Většina známých černých děr je buď extrémně hmotná, jako jsou supermasivní černé díry v jádrech velkých galaxií, nebo relativně malá, s hmotností menší než stonásobek hmotnosti Slunce. Černých děr střední hmotnosti známe jen málo a jsou považovány za vzácné chybějící články ve vývoji černých děr.

Jedna z těchto vzácných černých děr by se podle nové studie mezinárodního týmu vědců mohla nacházet v nejvnitřnější části kulové hvězdokupy Omega Centauri.

Hvězdokupa Omega Centauri se v mnohém od jiných kulových hvězdokup liší. Nachází se v ní přibližně 10 milionů hvězd a je zhruba 10× hmotnější než jiné známé velké kulové hvězdokupy. Její hmotnost se dokonce blíží menší galaxii. Část vědců se proto domnívá, že by ve skutečnosti mohlo jít o trpasličí galaxii, která z nějakého důvodu přišla o své vnější hvězdy. Jde také o jednu z mála kulových hvězdokup viditelných pouhým okem a v oblastech s tmavou venkovskou oblohou je její zdánlivý průměr velký téměř jako průměr Měsíce v úplňku.

Nevysvětlitelná rychlost

Teze o existenci černé díry v jejím centru není úplně nová. V roce 2008 přišla s teorií o černé díře střední velikosti v Omega Centauri astronomka Eva Noyola z Institutu Maxe Plancka. Vědkyně existenci černé díry tehdy odvozovala z neobvyklé rychlosti pohybu hvězd v jejím centru. Pozdější studie ale tuto tezi zpochybnily.

K velmi podobnému závěru ale nyní přišli i vědci, kteří analyzovali více než 500 snímků pořízených za poslední dvě dekády Hubbleovým dalekohledem. Vědci sestavili katalog, mapující pohyb zhruba 1,4 milionu hvězd a podařilo se jim identifikovat sedm hvězd, které se nacházely jinde, než by měly být. Rychlost pohybu těchto hvězd je podle vědců tak vysoká, že by měly překonat gravitační působení hvězdokupy a Omega Centauri opustit. Fakt, že jsou stále součástí hvězdokupy a rychlost jejich pohybu podle vědců naznačuje, že jsou přitahovány velmi hmotným objektem, jehož hmotnost je nejméně 8 200× vyšší než hmotnost našeho Slunce. Jediným možným objektem, který má takovou hmotnost, je podle vědců černá díra střední velikosti.

Pokud se existenci černé díry v hvězdokupě Omega Centauri podaří potvrdit, půjde o černou díru bližší, než je Sagittarius A – supermasivní černá díra v centru Mléčné dráhy. Tu od nás dělí 26 000 světelných let, kdežto hvězdokupa Omega Centauri je od nás vzdálená „jen“ 17 700 světelných let.

Prvních osmnáct let života strávil Kurt Gödel v rodném Brně, a protože byl jeho otec ředitelem a později i spolumajitelem textilní továrny, mohla si rodina postavit vilu, dopřávat dětem lekce klavíru a jezdit na výlety autem – Gödelovi jako jedni z prvních křižovali město v chrysleru. Luteránská výchova seznámila Kurta s náboženstvím jen zběžně a do deníku si později zapsal: „Náboženství jsou z větší části špatná, ale víra nikoliv.“

V roce 1916 nastoupil na gymnázium ve Vídni. Během studia pak prodělal revmatickou horečku i operaci slepého střeva. A přestože se plně zotavil, pramenila zřejmě ze zmíněné zkušenosti jeho celoživotní hypochondrie a přesvědčení, že má oslabené srdce. Navzdory nemoci prošel školou jako premiant a v roce 1924 ho přijali na vídeňskou univerzitu ke studiu fyziky, k níž navíc brzy přidal ještě matematiku a filozofii.

Hvězda pro akademiky

„Byla-li věda v Brně cítit ve vzduchu, pak Vídni dvacátých let přímo kolovala v žilách. Válka a zánik impéria nedokázaly zničit vášnivý zájem veřejnosti o intelektuální vývoj, který konkuroval proslulejší oddanosti města hudbě, divadlu a literatuře,“ popisuje americký historik Stephen Budiansky ve své knize Na okraji rozumu. Jenomže Vídeň té doby byla také silně protižidovská a daný postoj se nevyhnul ani univerzitní komunitě. Ba právě naopak: Akademikové antisemitismus rozdmýchávali, a vznesli dokonce požadavek, aby se všechny spisy židovských vědců v univerzitní knihovně označovaly Davidovou hvězdou – a to už na počátku 20. let, takže nešlo o ustrašenou reakci na léta třicátá.

Disertační práci obhájil Gödel v roce 1929 a téhož roku se také seznámil s rozvedenou a o sedm let starší Adele Nimburskou, kterou si později vzal. V té době vystoupil i s jednou ze svých zásadních přednášek, v níž položil základy počítačové logiky: „Nemusíme se starat o význam symbolů našeho systému, protože pravidla odvozování se k významu nikdy nevztahují. Pokud například dokážeme A a také to, že A implikuje B, jsme oprávněni dojít k závěru B, aniž bychom se museli zabývat tím, co A a B vlastně znamenají. Pravidla jsou ‚čistě formální‘. Mohl by je použít někdo, kdo o významu symbolů neví nic.“ 

Jak zatřást matematikou

Gödel neustal a vzápětí zveřejnil svoje dva nejznámější teorémy o neúplnosti, z nichž matematika a logika čerpají dodnes: Z prvního plyne, že žádný formální systém nemůže být zároveň úplný a bezesporný. Podle druhého pak bezespornost formálního systému nelze uvnitř daného systému dokázat. Brněnský rodák tím zásadně „naboural“ tzv. Hilbertův program, který o desetiletí dřív formuloval David Hilbert: Snažil se jím formalizovat matematiku na úroveň axiomů, tedy tvrzení, která se předem a bez důkazů považují za pravdivá. Podle nich pak hodlal dokázat všechny matematické věty. Pokud by byl Hilbertův program platný, bylo by možné i složité matematické systémy redukovat na jednoduché a pravdivé výroky.

Hilbertovy závěry se už v roce 1929 přednášely, Gödelova dedukce však ukázala jejich zpochybnitelnost – tedy že pomocí aritmetiky nelze dokázat bezespornost a úplnost aritmetiky samotné a že žádná teorie, jež by se dala použít k popisu všech matematických pravd, nemůže dokázat svoji vlastní bezespornost. Uvedené tvrzení bylo tak zásadní, že některé matematické semináře dokonce v roce 1930 přerušily výuku a Hilbertův program nahradily Gödelovou větou o úplnosti. V červnu 1932 ji pak vědec předložil coby habilitační práci a jeho školitel Hans Hahn nešetřil chválou: „Jde o vědecký úspěch prvního řádu, který vyvolal nejvyšší zájem ve všech odborných kruzích. A s jistotou lze předpovědět, že zaujme své místo v dějinách matematiky.“

Všední život je ztráta času

Ještě ve 30. letech se Gödel vydával za oceán pouze přednášet na Princeton, do New Yorku a do Washingtonu, ale po svatbě s Adele v roce 1940 se mu Amerika stala domovem. Odjet z druhoválečné Evropy však nebylo snadné: Na vízum čekal mnoho měsíců a do USA jel asi šedesát dní doslova kolem světa, protože kdyby směřoval přes Atlantik, hrozilo mu zatčení. Vyrazil proto po transsibiřské magistrále a přes Jokohamu.

V USA se mimo jiné ukázalo, že má velké nadání pro jazyky a dokáže své závěry formulovat stejně bravurně v angličtině i v němčině. Přesto na hojně navštěvovaných přednáškách psychicky trpěl: Studentům nebyl schopen pohlédnout do očí a po lekcích se nervově hroutil. Veřejné vystupování jednoduše vyvíjelo na introvertního útlého hypochondra příliš velký tlak. Neustále trpěl úzkostí, že se ukáže, „co je vlastně zač“, a obavami, že nezvládne naplnit očekávání plynoucí z jeho prvotních ohromujících úspěchů. K tomu všemu se přidal pocit, že nemá dost času na práci, a proto se jej rozhodl neztrácet malichernostmi – každý den se oblékal stejně a mimo jiné udržoval své pracovní místo v obsesivním pořádku. Jakékoliv narušení jeho systému pak znamenalo důvod k panice.

Manželství s „pradlenou“

Jako docent a později profesor princetonského Institutu pro pokročilé studium se intenzivně věnoval filozofii a pod vlivem svého přítele Alberta Einsteina i fyzice – zejména teoriím o cestování v čase. S Adele vedli nenáročný život v malém domku, kam své přátele nezvali ani zdaleka tak často, jak by se slušelo. Kurt se nechal slyšet, že většina lidí předstírá při osobním setkání mnohem víc nadšení, než ve skutečnosti cítí, což je pro něj velmi únavné. Navíc nechtěl marnit čas „tlacháním“. Adele pak mnozí popisovali jako nevzdělanou a „typickou německou pradlenu“. Dennodenně však svému muži doslova zachraňovala život, pečovala o něj a poskytovala mu zázemí, bez nějž by nemohl vytvořit své dílo.

Přátelství s Einsteinem po přesunu do Princetonu vzkvétalo. Intenzivní rozhovory přitom oba muži nevedli ani tak na půdě institutu, jako spíš ráno cestou tam a odpoledne při procházce domů. „Byli velmi rozdílní téměř v každém rysu osobnosti. Einstein byl společenský, veselý, hýřil optimismem a spoléhal na zdravý rozum. Gödel byl nesmírně formální, velmi seriózní, dost samotářský a nedůvěřoval zdravému rozumu jako prostředku k dosažení pravdy. Sdíleli však jednu zásadní vlastnost – oba se přímo a z celého srdce zabývali otázkami sídlícími v samém centru věcí,“ uvedl o nich Einsteinův student Ernst Straus.

Nevědí, co dělají!

„Naše rozpravy se týkaly především filozofie, fyziky a politiky. Často jsem přemýšlel, proč měl Einstein z rozhovorů se mnou radost, a myslím, že jednu z příčin lze hledat v tom, že jsem byl nezřídka opačného názoru a nijak jsem se tím netajil,“ uvedl matematik. Šlo o vítanou změnu oproti posvátné úctě, kterou géniovi 20. století prokazovala většina kolegů. „Gödela si váží nadevše,“ zapsal si do deníku jejich kolega Oskar Morgenstern – a dodal pronikavou poznámku: „Einstein vidí všechno velmi jasně, patologické rysy i genialitu.“ 

Patologické rysy se přitom netýkaly „jen“ Gödelových depresí a hlubokých pochybností o sobě samém, ale také běžného života. Během prvního roku v Princetonu vrátil prodejcům tři ledničky, protože měl pocit, že z nich uniká jedovatý plyn. S Adele se navíc několikrát stěhovali „za lepším vzduchem“. 

V roce 1951 museli Gödela hospitalizovat s žaludečními vředy, a jelikož se odmítal podrobit léčbě, skončil jeho „případ“ na stole nového ředitele Institutu pro pokročilé studium, jímž nebyl nikdo jiný než Robert Oppenheimer. Vynálezce jaderné bomby asi dost zaskočilo, když se stal ošetřovatelem napůl hysterického génia. Přesto mu zařídil tu nejlepší péči a uklidňoval ho, když trval na převozu do jiné nemocnice, protože „princetonští lékaři nevědí, co dělají“. 

Dva týdny v nemocnici

Bludy běsnící v Gödelově hlavě se stávaly čím dál hlasitějšími. Následovaly chmurné roky: Matematik sice získal profesuru, ale jeho stav se horšil. Dokázal pozřít jen jídlo, které mu připravila Adele. Jinak trpěl panickým strachem, že ho někdo otráví. Několikrát denně si měřil teplotu, sám sobě diagnostikoval řadu chorob, navštěvoval kardiology i psychiatry. A hladověl.

Postupně umírali jeho nejbližší přátelé, nejprve Einstein, pak Morgenstern, a sama Adele prodělala mrtvici. Gödel reagoval pokaždé stejně – méně jedl. Po Vánocích roku 1977 ho manželka přesvědčila, aby se nechal hospitalizovat. V nemocnici strávil dva týdny schoulený na posteli, načež podlehl následkům podvýživy: Vážil pouhých 29 kilogramů. Zemřel tak muž, který posunul chápání matematiky, logiky i filozofie. Matematik, jenž tvrdil, že „jakýkoliv problém, který před sebe lidská mysl dokáže položit, dokáže i vyřešit“. 

Paleontologické nálezy z Walesu dokládají, že rozsáhlé požáry řádily na Zemi už před 400 miliony let. Tehdy rostly na naší planetě rhyniové rostliny (Rhyniophyta), které měly vlastně jen stonek. Opravdové kořeny jim chyběly a v bažinaté půdě na pomezí vody a souše je kotvila podzemní část stonku. Neměly ani listy – jejich úlohu plnily větve.

Zuhelnatění stonků rhyniofytů dokládá, že tyto rostliny byly za svého života vystaveny působení ohně. Požáry však v té době nebyly příliš časté, protože koncentrace kyslíku v ovzduší byla výrazně nižší než dnes. S tím, jak kyslíku v zemské atmosféře přibývalo, hořela suchozemská vegetace ochotněji a častěji. Požáry řádily i v druhohorních kapradinových pralesích. Když se ve třetihorách rozmohly trávy, rozhořely se vysokými plameny tehdejší savany.

Oheň jako lovec i rolník

Příčiny pravěkých požárů byly stejné jako dnes. Zažehávaly je výboje blesků, sopečná činnost, jiskry vzniklé pádem kamenů na skálu nebo samovznícení. S příchodem člověka přibyl další významný zdroj požárů. Oheň se naučil využívat už člověk Homo erectus před 1,5 milionem let. V pravěku zakládali lovci požáry lesa nebo savany zcela cíleně, aby jim plameny nadehnaly zvěř tam, kde se stala snadnou kořistí. Poblíž dnešního francouzského Solutrée štvali pravěcí lidé divoké koně na strmé skalisko, z jehož vrcholu se pak zvířata zřítila až k úpatí skály. Odhaduje se, že na tomto místě postupně přišlo o život kolem statisíce koní. K jejich nadhánění zřejmě používali lovci i uměle založené požáry suchých stepních porostů.

Počátky zemědělství by byly nemyslitelné bez vypalování lesů. Například v Amazonii se naučili indiáni v předkolumbovských dobách zúrodňovat pralesní půdu s pomocí uměle založených požárů. Dřevo stromů nechali zuhelnatět a vzniklé dřevěné uhlí pak mísili s organickým odpadem. Postupně tak vznikala úrodná černá půda, která rodila i několikrát do roka bez toho, že by se z ní vyčerpávaly živiny. Toto umění sice upadlo v zapomnění s příchodem Španělů, ale dnešní indiáni lokality s půdou, kterou před staletími zúrodnili jejich předci, znají a dodnes je využívají k intenzivnímu zemědělství.

Časovaná bomba

V současnosti vzniká celá řada požárů v přírodě vinou člověka. Někdy je příčinou neopatrnost. Například v roce 2005 si vařil bezstarostný český turista v chilském národním parku Torres del Paine za silného větru polévku na benzínovém vařiči a způsobil rozsáhlý požár, při kterém lehlo popelem 160 kilometrů čtverečních jedinečných borovicových porostů. V řadě případů jsou požáry založeny zcela úmyslně vyšinutými jedinci, pyromany, nebo hlupáky, kteří si neuvědomují, jaké škody mohou svým hazardérstvím způsobit.

Lidé paradoxně přispívají k lesním požárům i tím, že se jim snaží zabránit. Čím déle v lese nehořelo, tím více se v něm hromadí mrtvé rostlinné hmoty – suchých stromů a keřů, větví, travin, listí, jehličí. To všechno může hořet. Les, který je v suché krajině náchylné k požárům chráněn ze všech sil před zapálením, se mění na časovanou zápalnou bombu. Ta nakonec přeci jen vzplane a pak je požár o to ničivější. Proto v některých oblastech přistupují lesníci zcela cíleně k vypalování lesů. Zakládají malé požáry, které pak drží pod kontrolou.

Nevítaná potrava plamenů

Rozsáhlé lesní požáry padají na vrub lidské činnosti i tam, kde člověk v dobré víře zalesnil oblasti, kudy se pravidelně přežene oheň. Zatímco bezlesé, travnaté porosty hoří rychle a příroda při nich není vystavena extrémním teplotám, zalesněné plochy hoří vydatněji, déle a vyvíjí se při nich větší žár. Například na Balkánu nerostly v některých oblastech lesy právě proto, že tam opakovaně zuří požáry. Zalesnění těchto oblastí situaci jen zhoršilo.

Někde přispělo ke zhoršení následků požárů úmyslné či neúmyslné zavlečení cizích rostlinných druhů. Platí to například o jedinečných jihoafrických vřesovištích známých jako fynbos. Ta jsou závislá na ohni. Semena některých rostlin fynbosu vzklíčí až poté, co prošla požárem. Jiné rostliny jihoafrických vřesovišť chrání podstatně choulostivější semena před plameny ve spoluprací s mravenci, kteří si odnášejí semena do zásobáren v podzemních mraveništích a uklidí je tak do bezpečí. Všechny tyto protipožární pojistky fungují jen díky tomu, že se při hoření fynbosu nevyvinou vysoké teploty. Zavlečení evropských borovic situaci od základu změnilo. Borové dřevo plné pryskyřic hoří vydatným plamenem a vzniklému žáru rostliny fynbosu a jejich semena neodolají. 

Rostlinní žháři

Na mnoha místech světa panují delší období sucha, při kterých se hromadí masa odumřelé vegetace vyschlé na troud. Oheň zažehnutý bleskem tu pak najde dostatek potravy, aby se rozhořel plnou silou. V takovém prostředí se ovšem udrží jen rostlinné druhy, které se dokážou s opakovaným vypálením vypořádat. Některé jsou k následkům ohně tolerantní, jiné dokonce nezbytně potřebují pravidelné požáry k životu. Názorným příkladem jsou australské blahovičníky čili eukalypty.

Pro většinu rostlin a živočichů horského blahovičníkového lesa a blahovičníkové buše je oheň zlým pánem. Pro eukalypty je dobrým sluhou. Blahovičníky se dokonce starají o to, aby si ohnivého sluhu povolali. Za letních veder se z kmenů i listí blahovičníků uvolňují těkavé, vysoce hořlavé organické látky a vzduch se mění na zápalnou směs. Té stačí skutečně jen velmi málo k tomu, aby vzplanula. Oheň se živí i cáry suché kůry visící z kmenů eukalyptů. Ve výhni požáru se uvolňují ze stromů další těkavé hořlavé látky a stoupající teplota uvede v místě požáru do pohybu vzdušné masy. Buš či les s blahovičníky hoří stejně dobře jako dřevo v dokonale táhnoucím krbu, do něhož někdo průběžně přilévá hořlavinu. Člověk nemá šanci takový požár uhasit. To dokáže zase jen příroda v podobě vydatných lijáků, které udusí plameny a ochladí krajinu.

Plamen života pro eukalypty

Při požáru horského blahovičníkového lesa vezme za své hustý podrost stromovitých kapradin, jež dorůstají výšky až deseti metrů. V konkurenci s kapradinami by semena blahovičníků neměla nejmenší šanci a eukalypty se o marný výsadek semen za těchto okolností ani nepokoušejí. Semena zůstávají celé roky uzavřená v plodech visících ve větvích stromů. Teprve když požár blahovičníkového lesa podrost vyčistí, žár plamenů zároveň roztrhá a rozevře plody, takže se z nich mohou uvolnit semena. Ta padají na uvolněnou půdu a během týdne vyklíčí.

Mladé blahovičníky rostou rychle a na mnoha místech vytvoří souvislý porost. Ten po pár týdnech připomíná pole se zeleným obilím a po několika rocích se promění v houštinu několik metrů vysokých stromků. Pod zemí i nad zemí vytvoří kořeny a větve mladých eukalyptů neproniknutelnou spleť, v níž se dokáže uchytit a přežít jen málokterá rostlina. Kapradiny nemají v této fázi nejmenší šanci. Dokonce i padesátiletý eukalyptový les je tvořen prakticky výhradně blahovičníky. Mezi těmi však začíná zuřit konkurenční boj. Vítězové rostou výše a rozpřáhnou větve svých korun do větší šíře. Poražené eukalypty strádají, chřadnou a hynou. Tím se prostor pod korunami blahovičníků uvolní pro kapradiny a jiné rostliny a les získává zpět svou původní tvář.

Horské blahovičníkové lesy nejsou požárem ohroženy. Naopak, les může zaniknout, pokud se požár dlouho nedostaví a vzrostlé stromy uhynou věkem bez toho, že by ve vypáleném podrostu vzklíčila jejich semena.

Jako Fénix z popela

V suchých oblastech jihozápadu Austrálie roste vegetace, která se od horského blahovičníkového lesa na první pohled odlišuje. I zde však hrají eukalypty klíčovou roli. Blahovičníky buše rostou roztroušeně a nebývají vyšší než šest metrů. Některé mají mohutný systém kořenů, z nějž nad zem vyrůstá hned několik slabých kmínků. Ty mohou během požáru podlehnout zkáze, ale kořeny zůstanou neporušené. Z velkých pupenů na kořenech rychle vyraší základy nových kmínků. Také semena blahovičníků z buše se vymaní z obalů plodů teprve v žáru ohně.

Podrost buše je úplně jiný než kapradinový podrost horského blahovičníkového lesa. Tvoří jej jedinečné rostliny, které jinde nerostou. Patří k nim i stálezelené stromy a keře banksie. Semena banksií jsou uložena v tvrdých dřevnatých měchýřcích, které za normálních okolností vzdorují snahám o otevření. Měchýřek banksie se otevře jen při požáru, když je plod vystaven vysokým teplotám. Tak mají semena banksie zajištěno, že dopadnou na půdu vyčištěnou ohněm. Mají dostatek místa, světla a navíc i živin z popela spálené vegetace.

Signály spuštěné žárem

Další podivuhodnou rostlinou buše dokonale uzpůsobenou opakovaným požárům je žlutokap (Xanthorrhoea johnsonii), kterému se pro jeho vzhled přezdívá „trávový strom“. Na několik metrů vysoké lodyze připomínající kmen stromu vyrůstá chochol tenkých, dlouhých listů podobných trávě. Každý rok shazuje tato mohutná jednoděložná rostlina listy ze spodku „koruny“ a jejich zbytky se slepí gumovitou hmotou do jednolité masy. Ta funguje jako ochrana proti žáru ohně. Požár sežehne chochol trávovitých listů, ale lodyha zůstane nepoškozená. Z jejího vrcholu pak rychle vyraší nové listí.

To není jediná proměna žlutokapů spuštěná požárem. Rostliny vystavené ohni produkují velké množství etylénu a ten pronikne do nitra lodyhy. Tento plyn funguje u rostlin jako signál pro celou řadu důležitých procesů. „Trávové stromy“ jsou etylénem z požáru donuceny k vytvoření obří šištice květů. Bez požáru vůbec nekvetou.

Mnohé rostliny buše přežívají dlouho ve stavu klidu. Jejich hlízy a cibule se skrývají pod zemí a na povrchu nic neprozrazuje jejich přítomnost. Když přijdou po požáru deště, rostliny se probudí k životu. Jak poznají, že dešti předcházel požár a buš je vyčištěný ohněm? Látky vzniklé hořením ulpí na povrchu země a vytvoří tam krustu. Ta se po vydatném lijáku rozpustí v dešťové vodě, která prosákne zemí a spaliny zanese k hlíze nebo cibuli. Tak dostane rostlina zprávu o ohni.

Tato signalizace není specialitou rostlin australského buše. Po požáru africké savany vyvolají ve vodě rozpuštěné spaliny klíčení semen některých rostlin. V botanických zahradách, kde nemohou počítat s účinky požáru, si při klíčení těchto rostlin vypomáhají tak, že semena vystaví kouři. V podstatě je vyudí.

Z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně poprvé odstartovala nová evropská raketa Ariane 6. Nosič nové generace má po téměř desetiletí vývoje nahradit předchozí model Ariane 5, který se do vesmíru poprvé vydal v roce 1996 a naposledy loni v červenci. Ariane 6 na nízkou oběžnou dráhu Země vynesla devět miniaturních satelitů a na palubě měla i řadu experimentálních prvků, které na orbitě nezůstanou. Jsou mezi nimi například dva návratové moduly, které si vyzkouší cestu z vesmíru zpět na Zemi.

Šestapadesát metrů vysoká raketa zažehla dva přídavné a jeden hlavní motor Vulcain ve 21:00 SELČ, po hodinovém odkladu způsobenému blíže nespecifikovaným „drobným technickým problémem“. Start rakety i následné oddělení obou boosterů proběhl přesně podle plánu a bez jakýchkoli potíží proběhlo o oddělení horního stupně po přibližně osmi minutách letu. Po zhruba hodině a šesti minutách od začátku letu se podařilo umístit na oběžnou dráhu první várku cubesatů a experimentů různých vesmírných agentur, společností, výzkumných ústavů a univerzit. 

„Je to historický den pro ESA a pro Evropu,“ uvedl po dosažení tohoto cíle šéf kosmické agentury Josef Aschbacher. 

Na rozdíl od nově vyvíjených amerických raket není nový evropský model ani částečně znovupoužitelný a na každou misi bude potřeba nový nosič. Představitelé Evropské kosmické agentury přesto věří, že si Ariane 6 dokáže vydobýt své místo na trhu. Hlavní předností nového nosiče by měla být nejen jeho očekávaná spolehlivost, ale i variabilita. Nová Ariane 6 má být podle konfigurace schopna vynášet do vesmíru až 20 tun nákladu, respektive 10 tun v konfiguraci se dvojicí boosterů, což by jí mělo umožnit vynášet nejširší spektrum nákladů – od největších a středně velkých družic až po malé cubesaty.

Pro Evropu je start nové rakety důležitým strategickým krokem, díky kterému se starý kontinent stává do značné míry nezávislým. „Náš každodenní život dnes závisí na informacích z družic, od telekomunikací a pozorování Země po předpovědi počasí nebo řešení katastrof. Je nepředstavitelné, aby Evropa neměla nezávislý přístup do vesmíru,“ řekl před dnešním startem šéf ESA Josef Aschbacher.

Jupiterův měsíc Io je nejvíce vulkanickým tělesem Sluneční soustavy. Na jeho povrchu se nachází kolem 400 sopek, z nichž soptí současně vždy nejméně okolo 150. Astrofyzik Alessandro Mura italského Národního institutu astrofyziky a jeho kolegové nedávno detailně prostudovali povrch měsíce Io s využitím dat získaných italským spektrometrem Jovian Infrared Auroral Mapper (JIRAM), který pracuje na palubě meziplanetární sondy Juno při její misi na orbitě Jupiteru. Podrobnosti výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis Communications Earth & Environment.

Jak vypadá pekelný svět?

„Pomohlo nám vysoké prostorové rozlišení infračervených snímků zařízení JIRAM a také to, že Juno obíhá Jupiter v příznivé pozici vůči měsíci Io,“ vysvětluje Alessandro Mura. „Díky tomu jsme zjistili, že se po celém povrchu Io vyskytují jezera lávy, vyplňující útvary, které připomínají pozemské kaldery.“

Podle astrofyziků jsou nejlépe zmapované oblasti měsíce Io pokryty zhruba ze 3 % lávovými jezery, která jsou zároveň zodpovědná za nejčastější formu vulkanismu. Podobná lávová jezera známe například na Havaji. Na měsíci Io ale mají tato jezera podle všeho stěny vysoké stovky metrů a nemůžeme tak spatřit, jak se láva z těchto jezer rozlévá po povrchu měsíce. Jezera se podle vědců naplňují magmatem z podpovrchových rezervoárů a opět se do nich vylévají, což způsobuje pohyby lávy.

Lidé, stejně jako další savci, mají v těle různé typy tukových buněk. Bílé tukové buňky obsahují velké kapky tuku a slouží především jako zásobárny energie. Lidé, kteří mají těchto buněk příliš mnoho, trpí nadváhou nebo jsou obézní. Naproti tomu hnědé a nedávno objevené béžové tukové buňky nevytvářejí rozsáhlé zásoby energie, ale spalují ji na teplo. Proto může být hnědý a béžový tuk přínosem pro regulaci tělesné hmotnosti. Vědci si doposud mysleli, že k cílenému vytvoření béžového (či hnědého) tuku je nutné použít kmenové buňky, což znamená nevyhnutelné komplikace.

Béžový tuk rychle a snadno

Jak ale ukázal nedávný výzkumu dvojice amerických odborníků, který publikoval odborný časopis Journal of Clinical Investigation, vytvoření buněk béžového tuku může být mnohem jednodušší. Stačí potlačit produkci jediného proteinu KLF-15, o němž je z dřívějška známo, že hraje roli v metabolismu a fungování tukových buněk.

Liang Li a Brian Feldman z Kalifornské univerzity v San Franciscu geneticky upravili laboratorní myši tak, aby jejich bílé tukové buňky neobsahovaly protein KLF-15. Zjistili, že u těchto myší dochází k přeměně bílého tuku na béžový, což je z hlediska boje s obezitou velmi slibné. Pokud by se nám podařilo potlačit protein KLF-15 nějakým léčivem u lidí, mohlo by to vést k podstatnému omezení množství tělesného tuku.

Pokud by taková léčba fungovala, přineslo by to řadu výhod. Užívání dnešních prostředků proti obezitě provázejí nežádoucí vedlejší účinky, což by v tomto případě nejspíše odpadlo. Účinek léčby cílící na protein KLF-15 by také měl být dlouhodobý, protože tukové buňky mají relativně dlouhou životnost.

Slovo svastika pochází ze sanskrtského výrazu „suastika“, což znamená „být dobrý“. Význam slova je tedy jasný – symbolizuje štěstí a přízeň osudu. O tom, kde ve skutečnosti leží kolébka svastiky, vedou badatelé dosud spory, nejstarší nálezy na území Íránu nicméně pocházejí asi již z 5. tisíciletí př. n. l. Svastiku však lidé znali a uctívali nejen v Mezopotámii a Indii, ale i v Číně, Evropě, předkolumbovské Americe a v Africe. Záhadu, jak se symbol mohl rozšířit napříč kontinenty, vědci dosud nerozluštili.

Magie vířícího kříže

Většina z nás si pod pojmem svastika vybaví kříž s rameny ohnutými do pravého úhlu a zalomenými ve směru hodinových ručiček. Jde o tzv. pravotočivou svastiku, jež neblaze proslula jako symbol Hitlerovy moci. Proč si vůdce vybral právě tento znak, je nasnadě – má znázorňovat svět mužské síly, přeneseně pak symbolizovat štěstí a vítězství, tedy i válečné úspěchy.

Jenže nejde zdaleka o jediný typ svastiky, s nímž se můžeme setkat. Zejména ve východní Asii a také v Jižní Americe často narazíme na svastiku levotočivou: říká se jí rovněž swavastika nebo sauvastika a symbolizuje ženský princip spojený s plodností nebo přeneseně s duchovní obrodou. Takto je vnímána především v Jižní Americe a ve střední Africe, kde si ji ženy dokonce nechávají vytetovat do oblasti podbřišku.

Koloběh života a smrti

V Indii se svastika odpradávna považuje za symbol dobra a štěstí a objevuje se jako znamení na svatyních, domech, ale dokonce i na hrudnících a čelech novorozenců. Její čtyři ramena představují v hinduistickém pojetí životní koloběh sestávající z narození, života, smrti a nesmrtelnosti. Pravotočivou svastiku přitom Indové přisuzují bohu Ganéšovi, který zosobňuje mužský princip nebo též světlo a život, zatímco levotočivá má přináležet bohyni Kálí a symbolizovat podzemní dráhu slunce, tmu, smrt a zkázu.

Čínští buddhisté zase považují levotočivou svastiku za vnitřní zdroj všeho a návrat k božskému. Zalomený kříž se často objevuje na sochách Buddhy jako jeho „pečeť srdce“, čímž se stává vůbec nejposvátnějším znamením. Po mnohá staletí vnímali znak podobně i šaolinští mniši nebo vyznavači taoismu.

Záhadology jistě potěší, že název pro zdejší svastiku znamená v překladu „pocházet z nebe“. Švýcarský spisovatel Erich von Däniken by jistě dodal, že nám ji věnovali mimozemšťané. Ostatně také podle legendy indiánského kmene Hopi představuje svastika spojení s mimozemskými civilizacemi: má totiž znázorňovat vzor, který předkové v dávných dobách následovali, když cestovali ven z Oraibi – středu vesmíru.

Symbol Ježíšova vzkříšení

Neméně zajímavou kapitolu představuje i svastika jako symbol raného křesťanství. Nejstarší pronásledovaní učedníci Krista ji totiž používali jako svůj tajný znak - „crux dissimulata“. Mnohé katakomby, kam se tehdy věřící ukrývali, dodnes zdobí svastiky odkazující na vzkříšení Ježíše s řeckým nápisem „Život života“. Lze je tak interpretovat jako točící se „kola vesmíru“, která mají symbolizovat vnitřní pohyb duše procházející životem, smrtí a opětovným vzkříšením. Spojitost svastiky s křesťanstvím dokládá i fakt, že se používala jako symbol na kněžských ornátech přibližně až do konce 15. století.

Ozdoba piva i Coca-Coly

Svastiku znali keltští druidové; skandinávští Vikingové jí říkali „Thorovo kladivo“ a chápali ji jako ekvivalent Kristova kříže. Ještě počátkem 20. století se v Americe tiskly mince pro štěstí s čtyřlístkem, králičí packou a svastikou. Zalomený kříž však objevíme také na některých výrobcích firmy Coca-Cola nebo na etiketách piva značky Carlsberg. 

Když se tedy v roce 1921 poprvé rozvinul Hitlerův rudý transparent s černou svastikou v bílém kruhu, nebyl znak pro svět vlastně žádným velkým překvapením. Pozdější hrůzy války však podnítily až fanatickou snahu vymýtit svastiku z povrchu zemského. Je však třeba si uvědomit, že zvrácený vůdce dávný znak prostě jen ukradl. Jako symbol štěstí, znovuzrození i duchovní obrody jej lidé znali dlouhá tisíciletí před ním. 

Kolo zrození

Tzv. kolo života, kolo dharmy nebo též dharmačakra patří mezi nejstarší buddhistické symboly reprezentující Buddhovo učení a jeho cestu k osvícení. Nejstarší nálezy symbolu pocházejí z dob panování významného indického buddhistického vládce krále Ašóky (304–232 př. n. l.). Znak můžeme interpretovat jako soulad božského a individuálního principu v člověku i v přírodě. Osm paprsků kola (může se vyskytovat i jiný počet) přitom zpodobňuje osm částí vznešené duchovní stezky. Další verze dharmačakry mají 12, 24 a 31 paprsků a 24paprskovou verzi najdeme také například na indické vlajce.

Vítězství ducha nad hmotou

Menora patří k jednomu ze základních symbolů judaismu a název tohoto sedmiramenného svícnu je odvozen od hebrejského označení pro lampu či světlo. Sedm ramen svícnu má jednak odkazovat k sedmi dnům stvoření, jednak symbolizovat hořící keř, který podle Tóry spatřil Mojžíš na hoře Sinaj. Mystická židovská nauka kabala vidí v menoře především duchovní obrodu spojenou s vítězstvím ducha nad hmotou: šest světel se spojuje ve světle sedmém a nejvyšším, které zároveň zahrnuje všech šest světel nižších. 

V guvernorátu Asijút ve středním Egyptě se nachází město Mér. Nedaleko něj je známé archeologické naleziště se starověkou nekropolí. Mimo jiné tam byla nalezena krásná keramická, přibližně 20 centimetrů velká soška hrocha. Je glazurovaná, modře zbarvená a je vyzdobená lotosy. Byla objevena v šachtě u hrobky správce Senbiho, který působil za vlády faraonů 12. dynastie. Modrá soška hrocha pochází zhruba z let 1961 až 1878 před naším letopočtem a má i své vlastní jméno: „William the Hippo.“ Sošku tak pokřtila rodina kapitána Hilaryho Masona Raleigha v satirickém článku týdeníku Punch z roku 1931.

Jednonohý hroch

Asi nejzajímavější na sošce hrošíka Williama je, že byla nalezena bez tří nohou. Zdá se, že byly záměrně ulomeny již v době jejího uložení do hrobky. Zřejmě šlo o akt, který měl zabránit hrochovi, představovanému soškou, aby řádil na onom světě a šířil tam chaos, jak to dělali hroši tohoto světa.

Egypťané znali hrochy velmi dobře a věděli, co tato zvířata dokážou. Navzdory zjevu evokujícímu dobráckého tlouštíka je hroch velmi nebezpečné zvíře. Jsou silní, rychlí a agresivní, zvlášť pokud se k nim někdo neopatrně přiblíží. Ve starověku byli hroši postrachem egyptských rybářů i zemědělců. Útočili na lodě i na úrodu v okolí Nilu a často po sobě zanechávali spoušť. Dokládá to i záznam na jednom z egyptských papyrů, referující o bídné úrodě: „polovinu sežral červ a zbytek hroši.“

Egypťané s hrochy bojovali a snažili se je pomocí harpun lovit. Počínaje zhruba rokem 3000 před naším letopočtem se v egyptském umění objevují scény s vládci, kteří vítězí nad hrochy. Dlouhou dobu měli navrch těžkotonážní býložravci. Nakonec ale převážil tlak moderní civilizace a počátkem 19. století hroši z egyptské přírody definitivně zmizeli.

Většina zdrojů uvádí, že první plamenomet v moderním smyslu zařadila do výzbroje německá armáda, která ho také poprvé nasadila v boji, ačkoli dle některých pramenů si tento „úspěch“ nárokuje carské Rusko. V každém případě ale platilo, že plamenomety různých států fungovaly v zásadě stejně a sestávaly z podobných součástí. Voják nesl na zádech dvě nádrže, první s hořlavou směsí a druhou se stlačeným plynem, který fungoval jako pohonné médium. Plyn svým tlakem způsoboval transfer hořlaviny hadicí do takzvané šlehovky, tedy směrovací trubice v rukou vojáka, kde také probíhalo zažehnutí. Z ústí šlehovky posléze vycházel proud hořící směsi, která měla ulpět na povrchu cíle. Přenosné plamenomety mívaly krátký dosah, většinou do 30 metrů, ale v krutých bojích o zákopy či pevnosti se nesmírně osvědčily.

Výborně maskovaná zbraň

Mimořádná účinnost plamenometů vyvolávala u nepřátel strach a paniku, avšak ruku v ruce s ní přicházela nenávist vůči plamenometčíkům. Ti proto představovali jeden z hlavních terčů palby odstřelovačů, kulometčíků i obyčejných pěšáků, protože díky šlehovkám, nádržím a ochranným oděvům bývali na bojišti obvykle snadno rozpoznatelní. Některé armády se proto rozhodly poskytnout svým plamenometčíkům i určitý druh maskování. Nejvíc v tomto směru učinila jednoznačně Rudá armáda, která chtěla navázat na někdejší rozmach plamenometů v carském Rusku. Na přelomu 20. a 30. let vznesli vojáci na sovětský průmysl požadavek, aby vyvinul nový typ zbraně, který se bude vyznačovat menší nápadností, aby se jeho obsluha na pohled podobala prostému pěšákovi.

Zadání se chopili Viktor Kljujev z 846. konstrukčního vojenského závodu a Michail Sergejev z institutu NIIChM (tedy Vědecko-výzkumného institutu chemického průmyslu). Výsledek jejich snahy proto obdržel název ROKS – rancevoj ogněmjot Kljujeva i Sergejeva (přenosný plamenomet Kljujeva a Sergejeva), kterého však nakonec vzniklo jen několik málo kusů. Standardním modelem se totiž stal až následující typ ROKS-2, který vznikl v polovině 30. let. Konstruktéři splnili zadání vyžadující co nejmenší nápadnost zbraně – nová šlehovka svým vzhledem silně připomínala standardní sovětskou pušku Mosin-Nagant, neboť vznikla na základě jejího dřevěného těla. 

Dvojice nádrží na zádech obsluhy dostala obal, který působil jako obyčejný vojenský batoh. Jelikož navíc muži ve službách Rudé armády obvykle nosili dlouhé kabáty, stačilo ochranný oděv jen opatřit stejnou barvou, aby celkové maskování působilo věrohodně. Mnohé detaily se zcela skrýt nedaly, zejména hadice spojující šlehovku s „batohem“ či nástavec na ústí hlavně, v zápalu boje si však takových drobností všiml jen málokdo. Zmíněný nástavec sloužil k zapalování směsi a obsahoval zásobník s deseti pyropatronami, které ve skutečnosti vznikly jednoduchou úpravou nábojnic slavné pistole Tokarev TT ráže 7,62×25 mm.

Spektrum hořlavých směsí

„Batoh“ na zádech vojáka obsahoval dvě nádrže a reduktor tlaku. Jako hnací médium se totiž uplatňoval stlačený vzduch, který se nacházel v malé nádrži s tlakem až 150 atmosfér. Reduktor musel tuto hodnotu nejprve snížit zhruba na desetinu, než vzduch putoval dále a vytlačil směs z hlavní nádrže do šlehovky. Rychle se rozvíjející sovětský chemický průmysl se také zasloužil o širokou škálu hořlavých směsí pro různé situace a podmínky. 

Plamenomety řady ROKS si příliš nevybíraly – pálily dokonce i surovou ropu, ačkoli šlo jen o nouzové řešení. Nejběžnější náplň nádrží tvořilo 50 % mazutu, 25 % petroleje a 25 % benzinu. Šlo o standardní řídkou směs, která se dala ještě zahustit práškem pro vyšší přilnavost. Vedle různých ropných derivátů patřil mezi možné přísady i uhelný dehet nebo oleje rostlinného původu. V závislosti na výsledném složení se měnil i dosah, který mohl činit i přes 40 metrů.

Prapory plamenometčíků

Plamenomet ROKS-2 se opravdu osvědčil, což dokazoval i fakt, že v sestavě každého střeleckého pluku Rudé armády figurovala speciální jednotka, která čítala 20 těchto zbraní. Jejich kvality se potvrdily i během obrany proti německé invazi, nicméně vyšlo najevo, že ROKS-2 je výrobně příliš složitý. Produkce tak v roce 1942 přešla na zjednodušený vzor ROKS-3. Základní parametry sice zůstaly v podstatě shodné, avšak nádrže už postrádaly maskovací vzhled batohu a také šlehovka vypadala jinak, ačkoli pořád alespoň trochu připomínala pušku Mosin-Nagant.

V menších počtech se dodávala kompaktnější podoba, jejíž šlehovka měla vzhled pistole. Zjednodušení konstrukce však především umožnilo navýšení sériové produkce, zatímco masivní dodávky ropy od západních Spojenců dovolovaly výrobu potřebného objemu zápalných směsí. Rudá armáda tedy mohla stavět celé roty a posléze dokonce i prapory, z nichž každý čítal 240 plamenometů. Zbraně řady ROKS zůstaly ve výzbroji až do 50. let, kdy je začal nahrazovat modernější typ LPO-50.

Dokončení: Ohnivé souboje na východní frontě (2): Duel plamenometů ROKS-3 vs. Flammenwerfer 41 (vychází v úterý 16. července)

V severofrancouzském Abbeville najdeme pomník z roku 1907, jehož autorem je sochař Raoul Delhomme. Součástí díla je sugestivní reliéf, na němž vidíme výjev mučení výrazně stylizovaný jako utrpení nějakého světce. Štíhlý a půvabný mladý muž se prohýbá v zádech, zatímco mu jeho katani vrážejí do holení hřeby. Vše se děje za asistence jakéhosi mnicha, písaře a lehce znuděného soudce. Scénu doprovází text, že má jít o památku mučednické smrti mladého rytíře odsouzeného za to, že nepozdravil procesí. O koho se však jedná? 

Církev pod palbou 

François-Jean Lefebvre, rytíř de La Barre se narodil v sídle Férolles ležícím 17 kilometrů od města Orléans, a to 14. září roku 1745. V devíti letech přišel o matku, a když mu bylo sedmnáct, zemřel i jeho otec. Rodina disponovala úplným minimem prostředků, její jméno ale mělo jistý zvuk. Chlapcův předek byl totiž guvernérem Nové Francie, tedy rozsáhlých držav, které země galského kohouta vlastnila v Severní Americe. Dobré pověsti se ovšem člověk nenají, a tak byli François-Jean a jeho starší bratr Jean-Baptiste posláni do Abbeville, kde se jich ujala jejich příbuzná, která byla abatyší v Notre-Dame de Willencourt. 

Získat záštitu mocné katolické církve mohlo vypadat jako skutečná výhra. Nacházíme se však ve Francii 18. století, jejíž konfesní situace byla velice složitá. Velkou roli hrál kalvinismem ovlivněný jansenismus, který roku 1713 odmítl papež Klement XI. (pontifikát 1700–1721), čímž z jansenistů učinil ostré kritiky tepající chování čelních představitelů katolické církve. Mezi příznivce kalvinismu patřili i hugenoti, jejichž náboženské vyznání bylo přímo protiprávní a kteří byli k přestupu do katolického tábora nuceni takzvanými dragonádami (termín je odvozený od příslušníků jízdní pěchoty, již měli nevěřící přimět ke konverzi násilím). Vedle zmíněných nechyběli ve Francii ani kvakeři, Židé, muslimové a mnozí jiní. 

Největší palba do řad katolické církve však přicházela od těch, kteří koketovali spíše s ateismem či deismem a jejichž vírou se stal osvícený rozum. Mezi nimi vynikal François Marie Arouet známý jako Voltaire (1694–1778). Tento muž měl sice poměrně přátelské vztahy s papežem Benediktem XIII. (pontifikát 1724–1730), jeho Filozofické listy (někdy Anglické listy) ale byly vnímány jako výrazně proticírkevní, a to navzdory všem změnám, které v nich postupně provedl. Drama Mohamed sice alibisticky dedikoval Svatému otci, dílo nicméně představuje ostrý útok na všechna zjevená náboženství. V podstatě z něj vyplývá, že každá víra spočívá ve vychytralosti několika jedinců a hlouposti většiny. V díle Panna se pak filozof ostře obul nejen do katolické církve, ale i do počestnosti Johanky z Arku, a rozehrál nejrůznější výrazně erotické motivy. 

Už v roce 1751 tedy pařížský parlament zakázal vydávání jeho encyklopedie, která byla od té doby šířena tajně. Část duchovenstva považovala Voltaira za skutečného Antikrista, vlastnit jeho knihy bylo hříšné a trestné. 

Ožehavé kauzy 

Každá akce vyvolává reakci, na útoky na svou víru reagovali zjitřeně nejen kněží, ale také samotní věřící, kteří se tak stali popudlivějšími a snáze se radikalizovali. To vyústilo v řadu opravdu odpudivých excesů. Jeden z nich se odehrál v Toulouse, kde byl nalezen oběšený syn bohatého hugenotského obchodníka – Marc-Antoine Calas. Podle některých autorů spáchal mladý muž sebevraždu a otec, který se snažil ochránit synovo jméno nebo svou živnost, vše raději přearanžoval na vraždu. 

Pokud tomu tak bylo, dopustil se obrovské chyby. Podivné okolnosti úmrtí na něj totiž vrhly stín podezření umocněný tím, že jiný z jeho synů přestoupil ke katolictví. Obyvatelé Toulouse měli tedy jasno: otec druhého syna zabil, aby zabránil jeho konverzi – hugenoti by své děti raději zamordovali, než jim dovolili vstoupit do ráje. Šedivý čtyřiašedesátiletý Jean Calas byl zadržen a vydán na mučení. Spisovatel Victor Thaddeus scénu popsal následovně: „Je připjat za zápěstí k velkému železnému kruhu na zdi svého vězení, za nohy k jinému na podlaze – provazy jsou napjaty, až všecky jeho údy jsou vykloubeny, neboť jeho tělo je vytaženo několik palců nad jeho normální délku. Pak je doň nalévána hrdlem voda, až jeho tělo je dvojnásob nabubřelé. Tato mučení jsou prováděna velmi chytře, s častým podáváním osvěžení, takže nezemře.“ Calas však trval na své nevinně a trval na ní i 10. března 1762, když ho na náměstí v Toulouse lámali v kole, dokud neskonal. 

Toto drama se odehrálo přesně v roce, kdy François-Jean Lefebvre přišel o otce a následně byl s bratrem odeslán do Abbeville. Jelikož je z Toulouse do daného města pěkný kus cesty, měl mladík jiné starosti než se zaobírat smrtí nějakého hugenotského staříka.

V novém domově se Lefebvrovi podle všeho žilo opravdu dobře. Dne 8. srpna 1765 se tu konala bujará pitka, které se účastnila místní zlatá mládež. Následujícího rána byl však nalezen poškozený kříž, který dříve zdobil zdejší most. Zdroje, které hovoří o tom, co vše se ráno našlo, se značně rozcházejí. V každém případě byl delikt brán nesmírně vážně a na místo incidentu ihned dorazil státní žalobce. Stín padl na „obvyklé podezřelé“, tedy místní flamendry, mezi něž patřil i François-Jean. Pijani prý často zpívali písně neuctivé k církvi, a dokonce se holedbali tím, že kdysi nesmekli před procesím (nebo nesmekli až v průběhu onoho tahu městem, případně nesmekl jen mladý rytíř). 

Mezi obviněnými byla samá zvučná jména včetně syna bývalého starosty. Vlivní otcové ovšem nezvedené ratolesti včas uklidili a potomek bývalého starosty byl dokonce poslán až do Pruska. Zůstal jen rytíř de La Barre, který neměl tolik možností a prostředků, a také jistý mladičký Moisnel. 

Mučení a poprava 

Počet těch, na nichž by bylo možné vykonat spravedlnost, se tak značně zúžil. Kola soudní mašinerie se přesto roztočila naplno a nálada byla stejná jako v případu Calas. Došlo k výslechu čtyřiceti svědků, ale o ničení krucifixu nikdo nic nevěděl. Předmětem výpovědí se tak stávalo spíše předchozí neuctivé chování spojené se stížnostmi na „tu dnešní mládež“ (samotný rytíř při výslechu zmínil, že někdy zpíval košilatou píseň o bohu plodnosti Priapovi). Našla se však nová a vysoce přitěžující okolnost. V majetku urozeného neznaboha byl nalezen Voltairův Filozofický slovník a tři další „pohoršlivé“ knihy. Zdálo se tedy, že by mladík mohl být volnomyšlenkář koketující s osvícenstvím. To rozhodlo. 

Dne 28. února 1766 byl de La Barre odsouzen v Abbeville za bezbožnost, rouhání a svatokrádež k smrti. Hlavními přitěžujícími okolnostmi se mu stalo nesmeknutí před procesím, posměšné písně a záliba ve Voltairovi. Rozsudek ale musel být potvrzen v Paříži, k čemuž došlo 4. června 1766, kdy patnáct z pětadvaceti soudců schválilo předchozí verdikt. Odsouzenci zbývala poslední šance na záchranu života – osobní zásah krále Ludvíka XV. ( 1715–1774). Ten se ale ve prospěch mladíka odmítl angažovat. 

Prvního července 1766 byl de La Barre mučen tak, že mu byly holeněmi prohnány hřeby. Následovala poprava, po níž bylo jeho tělo naraženo na kůl společně s výtiskem Voltairova slovníku. Tak skončil první život rytíře a mohl začít ten druhý. 

Když se Voltaire dozvěděl o procesu, rychle uprchl do zahraničí, odkud se pustil do protiofenzivy. Jeho obhajoba měla dvacet stran a důkladně rozebírala neadekvátnost zvoleného trestu. Filozof se případu rytíře de La Barre věnoval i ve svých úvahách o spravedlnosti. Zrušení verdiktu sice nedosáhl, ale o neblahé kauze se dozvěděla celá Evropa a Moisnel byl propuštěn na svobodu. Nedlouho poté přišla Velká francouzská revoluce, která přinesla rytířovu rehabilitaci. Mladý sličný muž se náhle hodil (na rozdíl od čtyřiašedesátiletého kupce Calase) jako symbol všech nespravedlivě stíhaných. 

Symbol pro každého 

Příběh novodobého mučedníka inspiroval i kritika sociálních zlořádů Charlese Dickense (1812–1870). Ten v knize Příběh dvou měst napsal: „Francie (…) bavila se mimo to také humánními skutky, jako například tím, že odsoudila jakéhosi mladíka, aby mu byly uťaty ruce, aby mu jazyk byl vytržen kleštěmi a jeho tělo aby bylo za živa spáleno, poněvadž za deště nepoklekl, aby vzdal poctu jakémusi špinavému procesí mnichů, které před jeho zraky míjelo asi padesát nebo šedesát kroků od něho.“ 

Svobodným zednářům se pak mladík hodil jako archetypický stoupenec pokrokových myšlenek, a tak dali roku 1897 postavit sochu před baziliku Sacré-Coeur v Paříži. Ta byla později přenesena a nakonec odstraněna. Na druhotném místě ji ale nahradilo nové dílo z roku 2001 a za svatostánkem stále existuje ulice, která nese mladíkovo jméno. 

A tím se dostáváme na začátek našeho příběhu, k abbevillskému pomníku z roku 1907. Ani ten nevznikl ve vzduchoprázdnu. Na počátku 20. století charakterizoval francouzskou politiku značně proticírkevní tón. Vše vyvrcholilo roku 1905 radikálním zákonem o odluce církve od státu. Mladý rytíř se tehdy nesmírně hodil, tentokrát jako oběť katolictví. 

Ironií je, že vznikl pomník, který silně asociuje utrpení nějakého světce, a dokonce i pracuje s církevní terminologií, když jinocha označuje za mučedníka. Podle údajů na francouzské Wikipedii se u monumentu scházejí „volnomyšlenkáři“. Těžko však říct, k jakému odkazu se tím hlásí. S příběhem rytíře de La Barre totiž každý naložil po svém.