Samopaly si svůj historický debut odbyly v závěru první světové války a v meziválečném období je do své výzbroje začaly zavádět armády po celé Evropě. Do Sovětského svazu si ale hledaly cestu poměrně dlouho. Důvodem byl především silný konzervatismus špiček Rudé armády i samotných vojáků. Rudoarmějci byli zvyklí na své osvědčené a spolehlivé opakovačky Mosin-Nagant a neviděli důvod k užívání zbraní, které sice vynikaly plně automatickou střelbou, ale jejich dostřel a účinnost byly mnohonásobně nižší než u opakovacích pušek.

Početná konkurence

S rozvojem mechanizace a vojenských technologií se ale situace změnila. Součástí armád se v čím dál tím větším měřítku stávali ženisté, tankisté, spojaři a další specializované profese, pro které byla běžná opakovačka často příliš dlouhá a nepraktická. V roce 1926 proto vydala dělostřelecká komise Dělostřelecké správy Rudé armády technické požadavky na vývoj samopalů. V létě roku 1930 byly zkušební komisi představeny tři prototypy od tří konstruktérů: F. V. Tokareva, S. A. Korovina a V. A. Děgťarova.

Všechny ale ve zkouškách propadly. Do druhého kola se přihlásilo již 14 různých prototypů a v lednu 1934 nakonec komise stanovila vítěze v podobě konstrukce Vasilije Alexejeviče Děgťarova. O rok později tak továrna č. 2 v Kovrovu zahájila sériovou výrobu Děgťarjovova prototypu pod označením PPD (Pistolet-pulejmot Děgťarova) model 1934, případně zkráceně PPD-34. Děgťarjov se při své práci inspiroval německým samopalem MP 28/II Schmeisser ráže 9×19mm Parabellum.

Kopie schmeisseru

Z této zbraně PPD-34 převzal i vnější podobu s jednolitou dřevěnou pažbou a perforovaným chladicím pláštěm hlavně. Samopal byl komorován na náboj 7,62×25mm Tokarev, který byl v roce 1930 zaveden coby standardní pistolový náboj Rudé armády. Náboj měl vzor v německém náboji 7,63×25mm Mauser a byl svému vzoru natolik podobný, že samopal mohl bez problému užívat oba druhy munice. 

Stejně jako většina zbraní té doby i PPD-34 střílel z otevřeného závěru za využití zpětného rázu k nabití dalšího náboje. Kadence činila 800 ran za minutu; oproti dřívějším prototypům, které dosahovaly kadence přes 1 000 ran za minutu, tak byla zbraň při plně automatické střelbě o poznání lépe ovladatelná. Samopal disponoval přepínačem režimu střelby na pravé straně lučíku, kterým mohl střelec volit mezi plně automatickou střelbou a režimem jednotlivých ran. Mířidla sestávala z přímé mušky a hledí ve tvaru U stavitelného v rozmezí 50–500 m. Sloupkový zásobník o hmotnosti 450 g pojal 25 ran, v nabitém stavu pak celý samopal vážil lehce přes 3 kg.

Kvalitní, ale těžká zbraň

Ačkoliv výroba začala již v lednu 1935, problémy s náběhem produkce znamenaly, že do konce roku se vyrobilo pouze několik desítek kusů. V roce 1937 vzniklo 1 291 kusů, od roku 1938 pak původní model vystřídala verze PPD-34/38 s novým bubnovým zásobníkem o kapacitě 71 nábojů. S tímto zásobníkem dostával střelec do rukou zbraň s vysokou palebnou silou, byť za cenu vyšší hmotnosti – plně nabitý zásobník vážil téměř dva kilogramy

Samopal se ve službě osvědčil jako robustní a spolehlivá zbraň. Všechny kovové součástky se vyráběly frézováním, výsledkem tak byla kvalitní a odolná konstrukce. Chromování hlavně i závěru pak výrazně prodlužovalo životnost mechanismu, a to i při užití nekvalitního střeliva. Je proto až s podivem, že mezi lety 1935–1939 se vyrobilo pouze 4 174 exemplářů PPD-34 a PPD-34/38. Děgťarjovovi se totiž ani po několika letech produkce nepodařilo překonat zarytý konzervatismus velení Rudé armády.

Tvrdá lekce ve Finsku 

Mezi odpovědnými představiteli převládal názor, že svěřit běžnému pěšákovi plně automatickou zbraň by bylo pouhým plýtváním municí. Samopaly PPD proto užíval jen úzký okruh uživatelů především z řad pohraničníků a příslušníků sovětské tajné policie NKVD. Až teprve zimní válka s Finskem na konci roku 1939 donutila Sověty své stanovisko přehodnotit.

Rudoarmějci vyzbrojení opakovačkami brzy zjistili, že v hustých finských lesích, kde se přestřelky vedly především na krátkou vzdálenost, mají Finové drtivou palebnou převahu díky vlastním samopalům Suomi KP/-31 s bubnovým zásobníkem. Sovětská pěchota utrpěla v těchto střetnutích tak velké ztráty, že se již nikdo ze sovětského velení neodvážil o potenciálu samopalů pro pěší využití pochybovat.

Příliš složitý...

První krok k nápravě situace představovala nová varianta PPD s označením PPD-40, zaváděná do výzbroje v roce 1940. Verze zaváděla jednodušší konstrukci chladicího pláště hlavně, především ale nový model bubnového zásobníku inspirovaného právě finským KP/-31. Oproti staršímu modelu se tento typ zásobníku nasouval do zbraně ze strany a v nabitém stavu byl částečně zapuštěn do předpažbí. To si vyžádalo rozdělení pažby a předpažbí na dva oddělené komponenty a odpovídající úpravu pouzdra.

PPD-40 se následně začal masově vyrábět ve zbrojovkách v Sestrorjetsku a Tule, jejichž linky do konce roku 1941 opustilo přes 80 000 kusů. To už se ale Sovětský svaz nacházel ve válce proti německému útočníkovi a tlak na co nejmasovější a nejjednodušší výrobu brzy odhalil nevhodnost PPD-40 pro tento typ konfliktu. Výroba součástí zbraně frézováním, které v době míru zajišťovalo kvalitu a odolnost konstrukce, se ve válečných podmínkách stala zbytečně náročnou.

...příliš drahý

Konstruktéři proto začali za PPD urychleně hledat jednoduchou a levnou náhradu. Tou se nakonec stal samopal PPŠ-41 konstruktéra Georgije Špagina. Tento model se vyráběl z lisovaných součástek a mohl proto být produkován méně zručnými dělníky v jednoduše vybavených dílnách včetně polních dílen partyzánů. I přes svou jednoduchost byla přitom „pepeška“ spolehlivá, účinná a díky jednoduchému plynovému kompenzátoru zdvihu hlavně dokonce i výrazně přesnější při střelbě dávkou než PPD-40.

Do jara 1942 již továrny napříč SSSR chrlily tisíce kusů špaginů denně, zatímco výroba PPD-40 postupně ustávala, než se na podzim roku 1942 zastavila úplně. Celkem se v letech 1935–1942 vyrobilo okolo 90 000 kusů PPD-40. Drtivá většina z nich putovala do rukou rudoarmějců, část produkce ale našla cestu i do jiných částí světa.

Ve výzbroji republikánů sloužily PPD ve španělské občanské válce, několik tisíc kusů nasadili Číňané během války s Japonskem a nemalý počet ukořistěných samopalů užívali i Finové. Po válce PPD-40 našly využití například v rukou filipínských komunistických geril, během korejské války pak zbraň užívali severokorejští vojáci. 

Když se v roce 1954 z oceánu poprvé vynořil hrozivý Godzilla, nikdo ještě netušil, že se právě zrodil kult. Obrovské monstrum, které srovnalo se zemí velkou část Tokia, se sice podařilo zahnat, ale nikoliv zlikvidovat. Vracelo se proto v dalších filmech, jichž se dodnes jen v Japonsku natočilo 33. Poslední z nich, Godzilla Minus One, se na plátnech objevil loni a jde o pomyslný restart série.

Nic tedy nenasvědčuje, že by se čas gigantické bestie krátil – už proto, že se v Americe objevila její kopie v sérii pěti filmů a zmíněné „monstroverzum“ má hodnotu zhruba 2,5 miliardy dolarů. Godzilla v něm bojuje nejen s lidmi, ale také třeba s King Kongem, přičemž v následujícím snímku spolu „tlapu v tlapě“ stanuli proti mnohem větší hrozbě… Z přerostlého ještěra zkrátka v průběhu sedmi dekád vyrostla celebrita. Za jejím zrodem přitom nestála ani tak touha pobavit publikum, jako spíš upozornit na reálná nebezpečí hrozící lidstvu.

Přestože v češtině se o legendárním monstru často mluví v ženském rodě, ve skutečnosti se jedná spíš o „něj“ či „ono“ (viz Samec, nebo samice?). Godzilla, v originále vyslovováno „godžira“, se zrodil za japonské společenské krize v hlavě slavného režiséra Iširó Hondy. Od konce druhé světové války tehdy uplynulo teprve pár let a země vycházejícího slunce, stojící na straně poražených, zažívala krušné časy: Ke kapitulaci ji přinutila dvojice atomových bomb shozených na Hirošimu a Nagasaki. Národ sražený na kolena musel otevřít hranice, císař ztratil božské postavení a Japonsko procházelo řadou změn. Jizvy způsobené nukleárními výbuchy, které zabily přes sto tisíc lidí, se hojily velmi pomalu a bolestivě.

Kráčející zkáza

V popsaném tíživém klimatu přišel Honda s konceptem monstra, jež se zhmotnilo právě z válečné apokalypsy. Původ Godzilly se sice v průběhu desítek filmů mírně měnil, ale obecně jde o stvoření, kterému vdechla život radiace, a z pomyslného spánku ho probudily nukleární experimenty. Když pak v prvním snímku začne devastovat Tokio, nechává za sebou spoušť, jež má odkazovat k hrůzám jaderných explozí. Destrukce v jeho podání je univerzální a postup takřka nezastavitelný – stejně bezcitný, efektivní a zničující jako nukleární arzenál.

Ačkoliv tedy Godzillu samozřejmě ztvárňuje herec v masce a rozbíjí město, které je viditelně modelem, sdělení snímku na rozdíl od jeho speciálních efektů nezestárlo. Národ, jenž jadernou hrůzu zažil na vlastní kůži, o ní podával metaforickou výpověď sloužící jako varování. Rovněž již zmíněný film Godzilla Minus One režiséra Takašiho Jamazakiho se odehrává na konci druhé světové války: Zemi vycházejícího slunce v něm však místo amerických hlavic devastuje právě Godzilla a zlomený národ se ve snaze bojovat s monstrem semkne.

Obránce lidstva

Následující filmy už se ovšem nemohly nést ve stejně depresivním duchu. Koncept, kdy Godzilla zničí kus města, ale poté, co je zahnán, se vrátí a roztočí kolotoč destrukce nanovo, totiž začal být jednotvárný. Z nelítostného ještěra se tak do jisté míry stal obránce lidstva, protože se jeho univerzum rozšířilo o nová nebezpečí. Ať už šlo o tříhlavého krále draků Ghidoraha, obří radioaktivní můru Mothru, či mimozemské monstrum Hedorah útočící smogem, všichni dobývali svět, který si Godzilla zvolil jako své teritorium. Proto s nimi tedy bojoval, ale ve vysloveně kladného hrdinu se nikdy neproměnil: I když se postavil hrozbě, jíž čelilo lidstvo, nebral na člověka ohledy. Po bitvách zmíněných postav tudíž zůstávala zničená města v apokalyptické krajině… 

Japonci každopádně Godzillu milují, ovšem v zahraničí ze začátku neměl zrovna na růžích ustláno. Ve Spojených státech se sice promítaly speciální adaptované verze japonských filmů, ale Američané chtěli značku vytěžit víc a natočit k žánru vlastní příspěvek. Režisér Roland Emmerich, kterého proslavil Den nezávislosti, tak v roce 1998 vyslal stvůru pustošit New York, nicméně jeho počin sklidil spíš vlažný ohlas kritiky i diváků. Ačkoliv se americká verze Godzilly zaplatila, distribuční společnost TriStar Pictures od ní čekala víc. Zrušila proto dvě plánovaná pokračování a namísto nich vznikly animované filmy.

Raději ho přejmenujeme

Americký Godzilla nakonec dopadl tak neslavně, že se od něj jistým způsobem distancovali také Japonci, kteří ho ve svém univerzu pojmenovali Zilla. Stal se tudíž zcela novou příšerou, jež nemohla pověsti své předlohy uškodit. Američany nicméně prvotní nezdar neodradil. Než se ovšem do série pokusili zapojit znovu, nechali raději špatné vzpomínky vyblednout. Jejich další film se v kinech objevil až v roce 2014 a tentokrát pod hlavičkou Legendary Pictures, jež drží značku v zahraničí dodnes.

Ačkoliv se původní smysl Godzilly z novějších snímků postupně vytrácí a z obří alegorie se stává spíš zábavné monstrum, jeho dopad na světovou kulturu nelze přehlédnout. Japonský ještěr stál u zrodu filmového žánru kaidžú, který balancuje na pomezí sci-fi a fantasy. Dominují mu sice Japonci, ale ani v zahraničí nezůstal nepovšimnut: A tak zatímco na jedné straně k němu Američané přispěli sérií Pacific Rim, z opačného pólu pochází severokorejský počin Pulgasari.

Čestný občan

Godzilla se postupně proměnil v milovanou filmovou ikonu a posloužil jako předloha akčních figurek, roztomilých plyšáků i velkých sběratelských modelů. Po boku dalších příšer se objevuje v počítačových či stolních hrách a mimo jiné má svou hvězdu na chodníku slávy v Hollywoodu. Steven Spielberg tvrdí, že jej film Godzilla, King of the Monsters! z roku 1956 zásadně inspiroval při natáčení Jurského parku a nemalý vliv měl také na jeho Čelisti z poloviny 70. let. 

Japonci o „svém“ monstru rádi mluví jako o největší hvězdě domácí filmové scény, a v roce 2015 mu dokonce udělili čestné občanství. Během slavnostního ceremoniálu v tokijské čtvrti Šindžuku byla u sídla společnosti Toho, která Godzillu točí, odhalena obrovská hlava ještěra. Dostavil se přitom i herec v původním kostýmu, načež mu chtěl starosta Keniči Jošizumi předat certifikát občanství. Jelikož ovšem ruce obleku nedovolovaly listinu uchopit, musel ji převzít ředitel Toho Minami Ičikawa. Godzilla zkrátka změnil svět, a přestože jeho původní sdělení dnes již tolik nerezonuje, nadále zůstává významným kulturním fenoménem. 

Za teplých nocí se v červnu a červenci v Evropě i jinde ve světě objevují fascinující tance světlušek, brouků z čeledi světluškovitých (Lampyridae). Svou září dávají světlušky o sobě dávají vědět sexuálním partnerům, někdy ale tímto způsobem lákají kořist nebo naopak odrazují predátory. 

Nově objevená světluška Flammarionella hehaikuni dokazuje, že noční tance plné světel byly k vidění již během období křídy, v tomto případě asi před 99 miliony let. Paleontologové, které vedl Chenyang Cai z Čínské akademie věd, objevili druhohorní světlušku v myanmarském jantaru, který je již řadu let zdrojem mnoha pozoruhodných objevů. Podrobnosti objevu a popis nalezené světlušky shrnuje odborný časopis Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences.

Tajemstvím zahalené světélkování

Světélkování světlušek způsobuje luciferin, který za přítomnosti luciferázy oxiduje na oxyluciferin za vzniku světla. Jde o vysoce efektivní přeměnu, při které nevzniká žádné teplo. U dospělců slouží světélkování k hledání partnera, samice jsou jednak schopny podle charakteru světla rozlišit správný druh, jednak mohou v rámci druhu upřednostňovat určitý typ světla nebo záblesků. 

Bioluminiscence ale slouží také jako varování predátorům – světélkující hmyz tím dává svému okolí najevo, že obsahuje lucibufaginy – steroidní pyrony, způsobující, že jsou světlušky pro predátory nepoživatelné.

Zatímco účel bioluminiscence světlušek je poměrně dobře prozkoumaný, jen velmi málo toho víme o tom, jak a kdy přesně k této dovednosti přišly.

Nedávný výzkum naznačuje, že bioluminiscence se u světlušek objevila dříve než odpudivé lucibufaginy. Lze tedy předpokládat, že varování predátorů nebylo původním účelem bioluminiscence světlušek a jako pravděpodobnější se jeví možnost, že původním smyslem světélkování bylo usnadnění při hledání partnera.

Pověst o duchovi Krkonoš má hluboké kořeny, trvalo však dlouhá staletí, než dostal své jméno, Rýbrcoul a od roku 1824 také Krakonoš. A rovněž až v 19. století nabyl podoby pohádkového hrdiny s dlouhými vousy, dýmkou, holí a kloboukem, kterou známe z oblíbených Krkonošských pohádek (1974–1984). 

Vladař přírody, postrach horalů 

Před průmyslovou érou představovala pohraniční pohoří s hlubokými hvozdy cosi tajemného, nebezpečného a neznámého. Od středověku je navíc osídlovali Němci, kteří se od vnitrozemských zemědělců lišili jazykem a zčásti i způsobem života. Klimaticky nevlídným horám vládly démonické postavy a horských duchů se v lidových vyprávěních najde hodně. Například německé pohoří Harz má své Brockenské strašidlo, Brdy pana Jana a Bílé Karpaty zase Šumpelu. Původ jejich vzniku lze vysvětlit náhlými proměnami počasí v horách. Nenadálé deště a bouřky, sněhové laviny, ozvěny mezi skalami, mlžné a sněhové čepice, mohutná mračna, to vše musel podle představ našich předků někdo ovládat. 

Nový prvek do mýtu o bohovi Krkonoš přinesli během 13. a 14. století hledači pokladů a horníci z Francie, německých oblastí a později Italové, kteří na horách hledali drahé kovy či arzenopyrity do benátských sklářských hutí. Rýbrcoula považovali za jednoho z permoníků a mezi horaly šířili povídačky o jeho ďábelských skutcích, aby je udrželi mimo případná naleziště. Duch měl mít podobu mnicha svádějícího poutníky z cesty, havířský úbor se totiž podobal mnišské kápi. 

Takto jej vylíčil i protestantský kněz Havel Žalanský ve spisu O zlých angelích neb ďáblích, nejstarší česky psané zmínce o duchovi z roku 1618. Žalanský navazoval na německá podání z 16., či dokonce 15. století, ovšem dochovaná jen v mladších opisech. Ve Vídeňském rukopisu (1680) stojí: „Tyto štoly (při Černé hoře) bylo nutno udělat široké, poněvadž se odtamtud v noci musí kvůli ranní bohoslužbě nebo permoníkovi vyfárat, po nešporách se nesmí pracovat, nýbrž se musí odejít, a to pro svéhlavost duchů, zvlášťě Ribenzahla (…).“

Lámal vazy, pomáhal léčit 

V textech ze 17. století vystupuje jako vládce nejvyšších českých hor, strážce podzemních pokladů a s pozdějším příchodem bylinkářů do hor se stal i jejich patronem. Jezuita Bohuslav Balbín (1621–1688) v první knize Rozmanitostí z historie Království českého věnované přírodopisu sepsal vše, co se o pánovi Krkonoš dozvěděl z ústního podání i četby. 

V kapitole O Obřích horách, které Němci nazývají Riesen-Gebürge, Češi však názvem odvozeným z řečtiny Krkonošské hory ho nazývá Spectrum (Zjevení), Daemon nebo Ribenzall. Balbín zdůraznil české pojetí Krakonoše a podle něj duch hor „nesnáší, když se mu (německy) říká Ribenzall“. Podle něj byl Krakonoš, nabývající různých podob od lovce s planoucíma očima po skřítka, především aktérem spravedlnosti, který se sice může mstít pomocí přírodních katastrof, urazí-li ho někdo, ale zabíjet nechce. Paralelně však kolovala i temná podoba Rýbrcoula: „V jámách a škvírkách mezi skalami se často nacházejí mrtvá těla lidí, kterým pravděpodobně onen Rübezhal zlomil vaz“ (Jelenohorské pamětihodnosti, 1726). 

Velkou vlnu zájmu o Rýbrcoula, který tím zároveň opustil vlastní území Krkonoš a vstoupil do světa literatury, odstartovala německy vydaná kniha Démonologie slezského Rýbrcoula (1662) z pera mistra lipské univerzity J. P. Praetoria. Někteří univerzitní vzdělanci pak vystupovali proti škodlivosti krakonošovské báje, jež straší prostý lid, na druhou stranu ovšem dál vznikaly (pseudo)vědecké krakonošologie. 

Obrozený Řepočet 

Čeští obrozenci se Rýbrcoula chopili hned roku 1794, kdy Václav Matěj Kramerius vydal knížku lidového čtení Rybrcol na Krkonošských horách. V příběhu na motivy pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda vystupuje duch hor jako zlatohlavý jinoch, syn českého knížete a saské princezny, který umí kouzlit. Od přelomu 18. a 19. století totiž kritické osvícenství střídal pohádkami a bájemi fascinovaný romantismus a s ním se šířil také patriotismus, takže Krakonoše si přivlastňovali Češi, Němci a od poslední třetiny 19. století také pomáhal utvrzovat slezskou identitu.

Ještě v nacistickém Německu zpívaly jednotky SA ze Slezska: „Tam, kde pověst, co všude znají,/ o Rýbrcoulovi bájí,/ tady jsi, můj slezský kraji.“ Němci v něm hledali odlesk germánských bohů hromu či bouře, slavjanofilové zase atributy nejvyššího boha polabských Slovanů Svantovíta, případně kouzelníka typu českého Žita. Jiní ho považovali za reálného člověka posedlého ďáblem, podle dalších to byl z Itálie přivandrovalý mnich, nebo rytíř jménem Rubens von Dal.

Českým vlastencům ovšem nevyhovovalo duchovo jméno, a tak Čelakovský vytvořil kalk z němčiny Řepočet, na což reagoval Klicpera v baladě Krkonošská kleč (1824), v níž se poprvé objevil Krakonoš. Klicpera po svérázném výkladu četby Krameria do Krkonoš umístil kouzelnickou školu, již navštěvoval i Krakonoš, z něhož udělal slovanského bůžka. 

Ve službách nacionalismu 

Později na druhé straně Krkonoš v Schreiberhau (dnes Szklarska Poręba) zřídili ti Němci, kteří holdovali velkoněmeckému nacionalismu, Halu ság vyzdobenou mimo jiné obrazy ztotožňujícími Rýbrcoula se starogermánským Wotanem. Mohli se opřít o publikaci vydanou roku 1884 Rakouským krkonošským spolkem ve Vrchlabí, která tvrdila, že Krkonoše jsou odpradávna vlastí Němců a Rýbrcoul nejvyšším germánským bohem. 

Na pokus učinit z Rýbrcoula německého hrdinu reagoval Alois Jirásek v dramatu Pan Johanes (1909). Čechy v této alegorické báchorce zastupuje princezna Kačenka, vládkyně Orlických hor, již ohrožuje německý Rýbrcoul, „zlej duch, kterej na horách číhá“. Hra rychle zapadla, a proto v Čechách zakotvil pozitivní obraz vládce Krkonoš. Pohled české národní literatury se začal odlišovat od té německé, jenž se ustálil za třicetileté války, ve chvíli, kdy vyprávění o Krakonošovi výchovně zacílila na dětského čtenáře, tedy od sedmdesátých let 19. století. Tehdy se „náš Krakonoš“ zmenšil do vousatého, dobráckého a laskavého dědy s fajfkou. 

Do tlumoků a pohádek 

Po polovině 19. století Krkonoše ztrácely punc tajemného prostoru a lidi místo nevyzpytatelných bůžků přírody ohrožoval „zlej duch kapitalismu“. V roce 1860 vydal pražský nakladatel Josef Richard Vilímek st. humoristický almanach Krakonoš. V básničce Domov Krkonošanův, jejíž poslední sloka zní „Kde domov můj!/ Krakonoš tam druhdy dlíval,/ z podivínů šašky míval,/ v pověstí dlí dosavad,/ vzpomíná naň horan rád“, posílá druhdy obávaného pána hor do světa nostalgie. 

Krkonoše se stávají cílem turistů, vždyť už od konce padesátých let 19. století mohli do podhůří dojet vlakem. Chudí domorodci začali návštěvníkům kromě občerstvení nabízet suvenýry s figurkami Krakonoše, nyní dobrosrdečného horala a pohádkového hrdiny. Část příběhů o Rýbrcoulovi sice zmizela s vysídlením Němců po roce 1945, ale díky Krakonošově vazbě na české i německé prostředí například přežily jeho sochy v Trutnově a Janských Lázních, třebaže se svým vzezřením liší od Krakonoše českých pohádek. Ve Slezsku, které po druhé světové válce připadlo Polsku, se psalo Pryč s germánským Rýbrcoulem, ale v současnosti i tam slaví úspěchy vyprávění o Krakonošovi, pardon Liczyrzepovi.

Ostře sledovaný sluneční cyklus oficiálně vstoupil do svého maxima. V těchto dnech to oznámily americké agentury NASA a NOAA, společně s Mezinárodním panelem pro předpovědi slunečního cyklu (SCPP). Jde sice jen o předpověď, protože s jistotou lze maximum určit až po skončení celého cyklu, odborníci svou předpověď ale staví na rozsáhlých zkušenostech z předchozích slunečních cyklů.

Sluneční maximum představuje období v jedenáctiletém slunečním cyklu, v němž Slunce dosáhne největší aktivity. Obvykle to znamená, že se na něm vyskytuje velký počet skvrn a bývá bouřlivější. Slunce teď prochází 25. slunečním cyklem, počínaje rokem 1755, kdy bylo zahájeno systematické sledování slunečních skvrn.

Sluneční maximum pod drobnohledem

Slunce se momentálně chová poněkud nevypočitatelně, takže je poměrně složité odhadnout, co se vlastně bude dít. Prozatím to vypadá, že sluneční maximum přišlo o kousek dříve, než se podle zkušeností s minulými cykly očekávalo. Aktuální 25. sluneční cyklus začal v prosinci 2019 a měl by trvat do roku 2030. Vrchol slunečního maxima tak měl připadnout na léta 2025 až 2026.

Pro astronomy je sluneční maximum svátkem a nabízí mnoho příležitostí k výzkumu. Podle odborníků se sluneční maximum 25. cyklu, které by mělo trvat zhruba rok, stane doposud nejlépe prozkoumaným maximem v historii. 

Na výzkumu Slunce během tohoto slunečního maxima se budou podílet zejména tři hlavní hráči vybavení nejnovějšími technologiemi. Na Havajských ostrovech je připravený pozemní Solární dalekohled Daniela K. Inouyeho (DKIST). V těsné blízkosti Slunce operuje americká sonda Parker Solar Probe a v podstatně větší vzdálenosti evropská vesmírná observatoř Solar Orbiter (SolO). Na pozorování bouřlivého Slunce se ale budou samozřejmě podílet i další sondy a observatoře, které jsou v provozu.

Německý amatérský archeolog si připsal pozoruhodný objev. Pomocí detektoru kovů objevil velký antický poklad ukrytý v keramické nádobě. Objevený depot ukrýval téměř tři tisíce římských mincí a více než 200 úlomků stříbra s vyvedenými geometrickými vzory. Už sama velikost pokladu si zasluhuje pozornost, ještě mnohem zajímavější ale místo nálezu. 

Poklad byl objeven ve Westerwaldu poblíž vesnice Herschbach, přibližně v půli cesty mezi Kolínem nad Rýnem a Frankfurtem nad Mohanem. Místo se nachází zhruba 18 kilometrů severně od římského Hornogermánského limitu, vojensky chráněné hranice oddělující někdejší Římskou říši od území germánských kmenů.

Stříbrný úplatek?

Mnoho z nalezených mincí je bohužel kvůli nepříznivým podmínkám ve velmi špatném stavu a doposud se podařilo identifikovat jen zhruba stovku z nich. Všechny pocházejí ze třetího století našeho letopočtu. Většinu z nich představují takzvané antoniniány, mince, které jako první nechal razit císař Caracalla od roku 215. Původně se tyto mince vyznačovaly vysokým obsahem stříbra, jeho obsah v pozdějších letech ale postupně klesal. 

Část mincí byla podle archeologů ražena v Římě, většina ale pochází z Kolína nad Rýnem, tehdejšího významného centra na severu Římské říše. Jakým způsobem se poklad dostal za hranice říše ale není jasné. Podle archeologů mohlo jít o úplatek germánským kmenům, který je měl odradit nebo naopak povzbudit k útokům na Římskou říši. Jasné není ani to, proč byly mince ukryté v horách u Westerwaldu, kde se v té době nenacházela žádná známá germánská sídla.

Účel úlomků stříbra s geometrickými vzory zatím není úplně jasný. Vědci je hodlají prozkoumat pomocí počítačové tomografie a pokusí se rekonstruovat jejich původní podobu. Pokud jde o keramickou nádobu, která byla v době nálezu pokladu rozbitá, její provedení potvrzuje, že poklad je římského původu a že pochází ze třetího století, zřejmě těsně po roce 270. Z této doby známe celou řadu pokladů. Je ale naprosto výjimečné, aby byl nalezen takto velký římský poklad mimo území Římské říše.

Československá branná moc jako jedna z mála na světě se vyznačovala tím, že měla většinu výzbroje domácí konstrukce a výroby. Našli bychom ovšem určité výjimky, například u letadel a protiletadlových zbraní, kde se občas muselo ministerstvo národní obrany uchýlit k nákupu v zahraničí.

Nejlepší kanon na světě

Nejdále se s nákupem postoupilo u obrany proti letadlům, kde se kvůli prodlužování vývoje domácích typů zbraní muselo přistoupit k hledání alternativy v zahraničí. V 1935 tak došlo ve Švýcarsku k objednávce kanonů Oerlikon, které se zavedly jako 20mm kulomet vz. 36. I když se jednalo o vynikající zbraň, tak nedokázala pokrýt veškeré potřeby vojáků. Proto se v roce 1937 začala hledat další výzbroj, ideálně v ráži 35 až 40 mm, která by zacelila mezeru mezi kulomety a kanony větší ráže. Bohužel domácí zbrojovky nedokázaly tento požadavek rychle uspokojit, znovu se tak muselo pátrat v zahraničí. 

Výběr padl na produkt švédské zbrojovky AB Bofors, ve které v roce 1930 vznikl dnes již legendární 40mm lehký protiletadlový kanon, původně určený pro námořnictvo. Ale jelikož se jednalo o zbraň se skvělými parametry, jednoduchým ovládáním, velkou úsťovou rychlostí a výkonnou municí, došlo k jejímu zavedení i pro pozemní jednotky. Jak vzrůstala u vojsk síla letectva a zhoršovala se mezinárodní politická situace, začala se projevovat i zvýšená poptávka o obranu proti němu. Proto licenci koupily kromě Velké Británie a USA také Polsko, Maďarsko i další země. Není divu, že o tuto zbraň projevila zájem také Praha. 

Miliony za licenci

Ministerstvo národní obrany oslovilo obchodního zástupce firmy AB Bofors v roce 1937 a na začátku roku 1938 dorazila ze Švédska odpověď s příslibem prodeje, avšak s požadavkem na přibližné počty kusů zbraní v případné objednávce, aby byli schopni určit podmínky obchodu. Nejprve armáda uvažovala o koupi čtyř kusů děl, ale nakonec se její představitelé usnesli, že pro zkoušky budou ideální dvě baterie. Tedy osm zbraní se dvěma záložními hlavněmi, 16 000 kusů normálního střeliva s 500 zásobníky a 3 000 ran pro provedení zkoušek. 

V případě, že by vše proběhlo zdárně, počítalo se s následnou licencí pro výzbroj 25 baterií čili 100 kusů 40mm protiletadlových kanonů Bofors L/60 společně s 200 000 kusy munice. Cena se vyšplhala na 16 milionů korun, nebyly v ní však zahrnuty náklady na výrobu případné série děl, ale pouze poplatek mateřské firmě za licenční práva.

Vlastní výroba, nebo nákup?

Protože tlačil čas a armáda velmi spěchala, aby obchod proběhl co nejdříve, došlo k podpisu smlouvy na konci července 1938. Nakonec bylo dohodnuto, že Švédsko dodá jeden kus zbraně ještě v roce 1938, aby na ní mohly začít vojenské zkoušky. K předání ostatního objednaného materiálu mělo dojít do března 1939. Plánovalo se, že v případě zavedení a rozběhnutí licence se první kusy začnou objevovat u útvarů přibližně v dubnu 1940. Výrobu měla zajišťovat Zbrojovka Plzeň, tedy jediný výrobce dělostřelectva u nás. 

Řešila se i licenční výroba munice. Někteří vojenští představitelé zastávali názor, že ji náš průmysl bude schopen vyrobit sám a licence je zbytečná. Nakonec se tato varianta zavrhla, protože převládla potřeba co nejrychlejšího zavedení zbraně a tento způsob by mohl proces zbrzdit. Slibně rozjetý kontrakt, kdy došlo i k zaplacení první splátky, překazila mnichovská dohoda a následné omezení výdajů na armádu. 

V listopadu se sešla na generálním štábu komise, která řešila, co si počít s již nechtěnou objednávkou. Hned byl zavrhnut nákup licence, u zbylých, již objednaných zbraní, se dohodlo, že budou nabídnuty k prodeji. Nakonec se podařilo dojednat dohodu s Velkou Británii, která celý závazek převzala v rámci svého velkého nákupu u švédské zbrojovky. Posléze se přece jen českoslovenští vojáci za kanony Bofors objevili, ale bohužel až u našich jednotek v zahraničních armádách po vypuknutí druhé světové války.

Hurikány z Kolbenky?

Poněkud jiná situace panovala na poli letectví. V druhé polovině 30. let se začal řešit nástupce páteřního stíhacího typu Avia B-534, který sice ve své době patřil mezi kvalitní stroje, ale již zaostával za moderními typy, především pak za předpokládaným soupeřem v podobě německého Messerschmittu Bf 109. Hlavní slovo měla společnost Avia jako přední dodavatel stíhacích letadel ve 30. letech. Na jejích rýsovacích prknech se tak zrodil nadějný prototyp stíhacího letounu B-35, ale nečekaně se objevila konkurence. 

Na sklonku roku 1937 začaly přicházet k perutím RAF zbrusu nové stíhačky Hawker Hurricane, které ve své době představovaly jedno z nejlepších letadel své kategorie na světě. Jejích kvalit si brzy všimla i řada států, které se je ná sledně snažily získat pro sebe. K zájemcům patřila i firma Českomoravská-Kolben-Daněk, a. s., která se již delší dobu snažila narušit monopol leteckých továren Letov, Aero a především Avie. 

Pražský podnik již v té době spolupracoval s výrobcem motorů Rolls-Royce a měl tak zkušenosti s obchodem s Velkou Británií. Proto se zrodil plán na nákup letounu Hawker Hurricane, který měl být předveden naší armádě ve snaze získat lukrativní zakázku na stíhací letoun pro Československo.

Příliš pozdě

Tento nápad měl řadu výhod, například by odpadl složitý vývoj, který by trval dlouho, a výsledek by byl nejistý. Ale i u tohoto řešení se muselo počítat s obtížemi. S takto náročnou výrobou, kdy se jednalo o řadu nových postupů, neměli v ČKD žádné zkušenosti. Podobný problém se například objevil při licenční výrobě Avie B-71 (původně sovětský Tupolev SB-2), u které se dodání letadel neustále oddalovalo. Druhý a možná větší problém spočíval v tom, zda by vůbec Velká Británie povolila vývoz hurricanů. Již jednou veškeré snahy o obchodní transakce selhaly kvůli nezájmu britské strany – jednalo se o koupi lehkého bombardéru Bristol Blenheim Mk I. v roce 1937. 

Všechny tyto aspekty si vedení ČKD jistě uvědomovalo, ale i přesto dne 7. září 1938 na svém zasedání správní rada odsouhlasila pořízení jednoho letadla Hawker Hurricane za cenu 10 000 liber šterlinků za účelem ukázky představitelům československého armády. Protože si byli zástupci firmy evidentně jisti, že mohou uspět, rovnou přidali i opci letadel na případnou licenční výrobu za cenu 5 000 liber šterlinku za kus. 

Bohužel toto rozhodnutí se odehrálo v předvečer událostí, které vedly k podepsání mnichovské dohody, po němž ztratil nákup těchto strojů smysl, a tak se nikdy neuskutečnil. Nakonec i za knipl těchto strojů naši letci usedli a bojovali proti nacistickému Německu, ale až o dva roky později.

Dnes již notoricky známý snímek s „tváří Marťana“ poskytl záhadologům důkaz o mimozemských civilizacích už roku 1976, kdy jej na povrchu Marsu zachytila sonda Viking. Teprve až bližší pohled odhalil, že se jedná o pouhou hru stínů a lidské fantazie.

Podobné úlovky, jitřící naši fantazii, si v minulosti připsala například Mars Reconnaissance Orbiter a další vesmírné sondy a rovery. Nejnovějším příspěvkem v této kolekci je snímek, který na konci září pořídil na povrchu Marsu rover Perseverance. Fotografie pořízená pomocí jeho pravé kamery Mastcam-Z zachycuje objekt, připomínající tvář s jasně rozeznatelnýma očima, ústy, nosem i nosními dírkami.

Pochopitelně i tentokrát jde jen o hru světel a stínů. Podivuhodná schopnost našeho mozku rozeznávat obličeje i tam, kde nejsou, se nazývá pareidolie. Díky ní můžeme vidět Ježíšovu tvář na toustu, nebo vzpínajícího se nebeského oře v mracích.

Podle dřívější studie, která se fenoménem pareidolie zabývala, je na vině překrývání nervových mechanismů, které jsou aktivní při rozpoznávání obličejů. Popsaná „porucha“ se podle vědců rozvinula během evoluční adaptace: Člověk totiž potřebuje k přežití sociální interakce, při nichž se rozeznávání tváří a výrazů obličeje uplatňuje. Podle amerického astronoma a spisovatele Carla Sagana může jít o evoluční výhodu – rozeznání lidského obličeje při špatné viditelnosti či z velké dálky mohlo našim předkům pomáhat přežít.

Jak uvádí přední český odborník na dinosaury a pravěk Vladimír Socha na svém webu DinosaurusBlog, k letošnímu 16. červenci dosahoval celkový počet vědecky platných druhů druhohorních neptačích dinosaurů zhruba 1 523. Slovo „zhruba“ má potom vyjadřovat mírnou nejistotu, neboť asi desítku druhů z daného počtu některé důvěryhodné zdroje uznávají, zatímco jiné nikoliv. Každopádně hranice 1 500 druhů již byla překonána. 

K úplně prvnímu vědeckému popisu dinosaura došlo před 200 lety, v únoru 1824. Britský geolog William Buckland tehdy představil světu teropodního dinosaura Megalosaurus bucklandii. Od té doby se vědeckého popisu v průměru dočká 7,6 nového dinosauřího druhu za rok, přičemž víc než dvě třetiny ze souhrnného známého počtu se podařilo objevit v posledních třiceti letech.