Kupy galaxií patří k největším gravitačně seskupeným objektům ve vesmíru. Vědci odhadují, že jen zhruba 15 % hmoty kup galaxií představuje běžná hmota. Většinu z toho představuje horký plyn. Plných 85 % tvoří temná hmota.

Jack Sayers z kalifornského Caltechu a jeho spolupracovníci analyzovali ve vzdáleném vesmíru srážku kup galaxií, která nese souhrnné označení MACS J0018.5+1626. Ukázalo se, že se při této monumentální srážce v obou kupách galaxií do jisté míry oddělila temná hmota od běžné hmoty. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu Astrophysical Journal.

Srážení kup galaxií

Není to poprvé, co jsme takovou situaci pozorovali a vědci mají po ruce i solidní vysvětlení. Veškerá hmota, tedy běžná i temná, působí na hmotu v okolí svou gravitací. Běžná hmota se ale od temné hmoty liší tím, že interaguje s okolím prostřednictvím elektromagnetické síly. Během srážky kup galaxií se působením elektromagnetismu běžná hmota přibrzdí, zatímco temná hmota pokračuje dál. Tím dojde k jejich částečnému prostorovému oddělení.

Sayers a jeho tým využili ve svém výzkumu archivní data, stará desítky let, i čerstvá pozorování pozemních i vesmírných observatoří, včetně Submilimetrové observatoře Caltechu a Keckových dalekohledů na Havaji, vesmírné rentgenové observatoře Chandra, Hubbleova vesmírného dalekohledu nebo Herschelovy vesmírné infraobservatoře.

Podobné oddělení temné a běžné hmoty vědci zaznamenali například u slavné srážky kup galaxií Bullet Cluster. I v tomto případě došlo k tomu, že běžná hmota v podobě žhavého plynu poněkud zaostává za temnou hmotou. Srážka kup galaxií MACS J0018.5+1626 je ale výjimečná v tom, že se jedna z kup přibližuje směrem k nám, zatímco druhá směřuje od nás. To dává badatelům možnost detailně analyzovat hybnost temné i běžné hmoty. 

Hurikány patří mezi nejdestruktivnější přírodní jevy. Odborníci se snaží jejich výskyt a intenzitu předpovídat, stále se ale bohužel ukazuje, že naše znalosti jsou omezené. Odborný asistent Yuan Wang z amerického Stanfordu a jeho spolupracovníci nedávno odhalili, že velmi významnou roli při tvorbě hurikánů během sezóny hrají ohromná oblaka prachu, která putují ze saharských pustin nad Atlantik. Ukazuje se, že vysoká koncentrace saharského prachu potlačuje vznik hurikánů nad Atlantikem.

Sahara a hurikány

Výzkum, který v těchto dnech publikoval vědecký časopis Science Advances, ale současně potvrzuje, že vztahy mezi klimatickými jevy mohou být doopravdy spletité. Mohutná oblaka prachu ze Sahary totiž zřejmě také zvyšují množství vody ve srážkách a tím pádem i škody, když běsnící hurikán zasáhne pevninu.

„Bylo to pro nás doopravdy překvapením, když jsme zjistili, že hlavním faktorem ve vztahu k hurikánům nejsou často zmiňované povrchové teploty oceánu nebo atmosférická vlhkost, jak se běžně předpokládá,“ přiznává Wang. „Naše modely ukazují, že klíčovou roli ve skutečnosti hraje především prach ze Sahary.“

TIP: Globální oteplování zřejmě zesiluje hurikány: Vědci pro ně navrhují novou kategorii

Saharský prach podle vědců blokuje sluneční záření a ochlazuje teplotu oceánu v centru bouře, což hurikán oslabuje. Zároveň ale podporuje tvorbu srážek, takže hurikán přináší více deště. Jak varují dřívější vědecké studie, do budoucna zřejmě musíme počítat s tím, že v důsledku globálního oteplování a změn klimatu může dojít k dramatickému poklesu transportu prachu ze Sahary nad Atlantik. To by mohlo vést ke zvýšení četnosti i síly budoucích hurikánů. 
 

Jen málo armád se u spojenců i nepřátel těší tak velkému respektu jako Izraelské obranné síly (IDF), které obstály nejen v řadě válečných konfliktů, ale rovněž v menších vojenských akcích, jež provedly speciální jednotky. Ty stále představují důležitou součást pozemních, námořních i leteckých sil židovského státu a jejich seznam je skutečně dlouhý, neboť Izrael se vyznačuje poněkud nezvyklým způsobem organizace těchto útvarů. Tento článek proto nabízí jejich přehled, přestože je nutné upozornit, že vzhledem k logicky vysoké míře utajení mohou být některé informace částečně nepřesné či neúplné.

Zrození a pád jednotky 101

Historie izraelských ozbrojených sil se začala psát ještě před oficiálním založením Státu Izrael, a to ve 30. letech, kdy židovští osadníci zakládali domobrany a milice na svou ochranu před arabskými ozbrojenci. V rámci těchto složek existovaly i elitní oddíly, například takzvané Foš neboli „Polní roty“, vysoce pohyblivé týmy, které prodělaly výcvik pro vedení guerillové války a zpravodajských operací. 

Židovské ozbrojené síly fungovaly částečně ilegálně díky toleranci Britů, kteří jim obvykle v utajení poskytovali i zmíněný výcvik. Tato kooperace pokračovala a zesílila po propuknutí druhé světové války, neboť u Britů existovaly oprávněné obavy z proněmeckých postojů palestinských Arabů, kdežto od Židů se pochopitelně dal čekat rezolutní odpor proti nacistům. 

Zpravodajská služba SOE (Special Operations Executive) tedy zahájila výcvikový program, díky kterému v roce 1941 vznikla jednotka Palmach čili „Úderné roty“, která měla vést partyzánský boj za situace, že by do Palestiny dorazila německá vojska. Po vzniku Státu Izrael v roce 1948 byla do jeho nové armády zařazena i jednotka Palmach, jež se účastnila také války o nezávislost. V té sice židovský stát zvítězil, navzdory tomu však pokračovaly útoky Arabů, a proto armáda sestavila nový speciální útvar, který měl na tyto akce adekvátně odpovídat. 

Takzvaná Jechida 101 („Jednotka 101“) vznikla v roce 1953 a nikdy nečítala více než pár desítek mužů. Ti ovšem absolvovali mimořádně náročný výcvik a od velení dostali takříkajíc „volnou ruku“ z hlediska svých metod. Jednotka 101 provedla řadu úspěšných odvetných útoků proti arabským cílům, ale začala vyvolávat kontroverze, protože se podílela i na několika velmi sporných akcích. To kulminovalo v říjnu 1953, kdy zaútočila na jordánskou vesnici Kibíja na Západním břehu ovládaném tehdy Jordánskem, kde zemřelo údajně až 69 palestinských civilistů. Jednalo se o odvetu za předchozí vražedný útok na izraelské civilisty.

Legendární Sajeret Matkal

V následujícím roce proto byla Jednotka 101 rozpuštěna, ale náčelník generálního štábu Moše Dajan chápal, že zkušenosti těchto vojáků mají obrovskou cenu. Většina bývalých příslušníků jednotky tudíž přešla do tehdy nově budované 202. brigády, předchůdkyně dnešní 35. výsadkové brigády. Na tomto místě lze uvést, že na zrození izraelských výsadkových sil měla velký podíl podpora Československa, jelikož první výsadkáři židovského státu absolvovali výcvik v ČSR. 

Navzdory nesporné kvalitě a užitečnosti této brigády se ovšem záhy ukázalo, že armádě chybí specializované uskupení pro operace podobné těm, které prováděla Jednotka 101, to znamená průniky na nepřátelské území, hloubkový průzkum a útoky na hodnotné cíle. V roce 1957 tedy vznikla nová formace, která zpočátku nosila krycí označení Jednotka 262 a poté Jednotka 269, ačkoliv později vyšlo najevo, že oficiální název zní Sajeret Matkal. Její název doslova znamená „Průzkumná jednotka generálního štábu“, což naznačuje, komu je formálně podřízena, ale fakticky podléhá velení izraelské vojenské zpravodajské služby Aman. Velikostně odpovídá přibližně praporu a hlavní zdroj inspirace pro její vznik, výcvik a operační metody představuje britský útvar SAS.

Patrně nepřekvapí, že do Sajeret Matkal zamířilo mnoho veteránů Jednotky 101, ale postupně se vytvořil mimořádně náročný systém výběru a výcviku, jímž projdou opravdu jen ti nejlepší. Hlavní úkol jednotky reprezentuje hloubkový průzkum na nepřátelském území, ale vedle toho realizuje široké spektrum jiných operací včetně sabotážních a záchranných. Svou patrně první útočnou akci uskutečnila v prosinci 1968, kdy udeřila na letiště v Bejrútu, avšak celosvětovou slávu si získala v červenci 1976, když provedla operaci Thunderbolt, tedy záchranu rukojmích na letišti v ugandském Entebbe. Z dalších velkých úspěchů lze zmínit mimo jiné akci, jež se odehrála v dubnu 1988 v Tunisu a při níž byl zlikvidován předák palestinských teroristů Chalíl Ibrahim al-Wazír, známější spíše pod přezdívkou Abú Džihád.

Ekvivalent jednotek SEAL

Také historie další speciální jednotky sahá do období před vznikem státu, neboť od roku 1940 získávali Židé od Britů i výcvik v obojživelných operacích, to pro případ nutnosti bojů v okolí Suezského průplavu. V rámci jednotky Palmach z toho důvodu vznikla i „Mořská rota“ čili Palyam, byť po druhé světové válce nastala paradoxní situace, jelikož její příslušníci (podobně jako mnoho dalších Židů s britským výcvikem) přešli k vedení odboje proti Britům. Uskutečnili proto také řadu útoků na britské lodě. Posléze vstoupili do izraelského námořnictva a roku 1949 vytvořili základ útvaru Šajetet 13 („Flotila 13“), jenž se podobá americkým týmům SEAL. 

Zapojili se do několika operací během suezského konfliktu v roce 1956, takže navázali i úzkou kooperaci se zvláštními silami námořnictva Francie, jež tehdy pro Izrael ostatně reprezentovala hlavního spojence a dodavatele zbraní. Vztahy obou zemí se ovšem hodně zhoršily po šestidenní válce (1967), v níž Šajetet 13 provedla několik průzkumných a sabotážních misí. Paříž posléze uvalila na Izrael zbrojní embargo, které zasáhlo mimo jiné pět zaplacených, avšak ještě nedodaných raketových člunů třídy Sa‘ar 3, které kotvily v Cherbourgu. V prosinci 1969 se proto Šajetet 13 podílela na odvážné a poněkud groteskní operaci, při které izraelští námořníci lodě „unesli“ a dopravili do Izraele, byť pojem „únos“ je nepřesný, neboť židovskému státu již čluny formálně patřily.

Na konto Šajetet 13 dále náleží například několik operací na pobřeží Libanonu, jež vesměs cílily na funkcionáře a objekty palestinských teroristických organizací. V 80. letech se podílela také na záchraně etiopských Židů, během které provozovala v Súdánu evakuační centrum zamaskované jako potápěčské letovisko. Šajetet 13 provedla i mnoho akcí na pobřeží Pásma Gazy a útoky na lodě, které tam pašovaly zbraně. Pro úplnost je třeba dodat, že do izraelského námořnictva náleží také dvě další zvláštní jednotky, a sice útvar Snapir pro ochranu přístavů a Jaltam pro podvodní demoliční a záchranné práce.

„Ledňáček“

V roce 1974 byla založena nová izraelská speciální jednotka, která původně fungovala jako záložní tým Sajeret Matkal a vznikla z iniciativy několika jejích veteránů. Následně se ale osamostatnila a stala se součástí vzdušných sil židovského státu pod krycím jménem Jednotka 5101, ale běžně se pro ni užívá spíše jméno Šaldag („Ledňáček“). Spadá do 7. křídla pro zvláštní operace, jež sídlí na letecké základně Palmachim, která slouží také jako izraelský kosmodrom a lokace pro zkoušky balistických raket. Přičlenění jednotky Šaldag k letectvu definuje její hlavní poslání, které zahrnuje zejména právě operace na podporu vzdušných sil, tedy například vyhledávání cílů a jejich označování pro letecké údery. Vedle toho může dle potřeby zajišťovat rovněž pátrací a záchranné operace či hloubkový průzkum. 

O kvalitě „Ledňáčka“ hodně vypovídá také fakt, že kompletní výcvikový program trvá 22 měsíců, takže se jedná o vůbec nejdelší přípravu jakékoli izraelské vojenské jednotky. Vedle intenzivní padákové, zbraňové či protiteroristické přípravy se klade důraz rovněž na perfektní navigaci v neznámém terénu. Ke svým cílům se příslušníci jednotky Šaldag přesouvají nejen na padácích či na palubách helikoptér, ale někdy rovněž za pomoci terénních automobilů a čtyřkolek. „Křest ohněm“ prodělal tento útvar již v roce 1978, když se podílel na intervenci v jižním Libanonu, a následně proběhlo i mnoho dalších akcí mimo jiné na palestinských územích či v Sýrii. 

Stojí například za zmínku, že Šaldag údajně zajistil navedení leteckého úderu na syrský atomový reaktor Al Kibar v září 2007. Do letectva patří také další dva elitní útvary, oba začleněné do výše zmíněného 7. křídla pro zvláštní operace. Jednotka 5700 zajišťuje vybudování předsunutých polních letišť, kdežto Jednotka 669 se stará o záchranu sestřelených letců. Díky svému znaku obdržela přezdívku „Létající kočky“ a užívá vrtulníky CH-53D Sea Stallion a UH-60 Black Hawk.

Průzkumné jednotky Palsar

Soupis izraelských zvláštních útvarů ovšem ještě pokračuje, protože teprve nyní nastává čas na vysvětlení oné úvodní zmínky o poněkud nezvyklé organizaci. Výše popsané jsou totiž podřízeny generálnímu štábu či štábům jednotlivých složek ozbrojených sil, jenže kromě toho existuje velký počet dalších jednotek, které fungují v rámci jednotlivých brigád IDF. Obecně se pro ně užívá název Palsar, respektive akronym hebrejského pojmu Plugat Sijur, doslovně „Průzkumná rota“, což vypovídá o jejich hlavním poslání a velikosti. Každá z pětice izraelských pěších brigád má tedy vlastní jednotku Palsar, která slouží zejména pro hloubkový průzkum na bojišti. 

Podobně je tomu také ve třech tankových brigádách a dvou dělostřeleckých brigádách. Příslušníci těchto rot absolvují náročnější výcvik, jenž se zaměřuje na průniky nepřátelskými liniemi a nasazení pokročilejších zbraní a přístrojů. V poslední době ovšem probíhá reorganizace, v jejímž závěru by každá brigáda měla mít průzkumný prapor čili Gadsar (Gdud Sijur). Ten kromě průzkumné roty Palsar obsahuje také demoliční a ženijní rotu Palhan a protitankovou rotu Palnat. 

Proti partyzánům

Vedle toho byla v roce 2015 postavena i zcela nová formace, a sice 89. brigáda čili Oz, do které se začlenila trojice již existujících zvláštních útvarů. Náleží tam Jednotka 212 alias Maglan pro operace za liniemi protivníka, Jednotka 217 čili Duvdevan pro infiltrační působení a konečně Jednotka 621 alias Egoz, jejíž hlavní poslání reprezentuje boj proti partyzánům. Seznam izraelských speciálních jednotek tím ale stále ještě nekončí. Zmínku si zaslouží například tým Alpinistim (alpinisté), který působí na Golanských výšinách a specializuje se na horolezecké a lyžařské akce. Izraelská armáda má rovněž vlastní protiteroristický útvar pro záchranu rukojmích, který se nazývá Jednotka 707 či Lotar, a kromě těchto operací zabezpečuje i výcvik jiných formací.

Unikátní infiltrační metoda

Speciální jednotky obvykle používají širší spektrum zbraní než řadové vojenské síly. Výjimku nepředstavují ani ty izraelské, což se projevuje mimo jiné faktem, že se v jejich rukou běžně objevují i zbraně zahraničního původu. Základní výzbroj izraelských vojáků tvoří pistole Jericho 941 a útočné pušky řady IWI Tavor, v menší míře stále i pušky série Galil, popřípadě novější Galil ACE. Tyto typy užívají také speciální síly, ovšem jejich příslušníci často sahají i po pistolích od firem Glock či SIG Sauer, zatímco v kategorii útočných pušek dominují americké zbraně řady M4. Mezi důvody náleží fakt, že pro pušky M4 existuje nesmírně široké spektrum různých doplňků, které se u „speciálů“ zákonitě uplatní více než u běžné pěchoty. 

Pokud jde o odstřelovačské pušky, nejčastěji se používají americké M24, výrobky rakouské značky Steyr a rovněž 12,7mm anti-materiálové pušky společností Barrett a McMillan. Kromě toho se ovšem v rukou speciálních sil občas objevují i 7,62mm pušky systému Kalašnikov, to znamená zbraně AKM či různé jejich kopie. 

Užívání zbraní obvyklých u nepřítele představuje součást konceptu, jenž se označuje jako Mista‘arvim, doslova „žijící mezi Araby“. Jak si lze domyslet, jedná se o úsilí Izraelců dokonale splynout s arabským prostředím, aby tak mohli pronikat do teroristických či jiných skupin. Musejí tedy vypadat, mluvit, chovat se a dokonce mít stejný i pach jako Arabové, což vyžaduje nesmírně náročný výcvik a maskování. Výraz Mista‘arvim ovšem neoznačuje žádnou konkrétní jednotku, nýbrž postup, který se uplatňuje u různých útvarů, ačkoli existují i takové, jež se na infiltrace specializují. První týmy existovaly už v rámci organizace Palmach a poté vznikaly další, vesměs určené pro operace na palestinských územích, například již rozpuštěné útvary Šimšon, Šaked či Rimon nebo již zmíněná jednotka Duvdevan, jež funguje dodnes. Dá se předpokládat, že izraelské speciální síly této kategorie dnes představují vysoce efektivní nástroje i v probíhajícím tažení proti hnutí Hamás.

Jihoamerické lamy jsou ceněné hlavně pro své maso, kůži a vlnu. Těla těchto příbuzných velbloudů ale ukrývají mocný nástroj, který by mohl najít uplatnění v lidské medicíně v boji proti nezávažnějším onemocněním.

Vědci zjistili, že imunitní systém lam dokáže v případě, kdy je vystavený virové nákaze, produkovat protilátky, které se nepodobají ničemu, co známe z lidského imunitního systému. Vedle klasických protilátek produkují tito sudokopytníci (podobně jako například žraloci) i miniaturní nanoprotilátky, schopné proniknout i tam, kam se běžné protilátky nedostanou.

Jak vysvětluje vedoucí výzkumu Jianliang Xu z amerického Národního institutu zdraví (NIH), běžné protilátky jsou na molekulární úrovni příliš velké a jen obtížně hledají vhodné místo na povrchu virové částice. Nanoprotilátky produkované imunitním systémem lam jsou nejen zhruba desetkrát menší, jsou navíc také ohebnější, což jim usnadňuje jejich práci.

Hybridní superzbraň

Vědci využili této superschopnosti a vytvořili hybridní protilátku, jejíž část pochází z lam krotkých (Llama glama) a část je lidská. Podobné nanoprotilátky by mohly představovat účinný nástroj v boji proti nejnebezpečnějším virům, jaké známe, včetně například viru HIV.

Při vývoji hybridní protilátky vědci vpravili do lamího těla látku obsahující část obalu částice viru HIV. Nanoprotilátky z lamy poté badatelé nechali splynout se široce neutralizujícími lidskými protilátkami, schopnými zneškodnit více kmenů HIV, známými z dřívějška od některých pacientů. Vznikly tak zhruba desetkrát účinnější hybridní protilátky. Podle vědců tyto kombinované nanoprotilátky dokážou potlačit zhruba 96 % z 208 známých kmenů viru HIV.

Přestože cesta k účinné léčbě bude ještě dlouhá, vědci věří, že podobné protilátky by se v budoucnu mohly stát účinným nástrojem nejen v boji proti viru HIV ale i proti dalším nebezpečným patogenům ohrožujícím lidstvo. Podrobnosti o vývoji hybridních protilátek zveřejnil odborný časopis Advanced Science.

Varani komodští (Varanus komodoensis) jsou největší žijící ještěři, dorůstají délky bezmála tří metrů a v dospělosti váží přes 50 kilogramů. Pocházejí z několika indonéských ostrovů, kde se živí téměř jakoukoli kořistí. Na jejich jídelníčku běžně figurují ptáci, timorští jeleni, divoká prasata či vodní buvoli a známé jsou i kanibalské útoky na nedospělé jedince vlastního druhu. Kvůli ničení životního prostředí a nelegálnímu lovu jsou ohroženi vyhynutím a ve volné přírodě jich podle odhadů zbývá už jen okolo 3 500.

Zuby jako břitva

V nejnovější studii tým vedený vědci z londýnské univerzity King's College použil pokročilé zobrazovací metody spolu s chemickými a mechanickými analytickými technikami ke studiu zubů odebraných z různých exemplářů varana komodského a mnoha dalších žijících i vyhynulých plazů, včetně jiných varanů, krokodýlů, aligátorů či dinosaurů.

Vědci objevili železný povlak na zubech varanů, když si všimli, že špičky a pilovité hrany jejich zubů jsou pokryté vrstvou oranžového pigmentu. Při bližším zkoumání zjistili, že sklovina obsahuje koncentrované železo, které zuby činí mimořádně tvrdými a odolnými proti opotřebení, což varanům pomáhá cupovat a trhat kořist.

Železný povlak byl nejvíce patrný na zubech komodského draka, podobné vrstvy bohaté na železo ale byly pozorovány i na zubech jiných plazů. „Vypadá to, že by mohlo jít o skutečně přehlížený, ale rozšířený rys zubů plazů,“ říká hlavní autor studie Aaron LeBlanc.

Zakřivené, pilovité zuby varanů komodských mají podobný tvar jako zuby masožravých dinosaurů, například Tyrannosaura rexe. Ve studii, publikované v časopise Nature Ecology & Evolution, se LeBlanc a jeho tým rozhodli využít této podobnosti k získání dalších informací o tom, jak mohly být zuby dinosaurů používány za jejich života.

Přestože na mnoha zubech živých plazů vědci identifikovali zesílený železitý povlak, na žádné z dinosauřích fosilií se jim jej najít nepodařilo. Podle vědců mohly být železné povlaky přítomny i u masožravých dinosaurů. Železo se mohlo časem jednoduše ztratit, což naznačuje skutečnost, že se ho nepodařilo nalézt na zkamenělých zubech plazů blízce příbuzných komodským drakům. Objev by podle vědců nakonec mohl vést k novým technikám péče i o lidské zuby, například k regeneraci skloviny.

Mezi nejzajímavější události srpnového nebe bude patřit maximum meteorického roje Perseid, které letos připadá na 12. srpna. V tento den vstoupí Země na své cestě kolem Slunce do proudu drobných prachových částic, které se v minulých staletích uvolnily z jádra komety Swift-Tuttle. Některá tato tělíska zamíří přímo k Zemi a při průletu atmosférou se rychle ohřejí a vzápětí vypaří. My pak zahlédneme světelný doprovod takového zániku – meteor. Meteory vypadají jako světlé body prolétající ve zlomcích sekundy křížem krážem oblohou, často s nápadnou světlou stopou. S pomalými družicemi či poblikávajícími letadly si je tudíž rozhodně nespletete. 

Slzy svatého Vavřince

V případě proudu prachových částic z komety Swift-Tuttle se nám zdá, že padající hvězdy vylétají jakoby ze souhvězdí Persea a právě proto se jim říká Perseidy. První záznamy o jejích průletech pochází z Číny z roku 36 našeho letopočtu. Čínští, japonští i korejští hvězdáři je pak sledovali několik dalších století. Také v našich zemích se srpen zapsal jako měsíc „hojnosti padajících hvězd“. A to především kolem 10. srpna, kdy se vzpomíná na svatého Vavřince.

Odtud název „Slzy svatého Vavřince“. Tento italský mučedník byl jedním z církevních hodnostářů, kteří strážili majetek v Římské říši. Jelikož ale všechno rozdal chudým, byl za trest popraven císařem Valeriánem. Od té doby prý padají z nebe jeho třpytivé slzy.

Do hlubin Laguny…

Z planet Sluneční soustavy budou k vidění Venuše (večer nad západem), Jupiter i Saturn po celou noc a Uran s Neptunen ve druhé polovině noci. Planety Merkur a Mars jsou během srpna bohužel nepozorovatelné.

Pokud se vám naskytnou výborné pozorovací podmínky daleko od všech rušivých zdrojů světla, můžete se během horkých srpnových nocí postupně ponořit do říše rozeklaných mlhovin. A protože je léto, tak kde jinde než v souhvězdí Střelce, jímž procházejí nejhustší části Mléčné dráhy? Zadíváte-li se uvedeným směrem, budete hledět vstříc skrytému jádru naší Galaxie, které od nás dělí asi 26 tisíc světelných roků.

Ze všeho nejdřív prozkoumejte Lagunu neboli M8, jednu z nejhezčích emisních mlhovin, jaké tuzemská noční obloha nabízí. Na světlém letním nebi ji spatříte i pouhýma očima, přičemž se bude podobat jasnému „útržku“ Mléčné dráhy. Z něj se pak při pozornějším pohledu vyklube oválná skvrna s jasností asi 4,5 mag a s úhlovým průměrem přibližně 1°. Najdete ji snadno: Stačí se od hvězdy třetí velikosti Gama Sagittarii vydat 6° na sever mezi stálice 1 a 4 Sagittarii, dosahující zhruba 5 mag.

A jak vypadá Laguna v dalekohledu? První pohled přinese překvapení v podobě otevřené hvězdokupy NGC 6530, jež s ní úzce souvisí. Laguna totiž představuje obří molekulové mračno, místo vzniku nových stálic včetně těch, jež utvářejí právě NGC 6530. Zmíněná hvězdokupa se v menším přístroji jeví znatelně protáhlá, s jasným středem, a při jejím severozápadním okraji září hvězda šesté velikosti 9 Sagittarii. Větší dalekohledy pak v útvaru s jasností 5 mag a s úhlovým průměrem asi 14′ rozliší zhruba tři tucty stálic osmé až desáté velikosti.

Samotnou Lagunu lépe ukáže teprve větší přístroj, ideálně obří binokulár: M8 totiž dosahuje úhlových rozměrů zhruba 1,5° × 0,6°. Její nejnápadnější část se rozkládá jihozápadně od již zmíněné 9 Sagittarii a má průměr asi 10′. Přesunete-li se z uvedeného mlhavého fragmentu směrem na jihovýchod, vystřídá zářící plyn temná proluka, díky níž dostala M8 označení Laguna. Za ní pak následuje druhá část zářící mlhoviny, ovšem méně zřetelná. Vine se od severovýchodu na jihozápad a její okraj zasahuje až k otevřené hvězdokupě NGC 6530.

Trojitý Trifid 

Další, neméně slavná mlhovina se rozkládá jen kousek od Laguny a má s ní mnoho společného. Podobně jako M8 ji protínají pásy temných prachových mlhovin, a to natolik výrazně, že si vysloužila pojmenování Trifid alias M20. Ve větších dalekohledech se totiž jeví jako trojklanná – zkrátka složená ze tří samostatných dílů. Naleznete ji přitom vcelku snadno. 

Od stálice páté velikosti 7 Sagittarii při západním okraji Laguny postupujte 1,3° na sever a poté se pozorně dívejte: Uprostřed zorného pole by se měla objevit těsná dvojice hvězdiček osmé velikosti a v tu chvíli budete hledět do jižní části Trifidu, odkud se radiálně rozbíhají neprůhledné pásy tmavých prachových mračen. Leží mezi námi a mlhovinou, přičemž ji poměrně symetricky dělí na tři klínovité části. Abyste je však spatřili zřetelněji, budete potřebovat dalekohled s objektivem o průměru alespoň 20 cm. Ve větších přístrojích začne být patrný ještě další temný filament, a ze tří jasných mlhavých segmentů se tak stanou čtyři. Dohromady na nebi zaujímají plochu o průměru asi 0,3°.

M20 sestává z jasných emisních mlhovin a ze severu k ní přiléhá mnohem méně nápadná mlhovina prachová, kterou se rovněž můžete pokusit s velkým dalekohledem najít. Nejprve vyhledejte osamělou stálici sedmé velikosti, jež se nachází v úhlové vzdálenosti jen 8′ od zmíněné těsné dvojice hvězdiček v centru Trifidu. Pokud okolo ní spatříte nezřetelný difuzní závoj, budete na stopě oné prachové mlhoviny.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Lva, 22. srpna vstupuje Slunce do znamení Panny.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný v druhé polovině noci
• Jupiter – viditelný v druhé polovině noci
• Saturn – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Uran – viditelný v druhé polovině noci
• Neptun – viditelný téměř celou noc kromě večera

Zajímavé úkazy v srpnu 2024

• 4. srpna – setkání Marsu a Aldebaranu z Býka (5°) ve druhé polovině noci nad východem; asi 6° směrem na východ pozorovatelný i Jupiter
• 9. a 10. srpna – srpek Měsíce poblíž Spicy s Panny na večerní obloze nízko nad jihozápadem
• 12. srpna – pravděpodobně v odpoledních hodinách nastane maximum činnosti meteorického roje Perseid; meteory se proto vyplatí sledovat 12. 8. ráno anebo v noci z 12. na 13. 8.
• 13. a 14. srpna – dorůstající Měsíc poblíž Antara ze Štíra na večerním nebi nad jihozápadem
• 15. srpna – setkání Marsu a Jupitera (0,3°) na ranní obloze; zhruba 8° směrem na jihozápad pozorovatelný i Aldebaran a 17° na západ pak Plejády
• 20. srpna – setkání téměř úplňkového Měsíce a Saturnu na nočním nebi; nejblíž (0,3°) si budou za svítání 21. 8. nad jihozápadem; následně se na denní obloze odehraje zákryt Saturnu Měsícem: začátek úkazu v 5:35 SELČ u levého horního okraje Měsíce, konec v 6:33 SELČ u pravého dolního okraje
• 26. srpna – na ranní obloze vysoko nad východem projde Měsíc v poslední čtvrti přes Plejády z Býka: v jejich těsné blízkosti se ocitne zhruba ve 4:00 SELČ, načež bude hvězdokupou procházet až do východu Slunce v 6:00 SELČ; poblíž bude pozorovatelný také Uran a níž nad obzorem směrem na jihovýchod i nápadný Aldebaran, Jupiter a Mars
• 27. a 28. srpna – seskupení ubývajícího Měsíce, Marsu, Jupitera a Plejád i Aldebaranu z Býka ve druhé polovině noci: 27. 8. Měsíc asi 8° od Jupitera, 28. 8. asi 4,5° od Marsu
• 30. srpna – úzký srpek Měsíce poblíž Polluxe z Blíženců na ranním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Fridrich z Donína (asi 1574–1634) pocházel z velmi rozvětveného rodu, jehož původ bychom mohli vystopovat ve středověkém Slezsku. Jeho členové vždy žili na hranicích českých zemí se Saskem, a tak se několik jejich linií usadilo nejen v Čechách či ve Slezsku, ale také v říšském prostoru. 

Rodinný život 

Fridrich pocházel z chudší újezdecké větve, jež vlastnila tvrz Bílý Újezdec u Smečna a také nedaleké Nové Strašecí a Unhošť. Jmění rodiny se však ztenčilo dělením mezi jednotlivé syny. Fridrichovi pak zůstal jen statek Bílý Újezdec a několik vesnic. Ze začátku to vypadalo, že mu skromnější zázemí nebude vadit. Mladý katolík studoval u jezuitů v Praze a později v bavorském Ingolstadtu. V rámci kavalírské cesty navštívil na přelomu let 1593 a 1594 Itálii, a dokonce se oženil se sestrou svého souseda, později velmi mocného Jaroslava Bořity z Martinic a na Smečně. Isolda, jak se Donínova manželka jmenovala, však už v roce 1605 zemřela.

Zdá se, že od té doby se Fridrichovi přestalo dařit. Už se znovu neoženil a svým štědrým mecenášstvím a půjčkami zadlužil zděděný statek natolik, že jej musel v roce 1611 prodat. Dokonce ani jeho katolictví mu po Bílé hoře nepomohlo. Do nákupu konfiskátů se pro nedostatek financí nemohl zapojit a kupil jeden dluh za druhým. Když v lednu roku 1634 zemřel, jeden jezuita žádal úřady, kterým kdysi Donín půjčil peníze, aby mu přispěly nějakou menší částkou aspoň na pohřeb: „Po něm se pak nic nenachází, co by k pohřebu těla jeho mrtvého mohlo nápomocné bejti. Nebo ode tří let skůro almužnou pobožnejch lidí v tom světě živ byl.“ Fridricha přežili dva z jeho bratrů, jako nekatolíci však odešli do exilu. 

Šlechtic na cestách 

Vraťme se tedy raději do veselejších let a přibližme si šlechticovy cesty. Fridrich podnikl v nejšťastnějších dobách svého života čtyři výpravy a jím sepsaný cestopis se tedy dělí na čtyři nestejně velké části. V letech 1588–1589 pobýval ve Vídni, a to zřejmě na dvoře arciknížete Arnošta, odkud pak podnikl krátký výlet do Uher. V roce 1592 se vydal s bratrem studovat do Ingolstadtu a v díle se tomu věnuje v části Cesta do Bavor. Třetí a nejkratší úsek popisuje jeho kavalírskou cestu do Itálie v letech 1593–1594. 

Po velké odmlce se pak Fridrich z Donína vydal na druhou cestu do Itálie, kterou absolvoval na přelomu let 1607–1608 po smrti manželky. Tato část, nazvaná Loretánská pouť, je nejobsáhlejší, ačkoliv zahrnuje „jen“ asi šest měsíců putování. Etapa však měla charakter zbožné cesty. Šlechtic vyrazil z Prahy přes České Budějovice a Pasov do prvního poutního místa, bavorského Altöttingu, proslavené mariánské svatyně. Pak pokračoval přes Mnichov a Innsbruck, na přelomu roku překonal Alpy a stanul v Miláně. „Mediolán město veliké a mocné, v pěkné a veselé rovině položené, mezi největšíma městy vší Europy může počteno býti, třikráte sto tisíc lidu v sobě (…) obsahujíc.“ 

Když si město dostatečně prohlédl, vydal se k moři do Janova, který Donína uchvátil, i když tu strávili jen tři dny: „Město jest lidné, velmi bohaté a ku podivu slavnými, velikými a nad míru nákladnými domy a paláci tak okrášlené, že všecka jiná města Vlaské země (Itálie, pozn. red.) a snad i celé Europy v tom převyšuje.“ Bohatství města pan Fridrich jednoznačně spojoval s obchodem. 

Za svatým Františkem 

Pak už chvátal na jih a cílem bylo další poutní místo. Přes Luccu, Pisu a Florencii dorazil do Assisi, aby si v městě i okolí prohlédl místa spjatá se svatým Františkem a svatou Klárou. Dlouho se ale nezdržel, protože hlavní cíl ležel nedaleko. Do Loreta přijel 16. února, „a tak předsevzatou pouť z milosti a opatrování Božího šťastně vykonali. Pán Bůh rač z toho pochválen býti.“ Jak sám Donín poznamenává, „město nevelké jest“, ale „pro svatý dům blahoslavené Panny Marie skrze ruce andělské z Nazaretu do Dalmacie, potom do marky Ankonitánské přenešený, po všem světě známý“. Jen v Loretu se zdržel pět dní. 

Cesta po Itálii 

I když Donín úspěšně vykonal svou pouť, neobrátil své kroky hned k domovu, ale procestoval ještě střední a jižní Itálii. Nejprve se vydal do Říma, kam přijel na sklonku února, aby hned absolvoval (jak se to v dané roční době dělávalo) krátký výlet do Neapole. Po návratu ještě strávil něco času ve Věčném městě, ovšem nezůstal až do Velikonoc, jak by se dalo čekat. Už 16. března vyrazila jeho skupina na sever a přes Sienu se dostala do Florencie, kde se zdržela několik dní u medicejského dvora. Následovala klasická cesta přes Bolognu s návštěvou Ferrary, Parmy, Piacenzy, Cremony a Mantovy. Pak už směřoval do Benátek, kam připlul s velkými potížemi o Velikonocích. 

Donín nejprve zmeškal loď z Padovy, a proto jel okolo řeky Brenty vozem k moři. Cesta s výhledem na letohrádky místní šlechty jej uchvátila, ovšem záhy se dostavily problémy. Pobřeží bylo totiž postiženo povodněmi, a tak se nemohli dostat až k moři: „Tak velmi nebezpečně a nepohodlně, neb voda do vozů dosahovala a naše tlumoky zmákala, jeti sme počali.“ Naštěstí cestovatele míjela menší bárka, která je naložila, a tak vpluli do laguny. 

Dobový covid 

Pak je však zastavila stráž u vnější hráze a nechtěla je pustit dále, dokud nepředloží všechny příslušné doklady s potvrzením, že nepřicházejí z morem nakažené země. Ačkoliv měl náš cestovatel některé doklady k dispozici, neměl potvrzení z Loreta ani z Říma, a tak ho stráž dále nepustila. Vysvětlování zpočátku nepomáhalo: „Ale hluchým sme mluvili, neb ihned všecky nás na bárce aristovali, a aby žádný z nás z bárky nechodil, poručili.“ Dokonce mu vytáhli loď na souš. Tak ho stráž nechala dvě hodiny a radila se, zda šlechtice a další neodvézt do speciální karantény za městem, kam se podezřelí cizinci zavírali na 40 dní, aby se prokázalo, že netrpí infekční chorobou. 

Toho se samozřejmě pan Donín velmi obával. Naštěstí se mu ale podařilo dostat se k dohlížejícímu úředníkovi a po delší rozmluvě a přemlouvání dosáhl toho, že jejich cesta byla volná. Ještě ale nebylo vyhráno, protože ho hned vzápětí v laguně zastihla bouře: „Vítr do plachty silně vál a nám naši lodí hrubě naklonil, takže sme se nemálo obávali, aby ji nepřevrhl.“ Fridrich to komentoval tak, že si tehdy ověřil pravost přísloví „kdo se nerad modlí, aby k moři šel“, protože se všichni začali na vodou a větrem zmítané bárce modlit.

Prosby k nebi byly vyslyšeny a poutníci se ve zdraví dostali do Benátek „děkujíce Pánu Bohu, že nás z tolika nebezpečenství vyvésti ten den ráčil“. V městě na laguně pak Fridrich zůstal skoro týden a samotné Benátky si v cestopise vysloužily jeden z nejdelších zápisů, protože přitahovaly svou cizokrajností a odlišností. V druhé půli dubna absolvoval cestu přes Alpy do Innsbrucku a přes Linec a jižní Čechy konečně 4. května 1608 dorazil do Prahy, kde skončilo poslední Donínovo velké putování.

Chicago je třetí největší město Spojených států. Přímo v něm žijí asi tři miliony lidí a včetně předměstí je tzv. „Chicagoland“ domovem deseti milionů Američanů. Jen málokdo by asi v tak hustě zalidněném prostoru čekal početnou populaci kojota prérijního (Canis latrans). Přesto vědci odhadují, že na území Chicagolandu žije asi dva tisíce těchto psovitých šelem.

Do bezpečí velkoměsta

Kojoti původně obývali pouštní oblasti a travnaté pláně. Dnes však nacházejí příhodné podmínky k životu i v těsném sousedství člověka a v městském prostředí si vedou překvapivě dobře. O potravu nemají nouzi. Vybírají odpadky z popelnic a loví drobné živočichy, jako jsou veverky, myši nebo potkani. Často také hodují na mršinách zvířat sražených automobily. To je ale riskantní způsob obživy, protože přitom sami nejednou přijdou o život. V městském prostředí je právě srážka s autem nejčastěji příčinou úmrtí kojotů.

Ve srovnání s přirozenými nepřáteli, jako jsou vlci (Canis lupus), pumy americké (Puma concolor) nebo medvědi grizzly (Ursus arctos), nebo s venkovskými střelci, jsou však automobilisté celkem milosrdní. Kojoti mají proto v městském prostředí dvakrát až třikrát vyšší naději na přežití než na venkově či ve volné přírodě.

Věrnost až za hrob

Tým zoologů z Ohio State University pod vedením Cecilie Hennessyové sledoval systematicky bezmála tři stovky chicagských kojotů. Některá zvířata byla ve středu pozornosti vědců až deset let. Z nashromážděných dat vyplynula překvapivá skutečnost – městští kojoti si jsou bezvýhradně věrní. „Byl jsem překvapen. Neodhalili jsme jediný případ podvádění,“ tvrdí člen výzkumného týmu Stanley Gehrt. „Navzdory bezpočtu příležitostí k nevěře se jí kojoti nedopouštějí.“

Podobně jako mnoho dalších psovitých šelem, i kojoti prérijní žijí v párech. Samec a samice společně brání své teritorium a vzájemné pouto dávají najevo i společným vytím. Hlavním důvodem ke spořádanému „manželství“ jsou pro kojoty jejich potomci. 

Samice mívá v průměru šest mláďat, která jsou dlouhou dobu odkázána na péči rodičů. Byly však zaznamenány i vrhy o devatenácti mláďatech. Samotná matka by náročný úkol výchovy mláďat jen těžko zvládala. Otec pro samici a mláďata loví a chrání je před nepřáteli. „Rozvody“ jsou u kojotů vzácností. Mnohem častěji pro ně platí: „… dokud nás smrt nerozdělí“. Kojot si hledá nového partnera jen v případě, že jeho druh či družka přišli o život.

Genetický důkaz věrnosti

Ve volné přírodě byli nicméně kojoti několikrát přistiženi in flagranti. Vědci například pozorovali samice, které se během jediné říje stihly spářit s dvěma různými samci. Výjimkou nejsou ani samci, kteří se najednou starají o dvě různé samice s mláďaty.

Nezvratné důkazy o nevěře zvířat získávají vědci většinou genetickými testy rodičovského páru a mláďat. I na první pohled spořádaná rodinka vychovává nejednou „kukačku“, jejímž tatínkem je cizí samec. Cecilia Hennessyová a její spolupracovníci však nedokázali mezi kojoty žijícími v okolí Chicaga nalézt jediný takový případ. Všechna mláďata v doupěti patřila páru, který se o ně staral.

Zvířata in flagranti

Genetické testy zbořily nejeden mýtus o zvířecí věrnosti. U mnoha psovitých šelem vědci předpokládali, že je věrnost partnerských párů jen zdánlivá. Toto podezření se potvrdilo například u afrických psů ušatých (Otocyon megalotis), vymřením ohrožených vlčků etiopských (Canis simensis) nebo stále vzácnějších psů hyenovitých (Lycaon pictus). Rovněž drobné americké lišky šedohnědé (Vulpes velox) nebo lišky ostrovní (Urocyon littoralis) ze souostroví Channel Islands při kalifornském pobřeží byly genetickými testy usvědčeny ze značně „uvolněných mravů“.

O to větší překvapení představuje věrnost městských kojotů. Žijí totiž v podmínkách, které nevěře nahrávají. K záletnictví svádí například dostatek potravy. Páry lišek obecných (Vulpes vulpes) si za normálních podmínek zachovávají věrnost. V blahobytu se však nejednou dopouštějí „mravnostních poklesků“. Venkovské lišky si proto bývají věrné; lišky obývající oblasti městských aglomerací si naopak s partnerskou věrností hlavu nedělají. Podobně reagují na přebytek potravy i lišky polární (Alopex lagopus). V letech, kdy se přemnoží jejich obvyklá kořist, se chovají dost nevázaně. U vlčků etiopských přispívá k vysoké míře nevěry život na malém území, kde se zvířata často potkávají. Vlčci se zřejmě „mimomanželskými styky“ snaží vyhnout páření s příbuznými partnery a snižují tak riziko degenerace potomstva.

Jistota svědčí rodině 

Chicagští kojoti mají na první pohled všechny důvody k nevěře. Žijí v blahobytu popelnic a početných populací městských potkanů a veverek. Areály jednotlivých párů se překrývají. Během nočního lovu kojoti běžně naběhají čtyři kilometry. Rozhodně jim tedy nechybí příležitost k podvádění partnera. Přesto si zachovávají věrnost. 

Cecilia Hennessyová je přesvědčena, že právě věrnost napomohla kojotům v městském prostředí k prosperitě. Mají optimální podmínky pro odchování velkého počtu mláďat – žijí v relativním bezpečí a netrpí nedostatkem. K jejich plnému využití ale musí samice spojit síly se samcem. Absolutní věrností dává samice samci záruku, že všechna mláďata jsou jeho, a ten se proto může naplno věnovat otcovským povinnostem. Samec neriskuje, že promrhá síly výchovou potomků svého soka. 

Dlouho to vypadalo, že jediným tělesem Sluneční soustavy s oceánem je naše planeta. V posledních desetiletích ale postupně přibývají další kandidáti. Jsou to zejména měsíce plynných obrů, které jsou sice na povrchu zmrzlé, ale pod ledovou krustou mohou ukrývat velkolepé oceány, v některých případech dokonce i podstatně objemnější než jsou ty pozemské. Nově se k měsícům, které možná disponují podpovrchovým oceánem, připojil i Ariel, čtvrtý největší měsíc planety Uran.

Indicie ukryté v ledu

Už nějakou dobu víme, že se na povrchu Arielu vyskytuje velké množství zmrzlého oxidu uhličitého (CO2). Je to zvláštní, protože i na tak zmrzlém objektu by se takový led měl postupně odpařit. Zdá se proto, že ho tam nějaký mechanismus neustále doplňuje. Mezi odborníky dlouho převažovala představa, podle které na povrch měsíce Ariel působí elektricky nabité částice ovlivněné magnetosférou Uranu. Při tomto procesu by mohlo docházet k radiolýze, při které ionizující záření rozkládá molekuly a umožňuje chemické reakce produkující oxid uhličitý. Výzkumný tým, který vedl Richard Cartwright z americké Univerzity Johnse Hopkinse, ale nabízí alternativní vysvětlení. Podle Cartwrighta by se zdroj oxidu uhličitého nemusel nacházet vně Arielu, nýbrž v jeho nitru.

Vědci poukazují na stopy přítomnosti oxidu uhelnatého (CO), který by se na Arielu vyskytovat neměl. Oxid uhelnatý mrzne při –205 °C, aby byl ale stabilní a nepřecházel do jiného skupenství, je zapotřebí nižší teplota – konkrétně –243 °C. Taková teplota na Arielu ale není. Podle vědců se teplota na povrchu Uranova měsíce pohybuje „jen“ okolo –207 °C. Výskyt stabilního oxidu uhelnatého tak podle vědců podporuje hypotézu o existenci podpovrchového oceánu, z něhož by CO i CO2 mohl trhlinami unikat na povrch. Výzkum Cartwrightova týmu zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Nová spektrální pozorování navíc naznačují, že na povrchu Arielu se mohou nacházet také uhličitanové minerály – soli, které mohou vznikat pouze interakcí kapalné vody s horninami. Jako nejpravděpodobnější zdroj oxidu uhličitého a uhelnatého vědci považují kombinaci obou faktorů, tedy radiolýzy a vlastního zdroje. Potvrdit či vyvrátit tuto tezi by mohla vesmírná mise, která by Uran a jeho měsíce důkladně zmapovala. Vzhledem k tomu, že mezi vědeckou obcí má výzkum Uranu velkou podporu, není vyloučené, že se jí v blízké budoucnosti dočkáme. 

Mezi jednotlivými jazyky existují rozdíly v tom, kolik mají různých slov pro barvy a jejich odstíny. Například v angličtině existuje pro barvy 11 základních slov: red, orange, yellow, green, blue, purple, pink, brown, black, white, a gray. (Výrazy jako navy, azure nebo třeba sky blue slouží k označení odstínů barev). Oproti tomu slovanská ruština používá pro modrou hned dva výrazy – světle modrá či pomněnková je голубо́й, kdežto tmavší modř se označuje jako си́ний. Podobně je na tom litevština, která ale patří do skupiny baltských jazyků. Tmavě modrá je v litevštině mėlyna a světle modrá žydra. To Norové si musí s označením modré vystačit se slovem jedním – blå. 

Podle nedávného výzkumu norských odborníků, které vedla Akvile Sinkeviciuteová používání jazyka s více výrazy pro různé odstíny určité barvy vede k tomu, že mozek mluvčího vnímá tyto odstíny snadněji, než člověk používající jazyk s omezenější výrazovou zásobou.

Dvacet odstínů modré

Vědci podrobili jednoduchému testu 106 dobrovolníků, kteří mluví litevsky, norsky nebo oběma jazyky současně. Dobrovolníci měli za úkol rozlišovat různé odstíny modré. Předtím si měli zapamatovat osm čísel, která jim byla řečena v určité řeči, čímž vědci chtěli u bilingvních respondentů aktivovat buď jeden, nebo druhý jazyk.

Ukázalo se, že pokud bilingvní účastníci „přemýšleli v litevštině“, rychleji rozlišovali mezi světle a tmavě modrou. V okamžiku, kdy ale přepnuli do norštiny, tato výhoda zmizela. Podobně dopadli i dobrovolníci, kteří používali pouze jeden jazyk – schopnost definovat různé odstíny byla u litevských mluvčích na vyšší úrovni než u rodilých Norů.

„Náš výzkum odhalil, že schopnost vnímat odstíny je ovlivněná použitým jazykem, v němž člověk právě přemýšlí,“ líčí Sinkeviciuteová. „Poodhalili jsme dynamický vztah mezi používaným jazykem a vnímání světa našimi smysly. Zdá se, že jazyk ovlivňuje to, jak si mozek během dětství vytváří kategorie pro barvy a jejich odstíny.“