Po tři generace chovali Swidbert Ott a Stephen Rogers z univerzity v Cambridgi v izolaci saranči všežravou (Schistocerca gregaria) a následně porovnali velikost a strukturu jejího mozku se sarančaty žijícími v hejnech. K překvapení všech se ukázalo, že ačkoli jsou samotářská sarančata větší, jejich mozek je o 30 procent menší. Byly v něm však lépe vyvinuty oblasti vyhodnocující zrakové a pachové vjemy.

U sarančí žijících v hejnech byly naproti tomu o mnoho větší ty části mozku, které zodpovídají za proces učení a zpracovávání komplexních informací. Tato sarančata totiž musí čelit změnám, které přináší život v neustálém pohybu napříč kontinenty uprostřed davu představujícího dravou konkurenci. Vyhrává ten, kdo se dostane jako první k potravě a kdo si dokáže zajistit, aby ho ostatní nesežrali. V takovém prostředí je větší mozek nutnou podmínkou.

Sarančata jsou podle Otta ideálním modelem pro studium vztahu mezi životním stylem, chováním a strukturou mozku. V době sucha, kdy panují drsné podmínky, se protloukají jako samotáři a jiným jedincům svého druhu se zdaleka vyhýbají. Když přijde období dešťů a vegetace se rozbují, začnou se shlukovat do obrovských skupin, putujících od místa k místu a neúprosně spásají každý ostrůvek zeleně. V tomto období se také páří a rychle rozmnožují.

Swidbert Ott se domnívá, že život ve velkých skupinách hledajících rozmanité a nepředvídatelné zdroje potravy, je klíčovým faktorem vedoucím k vývoji velkého mozku i u obratlovců.

V severozápadní části Peru se poblíž pacifického pobřeží nalézá údolí Zaña, které je důvěrně známé archeologům. Nacházejí se zde památky pradávných civilizací, jedny z nejstarších svého druhu v Americe. Jde například o nejstarší známé uměle vytvořené kanály Ameriky, které vznikly v prekeramickém období, zhruba před 4 500 až 6 700 lety.

Do stejného období spadá i původ ceremoniálního chrámu, který byl nedávno objeven v údolí Zaña. Archeologové odhadují, že stáří tohoto chrámu je 4 000 až 5 000 let. Vykopávky zde byly zahájeny 3. června a doposud se podařilo odkrýt zdi víceposchoďového chrámu.

Prastaré rituály

Mezi zdmi byly objeveny i kostry tří lidí. Podle všeho ale nešlo o běžné pohřby. Kostry byly uloženy s obětními dary, obalenými látkou. Z toho je možné usuzovat, že šlo o místo, kde probíhaly obětní rituály. Podle archeologů by mohlo jít o náboženský komplex, jehož výstavba by mohla spadat do stejného období, jako stavba slavných pyramid v Gíze (2580 až 2510 př. n. l.) nebo stavba slavného monumentu Stonehenge (3000 až 2400 př. n. l.).

Stěny chrámu jsou zdobeny složitými vlysy, které znázorňují lidská těla s ptačí hlavou, kočičími rysy a plazími spáry. Horní části zdí chrámu byly pokryty jemnou, rovněž zdobenou omítkou. Odkrytá část chrámu podle archeologů představuje centrální schodiště, z něhož bylo možné vystoupat na místo, kde se zřejmě odehrávaly náboženské rituály.

Badatelé rovněž odkryli další monument, tentokrát podstatně mladší. Pochází z let 600 až 700 našeho letopočtu, tedy z období, kdy v této oblasti dominovala civilizace Močiků, mimo jiné známá lidskými oběťmi. V oblasti archeologové nalezli i pohřbené dítě ve věku 5 nebo 6 let, které pochází z ještě mladšího období.

Stejně jako ostatní savci, i králové zvířat obvykle zívají, když relaxují nebo se nudí, a potřebují tedy zvýšit průtok okysličené krve mozkem. Ovšem detailní sledování dvou smeček čítajících celkem 19 zvířat prokázalo, že důvod k tomuto reflexivnímu chování může spočívat i v posilování sociální soudržnosti. 

„Lvi z jedné smečky navzájem kopírují své chování,“ popisuje etoložka Elisabetta Palagiová z univerzity v italské Pise, která pětiměsíční pozorování v Jihoafrické republice vedla. „Když vedle sebe ležela dvě zvířata a jedno z nich začalo zívat, druhé ho téměř vždy napodobilo. Pravděpodobnost, že to udělá, byla 139krát vyšší, než když bylo o samotě,“ přibližuje. 

Zívání je věda

Již dřív sledovali vědci nakažlivé zívání také u dalších sociálně žijících tvorů – například u šimpanzů, vlků, ovcí či slonů. Psi dokonce mnohdy zívají synchronně nejen s jinými příslušníky svého druhu, ale rovněž v reakci na totéž chování svého pána. Jiní živočichové pro změnu využívají zívání jako formu komunikace. Například u paviánů jde často o varovný signál a protivníka má zastrašit odhalení děsivého chřtánu. K podobnému účelu slouží zívání dokonce i rybám, třeba bojovnici pestré. Oblíbený akvarijní druh se vyznačuje mimořádnou agresivitou, přičemž útočí i na vlastní obraz v zrcadle. Po spatření potenciálního protivníka pak mnohdy oznamuje blížící se útok právě doširoka rozevřenými čelistmi.

Naopak u tučňáků se zívání uplatňuje jako forma namlouvacích rituálů a u hadů se jej pro změnu podařilo pozorovat bezprostředně po spolknutí kořisti. Plaz si tím pomáhá k roztažení dýchací trubice a optimalizuje uspořádání čelistních kostí. 

Jestli nás objevování exoplanet v okolním vesmíru něco naučilo, tak to, že se velmi často liší od planet, jaké známe ze Sluneční soustavy. A jak ukazuje případ exoplanety LHS 1140 b, platí to i o exoplanetách, které se nacházejí v tzv. obyvatelných zónách.

Když byla exoplaneta LHS 1140 b, jejíž mateřskou hvězdou je červený trpaslík LHS 1140, v roce 2017 objevena, odborníci ji považovali za zástupce skupiny minineptunů – relativně malých plynných planet s hustou atmosférou bohatou na vodík. Náročná analýza nových pozorování Webbova dalekohledu z loňského prosince, a také dat získaných dalšími vesmírnými dalekohledy jako Spitzer, Hubble nebo TESS, ale dovedla vědce k odlišnému závěru.

Superzemě s kapalnou vodou? 

Tým kanadské Montrealské univerzity, který vedl Charles Cadieux z Institutu pro výzkum exoplanet (iREx), je přesvědčený, že jde o terestrickou planetu, která by mohla mít atmosféru, dokonce snad bohatou na dusík a na svém povrchu i kapalnou vodu. Velikost exoplanety LHS 1140 b vědci odhadují na 1,7násobek Země a její hmotnost na 5,6násobek Země. Zdá se tedy, že by mohlo jít nikoli o plynný minineptun, ale spíše o terestrickou superzemi. Podle kanadských vědců jde o nejslibnější z blízkých exoplanet v obyvatelných zónách, tedy z těch které známe, kde by se mohly vyskytovat podmínky příhodné pro pozemský život. Recenzovanou, ale doposud nepublikovanou studii zveřejnila platforma arXiv.

Podle aktuálních planetárních modelů by exoplaneta LHS 1140 b měla být tvořená asi z 10 až 20 procent vodou. Pokud má atmosféru do určité míry podobnou pozemské a ne nějakou exotickou, mohlo by se jednat o ledovou planetu, připomínající obří sněhovou kouli. Vzhledem k vázané rotaci s její mateřskou hvězdou, by se v oblasti na trvale přivrácené straně mohl podle vědců vyskytovat kapalný oceán s průměrem okolo čtyř tisíc kilometrů a povrchovou teplotou okolo 20 °C. Přestože jde zatím jen o předběžné odhady, právě v této oblasti by podle vědců mohly panovat podmínky podobné těm, které známe ze Země.

Na odpověď si počkáme

Potvrzení prvotních předpokladů bude ale během na dlouhou trať, což si uvědomuje i jeden z autorů studie profesor René Doyon. Potvrzení existence atmosféry bohaté na dusík je sice podle něj v možnostech Webbova dalekohledu, vyžadovalo by ale velké množství pozorovacího času. „Potřebovali bychom ještě nejméně jeden rok pozorování, abychom potvrdili, zda má LHS 1140 b atmosféru a pravděpodobně další dva nebo tři roky, abychom potvrdili, zda se na ní vyskytuje oxid uhličitý. Zda na tomto světě panují podmínky pro pozemský život by vyžadovalo několik let pozorování.“

Vzhledem k omezené viditelnosti LHS 1140 b pomocí Webbova dalekohledu (JWST má možnost exoplanetu pozorovat maximálně osmkrát ročně) budou astronomové potřebovat ještě několik let, aby s jistotou potvrdili, zda se na ní skutečně nachází kapalná voda, oxid uhličitý a podmínky slučitelné s pozemským životem.

Tento snímek pořídil 19. července 1916 oficiální fotograf britské armády Ernest Brooks, který působil v létě 1916 jako oficiální fotograf britské armády na západní frontě. Zachytil na něm skupinu raněných královských vojáků doprovázenou německým zajatcem. V pozadí je pak k vidění také jízdní hlídka jedoucí pravděpodobně na frontu pro nešťastníky, kteří se nedokážou dostat do bezpečí sami.

Muži, z nichž většina utrpěla zranění končetin, jdou po cestě spojující první linii s obvazištěm zřízeným na území Bernafejského lesa. Před začátkem ofenzivy se v jeho části nacházelo opevněné postavení baterií německého dělostřelectva, které leželo nedaleko vesnice Montauban-de-Picardie. Tu už 1. července 1916 obsadili společnými silami příslušníci 30. a 18. divize. 

Místo posledního odpočinku

Boj o samotný les, jejž císařská pěchota úporně bránila, skončil až po dalších třech dnech a následně tam královská armáda zřídila obvaziště. V dnešní době se na místě nachází vojenský hřbitov. První padlí byli nedaleko obvaziště pohřbeni už 8. července 1916. Do října stejného roku se na něm nacházely ostatky 80 britských a jednoho německého vojáka a další postupně přibývaly až do dubna 1917. 

Na konci války se už jednalo o celkem 284 mužů, jedenáct hrobů však do roku 1918 rozmetaly dělostřelecké granáty. Když boje utichly, úřady nechaly prohledat okolí a všechna nalezená těla byla přesunuta a pohřbena na již existujícím hřbitově. Celkem tam tak dnes odpočívá 954 obětí války, z nichž je 529 identifikováno.

Pozdější československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk vydal na konci 19. století zásadní dílo nazvané Česká otázka, v němž se zamýšlel nad místem Čechů v historii. Podle něj tvořila hlavní osu dějin národa skupina protestantských osobností jako Jan Hus, Petr Chelčický, Jan Amos Komenský či František Palacký, které do světa vnášely humanitní ideály. Dílo těchto vynikajících mužů mělo tvořit páteř češství a také vybojovávat národu jeho místo ve světě. 

Proti této tezi se vymezila skupina historiků v čele s Josefem Pekařem. Ten proti Masarykově tezi o protestantském charakteru Čechů postavil jinou tradici – skutečný pilíř současného národa totiž podle něj netvořili středověcí filozofové, ale katolický selský lid 18. a 19. století. Jako jeden z příkladů uváděl Františka Jana Vaváka, rolníka a rychtáře v Milčicích. Ten ve svých rozsáhlých pamětech zachytil období tereziánských a josefínských reforem i francouzských revolučních válek právě očima konzervativního věřícího venkovana. 

Sedlák chalupníkem, chalupník sedlákem 

Rodová historie Vaváků odkazovala k dlouhé selské tradici a sám František Jan se domníval, že jeho předkové byli dokonce rytířského původu (což neodpovídalo skutečnosti, dle všeho šlo o takzvané dvořáky, tedy privilegované poddané). Vavákův děd Jiří přišel do Milčic roku 1676, kdy zde zakoupil poddanský statek, hospodu a řeznický krám. Rodina se rychle vyšvihla mezi elitu obce a zaujímala čelná místa ve funkcích vrchnostenské správy – otec Františka, Jan Antonín například vedl hospodaření Milčic a uváděl se jako vesnický „konšel“. Vavákům se také dlouho vedlo dobře ekonomicky, díky čemuž mohl jeden bratr známého písmáka Florián odejít na studia do Prahy (bohužel již roku 1753 zemřel), kdežto druhému Jiřímu otec zajistil dědičnou rychtu ve Lstiboři.

Sám František Jan se však narodil roku 1741 do velmi neklidné doby. Během slezských válek zrekvírovali jeho otci koně Prusové a nedlouho poté rodinný grunt poprvé vyhořel. Roku 1748 zasáhla dobytek v kraji morová epidemie a Vavákové přišli o 18 krav, načež o dva roky poté statek znovu vyhořel i se stodolami a desítkami kusů dobytka. Rodina se ocitla v obtížné situaci, musela prodat většinu polností a přestěhovat se do malé chalupy. 

V této době šlo o významný sociální sestup. Zpátky na vyšší příčky společenského žebříčku pomohl Františkovi až sňatek s dcerou místního sedláka Václava Poupy Barborou. Ten mu poté, co se tchán stal rychtářem zajistil významnou pozici v místní správě, když dohlížel na obecní jmění i vedení místních prací, jako byly opravy cest či stavby mostů. Po smrti starého Poupy roku 1778 pak zdědil jeho rozlehlý grunt a rok na to se stal rychtářem. V této době tak v necelých 40 letech představoval nejvýznamnější osobu v Milčicích. 

Víra a národ 

Zásadních vlivů, které poznamenaly Vavákovo dílo lze najít hned několik. V první řadě šlo o válečnou zkušenost. Jeho rodnou vsí se hned několikrát prohnala pruská i rakouská vojska, a on sám se v jinošském věku stal svědkem vojenských střetnutí. Již v 17 letech, roku 1758, tak vzniklo jeho první dílko: veršovaný popis bitvy u Kolína, která se odehrála o rok dříve. Selský synek se zde jednoznačně ztotožnil s rakouskou armádou jakožto „vojskem naším“ a nezapomněl zdůraznit ani boží pomoc, které se císařským během střetnutí dostalo. To již naznačuje druhý vliv, kterým se stala hluboká katolická zbožnost provázející jej po celý život. 

Ta se projevovala již mládežnického věku. Když například na začátku 60. let 18. století prováděl formanskou činnost pro rakouskou armádu postupující do Slezska, nezapomněl navštívit hrob arcibiskupa Arnošta z Pardubic v Kladsku. Roku 1763 zase cestoval do Prahy, aby se zúčastnil slavnostní mše při příležitosti jmenování nového českého primase Antonína Petra Příchovského, roku 1779 se v metropoli účastnil oslav 50. výročí svatořečení Jana Nepomuckého.

Právě pouť do Prahy pak symbolizuje třetí významný vliv, a tím bylo jeho vlastenectví a láska k národu. V metropoli navázal milčický sedlák řadu kontaktů hlavně mezi vlastenci – spřátelil se třeba s nakladatelem a novinářem Václavem Matějem Krameriem – a duchovenstvem, do Prahy se osobně vydal také při příležitosti korunovací Leopolda II. (1790–1792) a Františka II. (1792–1835) českými králi. Druhý zmíněný mu dokonce udělil audienci na Hradě, kde krátce rozmlouvali o vesnickém životě. 

Tento úzký vztah k vlasti jej pak přivedl i k dějepisné a písmácké činnosti. Vavák si udělal seznam českých králů i českých a moravských biskupů, četl Hájkovu kroniku a knihy Adama Daniela z Veleslavína. V roce 1770 pak přistoupil k zásadnímu kroku a začal sám zapisovat místní i dějinné události. Při této činnosti nakonec vytrval bezmála půl století. Milčický rychtář nakonec zemřel 15. listopadu 1816 v obci, kde se narodil a kde strávil naprostou většinu svého života. 

Paměti konzervativce 

Vavákovo dílo samotné má několik vrstev. Kronikář často kompiluje cizí knížky (a dokazuje tak na sedláka úctyhodnou sečtělost), případně se odvolává na zprostředkované zprávy. Tu historicky nejcennější ale představuje jeho zachycení událostí na lokální úrovni obohacené o jeho vlastní úvahy a myšlenky. Získáváme díky tomu pozoruhodnou sondu do uvažování vesnického obyvatelstva druhé půle 18. a začátku 19. století. 

Vavák zásadním způsobem reflektuje například osvícenské reformy Josefa II. (1780–1790) – se kterým se mimochodem měl příležitost rovněž osobně setkat. Některé z nich bez obtíží přijal, jako například reformu katastru, jíž se s ohledem na svou funkci i zeměměřičské dovednosti také aktivně účastnil. K velké části z nich se však stavěl vyloženě nevraživě, což vycházelo z jeho v zásadě konzervativního světonázoru, který sám shrnul: „Tuším, my, sedláci abychom jen zůstali při starém. My máme naše pole stará, ba právě stará – mějme taky starou víru. Na ta pole svítí staré slunce, starý měsíc – nechtiž náš rozum osvěcuje staré umění starých otců a staré církve.“ 

V souladu s touto filozofií se negativně postavil třeba k josefínskému úsporném nařízení o pohřbívání zesnulých bez rakví. V roce 1786 na to konto ve svých pamětech zaznamenal: „Od dne 2. ledna v hradeckém kraji žádný víc mrtvý v truhle pohřben býti nesměl…Mnoho jiných smutných příběhů onde i onde stalo se, jako že při tom bez truhly zahrabávání úmrlci krev z úst hojně se vylila, oči na tvář vylezly, žebra praštěla a lámala se a tak dále. Bylo by o tom dlouho psáti.“ Pranic se mu samozřejmě nelíbily ani další novoty, jako například rušení klášterů. 

Odpor ke „kacířům“ 

Jakožto přesvědčenému katolíkovi ležela Vavákovi zvláště v žaludku protestantská vyznání. Sám na jejich adresu napsal: „…kacíři jsou jako ještěrky, kteréžto když se roditi mají, vyžerou se a vykousají z břicha matky své, matka pak umříti musí a tak života mladých jest smrt starých, tolikéž oni jedni z druhých se vyžírají a vykousávají a při plodu mladých staří hynou, a toť i písmo svaté mluví, že přestupníci ze zlého v horší upadají. Ale nebudu o tom již déle šířiti, neboť já povolaný k pluhu jsem.“ 

Vyhlášení Tolerančního patentu roku 1781 pak vnímal jako nepochopitelnou zradu a v prvních chvílích se jej snažil interpretovat jako dokument vydaný pouze pro cizince. Když pak začaly od katolické církve odpadat někteří Vavákovi sousedé, nesl to velice těžko a ve svých pamětech na nich nenechal nit suchou: „Když pak po Vánocích duchovní pastýři po koledě chodili, někde je do stavení ani pustit nechtěli, zavřevše dveře před nimi. Mnozí zas krucifix políbit aneb poklonu učinit se zpěčovali. Obrazy také po domích svých mající do pecí metali a pálili, neb je na padrť roztloukli, ale nákladnější raději katolíkům prodávali, a tak jim hned ta víra peněz přidávala…“ Spory mezi katolíky a protestanty později vedly i k zásadnímu narušení soužití v jeho obci Milčicích.

Ilumináti ve Francii 

Již v pokročilejším věku zastihla milčického rychtáře roku 1789 velká francouzská revoluce a s ní spojené nové války. Ze své pozice rychtáře se podílel na shánění dobrovolníků pro armádu, ale s Francouzi také tvrdě zúčtoval ve svém díle. Vinu dle něj nesli především osvícenci, kteří zbořili staré řády a uvrhli lid do bídy války. „Ti slovou ilumináti, dle jejich rozumu všecko prý od počátků bylo sprosté a hloupé. Všecka starodávná práva, ustanovení, řízení, vláda a panování, staré instituty, založení a obyčeje a co víc všecka náboženství… jest u nich hloupé a sprosté bláznovství.“ 

Diskontinuita a násilné odstřihnutí se od starých tradic a obyčejů vedlo podle něj v zemi k výbuchům svévole, násilí a anarchie. Svoboda se podle něj stala svobodou loupení a vraždění. „Vyhlásili přefalešnou svobodu a republiku po celé zemi, vyhlásili komisaře do měst a s nimi také gilotinu. Svým zlým a nenasytným žádostem uzdu pustili a co chtěli svobodně páchali.“ Zlovůli revolucionářů přičetl také hlavní vinu za rozpoutání války a všestranně varoval před jakýmikoliv sympatiemi vůči nim. Pokud by se jim snad podařilo zavést revoluční pořádky i u nás, vedlo by to k mravní i hospodářské katastrofě a pravděpodobně také k zániku českého národa. 

V době napoleonských válek pak po sobě také zanechal úsměvně znějí veršovanou vzpomínku na pobyt ruských vojsk v kraji. „Těch Rusů, našich hostí, již máme všichni dosti. Jestli tu dlouho budou, učiní zemi chudou, an prve málo měla, neb všechna zhubeněla skrz tak dlouhý čas vojny a živení lid zbrojný. Kdo ty Rusy trochu zkusí o škodách povídat musí.“

Vavákův svět se dnešnímu čtenáři může zdát až příliš konzervativní a bigotní. Je to ale svět prostého sedláka, který se hlavně vlastní pracovitostí a pílí domohl slušného postavení i úctyhodného vzdělání. Jeho dílo je jedinečnou sondou do uvažování českého venkovského lidu na počátku moderní doby.

Žijeme v určitém prostředí, které na nás, ať chceme nebo nikoliv, působí. Podle australských vědců může mít tvar a velikost místnosti vliv na naše kognitivní funkce. Badatelé ze dvou australských univerzit se zaměřili na to, jak výška stropu ovlivňuje výsledky studentů v testech. Ukázalo se, že vyšší stropy výsledky testů zhoršují.

Psycholožka Isabella Bowerová z Univerzity Jižní Austrálie a její spolupracovníci již dříve zjistili, že existuje vztah mezi kognitivními schopnostmi a vnímanou velikostí okolí. Tehdy k tomu použili sledování aktivity mozku a virtuální realitu. Nyní se svá dřívější zjištění rozhodli ověřit v praxi.

Zkoušky a stropy

V rámci rozsáhlého výzkumu badatelský tým analyzoval výsledky zkoušek 15 400 vysokoškolských studentů ze tří australských kampusů během 8 let. Vědci přihlíželi k tomu, jaké výsledky bylo možné očekávat vzhledem k práci studentů během kurzu – a jaké pak byly reálné výsledky zkoušek. Podrobnosti tohoto pozoruhodného výzkumu uveřejnil odborný časopis Journal of Environmental Psychology.

Badatelé zjistili, že v místnostech s vyššími stropy studenti dosahují horších výsledků ve srovnání se zkouškami v místnostech se stropy v běžné výšce. Tento vztah platí i při zahrnutí věku a pohlaví studentů, doby v rámci roku, předmětu zkoušky a předešlé zkušenosti studenta. Bowerová s kolegy zároveň přiznávají, že není jasné, jakým konkrétním mechanismem vyšší stropy na studenty působí. Kromě tvaru a velikosti místnosti může hrát roli i větší počet studentů, rozdílná teplota vzduchu nebo vlhkost. Budoucí výzkum by mohl napovědět víc.

V létě 1950 vypukla válka v Koreji a od listopadu tam operovaly sovětské stíhací pluky vyzbrojené vynikajícími stroji MiG-15, dosahujícími rychlosti přes 1 000 km/h, které překonávaly všechny západní konkurenty. Jejich dominanci zvrátil až příchod amerických F-86 Sabre v prosinci téhož roku. Tyto dva letouny se pak střetávaly v zuřivých vzdušných soubojích až do konce konfliktu v červenci 1953. Boje ukázaly, že jsou si prakticky rovny. To už ale v SSSR sloužily nové MiG-17 a od roku 1955 pak první nadzvukové MiG-19.

Zkušenosti z korejské války ukázaly, že k získání převahy nad nepřítelem je třeba lehký letoun překonávající protivníka v rychlosti, stoupavosti a dostupu. Také se potvrdilo, že manévrové souboje v zatáčkách jsou stále vzácnější a většinou jde o to na nepřítele rychle udeřit a zmizet. Tuto skutečnost si uvědomoval také konstrukční tým závodu OKB Mikojan–Gurevič. Ten v polovině 50. let experimentoval s mnoha testovacími letouny, které vycházely z MiG-19. Od něj se výrazněji odlišoval až Je-4, vybavený delta křídlem, který vzlétl poprvé v červnu 1955, ale jeho motor neměl dostatečný výkon. Až prototyp nesoucí označení Je-6/1 poháněný motorem R-11F-300 dosáhl požadovaných parametrů; poprvé se odlepil od vzletové dráhy 20. května 1958. Byl vyzbrojen dvěma 30mm kanony, pod křídlem se pak nacházela dvojice závěsníků pro rakety nebo pumy. Testy potvrdily vynikající výkony a ve výšce 11 400 m dosáhl rychlosti 2 100 km/h (M 1,97). Vystoupat dokázal až do 20 700 m, kam se dostal za pomoci přídavného spalování za osm minut a 25 sekund.

Do sériové výroby

Na základě Je-6 a dalších prototypů byla roku 1959 zahájena sériová výroba pod označením MiG-21F. Tato verze se snažila kombinovat vlastnosti klasického a záchytného stíhače. Létala rychlostí až 2 125 km/h a překonala tak rychlost Mach 2. Po vyrobení jen několika desítek kusů produkce přešla na variantu F-13, která kromě jednoho 30mm kanonu NR-30 nesla i dvě infračerveně naváděné protiletadlové rakety R-3, což byly kopie americké střely AIM-9B Sidewinder. Ještě ale neměla radar a mohla tak operovat jen za dne a za dobrého počasí. Široké veřejnosti se letouny poprvé představily 9. července 1961 na letecké přehlídce v Moskvě. 

Sovětské velení těžce neslo jakékoliv narušení svého vzdušného prostoru a chtělo zabránit přeletům amerických průzkumných strojů. Nové stíhačky proto začaly dostávat do výzbroje nejen útvary protivzdušné obrany, ale i letectva východního bloku včetně Československa. Stroje se exportovaly i do horké oblasti Blízkého východu. Už roku 1962 začaly přicházet první z přibližně 60 objednaných do Egypta a příští rok převzala 25 kusů i Sýrie. Zavádění moderní nadzvukové techniky se neobešlo bez problémů. Hlavní vinu na tom měla nízká úroveň výcviku jak pilotů, tak pozemního personálu. Odehrála se řada havárií a mechanici dokázali zajistit jen velmi nízký stav letuschopnosti. Příliš nepomohlo ani vyslání sovětských poradců a instruktorů.

První prolitá krev 

K vůbec prvnímu sestřelu letounu MiG-21 (a současně k prvnímu vítězství stroje Mirage III) došlo 14. července 1966, kdy kapitán Joram Agmon za použití palubního kanonu zvítězil nad syrským pilotem „jednadvacítky“. O nízké morálce arabských letců svědčil i incident z 16. srpna, kdy irácký pilot Munír Rúfá přelétl s úplně novým MiG-21F-13 k Izraelcům. Ti provedli jeho detailní analýzu a později stroj poskytli k testování i Američanům. 

Před začátkem šestidenní války (5.–10. června 1967) měli Egypťané asi 110 a Syřané dalších 40 kusů MiG-21. Většinu z nich ale hned v první den konfliktu zničil drtivý útok izraelského letectva ještě na základnách. Piloti zbylých se snažili vzdorovat, ale podle značně neúplných informací si během necelého týdne připsali jen čtyři sestřely.

Jména vítězů ani další podrobnosti nejsou stále známy, neboť režimy arabských zemí bádání leteckých historiků příliš nepřejí. Sovětský svaz okamžitě po podepsání příměří obnovil dodávky „jednadvacítek“ a ty ve výzbroji všech arabských zemí na přelomu 60. a 70. let postupně nahradily starší podzvukové stíhačky. I když oficiálně došlo k uzavření míru, stále se příležitostně utkávaly s izraelskými soupeři. 

Bez hlavňové výzbroje

Sovětské letectvo mimo frontové stíhačky potřebovalo i stroj vhodný pro útvary protivzdušné obrany. Oproti předchozí verzi dokázal nový MiG-21PF operovat v noci a za ztížených povětrnostních podmínek. Hlavní vylepšení však představoval palubní radiolokátor RP-21 Safír. Obsluhoval ho přímo pilot a kvůli přístroji musela být přepracována příď. Aby se těžiště nepřesunulo příliš dopředu, nenesl žádnou hlavňovou výzbroj. Pro boj proti vzdušným cílům šlo ale podvěsit dvě radarem řízené střely RS-2US nebo infračerveně naváděné R-3S. 

Po jejich vystřelení však zůstala stíhačka prakticky bezbranná a například v Československu se jí proto přezdívalo holubice míru. Provozní zkoušky ukázaly, že výkony radaru silně ovlivňuje odraz země a pod výškou 1 000 m je prakticky neúčinný. Obrazovka také musela dostat stínítko, aby pilot na matném displeji cíl dokázal rozeznat. Přes uvedené problémy ale šlo o skutečný přepadový speciál a na jaře 1962 začala sériová výroba.

Nejstarší doložený člen rodu jménem Diviš působil na dvoře knížete Soběslava už v první třetině 12. století. Jeho potomek Zdeslav pak roku 1242 založil nad řekou Sázavou hrad a pojmenoval ho podle svého znaku Sternberg, počeštěně Šternberk. 

Hrdinný obránce 

Zdeslav roku 1253 hájil Olomouc proti Kumánům. Tento střet sice skončil porážkou českých vojsk, ale zabránil nejhoršímu a tito takzvaní Polovci pak dále na Moravu nepronikali. Dobové prameny k tomu uvádějí: „Kumáni také, vtrhnuvše z Uher, nebo jiní zloději s nimi, zabili dne 25. června na Moravě u Olomouce mnoho tisíc křesťanů a bez počtu lidí utíkajících před nimi se utopilo. Také král uherský téhož času, přitáhnuv s nesčíslným množstvím svých a jiných národů, způsobil Moravě velké škody; některé zabil mečem, některé zajal a odvezl ze země, nešetře žádného pohlaví ani věku a skoro celou Moravu zpustošil loupením a pálením. Také mnohá opevnění, jež mohli, zpustošili a vypálili. Kostelní zvony a ostatky z rozbořených oltářů uloupili a odnesli s sebou; obracejíce kostely v popel, znesvětili kostelní svátosti, mnoho lidí ukřižovali na posměch Ukřižovanému.“ 

Zdeslav či některý z jeho synů pak vybudoval poblíž Olomouce hrad a pojmenoval ho stejně jako ten nad Sázavou. Rod se rozrůstal, rozštěpil se na několik větví v Čechách i na Moravě a jeho členové nadále zastávali významné funkce v zemi. Byli zemskými hejtmany, sudími i komořími a Albrecht Aleš ze Šternberka se stal biskupem ve Schwerinu (Zvěříně), Litomyšli, a dokonce i arcibiskupem magdeburským.

Pro kalich i proti němu 

Po vypuknutí husitských válek se většina příslušníků dynastie postavila na stranu Zikmunda Lucemburského. Zejména Petr Konopišťský ze Šternberka byl známý svým nesmiřitelným postojem vůči husitům. Přepadal poutníky, bojoval u Sudoměře a 11. listopadu roku 1420 stanul s katolickým vojskem pod Vyšehradem. Bitva však skončila vítězstvím husitů a Petr spolu se svým bratrancem Jaroslavem padl. 

I jejich příbuzný Aleš ze Šternberka byl nejprve při císaři Zikmundovi. Později ale přijal čtyři artikuly, přešel na stranu umírněných utrakvistů a bojoval i u Lipan. Jeho sestra se následně provdala za Jiřího z Poděbrad. 

Husitský král 

Není tedy divu, že Zdeněk ze Šternberka, pán na Konopišti, jako první poklekl a údajně zvolal: „Živ buď Jiří, král a pán náš milostivý.“ Tuto událost dodnes připomíná obraz Václava Brožíka. Leč zrovna Zdeněk, popisovaný jako člověk prudký a sobecký, dlouho věrným nezůstal. Byl jedním z iniciátorů Zelenohorské jednoty, která vladaři vytýkala nejen podporu měst a nižší šlechty, ale i jeho utrakvismus. Jiří byl přinucen řešit situaci silou. Dobyl hrady Konopiště a Český Šternberk a přinutil rebela k útěku ze země. 

Vyhnanec vstoupil do služeb Matyáše Korvína a zasadil se o to, že katolická šlechta Korvína zvolila roku 1469 v Olomouci vzdorokrálem. Za to byl odměněn úřadem nejvyššího zemského hejtmana. V nábožensky rozdělených českých zemích působili Šternberkové na obou stranách. Po potlačení stavovského povstání se ale přiklonili ke katolicismu. Proto rod nebyl nijak významně postižen konfiskacemi či nucenou emigrací a v druhé polovině 17. století ho čekalo povýšení do stavu říšských hrabat. 

Na oltář vědy a umění 

Do národního obrození pak zlatá hvězda zazářila mocnou silou. František Josef ze Šternberka patřil k čelným představitelům zemského vlastenectví. Díky němu vznikla Společnost vlasteneckých přátel umění, která měla zabránit ničení a vývozu cenných uměleckých předmětů. K tomuto účelu zřídil také obrazárnu, a aby pozvedl úroveň českého malířství, podílel se na zřízení Akademie výtvarných umění. Byl jedním ze zakladatelů Vlasteneckého (dnes Národního) muzea, kterému věnoval svou bohatou numismatickou sbírku. Poté, co se seznámil s mladým Františkem Palackým, zasadil se o jeho jmenování zemským historiografem. Vědec si ho nesmírně vážil a jeho osobu zhodnotil slovy: „Měl hlubší a důkladnější znalost českých dějin než kdokoliv z jeho současníků bez výjimky.“ 

Ještě větší proslulosti dosáhl Kašpar Maria ze Šternberka. Rodina s ním původně počítala pro církevní kariéru. Kašpar přijal nižší svěcení a církevní dráhu ukončil po neúspěchu diplomatické mise v roce 1805. Po smrti matky a bratra se pak vrhl na přírodní vědy, kterým zcela propadl. Věnoval se botanice, geologii, patřil k zakladatelům paleobotaniky a byl jedním z nejvýznamnějších přírodovědců první poloviny 19. století. Stal se předsedou Společnosti pro založení Českého vlasteneckého muzea, kterému později odkázal své paleontologické sbírky i knihovnu. Zůstala po něm řada vědeckých prací, nejvýznamnější je šestisvazkový popis pravěkého rostlinstva, a díky němu se v Praze usadil významný francouzský vědec Joachim Barrande. 

Hvězda nezná západu 

I v pohnutých dobách 20. století zůstali Šternberkové věrni své zemi. Jejich podpis nalezneme pod prohlášením české šlechty, kterým vyjadřuje příslušnost k českému národu. Ani za protektorátu si s okupanty nijak nezadali a nezaprodali se.

Přišel však únor 1948 a s ním konfiskace. Šternberkům se dostalo zvláštního privilegia. Hrabě Jiří Douglas směl jako jediný šlechtic v socialistickém Československu na Českém Šternberku zůstat – jako kastelán. Rodina však perzekucím neunikla. Nikdo nesměl studovat a nejstarší syn Zdeněk strávil pět let u Pomocných technických praporů, proslulých „černých baronů“. Většina příslušníků dynastie pak byla přinucena k emigraci. Po roce 1989 se ale rod vrátil a v restitucích získal hrad Český Šternberk zpět. Zdá se, že zlatá hvězda opravdu nezná západu.