Když Galileo Galilei (1564–1642) zkraje roku 1610 namířil vlastnoručně vyrobený teleskop na planetu Jupiter a s úžasem sledoval, jak kolem ní obíhají čtyři do té doby neznámé měsíce, jednalo se o zlomový okamžik pro celou astronomii. Po bok vynálezu dalekohledu, jenž zásadně proměnil nejen to, jak lidé vnímali vesmír, nýbrž i vlastní místo v něm, se zařadil jeho protějšek na opačném konci spektra, o jehož rozvoj se italský učenec také přičinil – mikroskop. 

Nesmělé krůčky 

První předchůdci mikroskopu, sestávající z trubice vyplněné vodou a opatřené z obou stran sklíčky, se údajně objevili už před několika tisíci lety ve starověké Číně. Schopnosti vody či skla zvětšovat předměty si byli vědomi i staří Řekové a Římané. K vytvoření skutečných optických mikroskopů ovšem došlo mnohem později, třebaže autor toho prvního zůstává sporný. 

Za vynálezce mikroskopu bývají označováni nizozemský výrobce čoček Hans Janssen a jeho syn Zacharias, kteří podle dopisu zaslaného nizozemskému lékaři Williamu Boreliovi sestrojili první drobnohled v roce 1590. Ten se sice nedochoval, avšak ve sbírkách muzea v nizozemském Middelburgu se nachází mikroskop, který kolem roku 1595 vyrobil možná sám Janssen a jenž se svému předchůdci zřejmě značně podobá. Skládá se ze tří trubic, přičemž jedna slouží jako pouzdro a zbylé dvě se do ní dají zasunout. Okulár je opatřen dvojvypuklou (bikonvexní) čočkou, objektiv čočkou ploskovypuklou (plankonvexní) a přístroj maximálně dosahuje asi devítinásobného zvětšení. 

Mikroskop se začal šířit Evropou a jedním z těch, koho nový výdobytek techniky zaujal, nebyl nikdo jiný než Galileo Galilei. Nejprve k mikroskopickým účelům předělal svůj dalekohled, ale zřejmě šlo o docela nepraktické řešení, protože vyžadovalo použití mimořádně dlouhého tubusu. S mikroskopií patrně experimentoval i dál, nicméně na rozdíl od astronomických pozorování to pro něj pravděpodobně nebyla tak důležitá činnost, jelikož se o ní ve svých spisech v podstatě nezmiňuje. 

V roce 1624 se Galilei seznámil s mikroskopem, který zkonstruoval nizozemský výrobce čoček žijící v Anglii, Cornelius Drebbel, a zřejmě sám začal podobné přístroje vyrábět. Na podzim téhož roku jeden, označovaný jako occhiolino, zaslal Federicu Cesimu, italskému učenci, aristokratovi a zakladateli jedné z prvních vědeckých společností na světě Accademia dei Lincei v Římě. Ten se ihned pustil s jeho pomocí do pozorování a v roce 1625 publikoval společně s Francescem Stellutim, dalším členem své učené společnosti, krátké pojednání s názvem Apiarium zahrnující detailní nákresy včelího těla. V dopise, který Cesimu později zaslal německý vědec Giovanni Faber, se pak poprvé vyskytlo označení „mikroskop“. 

Od kratochvíle k vědě 

Díky Galileimu, Drebbelovi a dalším průkopníkům zažívala mikroskopie prudký rozmach. Objevily se nejrůznější typy drobnohledů včetně jednočočkových, jež sestávaly z trubice, která měla na jednom konci skleněnou kouli a na druhém obyčejné sklo. Nicméně většina přístrojů zahrnovala dvě čočky, a jednalo se tedy o takzvané složené mikroskopy. Tak či onak byly přístroje stále vnímány spíše jako neotřelé hračky bez většího praktického užitku, vhodné leda tak k pozorování much, blech, kůže, krve a jiných materiálů, co byly zrovna po ruce. Časem se však začaly vynořovat i formálnější záznamy o objektech sledovaných drobnohledem, které naznačovaly, kudy by se zkoumání mikrosvěta mohlo ubírat.

Jedním z nadšených mikroskopiků byl francouzský lékař a přírodozpytec Pierre Borel (1620–1671), jenž v roce 1653 publikoval práci Historiarum et Observationum Medicophysicarum Centuria prima. V té líčil například svá pozorování krvinek (domníval se, že jsou to choroboplodní červi), průduchů na listech rostlin či struktury tkání řady orgánů od srdce a ledvin po varlata nebo plíce. O pár let později německý učenec Athanasius Kircher (1602–1680) popisoval, že v krvi pacientů, kteří zemřeli na mor, pomocí mikroskopu spatřil jakési drobné částice, a přemítal, zda by nemohly být příčinou onemocnění. Ačkoli mor skutečně způsobuje bakterie, jak se ukázalo mnohem později, není pravděpodobné, že by Kircher tyto mikroby svým přístrojem s asi třiatřicetinásobným zvětšením mohl vidět. 

Zrození buňky 

Mikroskop se z hračky pomalu, ale jistě měnil ve vědecký nástroj. V tomto smyslu jej použil například italský lékař a přírodovědec Marcello Malpighi (1628 až 1694), jenž v roce 1661 vydal práci De Pulmonibus Observationes Anatomica. V ní popsal objev vlásečnic v plicích žab, čímž dokázal platnost teorie o existenci malého krevního oběhu (mezi srdcem a plícemi). O několik let později publikoval spis o bourci morušovém, kde vyslovil domněnku, že hmyz k dýchání nepoužívá plíce, nýbrž takzvané vzdušnice. 

Patrně největší reklamu mikroskopu udělal knihou Micrographia z roku 1665 anglický polyhistor Robert Hooke (1635–1703). Dílo překypovalo úžasnými ilustracemi, o něž se postaral sám autor, nejen zdatný přírodozpytec, ale také nadaný kreslíř. Vedle zdánlivě všedních věcí, jako je špička jehly nebo ostří břitvy, Micrographia detailně zachycovala i mnoho do té doby nepředstavitelných výjevů ze světa zvířat. Hooke studoval například stavbu vlasů, peří, hmyzích očí nebo muších křídel. K nejznámějším patří jeho kresba blechy, jež je fascinující i po více než tři sta padesáti letech. A zkrátka nepřišly ani rostliny. Při pozorování korku si Hooke v rostlinném pletivu všiml jakýchsi komůrek, které označil latinským slovem cellula, z nějž byl později odvozen anglický název pro buňku (cell), dnes pokládanou za základní stavební jednotku všeho živého. 

Zvídavý obchodník 

Nejvýznamnějším mikroskopikem druhé poloviny 17. a počátku 18. století se nakonec nestal žádný učenec, nýbrž nizozemský obchodník s látkami Antoni van Leeuwenhoek (1632–1723). Ačkoli místo složeného mikroskopu, na který sázela většina jeho předchůdců i současníků, používal jen „obyčejný“ jednočočkový, dokázal zkonstruovat přístroje daleko výkonnější, než jaké používali jeho konkurenti. Leeuwenhoek nebyl členem žádné vědecké společnosti, neměl přírodovědné vzdělání a s mikroskopickými pozorováními zřejmě jako mnoho jiných začal jednoduše pro zábavu. Výsledky, jichž díky vynikajícím vlastnoručně vybroušeným čočkám dosáhl, ale nezůstaly bez povšimnutí. 

V dubnu 1673 zaslal na popud nizozemského lékaře a anatoma Reiniera de Graafa do londýnské Královské společnosti dopis, ve kterém popisoval detailní pozorování včelího žihadla či vší. Kresby naznačovaly, že jejich autor musí mít k dispozici skutečně mimořádně výkonný mikroskop. V Londýně však zavládla nedůvěra – obchodník s textiliemi, který postrádá náležité vzdělání, a dokonce nevládne latinou, ba ani angličtinou, přece nemůže dosahovat lepších výsledků než Hooke a ostatní uznávaní mikroskopici.

Leeuwenhoek se nenechal odradit. V pozorování mikrosvěta pokračoval, stejně jako v zasílání zpráv o dosažených výsledcích do Královské společnosti i jiných vědeckých institucí. Dopisů nakonec během čtyřiceti let odešlo přes pět set a některé obsahovaly zjištění nedozírného významu, byť stejně jako ten první často vzbuzovaly pochyby. V Anglii se totiž zpočátku nenašel nikdo, kdo by jeho objevy dokázal zopakovat. Nizozemec byl navíc chabý kreslíř, a proto si na ilustrování svých psaní najímal profesionály. Nicméně ti se při práci museli řídit pouze jeho instrukcemi, poněvadž ani jim, stejně jako většině ostatních lidí, nechtěl dovolit, aby se čočkou na dotyčný vzorek podívali sami. Podobně tajnůstkářský byl také ohledně výroby svých supervýkonných drobnohledů, které dosahovaly 270násobného a možná i většího zvětšení.

Tristan da Cunha je součástí skupiny sopečných ostrovů v Atlantickém oceánu. Oficiálně je ostrov součástí britského závislého území Svatá Helena, i když jej od ostrova sv. Heleny dělí více než dva tisíce kilometrů. Jde o jednu z nejizolovanějších pevnin světa – na ostrově neexistuje žádné letiště, jediný přístav se nachází u správního města Edinburgh sedmi moří, který ovšem leží mimo námořní trasy a přístupný je jen 60 dnů v roce. K nejbližšímu pevninskému městu je to sedm dnů plavby.

Terra incognita

Vzhledem k tomu, že na ostrově žije jen okolo 270 lidí, je zde běžným jevem uzavírání sňatků mezi pokrevnými příbuznými. Ostatně na celém ostrově je zaznamenáno pouze osm příjmení. Sňatky mezi pokrevnými příbuznými ale znamenají také zvýšený počet genetických vad a nemocí. Zdejší populaci tvoří především potomci holandských, amerických a italských námořníků a cestovatelů z Britských ostrovů.

Veškerá půda na ostrově je ve společném vlastnictví a všechny farmářské rodiny na ostrově mají vlastní akcie. Dobytek na ostrově je monitorován tak, aby nedocházelo k jeho úbytku a mohla být díky němu uchována pastvina.

Hlavním zdrojem příjmů obyvatel ostrova je rybolov a lov humrů, mořských raků (továrna na jejich zpracování se nachází přímo na ostrově) a prodej poštovních známek a mincí. Většina lidí žijících na ostrově má dvě zaměstnání, přičemž to druhé je zpravidla nějaká činnost vykonávaná v administrativě ostrova.

Dokonalá přírodní rezervace

Více než polovina ostrova je dnes chráněnou přírodní rezervací a ochrana pevninského přírodního bohatství se v roce 2020 rozšířila i na okolní moře. Úřady vyhlásily přírodní rezervací i 90 % okolních vod. Zakázán je tak například rybolov pomocí hlubinných vlečných sítí a další průmyslové způsoby rybolovu. Plocha nové přírodní rezervace je třikrát větší než pevninská část Velké Británie a Tristan da Cunha je tak pátou největší mořskou přírodní rezervací na světě a se svými 700 000 kilometry čtverečními i vůbec největší rezervací v rámci Atlantiku.

Ostrov se může pochlubit jednou z nejbohatších biodiverzit na světě. Jeho vody jsou domovem žraloka sedmižábrého širokonosého nebo třeba rypouše sloního. Ostrovní pevninu pak obývají tučňáci skalní nebo albatros pestrozobý.

Planckova hvězda reprezentuje hypotetický koncept teoretické fyziky, zejména v kontextu kvantové gravitace, přičemž mezi odborníky není všeobecně přijímaný. Problém tkví v tom, že jsou černé díry popsány jako oblasti vesmíru s tak silnou gravitací, že z ní nemůže uniknout ani světlo. Rozhraní pak tvoří tzv. horizont událostí. Pokud však zohledníme zásady kvantové mechaniky a pokusíme se je sladit s obecnou teorií relativity blízko horizontu událostí, objeví se různé paradoxy a otázky.

Patří k nim i tzv. paradox ohnivé stěny: Podle něj by mohla být oblast blízko horizontu událostí neuvěřitelně energetická a horká, což by mohlo vést k zničení všeho, co do černé díry padá. A to nesouhlasí s předchozími očekáváními. V klasické obecné teorii relativity jsou Planc­kovy hvězdy navrženy jako možné řešení paradoxu ohnivé stěny. Podle dané představy by objekt s velkou hmotností nevytvořil uvnitř černé díry tradiční singularitu, ale dosáhl by stavu, kdy se efekty kvantové gravitace stávají významnými. 

Zmíněný stav, nazývaný Planc­kova hvězda, charakterizuje extrémně vysoká hustota energie. Kvantová teorie říká, že kolaps nemůže pokračovat dál, protože by se narušila Heisenbergova relace neurčitosti. Dokonce by mohla teoreticky vzniknout repulzní síla, která by hvězdu vrátila až do normálního prostoru. Daný proces by ovšem trval mnohem déle, než existuje vesmír, takže jsme žádné viditelné Planckovy hvězdy jistě nepozorovali.

Americký archeolog Paolo Visona z Kentucké univerzity si nedávno připsal zajímavý objev v lese zvaném Dossone della Melia, který se nachází na jihu Kalábrie. Výzkumný tým zde zkoumal zhruba 2,7 kilometru dlouhý mechem porostlý kamenný val. Badatelé tuto stavbu identifikovali jako součást opevnění, které zde nechal vybudovat vojevůdce Marcus Licinius Crassus, když čelil útokům povstalců vedených otrokem a gladiátorem Spartakem. Nalezený val byl podle vědců původně doplněný o hluboký příkop a jde podle nich o charakteristické polní opevnění římského vojska. 

Past v Kalábrii

Římané se v roce 71 před naším letopočtem pokusili uzavřít Spartakovy oddíly v Kalábrii do pasti. Visona s kolegy věří, že na místě, které nalezli, Spartakovi bojovníci zaútočili a střetli se zde s Římany. Dokládá to množství nalezených zničených železných zbraní a dalších artefaktů souvisejících s bitvou. 

Spartakus a jeho spolubojovníci tehdy sice zvítězili a podařilo se jim v sérii dramatických vojenských střetů z obklíčení v Kalábrii prorazit. Z historie ale víme, že v té době se již Spartakovo povstání chýlilo ke konci. Od gladiátorova vojska se brzy poté oddělily oddíly pod velením Gannika a Casta, které byly záhy poraženy Římany. Hlavní Spartakovo vojsko bylo poraženo ještě téhož roku v rozhodující a krvavé bitvě na řece Silarus v Apulii. Samotný Spartakus a mnoho jeho následovníků v ní nalezli smrt. 6 000 zajatých bojovníků bylo ukřižováno podél silnice Via Appia z města Capua do Říma, vzdáleného přibližně 200 km. Tělo slavného vzbouřence se ale nikdy nalézt nepodařilo.

K objevu opevnění došlo díky tipu od místních ochránců přírody, kteří zmíněný val znali a upozornili na něj archeology. Vědci poté lokalitu prozkoumali pomocí georadaru, LIDARu a magnetometrie. Jde o významný příspěvek k poznání dramatické historie Spartakova povstání, které mimo jiné předznamenalo i konec Římské republiky.

Erupce Vesuvu, která v roce 79 pokryla lávou a popelem Pompeje a několik dalších měst, bezpochyby patří k nejdramatičtějším přírodním katastrofám starověku. S odstupem dvou tisíc let však můžeme na tragédii nahlížet i jinou optikou: Díky nánosům sopečných vyvřelin se totiž uchovalo množství artefaktů, jež nám dnes podávají svědectví o dobách dávno minulých. Kromě takřka neporušených lidských ostatků, budov, nápisů, či dokonce pokrmů našli archeologové třeba i celé knihovny.

Vila papyrů

Jednu takovou se již v polovině 18. století povedlo objevit v Herculaneu: Osmnáct set papyrových svitků se nacházelo v jednom z nejluxusnějších domů impéria, který pravděpodobně vlastnil Lucius Calpurnius Piso Caesoninus, tchán Julia Caesara. Tzv. Vila papyrů se jako jediná známá antická knihovna dochovala v celém rozsahu, a to právě díky zmíněnému sopečnému výbuchu. V jeho důsledku však svitky zuhelnatěly, takže se je dlouho nedařilo rozluštit. Vzhledem k mimořádné křehkosti materiálu je totiž nelze jednoduše rozvinout a dostat se k textu na vnitřní straně.

Na způsob, jak toho docílit bez poškození fragmentů, přišli badatelé teprve v roce 2015. Tehdy dokázali naskenovat dosud neporušený svitek a zjistit, jakým způsobem se skrz něj rentgenové záření šíří. Jelikož se použitý inkoust do papyru nevsákl, ale zůstal na něm „nalepený“, zvládla skenovací technologie vyhledat výškové rozdíly: Text vyčníval 0,1 milimetru nad okolní materiál. Následně se vědci mohli pustit do luštění obsahu – a od té doby přicházejí s novými zjištěními.

Filozof v horečkách

Letos v únoru pak badatelé oznámili, že pomocí speciálního počítačového softwaru úspěšně rozklíčovali a přeložili soubor dvou tisíc znaků. A ukázalo se, že ukrývaly cennou informaci: Pokud je text přeložen správně, píše se v něm mimo jiné o místě posledního odpočinku filozofa Platona. Jeden z největších myslitelů antiky, ne-li světových dějin, je podle svitku pohřben v zahradě poblíž svatyně Múz v athénské Platonské akademii – tedy v instituci, kterou přibližně v roce 387 př. n. l. sám založil.

Text podrobně líčí rovněž poslední noc proslulého Řeka, jenž krátce před rokem 340 př. n. l. podlehl nemoci provázené horečkou. Podle svitku se ho jistý hudebník pokoušel rozptýlit hrou na flétnu, ale Platon kritizoval jeho „mizivý smysl pro rytmus“. V textu se našla i podrobnější informace o filozofově životě, podle níž byl v roce 404 či 399 př. n. l. prodán do otroctví. Historikové se přitom dosud domnívali, že se tak stalo o patnáct let později. 

Příběh revolveru Nagant se začal psát v roce 1859, kdy bratři Leon a Emil Nagantové založili podnik na výrobu a opravy průmyslových zařízení. Práce jim stále přibývala a oni se začali čím dál více specializovat na opravy revolverů, pušek a zbraní různých výrobců. Pouze opravy ale nemohly mladé konstruktéry uspokojovat stále, a tak se začali zabývat také vývojem vlastních pušek. 

Navzdory tomu, že výrobky bratří Nagantů byly levné a na výrobu jednoduché, nic nového na trh nepřinesly. Jejich dílny však zaujaly velkou rybu zbrojního průmyslu – Samuela Remingtona, jenž po návštěvě Ruska s bratry uzavřel smlouvu na výrobu svých zbraní v Evropě. Nagantové pak se svolením amerického konstruktéra zmodernizovali závěr jeho pušky, již následně přijala do své výzbroje lucemburská armáda.

Stále levnější 

Jednalo se o malé vítězství, dvojice však u dlouhých zbraní nevydržela. V dalších letech vyvinula primitivní dvouhlavňovou pistoli pro belgické četnictvo. Ta byla nehorázně levná a jednoduchá, že je až s podivem, že se udržela ve službě až do přelomu století, kde ji nahradily pistole Browning Model 1899. Dále přijali zakázky na revolver pro belgickou armádu, ale jejich zbraň od počátku zaostávala za konkurencí. Bratři Nagantové však dokázali nabídnout takovou cenu, že v Bruselu dlouho nepřemýšleli. Zajímavé je, že navíc museli svou zbraň degradovat, protože podle mínění vysokých důstojníků byl kvalitní revolver s dvojčinným mechanismem příliš dobrý, než aby jím mohl být vyzbrojen každý. Finální výrobek tak dostal jednočinný mechanismus, čímž konečná cena ještě klesla. 

Následovaly roky zakázek, kdy armády jednotlivých zemí zaváděly novější a novější modely, výrobky Nagantů tak putovaly například do Norska, Srbska, Argentiny či Brazílie. V tu dobu se však starší z bratrů Emil začal potýkat se špatným zrakem a podlomeným zdravím. Vzdal se vedení firmy ve prospěch svého bratra, ale než slepota naplno postoupila, začal pracovat na svém posledním revolveru. 

Jednu z hlavních nevýhod tohoto typu zbraně představoval únik prachových plynů mezi hlavní a bubnem v okamžiku výstřelu. Mnoho konstruktérů se snažilo tento jev minimalizovat a Emil Nagant si v roce 1892 nechal patentovat několik inovací. Šlo například o mechanismus přitlačující válec k hlavni nebo nábojnice s hluboko uloženou střelou. 

Cesta do Ruska

Revolver, do nějž Nagant zakomponoval některé tyto mechanismy, pak bratři představili na soutěži pro novou krátkou zbraň pro ruskou carskou armádu. Konstruktéři projevili veškeré úsilí, aby jejich výtvor nahradil masivní Smith & Wesson model 3, který vojáci používali skoro čtvrtstoletí, a nakonec slavili úspěch. Ruská armáda následně zavedla do výzbroje tříčárkový (označení pro ráži – jedna čárka znamená 0,1 palce, tři čárky tedy 7,62 mm) revolver vzor 1895 systém Nagant. Zajímavostí je, že vojáci například požadovali, aby zbraň zastavila koně na 50 kroků. O tom, kolik zvířat ale zahynulo během testování, historie mlčí. 

První kusy se do Ruska dostaly z Lutychu z již přejmenované zbrojovky Fabrique d’Armes Leon Nagant, než v roce 1892 získal výhradní licenci Tulský zbrojní závod. Leon zatím přeorientoval svou firmu na vývoj automobilů, v této oblasti ale velkých úspěchů nedosáhl a v meziválečném období jeho podnikání skončilo.

Žralok malohlavý (Somniosus microcephalus), někdy označovaný i jako žralok grónský, žije v severních mořích, především kolem Grónska a Islandu. Jde o obratlovce s nejdelší známou délkou života. Tato v dospělosti více než šest metrů dlouhá a až tunu vážící paryba se dožívá okolo 270 let, přičemž předpokládaná maximální délka jejich života může být až dvojnásobná.

Právě dlouhověkosti žraloka malohlavého se věnuje doktorand Manchesterské univerzity Ewan Camplisson. Podle dřívějších studií dlouhověkost žraloků malohlavých souvisí s chladným prostředím a úsporným životním stylem, v němž se tito tvorové pohybují. Teď se ale ukazuje, že faktory ovlivňující jejich vysoký věk jsou mnohem složitější.

Tajemství dlouhověkosti

Camplisson a jeho tým změřili metabolickou aktivitu vybraných enzymů, které získali ze tkání žraloků různého věku a z různých míst. U naprosté většiny obratlovců se aktivita enzymů během života mění a obvykle během stárnutí klesá. Camplisson s kolegy ale zjistil, že metabolismus žraloka malohlavého s věkem nezpomaluje. Podle nich by to mohlo hrát klíčovou roli v jeho dlouhověkosti. Potvrzuje to hypotézu, že tito žraloci nestárnou jako běžní obratlovci.

Výsledky výzkumu, které badatelé prezentovali na výroční konferenci Společnosti pro experimentální biologii začátkem července v Praze, rovněž ukazují, že enzymy žraloka malohlavého jsou aktivnější při vyšších teplotách. Zdá se tedy, že tento žralok není speciálně přizpůsobený polárnímu prostředí.

Studiu žraloků malohlavých se Ewan Camplisson hodlá věnovat i nadále. Ve světě s rychle se měnícím klimatem jsou podle něj tito dlouhověcí tvorové obzvláště zranitelní. Samice žraloků malohlavých pohlavně dospívají až ve zhruba 150 letech a měnící se prostředí pro ně znamená i méně prostoru k přizpůsobení. Výzkum by ale mohl přinést i užitečné poznatky pro medicínu, zejména pokud jde o kardiovaskulární zdraví.

Bylo parné nedělní odpoledne. Napětí bylo doslova hmatatelné. Vlámští rytíři, kteří tvořili předvoj spojenecké armády, se nemohli dočkat okamžiku, kdy se konečně utkají s voji francouzského krále. Pokud by rozvaha přemohla dychtivost, mohla bitva u Bouvines dopadnout úplně jinak. Anebo nemusela. Faktem je, že zatímco již zuřila, přicházely na bojiště stále ještě oddíly spojenců. Kdo byli spojenci a o co se u Bouvines hrálo? Nešlo o nic menšího než o celistvost a trůn Francie a budoucnost Anglie na kontinentu. 

V sázce bylo mnoho pro obě strany. Francouzský král Filip II. August usiloval o vytlačení Angličanů ze země a vytvoření silného, konsolidovaného a prosperujícího státu, čemuž se Angličané a jejich spojenci pochopitelně bránili. Anglický král Jan I., později zvaný Bezzemek, se snažil udržet své anjouovské dědictví na kontinentě, seč mu síly stačily, a nebyl na to sám. Podporu nalezl u svého synovce, římského císaře Oty IV. Brunšvického i mnoha dalších významných velmožů z Francie, Flander či Henegavska. 

Králem za každou cenu

Přiblížil se večer 25. března 1199. Pod hradbami hradu Châlus se procházel anglický král Richard I., aby obhlédl práci na podkopech vzpurné pevnosti, která patřila revoltujícímu vikomtovi Aimarovi V. z Limoges, Richardovu francouzskému leníkovi. Náhle z hradeb přiletěl šíp a krále zasáhl do ramene. O dvanáct dní později Richard zemřel na otravu krve. Jeho náhlá smrt, jakkoliv byla pro Anglii nemilá, vlila život do žil Richardovu bratrovi Janovi. Konečně se také nejmladší syn Jindřicha II. mohl stát králem. Už za Richardova života se sice pokusil uchvátit korunu, ale bezúspěšně. Tehdy se kvůli tomu spojil dokonce s francouzským panovníkem Filipem II. 

Nová příležitost, která přišla s Richardovou smrtí, nebyla ale zdaleka jednoznačná. Adeptů na anglický trůn bylo totiž několik. Již roku 1190 ustanovil Richard dědicem bretaňského vévodu Arthura I., syna svého mladšího bratra Geoffreyho. Když král zemřel, chopil se Jan iniciativy a roku 1200 rychle uzavřel s Filipem II. v Le Goulet mír i za cenu tvrdých podmínek. Filipovi odstoupil velké území v Berry, zavázal se zaplatit obrovskou sumu ve stříbře a jako pán všech Anglií ovládaných území ve Francii (Normandie, Maine, Anjou a Touraine) navíc uznal Filipovu lenní svrchovanost. Francouzský král dostal, co chtěl, a na oplátku uznal Jana za právoplatného krále Anglie na úkor mladého vévody. Když Arthur zjistil pravý stav věci a vytáhl proti Janovi, přiklonil se francouzský panovník tentokrát na jeho stranu. Roku 1202 však Jan Arthura zajal a uvěznil. Následujícího roku se postaral o to, aby Arthur navždy zmizel. 

Odložená invaze

Odstranění mladého bretaňského vévody vedlo v Normandii k povstání proti Janovi, čehož využil Filip II. a proti anglickému králi vytáhl. Na konci roku 1204 byla pod přímou kontrolou francouzského panovníka velká část Normandie a většina anglického území ve Francii, zatímco Jan musel prchnout na ostrovy. Další pokusy o znovuzískání ztracených území skončily fiaskem. Ve snaze získat francouzská území zpět zatěžoval Jan Anglii novými daněmi a ty stávající rozšiřoval. To vedlo k oslabení jeho domácí pozice. Velké částky platil Jan také za spojenectví s nepřáteli Francie na její východní hranici, samozřejmě ve snaze odvést Filipovu pozornost a získat prostor pro další invazi. 

K té mělo dojít roku 1212, kdy anglickému králi konečně svitla naděje. Podařilo se mu uzavřít spojenectví s římským císařem Otou IV. Brunšvickým, flanderským vévodou Ferdinandem a hrabětem Renaudem I. z Boulogne. Invaze ale byla odložena kvůli nespokojenosti anglických baronů s nasazením v Poitou. Roku 1213 francouzský král reagoval na spojenectví vpádem do Flander, což Jana opět přimělo odložit vlastní invazi a čelit aktuálnímu problému. Vyslal anglické loďstvo, aby napadlo francouzskou flotilu v přístavu Damme. Akce byla úspěšná a zabránila francouzskému vpádu do Anglie. Jan doufal, že jeho plán na invazi tím dostal zelenou, avšak nespokojenost baronů podnik opět zhatila. 

Den D 

Anglický král se konečně dočkal na jaře roku 1214. Vzhledem k uzavřeným spojenectvím očekával úspěch a brzké znovupřipojení Normandie, z níž plynuly anglické koruně nemalé příjmy. Janovým plánem bylo rozdělit francouzské síly. Anglické oddíly na jihu měly odlákat francouzské vojsko od Paříže, zatímco hlavní armáda pod velením císaře Oty IV. měla ze severu zaútočit právě na metropoli na Seině. Neobešlo se to samozřejmě bez obtíží. 

Řada anglických baronů se odmítla tažení zúčastnit, a tak Jan musel doplnit stavy námezdními bojovníky. Samotné tažení se nicméně z počátku vyvíjelo dobře. Kontingent vedený králem Janem se vylodil na jihu v La Rochelle a postupoval podél řeky Loiry. Velmi rychle se zmocnil vévodství Anjou a oblehl strategickou pevnost Roche-aux-Moines, kde se snažil přimět slabší francouzské vojsko pod vedením prince Ludvíka k bitvě. 

To se mu však nepovedlo, navíc se k Janovi odmítli připojit jeho někdejší vazalové z Anjou, a tak se rozhodl 3. července 1214 ustoupit do La Rochelle. Vydat se na Paříž s nepřítelem v zádech si netroufal. Situace na severu byla složitější. Z Flander postupoval vévoda Ferdinand, od východu táhl císař Ota IV. Koordinovat pohyb tří nezávislých armád bylo velmi složité a brzy se mělo ukázat, že také životně důležité. Janův ústup do La Rochelle znemožnil včasné spojení se severní armádou. Francouzský král tak mohl převzít iniciativu a vytáhnout na sever, aby se utkal s hlavním vojskem spojenců. Červenec se přehoupl do druhé poloviny, když se k sobě obě vojska nebezpečně přiblížila. 

Měření sil 

Srážka, k níž došlo u Bouvines 27. července 1214, byla již současníky zcela oprávněně považována za výjimečnou a velkolepou. Střetla se tu vojska Anglie, Francie, Flander a mnoha říšských knížectví. Bitvy se zúčastnil také papež alespoň tím, že morálně a finančně podpořil krále Filipa II. Augusta. Vojsko spojenců tvořily oddíly císaře Oty IV., vévody Jindřicha I. Brabantského, hraběte Viléma I. Holandského, vévody Theobalda I. Lotrinského, Jindřicha III. Limburského, flanderského a henegavského hraběte Ferdinanda, mocného francouzského hraběte Renauda z Boulogne a také Williama de Longespée, 3. hraběte ze Salisbury, kterého vyslal král Jan v čele severního anglického kontingentu. Přibližná síla spojenecké armády se odhaduje na 9 000 mužů, z toho zhruba 1 500 rytířů a 7 500 vojáků pěchoty. 

Vojsko Filipa II. se skládalo výhradně z francouzských rytířů a hotovosti, kterou byla schopna vyslat na královu výzvu jednotlivá vévodství, hrabství a města. Velením byli pověřeni Robert II., hrabě z Dreux, a jeho bratr Filip z Dreux, biskup z Beauvais, dále pak vévoda Odo III. Burgundský a hrabě Vilém II. z Ponthieu. Vojenskou podporu poskytl také biskup z Lutychu, odpůrce císaře Oty IV. Síla francouzského vojska čítala cca 1 200 rytířů, zhruba 300 lehkých jezdců a 5 000 až 6 000 pěšáků. Francouzi tedy byli v menší početní nevýhodě. 

Zkušenost vs. odhodlání

Den před bitvou válečná rada francouzského krále rozhodla pochodovat z Tournai dál na sever, vyhledat nepřítele a přimět ho k bitvě v okamžiku, kdy to bude možné. Král Filip si tedy hodlal vybrat dobu i místo střetu, což svědčí o jeho vojenských zkušenostech. V onen osudový den neměli spojenci ani ponětí, že Francouzi jsou vzdáleni pouhých 12 km od jejich ležení v Mortagne. Když zprávu o blízkosti francouzské armády spojenecké velení obdrželo, muži se s nadšením vyhoupli do sedel v pevné víře, že cesta k vítěznému střetu je volná. Odhodláni s Filipem II. změřit síly, dali se až příliš rychle do pronásledování. Horliví byli především vlámští a henegavští jezdci, kteří se k postupujícím Francouzům velmi rychle přibližovali. 

Nyní přišla správná chvíle. Král Filip II. August, „věda, že jej nepřátelé krutě pronásledují jako rozzuření psi, a také maje na mysli, že nemůže ustoupit, aniž by příliš tratil na cti, vložil naděje do rukou Páně a připravil svoji armádu do bojových sledů tak, jak je obvyklé pro ty, kteří se chystají bojovat,“ uvádí jeden z nejstarších popisů bitvy Relatio Marchianensis de Pugna Bovinis. 

Ano, šlo o čest, ale hlavně o to, že král Filip velmi pravděpodobně přiměl hrát nepřítele podle vlastních pravidel. Zastavil se totiž v místě, které mu poskytovalo strategickou výhodu. Již dříve Filip přikázal svému zadnímu voji, aby pronásledovatele zdržoval, a pokud by se příliš přiblížili, rozkázal vyvolávat menší šarvátky. Sám s většinou vojska mezitím překročil most přes řeku Marque u Bouvines, nedaleko města Lille. Právě zde se mu nabízel vhodný terén pro svedení bitvy. 

Schyluje se k boji

Na východním konci bouvinského mostu byla půda jako stvořená pro plné rozvinutí síly francouzského vojska. Rozhlehlá rovina od západu ohraničená řekou a z ostatních stran obklopená bažinami umožňovala útok pouze z jednoho směru – od mostu. A na to se Filip II. dobře připravil. Svou armádu rozdělil do obvyklých tří částí. Střed držel on sám s rytířskou jízdou, před níž byla rozestavěna pěchota. Pravé křídlo tvořila rovněž těžká jízda, podporovaná lehkou jízdou seržantů a pěchotou z Burgundska a Champagne pod velením vévody burgundského. Levé křídlo bylo složeno rovněž z rytířské jízdy a v prvním sledu z pěchoty, což bylo postavení vhodnější při útoku. Této divizi velela hrabata z Dreux a Ponthieu. Takto rozestavení Francouzi vyčkávali příchodu spojenecké německo-anglo-vlámsko-francouzské armády. 

I zde byl dodržen pořádek tří divizí. Střed formace si ponechal císař Oto IV. s německými barony, levému křídlu vlámské a henegavské jízdy velel flanderský vévoda Ferdinand, pravé křídlo měl držet boulogneský hrabě Renaud z Dammartinu a v čele anglických oddílů stál William de Longespée. V řadách spojenců ovšem nebyl takový pořádek jako u jejich soupeře, neboť v době, kdy bitva začala, nebyly na bojišti ani zdaleka všechny spojenecké jednotky, které přicházely postupně v průběhu celé bitvy. 

Bylo to způsobeno především zbrklým pronásledováním postupujících Francouzů, do kterého se pustili Vlámové. Tím se spojenecké vojsko roztáhlo do téměř desetikilometrové kolony. Když Vlámové dorazili k Bouvines a zjistili, že se Francouzi zastavili, jejich odhodlání bít se ještě vzrostlo. Místo toho, aby počkali, až dorazí zbytek vojska, vpochodovali na bojiště, čímž se připravili o výhodu přesily. Než začala bitva, stačila bojovou formaci zaujmout ještě druhá divize císaře Oty IV. 

O osud Francie 

Bitva začala tak, jak se na velké středověké klání sluší, tedy útokem jízdy. Pravé francouzské křídlo a spojenečtí Vlámové se srazili uprostřed bojiště, avšak zkušení francouzští rytíři měli navrch. „První francouzský sled zaútočil na Vlámy silou, která prolomila jejich řady, doslova je rozřízla a pronikla jejich armádou s veškerou energií a vytrvalostí jízdy,“ vypráví neznámý autor díla Relatio Marchianensis de Pugna Bovinis. Vlámové se brzy dali na ústup a vévoda Ferdinand padl do zajetí. 

Skutečná a vyrovnaná řež se ovšem rozpoutala mezi středovými divizemi, kde změřili své síly vůdci armád, král Filip a císař Ota. Síla útoku spojeneckého středu byla natolik intenzivní, že přinutila Francouze couvnout a Filipa vyhodila ze sedla. Linie ale nepovolila a nápor udržela. „Zatímco Francouzi bojovali proti Otovi a Němcům, němečtí pěšáci, kteří se dostali dopředu, pronikli ke králi a pomocí kopí a železných háků jej stáhli na zem. Kdyby nebylo vynikajících předností zvláštního brnění, ve kterém bylo jeho tělo ukryto a které jej uchránilo, byli by ho na místě zabili,“ líčí dramatickou událost bitvy francouzský kronikář Vilém Bretaňský. Útok vedený císařem však postupně ztratil na síle a francouzská pěchota za podpory rytířské jízdy získala převahu a postoupila kupředu. Nyní se v ohrožení ocitl Ota IV., jehož kůň byl zraněn. Zvíře se ale naštěstí splašilo a císaře z boje odvezlo. Otovy korouhve se zmocnili Francouzi. 

V průběhu boje v centru bitevní vřavy došlo také na střet levého francouzského křídla s pravým křídlem spojenců, které se v poli zformovalo jako poslední. Tvořili jej Angličané a vzbouření Francouzi. Zaútočila nejprve jízda, průběžně podporovaná ještě stále přicházející pěchotou. Boj byl vyrovnaný a přítomní rytíři konali pravé divy odvahy. „Hrabě Renaud z Boulogne, který se účastnil potyčky, stále bojoval s takovou silou, že jej nikdo nemohl zdolat ani přemoci. Používal nový způsob boje: vytvořil dvojitou řadu dobře vyzbrojených pěších vojáků, pevně sražených dohromady do kruhu. Dovnitř tohoto kruhu vedl pouze jeden vstup, kterým vcházel dovnitř, kdokoliv chtěl popadnout dech, nebo když byl pod příliš silným tlakem svých nepřátel. Tak to učinil několikrát,“ vypráví dále Vilém Bretaňský. 

Drtivý dopad

Přes statečný boj spojenců bylo o výsledku bitvy rozhodnuto. Levému francouzskému křídlu postupně přišly na pomoc zbývající dvě divize, které již nepřítele zlomily. Takové síle nebylo možné vzdorovat, natož zvítězit. Anglický velitel William de Longespée byl stržen z koně a zajat, jeho muži ztratili naději a prchli. Pouze zmíněný hrabě Renaud bojoval, dokud pod ním nepadl kůň. Pak se do zajetí dostal i on a z vězení už nevyšel. Zajat byl rovněž flanderský vévoda Ferdinand, hrabě Vilém Holandský, dalších 26 šlechticů a 139 rytířů. Ztráty na životech rytířů přesto nebyly velké, zejména díky kvalitě používané zbroje. Vavříny vítězství onoho dne náležely jednoznačně francouzskému králi Filipovi II. Augustovi. Nikdo však netušil, jak fatální bude mít bitva dopad na další vývoj dějin. 

Prohra spojenců u Bouvines v prvé řadě upevnila pozici Francie a dala vzniknout skutečné středověké velmoci. Bitva se pro Francouze stala symbolem odvahy, velikosti a nezdolnosti. Znamenala rovněž konec anglického panství Plantagenetů ve Francii, která se nově rozrostla o kdysi anglickou Normandii, Bretaň, Anjou, Maine a Touraine, zároveň ovšem tento epický střet vytvořil podmínky pro vypuknutí konfliktu mnohem ničivějšího, totiž stoleté války. Tvrdé podmínky příměří, jakož i celkový výsledek bitvy v kombinaci s předchozími událostmi vedly k oslabení pozice anglického krále a vydání Velké listiny svobod, jež ovlivnila další vývoj Anglie. Dobře to nedopadlo ani pro císaře Otu IV. Brunšvického, jenž byl krátce poté sesazen z římského trůnu a nahrazen Fridrichem II. Štaufským.