Čas osmnácté dynastie, která panovala ve 14. století před naším letopočatem, byl na staroegyptské poměry dost dynamický. Tehdejší faraon rozjel dosud nebývale radikální reformy. Správní, politické i náboženské. Hloubku změn náboženských dobře dokládá i to, že si změnil „božské“ jméno přijaté po otci. Už si neříkal Amenhotep, což znamená Amon je spokojený. A přitom to jméno používali muži jeho rodu po tři generace nazpět! On se ale přejmenoval na Achetatona, což značí Milý Atonovi. 

Jiné jméno i město 

Kromě změny vlastního dynastického oslovení změnil Achetaton také centrum říše a přesunul se do nově vytvořeného hlavního města. Na půl cesty mezi Káhirou a Luxorem, na pravém břehu řeky Nil, vznikl na jeho popud Achetaton. Metropoli vystavěli během pouhých čtyř let a na vrcholu slávy ji obývalo na 30 tisíc lidí. Po Achetatonově skonu ale upadla – stejně jako reformy rebelantského faraóna – v naprosté zapomnění. 

Příběh faraona i města začal ožívat až s prvními archeologickými vykopávkami v 18. století, tedy 3 300 let od zániku sídla. To už se lokalita nenazývala Achetaton, ale podle vesnic místního kmene se jí přezdívalo El Amarna. A pod nánosy suti, prachu a písku skrývala mnohá překvapení. Kromě zachovalé korespondence faraóna s panovníky sousedních říší například i Severní chrám a jeho sály oslňujícími fantasticky propracovanou výzdobou. 

Chrámová voliéra 

Přesněji řečeno, šlo o malby ve zhruba 17 sálech severovýchodního cípu Severního chrámu. Respektive se dochovaly jen jejich fragmenty, neboť hlodavému zubu času a kusadlům termitů neodolaly všechny. V Amarně se zkrátka z kamene moc nestavělo. Tyto místnosti přiléhají k centrální zahradě a ony unikátní malby zachycují dva hlavní motivy. Zjednodušeně řečeno: jde o ptáky, kteří jsou krmeni lidmi a ptáky, kteří si jen tak volně poletují. Oba tyto tematické okruhy jsou, nejen z ornitologického hlediska, famózní. Jsou zpracovány velmi podrobně, v barvě a se smyslem pro detail – zkrátka do posledního peříčka! Krása! Pokud by tyhle vyobrazení byly ilustracemi, neztratily by se ani dnes, v odborném ornitologickém klíči nebo učebnici ptačí biologie. Tak povedené jsou.

Svým uměleckým významem jsou přirovnávány k jeskynním malbám v Lascaux a Chauvet, k minojským freskám v Akrotiri anebo k malbách na nalezišti v Prima Porta. Pro království na Nilu jde ale o hodně netradiční způsob vyobrazení. Tedy, ne že by staří Egypťané ptáky jinde nemalovali. Ale zatímco jinde by ptactvo nejspíš jen dotvářelo scénu, dokreslovalo nějaký nástěnný komiks s příběhem anebo bylo jen zdobným motivem, tady jsou ptáci takříkajíc v hlavní roli. 

Opeřené klenoty 

Zhruba na polovině dochovaných zobrazení – u kachen, jeřábů, čápů a hus – ještě tu a tam zahlédneme na obrázcích lidi v pozadí. Ale zrovna v sálu č. 12, v takzvané Zelené místnosti, se prostě vše točí kolem portrétů ptáků v jejich přirozeném prostředí. Jsou to vážně povedené kousky. K vidění je tu například – zatím jediný prokazatelně identifikovaný a naprosto věrný – obraz husy šedé v celém staroegyptském umění. Na první dobrou tu také rozeznáte rybaříka jižního, nalétávajícího do vody. Je tu hrdlička východní, konipas bílý, ťuhýk běločelý. Všechno druhy ptáků, které si se štěstím můžete prohlédnout naživo, jen co vyjdete ven na nádvoří. Všichni tihle ptáci tu okolo Nilu krouží vzduchem. Takže se, na první pohled, Zelená místnost a vyzdobené sály Severního chrámu tváří být perfektní dobovou ornitologickou encyklopedií místních druhů ptactva. 

Zmatek s holuby 

Až potud by bylo vše v nejlepším pořádku. Jenže hned šest dílčích vyobrazení v Zelené místnosti zachycuje i holuby skalní. Rovněž natolik podrobným a přesným způsobem, že si je s jinými druhy, ptáků ani konkrétněji jiných druhů holubů, nespletete. Háček je v tom, že tenhle druh se tu, na rozdíl od všech ostatních, nevyskytuje. Nejbližší areál s výskytem holubů skalních je od El Amarny 280 kilometrů daleko – u Mit Ghamr. 

Holubi skalní, jak jejich druhové jméno napovídá, vyhledávají skalnaté útesy, jeskyně a kamenné terasy. Místa příhodná k hnízdění by tedy v někdejším Achetatonu, usazeném v mokřinách a rákosinách podél Nilu, nenalezli. Rozpor mezi až encyklopedickou přesností všech ostatních ptačích vyobrazení a touto holubí faktickou nejasností je ale ještě o něco hlubší. 

Ani peříčko 

Zrovna v Achetatonu čili El Amarně, tedy na jinak už docela dost probádaném archeologickém nalezišti, totiž archeologové dosud žádné neobjevili. A ani zkušení tafonomové – odborníci z řad paleontologů, kteří se soustředí na výzkum pohřbívacích procesů a zachování fosilií – tu neodhalili stopy toho, že by tu někdo pojídal holuby. Prostě žádné holubí kůstky v jámách s odpadky, jak na to byli zvyklí z jiných archeologických nalezištích. El Amarna na břehu Nilu se prostě nachází mimo území přirozeného výskytu holubů skalních. Holubníky pro jejich chov tu chyběly a poněkud překvapivě – nikdo je sem ani kvůli libovému masíčku nedovážel. Zkrátka a dobře, jediní holubi skalní v celém Achetatonu jsou ti namalovaní na zdi v Zelené místnosti Severního chrámu. A to je záhada, kterou zatím neumíme vysvětlit. Anebo spíš nabízí celou řadu vysvětlení. 

Posvátní a nejedlí? 

Možná že v době vzniku Achetatonu sem holubi skalní skutečně nárazově zalétali. Na počátku 90. let o tom spekulovali badatelé Goodman a Meininger, kteří se snažili sezónními přelety holubů skalních mezi nilskou deltou a Sinajem dobarvit tezi o dnes již zaniklé „migrační“ a ne zrovna pravděpodobné trase ptactva. Taky za tím mohly stát klimatické změny, anebo nějaké razantní geologické události, třeba sesuvy půdy v původních skalních hnízdištích holubů.

Možná, že onu zjevnou absenci hnízdišť – skalních výchozů – tu na čas nahradily holubům skalním věže chrámů a paláců nového faraónova města. A jejich přílet, věrně zachycený ilustracemi, pak zobrazují i malby v Zelené místnosti. To tenkrát mohla být poměrně fantastická událost, vnímaná jistě jako znamení božího souhlasu – když si i oblíbení ptáci sami našli nově založené hlavní město. A pak tu třeba mohli požívat výhod posvátné reputace – lidé je nelovili ani nejedli. To by asi vysvětlilo nepřítomnost holubích kůstek v nálezové situaci. Lidé ostatně neobývali Achetaton tak dlouho, a tak třeba po odchodu faraónova dvora zanikla bez přikrmování i tahle holubí kolonie.

Možná, že malby měly naopak ptáky přilákat. Mohlo jít o gesto, s ním by se nesplněné přání mohlo probudit k životu. Anebo se malíř snažit výmalbou vytvořit zdání, že Achetaton je nyní kompletní. A samozřejmě, naprosto přirozenou interpretací může být i to, že malba holubů skalních je plně v umělecké licenci pradávného malíře, který se nedržel regionálních ornitologických faktů, ale jen své fantazie. V kontextu až nebývalé přesnosti ostatních maleb zdobící zdi v Zelené místnosti je to ale poněkud zvláštní. 

O Achetatonu – tedy o vládci i jeho městě – dnes vlastně víme jen málo. Další generace se snažily jeho období velkých změn a reforem spíše zapomenout, a tak nám spousta užitečných informací schází. A jedním ze střípků této nekompletní mozaiky jsou i nádherné malby ptactva, včetně těch tolik „nepřesných“ holubů skalních. Kdo ví, třeba tihle užiteční opeřenci jednou k rozluštění záhad „ztraceného“ města přispějí.

Rakousko-uherské jednotky postupovaly na podzim 1917 severní Itálií na západ, ale v listopadu je oslabilo stažení německých divizí do Francie. Do cesty se jim navíc postavila i Piava, podél jejíhož toku obránci zbudovali silné opevnění, navíc jim přišly na pomoc také francouzské a britské oddíly. K zastavení Rakušanů přispěla nemalým dílem i řeka svým neregulovaným korytem, proměnlivou hloubkou a nestabilními písčinami. Fronta tak s příchodem zimy 1917 ustrnula v zákopech na obou stranách Piavy a tam zůstala navzdory neúspěšné rakouské ofenzivě z června 1918 víceméně beze změny až do října, kdy na vyčerpanou habsburskou armádu Italové společně se svými spojenci udeřili. 

Dlouhé měsíce poziční války představovaly příležitost pro speciální akce všeho druhu, ale přítomnost vodního živlu vyžadovala nový způsob vedení takových podniků. V tomto ohledu se činila od počátku roku 1918 zejména italská strana, kde v relativně krátké době vznikly dva specializované oddíly určené pro průzkumnou, diverzní a kurýrní činnost. Lišily se místem vzniku, ale měly jedno společné – jejich členové museli být především výteční plavci.

Pomsta námořníků 

Zformování první skupiny dobrovolníků inicioval velitel praporu námořních střelců Caorle nadporučík Vittorio Tur, veterán italsko-turecké války (1911–1912) a pozdější italský admirál. Prapor byl součástí námořní brigády San Marco, která vznikla sloučením jednotek námořní pěchoty, pobřežní obrany, ostrahy přístavů, ale i přeživších námořníků z potopeného křižníku Amalfi, prahnoucích po pomstě. Tito muži se začali scházet v pevnosti na ostrůvku Sant’Andrea v Benátské laguně, kde je dodnes umístěna pamětní deska připomínající jejich odvahu. 

Druhá skupina se rekrutovala na horním toku Piavy z řad útočných jednotek Arditů, oddílů lehké pěchoty Bersaglieri a ženistů. U jejího zrodu stál generálmajor Ottavio Zoppi, který jejím sestavením a velením pověřil kapitána 9. pluku lehké pěchoty Rema Pontecorva – spolubojovníka z italsko-turecké války a zdatného závodního plavce. Jmenování Pontecorva velitelem platilo již pro obě skupiny, neboť se počítalo s jejich sloučením. 

Při výběru uchazečů dostávali přednost muži, kteří pocházeli z oblastí kolem řeky Piavy a jimž nebyla cizí její nestálá povaha, znali místní proudy, mělčiny a brody. Zároveň se mezi zájemci z řad námořníků hledali ti, kteří při službě na Dálném východě přišli do styku s některou formou asijských bojových umění a ovládali je. 

Těžko na cvičišti 

Pro prvních více než 600 dobrovolníků se stalo dočasným domovem výcvikové středisko Arditů v lokalitě Sdricca u řeky Natisone. Další muži se pak připravovali u vodních toků Brenta, Sile a Bacchiglione v benátské oblasti. Příslušníci námořnictva museli absolvovat tvrdý výcvik Arditů, který zahrnoval boj muže proti muži, speciální techniky plavání a maskování, používání granátů a výbušnin, střelbu z pistolí i karabin – včetně zbraní protivníka. Instruktoři se také snažili u svých svěřenců zvýšit odolnost proti bolesti a o to, aby se naučili udržet sebekontrolu i v mezních situacích.

Na důkladný výcvik ale nebyl čas, takže instruktoři museli výsledků dosáhnout metodami, při nichž šlo mnohdy o zdraví frekventantů. Mnoho dobrovolníků se tak „přecenilo“ a nedokončilo výcvik. Z jednoho sta mužů nakonec uspěla přibližně jen třetina, ale o další přísun rekrutů jednotka neměla nouzi. I tak trvalo několik měsíců, než dosáhla předpokládaného stavu přibližně 400 vojáků. 

Plavci svou připravenost průběžně předváděli důstojníkům generálního štábu formou cvičení na březích řeky Bacchiglione u Castello di San Martino della Vaneza, kde se nacházelo další výcvikové středisko Arditů. V této souvislosti se k jedné takové demonstraci váže humorná vzpomínka. Spolu se štábními důstojníky se cvičení často účastnily i jejich partnerky, většinou šlechtičny z vážených rodin z nedaleké Padovy. Jednou z divaček byla i jistá hraběnka Margherita Papafava dei Carraresi, které patrně unikal smysl celé akce, a prohlásila, že „ti vojáčci jsou tak krásně šťastní, jak si hrají ve vodě. Ale nechápe, proč mají boty a na hlavě přilby“.

Chodci po dně 

Není jasné, kdo tyto jednotky poprvé nazval „Kajmany“, ale důvodem byly patrně jejich specifické pohyby během akcí. Již samotný vstup do vody připomínal typický pohyb krokodýla při zanoření. Voják se z břehu plazil a ve vodě se pohyboval zcela ponořený, nad hladinou pak nechával jen nejnutnější část hlavy, aby mohl dýchat. Řeka Piava umožňovala plavání jen v období klidnějšího proudu a s přijatelnou výškou hladiny. V řadě případů se z mužů stávali „chodci“, kteří ponoření v maximální možné míře šli po dně a nohama prozkoumávali terén před sebou. Při silnějším proudu si pomáhali opíráním o tyče zabodávané do dna. Jindy dobrovolník napnul lano z jednoho břehu na druhý a další vojáci se pak přesouvali vleže na malých vorech připomínajících říční přívoz.

Plavci se museli spoléhat na poměrně spartánskou výzbroj. Kromě chladné zbraně měli u sebe ve vodotěsných vacích u pasu několik licenčně vyráběných granátů Petarde–Thévenot v útočné, obranné a zápalné variantě. Jako by nestačila náročnost samotného výcviku, tak navíc tento typ vyžadoval důkladně zvládnutou manipulaci, jinak hrozila předčasná iniciace ještě během hodu. V menší míře „kajmani“ používali také italské obranné granáty SIPE (Società Italiana Prodotti Esplodenti). Do některých akcí pak plavci vyráželi s jezdeckou karabinou Mannlicher–Carcano M.1891 se sklopným jehlovým bodákem. Zbraň před vodou chránilo vodotěsné pouzdro.

Typickou chladnou zbraň italských elitních Arditů představoval zkrácený bajonet k pušce Vetterli M.1870 zvaný Pugnale, který v polních podmínkách dostačoval. Plavci nicméně většinou upřednostňovali civilní varianty – používali různé typy italských a sardinských dýk a nožů pro tradiční souboje nebo pro stahování zvířecích kůží.

Černí vojáci

Co se týče výstroje, základ tvořily plavky nebo krátké kalhoty a přilba Adrian M.1916 – víc věcí „kajmani“ většinou ani nepotřebovali. Při nočních akcích nebo v chladnějším období si muži potírali tělo směsí tuku, lampové černi nebo sazí. Tato ochrana proti chladu působila zároveň i jako účinná kamufláž a díky tomu se jim někdy říkalo „černí kajmani“. 

Experimentálně zkoušeli také „suché“ obleky, které zvyšovaly šanci na přežití v chladné vodě a mužům umožňovaly obléct si pod něj černé oblečení vycházející z námořnické pracovní uniformy. K výstroji později patřilo též vodotěsné pouzdro na ruku plavce–kurýra, v němž voják uchovával dokumenty. Toto vylepšení zavedl osobně kapitán Pontecorvo. 

Tichá smrt

Bojové akce plavců se odehrávaly téměř výhradně v noci, kdy pod rouškou tmy a po překonání vodního toku provedli výpad. Při takových operacích ničili předsunuté pozice nepřítele, kulometná hnízda, snažili se poškozovat pontonové mosty, přerušovali telefonní linky, napadali hlídky a dělostřelecké pozorovatelny, nebo získávali zajatce. Někdy s po provedení úkolu tiše stáhli, jindy měla operace za cíl vyvolat zmatek, čemuž dobře posloužily granáty Thévenot s nižším účinkem, zato však s efektní detonací. Neméně důležitou součást činnosti „kajmanů“ představovala kurýrní služba, kdy zpravidla doručovali zprávy k vodou odříznutým jednotkám. 

Časově náročnější akce představoval sběr informací na nepřátelském území. Plavec se po překonání řeky musel vmísit mezi místní obyvatelstvo a často za pomoci známých nebo příbuzných splnit úkol, než mohl vyrazit na cestu zpět. Nebezpečná práce „kajmanů“ si ale vybírala krutou daň a mnohdy se z pětičlenné mise vrátil jediný muž. Jednotky trpěly mimořádně vysokými ztrátami, ať již vojáci padli v nepřátelské palbě, nebo si jejich život vyžádala řeka. Divoký proud mnohdy nedal plavcům šanci si všimnout, že jejich druh zmizel pod hladinou.

Vojáci ze slámy

Patrně nejznámějším počinem „kajmanů“ se stala akce 12. září 1918, kdy na dolním toku Piavy, v prostoru Zenson di Piave, provedli přepad předních rakouských pozic. Nepřítele oklamali vypuštěním navázaných člunů se slaměnými panáky v italských uniformách, aby simulovali pokus o překonání řeky. Zatímco habsburské vojáky plně zaměstnalo ostřelování blížícího se „protivníka“, o kus níže se z vody vynořili Italové a začali rozsévat zmatek v přední linii rakousko-uherských zákopů. Tento husarský kousek neušel pozornosti tisku a dostal se na titulní stránky novin a časopisů. Odvážný čin měl ozvěnu ještě v roce 1925, když bývalí plavci předváděli scény z této akce italskému králi a veřejnosti ve vodách Tibery v Římě. 

Koncem října 1918 začala dohodová ofenziva italských, francouzských a britských sil proti stále více demoralizované rakousko-uherské armádě. Při této příležitosti plavci získali další vavříny slávy. Italům se podařilo překročit řeku Piavu na dvou místech a na vybojovaném prostoru čelili zuřivému odporu nepřátelských jednotek. Dne 28. října utrpěl při rakouském protiútoku v prostoru Moriago–Sernaglia–Falzè di Piave vážné zranění generál Alfredo Gabrielli. Pětičlenná jednotka „kajmanů“, která právě v tu dobu již poněkolikáté přepravila na předmostí ve speciálních pouzdrech poštovní holuby, se nacházela nedaleko. 

Kapitán Remo Pontecorvo, jenž „holubí“ akci velel, se rozhodl zraněného generála přepravit na ramenou přes Piavu zpět do bezpečí. Rozbouřený proud řeky to bohužel neumožnil a Pontecorvo absolvoval nebezpečnou cestu přes řeku jen s jedním ze svých mužů, aby informovali generálmajora Ottavia Zoppiho o situaci. Druhého břehu nakonec dosáhl sám, jeho kolega zmizel pod hladinou. Následná záchranná akce skončila úspěšně a generál Gabrielli přežil. Z pětičlenné skupiny zůstal naživu jen Pontecorvo, který za tento čin získal stříbrnou medaili Za vojenskou statečnost a v roce 1919 nejvyšší uznání za své zásluhy – zlatou variantu tohoto vyznamenání.

Padouch, nebo hrdina? 

Jednotky Arditů i „kajmanů“ čekalo brzy po skončení války rozpuštění. Uvolněná morálka a vysoké sebevědomí příslušníků těchto jednotek se staly trnem v oku řady vysokých důstojníků královské armády i některých politiků. Kromě toho tito muži představovali v nestabilním poválečném období nevypočitatelnou hrozbu. Většina z nich se jasně vymezila proti tomu, že spojenci z dohodového tábora odmítli přidat k italským územním ziskům i oblast kolem dnešní Rijeky. Celá situace dokonce vyústila ve čtyřletou existenci takzvaného Svobodného státu Fiume. V této živelné akci se řada bývalých Arditů i plavců viditelně angažovala a ignorovala tak oficiální kurs vlády v Římě. 

V meziválečném období a během druhé světové války se značná část bývalých příslušníků těchto jednotek kompromitovala spoluprací s fašistickým režimem. To nicméně nezabránilo zlidovění jejich činů, které časem nabyly až heroických rozměrů a staly se námětem řady poválečných románů. V roce 1951 se pak sláva „kajmanů“ přenesla také na stříbrné plátno – díky úspěšnému filmu Il caimano del Piave (Kajman z Piavy) režiséra Giorgia Bianchiho.

Zhruba polovinu lidstva trápí problémy s vlasy. Přicházejí o ně z rozmanitých příčin, ale výsledek bývá stejný – plešatost. Velmi častá je androgenní, čili mužská plešatost, ke které přispívá dědičnost a vyšší hladina testosteronu. Pro mnohé muže by mohl být nadějí nedávný objev mezinárodního týmu odborníků, který vedla Sheila MacNeilová z Univerzity ve Sheffieldu.

„Mužská plešatost je nesmírně běžná a postihuje muže po celém světě. V současnosti ale existují jen dva léky schválené americkou FDA, s nimiž se ale pojí problémy,“ vysvětluje MacNeilová. „Náš výzkum ukazuje, že léčba ztráty vlasů mužskou plešatostí může být jednoduchá a levná, díky přírodně se vyskytujícímu cukru, který podporuje přísun krve do vlasových folikulů.“

Když pomůže náhoda

MacNeilová s kolegy se osm let zabývali výzkumem cukru 2-deoxy-D-ribózoy (2dDR) v souvislosti s léčbou poranění. V rámci tohoto výzkumu si všimli, že v místech aplikace cukru 2dDR dochází ke zrychlení růstu chloupků. Usoudili, že by tento mechanismus mohl pomoci plešatějícím.

Jak uvádějí ve studii, nedávno zveřejněné odborným časopisem Frontiers in Pharmacology, rozhodli se ověřit vliv zmíněného cukru na ochlupení v důmyslném experimentu. Využili k tomu myší model, u něhož je ztráta ochlupení vyvolána testosteronem, stejně jako u mužské plešatosti. Pokusné myši potírali gelem s alginátem sodným, který obsahoval cukr 2dDR a pro srovnání také gelem se schváleným, ale poněkud problematickým lékem mužské plešatosti minoxidilem. Třetí skupina myší dostala kombinaci obou látek.

Cesta k levnějšímu a bezpečnějšímu léku

Výsledky experimentu ukázaly, že gel s cukrem 2dDR je účinný asi z 80-90 procent ve srovnání s gelem se samotným minoxidilem. Gel se směsí obou látek výsledky nezlepšil. Badatelé z toho vyvozují, že by cukr 2dDR, který je oproti minoxidilu podstatně levnější a bezpečnější, mohl dnes používaný minoxidil (prodávaný pod názvy Regaine, Theroxidil) do značné míry nahradit. 

Nevýhodou aktuálně schválených léků s minoxidilem je vedle jejich relativně vysoké ceny i řada nežádoucích příznaků a omezení. U pacientů, kteří tyto léky užívají, se nezřídka objevuje svědění kůže a její zarudnutí. Kůže ošetřená preparáty s minoxidilem vykazuje vyšší citlivost na světlo a kontraindikací je současné podávání léků na vysoký krevní tlak. Cesta k dostupnějšímu a bezpečnějšímu léku ale bude ještě poměrně dlouhá.

V katolické církvi se v novověku šíření slova božího mezi nevěřícími věnovaly především řeholní řády. Sama misijní činnost se pak dělila na dva základní typy – vnitřní a vnější. Ta první směřovala dovnitř řádové provincie. Úkolem misionářů v tomto případě bylo, jako v českých zemích v pobělohorském období, přimět nekatolické obyvatelstvo ke konverzi ke katolicismu a později průběžně posilovat jeho nově nabytou „pravou“ víru. Ovšem zámořské cesty byly něco jiného. Ty směřovaly do krajů se zcela jiným kulturním i jazykovým zázemím. 

Hlavním cílem se od Kolumbovy cesty se stala Amerika, nově získaná území bylo třeba ovládnout mocensky, ale také přivést jejich obyvatele ke stejné náboženské víře a stejným civilizačním hodnotám, jaké vyznávali Evropané. Avšak šiřitelé křesťanství mířili i do končin s dlouhodobou a pevnou kulturní tradicí, jako byla Čína, Japonsko či Indie. 

České cesty víry 

Již Kosmas ve své kronice zaznamenal řadu domácích osobností, které vykonaly pouť do Svaté země. Prvním doloženým z nich byl pražský kanovník Osel – Asinus. Čeští aristokraté, včetně knížete a pozdějšího krále Vladislava II. (králem od 1140 do 1174), se účastnili křížových výprav. A známe také některé domácí misionáře – cestovatele. Nejslavnějším z nich byl nepochybně svatý Vojtěch (956–997). Pražský biskup po vyvraždění většiny své rodiny zasvětil život šíření křesťanství mezi pohanskými Prusy. Jeho úsilí neuspělo, a dokonce skončilo Vojtěchovou smrtí, ale zároveň biskupovi vyneslo svatořečení. 

Svými dalekými cestami proslul Odorik z Pordenone (1286–1331). Ten se narodil v severní Itálii, do rodiny vojáka sloužícího českým králům – některé pověsti označují za jeho otce jakéhosi českého vojáka jménem Matouš. Odorik vstoupil do řádu minoritů a v rámci šíření víry vyrazil nejprve do Turkmenistánu a později do Mongolska a Číny, kde se snažil na křesťanství obrátit dokonce zdejší chány. V rámci misie pak mnich navštívil také Sýrii, Persii, Indii a Tibet. Jako pravděpodobně první Evropan také spatřil svaté město Lhasu. Jeho popisy dalekých zemí se staly na dlouhou dobu důležitým pramenem pro poznání Asie. 

Obrovský boom katolické misijní činnosti znamenala protireformace v 16. století, a zvláště pak založení jezuitského řádu v roce 1540. Ten působil nejen na „rekatolizovaných“ územích, ale podílel se hlavně na misiích v zámoří, v Americe, ale také na Dálném východě. Během několika set let ve východní Asii působily řádově desítky českých misionářů, o jejichž činnosti se však mnoho zpráv nezachovalo. Několika z nich se však navždy podařilo zapsat do historie.

Indie 

Portugalská kolonie Goa na indickém subkontinentu se stala výchozím bodem pro většinu misionářů směřujících z Evropy na Dálný východ, ty české nevyjímaje. Na počátku 17. století se zde nakrátko zastavil například kadaňský jezuita a astronom Václav Pantaleon Kirwitzer (1588–1626), který později zemřel v Macau, nebo jeho řádový bratr a matematik František Tillisch (1670–1716), který doputoval až do Mandžuska. Jako svoji hlavní základnu si Gou vybral Vilém Obstzierer ze Škvorce, který zde vykonával misijní činnost až do své smrti roku 1761. 

Nejvýznamnějším českým jezuitou, který si portugalský kus Indie zvolil za své působiště, byl Karel Přikryl (1712–1785), který sem doplul roku 1748. Deset let zde působil na pozici studijního prefekta arcibiskupského semináře a svůj pobyt zde zasvětil také zkoumání místních jazyků a kultury. V 70. letech 17. století se vrátil do Čech, sepsal několik děl věnovaných svému pobytu v zámoří a mimo jiné se seznámil s mladým Josefem Dobrovským (1753–1829), kterého zasvětil do tajů sanskrtu.

Čína 

Branou do čínské říše se pro evropské misionáře stala portugalská kolonie Macao. Právě zde docházelo k aklimatizaci, seznámení se s čínskou kulturou a následnému transportu na další místa v obří říši. Nejznámějším českým jezuitou působícím v Číně se stal Karel Slavíček (1678–1735). Ten dorazil do Macaa roku 1716 spolu s páterem Ignácem Köglerem (1680–1746). Zde si nechal ušít šaty podle místní módy a také se ostříhal tak, aby lépe zapadl. Následovala cesta do Nan-čchangu a posléze Pekingu, kde se český misionář představil císaři. Tomu se český mnich zalíbil a angažoval jej jako dvorního hudebníka. 

Slavíček se velmi rychle naučil čínsky a u dvora se mu dařilo, na panovníkovu žádost vytvořil vůbec první přesnou mapu Pekingu, prováděl astronomická měření a díky jeho vlivu na císaře se jezuitské misie po celé zemi těšily přízni místních úřadů. Po jeho smrti převzal jeho místo další český rodák, Jan Walther (1708–1759) z Bíliny.

Japonsko 

Říše vycházejícího slunce na šíření cizích náboženství hleděla s velkým podezřením, také proto se zde misionářům příliš nedařilo. V roce 1613 podnikl do země tajně cestu kadaňský jezuita Václav Pantaleon Kirwitzer (1588–1626), v zemi však zuřily pogromy spojené s hromadným upalováním křesťanů. Kirwitzer se proto pravděpodobně rychle vrátil zpět do Číny a na další cestu do Japonska se vydal až roku 1626, kdy již v zemi bylo o poznání bezpečněji. Zprávy o jeho činnosti v zemi však prakticky nemáme.

Filipíny 

Souostroví v jihovýchodní Asii se stalo „španělským majetkem“ již ve druhé polovině 16. století. V té době sem také začali proudit jezuité, aby zemi christianizovali. Nejvýznamnějším rodákem z Čech se stal německý mnich Paul Klein z Chebu (1652–1717). Ten vyrazil nejprve roku 1678 do Mexika, odtud jej však představení poslali dál na západ až na Filipíny. 

Klein na ostrovech strávil dlouhých 35 let, stal se profesorem teologie v Manile a několik let zastával dokonce úřad provinciála filipínské jezuitské provincie. Zanechal po sobě řadu cenných prací věnovaných jak ostrovům samotným, tak jejich obyvatelům, jako první sestavil slovník tagalštiny, zdejšího nejrozšířenějšího jazyka. Mimo něj na Filipínách několik desetiletí působil také jeho řádový bratr Antonín Xaver Malínský (1703–1746), o jehož činnosti však téměř nic nevíme.

Indočína 

První Češi především v rámci katolických misií navštívili Vietnam už v 17. století, větší význam však měla činnost až ve století následujícím. Jako první stojí za zmínku Václav Paleček (1704–?), jehož destinací, stejně jako u mnoha misionářů, mělo být Japonsko. Ale kvůli uzavření této země nakonec dorazil v roce 1736 do Tonkinu. Získal si přízeň zdejšího vládce rodu Trinh, díky čemuž se jeho katolická misie začala slibně rozvíjet. Avšak v roce 1760 bylo ve Vietnamu křesťanství zakázáno a Paleček musel zemi opustit. 

Nejznámější z českých jezuitů je Jan (Johann) Köffler (1711–1780), pražský rodák, který v roce 1747 vystřídal svého zesnulého kolegu Slováka Karla Slamenského zvaného Bohemus na pozici dvorního lékaře rodu Nguyen. Jeho lékařské a farmaceutické znalosti mu zajistily přízeň vládce v době, kdy bylo křesťanství ve Vietnamu potlačováno, a díky tomu mohl v určité formě šířit víru. Také on musel nakonec zemi opustit. Pozoruhodné je, že ve Vietnamu směl zůstat až do své smrti v roce 1783 brněnský jezuita Jan Hoppe (1708–1783).

Mariany 

Mariánské ostrovy v západním Pacifiku jsou spojeny se jménem moravského jezuity Augustina Strobacha (1646–1684). Ten ve svých dopisech domů popsal poměry ve španělské kolonii, přičemž nešetřil vůči novým pánům ostrovů kritikou. Napětí mezi kolonizátory a domorodci vyústilo v roce 1684 v povstání kmene Čamorů, při němž Strobach zahynul mučednickou smrtí.

Barry „Butch“ Wilmore a Sunita „Suni“ Williamsová jsou prvními astronauty, kteří se s kosmickou lodí Starliner společnosti Boeing na začátku června vydali do vesmíru. Jejich přílet k ISS ale provázely komplikace s únikem pohonných látek a problémy s naváděcími tryskami. Mise původně měla trvat osm dní a oba astronauté se měli vrátit na Zem 14. června.

Až doposud se tak ale nestalo a podle nejčerstvějších zpráv z NASA není jasné, kdy k jejich návratu dojde. „Vrátíme je domů, až budeme připraveni,“ řekl na tiskové konferenci vedoucí mise Steve Stich s tím, že cílem je dopravit Wilmora a Williamsovou zpět na palubě Starlineru. Připustil však, že vesmírná agentura zvažuje i další možnosti – mezi nimiž by mohla být i doprava dvojice astronautů jinou kosmickou lodí.

NASA mezitím ve spolupráci s Boeingem dokončila testy problematických trysek Starlineru ve středisku White Sands v Novém Mexiku a aktuálně inženýři vyhodnocují získaná data. Podle Steva Stiche „učinili inženýři velký pokrok, stále ale nejsou zcela připraveni.“

Z dřívějšího vyjádření zástupců NASA přitom vyplynulo, že pobyt obou astronautů na ISS je bezpečný po dobu 45 dnů. Již nyní je zřejmé, že tato „bezpečná doba“ bude nepochybně překročena. Neplánované prodloužení mise sice nepředstavuje život či zdraví ohrožující situaci, může sebou ale nést zvýšené nepohodlí nejen pro Wilmora a Williamsovou, ale i pro zbylou posádku ISS. Kapacita stanice počítá se šesti, respektive sedmi astronauty pro dlouhodobé mise. Aktuálně se na její palubě nachází devět osob – sedm členů Expedice 71 a dvojice z mise Boe-CFT. Podobný přetlak nicméně již v minulosti ISS opakovaně zažila. V roce 2010 pobývalo na stanici dokonce 13 osob! Tehdy ale šlo o součást mise raketoplánu Discovery (STS-131) a astronauti mohli využívat i zázemí plavidla.  

K problémové misi se začínají kriticky vyjadřovat už i bývalí američtí astronauté. Podle jednoho z nich to zatím nevypadá, že by se Wilmore a Williamsová měli v dohledné době vracet ve Starlineru. Pokud by to bylo bezpečné, NASA by je dávno do Starlineru posadila. Mise Boe-CFT je přitom testovací misí a nejrůznější problémy během ní bylo možné očekávat. Americká vesmírná agentura navíc již v minulosti prokázala, že je schopná podobné situace řešit. Současné mlžení ale rozhodně pověsti NASA a pochopitelně také Boeingu neprospívá.

Pokud se podaří dodržet naplánovaný termín, mohlo by lešení z monumentální baziliky zmizet přesně sto let po smrti jejího duchovního otce Antoniho Gaudího. Zda se tak ovšem skutečně stane, zůstává předmětem hlasitých spekulací. Během 142 let, které uplynuly od položení základního kamene, se totiž termín dokončení posouval tak často, až se jeřáby na pozadí impozantních věží staly nedílnou součástí barcelonského panoramatu. Pokud se však mistrovské dílo nejslavnějšího španělského architekta povede dokončit, bude se katalánská metropole pyšnit rekordní církevní stavbou planety: 172,5 metru vysoké věže svatostánku Sagrada Familia by měly o 11 metrů překonat velechrám v německém Ulmu, dostavěný roku 1890. Pro srovnání – nejvyšší budova v Česku, brněnská AZ Tower, měří 111 metrů.

Poslední svatyně křesťanství

Když Gaudí v roce 1883 převzal projekt barcelonské baziliky, v té době zamýšlené „jen“ jako kostel, bylo mu 31 let a dosud měl na svém profesním kontě pouze nepříliš významné zakázky. Ambiciózní mladý tvůrce se však nebál zasvětit zbytek života jedinému cíli – vybudovat „poslední velkou svatyni křesťanství“, jak Sagradu Familii neboli „svatou rodinu“ označoval.

Tušil, že si předsevzal mimořádně náročný úkol a patrně se nedožije jeho dokončení, proto si vysnil poslední odpočinek přímo pod klenbou svého životního díla. Gaudí zemřel předčasně nešťastnou náhodou, když ho v 73 letech srazila tramvaj, a jeho ostatky dnes skutečně spočívají v kryptě chrámu. Ve zmíněném roce 1926 byla přitom hotová odhadem pouze čtvrtina všech prací.

Od gotiky k fraktálům

Myšlenka vybudovat v Barceloně nový kostel vzešla od knihkupce a filantropa Josepa Bocabelly, předsedy Duchovního sdružení ctitelů svatého Josefa. Inspiroval se při návštěvě baziliky v italském Loretu a doufal, že by zhotovením jejího protějšku ve Španělsku mohl přispět k uklidnění rozjitřené nálady ve společnosti, která na konci 19. století procházela dramatickými změnami a technologickými revolucemi všeho druhu. Popsaný záměr dokonce stojí v zakládací listině chrámu, kde se mimo jiné píše, že má stavba „probudit spící srdce“, „povznést víru“ či „zahřát dobročinnost“. 

Úkolu navrhnout a postavit zbrusu nový svatostánek se chopil 54letý Francisco de Paula del Villar y Lozano a základní kámen nechal položit v roce 1882 symbolicky na den svatého Josefa, tedy 19. března. Mezi ním a Bocabellou však záhy vypukly neshody, pověřený architekt odstoupil a projekt, z nějž zatím vznikla pouze krypta, převzal právě Gaudí. Mladý autor pak zcela změnil celkovou koncepci návrhu, zásadně se odchýlil od zamýšlené novogotiky a zejména v interiéru přidal prvky svého osobitého slohu: Jedná se o kombinaci orientalismu, secese, nápadné ornamentální výzdoby, a především inspirace přírodou, jež se promítla kromě jiného v uplatnění fraktální geometrie či naturalisticky vyvedených dekorací.

Můj klient nespěchá

Dokončení první části chrámu včetně centrální kaple, zasvěcené pochopitelně svatému Josefovi, trvalo pouhé tři roky. V archivu Sagrady Familie se dokonce dochovala pozvánka na oslavu zmíněné události, ilustrovaná motivy, které Gaudí pro kapli navrhl. Další postup stavebních prací však poznamenávaly komplikace a zpomaloval je mimo jiné fakt, že se spoléhalo především na příspěvky ze soukromých zdrojů. V současné době, kdy nekompletní chrám těží ze světového věhlasu, ze zápisu na seznam UNESCO a ze vstupného od více než čtyř milionů návštěvníků ročně, není prý o finance ani materiál nouze. Zato před sto lety převládal názor, že velkolepé dílo nebude nikdy dokončeno. „Můj klient nespěchá,“ odpovídal prý Gaudí na narážky, že se stavba vleče, a sám si údajně nedělal iluze, že bude chrám vůbec někdy hotový. „Dostaví ho až svatý Josef,“ říkával.

Když v roce 1926 architekt náhle zemřel – údajně při přecházení ulice nedával pozor, neboť právě vzhlížel k věžím rozestavěné baziliky – převzal po něm otěže jeho žák Domènec Sugrañes i Gras. O deset let později však výstavbu přerušila španělská občanská válka. V červenci 1936 zapálili členové Iberské anarchistické organizace kryptu a vnikli do dílny, přičemž částečně zničili původní Gaudího plány a modely. Současný projekt tedy vychází z rekonstruovaných verzí a od roku 1940 se ho ujalo už sedm dalších architektů i nespočet jiných odborníků. Od 80. let se při navrhování a stavbě uplatňují počítačové technologie, striktně se ovšem drží originálních návrhů.

Kamenná Bible

Původní Gaudího myšlenkou bylo vytvořit jakousi Bibli z kamene, která by zejména negramotné dělnické vrstvě zprostředkovala příběh Nového zákona skrz obrazy, sochy a další vizuální prvky na fasádách i v interiéru. Trojici hlavních průčelí proto autor vztáhl k životu Ježíše Krista: Jeho narození zachycuje východní strana, na západě se pak nacházejí umučení a ukřižování, zatímco výzdoba jižního průčelí znázorňuje nanebevstoupení i Spasitelovo učení a poselství.

Na každé ze tří zmíněných stran se mají tyčit čtyři věže, zasvěcené 12 apoštolům, a dosud jich vyrostlo osm. Dalších šest by potom mělo vévodit centrální části baziliky. Celkem jich tedy bude 18, přičemž naposledy se v prosinci 2021 rozsvítila hvězda na vrcholku věže Panny Marie. Vůbec nejvyšší věž pak vznikne na počest Ježíše Krista a zakončí ji obří kříž. Jeho vrchol se bude nacházet o metr níž než místní mytický kopec Montjuïc, považovaný za prehistorickou kolébku dnešní Barcelony. Gaudí totiž vyznával zásadu, že by se jeho výtvor neměl pokoušet předčit Boha.

Poklona přírodě

Asi největší inspiraci čerpal geniální katalánský tvůrce z přírody, přičemž zastával názor, že práce architekta by se měla zakládat na jejím imitování. „Jde o nejracionálnější, nejtrvalejší a nejdostupnější ze všech metod,“ učil své žáky. Domníval se, že se v přírodě zhmotňuje dokonalost díla Stvořitele, kterou nemůže žádný lidský výtvor překonat – architekt ji však může napodobit. Ani jedna z vnitřních ploch chrámu tudíž není úplně rovná: Rozsáhlé ornamenty tvoří z velké části abstraktní tvary, kombinující hladké křivky a členité struktury. Například coby vzor protínajících se linií posloužily krystaly některých minerálů. Klenbu chrámové lodi pak nesou dvojité spirálovitě vinuté sloupy, imitující kmeny oleandrů, a zvlněné střechy odvádějí vodu podobně jako listy magnolií.  

Ne každý si však podobu baziliky zamiloval. „Anarchisté projevili nedostatek vkusu, protože ji nevyhodili do povětří, když k tomu měli příležitost,“ nechal se údajně slyšet britský spisovatel George Orwell, který Sagradu Familii považoval za jednu z nejodpornějších staveb světa. A nelíbila se ani Gaudího krajanovi Salvadorovi Dalímu: Surrealistický malíř ji označil za „děsivou a poživačnou“. Samotného autora však podle všeho choval v úctě, neboť prý zároveň prohlásil: „Bylo by zradou jen pomyslet na dokončení Sagrady Familie… bez génia. Ať tam zůstane jako obrovský hnijící zub.“

Z metra přímo do chrámu

V současnosti za dokončení Gaudího životního díla zodpovídá organizace pod vedením Esteva Campse. Architekt uvedl, že se „do písmene“ řídí plánem předloženým místnímu úřadu v roce 1915, který podepsal přímo Gaudí. „Jsme jeho dědici a nemůžeme se jeho záměrů zříct,“ tvrdí Camps. Taková slova jsou však trnem v oku řadě barcelonských starousedlíků, kteří se obávají, že se jich rozšiřování stavby osobně dotkne. K chrámu má totiž přibýt ještě rozlehlé schodiště zasahující do míst, kde dnes stojí obytné domy.

Při zahájení výstavby se v okolí baziliky nacházela zemědělská půda, ale v následujících desetiletích město svatostánek zcela pohltilo. O tom, zda se stovky místních rodin a podniků budou muset přestěhovat, má v dohledné době rozhodnout starosta Jaume Collboni. Pokud dá Campsově organizaci zelenou, dotkne se podle opozičních sdružení nucená změna bydliště až 15 tisíc lidí. Nadace spravující katedrálu přitom již v roce 2018 přislíbila městu během následujících deseti let 36 milionů eur, v přepočtu asi 909 milionů korun, na veřejnou dopravu a úpravu okolí – včetně vybudování přímého výstupu z metra do interiéru chrámu. 

Pokud jde o naše nejbližší zvířecí souputníky, bývají psi považováni ve srovnání s kočkami za životní optimisty. Také již víme, že psi dovedou vycítit lidské emoce, nejen obrazně ale i fakticky, prostřednictvím pachu. Jak ale ukazuje nový výzkum odborníků britské Bristolské univerzity, emoce lidí mohou psy „nakazit,“ tedy přímo ovlivnit a změnit jejich náladu.

Vůně optimismu

Výzkumný tým, který vedla Nicola Rooneyová, testoval 18 psů různých plemen s využitím pachu stresovaných lidí, kteří se mořili s matematickým testem, a pachem lidí v pohodovém rozpoložení, kteří poslouchali relaxační hudbu. U psů následně vědci zjišťovali, zda lidský pach ovlivní jejich náladu.

Psi pochopitelně nemohou přímo sdělit, zda jsou v optimistickém či pesimistickém rozpoložení. To ale pro odborníky není překážkou. Náladu psů odhadovali pomocí jednoduchého testu. Nejprve každému ze psů ukázali místnost, v níž byly dvě misky. V jedné byla pochoutka, druhá byla prázdná. Při testování nálady zavedli psy do stejné místnosti, kam tentokrát umístili ještě třetí misku.

Když se pes ke třetí misce rozběhl, vědci to považovali za projev optimismu. Zvíře totiž podle badatelů očekávalo dobrotu. Pokud se pes ke třetí misce loudal, byl označen za pesimistu. Jak vyplývá z výsledků, které zveřejnil vědecký časopis Scientific Reports, když si psi před vstupem do místnosti přičichli k pachu optimisticky naladěného člověka, chovali se optimističtěji a naopak.

„Majitelé psů obvykle vnímají, že jejich čtyřnozí přátelé jsou naladěni na jejich emoce,“ uvádí Rooneyová. „Jak jsme ale zjistili, emoce a duševní rozpoložení psů může významně ovlivnit pach jim jinak neznámého člověka. Pochopení toho, jak lidské emoce ovlivňují psy i skrze pach, by mohlo pomoci majitelům psů i lidem, kteří se psy z různých důvodů pracují.“

České země byly svého času industriálním centrem rakousko-uherské monarchie. Tady se soustřeďovala většina průmyslové výroby, když z manufaktur postupně vyrůstaly strojírenské podniky. To byl i případ továrny v sice krásném, ale dosti chudém kraji pod Beskydami, v Kopřivnici, kde byly napsány první kapitoly dějin českých automobilů.

Vlak vs. kočár

S počátky českého automobilismu souvisí historie výroby kočárů a železničních vagonů, která jí předcházela. V polovině 19. století se totiž po nasbírání zkušeností ve Vídni vrátil domů syn kopřivnického fojta Ignác Šustala a v budově fojtství začal stavět koňské povozy a selské bryčky. Fojtství mu ale bylo malé, měl i jisté neshody s bratrem, a tak přemístil výrobu na pozemky obchodně zdatného Josefa Rašky. V roce 1853 založená firma Ignaz Schustala & Co. rychle rostla a vzkvétala. Exportovala nejen kočáry, ale i nákladní a poštovní vozy do Ruska, Pruska, Turecka i na Balkán. 

V roce 1891 Šustala zemřel a do vedení nově vzniklé akciové společnosti se nejprve dostali jeho synové. Vlivem akcionářů bylo ale sídlo firmy (nikoli výroba) přestěhováno do Vídně, přičemž došlo i k přejmenování na Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschaft se značkou NW. Ředitelem společnosti, z níž následně Šustalovi synové odešli, aby vystavěli vagonku ve Studénce, se stal Hugo Fischer. Za jeho vedení se v Kopřivnici ročně vyráběly vedle 1 200 kočárů ve stovce různých provedení také železniční vagony. Rozvoj železniční dopravy se projevil snížením zájmu o drožky a kočáry. Právě v té době se vedle supějících lokomotiv dostal na západ od Čech již pomalu ke slovu nový dopravní prostředek – automobil poháněný spalovacím motorem.

Baron a jeho Benz

Za zrozením prvního českého sériově vyráběného automobilu je třeba hledat barona Theodora Liebiega, syna majitele textilek na Liberecku. Tento motoristický nadšenec si v roce 1893 zakoupil od Carla Benze čtyřkolový vůz Benz Victoria a vydal se v něm na zřejmě první dálkovou jízdu v historii motorismu dlouhou 939 km. O rok později se šťastnou shodou okolností poznal s ředitelem Hugo Fischerem.

Na osudové setkání pro začátek kopřivnické automobilové historie Liebieg vzpomínal: „Říjen 1893 mne svedl poprvé s otcem automobilového průmyslu Carlem Benzem v Mannheimu. Předvedl mně právě dohotovený vůz krátce předtím, než se dostavil k ohlášené prohlídce velkovévoda z Badenu. Výsledek předvedení mne tak zaujal, že jsem okamžitě objednal svůj první vůz. Dne 2. března následujícího roku došel do mého otcovského města Liberce a již v červenci jsem v něm navštívil Benze v Mannheimu a podnikl s ním další cesty, které mně zavedly až do Francie. (…) V roce 1895 jsem se seznámil s hrabětem Pötingem a krátce nato s generálním ředitelem kopřivnické vagonky, šlechticem z Röslerstammu, Ing. Hugo Fischerem.“ Poté Liebieg Benzův vůz Fischerovi doporučil.

V té době již vedle Benze a Daimlera vyráběly automobily i francouzské firmy Peugeot, De Dion Bouton, Panhard & Levassor či Renault, což přispělo k rozhodnutí Hugo Fischera zahájit výrobu nových dopravních prostředků také v habsburské monarchii. A tak v březnu 1897 dorazil do Kopřivnice motorový kočár Benz Phaeton, který byl za přispění barona Liebiega zakoupen spolu s patentem pro účel výroby a také s Benzovým dvouválcovým motorem.

Kopřivnické inovace

Po jízdních zkouškách byl vůz rozebrán, rozkreslen a následně započaly práce na zhotovení vlastního automobilu, který sestavil konstruktér Leopold Sviták s pomocníkem Janem Kuchařem. Základem vozu se stal jeden z nejoblíbenějších kočárů – Mylord. Po pár měsících ustavičné a pro všechny nové práce vznikl v Kopřivnici automobil, který nenapodoboval Benzovo vozidlo, ale přinesl zcela novou koncepci. 

Kopřivnický „kočár bez koní“, jak se mu také říkalo, byl prvním továrně vyrobeným provozuschopným automobilem s benzinovým motorem. Jeho čtyřdobý zážehový kapalinou chlazený dvouválec Benz se nacházel pod zadním sedadlem. Jednalo se o plochý motor o zdvihovém objemu 2 714 cm³. Zapalování bylo odtrhovací s nízkonapěťovým magnetem Bosch. Pohonná směs se tvořila v povrchovém odpařovacím karburátoru, chlazení obstarával válcový chladič.

K přenosu hnací síly z převodových řemenic na zadní kola sloužil řetěz. Přední kola byla řízena řídítky, jejichž naklápěním vpřed či vzad se ovládalo řazení rychlostních stupňů. Motor se uváděl do pohybu roztočením setrvačníku ruční klikou. Brzdy byly dvě: ruční (parkovací) třecí špalíková působila na pryžové obruče kol, zatímco nožní pásová na náboje zadních kol. Jako jeden z prvních automobilů měl Präsident rovněž počítač vzdálenosti, který měřil každý ujetý metr, přičemž zcela prokazatelně u něj byla vůbec poprvé použita později naprosto běžná součást každého automobilu – nárazník.

Dálková jízda

První český sériově vyráběný automobil zřejmě nebyl dokončen v roce 1897, jak se obvykle uvádí, ale spíše až následujícího roku. Nasvědčovalo by tomu datum jeho oficiálního uvedení do provozu 21. května, kdy se vydal z Kopřivnice do Vídně na jubilejní výstavu k příležitosti 50. výročí vlády císaře Františka Josefa I. Těžko si představit, že by nebyl vyslán již na její zahájení 7. května, pokud by byl skutečně hotový. Navíc dostal jméno Präsident na počest hraběte Gustava Pöttinga-Persinga, prezidenta Rakouského automobilového klubu, který byl založen teprve v únoru 1898.

Jízdu vozu pochopitelně sledoval tisk, například ve vídeňském deníku Neues Wiener Tagblatt z 24. května 1898 se bylo možné dočíst: „Jak jsme již oznámili v našem včerejším vydání, byla v neděli 22. 5. šťastně dokončena dálková jízda Kopřivnice–Vídeň, kterou uspořádal Rakouský automobilový klub. Této jízdy se účastnily dva automobily, a to: jeden vůz značky Benz a dále první výrobek kopřivnické vozovky, která nyní hodlá vyrábět automobily sériově.“ Na závěr textu nechybělo bilancování celého podniku: „(…) trať Kopřivnice–Vídeň v délce 328 kilometrů byla projeta v době 24 a čtvrt hodiny, z kteréhožto času připadá 14 a půl hodiny na čistou jízdní dobu. Zbývající čas byl spotřebován na výměnu vody v chladiči, doplnění pohonných látek, promazání vozu, odstranění malých závad na vozidle, zdržení následkem špatného stavu silnic atd. Rozšířila se též pověst, že během jízdy došlo k havárii. Naproti tomu je nutno konstatovat, že na celé trati nedošlo ani k nejmenší nehodě, ba naopak, jak vozidla, taktéž posádka vozidel dojela do Vídně v nejlepší kondici.“ 

Exoplaneta Eps Ind Ab patří do kategorie superjupiterů – objektů podobně velkých jako Jupiter, ale výrazně hmotnějších. Mateřským systémem exoplanety je trojhvězdný systém Epsilon Indi vzdálený od nás zhruba 12 světelných let, který tvoří červený trpaslík a dvojice hnědých trpaslíků. Exoplaneta tento systém obíhá po vysoce eliptické oběžné dráze – v nejbližším bodě se ke své mateřské hvězdě přiblíží na vzdálenost dvacetinásobku vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí, v nejvzdálenějším bodě ji od ní dělí okolo 40 astronomických jednotek. Díky tomu na jejím povrchu panuje teplota okolo 0 °C a jde tak o doposud nejchladnější svět, jaký dalekohled Jamese Webba pozoroval.

Jak se loví chladné světy

Podobně chladné světy je velmi složité zachytit. Nacházejí se obvykle příliš daleko od svých mateřských hvězd a jejich oběžné dráhy zpravidla neumožňují jejich detekci pomocí tranzitní metody, kdy vědci analyzují pokles jasnosti hvězdy během zdánlivého přechodu planety přes její kotouč. 

Při objevu Eps Ind Ab proto sehrála hlavní roli jiná metoda detekce exoplanet – měření radiálních rychlostí, která využívá gravitačního vlivu planety na mateřskou hvězdu. Tato metoda ale původně vedla k nesprávnému vyhodnocení její oběžné dráhy. Vědci měli k dispozici jen malý výsek oběžné dráhy a původně tak stanovili dobu oběhu Eps Ind Ab kolem její mateřské hvězdy na 43 pozemských let. Teprve pozorování pomocí dalekohledu Jamese Webba a jeho snímače a spektrografu MIRI (Mid-Infrared Instrument) s koronografem odhalilo, že jeden rok na Eps Ind Ab trvá předlouhých 200 pozemských let.

Kromě předpokládané doby oběhu a hmotnosti exoplanety se vědci pokusili ze získaných dat vyčíst možné složení její atmosféry. Ukázalo se, že superjupiter Eps Ind Ab, který zhruba šestinásobně převyšuje hmotnost Jupiteru, vykazuje známky přítomnosti těžkých kovů, metanu, oxidu uhličitého a oxidu uhelnatého, což jsou prvky typické pro plynné obry. Více podrobností o složení atmosféry a klimatu na Eps Ind Ab by mohlo odhalit až další pozorování a zejména rozbor světelného spektra exoplanety.