celé obce.

Nedobytný Hradec

Od roku 1998 patří jedinečná dráha na seznam UNESCO, coby jedna ze dvou štýrských památek, jimž se prestižní pocty dostalo: O rok později ji následovalo historické jádro metropole Graz, která je česky známější jako Štýrský Hradec a představuje druhé největší rakouské město po Vídni. 

Tamní panoráma proslulo především hodinovou věží, tyčící se na dolomitové skále do výšky 123 metrů nad hlavní náměstí. V minulosti tvořila součást mohutného opevnění, které opakovaně odolávalo dobyvačným snahám nejrůznějších armád a drží Guinnessův rekord jako nejsilnější tvrz světa. Současná přestavba pochází z doby renesance a v uvedeném slohu později vyrostlo i centrum Grazu.

Rekordní knihovna

Ještě významnější stavební rozmach nastal v období baroka, kdy si císař Ferdinand II. Štýrský zvolil Graz za své sídlo. Roku 1614 pak pověřil italského architekta Giovanniho Pietra de Pomis, aby tam pro něj a jeho choť vybudoval mauzoleum. Stavba dokončená o čtyřiadvacet let později mimo jiné proslula bohatou freskovou výzdobou.

V téže době zažíval své vrcholné období také klášter Admont, nacházející se ve stejnojmenném městě v údolí řeky Enže: Benediktinský komplex založený již v roce 1074 představuje nejstarší a zároveň jediný dodnes fungující klášter ve Štýrsku. Místní knihovna čítá na dvě stě tisíc svazků a jde o největší klášterní bibliotéku na světě. 

Dnes se předpokládá, že letoun se zřítil do moře, nicméně jeho trosky se dosud nenašly. K události došlo krátce po půl šesté hodině odpoledne a na palubě se vedle dvou členů posádky nacházelo šest československých reprezentantů v ledním hokeji. 

Před odletem 

Československý hokej mohl toho roku zažít bezprecedentní ztrátu, kdyby se na palubě zříceného letadla octla národní reprezentace v kompletním složení. V rámci přípravy na nadcházející mistrovství světa, které se mělo konat v březnu příštího roku ve Stockholmu, se hokejisté chystali na přípravné soustředění v zahraničí. Nejprve je čekal zápas ve Francii, následovat měl souboj proti britským soupeřům. Obnášelo to v několika dnech poměrně komplikovaný itinerář: nejprve odlet z Prahy do Paříže a po odehrání tamějšího utkání letecký přesun z Paříže do Londýna k dalšímu zápasu. 

Opustit hranice Československa ale nebylo v tehdejší době tak snadné, jako je tomu dnes. Do zemí západní Evropy byla potřeba víza a o jejich udělení rozhodovali důkladní úředníci ministerstva vnitra. Ti pojali podezření, že zejména někteří z hráčů by mohli zatoužit se domů už nevrátit, a tak jim odebrali pasy a dlouho zvažovali, zda je vůbec pustí. Vše se odehrávalo doslova na poslední chvíli – mužstvo odlétalo s jednodenním zpožděním a navíc v nekompletní sestavě, protože místa v letadle musela být uvolněna pro nečekaný výjezd ministra zahraničí. 

Dva náhradníci (brankář Zdeněk Jarkovský a obránce Zdeněk Švarc) tedy zůstali v Praze o den déle, zatímco zbytek týmu se musel v boji proti Francouzům obejít bez nich. Sobotní utkání přesto zvládli a zvítězili rozdílem jedné branky 4:3. Když se pak k vítězům v Paříži připojili i ostatní a společně čekali na vystavení víz kvůli nadcházejícímu přeletu do Londýna, opět je pozdržely byrokratické průtahy. Tentokrát nedostalo včas povolení hned šest dalších hráčů a harmonogram se proto měnil podruhé. Většina mužstva odletěla do Londýna napřed už v neděli 7. listopadu, ale zmíněná šestice musela čekat až do pondělí. 

Komplikace 

Je až neuvěřitelné, jaká smůla se hráčům lepila na paty. Jako by totiž komplikací nebylo dost, právě na ten den připadla ve Francii stávka zaměstnanců letecké společnosti AirFrance a plánovaný let byl bez náhrady zrušen. Tuzemská reprezentace se v tu chvíli ocitla v nepříjemné situaci, neboť její část byla „uvězněna“ na evropské pevnině a bez šesti opor bylo jen obtížně možné sestavit fungující sestavu. Času už navíc nebylo příliš, zápas s velkou Británií byl plánovaný právě na pondělní večer a zdálo se, že není reálné jej stihnout. 

Zástupci všech zúčastněných stran – francouzské, české a britské – spolu horlivě komunikovali, až se podařilo vyjednat řešení: zbývající hráče dopraví do Londýna soukromý letoun. Smlouvu narychlo podepsala společnost Mercure a uvolnila pro tento účel svůj stroj Beechcraft Model 18 s označením F-BGAF. Šestici hokejistů tvořili útočníci Ladislav Troják, Karel Stibor, obránci Zdeněk Švarc, Vilibald Šťovík, Miloslav Pokorný a brankář Zdeněk Jarkovský. Nejmladšímu hráči bylo 22 let, nejstaršímu o dvanáct více. Doprovázeli je dva členové posádky, na palubě se tedy nacházelo celkem osm lidí. 

Nezvěstný letoun 

Pilot a zároveň spolumajitel letadla René de Narbonne stroj odlepil od země v 16.38 pařížského času, tedy se zhruba dvouhodinovým zpožděním. Podle dochovaných záznamů toho odpoledne panovala v okolí letiště hustá mlha, a to již několikátým dnem. Počasí bylo důvodem, proč letoví dispečeři důrazně varovali před jakýmkoliv letem. 

Kvůli zhoršené viditelnosti údajně již čtyři dny po sobě nepouštěli do vzduchu žádná letadla, nicméně hokejisté zkušeného kapitána přemlouvali. Vlastně se ale příliš snažit nemuseli, Narbonna totiž nepříznivé podmínky mohly odradit jen těžko. Měl za sebou ještě poměrně čerstvé zážitky z druhé světové války, kdy si trasu nad Lamanšským průlivem jakožto pilot RAF bezpečně vryl do paměti. Dokonce natolik, že standardní kurs prý považoval za příliš nudný. Alespoň o tom svědčí jeho pověst dobrodruha, který se rád občas odchýlí od předem stanoveného kursu a zvolí vlastní trasu bez ohledu na pokyny navigátora. 

Obdobně tomu bylo i onoho pondělka, kdy se Narbonne rozhodl ignorovat navigaci a letěl nikoliv přímo nad moře, ale uhnul podél francouzského pobřeží jižním směrem. Nezapomněl však o svém úmyslu informovat letového dispečera, s nímž po celou dobu pečlivě udržoval telegrafické spojení. Další z hypotéz hovoří o tom, že se ze standardní trasy uchýlil nikoliv z vlastního rozmaru, ale právě proto, aby se vyhnul nejhustší mlze. Co se mu ve skutečnosti honilo hlavou, se však už nikdy nedozvíme. Hodinu po startu se totiž někde nad městem Rouen odmlčel a spojení se už navázat nepodařilo. Tady končí veškerá komunikace s letounem – od té doby je nezvěstný a osm lidí na palubě se oficiálně pohřešuje. 

Zbytek reprezentace 

Mezitím v Londýně nastoupilo zbývajících osm hráčů k zahájenému utkání. Nikdo z nich neměl tušení o osudu svých spoluhráčů, informace o zmizení letadla se ale do Velké Británie již donesla. Komentátor utkání sdělil tuto znepokojivou zprávu celému stadionu, protože však hokejisté nerozuměli anglicky, o všem se paradoxně dozvěděli až jako poslední. Nad britskými soupeři vyhráli i s omezeným počtem hráčů. Protivníci se jim totiž velkoryse přizpůsobili shodnou redukcí vlastního mužstva. Šok přišel teprve po skončení utkání. 

„Soupeři, místo aby nám po zápase gratulovali k výhře, nám přišli kondolovat,“ vzpomínal později v rozhovoru slavný útočník Augustin Bubník. Pro reprezentaci byla informace o události jako studená sprcha. Na své kolegy a přátele čekali marně, a když se celou noc neobjevily žádné nové zprávy, nadcházející den odcestovali zpět domů. Neodehráli sice zbývajících pět plánovaných zápasů, v ponuré náladě ale jistě nikoho ani nenapadlo, že by snad zameškaného tréninku litoval. 

Vyšetřování 

Co se onoho mlhavého odpoledne nad britsko-francouzským průlivem stalo? Vyšetřovatelé pracovali z verzí, že pilot zvolil ve stále horších podmínkách raději bezpečnější návrat zpět do Paříže, ale ztratil orientaci a havaroval. Existují nepotvrzené zprávy, že ještě půl hodiny po posledním kontaktu zachytilo letiště v Orléans neurčité hlášení, které by snad mohlo pocházet právě od Narbonna. Jiná svědectví hovoří o zachycení nejasného signálu od letounu kdesi v oblasti jihozápadní Anglie, svědčící o tom, že ještě o dalších třicet minut později bylo letadlo možná stále ve vzduchu a pokoušelo se o nouzové přistání. 

Vyšetřování sice okamžitě zahájili Britové i Francouzi, ani na jedné straně Lamanšského průlivu však nebyli úspěšní. Pátrání komplikovalo stále se zhoršující listopadové počasí. A především fakt, že nebyla známá ani přibližná poloha pravděpodobného místa pádu. Pokud k němu tedy vůbec došlo, což se nicméně zdálo jako takřka jisté. 

Nebylo jasné ani to, zda se zřítil nad souší, či mořem. Objevila se řada hypotéz, například že nevelké letadlo mohlo být přetížené. Ani po pěti dnech neměli vyšetřovatelé k dispozici jedinou stopu, které by se mohli chytit: trosky letounu, tělo některé z obětí, případně alespoň zavazadlo. Teprve s odstupem mnoha dalších dní vydal oceán tělo mrtvého pilota. Ostatky pasažérů a druhého člena posádky se ale nenašly nikdy. 

Je až neuvěřitelné, s jakým přístupem se k tragédii postavila tehdejší československá vláda. Objevily se záměrně šířené fámy o tom, že šestice nehavarovala, ale ve skutečnosti tajně emigrovala. Mnozí ze zbývajících reprezentantů byli v roce 1950 zatčeni a čekaly je tvrdé tresty. K hokeji se zpravidla již nevrátili. I pozůstalé po obětech vyslýchala státní bezpečnost a ještě několik dalších let čelili nepříjemnostem ze strany představitelů režimu.

Když vám ráno ptáci zpívají do okna, vnímáte je jako vědec, nebo prostě jako každý jiný člověk a užijete si to?

Mně se to stává každý den. Poslední roky se hrdličky a hřivnáči zbláznili a řvou i teď v září, kdy by měli doslova držet zobák. Takže ráno prostě vstanu, zavřu okno a jdu zase spát. (směje se)

Jako malý si pamatuju na ulicích spoustu ptáků, hlavně vrabců, ale teď mám pocit, že už to tak není. Víme, o kolik jejich populace klesla?

Jak kde. Vrabci představují ohromně dvojsečnou záležitost. Lokálně jich sice ubylo, hlavně ve velkých městech. Celosvětově se o nich začalo mluvit především kvůli Londýnu, kde šla jejich populace o devadesát procent dolů, což se hodně medializovalo. Jenže už se nedodávalo, že ve stejnou dobu naopak populačně krásně rostli v Paříži nebo i v jiných velkých městech, dokonce včetně mnoha britských. Takže jde o klasické mediální zkreslení, kdy se „vyzobou“ negativní zprávy, na které z principu reagujeme silněji.

Navzdory úbytkům u nás – třeba v Praze – vrabec v rámci České republiky v posledních deseti či patnácti letech populačně mírně stoupá. A hlavně: Jedná se o nejpočetnější volně žijící ptačí druh na Zemi, což je potvrzené jak subjektivně, tak objektivními studiemi. Když vystoupíte na jakémkoliv letišti v Evropě, na Novém Zélandu, v Severní či Jižní Americe nebo na jihu Afriky, půjde skoro vždycky o první druh, na který narazíte. A z nedávné rozsáhlé studie kvantifikující všechny ptačí druhy na Zemi vyšel vrabec jako nejpočetnější, přičemž na planetě žije 1,6 miliardy jedinců. Takže o něj skutečně strach mít nemusíme.

V Londýně vrabců prudce ubylo, v Paříži přibylo – ale ta města se přece tak moc neliší. V čem spočívá příčina?

To je dobrý postřeh. Městská prostředí se svou strukturou navzájem extrémně podobají, navzdory tomu, kde se nacházejí. Ale stačí vyjít za město do lesa: Finský se bude třeba od španělského zásadně lišit a budou tam žít úplně jiné druhy, kdežto ve městech se bude druhová skladba naopak velmi podobat. Vrabci spolu s holuby a špačky nabízejí asi nejlepší příklad a v ulicích všech obydlených světadílů o ně budeme doslova zakopávat. Ale i mezi našimi městy mohou existovat určité rozdíly. Například já žiju v Olomouci, kde celé centrum obklopuje soustava na sebe navazujících parků a vodních toků, takže se tam ptákům výborně daří. Když se ale podíváte třeba na pražské Jižní Město, to je úplná poušť. 

Zatímco tady třípatrové domy a stromy umožní ptákům fungovat, deset pater vyloučí spoustu druhů. Pro zajímavost, v Paříži se vrabcům daří tak, že k turistickým atrakcím patří si před chrámem Notre-Dame vyfotit chlapíka, který jich má spoustu na ruce a krmí je zrním.

Takže vrabec coby symbol ptačího ohrožení je nesmysl?

Ano. Vrabec je ovšem hrozně zajímavý, protože jde o kulturní fenomén. Žije s člověkem nejdéle ze všech opeřenců, možná deset tisíc let, je nejpočetnější, nejméně ohrožený a je obrazem toho, jak se k přírodě vztahujeme. Obrovsky jsme ji poničili a teprve koncem dvacátého století jsme si uvědomili, že s tím musíme něco dělat. Chceme ji chránit, a tak se rozhlédneme kolem, vidíme vrabce a upneme se na něj. Jenže řešit jeho ochranu je s prominutím naprostá pitomost: Jedná se o nejméně ohrožený druh světa a riziko hrozí úplně jiným druhům, o kterých se většina lidí nikdy ani nedozví. U nás jde o koroptve, sýčky, chocholouše, strnady, skřivany a další. Jejich počty prudce padají a reálně jim hrozí problém.

Když jsem byl malý, rodiče mi zakazovali sahat na holuby s tím, že jde o „létající krysu“. Jsou skutečně tak nemocní, nebo situace není o nic horší, než kdyby žili někde v lese?

Po roce 2000 se zmíněná otázka značně zkomplikovala, protože do té doby dominovali ve městech holubi skalní, tedy druhotně zdivočelí holubi domácí. Jenže po přelomu tisíciletí všude po Evropě ohromně nastoupili holubi hřivnáči, takové holubí „slepice“ s bílým flekem na krku, jejichž přirozené prostředí představuje les. Teď jsou oba druhy velmi běžné. Ale do parazitologie se radši pouštět nebudu.

Často se mluví o kočkách jako o významném faktoru úbytku ptáků ve městech, přičemž podle některých studií uloví až několik milionů opeřenců. Dá se kvantifikovat, jaké nebezpečí kočky pro ptačí populace představují?

Určitě ano, existují na to studie v Británii a v USA, a u nás bude situace podobná. Debaty o kočkách jsou poměrně vášnivé, protože jejich majitelé k nim pochopitelně mají citové pouto, takže se výměny mezi nimi a milovníky ptáčků nesou v duchu dvou pólů – láska a nenávist. Hustota koček domácích je tak o tři nebo čtyři řády vyšší než v případě koček divokých, ze kterých byly ty domácí vyšlechtěny. Takže argument, že „kočka přece představuje v ekosystému přirozeného predátora“, a tudíž je všechno v pořádku, znamená do očí bijící nesmysl.

Kočky jsou extrémně přemnožené a jejich „spotřeba“ opeřenců tomu odpovídá. Podle zmíněných zahraničních studií mají každoročně na svědomí mnohem víc ptáků, než kolik jich uhyne dohromady kvůli nárazům do skel a srážkám s dopravními prostředky a s elektrickým vedením. Zároveň ptáky lákáme různými pítky a krmítky, čímž kočkám doslova prostíráme stůl. Ale problém je samozřejmě složitější.

Ve městě žijí ptáci a lidé mnohem blíž, než se potkávají v přírodě. Dá se za onu relativně krátkou dobu existence velkých lidských sídel pozorovat u opeřených druhů nějaký evoluční vývoj?

Rozhodně! V posledních pětadvaceti letech jde o jeden z hlavních výzkumných proudů v ornitologii. Ptáci se městům přizpůsobili ve všem, co vás jenom napadne: Existuje spousta studií o tom, jak se mění jejich fyziologie, síla hlasu a velikost snůšky. Ale i obyčejný člověk může vypozorovat, že jsou městští ptáci extrémně krotcí. Když půjdete do lesa, kos před vámi uletí na sto metrů – zatímco v parku ho téměř musíte odsunout nohou, abyste ho nezašlápli. 

Kteří ptáci si vlastně vybírají přesídlení do města? Jsou některé druhy přímo nastavené na adaptaci, jako třeba holubi?

Ano, některé druhy se mezi domy nepřemístí za žádných okolností – například kukačka. Někdo může namítnout, že ji na jaře zaslechl ve Stromovce, a skutečně je možné, že se tam zastavila. Ale rozhodně tam nebude hnízdit. Kukačka je extrémně plachá a rušné prostředí jí vůbec nevyhovuje. Navíc potřebuje vhodného hostitele a „její“ druhy se do města taky příliš nehrnou. Na rozdíl od kosů, kde máme populace jak městské, tak lesní. Takovému typu ptactva říkáme „urban adapters“, tedy ti, kteří se městům do různé míry přizpůsobují. Kukačka se jim naopak jako „urban avoider“ vyhýbá. A na opačném konci spektra figurují „urban exploiters“, kteří už skoro ani jinde žít neumějí, jako třeba vrabci, jiřičky nebo rorýsi.

Vy jste o kukačkách napsal knihu. Čím jsou tak fascinující?

Je to jednoduše nejzajímavější pták ze všech. Naprostý úchyl! (směje se) U nás jako jediný opeřenec parazituje na plný úvazek a má vysoký počet hostitelů. V Evropě jde asi o sto padesát druhů, ale v Asii o dalších sto padesát. Kukačka je ovšem „divná“ ve všem: Žere chlupaté housenky, které většina ostatních druhů odmítá. Je promiskuitní a nevytváří trvalé páry. My o ní navíc mluvíme jako o „naší“ kukačce, ale to je nesmysl – pětaosmdesát procent života tráví mimo české území a létá sem jen jako do porodnice. Vyhledá hnízda pěstounů, naklade vejce a začátkem července se vrací do Afriky. Jedná se o vyloženě afrického tropického ptáka, přičemž kukaček existuje asi sto padesát druhů, z nichž sto čtyřicet pět tropy nikdy neopustí.

Jak je možné, že hostitelský pták nerozezná cizí vejce ve své snůšce?

Někdy ano, jindy ne – záleží na jejich vzájemné podobnosti. Někdy se to kukaččí odlišuje natolik, že ho hostitel zpozoruje a prostě ho v zobáku odnese pryč. Ale třeba v případě rehka zahradního je podoba tak výrazná, že mají s rozeznáním problém i ornitologové. Navíc rehci hnízdí v dutině, kde je docela šero a barvy se špatně rozlišují, takže vejce kukaček vždycky přijmou.

Jsou malé kukačky skutečně tak agresivní, že vyhazují ostatní ptáčata z hnízda?

Malá kukačka potřebuje zhruba den, aby zesílila – načež opravdu postupně vytlačí všechna ostatní vejce či mláďata z hnízda. A pokud se takové mládě zachytí na okraji hnízdního důlku, rodiče ho naprosto ignorují, takže pojde hlady. Ptáci paradoxně své mládě perfektně rozeznají, dokud je v důlku, ale jakmile se ocitne bez nadsázky jen o centimetr vedle, už se pro ně nejedná o mládě. Zní to neuvěřitelně, ale můžeme to doložit na videonahrávkách. 

Jak vypadá terénní práce ornitologa? Lezete po stromech se zápisníkem…?

Samozřejmě můžete, záleží na zkoumaném druhu. Ale většinou se dá klidně zůstat na zemi. Pokud budete mít druh hnízdící ve výšce deseti metrů, můžete buď šplhat k jeho přirozené dutině, nebo mu nabídnout dutinu umělou, umístěnou těsně nad zemí. Pak můžete odklopit stěnu budky a šmírovat, co se děje u něj v „obyváku“. Velká část toho, co se o ptácích vybádá u nás v mírném pásu, se zjišťuje přesně takto.

Říkal jste, že hodně cestujete. Je to kvůli práci ornitologa, kvůli focení, nebo kombinaci obojího?

U mě je to všechno dohromady v jednom balíku. Jsem ornitolog, což je člověk, který chodí po lese, otvírá budky a měří vejce, sbírá data a bohužel pak zbytek roku tráví v kanceláři zíráním do nekonečných tabulek a grafů, takže vidí víc čísel než reálného peří v terénu. Na druhou stranu se dá o ptáky zajímat i schůdněji, bez migrén, a provozovat takzvaný birdwatching, tedy amatérské pozorování, kdy nesbíráte žádná data a prostě se jen kocháte.

Před dvaceti lety jsem myslím o pozorování ptáků neslyšel, zatímco teď je docela běžné. Jedná se tedy o novinku, nebo o starší tradici?

„Ptáčkaření“ vzniklo v Británii před více než dvěma stoletími. V masivní záležitost se pak proměnilo po druhé světové válce, což bylo dáno mnohem dostupnější automobilovou dopravou – protože se za ptáky musíte nějak dostat. A také se začaly pásově vyrábět binokuláry, které byly až do války prakticky nedostupné. Ovšem zatímco v Anglii žije zhruba sedmdesát milionů lidí a ptáčkařů jsou tam miliony, u nás jde o pouhé tisíce.

Právě teď vychází vaše nová kniha Ptačí svět očima fotografa. Jak dlouho vznikala?

Intenzivně poslední tři měsíce, ale její obsah se hromadil pětatřicet let. Ptáky jsem začal pozorovat na jaře roku 1989, pak jsem si rozšiřoval obzory: Moje první cesta mimo Evropu vedla do Mexika a okolí, pak následovaly výzkumné cesty po všech kontinentech. Studovali jsme ptáky na Novém Zélandu, v Číně nebo v Argentině, takže dnes se na ně dívám o dost jinak, než kdybych strávil život jen pozorováním sýkorek za domem. I když na ty jsme se zaměřili taky, u nás a ve Finsku.

Mým cílem bylo vytvořit knihu s krásnými fotkami a krátkými údernými texty, které budou informativní i zábavné. Tudíž tam najdete třeba jediného ptáka na světě, u něhož se podařilo doložit orgasmus, nebo ptáka, který se jako jediný páří v misionářské poloze. Ale nebojte se, celá kniha není jen o sexu! (směje se) Zahrnuje mimo jiné ptáky s nejbizarnějším jídelníčkem, například jediný druh na planetě, který pije mléko. A nechybějí ani zcela praktické rady k ochraně přírody – jako upozornění, že když najdete mládě a někam ho odnesete, zcela jistě ho zabijete.

Jak jste se učil fotit? Jste přirozený talent?

Talent není nějaký dar shůry, talent rovná se pravidlo deseti tisíc hodin. Když něco děláte dost dlouho a makáte a dřete, dosáhnete výsledků, které stojí za pozornost. Samozřejmě že někdo má lepší sklony, ale nikdo se v žádném oboru nestal pozoruhodně dobrým tím, že by měl nějaký vrozený talent a pak se jen flákal. Mozart hrál sice na klavír virtuózně už v předškolním věku, ale ještě předtím strávil hrou tisíce hodin. Talent je dřina.

Takže pracujete na tom, aby z vás byl Mozart?

Donedávna jsem odmítal označení „fotograf“, protože jsem prostě amatér, který občas něco nafotí a občas se na něj usměje štěstí. Když vezmu do ruky kytaru, taky ze mě hned nebude kytarista. Letos jsem nicméně začal spolupracovat s holandskou agenturou Agami a nějaké snímky zaujaly v českých i zahraničních soutěžích, takže už se tomu označení „fotograf“ asi nevyhnu. Je to řehole… (směje se)

Utkvěla vám z focení v paměti nějaká zajímavá scéna?

Byla jich spousta, ale jednu si budu pamatovat navždycky – když jsem na Jižní Georgii utopil fotoaparát. Tenkrát mě opravdu polilo horko, i když to byla pěkná „ledárna“. Zaplaťpánbůh jsem měl náhradní tělo, jinak by šlo o katastrofu. Teprve jsme totiž mířili do Antarktidy a tam už se asi v životě nepodívám. Ale fotka, která z toho vznikla, se dostala do knihy a podle mě je to docela síla. Takže vlastně – ještěže jsem ten foťák utopil!