Norští archeologové v loňském roce zkoumali pozoruhodnou lokalitu u Fredrikstadu na jihu Norska, vzdálenou asi 80 kilometrů od Osla. Jde o místo, kde se nachází množství zvláštních kamenných kruhů. Jednotlivé útvary, které mají v průměru okolo dvou metrů, jsou většinou vystavěné kolem centrálního kamene. Pod nimi vědci objevili zbytky keramiky a spálené kosti, což naznačuje, že jde o pohřebiště.

Malé děti pod kamennými kruhy

Když ale archeoložka Guro Fossumová a její kolegové prostudovali nalezené kosti, čekalo je velké překvapení. Prakticky ve všech hrobech byly pohřbeny děti, většinou ve věku 3 až 6 let. Na pohřebišti jsou pochováni jen dva dospělí, v hrobech nacházejících se na okraji pohřebiště. Podle archeoložky je vyloučené, že by se jednalo o oběti epidemie či přírodní katastrofy.

Kamenné kruhy s dětskými hroby (vědci jich zde napočítali 41) se nacházejí v oblasti bohaté na kulturní dědictví. V minulosti zde bylo objeveno množství skalních rytin, znázorňujících převážně námořní výpravy a obrazy související s uctíváním Slunce. 

Většina dětí zde byla pohřbena mezi lety 800 a 200 před naším letopočtem, tedy v době, kdy v této oblasti přecházela doba bronzová do doby železné. Nález dětského pohřebiště takového rozsahu je nejen v Norsku ale i v Evropě je zcela výjimečný a vyvolává spoustu otázek. Proč byly děti pohřbeny zvlášť? Proč právě tam? A proč se takové pohřby praktikovaly několik set let? Přestože vysoká dětská úmrtnost v této době není nijak překvapující, rozsah pohřebiště odborníky zaskočil. 

Podle Fossumové by odpovědi na alespoň část otázek mohl přinést navazující výzkum, v jehož rámci vědci hodlají prozkoumat obsah nalezených keramických nádob. Podle vědkyně se zdá, že ne všechny sloužily k uložení spálených kostí. Některé se nacházely v místech mimo hroby a vědce bude velmi zajímat jejich obsah. 

O podzemních jeskyních na Měsíci se spekuluje již nejméně 50 let. Jejich existenci se ale zatím nepodařilo prokázat. Lorenzo Bruzzone a Leonardo Carrer z univerzity v italském Trentu jsou ale přesvědčeni, že se jim nyní podařilo nalézt dlouho chybějící důkaz.

Podle vědců se jedna z podzemních jeskyní nachází na skalnaté pláni zvané Moře klidu (Mare Tranquillitatis). Jde shodou okolností o místo, kde před 55 lety přistáli astronauté při misích Apollo 11, Apollo 16 a Apollo 17. Z Moře klidu pochází i minerál tranquillityit, který na Zemi dopravila posádka Apolla 11.

Existenci podzemní jeskyně, sahající až do hloubky okolo 100 metrů, vědci odvozují z nové analýzy radarových dat, které shromáždila během roku 2010 sonda Lunar Reconnaissance Orbiter. Vědci data analyzovali pomocí nově vyvinutých technik pro zpracování signálu a získané výsledky naznačují, že se ve zkoumané oblasti nachází podzemní jeskynní komplex. Z jeskyně podle vědců dokonce vede světlík směrem k povrchu.

Podle Helen Sharmanové, první britské astronautky, která cestovala do vesmíru, by tato jeskyně mohla sloužit jako skvělé místo pro vybudování lidské základny. Předpokládaná hloubka a profil jeskyně ale podle ní naznačují, že ke vstupu bude třeba využít lano, tryskový batoh nebo výtah.

Výcvik, výšková převaha na koňském hřbetě a kvalitní výzbroj postupně učinily z těžkého jezdce nepřemožitelného válečníka, k jehož udolání by obyčejní pěšáci potřebovali mnohonásobnou přesilu. Důležité je, že tito jezdci obvykle nebojovali za žold ani za jiné dočasné odměny, přestože i v této době fungovali žoldnéři (například Normané v jižní Itálii). Většinou však zkrátka prokazovali věrnost svému pánu, čímž položili základ jedné z důležitých rytířských ctností. Ani v 11. století ovšem ještě nemůžeme mluvit o rytířstvu. Ke skutečnému dovršení proměny potřebovali rytíři ještě kulturní a ideologický podklad.

Jak zkrotit krutost

Kněží, faráři i mniši mohli během 11. století často jen bezmocně přihlížet, jak křesťanští jezdci plení kláštery, kostely či církevní vesnice a polnosti. Samotné přijetí křesťanské víry jim v tom nezabránilo. Jelikož katolická církev sama je ze své podstaty nebojová, mohla si na svou obranu najmout maximálně nějaké ty žoldnéře, případně mohli biskupové či arcibiskupové vytvořit vlastní ozbrojené družiny. To však bylo církevních hodnostářů nedůstojné. A tak křesťanští učenci začali přemýšlet o tom, jak tuto neporazitelnou vojenskou sílu zkrotit vlastními zásadami, aby namísto páchání škod byla církvi spíše k užitku. 

Prvním zásadním impulsem pro vznik rytířstva se stalo vyhlášení první křížové výpravy na koncilu v Clermontu roku 1095. Papež Urban II. zde jasně deklaroval myšlenku, že je hanebné, když křesťanští bojovníci válčí mezi sebou, a namísto toho je nasměroval k výpravě proti nevěřícím a ještě k tomu přidal vznešený cíl osvobození Kristova hrobu. Možná měl tak trochu v úmyslu zbavit se těch nejhorších válečníků s nízkými morálními kvalitami, když všichni věděli o bohatství muslimských zemí a nemohli odolat vidině bohaté kořisti, která se přitom dá získat. Navíc by svatý boj odměnilo spasení, protože na rozdíl od bezbožného vzájemného pobíjení křesťanů je boj proti nevěřícím Bohu milý a funguje jako určitá forma pokání a následného rozhřešení za předchozí hříchy.

Řád válečníků

Urozené účastníky první křížové výpravy v letech 1096–1099 už můžeme nazývat se vší vážnosti rytíři, přestože je dohromady spojoval vlastně jen onen cíl osvobození Božího hrobu. Nicméně tento společenský stav či vlastně řád válečníků nevznikl jen tak z ničeho. O ordo militum hovoří už prameny během 11. století, které jasně rozlišují laiky bojující od laiků obdělávajících půdu. Od papeže bylo vyhlášení křížové výpravy jistě geniálním tahem, avšak samo o sobě by nestačilo. Křižáci ještě nevytvořili rytířský stav. Navíc církev měla v úmyslu svázat svými pravidly všechny těžké jezdce, což zpočátku činila hlavně formou zákazů – nenapadat neozbrojené lidi, nevylupovat kostely, nezapalovat mlýny a domy, nevymáhat peníze násilím. 

Nicméně během 12. století postupně krystalizovala pravidla, která formuloval roku 1159 anglický duchovní a filozof Jan ze Salisbury. Ten psal, že rytíře (miles) si má vybrat do své družiny jeho budoucí pán nejen na základě fyzických (bojových) schopností, ale také podle morálních kvalit. Rytíř měl složit do jeho rukou vojenskou přísahu, která ho zavazuje k věrnosti. Rytíř má statečně bojovat v jeho službách, neutíkat z boje a dodržovat solidaritu se svými spolubojovníky. 

To už se dostáváme k rytířským ctnostem, zatím ovšem k těm, které by měly být platné v podstatě pro všechny vojáky v armádě ve všech dobách bez ohledu na jejich původ. Jan ze Salisbury k tomu ovšem přidává, že rytíř má sloužit jen do té doby, dokud jeho činy odpovídají křesťanským ideálům. Pokud by se biblickým přikázáním jejich pán zprotivil, pak jej má správný rytíř opustit. 

Zájmy církve

Zde už se dostáváme k vyššímu poslání rytíře jakožto vojáka Kristova (miles Christi). Jan ze Salisbury to doplňuje popisem obřadu, při němž rytíři symbolicky získají od svého pána meč. Ten mají ovšem obdržet v kostele a vzít jej z oltáře, což je zavazuje k vyšším morálním kvalitám než běžné vojáky. „Úkolem pravidelného rytířstva je ochraňovat církev, bojovat proti věrolomnosti, ctít klérus, chránit slabé před příkořími, zajistit mír v zemi a – jak káže přísaha – neváhat prolít krev za své bratry a v případě potřeby za ně položit život.“ Připomeňme, že v té době už vznikly dva velké rytířské řády, templáři a johanité, jejichž členové se plně oddali službě bohu s mečem v ruce. 

Nicméně to byl zcela jiný případ spojení mnišského řádu s válečnou službou, navíc ve 12. století omezený víceméně jen na Svatou zemi. V Evropě církev hodlala zkrotit světské rytířstvo. Ale železní jezdci se nedali tak snadno. Nechtěli si nechat mluvit do svých zvyků a už vůbec nehodlali poslouchat pátery, kteří jim kázali, kdy mají bojovat a kdy ne. Naštěstí církev našla nečekaného spojence ve světské literatuře – konkrétně v rytířských eposech. Ty se začaly hromadně šířit právě ve 12. století a šlechtici je znali daleko více než teologická kázání učenců. 

Populární romány

První z rytířských eposů, Píseň o Rolandovi, vznikl zřejmě už v 11. století. Popisuje hrdinskou smrt jednoho z družiníků Karla Velikého, který zahynul roku 778 v Roncevalském průsmyku v Pyrenejích při nenadálém útoku Saracénů. Je lhostejné, že ve skutečnosti se celá příhoda odehrála úplně jinak (mimo jiné útočili křesťanští Baskové). Poselství o sebeobětování Rolanda ve službě pánovi navíc v boji proti nevěřícím je naprosto zjevné. Ve 12. století pak přibyl další epos Píseň o Cidovi a zejména artušovské romány Chrétiena de Troyes a Geoffreye z Monmouthu. Legendy o rytířích kulatého stolu a hledání svatého grálu získaly popularitu v celé Evropě a rytířský ideál se začal pomalu usazovat i v hlavách méně zbožných šlechticů. 

V románech totiž rytířská morálka není podmíněná čistě náboženskými důvody, ale hlavně zaručuje vstup mezi vyvolenou elitu. Jen ti nejlepší z nejlepších se dokážou chovat správně za všech okolností a přijetí mezi rytíře (ještě ne pasováním) je k tomu zavazuje. Promítá se zde i motiv ochrany chudých a slabých, kteří se sami ochránit nedokážou. A s tím souvisí i ochrana dívek a žen, za jejichž čest se rytíři musí bít, aby dostáli svému poslání. Tímto způsobem dostávají artušovské romány i neskrývaný erotický náboj (například v příběhu o Lancelotovi a Guinevře), který se také musel středověkým šlechticům líbit více než náboženské poučování. 

Ideál není skutečnost

A tak zápas o kontrolu rytířstva skončil pro církev rozporuplným výsledkem. Na jednu stranu se kněžím podařilo vnutit bojovníkům víceméně křesťanské hodnoty promítající se do rytířských ctností, ale na stranu druhou zůstali světští rytíři od vlivu církve oddělení, pořádali turnaje proti její vůli a také si sami rozhodovali, koho přijmou do svých řad. Koncem 12. století pak můžeme spatřit prototypy rytířského chování třeba ve slavném Normanovi Vilému Maréchalovi či jeho pánu Richardu Lvím srdci, který se stal vzorem rytířského vládce. 

Na závěr je třeba zdůraznit, že mezi rytířským ideálem a realitou zůstával propastný rozdíl. Ve skutečnosti křesťanští bojovníci samozřejmě nepřestali bojovat mezi sebou a plenění klášterního zboží také nikdy neustalo. A zdánlivě paradoxní pojem loupežný rytíř, který se rozšířil zejména v pozdním středověku, pak mluví sám za sebe.

Italská Ravenna, centrum stejnojmenné provincie, leží asi 120 km jižně od Benátek a dnes představuje hlavně turistický cíl a průmyslové město. Pyšní se však opravdu bohatou historií: Někdejší sídlo římských císařu a později byzantských králů patří k historicky vůbec nejvýznamnějším městům Itálie. V jeho centru najdete opravdové architektonické skvosty pocházející již z 5. a 6. století. 

Kostely, baziliky a mauzolea dokládají neuvěřitelnou zručnost dávných umělců, ale i mísení řecko-římských stavitelských tradic, stejně jako křesťanské ikonografie a orientálních a západních stylů. 

Mezi lety 402 a 476 byla Ravenna sídlem posledních císařů Římské říše. Po sesazení Romula Augusta v roce 476 se na krátké období dostala pod nadvládu germánského krále Odoakera, načež ji dobyl ostrogótský panovník Theodorich. Od roku 784 pak město patřilo papežům.

Osm skvostu stavitelství

K perlám raně křesťanské architektury patří osm památek: Dominuje jim mauzoleum Gally Placidie z roku 430 s bohatou mozaikovou výzdobou, která odráží římskou architektonickou tradici. Neonova křtitelnice ortodoxních z počátku 5. století s mozaikovým stropem zase představuje jeden z nejkrásnějších a nejlépe dochovaných světových příkladů baptisterií (raně křesťanských staveb sloužících ke křtům).

Trojlodní bazilika Sant’Apollinare Nuovo postavená za vlády ostrogótského krále Theodoricha vykazuje silný byzantský vliv a samotné Theodorichovo mauzoleum z roku 520 je jediným dochovaným hrobem barbarského krále ze zmíněného období. Pozoruhodná je přitom i konstrukce stavby: Střechu tvoří celistvý kus istrijského vápence o hmotnosti pres 300 tun. Chrám San Vitale z éry císaře Justiniána pak mnozí považují za jeden z nejdokonalejších příkladů použití byzantských prvků v italském stavitelství.

Německý Reichswehr a posléze i Wehrmacht kladly na plamenomety značný důraz – navazovaly konec konců na rozsáhlé vývojové a bojové zkušenosti císařské armády. Dlouho však užívaly modely pocházející z první světové války. Ty ale byly tak těžké, že je často muselo obsluhovat více mužů. Základní úkol německých konstruktérů tedy spočíval v odlehčení plamenometů.

Image

Čtěte také

Ohnivé souboje na východní frontě (1): Duel plamenometů ROKS-3 vs. Flammenwerfer 41

Prvním výsledkem se stal Flammenwerfer 35, známý i pod zkratkou FmW 35. Z technického hlediska se dosti podobal zbrani Flammenwerfer M.16, tedy standardnímu modelu z časů Velké války, a nutno dodat, že ono odlehčení se příliš nepovedlo, protože zbraň připravená k boji i tak vážila 36 kg. Voják nesl na zádech dvě nádrže, jednu se zápalnou směsí oficiálně zvanou Flammöl 19 a druhou obsahující stlačený dusík, který zastával funkci hnacího média. Zmíněná směs se vyráběla z oleje a dehtu, ačkoliv později se sahalo i k různým náhražkám, zejména látkám vznikajícím syntézou z uhlí – s postupující válkou Německo na tento zdroj paliv sázelo stále víc. Pro zapalování směsi na konci šlehovky sloužil malý vodíkový hořák.

Osvědčená pětatřicítka

Plamenomety Flammenwerfer 35 náležely do výzbroje zvláštních útvarů německých ženijních vojsk a mimořádně se osvědčily zejména při dobývání opevněných objektů během tažení v Polsku a v západní Evropě. Nadále však vadila značná hmotnost zbraně a Wehrmacht kategoricky požadoval lehčí zbraň. Němečtí konstruktéři se zkusili vrátit ke koncepci lehkého plamenometu Weschselapparat (běžně přezdívaného „Wex“), který vznikl za první světové války a vyznačoval se jiným konstrukčním pojetím. 

Místo dvojice válců se na zádech obsluhy nacházela prstencová nádrž s hořlavinou, uprostřed které byla umístěna druhá, menší, s hnacím plynem. Aplikace stejného řešení na plamenomet Flammenwerfer 40 se ale pro frontové podmínky ukázala jako příliš choulostivá. Sériových kusů se vyrobilo poměrně málo a inženýři se museli vrátit k rýsovacím prknům. Potřebu inovace podtrhovaly mimo jiné i čerstvé zkušenosti z východní fronty, kde se plamenomety Flammenwerfer 35 potýkaly se značnými problémy, a to především kvůli nízkým teplotám. Německá konstrukce ventilů se do mrazů nehodila a docházelo rovněž k rychlé degradaci pryžových hadic. Největší potíže ale byly s vodíkovým hořákem, který se v mrazu obvykle vůbec nevznítil. 

Sovětská inspirace

Ještě v roce 1941 tedy začal vývoj nového typu, který vstoupil do služby v roce 1942 pod označením Flammenwerfer 41. Vrátil se ke konstrukci se dvěma válcovými nádržemi, ty se ale podstatně zmenšily a inženýrům se povedlo odlehčit i další prvky zbraně, takže nový typ vážil pouze 22 kg včetně 7,5 litrů zápalné směsi. Oproti plamenometu FmW 35, jehož nádrž pojala skoro 12 liltrů hořlaviny, šlo sice o podstatné zhoršení, pokles hmotnosti se ale jevil jako důležitější. Podařilo se také o něco prodloužit dostřel, který za vhodných podmínek činil přes 30 metrů. 

Nejdůležitější změnu v praktickém užívání zbraně ale znamenal způsob zapalování. Němci se v tomto případě zřejmě inspirovali ukořistěnými sovětskými ROKS-2, neboť na šlehovku zbraně FmW 41 umístili zapalovací zařízení s deseti pyropatronami. Vznikl tak mnohem spolehlivější a z hlediska obsluhy komfortnější plamenomet, který se navíc lépe hodil pro podmínky válečné produkce, a německé továrny proto mohly dodávat větší počty. Stále se jednalo o součást arzenálu útočných ženijních oddílů sloužících původně zejména k ničení a „čistění“ pevností a jiných odolných objektů. 

Postupná změna strategické situace však vedla ke stále častějšímu nasazování plamenometů v obraně. Ve výzbroji Wehrmachtu se později objevily i jiné typy, mimo jiné technicky vysoce zajímavý jednorázový Einstossfl ammenwerfer 46, který vznikl primárně pro výsadkové jednotky. FmW 41 však zůstával standardní zbraní až do závěru války. Během posledních bojů v ulicích a troskách Berlína se tak odehrálo několik nemilosrdných střetnutí plamenometných jednotek německé a sovětské armády.

Rok 1814 byl jedním z nejtěžších v životě Napoleona Bonaparteho. V důsledku smlouvy z francouzského Fontainebleau, sepsané v dubnu 1814 mezi zástupci Rakouska, Ruska a Pruska na straně jedné a Napoleonem na straně druhé, byl vojevůdce zbaven postavení francouzského císaře a musel se uchýlit do vyhnanství na ostrove Elba.

Právě palác ve Fontainebleau byl místem, kde se měl excísař pokusit spáchat sebevraždu. Od smrti zastřelením jej uchránil jeho pobočník markýz Armand Augustin Louis de Caulaincourt, který z dvou pistolí odstranil střelný prach. Napoleon se proto neúspěšně pokusil sprovodit ze světa pomocí jedu. Dobrovolný odchod ze světa mu nevyšel a dvě pistole vykládané zlatem a stříbrem později Napoleon věnoval Caulaincourtovi na památku jeho oddanosti v oněch těžkých časech.

„Těmto předmětům přikládám velkou hodnotu, protože mi je Napoleon věnoval v roce 1814 ve Fontainebleau, když odjížděl, jako připomínku věrnosti a náklonnosti, kterou jsem mu vždy prokazoval,“ napsal markýz Caulaincourt svému synovi, když mu pistole po své smrti v roce 1827 odkázal.

Obě vzácné zbraně si poté předávali Caulaincourtovi potomci, dokud se nedostaly do rukou francouzské aukční síně Osenat. Ta je na počátku července nabídla v aukci, kde je za 1,69 milionu eur (v přepočtu zhruba 41 milionů korun) získal nejmenovaný kupec.

Jaký bude další osud obou vzácných zbraní ale zatím není jasné. Francouzské ministerstvo kultury je vyhlásilo za národní poklad a zakázalo jejich vývoz ze země. Pistole tak mohou Francii opustit pouze dočasně. Francouzská vláda má navíc 30 dní na to, aby novému majiteli pistolí učinila finanční nabídku na jejich odkoupení.

Jak zjistil už před více než 100 lety Albert Einstein, gravitace ovlivňuje plynutí času. V rámci naší každodenní zkušenosti jde jen o nepatrné rozdíly. Pokud se ale jedná o extrémní rychlosti či hmotnosti, mohou mít rozdíly v plynutí času praktické důsledky. Týká se to i plynutí času na Měsíci.

Když na Měsíci přistávali astronauté programu Apollo, neměli tehdy vědci k dispozici dostatečně přesné atomové hodiny, které by mohly detekovat rozdíly v plynutí času v porovnání se Zemí. Na Měsíci působí asi šestina pozemské gravitace a její vliv na plynutí času tehdy neměl praktický význam.

Relativita na Měsíci

Časy se ale změnily. „Dnes používáme extrémně přesné systémy, jako například GPS navigaci, která pracuje s časem až na úrovni nanosekund,“ uvádí inženýrka navigačních systémů NASA Cheryl Gramlingová z Goddardova kosmického střediska. „Pokud budeme chtít podobnou navigaci na Měsíci, kde je na povrchu mnoho nebezpečných míst, musíme brát relativistické efekty v úvahu.“ 

Přesná hodnota rozdílů v plynutí času mezi Zemí a Měsícem zůstávala dlouho neznámá. Fyzik NASA Slava Turyshev z Laboratoře tryskového pohonu a jeho spolupracovníci nyní využili moderní technologie a spočítali, že čas na Měsíci běží v porovnání se Zemí rychleji o 56,02 mikrosekundy za jeden pozemský den. Výsledek práce Turysheva týmu by mohl najít uplatnění při stanovování lunárního času, důležitého například pro budoucí mise programu Artemis.
 

V mozkových buňkách zemřelých pacientů s Alzheimerovou nemocí se často nacházejí „zauzlované“ řetězce proteinů tau, které za normálních okolností vyztužují axony – vlákna spojující nervové buňky navzájem. V mozku pacientů s Alzheimerem se vyskytují v přehnaně fosforylované formě, která tvoří „uzly“.

Část odborníků se domnívá, že tyto uzly proteinů tau poškozují a zřejmě i zabíjejí nervové buňky. Dřívější výzkum přinesl léky, které se pokoušely cílit na zauzlované tau proteiny, jejich úspěch byl ale jen omezený. Nová léčba mezinárodního týmu, který vedli odborníci Texaské univerzity, by v tomto směru možná mohla znamenat průlom.

Léčba skrz nos

Neurovědec Sagar Gaikwad a jeho kolegové se rozhodli použít nosní sprej, díky němuž lék snadněji pronikne k mozkovým buňkám. Přípravek zahrnuje specifickou protilátku, aby rozpoznal a zničil toxickou formu proteinů tau. Podrobnosti výzkumu nedávno vědci zveřejnili v odborném časopisu Science Translational Medicine.

Badatelé léčbu otestovali na laboratorních kulturách s lidskými neurony a na myších modelech s toxickými proteiny tau v mozku. Jednorázová aplikace nosního spreje s novou léčbou vedla k podstatnému vymizení zauzlovaných proteinů tau. O dva týdny později se již u těchto myší projevilo zlepšení kognitivních schopností.

Je to nadějné. Zároveň to ale bohužel automaticky neznamená, že taková léčba bude mít úspěch. Ve skutečnosti se již několikrát opakoval scénář, kdy nový lék či léčebný postup fungoval v buněčných kulturách a u pokusných zvířat, ale u lidí to nezabralo. Snad se tentokrát na pacienty s Alzheimerovou chorobou usměje štěstí.

Na zarážející skutečnost narazila při studiu chování vrabců domácích dvojice vědců Matteo Griggio a Herbert Hoi z Institutu etologie Konrada Lorenze ve Vídni. Samci s tmavě zbarveným peřím na hrdle jsou pro samičky nejatraktivnější. Čím větší je tato skvrna, tím je pravděpodobnější, že samec bude ovládat nejlepší teritorium, ve kterém pak odchová mladé.

Krása není podmínkou

Vědci náhodně rozdělili 96 samců do dvou skupin – v jedné skupině byli vrabci s uměle zvětšenou tmavou skvrnou na hrdle, ve druhé pak ti s malou či průměrně velkou skvrnou.

Poté bylo sledováno chování 85 samiček a doba, kterou trávily s konkrétními samci. „Zjistili jsme, že méně atraktivní samičky, tedy samičky s nízkou váhou a horší tělesnou kondicí, dávají přednost samečkům s malou skvrnou,“ říká Griggio. „Raději se spokojí s neatraktivním partnerem, než by riskovaly, že nenajdou žádného.“ Podle vědců má toto chování pro méně přitažlivé samičky své výhody. Neatraktivní samci totiž věnují rodičovským povinnostem více času než jejich krásní, dominantní kolegové.

Idea kolektivizace, česky zespolečenštění, vycházela z myšlenek socialistů 19. století o rovné a sociálně spravedlivé společnosti. Jednalo se o rozsáhlý proces, který rozvrátil celou sociální vrstvu – soukromé rolnictvo tvořící důležitý pilíř tehdejší společnosti. Kolektivizace měla velký dopad i na život ostatních obyvatel venkova, neboť narušila tradiční sociální vazby a kulturní zvyklosti, nehledě na to, že vykořenění lidí z jejich rodiště poznamenalo jejich vztah k půdě a venkovu. 

V rámci tohoto procesu byli soukromí zemědělci nuceni převádět svůj majetek do jednotných zemědělských družstev, měnit časem prověřený způsob hospodaření a také způsob života vlastních rodin. Ti neoblomnější přitom byli různým způsobem ze strany totalitní moci perzekvováni. Celý proces zespolečenštění měl na svědomí tisíce zničených životů a lidských tragédií. Navíc mnohde podnítil i neblahé změny v krajině a celkovém rázu českého a moravského venkova.

Ruský vzor a domácí tradice

Kolektivizace venkova ale nepředstavovala specificky československou záležitost, za vzor posloužil především Sovětský svaz. První společenská hospodářství začala v bolševickém Rusku vznikat již krátce po Říjnové revoluci (1917) a šlo o takzvané komuny, kolchozy a tozy (tovariščestva po obščestvennoj obrabotke zemli). K urychlení celého procesu došlo po V. sjezdu Všesvazové komunistické strany (bolševiků) v roce 1927 a konečným impulsem se stalo stranické usnesení o tři roky později. 

Kolektivizaci v Sovětském svazu provázelo nesmírné utrpení obyvatelstva nezřídka spojené i s jeho fyzickou likvidací. I za tuto cenu se podařilo ve druhé polovině 30. let tento proces „úspěšně“ ukončit.  V souvislosti s násilnou politikou a zabavováním obilí však vypukl v SSSR hladomor, který nejvíce postihl Ukrajinu. Odhady počtu obětí se různí. Černá kniha komunismu udává 6 milionů obětí. Z toho 4 miliony na Ukrajině a po jednom milionu v Kazachstánu a na severu Kavkazu. Některé odhady jsou nižší, ale všechny vypovídají o zločinném a velmi násilném provádění myšlenky společného hospodaření na venkově.

Družstevní ideje se však od druhé poloviny 19. století začaly prosazovat i na českém venkově. Rolníci výpomoc družstev potřebovali a společné podnikání se stalo nezbytnou součástí moderního způsobu hospodaření. U jejich zrodu hrála roli také snaha překonat nebo zmírnit negativní jevy panujícího hospodářského řádu a zlepšit postavení sociálně slabých a středních vrstev společnosti na základě solidarity, spolupráce a vzájemné pomoci.  Základní myšlenku lze shrnout heslem „Co jednomu nemožno, to všem dohromady snadno“ pocházejícím od Františka Cyrila Kampelíka (1805–1872). Ten patřil mezi průkopníky svépomocných úvěrních družstev, po něm nazývaných kampeličky. Všechna měla společné to, že vstup do nich byl dobrovolný a stát do jejich chodu nezasahoval. Není náhodou, že tato tradiční družstva byla po únoru 1948 likvidována.

Komunistická cesta na venkov

Zemědělská politika československých komunistů procházela dynamickým vývojem. Zatímco v meziválečném období na českém a moravském venkově velké úspěchy nezaznamenali, po válce se jim otevřela cesta k úspěchu i proto, že agrární strana přestala existovat. Na voliče zapůsobila proklamovaná vazba se SSSR, který byl vnímán, zcela oprávněně, jako osvoboditel většiny území Československa. Komunistická strana se nepodílela na žádné z prvorepublikových vlád, a nenesla tak přímou odpovědnost za kolaps demokracie. Na rozdíl od ostatních stran dokázali komunisté vytvořit velice hustou organizační strukturu, což šlo ruku v ruce s počtem členů (v březnu 1946 to bylo 1,1 milionu). Rozhodující faktor představovala skutečnost, že se komunistům podařilo prosadit do Košického vládního programu řadu ze svých požadavků a obsadit rozhodující funkce u ministerstev nebo odborů.

Jednou z nejdůležitějších tváří kolektivizace byl komunistický politik slovenského původu Július Ďuriš (1904–1986). Post ministra zemědělství vykonával v letech 1945 až 1951. Jednalo se o velice důležité ministerstvo, a to především proto, že KSČ, pokud chtěla uspět ve volbách, musela získat venkovské obyvatelstvo, což se jim nakonec podařilo. Velmi medializovaná byla Ďurišova vystoupení v předvolební kampani na jaře 1946, kdy podepisoval dekrety o vlastnictví půdy, které osobně předával rolníkům v pohraničí.

Kolchozy nebudou!

Výsledek voleb ukázal, že komunisté byli ve svých snahách úspěšní. V dubnu 1947 na manifestaci rolníků v Hradci Králové vyhlásili další program zemědělské politiky, který lze shrnout do hesla „půda patří těm, kdo na ní pracují“. Ďuriš patřil v rámci KSČ mezi radikály, a i z toho důvodu se hodil k prosazování tvrdé linie na venkově. 

Komunisté v této době ještě naoko kolektivizaci odmítali, sám Gottwald ještě v roce 1948 prohlásil: „Kdo bude strašit s kolchozy, patří k rozvratníkům a záškodníkům. Napříště pamatujte, že každý, kdo k vám přijde s takovým šuškáním do vsi, patří k záškodníkům a rozvratníkům, které jsme právě z našeho veřejného života vyhnali a vy, jejich agenty, kteří k vám přijdou do vsi, žeňte také svinským krokem!“ Ve skutečnosti však velmi rychle přejali sovětský vzor a se zespolečenštěním a likvidací soukromého hospodaření počítali. Jedním z důvodů byl i ten, že mezi tradičními rolníky neměla KSČ nikdy své příznivce, naopak. Ti byli spíše konzervativní přívrženci lidové strany nebo dřívějších agrárníků. Kolektivizace tak představovala příležitost, jak tuto skupinu, těšící se na venkově velké vážnosti, potlačit.

Jednotná zemědělská družstva

Proces samotné kolektivizace u nás se nejčastěji vymezuje lety 1949 až 1960. Mezníky zde tvoří vydání zákona č. 69/1949 Sb., o jednotných zemědělských družstvech (JZD), který vstoupil v platnost 15. března 1949.  Druhý mezník je vznik Československé socialistické republiky v červenci 1960, kterému předcházelo právě dovršení kolektivizace vesnice, jak naznačil novoroční projev prezidenta republiky Antonína Novotného. Nebylo tomu tak ale všude a v některých horských oblastech kolektivizace probíhala o deset i dvacet let později.

Předstupeň vzniku samotného družstva představoval takzvaný přípravný výbor. Ten měl za úkol shromáždit dostatečné množství přihlášek a zajistit předpoklady k fungování družstva. Často však zůstalo jen u toho prvního a družstva vznikala mnohdy více na papíře než skutečně. Nejrychleji vznikala JZD v českém a moravském pohraničí, kde hospodařili osídlenci z řad drobných zemědělců, dělníků nebo řemeslníků, kteří půdu získali v rámci jejího přidělování po odsunutých Němcích. Není náhodou, že v těchto regionech měla politika KSČ největší podporu. Hrálo zde roli mnoho faktorů, ale stěžejní byl sociální původ osídlenců (častý byl dělnický původ) a zcela jistě dobře zvládnutá propaganda KSČ, která přidělení pozemků velmi umně prezentovala jako svoji zásluhu.

Vzhledem k neúspěchu první vlny kolektivizace a neochotě i odporu kladenému zemědělci přistoupili komunisté k jiné taktice. Již neprosazovali rychlé a masové zakládání JZD, ale přechodné budování dvou až tří vzorových družstev v každém okrese, která by měla ostatním zemědělcům ukázat výhody společného hospodaření. První vlna zahrnuje velice krátké období, kdy proti sobě stála v protikladu velká očekávání KSČ a realita československého rolníka, který byl spíše konzervativní a k novým věcem odtažitý. 

Ani to ale nevydrželo dlouho a na počátku roku 1950 rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ o urychleném provedení kolektivizace. S tím šla ruku v ruce celostátní kampaň za přechod JZD na vyšší typy, zesílil také tlak na soukromé zemědělce, aby do družstev vstupovali.

Venkovští nepřátelé

Samotný proces zespolečenšťování se pak pojil s tažením proti části tradičních rolníků, které komunisté považovali za odpůrce režimu. Opět pomohl sovětský vzor. Slovo „kulak“ pochází z ruštiny a existovalo už dávno před začátkem kolektivizace v sovětském Rusku, která se stala vzorem i pro Československo. Do češtiny ho lze přeložit jako pěst a v našem prostředí se začalo užívat až po druhé světové válce. Někdy se přímo zaměňovalo s pojmem vesnický boháč. Šlo o ideologickou nálepku a cejch, který měl dotyčného očernit, a proto je nutné ho uvádět v patřičném uvození.

Tažení proti této skupině obyvatel probíhalo několik let, ale vztah režimu k nim nebyl od počátku otevřeně odmítavý. Rolníci s vyšší výměrou půdy mohli vstupovat do JZD a nebylo výjimečné ani to, že se stávali jejich předsedy. V oficiálních stranických materiálech z roku 1950 se objevují výzvy k tomu, aby tažení proti „kulakům“ probíhala s opatrností, aby nedošlo k panice mezi středními rolníky. 

Vše se mělo změnit na jaře 1951, kdy se postup proti velkým sedlákům vyostřil. Vlastníci pozemků byli znevýhodněni i tím, že se svého majetku nemohli zbavit rozdělením mezi rodinné příslušníky nebo dobrovolným výkupem ve snaze uniknout z kategorie „kulaků“. V prvním případě tomu zamezoval zákon č. 139/1947 Sb. z 23. července 1947, o rozdělení pozůstalosti se zemědělskými podniky a zamezení drobení zemědělské půdy. Nařízením byla stanovena minimální výměra hospodářství. V řepařské oblasti to bylo 5 ha, v obilnářské 8 ha, bramborářské 10 ha a pastvinářské 15 ha.

V pokynech ministerstva zemědělství pro národní výbory z 24. ledna 1951 stojí: „Nabídky vesnických boháčů na dobrovolný výkup půdy podle zák. č. 46/1948 Sb. učiněné z jakýchkoli důvodů nesmějí být nadále v žádném případě přijímány a půda, na níž se hospodaří, nesmí být podle cit. zákona vykupována.“  Naopak docházelo k nucenému vykoupení jejich strojů, což pochopitelně znemožňovalo hospodaření a ve svém důsledku i plnění předepsaných dodávek. Na neplnění dodávek se vázala další omezující nařízení. Další omezení souviselo s přídělovým systémem. Potravinové lístky se nepoužívaly pouze v době války, ale v ČSR to bylo až do roku 1953. Zemědělci, kteří neplnili dodávkové povinnosti, mohli být znevýhodněni tím, že jim nebyly lístky vydány.

Výhody kolektivizace. A co z ní zbylo?

Po téměř celá 50. léta provázelo kolektivizaci mnoho problémů. Až ve druhé polovině 50. let se dá hovořit o zlepšení práce zemědělských provozů. Souvisí to s rozšířením mechanizace zemědělské výroby, příchodem zkušenějších odborných pracovníků, užíváním umělých hnojiv a množstvím dalších faktorů. Bez ohledu na množství negativních jevů položil proces kolektivizace v dalších desetiletích předpoklady k potravinové soběstačnosti země. Ta byla ale vykoupena používáním těžké zemědělské techniky a nadměrnou chemizací. To přinášelo a stále přináší problémy v podobě eroze půdy a jejího vyčerpání. Po pádu režimu se k soukromému hospodaření se vrátilo jen malé množství zemědělců. Až v posledních letech se začínají objevovat ve větší míře soukromníci, kteří jsou k přírodě šetrní a navazují tak na své předky.