Hipokampus je párová struktura protáhlého tvaru ve střední části spánkových laloků mozku. Podle toho, co zatím víme, funguje jako v mozku jako knihovník. Z vjemů, s nimiž se mozek setká, vytváří krátkodobé vzpomínky, z nichž pak mohou vzniknout vzpomínky dlouhodobé. Role hipokampu je významná především v prostorové a sociální paměti, tedy při zapamatování cesty do školy či do města a při poznávání známých lidí.

Jak už mnoho lidí zjistilo na vlastní kůži, na funkci hipokampu se často negativně podepisuje nedostatek spánku. Ten, kdo málo spí, mívá určité obtíže s pamětí. Nizozemský neurovědec Robbert Havekes z Univerzity v Groningenu a jeho spolupracovníci přišli na to, že paměť ztracenou kvůli nedostatku spánku je možné obnovit s využitím protizánětlivého léku. Své doposud nepublikované výsledky vědci prezentovali na nedávné konferenci FENS Forum 2024.

Jak obnovit paměť?

Badatelé se zaměřili na tzv. individuální sociální paměť. Ta nám například umožňuje rozlišit známou tvář od neznámé. Experimenty na myších prokázaly, že nedostatek spánku vede u myší, podobně jako u lidí, k narušení tohoto typu paměti. Myši, které toho moc nenaspaly, si nepamatovaly nedávné sociální interakce. 

Vědci vycházeli z předpokladu, že se vzpomínky ukládají v neuronech, které procházejí určitými trvalými změnami. Pokud dojde ke ztrátě paměti, mělo by být možné vzpomínku obnovit opětovnou aktivací příslušných neuronů. Havekes proto s kolegy použili optogenetiku, při níž je možné upravené neurony v mozku aktivovat světlem a zjistili, že tímto způsobem lze individuální sociální paměť skutečně obnovit. Vyžaduje to ale u lidí nepoužitelné genetické manipulace. Naštěstí se ukázalo, že stejným způsobem působí na myši specifický protizánětlivý lék roflumilast, který se prodává například pod názvem Daxas, Daliresp nebo Zoryve.

Roflumilast působí jako inhibitor enzymu fosfodiesterázy-4, důležitého v regulaci imunitních buněk a buněk centrální nervové soustavy. Potlačení funkce tohoto enzymu inhibitorem se používá při léčbě celé řady neurodegenerativních, autoimunitních i psychických chorob. V případě roflumilastu to jsou především záněty plic, jako je chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN) ale i třeba erektilní dysfunkce. Objev nizozemských vědců by mohl přispět k pochopení fungování paměti i k léčbě pacientů, kteří mají s pamětí problémy.

Jedná se o centrum historické i moderní kultury Jižní Koreje. Můžete se ztratit na půdě několika tamních rozlehlých královských paláců, ale také obdivovat futuristické stavby, jež připomínají vesmírné lodě. Soul se stal hlavním městem Koreje za vlády dynastie Čoson koncem 14. století a šlechta tam sídlila až do začátku 20. století, kdy v roce 1910 během japonské okupace přišel o statut metropole. Temná éra země, jež pamatuje ničení památek, snahy o potlačení jazyka i brutální masakry civilního obyvatelstva japonskými vojáky, trvala až do konce druhé světové války.

Krátce nato následovala v letech 1950–1953 občanská válka mezi Severní a Jižní Koreou, jež národ natrvalo rozdělila. Zatímco sever pocítil pevný stisk života v diktatuře, jihu sice zbyla země zpustošená válkou, ale čekal ho raketový ekonomický růst. Ještě v roce 1960 zaostávala Jižní Korea v HDP za Mosambikem i Senegalem, zatímco dnes patří k nejvyspělejším na světě. V Soulu sídlí hned několik technologických gigantů, jako Samsung a LG, nebo úspěšné automobilky, například Hyundai a Kia. Kromě elektroniky a aut ovšem Korejci exportují také svou kulturu: Fanoušky popové hudby alias k-popu a televizních seriálů zvaných k-drama najdete na celé planetě. Hlavně v Asii navíc v posledních letech způsobily mánii animované postavičky firmy Kakao Corporation.

Barvy na pochodu

Sídlem královské rodiny i vlády se během éry dynastie Čoson stal palác Kjongbokkung. Vznikl v roce 1395 a později ho několikrát zasáhla zkáza, načež ovšem vždy povstal z popela. Naposledy se ocitl v troskách začátkem 20. století vinou japonských okupantů. V době své největší slávy čítal komplex 7 700 pokojů, zatímco dnes zahrnuje impozantní palác 3 600 místností a 300 oddělených budov.

Denně také láká na výměnu královských stráží, při níž můžete zapomenout na monotónní uniformy, jaké možná znáte z Pražského hradu. V Kjongbokkungu to naopak hraje všemi barvami: Korejské jednotky se totiž obléknou do kostýmů z dob dynastie Čoson, nesou repliky tradičních zbraní i krásně dekorované praporce a doprovází je zvuk bubnů, gongů či jiných hudebních nástrojů. Pastva pro oči se koná každý den v celou hodinu od desáté ranní do dvou hodin odpoledne, s výjimkou úterý, kdy zůstávají brány pro turisty zavřené.

Kromě prohlídky samotného paláce lze za jeho branami navštívit také Národní folklorní muzeum, kde uvidíte proměny každodenního života Korejců od pravěku až do vpádu Japonců. Za zhlédnutí ovšem stojí i Národní palácové muzeum, schraňující exponáty z královských pokladnic. Nedaleko si pak nenechte ujít procházku mezi tradičními korejskými domy hanok. Jejich současná podoba kopíruje stavby ze 14. století, kdy tam žily rodiny vysokých úředníků. Křivolaké uličky historické čtvrti Bukchon nabízejí kromě malebných exteriérů i nespočet možností usednout do kavárny nebo si vyzkoušet výrobu suvenýrů v řemeslných dílnách.

Jako na dlani

Soul ovšem nevábí jen na historii a památky. Příkladů moderní architektury, která často připomíná stavby z jiného světa, tam najdete také požehnaně. Na seznam futuristických budov určitě patří věž Lotte World Tower, jež vypadá jako vesmírná raketa. S výškou 555 metrů jí patří nejen rekord v Jižní Koreji, ale i šesté místo na světě. Na vyhlídku ve 117. patře vás rychlovýtah vyveze za dvě minuty.

Podobný dojem však můžete v metropoli nabýt i při pohledu na některé kostely. Nejstarší křesťanský svatostánek v zemi představuje katedrála Saemoonan, jež se po poslední rekonstrukci také podobá spíš stavbě ze sci-fi snímku než protestanskému chrámu. Mimo duchovní rozjímání můžete vystoupat rovněž na vyhlídkovou plošinu a kochat se panoramatem města. Nádech „mimozemské“ architektury má přitom v Soulu dokonce i radnice: Netradiční tvar Seoul City Hall, dokončené v roce 2012, symbolizuje přílivovou vlnu. A k inovativní architektuře patří také budova Leeum, kde sídlí muzeum umění provozované firmou Samsung, jež se zaměřuje na tradiční díla i moderní počiny.

Připraveni vzlétnout

Na žádném seznamu futuristických staveb Soulu ovšem nesmí chybět Dongdaemun Design Plaza neboli DDP. Dílo avantgardní britsko-irácké architektky Zahy Hadidové totiž bez přehánění vypadá jako vesmírná loď, která právě přistála uprostřed města. Obří multifunkční komplex charakterizují zakulacené linie a zvnějšku jej pokrývá přes 45 tisíc šedých hliníkových panelů různých velikostí a tvarů – žádné dva přitom nejsou stejné. Speciálně pro DDP je vyvinula firma Samsung a jejich usazování skončilo v roce 2014.

Dongdaemun Design Plaza funguje jako magnet na organizátory módních přehlídek, kulturních akcí, uměleckých výstav a různých konferencí. Kouzelně pak působí i v noci, ačkoliv nedaleká zahrada osázená LED růžemi přestala definitivně svítit v roce 2019. Po západu slunce každopádně „ožívají“ panely na vnějším plášti budovy, a pomyslné UFO tak opravdu vypadá, jako by se chystalo odletět do vesmíru. 

Z geografického pohledu jde o jedno z nejodlehlejších míst na Zemi: Od nejbližší pevniny v podobě Pitcairnových ostrovů na západě jej dělí 1 900 kilometrů a od pobřeží Jižní Ameriky ještě o dva tisíce kilometrů víc. O Velikonočním ostrově, s rozlohou zhruba odpovídající Plzni, přesto slyšel snad každý. A tamní proslulou záhadu v podobě kamenných soch si každoročně přiletí prohlédnout na sto tisíc návštěvníků.

Největšího rozmachu dosáhla populace Velikonočního ostrova zřejmě v polovině 16. století, kdy tam podle odhadů mohlo žít přes 17 tisíc obyvatel. Když zhruba o století později připluli na ostrov Holanďané, našli už jen trosky původní civilizace. Podle většiny odborníků se obyvatelé Velikonočního ostrova „utrhla ze řetězu,“ a její velikost překročila únosnou mez. Lidé zde měli vykácet všechny stromy a vyhubit místní faunu. Environmentální katastrofu měl následovat hladomor a nástup nemocí, což ve svém důsledku mělo přinést zhroucení celé populace. Nový výzkum ale tento smutný osud zpochybňuje. 

Zemědělství na kamenných zahradách

Archeolog Dylan Davis z Kolumbijské univerzity v New Yorku a jeho kolegové vyprávějí úplně jiný příběh Velikonočního ostrova. Pomocí satelitních snímků a algoritmů strojového učení vědci odhadli rozsah zemědělské činnosti na kamenných zahradách, které bylo pro Velikonoční ostrov hlavním zdrojem obživy. Z ní poté odhadli velikost tehdejší populace.

Badatelé zjistili, že kamenné zahrady, které místní obyvatelé vytvářeli pro udržení vláhy v extrémních podmínkách a pěstovali v nich hlavně sladké brambory, zabíraly jen asi 0,76 kilometru čtverečního rozlohy ostrova. Vzhledem k tomu mohly, společně s dalšími zdroji potraviny, jako byly ryby, mořské plody, cukrová třtina a tropické ovoce, uživit maximálně necelé čtyři tisíce lidí. Uvedený počet zhruba odpovídá počtu lidí, které na Velikonočním ostrově objevili první Evropané. Pokud má Davis s kolegy pravdu, na Velikonočním ostrově nejspíš k žádné devastující environmentální katastrofě nedošlo. Lidí tam bylo vždy zhruba stejně. 

Čerstvá studie, zveřejněná v odborném časopisu Science Advances, není zdaleka první, která teorii o environmentální katastrofě zpochybňuje. Jeden z autorů nové studie například přišel před časem s tezí, že k pádu Velikonočního ostrova přispěly krysy a nemoci, které sem přivezli první Evropané. 

V polovině roku 1944 přišel čas zformovat bojovou jednotku vyzbrojenou speciálně upravenými letouny B-29, jejichž osádky budou s dostatečným předstihem cvičeny pro svržení atomové pumy. Byla tedy vytvořena 509. smíšená skupina, jejímž velitelem se stal zkušený pilot plukovník Paul Tibbets. 

Veškeré potřeby skupiny měly nejvyšší možnou prioritu. Tibbetsovi například umožnili vybrat si pro svou jednotku letouny podle vlastní volby přímo ve výrobním závodě. Pozornost byla věnována dokonce i tomu, aby se nejednalo o stroje montované směnou, jejíž členové nastoupili do práce po dnech volna, a tudíž zpravidla nepodávali nejlepší výkon.

Image

Čtěte také

Zrození boha smrti: Počátky amerického projektu Manhattan

Úprava letounů určených pro 509. skupinu amerického letectva, která měla zajistit shoz atomové bomby, spočívala v montáži výkonnějších motorů, které poháněly stavitelné vrtule. Vzhledem k předpokládané hmotnosti konečné verze bomb Little Boy a Fat Man kolem 4 500 kg byly stroje maximálně odlehčeny. Přišly o střelecké věže, takže jedinou obrannou výzbroj tvořila dvojice kanonů v ocasním střelišti, došlo také k demontáži pancéřování prostorů osádky. Tyto modifikace měly za důsledek mírné zvýšení rychlosti při nižší spotřebě, větší nosnost a především zvýšení výškového dostupu na 12 000 m, což mělo stroje ochránit před nepřátelskými stíhači.

Výcvik osádek 509. skupiny probíhal na letecké základně Wendover na hranicích Utahu a Nevady. Zaměřoval se na přesné bombardování z výšky 10 000 metrů, přičemž cíl musel být zasažen jedinou pumou s maximální přesností. Povolená odchylka činila nejvýše 150 metrů. Později se v oblasti Karibiku prováděly dlouhé lety nad mořem, jež měly za cíl zdokonalení osádek v letecké navigaci. V dubnu 1945 převeleli 509. smíšenou skupinu na tichomořský ostrov Tinian v souostroví Mariany. Tímto přesunem byla zahájena operace Centerboard, tedy nasazení atomové bomby v boji proti Japonsku.

Výběr cílů 

Ve dnech 10. a 11. května se v Los Alamos pod předsednictvím J. R. Oppenheimera sešla komise pro výběr cílů atomového úderu. Cíl měl splňovat následující kritéria: měl být větší než tři míle (4, 8 km) v průměru a mělo se jednat o zastavěnou plochu (město). Aby bylo možné posoudit míru škod, neměl být až do srpna bombardován klasickými pumami. Komise doporučila jako možné cíle čtyři města v následujícím pořadí: Kjóto, Hirošima, Niigata a Kókura. První z nich vybrala mimo jiné proto, že v něm žije relativně vysoké procento vzdělaných lidí, kteří budou schopni lépe zhodnotit význam nové zbraně. „Výhodou“ Hirošimy bylo, že je obklopena horami, což ještě zvýší ničivé účinky exploze. 

Konečné slovo ve věci výběru cílů však měl ministr války Henry Stimson. Přestože Kjóto odborníci v Los Alamos považovali za nejvhodnější cíl, státní tajemník s jeho zařazením na seznam nesouhlasil. Uvědomoval si, že má pro Japonce mimořádně velký náboženský význam, a obával se, že zničení tohoto historicky cenného města by neprospělo poválečnému postavení USA ve světě. Kromě toho měl Stimson pro Kjóto slabost, neboť jej osobně navštívil v době, když zastával funkci generálního guvernéra na Filipínách. V konečné verzi seznamu cílů Kjóto skutečně nefigurovalo. Nahradilo jej Nagasaki, přičemž prvním v pořadí se stala Hirošima, o které se (mylně) předpokládalo, že se v ní nenacházejí žádní spojenečtí zajatci.

Test Trinity 

Dne 16. července 1945 v půl šesté ráno se na vojenské střelnici White Sands poblíž městečka Alamogordo v nehostinné pouštní oblasti Nového Mexika uskutečnila první zkouška jaderné zbraně v historii. Test dostal jméno Trinity. Bomba ve tvaru koule o průměru 1,5 m, jejíž aktivní látku tvořilo 6,2 kg plutonia, byla umístěna na vrcholu 30 metrů vysoké ocelové věže. V okamžiku výbuchu se v epicentru vytvořila ohnivá koule o průměru 1 500 metrů, v níž vznikla teplota třikrát vyšší než v nitru Slunce. Ocelová konstrukce věže se prostě vypařila, v okruhu jedné míle od ní zanikl veškerý život. Výbuch vytvořil kráter o průměru 330 metrů a hloubce tři metry, jehož dno pokrývala do té doby neznámá radioaktivní sklovitá hmota. 

O úspěšném testu nové zbraně byl neprodleně informován prezident Harry Truman, který právě pobýval na konferenci vítězných mocností v Postupimi. Pětadvacátého července obdržel velitel strategického letectva USA generál Carl Spaatz příkaz ke svržení atomové pumy na Japonsko. V dokumentu bylo stanoveno, že nálet na jeden ze čtyř vybraných cílů provede 509. smíšená skupina, a to v nejbližší možné době po 3. srpnu, jakmile to dovolí meteorologické podmínky. Další pumy budou na uvedené cíle svrženy neprodleně po dokončení jejich výroby, přičemž k provedení druhého (a případně třetího) atomového úderu bude vydán samostatný rozkaz.

Začátek atomového věku

Ve dvě hodiny a 27 minut ráno 6. srpna 1945 nastartoval bombardér B-29 pojmenovaný Enola Gay motory a začal pojíždět ke vzletové dráze A letiště North Field na Tinianu. Osádku tvořilo 12 mužů, obvyklou sestavu rozšířili dva specialisté z Los Alamos, jejichž úkolem byla aktivace bomby, k níž (v zájmu bezpečnosti) došlo teprve během letu. Ještě jeden člen osádky zasluhuje naši pozornost: jméno operátora radaru Josepha Stiborika prozrazuje (pravděpodobně) český původ jeho předků. Letoun s bombou doprovázely další dva stroje téhož typu, z nichž jeden vezl měřicí přístroje, které budou shozeny nad cílem, osádka druhého letounu měla za úkol pořídit fotografie exploze. 

Do prvního atomového úderu v dějinách se zapojily ještě další čtyři B-29, tři z nich startovaly s přibližně hodinovým předstihem k průzkumu počasí, čtvrtý zůstal připraven na ostrově Iwodžima jako záloha pro případ technické závady Enoly Gay a jejího nuceného přistání zde. Vše bylo připraveno k rychlému přeložení pumy z jednoho stroje do druhého. Základnu na Iwodžimě k tomuto účelu vybrali především proto, že případná jaderná exploze při nepovedeném přistání by ohrozila podstatně méně amerických vojáků než na Tinianu, Saipanu nebo Guamu.

70 000 mrtvých

Nad Japonskem panovalo dobré počasí a plukovník Tibbets se proto rozhodl bombardovat Hirošimu. Ve čtvrt na devět se letoun ocitl nad ílem, jenž představoval snadno identifikovatelný most Aioi. Smrtící náklad opustil pumovnici a po 43 sekundách ve výšce 500 metrů explodoval. Ničivá síla uranové bomby Little Boy byla odhadnuta na 15 kilotun TNT. Americké prameny uvádějí, že v okamžiku exploze zahynulo 70 000 lidí, podobný počet lidí utrpěl zranění. Devastace města byla obrovská, jedinou budovou v epicentru, která se nezřítila, zůstal průmyslový palác navržený českým architektem Janem Letzelem. Hirošimský hrad, v němž sídlilo velitelství japonské 2. armády, byl totálně zničen. 

Dne 9. srpna před svítáním odstartoval z Tinianu B-29 pojmenovaný Bockscar a dva doprovodné letouny k druhému atomovému úderu. Přestože stroje vyslané k průzkumu počasí hlásily nad cílem číslo jedna (Kokura) dobrou viditelnost, když přiletěl Bockscar, halil centrum města kouř z hořící ocelárny. Velitel letounu major Charles Sweeney se proto rozhodl bombardovat Nagasaki. Plutoniová implozivní bomba Fat Man vybuchla nad městem v 11:02. Přestože ničivá síla pumy se rovnala ekvivalentu 22 kilotun TNT, ztráty v Nagasaki byly nižší: 36 000 mrtvých a 40 000 zraněných. 

Spojené státy chystaly třetí jaderný útok proti Japonsku na druhou polovinu srpna, další tři atomové pumy by mohly být svrženy v průběhu září a října. Štěpný materiál potřebný pro kompletaci pumy určené k třetímu úderu již vyexpedovali ze skladu v Novém Mexiku a naložili do transportního letounu, který 12. srpna večer odstartoval k letu na Tinian. V okamžiku japonské kapitulace se tento stroj nacházel na polovině cesty mezi západním pobřežím USA a Havají, kde měl naplánováno mezipřistání za účelem doplnění paliva. Naštěstí prezident Truman další atomové údery odvolal, neboť Japonci se už odhodlávali ke kapitulaci.

Ke změnám barvy očí může docházet z více důvodů, přičemž nejjednodušší vysvětlení spočívá v proměnlivosti světelných podmínek. Některé odstíny duhovky se v jasném slunci zdají výrazně jiné než za šera. Typicky jde o přechod mezi světle modrou a šedou nebo oříškově hnědou a zelenou. Záleží také na kontrastu: Vnímanou barvu dokáže ovlivnit rovněž make-up či oblečení.

Pokud se však zaměříme na opravdovou změnu barvy, pak i k takovému jevu dochází. Nejběžnější případ představuje změna odstínu duhovky vlivem stárnutí. Novorozenci mají často jinou barvu očí, než budou mít ve vyšším věku, a obvyklý důvod tkví v tvorbě pigmentu melaninu: S tím, jak se ho tvoří víc a víc, oči postupem času tmavnou. Modré a šedé duhovky mají melaninu málo, světle hnědé a zelené víc a tmavě hnědé nejvíc. Nejčastěji jde tedy o přechod od jasně modrých očí k nějaké tmavší verzi. Oko je v daném ohledu normální tkání, a mohou se v něm tedy tvořit pihy.

Další možný důvod spočívá v nemocích a zraněních. Při mechanickém poškození či infekci duhovky může dojít k částečné ztrátě pigmentu, jež může být trvalá. Při tzv. heterochromii má každé oko jinou barvu, nebo má dokonce jedna duhovka odlišné odstíny v různých částech. Nemocí, které dokážou její barvu ovlivnit, existuje mnoho a mohou mít různé efekty. Časté bývají například zákaly, hlavně šedý a zelený. Některé se léčí dlouhodobým podáváním léků založených na prostaglandinech, jež mohou také postupem času barvu oka změnit. 

Za Zeptej se vědce odpovídal Mgr. Vojtěch Dolejš, Ústav molekulární biologie, Univerzita v Heidelbergu

Indie intenzivně pracuje na vývoji opakovaně použitelného prostředku pro cesty na oběžnou dráhu. Jde o první indický bezpilotní raketoplán, který je teď v podobě prototypu RLV-TD (Reusable Launch Vehicle-Technology Demonstrator), zvaného Pushpak, což v sanskrtu znamená „květ.“

Raketoplán Pushpak nedávno úspěšně zakončil sérii testů s autonomním přistáním, které měly demonstrovat možnosti indických technologií. Indická kosmická agentura ISRO tímto úspěchem pokročila ke splnění svého cíle, kterým je zahájení letů opakovatelně použitelného raketoplánu na oběžnou dráhu ještě v tomto desetiletí.

Do třetice všeho dobrého

Třetí a závěrečný test program RLV Landing Experiment (LEX-03) se uskutečnil v neděli 23. června na základně pro testování pilotovaných i bezpilotních letadel Chitradurga Aeronautical Test Range ve státu Karnátaka na jihozápadě Indie. Testy vedli experti výzkumného centra Vikram Sarabhai Space Centre (VSSC), jejichž hlavním úkolem je zajistit plnou opětovnou použitelnost tohoto systému pro lety na orbitu.

Po zhodnocení předchozích dvou letů RLV LEX-01 a LEX-02, které se uskutečnily letos v březnu, rozhodli vývojáři indické agentury ISRO o zesílení mechanické konstrukce prototypu Pushpak, především pokud jde o podvozek, aby zvládl raketoplán přistání při vyšší rychlosti.

Při třetím testu byl Pushpak vynesen transportním vrtulníkem Boeing CH-47 Chinook do výšky 4,5 kilometru a poté byl vypuštěn k autonomnímu přistání. Podle zástupců ISRO byl test prováděn v náročnějších podmínkách než předchozí dva testy. Panoval silnější vítr a raketoplán byl záměrně vypuštěn zhruba 500 metrů od ideální osy přistávací dráhy. Cvičné autonomní přistání nicméně raketoplán zvládl bez větších potíží. Dokázal se vypořádat s náročnějšími povětrnostními podmínkami i s manévrem, který jej navedl na osu ranveje s odchylkou pouhých 11 centimetrů. Většina částí testovaného raketoplánu byla použita i během březnového testu, což podle zástupců ISRO ukazuje životaschopnost plánovaného znovupoužitelného konceptu.

Od doby, kdy do Irska vpadli Normané, uplynulo více než 350 let. Za tu dobu se odehrály události pro domorodé Iry mnohdy nešťastné, zároveň se však projevila síla jejich společnosti a kultury. Do roku 1250 ovládli angličtí Normané pětasedmdesát procent veškeré irské půdy. Vděčili za to zejména svým vojenským a organizačním schopnostem i lepší výzbroji. Jenomže pak se začala mince obracet.

 Domorodí Irové neboli Gaelové se nevzdávali a nepřetržitě útočili na anglonormanská území, což vedlo ke značným škodám a opětovnému zvětšování držav místních klanů. Války mezi anglonormanskými lordy a klanovými králi, mezi něž se řadili MacCarthyové, O'Donnellové či O'Neillové, trvaly téměř sto let. Během tohoto období se angličtí kolonisté dostali do defenzivy a jimi ovládané území se povážlivě umenšovalo. A pak přišla černá smrt. 

Středověké obrození 

Psal se rok 1348, když se v Irsku objevila morová epidemie, která už dva roky decimovala Evropu. První morová rána přicestovala po vodě a šířila se z přístavů po celém ostrově. Nejvíc se jí ale zalíbilo ve městech, kde žili především angličtí usedlíci. Vysoká koncentrace obyvatel na malém prostoru ve městech jako Dublin nebo Wexford představovala ideální prostředí pro šíření nemoci. Usedlíkům tak způsobila mnohonásobně větší škody než domorodým Irům, kteří převážně obývali statky na venkově. Mnozí irští Angličané proto opouštěli svá panství a vraceli se do rodné země, zatímco Irové se těšili z nabyté převahy. 

Irské zvyky v zemi opět získávaly dominantní pozici a anglický vliv a jejich panství se značně zmenšovaly. Rozkvět irského jazyka a kultury ovšem nezasáhl pouze Iry, ale pohltil i převážnou část angloirských usedlíků. Jako typický příklad takovéto faktické asimilace lze uvést původně normanský rod de Burgh, z něhož se postupem času stal ryze irský Burke, jen těžko odlišitelný od domácích Gaelů. Tento vývoj pochopitelně nelibě nesly centrální úřady v Dublinu i dvůr v Londýně a snažily se skrz vydané zákony kolonisty od domorodců co nejvíce separovat. Ruku v ruce s tím mířila na „smaragdový ostrov“ i vojenská pomoc z Anglie. 

Jenže kromě situace v Irsku tehdy anglickou pokladnu vyčerpával neklid ve Skotsku a Francii, veškeré vojenské úspěchy Angličanů tím pádem dokázali domorodí Irové zvrátit. Území kolonie se tak nadále zmenšovalo, až v polovině 15. století zbyla jediná enkláva kolem Dublinu zvaná Pale (česky Koloví). Název nevelkého území odkazoval na skutečnost, že území obklopovala palisáda, před níž obyvatelé z nařízení místního parlamentu vyhloubili dvojitý příkop. 

Nekorunovaný vladař 

Irsko na politické mapě Britských ostrovů nezaujímalo pouhou roli pasivního hráče. Nejen že se dokázalo účinně bránit, ale také aktivně zasahovat do anglických záležitostí. Tento trend se projevil během anglických válek růží (1455–1487), kdy se postavilo za nárok Yorků. Otevřený konflikt už klepal na dveře, když nebezpečí války prozatím zažehnala korunovace Eduarda IV. z rodu Yorků (1461–1470, 1471–1483). 

Irsko se nicméně nevrátilo pod přímou kontrolu anglického panovníka. Podřídit území jeho přímé vůli by totiž vyžadovalo silnou vojenskou intervenci, na kterou vládce neměl dostatek financí. Král tedy nadále jmenoval místodržící z řad angloirských lordů, mezi jejichž úkoly patřilo udržování klidu v zemi, vzhledem k jejich dobrým vztahům i častým svazkům se zdejšími Gaely. Správa Irska angloirskými lordy představovala pro vladaře značný risk, neboť hrozilo reálné nebezpečí, že pověřený místodržící začne ve svých rukou hromadit moc a vliv na úkor panovníka. 

Roku 1478 se role zemského správce zhostil Gerald FitzGerald (v úřadu 1478–1513), 8. hrabě z Kildare. Vlivný lord, spřízněný sňatky s významnými gaelskými i angloirskými rody, si díky velké moci vysloužil přízviska „velký hrabě“ či „nekorunovaný irský král“. Respekt, kterému se v celém Irsku těšil, však nezneužíval a zachovával loajalitu vládci – králi z rodu Yorků. 

Ve chvíli, kdy se anglického trůnu ujal příbuzný Lancasterů, Jindřich VII. Tudor (1485–1509), se Irsko opět změnilo v základnu yorkistických spiklenců. Panovník si vzpouru nemohl dovolit, a proto do Irska vyslal sira Edwarda Poyningse, svého dávného přítele a spolubojovníka, aby ostrov přivedl k pořádku a zavedl nové zákony, potlačující irské právo a zvyky a zavádějící kontrolu nad rozhodnutími irského parlamentu. 

Touha zkrotit ostrov 

Velký hrabě z Kildare nakonec Irsko spravoval až do roku 1513. Přestože na ostrově sílil odpor vůči novému králi, zachovával mu po celou dobu vlády věrnost a urovnával vnitřní spory. Anglie naopak dodržovala pravidlo nevměšování se do irských záležitostí a panovník byl rád, že za něj v Irsku vládne věrný poddaný. Leč situace se zvrtla, když se roku 1519 začal o Irsko zajímat Jindřich VIII. (1509–1547). Aby dostal kýžené území pod svou kontrolu, povolal do Londýna nového místodržícího, jímž byl Garrett Oge FitzGerald (v úřadu 1513–1534), 9. hrabě z Kildare. Do Irska naopak odvelel Henryho Howarda. Hrabě ze Surrey dorazil s jasnými instrukcemi – nastolit v Irsku (anglický) pořádek a vymoci poslušnost vůči králi. 

Jenomže takový úkol představoval pro Surryho a jeho malé vojsko nevyřešitelný oříšek. Ve zprávě, kterou roku 1521 předložil Jindřichu VIII., konstatoval, že vzpurné Iry lze přivést k poslušnosti jedině se silnou armádou, doprovázenou dělostřelectvem, a dobytá území pak zabezpečit novými pevnostmi s anglickou posádkou. Avšak ani tento postup by podle něj nezaručoval trvalý úspěch, k tomu by irské území museli přímo osídlit angličtí kolonisté. Na takto rozsáhlý plán ale král neměl peníze… 

Součástí pověření, které hrabě ze Surrey dostal od Jindřicha VIII., bylo také uspořádání církevních záležitostí. V anglickém pojetí to znamenalo sjednotit a zejména poangličtit irskou církev, která se vyznačovala stejnou rozpolceností jako obyvatelstvo ostrova. Náboženská otázka nabrala na důležitosti po roce 1533, kdy se Jindřich VIII. rozešel s papežem kvůli sňatku s Annou Boleynovou a sám se pasoval do role hlavy nové anglikánské církve. Stejně jako chtěl král řídit církev, hodlal také přímo ovládnout Irsko. O příliš mocné a nezávislé angloirské místodržící z Kildare nestál. 

Povstání hraběte 

Anglie považovala přímou kontrolu nad Irskem za životně důležitou. Přetrvávala hrozba, že anglická opozice nebo nepřátelé na mezinárodním poli, kterých po Jindřichově církevní reformě přibylo, Irsko využijí jako základnu pro její napadení. V tomto ohledu se anglický král zvláště obával španělského vlivu. Tehdejší velmoc se totiž stala přirozeným spojencem Irů, dokonce tuto alianci v budoucnu naplnila. S mocným Španělskem souvisel i další z motivů Jindřicha VIII., proč usilovat o úplné podmanění Irska, a sice snaha vytvořit si velmocenské postavení srovnatelné s tím španělským. A první kroky Anglie učinila právě v Irsku. 

Dosavadní separace gaelských Irů a Angloirů přestala panovníkovi připadat udržitelná, když roku 1534 přešel od defenzivní politiky k útočné a povolal do Londýna Garretta Ogeho. Tímto krokem došlo k plánovanému odstřihnutí hrabat z Kildare od jejich vlivu. Králova irská rada sídlící v Dublinu nabývala na důležitosti již dříve, nyní však přišla její chvíle převzít nad Irskem moc. Před cestou do hlavního města království předal Garrett Oge místodržitelský úřad svému nejstaršímu synovi Thomasi Fitzgeraldovi (v úřadu 1534 až 1537), patrně s vědomím toho, co bude v Anglii následovat. 

V Londýně skončil Garrett Oge v zajetí. Reakce jeho syna na sebe nedala dlouho čekat, 11. června 1534 vtrhl do Dublinu. Proti Jindřichovi VIII. povstal v doprovodu sto čtyřiceti gallowglassů, jejichž přilby zdobily hedvábné třásně. Neobvyklý doplněk jejich veliteli vynesl přezdívku „Hedvábný“. V opatství sv. Marie, tváří v tvář královské irské radě, mrštil Hedvábný Thomas na zem meč místodržícího Irska se slovy, že od této chvíle nezastupuje vladaře, nýbrž se řadí k jeho nepřátelům. Nato síň opustil, do Dublinu se ale brzy vrátil a nebyl sám. 

Hledání spojenců 

Staří přátelé a spojenci Thomasova otce mladému rebelovi domlouvali, aby zachoval mír. Jenomže Hedvábný Thomas to viděl jinak. Jako místodržící měl pod kontrolou většinu pevností v Pale i vládních skladů, navíc si mohl vyžádat vojenskou pomoc ostatních lordů. Toho, kdo se odmítl zúčastnit jeho rebelie a přísahat mu věrnost, uvěznil na hradě Maynooth, hlavním sídle a pevnosti rodiny FitzGeraldů. O podporu požádal i svého bratrance a přítele lorda Butlera, jemuž nabídl rozdělení irského království rovným dílem, pokud povstání uspěje. Butler však odmítl. 

Kildare hledal spojence i za hranicemi. Ostatně neučinil tak sám, politika Jindřicha VIII. představovala zásadní problém pro většinu Irska. Tím pádem se mezi nepřáteli Anglie pídil po vhodném spojenci také hrabě z Desmondu či náčelník Conor O'Brien z jihu. Jednání o vojenské podpoře probíhala se skotským králem Jakubem V. (1513 až 1542), který pomoc přislíbil, ale než stihl účinně zasáhnout do děje, Kildarovo povstání skončilo. Bez významnějšího úspěchu probíhala také diskuse s papežem, který se po revoltě Jindřicha VIII. (kvůli jeho druhému sňatku) jevil jako přirozený spojenec. 

Nejvíce nadějí ovšem Irové vkládali do spolku se Španělskem císaře Karla V. Habsburského. Španělští vyslanci v Irsku v inkriminované době operovali. Koneckonců španělský císař měl s královstvím nevyřízené účty a vážnější potíže anglického vladaře v Irsku by ocenil. Přesto se ani španělská vojenská intervence tentokrát neuskutečnila. 

Krutá odveta 

Laxní přístup spojenců neodvrátil Thomase od plánu, jeho pozice byla silná a byl tu i příslib domácí podpory. Pod jeho kontrolu navíc spadal Dublin. Posádka zdejší pevnosti ale zachovala věrnost králi, proto na ni angloirský hrabě zaútočil. Ačkoliv útok na Dublinský hrad nevyšel, během bojů skončilo na popravišti několik královských úředníků a členů církve. Exekuce neminula ani dublinského arcibiskupa, který se s útočníky pokusil vyjednávat. Zda měl na tomto činu přímou vinu Hedvábný Thomas, nevíme, v každém případě ho vražda připravila o podporu církve.

Když povstalci neuspěli v Dublinu, obrátili se k Pale, které podle uvážení plenili a obsazovali. Někdy v této době zemřel v zajetí v Londýně Garrett Oge, a z Thomase se tak technicky stal 10. hrabě z Kildare. Král však jeho titul nikdy nepotvrdil. Poté, co se Jindřich VIII. dozvěděl o událostech v Irsku, vyslal na ostrov trestnou výpravu pod velením sira Williama Skeffingtona, který dostal za úkol plenit území pod správou mladého hraběte. 

Anglická flotila, vybavená silným vojskem a dělostřelectvem, si vedla proti povstalcům úspěšně. Kildare vzápětí ztratil kontrolu nad Pale, dostal se do defenzivy a stáhl se na pevný hrad Maynooth, kde uschoval proviant i nejlepší děla. V patách mu byl Skeffington, který ho v březnu 1535 obklíčil, a protože šlo o velmi dobré opevnění, nechal jej ostřelovat těžkými děly. Po desetidenním obléhání Angličané hradby silně poškodili, takže se velitel posádky Christopher Paris obával, že nevydrží. 

Zatímco se Hedvábný Thomas snažil získat posily, poslal obránce hradu Skeffingtonovi dopis, v němž nabídl složení zbraní a vydání pevnosti za odměnu. Věřil, že Angličané nabídku přijmou a za zradu mu udělí milost. Skeffington tak získal opevnění za úplatek, avšak milosti, po níž obránci hradu toužili, se nedočkali. Anglický rytíř všem namísto toho udělil „maynoothský pardon“ a všechny obránce nechal postřílet z děl. Irsko bylo na války zvyklé, takto krvavá hromadná poprava ovšem neměla obdoby. Odstrašující účinek, v jaký Skeffington doufal, se dostavil. Dobytím Maynoothu totiž povstání hraběte z Kildare fakticky skončilo. 

Dobrovolné zajetí 

Hedvábný Thomas sice přišel o svou mocenskou základnu, sám se ale prozatím pohyboval na svobodě. Nehodlal se vzdát a Angličanům znepříjemňoval život tak, jak to Irové uměli nejlépe – partyzánskou válkou. Podporu nalezl u klanů na jihu, především u O'Brienů a O'Connorů, kteří patřili k zuřivým nepřátelům Angličanů v Irsku. Síť Kildarových spojenců se ale zmenšovala a bylo jen otázkou času, než Angličané dostanou i jeho. Na anglickou stranu se dokonce postavilo také pět Thomasových strýců. Bratři jeho otce se totiž rozhodli chránit své majetky. V červenci 1535 připlul do Irska nový místodržící Leonard Grey, proslulý svou krutostí. Hedvábného Thomase tehdy už opouštěl jeden spojenec za druhým a jeho vojsko se taktéž drolilo. Nakonec se sám rozhodl složit zbraně a požádat o odpuštění. 

I když se Thomas vzdal, byl stále respektovaným soupeřem. Místodržící Grey navíc nestál o to, aby se konflikt nadále protahoval. Zaručil proto Thomasovi bezpečnost a přesvědčil ho, aby se bezpodmínečně poddal králi. Thomas souhlasil, vyrukoval ovšem s vlastními podmínkami. Jelikož nechtěl připustit, aby anglický vladař spravoval Irsko bez hrabat z Kildare, požadoval pro rebely královský pardon a jeho souhlas k tomu, aby mohl zastávat post místodržícího doživotně. Jenže Thomas naprosto neodhadl povahu a cíle Jindřicha VIII., který nehodlal o ničem smlouvat. S důvěrou v záruky, které mu poskytl místodržící Grey, se hrabě vydal do Anglie. V Londýně byl ale zajat a přizván k formální návštěvě v londýnském Toweru. O něco později uvěznili i jeho pět strýců. Panovník se zkrátka rozhodl definitivně skoncovat s rodem FitzGeraldů a Irsko si nechat pro sebe. 

První irský král 

Hedvábný Thomas a jeho strýcové strávili v Toweru dva roky. Na popraviště se mocní FitzGeraldové dostali teprve 3. února 1537. Jejich smrt šokovala angloirskou aristokracii i gaelské klanové náčelníky. Kromě nich popravili Angličané celkem pětasedmdesát účastníků kildarského povstání. Vysoký byl i celkový počet poprav za účast v něm, celkem pětasedmdesát rebelů skončilo na popravišti. Nyní bylo jasné, že král Jindřich s nikým smlouvat nebude. Od té chvíle panovník do pozice místodržícího Irska dosazoval jen mocné a loajální Angličany a v Dublinu pobývalo až do roku 1922 anglické vojsko. Nadto se roku 1542 Jindřich VIII. stal jako první anglický monarcha králem Irska. 

Tudorovská politika vůči Irsku byla násilná, nesmlouvavá a zacílená na potlačování irského jazyka, práva i tradic. To pochopitelně u Irů, zejména gaelského původu, vyvolávalo odpor. Nejtvrději se proti útlaku postavili v devadesátých letech 16. století v Ulsteru, kde se rozhořelo povstání Hugha O'Neilla. Hrabě z Tyrone tehdy dokonce získal vojenskou podporu ze Španělska, avšak nakonec povstalce roku 1601 Angličané v bitvě u Kinsale porazili.

Víno lidé prokazatelně vyrábějí a konzumují již tisíce let – nejstarší archeologické nálezy z doby okolo 6 000 let před naším letopočtem pocházejí z dnešní Gruzie, Arménie a Íránu. Archeologické nálezy tohoto druhu se ale zpravidla omezují na nádoby určené k uskladnění vína, jeho výrobě a v lepším případě obsahují zaschlé stopy nápoje.

Ve Španělsku nedávno archeologové objevili 2 000 let staré víno v kapalné podobě. Stalo se tak během průzkumu římské hrobky, nacházející se ve městě Carmona na jihu země. Chemické analýzy ukázaly, že červenohnědá tekutina je nejstarším známým vínem v kapalné podobě na světě. Objevený nápoj nicméně nebyl určený ke konzumaci – pohřební urna v níž vědci tekutinu objevili totiž obsahovala i popel z kremace. Používání vína při pohřebních rituálech má v lidské historii dlouho tradici a existuje o tom množství dokladů z časů Římské říše. Objev kapalného vína z této doby je ale stále raritou. Doposud nejstarší tekuté víno bylo objeveno v roce 1867 Německu a pochází z roku 325 našeho letopočtu. 

Archeologové při analýze nápoje využili nejmodernější postupy, včetně hmotnostní spektrometrie s indukčně vázaným plazmatem (ICP-MS). Podle chemika Josého Rafaela Ruize Arreboly ze španělské Univerzity v Cordóbě se ukázalo, že se jedná o původně bílé víno a i přes jeho stáří je nápoj zcela v pořádku. Podrobnosti o jeho složení nebo o odrůdě z níž byl nápoj vyrobený ale analýza neprozradila. Polyfenoly, z nichž by bylo možné takové informace odvodit, bohužel prošly do značné míry mikrobiologickým rozpadem a chybí také srovnání s jinými podobně starými vzorky. Identifikované stopy ale naznačují, že by se mohlo jednat o podobné víno, jaké se dodnes vyrábí na jihu Španělska. 

Jak 2 000 let staré víno chutná vědci neprozradili, ochutnat dávný nápoj se prý zatím nikdo neodvážil. „Tekutina je trochu kalná kvůli zbytkům popela, ale myslím že by to šlo odfiltrovat. Po chemické stránce ale není vínu co vytknout – i přes své stáří je stále poživatelné a netoxické. Byl bych ale raději, kdyby to nejdřív zkusil někdo jiný,“ dodává Arrebola.

S fosiliemi (zkamenělé i nezkamenělé zbytky a otisky organismů) se na našem území blízce seznamovali již pravěcí lidé, byly objeveny na slavných moravských sídlištích „lovců mamutů“ v Dolních Věstonicích či v Předmostí u Přerova. Zřejmě nejvýznamnější památkou tohoto druhu je ozdoba hlavy paleolitického „šamana“, tvořená stovkami třetihorních kelnatek. Nález byl učiněn roku 1891 při hloubení kanálu na ulici Františka Josefa (od r. 1918 Francouzská) v Brně. Kelnatky představovaly nejvyužívanější fosilie v období paleolitu. Svým tvarem a barvou nejspíše zaujaly pravěkého člověka natolik, že si tyto malé obdoby mamutích klů odnášel do svých sídlišť ve velkých množstvích.

Ozdoby předvěkých lidí

Profesor Karel Absolon v Dolních Věstonicích popsal náhrdelník z kelnatek, doplněných třetihorní jehlankou a srdcovkou. Absolon zde nalezl také náhrdelník složený ze zubů vlků, ledních lišek a hyen, z dvojitých perel vyřezaných z mamutoviny a ze zubu třetihorního žraloka. Z jeskynních sídlišť Moravského krasu zase známe provrtané ulity třetihorních homolic a hřebenatek, a dále seříznuté ulity kelnatek a žraločí zuby. Fosilie různých bezobratlých živočichů posloužily jako ozdoby také předvěkému člověku v sídlištích na Mikulovsku.

Setkáváme se s nimi také na slovenských archeologických lokalitách, například v Moravanech, proslavených objevem Moravanské venuše. Ozdobné předměty vyrobené z kelnatek a schránek plžů nebo srdcovek známe i z pozdějších období. Náhrdelník tvořený více než stovkou válcovitých schránek pochází například z neolitického naleziště kultury s vypíchanou keramikou v lokalitě Praha-Troja. Z Veliše zase pochází přívěsek tvořený kelnatkami, srdcovkami a mezi ně vloženými jantarovými korálky, přičemž taková kombinace různých materiálů je neobvyklá. V některých pozdějších nálezech jsou dokonce zkameněliny měkkýších schránek nahrazovány kovovými, zejména bronzovými obdobami.

Jelikož nám pro období pravěku schází písemné prameny, nevíme přesně, jaké představy tehdejší lidé o zkamenělinách měli. Kromě estetické funkce pro ně patrně hrály roli magických předmětů.

Doba biblických obrů

A jak se lidé „potýkali“ se záhadnými fosiliemi v historické době? Humanističtí vzdělanci je považovali v souladu s dobovou tradicí za pozůstatky biblických obrů. Podle badatele Josefa Skutila podal první zprávu o těchto obrech na našem území kronikář Václav Hájek z Libočan: „Nález obřích kostí léta 785. Člověk jeden v městě Thetíně chtěje sobě loch v zemi udělati, kopal a nalezl hlavu člověčí nesmírné velikosti, kteráž když z země vyňata byla, dva muži jedva ji mohli obsáhnouti. Nalezeny sú při tom i jiné kosti, jednak všecky jednoho člověka hnátové noh byli sú na dvacet a šest noh vzdýli. A to všecko bylo na hrad Thetín přineseno a pověšeno na jedné síni a všem lidem, kteří tam přišli, ukazováno.“ 

Ve skutečnosti šlo asi o objev z mnohem pozdější doby, nejspíš až z 16. století, kdy Hájek psal svou kroniku. Tehdy byl Hájek farářem na Karlštejně nebo Tetíně, a ačkoliv proslul jako fabulátor, obecně je dnes tato informace považována spíše za pravdivou, byť samozřejmě nešlo o kosti obra. Existuje předpoklad, že zmíněné fosilie mohly být na hradě dlouhodobě přechovávány.

Nedlouho po Hájkovi napsal biskup jednoty bratrské Jan Blahoslav ve své Gramatice české (1571) o kostech mamutů nalezených v Předmostí u Přerova, které považoval za pozůstatky lidských obrů. V roce 1663 zase pojednal o obřích kosterních nálezech z křtinských jeskyň v Moravském krasu kanovník zábrdovického premonstrátského kláštera Martin Alexander Vigsius. Můžeme se pouze domnívat, kolik podobných nálezů bylo ve střední Evropě v minulosti učiněno, velká část z nich totiž nebyla písemně vůbec zaznamenána (viz Vykopávky třicetileté války).

Honba za jednorožcem a draky

Zajímavou stopu zanechala v pramenech české provenience také honba za rohem jednorožce, považovaného za velice vzácný a účinný lék. K dostání byl však pouze ve velkých a movitějších lékárnách, protože se za jeho „získání“ platily velké sumy. Po tomto vzácném objektu se dlouhodobě pátralo například v jeskyních Moravského krasu. V okolí Křtin jej hledal významný lékař Osvald Crollius (1563–1609). Anselmus Boetius de Boodt (1550–1632), osobní doktor císaře Rudolfa II., popsal výskyt unicornu fossile na Brněnsku a uvedl také přehledný seznam nemocí, proti kterým měl být účinným lékem. Roku 1659 se o nálezu údajného stehna jednorožce v jakési noře u Mikulova zmiňuje brněnský fyzik J. F. Hertod z Todtenfeldu (1645–1724).

O objevech velkých kostí psal také známý barokní literát a historik Bohuslav Balbín (1621–1688). Ve svém latinsky psaném díle Miscellanea historica regni Bohemiae popsal objevy kostí a rohů neznámých zvířat, jež se dobývají ze země kopáním. Zmínil se také o objevu „obřích žeber a kyčelních pozůstatků“, zavěšených v oseckém klášteře pod hradem Rýzmburkem. Dále Balbín uvedl, že „před několika málo lety se v břevnovském klášteře u Prahy objevila dutina (…) a v té dutině ležela kostra obra délky čtyř lidských těl“. Balbín pak ještě na jiném místě zmínil, jak „v lomech obce Lípy (…) lze spatřit velmi četné kravské a býčí rohy; příroda je vymodelovala tak, že se lidé neznalí těch míst diví, proč a kdo tam ty rohy svrhl. Teprve když se je pokoušejí zdvihnout, poznají z váhy, že je to kámen nebo věc proměněná v kámen“.

Též Balbínův současník a taktéž jezuita Tomáš Jan Pešina z Čechorodu (1629–1680) psal ve svém spise Mars Moravicus (1677) o kostech draků z jeskyní v okolí Brna, přičemž „zdejší kraj podobného druhu zvířat nerodí mimo jediného draka někde v okolí chyceného a usmrceného, jehož kůže ve vchodu brněnské radnice visí“. Samozřejmě jde o krokodýla zvaného dodnes Brněnský drak. Přece jen však autor naznačil možný původ velkého plaza, neboť souhlasil „s domněním mnoha učenců, že těla takových zvířat zároveň s obry, kteří kdysi zemi obývali, potopou z Afriky nebo jiného místa, kde draci jsou domovem, k nám připlavena byla“.

Strašidelné jeskyně

Velmi častým prostředím, ve kterém se lidé setkávali s fosiliemi, byly jeskyně. O tomto faktu dnes svědčí zejména názvy různých jeskyní, které často nesou označení „dračí“, „čertova“ či „pekelná“. To samé platí také o „dracích“ ze slovenských jeskyň, objevovaných v průběhu 17. století. Zmiňuje se o nich především Johann Paterson Hain (1615–1675), vojenský lékař původem z východního Pruska, který působil v uherském Prešově.

Podobných případů je však v dějinách střední Evropy známo více. Dominikánský mnich z Ulmu jménem Felix Fabri (asi 1441–1502) psal například na konci 15. století o děsivém „netvorovi“, sídlícím v Sirgensteinské jeskyni ve Württembersku. Již od středověku vznikaly také legendy o dracích a bazilišcích, které snad mohly být částečně založeny na pozorování fosilií pleistocénních savců. Příkladem může být takzvaná vídeňská pověst o baziliškovi, která byla nejspíš založena na objevu písčité konkrece a „jedovatých“ výparů při kopání studně roku 1212. Známý je také dramatický příběh objevu pleistocénní lebky nosorožce srstnatého v jeskyni v korutanském Zollfeldu koncem 16. století.

Magický venkov

Velmi zajímavé je lidové mudrosloví, spojené se zkamenělinami na venkově. Například rakouští sedláci považovali až do počátku 20. století úlomky křídových vápenců s průřezy zkamenělin plžů za „čarovné kameny“, pomáhající chránit dobytek proti motolicím. Zatočeným schránkám hlavonožců amonitů se zase přezdívalo „dračí kameny“ a postupně se prosadil zvyk ponořovat je do kádí a sudů s nadojeným mlékem. Sedláci totiž věřili, že zázračné kameny zabrání krádeži mléka nebo uhranutí dobytka. Stejné fosilie – zkameněliny druhohorních amonitů – stály za zrodem pověstí o „hadích kamenech“. Tyto artefakty byly v knihách středověkých učenců nazývány ophites a byly považovány za skvělý prostředek proti očarování. Venkované je umísťovali do zdí nebo pod krovy svých stavení jako ochranu před zlými kouzly.

Další skupinou fosilií, které se dostaly do lidového povědomí i na našem území, byli hlavonožci belemniti. Jejich dlouhá a rovná schránka zavdala příčinu ke vzniku pověstí o „čertích drápech“. Byla jim přisuzována zázračná léčivá moc, a to při bolesti očí, močového měchýře nebo ledvin a u zánětů. Příznivý účinek měl mít tento prášek také na kojící matky. Trny jistých druhů druhohorních ostnokožců byly zase označovány jako „židovské kameny“. Důvodem byla skutečnost, že ve starších dobách byly známé pouze z oblastí Palestiny. Do Evropy je nejspíš dovezli vracející se účastníci křížových výprav, a to jako jakýsi středověký suvenýr. Podobné artefakty si mohli zákazníci koupit v některých apatykách.

Fosilie byly někdy označovány dokonce za ostatky světců. Například ještě v roce 1789 ve španělské Valencii přenášeli kosti nohou a stoličku mamuta při náboženských průvodech jako ostatky sv. Kryštofa! Trvalo tak dlouhou dobu, než byly i ty nejhouževnatější představy o údajné kouzelné moci dávných artefaktů definitivně opuštěny. 

Evoluce zformovala tuleně leopardího (Hydrurga leptonyx) v dokonalý „stroj na zabíjení“, který má v mořích u jižního pólu jediného vážného konkurenta – kosatku dravou (Orcinus orca). Jen tato několikatunová dravá velryba či snad zástupce některého z velkých druhů žraloků jsou natolik silní a rychlí, aby dospělého tuleně leopardího zdolali.

Samotář antarktické pustiny

Tuleň leopardí tráví většinu života na moři v jednom z nejnehostinnějších koutů světa. V Antarktidě jsou relativně snesitelné podmínky krátkého polárního léta rychle vystřídány mrazivým peklem dlouhé polární zimy. To je jeden z hlavních důvodů, proč toho o tuleni leopardím víme poměrně málo. Teprve v poslední době nasbírali vědci informace o životě těchto pozoruhodných živočichů pomocí zařízení, která dovolují sledování zvířat a sběr dat prostřednictvím satelitů.

Po většinu roku žijí tuleni leopardí jako samotáři. Vidět jich několik pohromadě je skutečná vzácnost. Častěji se jednotlivé kusy potkávají jen během zimy, kdy se stahují do míst s příhodnějšími podmínkami pro život. Ale ani pak nepěstují nějaké dlouhodobé vztahy. Jen tu a tam je možné vidět dva nebo tři jedince při společných hrách a dovádění.

Jedinou výjimkou, kdy je možné dlouhodobě pozorovat více zvířat pohromadě, jsou námluvy a období, kdy se matka stará o mládě. Námluvy probíhají od prosince do ledna. Samec po spáření svou družku opustí a ta pak rodí na mořském ledu během polárního jara, tedy od října do prosince.

Matka se o mládě stará sama, bez nejmenšího přispění ze strany otce a to po dobu jednoho měsíce. Kojí ho mlékem s vysokým obsahem živin a mládě proto velmi rychle roste. Po měsíci mladému tuleni vypelichá „dětský kožíšek“, který ho dokonale chránil při pobytu na ledové kře, a místo něj mu naroste srst, s níž už se může samostatně pustit do lovu ve vodě. V té chvíli matka ztrácí o potomka zájem a jde si svou vlastní cestou. Mládě se už musí o sebe postarat samo.

Od tučňáků až po kril

Dospělý tuleň leopardí dorůstá délky přes tři metry a hmotnosti přes 600 kg. Je vyzbrojen silnými čelistmi s dlouhými ostrými zuby a pod vodou vyvine úctyhodnou rychlost kolem 40 kilometrů v hodině. Jeho proudnicové tělo uvádějí do pohybu nejen zadní končetiny, jak je to běžné u ostatních tuleňů, ale také mohutné záběry předních končetin opatřených nejen plovacími blánami, ale také drápy. Jméno dostal tento dravec chladných vod podle tmavých skvrn na světlé hrudi, které připomínají skvrnité zbarvení levharta (Panthera pardus). Známé kočkovité šelmě se vyrovná i loveckým uměním.

Základ jídelníčku tuleně leopardího tvoří tučňáci. Predátor na ně obvykle číhá ve vodě poblíž okraje pobřežního ledu a na ptáka často útočí ve chvíli, kdy skočí do vody. Sevře ho v zubech za nohy a následně tluče úlovkem o vodní hladinu, dokud jej neusmrtí. Kořist si tak trhá na menší kusy, které polyká. Dříve se tradovalo, že si tuleň tímto způsobem stahuje tučňáky z kůže, ale ukázalo se, že jde o nepodloženou zkazku. Tuleň zdržující se v blízkosti hnízdní kolonie tučňáků dokáže během jediné hodiny ulovit až osm jejích obyvatel. Běžně však chytí jednoho nebo dva tučňáky za hodinu přičemž k pokrytí denní potřeby živin a energie jich musí spořádat asi pět každý den.

Obětí tuleňů leopardích se stávají i jejich příbuzní tuleni krabožraví (Lobodon carcinophagus), nebo mláďata rypoušů sloních (Mirounga leonina). Na subantarktických ostrovech, např. ve vodách kolem Jižní Georgie, jim jako potrava slouží lachtan antarktický (Arctocephalus gazella). Útokem z hloubky napadají tuleni i mořské ptáky, kteří usedli na hladinu.

Mláďata velkou kořist neloví. Živí se drobnými mořskými živočichy, například krilem. Naberou nevelkou kořist do tlamy i s vodou a následně ji procedí přes zuby. Vodu vytlačí z tlamy ven, kril pak polknou. Krilem, mlži, plži nebo rybami si zpestřují jídelníček i dospělí tuleni, ale jejich hlavní zdroj potravy představují teplokrevní tvorové.

Mezidruhoví kanibalové, příležitostní tuláci

Tuleň leopardí mění jídelníček v závislosti na ročním období. V zimě, kdy moře kolem Antarktidy zamrzá, má dravec k dispozici jen několik pečlivě udržovaných děr, jimiž leze do vody a připlouvá se k nim nadechnout. V tu dobu se i dospělá zvířata uchylují k lovu krilu a dalších bezobratlých mořských tvorů, např. hlavonožců nebo korýšů. V letních měsících od listopadu do února ovšem přivádějí samice tuleňů krabožravých na svět mláďata. Tuleni leopardí tehdy mají čas hojnosti, pro jejich příbuzné je to období „vraždění neviňátek“. Mláďata jiných druhů tuleňů jsou pro velké dravce pochoutkou, které nedokážou odolat. Tulení mládě se spoustou tělního tuku je vydatnější sousto než tučňák a ve vrcholné sezóně se podaří tuleni leopardímu ulovit za hodinu až čtyři mláďata tuleně krabožravého. V tomto období netráví lovem mnoho času a přesto je stále sytý.

K tomu, aby zdolal svou obvyklou kořist, tuleň leopardí rozhodně nepotřebuje lovit ve skupině. Naopak, pokud by na tučňáky nebo tulení mláďata podnikalo lovecké výpravy hned několik jedinců, docházelo by mezi nimi zákonitě ke konfliktům a rvačkám o kořist. To je zřejmě také důvod samotářského života tohoto predátora.

Tuleni leopardí se pohybují i daleko od antarktických břehů. Navštěvují pobřežní vody Austrálie, Jižní Afriky, Nového Zélandu či Ohňové země. Tam si hledají kořist mezi místními živočichy. Jeden tuleň polapený poblíž australského Sydney měl například v útrobách dospělého ptakopyska.

Útok z hlubin

Dva a půl centimetru dlouhé a velmi ostré špičáky v kombinaci s obrovskou silou a překvapivou rychlostí činí z tuleně leopardího tvora, jenž může být nebezpečný i člověku. Ověřených zpráv o útoku na lidi je málo, ale možnost osudného střetu s tímto živočichem v antarktických vodách není dobré podceňovat. Následky mohou být tragické.

Jako jeden z prvních zažil okamžiky hrůzy na útěku před útočícím tuleněm leopardím britský polárník Thomas Orde-Lees z výpravy Ernesta Shackletona, která prováděla průzkum Antarktidy v letech 1914–1917. Při táboření na mořském ledu byl Orde-Lees napaden tuleněm, který na délku měřil 3,7 metru a vážil půl tuny. Polárník prchal ze všech sil, ale tuleň by ho zcela jistě dostihl a napadl, kdyby jej jiný člen výpravy nezastřelil.

Skotský polárník Gareth Wood se v roce 1985 během chůze po mořském ledu dokonce seznámil se zuby predátora. Na hrůzné chvíle vzpomíná: „Šel jsem po tenkém ledu, když v tom jako kdyby jeho povrch explodoval. Hlavou a mohutnými plecemi jej prorazil velký tuleň leopardí s doširoka rozevřenými čelistmi. Zaryl mi zuby do pravé nohy a já jsme se bezmocný a v šoku skácel na záda.“

Zvíře se snažilo stáhnout Wooda do vody, ale napadenému výzkumníkovi naštěstí přispěchali na pomoc kamarádi. Zaútočili na tuleně ostrými hroty maček, které měli připnuté na botách. Po několika kopancích do hlavy útočník Wooda pustil a zmizel pod hladinou.

První lidská oběť

Polárníci jsou si dobře vědomi rizik, která provázejí střet s tuleněm leopardím. Pokud jej zpozorují ve vodě, vůbec se do ponorů nepouštějí. Jestliže se tuleň objeví během ponoru, potápěči se urychleně snaží dostat z jeho dosahu a z vody ven. Bezmála třicet let od napadení Garetha Wooda tato bezpečnostní opatření plně dostačovala. Jenomže přišel rok 2003, kdy tuleň napadl osmadvacetiletou britskou bioložku Kirsty Brownovou. Útočník ji zaskočil, když šnorchlovala v pobřežních vodách, a zavlekl ji až do hloubky kolem 60 metrů. Zděšení kolegové ihned spustili na vodu záchranný člun a dokonce se jim podařilo vytáhnout bezvládné tělo mladé ženy do čluny. Veškeré pokusy o oživení však už byly marné.

Proč tuleň na Kristy Brownovou zaútočil, není dodnes jasné. Podle britského zoologa Iana Boyda může být na vině stále častější přítomnost lidí v Antarktidě.

„Zvířata se stále častěji potkávají s lidmi a je možné, že budou pro člověka postupně víc a víc nebezpečná,“ vysvětluje Boyd. „Tuleni leopardí jsou velmi zvídaví. Pokud se objektem takové zvědavosti stane potápěč, může to pro něj být smrtelně nebezpečné. Zvídavost predátorů je dána skutečností, že vzhledem k velikosti těla představuje člověk pro tuleně leopardího potenciální kořist. S tím, jak se stále více lidí potápí, mají tuleni víc a víc příležitostí posoudit, zda jsme to, co by chtěli lovit.“