Mléčná dráha neputuje vesmírem sama. Provází ji družina satelitních trpasličích galaxií, které jsou mnohem menší a také mnohem méně zářivé. Astronomové jich zatím nalezli zhruba šedesát, což je podstata záhady trpasličích galaxií Mléčné dráhy. Naše modely vzniku a vývoje galaxií, založené na existenci chladné temné hmoty, totiž předpovídají, že by jich mělo být podstatně víc. Podle současných teorií zhruba okolo 220.

Tým astronomů, který vedl Daisuke Homma z Národní astronomické observatoře Japonska, nedávno objevil dvě nové satelitní trpasličí galaxie Mléčné dráhy, které dostaly jména Virgo III a Sextans II. Mohlo by se zdát, že je to dobrá zpráva, která nás přiblíží k vyřešení záhady. Ukázalo se ale, že tento objev situaci spíše ještě zhoršil. Výsledky výzkumu Hommova týmu uveřejnil odborný časopis Publications of the Astronomical Society of Japan.

Příliš mnoho galaxií

Galaxie Virgo III a Sextans II byly totiž nalezeny, z pohledu astronomů, na nejhorším možném místě. Hommův tým je objevil v oblasti oblohy, která byla prostudována v rámci projektu Hyper Suprime-Cam (HSC) Subaru Strategic Program (SSP). Vzhledem k velikosti této části oblohy by tam podle modelů měly být jen asi čtyři satelitní galaxie. Teď jich tam ale známe celkem devět. Když vědci extrapolovali tento počet na celou oblohu, dospěli k odhadu téměř 500 satelitních galaxií. Znamenalo by to nejen, že nám stále zbývá objevit mnoho satelitních galaxií (více než předtím), ale také že je jejich možný celkový počet v rozporu s dosavadními modely.

Ve hře je ještě možnost, že zmíněná oblast oblohy z nějakého důvodu obsahuje mnohem více satelitních galaxií, než se nachází jinde na obloze. Lze to ověřit jedině tak, že astronomové podobným způsobem prozkoumají další části oblohy a zjistí, kolik se tam nalézá satelitních trpasličích galaxií.

Na mořském dně se skrývá úplně jiný svět, než jaký známe. Mezi jeho největší divy patří soustavy hydrotermálních průduchů, obvykle utopené v temnotě velkých hloubek ve vulkanicky aktivních oblastech. Hydrotermální procesy v těchto nedostupných místech budují bizarní útvary, často obývané zvláštními organismy.

Gerhard Bohrmann z německého výzkumného centra mořských věd MARUM Brémské univerzity a jeho spolupracovníci nedávno objevili doposud neznámé pole hydrotermálních průduchů u pobřeží norského souostroví Špicberky. Nazvali ho Jøtul, podle obrů, kteří podle norského folklóru sídlí uvnitř hor. Jejich objev nedávno publikoval odborný časopis Scientific Reports.

Hydrotermální pole Jøtul 

Pole Jøtul se nachází v místech, kde geologové už nějakou dobu po hydrotermálních průduších pátrali, protože všude kolem už byly známé. Jde o takzvaný Knipovičův hřbet, který je součástí struktur severního konce Středoatlantského hřbetu, rozdělujícího Eurasijskou a Severoamerickou tektonickou desku.

K samotnému objevu došlo před dvěma lety, v červenci 2022, během expedice MARIA S. MERIAN (MSM109). Hlavní roli v něm sehrál dálkově řízený podmořský robot MARUM-QUEST, který narazil na hydrotermální průduchy na dně u Knipovičova hřbetu, v hloubce přes tři kilometry pod mořskou hladinou. Jde o velkou soustavu s aktivními i vyhaslými hydrotermálními průduchy.

Vědci si tento objev pochvalují, protože doplnil velké bílé místo na mapě hydrotermálních ekosystémů na „pohořích“ Středoatlantského hřbetu severně od Islandu. Můžeme se vsadit, že pole Jøtul teď čeká intenzivní výzkum, který zaměří jak na podmořské živočichy a mikroorganismy, tak i na detailní geologii a chemii zdejších pozoruhodných útvarů.

Lidstvu se prozatím „nepodařilo“ vyhubit žádný velrybí druh, přestože nakročeno k napáchání nezvratných škod jsme rozhodně měli. Podle prehistorických maleb na korejském archeologickém nalezišti Bangudae vyráželi tamní obyvatelé na lov velryb již před osmi tisíci let. Nicméně obživa lidí žijících v přímořských oblastech se svými následky zdaleka nemohla rovnat odvětví, jež se v 19. století začalo rodit na pozadí průmyslové revoluce: K vybíjení obrovských mořských savců tehdy motivoval velrybí olej a posléze také maso.

Písně keporkaků

Během 60. let 20. století pak údajně zahynulo na 700 tisíc velryb, což dělá z uvedené dekády tu nejkrvavější v dějinách společného soužití člověka a kytovců. Ochránci přírody sice bili na poplach, nicméně lidé zůstávali neteční. Zatímco totiž v očích velrybářů představovali gigantičtí tvorové plovoucí zásobárny surovin ke zpeněžení, pro obyčejnou veřejnost šlo o pouhé anonymní živočichy z hlubin oceánů. Neoplývali žádnou vlastností, která by společnost přesvědčila, že se vyplatí bojovat za jejich záchranu. 

Změna přišla v okamžiku, kdy se Roger a Katy Payneovi setkali s americkým námořním inženýrem Frankem Watlingtonem a získali od něj nahrávku podivných melodií zachycených hluboko v moři. Námořníci zmíněné zvuky slýchali relativně běžně a v dávných dobách se například věřilo, že jde o vábení sirén. Watlington je ovšem považoval za zpěv keporkaků – a měl pravdu. Z nahrávky vznikla v roce 1970 deska Songs of the Humpback Whale, tedy „písně keporkaka“, a prodalo se jí přes sto tisíc kusů. Především však znamenala první přiblížení velrybího světa veřejnosti a lidem konečně docházelo, že kytovci představují inteligentní stvoření žijící v komplikovaných společenstvech.

Album pomohlo i ke zrodu hnutí Save The Whales alias „zachraňte velryby“ a na jeho popud vstoupil již roku 1972 v platnost zákon Marine Mammal Protection Act, který americkým rybářům znemožnil kytovce lovit. Od roku 1986 pak platil zákaz komerčního zabíjení velryb pro všechny členy Mezinárodní velrybářské komise.

Klikání v oceánu

Velryby zkrátka stačilo „polidštit“ tím, že jim dáme hlas. Dnes však pomalu začínáme řešit, zda bychom mu nemohli také porozumět. A klíčovou roli zde sehrají programy umělé inteligence neboli AI, schopné strojového učení. Ukázalo se totiž, že například zvuky vorvaňů obrovských mají mnoho kontextuálních významů: Vždy se jedná o sérii jakýchsi klikání – krátkých zvukových pulzů. Několik kliků spojených do jednoho celku, jenž obvykle netrvá déle než dvě sekundy, pak vědci označují jako codu. 

Vorvaní cody se liší intenzitou, počtem kliknutí a intervalem mezi jednotlivými zvuky. Žádný z uvedených charakteristických prvků přitom není náhodný. Některé cody slouží k echolokaci a velryby se díky nim orientují v temných hlubinách oceánů, zatímco pomocí jiných komunikují se svými druhy. Klikání je ovšem natolik komplexní a specifické, že představuje hlavní odlišnost mezi jednotlivými vorvaními skupinami. 

Popsaní kytovci žijí v matriarchálních společenstvích a každé z nich má svoje specifické klikání, na jehož základě se zvířata dokážou rozpoznávat na dálku. Biologicky se tedy zástupci dvou skupin neliší, ale „mluví“ jinak – dalo by se říct rozdílným dialektem. Podobně jako obyvatelé Moravy a Čech si tudíž navzájem rozumějí, ale okamžitě také vědí, odkud pocházejí. Specifické dialekty jsou přitom velmi komplikované a mláďatům trvá i déle než dva roky, než se od dospělých adekvátní formu klikání naučí a začnou ji používat.

Pravidla pravopisu

Každá taková komunikace vyvolává reakci ostatních vorvaňů: Někdy velryby cody opakují, jindy se jejich volání prolíná. Dorozumívají se spolu přitom jak kytovci, kteří jsou si nablízku, tak i jedinci vzdálení kilometry. Vědci proto věří, že cody neslouží k pouhé identifikaci, nicméně další významy vydávaných zvuků zatím neznáme. K jejich rozklíčování navíc povede velmi náročná cesta, i když nám s ní pomůže umělá inteligence. 

V roce 2022 spojili odborníci z MIT, Cornell University a McGill University síly a vyvinuli AI, jež si na základě analýzy vzorků jazyka dovede osvojit odpovídající pravopisné a gramatické poučky. V praxi program dostane zásobu jazykových jevů a jejich rozborem si vytvoří představu o pravidlech, na nichž daná řeč stojí: Všímá si například, jak se používají pády, které koncovky se k nim vážou a jak to ovlivňuje okolní slova. Nejde samozřejmě o dokonalý model, nicméně již v roce 2022 dokázal po prozkoumání vzorku určit pravidla, jimiž se řídilo zhruba 60 % analyzovaného textu. Vědci přitom umělou inteligenci trénovali a testovali na učebnicích 58 jazyků a její výsledky byly vždy zhruba stejné. Program totiž nerozumí sdělením – všímá si pouze vzorců a jednotlivé věty redukuje na posloupnosti s proměnnými. Do značné míry proto funguje univerzálně a teoreticky by mohl pomoct i s velrybími codami.

Jenom slova nestačí

Jedna věc je však učit program chápat jazyky, kterým sami rozumíme, a něco jiného je zkoumat projevy, jejichž význam nám uniká. Současné stroje sice již dovedou odfiltrovat velrybí klikání sloužící k echolokaci, nicméně ze zbylého zvukového materiálu nejsou příliš moudré. Aby se dal k jednotlivým codám vztáhnout smysl, musíme jich zaznamenat obrovské množství – a navíc potřebujeme i kontext, ve kterém se odehrávají. Pokud například získáme početné záznamy komunikace dvou zvířat, může si AI při analýze zvuků všimnout pravidelně se opakujících vzorců, v nichž pak odliší třeba oslovení. V množství varovných signálů se zas mohou objevit totožné výstrahy, konkretizace nebezpečí a podobně. Z drobných poznatků pak postupně složíme mozaiku jazyka.

Aby se však měla umělá inteligence na čem učit, musíme jí v první řadě pořídit obrovské objemy studijního materiálu, což není právě snadné. V moři totiž nepanuje ticho, a jakékoliv zařízení určené k naslouchání velrybám tak musí především odlišit cody od zbytku podvodního šumu. Nahrávat je třeba pouze relevantní data a v daném ohledu nám pomohou technologie k rozpoznávání a izolování lidského hlasu. Již v letech 2019 a 2020 se přitom vědcům dařilo přiřazovat pomocí umělé inteligence jednotlivé nahrávky ke konkrétním skupinám vorvaňů.

Doma u vorvaňů

V rámci mezinárodního projektu CETI se například ve vodách kolem karibského ostrova Dominika rozmisťují autonomní bóje, které velrybí klikání nahrávají. Pohání je solární energie, takže mohou pracovat nonstop. Jenom zvuk však k odhalení smyslu velrybí komunikace nestačí. Speciální drony proto pomáhají hledat vorvaně přímo na moři, a jakmile vyplují k hladině, připevní jim na tělo neinvazivní sondy. Zařízení pak vedle zvuku zaznamenávají také videozáběry z okolí, hloubku, srdeční tep tvora, rychlost jeho pohybu i sílu proudů. Vzniká tak velmi komplexní balíček informací, které nám o chování vorvaňů poskytují barvitý obraz. 

Popsané i další technologie se nicméně teprve zavádějí do praxe a shromáždění dostatečného množství dat k analýze velrybí komunikace potrvá roky. Pro představu: Umělá inteligence GPT-3 se trénovala na stovkách miliard slov, zatímco iniciativa Dominica Sperm Whale Project získala od roku 2005 „jen“ desetitisíce vorvaních cod. Rozdíl tkví samozřejmě v tom, že model GPT-3 si mohl načíst bezpočet online textů, kdežto obsáhlá knihovna velrybích záznamů zatím neexistuje.

Chceme s nimi mluvit?

Je tedy možné, že velrybám jednoho dne porozumíme. Ještě předtím však musí dojít na dlouhodobý výzkum jejich životů a záznam nejen zvukových projevů, které ho provázejí. Otázkou zůstává, zda po pochopení samotného „jazyka“ zmíněných tvorů budeme také schopni s nimi jeho prostřednictvím komunikovat – a jestli bychom vůbec měli. Programy jako ChatGPT dovedou na základě jazykových pravidel promlouvat s námi; neexistuje tedy důvod, proč by posléze neměly umět vygenerovat i vorvaní cody. 

Nicméně každý, kdo s danou umělou inteligencí někdy pracoval, moc dobře ví, že si občas vymýšlí a často produkuje spíš bezduché konstrukty. Co když by velrybám předávala špatná sdělení? A nehrozí například, že AI vnese do vorvaní komunikace naše zvyklosti, které následně naruší způsob jejich dorozumívání? Ačkoliv vše popsané zní v současnosti spíš jako námět na sci-fi román, doba, kdy se podobnými otázkami budeme muset zcela vážně zabývat, už možná klepe na dveře… 

Když v květnu 2008 podlehla Irena Sendlerová zápalu plic, bylo jí úctyhodných 98 let. Za války prokázala mimořádnou odvahu, a sama se dokonce ocitla ve spárech nacistů, kteří ji zatkli a mučili. Přesto ji poslední fotografie zachycují coby stařenku s nesmírně laskavýma očima, jejíž tvář zdobí milý úsměv. Tak ji ostatně zpodobňuje i pomník vztyčený před čtyřmi lety v Moskvě: Jde o sochu ženy v životní velikosti, jež drží kytici květin jako symbol míru. 

Středoškolské vzplanutí

Irena přišla na svět ve Varšavě, vyrůstala však v nedalekém Otwocku: Když jako dvouletá onemocněla černým kašlem, usoudil její otec lékař, že by dcerce pomohl k uzdravení čerstvý vzduch. Nevědomky tak předurčil její budoucnost. V Otwocku totiž do jeho ordinace přicházeli zejména členové místní židovské komunity, které jiní lékaři většinou odmítali přijímat. Častým kontaktem s nimi si malá Irena brzy osvojila židovské zvyky a ještě před nástupem do první třídy uměla hovořit jidiš. Doktor Stanisław Krzyżanowski se však nedožil toho, jak jeho dcera dospěje a stane se jednou z klíčových postav polského válečného odboje. V roce 1917 podlehl tyfu a zanechal sedmiletou holčičku s ovdovělou matkou.

O deset let později dokončila Irena střední školu, hluboce zamilovaná do spolužáka Mieczysława Sendlera, svého budoucího muže. V 21 letech držela v ruce vysokoškolský diplom z práv a mladý pár se usadil ve Varšavě. Už krátce po svatbě však bylo oběma novomanželům jasné, že vztah vzešlý z nezralého středoškolského vzplanutí nemá budoucnost. Aby se vyhnula stále častějším neshodám, rozhodla se Irena pokračovat ve studiích. 

Trefa do černého

Zaujal ji tehdy relativně nový, perspektivní obor otevřený na varšavské univerzitě – sociální práce. Neobvyklá volba se ukázala jako trefa do černého. Už po první přednášce Irena zjistila, že má všechny vlastnosti nezbytné pro výkon náročné služby druhým. Okamžitě se proto přidala ke skupině dobrovolníků, která pod vedením profesorky Heleny Radlinské organizovala vzdělávací kurzy a právní pomoc pro chudé.  

Mnoho Ireniných přátel z univerzitních kurzů bylo židovského původu, tudíž jí nemohl uniknout útlak šířící se Evropou. Sílící vlny antisemitismu se v Polsku projevily obzvlášť výrazně: Postupně přibývaly restrikce omezující práva všech občanů neárijského původu – na přednáškách museli Židé například sedět v oddělených lavicích. Diskriminace nenechávala Irenu chladnou, a horlivě se proto přidávala k demonstracím i protestům organizovaným na podporu židovských obyvatel. Ze svého průkazu si dokonce vymazala slovo „árijský“, za což ji z univerzity vyloučili. 

Německo útočí

V té době zároveň vyvrcholila krize jejího manželství. Coby katolíci se však s manželem rozvést nemohli, proto se od sebe odstěhovali a každý šel dál vlastní cestou. Ta Irenina se nesla ve znamení pokračujících bojů s protižidovským hnutím. Tehdy už nebylo pochyb, že napjatá situace v Evropě spěje k válečnému konfliktu, a varšavské ulice sevřela atmosféra strachu. V září 1939 na polskou metropoli zaútočila luftwaffe. 

Židé se ocitli v hledáčku nacistů a energická Irena se okamžitě přidala k nově vzniklému odboji: Nadchla se pro nápad profesorky Radlinské zorganizovat tajný systém sociální podpory. K dívce se připojilo několik bývalých spolužaček a spolu plánovaly vybudování rozsáhlé sítě vzájemně propojených, ale nezávislých buněk poskytujících pomoc potřebným. 

Život za zdí

Už na podzim roku 1940 zvládal jejich systém podporovat několik tisíc Židů. Nacistický útlak však sílil: Na okraji Varšavy vyrostlo uzavřené ghetto a všichni židovští obyvatelé dostali příkaz se do něj sestěhovat. Svůj domov muselo opustit na čtvrt milionu lidí včetně řady Ireniných blízkých. Ze dne na den je oddělila vysoká zeď s ostnatým drátem, za níž Židé bojovali s tyfovou epidemií a umírali hlady kvůli mizernému zásobování. Odvážlivci ze zbytku města, kteří se snažili dovnitř propašovat jídlo, často končili s kulkou v hrudníku. Zastřelením se okamžitě trestal i jakýkoliv pokus o útěk.

Irenu však nezastavila ani hrozba smrti. Mladá odbojářka horečně sháněla padělané doklady, jež by přátelům zajistily falešnou identitu. Získala dokonce místo zdravotní sestry v židovské nemocnici na árijské straně ghetta a podařilo se jí obstarat propustku, díky níž mohla beztrestně překračovat linii oběma směry.

Děti v pytlích na mrtvoly

Když v roce 1942 začaly transporty do vyhlazovacích táborů, zřídila polská vláda tajnou organizaci Rada pro pomoc Židům, známou pod krycím názvem Żegota. Irena se rychle stala její členkou a záhy byla pověřena vedením tzv. dětské sekce. Pod jménem Jolanta navštěvovala v ghettu rodiny s malými dětmi a přesvědčovala rodiče, že má spolu se svými přáteli možnost odvést jejich potomky do bezpečí. Úplnou jistotu jim dát nemohla, přesto jí tamní matky důvěřovaly natolik, že byly ochotny začít své syny a dcery připravovat na budoucí život pod falešnou identitou. 

Navykaly je na jiná jména, učily je polsky, pomáhaly jim osvojit si katolické zvyky. Irena pro ně zajišťovala nové rodné listy a spravovala kartotéku s údaji, kam které dítě zamířilo. Přes zdi ghetta se dostávaly ven nejrůznějšími cestami: v rakvích či pytlích na mrtvoly jako domnělé oběti tyfu, zahrabané mezi odpadky, skrz kanály a ty nejmenší pak v krabicích. Každá operace vyžadovala nesmírně náročnou přípravu, přesto se díky Irenině skupině dařilo z ghetta pašovat desítky dětí denně. 

Ve spárech gestapa

Vysilující zápřah, poznamenaný neustálým strachem o život, trval víc než rok. Po celou dobu se Irena úspěšně skrývala před všudypřítomnými nacistickými hlídkami – dokonce i v dubnu 1943, kdy se Židé vzepjali k poslední vzpouře a zorganizovali houževnaté, přestože beznadějné povstání. Vedl jej pouze čtyřiadvacetiletý Mordechai Anielewicz: Probudil ducha odvahy v tisícovkách Židů, kteří přežili, a celý měsíc koordinoval statečné boje. 

Vzpoura ve varšavském ghettu se zapsala do dějin jako největší událost svého druhu, k níž během druhé světové války došlo. Přestože však zemřelo několik stovek německých vojáků, na straně Židů bylo obětí mnohonásobně víc a revolta jen vyburcovala nacistickou nenávist. Řada vůdčích osobností včetně mladého Anielewicze nakonec spáchala sebevraždu.

Během povstání se Ireně dařilo skrývat, ale v říjnu 1943 dostihlo gestapo i ji. Třiatřicetiletou Varšavanku zatkli a několik měsíců ji brutálně mučili, aby vyzradila klíčové informace o konspiraci. Dokázala však mlčet a nakonec ji odsoudili k popravě zastřelením.

Żegota ovšem po celou dobu usilovala o její osvobození a podařilo se jí podplatit jednoho z příslušníků SS. Ten Irenu v den plánované popravy, 20. ledna 1944, tajně propustil a její jméno připsal na seznam usmrcených. Hned po útěku vložila mladá žena veškeré záznamy o dětech zachráněných z ghetta do zavařovací sklenice a zakopala ji na své zahradě.

Nepohodlná světice

Teprve po skončení války, jejíž poslední rok prožila pod falešnou identitou, předala Irena všechny seznamy židovským organizacím – obsahovaly na dva a půl tisíce jmen dětí. Naprostou většinu z nich se podařilo díky precizně vedené dokumentaci dohledat, ovšem málokteré mělo ještě nějakou rodinu, kam by se mohlo vrátit. 

S koncem válečného konfliktu však nepřišly lepší zítřky. Nacisty se sice podařilo porazit, jenže k moci se dostali komunisti a v Ireně viděli nežádoucí osobu. Třebaže byla po celý život levicového smýšlení, komunistická ideologie jí zůstala cizí – a jako členka Żegoty si navíc vysloužila nálepku nepřítele, neboť ji považovali za součást západního odboje. Několikrát absolvovala výslech u Státní bezpečnosti a opakovaně jí hrozilo zatčení, rovnající se rozsudku smrti.

Strom v Aleji spravedlivých

Uznání za hrdinské činy, které během válečných let vykonala, se Irena Sendlerová dočkala nejprve od Izraele. Jako jedna z prvních obdržela od Památníku obětí holocaustu v roce 1965 ocenění Spravedlivá mezi národy, jež náleží osobnostem, které přispěly k záchraně Židů za války. Do Svaté země však mohla vycestovat až bezmála o dvě desetiletí později a v jeruzalémské Aleji spravedlivých tehdy zasadila svůj strom. Na počátku 90. let pak obdržela čestné izraelské občanství.

Zdálo se, že Polsko na svou hrdinku zapomnělo. Irena čekala přes půl století, než tam její zásluhy někdo znovuobjevil. Teprve v roce 2003 získala 93letá stařenka – tehdy již několik roků upoutaná na invalidní vozík – nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva. Nedlouho poté přišla dokonce nominace na Nobelovu cenu míru, švédská komise však rozhodla jinak: Ocenění toho roku přijal americký demokrat Al Gore za boj proti klimatickým změnám. O několik měsíců později Irena Sendlerová v rodné Varšavě zemřela. 

Použití výbušnin při ničení min a zřizování cest v jejich polích rozhodně není novinkou. Zpočátku se tak dělo velmi pracně – ručně nebo vysouváním táhlých náloží do minového pole. V současnosti hrají prim různé technické prostředky. Rozvoj výbušných odminovacích zařízení souvisí se snahou nahradit mechanické typy dokonalejším řešením, které si lépe poradí jak s masově pokládanými minami, tak s jejich moderními verzemi s vysokou odolností vůči nežádoucí manipulaci.

Image

Čtěte také

Zamezit smrtící explozi (1): Jaké jsou techniky odminování?

Explozí proti explozi 

Prostředky spadající do této kategorie využívají k odminování nálože, které se do „čertovy zahrádky“ vystřelují, vytlačují nebo zatahují. Fungují tak, že energie tlakové vlny generované při explozi vyvolá detonační impulz v rozněcovačích min. Velikost používané nálože bývá dimenzována tak, aby aktivovala veškeré miny v požadované šířce průchodu. 

Odminovací nálože přitom můžeme rozdělit na táhlé v pevném obalu (zpravidla jde o kovovou trubku plněnou výbušninou ve stylu torpéda Bangalore), táhlé ohebné (výbušnina se nachází v pružném obalu), táhlé víceramenné (složené z několika náloží umístěných vedle sebe v jedné rovině), síťové (tvoří je síť zhotovená z bleskovice nebo táhlých náloží) a soustředěné neboli odminovací střely. 

Místo ručního přenesení náloží do minového pole se osvědčilo jejich mechanické vlečení či vysouvání pomocí bojového vozidla, transport tažnou raketou odpálenou z mobilních i statických zařízení nebo vystřelování odminovacích projektilů z děl. Nejčastěji mají výbušné systémy podobu speciálních kontejnerů instalovaných na přívěsech. Jmenovat můžeme britský Python tažený za zmíněným obrněncem Trojan AVRE. Pracuje s táhlou náloží ve formě tkané hadice naplněné plastickou trhavinou, kterou pomocí nosné rakety dopraví do hloubi minového pole. Po dopadu na zem trhavina exploduje, čímž uvolní průchod o šířce sedm a délce 200 metrů.

Raketou proti minám

Koncepčně podobný systém vyvíjela v 60. letech pod označením ROD-200 také ČSLA. Čtyřkolový přívěs vezl tažnou raketu, skříň s gyroskopem, zásobník táhlých náloží, dvě časové rozbušky a baterii. Obsluha přivezla ROD-200 na palebné stanoviště vzdálené 90 metrů od minového pole a natočila jej bokem k cíli. Raketa s dostřelem 185 metrů přetáhla vzduchem soustavu táhlých náloží, které se pak automaticky odpálily. Vzniklý průchod měl délku až 95 metrů při šířce 3,7–4,5 metru. Sériová výroba se rozeběhla v roce 1963, jenže zakrátko byla z neznámých důvodů zastavena a vzniklo jen několik kusů. 

Popsané metody nejsou dostatečně účinné vůči některým pokročilým typům min – zejména nekontaktním s elektrickými rozněcovači. Proto konstruktéři mezi mechanické odminovací prvky (třeba válce a poloviny radlice) v minulosti instalovali různá zařízení k aktivaci protidnových min, která však obvykle dokázala přivést k explozi jen starší typy. Dalším krokem se proto stala instalace prostředků, jež byly schopny iniciovat i nekontaktní modely – šlo kupříkladu o válcová zařízení IDA (Improved Dogbone Assembly) nebo improvizovaně zavěšovanou ochranu v podobě řetězů a lan. 

Elektromagnetický puls 

Systematicky se tento problém začal řešit teprve v 80. letech. Generálové si totiž uvědomili, že protitankové miny s magnetickými rozněcovači, které k iniciaci využívají magnetické pole vytvářené kovovým trupem vozidla, výrazně zvyšují pravděpodobnost jeho zničení v porovnání s klasickými tlakovými minami. Protiopatření měla podobu takzvaných elektromagnetických tralů, které by tank opět vezl namontované na čelním pancíři. Generovaný puls by odpaloval miny dříve, než se k nim stroj přiblíží. Ve zdrojích se nejčastěji zmiňuje ruský EMT-7, testovaný na vozidlech T-72 a T-90, případně izraelský AMMAD (Anti Magnetic Mines Actuating Device) od společnosti ELTA Systems. O reálném nasazení takových systémů je dostupné minimum informací – vylepšený AMMAD Mk 2 se zřejmě používá v některých silně zaminovaných regionech Afriky.

V různé fázi výzkumu a vývoje se dnes nacházejí i další inovativní způsoby samotné detekce min. Akustické metody dokážou odhalit dutinu uvnitř jejich pouzder, inženýři pracují na senzorech zaznamenávajících výpary unikající z použitých trhavin. Výbušniny v pozemních minách lze objevit také pomocí neutronových sond nebo nukleární magnetické rezonance. Přes futuristické koncepty zůstává většina ozbrojených sil u mechanických metod odminování – s tím, že v posledních letech příslušná zařízení místo klasických tanků instaluje spíše na dálkově ovládaná vozidla. Ačkoliv na první pohled už na funkčním principu mechanických odminovačů není co vymýšlet, jistý prostor pro vývoj existuje. Konstruktéři usilují o implementaci nových materiálů, které by zařízení odlehčily, aniž by snížily jejich účinnost. Důraz se klade i na vyšší spolehlivost a rychlost odminování při zlepšení manévrovacích schopností nosného obrněnce.

Když je málo času

Právě tempo odhalování a ničení min dělá generálům nejvíce vrásek – jejich snem je vytvářet průchody tak svižně, aby se postup vojsk výrazněji nezpomalil. Dále mezi soudobé trendy spadá snaha o zřizování průchodů na větší vzdálenosti od předního okraje minového pole (jeden až pět km) a o větší délce průchodu (alespoň 300 metrů). Objevuje se též poptávka po univerzálnějších prostředcích, které „čertovu zahrádku“ odhalí a následně v ní samy vybudují průchod. 

Někdy nicméně nezbývá než se i v 21. století uchýlit k čisté improvizaci. Ruská armáda při invazi na Ukrajinu používá miny v masovém měřítku a neváhá jimi zaplavovat i zemědělskou půdu včetně polí a luk. Nedostatek odminovacích prostředků, jichž obránci ze zahraničí obdrželi jen asi 15 % oproti přislíbeným počtům, výrazně brzdí ukrajinskou protiofenzivu. Putinova vojska totiž na některých úsecích fronty zaminovala až 16 km široké pásy země a Ukrajinci musejí zkoušet, co se dá. Kupříkladu vypalují trávu a křoví ve směru k ruským pozicím a žár ohně nutí miny explodovat. 

Rýsuje se též další možnost, jak odminovací systémy suplovat, a to v poslední době často skloňovanou kazetovou municí. Dokáže jediným projektilem saturovat velkou plochu a ničit na ní nejen živou sílu a techniku, ale i miny. Možná proto moskevská propaganda spustila tak masivní informační kampaň proti dodávkám kazetové munice z USA – hustá minová pole jsou mnohdy tím jediným, co v některých směrech drží ruské linie pohromadě.

Svět se otepluje a má to důsledky. Některé jsou předem jasné, jiné jsou nepříjemným překvapením. Jedním z těch překvapivějších je rozmach nebezpečných houbových infekcí, kterým se při vyšších teplotách daří. Jak se ukazuje, původci těchto infekcí mutují a stávají se velice nakažlivými a rezistentními vůči běžně používaným lékům.

Podle studie týmu čínských odborníků, kterou v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis Nature Microbiology, je takový vývoj velice zneklidňující. Zdá se, že jsme doposud velmi podceňovali nebezpečí, jaké představují nově vzniklé typy houbových patogenů, které se dnes objevují. Už teď mají houbové infekce na svědomí asi 3,75 milionů mrtvých ročně.

Teplo a mutace

Jak uvádějí čínští badatelé, oteplování u těchto patogenů posiluje tvorbu nových mutací. Kvůli tomu se ve zvýšené míře objevují jednak vysoce virulentní typy houbových patogenů, které působí více závažná onemocnění, a také typy, které jsou rezistentní vůči různým používaným léčivům.

Čínský tým prostudoval záznamy o houbových infekcích v 96 čínských nemocnicích mezi lety 2009 a 2019 a ukázalo se, že kromě přibývajícího počtu houbových nákaz u pacientů se také objevují úplně nové infekce, jaké jsme u lidí doposud nezaznamenali. Ve dvou takových případech narazili na různé kmeny rodu Rhodosporidiobolus, který náleží mezi stopkovýtrusné kvasinky.

Experimenty čínských vědců prokázaly, že vyšší teplota může u těchto hub zvyšovat míru mutací, což souvisí s rychlejším rozvojem rezistence vůči lékům. Vyšší teplota může také vést k přechodu z kvasinkové životní formy na vláknitou, zvanou pseudomycelium, která je zodpovědná za nebezpečnější infekce.

Část snímku, zachycujícího mlhovinu Gum 3, připomíná čínského kapra Koi. Ve skutečnosti jde o mezihvězdný oblak plynu a prachu vzdálený přibližně 3 600 světelných let, nacházející se mezi souhvězdími Jednorožce a Velkého psa. Je pojmenován po Colinu Stanley Gumovi, australském astronomovi, který katalogizoval 84 mlhovin jižní oblohy.

Jasné barvy mlhoviny jsou dány intenzivním ultrafialovým zářením z blízkých hvězd a jeho srážkou s atomy vodíku v mračnu. Vyzářené světlo poté vidíme jako odstíny červené a růžové jako na snímku, který pořídil teleskop VLT Survey Telescope (VST), umístěný na observatoři Paranal v chilské poušti Atacama, prostřednictvím svého 268Mpx snímače OmegaCAM, určeného k prohledávání velkých oblastí jižní oblohy ve viditelném světle.

Temná oblast vpravo není způsobená absencí hvězd. Jde o velký shluk prachu, který blokuje část viditelného světla a schovává tak záři hvězd za ním.

Málokterá osobnost vojenských dějin Latinské Ameriky si získala takovou pozornost jako Pancho Villa. I přesto, že nad jeho příběhem dodnes visí řada otazníků a zejména o jeho mládí se ví jen málo. Pozdější legendární revolucionář se narodil pravděpodobně 5. června 1878 jako José Doroteo Arango Arámbula (Arango je příjmení z otcovské a Arámbula z mateřské strany). Většina informací o jeho dětství a mládí vychází pouze z Villova vlastního líčení, nejspíše přibarveného řadou dobrodružných a romantických legend. 

Jako nejstarší z pěti sourozenců prý musel opustit školu, aby se po smrti otce postaral o finanční zajištění rodiny. Pracoval v různých manuálních profesích, načež se stal předákem na stavbě železnice, financované americkými investory. Díky tomu získal základ manažerských dovedností a nejspíše si v té době osvojil také znalost angličtiny. V rané dospělosti začal používat jméno Francisco „Pancho“ Villa, inspirované příjmením jeho dědečka. Skutečný důvod měl zřejmě ryze praktický rozměr – dobrodružně založený mladík potřeboval skrýt svou identitu, jelikož se dostával do konfliktů se zákonem. Později Villa tvrdil, že se stal psancem z donucení. Již ve svých 16 letech prý zastřelil statkáře, který znásilnil jeho sestru.

Země na cestě k revoluci

Legenda o Villově cestě mezi psance odráží neutěšenou realitu Mexika na počátku 20. století. Většina půdy, financí a moci se kumulovala v rukou majitelů statků (haciend). Sociální péče prakticky nefungovala a státní aparát se vyznačoval těžkopádností a korupcí. Stárnoucí prezident Porfirio Díaz sice usiloval o reformy, v očích veřejnosti se však po desetiletích vlády naopak stával symbolem krize, s níž se země potýkala. Díazova snaha o modernizaci vedla k posílení závislosti na USA, což vedlo k sílící nespokojenosti. Po ukončení „porfiriátu“, jak se Díazův režim nazýval, volali liberálové, socialisté i anarchisté. 

Zatímco společnost spěla k revoluci, Villa kolem sebe shromažďoval skupinu ozbrojenců. V jejich čele se dopouštěl krádeží zbraní a dobytka. Občas si našel řádné zaměstnání, u něhož ale nikdy nevydržel. Mezi přáteli si vysloužil přezdívku La Cucaracha (Šváb). Někdy před rokem 1910 se seznámil se statkářem Abrahamem Gonzálesem, který patřil k volebnímu týmu prezidentského kandidáta Francisca Madera. Navzdory svému sociálnímu původu Gonzáles kritizoval kumulaci moci v rukou majitelů haciend a podporoval Maderovo úsilí o pozemkovou reformu. Villa, který se vnímal jako oběť panujícího systému, se stal horlivým podporovatelem Maderova hnutí. Díaz, zvyklý jednat z pozice síly, se pokusil protikandidáta uvěznit. Ten však unikl z vazby a 20. listopadu 1910 vyzval své přívržence k povstání.

Z bandity revolucionářem

Po vypuknutí revoluce Villa zformoval jednotku bojující partyzánským způsobem. Plenil haciendy Díazových podporovatelů a přepadal armádní vlaky. V březnu 1911 se osobně setkal s Maderem, který jej pověřil delikátním úkolem – potlačit radikální levici uvnitř revolučního hnutí. Tehdy se Villa zachoval loajálně a nechal rebely uvěznit. Zakrátko se však dostal s Maderem do konfliktu, když neuposlechl rozkaz zastavit ofenzivu v blízkosti hranic USA z obav před americkou intervencí.

Koncem května 1911 Díaz rezignoval a předal moc Maderovi. Ten záhy zklamal řadu svých přívrženců, neboť odmítl okamžitě zahájit pozemkovou reformu. Místo toho prosazoval postupné vykupování a parcelaci haciend. Navíc zachoval ve funkcích mnoho exponentů „porfiriátu“. Ministrem války jmenoval Díazova dřívějšího blízkého spojence Venustiana Carranzu. Villa podle vlastních slov Maderu v osobním rozhovoru obvinil ze zrady. Přesto společně s Victorianem Huertou pomáhal potlačovat rebelie proti jeho vládě.

Z cely smrti do čela armády

Mezi Huertou a Villou zakrátko propukly osobní rozpory. Ambiciózní Huerta obvinil dosavadního spojence z krádeže a nechal jej odsoudit k smrti. Exekuci na poslední chvíli zastavil Maderův rozkaz. Prezident zřejmě odkládal zmírnění trestu „na efekt“ do posledního momentu, aby svérázného Villu vystrašil a odradil od případného rebelování. Ten na Vánoce 1912 uprchl z vězení do Texasu, odkud písemně varoval Maderovu vládu před Huertou, který skutečně v únoru 1913 zahájil puč, při němž Madero zahynul, a Huerta uzurpoval jeho funkci. 

Nový prezident, kritiky přezdívaný Šakal, záhy přikročil k likvidaci oponentů, jednou z obětí se stal i Villův mentor Gonzales. Huertovu vládu podporovalo Německo, usilující o zvýšení vlivu v Latinské Americe. Naopak USA po prvotním váhání Huertův puč odsoudily. Proti novému režimu se rychle zformovala silná domácí opozice, jejímiž vojenskými vůdci se stali Villa a Emiliano Zapata.

Oproti dobrodruhovi a válečníkovi Villovi představoval Zapata uvědomělejšího politika. V Díazově éře se účastnil protestních akcí a působil v regionální politice. Ačkoliv před revolucí zastával nižší veřejné úřady, odmítal používat titul „Don“. Na územích, která se svými jednotkami během revoluce ovládl, razantně prováděl pozemkovou reformu. Villa mezitím přitahoval pozornost médií, ale také kontroverze.

Z revolucionáře banditou

Léta 1913 a 1914 lze vnímat jako vrchol slávy mexického revolucionáře Pancho Villy. Generál revolučních vojsk na severu Mexika vítězil nad vládními jednotkami a povstalci ho zvolili guvernérem federálního státu Chihuahua. Jeho úspěchy oslňovaly zahraniční novináře, a dokonce i filmaře. Villův štáb navštívil americký žurnalista Ambrose Bierce, který později za nejasných okolností zahynul. Spekulace, že jej zavraždili Villovi muži, se ale nepotvrdily. Charisma kníratého generála silně zapůsobilo také na levicového novináře Johna Reeda, který se následně proslavil reportážemi z revolučního Ruska. Mediální ohlasy v USA vytvořily idealizovaný obraz hrdinného revolucionáře, kterého i prezident Woodrow Wilson přirovnal k Robinu Hoodovi. 

Realita měla komplikovanější podobu. Villa kromě útoků na federální vojsko, úřady a haciendy neváhal loupit také majetky amerických dopravních společností a brát občany USA jako rukojmí. Dokonce touto cestou vydíral severoamerické firmy, aby mu zprostředkovaly prodej „zabavených“ cenností. Pochybnosti budil také jeho soukromý život, měl totiž současně několik „manželek“. Přesto vláda do Villy a Zapaty vkládala jisté naděje a doufala v odstranění proněmeckého Huerty. K tomu došlo v létě 1914, kdy prezident rezignoval a emigroval do USA. Zde se zapletl do konspirací německé rozvědky a skončil ve vězení, kde v lednu 1916 zemřel.

Již během tažení proti Huertovi pošramotilo Villovu pověst několik incidentů. Mezinárodní pobouření vyvolala smrt britského farmáře Bentona v únoru 1914, kterou měl patrně na svědomí člen generálova štábu a jeho osobní popravčí Rodolfo Fierro, zvaný El Carnicero (Řezník). Ten nechvalně proslul i dalšími excesy, které zaznamenal John Reed. Závěrečnou fázi boje proti „huertistům“ poznamenaly také konflikty mezi revolucionáři. Politické vedení v čele s Venustianem Carranzou a Álvaro Obregónem zabránilo Villovi, aby se svými jednotkami v létě 1914 vstoupil jako první do hlavního města. Revoluční hnutí se znovu rozštěpilo do několika frakcí a nová vláda opět nedokázala efektivně řešit problémy. Villa a Zapata společně zahájili další povstání s cílem chopit se moci. 

Tentokrát se však vzbouřenci setkali s menší podporou a v boji utrpěli několik porážek. Villa také přišel o pomoc USA, které doufaly, že Carranza (od roku 1917 ve funkci prezidenta) a jeho spojenci zajistí stabilizaci země. „Villisté“ proto od podzimu 1915 zahájili odvetné a loupežné nájezdy na americké území. Tím utrpěla generálova pověst doma i ve světě. Proti Villově armádě USA vyslaly trestnou expedici vedenou Johnem Pershingem.

Nenaplněné ambice

Villa pokračoval v odboji proti vládě až do roku 1920, ovšem bez valných úspěchů. Jeho nejbližší spojenci Zapata, Fierro a další během trvajících bojů a intrik zahynuli. Přestože se proti Carranzovi v roce 1917 obrátil i Obregón, jeho osobní spory s Villou zabránily vytvoření jednotného hnutí. V období první světové války se Villu pokusila finančně podpořit německá rozvědka. Jeho pověst a charisma však již nestačily k mobilizaci Mexičanů, unavených válkou. Pancho navíc postrádal konkrétní politickou vizi a program. Nakonec neklidný revolucionář v červenci 1920 (krátce po Carranzově smrti) podepsal dohodu, na jejímž základě zanechal odboje výměnou za přidělení statku a renty. Na své usedlosti bývalý generál zaměstnal posledních 200 bojovníků, kteří mu dosud zachovávali loajalitu. 

Zdálo by se, že Villa stráví zbytek života v poklidu v ústraní. Jeho pověst ale vedla k pokusům různých hnutí zapojit jej do politiky a on sám několikrát vyjádřil vůli zastávat veřejný úřad. Obregón coby nový prezident se obával Villovy popularity a vydal příkaz k jeho likvidaci. Dne 20. července 1923 na Villův osobní automobil zaútočilo sedm střelců. Někdejší generál byl na místě mrtev.

Symbol revoluce

Z pohledu historiků Villa nevybočoval z průměru revolučních velitelů a politiků své éry. Především v době bojů proti Díazovi a Huertovi osvědčil velitelské schopnosti. Naopak politicky si často počínal neobratně, zejména nájezdy na území USA poškodil pověst celého revolučního hnutí. Navzdory kontroverzím se stal dodnes nejznámějším symbolem revoluce. 

Jeho popularitu lze přičíst osobnímu charismatu a schopnosti zapůsobit na zahraniční novináře. V Evropě a USA se Villa již za svého života stal nejznámější osobností mexické války. Zatímco vrcholní politici se střídali, on zůstával polním velitelem prakticky po celou revoluční éru a jeho jméno plnilo stránky novin. Paradoxně v samotném Mexiku se kult Pancha Villy jako jedné z ústředních osobností revoluce začal prosazovat až od 40. let. S odstupem času ve společnosti sílil pocit, že žádný z revolučních prezidentů nepřinesl slibované změny. Ty prosadil až Lázaro Cárdenas ve druhé polovině 30. let. Všechny jeho předchůdce řada lidí považovala za zdiskreditované a zkorumpované. Oproti tomu Villa zahynul dříve, než mohl vstoupit do vrcholné politiky. Z pohledu veřejného mínění tedy nebyl kompromitován, naopak panovala víra, že právě on se mohl stát kýženým reformátorem.

Na Mars, stejně jako na Zemi a další planety Sluneční soustavy, dopadají meteority. Pro odborníky je ale obtížné meteority na Marsu sledovat, protože by to vyžadovalo nepřetržité detailní monitorování celé rudé planety, což je prozatím mimo naše možnosti. Mezinárodní tým odborníků důmyslně využil pro nový odhad počtu dopadu meteoritů na Marsu seismická měření.

Géraldine Zenhäeusernová ze švýcarské Spolkové vysoké technické školy v Curychu (ETH Zürich) a její spolupracovníci dospěli k závěru, že každým rokem na rudou planetu dopadne 280 až 360 meteoritů, jejichž dopady vyhloubí krátery o průměru přesahující osm metrů. Nový osmimetrový kráter se podle vědců objeví na Marsu téměř každý den, větší krátery s průměrem okolo 30 metrů pak zhruba jednou za měsíc.

Velké marsotřesení

Výsledky výzkumu, který v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy, jsou pro odborníky překvapením. „Uvedená frekvence dopadů meteoritů na Marsu je zhruba pětkrát vyšší než původní odhady, založené pouze na satelitních snímcích,“ uvádí Zenhäeusernová. „Náš výzkum přesvědčivě dokládá, že seismologie společně se snímky povrchu planety představuje výtečný nástroj pro detekci dopadů meteoritů.“

Vědci využili data seismometru, který se nachází na palubě amerického „robotického geologa“ InSight. Analýzou otřesů Marsu zjistili, že dopadům meteoritů odpovídají seismické události s velmi vysokou frekvencí otřesů. Tyto otřesy se odehrávají mnohem rychleji než tektonické otřesy.

Klasické otřesy tektonického původu s magnitudou 3 trvají pár sekund. V případě dopadů meteoritů je to ale jen asi 0,2 sekundy nebo i méně, kvůli velmi vysoké rychlosti nárazu. Zenhäeusernová s kolegy odhalili ve studovaných datech přes 80 marsotřesení velmi pravděpodobně vyvolaných dopady meteoritů. Do budoucna by se do výzkumu měla zapojit umělá inteligence, která bude hledat krátery na satelitních snímcích i v seismických datech.