Národní park Širetoko se rozprostírá v severním cípu japonského ostrova Hokkaidó, na poloostrově Širetoko, jehož větší část se mezi světové dědictví UNESCO zařadila v roce 2005. Výraz „širetoko“ v sobě spojuje dvě slova z jazyka domorodých obyvatel a v překladu znamená „místo, kde vyčnívá země“. Oblast patří k nejméně dostupným v celém Japonsku: Dostanete se tam převážně jen pěšky nebo lodí. Jde přitom o jeden z důvodů, proč se tamní příroda dochovala tak neporušená.

Schůzka s plachým medvědem 

Národní park Širetoko ukrývá především jeden z nejzajímavějších ekosystémů na světě. Tamní moře pravidelně zamrzá a při následném jarním tání lze ve vlnách pozorovat kvetoucí řasy. Mořská fauna zas tvoří základní složku potravy suchozemských živočichů, včetně medvěda hnědého, který loví různé druhy lososů. Zmíněná šelma patří k největším svého druhu v Japonsku a v parku přitom narazíte i na její nejpočetnější populace. Turisté se však obávat nemusejí: Huňáči jsou poměrně plaší, a při procházce tak stačí cinkat třeba malou rolničkou. 

Plejtváci i horká lázeň 

Jedinečný ekosystém zahrnuje i řadu vzácných či endemických druhů, včetně sovy rybí. Lokalita má také zásadní význam coby stanoviště celosvětově ohrožených ptáků a mnoha lososovitých ryb. V neposlední řadě se pak staly pobřežní oblasti parku Širetoko sezonním útočištěm četných mořských savců: například lachtana ušatého, kosatky dravé či ohroženého plejtváka myšoka. 

Ke značné turistické oblibě parku přispívají i další přírodní atrakce, především vodopády Kamuiwakka napájené horkým pramenem, u nichž si můžete dopřát příjemnou lázeň, či pět jezer Širetoko, která v dávné minulosti zformoval výbuch blízké sopky.

V posledních lezech se ukazuje, že postupující globální oteplování komplikuje pořádání mnoha sportovních podniků, včetně olympijských her. Zimní olympijské hry se mohou potýkat s nedostatkem sněhu, letní olympiády zase mohou postihnout zničující vedra. Vědci i sportovci se obávají, že by se to mohlo stát i letos během nadcházející olympiády v Paříži.

Paříž hostila letní olympijské hry dvakrát, v roce 1900 a pak v roce 1924, tedy přesně před 100 lety. Od té doby se průměrná teplota v Paříži zvýšila asi o 1,8 °C. Jak uvádí nová zpráva Rings of Fire: Heat Risks at the 2024 Paris Olympics, kterou vydala Britská asociace pro udržitelný sport společně se zájmovou skupinou pro otázky klimatu FrontRunners, mezi lety 1947 a 2023 zasáhlo Paříž zhruba 50 vln veder.

Olympiáda vedra

Například v létě 2003 postihla Francii zničující vedra, v důsledku nichž zemřelo více než 14 tisíc lidí. Kvůli globálnímu oteplování je výskyt takových extrémů desetkrát pravděpodobnější. V centrální části Paříže vzrostlo riziko úmrtí kvůli horku o 70 procent. Podle zmíněné zprávy je zcela reálné, že Francii v době olympiády takové vedro zasáhne.

Angličtí fyziologové Mike Tipton a Jo Corbett z Laboratoře extrémních prostředí Univerzity v Portsmouthu ve své zprávě varují, že by závodění na olympijských hrách během horka mohlo vystavit sportovce podmínkám, které omezí jejich výkon, ohrozí zdraví a mohly by vést i k úmrtí sportovců.

„Horko s vysokou vlhkostí, komplikují výdej tepla lidským tělem do okolního prostředí, což ztěžuje životně důležitou regulaci teploty uvnitř těla,“ vysvětlují Tipton s Corbettem. „Vystavení horku po delší dobu nepochybně ovlivní výkony a možná i zdraví sportovců.“ 

Své o tom ví například novozélandský pozemní hokejista Hugo Inglis, který se olympijských her účastní již počtvrté. Na olympijských hrách v Tokiu v roce 2020 si jeho spoluhráči třikrát přetrhli podkolenní šlachy, což byl podle něj důsledek předzápasových ledových koupelí, které hráčům pomáhaly v parném počasí. Inglis se obává, že mnoho sportovců se „příliš bojí mluvit o tom, že musí hrát v tak vyčerpávajících podmínkách, protože se obávají, jak by mohli být vnímáni.“

Autoři zprávy vyzývají úřady, aby vše pečlivě sledovaly, reagovaly na případná vedra úpravami časového rozvrhu sportů, vylepšily bezpečnostní protokoly, a také zvážily sponzorství spojené s fosilními palivy.

Budoucí vévoda z Marlborough (1650–1722) pocházel z rodiny zchudlého šlechtice Winstona Churchilla, který věrně sloužil anglickému králi Karlovi II. (1660–1685) jako předák royalistů v Dolní sněmovně. Johnova sestra Arabella se stala vlivnou milenkou vévody z Yorku, pozdějšího krále Jakuba II. (1685–1688), s nímž navázala poměr roku 1665. V témže roce vstoupil mladý Churchill do služeb budoucího vladaře jako páže. 

Jeho vojenská kariéra se začala psát o dva roky později. Tehdy šestnáctiletý John Churchill, v němž by málokdo hledal budoucího vojenského génia, poklekl před svým pánem a žádal jej o propůjčení setniny některého z královských pluků. Vévoda ochotně souhlasil a zakrátko vyrazil Churchill se svou jednotkou do dalekých krajů. Několik let se toulal na anglických válečných lodích po Středozemním moři a účastnil se i expedice do Alžíru. 

Kariéra přes postel 

Po návratu na Britské ostrovy nalezl gardový důstojník pevné místo v srdci a loži své o devět let starší prostopášné sestřenky Barbary Villiersové. Žena honosící se titulem vévodkyně z Clevelandu byla toho času „oficiální“ milostnicí Karla II. Panovník prý údajně jednoho dne, když přistihl milence zrovna v nejlepším, pravil k Churchillovi bez nejmenšího hněvu: „Jsi lump, ale já ti odpouštím, protože ty to děláš, aby sis vydělal na chleba.“ 

Villiersová skutečně svého bratrance odměňovala nemalými finančními částkami, které ale John neutopil v pití a hazardu jako jiní důstojníci. Místo toho je rozumně ukládal a investoval. Zásadní význam pro něj měl sňatek se Sarah Jenningsovou uzavřený kolem roku 1678. Jeho žena totiž byla blízkou přítelkyní Jakubovy dcery, princezny Anny, a když se Anna později stala královnou, zůstala Sarah její blízkou důvěrnicí. 

Navzdory pikantním okolnostem svého společenského vzestupu platil mladý šlechtic za vynikajícího vojenského velitele. Poprvé na sebe výrazněji upozornil v bitvě na Sedgemoorské pláni v červenci 1685, která zmařila pokus vévody z Monmouthu o státní převrat. Přestože Churchill byl během střetu podřízen vrchnímu veliteli, hraběti Lousi de Durasovi, jeho administrativní a taktické dovednosti spolu s osobní odvahou v boji se ukázaly pro vítězství jako klíčové. Jako uznání za svůj přínos obdržel hodnost generálmajora. 

V roce 1688 se v Anglii vylodil se silným vojskem nizozemský místodržící Vilém III. Oranžský, aby vystřídal na trůnu nepopulárního Jakuba II. Churchill na králův příkaz vyrazil vstříc vetřelci do Salisbury, ale v noci z 23. na 24. listopadu přeběhl s částí vojska do protestanského tábora. Jakubovi II. zanechal dopis, v němž svou dezerci odůvodnil náboženskými principy. Nešlo však o pouhou pózu. John skutečně po celý život zůstal hluboce věřícím anglikánem. Všemi opuštěný panovník nakonec musel uprchnout ze země a na anglický trůn usedl Vilém III. 

Přehlížený vojevůdce 

Jenže k chladnému Holanďanovi si Churchill paradoxně hledal cestu hůře než k jeho katolickým předchůdcům. Nový panovník jej sice povýšil na generálporučíka a udělil mu titul hraběte z Marlborough, ale jinak příslušníkům bývalé stuartovské elity příliš nedůvěřoval. Proto ponechával generála v podřízeném postavení a raději se spoléhal na své nizozemské velitele. Uražený vojevůdce našel rychle společnou řeč s Vilémovými kritiky, a navázal dokonce kontakt s jakobity, tedy s přívrženci svrženého krále Jakuba II. 

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 1692 panovník zbavil hraběte veškerých hodností a úřadů a zakázal mu přístup ke dvoru. Nějaký čas si John dokonce poseděl i v Toweru. Vězení sice bylo jen krátkodobé, přesto si získával novou důvěru ze strany Viléma jen pomalu. Vše se změnilo v březnu 1702, kdy na trůn usedla královna Anna Stuartovna ( 1702 až 1714), která Churchillovi po celou dobu zachovávala přízeň. V Evropě v té době zároveň propukla válka o španělské dědictví, v níž mohl Marlborough naplno rozvinout svého vojenského génia. 

Válečník a diplomat 

Příčinou rozsáhlého konfliktu se stal spor o následnictví na španělském trůně po smrti krále Karla II. ( 1665–1700). Francouzský panovník Ludvík XIV. chtěl španělské dědictví získat pro svůj rod. Jeho nároky však narazily na odpor takzvané Velké aliance. Tato koalice, reprezentovaná především Nizozemím, Anglií a Svatou říší římskou, vznikla roku 1701 s cílem zabránit francouzské hegemonii v Evropě. John Churchill se za této situace stal vrchním velitel vojsk Jejího Veličenstva a důležitá byla též jeho diplomatická úloha v jednání s nizozemskou vládou a habsburskými spojenci. 

Mezi dubnem a zářím 1702 anglický vojevůdce dobyl Lutych a několik dalších pevností v Nizozemí držených Francouzi, za což mu byl povýšen titul z hraběte na vévodu z Marlborough. O dva roky později pak podnikl více jak 400 km dlouhý pochod z Flander do Bavorska, aby pomohl těžce zkoušeným habsburským spojencům. Tam se nejdříve spojil s říšskými oddíly vojevůdce Ludvíka Bádenského a společně napadli 2. července opevněný tábor Bavorů, kteří byli do roku 1704 spojenci Francouzů, na kopci Schellenberg poblíž města Donauwörth. Za své vítězství zaplatila alianční armáda 5 000 mrtvými a raněnými, ale získala volný přechod přes Dunaj, a navíc v bitvě zdecimovala nejlepší bavorské pluky. Následně se k Churchillovi připojil se svými vojsky i habsburský generál, princ Evžen Savojský, a 13. srpna 1704 se společně postavili Francouzům a Bavorům poblíž města Höchstadt. 

Oslnivé vítězství 

Přestože francouzsko-bavorská armáda měla mírnou převahu (zhruba 56 000 mužů oproti 52 000) a nacházela se ve výhodném obranném postavení, rozhodl se Marlborough zaútočit. Evžen Savojský měl zaměstnat bavorské oddíly na levém křídle mezi vesnicemi Lutzingen a Oberglau, zatímco vévodova pěchota napadla pravé křídlo opírající se o ves Blindheim. Francouzský velitel maršál Tallard za této situace usoudil, že ve středu formace se bojovat nebude, proto poslal většinu záloh do Blindheimu. Tím se dopustil chyby, která v podstatě rozhodla celou bitvu. 

Krátce poté totiž Evžen Savojský poskytl své císařské kyrysníky Churchillovi, který mezitím překročil potok Nebel a napadl oslabený střed francouzské armády. Tallard už neměl dostatek záloh, aby protivníkův nápor zadržel. Jeho muži ve středu formace byli rozprášeni a on sám padl do zajetí. Pravé křídlo francouzské armády tak zůstalo odříznuto v Blindheimu a po statečném, leč marném odporu nakonec kapitulovalo. Pouze oddíly na levém křídle, které vzdorovaly oslabeným šikům prince Evžena, se dokázaly zavčas stáhnout, a vyhnuly se tak úplnému zničení.

Marlborough s Evženem uštědřili toho dne nepříteli zdrcující porážku, která otřásla vojenskou prestiží Francie a ukončila její aureolu neporazitelnosti. Podle moderních odhadů přišla francouzsko-bavorská armáda o 13–20 tisíc padlých a raněných a dalších 13 tisíc mužů, včetně maršála Tallarda, padlo do zajetí. Ztráty spojenců pak činily zhruba 5 tisíc mrtvých a 8 tisíc raněných. Bavorsko bylo touto porážkou prakticky vyřazeno z války a jeho území až do konce konfliktu okupovala nepřátelská vojska. 

Princové dvojčata 

Ludvík XIV. si přál odčinit toto fiasko a v roce 1706 zahájili Francouzi nové tažení. Po počátečních úspěších v severní Itálii a Alsasku pobídl Král Slunce maršála Villeroye, aby zahájil ofenzivu také ve španělském Nizozemí, kde operoval Churchill. Vévoda z Marlborough mu vytáhl vstříc a 23. května se střetli u Ramillies. Anglický velitel zde použil podobnou taktiku jako v bitvě u Höchstadtu. Po zahájení útoku na francouzské levé křídlo obratně převedl své jednotky mimo dohled Francouzů, aby posílil střed formace, kde následně zaútočil a prolomil nepřátelské linie. Francouzi přišli v bitvě o 13–15 tisíc mužů a museli vyklidit téměř celé španělské Nizozemí.

V létě 1708 pak Francouzi vpadli do Flander a bez boje se zmocnili Brugg a Gentu. Marlborough byl zcela zaskočen, takovýto manévr nečekal. Vzpamatoval se až ve chvíli, kdy se k němu připojil princ Evžen. Společně pak vyrazili k městu Oudenaarde, kde 11. července došlo k rozhodující bitvě. „Princové dvojčata“, jak se Marlboroughovi s Evženem občas přezdívalo, v ní dosáhli dalšího velkolepého vítězství. Zatímco habsburský vojevůdce poutal dlouho nepřítele v blízkosti řeky Šeldy, Churchill provedl obratný manévr a rozdrtil pravé křídlo francouzské armády. Jeho plán obklíčit nepřítele z obou stran zhatilo zhroucení provizorních mostů, čímž přišel o nenahraditelné hodiny denního světla. 

Přesto byly výsledky ohromující. Francouzi ztratili nejméně 13 750 mužů a trvalo jim celý rok, než se z těžké porážky vzpamatovali. Spojenecká vojska následně získala zpět Gent a Bruggy a po 120denním obléhání kapitulovala 9. prosince i pevnost Lille. 

„Odměna“ za věrné služby 

V následujícím roce podnikli Marlborough a Evžen tažení do severní Francie, které vyvrcholilo 11. září 1709 bitvou u Malplaquet. Ačkoliv v ní „princové dvojčata“ dosáhli dalšího vítězství, utrpěli ohromné ztráty (nejméně 22 tisíc padlých a raněných). Vysoký počet obětí vedl ke sporům uvnitř Velké aliance, zda pokračovat ve válce, a výrazně otřásl Churchillovou popularitou v Anglii. Ačkoliv vévoda v následujících dvou letech ještě dosáhl řady úspěchů a dobyl několik francouzských pevností, propustila jej královna Anna někdy na přelomu let 1711 a 1712 ze svých služeb. 

Stalo se tak z důvodů ryze politických. Britská panovnice se rozkmotřila s Churchillovou manželkou a dostala se pod vliv Abigail Mashamové, sestřenice Roberta Harleye, který patřil k protiválečně orientovaným toryům. Poté, co se jeho strana v roce 1710 dostala k moci, byl Marlborough falešně obviněn ze zpronevěry veřejných prostředků. Vévodovi odpůrci jej neprávem osočovali z toho, že záměrně protahoval konflikt kvůli vlastní slávě a stavbě svého obrovského paláce v Blenheimu.

Churchill se vrátil do Anglie až v roce 1714, kdy na trůn usedl král Jiří I. (1714–1727), a opět se stal vrchním velitelem armády. Kvůli pokročilému věku a zklamání už však nemohl sehrát ve veřejném životě významnější roli. Zemřel 16. června 1722 ve Windsoru ve věku 72 let. Díky svým diplomatickým, vojenským a politickým schopnostem dokázal Marlborough po celou dobu války proti Ludvíku XIV. udržet nejistou koalici spojenců pohromadě. Nebýt vévody, moc Francie by se patrně nikdy nepodařilo zlomit. Kapitán Robert Parker, který pod Churchillem řadu let sloužil, o něm napsal: „Nikdy nerozpoutal bitvu, kterou by nevyhrál, a nikdy neobléhal místo, které by nedobyl.“

Circinus X-1 je rentgenová dvojhvězda v souhvězdí Kružítka, která zahrnuje neutronovou hvězdu. Vědci se domnívají, že je to zřejmě jedna z nejmladších známých rentgenových dvojhvězd. Pozorování v roce 2007 odhalila, že z této neutronové hvězdy proudí výtrysky, zářící v rentgenové a rádiové oblasti.

Takové výtrysky obvykle pozorujeme u černých děr. Circinus X-1 je první neutronovou hvězdou, u které byly tyto výtrysky objeveny. Astronom Fraser Cowie z Oxfordské univerzity a jeho kolegové nedávno odhalili, že výtrysky Circinus X-1 nesměřují stále stejným směrem. Vlivem precese se mění osa rotace neutronové hvězdy.

Výtrysky neutronové hvězdy

Podle badatelů se na tom podílí interakce mezi rotující neutronovou hvězdou a akrečním diskem materiálu, který na neutronovou hvězdu proudí z jejího hvězdného společníka. Se změnami osy rotace se mění i směr výtrysků. Výsledkem je, že chování rentgenových výtrysků připomíná zahradní zavlažovač.

Cowie prezentoval výzkum výtrysků neutronové hvězdy Circinus X-1 na nedávné konferenci britské Královské astronomické společnosti. K pozorováním využili soustavu radioteleskopů MeerKAT v jižní Africe. Tato soustava nedávno prošla rekonstrukcí, která posílila citlivost jejích radioteleskopů. Díky tomu vědci zjistili, že pohyby výtrysků vytvářejí strukturu podobnou písmenu S a pohybují se až 10% rychlostí světla.

„Rentgenovou dvojhvězdu Circinus X-1 dál pozorujeme se soustavou MeerKAT každý týden,“ uvádí Cowie. „Přináší nám to dvě věci. S větším počtem snímků můžeme odhalit ještě jemnější struktury v okolí Circinus X-1 a také získáme lepší představu, jak se tento objekt mění v čase.“ Na Circinus X-1 se ale kromě soustavy MeerKAT v budoucnu zaměří i další typy teleskopů, které zajímavou dvojhvězdu prozkoumají i v dalších oblastech elektromagnetického spektra.

Uživatelé moderních zařízení se s QR kódy – doslova „quick response“ neboli „rychlá odpověď“ – setkávají denně. Ve skutečnosti se však nejedná o úplně moderní vymoženost: S jejich používáním začala japonská automobilka Denso v roce 1994. 

Černobílý symbol tvořený specificky seskládanými pixely v mřížce ukrývá data, která dokáže rozklíčovat právě chytrý telefon nebo třeba tablet. Nejčastěji se takto kóduje internetová URL adresa, přičemž namíření objektivu na symbol odpovídá jejímu ručnímu zadání. Na rozdíl od lineárních čárových kódů EAN, jaké se používají pro markování zboží, však mohou jejich QR protějšky uchovávat mnohem víc dat, protože jsou zapsané vertikálně i horizontálně. Každý tak pojme například až 7 089 číslic. 

Jejich další výhoda spočívá v možnosti přečíst obrazec nakloněný či pod úhlem, a dokonce i neúplný. V tzv. informační vrstvě každý černý bod kóduje binární jedničku a bílý nulu. 

„Živočichové využívají různé druhy proudění například vzduchu či vody, které vytvářejí ostatní členové skupiny, aby sami ušetřili energii potřebnou k pohybu nebo snížili odpor,“ vysvětluje Leif Ristroph z New York University. Hlavní autor studie publikované v časopise Nature a jeho kolegové již dřív odhalili, jak se ptáci pohybují ve skupinách. Jejich zjištění však vycházela z experimentů napodobujících interakce dvou opeřenců, kdežto nový výzkum zohlednil celé hejno.

Křídla pod vodou

„V malých hejnech pomáhají aerodynamické interakce každému členovi udržet si určitou zvláštní pozici vůči vedoucímu sousedovi. U větších skupin je však z daných pozic naopak vytlačují a mohou způsobit kolize,“ popisuje Sophie Ramananarivo z pařížské École Polytechnique, jež se na studii podílela. Aby napodobili formace, v nichž se opeřenci řadí jeden za druhého, vytvořili vědci mechanické klapky fungující jako křídla. Plastový model z 3D tiskárny, umístěný ve vodě a poháněný motory, pak kopíroval proudění vzduchu kolem ptačích křídel při letu. Makety ptáků se mohly volně řadit do fronty či do řady a badatelé přitom zkoumali, jak proudění vody ovlivňuje uspořádání skupiny v závislosti na její velikosti.

Srážky na chvostu

U malých hejn do čtyř letců vědci potvrdili, že každému z nich pomáhají aerodynamické interakce udržet jeho pozici vůči sousedům. „Pokud se pták vychýlí ze své pozice, proudění ‚zanechané‘ jeho předchůdcem mu pomůže vrátit se na místo. Ptáci tak mohou sestavit uspořádanou řadu s pravidelnými rozestupy automaticky a bez dalšího úsilí, protože veškerou práci odvádí fyzika,“ popisuje Ristroph a dodává: „U větších skupin však vzdušné proudění způsobí velmi snadné odsunutí člena na konci řady z jeho pozice, což obvykle vede k rozpadu hejna v důsledku srážek. Velmi dlouhé skupiny pozorované u některých druhů tak vůbec není snadné vytvořit a ptáci na konci řady musejí zřejmě neustále vyvíjet úsilí, aby nenarazili do ostatních.“ 

Myslíte, že je Země svými podmínkami pro život ve vesmíru ojedinělá?

Úplně ojedinělá asi ne. Vesmír je skutečně obrovský, jenom v naší Galaxii existuje zhruba tři sta miliard hvězd a minimálně stejný či vyšší počet planet. Víme, že je vesmír plný organických látek, tedy stavebních kamenů života: Vyskytují se v meteoritech, kometách, na planetách i v mezihvězdném prostoru. Nic z toho pochopitelně nedokazuje, že by mimozemšťané museli být hned „za humny“, ale jde o důvod k mírnému optimismu.

Příběh zrodu naší planety a života přes stále vyšší formy až po člověka všichni známe. Představuje člověk vy­vrcholení celého vývoje Země?

Jedná se sice o notoricky známý příběh – ale také o velký omyl. Jako lidé máme totiž velký sklon věřit, že právě my představujeme vrchol evoluce a po nás již nic lepšího přijít nemůže. A že až nastane „poslední hodina“ Země, lidstvo tu stále ještě bude. Z pohledu existence naší planety se však nacházíme zhruba uprostřed celého toho dramatu. Konec světa je tedy nejspíš daleko před námi, pokud k němu sami nějak zásadně nepřispějeme. Planeta se přitom rozhodně nezastaví ani v jednom svém aspektu: Lidé i ostatní druhy se budou dál vyvíjet, stejně jako samotná Země a celý vesmír.

Konec lidstva

Dokážeme předpovědět i zánik lidstva na Zemi?

Z hlediska jejího vývoje k němu s největší pravděpodobností dojde, a navíc nesmírně rychle, protože lidstvo je ze své podstaty velice nestabilní. Jednotlivé kultury se vyvíjejí, expandují nebo naopak zanikají a děje se to v řádu století, či v extrémních případech třeba tisíciletí. Ve srovnání s tempem biologické evoluce probíhá vývoj lidstva velice rychle, o geologii ani nemluvě. Biologické druhy na Zemi obyčejně existují jednotky, maximálně desítky milionů let, a to už musejí mít štěstí. Poté se přemění v druhy jiné, nebo ještě častěji zanikají…

Pokud by tedy lidstvo nezaniklo popsaným přirozeným způsobem, jak by mohlo na Zemi skončit?

Možností existuje mnoho. Takový velkolepější osud, o němž se dočteme v každé optimistické sci-fi, představuje expanze na jiné planety. A pokud se lidem bude dařit, osídlí třeba i velkou část vesmíru.

Může lidstvo čekat i méně optimistická varianta?

I to se může stát. Třeba pokud se transformuje způsobem, který si dnes těžko dokážeme představit – například přejde do virtuální reality nebo ho nahradí nějaký pokročilejší vývojový stupeň, jako třeba stroje či jiné umělé bytosti. Anebo se s ním stane něco, pro co dnes ani nemáme pojmenování.

A mohlo by se i vyhubit samo?

Máte asi na mysli nukleární apokalypsu. Její stín nad námi visí od konce druhé světové války a pochopitelně není o nic méně tíživý, i když už žádný Sovětský svaz či studená válka není. Dnešní geopolitická situace bohužel nenaznačuje, že by lidé nějak zásadně zmoudřeli. A jaderné zbraně jsou k dispozici pořád…

Často se hovoří také o ekologické či klimatologické katastrofě… 

Ekologická katastrofa představuje jeden z dalších možných konců světa, ať už k ní dojde naším přičiněním, nebo se na ní budeme podílet jenom v menší míře. A daly by se vymyslet ještě spousty katastrofických scénářů, které by mohly lidstvo postihnout.

Měli bychom se tedy smířit s tím, že lidé nesetrvají na Zemi navždy. Dá se odhadnout, kolik času nám zbývá?

Ať už se lidstvo transformuje, nebo zanikne, za deset milionů let tady po něm nejspíš nebude ani stopa. Biologické druhy zkrátka nejsou věčné. Dalo by se namítnout, že existují určité výjimky – takzvané živé fosilie, které nevymřely a obývají na Zemi stamilio­ny roků beze změny. Zůstává však trošku diskutabilní, jestli je naší největší aspirací stát se živou fosilií a vývojově ustrnout. Navíc ani zmíněné druhy úplně nestagnují: Například latimérie sice připomíná rybu z druhohor, ale rozhodně nejde o stejný biologický druh se stejným způsobem života a je jisté, že také prošla docela komplikovanou evolucí.

Stopy po civilizaci

Co by tedy po nás na Zemi zbylo? A jak dlouho by se dalo poznat, že tu kdysi existovala inteligentní civilizace?

Většina běžných památek by zmizela velice rychle. Stavby podlehnou erozi, kovy zkorodují a zbytek pohřbí sedimenty. Povrch Země by zas pokryla vegetace a původní přírodní společenstva, takže po několika tisíciletích už bychom asi měli velké štěstí, kdybychom našli nějakou rozpoznatelnou stavbu či její fosilizované pozůstatky.

Co by pak mohlo o lidech na planetě vydat nějaké svědectví?

Největší dopad na Zemi bude mít to, co provádíme s biosférou. Lidstvo už totiž zlikvidovalo téměř všechny velké živočišné druhy a veškeré kontinenty jsme osídlili druhy synantropními, jako jsou prase nebo kočka, které se šířily s evropskou kolonizací. Takže by se dalo říct, že tu po nás zbude taková lehce ochuzená fauna a flóra. A popsaný efekt bude zcela jistě viditelný ještě po mnoha stamilionech let.

Zároveň po nás nepochybně zbudou vyčerpané nerostné zdroje…

Ano, potenciální budoucí civilizace na Zemi se budou muset vypořádat s absencí ropných ložisek a zásob uhlí. Uvedené zdroje se na planetě hromadily stovky milionů let, my je však rychle vyčerpáváme a jejich obnova potrvá velmi dlouho – pokud na ni tedy bude ve vývoji Země ještě dostatek času.

A jak to dopadne třeba s družicemi na oběžné dráze?

Družice na nízkých dráhách poměrně rychle shoří v atmosféře, zatímco ty, které se pohybují výš, mohou přetrvat tisíce, nebo i miliony let. Objekty umístěné mimo Zemi se stanou asi nejtrvanlivějšími doklady existence lidstva, jelikož na ně „nedosáhne“ eroze či povětrnostní vlivy. Například předměty zanechané na Měsíci a Marsu, některé satelity obíhající Zemi i jiné planety a také sondy, které opouštějí Sluneční soustavu, se budou dát asi i po milionech let stále identifikovat jako artefakty vyspělé technologické civilizace.

Planetární termostat

Jak by mohl současný příběh života na Zemi pokračovat?

Pokud nepřijde nějaká jiná katastrofa, čeká planetu a zdejší život postupné stárnutí a zánik. Co se týká biologické diverzity, jsme dost možná již za zenitem. Diverzita, ale i rozsah biosféry se budou postupně snižovat, a nakonec nastane nevyhnutelná vývojová regrese, kdy přežijí pouze odolnější a primitivnější organismy – až se ve finále vrátíme zpátky k mikrobům, kterými evoluce na Zemi začala.

Proč ale takový obrázek? Vždyť například víme, že Slunce čeká ještě poměrně dlouhá existence, než spotřebuje veškeré palivo a postupně se promění v bílého trpaslíka… 

Pro biosféru to bohužel neplatí. Existence Země jako obyvatelné planety s kapalnou vodou na povrchu závisí na takzvaném planetárním termostatu. Zmíněný proces vylaďuje intenzitu skleníkového efektu tak, aby na Zemi panovala rozumná teplota, umožňující především výskyt životo­dárné vody v kapalném stavu. Planetární termostat reaguje na změny teplot a množství CO2 v atmosféře. Když se na planetě oteplí, váže se oxid uhličitý rychleji v chemických procesech a déšť ho rychleji vymývá z atmosféry, čímž se i rychleji dostává do oceánu. Následně se urychlují také chemické a biologické reakce, které ho vážou například do uhličitanu vápenatého, a tím jej odstraňují z ovzduší.

A jak by uvedený proces probíhal, kdyby byla na Zemi naopak zima?

Pokud by byla velká část naší planety zamrzlá a panovaly by zde velmi nízké teploty, odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry by se zpomalilo. Zároveň by se uvolňoval zpátky do ovzduší, aby se dosáhlo rovnováhy. Dané uvolňování víceméně konstantně zajišťují sopky. Jejich činností by začala koncentrace CO2 stoupat až do stavu, který postačuje k výskytu kapalné vody.

Země by si tedy poradila sama?

Dnes, tj. ve čtvrtohorách, se v atmosféře přirozeně nachází asi jen čtvrt promile oxidu uhličitého, což je velice málo. Planetární termostat už tudíž nemá moc možností, jak Zemi dál chladit. Působení člověka nyní tuto hodnotu vychýlilo směrem vzhůru, v dlouhodobém měřítku (milionů let a delším) však bude spíše dále klesat.

Soumrak biosféry

Proč se existence života na Zemi váže na popsaný systém a co by mohla způsobit jeho porucha?

Život potřebuje příznivé teploty, ale také dostatek oxidu uhličitého. Kdyby jeho množství na Zemi kleslo zhruba na 0,015 procenta, začala by mít problémy převážná většina rostlin. Naštěstí evoluce nespí, a protože je hladina CO2 poměrně nízká již docela dlouho, objevila se flóra schopná uvedenému problému čelit. Označuje se jako C4 a patří sem třeba trávy nebo kukuřice. Zmíněné rostliny jsou o celý řád skromnější než ostatní a vystačí si se skutečně minimálním množstvím oxidu uhličitého – který samozřejmě pro svoji existenci potřebují. Pokud by Slunce zjasňovalo rovnoměrně a planetární termostat se choval obdobně jako v minulosti, C3 rostliny by nejspíš vymřely a po nich by převzala štafetu skupina C4: Měla by šanci se na planetě udržet asi osm set milionů let, možná miliar­du, možná ještě o něco déle.

A kdyby později vymřely i tyto rostliny?

Pak by nastal skutečný „soumrak biosféry“. Začaly by odumírat vyšší rostliny a žezlo by přebraly jejich nižší protějšky: nejprve mechy a lišejníky, a nakonec jednobuněčné řasy. Ty mají mnohem větší povrch vůči objemu, takže jsou lépe vybaveny pro získávání plynu difuzí z atmosféry, a tudíž dokážou žít i při podstatně nižší koncentraci oxidu uhličitého.

Zřejmě by ale významně poklesla také intenzita fotosyntézy, že?

Určitě, množství vegetace by se prudce snížilo, a s tím by poklesla i tvorba kyslíku. Zmíněný prvek v atmosféře je nestabilní. Kdyby se neustále nedoplňoval, jeho množství by se chemickými reakcemi snížilo na polovinu řekněme už během deseti až patnácti milionů let, možná ještě dřív.

Jak by Země bez kyslíku fungovala? Byl by tu ještě možný život?

Pokud hladina kyslíku klesne pod únosnou mez, přestane být animální život možný, protože naprostá většina mnohobuněčných organismů na vzdušném kyslíku bytostně závisí. Ve finále by pak zmizela také ozonová vrstva. Její zánik zasadí rozhodující ránu biosféře jako takové. Intenzivní ultrafialové záření téměř znemožní život na pevninách i v mělkém moři. Fotosyntéza tím znovu rapidně poklesne, ale zřejmě neustane zcela a některé její formy budou pokračovat.

Co živého bude v té době ještě moct na Zemi existovat?

Poslední živočichové by mohli vypadat asi jako korzetka, která si dokáže poradit i v prostředí zcela bez kyslíku, a dokonce se rozmnožovat. Nebo bude na Zemi žít něco podobného červům, kteří obývají okolí hlubokomořských vývěrů chudé na kyslík a snášejí velmi vysoké teploty.

Ve vlhkém skleníku

K čemu dojde, až přestane biosféra zásadně promlouvat do vývoje naší planety?

Země přejde do úplně jiného klimatického režimu, než jaký známe. Nastane období takzvaného vlhkého skleníku. Planetární termostat, a tím i oxid uhličitý vystoupí ze hry a na důležitosti začne nabývat jiná zpětná vazba s rostoucí teplotou, která bude od té chvíle kopírovat zjasňování Slunce. V atmosféře postupně převáží vodní pára, která má ovšem tu nepříjemnou vlastnost, že sama o sobě představuje skleníkový plyn. Teploty tedy zřejmě porostou výrazně rychleji, než by odpovídalo jenom zjasňování Slunce, a ve finále zde budeme mít planetu s velmi hustou parní atmosférou a nesmírně vysokými teplotami na povrchu.

Zachovají se v popsaném období ještě oceány?

Ano, ale jejich teploty dosáhnou minimálně padesáti stupňů Celsia, a velmi pravděpodobně se postupně vyšplhají až na sedmdesát stupňů či ke stovce, a možná i výš. Přesnější předpověď ovšem není možná: Teplota na povrchu Země bude totiž záviset na spoustě dalších faktorů, včetně oblačnosti – tedy na tom, jak bude planeta světlá a jakým způsobem bude odrážet sluneční paprsky do kosmu.

Jak by potom mohl vypadat pozemský život?

Nepochybně vymřou eukaryota neboli životní formy založené na buňkách s pravým jádrem. Jejich teplotní limit se pohybuje okolo sedmdesáti stupňů, což planeta v uvedené fázi s největší pravděpodobností překročí. Zůstává otázkou, zda teplota na povrchu přesáhne i limit pro život bakterií a archeí, což se nedá příliš dobře odhadnout. Navíc musíme brát v úvahu, že se na Zemi budou nacházet nejrůznější prostředí.

Myslíte tím, že by se život někde udržet mohl, jak o tom uvažujeme třeba na ledových pólech Marsu?

Kupříkladu vysokohorské oblasti poblíž pólů, kde bude teplota nižší než jinde, mohou zůstat relativně obyvatelné alespoň pro jednoduché formy života, a to třeba i za dvě miliardy let. Období vlhkého skleníku se bude od dnešní Země lišit i v dalších aspektech, přestože tu zřejmě stále bude kapalná voda. Ale planeta bude fungovat úplně jinak než dnes.

Tisíc stupňů nad nulou

Vodní pára se začne ve velkém množství dostávat do stratosféry. Co to bude znamenat?

Způsobí tam několik ošklivých věcí. Pokud tady ještě bude nějaký náznak ozonové vrstvy, pak s ní udělá krátký proces, protože existence ozonu se s vodní párou neslučuje. Kromě toho dojde k masivní fotolýze vody jak ve stratosféře, tak na povrchu Země. Jelikož i tam bude pronikat ultrafialové záření, nastane rozklad molekul vody na vodík a kyslík. Druhý zmíněný bude poměrně rychle reagovat s různými minerály na povrchu planety, zatímco velmi lehký vodík bude unikat do kosmu.

Ze Země tak začne mizet voda a planeta se bude vysušovat?

V období vlhkého skleníku začnou velmi rychle mizet oceány, což by mohlo nastartovat bludný kruh takzvaného překotného či pádivého skleníku. Dostatečně vysoká koncentrace vodních par v ovzduší by zesílila skleníkový efekt, který by následně zvýšil teplotu na Zemi a usnadnil další odpařování. Nakonec by veškerá voda přešla do plynného skupenství a teplota by vystoupala tak vysoko, že by se uvolňoval i minerálně vázaný oxid uhličitý a v atmosféře by se ocitla rovněž velká část pozemského uhlíku.

Čili by se Země ještě víc oteplila?

Ano. Skončilo by to planetou s naprosto nepředstavitelnou teplotou přes tisíc stupňů Celsia. Naštěstí by popsaný stav nevydržel dlouho, protože by se vodní pára začala z atmosféry zase ztrácet – stejně jako v období vlhkého skleníku, jenom ještě rychleji. Nakonec by se zřejmě planeta normalizovala ve stavu, který známe ze sousední Venuše s velmi hustou, ale suchou atmosférou bez vodních par, jen s oxidem uhličitým. Tak by se teplota Země zastavila přibližně na čtyřech až pěti stech stupních Celsia. A tam už žádný život možný není.  

K osudu Země, Sluneční soustavy a naší Galaxie se vrátíme v druhé části rozhovoru, který vychází příští neděli 28. července.

RNDr. Tomáš Petrásek, Ph.D. (*1984)

Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 2006 pracuje ve Fyziologickém ústavu Akademie věd a od roku 2014 také v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech. Doktorský titul získal v tomtéž roce. Profesionálně se věnuje studiu mozku i chování a modelům duševních poruch. Vedle toho popularizuje astronomii a astrobiologii v rámci přednášek či knižní série Vzdálené světy a od roku 2015 přednáší základy astrobiologie na své alma mater. Loni také publikoval sci-fi román Azhareida.

Představovat Ludmilu, první světici v našich dějinách, je jednoduché a složité zároveň, neboť o svaté Ludmile existuje poměrně široké veřejné povědomí, takže odhalit z jejího života něco málo známého není tak úplně snadné. Dá se věřit legendám? Od chvíle, kdy ji spolu s manželem pokřtil na Moravě moravský arcibiskup Metoděj, žila příkladným životem a dbala na to, aby její vnuk byl vychován jako řádný křesťan. Kněz Kaich ho naučil slovanskému písmu a na hradišti Budeč se mladý následník seznámil se vším, co bylo psáno ve svatých knihách. Naučil se také latinsky. 

Po dobu Václavovy nedospělosti spravovala zemi jeho matka Drahomíra. Ta s nevolí pozorovala Ludmilin vliv na syna a bála se, že se z knížecího dědice stane slaboch. Nakonec se rozhodla k hrůznému činu: její oddaní sluhové přepadli Ludmilu na jejím vdovském sídle Tetíně, právě když se modlila večerní modlitbu, a zardousili ji závojem, který jí strhli z hlavy… 

Tak by mohlo znít stručné curriculum vitae ženy, která je známá nejen jako babička knížete Václava, ale dlouhou dobu jako naše jediná světice (Anežka Česká byla svatořečena až v roce 1989) a patronka české země. O jejím životě toho bohužel nevíme tolik, abychom ho mohli zmapovat krok za krokem. Většinu informací nám zanechaly naše nejstarší legendy, psané buď latinsky nebo staroslověnsky. Jednotlivé údaje si však dost často odporují, což při rozdílném společenském postavení, náboženském přesvědčení či národní „příslušnosti“ jejich pisatelů není nic neobvyklého. 

Jak to bylo se křtem? 

Vzhledem k tomu, že české prostředí bylo silně závislé na křesťanství přicházejícím z prostředí dnešního Německa, chtěl se knížecí pár vymanit z bavorského vlivu. Možná právě proto křesťanskou víru oficiálně přijal z Velké Moravy. Ke společnému křtu Ludmily s Bořivojem došlo pravděpodobně po Metodějově návratu z Říma, přičemž nejpřijatelnější se zdá rok 883. 

Určitě není bez zajímavosti ani úvaha, že tento „velkomoravský“ křest hlavního přemyslovského knížete proti němu obrátil část českých vladyků, pokřtěných v duchu liturgie německé. Křestní akt Ludmily a Bořivoje se s největší pravděpodobností odehrál v Čechách, kam za nimi osobně přišel Metoděj, i když ani to nemůžeme tvrdit jistě. Možná ke křtu došlo na některém z velkomoravských hradišť, přičemž se nejčastěji zmiňuje Velehrad. U Ludmily určitě nešlo o nějaké formální přijetí křesťanské víry, ale o hluboký a zásadní zlom v celém životě, který vyústil v její pozdější mučednickou smrt. 

Drahomíra z kmene Stodoranů 

Poté, co Bořivoj někdy v letech 889/890 zemřel, uchýlila se Ludmila na přemyslovské hradiště Tetín. Když potom 13. února 921 zemřel i mladší z jejích synů, kníže Vratislav, došlo k dramatickému obratu v Ludmilině životě. Vratislavovou manželkou, matkou jeho tří synů, Václava, Boleslava a Spytihněva, i čtyř nejmenovaných dcer byla kněžna Drahomíra. Ani o ní nemáme téměř žádné hodnověrné zprávy, nicméně je známo, že pocházela z mocného kmene Stodoranů, který patřil ke kmenovému svazu Polabských Slovanů, usídlených na severovýchodě dnešního Německa. České prostředí s nimi mělo celkem dobré vztahy, neboť s nimi bylo mnohem snazší bránit se rozpínavosti franské říše. 

Vratislav I. po svém nástupu na knížecí stolec pokračoval v duchu matčiných vizí politických i náboženských. Bohužel i o něm máme jen málo zmínek. O jeho údajném konci existuje záznam uherského kronikáře Šimona z Kézy, ovšem kronika vznikla až ve 13. století. Podle ní byl Vratislav zabit v boji s Uhry právě roku 921. Jeho starší syn Václav narozený kolem roku 907 byl v době otcovy smrti nedospělý, a tudíž nemohl sám vládnout. Chlapec byl v té době obvykle považován za dospělého v šestnácti letech, ale vzhledem k nedokonalým údajům týkajícím se dat narození nebylo možné věk vždy přesně prokázat, a tak se vycházelo ze stavu fyzické zralosti. Ta mohla nastat v okamžiku, kdy mladíkovi začal růst na tváři vous nebo na přirození ochlupení. Čeští velmožové rozhodli, že do té doby má za Václava vládnout jeho babička Ludmila. 

Spor mezi „dámami“ 

Nařízení sboru vladyků Drahomíra odmítla respektovat, neboť považovala Ludmilinu regentskou vládu za nespravedlivou. Přes srdce nemohla přenést to, že babička obou chlapců se přijetím stařešinského usnesení vlastně stává i její „paní“. Podle latinské legendy Fuit in provinciam Boemorum byla už v této době rozhodnuta ji zahubit, aby zdědila všechno, co Ludmila má, a mohla sama vládnout podle svých představ. Drahomíra byla podle všech dosažitelných údajů žena výrazně emancipovaná, hrdá a pánovitá, čímž se charakterově od Ludmily výrazně odlišovala. Je ovšem otázka, nakolik při tomto popisu hrála roli snaha legendistů co nejvíce oslavit světici a naopak očernit Drahomíru.

Svým způsobem tady šlo o jakousi knížecí prestiž, neboť Drahomíra disponovala slušným knížecím majetkem, Ludmila se opírala o pomoc velmožů. Navíc, obě ženy byly kněžny, vědomé si svého společenského postavení. Jedna před druhou se patrně cítila v nebezpečí, byť původně byly jejich vztahy dobré a slušné. Drahomíra hledala cestu, jak Ludmilin vliv omezit. Marná byla Ludmilina tvrzení, že nemá pražádný zájem o podíl na vládnutí v zemi, nadarmo tvrdila, že samoty na Tetíně chce využívat pro tichou službu bohu, pečovat o spásu své duše a stranit se světského života. Tehdy už bylo celkem jisté, že Drahomíra je rozhodnuta zbavit se vlivu své tchýně za každou cenu. Nejjednodušší pochopitelně bylo zbavit se jí jednou provždy. 

Schyluje se k vraždě 

Rozpor zřejmě vyvrcholil v letních měsících roku 921, tedy nedlouho po Vratislavově smrti. Drahomíra „tlačila“ na radu starších a ta změnila rozhodnutí, čemuž se Ludmila podvolila a souhlasila, že se nadále bude zabývat už jen božími milostmi. Svoji snachu a sokyni požádala, aby jí ona sama určila místo, kde se bude věnovat posledním chvílím svého života, ať už to bude hradiště nebo klášter. Vrátila se znovu na Tetín. Jak se vlastní plán na vraždu zrodil, se můžeme jen domnívat. Drahomíře měli v tomto směru posloužit dva muži, v letopisech uvádění jako Tuna a Gomon. Jsou to poněkud zvláštní jména a řada historiků se nejednou přela o jejich původu. Tetín byl nepochybně dobře opevněný, nicméně dva zlotřilci se spolu s dalšími vojáky do hradu přece jenom dostali. Soudě podle Kristiánovy legendy, Ludmila Tunu a Gomona zřejmě znala, takže když se s nimi setkala, asi ji nenapadlo, s jakým úmyslem za ní přišli. 

Ludmila je přijala vlídně, rozmlouvala s nimi, připomínala jim zásady křesťanských skutků a věrnosti panovnickému domu. Nechali jí proto čas na modlitbu a teprve potom vykonali své hrozné dílo. Těžko říct, zda měli vražedný čin promyšlený dopředu, či využili okamžité situace, neboť vražda neměla být krvavá, tedy provedená mečem nebo dýkou. A tak ji strhli z lože a dílo zkázy dovršili v nejkratším možném okamžiku patrně šátkem, který ji strhli z krku, nebo připraveným provazem. Vražda se udála v noci z 15. na 16. září 921, tedy pouhých sedm měsíců po smrti Ludmilina syna Vratislava I. 

Odplata pro vrahy 

Názory kronikářů i historiků na další osud Tuny a Gomona se rozcházejí. Nejspolehlivější se zdá domněnka, že Drahomíra se jich potřebovala co nejdříve zbavit jako svého zlého svědomí. Zřejmě se zpočátku dostali do její přízně a obdařila je slušnými majetky i postavením, nicméně musela se sama před nimi mít na pozoru. Podle legendy je obdarovala drahocennými látkami, zlatem a stříbrem, přičemž zpočátku netušila, jaké hady si na svých prsou hřeje. Jejich meče byly pro ni nevyzpytatelné a nemohla vyloučit, že se obrátí proti ní. Když se jí totiž zdálo, že Tuna a Gomon přesahují společenské postavení, které jim vymezila, nechala je potrestat. Nakonec to „odnesl“ jen Gomon, Tunovi se totiž podařilo uprchnout. To ji jaksepatří rozlítilo, takže si svoji zášť vybila nejen na Tunovu bratrovi, ale i na jeho a dalších Tunových potomcích. Kristiánova legenda říká, že „…v jednom dni stejným ortelem všechny je zahubila…“ 

Můžeme jen odhadovat, zda Drahomíra svého činu litovala. Faktem ovšem zůstává, že ještě před Václavovým nástupem na knížecí stolec se jako regentka ujala správy země. Z historických pramenů je patrné, že to bylo pro zemi málo šťastné období. Václav totiž matku na určitou dobu zapudil. Když v roce 922 vtrhl do Čech bavorský vévoda Arnulf, zbavil ji vlivu na státní záležitosti a pomohl k vládě Václavovi. 

Autoři legend o Václavovi i jeho babičce Ludmile označili Drahomíru jako ženu krutou, navíc jako skrytou pohanku. Václav ji nechal internovat na Budči se zdůvodněním, že se obává o svůj život. Byl však vychován v duchu synovské lásky, takže matce umožnil návrat do Prahy, ale vliv na vládu již nezískala. Když potom došlo k vraždě Václava, i ona pocítila obavy o svůj život a utekla zpět do své rodné země, čímž o ní jakékoli další informace mizí. 

Jakousi Drahomířinou úlitbou za Ludmilinu smrt bylo, že dala proměnit dům, v němž se na Tetíně vražda odehrála, v chrám svatého Michala. Tělo nebohé kněžny nejprve pochovali na Tetíně, v roce 924 ji pak Václav nechal slavnostně přenést do Prahy a s pietou pohřbít v někdejším klášteře svatého Jiří, kde jsou její ostatky uloženy dodnes

Tvorbu inzulínu, životně důležitého enzymu, který je zodpovědný za snižování hladiny cukru v krvi, mají na starost beta buňky ve slinivce. U pacientů s diabetem jsou beta buňky pacienta zničené nebo nevytvářejí dostatečné množství inzulínu. V současnosti jsou stále ještě základní léčbou pravidelné injekce inzulínu, které pomáhají regulovat cukr.

V poslední době se objevují nové typy léčby, které usilují o obnovení funkce beta buněk. Takové řešení by pacienty ušetřilo mnoha injekcí. V některých případech se k tomuto účelu používají kmenové buňky, z nichž se vypěstují nové beta buňky, které jsou následně transplantovány do těla pacienta.

Nová léčba diabetu

Odborníci amerických výzkumných center Mount Sinai a City of Hope nyní přicházejí s převratným typem léčby. Nespoléhá na kmenové buňky a transplantace, ale zařídí, že se v těle v řádu měsíců obnoví beta buňky a s nimi i potřebná produkce inzulínu. Jejich metoda zahrnuje dvě látky.

První z nich je alkaloid harmin, který inhibuje aktivitu enzymu DYRK1A v beta buňkách. Druhá látka je peptid podobný peptidovému hormonu GLP-1 (Glucagon-like peptide-1), který aktivuje receptor pro zmíněný hormon GLP-1, což vede ke snížení hladiny cukru v krvi. Jde o látku velmi blízkou populárnímu léku Ozempic. Podrobnosti o nové léčbě diabetu zveřejnil odborný časopis Science Translational Medicine.

Vědci vyzkoušeli novou léčbu na myších modelech s diabetem 1. i 2. typu. Myším implantovali lidské beta buňky a aplikovali na ně popsanou léčbu. Během tří měsíců se u nich počet lidských beta buněk zvýšil o 700 procent a příznaky diabetu prakticky vymizely, na dobu nejméně jednoho měsíce. Je to poprvé, kdy nějaká léčba dokázala v živém organismu zvýšit počet dospělých lidských beta buněk.

Dne 11. června 1927 rozhodl náčelník námořního velitelství Reichsmarine admirál Hans Zenker o výstavbě pancéřové lodi s výtlakem 10 000 tun, vyzbrojené šesti děly ráže 280 mm, osmi 150 mm, dosahující rychlosti 26–27 uzlů (48–50 km/h) a s maximální silou pancíře 100 mm. Procentuální srovnání příslušných hmotnostních složek konstrukčního výtlaku mezi obrněncem Ersatz Preussen a bitevní lodí Bayern (hodnoty v závorkách) činilo pro výzbroj a střelivo 18,9 % (14,1), pohon 11,2 (7,8) a pancéřování 17,0 (40,4). Z uvedených čísel jasně vyplývá preference rychlosti a výzbroje plánovaného plavidla na úkor pancéřování. To znamenalo jasný odklon od dosavadních dlouholetých zásad stavby německých válečných lodí.

Image

Čtěte také

Obdivuhodná improvizace: Německé kapesní bitevní lodě (1)

Sázka na moderní technologie

Návrhem nové konstrukce bylo pověřeno konstrukční oddělení Námořního velitelského úřadu (Marinekommandoamt). V rámci omezení daných versailleskou smlouvou použili konstruktéři všechny dostupné technické inovace. Poprvé na válečné lodi této velikosti tvořily pohonný systém výhradně dieselové motory, dodané firmou MAN. Celkem 54 000 koní (40 267 kW) dávalo maximální rychlost 28,5 uzlu (53 km/h) a zásoba nafty umožňovala urazit 10 000 námořních mil (18 500 km) při 20 uzlech, nebo 18 000 námořních mil při 13 uzlech. 

Kromě těchto operačních možností, kterým se žádná tehdejší hladinová loď nevyrovnala, nabízel dieselový pohon další výhodu v možnosti přejít z nuly na plný výkon v co nejkratším čase ve všech bojových situacích. Tyto přednosti převážily zjevnou nevýhodu v podobě značné prostorové náročnosti na hnací systém. Pancíř, který se nevyznačoval obzvláštní tloušťkou, byl umístěn tak, že se sám stal součástí konstrukce lodi a významně tak přispíval k pevnosti a stabilitě lodních sekcí.

Revoluční řízení palby

Těm bylo nutné věnovat zvláštní pozornost, protože nově konstruované věže pro tři děla ráže 280 mm enormně zatěžovaly lodní sekce při palbě do stran. Potřebné úspory hmotnosti při stavbě lodního trupu bylo dosaženo použitím elektrického svařování, vyzkoušeného s úspěchem již při stavbě lehkého křižníku Emden. Poprvé byl také instalován systém řízení palby děl, který centrálně řídil palbu všech těžkých děl. Věže střílely podle specifikací a výsledků měření centrálně zaznamenávaných, počítaných a předávaných do věží, kde se zpracovávaly pomocí vysoce složitých mechanických výpočetních systémů až do výstřelu. Tohle znamenalo doslova revoluci ve vedení námořního boje. 

Prakticky od počátku úvah o stavbě nové velké bojové lodi se stal projekt předmětem ostrých sporů, zejména mezi politickými stranami. Po návrhu na zařazení první splátky ve výši 9,3 miliardy marek do obranného rozpočtu na konci roku 1927 začaly v Říšské radě a v Říšském sněmu nekonečné debaty, v nichž levicové strany stavbu odmítaly, protože byla z jejich pohledu vojensky a finančně nesmyslná a z hlediska zahraniční politiky neudržitelná. Slogan „jídlo pro děti místo obrněných křižníků“ se stal heslem stranického boje. Nakonec však vláda financování stavby prosadila.

Obavy Britů a Francouzů 

Přes všechny politické problémy tak mohla být nakonec stavba zahájena, kýl položili dělníci 5. února 1929. Ke spuštění první pancéřové lodě na vodu došlo 19. května 1931 a za účasti říšského prezidenta Paula von Hindenburga byla pokřtěna Deutschland. Prvního dubna 1933 vstoupil obrněnec ve Wilhelmshavenu do služby pod velením kapitána Hermanna von Fischela. Následně se plavidlo podrobilo četným zkouškám, jejichž výsledky měly zůstat utajeny. To ovšem nebylo vždy možné, neboť testy probíhaly na volném moři. 

Převratná konstrukce způsobila v evropských zemích pozdvižení, jelikož design, který němečtí loďaři postavili, mohl vážně narušit rovnováhu mezi mocnostmi. Rychle se ukázalo, že pouze britské bitevní křižníky Hood, Renown a Repulse jsou rychlejší a silněji vyzbrojené než Deutschland. Vzhledem k tomu, že Německo smělo v zásadě postavit osm lodí typu Deutschland (náhradou za stávající stará plavidla), obávaly se obchodní velmoci – především Velká Británie a Francie – hrozby, která vyvstala jejich námořním trasám. Washingtonská smlouva však Angličanům zakazovala stavět další bitevní lodě; Francie mohla postavit dvě nová plavidla Dunkerque a Strasbourg (330mm děla, zavedeny 1937, respektive 1938) – které byly konstrukčně silnější a rychlejší než německé Panzerschiffe.

Narušená rovnováha 

Výše zmíněných pět britských a francouzských lodí mohlo být použito společně proti německým obrněncům pouze v případě, že by Anglie a Francie byli spojenci ve válce proti Německu. Nicméně námořní dohoda uzavřená mezi Londýnem a Berlínem 18. června 1935 nabídla britské vládě politickou příležitost, jak obratně zvládnout hrozící nebezpečnou situaci. Podpisem dohody byla německá říše osvobozena – ne-li oficiálně, tak de facto – od omezujících ustanovení versailleské smlouvy. Protože nyní směla vybudovat flotilu, která bude celkově, ale také v rámci každé lodní třídy, představovat 35 % velikosti britského loďstva. 

Na oplátku se Němci zavázali dodržovat kvalitativní požadavky Washingtonské smlouvy. A ta říkala, že těžká válečná loď – jíž byla i Panzerschiff „A“ s děly ráže 28 cm – měla být řazena do kategorie bitevních lodí, a proto musela mít výtlak nejméně 17 500 tun. To znamenalo, že Německo již nemohlo stavět obrněnce třídy Deutschland nad rámec tří již dokončených nebo rozestavěných jednotek. Takové rozhodnutí vycházelo z Hitlerova přesvědčení, že by se měl vyhnout jakémukoliv konfliktu s největší námořní mocností – Británií. V důstojnickém sboru Kriegsmarine ale nebylo schválení námořní dohody z různých důvodů vůbec jednomyslné. 

Po Deutschland vstoupil do služby 12. listopadu 1934 Admiral Scheer a jako třetí sesterské plavidlo 6. ledna 1936 Admiral Graf Spee. Když byl Hermann Boehm povýšen do hodnosti viceadmirála a jmenován novým velitelem flotily Kriegsmarine, zvolil si nejnovější z lodí za svou vlajkovou loď. Kruh se uzavřel.