Domestikace byla bezpochyby jedním z významných faktorů ve vývoji naší civilizace. Mnohá zvířata, ale i rostliny se staly nedílnou součástí lidského společenství, což člověku přineslo řadu výhod, včetně pravidelného přísunu masa, pracovní síly nebo zdroje kůže na výrobu oblečení. Tyto „funkce“ některá zvířata v průběhu času opustila, aby se ujala nové úlohy: potěšit naši duši. 

Mezi nejoblíbenější domácí mazlíčky se brzy zařadili psi a kočky, kteří soupeří o titul našich hlavních společníků dodnes. Zapálení „pejskaři“ i „kočkaři“ by jistě předložili mnoho nezpochybnitelných argumentů, proč je právě jejich favorit lepší volbou. Konsenzus však v tomto případě nevznikne, už proto, že kočky a psi představují velmi rozdílná zvířata. 

K zásadním odlišnostem patří fakt, že kočka na rozdíl od psa netouží po existenci ve smečce. Její samotářský život jí dává volnost a svobodu, a podle některých i možnost projevit svou tvrdohlavost. Zmíněné chování má původ daleko v minulosti – sahá až k divokým kočičím kořenům.  

Pomocníci v sýpkách 

Podle mínění mnoha badatelů člověk kočku vlastně nikdy nedomestikoval – drobná šelma prý zdomácněla sama. Příznivci klasických teorií domestikace se pochopitelně s podobnou hypotézou odmítají spokojit a nabízejí odlišný výklad.

Kolem lidských sídel na Blízkém východě se kočky potulovaly zřejmě už před více než deseti tisíci lety a nerozlučným společníkem našich předků se staly přibližně před osmi až devíti tisíci lety. Drobné šelmy se k lidem připojily v době, kdy první společenství přecházela na zemědělský způsob života spojený s pěstováním obilnin. 

Zásobárny potravy a sýpky s ječmenem či pšenicí se brzy staly rájem pro hlodavce, a tudíž i pro kočky. V lidských obydlích našly malé šelmy dostatek kořisti, a když se vyčerpala, přesunuly se o dům dál. To se však nehodilo majitelům zásob, protože hlodavci by se dřív či později objevili znovu. Hospodáři potřebovali udržet kočky poblíž svého obydlí nastálo. Začali tedy chlupaté návštěvníky přikrmovat – a ti zůstali. Vyvinul se tak oboustranně prospěšný vztah, díky němuž se roztomilí lovci myší stali nedílnou součástí lidské society. Pro popsanou teorii hovoří i fakt, že podobným způsobem domestikovali naši předci kočku nikoliv jednou, nýbrž vícekrát. 

Domestikace na etapy 

K uvedenému zjištění dospěli badatelé teprve nedávno, kdy tým vedený francouzským badatelem Jeanem-Denisem Vignem publikoval výsledky svého výzkumu. 

Až donedávna jsme si mysleli, že zdomácnění koček proběhlo pouze jednou, a to přibližně před necelými deseti tisíci lety na Blízkém východě. Již dřív se však ukázalo, že malé šelmy žily přibližně před pěti tisíci lety také v okolí zemědělských usedlostí v Číně. Nebylo ovšem jasné, zda se tam dostali domestikovaní jedinci ze západu, nebo jestli v místě proběhl celý proces nezávisle. 

Pozdější výzkum ukázal, že kočky, které se vyskytovaly poblíž sídlišť čínských zemědělců, nepocházely na rozdíl od těch evropských od kočky plavé (Felis silvestris lybica): Jejich skutečným předkem byla kočka bengálská (Prionailurus bengalensis). Výsledky tak naznačují, že domestikace sympatického zvířete se odehrála minimálně dvakrát, a to za velmi podobných podmínek – brzy po přechodu určité společnosti k zemědělskému způsobu života.  

Kočky se však nestaly našimi souputníky jen jako mazlíčci nebo užitková zvířata. Své místo si vydobyly také v kultuře: Například ve starověkém Egyptě je lidé považovali za ztělesnění či posly bohyně Bastet a spojovali je i s dalšími božstvy. Pro chlupaté samotáře to znamenalo, že byli nedotknutelní a po smrti se jejich těla často balzamovala. Malé mumie se pak měnily v cenný artikl – v domácnostech sloužily jako posvátné artefakty či modly a v hrobkách doprovázely faraony na jejich poslední cestě. 

Z božstva hnojivem 

Není bez zajímavosti, že si kočičí mumie nalezené v různých egyptských hrobkách koncem 19. století získaly značnou oblibu také v Anglii. Praktické Angličany však posvátnost předmětů příliš nevzrušovala. O kočičí mumie se totiž nezajímali jako o pozoruhodnou historickou památku, nýbrž jako o skvělé hnojivo. V Británii tehdy skončilo v půdě odhadem devatenáct tun rozdrcených mumií. 

Významnému postavení se kočky ve starověku těšily i v jiných oblastech: Například v Římě nebo v Číně symbolizovaly štěstí a dlouhý život a značné úcty se jim dostávalo i na císařských dvorech. Nic ze své důležitosti neztratily ani ve středověku, pouze se proměnil jejich kulturní status – přestaly symbolizovat cosi božského a lidé si je začali spojovat s peklem. Za časů inkvizice se dokonce někdejší živé modly považovaly za ztělesnění ďábla. Neveselý osud mnohých koček tak pokračoval, jen v pozměněné verzi: Místo mumifikace končily spolu s „čarodějnicemi“ na hranicích. Zmíněné spojení s pekelnými mocnostmi se ostatně v kulturním povědomí do jisté míry uchovalo dodnes.

Proti proudu 

Na neblahém osudu malých chlupáčů měl možná podíl i fakt, že jdou svým samotářským životním stylem tak trochu „proti proudu“. V přírodě se soužití ve skupinách často považuje za výhodnější, a to z mnoha důvodů. Například jedinci obklopenému desítkami či stovkami dalších hrozí mnohem menší nebezpečí, že padne za oběť predátorům. Navíc platí, že „víc očí víc vidí“, což umožňuje dřív odhalit hrozící nebezpečí. A život ve smečce přináší výhody, i co se týče péče o mláďata. 

Proč ale kočky žádnou z výše uvedených předností skupinového života nevyužívají a navzdory dlouhému soužití s člověkem zůstávají nadále samotářské? Jednoduše proto, že jsou tak evolučně nastaveny a chovají se vlastně stejně jako většina jejich blízkých příbuzných. 

Samota se vyplácí 

Všechny šelmy z podčeledi malých koček (Felinae), mezi které patří kromě rysa, pumy, ocelota a servala právě kočka domácí, žijí obvykle samotářsky. Souvisí to s jejich způsobem lovu: Na rozdíl od šelem psovitých totiž svou kořist neštvou, ale snaží se k ní dostat co nejblíž a teprve poté bleskově zaútočí. Podobné chování vykazují i šelmy z podčeledi velkých koček (Pantherinae), mezi něž se řadí například tygr, levhart, irbis a jaguár. Zmíněná skupina zahrnuje i lva, který však v tomto směru představuje výjimku – jako jediná kočkovitá šelma žije a loví ve smečkách. 

Domácí kočky a jejich příbuzní ovšem běžně loví poměrně malou kořist a přítomnost více jedinců při takovém honu by byla kontraproduktivní: Jednak by rostla šance, že se predátor prozradí příliš brzy, a navíc by byla ulovená porce tak malá, že by bylo krajně nevýhodné se o ni ještě dělit. Většina koček si tak raději od ostatních udržuje odstup a soustředí se na vlastní blaho. Své lovecké teritorium si také dokážou chránit, ať již značkováním, nebo – v případě nutnosti – i zuby a drápy.

Evoluce městských koček

Domácí kočky si sice zřejmě nikdy neosvojí život v sociálních skupinách a jejich instinkty zůstávají podobné stavu, v jakém je zdědily od svých divokých předků. Přesto již na své evoluční cestě učinily několik důležitých kroků, které jim umožňují žít v blízkosti člověka i jiných jedinců jejich druhu. 

Ve městech lze dnes například někdy najít poměrně rozsáhlá kočičí společenství, jejichž „členové“ však nevykazují žádné znaky sociálního chování a nedokážou ani (třeba při získávání potravy) spolupracovat. Spíš jen „strpí“ příslušníky vlastního druhu ve své blízkosti, a to zřejmě i proto, že jim nic jiného nezbývá – podobně jako lidem žijícím v přeplněných velkoměstech.

Na druhou stranu každý chovatel potvrdí, že kočky nepatří ke zvířatům zcela asociálním. Občas se k člověku rády připojí, nechají se pohladit, zapředou nebo se láskyplně otřou o nohu. Stále si ovšem zachovávají jistou míru samostatnosti a samy si určují, kdy a koho svou přítomností potěší. Zmíněná skutečnost je ostatně i jedním z hlavních důvodů, proč milovníci koček obhajují právě tyto roztomilé šelmy jako nejlepší mazlíčky. 

Zbývá už jen tradiční otázka – zda totiž zmíněný chlupatý obyvatel našich domácností nakonec člověka nevnímá jen jako další, i když poněkud přerostlou a značně hloupou kočku, která však aspoň občas obstará něco k snědku. Kdo ví. 

Hans de Witte (1583–1630), jenž se od roku 1627 honosil rytířským titulem, předešel v odchodu ze světa většinu svých někdejších kumpánů. Přežili ho Pavel Michna z Vacínova, Albrecht z Valdštejna i Jakub Baševi (Bassevi) z Treuenbergu. Prvního z nich v srpnu 1632 skolila úplavice, s druhým v únoru 1634 zúčtovalo vražedné komando, třetí skonal na útěku před spravedlností v květnu 1634. Dříve než malostranský sebevrah zemřel Karel z Lichtenštejna. Ani jemu, navzdory všem poctám a bohatství, z nichž se mohl těšit, nebylo v únoru 1627 dopřáno vypustit duši s čistým svědomím. Co všechny tyto muže spojovalo? 

Krize přichází 

Jmenovaní pánové patřili ke členům podnikatelské společnosti, pro niž se právě podle Nizozemce de Witteho vžilo označení wittské (mincovní) konsorcium. Do činnosti tohoto podivného sdružení zcela jistě byli přímo či nepřímo zapojeni další vlivní lidé. Avšak pouze u jmenovaných pěti osob můžeme zcela bezpečně potvrdit jejich bezprostřední členství v organizaci, jejíž dalekosáhlé finanční machinace z počátku 20. let 17. století vyústily ve státní bankrot z prosince 1623. 

Z dnešního pohledu se přímo nabízí srovnávat tyto pochybné aktivity s čachry našich současných či nedávných „tunelářů“. Bylo by však chybou domnívat se, že působení mincovního konsorcia představovalo bezprecedentní jev, pro který se vytvořily příhodné podmínky pouze díky zjitřené situaci v českých zemích po porážce stavovského povstání. 

Doba působení wittského konsorcia byla spíše než čímkoli jiným vyvrcholením širších trendů peněžního vývoje, které se ve střední Evropě projevovaly mnohem dříve, než vypukla třicetiletá válka. Výrazné inflační tendence byly v této oblasti patrné už na přelomu 16. a 17. století. Promítalo se v nich řetězení více vzájemně provázaných příčin. Především se od druhé poloviny 16. věku ve zdejším obchodu prohluboval nedostatek stříbra. Souviselo to s poklesem produkce středoevropských stříbrných dolů a pasivní bilancí dovozu a vývozu drahých kovů. Přísun stříbra i zlata, které byly přiváženy z Nového světa, totiž ve střední Evropě nestačil na pokrytí jejich odlivu, směřujícího převážně do oblasti Středomoří. 

Peníze ztrácejí hodnotu 

S tím, jak se rozvíjely peněžní vztahy, rostla také potřeba mincí. Jejich výrobu však dlouhodobě poznamenávaly systémové chyby ve středoevropské mincovní politice. Při růstu ceny stříbra mnoho mincoven stahovalo z oběhu starší kvalitní peníze, tavilo je a razilo z nich nové mince vyšší nominální hodnoty, ale s nižším obsahem drahého kovu. Záhy se rozšířila také spekulativní výroba velice nekvalitních drobných mincí. 

Znehodnocování měny se ještě zrychlilo po vypuknutí třicetileté války, na jejímž počátku došlo ve více oblastech střední Evropy k rozsáhlým spekulacím v mincovnictví. Počátek masové produkce takzvané kiprové měny či kiprové mince lze zaznamenat v německých oblastech Svaté říše římské národa německého, a to především v Brunšvicku. Záhy se však finanční machinace tohoto charakteru rozšířily i do českých zemí. 

K ražbě mincí s výrazně sníženým obsahem stříbra přikročili už za povstání z let 1618 až 1620 předáci vzbouřených stavů v Čechách i na Moravě. V návaznosti na mincovní řád z 28. června 1619 tam byly produkovány nadhodnocené nominály krejcarové měny. Bezprostředně po obnovení habsburské moci nad našimi zeměmi se ale v ražbě takovýchto mincí pokračovalo. Už od jara 1621 se snižování obsahu stříbra v nově vyráběných platidlech výrazně zrychlilo. Dálo se tak pod dohledem českého zemského místodržitele Karla knížete z Lichtenštejna, do jehož pravomocí se dostal i dohled nad oběživem. Ani tyto machinace ale nepostačovaly k tomu, aby uspokojily rostoucí hlad panovnické pokladny. Ta se potýkala především s akutním nedostatkem finančních prostředků potřebných pro nesmírně nákladné vydržování armády.

Vznik konsorcia 

Již během roku 1621 se proto začal rodit plán, podle nějž měly být všechny mincovny v Čechách pronajaty soukromé společnosti, která by za to ročně odváděla pevně stanovenou sumu do zeměpanské pokladny. Po dolaďování podmínek tohoto obchodu došlo 18. ledna 1622 k uzavření nájemní smlouvy, na jejímž základě společnost získala za roční nájemné ve výši šesti milionů zlatých právo ve vlastní režii razit a uvádět do oběhu mince jak v Čechách, tak na Moravě i v Dolních Rakousích. 

Podle dochovaných pramenů bylo členů konsorcia patnáct, jménem jich však dnes známe pouze pět. U dalších osob jako vlivného aristokrata Jana Oldřicha z Eggenbergu či moravského gubernátora Františka kardinála z Ditrichštejna se jejich příslušnost ke společnosti či alespoň úzké zapojení do jejích aktivit předpokládá. 

Zastřešující roli v mincovním konsorciu hráli mocní muži, mezi nimiž náleželo exkluzivní postavení Karlovi z Lichtenštejna ztělesňujícímu v oné době politickou autoritu prvního řádu. Nezanedbatelný vliv měli rovněž Albrecht z Valdštejna a Pavel Michna z Vacínova, přestože v jejich případě šlo o osobnosti na vzestupu, které měly vrchol svých kariér teprve před sebou. Nepostradatelnými účastníky podniku byli ovšem praktičtí finančníci, jejichž úkolem bylo ukočírovat celý organizačně náročný a s nemalými riziky spojený „byznys“. Vedle Hanse de Witte, vyznáním kalvinisty, šlo o židovského finančníka Jakuba Baševiho, rodáka z italské Verony, který se už od dob vlády Rudolfa II. uplatňoval jako císařský bankéř a stal se představitelem pražské židovské obce. 

Státní bankrot 

Konsorcium získalo právo razit mince jak z nově vytěženého, tak z vykupovaného zlomkového stříbra. S platností od počátku dubna 1622 měly být do mincoven v rukou společnosti odevzdávány starší mince, nuceně stahované z oběhu. Zásadním problémem lednové nájemní smlouvy bylo, že váhové parametry nových ražeb nestanovovala zcela jednoznačně, což si de Witte a jeho společníci vykládali po svém. Rozeběhla se masová, využitím nových válcovacích strojů urychlená produkce mincí, jejichž ryzost byla extrémně snižována hluboko pod úroveň, s níž se počítalo při uzavření dohody o pronájmu mincoven. Důsledkem bylo zaplavení trhu penězi, které rychle ztrácely důvěru obyvatelstva. Panovala obrovská inflace. Pro nehodnotná platidla se pak prosazovalo také označení dlouhá mince, odvozené z představy dlouhého počítání skutečné hodnoty těchto pochybných peněz. Činnost konsorcia se vymkla kontrole panovníka a vedla k rozvratu měny. 

Ražba znehodnoceného oběživa přesto trvala až do července 1623, tedy ještě po vypršení původně roční a posléze do konce března 1623 prodloužené nájemní smlouvy s wittským konsorciem. V létě byla další výroba dlouhé mince zakázána. 

Císařský patent z 14. prosince téhož roku, v Čechách zveřejněný 28. prosince prostřednictvím patentu Karla z Lichtenštejna, pak vyhlašoval státní bankrot. Úpadek měny označovaný jako mincovní kalada či kaláda (z italského výrazu calata – pokles, úbytek, úpadek) v praxi znamenal, že byly nekvalitní stříbrné ražby devalvovány na pouhých 13,3 až 8,1 % jejich původní nominální hodnoty. Výměna oběživa za nové s odpovídající ryzostí se však táhla až do poloviny 20. let. Složitě se pak řešily četné případy, kdy kalada zamíchala s hodnotou půjček jištěných dlužními úpisy a mohla fatálně poškodit některou ze zúčastněných stran v úvěrových transakcích. 

Vítězové a poražení 

Oběh kiprové mince se však především časově protnul s velkými převody nemovitého majetku spojenými s pobělohorskými konfiskacemi. Právě v souvislosti s tímto fenoménem došlo k největším majetkovým ztrátám, ale na druhé straně také k největším ziskům spekulativního charakteru. V nadhodnocených platidlech byla totiž vyplácena velká část obnosů, na které měli nárok ti příslušníci české a moravské šlechty, jejichž majetek podléhal dílčí konfiskaci. Šlo o různě velké díly úředně odhadnuté peněžní hodnoty zabavovaných statků. Velikost případné kompenzace se měla odvíjet od toho, jak se dotyční šlechtici provinili v době stavovské rebelie. Ti, kteří peníze obdrželi v dlouhé minci, byli nenávratně ožebračeni. Zato nakupující, vesměs příslušející ke straně bělohorských vítězů, mohli pohádkově zbohatnout. Sotva překvapí, že k nim patřili samotní členové wittského konsorcia. Zářným příkladem se stal Albrecht z Valdštejna, jemuž účast v této společnosti otevřela dveře k vybudování jeho obrovského dominia. 

Zatímco tragické kauzy mnoha zbídačených šlechticů nikoho nezajímaly, jinak tomu bylo se ztrátami, které utrpěla panovnická pokladna. Její ochuzení zavdalo po mincovní kaladě podnět k prošetřování činnosti konsorcia. To se však vleklo a naráželo na vliv politicky exponovaných účastníků měnových machinací. Přesto záhy čelil podezření z nelegálního obohacení na úkor císařského fisku i samotný Karel kníže z Lichtenštejna. Ortelu se sice nedožil, nicméně jeho syn musel po mnoha letech zaplatit tučný obnos zeměpanské komoře. 

Navzdory značné výši této „náhrady“ šlo o pouhý zlomek původně vymáhané sumy. Z hlediska spravedlivého zúčtování s viníky finanční krize z let 1622 až 1623 vyzněla aféra do ztracena. Z účasti na ražbě kiprové mince tak majetkově jednoznačně profitovali i Valdštejn a Pavel Michna z Vacínova. 

Pomalá spravedlnost 

Do vážných potíží se teprve s delším odstupem od kalady z prosince 1623 dostali oba finančníci, kteří zajišťovali organizační stránku výroby a distribuce lehké mince. Hvězda Jakuba Baševiho dlouho stoupala a zářila. Už v den uzavření smlouvy o pronájmu mincovního regálu wittskému konsorciu, 18. ledna 1622, získal jako první Žid na území habsburské monarchie erb a přídomek „z Treuenbergu“. Výrazem jeho exkluzivního postavení se stalo i to, že si v pražském ghettu vybudoval reprezentativní palác s arkádovým nádvořím. 

Baševiho pozice se však zásadně změnila po smrti Karla z Lichtenštejna. V rámci snah o razantnější postup ve vyšetřování činnosti mincovního konsorcia byl židovský finančník zatčen. Čtyřicet týdnů strávil ve vězení, odkud se dostal s pomocí Albrechta z Valdštejna. Ten pak Jakuba využíval jako schopného „manažera“ v ekonomické správě svých vlastních panství tvořících Frýdlantské vévodství. S Valdštejnovou likvidací v roce 1634 však ztratil Baševi mocenskou oporu a v obavách ze stíhání uprchl do Mladé Boleslavi, kde zanedlouho skonal. 

Ani v případě Hanse de Witte dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že bude pykat za své hříchy. I po kaladě poskytoval úvěrové služby císaři Ferdinandovi II. Habsburskému (1619 až 1637), který jej 10. května 1627 povýšil do rytířského stavu. Zásadní význam mělo to, že Witte působil rovněž jako bankéř ambiciózního Albrechta z Valdštejna, který se do značné míry právě díky němu mohl pouštět do svých velikášských vojensko-podnikatelských aktivit. Od roku 1628 se však Hans kvůli panovníkově a Valdštejnově liknavosti při splácení půjček dostával do problémů, které vyústily v platební neschopnost. 

Když pak byl frýdlantský vévoda v srpnu 1630 zbaven vrchního velení nad císařskou armádou a tím přišel o zázemí své válečné ekonomiky, stal se pro něj Hans, neschopný plnit jeho další finanční požadavky, pouhou přítěží. Bez milosti jej nechal padnout. Bankéř s rytířským titulem se ocitl v bezvýchodné situaci. A tak onoho osudného zářijového dne přistoupil ke studni na dvorku svého malostranského domu…

Na první pohled se to tak možná nevypadá, ale Antarktida je kontinentem plný sopek. Je jich tam více než 130. Většinou jde o neaktivní vulkány ukryté pod ledem. Vědci se ale domnívají, že jsme možná svědky pověstného klidu před bouří. Podle některých by roztátí ledových příkrovů v okolí antarktických sopek mohlo vést jejich probuzení.

Zatím poslední epizoda výrazného oteplení se odehrála po nejmladší době ledové, před zhruba 12 až 7 tisíci let. Během tohoto období, kdy intenzivně tály ledovce, došlo podle dostupných dat ke zvýšení vulkanické aktivity na souši asi 2 až 6krát oproti dlouhodobě běžné míře vulkanické aktivity. Podle odborníků dochází k tomu, že roztáté ledovců sníží tlak směrem dolů na zemský plášť a nahoru se pak dostane víc magmatu.

Tající sopky

Momentálně prožíváme další epizodu oteplování, tentokrát kvůli lidským aktivitám a atmosféře plné skleníkových plynů. Vědci původně měli za to, až Antarktida bude vůči akutním projevům nynějšího oteplování relativně imunní. Ukázalo se ale, že Antarktidu oteplování postihuje víc, než mnohé další části světa, což dokládají i nedávné šokující vlny horka a tání ledu v Antarktidě.

Vědci se domnívají, že důsledkem tání Antarktidy, a také dalších zaledněných míst ve světě, by opět mohlo být podstatné zesílení vulkanické aktivity. Jak zmiňuje Paul Voosen v nedávném komentáři pro vědecký časopis Science, tající ledovce, které tlačí na povrch pod sebou, uvolňují plyny z magmatu, podobně jako když se otevře láhev šampaňského. Unikající plyny pak mohou přispět k masivní erupci.

Pokud by tání ledovců skutečně zesílilo vulkanickou aktivitu v Antarktidě, mohla by to vést k nepříjemné zpětnovazebné smyčce. Silnější vulkanismus vytvoří více popela, který zasype okolní krajinu. Tím dojde k potemnění zemského povrchu a projeví se efekt albeda. Tmavší povrchy totiž záření spíše pohlcují, než aby ho odrážely, a tím se dále ohřívají.

Je to paradoxní, ale Velký třesk nejspíš proběhl v naprostém tichu, přestože označení bouřlivého počátku našeho vesmíru – tedy alespoň podle hlavního proudu výzkumu – evokuje velmi hlučnou událost. Důvod byl jednoduchý. Zvuk se fyzikálně přenáší tlakovými poruchami, spektrem tlakových vln, jež potřebují k šíření nosné prostředí. Zvuk se tudíž snadno šíří kovy, vodou či vzduchem, ale nikoliv třeba kosmickým vakuem. V okamžiku Velkého třesku ovšem neexistovalo ani zmíněné okolní prostředí: Podle současných představ se totiž náš vesmír nerozpíná do okolního prostoru, protože prostor mimo něj neexistuje. 

Kosmos však nezůstal tichý dlouho. Podle některých odborníků se první zhustky látky objevily již během inflační fáze (zcela jistě k tomu pak došlo 380 tisíc let po Velkém třesku, kdy se záření oddělilo od materie) a postupně se z nich vyvinuly galaxie a další struktury. Nastala tak příležitost ke vzniku prvních (primordiálních) zvukových vln.

Jednalo se o hluboký infrazvuk s vlnovými délkami v řádech desítek tisíc světelných let, který překvapivě nebyl příliš hlasitý: Kvalifikované odhady hovoří o rozsahu 10–100 decibelů, což odpovídá rozpětí mezi hlukem rušné silnice a startujícího letadla.

Výzkum založený na dvojčatech je velmi užitečný v tom, že dokáže rozklíčovat roli genetiky a prostředí při studiu různých lidských znaků a typů chování. Jednovaječná dvojčata sdílejí prakticky sto procent genů, zatímco dvojvaječná dvojčata padesát procent. Také obvykle sdílejí stejné rodinné zázemí. Lze tedy předpokládat, že rozdíly mezi dvojčaty jsou spíše výsledkem působení faktorů prostředí mimo rodinu.

Karen Matherová z Centra pro zdravé stárnutí mozku (CHeBA) při Univerzitě Nového Jižního Walesu a její spolupracovníci využili výzkum na dvojčatech starších 45 let k prozkoumání souvislosti mezi konzumací ovoce a zeleniny a symptomy deprese. Jejich výzkum nedávno uveřejnil vědecký časopis Scientific Reports.

Stravou k duševnímu zdraví

Badatelé prostudovali vztah mezi příjmem ovoce a zeleniny a symptomů deprese u celkem 3 483 dvojčat. Využili k tomu data čtyř předešlých studií z Austrálie, Dánska, Švédska a Spojených států. Množství konzumovaného ovoce a zeleniny vědci rozdělili do tří kategorií – nízké, střední a vysoké.

Ukázalo se, že vysoká konzumace ovoce i vysoká konzumace zeleniny je spojená s menšími projevy depresí při srovnání s lidmi, kteří konzumují ovoce a také zeleninu jen málo. Stejná souvislost platila i pro střední konzumaci zeleniny, u ovoce se pozitivní vliv odhalit nepodařilo. „Naše výsledky představují solidní argument pro to, aby lidé starší 45 let konzumovali ovoce i zeleninu ve zvýšené míře,“ uvádí kolegyně Matherové Annabel Matisonová. 

Vědci si rovněž všimli, že i udávaná vysoká spotřeba ovoce a zeleniny ve zmíněných dřívějších studiích vlastně ani nedosahuje množství doporučovaného Světovou zdravotnickou organizací. Ta doporučuje denně konzumovat alespoň 400 gramů ovoce a zeleniny denně. 

Tak jako v dalších podobných případech, má i australská studie svá omezení daná především rozdílným způsobem sběru dat nebo hodnocením založeném na subjektivních pocitech respondentů. Spojitost mezi stravou a symptomy deprese podle autorů studie ale přinejmenším zčásti souvisí s mikrobiomem, který ovlivňuje zánětlivé procesy v těle i v mozku.

Jiří z Poděbrad si byl moc dobře vědom, že jeho moc stojí na vratkých základech. Na jedné straně navazoval na odkaz husitů, na straně druhé se snažil vymanit Čechy z postavení země, kterou okolní země vnímaly jako „kacířský vřed Evropy“. Český král měl, jak je dobře známo, pozoruhodné diplomatické ambice a do svého konání zasvěcoval i potomky. Jistě by si přál, aby jejich prostřednictvím založil dynastii. Nakonec je ale on sám o korunu připravil svými politickými dohodami. 

Plodný král 

Jiří nezahálel nejen na diplomatickém a válečném poli, ale ani v posteli. Jeho manželku Kunhutu ze Šternberka to nakonec stálo život. Rok co rok přiváděla na svět dalšího potomka. Osudný porod dvojčat sice dopadl dobře pro obě holčičky, ale matka za jejich zrození zaplatila cenu nejvyšší. Zanechala po sobě děti, jimž se dobrou macechou měla stát Johana z Rožmitálu. Král Jiří mohl být při pohledu na své potomstvo opravdu hrdý. Sice se záhy ukázalo, že Boček trpí retardací, či snad jiným fatálním neduhem, a král že z něj nikdy nebude. 

Zůstali ale jiní kandidáti. Počítalo se především s Viktorínem, jenže vzápětí své mimořádné nadání začal projevovat i Jindřich. Oba dva však neměli nejlepší vyhlídky. Přišli na svět dřív, než se jejich otec stal králem. I proto se Jiří snažil, aby mu druhá žena dala vytouženého syna. Nepovedlo se. O to víc usiloval o to, aby synům z předchozího manželství zajistil urozenou choť a tituly. Jiří si ale musel přiznat i další handicap, který ho při jednání na mezinárodní scéně omezoval. Cizími jazyky zrovna neválel. Vypadal prostě jako král z lidu a i na jeho skromně vedeném dvoře to bylo na první pohled znát. Jeho otec, husitský bojovník, si ho pořídil velmi mlád. Zřejmě šlo o výsledek sexuálního vzplanutí k nějaké zcela neurozené ženštině. Královská výchova mu prostě chyběla, i když inteligence rozhodně ne! Své nedostatky nahrazoval houževnatostí, cílevědomostí a schopností strategicky uvažovat. A také si nechával radit od učených lidí. 

Pro své chlapce si ale přál něco lepšího. Na ně už se nikdo skrz prsty dívat nebude, říkal si asi. Každopádně dbal o jejich dobré vzdělání. Ukázalo se, že Jindřich se v tomto směru rozvíjel nadějněji než Viktorín. Chlapec jako by Jiřímu z oka vypadl, otci se nápadně podobal i svou buclatostí. Jiří se v něm jistě viděl. Oba chlapce každopádně zasvěcoval do státnických záležitostí a brával je s sebou na různá významná jednání i na okázalé slavnosti. Měli se otrkat. Netrvalo dlouho a každý z bratrů si v koutku duše představoval, jaké by to bylo, kdyby se zrovna na něj usmálo štěstí a usedl na trůn stejně jako táta. 

Obchod s láskou 

V rodině Poděbradů se láska mezi manžely pěstovala možná víc než bývalo v tehdejším světě plném pragmatických sňatků zvykem. Manželství nebývala nešťastná. Muži plnili nejen své společenské, ale i rodinné povinnosti a projevovali vztah ke svým manželkám i dětem. To však Jiřímu nebránilo vést čilou sňatkovou politiku. V tomto smyslu byl samozřejmě i v mnohém pokrokový Jiří dítětěm své doby, v níž právě uzavírání manželství platilo za velmi těžké závaží na pomyslných vahách, které určovaly, kdo bude hrát v Evropě prim. Jiří měl přitom ty nejsmělejší cíle a nehodlal zůstat jen pánem regionálního významu.

Chudák jeho syn Jindřich to dost odnesl. Už od dětství měl vybranou nevěstu, a dokonce se s ní už v útlém věku seznámil. Jenže domluvit sňatek byla jedna věc, a dodržet závazek věc jiná. Když se nabídla vhodnější partie nebo když bylo potřeba naklonit si někoho úplně jiného, než bylo původně v plánu, prostě nic neplatilo a vesele se smlouvalo na jiném dvoře. Jindřich tak své nevěsty měnil dřív, než se vůbec stal mužem. Nakonec ho oženili s Uršulou Braniborskou. Došlo k tomu v Chebu a dodnes tak úplně nevíme, jestli to byla velká paráda, nebo spíš fraška nehodná toho, že se ženil syn krále a možná budoucí korunovaná hlava Čech.

Taky nevěsta si o tom myslela svoje, jenže její tatínek markrabě Albrecht Achilles, pozdější kurfiřt, naléhal. Dcera v královské rodině, to se přece neodmítá! Sňatek měl být zkrátka oboustranně politicky výhodný. Líbánky strávili Jindřich s Uršulou na hradě Litice nedaleko Ústí nad Orlicí. Z manželského lože nakonec vycházelo jedno dítě za druhým. Jindřich se potatil, i pokud šlo o potenci. O šťastné manželství však přesto nejspíš nešlo. Uršula si později dost stěžovala otci, že s majetkovými poměry jejího muže to není nic moc a jeho politické ambice se také nenaplnily. Královnou se Uršula nikdy nestala. Bylo to však Jindřichovo selhání, nebo se naopak projevil jako velmi uvážlivý muž myslící na blaho země víc než na své osobní mocenské choutky? 

Krvavé křtiny 

S trochou nadsázky by se dalo říct, že nejedny křtiny měly v Jindřichově rodině pachuť krve. Ne snad že by se vraždilo přímo na hradech, kde jeho choť rodila. Ale on sám do ložnice rodičky vcházel možná i doslova s mečem zbroceným krví nepřátel. Mládí strávil povětšinou vojenskými úkoly. Přitom právě tuto aktivitu jeho povaha zrovna nevyhledávala. Na druhou stranu k boji se od mládí cvičil a této své povinnosti dostál se vším všudy – a dokonce i se značnými výsledky. Když ho otec poslal splnit nějaký úkol, Jindřich se vrhl bez váhání na nepřátele, kteří podlamovali panovníkovu autoritu. A že měl napilno! Jindřich ztrestal nejedno město a nejeden hrad a jeho vojenská pověst dosáhla i mezinárodního věhlasu. 

Například když zbraně českého krále ukázaly svou sílu v Žitavě, aby nebylo pochyb, kdo je v oblasti pánem, zase se Evropa před Čechy třásla jako za dob husitských vojevůdců. Jindřichova hvězda stoupala! Kdo by v té době řekl, že syn „husitského krále“ v budoucnu přestoupí na katolickou víru? Ale nepředbíhejme... 

Bratříčci 

Jiří nešetřil ani Viktorína, ani Jindřicha. Oba synové museli doslova nasazovat krk. Proti nim nestál nikdo menší než uherský král Matyáš Korvín, který si dělal zálusk na český trůn. To už nebyly jen domácí půtky, ale regulérní válka o korunu. Když se Viktorín dostal v Třebíči do obklíčení, král Jiřík poslal Jindřicha, aby bratrovi spěchal na pomoc. Ten bez váhání uposlechl. Čekali byste zradu? Kdepak! Žádná dýka do zad staršímu bratrovi, který by Jindřicha mohl předběhnout v nárocích na trůn! Jindřich věrně dorazil do Třebíče, kde se však mezitím vojenská situace vyvinula dost překvapivě. Nakonec se totiž ve větším nebezpečí ocitl zachránce Jindřich. Viktorín schovaný za pevnými zdmi benediktinského kláštera vyrazil ven. Nezachraňoval tedy Jindřich Viktorína, ale spíš Viktorín Jindřicha. 

Improvizace vyšla. Oba Jiřího potomci vše přežili. Později se ale jejich cesty přece jen rozešly. Viktorín se dostal do zajetí a střežili ho přísně v dalekém Trenčíně, odkud nebylo snadné ho vysvobodit. Jindřich se o to přesto snažil. Když se po Jiřího smrti v Poděbradech setkali, Jindřich se nestačil divit. Viktorín asi myslel především na svůj prospěch a snažil se bratra přimět, aby se Korvínovi podvolil. Jindřich nevěřil svým uším! Jeho bratr přímluvcem úhlavního nepřítele jejich otce? Na to Jindřich nikdy nepřistoupil a dál hájil odkaz krále proti všem. 

Bez koruny 

Jiří z Poděbrad musel obětovat i svůj majetek, aby bránil korunu. Svého synka kvůli tomu Poděbrad připravil o hodně iluzí. Mladý Jindřich se jistě opájel pýchou, když mu tatík daroval několik skvostných hradů. Jenže když chyběly peníze, zase je synovi vzal. A stejně to bylo i s královskými vyhlídkami. 

Když Jiří vyčerpaný válkou s Korvínem hledal spojence, nabídl Jagelloncům, že jim za pomoc přenechá český trůn. Asi bychom čekali, že to Jindřich bude brát jako zradu a nikdy to otci neodpustí. O to víc překvapí, že tuto dohodu později sám plně respektoval. Po Jiřího smrti byl faktickým pánem české země. Jistě si ale uvědomoval, že mu vlivní zahraniční spojenci chybějí a nejspíš by prohrál. Osobně se nakonec podílel na předání koruny Jagelloncům. Ustoupil z nejvyšších pater politiky, ačkoli jeho tchán a manželka by tomu chtěli jinak. Měl bojovat? Proč to neudělal? Ctil otcovu vůli? Nechtěl krveprolití? Myslel víc na blaho své země než na své ambice? Nebo si prostě netroufal? Asi od všeho trochu… 

Když se se svými sourozenci opět sešel v Poděbradech, rozdělili si zbylý majetek. K tomu ostatně Jindřichovi radil i tchán, který se bál, aby mezi bratry nevznikly rozepře. Poděbrady připadly mladšímu Hynkovi. Jindřich sám si ponechal Minsterbersko, Frankenštejnsko či Kladsko a významné oblasti ve východních Čechách s opěrnými body, jaké představovaly například hrady Kunětická hora či Vízmburk. Nakonec dožil na Kladském hradě. 

Možná si představoval, že Jagellonci mu za jeho velkorysost nechají víc politického vlivu v Čechách, to se ale tak úplně nestalo. Jindřichovi nebylo souzeno navázat na pohádkový vzestup Jiříka, který to dotáhl až na trůn. Zemřel podobně jako jeho otec coby padesátník. Jindřichův bratr Hynek se proslavil jako básník a poněkud bohémská postavička českých dějin. Dokonce přeložil část Dekameronu! Naopak jeden ze synů Jindřicha staršího a Uršuly Braniborské – Karel I. Minsterberský to za vlády Ludvíka Jagellonského dotáhl až na nejvyššího mincmistra Českého království.

Amatérský zásah

Brzy ráno 5. září 1972 proniklo osm palestinských radikálů z organizace Černé září do ubikací izraelského olympijského týmu v Mnichově, přičemž zastřelili dva Izraelce, kteří se jim pokusili postavit na odpor. Únosci žádali na vládě židovského státu propuštění více než 234 vězněných palestinských teroristů. Vzhledem k probíhajícím olympijským hrám se v okolí nacházelo několik televizních štábů, které od začátku monitorovaly situaci a znesnadňovaly tím práci německé policii. 

Ta, zatímco probíhalo vyjednávání, připravila plán útoku na únosce skrze ventilační šachty. Riskantní postup nakonec Němci opustili a místo toho nabídli únoscům možnost odletu do Káhiry. Palestinci i s rukojmími se měli dvěma helikoptérami přesunout na vojenské letiště, kde je během přesunu k letadlu do Egypta hodlala napadnout narychlo sestavená zásahová jednotka. Když však spustila útok, militanti stihli pozabíjet všech devět rukojmích. V boji také padlo pět únosců a jeden policista. 

Image

Čtěte také

Masakr v Mnichově: Před 51 lety bylo zavražděno 11 izraelských sportovců

Akce byla později kritizována pro špatnou přípravu a přispěla k reformě německého protiteroristického programu – již 26. září 1972 vznikla nová jednotka GSG 9. Představitelé izraelské armády a rozvědky si stěžovali, že jim německá strana neumožnila řídit operaci. Po mnichovském útoku pak následovala rozsáhlá izraelská operace zaměřená na likvidaci předáků palestinského odboje.

Vražedný plyn v divadle

Večer 23. října 2002 vtrhlo do moskevského divadla Dubrovka během představení komando 40 čečenských teroristů, vyzbrojených kalašnikovy, pistolemi, granáty a výbušninami. Jejich rukojmími se stalo asi 850 lidí. Již první den únosci dovolili opustit budovu několika desítkám rukojmí (neruských občanů, těhotných žen a malých dětí) výměnou za propuštění ostatních žádali stažení ruských jednotek z Čečenska. Příštího dne vláda nabídla ozbrojencům volný odchod, pokud propustí rukojmí. Navzdory uvolnění několika dalších zadržených se ale jednání neposunula. Večer 24. října došlo v přízemí divadla k úniku vody, což únosci považovali za provokaci. Další den ozbrojenci umožnili lékařskou prohlídku několika uvězněných. Večer byl zastřelen rukojmí Denis Gribkov, který se zřejmě pokusil odzbrojit jednu z teroristek.

Vzhledem k neúspěchu vyjednávání naplánovala Federální služba bezpečnosti (FSB) spolu s elitní jednotkou ministerstva vnitra SOBR na 26. říjen útok. Zasahující oddíl se ovšem musel probít přes dlouhou vstupní chodbu a schodiště, kde chybělo jakékoliv krytí. Padlo proto rozhodnutí vypustit do ventilace divadla chemikálii, která měla teroristy omámit. Přesný typ látky ruské úřady nezveřejnily. Silná chemikálie způsobila smrt 132 rukojmích. Naopak někteří z teroristů díky plynovým maskám dokázali v počátcích útoku FSB a SOBR klást odpor. Všichni z Čečenců při zásahu padli, většina byla zastřelena v bezvědomí po omámení. Použití plynu, které mělo tragické důsledky pro rukojmí, se záhy stalo předmětem kritiky. Pozůstalí po civilních obětech si roku 2011 soudně vymohli od ruské vlády finanční odškodnění.

Mise marsovského vrtulníčku Ingenuity skončila letos v lednu během jeho 72. letu v atmosféře rudé planety. Podle právě skončeného vyšetřování inženýrů JPL NASA a expertů společnosti AeroVironment havaroval Ingenuity kvůli problémům s navigací způsobeným nedostatkem výrazných terénních prvků.

Marsovský vrtulníček používal k určování své polohy ve vzduchu několik typů senzorů. Klíčovým prvkem byla dolů směřující kamera, která sledovala povrch pod vrtulníkem a identifikovala terénní prvky, ze kterých určovala polohu a další pohyb. Kromě systému vizuální navigace využíval Ingenuity inerciální jednotku (IMU), která měřila jeho akceleraci a úhlovou rychlost, laserový výškoměr a senzory řízení rotoru. Kombinace těchto senzorů umožňovala vrtulníčku autonomní let a navigaci v řídké atmosféře na Marsu.

První vyšetřování mimozemské letecké nehody

Hlavní příčinou havárie byl nedostatek vizuálních prvků v krajině písečných dun. Vrtulníček se proto během 72. letu pokusil o přistání naslepo. Přistávací rychlost ale byla příliš vysoká a při dosednutí došlo k odlomení špiček rotorových listů a následně i ulomení jednoho celého listu rotoru. S podobnými navigačními potížemi se měl Ingenuity podle NASA potýkat i během dvou letů, které havárii předcházely.

Přestože poškození rotoru znemožnilo další let, samotný Ingenuity havárii přežil a stále funguje jako stacionární meteorologická stanice. Tuto roli by teoreticky mohl plnit díky dostatečné kapacitě paměti dalších zhruba 20 let. Spojení s roverem Perseverance však pravděpodobně během následujícího měsíce skončí kvůli rostoucí vzdálenosti.

Ukázalo se, že navigační systém fungoval dobře v oblastech s dostatkem vizuálních prvků využitelných k orientaci. Limity navigačního systému odhalily až písečné pláně bez záchytných orientačních bodů. Závěrečná zpráva vyšetřovatelů proto doporučuje vyvinout systémy schopné zvládat terén s minimem prvků a zajistit robustnější telemetrii pro případ anomálií. Výsledky vyšetřování NASA hodlá zúročit v dalších podobných misích, například ve zvažované misi velkého dronu Mars Chopper.

Vědci již dlouho pozorují, že u některých druhů hmyzu dochází ke zvláštní „konverzaci“ připomínající líbání, při níž si daní jedinci vyměňují sliny. Zmíněné chování se odborně označuje jako trofalaxe, přičemž podrobnější výzkum švýcarských badatelů přinesl překvapivá zjištění: Při komunikaci „z úst do úst“ si mravenci druhu Camponotus floridanus předávají se slinami koktejl hormonů, proteinů a dalších drobných molekul. Vyměňují si tak nejen látky regulující růst, reprodukci či chování, ale i signály, jež jim umožňují poznat příbuzné a „kamarády“ z hnízda.

Podle autorky studie Adrii LeBoeufové navíc mravenci využívají trofalaxi k tomu, aby rozhodli, které larvy v budoucnu uspějí: Pouze některým z nich totiž „servírují“ juvenilní hormon zvyšující pravděpodobnost, že se dožijí dospělosti, že budou větší než ostatní, nebo že se dokonce změní v královnu. Právě pomocí hormonů předávaných ve slinách tak mravenci podle odborníka rozhodují o společné budoucnosti své kolonie.

Politický vývoj po druhé světové válce se nesl ve znamení mocenského soupeření zemí NATO a Varšavské smlouvy, jež silně ovlivnilo i průběh dekolonizace afrických a asijských zemí. V porovnání s minulostí se do ozbrojených střetů po roce 1945 v daleko větší míře zapojovaly různé polovojenské skupiny, jejichž terčem se vedle vojáků či veřejných činitelů protistrany stávali také civilisté hlásící se k opačnému táboru. Zejména v období 60.–80. let 20. století dané praktiky vedle postkoloniálních zemí pronikly také do západní Evropy, kde se různá radikální uskupení uchylovala k únosům civilistů, jejichž propuštění pak podmiňovala splněním svých požadavků.

Místo pout dvě kulky do hlavy

Na uvedený vývoj přirozeně reagovaly bezpečnostní sbory celé řady zemí, které začaly utvářet speciální protiteroristické útvary. To se neobešlo bez debat o prioritách záchranných operací, kdy někteří velitelé považovali za stěžejní likvidaci únosců, jiní naopak preferovali vyjednávání a zatčení pachatelů. Když ve Spojených státech na konci 70. let ředitel FBI William H. Webster přihlížel demonstrační akci armádního týmu Delta Force, podivoval se nad tím, že operativci nemají ve výbavě pouta. Dostalo se mu vysvětlení, že teroristé namísto pout dostávají „dvě kulky do hlavy“. Webster se následně zasadil o vznik Týmu pro záchranu rukojmích (Hostage Rescue Team, HRT), který při únosech usiluje o dopadení, zpravodajské vytěžení a soudní stíhání pachatelů. 

Postupy se odvíjejí zejména podle toho, zda jednotky pověřené záchranou rukojmích operují na vlastním, nepřátelském či neutrálním území. Na domácí půdě komanda pochopitelně disponují lepším materiálním zázemím a znalostí terénu. Nastane-li potřeba extrahovat osoby z nepřátelského prostředí, zasahující oddíly se často neohlížejí na možné vedlejší ztráty z řad místní populace. Jako příklad mohou posloužit akce izraelských komand v palestinských oblastech. Zároveň ale na cizím (ať již nepřátelském či neutrálním) území nastává nutnost řešit formu evakuace osvobozených rukojmí. Současně roste závislost na místních průvodcích a mnohdy také nutnost používat krycí identitu.

Výměna informací

Během uplynulého půlstoletí se technické vybavení speciálních jednotek pochopitelně neustále zdokonalovalo. V současnosti záchranným misím obvykle předchází sledování pohybu únosců či obětí pomocí satelitů a na nepřátelském území mají záchranné týmy zpravidla k dispozici letecké krytí. Klíčový úkol často představuje koordinace a výměna informací mezi různými složkami bezpečnostního, zpravodajského a při akcích v zahraničí také diplomatického aparátu.

Dlouhodobým problémem zůstává otázka volby zbraní, jež by eliminovaly únosce, ale zároveň nevystavily zbytečnému riziku rukojmí. Kupříkladu brokovnice, které se běžně osvědčují při boji na krátkou vzdálenost v zástavbě, svým rozptylem přirozeně ohrožují i rukojmí. S tím úzce souvisejí různé přístupy k použití zbraně proti pachateli. Řada speciálních jednotek již od druhé světové války uplatňuje systém střelby po dvou ranách, vypálených rychle po sobě. Jiné týmy jsou cvičeny nepřestat střílet, dokud nepřítel vykazuje známky pohybu.

Ženy mezi speciály

V posledních dvou desetiletích se předmětem debat stává služba žen u protiteroristických jednotek. Kupříkladu rakouské Jagdkommando přijalo první příslušnici něžného pohlaví v roce 2012, zatímco britská Special Air Service (SAS) následovala až v roce 2021. Kritikové poukazují na fakt, že ostatní příslušníci jednotky mohou mít tendence ohrozit misi tím, že se budou snažit přednostně zachránit zraněnou či zajatou ženu. Oproti tomu existuje předpoklad, že v určitých situacích se protivníci mohou zdráhat na ženu střílet a že se ženy dokáží dobře uplatnit také při vyjednávání.

Protivníky záchranných a protiteroristických týmů se kromě vycvičených militantů příležitostně stávají i „běžní“ kriminálníci či duševně narušení jedinci, kteří z různých důvodů drží rukojmí. V podobných „nepolitických“ situacích existuje větší šance na úspěch vyjednavačů, ne vždy se však lze vyhnout zásahu speciálních jednotek. V prostředí bývalého Československa vešel do povědomí zejména případ z Trstína z roku 1984, kdy se ozbrojený recidivista na útěku zabarikádoval v chatě se dvěma rukojmími. Po neúspěšném vyjednávání následoval zákrok Útvaru zvláštního určení (pozdější URNA), jehož příslušníci při svém prvním velkém zásahu pachatele postřelili a zadrželi. 

Rebelie v srdci Afriky

V letech 1963–1965 se konžská vláda, podporovaná západními mocnostmi, potýkala s povstáním Simbů. Rebelové, ve snaze zvrátil blížící se porážku, na podzim 1964 zadrželi jako rukojmí množství Belgičanů a Američanů ve Stanleyville (dnes Kisangani), přičemž většinu zajatců soustředili v hotelu Victoria. Belgická vláda narychlo zorganizovala operaci Dragon Rouge, během níž skupinu výsadkářů v čele s plukovníkem Charlesem Laurentem dopravila na místo pětice letounů C-130 Hercules amerického letectva. Výsadek brzy ráno 24. listopadu zajistil letiště, aby mohla přistát letadla pro evakuaci rukojmích. 

Povstalci mezitím shromáždili asi 250 svých zajatců z Victorie a transportovali je k letišti, zřejmě s cílem využít je k vyjednávání. Dalším zhruba 50 rukojmím se podařilo před nuceným přesunem ukrýt. U letiště došlo k přestřelce, při níž Belgičané zahnali rebely na útěk, zahynulo ale také 18 zajatců. Simbové se neodvážili k dalšímu útoku proti výsadkářům, takže Laurentovi muži mohli následně evakuovat přes 1 600 cizinců a 150 konžských civilistů. Asi 185 cizinců, kteří zůstali v rukou povstalců, bylo v následujících dnech zavražděno. Pod tlakem veřejného mínění, žádajícího urychlení dekolonizace, belgické a americké jednotky upustily od dalšího postupu proti Simbům. Namísto toho v dalších fázích konžské války převzaly klíčovou roli žoldnéřské oddíly, zejména 5. komando Konžské národní armády.

Husarský kousek Izraelců

Dne 27. června 1976 se čtveřice únosců (dva Palestinci z organizace Černé září a dva Němci z radikálně levicové skupiny Revoluční buňky) zmocnila civilního letadla společnosti Air France přepravujícího z Tel Avivu do Paříže 246 cestujících. Po dotankování v Libyi musel pokračovat Airbus A 300 do ugandského Entebbe. Na letišti již na únosce čekalo sedm jejich kompliců. Tamní režim v čele s Idi Aminem poskytl únoscům podporu, a dokonce vyčlenil přes stovku vojáků k ochraně letiště. Rukojmí byli shromážděni v odbavovací hale a únosci za jejich propuštění žádali osvobození 40 Palestinců vězněných v Izraeli. Po dvou dnech došlo k propuštění nežidovských rukojmích. V zajetí zůstalo 84 izraelských občanů, 10 Francouzů a 12 členů posádky letadla, kteří odmítli pasažéry opustit. 

Zatímco probíhala diplomatická jednání zprostředkovaná Egyptem, začal Izrael plánovat záchrannou operaci. Tu měl provést elitní oddíl Sajeret Matkal s podporou parašutistů a 1. golanské brigády. Hlavní problém představovala otázka, jak po likvidaci únosců evakuovat zachráněné cestující přes ugandské území. Nakonec padlo rozhodnutí eskortovat osvobozené cestující letecky do spřátelené Keni. 

Stovka elitních vojáků zaútočila 3. července večer v nákladních letounech C-130 Hercules. Ty vedle bojových vozidel přepravovaly také mercedes připomínající Aminův vůz a část mužů měla ugandské uniformy, čímž chtěli Izraelci zmást hlídky při příjezdu z přistávací rampy k letištní hale. Netušili ale, že diktátor si nedávno pořídil vůz jiné barvy. Již při příjezdu k cíli vypukla přestřelka, která si vyžádala životy všech únosců, tří rukojmí a nejméně 30 ugandských vojáků. Padl také velitel zásahu Jonatan Netanjahu (bratr pozdějšího izraelského premiéra). Navzdory komplikacím akce skončila záchranou 102 rukojmí.