Isabella Parmská (1741–1763) měla vskutku prvotřídní původ. Dědečkem z otcovy strany byl španělský král Filip V., z matčiny nikdo menší než sám král Francie Ludvík XV. Zpočátku Isabella vyrůstala na dvoře svého královského dědečka v Madridu. Když jí bylo osm let, stal se její otec princ Filip parmským vévodou. Rodina tedy přesídlila do svého nového domova. Tady se mimořádně inteligentní Isabelle dostalo skvělého vzdělání. A rostla ve velkou krasavici. Ovšem už v raném dětství se u ní objevily sklony k depresím a melancholii. Několikrát projevila touhu jít do kláštera. Rodiče však tyto její plány či přání nesdíleli.

Původně se ani Josefovi nelíbilo, že ho rodiče chystají oženit. Neměl žádné zkušenosti, prožíval neuvěřitelný citový zmatek, který vystřídal strach a děs poté, co mu jeho otec František Štěpán Lotrinský vysvětlil, jaké radovánky ho v manželství čekají. Při pohledu na Isabellu zcela ztratil hlavu! A nejen on. Štíhlou krasavici si zamilovala i nová habsburská rodina a vlastně celá Vídeň. Marie Terezie mohla být spokojená, když viděla syna šťastného. Ovšem jeho štěstí, je-li to tak možné vůbec nazvat, trvalo zoufale krátce…

Manželské strasti

I když byl Josef pohledný mladý muž a tou nejlepší evropskou partií, pro Isabellu byl manželský život utrpením. Měla negativní postoj ke všem mužům, ale snažila se, aby ve Vídni nic nepoznali. Tělesnou lásku chápala jako něco nepatřičného a hříšného, denně se lekala Josefovy žádostivosti. Navíc neustále o sobě pochybovala - zda obstojí jako dobrá manželka, matka či budoucí panovnice. Trápilo ji Josefovo roztoužení, které neuměla opětovat, i veřejné očekávání, že co nejdříve porodí mužského potomka.

Jenže copak se mohla manželovi svěřit? Rozhovory o takových intimnostech mezi sebou manželé nevedli! Byla tedy uprostřed veselé císařské rodiny čím dál smutnější, ačkoli o ni všichni až přehnaně pečovali. Sama Marie Terezie jí dokonce věnovala hodiny svého drahocenného času a Josef by ji na rukou nosil! Kvůli své introvertní povaze si ale Isabella k sobě nikoho nepřipouštěla.

Tajná láska

Zvláštní vztah měla jen k Josefově sestře Marii Kristině (1742–1798), přezdívané Mimi. Ta měla mezi dětmi Marie Terezie zvláštní privilegia. Nejspíš díky tomu, že se narodila přesně v den matčiných pětadvacátých narozenin, a stala se tak k nelibosti svých sourozenců jejím miláčkem. S Isabellou navázala Mimi kontakt ještě před jejím příjezdem do Vídně. Jejich důvěrné přátelství považují historikové – a nejspíš právem – za lesbickou lásku. Jsou přesvědčeni, že Isabella byla do Marie Kristiny skutečně zamilovaná. Ovšem na to, zda Marie Kristina své city opětovala stejně vřele, se už názory různí.

Rozsáhlá korespondence mnohé napovídá, i když nese styl té doby. Švagrové si psaly denně, třebaže bydlely v jednom paláci. Po smrti Marie Kristiny, která zemřela ve Vídni v roce 1798, se Isabelliny dopisy objevily. Mariiny odpovědi se však nikdy nenašly. Nejspíš se o jejich zničení postarala sama po Isabellině smrti. Sebestředný Josef naštěstí netušil, co se odehrává mezi oběma mladými ženami. Miloval Isabellu s obrovskou naivitou, slepě věřil, že ji uspokojuje. Původně cudný muž naprosto propadl kouzlu milované ženy.

Těhotenství, potraty, neštovice

V březnu 1762 přišlo konečně na svět první dítě - děvčátko pojmenované po babičce Marii Terezii. Porod byl nekonečný a komplikovaný, Isabella se poddávala svým bolestem a očekávala, že zemře. Josef dlel celou dobu u jejího lůžka, něžně ji držel za ruku a všemožně se snažil jí svou přítomností ulehčit nejtěžší hodiny. Sama Isabela byla překvapená, že porod přežila. Představy smrti se dlouho nedokázala zbavit. Děsila se, že bude muset znovu podstupovat další těhotenství, alespoň tak dlouho, dokud neporodí následníka trůnu.

Ačkoli ji celá rodina hýčkala, Isabella se z porodu jen těžce vzpamatovávala. Dokonce sama Marie Terezie přikázala svému synovi, aby se k manželce choval ohleduplně a šetřil ji. Jenže kvůli Josefovu apetitu byla zanedlouho Isabella těhotná znovu. A znovu potratila a pak ještě jednou! To už si Marie Terezie nebrala servítky a natvrdo Josefovi přikázala, aby se ve státním zájmu v případě dalšího těhotenství choval zdrženlivě. Poslechl ji.

Na podzim 1763 vypukla ve Vídni obrovská epidemie neštovic. Nevyhnula se ani císařské rodině. Nakazila se i znovu těhotná Isabella. Oslabená infekcí v krutých bolestech předčasně porodila druhou holčičku. Ta ale po pár minutách zemřela. Isabellino trápení však ještě neskončilo. Zoufalý Josef ji starostlivě opatroval, bděl u ní ve dne v noci, modlil se a doufal v zázrak. Sám neštovice prodělal v dětství, takže se nemusel nákazy bát. Isabella však neměla nejmenší chuť s nemocí bojovat. Měla vysoké horečky, upadala do bezvědomí a několik dnů po porodu 27. listopadu 1763 umírá jednadvacetiletá stále ještě „novomanželka“ v Josefově náručí.

Zdrcenému muži se hroutí svět. „Žádná princezna, žádná žena nebyla jako ona. Byl jsem to já, kdo vlastnil tento poklad, o který jsem ve dvaadvaceti letech přišel…“ Isabella byla jediná žena, kterou hluboce miloval. Vůbec netušil, že ona ho nemiluje, lásku jen předstírá a je vlastně v manželství s ním velice nešťastná. Nedozvěděl se naštěstí ani o její lesbické orientaci, hovořil jen o „nejlepším manželství, jaké kdy existovalo…“

V bezprostředním okolí supermasivní černé díry Mléčné dráhy Sgr A* je snad úplně všechno zvláštní. Astronomové tam nedávno objevili skupinu mladých hvězdných objektů (YSO, young stellar object). Teď se ukázalo, že se tyto objekty chovají velmi zvláštně. Jinak, než vědci původně předpokládali.

Asi před 30 lety byly v těsné blízkosti objeveny takzvané S hvězdy. Řítí se kolem supermasivní černé díry rychlostí několika tisíc kilometrů za hodinu a supermasivní monstrum oběhnou během několika málo let. Odborníci původně předpokládali, že v těsné blízkosti supermasivní černé díry budou jen staré a slabě zářící hvězdy. S hvězdy jsou ale překvapivě mladé.

Hvězdný doprovod

V nedávné minulosti tam byly nalezeny zmíněné YSO objekty, podle všeho obklopené mračny prachu a plynu. Jak zjistil Florian Peißker z německé Kolínské univerzity a jeho kolegové, tyto YSO objekty jsou ještě podivnější než S hvězdy. Závěry výzkumu, do kterého se zapojili také vědci z brněnské Masarykovy univerzity, Karlovy univerzity a Akademie věd ČR, zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

Ukázalo se, že YSO objekty jsou ještě podstatně mladší než S hvězdy. Jde spíše o zárodky hvězd než o hvězdy jako takové. Zároveň ale vykazují podobné chování jako S hvězdy a rovněž obíhají kolem supermasivní černé díry rychlostí několik tisíc kilometrů za hodinu. Jak s nadsázkou říká Peißker, takové hvězdné jesle u supermasivní černé díry Sgr A* opravdu nečekali.

Pohyby YSO objektů kolem černé díry na první pohled připomínají chaotické hemžení včelího roje. Peißker a jeho tým ale zjistili, že jejich pohyb je ve skutečnosti poměrně uspořádaný. YSO objekty i S hvězdy se pohybují v prostoru o přibližném tvaru disku, což zřejmě odpovídá působení gravitačních sil v extrémním prostřední okolo černé díry.

Když v roce 1871 ohromil německý obchodník Heinrich Schliemann archeologické kruhy odkrytím starořecké Tróji, jejíž přesnou lokalitu odhadl čistě na základě Homérova eposu – a navíc jen coby amatérský zájemce o antiku – neplánovaně odstartoval hotový boom. Ve starořecké mytologii se objevují zmínky o celé řadě dalších míst, která dlouho zůstávala jen v říši bájesloví a fantazie; nicméně Schliemannův překvapivý úspěch podnítil i další nadšence, včetně studovaných odborníků, aby zkusili své štěstí.

Britský archeolog a vášnivý sběratel Arthur Evans se zaměřil na Krétu, jež se mimochodem stala součástí Řecka až roku 1913. Vyhlédl si pozemek na vrcholu kopce Kefala nedaleko Heraklionu, kde se měl podle Homérovy Iliady tyčit proslulý palác. Nakonec tam strávil čtyřicet let života a utratil i většinu svého jmění.

Ironií dějin zůstává, že na stejném místě plánoval kopat také Schliemann, ale odradily ho vysoké náklady a povinnost odevzdat většinu nálezů turecké vládě. Evans byl coby syn zámožného starožitníka finančně daleko nezávislejší, a navíc dokázal využít změnu politické situace: Jen několik týdnů poté, co ostrov na sklonku roku 1899 získal nezávislost, zakoupil vytoužené dva hektary půdy. Předchozí majitel pozemků, jistý Minos Kalokairinos, začal s vykopávkami již dřív a jím objevené hliněné tabulky popsané neznámým písmem (viz Krétská šifra) Evanse přesvědčily, že se ocitl na správném místě. 

Nejvyspělejší civilizace

V průběhu prací jeho tým postupně nalezl přes dva tisíce podobných fragmentů. Jak Evans uvedl v dopise pro britský deník Times, přiměly ho k závěru, že má co do činění s nejranější vyspělou kulturou na evropské půdě. Dnes víme, že měl pravdu: Na Krétě skutečně vznikla historicky první pokročilá civilizace starého kontinentu, a to zhruba ve stejné době, kdy v Egyptě vyrůstaly nejstarší pyramidy. Evans tuto kulturu nazval podle legendárního krétského krále Minoa, který měl údajně obývat palác podobný tomu, jaký se před archeologem postupně odkrýval.

Podle básníka Hesioda i již zmíněného Homéra vládl Minos přibližně tři generace před trojskou válkou, podle čehož Evans zasadil vrchol jeho éry zhruba do roku 1400 př. n. l. Pozdější srovnávací studie zpřesnily dataci na rozpětí let 2700 a 1450 př. n. l., tedy více než dvě milénia před klasickým obdobím pevninského Řecka. I pro samotného Homéra tak Minojci představovali velmi vzdálenou minulost a jediné informace o nich mohl čerpat z mytologie. Pro srovnání: Na našem území koncem 3. tisíciletí př. n. l. vrcholila doba bronzová a rozvíjela se tzv. únětická kultura. I ta nejpočetnější osídlení čítala maximálně desítky domů a k největším budovaným objektům patřily kruhové svatyně podobné Stonehenge, vystavěné ovšem ze dřeva, a to v dnešním Sasku-Anhaltsku.

Oběti pro býky

Na Krétě mezitím začala vznikat městská centra, a to zpravidla na místě původních neolitických osad. Nejvlivnějším z nich se záhy stal Knóssos, přičemž tamní panovníci uplatňovali moc nad ostatními vládci na ostrově. Počet obyvatel lokality rychle narůstal a kolem 2. tisíciletí př. n. l. dosahovala místní populace až 18 tisíc lidí. V roce 1700 př. n. l. však oblast postihlo rozsáhlé zemětřesení, které původní zástavbu srovnalo se zemí. Na jejích ruinách ovšem brzy vyrostl nový komplex, údajně větší a přepychovější než ten původní. V době své největší slávy poskytoval Knóssos a město v jeho bezprostředním okolí domov až 100 tisícům osob.

Definitivní potvrzení, že se Evans „prokopal“ do někdejšího centra minojské civilizace, přinesly mimo jiné četné objevy vyobrazení býka – ať už na nádobách, pečetidlech, či nástěnných malbách. V krétské mytologii platil tur za božstvo: Býkům se přinášely oběti, v jejich přítomnosti se pořádaly rituální slavnosti, a koneckonců i rodiště boha Dia se podle tradice nachází na úpatí hory Ida, jejíž dvojitý vrchol připomíná býčí rohy. Sám Zeus pak býval zpodobňován právě jako býk, přičemž z jeho spojení s princeznou Europou vzešel pozdější král Minos. A podobně jako ve starověkém Egyptě, i na Krétě se panovník ztotožňoval s božstvem a byl uctíván stejným způsobem. Bájný netvor Minotaurus, jenž měl podle legendy obývat proslulý labyrint, byl potom Minoovým nevlastním synem.

Sekery v bludišti

Přestože se však labyrint s krétským palácem neodmyslitelně pojí, ve skutečnosti nikdy neexistoval a spadá pouze do říše bájí. Podnětem ke zrodu zmíněné pověsti se patrně stala samotná podoba rozlehlého komplexu čítajícího přes tisíc místností, kde nejspíš nebylo snadné se vyznat. Na většině stěn se pak dochovalo vyobrazení dvojitých seker, atributu boha bouře známého již z Přední Asie. A jelikož Řekové sekeru nazývali „labrys“, vzniklo takto i pojmenování komplikovaného bludiště s jedinou cestou ven. 

Na knósských zdech se ovšem zachovaly i jiné výjevy, vesměs mírumilovného charakteru: Převažují motivy přírody – známé je vyobrazení delfínů – a dále scény z běžného palácového života, včetně dvorních dam zabraných do hovoru nebo spoře oděných princů. 

Historiky zároveň značně překvapilo, že Minojci dokázali vytvořit funkční a relativně vyspělou síť kanalizace. Tekoucí voda byla zavedena do koupelen i hodovních sálů, a to s pozoruhodnou technickou důmyslností, jež v určitém ohledu předčila i pozdější římské mistrovství v budování akvaduktů. Pod podlahou procházelo terakotové potrubí a přístup ke kanalizačnímu systému umožňovaly kryté výlevky, umístěné v pravidelných rozestupech. V Knóssu tak mohly bez potíží fungovat i koupelny s hlubokými vanami, jež zvnějšku zdobily abstraktní vzory a zevnitř obrazy delfínů či ryb. Chyběly však kohoutky a odtoky, takže se předpokládá, že napouštění i vylévání vody zajišťovali otroci.

Betonový Disneyland

Arthur Evans si stanovil vskutku ambiciózní cíl: Rozhodl se palácový komplex vybudovat znovu, a to v co nejvěrnější podobě a bez ohledu na náklady. Pozdější archeologové mu mnohdy vytýkali přílišnou horlivost, kvůli níž ne vždy plně respektoval zásady oboru. Na druhou stranu, koncem 19. století ještě zdaleka nebyla ustavena konkrétní pravidla pro rekonstrukce památek. Evans každopádně dával odstraňovat horní vrstvu půdy a ani nezachovával nedotčený půdní profil s chronologickým sledem jednotlivých vrstev zeminy, jak se stalo zvykem později. Do hry se vložilo i počasí: Zimní deště narušily čerstvě odhalené masivní schodiště v trůnním sále, pod nímž se následně zhroutila klenba.

Ke zpevnění staveb pak britský archeolog neváhal využít beton i tam, kde konstrukci původně svíralo dřevo, a nekvalitní práci odvedl rovněž při restauraci fresek, z nichž mnohé složil chybně. Objevil se dokonce názor, že se vykopávky v Knóssu zvrhly v archeologický Disneyland, kde převážila senzace nad seriózním bádáním. Na Evansovu obranu je však třeba říct, že se pokusil vyvolat u veřejnosti nadšení pro dávnou minulost a dopřát moderním lidem pocit údivu nad zázraky někdejší architektury. A to se mu podařilo: Palác představuje nejnavštěvovanější místo na Krétě a loni v létě si jej denně prohlédlo pět tisíc turistů. 

Lehký kulomet DP-27, díky otáčivému zásobníku známý pod přezdívkou „gramofon“, zajisté patřil mezi nejlepší typy své kategorie. Jeho kvality potvrzuje i fakt, že se i v současné době občas objevuje třeba ve válce na Ukrajině, a to na obou stranách konfliktu. Jeho konstruktér Vasilij Děgťarjov (1880–1949) zjevně věřil, že se tato povedená zbraň může stát i základem nového těžkého kulometu, ale v tomto odhadu se zmýlil. Adaptace DP-27 pro tuto funkci totiž neuspěla a výsledkem se stalo jen obnovení produkce legendárních maximů.

K dokonalosti daleko

Přitom právě nahrazení vodou chlazených kulometů Maxim, v carském Rusku a SSSR známých též pod názvem PM vz. 1910, stálo u zrodu Děgťarjovova DS-39. Rudá armáda zadala požadavky v roce 1930 a již na konci roku byl vyroben první prototyp pro testy na střelnici. Kulomet s pracovním názvem DS (Děgťarjova, stankovyj) byl založen na designu DP-27 a užíval tentýž pohon odebranými prachovými FOTO plyny a stejnou konstrukci závěru, která sázela na zamykání a odemykání s pomocí dvou bočních klapek. Oproti kulometu DP-27 se však vyznačoval celkově mnohem robustnější konstrukcí a zejména jiným zásobováním střelivem – to se do zbraně dostávalo bočním přívodem z pásu, který pojal 250 nábojů ráže 7,62×54 mm. 

Kromě toho kulomet dostal ochranný štít a trojnožku, jenže právě ta se stala jednou ze slabin nové konstrukce. Výsledky prvních testů totiž nevyzněly zrovna ideálně a prototyp musel být opakovaně přepracován. Kromě jiné trojnožky tudíž dostal například dvojici rukojetí (zatímco na počátku měl pistolovou rukojeť) či žebrování hlavně. Významnou konstrukční změnu představoval přepínač dvou kadencí, takže kulomet pak dokázal střílet rychlostí 600 nebo 1 200 ran za minutu. První z režimů sloužil zejména proti pozemním cílům, kdežto s druhým se počítalo při střelbě na letadla.

Zpět k Maximu

Rudá armáda navíc opakovaně měnila svoje požadavky, a tudíž se vývoj výrazně protahoval. Přepracovaná zbraň tak do výzbroje vstoupila až 22. září 1939 pod názvem DS-39. Sériová produkce se rozběhla ve zbrojním podniku v Tule a nový kulomet zanedlouho absolvoval bojovou premiéru v zimní válce proti Finsku. Tam se ale rychle ukázalo, že navzdory zdlouhavému vývoji a různým úpravám má Děgťarjovův těžký kulomet k dokonalosti daleko. Podstata problémů ležela především v podavači a vyhazovači, neboť tyto součástky pracovaly s náboji a prázdnými nábojnicemi velmi hrubým způsobem, což často vedlo k oddělování střel a trhání nábojnic. Armádní předpisy proto záhy stanovily, že se kulomet DS-39 může používat jen s novým střelivem s ocelovými nábojnicemi namísto dosavadních a levnějších mosazných. 

To znamenalo vážnou komplikaci, kvůli níž byla sériová produkce na konci roku 1940 zastavena. Děgťarjov se pustil do úprav konstrukce, ale než stihl předložit výsledek, přišel německý útok, a tudíž Sovětský svaz raději obnovil výrobu zastaralých, ovšem osvědčených a spolehlivých maximů. V roce 1942 ještě vznikla zdokonalená verze DS-42, ale vojáci dali přednost modelu SG-43 od inženýra Petra Gorjunova. Celkem bylo vyrobeno na sovětské poměry relativně zanedbatelných 10 345 kulometů DS-39 a posledních pár dochovaných kusů tak dnes představuje velmi cenný sběratelský artikl.

Mezi dvěma největšími městy americké Louisiany – New Orleans a Baton Rouge, se táhne 137 kilometrů dlouhá oblast, kde se nachází neuvěřitelných více než 200 petrochemických závodů a rafinerií. Toto relativně malé území je zodpovědné za asi 25 procent petrochemické produkce USA.

Zmíněná oblast je nechvalně známá jako „rakovinová alej“ (Cancer Alley) a jde o velmi přiléhavé označení. Počet případů rakoviny a dalších závažných zdravotních problémů zde nápadně převyšuje obvyklé hodnoty ve Spojených státech. Není to žádná záhada. Petrochemický průmysl vypouští značné množství znečisťujících a často i zdraví nebezpečných látek.

Zamoření ethylenoxidem

Potvrzuje to i nedávný výzkum odborníků americké Univerzity Johnse Hopkinse, které vedl Peter DeCarlo. Pomocí dvou vozidel, která byla vybavena každé jiným vysoce citlivým systémem pro detekci ethylenoxidu, proměřili v únoru 2023 koncentraci tohoto velmi problematického plynu ve zmíněné „rakovinné aleji.“ Podrobnosti o svých zjištěních vědci zveřejnili v odborném časopisu Environmental Science & Technology.

Ethylenoxid (oxiran), což je vlastně nejjednodušší epoxid, má rozsáhlé využití v průmyslu. Jde ale o problematickou a velice nebezpečnou reaktivní látku. Je nesmírně hořlavý a výbušný a uplatňuje se dokonce v termobarických zbraních. Zároveň je velice toxický a jde o prokázaný karcinogen.

DeCarlův tým zjistil, že na řadě míst zkoumaného území ethylenoxid vyskytuje v alarmujících koncentracích, které více než tisícinásobně překračují hodnoty považované za bezpečné. Pro vědce šlo o šokující zjištění. V „rakovinové aleji“ se vyskytuje celá řada toxických látek a kancerogenů, které nepochybně působí na zdraví obyvatel, extrémně vysoké naměřené hladiny ethylenoxidu ale byly překvapením i pro zkušené badatele.

Kramářovy politické názory zůstávaly po sametové revoluci dlouhá léta pro veřejnost tabu kvůli jeho nekritické lásce k Východu. Teprve v posledních letech mu začínají historikové opět věnovat zaslouženou pozornost. Jeho vstup na politickou scénu byl mimořádně úspěšný. Přišel dokonale připraven a ochoten cokoli obětovat. Mohl si to dovolit. Na rozdíl od většiny politiků mu totiž nechybělo finanční zajištění, nikdy se nemusel živit jinou prací (poslanci dříve neměli stálý plat) ani shánět nevěstu s dobrým věnem. A přesto mu slibnou kariéru mohla snadno překazit láska… 

Skvělý start do života

Karel Kramář (1860–1937) se prostě uměl narodit. Jeho tatínek sice začínal jako obyčejný zedník ve Vysokém nad Jizerou, ale díky svým schopnostem a píli se dokázal brzy osamostatnit a vypracovat na vyhledávaného stavitele, majitele prosperující stavební firmy a cihelny. Celkem se mu narodilo pět dětí, ale dospělosti se dožil pouze Karel. Vyrůstal tedy jako hýčkaný jedináček značně fixovaný na rodiče.

Ambiciózní otec sice pro hocha chystal studia techniky a převzetí rodinné firmy, ale ten se v útlém věku zhlédl v „miláčkovi národa“ Františku Ladislavu Riegerovi, a bylo rozhodnuto. Plánoval si podle jeho vzoru kariéru poslance, což mu měla umožnit studia práv. Do školy začal chodit už coby pětiletý hoch. V roce 1871 pak zasedl do lavic prestižního malostranského gymnázia v Praze. Byl nejen vzorný student, ale pilně se učil i jazyky, hrál na housle a piano. Přitahovaly ho věci veřejné, zapojoval se do vlasteneckých spolků a vášnivě diskutoval.

Studentem pěti univerzit

Znalost jazyků (francouzsky, německy a rusky se domluvil dokonale, anglicky malinko hůř) mohl uplatnit hned po maturitě, která dopadla excelentně. Ač byl přijat na pražskou univerzitu, začal studovat v Berlíně, ve druhém semestru pak ve Štrasburku a teprve následující rok se vrátil do Prahy. Kromě práv se věnoval i státovědě (dnešní politologii) a národohospodářství i na další univerzitách – v Paříži a Vídni. Kratší studijní pobyty ho zavedly i do Anglie a Skandinávie. Je pozoruhodné, že na zahraničních studiích strávil tři a půl roku! 

Chvíli dokonce koketoval s myšlenkou věnovat se vědecké práci, učit na univerzitě, získat profesuru. Nicméně brzy změnil názor. Profesoři totiž museli nosit uniformu, a to se Karlu Kramářovi jevilo jako nepřijatelné. Stejně by se ale pro práci na akademické půdě příliš nehodil. Chyběla mu trpělivost a schopnost soustředění na drobné detaily. Měl však jiné kvality, které mohl uplatnit ve veřejném životě.

Raketový vstup do politiky

Původně se Karel Kramář hlásil k Masarykově realistické straně, kam ho přivedl jeho učitel z univerzity Josef Kaizl. O tuto partaj jevili zájem jak staročeši, tak mladočeši, dvě nejsilnější české politické strany. Před volbami roku 1891 se realisté spojili s druhými jmenovanými a v rámci jejich kandidátní listiny se Karel Kramář stal ve svých necelých jednatřiceti letech nejmladším poslancem Říšské rady. Část realistů se pak se souputníky rozešla, ale politik zůstal a udělal v této straně velkou kariéru. 

Od roku 1891 byl tedy poslancem a zůstal jím prakticky až do své smrti. Brzy získal funkci místopředsedy říšské sněmovny, stal se poslancem zemského sněmu a posléze se dostal i do čela mladočeské strany. Platil za skvělého řečníka a debatéra. Snažil se, aby se početná partaj stala přitažlivou i pro voliče.

Femme fatale

Mladému, bohatému, vzdělanému a mimořádně ambicióznímu Kramářovi na počátku devadesátých let 19. století prakticky nic nescházelo. Celý život hodlal zasvětit politice a nechtěl se nechat nikým a ničím omezovat. Ani ženami! Kontaktu s nimi se vyhýbal. Bylo dílem náhody, že svou osudovou lásku potkal v jednom z moskevských salonů. Původně plánovanou několikaměsíční cestu na Kavkaz mu totiž carské úřady nakonec nepovolily.

Oba vzplanuli na první pohled. Politikovi táhlo na třicet a byl svobodný, Naděžda Nikolajevna Abrikosová (1862-1936) měla o dva roky méně, byla vdaná a měla čtyři děti. Setkání bylo začátkem vášnivého a zpočátku přísně tajného vztahu. Ten změnil nejen životy těch dvou, ale také ženiny dosavadní rodiny. Zpočátku to vypadalo, že tento poměr nemůže mít šanci na úspěch. Rozluka manželství byla v pravoslavné církvi velmi složitou záležitostí. Viník, který porušil posvátný slib, totiž neměl právo uzavřít nový svazek.

Pohádka se šťastným koncem

Teprve po deseti letech – a to Karel Kramář nasadil všechny diplomatické páky a asi i nemalé finanční prostředky – se podařilo rozvod prosadit. Naděždin manžel si totiž nakonec založil v Rusku novou rodinu, a tak byla Kramářova vyvolená konečně volná. Komorní pravoslavný svatební obřad se uskutečnil v den nevěstiných osmatřicátých narozenin 30. září 1900 v Gaspře na Krymu. Za svědky šli básník Josef Svatopluk Machar, Karlův přítel a Naděždin obdivovatel, a slovinský slavista Matija Murko.

Politik toužil mít s Naděždou syna, který v jeho představách hrál důležitou roli v příštích dějinách Slovanů. Snažili se ale marně, dítě jim dopřáno nebylo. A tak si jeho paní jako náhradu našla zajímavou a nákladnou zálibu, které doslova propadla – budování honosných vil.

Fascinace Ruskem a Slovanstvem

Rusko hrálo v Kramářově životě významnou roli. A to nejen díky jeho těžce vybojované manželce. Se slovanskými ideály se seznamoval od dětství. I jeho politické uvažování bylo s touto zemí úzce svázáno. Zůstával zapáleným propagátorem moderní spolupráce Slovanů, která byla podle něj prostředkem, jak se vyrovnat s politickou převahou německého živlu v monarchii či čelit případné germánské agresi. Holubičí povahy Slovanů versus němečtí násilníci, to bylo jeho černobílé vidění světa. Významnou roli hrál pochopitelně v přípravách i realizaci slovanských sjezdů v první dekádě 20. století a horoval pro uskutečnění utopické ideje zřízení veleříše pod žezlem ruského cara.

Slabost pro Rusko se mu také málem stala osudnou. Po vypuknutí první světové války se zapojil jako jeden z prvních do činnosti Maffie, jež udržovala kontakty s exilem T. G. Masaryka. V květnu 1915, pár dní po nastěhování do pražské vily, byl zatčen a uvězněn. Důvodem jeho perzekuce se stala právě novoslovanská politika, kontakty s ruskými žurnalisty a činiteli a také to, že se odmítl podílet na prohlášení loajality vůči monarchii, vedoucí válku.

Národní mučedník

V červnu 1916 pak byl spolu s Aloisem Rašínem a dalšími dvěma provinilci odsouzen vojenským soudem k trestu smrti. Nepomohla ani poslanecká imunita, ani známost s předními muži monarchie. Vojenské kruhy rozhodly o exemplárním potrestání. Paní Kramářová se pokoušela udělat možné i nemožné, vyzývala manžela, ať podepíše cokoli, co by mu mohlo zachránit život. Jenže to politik, nejspíš také vlivem spoluvězně Rašína, odmítl. V listopadu 1916 měl být popraven.

Vše už bylo rozhodnuto a připraveno. Chyběl jen podpis Františka Josefa I. Ten však právě 21. listopadu zemřel a nový císař Karel I. si odmítl na počátku vlády potřísnit ruce krví. Kramářovi rozsudek zmírnil na 15 (podle jiných zdrojů 20) let a Aloisi Rašínovi na 10 let vězení. Ve vězení si pak politik pobyl až do poloviny roku 1917, kdy byl jako národní mučedník propuštěn.

Ústup ze slávy

Ač nepatřil k mužům 28. října, byl totiž na jednáních v Ženevě, politický kapitál získaný vězněním a dosavadními zásluhami zužitkoval po vzniku republiky jako její první premiér. Přesně to odpovídalo jeho i manželčiným ambicím. Funkci však zastával jen osm měsíců. Ve volbách 1919 byla totiž jeho strana (od března toho roku národně demokratická) poražena. Z vůdce národa se tak stává téměř bezvýznamným poslancem. Nesl to těžce. Nesplnil se mu ani jeho druhý sen – stát se po Masarykovi prezidentem… 

Původně se měla nová kosmická loď CST-100 Starliner odpojit od Mezinárodní vesmírné stanice 14. června. Tři dny před plánovaným datem odletu ale NASA rozhodla o prodloužení mise do 18. června. Ani tento termín nyní neplatí. V pátek NASA oznámila, že premiérová pilotovaná mise Boe-CFT bude delší a k odpojení dojde nejdříve v sobotu 22. června. Důvodem odloženého odletu jsou dodatečné testy, harmonogramem ale zamíchal i původně plánovaný výstup astronautů do otevřeného vesmírného prostoru.

Více času, více testů

„Máme neuvěřitelnou příležitost strávit na stanici více času a provést více testů, což nám poskytne neocenitelné údaje,“ uvádí ve zveřejněném prohlášení Mark Nappi, viceprezident společnosti Boeing a manažer programu komerční posádky. Čas navíc má být podle Nappiho využitý „k poznávání“.

NASA a Boeing hodlají otestovat hlavně trysky, které nefungovaly správně při příletu Starlineru k ISS. Krátký dvojitý zážeh je plánován pro sedm z osmi trysek kosmické lodi. Další testy mají ověřit teplotu vzduchu v kosmické lodi a systémy podpory života. Agentura by také ráda znovu vyzkoušela funkčnost průlezu z ISS do kosmické lodi, včetně testu Starlineru coby nouzového útočiště čtyřčlenné posádky.

„Pokračujeme v procesu poznávání schopností Starlineru, abychom se připravili na dlouhodobý cíl, kterým je šestiměsíční mise s dokem na vesmírné stanici,“ uvádí Steve Stich, manažer programu komerčních posádek NASA.

Zda se mají testy týkat i úniku hélia, se kterým se kosmická loď potýkala během přeletu k ISS a krátce po jejím připojení, NASA ve svém prohlášení nezmiňuje. V dřívější zprávě agentura uvádí, že zásoby hélia jsou dostatečné k provedení odpojovacího i deorbitálního manévru.

Termín odletu ovlivnil i původně plánovaný výstup Tracyho Dysona a Matta Dominicka do otevřeného vesmírného prostoru, který se měl uskutečnit 13. června. NASA nechtěla, aby se tyto dvě náročné operace (odlet Starlineru a výstup astronautů do otevřeného prostoru) konaly ve dvou dnech. Výstup astronautů se ale nakonec kvůli blíže nespecifikovanému „problému se skafandrem“ neuskutečnil. Nově mají astronauti svůj výstup absolvovat 24. června – tedy dva dny po novém termínu odletu Starlineru od ISS.

Expedice vedená Kanadskou královskou geografickou společností (RCGS) objevila u pobřeží Newfoundlandu a Labradoru historický vrak lodi Quest. Nalezené plavidlo sloužilo jako poslední expediční loď sira Ernesta Shackletona během jeho výpravy na přelomu let 1921 a 1922. Slavný polárník zemřel na jeho palubě 5. ledna 1922 ve věku 47 let.

„Nalezení Questu představuje jednu ze závěrečných kapitol výjimečného příběhu sira Ernesta Shackletona,“ prohlásil vedoucí expedice John Geiger, generální ředitel Kanadské královské geografické společnosti. „Shackleton byl známý svou odvahou a brilantními vůdčími schopnostmi v krizových situacích. Tragickou ironií je, že jeho vlastní smrt byla jedinou, ke které došlo na některé z lodí pod jeho přímým velením.“

Poslední plavba

Shackleton na svou poslední výpravu k antarktickému pobřeží vyrazil 17. září 1921. Když po 109 dnech zakotvil v Grytvikenu na ostrově Jižní Georgie, skolil polárníka masivní infarkt, ze kterého se již neprobral. Tím skončily všechny vyhlídky na uskutečnění původního programu expedice.

Cesta lodi Quest tím ale zdaleka neskončila. Poté, co byla prodána norské společnosti, se plavidlo vydalo na několik dalších expedic, než skončilo jako loď používaná k lovu tuleňů. Potopila se 5. května 1962 poté, co ji rozdrtil led v Labradorském moři u Kanady, kde se ji nyní podařilo znovu nalézt.

Návrat po 62 letech

Samotnému objevu předcházela precizní příprava. Badatelé prozkoumali historické lodní deníky a mapy a porovnali údaje s moderními technologiemi. Na základě těchto informací poté vytipovali, kde se loď mohla nacházet.

Expertní tým lokalizoval Quest pomocí sonarového vybavení 9. června po zhruba 17hodinovém pátrání, které pokrylo přibližně 24 námořních mil. Vrak lodi nakonec badatelé objevili jen 2,5 kilometru od poslední hlášené pozice Questu.

Image

Čtěte také

Ernest Henry Shackleton: Odvážný polárník, který si vždy našel cestu

„Mohu potvrdit, že jsme skutečně našli vrak lodi Quest. Potopená loď je takřka neporušená. Údaje z bočního snímkování sonarem s vysokým rozlišením přesně odpovídají známým rozměrům a strukturálním rysům této lodi,“ potvrzuje světoznámý lovec vraků David Mearns, který pátrací akci velel.

Loď se kvůli těžkému motoru potopila zádí napřed a nyní stojí vzpřímeně zhruba 390 metrů pod hladinou oceánu. Následovat bude druhá fáze expedice v podobě fotografování a vizuální dokumentace vraku a artefaktů. Kanadská královská geografická společnost doufá, že se ještě letos na místo vrátí s dálkově ovládaným podmořským dronem.

Slůně Koshik se narodilo roku 1990 v jedné jihokorejské zoo. Prvních pár let života prožilo se dvěma staršími samicemi, ale pak zůstalo po sedm let bez jediného kontaktu s příslušníky vlastního druhu. Ve čtrnácti letech, tedy při nástupu pohlavní dospělosti, začal Koshik vydávat podivné zvuky. Ošetřovatelům chvíli trvalo, než pochopili, co slyší... Slon mluvil! Chobotem vyluzoval zvuky, kterými napodoboval slova zaslechnutá od lidí. Jeho slovní zásoba nebyla nijak úchvatná, ale uměl říct například: „ahoj, sedni si, lehni si, ne, dobře“.

Když slon mluví korejsky

Mladému slonovi šlo porozumět jen s velkým soustředěním. Vynikal v napodobování samohlásek, ale se souhláskami to už bylo slabší. Také zcela jistě nevěděl, co slova znamenají. V každém případě ale šlo o tak výjimečný případ, že se dostal do centra zájmu týmu vědců vedených Angelou Stoegerovou z univerzity ve Vídni. Badatelé chtěli mít jistotu, že slon skutečně imituje lidskou řeč. Museli proto v prvé řadě vyloučit možnost, že by některé zvuky běžně vyluzované slony indickými náhodou připomínaly korejská slova. Nahráli celkem 187 různých zvuků od 22 slonů indických (Elephas maximus) žijících v zoo celého světa a porovnávali je s Koshikovým „slovníkem“. Nenalezli však žádnou shodu. 

Není tedy pochyb, že se slon skutečně naučil imitovat lidskou řeč. Zvládl nelehký úkol. Jeho mozek zpracoval zaslechnutá slova a pak informaci převedl do centra ovládajícího svaly chobotu. Dokázal porovnávat vlastní zvuky se zvukem lidských slov uložených v paměti a měnit aktivitu svalů v chobotu tak, aby se přiblížil „předloze“. Dokonce se naučil měnit frekvenci zvuků, na které je jeho chobot od přírody stavěný, což je ve zvířecí říši výjimečný výkon. 

V tomto ohledu se Koshik vyrovnal třeba orangutanům bornejským (Pongo pygmaeus), kteří mění výšku tónů svého hlasu tím, že si přikládají ke rtům dlaň nebo utržené listí. Orangutani si tak pomáhají k tomu, aby jejich hlas pronikal pralesní vegetací na větší vzdálenost. 

Proč ale Koshik vůbec začal „mluvit“? Tím si vědci stále nejsou jistí, ale nabízí se jedno vysvětlení, které by mohlo obstát. Sloni jsou společenská zvířata a mláďata žijí v početném stádu s matkou, tetami, bratranci a sestřenicemi. Koshika proto mohla dohnat k imitaci lidské řeči osamělost. Dlouhých sedm let neměl kontakt s jinými slony a žil jen mezi lidmi. Tím, že se naučil zvuky, jež slýchal od ošetřovatelů, se pravděpodobně snažil překonat zoufalý nedostatek společenských kontaktů. 

Varování z hlubin

Mluvící slon není ve zvířecí říši takovou výjimkou, jak by se mohlo zdát. Zdatnými imitátory lidských hlasů jsou například velryby běluhy (Delphinapterus leuca). Už ve 40. letech minulého století vědci přistihli volně žijící běluhy při napodobování zvuků vzdáleného dětského smíchu a v akváriu kanadského Vancouveru chovali běluhu, jež se naučila vyslovovat své jméno Lagosi. 

Zřejmě největším mluvkou ovšem byla běluha NOC chovaná v kalifornském San Diegu. Její schopnosti objevili vědci víceméně náhodou. Potápěč, který čistil nádrž tohoto zvířete, zaslechl z ničeho nic pod vodou naléhavé volání: „Ven! Ven! Ven!“ Vyděsil se, že mu hrozí nějaké nebezpečí a rychle se vynořil. „Kdo to na mě volal?“ ptal se hned nechápavě, ale nikdo o ničem nevěděl. „Tak kdo mě volal?“ Všichni kolem jen krčili rameny, když vtom se znovu ozvalo: „Ven! Ven! Ven!“ A hned bylo jasno – volání vycházelo z vody a zvuky určitě vyluzovala běluha. 

NOC se naučila napodobovat lidskou řeč tak, že vypouštěla vzduch přes nosní otvory a modulovala přitom vznikající zvuk jak změnami tlaku vzduchu v nosní dutině, tak i pohybem chlopní, jimiž se dýchací otvory neprodyšně uzavřou při ponoru pod vodu. Také běluha s největší pravděpodobností napodobovala lidskou řeč v zoufalé snaze o komunikaci. Byla ulovena jako mládě v roce 1977 a vyrůstala izolována od ostatních příslušníků svého druhu. Mluvit začala v době dospívání, kdy její potřeba kontaktu podle všeho vrcholila. 

Tulení řeč s bostonským přízvukem

Zatímco běluhy jsou druhem, u nějž je „konverzace s lidmi“ o trošku méně šokující, tuleni obecní (Phoca vitulina) obvykle patří ke zcela „nemluvným“ tvorům. Tuleň Hoover chovaný v americkém New England Aquarium byl proto naprosto výjimečný. I on totiž zvládl některé prvky lidské řeči. 

Hooverův jazykový talent se zpočátku projevoval tak, že to u jeho ošetřovatelů vyvolávalo obavy. Zdálo se jim, že tuleň trpí křečemi, dechovými potížemi a že naříká. V té době byl Hoover skutečně několikrát vážně nemocný a ošetřovatelé připisovali jeho zvláštní chování chorobě. Později ale bylo stále jasnější, že zvíře se učí nové a nové zvuky. 

Z jednoho hlasového výkonu talentovaného tuleně měli ošetřovatelé i návštěvníci akvária pramalou radost. Hoover zvládl „výkřik“, při kterém „tuhla krev v žilách“. Jeho další pokroky už nikoho nenechaly na pochybách, že se snaží zvládnout lidskou řeč. Naučil se vyslovovat svoje jméno, v jeho slovníku se objevil pozdrav „ahoj“ nebo „ahoj, vy tam“. Uměl se zeptat: „Jak se máte?“ nebo nekompromisně poručit: „Vypadni odsud!“ 

Někteří lidé byli dokonce přesvědčeni, že v Hooverem vyslovených větách poznávají typický bostonský přízvuk. To však bylo s ohledem na tuleňovy „jazykové schopnosti“ poněkud přehnané. Stejně jako jiným zvířecím „vypravěčům“, i on dokázal mnohem lépe vyslovovat samohlásky než souhlásky. Rovněž spojoval slova do jednoho souvislého proudu, takže jeho vyjadřování tak trochu připomínalo řeč těžkého opilce. 

I v tomto případě jsou vědci přesvědčeni, že se za snahou tuleně napodobovat lidskou řeč skrývá zoufalá nenaplněná potřeba komunikace s příslušníky vlastního druhu. Jako mládě vyrůstal Hoover sám jen v kontaktu s ošetřovateli a i později sdílel nádrž s výrazně mladšími tuleni, s kterými si moc nerozuměl. 

Dlouho očekávaná autonomní vozidla už sice tu a tam brázdí ulice, o masivnějším rozšíření ale zatím nemůže být řeč. Vedle dílčích úspěchů mají na svém kontě i řadu selhání a nehod, některé dokonce s fatálními následky. V současné době jsou v podstatě všechna autonomní vozidla vybavená podobnými technologiemi. Při provozu využívají soustavy senzorů, které zahrnují řadu kamer, LiDAR a GPS navigaci. Řízení obstarává umělá inteligence, kterou je nutné napojit na řídící prvky vozidla. Autonomní vozidlo je obvykle možné poznat na první pohled, protože autonomní provoz vyžaduje oproti jízdě s lidským řidičem celou řadu úprav. Co kdyby ale auto jezdilo bez lidského řidiče, aniž by potřebovalo uvedené pokročilé technologie?

Robotický řidič

Právě na takové technologii pracují japonští odborníci z Tokijské univerzity. Jejich řešením pro autonomní dopravu je robotický řidič Musashi. Jde o robotického „muskuloskeletálního humanoida,“ který má nejen podobné proporce jako člověk, ale je mechanická struktura se podobá lidskému tělu s jeho kostmi, klouby a svaly. Musashi byl vyvinut v roce 2019 jako univerzální testovací platforma a nyní nachází nové uplatnění jako autonomní řidič. Vývoj nové technologie řízení vozidel popisuje doposud nepublikovaná studie na platformě arXiv.

Tým výzkumné laboratoře Jouhou System Kougaku Lab učil Musashiho řídit jednomístný elektrický mikroautomobil COMS (Chotto Odekake Machimade Suisui), který vyvinula Toyota v roce 2012. Po malých úpravách, které zahrnovaly instalaci Wi-Fi routeru a kompaktního počítače Intel NUC PC, se mohl robot Musashi posadit za volant.

Musashi za volantem mikroautomobilu COMS absolvoval zkušební jízdy v kampusu Kashiwa Tokijské univerzity. Používal brzdy i klakson, reagoval i na semafory. Ne vše ale probíhalo úplně hladce. S jízdou do kopce nebo se zatáčením měl Musashi problémy. Technologie autonomního řidiče je teprve v plenkách, v budoucnu by se ale mohla stát slibnou alternativou dnešních autonomních vozidel.