V posledních letech jsme v okolním vesmíru objevili tisíce rozmanitých exoplanet. Významnou motivací pro toto úsilí je touha najít světy, které by byly podobné Zemi, případně světy, na kterých by mohl pozemský život prosperovat. S rostoucím počtem objevených exoplanet a jejich variabilitě se ale jako klíčové ukazuje definování faktorů ovlivňujících obyvatelnost těchto světů. Není to úplně jednoduché a doposud známe vlastně jen jednu obyvatelnou planetu – Zemi.

Podle nového výzkumu, který vedl Anthony Atkinson z americké Riceovy Univerzity, bychom k těmto faktorům měli počítat magnetické pole hvězdy v příslušném planetárním systému. Už víme, že pro život je velmi důležité magnetické pole planety. Atkinson s kolegy jsou přesvědčeni, že s obyvatelností planet těsně souvisí i magnetismus hvězdy.

Magnetické nebezpečí pro život

Badatelé prostudovali celkem 1 546 exoplanet, které obíhají kolem 1 053 hvězd. Pro každou z hvězd odhadovali takzvaný Alfvénův poloměr. Zjednodušeně řečeno jde o vzdálenost, která určuje rozhraní mezi koronou dotyčné hvězdy a jejím hvězdným větrem. V případě Sluneční soustavy má Alfvénův poloměr hodnotu přibližně 20 průměrů Slunce, není ale úplně stejný ve všech směrech.

Proč je tento parametr tak důležitý? Pokud se nějaká planeta nachází uvnitř Alfvénova poloměru, mělo by vzniknout přímé magnetické spojení mezi hvězdou a planetou, což by vedlo k rychlé devastaci atmosféry takové planety. Vyhlídky na život pozemského typu by v takovém případě byly zcela mizivé.

Jak vyplývá ze závěrů studie, kterou nedávno publikoval odborný časopis Astrophysical Journal, Atkinsonův tým zjistil, že ze studovaných exoplanet se jen 84 nachází v obyvatelné zóně hvězdy a současně mimo Alfvénův poloměr. Pouhé dvě exoplanety splňují všechna běžná kritéria pro obyvatelnou planetu. Jde o superzemi K2-3d v souhvězdí Lva (pokud se nejedná o minineptun) a exoplanetu velikostí blízkou Zemi Kepler-186f ze souhvězdí Labutě. Právě na tyto dva světy bychom se podle Anthony Atkinsona a jeho kolegů měli zaměřit. V obou případech jde ale o velmi vzdálené exoplanety - K2-3d od nás dělí 143 světelné roky a Kepler-186f dokonce 492 světelných let.

Puma americká (Puma concolor) je velká, samostatně žijící kočkovitá šelma, která má jeden pozoruhodný primát – ze všech suchozemských savců západní hemisféry je nejvíce přizpůsobivá. Dokládá to především její rozšíření, které sahá od kanadského Yukonu po jih jihoamerických And. Puma se dokáže adaptovat na prakticky jakékoli podmínky, počínaje hustými lesy a na porost bohatými nížinami až po vysoko položené pouště.

Puma je velmi schopným lovcem a zaměřuje se především na velké býložravce. Kromě vysoké zvěře však napadá i domácí zvířata a nepohrdne ani malými hlodavci. Pumy jsou osamocení lovci a s výjimkou matky, která s mláďaty zůstává asi dva roky, nebývají viděny ve společnosti dalších jedinců svého druhu. 

Skokanský šampion

Ve volné přírodě bývá puma zaměňována s rysem, ale od něj ji odlišuje nejen stejnoměrné vybarvení kožichu, ale především velikost, protože hned po jaguárovi je druhou největší šelmou obou amerických kontinentů. Dalším výrazným rysem je délka ocasu, která dosahuje zhruba třetinu celkové délky zvířete. Ocas jí pomáhá při vyvažování, což využije při šplhání a skocích. 

Je zcela mimořádným skokanem a při maximální rychlosti rozběhu a síle odrazu prý může doskočit až do vzdálenosti kolem 12 metrů. Stejně ohromující jsou i její skoky do výšky, které mohou tuto kočkovitou šelmu vynést do výšky čtyř i více metrů.

Pečující predátor

Puma patří k vrcholovým predátorům a v americké přírodě nemá vážného nepřítele. Vlci, medvědi grizzly nebo jaguáři si troufnou jen na mladé kusy nebo naopak starou, nemocnou či poraněnou pumu. Občas ovšem dochází mezi pumami ke kanibalismu, ale i v těchto případech jsou oběťmi buď mladá zvířata, nebo různě handicapovaní jedinci. Jedinou skutečně významnou smrtící hrozbu představuje pro pumy člověk. Plných devadesát procent úmrtí těchto impozantních koček padá v USA a Kanadě na vrub lidí a jejich aktivit. Zvířata přitom nepadnou vždy jen po zásahu z lovecké pušky. Bývají například často sraženy auty, když se pokusí přeběhnout silnici.

Jako vrcholový predátor má puma na přírodu zcela zásadní vliv. Tam, kde z krajiny vymizela, se přemnoží velcí býložravci, kteří pak spásají křoviny v takové míře, že někde zůstávají pod stromy už jen traviny a byliny. Tento podrost na konci vegetační sezóny usychá a mrtvá rostlinná hmota se tu hromadí. To jsou příhodné podmínky pro vznik rozsáhlých lesních požárů.

Pumy zdaleka neovlivňují jen početní stavy velkých býložravců. Pokud tito vrcholoví predátoři v krajině chybí, vytváří se volný prostor pro menší šelmy, jako jsou lišky, skunkové, jezevci, oceloti a další. Jejich populace rostou, což vede k poklesu stavů drobných savců a ptáků.

Vrchol her představovaly atletické soutěže, které proběhly v Paříži v polovině července v Boulogneském lese na provizorních drahách: běžecké byly vyznačeny provázky, diskařský kruh několika pokácenými kládami. A co víc, česká výprava atletů vedená Jiřím Guthem cestovala s ohledem na nedostatek financí na závody na poslední chvíli, takže do Paříže přijela až v sobotu 14. července dopoledne.

Z medaile se neradoval

Ještě než se závodníci ubytovali, šli si prohlédnout boulogneské tratě. Tam se dozvěděli, že závody, které byly plánovány na neděli 15. července, byly na žádost Američanů, kteří odmítali „pracovat“ v den Páně, přeloženy už na sobotu. Čeští sportovci se tak chtě nechtě museli hned po příjezdu svléknout do dresů a postavit na start. Podle toho také dopadly jejich výsledky.

Karel Nedvěd byl vyřazen v běhu na 400 metrů překážek hned v rozběhu, Ondřeje Pukla potkalo totéž v běhu na 800 metrů. Pouze František Janda-Suk se po únavné cestě přiblížil ke svým dosavadním výkonům a hodil diskem do vzdálenosti 35,14 metru. Ač byl držitelem tehdy nejlepšího evropského výkonu 35,65 metrů, nestačil na Maďara Rudolfa Bauera, který překonal hranici 36 metru. Obsadil tedy druhé místo. Měl však smůlu, protože zrovna v hodu diskem neudělovali pořadatelé nejlepším závodníkům medaile, ale pouze věcné ceny. A tak má první česká stříbrná medaile podobu dřevěného stolního kalendáře!

V čem spočívalo kouzlo výkonu Jandy-Suka? Narozen v roce 1878 v Postřižíně na sever od Prahy začal sportovat po příchodu na gymnázium v Křemencově ulici, kde přidal ke svému jménu přídomek Suk. Hrál fotbal, vzpíral a podnícen zprávami z první olympiády v Athénách v dubnu 1896 začal také házet plochým kamenem, který o rok později vyměnil za pravý disk přivezený až z Paříže. Tehdejší technika hodu z místa mu ale příliš nevyhovovala, pro svoji disciplínu objevil otočku: „Nemohl jsem se smířit s myšlenkou, že Myrónův Diskobolos by to dělal špatně, a tu mi jednou napadlo, že když on při zášvihu pravé ruky má protichůdnou nohu vzadu, že snad také on házel z pravé přes levou nohu, ale za sebe. Zkoušel jsem to, dělaje při tom nejdříve poloviční rotaci, a když to šlo, postupoval jsem dále, až jsem zjistil, že s celkovou rotací se mi házelo nejlépe.“ S Myrónovým Diskobolem se Janda-Suk seznámil v Sokole díky Miroslavu Tyršovi, který jako obdivovatel antiky nakupoval kopie antických soch a zásoboval jimi české sokolovny.

Sporné prvenství

Po dokončení studia práv na Univerzitě Karlově v Praze a nástupu do zaměstnání na pražském policejním ředitelství se Janda-Suk načas odmlčel. Závodit začal znovu v roce 1905. Český sport reprezentoval ještě na V. olympijských hrách 1912 ve Stockholmu a na VIII. olympijských hrách 1924 v Paříži, kde byl dokonce vlajkonošem československé výpravy při zahajovacím ceremoniálu. Úspěch z roku 1900 již ale nezopakoval. 

S aktivní sportovní činností se rozloučil roku 1927 ve čtyřiceti devíti letech. Vedle svého zaměstnání na pasovém úřadě se poté věnoval výchově mladých vrhačů. Jeho tajemnou osobnost vystihl proslulý český atletický trenér Otakar Jandera, když uvedl: „Byl to takový divný pavouk, tajnůstkář, trénoval vždy sám a daleko za Prahou, samotář – ani se neoženil, jako trenér se staral jen o své kluky. Ale přál bych si, aby všichni atleti dovedli na hřišti myslet jako on.“

Byl ovšem František Janda-Suk prvním českým sportovcem, který získal olympijskou medaili? O tom se vedou v posledních letech spory. Na jedné straně je poukazováno na stříbrnou medaili Antona Gödricha v silničním cyklistickém závodě na prvních olympijských hrách 1896 v Athénách, avšak rodák ze severomoravského Fulneku je v protokolech zaznamenán jako reprezentant Německa. Na druhé straně se zmiňuje jméno tenistky Hedwigy Rosenbaumové, jež se jako soukromá osoba zúčastnila tenisového turnaje v Paříži 1900. Tento turnaj proběhl na dvorcích v Puteaux o několik dní dřív a Rosenbaumová na něm získala dvě bronzové medaile v ženách a ve smíšených dvojicích. Tenistka si oproti Gödrichovi do kolonky místa původu zapsala Prahu, proto ji Český olympijský výbor, ačkoliv tehdy neměla z jeho strany jakékoliv pověření, přijal do své náruče. Na Františka Jandu-Suka si ale nedal sáhnout. Stále je tak považován za prvního českého olympijského medailistu. 

V předchozí části rozhovoru s Tomášem Petráskem z Fyziologického ústavu Akademie věd jsme se zabývali osudem zemské biosféry a tím, jak by mohla naše planeta vypadat bez kyslíku a vody. Ve druhé části se podíváme, co by mohlo v daleké budoucnosti čekat Zemi i naši Galaxii…

Jak se bude pro nejbližší desítky milionů let vyvíjet naše planeta po geologické stránce? Bude nadále pokračovat pohyb kontinentů, jak jej známe z učebnic?

Pro takovou dobu je předpověď poměrně snadná. Kontinenty se budou jednoduše pohybovat v podobných směrech jako dnes, takže například Atlantický oceán se bude dál rozšiřovat, dojde k uzavření Beringovy úžiny, k propojení Severní a Jižní Ameriky, Austrálie se připojí k jihovýchodní Asii. Afrika bude putovat dál na sever, až nakonec vytlačí celé Středozemní moře za vzniku nového horského pásma – zřejmě srovnatelně mohutného jako Himálaj – a v dnešních přímořských letoviscích bude možné lyžovat.

Život na superkontinentech

Mohl by pohyb světadílů vyústit až ve vznik jediného superkontinentu, jakým byla v minulosti Pangea?

Předpovídat další putování světadílů už je poněkud zrádnější, stejně jako u počasí. Nemáme tu sice oblačné systémy poháněné prouděním vzduchu, ale princip se dost podobá – jen se jedná o tektonické desky poháněné konvektivními pohyby v zemském plášti, jejichž přesné proměny se těžko odhadují. Například rozšiřování Atlantiku by se mohlo postupně zvrátit a přejít v uzavírání. 

Kontinenty by se pak poskládaly zase zhruba do podoby Pangey z počátku prvohor, i když v poněkud jiné geometrii. Hypotetický budoucí světadíl nyní označujeme Pangea Ultima, tedy „konečná Pangea“, což je mírně zavádějící, protože rozhodně konečná nebude. Kdyby se Atlantik dál rozšiřoval, superkontinent vznikne stejně, jenom jinak – protože Země je kulatá a světadíly se nakonec potkají na opačné straně. Mohla by se tak zformovat takzvaná Amasie.

Co by vznik superkontinentu znamenal pro biosféru na Zemi, pokud by na ní ještě nějaký život existoval?

Pro biosféru by situace nebyla úplně nejlepší, alespoň pokud se dá použít paralela s minulostí. V době existence Pangey zavládlo na Zemi velmi horké a suché klima, protože do nitra superkontinentu pronikalo jen minimum dešťových srážek a rozkládala se tam poušť. Velká plocha souše se tak stala neobyvatelnou. Po spojení světadílů se navíc zmenšila celková délka pobřeží i rozloha mělkých moří, která jsou velmi bohatá na živočišné druhy. S ubýváním životního prostoru logicky ubude i druhové bohatství. Na přelomu triasu a permu zmizelo téměř devadesát procent živočišných druhů a je dost možné, že také budoucí Pangeu potká podobné masové vymírání.

Jako zadrhnutý stroj

Formování superkontinentů se často pojí s vulkanickou aktivitou. Jak by dokázala ovlivnit pozemský život, pokud by se na naší planetě ještě vyskytoval?

V období existence superkontinentu lze očekávat mohutné sopečné výlevy. Víme, že v dobách Pangey došlo k masivním výlevům čediče v oblasti dnešní Sibiře a pro biosféru to znamenalo katastrofu. Vymírání dinosaurů se zas pojilo se zvýšeným vulkanismem v oblasti Indie. Takže pokud nějaká podobná událost v budoucnu nastane, velmi pravděpodobně může opět rozpoutat masové vymírání nebo k němu vydatně přispět.

Mohl by vulkanismus vzplanout na tak velké části naší planety, že by se celá přetavila?

Pokud by systém deskové tektoniky úplně selhal a zastavil se, mohly by nastat ještě mnohem rozsáhlejší výlevy, jaké se předpokládají třeba na Venuši. K úplnému přetavení povrchu Země naráz by asi nedošlo, ale z hlediska libovolného myslitelného života by se jednalo o absolutní katastrofu. Podobně dramatická situace by nastala, kdyby na Zemi s nehybnou krustou vznikly obří vulkány, jako třeba Olympus Mons na Marsu.

A může se desková tektonika úplně zastavit?

Mohlo by k tomu dojít, třeba pokud by Země příliš vychladla a jednoduše už by jí k posouvání kontinentů nezbyl dostatek energie. Aby se mohla zemská kůra pohybovat, musí ji také promazávat voda, nebo lépe řečeno hydratované minerály prostupující zemskou kůrou. Jakmile by zmizely oceány, mohla by se desková tektonika zadrhnout jako stroj, do kterého přestaneme přidávat olej.

Mohly by změny tektonického režimu či chladnutí zemského nitra vést k zastavení magnetického dynama v jádře planety?

Procesům, které generují magnetické pole Země, nikdo zcela nerozumí. Čas od času se například přepóluje, takže si póly prohodí místa – a přesně nevíme, jak a proč. Dokážeme tudíž jen těžko odhadnout, kdy a z jakých příčin by se geomagnetické dynamo mohlo úplně zastavit. Pokud by se Země opravdu ocitla bez ochrany magnetosféry a plně by čelila slunečnímu větru, mohla by skončit v podobném stavu jako dnešní Mars, prakticky se zanedbatelnou atmosférou nezpůsobilou k existenci kapalné vody.

Hrozba z kosmu

Budou Zemi ohrožovat i nebezpečí přicházející z kosmu?

Vesmírných hrozeb existuje bezpočet – od slunečních megaerupcí přes asteroidy, průlety cizích hvězd až třeba po výbuch supernovy či nebezpečí v podobě černé díry přímo v srdci naší Galaxie.

Máme nějakého kandidáta na supernovu, která by mohla vybuchnout v blízkosti naší soustavy?

V nejbližší budoucnosti k tomu patrně nedojde, protože o žádném vhodném kandidátovi nevíme. Nicméně jak Sluneční soustava putuje Galaxií, může se dostat do různých končin, kde podobné riziko hrozí. Kolem galaktického centra oběhne jednou za 220–230 milionů let, a navíc se s periodou asi šedesáti milionů roků pohybuje rovněž nahoru a dolů. Existují určité pokusy srovnat daný interval s periodicitou masových vymírání druhů. Každopádně můžeme říct, že některá galaktická sousedství jsou rizikovější než jiná. Například při průchodu skrz ramena Galaxie se náš solární systém může dostat blízko k hvězdotvorným oblastem, kde také často vybuchují mladé hvězdy coby supernovy.

Co by pro Zemi znamenal například vstup do prachoplynného oblaku?

Hustá mezihvězdná hmota by zřejmě zmenšila rozsah heliosféry, tedy sluneční magnetosféry, která naši planetu chrání před energetickým galaktickým zářením. Intenzita zmíněných paprsků by pak mohla ovlivnit třeba planetární klima.

Záchrana civilizace

Hovořil jste o riziku přiblížení cizí stálice ke Slunci. Jak těsný by musel její průlet být, aby Zemi zásadně ohrozil?

Je extrémně nepravděpodobné, že by prolétající hvězda přímo zasáhla Zemi či změnila její dráhu, ale mohla by vyvolat impaktní bouři. Dejme tomu, že by prošla Oortovým oblakem nebo Kuiperovým pásem: S určitým odstupem by pak následovalo období několika milionů let, kdy by do Sluneční soustavy pronikalo mnohonásobně víc komet, planetek a dalších těles, čímž by zásadně vzrostlo i riziko srážky se Zemí. Až se podaří zpracovat data z družice Gaia mapující polohu a pohyby sousedních hvězd, dost možná se dozvíme o některých hvězdných sousedech, kteří by mohli v budoucnu „zaskočit na návštěvu“.

Jak velká planetka by měla potenciál Zemi zničit?

Planetka by Zemi zničila jen stěží, ale mohla by ji zcela sterilizovat. Muselo by se ovšem jednat alespoň o stokilometrové těleso, a takových se v naší blízkosti naštěstí příliš mnoho nevyskytuje. Známe však podobně velké objekty na relativně nestálých drahách: Například ledový Chiron ze skupiny takzvaných kentaurů se pohybuje v oblasti vnějších planet, a kdyby ho ve vzdálené budoucnosti nějaké orbitální perturbace nasměrovaly do vnitřní Sluneční soustavy, mohl by na Zemi dopadnout a vyhubit vše živé. Stejně tak by se nicméně mohl srazit s jakoukoliv jinou planetou.

A co by se stalo, kdyby se „probudila“ černá díra v nitru naší Galaxie?

Začala by pohlcovat hmotu – například hvězdy, nebo ještě pravděpodobněji mezihvězdný plyn – a přitom by produkovala tvrdé záření, které by mohlo narušit zemskou ozonosféru. V tom případě by velmi záleželo, v jaké části Galaxie by se Země nacházela a nakolik by danému záření čelila.

Mohla by se budoucí civilizace pokusit o záchranu? Zajímavý způsob skýtá třeba terraformace…

Terraformace představuje přeměnu jiných planet tak, aby se podobaly Zemi, z dnešního pohledu je však nepředstavitelně obtížná. V naší soustavě by mohl na nějakou dobu posloužit Mars, protože leží od Slunce dál. Až se ovšem naše hvězda zvětší ještě víc, zbudou jako vhodné cíle jen měsíce Jupitera a Saturnu. Jde o docela malé objekty, které svým složením Zemi většinou příliš nepřipomínají. Zůstává tedy otázkou, zda by se daly nějak prakticky terraformovat. V úvahu připadá snad jen Titan, s vlastní hustou atmosférou.

Konec měsíců?

Mohly by některé planety časem úplně zaniknout?

Sluneční soustava by mohla v budoucnu zažít éru chaotického vývoje i naprosté destabilizace, kdy by hrozilo, že se jednotlivé planety srazí, pohltí je Slunce nebo budou vyvrženy mimo systém. Nejrizikovější se zdá být Merkur, jehož dráha může v některých obdobích nabývat vysoké výstřednosti a pak by mu skutečně mohl hrozit pád do Slunce či srážka s Venuší. Ale pravděpodobnost, že k tomu v příštích několika miliardách let opravdu dojde, se pohybuje pouze ve zlomcích procenta.

A co menší objekty jako třeba měsíce planet?

Tak například Phobos se dnes už velmi rychle přibližuje k Marsu a během desítek milionů let dopadne na jeho povrch, kde nejspíš zanechá nádherný eliptický kráter. Při důkladném pohledu bychom si všimli, že už se několik takových útvarů na planetě nachází. Je tedy docela možné, že Phobos takto nezanikne jako první z jejích měsíců. Také by ho mohly roztrhat slapové síly Marsu, který by tak na pár milionů let získal krásný prstenec podobný ozdobě Saturnu. Úlomky by potom stejně časem skončily na povrchu planety.

Může tentýž osud potenciálně potkat ještě nějaký měsíc ve Sluneční soustavě?

Největší těleso, kterému hrozí zánik, představuje Triton. Podle předpovědi by měl během 3,6 miliardy let do Neptunu narazit, případně skončit roztrhaný do velké soustavy prstenců. Uvedené číslo ovšem pochází z doby, kdy se o Neptunu a jeho průvodci moc nevědělo, a bohužel si nejsem vědom, že by se někdo pokoušel danou hodnotu revidovat. Možná tedy popsaná událost nastane o „nějaký ten pátek“ později nebo naopak dřív, ale každopádně půjde o skutečné kataklyzma, protože Triton je jen o málo menší než Měsíc.

A našeho souputníka podobný scénář nečeká?

Naštěstí ne. Bude se od Země dál pomalu vzdalovat, takže bude slábnout i jeho slapové působení na naši planetu. Zároveň poklesne stabilizující vliv Měsíce na zemskou rotační osu a zhruba za jeden a půl miliardy let začne docházet k jejím prvním výkyvům. Za dvě miliardy roků už zřejmě zavládne totální chaos, kdy se rotační osa možná i úplně překlopí, jako v případě Uranu. Opačnou stranou téže mince bude zpomalování zemské rotace, takže za čtvrt miliardy let bude den asi o hodinu a půl delší než dnes.

Srážka s Andromedou

Jaká největší kolize by se mohla v budoucnu v naší Galaxii odehrát?

Jedná se o srážku s jiným hvězdným ostrovem, a už se k ní postupně schyluje. Nejbližší velká galaxie, M31 v Andromedě, je o něco větší než ta naše. Odečteme-li běžný pohyb Slunce, vyjde nám, že se k sobě jejich jádra přibližují rychlostí asi sto kilometrů za sekundu a jednoho dne se nepochybně srazí. Očekává se, že k prvnímu kontaktu dojde zhruba za čtyři miliardy let. O něco později, asi za šest miliard roků, pak obě galaxie úplně splynou a vytvoří jednu obří.

Lze si vůbec představit podobu výsledného hvězdného ostrova?

Ani při něčem tak kolosálním, jako je galaktická srážka, se zřejmě vůbec neodehrají fyzické kolize stálic či planet. Obě galaxie jsou totiž natolik řídké, že se pouze prolnou a splynou v jeden celek – který pravděpodobně zahrne i to, co zbude ze Sluneční soustavy. Dojde však ke srážkám oblaků mezihvězdného prachu a plynu, z nichž pak budou hojně vznikat hvězdy. Výsledkem se stane rovněž zvýšená frekvence supernov či záblesků gama, a možná se dokonce aktivují centrální černé díry. Nakonec se ovšem situace uklidní a zformuje se poměrně fádní velká eliptická galaxie.

RNDr. Tomáš Petrásek, Ph.D. (*1984)

Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 2006 pracuje ve Fyziologickém ústavu Akademie věd a od roku 2014 také v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech. Doktorský titul získal v tomtéž roce. Profesionálně se věnuje studiu mozku i chování a modelům duševních poruch. Vedle toho popularizuje astronomii a astrobiologii v rámci přednášek či knižní série Vzdálené světy a od roku 2015 přednáší základy astrobiologie na své alma mater. Loni také publikoval sci-fi román Azhareida.

Samopaly přivedla na scénu první světová válka, neboť během ní vyvstala potřeba kompaktní zbraně s velkou palebnou silou, jež by se hodila pro „čištění“ zákopů. Mnoho dalších typů samopalů vzniklo v meziválečné éře a řada z nich zůstala ve službě i během dalšího světového konfliktu, během nějž se však projevily také jejich nedostatky. Většinou se totiž jednalo o vysoce propracované, a proto komplikované a nákladné konstrukce, zatímco masový konflikt si žádal zbraně maximálně jednoduché a levné.

Evoluce prvních samopalů

Za první samopal v moderním smyslu se obvykle považuje německý MP 18, který promluvil do posledních bitev Velké války a jehož konstrukce přinesla četná řešení, jež se užívají dodnes. Na design MP 18 navázali v meziválečné éře různí němečtí a rakouští konstruktéři, mezi něž patřil i Emil Bergmann. Ten vytvořil zbraň nazvanou MP 32, která se pak vyráběla v Dánsku pro tamní armádu, a následoval typ MP 34, sériově produkovaný firmou Walther pro zahraniční zákazníky, například pro Belgii. 

Ambiciózní Bergmann svou konstrukci nadále vylepšoval, takže v roce 1935 mohl představit samopal MP 35. Základní funkční mechanismus sice zůstal stejný jako u všech předchozích uvedených typů včetně MP 18, takže se jednalo o neuzamčený dynamický závěr, ale současně se objevila řada odlišností.

Bergmann používal vlastní řešení spoušťového ústrojí, spočívající v rozdělení na dvě části, které sloužily k volení režimu palby. Stiskem dolní části se pálilo dávkami, kdežto horní dovolovala pouze jednotlivé rány. Další rozdíl znamenalo natahování, protože místo běžné boční napínací páky měl MP 35 zadní páku, kterou se muselo před natažením otočit doleva podobně jako u opakovačky Mauser. Zásobník se do většiny tehdejších samopalů zasouval zleva, kdežto u MP 35 se tak dělo zprava, ačkoli se dosud neví, proč Emil Bergmann zvolil toto řešení.

Zájem černých uniforem

Samopal MP 35 každopádně vzbudil rozruch a práva na sériovou produkci zakoupila německá společnost Junker & Ruh, jež dříve dodávala zejména šicí stroje. Díky rozrůstajícímu se nacistickému zbrojnímu programu se ale zapojila i do výroby vojenského materiálu a následně se dostala do vlivové sféry Himmlerových ochranných oddílů (Schutzstaffel), dlouhodobě usilujících o vlastní průmyslové kapacity. A jelikož se MP 35 dodávaly zejména německé policii, kterou posléze ovládl právě Heinrich Himmler, nebylo divu, že tento samopal přitáhl pozornost mužů v černých uniformách. Od roku 1940 tak veškerou produkci odebíraly útvary Waffen-SS.

Příliš propracovaný

Bergmannova zbraň dobře zvládala náročné podmínky na frontě, mimo jiné díky zmíněnému řešení natahovací páky, které zajišťovalo, že do zbraně nepronikaly nečistoty. Záhy se však ukázalo, že se samopal MP 35 nehodí pro masovou výrobu, jelikož byl prostě až příliš propracovaný. Produkce totiž vyžadovala přesné obrábění kovových součástí, kdežto pažba se neobešla bez jakostního dřeva, což ostře kontrastovalo s takřka primitivně vypadajícími MP 38 a MP 40, které vznikaly zejména lisováním z kovu a plastu. 

Především díky tomu jich zbrojovky vychrlily více než milion kusů, ale výroba MP 35 skončila po pouhých 40 000 exemplářích. Kvalitu této konstrukce ovšem dokazuje poněkud bizarní fakt, že ještě dnes lze na Bergmannovy samopaly narazit ve výbavě policejních sil v Latinské Americe.

Planeta se přehřívá a jeden teplotní rekord střídá druhý, ať už jde o Antarktidu nebo třeba Grónsko. Podle měření evropské klimatické služby Copernicus Climate Change Service (C3S), dosáhla v pondělí 22. července (2024) průměrná denní teplota celé planety 17,16 °C a jde tak o nejteplejší den v historii měření. C3S shromažďuje údaje o globální teplotě od roku 1940.

Padající rekordy

Předešlý rekord vydržel jenom jediný den. Předchozím rekordně teplým dnem byla neděle 21. července, kdy se průměrná teplota vyšplhala na 17,09 °C. Neděle překonala rekord z července loňského roku (2023), kdy byla zaznamenána teplota 17,08 °C. Rozdíly mezi rekordy sice nejsou příliš velké, ale každopádně jde o další z řady alarmujících signálů – hned deset rekordních hodnot vědci zaznamenali v poslední dekádě.

„Děje se přesně to, co předpovídala klimatická věda, pokud bude svět pokračovat ve spalování fosilních paliv,“ vysvětluje Joyce Kimutaiová z britské univerzity Imperial College London. „A bude se to dít dál, dokud nepřestaneme spalovat fosilní paliva a nedosáhneme nulových emisí uhlíku.“

Podle pracovníků služby Copernicus, která využívá satelitní data k monitorování globálních teplot vzduchu a moře téměř v reálném čase, bude třeba data ještě potvrdit. Uvedené hodnoty se ale mohou měnit spíše nepatrně. Vědci rovněž očekávají, že by globální teploty měly v následujících dnech poněkud klesnout. 

Odborníky na klima ani tak neznepokojují padající denní rekordy, jako spíše vývoj klimatu na škále měsíců. Od června 2023 jsme svědky každoměsíčních teplotních rekordů, v porovnání se stejným měsícem roku 2023. Jak se zdá, i letošní rok by mohl být nejteplejším rokem historie. 

Turečtí archeologové objevili na jihu země historický artefakt, který poodkrývá zajímavé detaily o životě a společnosti kolem roku 1500 před naším letopočtem. Jde o klínopisnou tabulku, která obsahuje stvrzenku o nákupu velkého množství dřevěného nábytku. Jde o jeden z nejstarších dokumentů tohoto typu na světě.

Jak oznámil turecký ministr kultury a cestovního ruchu Mehmet Ersoy, k objevu došlo na archeologické lokalitě Alalach (Tell Açana), kde se nacházejí ruiny stejnojmenného starověkého města. Alalach leží v nejjižnější turecké provincii Hatay, v místech s velmi bohatou historií. Oblast bývala součástí Akkadské říše, amoritského království Jamhad nebo království Mitanni, později tam vládli Asyřané, arménské království Urartu, Novobabylónská říše i Peršané.

Stvrzenka ze starověku

Archeologové prováděli v Alalachu záchranné práce po zemětřesení, které tuto oblast postihlo v únoru 2023. Během archeologických prací narazili na zmíněnou tabulku, podle všeho napsanou v akkadštině. Akkadská říše už v té době sice neexistovala, ale akkadština, nejstarší doložený semitský jazyk, se udržela ještě dlouhá staletí jako lingua franca celého blízkého východu.

Badatelé se text tabulky stále snaží rozluštit. Není to úplně snadné a pomáhá jim s tím umělá inteligence. Z již přeložené části je ale zřejmé, že dokumentuje nákup velkého počtu židlí, stolů a stoliček a uvádí údaje o totožnosti kupujících a prodávajících. „Věříme, že nalezená tabulka poskytne novou perspektivu v chápání ekonomické struktury a společnosti v pozdní době bronzové této části světa,“ uvádí ministr Ersoy.

Podobné nálezy jsou velmi vzácné. Zajímavou shodou okolností ale nejde o první „obchodně“ zaměřenou klínopisnou tabulku v akkadštině, která byla v posledních letech nalezena. Například v roce 2018 byl zveřejněn objev o něco starší tabulky z mezopotámského města Ur, na které je zapsána stížnost zákazníka, nespokojeného s kvalitou zakoupené mědi. 

Jeho křestní jméno znělo Giovanni, ale po letech strávených ve Francii si jej změnil na Jean. Jinak se pan de Sperati cítil být plnohodnotným Italem a rád to s pomocí svého italského pasu kdekoliv demonstroval. To byly ostatně jediné momenty, kdy o něm bylo slyšet. Jinak byl už od útlého věku velmi tichý, klidný a nenápadný. Co také čekat od vášnivého filatelisty, že? Sbíráním známek strávil celé dětství, a tenhle koníček konzumoval většinu jeho volného času i financí. Nenechme se ale mýlit. Jean de Sperati nebyl obyčejný sběratel, ale přímo poštovní desperát.

Zrod známky

Jak zachovalá je známka, v jaké kvalitě je její obraz, kolik má zoubků a zda ji příliš nehyzdí razítko? To, stejně jako její katalogová hodnota, je mu lhostejné. Zajímá se totiž o proces výroby poštovních známek a jde přitom skutečně do hloubky. Věnuje se technologii tvorby obrazu a rytin, chemii fotografie, mechanice lisování a tisku. Tedy procesním věcem, o které většinou filatelisté nejeví zájem. Hodně mu přitom pomáhá i to, že jeho příbuzní měli tiskárnu, ve které vyráběli pohlednice. Ledacos se tu přiučil. 

Poštovní známky ho fascinovaly jako produkt techniky. „Tady se použila průsvitka, tady se přetlačovaly tiskové desky,“ říká si nad svou sbírkou. „A na tomhle místě udělal rytec chybu.“ Má smysl pro detail a dobře se tímhle samostudiem baví. Rád by se dostal k dalším, výrobou mimořádnějším a starším kouskům. Na ty mu ale chybějí peníze. A tak se, motivován vlastní touhou po poznání a nikoliv prý honbou za majetkem, pouští do svého prvního podvodu. Ve své podkrovní dílničce si vyrobí pár věrných kopií vyhledávaných známek a smění je za několik vzácných kusů.

Zvědavý kouzelník

Na podvod se nepřijde, a tak de Sperati směle pokračuje dál. Jeho falza se totiž v každém ohledu vyrovnají originálu. A až se získané vzácnosti nabaží, nebo spíš až rozlouskne techniku její tvorby a dokáže ji napodobit, klidně ji smění za další vzácný kousek. Filatelistické klenoty tedy podvodně vyšmelí, ale nehromadí je. Zájem o ně jeví jen tak dlouho, než je dokáže reprodukovat. Je to zvláštní. Rukama mu prošla i super vzácná Black Penny, vůbec první známka světa. Zajímala ho jen tak dlouho, než přišel na to, jak ji tvůrce originální rytiny Charles Heath vytvořil. A pak ji prodal na burze.

Možná si ale pana de Sperati jen idealizujeme. Nabízet falešné známky jako pravé je podvod, ať už jej vede sebeušlechtilejší myšlenka. A nouzí rozhodně netrpí: zfalšovaná kolekce známek ze San Marina mu přinese malé jmění. Jak bude později tvrdit, zvládl bez problémů „naklonovat“ přes 500 různých exemplářů. Ve filatelistické komunitě je oblíbený. Když mu zaplatíte, je schopen vám sehnat prakticky jakoukoliv známku. Jestli ji vyměnil za jiné falzum, nebo máte v ruce padělek? To se většinou nedozvíte.

Co stálo za jeho úspěchem? Důsledně se vyhýbal kritickým oblastem. Nepokoušel se simulovat lep na rubové straně, ani si nehrál s falešnými razítky. Vynechával perforace nebo komplikované vodoznaky. Místo toho si vybíral známky nižší nominální hodnoty té které produkce, zbavoval je potisku a na papír s vyraženým základem rámečku natiskl cennější variantu. Ve velkém také skupoval odřezky známkového papíru, který si vedl v jednotlivých šaržích. A barvy? Vzorků měl tolik, že mohl radit všem tiskárnám.

Spadla klec!

Do konfliktu se zákonem dostane až v neklidném roce 1942. Tehdy si francouzští celníci posvítí na malý balík, který odesílá do Lisabonu. Uvnitř se nachází pár archivních exemplářů poštovních známek, jejichž hodnota se podle znaleckých katalogů blíží milionům franků. A to není legrace: neodvedené clo, vyvážení kapitálu do zahraničí, nelegální obchod. Kouká z toho kriminál na deset let.

Jean de Sperati se pochopitelně hájí, že jde o hrubý omyl: v balíčku posílal příteli za hranice jen kopie. To už si k zásilce sedne porota filatelistických znalců, francouzských i německých. A shodně potvrzují, že zmíněné známky jsou pravé. Co teď? Mistra padělatele právě dostihla jeho vlastní dokonalost. Sedm soudních znalců tvrdí, že se jedná o originály. Do toho vstupuje francouzská obec filatelistická, která se v dobré víře zaručuje za bezúhonnost de Speratiho. Léta je všechny zásoboval mimořádnými kousky a vždy jednal velice solidně.

„Jsem umělec, ne podvodník,“ hájí se před pařížským soudem. Ale sám si pod sebou podřezává větev, když názorně ukazuje, jak zručně staré známky „vyráběl“. Nakonec vyfasuje rok vězení, 10 tisíc franků pokuty a dalších 300 tisíc franků za „trestný úmysl“. Vyšel z toho ještě lacino. Hrozil mu i trest za padělatelství, ale nenašel se žádný filatelista, který by jej obvinil z podvodu. Jeho oběť by totiž musela připustit, že zrovna chlouba jeho sbírky je jen falzem, které vytvořil ten zpropadený Ital. Nikdo si nechce sahat do svědomí, sbírky a peněženky.

Prominutý trest

De Sperati se nakonec do vězení nepodívá. V roce 1948, kdy má nastoupit do káznice, je mu už 64 let a vzhledem k věku mu trest prominou. Společnost si udobří tím, že všechno své pracovní náčiní věnuje britské filatelistické asociaci. Prý aby se mohli z jeho práce poučit a odhalovat další padělatele. Na člověka, který pustil do oběhu nejméně 5 tisíc známek dnes už nevypočitatelné ceny je to dokonalý závěr kariéry… 

Sloni afričtí i sloni indičtí jsou zvířata nadmíru společenská a vzájemná komunikace hraje v jejich životě významnou roli. Pocity vzrušení nebo znepokojení vyjadřují hlasitým „troubením“, které vyluzují při mohutném výdechu chobotem. V poklidnějších situacích se ozývají jakýmsi hřmotivým bručením, jež vydávají pootevřenými ústy. Žádný z těchto zvuků lidskému sluchu neunikne. Sloni se ovšem dorozumívají i způsobem, který je pro nás nezachytitelný – prostřednictvím infrazvuku, tedy zvuků o nízké frekvenci v rozmezí 15 až 35 hertzů. Jejich intenzita se blíží ke 120 decibelům a nesou se na mnohakilometrové vzdálenosti.

Zvířecí bubeníci

Infrazvuky se nepřenáší jen vzduchem. Kmity se vážou na zem a putují zcela samostatně v podobě slabých vibrací, což ve zvířecí říši není ojedinělé. Zvířata rozechvívají zemi buď přímo údery nejrůznějších částí těla anebo nepřímo prostřednictvím zvukových vln. K mistrům v komunikaci prostřednictvím úderů patří jihoafričtí zlatokrti. Tito drobní hmyzožraví savci žijí pod zemí, oči mají zakrnělé a navíc překryté kůží. Proto se řídí především hmatem, s jehož pomocí vyhledávají oblíbenou kořist – termity. Ti se před nebezpečím vzájemně varují tlučením hlavou do stěn termitiště a vyvolávají vibrace, které mají stejný význam jako jekot sirén varujících lidi před pohromou. Ve snaze zachytit toto chvění zastrkává zlatokrt do země svůj citlivý čumák a napjatě vyčkává, jestli odhalí termití varovné signály.

Výstražný systém severoamerických tarbíkomyší je termitímu poplachu podobný. Tito hlodavci se navzájem varují před nebezpečím dupotem zadních nohou a zároveň doufají, že dupání odradí případného nepřítele od útoku. Podobné chování známe dobře i od našich králíků. Mohutní samci rypouše sloního vyvolávají na mořském pobřeží otřesy tak, že zvednou přední část až čtyřtunového těla do výšky a vzápětí padnou dolů. Hrudí přitom udeří o zem jako bucharem. Mezi zdatné „bubeníky“ patří i sloni, kteří při zastrašování předstírají zuřivý útok a často přitom tlučou o zem chobotem.

Když se chvěje zem

Malá zvířata sice úspěšně „bubnují“, ale rozechvění země pomocí nízkofrekvenčních zvuků je jim zapovězeno. Jejich tělíčko není na tvorbu zvukových vln v nízké frekvenci stavěno. Zato sloni jsou jako největší suchozemští tvorové k vyluzování infrazvuku dokonale uzpůsobeni. Mají neuvěřitelně prostorný hrtan a přímo impozantně rozlehlou nosní dutinu. Nosní dýchací cesty jsou navíc překryty vrstvou tuku a chrupavky. Struktura těchto tkání nápadně připomíná vnitřní stavbu kulovité „boule“, která vyrůstá v přední části hlavy kulohlavcům z příbuzenstva delfínů. Tito kytovci pomocí výrůstku zesilují zvuky, které využívají k orientaci pod vodou. Zoologové podezírají slony, že i jim slouží tuk a chrupka v chobotu jako „zesilovač“ zvukových vln.

Sloni jsou na vibrace půdy velmi citliví. Svědčí o tom i výsledky pokusů, při kterých vědci poslali sloní rodině půdou nahrávku poplašného volání a uvedli tím všechna zvířata ve stádě do stavu pohotovosti.

Nohy místo uší

Slonům se nabízejí hned dva způsoby, jak zachytit chvění půdy. Prvním je přenos vibrací kostmi nohy do lopatky a odtud do lebky. Tam vibrace rozkmitají sluchové kůstky středního ucha a zvíře díky tomu vibrace „slyší“. Tak registrují otřesy půdy zlatokrti. Prozrazuje to na ně extrémně zvětšená kůstka kladívka ve středním uchu. V poměru rozměrů kladívka k velikosti těla jsou zlatokrti ve zvířecí říši bezkonkurenčními rekordmany.

Pro slona přijímajícího seismický signál je typické, že na chvíli „ztuhne“. Nehybně stojí a přenáší váhu na přední nohy, které díky své anatomii vedou vibrace přímo do středního ucha, kde je zachytí kladívko impozantních rozměrů. Sloní končetina přitom funguje jako velmi účinný zesilovač zachycených vibrací a to díky zvláštnímu tukovému polštáři, který se skrývá pod kůží na patě chodidla. Tuková poduška slouží jako „seismická čočka“. Soustředí seismické vlny přicházející ze země a směruje je ke kostem nohy, kterými pak vibrace putují dál. Tukový zesilovač je pro slona zřejmě životně důležitý. Svědčí o tom výmluvně fakt, že tuková poduška nemizí z chodidla, ani když slon během roku hubne a přichází o tukové rezervy v jiných částech těla.

Záložní vibrační anténa

Slon má zřejmě ještě další „anténu“, s jejíž pomocí dokáže vnímat jemné otřesy půdy. Na konci chobotu má tzv. Paciniho tělíska určená k vnímání tlaku i tzv. Meissnerova tělíska zprostředkovávající hmatové vjemy. Oba dva typy tělísek jsou citlivé na otřesy s frekvencí odpovídající slonímu infrazvuku i slonímu „bubnování“ chobotem. Citlivost sloních hmatových tělísek je neuvěřitelná. Jsou s to zachytit i náhodné chvění molekul, tzv. Brownův pohyb.

Paciniho tělíska citlivá na změny tlaku má slon i v chodidle. Soustředí se ve větším množství ve špičce chodidla a také na patě, kde se nachází i tukový polštář zesilující otřesy. Je vysoce pravděpodobné, že sloni přijímají seismické signály i touto cestou. Usvědčeni z toho ale zatím nebyli. S jistotou byl prokázán příjem „zemětřesných“ zpráv hmatem u klokanů, kteří mají v nohou četná hmatová tělíska reagující na změny tlaku.

Cesty zvuku

Sloni nejenže „slyší“ chvění země, ale dokáží určit směr, ze kterého k nim seismický signál přichází. Napomáhají si k tomu střídavým zvedáním levé a pravé přední nohy i natáčením celého těla. Když jsou „na příjmu“ staví se střídavě čelem a bokem k přicházejícímu signálu a bezpečně tak lokalizují jeho zdroj. Tím však výčet jejich dovedností nekončí. Dovedou například odlišit, kdo se jim prostřednictvím seismické komunikace ozval. Když zachytí poplašný signál od slona, kterého osobně znají, je jejich reakce o poznání silnější, než když detekují volání nějakého cizáka. Jako vodítko jim podle všeho slouží změna ve frekvenci seismických kmitů. Sloní ucho je velice citlivé a spolehlivě odliší kmity lišící se ve frekvenci o necelý jeden hertz. Podobně citlivá jsou i hmatová tělíska. Těm neuniknou změny ve frekvencích menší než dva hertze.

Slonům ale často usnadní luštění seismických „depeší“ současně zachycené zvuky šířené vzduchem. Zpráva předávaná dvěma různými kanály – vzduchem i zemí – má větší naději, že si najde adresáta a ten ji správně rozluští. Někdy je „čitelnější“ seismický signál. To když například fouká vítr, který odnáší zvuky stranou. Zvláště důležité mohou být seismické signály pro africké pralesní slony nebo pro slony indické obývající hustě zalesněné oblasti. V bujné tropické vegetaci se zvuk šíří špatně a rychle zaniká. Vlhká pralesní půda však nese vibrace na velké vzdálenosti. Jindy hraje prim naopak zvuk. To když se seismický signál půdou špatně šíří a umlká.

Sloní „tichá pošta“

Sloni si sami dávají pozor na to, aby jejich zvukovým a seismickým zprávám bylo rozumět a nebyly přehlušeny třeba úprkem zebřího stáda. Signály posílají dlouho a opakovaně. V situaci, kdy je třeba vydat poselství nejvyšší priority, signály ještě protahují a opakují je s umanutou tvrdošíjností. Například říjné samice avizují svou připravenost k páření mnohem častějšími a prodlouženými signály. Není divu. Zabřeznout můžou jednou za čtyři roky v období, jež se obvykle neprotáhne na víc než na pět dní a propásnutí vhodné příležitosti k početí potomka si nemohou dovolit. Dlouhé a časté signály umožní slonovi, který je „na příjmu“, aby se náležitě „naladil“.

Slon, jemuž je zpráva určena, má dostatek příležitosti ke změnám v postavení těla. Může ve vhodnou chvíli „ztuhnout“ a plně se soustředit na zachycení zprávy. Pro tyto účely mají sloni ve zvukovodu ucha zvláštní sval, který se v reakci na podráždění hmatových tělísek na chodidle stáhne a uzavře ucho. Sloni se tak odříznou od zvuků a mohou naplno vnímat seismické vibrace přicházející do středního ucha přes končetinu. Těží i z nemalých schopností svého obřího mozku. Jsou natolik inteligentní, že se proberou zachycenými vibracemi a vytáhnou si z nich jen to, co je pro ně důležité.

Rotace planet Sluneční soustavy představuje výsledek různých faktorů, včetně historie jejich formování a interakce s okolním prostředím. Uran a Venuše se přitom charakterem otáčení od ostatních oběžnic zásadně liší. První zmíněný má téměř boční rotaci: Jinými slovy je jeho rotační osa prakticky vodorovná s rovinou oběhu kolem Slunce a Uran jakoby válí sudy. Dané uspořádání lze zřejmě přičíst dávné kolizi s jiným tělesem, zatímco podle alternativních hypotéz mohlo sehrát roli také dlouhodobé působení „neposlušných“ satelitů obíhajících planetu po zvláštních dráhách. 

Venuše má zpomalenou rotaci a její smysl je opačný ke směru oběhu kolem Slunce. Přesný důvod této tzv. retrográdní rotace u „sestry Země“ neznáme, ale může jít o důsledek katastrofické události nebo interakce s jinými tělesy v průběhu formování Sluneční soustavy. Někteří vědci poukazují i na úlohu husté atmosféry, schopné přenášet velké množství hmoty a energie mezi různými vrstvami planety, což může ovlivnit její chování.