Nad frontou docházelo k mnoha leteckým soubojům, během kterých piloti „jednadvacítek“ nárokovali 61 sestřelů (tento počet je pravděpodobně značně nadhodnocený). Utrpěli však také drastické ztráty (přesná čísla nejsou známa, ale půjde o několik desítek), kvůli kterým museli Sověti začít arabským státům posílat letouny narychlo stažené od vlastních jednotek. 

V tomto konfliktu MiG-21 nepotvrdil svou výbornou pověst z Vietnamu. Vinu na tom ale neměla kvalita stroje, ale špatný výcvik a morálka arabských pilotů. Přesto během arabsko-izraelských válek v 60. a 70. letech dosáhlo na status stíhacího esa s tímto typem pět egyptských a sedm syrských pilotů.

Image

Čtěte také

Sovětská stíhačka MiG-21: Ocelový hřebec rudého letectva (2)

Ve druhé polovině 70. let už začal MiG-21 pomalu zastarávat, když ale vypukla v červnu 1982 válka v Libanonu, tvořil stále důležitou součást syrské výzbroje. Proti o generaci novějším izraelským F-15 a F-16 neměly mnoho šancí a sami Syřané přiznávají ztrátu 37 vlastních strojů proti dvěma sestřelům a dalším 15 pravděpodobným. Izraelci ale udávají, že nejtěžší poškození jejich F-15 za celou válku způsobila „jednadvacítkou“ vypálená raketa R-60. Mohutný dvoumotorový stroj ale vydržel a pilot ho dotáhl na jeden motor až domů.

Na naší obloze

Letoun vyráběný v obrovských sériích se stal také páteří výzbroje států Varšavské smlouvy. Od roku 1961 přebíralo naše letectvo MiGy-21F-13 vyrobené v SSSR a Aero Vodochody zahájilo jejich sériovou produkci v roce 1963. První československý sériový kus letectvo převzalo na podzim příštího roku. Výroba dala celkem 195 strojů a skončila v létě 1972. Poslední z nich dolétaly až v roce 1991. Ze SSSR bylo v letech 1964–1965 dodáno 39 přepadových letadel MiG-21PF vybavených radiolokátorem. Do Československa v roce 1966 dorazily i stroje vylepšené verze PFM, naše letectvo jich převzalo 50 kusů. V letech 1971–1975 přišly ze Sovětského svazu 102 stroje u nás poslední provozované stíhací verze MiG-21MF. Ty mohly operovat i jako stíhací bombardéry a nést nejen pumy do 500 kg, ale i raketové bloky UB-16 pro 57mm neřízené rakety. Posledních šest strojů prošlo zástavbou nové avioniky na verzi MFN po vstupu České republiky do NATO a dolétaly až v létě 2005.

Mnohem dramatičtější ale byla služba těchto strojů v jiných oblastech světa. Používaly je mezi lety 1977 a 1978 i obě strany konfliktu mezi Somálskem a Etiopií, takže se tyto stroje několikrát utkaly mezi sebou navzájem. Poměrně značné množství „jednadvacítek“ měl ve výzbroji i Irák, když v roce 1980 zahájil osmiletou válku se sousedním Iránem. Podle značně neúplných informací jejich piloti nárokovali 43 vzdušných vítězství.

Poslední vzdušné vítězství?

Jedním z největších uživatelů „jednadvacítky“ se stala Indie. Létaly zde od začátku 60. let a společnost Hindustan Aeronautic jich vyrobila 657 kusů. Zúčastnily se několika konfliktů se sousedním Pákistánem a ještě 10. srpna 1999 dva jejich piloti sestřelili Breguet 1150 Atlantic pákistánského námořnictva. Několik desítek MiG-21bis se zde také na přelomu tisíciletí dočkalo modernizace mimo jiné v podobě nové avioniky od francouzské firmy Sextant Avionique. Modifikace dostala označení Bison a do ledna 2006 prošlo touto omlazovací kúrou 94 strojů indického letectva. 

Jeden z vojenských analytiků o stroji uvedl: „MiG-21 Bison je letoun 3+ generace a neměl by být zaměňován se sovětskými MiGy-21. Ve vzdušném boji záleží na tom, jak dobře pilot využívá vlastnosti stroje i své schopnosti k vítězství.“ To se brzy ukázalo jako pravdivý odhad. Dosud úplně poslední vítězství totiž získal Abhinandan Varthaman, který 27. února 2019 odstartoval na poplach proti pákistánským stíhačkám F-16, o generaci mladším. Na jednu údajně odpálil raketu R-73, která prý cíl zničila. Pak ale sám dostal zásah řízenou střelou AIM-120 vypálenou F-16 a musel se katapultovat na pákistánské straně. Po návratu ze zajetí obdržel vyznamenání a byl mu potvrzen sestřel, Pákistánci však žádnou ztrátu dosud nepřiznali. 

Do modernizace letounů se pustili i jinde ve světě: rumunská společnost Aerostar ve spolupráci s izraelskou Elbit Systems na začátku 90. let představila variantu MiG-21-2000. Dostala nový průhledový a multifunkční displej v kokpitu a původní radar nahradil typ EL/M-2032. Mohl také používat řízenou protiletadlovou i protizemní munici. Pro potřeby rumunského letectva bylo do dubna 2003 zmodernizováno celkem 110 letadel na standard označovaný jako LanceR, k jejich vyřazení došlo v květnu 2023. Původní „jednadvacítky“ ale zůstávají ve službě ještě v dalších zemích. Patrně velké množství jich má KLDR, Kuba nebo Sýrie, ale létají také třeba v Súdánu, Jemenu nebo Zambii. Není proto vůbec vyloučené, že se v aktivní službě dočkají výročí tři čtvrtě století od vzletu prvního prototypu Je-4 v červnu 1955.

Když se spící vulkány probudí, ohnivé kusy horniny dopadají ze vzduchu do všech stran. Z dálky úžasný přírodní ohňostroj, kdo se však ocitne v jeho blízkosti, budiž mu život milý! A nejen v blízkosti…

Supervulkán Toba (před 75 000 let)

Na Sumatře najdete největší sopečné jezero vzniklé po výbuchu. Erupce supervulkánu Toba měla zdrcující globální následky. Něco zdecimoval padající popel a prach, něco následné kyselé deště. Většinu živočišných a rostlinných druhů v jihovýchodní Asii erupce zlikvidovala. Mohla též způsobit ochlazení planety o 5 až 15 stupňů i poslední velké vymírání, které se týkalo i lidí. Přežili jen nejsilnější jedinci – právě jejich geny nosíme.

Théra – včasné varování (1620 př. n. l.)

Přístav Akrotiri na ostrově Théra patřil k nejmodernějším a nejlidnatějším městům antického Řecka. Blízká sopka však místní strašila, často se tam též chvěla země. Až obyvatelé město raději opustili. Včas! Archeologové odkryli ruiny svědčící o sopečném výbuchu, nikoliv však lidské ostatky a ani cennosti. Obyvatelé neprchali na poslední chvíli.

Drama v Japonsku (5. srpna 1783)

Obávanou horu Asama v centrálním Japonsku už v květnu zahalil dusivý dým a sopečný prach, který pokryl půdu a zadusil klíčící úrodu. Samotný výbuch přišel o tři měsíce později. Vystřelující kameny zasáhly oblast několika kilometrů, všude se valila láva. Z vesnice Kanabra se zachránila pouhá pětina obyvatel – ti, kteří se uchýlili do chrámu na kopci. Žhnoucí příval se totiž zastavil těsně pod ním. Kvůli sopečnému prachu přišla neúroda a velký hladomor, který si vyžádal životy 1 200 tisíc obyvatel Japonska.

Sopka Krakatoa (27. srpna 1883)

Název této sopky se ne náhodou podobá známému Čapkovu dílu. Ničivá třaskavina Krakatit si v síle detonace se sopkou nijak nezadal. Krakatoa leží v Indonésii mezi ostrovy Jáva a Sumatra. Toho roku vybuchla několikrát, ale to, co se stalo 27. srpna, vypadalo jako konec světa. Ostrov, na kterém se nacházela, v podstatě roztříštila. Výbuch vyvolal tsunami vysoké až 40 metrů, které ničily blízká i vzdálená pobřeží a vyžádaly si na 36 tisíc životů. Síla exploze byla třináct tisíckrát silnější něž výbuch atomové bomby v Hirošimě.

Pinatubo na Filipínách (1991)

Jedna z největších sopečných erupcí 20. století. Možná ji probudilo zemětřesení z předchozího roku, od té doby se každopádně hlásila o slovo. Bylo tak dost času na sledování, přípravy a evakuaci, která se nakonec dotkla 330 tisíc lidí. I tak si výbuch vyžádal 847 obětí na životech. Důsledky na zemědělství a ekonomiku byly nedozírné a zdaleka je nevyrovná „vulkánová turistika“, která se po vyřádění sopky rozproudila.

Rok 1932 byl pro mladého holandského zoologa Nikolaase Tinbergena opravdu hektický. Nejprve v šíleném chvatu sepsal doktorát a 12. dubna jej obhájil. O dva dny později se ženil. Nebylo mu ještě ani pětadvacet, jeho žena Elizabeth Amélie zatím nedokončila studia, a přesto měli oba jasno. V červenci vyrážejí s polární expedicí do Grónska. Nikolaas si byl jistý, že expedice od základů změní jeho život.

Zásadní křižovatkou jeho životní cesty se ale nakonec nestalo mrazivé Grónsko, ale odfláknutě napsaná disertace. Spisek o devětadvaceti stránkách, který by asi ani neprošel při obhajobě, kdyby se za něj plnou vahou své osobnosti nepostavil Tinbergenův školitel Hildebrand Boschma, se stal základním kamenem etologie – vědy o chování zvířat. Zároveň Nikolaase navedl na cestu uznávaného zoologa a laureáta Nobelovy ceny. Tinbergenova disertace řeší problém, jímž se v různých podobách zabývali mnozí další výzkumníci v následujících desetiletích: „Jak a podle čeho živočichové hledají cestu?“

Zrak, nebo čich? 

Při procházce písečnými dunami na mořském pobřeží narazil mladý Niko Tinbergen na hnízdo květoliba včelího (Philanthus triangulum). Tento zástupce blanokřídlého hmyzu z čeledi kutilkovitých (Crabronidae) se vydává na lovecké výpravy do širokého okolí a přesto se vždy bezpečně vrátí k ústí hnízdní dutiny vyhrabané v písku. Jak ji najde? Tuhle otázku si zřejmě kladli mnozí už před Tinbergenem.

Mladý biolog ale jako první vymyslel pokusy, které mu přinesly odpověď. Umístil kolem hnízda borové šišky a nechal květolibovi čas, aby si na tyto „krajinné dominanty“ zvyknul. Pak si vyčíhal okamžik, kdy majitel své hnízdo opustí, a přesunul šišky o kousek dál. Vracející se květolib neomylně zamířil do prostoru mezi šiškami a zjevně byl zaskočen, že tam vchod do hnízda nenašel. 

„Je to jasné,“ řekl si Niko Tinbergen. „Květolib si pamatuje okolí hnízda a vyhledává je podle výrazných orientačních bodů.“ Tinbergen si přitom uvědomil, že jeho „pokusný králík“ se zdaleka nemusí řídit jen zrakem. Možná hledá šišky čichem. A tak začal mladý biolog znovu hmyz šálit. Kolem hnízda rozmisťoval papíry – některé čisté, jiné namočené do borové pryskyřice. Květolibům to ale bylo jedno. Papír je nezajímal ani jako čichový navigační bod a dokonce ani jako orientační bod vnímaný zrakem. Hnízdo hledali jen podle trojrozměrných objektů – kamínků, šišek, větviček.

Jak nezabloudit v poušti 

Schopnost květoliba detailně si zapamatovat okolí vlastního hnízda je určitě pozoruhodná. To, co v oboru orientace dokážou pouštní mravenci rodu Cataglyphis, ovšem přesahuje hranice schopností, které bychom mohli u nepatrného hmyzu považovat za pochopitelné. Tito mravenci žijí v krajině, která je zoufale jednotvárná. Všude písek, jedno zrnko jako druhé. Nikde žádný výrazný bod, podle něhož by se mohly dělnice na výpravách do okolí orientovat. Přesto se ze svých toulek neomylně vracejí k hnízdu.

Tajemství jejich orientačního smyslu tkví ve schopnosti počítat kroky a pamatovat si za sebou jdoucí obraty. Směr obratů určují podle polarizace světla. Ve dne sledují polarizované světlo Slunce, které jim spolehlivě ukáže cestu, i kdyby oblohu nad pouští zakryla mračna. Dokonce i v noci nabízí obloha tolik polarizovaného světla, že to mravencům k nalezení cesty stačí.

Mravenec si například pamatuje, že z hnízda vyrazil se sluncem v zádech, uběhl sto dvacet kroků a pak zahnul ostře doprava. Následující přímý úsek byl dlouhý pětapadesát kroků. Pak přišel mírný obrat vlevo… Na zpáteční cestě mravenčí poutník jen převrátí strany odboček a kroky odpočítává v opačném pořadí, než v jakém je napočítal na cestě z hnízda. Tak neomylně dorazí zpět.

Pomůcky proti chůdám

Když chytíme navracející se mravenčí dělnici a přeneseme ji metr stranou, bude pokračovat ve zpáteční cestě, jako by se nic nestalo. Skončí ovšem metr od hnízda a bude dlouho pátrat po vchodu do kolonie. Jinak ale není snadné mravence poplést. Když jim vědci nastraží na původně hladký úsek cesty členitý terén, projdou jím, aniž by ztratili správný kurz. V návratu jim nezabrání ani ztráta končetiny. Dokud mohou jakž takž chodit, udržují si naprosto jasnou orientaci.

Jedním z mála triků, který mravenci neprokouknou, je prodloužení končetin. Když vědci nalepili dělnicím na nohy miniaturní chůdy, mravenci neuvědomili si, že s nimi dělají podstatně delší kroky a zabloudili.

Přesto příroda mravence Cataglyphis proti ztrátě této orientační pomůcky pojistila. Další pokusy prokázaly, že se pouštní mravenci orientují také podle otřesů, jež kolem sebe rušné hnízdo šíří. Jsou rovněž schopni vnímat magnetické pole. Zdá se, že mohou vyhledávat vchod do hnízda i podle proudu oxidu uhličitého, jenž se z něj neustále řine do ovzduší. To je však jen doplňkový orientační bod, protože nedovoluje mravenčí dělnici odlišit vlastní a cizí hnízdo. A vstup do cizího hnízda je smrtelným omylem, protože domácí dělnice cizáka okamžitě rozeznají a zlikvidují. Oxid uhličitý je tak zřejmě jen nápovědou pro poslední fázi návratu do hnízda, když předtím se mravenec spoléhá na ostatní orientační smysly včetně čichu (viz Rekordní čich hmyzí říše). 

Trable obchodního cestujícího 

Trefit domů je důležité a všechny hmyzí smysly hrají ve splnění tohoto úkolu svou roli. Přitom však vůbec není jedno, jakou dráhu si hmyz na cestě za potravou a při návratu do hnízda vybere. Ani čmelák zemní (Bombus terrestris) nelétá po louce mezi květy po nahodile zvolené trase. Snaží se vyhnout zbytečným oklikám a putovat pokud možno co nejkratší cestou. 

Čmeláci vlastně každý den řeší úlohu, které matematici říkají „problém obchodního cestujícího“. V této úloze objíždí cesťák města ve svém obchodním rajónu s nabídkou zboží. Zná síť silnic a ví, jaké vzdálenosti jednotlivá města dělí. Cestu musí naplánovat tak, aby objel všechna města a přitom urazil co nejméně kilometrů.

Pro nalezení optimální trasy existuje jeden zaručený recept – dát dohromady všechny možné trasy a z těch pak vybrat tu nejkratší. Při malém počtu cílových měst je tohle řešení ještě únosné. Pokud má ale obchodní cestující desítky „štací“, měl by s hledáním optimální trasy mezi všemi možnými variantami problém i velmi slušný počítač. Matematici proto vymysleli celou řadu algoritmů, kterými lze problém řešit relativně snadno.

Čmeláci však tyto složité algoritmy zcela jistě nepoužívají. Přesto si musí umět poradit. Pokud by létáním mezi květy spotřebovávali příliš mnoho energie, mohlo by to pro ně mít fatální následky.

Bludiště pro čmeláky

Lars Chittka z University of London a jeho spolupracovníci odhalili jednoduchý ale ve svém důsledku velmi efektivní systém, jakým čmeláci řeší problém obchodního cestujícího. Vědci nabídli čmelákům pět umělých modře zbarvených květů. Umístili je venku, v přirozeném prostředí a pokus načasovali na říjen, když už rostliny nekvetou. Zajistili si tak, že umělé květy nesoupeřily o čmeláčí pozornost s přirozenými zdroji potravy. 

Motivaci čmeláků zajistila porce cukerného roztoku, který v umělých květech nahrazoval nektar. Dávka roztoku ovšem byla tak malá, že čmelák musel pro nasycení obletět všech pět zastávek. Jednotlivé květy dělila vzdálenost nejméně padesáti metrů – tedy trojnásobek vzdálenosti, na kterou čmelák dohlédne. Pak bylo jisté, že se čmeláci nevydají za nejbližším zahlédnutým květem.

Překvapivě výkonná „špendlíková hlavička“

Co měl tým Larse Chittky možnost vidět? Čmelák začíná tím, že navštíví nejprve květy, jež jsou nejblíže jeho hnízdu. Při dalším letu putuje k dalším květům. Často se však plete a není výjimkou, když se vrátí k místu, kde už si sladkou odměnu vybral. Postupně se ale zlepšuje. 

V průměru si čmelák osvojil optimální trasu mezi pěticí květů po 26 pokusech. Z nabídky 120 možných cest jich obvykle otestuje kolem dvaceti. Při prvním pokusu nalétali čmeláci bezmála dva kilometry a nakonec dokázali všech pět květů navštívit při absolvování dráhy dlouhé v průměru 458 metrů. To představuje zkrácení nalétané vzdálenosti o 80 %, ale zdaleka nejde o nejoptimálnější trasu. Nejvhodnější dráha je o málo delší než 300 metrů.

Pro čmeláka je ale nejdůležitější, aby si rychle našel trajektorii, která není neúnosně dlouhá. Další hledání už by nepřinášelo výrazné zkrácení letu (a úsporu energie) a není proto důležité. Čmeláci si dobře pamatují ulétnutou vzdálenost. Výběr trasy tedy probíhá tak, že si čmelák do paměti uloží délku předchozího letu a srovnává jej s délkou letu po nově zkoušené trase. Pokud se nová dráha ukáže jako kratší, čmelák se zaměří na ni a délku následujících letů srovnává s touto trasou. Na shluk nervových buněk v hlavách čmeláků, který není větší než špendlíková hlavička, to je bezesporu úžasný výkon.

Hon na čmeláky

Při studiu způsobů, jakými si čmeláci vybírají trasu mezi květy, narazili vědci na nečekané problémy. Původně se domnívali, že při sledování čmeláků budou vedle letícího hmyzu chodit nebo běhat. Jenže čmeláci se navzdory zdánlivé neobratnosti ukázali jako zpropadeně rychlí. Pokus rychle skončil, protože vědci čmelákům nestačili. Musela nastoupit špičková technika.

Ke každému květu byla připevněna webová kamera spouštěná detektorem pohybu. Z natočených sekvencí se pak dala rekonstruovat pouť jednotlivých čmeláků při každém jejich výletu. Některým čmelákům vědci připevnili na záda odrážeče radarových vln a sledovali je po celou dobu letu. Přitom se ukázalo, že na naučené cestě létá čmelák přímo, nejkratší trajektorií bez zbytečných oklik. I to mu šetří síly.

Na místech, která navštěvuje velké množství lidí, vzniká prakticky vždy problém s odpadky. Lidští uklízeči mají plné ruce práce, která je ale někdy nad jejich síly. Vědci a inženýři proto už nějakou dobu pokukují po robotickém řešení. Jak ukazuje nově zveřejněný projekt, mohli by to být i robopsi.

Robopes VERO (Vacuum-cleaner Equipped RObot) vznikl v laboratoři Italského technologického institutu. Jde o šikovného malého čtyřnohého robota, který je trénovaný k vyhledávání a sbírání odpadků. Za tím účelem je vybavený vysavačem, který nese na zádech a čtyřmi sacími hadicemi, připevněnými k jednotlivým končetinám.

Robopsí vysavač

VERO je v podstatě upraveným robopsem AlienGo čínské společnosti Unitree. Jde o relativně drahý, solidně pohyblivý model, určený spíše k výzkumným účelům. Jeho cena se pohybuje kolem 50 tisíc dolarů (zhruba 1 milion 160 tisíc Kč). Nejspíš by ale nebyl problém udělat vysávacího robota z nějakého „lidového“ modelu, jako je překvapivě zdatný Unitree Go 2, jehož cena se pohybuje okolo 1 600 dolarů (37 tisíc Kč).

Italští inženýři vyvinuli robopsa VERO primárně k vysávání cigaretových nedopalků, což je jeden z nejhojnějších typů odpadků současnosti. VERO k tomu využívá dvojici kamer a konvoluční neurální síť. Neurální sítě tohoto typu často slouží k analýze vizuálních dat. Vysávací robopes dokáže najít pohozené cigaretové nedopalky a na základě těchto dat si naplánuje cestu tak, aby přes identifikovaná místa přecházel a ve vhodnou chvíli aktivoval sací hadice. 

Takzvané temné století, neboli Saeculum obscurum, bylo pro svatopetrskou stolici obdobím chaosu, nejistoty a naprostého úpadku papežského úřadu. Mezi léty 872 a 965 se na trůně vystřídaly více než dva tucty papežů. V období let 896 a 904 to byl dokonce nový papež každý rok! Svatí otcové se v Římě střídali jako figurky na orloji. A právě v začátcích této éry temna se odehrál podivuhodný případ papeže Formosa. Jediného příslušníka nejvyššího katolického úřadu, kterého exhumovali proto, aby stanul před soudem. 

Kořistník 

Formosus se narodil nejspíše v roce 816 v Římě. O jeho životě nevíme prakticky nic až do roku 864, kdy jej jmenovali kardinálem arcidiecéze římského přístavního předměstí Porto. Už o dva roky později se ale začal odvíjet jeho kuriózní životní příběh. V roce 866 ho totiž Mikuláš I. jmenoval papežským legátem v Bulharsku. Jeho diplomatické cesty jej zavedly také do Francie, kde se jeho cesty zkřížily s karolinskou dynastií, jež tehdy vládla ve Franské říši rozdělené na tři státy. 

V roce 875 doručil nově zvolenému vládci Západofranské říše Karlu Holému Formosus psaní, v němž zval papež Jan VIII. krále do Říma, aby v městě měst přijal císařskou korunu Svaté říše římské. Karel byl na císaře opravdu pomazán 29. prosince téhož roku. Ne všichni ale byli spokojení. Politická opozice v řadách jeho vlastní rodiny zlověstně kroužila kolem Karla jako hejno supů. Na císařskou korunu si totiž dělal zálusk také Ludvík II. Němec, král říše Východofranské. S korunovací Karla nesouhlasila ani Engelberga, vdova po zesnulém císaři Ludvíku Pobožném. 

V Římě zavládl strach z invaze. Formosus rozhodně nechtěl být mezi těmi, které rozlícený Ludvík v Římě potrestá, a tak vzal nohy na ramena. Po cestě jen tak mimochodem vydrancoval několik klášterů, snad aby měl z čeho žít ve svém exilu v Tours. V dubnu následujícího roku svolal papež synodu, která Formosovi nařídila vrátit se do Říma. Uprchlíkovi se ale nechtělo. Za to mu papež odebral jeho svěcení a exkomunikoval ho z církve. Obvinil Formosa také z toho, že usiluje o to, aby se stal v Bulharsku arcibiskupem. To podle tehdejších pravidel církve nebylo možné – arcibiskupská zadnice mohla sedět pouze na jediném stolci naráz. Papežové se totiž báli, aby arcibiskupové nehromadili příliš mnoho moci a vlivu. 

Aby toho nebylo málo, přidal Jan VIII. k obviněním také to, že Formosus se měl příčit rozhodnutí císaře a spiknout se za účelem zničení papežské stolice. Jeho situaci rozhodně nepomohl ani jeho hladový nájezd na římské kláštery. Bylo ale očividné, že ve skutečnosti jde o politické spiknutí proti jeho osobě. Stal se personou non grata. 

Pravdou je, že Formosus byl opravdu v Bulharsku mimořádně oblíbený a bulharský vládce Boris Křtitel si velmi přál, aby se římský legát stal místním arcibiskupem. Ke jmenování ale nikdy nedošlo. V té době se také Formosus vydal do Konstantinopole, kde se setkal s korutanským vévodou Arnulfem, který pro sebe chtěl získat italskou korunu. Ani tato schůzka mu při obviněních z konspirace nepomohla, protože Arnulf byl synem Ludvíka Němce, o kterém už víme, že zrovna nefandil korunovaci Karla Holého císařem. 

Kajícník 

Formosovi nezbylo, než se před papežem Janem kát. V roce 878 přislíbil, že se už do Říma nikdy nevrátí a nezhostí se už nikdy ani kněžských povinností. Nejenže se tak zbavil vyobcování z církve, ale po smrti papeže Jana jej jeho nástupce Marinus I. znovu jmenoval do funkce arcibiskupa. Díky tomu mohl Formosus pokračovat ve své církevní kariéře. 

V říši se také změnily politické poměry. Roztříštěnou Franskou říši v 80. letech znovu sjednotil Karel III. Tlustý. Ale už o pár let později na scénu dějin znovu vešel Formosův starý cařihradský známý – Arnulf. Úspěšným pučem se mu podařilo jednotu říše rozbít. Stal se králem Německa a získal značný politický vliv. V pěti nástupnických státech Franské říše (tedy ve Francii, Německu, Burgundsku, Provensálsku a Itálii) se rozpoutal boj o císařskou korunu. A komu nakonec spočine na hlavě? O tom měl rozhodnout papež Formosus.

V nesnázích 

Moment, papež? Ano, opravdu! Formosus, ještě nedávno vyhnanec na útěku, byl 6. října 891 kardinálskou konkláve jednohlasně zvolen za papeže. Co přesně k jeho podezřele hladké volbě vedlo, to bohužel nevíme, ale zřejmě se jednalo o politické machinace v rámci boje o císařskou korunu. Zářný úspěch? Z hlediska církevní kariéry určitě, ale Formosus si snad nemohl vybrat horší chvíli. 

Poté, co byl Karel Tlustý odstraněn, připadla císařská koruna Widovi ze Spoleta. Část církevního kléru stranila tomuto italskému králi a jeho synu Lambertovi, kterého Wido pro jistotu nechal korunovat spolucísařem. Tehdy musel Formosus spolknout velmi hořkou slinu, když ho Wido donutil, aby mu syna pomazal. Druhá část duchovních nicméně projevovala svou přízeň Arnulfovi Korutanskému. 

Na stranu starého známého se přidal i Formosus, který Wida z duše nenáviděl a chtěl jej z Itálie vyhnat. Arnulf a Wido se spolu v Itálii střetli už v roce 894. Německému králi se podařilo dobýt všechna území na sever od Pádu. To ale nestačilo. O rok později sice Wido zemřel, ale císařskou korunu si přivlastnil jeho syn Lambert. S tím se Formosus nemohl smířit! Odvážil se tak konečně vzbouřit a pozval Arnulfa, aby obsadil Řím. Chtěl tak Itálii nadobro zbavil vlivu znepřátelého rodu Spoletských. 

Strhla se bitva. Obranu Říma vedla Lambertova matka- regentka Agiltrude, jejímž plánem bylo původně zlikvidovat karolinské vládce v jednotlivých státech bývalé říše. Z bitvy vítězně vzešel Formosův favorit Arnulf, který už už začal svou kštici připravovat na usazení císařské koruny. A opravdu: Formosus pomazal Arnulfa 22. února 896 na císaře Svaté říše římské. Papežův plán na uchopení moci se perfektně vydařil a karolinské dynastii se podařilo zachovat rozhodující vliv v Itálii. Anebo ne? 

Zvrat 

Jak už to tak bývá, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a tak co čert nechtěl – nedlouho po korunovaci stihla Arnulfa mrtvice. Dokončit tak výpravu do Spoleta, kde chtěl patrně zabít Lamberta i z Říma prchnuvší Agiltrude, už nezvládl. Zbídačený a napůl chromý císař se musel vrátit domů do Německa – na nosítkách. Tento osudový zásah shůry vrazil Formosovi klín do jeho skvěle rozjetých plánů. A začaly se také odpočítávat poslední dny jeho života. Jakmile Arnulf opustil Itálii, jako by v ní nikdy ani nebyl. V Miláně sice zanechal jako vzdorokrále proti Lambertovi svého levobočka Ratolda, ale nebylo to nic platné. 

A co víc – 4. dubna 896 papež Formosus zemřel – zřejmě ze stresu, které mu způsobovala nastalá situace, a ze strachu z návratu Lamberta a jeho pomstychtivé matky-císařovny. I tak se ale dožil na svou dobu úctyhodného věku osmdesáti let! Možná už prostě nadešel jeho čas. Nebo jej ve skutečnosti otrávila Agiltrude, jako se to říkalo o ochrnutém Arnulfovi? Některé prameny také naznačují, že Formosa zabil vzbouřený dav Římanů, který už měl dost neustálého hazardování s bezpečím města a stranil Spoletským. Kdo ví, jak to doopravdy bylo? 

Kormidlo dějin každopádně nabralo jiný směr. Arnulf až do své smrti o tři roky později nedokázal řádně vykonávat své vladařské povinnosti. Na výsluní dějin naopak vstoupil Lambert. Bryskně obnovil vládu nad celou Itálií jižně od Pádu, ale hlavně toužil po pomstě na proradnému zrádci Formosovi. Že mu unikl do záhrobí? Inu, nevadí! Aspoň se nebude bránit, syčák jeden! 

Pomsta na mrtvole 

Na papežském stolci se mezitím děly věci. Hned po Formosově smrti zvolila konkláve za papeže devadesátiletého starce Bonifáce VI. Na svatopeterském stolci vydržel pouhých patnáct dní! Po Bonifácovi konečně padla volba na Štěpána VI. Šlo o Lambertova oblíbence a v dějinách měl splnit jediný úkol: vykonat pomstu rodu ze Spoleta na zesnulém Formosovi. 

V lednu 897 do Říma i s početným vojenským kontingentem a se svou matkou vstoupil Lambert. Na jeho pokyn nechal Štěpán svolat synodu, která započala soudní proces s více než sedm měsíců mrtvým ex-papežem. Lambert nařídil vytáhnout Formosovu trouchnivějící mrtvolu z hrobky a usadit ji na stolec, ze kterého dříve vládl církvi. Účastníci hrůzyplné podívané se chvěli nejen strachy, ale také zhnusením – nejen z pohledu na shnilého umrlce, na kterém dosud v průvanu vlálo papežské roucho a další insignie spojené s úřadem nástupců svatého Petra, ale také ze Štěpánova a Lambertova chování. Exhumace bývalého papeže byla něčím neslýchaným a do té doby nemyslitelným! Soudu ale nemohlo v tu chvíli už nic zabránit. 

Za zesnulého pontifika měl mluvit jmenovaný diákon. Poté papež Štěpán vyjmenoval Formosovy prohřešky. Nebyly nové. Shrnovaly vlastně obvinění, které proti Formosovi vznesl před lety Jan VIII. Štěpán hřímal: „Když jsi byl biskupem v Portu, jaký duch ambicí tě vedl, abys usurpoval posvátný římský stolec?“ Formosovo červy rozežrané tělo nehnulo ani brvou. Soud pak nepřekvapivě shledal před špičkami spoletských mečů nebožtíka vinným a nechal z jeho těla strhat všechna posvátná roucha a odznaky. Poté mu sám Štěpán uťal tři už skoro uhnilé prsty – právě ty, kterými jako papež žehnal světu. 

Synoda nakonec prohlásila Formosovo papežství za neplatné a zrušila všechny jeho výnosy. Následně mrtvolu oděli do laického roucha a rychle ji zakopali na římském hřbitově pro cizince. Ani to ale nakonec Lambertovi nestačilo. Vzápětí nechal Formosu znovu vykopat, jeho mrtvolu svázat, zatížit a svrhnout do Tibery. Pomsta byla dokonána. 

Chaos v Římě 

Synoda mrtvých měla ještě dohru. Zatímco se Lambert vrátil ke svým vladařským povinnostem, jistě spokojený s výsledkem makabrózního tribunálu, v Římě se rozpoutaly nepokoje. Nálady veřejnosti se otočily v neprospěch Štěpána VI., kterého lid považoval za zhůvěřilého hanobitele ostatků. O pár dní později navíc Tibera vydala Formosovo tělo a rozšířily se zvěsti o tom, že koná zázraky. Římem zahořelo lidové povstání, které nakonec vedlo ke Štěpánově konci. Davy jej svrhly, uvěznily a neznámý vrah ho v červenci nebo srpnu 897 uškrtil v jeho kobce. 

Následně zvolený papež Theodor II. svolal další sněm, který k úlevě většiny duchovních zrušil výnosy synody. Formosus byl rehabilitován a jeho tělo konečně důstojně pohřbeno ve Svatopetrské bazilice se všemi papežskými insigniemi a poctami. I Teodorův následník Jan IX. v roce 898 potvrdil anulování synody mrtvých a navíc nechal všechny dokumenty s ní spojené zničit, přičemž exkomunikoval sedm tehdy se účastnících kardinálů. Navíc zakázal, aby se kdy v budoucnu soudy s mrtvolami konaly. To nicméně znovu ohrozilo Lamberta. 

Pakliže bylo Formosovo panování platné, mohla být platná i císařská korunovace Arnulfa! Nakonec tak na dalším koncilu v Ravenně došlo ke kompromisní dohodě: Lambert uzná Formosovu rehabilitaci, pokud papež svatosvatě prohlásí, že Arnulfova korunovace byla neplatná a že císařský titul Svaté říše římské náleží jen a pouze Lambertovi. Císař se s papežem následně dohodl na tom, že z titulu své funkce bude on a všichni po něm podle starých karolinských zvyklostí spolurozhodovat o volbě papeže. A že Lambert naopak uzná legitimitu zvolení Jana IX. Ruka ruku myje, chtělo by se říct závěrem…

Byl tedy případ Formosus definitivně uzavřen? Ne tak docela. V souladu s tehdejší tradicí střídajících se papežů jeden z dalších svatých otců – Sergius III. nakonec Formosovo odsouzení potvrdil a rozhodnutí o jeho rehabilitaci anuloval. Navíc nechal na hrobku Štěpána VI. napsat pochvalný epitaf. Sergius byl totiž jedním z biskupů, kteří před lety Formosa odsoudili. Je snad třeba další ilustrace toho, jak chaotické poměry tehdy v Římě, v dobách papežské temnoty, vládly? Soudy s nebožtíky se už ale naštěstí neopakovaly!

Nejslavnější a také největší bouří Sluneční soustavy je Velká rudá skvrna na Jupiteru, kterou pozorujeme už nejméně 350 let. Jde vlastně o obrovský hurikán, kde se vítr pohybuje rychlostí několika set kilometrů za hodinu. Koncem 19. století měřila Velká rudá skvrna v průměru asi 41 tisíc kilometrů. Od té doby se ale znatelně zmenšuje, do dnešního dne více než o polovinu. Nejkratší průměr této planetární elipsy přitom zůstává víceméně stejný. Vědci si s tímto chováním Velké skvrny příliš nevědí rady.

Kanibalismus bouří

Zajímavé vysvětlení nabízí se svými spolupracovníky doktorand z Yaleovy univerzity Caleb Keaveney. Jejich výzkumný tým se zaměřil na vztah mezi Velkou rudou skvrnou a menšími krátkověkými bouřemi, které se občas objevují v její blízkosti. Badatelé provedli sérii 3D simulací s využitím modelu pro atmosféry planet EPIC (Explicit Planetary Isentropic-Coordinate), ve kterých studovali chování Velké skvrny a menších bouří. Jejich výzkum nedávno publikoval odborný časopis Icarus.

Ze simulací vyplynulo, že se Velká rudá skvrna vlastně živí menšími bouřemi, podobně jako Mléčná dráha požírá okolní malé galaxie. Simulace ukázaly, že v přítomnosti menší bouří Velká rudá skvrna roste. Pokud nejsou k dispozici, zmenšuje se. Podobné chování atmosférických útvarů pozorujeme i mnohem blíž, v pozemské atmosféře.

Keaveney a jeho kolegové si všimli, že se podobným způsobem chovají „kupole horka“ – útvary, které se na Zemi čím dál častěji objevují v tryskovém proudění vzduchu v atmosféře a hrají klíčovou roli při vzniku neblahých jevů, jako jsou vlny veder a rozsáhlá sucha. Stejně jako v případě Velké skvrny, i existenci kupolí horka podporují menší útvary, jako jsou atmosférické víry a anticyklony.

Vědci se donedávna domnívali, že na americké kontinenty vstoupili lidé asi před 13 tisíci lety, když přešli přes pevninský most v Beringově průlivu. V posledních letech se ale v Severní i Jižní Americe objevují archeologické nálezy, které dokládají, že lidé obývali oba dnešní americké kontinenty mnohem dříve.

Tento scénář potvrzuje i nová studie, kterou v těchto dnech zveřejnil odborný časopis PLOS One. Paleoantropolog Miguel Delgado z argentinské Národní univerzity La Plata a jeho kolegové zkoumali fosilní pozůstatky glyptodontida rodu Neosclerocalyptus a objevili na něm stopy po zpracování uloveného zvířete lidskými lovci.

Glyptodontidi (vyhynulí savci z čeledi Glyptodontidae), byli gigantičtí příbuzní dnešních pásovců, kteří žili na amerických kontinentech a zmizeli společně s dalšími zástupci megafauny koncem nejmladší doby ledové. Zhruba dvoumetrový Neosclerocalyptus patřil mezi glyptodontidy střední velikosti.

Pochoutka z glyptodonta

Zkoumané kosti pocházejí z  nálezu nekompletní fosilie na březích říčky Reconquista, která protéká periferií metropole Buenos Aires. Radioizotopové datování i geologické datování sedimentů svorně určily, že fosilie pochází z doby před 21 090 až 20 811 lety, kdy vrcholila doba ledová. Zdá se tedy, že na území dnešní Argentiny už tehdy žili lidé.

Delgado a jeho tým pečlivě prozkoumali 32 nalezených stop na kostech obřího pásovce. Pomocí statistických analýz a dalších metod dospěli k závěru, že nejde o náhodné škrábance, ale že se skutečně jedná o stopy po nástrojích používaných tehdejšími lidmi.

Americký džíp zůstává nejznámějším terénním automobilem všech dob, což ostatně prokazuje i fakt, že samo jeho jméno se stalo synonymem pro terénní vůz. Ve službách německé armády zastával podobnou roli „kaďour“, jak se u nás po válce přezdívalo automobilu VW 82. Ten ale za americkým vozem z hlediska kvality jednoznačně zaostával. Obě armády však provozovaly i plovoucí obměny těchto dvou konstrukcí, a to typy Ford GPA a VW 166 Schwimmwagen, ačkoli jejich zrození motivovaly výrazně odlišné požadavky.

Problémy a konkurenční boj

Historie vzniku amerického džípu, oficiálně známého pod jménem Willys MB, popřípadě také v licenční podobě jako Ford GPW, představuje sice spletitý, zato však poměrně známý příběh. Poněkud méně se ale ví, že když US Army v červnu 1940 formulovala specifikace na budoucí lehký terénní vůz s nosností čtvrt tuny, z nichž nakonec vzešel džíp, počítala i s dalším typem, tentokráte ovšem obojživelným. Tvar karoserie měl navrhnout Roderick Stephens Jr., slavný konstruktér jachet a také autor úspěšného plovoucího nákladního prostředku DUKW. 

Vznikl tak design, který vypadal vlastně jako zmenšenina DUKW, jenže od počátku se potýkal se splněním váhových limitů. Navzdory tomu se v projektu pokračovalo, avšak firmu Willys Overland, jež měla získat zakázku na sériovou výrobu, příliš vytěžovaly dodávky džípů, a tudíž armáda oslovila automobilku Marmon-Herrington. Tam se začal rodit prototyp, zájem ovšem mezitím projevil také gigant Ford, kde už začínala licenční výroba džípů. 

V časovém presu

Fordovi inženýři disponovali daleko většími možnostmi, takže dokázali zhotovit prototyp mnohem rychleji. Výsledek se od vozu Marmon-Herrington na pohled lišil pouze málo, avšak používal jinou technologii stavby. Oba prototypy značně překračovaly hmotnostní limity, což znamenalo podstatně hlubší ponor, takže testy od začátku napovídaly, že schopnost plavby bude podmíněna klidnou hladinou. Ze zkoušek nakonec vyšel vítězně vůz Ford GPA, což se zpravidla vykládá jako General Purpose Amphibian, jenže ve skutečnosti šlo o zkratku klasifikace „Government, P, Amphibious“, kde písmeno P značilo rozvor 80 palců. 

Začátek výroby spěchal, protože vojáci chtěli své plovoucí vozy nasadit už při prvních výsadkových operacích plánovaných na podzim 1942. Termíny se povedlo dodržet, takže se malý počet obojživelných fordů stihl na podzim zúčastnit invaze do severní Afriky. Výsledky ovšem potvrdily to, co naznačily zkoušky, totiž že se nejedná o právě nejpodařenější konstrukci.

Mokro uvnitř

Stephens usiloval o co nejlepší plavební vlastnosti, takže navrhl karoserii poměrně velkou, jenže armáda zároveň trvala na technické příbuznosti se „suchozemským“ džípem. Ve výsledku tak vůz Ford GPA představoval podvozek džípu (respektive Fordu GPW), ke kterému byla přivařena „člunová“ karoserie z ocelových výlisků. To se ukázalo jako špatná kombinace, a to například kvůli dlouhým převisům vpředu i vzadu, které výrazně zhoršovaly pohyblivost v terénu. 

Ford GPA tedy velice často zapadal do bahna a měl problémy i při vjezdu do vody či výjezdu z ní. Hluboký ponor znamenal, že původní slibné výpočty neplatily, a proto vůz mohl plavat rychlostí nanejvýše 8 km/h, a to pouze na klidné hladině, protože jinak vnitřek zalévaly vlny. Neobešel se bez sklopného vlnolamu na přídi a vojáci někdy montovali i pomocné stěny okolo celého vozidla. Pohon ve vodě zajišťoval lodní šroub zastavěný v záďovém tunelu, za nímž se nalézalo kormidlo.

Úspěch na východě

Do krátkého výčtu předností vozidla Ford GPA náležel zpětný chod šroubu, díky němuž mohl na vodě také couvat, což většina obojživelníků nedokázala. Navzdory velkým rozměrům karoserie se vyznačoval stísněnými prostory pro vojáky, takže dopravil jen tři plně vyzbrojené muže s výstrojí a radiostanicí, byť nouzově se do něj mohla vmáčknout i pětice osob. Právě to se poté stalo běžným uspořádáním i v Rudé armádě, která obdržela téměř čtvrtinu vyrobených amerických obojživelníků. Západní Spojenci nasadili vozy Ford GPA v několika operacích v jižní a severozápadní Evropě, ale výsledky vesměs zaostávaly za očekáváním, neboť „Seep“ (Sea Jeep), jak se vozu přezdívalo, měl často potíže se strmými břehy řek. 

Na východní frontě panovaly poněkud odlišné terénní podmínky, a proto si Rudá armáda těchto vozů cenila více a úspěšně je nasadila i v rámci berlínské operace. Posléze objednala i výrobu domácí kopie GAZ-46, zatímco západní armády vozy Ford GPA zpravidla rychle vyřazovaly a prodávaly soukromým zájemcům, kteří je upravovali pro nejrůznější účely.

Pokusy profesora Porscheho

„Vodník“, jak se u nás legendárnímu německému obojživelníku VW 166 Schwimmwagen běžně přezdívá, se začal rodit také v červnu 1940. Německá armáda musela během bojů v Polsku a Francii často překonávat řeky, jejichž obránci zničili mosty, takže se objevily požadavky na plovoucí terénní automobil pro velitele, průzkumníky a ženisty. Ferdinand Porsche tedy dostal otázku, zda by na základě velitelského terénního vozu VW 87 dokázal vyvinout i plovoucí prostředek. Na tomto místě jen dodejme, že VW 87 (někdy zvaný KdF 87) představoval verzi slavného „kaďoura“, tedy lehkého automobilu VW 82 Kübelwagen (neboli KdF 82), ovšem s odlišným pohonem a karoserií. 

Původní podoba měla pohon pouze zadních kol a hranaté plechy, kdežto VW 87 dostal pohon všech čtyř kol a elegantní karoserii slavného „brouka“. Profesor Porsche se záhy pustil do dalších pokusů s VW 87, při nichž prověřil jeho schopnost udržet se na vodě, kdežto jeho kolega Erwin Komenda navrhl novou karoserii ve formě vodotěsné „vany“. Tak se zrodil plovoucí automobil VW 128, který v létě 1941 prodělal tovární zkoušky. Ty přinesly pozitivní výsledky, ale následné vojskové testy na východní frontě již vyznívaly výrazně odlišně. Podle armády se totiž jednalo o vozidlo značně složité a křehké. 

Slavný profesor mezitím získal objednávku na lehký dopravní prostředek pro ozbrojený průzkum také od Waffen-SS, a proto se rozhodl VW 128 přepracovat a vytvořit nový obojživelný vůz, který odpoví na kritiku armády a zároveň vyhoví požadavkům esesmanů. Na konci léta 1941 se tudíž objevil prototyp označený VW 166. Od svého předchůdce se lišil zejména lépe tvarovanou „vanou“ s menšími rozměry, což se projevilo mimo jiné podstatně lepší terénní průchodností. Stinnou stránkou se stala nutnost použít mnoho nově vytvořených komponentů podvozku, což silně omezilo technickou příbuznost s VW 82 a VW 87. Parametry nového vozu však působily natolik slibně, že vojáci souhlasili a počátkem roku 1942 začala sériová výroba.

Kulomet pro esesáky

Mezi důležité odlišnosti VW 166 náležel i čep pro montáž 7,92mm kulometu MG 34 (později MG 42) na karoserii před spolujezdcem, aby se vyhovělo specifikacím Waffen-SS na vozidlo, jež zastane také úlohu ozbrojeného průzkumu. Kromě řidiče a spolujezdce mohl VW 166 přepravit další dva muže, ačkoliv vzhledem k malým rozměrům jim nemohl nabídnout zrovna nejlepší pohodlí. Neposkytoval ani žádný prostor pro náklad, a tudíž se výstroj a jiné vojenské nezbytnosti zpravidla nacházely všelijak provizorně uchycené na karoserii. VW 166 plaval za pomoci sklopného lodního šroubu na zádi, jehož montáž ostatně reprezentovala další rozdíl od původního VW 128. Na tom se totiž šroub nalézal na motoricky ovládaném závěsu, ovšem u zjednodušeného vozidla VW 166 použil profesor Porsche manuální sklápění, k čemuž sloužil hák uchycený ke krytu tlumiče výfuku.

Výborné frontové zkušenosti

Změna směru se i ve vodě běžně prováděla natočením předních kol, avšak příležitostně si vojáci pomáhali pádlem a lopatou, které se převážely upevněné na kapotě. Toto náčiní jim přišlo vhod také proto, že VW 166 na hladině nemohl couvat. Konstruktéři mysleli na nutnost zvládat strmé břehy řek či jezer, a tak vybavili „vodníka“ i uzávěrkami diferenciálů a speciální převodovkou, která měla kromě čtyř běžných stupňů i zvláštní pátý stupeň pro velice pomalý chod. První sériové vozy směřovaly trochu paradoxně do severní Afriky, kde se jejich obojživelnost dala využít jen sporadicky. 

V létě 1942 dorazily další série na východní frontu, kde si VW 166 záhy získal velkou oblibu. Osvědčil se zejména jako výkonné průzkumné a štábní vozidlo, poradil si s těžkým terénem a zvládal i extrémní klimatické podmínky. Dobré služby odváděl též na západní frontě, kde se zařadil mezi nejžádanější druh kořisti, a užívali jej také někteří američtí či britští důstojníci. Porscheho vynikající design odolává i zubu času, takže ještě dnes různí nadšenci provozují stovky funkčních „vodníků“.

Nápad na královskou ochranu jistých výsad nebyl úplně nový. V původním pojetí představoval patent panovníkův soukromý výnos, který nebyl pečetěn – v zásadě šlo o typ královského dopisu stvrzující vůli vladaře, a v praxi měl tedy váhu zákona. Patent zaměřený na garanci určité ekonomické výhody se poprvé objevil v roce 1449: Tehdy Jindřich VI. podepsal „letter patent“ pro skláře Johna z Utynamu, jímž mu povolil vyzdobení nově založené školy v Etonu prostřednictvím „tajné metody“, na kterou dotyčný obdržel právo exkluzivního užívání po dobu 12 let. O sto roků později získal sklář Henry Smith od Jindřicha VIII. výhradní právo prodávat barevné „normanské sklo“ vyráběné jeho vlastní metodou, kterou nesměl nikdo napodobit.

Ve stejné době se v Benátkách udílely zvláštní patenty na ochranu literárních děl před neoprávněným tiskem a kopírováním, z čehož angličtina přejala slovo „copyright“. Za vlády Alžběty I. se udílení letter patentů stalo vítaným zdrojem státních příjmů. Zmíněnou formou královna prodávala šlechticům či korporacím tzv. monopoly, výsadní práva třeba na dovoz soli, prodej pepře či výrobu papíru. Jejich obvyklými vlastníky se stávali dvořané s přístupem k panovnici a s dostatečnou hotovostí, kteří pak u soudu vymáhali poplatky od všech, kdo se danou oblastí reálně živili.

Dusivé monopoly

V roce 1598 podepsala Alžběta I. patent o monopolu na dovoz, výrobu a prodej hracích karet pro ambiciózního dvořana Edwarda Darcyho, který vystoupal až do její tajné rady. Patent byl veden snahou regulovat a omezit podivnou novou vášeň v podobě hraní karet a jeho jazyk odrážel královnin osobní názor, že by měli poddaní zaměstnávat nečinné ruce něčím lepším než barevnými obrázky, jež je připravují o peníze. Bohužel pro Darcyho – který získal oprávnění regulovat míru hazardu v Anglii, a přitom se tím obohatit – došlo roku 1601 v parlamentu k velké bitvě, k níž se schylovalo řadu let.

Na monopoly škrtící podnikání si stěžovali nespokojení zástupci nižších stavů. Nicméně jejich petice a pokusy o změnu zákona narážely na hluché uši královny i zlou vůli vysokých šlechticů, kteří takto ještě víc bohatli. Střet s parlamentem patřil k nejtvrdším za celou dobu Alžbětiny vlády a panovnice nakonec pod tlakem svolila, že se budou moct královská privilegia přezkoumávat u soudů.

Klíčový spor

Řada právníků následně s vidinou zbohatnutí přemluvila různá obchodní sdružení a podnikatele, aby udílené monopoly u soudů napadali. Mezi takto přesvědčené patřil rovněž obchodník Thomas Allein, který se rozhodl ignorovat Darcyho patent na karty. A tak se na konci září 1602 v hlučné a přeplněné soudní síni starého normanského paláce ve Westminsteru, kde souběžně zasedaly čtyři nejvyšší anglické soudy, dostal na přetřes případ Darcy versus Allein. Zmíněný obchodník totiž začal dovážet z Nizozemí hrací karty a vysoce postavený dvořan jej zažaloval za narušení svého monopolu.

Klíčovou roli v případu sehrál právník Edward Coke, jenž krátce předtím zaujal post nejvyššího státního zástupce. Současně však proslul svým odporem k monopolům, které dle jeho názoru škodily drobným řemeslníkům a připravovaly je o výdělky. Coby zástupce koruny u nejvyšších soudů nicméně musel hájit Darcyho. Ve snaze držet se svého přesvědčení vůči monopolům, a přitom chránit zájem klienta i právo koruny udílet patenty předvedl sofistikovanou akrobacii. Argumentoval přitom, že vzít Darcymu právo prodávat karty je jako vzít cínařům právo prodávat hrnce. K jeho velkému potěšení pak tato dokonalá šaráda vyústila v prohru na plné čáře. Nejvyšší soudce monopol zrušil jako porušení zvykového práva, s důležitým odůvodněním: Koruna nemůže udělit výsadu prodeje pro soukromý prospěch osoby, která věc přímo nevyrábí a o jejím původu nic neví.

Čtrnáct let ochrany

Patent se tak mohl napříště udělovat pouze při prokázání fungující výrobní metody či představení nového výrobku, na něž se měla ochrana vztahovat. V roce 1623 se pak Cokeovi podařilo zhmotnit zásady zmíněného rozsudku v „zákoně vztahujícím se k monopolům a výjimkám, včetně jejich vynucování a propadání“. Parlamentní norma zakázala udílet všechny typy monopolů, s jedinou výjimkou – pokud žadatel doložil, že právě on zavedl novinku jako „pravý a prvotní objevitel“. V takovém případě mohl dostat výlučný monopol na 14 let: Jelikož standardní učňovská doba činila sedm roků, znamenaly dva cykly vyškolení učňů v nové metodě zároveň hranici, kdy bylo ještě možné udržet vynález mimo všeobecnou známost.

Cokeovy zásady se dočkaly velké úpravy v roce 1709. Tehdy parlament vydal zákon o copyrightu, v němž sjednotil úpravu pro výrobní postupy a vydávané knihy zavedením zastřešujícího konceptu „duševního vlastnictví“. A přestože úřady v Benátkách a Nizozemí udílely „copyright“ již koncem 15. století, anglický zákon z roku 1623 přinesl zásadní přelom: Patentová ochrana totiž poprvé nezávisela na vůli krále a úřadů, ale stala se zákonným nárokem každého výrobce. 

Kometa Tsuchinshan-ATLAS, formálně známá jako C/2023 A3, byla objevena počátkem roku 2023. Jedná se o dlouhoperiodickou kometu z Oortova oblaku. Vědci odhadli, že její dráha sahá až do vzdálenosti přes 90 tisíc AU, po které by měla oběhnout Slunce jednou za miliony let. Ke Slunci by měla dorazit 27. září a astronomové očekávali, že během svého přiblížení nabídne nádhernou podívanou. Optimistické odhady hovořily o jasnosti srovnatelné s nejjasnějšími hvězdami oblohy.

Teď se ale zdá, že namísto toho přijde studená sprcha. Známý astronom českého původu Zdeněk Sekanina, který pracuje v Laboratoři tryskového pohonu NASA v kalifornské Pasadeně, zveřejnil na preprintovém serveru arXiv doposud nerecenzovanou studii, podle které se kometa Tsuchinshan-ATLAS rozpadá.

Jak odhadnout kometu

Když se kometa blíží ke Slunci, rozpouští se její led a tryská z ní plyn a prach, který vytváří koma a ohon. Zároveň funguje jako „pohon“ a do jisté míry zrychluje pohyb kometárního jádra takzvaným negravitačním zrychlením. Na základě tohoto zrychlení a parametrů komety lze odhadnout, jak proletí kolem Slunce a jak bude viditelná. I když komety jsou velmi nevyzpytatelné, Zdeněk Sekanina je přesvědčený, že se Tsuchinshan-ATLAS rozpadne úplně, a to ještě před tím, než se přiblíží ke Slunci. 

Světoznámý expert na komety, si všiml, že C/2023 A3 nezvýšila svoji jasnost takovým způsobem, jak na základě její velikosti, rotace a rychlosti pohybu jejího jádra vědci očekávali. Ještě nápadnějším znamením podle vědce je, že se kometa nezjasňuje ani v těsné blízkosti Slunce. Sekanina má za to, že to lze vysvětlit probíhajícím rozpadem kometárního jádra. Podle něj to skončí tak, že se kometa Tsuchinshan-ATLAS rozpadne na kousky natolik malé, že už je nebude možné našimi přístroji pozorovat. Bohužel to vypadá, že žádná slibovaná kometární show se na podzim konat nebude.