Kulové hvězdokupy jsou seskupení těsně gravitačně provázaných hvězd, která jako celek obíhají kolem center galaxií. Astronomové je vnímají jako přírodní laboratoře, které nám dovolují detailně zkoumat evoluci hvězd a galaxií. Přispět mohou zejména k objasnění vzniku a evoluce raných galaxií. Vznik kulových hvězdokup totiž zřejmě souvisí s obdobími intenzivní tvorby hvězd v raných galaxiích.

Jednou z nejstarších kulových hvězdokup je Messier 15 (známá též jako NGC 7078), která vznikla přibližně před 12,5 miliardami let. Nachází se ve vzdálenosti asi 35 700 světelných let od Sluneční soustavy. Hvězdokupa má průměr asi 88 světelných let, obsahuje hmotu asi 560 tisíc Sluncí a je zřejmě domovem černé díry střední velikosti s hmotností 1 700 až 3 200 Sluncí.

Vystřelená hvězda

Čínský výzkumný tým, který vedl Yang Huang z Univerzity Čínské akademie věd v Pekingu, nedávno pátral po tzv. vysokorychlostních hvězdách (high-velocity stars), které by mohly být „vystřeleny“ působením gravitačních sil z kulové hvězdokupy. Díky analýze dat Sloanovy digitální prohlídky oblohy (SDSS) a evropské vesmírné observatoře Gaia objevili slibného kandidáta, který by mohl pocházet právě ze zmíněné hvězdokupy Messier 15.

Jak vyplývá z doposud nerecenzované studie na platformě arXiv, jde o hvězdu J0731+3717, která se řítí rychlostí 418,71 kilometrů za sekundu. Je stará asi 13 miliard let, má velmi nízkou metalicitu, její hmotnost je asi 0,69 Slunce a povrchová teplota 6 062 kelvinů. Hvězdu J0731+3717 pozorujeme ve vzdálenosti asi 4 200 světelných let od Sluneční soustavy.

Badatelé zjistili, že se hvězda J0731+3717 dnes sice nachází ve vzdálenosti asi 37 500 světelných let od hvězdokupy Messier 15, propočítání její trajektorie zpět do minulosti ale naznačuje, že se přibližně před 21 miliony let nacházely společně s hvězdokupou ve stejné oblasti vesmíru. Objevená stálice i hvězdokupa navíc podle vědců vykazují velmi podobné stáří a metalicitu, což ukazuje na jejich společný původ. 

S největší pravděpodobností došlo k tomu, že hvězda J0731+3717 byla vymrštěna slapovými silami z velice těsné blízkosti centra hvězdokupy. Podle vědců se mohla v té době nacházet ve vzdálenosti jedné astronomické jednotky (150 milionů kilometrů) od černé díry.

Svaté kolegium kardinálů, které rozhoduje o volbě budoucího papeže, nepředstavovalo právě nezávislou instituci. Jedním z důvodů bylo neustálé vměšování „nejkatoličtějších veličenstev“ Španělska, Francie a Rakouska do chodu církve, jež sváděla se světskou mocí po dlouhá staletí boj o vlastní svrchovanost. Zápas dosáhl nového vrcholu v novověku, kdy se církev potýkala se systémem absolutistických monarchií, jejichž panovníci toužili rozhodovat o každém aspektu života – ten duchovní nevyjímaje.

Své „agenty“ si vládci do kolegia prosadili pomocí institutu tzv. korunního kardinála, jenž nebyl jmenován standardním církevním postupem, nýbrž na přání panovníka. Často se přitom jednalo o naprosté laiky, kteří měli jen minimální teologické vzdělání, či dokonce žádné. Počátky jejich vměšování do papežských voleb neboli konkláve byly původně zcela neformální. Během 16. století se obvykle korunní kardinálové snažili sestavit opozici alespoň z jedné třetiny kardinálů, což stačilo, aby nevhodný kandidát nenašel podporu dvou třetin sněmu nutnou k prohlášení papežem.

Nová pravidla

V 17. století už však máme doloženo využití speciálního „práva vyloučení“. Tzv. ius exclusivae umožňovalo korunním kardinálům těsně před volbou vystoupit a veřejně deklarovat, že je některého kandidáta nutné vyškrtnout. Prosazení daného práva šlo zřejmě ruku v ruce s ekonomickým a politickým kolapsem moci italských států, jejichž území si mezi sebou rozdělili právě vládci Španělska, Francie a Rakouska.

Svatá instituce se politickému nátlaku podvolila a hrubé porušení své nezávislosti přijala. Z roku 1644 se tak dochoval první záznam o využití zmíněného práva a zamítnutí favorita Giulia Sacchettiho ze strany španělského ambasadora, jenž kandidáta považoval za příliš profrancouzsky orientovaného. K dalším vyloučením pak docházelo téměř při každém následujícím konkláve a útlum nastal až v 18. století.

Nesnášenlivý císař

Na prahu 20. století se již jednalo o zapomenutý institut, protože nebyl dlouho řádně oprášen. Roku 1832 jej rakouský zástupce nestihl uplatnit a následující papežové Pius IX. a Lev XIII. se dožili zasloužilého věku. Závěrečný a nejkontroverznější příklad užití práva vyloučení tak nabídl rok 1903, kdy se odehrálo poslední konkláve s dochovaným svědectvím. Poté totiž papež pod hrozbou exkomunikace zakázal vynášet ven z volby jakékoliv informace. 

Dlouhodobého favorita tehdy představoval státní sekretář Mariano Rampolla del Tindaro, sicilský aristokrat a stoupenec liberální linie. Rakouský císař František Josef I. jej osobně nesnášel, protože ho považoval za zednáře a libertina. K důvodům panovníkovy averze přitom zřejmě patřila také impertinentní poznámka kardinála Rampolly ohledně sebevraždy korunního prince Rudolfa, kterou se rakouský dvůr snažil ze všech sil utajit.

Křik v konkláve

Císař se proto rozhodl využít historické právo veta papežské volby, ale první komplikace spočívala již ve výběru vhodného preláta. V důsledku spletité církevní politiky v habsburské monarchii neměl František Josef k dispozici žádného diplomaticky schopného kardinála: Část z nich byla stará a panovník k nim pociťoval averzi, zatímco jiní se odmítali jakkoliv politicky angažovat.

Nakonec zbyl pouze Jan Puzyna de Kosielsko, krakovský kardinál a loajální polský aristokrat, který se však nevyznal v zákulisí vatikánské politiky a během konkláve panikařil. Špatně odhadl vývoj a došel k názoru, že Rampolla bude zvolen – proto jménem Františka Josefa přečetl rakouské veto. Latinskou formuli ovšem přednesl tak tichým hlasem, že mu napoprvé nikdo nerozuměl, a při druhém čtení zas mnozí kardinálové nepochopili, co se děje.

Když jim nejmladší kardinál jáhen vysvětlil institut veta, rozpolcenému kolegiu doslova povolily nervy. Někteří začali na Puzynu křičet „styď se“ a „zmiz“, zatímco jiní se vzdálili, neboť volbu považovali za zastavenou. Ve výsledku získal Rampolla v dalším kole vůbec nejvíc hlasů, neboť ho – císaři naschvál – podpořili i ti, kdo měli jiné favority. Ani to ovšem k jeho zvolení nestačilo.

Nechtěný církevní Otec

Užití práva veta uvnitř elity katolické církve dokládá, jak hluboce byla koncem 19. století rozpolcená. Puzyna do Vídně hlásil, že zabránil zvolení „zednáře Rampolly“, zatímco ten kritizoval zpátečnictví polského preláta. Po dlouhém zvažování potom kardinálové vybrali nevýrazného, prostého a politicky nevyhraněného muže v osobě benátského patriarchy Giuseppeho Sarta.

Kardinál Sarto, podceňovaný v kurii i po zvolení, se řadil mezi nejméně očekávané kandidáty. Po volbě trvalo téměř dva dny, než jej vůbec přemluvili, aby post přijal. Coby nový papež Pius X. pak naznal, že jeho zvolení znamenalo Boží zázrak, načež se stal jedním z nejautoritativnějších svatých Otců v novodobých dějinách. A ihned po usednutí na papežský stolec kontroverzní právo veta zrušil… 

Psi jsou bezkonkurenčně nejrůznorodějšími obratlovci planety. Někteří stále nezapřou svůj vlčí původ, což platí například pro německého ovčáka či saňové psy, jako je malamut. Jiní – třeba pudl – už však svého divokého příbuzného příliš nepřipomínají. 

Psi, stejně jako vlci, navzájem komunikují prostřednictvím pachů. Chrt u patníku nezapochybuje o původu „značky“, kterou tam po sobě zanechali buldok či doga. Poznali by se ale psi různých plemen i v případě, že by jim čich neposkytoval spolehlivé vodítko? 

Testy za odměnu

Francouzští vědci pod vedením Dominique Autier-Dérianové z lyonské univerzity před časem takový pokus provedli. Jako „dobrovolníky“ využili devět různých plemen včetně několika voříšků a vytvořili pro ně databázi tří tisíc fotografií psů nejrůznějších druhů: Zobrazení chlupáči se lišili barvou, typem srsti i tvarem hlavy; některá plemena měla uši vztyčené, jiným naopak visely dolů. Kromě toho odborníci shromáždili i tři tisíce snímků nejrůznějších jiných tvorů – koček, krav, morčat, žab, ptáků, a dokonce i lidí. 

Pokusné psy postavili vědci před dvojici obrazovek. Na jedné se objevila fotografie psa, na druhou pak odborníci promítali třeba podobu krávy nebo nechali monitor prázdný. Testovaný chlupáč měl za úkol přejít k obrazovce se snímkem psa, a pokud to udělal, dostal za odměnu drobný pamlsek. Jednalo se o přípravnou, tréninkovou část celého experimentu.

Lehko na cvičišti i na bojišti

Trénink považovali vědci za úspěšný, jestliže zvíře dvakrát po sobě správně označilo snímek psa alespoň v deseti případech z dvanácti. Všech devět „dobrovolníků“ úkol zvládlo, tudíž mohl začít vlastní experiment: Na jednom monitoru se objevovaly obrázky psích ras, jež testované zvíře nikdy předtím nevidělo; na druhou obrazovku vědci promítali snímky z „nepsí“ sady. Chlupatí respondenti byli opět odměněni pamlskem v případě, že ze dvou fotografií vybrali tu se psem. Také tento úkol však zvládli, a podali tak jasný důkaz, že „kolegu“ poznají, i když se nemohou spolehnout na svůj čenich a musejí se řídit pouze zrakem.

Tým pro jistotu provedl ještě opačný experiment: Chlupáči se tentokrát dočkali odměny, pokud zvolili obrazovku, na níž pes nebyl! Šlo přitom o podstatně těžší úkol – testovaným zvířatům se totiž nabízelo pestré spektrum nejrůznějších snímků, které měly společné právě jen to, že na nich nebyli psi. I s tím si ovšem „respondenti“ poradili: Prokázali tak, že mají celkem jasnou představu, co je a co není pes, a nenechají se zviklat ani širokou škálou plemen.

Výzkumy z nedávné doby ukazují, že při rozvoji Alzheimerovy choroby i v řadě dalších neurodegenerativních onemocnění hraje významnou roli poškození „úklidových mechanismů“ nervových buněk. Zahrnuje to i takzvanou mitofagii, která spočívá v odstraňování oslabených, nefunkčních mitochondrií. Když mitofagie nefunguje správně, v nervových buňkách se hromadí defektní mitochondrie, což má vliv na jejich funkci.

Profesor Vilhelm Bohr z Kodaňské univerzity a amerického Národního Institutu stárnutí v Baltimoru společně se svými kolegy zjistil, že proces mitofagie může podpořit látka urolithin A, která vzniká působením střevní mikroflóry při trávení tříslovin ellagitanninů. Tyto třísloviny obsahují ve velkém množství například granátová jablka, vlašské ořechy nebo třeba maliny.

Prospěšný urolithin A

Bohrův tým prováděl pokusy na laboratorních myších, kterým dlouhodobě podávali urolithin A. Ukázalo se, že u myší krmených touto látkou dochází ke zlepšení schopnosti učení, paměti i čichu. Podle vědců urolithin A ovlivňuje protein kathepsin Z, který je v mozku pacientů s Alzheimerovou chorobou přehnaně aktivní a hraje roli v zánětech. Urolithin A potlačuje jeho produkci, což napomáhá obnově „úklidových“ mechanismů. Urolithin A také prospěšným způsobem upravuje odpověď imunitního systému při Alzheimerově chorobě. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu Alzheimer's & Dementia.

Profesor Bohr nicméně upozorňuje že látky jako urolithin A nemohou představovat jedinou a úplnou prevenci či dokonce lék Alzheimerovy choroby. Mohou ale podpořit organismus pacienta v zápase s touto nemocí a zpomalovat její postup. Podle kodaňského vědce je u podobných přírodních látek nespornou výhodou, že se s nimi pojí méně vedlejších účinků ohrožujících pacienta.

Hvězdný systém Beta Pictoris v souhvězdí Malíře je pro vědce dokonalou astrofyzikální učebnicí. Jde o velmi mladý systém – podle odhadů jen 20 až 25 milionů let starý, což z něj v porovnání se Sluneční soustavou (4,6 miliardy let) činí takřka novorozence.

Mateřskou hvězdou tohoto systému je Beta Pictoris – druhá nejjasnější hvězda v souhvězdí Malíře. Od Sluneční soustavy je vzdálená 63,4 světelného roku a je 1,75krát hmotnější a 8,7krát jasnější než naše Slunce. Z dřívějších pozorování plyne, že Beta Pictoris obklopuje velký prachoplynový disk a kolem mateřské hvězdy krouží nejméně dvě mladé exoplanety. Vědci zde v minulosti také zaznamenali zárodky kometární aktivity.

„Beta Pictoris je ve věku, kdy v jejím okolí stále probíhá formování planet prostřednictvím obřích kolizí. To, co v tomto hvězdném systému pozorujeme, je v podstatě formování kamenných planet a dalších objektů v reálném čase,“ přibližuje Christine Chenová, astronomka z Univerzity Johnse Hopkinse. Pozorování podobných kolizí v mladém systému Beta Pictoris by podle vědců mohlo osvětlit procesy, které formovaly i mladou Sluneční soustavu.

Drama u sousedů

Na systém Beta Pictoris se nedávno zaměřil i teleskop Jamese Webba. Vědci v něm pátrali po prachových částicích, které v této oblasti zaznamenal v letech 2004 až 2005 Spitzerův vesmírný dalekohled. JWST prachová mračna nezaznamenal, srovnání dat ale odhalilo významné změny v energetických signaturách prachových zrn kolem mateřské hvězdy.

Podle vědců je nejpravděpodobnějším vysvětlením, že mračna, která před 20 lety zaznamenal Spitzerův dalekohled, byla pozůstatkem srážky planetek. Prachová mračna vyvržená během této kolize měla podle vědců hmotnost rovnající se asi 100 000násobku hmotnosti planetky, která před 66 miliony let vyhubila na Zemi dinosaury. Záření mateřské hvězdy ale tento prach rozptýlilo a s jeho ochlazením zmizelo i tepelné záření, které Spitzerův dalekohled v roce 2004 zaznamenal.

Triumf Sasů u Deorhamu předznamenal novou vlnu vítězných bitev, v nichž vetřelci zlomili moc domácích keltských království a pustili se do významného rozšiřování svého panství. Tento zlom ale nepřišel hned. Muselo uplynout více než století, aby invaze germánských kmenů začala přinášet viditelné výsledky. Navíc v době, kdy přišli první Germáni do Británie, aby se tam usadili, nepředstavovali zdaleka největší potíž na ostrově. Mnohem závažnější ohrožení znamenali pro romanizované Britony útočníci ze severu a západu. 

V obklíčení 

Píše se rok 408 a římské ozbrojené síly odcházejí z Británie, provincie, kterou si tvrdě vybojovaly a téměř čtyři století hájily. O dva roky později, na základě reskriptu císaře Honoria, se Británie stala zcela nezávislou na Římu. Přesto se Římané domnívali, že ji opouštějí dočasně a že se znovu vrátí. Avšak vlivem neblahých okolností v samém srdci říše byl římský odchod konečný a k obnovení provincie již nedošlo. 

Netrvalo dlouho a z Británie se stalo bojiště. Příčinou největších potíží se na počátku 5. století stali Piktové a Skotové, a to nejen na severu, ale na území celé někdejší římské provincie. „Jakmile se Římané obrátili k domovu, objevily se ohavné hordy Irů a Piktů. (…) Když poznali, že naši spojenci se vrátili domů a už nepřijdou, nabyli většího sebevědomí než jindy a zabrali domácím obyvatelům celé nejsevernější území až k valu,“ vypráví o bouřlivých letech po odchodu Římanů Gildas, britonský duchovní, který ve svém spisu De excidio et conquestu Britanniae podává svědectví o událostech 5. století. 

Britonové žádali o pomoc západořímského vojevůdce Aëtia a stěžovali si: „(…) barbaři nás vyhánějí k moři a moře nás žene zpět k barbarům, takže jsme se ocitli mezi těmito dvěma druhy záhuby: buď nás zabijí, nebo se utopíme.“ Jenomže Aëtius měl zcela jiné starosti, zaměstnávaly ho boje s germánskými kmeny v Galii a později také Hunové. A tak Britonové zůstali v obraně své země i životů sami. 

Sasové přicházejí 

První muž Říma Aëtius na pomoc nepřišel, bylo tedy třeba hledat pomoc jinde. Počátkem čtyřicátých let 5. století získal titul velekrále (pendragona) Vortigern, který ve snaze zabránit nájezdům irských pirátů na severozápad dnešního Walesu a také opakovaným kořistnickým výpravám Sasů na jihu a jihovýchodě ostrova pozval na pomoc britonského krále ze severu, Cuneddu z Gododdinu. Toho však opět využili Piktové a vpadli do bývalé římské provincie od severu. Co tedy mohl Vortigern dělat? Přijal osvědčenou římskou strategii a uzavřel spojeneckou smlouvu s barbary proti barbarům. A tak k roku 449 bývá datován adventus Saxonum, kdy (nejen) Sasové začali osídlovat Británii, avšak fakticky se na ostrově příležitostně usazovali už od 4. století. Podle Anglosaské kroniky byli těmito prvními žoldnéři germánští Jutové, vedení bratry Hengistem a Horsou. 

Vortigern však nedomyslel možné důsledky jejich pomoci. Poté, co zatlačili Pikty na sever, přestali smlouvu dodržovat a obrátili se proti Britonům. Již roku 455 došlo mezi Vortigernem a bratry Hengistem a Horsou k bitvě u Aylesfordu. O dva roky později byli Britoni vytlačeni z Kentu, a jak uvádí Anglosaská kronika, pod různými saskými vůdci následovaly další bitvy. 

Století nekonečných válek 

Od té doby, co Vortigern pozval Juty do Británie, začalo dlouhé období germánské invaze na ostrov. Jedna dlouhá loď za druhou přivážela nové osadníky – Angly, Sasy a Juty, kteří patřili mezi nejzaostalejší germánské kmeny. O podobnosti s vyspělou kulturou Gótů nebo Vandalů nemůže být řeč. Britonům tak vyvstal mnohem krutější a vážnější soupeř, než jakého dosud poznali. Bylo by ovšem chybou považovat toto období za boj Keltů proti Germánům. Během nesčetných válek mezi malými ostrovními královstvími docházelo k účelovým spojenectvím všech se všemi, záleželo na konkrétním cíli a potřebě. 

Přece jen ale spory mezi Anglosasy a Britony převažovaly. Válečné štěstí se přiklánělo tu na jednu, tu na druhou stranu až „do roku, kdy byla obléhána hora Badon. To byla zřejmě poslední porážka těch lotrů (Anglosasů) a zdaleka ne ta nejmenší,“ líčí slavnou událost učenec Gildas. Vítězství u Badonu datované někde mezi roky 493 a 516, bývá spojováno s postavou proslulého vůdce a válečníka Artuše, o němž hovoří i několik dobových pramenů. 

Germánští nájezdníci přicházeli z jihu a východu a zde se také rodila jejich první království. Jutové si pro sebe podrželi Kent a ostrov Wight, Sasové založili svá malá království na jihovýchodě dnešní Anglie – na východě Essex, na jihu Sussex a na západě Wessex, jenž byl nejblíže kontaktu s domácím obyvatelstvem, které se postupně stahovalo do dnešního Cornwallu a Walesu. Anglové pak obsadili střední a východní Anglii, vytvořili království Mercie, Bernicia a Deira. 

Bod zlomu 

Germány obsazená území nebyla příliš velká, převážná část ostrova stále patřila domácím královstvím. Ke změně došlo na přelomu 6. a 7. století. K roku 577 uvádí Anglosaská kronika stručný zápis: „Zde Cuthwine a Ceawlin bojovali proti Britonům a zabili tři krále, Coinmaila, Condidana a Farinmaila na místě, které se jmenuje Deorham, a zabrali tři města: Gleawanceaster a Cirenceaster a Baþanceaster.“ Z tohoto krátkého svědectví můžeme dovozovat, že Sasové z Wessexu se v bitvě mohli utkat s koalicí britonských království a jejich porážkou se jim otevřela cesta ke třem významným, donedávna římským městům. 

Jejich názvy jsou sice již anglosaské, není ale problém určit, o která se jednalo: Gleawanceaster (římské Glevum) – Gloucester, Cirenceaster – Cirencester a Baþanceaster–Bath. Wessexský král Ceawlin byl otcem Cuthwinea, ten se králem ale nikdy nestal a život po otcově svržení z trůnu roku 592 strávil v exilu. Ceawlina Anglosaská kronika zmiňuje hned pětkrát, a to v souvislosti s bitvami. Čtyři z nich vedl s Britony a jednu proti Kentu – ta se stala prvním zaznamenaným konfliktem mezi germánskými královstvími v Británii, odehrála se roku 568 u Wibbandunu. 

Čtvrtou Ceawlinovou bitvou byl výše citovaný střet u Deorhamu (zřejmě dnešní Dyrham), kde Wessex dosáhl zásadního vítězství. Získáním tří měst na západě ostrova s přilehlým územím totiž Sasové odřízli Britony žijící severně od řeky Severn a Bristolského zálivu od soukmenovců z jihu. Od té doby si začali germánští dobyvatelé připisovat další významné zisky a jejich moc rostla. 

Vítězné tažení 

Bitva u Deorhamu znamenala první velký úspěch po velmi dlouhé době a zároveň se stala předzvěstí dalšího vývoje na válečném poli. Tak se roku 600 stalo, že na severu utrpělo v bitvě u Catraethu (dnes Catterick) katastrofální porážku vojsko válečníků z království Gododdin, jehož centrem byl dnešní Edinburgh. Pád Gododdinu pak uspíšil vznik Northumbrie, velkého království Anglů, vytvořeného spojením Bernicie a Deiry. Za porážkou Gododdinu stál král a byl to rovněž on, kdo roku 603 přemohl v bitvě u Degsastanu koalici severních království, vedenou králem Áedánem mac Gabráinem z království Dál Riata (též Dalriada), založeného irskými Skoty na západním pobřeží dnešního Skotska.

Do třetice stojí za zmínku drtivé vítězství Anglosasů mezi lety 605 a 616 v bitvě u Chesteru, kde se nacházela stará římská legionářská pevnost. Zde spojená vojska Northumbrie a Mercie rozdrtila armádu britonských království Powys a Rhos. Tento úspěch ale zároveň položil základy mocenského soupeření mezi anglosaskými královstvími Wessex a Mercie, které trvaly až do 9. století, kdy se objevil nový nepřítel – vikingové z Dánska.

Nejmenším zástupcem čeledi hominidů (Hominidae) je dnes šimpanz bonobo (Pan paniscus), někdy též označovaný jako šimpanz trpasličí, který v dospělosti dorůstá výšky necelého metru a váží okolo 50 kilogramů. Ostatní dnešní hominidé, tedy šimpanzi, gorily a lidé, jsou podstatně větší. V minulosti ovšem žili i podstatně menší hominidé.

Dokládá to i nový nález z německého Hammerschmiede na periferii Augsburgu. Antropologové zde nedávno objevili dva fosilní zuby a kolenní čéšku doposud neznámého hominida, kterého vědci pojmenovali Buronius manfredschmi. S odhadovanou hmotností pouhých 10 kilogramů - což je přibližně hmotnost kočky, jde o nejmenšího známého lidoopa.

Nejmenší z hominidů

Na lokalitě Hammerschmiede se těží jíl. Fosilie buronia byla objevena ve vrstvě z období miocénu, z doby před asi 11,6 miliony let. Shodou okolností byla před pár lety na stejném místě a ve stejné vrstvě objevena fosilie jiného, většího hominida Danuvius guggenmosi. Podle odborníků jde o první známý případ společného soužití dvou různých hominidů z období evropského miocénu.

Badatelé se domnívají, že přestože buronius a danuvis obývali stejný prostor, žili velmi odlišným způsobem života. Tvar nalezené kolenní čéšky a odhadovaná celková velikost naznačují, že menší buronius zdatně šplhal po stromech a živil se měkkými listy a plody, zatímco danuvius byl na svou dobu překvapivě vzpřímený, což naznačuje, že trávil většinu života na zemi. Podrobnosti o okolnostech objevu vědci zveřejnili v odborném časopisu PLOS One.

Lidoopové z Evropy

Pokud pomineme Homo sapiens, který obývá všechny kontinenty, žijí dnes lidoopové pouze v tropických pralesích střední Afriky a jihovýchodní Asie. V minulosti ale bývala domovem řady druhů lidoopů i Evropa. Všechny tyto evropské druhy vyhynuly během pozdního miocénu, tedy v období před 11,63 až 5,33 miliony let. Smrtelnou ránu jim podle vědců pravděpodobně zasadily místní klimatické změny. 

Přibližně před 9 miliony let došlo k přeměně velké části evropských (pra)lesů na kultury, které bychom dnes zařadili mezi pastviny. To dramaticky změnilo životní prostředí a potravní nabídku lidoopů, kteří tento prostor obývali. Zda byl obětí této změny i Buronius manfredschmi lze bohužel jen spekulovat.

Tehdejší bulvár si na ní často smlsl a žurnalisté ji nazývali „lákadlo sebevrahů“. Několik mužů si prý vzalo život jen proto, že si ji prostě nemohli dovolit. Skutečně se s nimi nemazala! Když jí jeden ze zákazníků nabídl deset tisíc franků za společně strávenou noc, odmítla ho se slovy, že almužny nebere… 

Únik z chudoby 

Caroline Otéro nazývaná též La belle Otéro, byla příkladem toho, kam až to lze i bez patřičného původu, vzdělání či zázemí dotáhnout. Zaujímala výsadní postavení mezi luxusními kurtizánami všech dob. Narodila se jako nemanželské dítě opraváře deštníků a žebračky v severozápadním Španělsku. Rodina žila s šesti dětmi v nuzné chatrči pod jednou střechou společně s domácím zvířectvem. Otec neměl řádné zaměstnání, a tak se rodina držela nad vodou příležitostnými pracemi a hlavně žebrotou, do níž byla zapojena i malá Augustina. Tak se totiž Caroline původně jmenovala. Není tedy divu, že se snažila z této bezútěšné situace co nejdříve uniknout. 

Když v necelých jedenácti letech zažila brutální znásilnění, rozhodla se o několik měsíců později utéci z domova. Do rodného města se neplánovala nikdy vrátit. Jak vydělat? Nejdříve pracovala jako domácí služka a po nějaké době se začala živit – podobně jako jiná hezká děvčata – prostitucí v různých španělských městech. Pak ji osud zavál do Marseille, kde provozovala nejen prostituci, ale povýšila i na tanečnici. Tam si její krásy všiml ředitel místního divadla, který jí dopomohl k zázračné kariéře. 

Odvezl ji do Paříže, kde jí zaplatil profesionální hodiny tance. Udělat pár kroků na jevišti a odhalit intimní partie mohlo stačit v zatuchlém baru v Marseille, ale na Paříž to bylo málo. Nicméně ani odborná výuka nedokázala z Caroline udělat dobrou tanečnici. Chyběl jí talent a kritika jí to dávala zřetelně najevo. Nicméně sebevědomá Caroline si z toho nic nedělala. Věděla, že i tak její obdivovatelé padají po pár jejích figurách doprovázených ohnivými výkřiky „Olé“ do extáze. V té době se už uváděla Bizetova opera Carmen, na jejíž hudbu Caroline s nebývalým úspěchem tančila.

Úspěch v Americe 

Carolinin objevitel mohl být spokojený – její kariéra se rozjela naplno. Získala angažmá ve Folies Bergère, kde její popularita vzrostla. Nakonec dostala nabídku vystupovat v New Yorku. Tam se z ní stala definitivně tanečnice a kurtizána velkého světa. Zajímali se o ni muži, které z Evropy neznala – boháči, kteří své miliardy využívali k tomu, aby dali najevo své úspěchy a nadřazené postavení. K tomu jim sloužily i krásné ženy – herečky, zpěvačky, kurtizány. Tito zbohatlíci své milenky okatě zahrnovali přepychovými dary, aby ukázali, co všechno si mohou dovolit. 

Jednoho takového – miliardáře Williama K. Vanderbilta – ulovila v Americe i Caroline. Věnoval jí jachtu a zahrnoval ji zlatem a drahokamy. A nebyl zdaleka sám. V Americe se Caroline naučila požadovat stále víc a víc, takže její milenci museli pořádně hluboko sáhnout do peněženky. Sebevědomí jí tím jenom rostlo. Vytvořila si zajímavou teorii: „Když byl viděn nějaký pán v mé společnosti, jeho prestiž vzrostla. Od té chvíle byl považován za mimořádně bohatého.“ 

Pletla hlavy 

Po svém návratu do Evropy u těchto manýrů zůstala. Obrážela evropské metropole, kde vedle divadelních vstoupení nabízela i soukromá taneční vystoupení. Končila samozřejmě v posteli a ona si to vše nechala pořádně zaplatit. Proslavilo ji především její vystoupení v Petrohradě, kde ležela na obrovském stříbrném podnose zcela nahá zakrytá jen průsvitným závojem. Zdobily ji jen vzácné prsteny na rukou i nohou. Od té chvíle o ni začali jevit zájem i nejvýznamnější evropští vládcové. 

Prvním byl monacký kníže Albert I., který ji uviděl v Paříži. Doslova ho uchvátila. Jeho prostřednictvím přišla ke svému druhému královskému milenci – belgickému králi Leopoldu II. O tom se vyjádřila, že nebyl zpočátku moc velkorysý, ale že ho to rychle naučila. Naštěstí prý byl mimořádně chápavý žák. Získala od něj nejen šperky a peníze, ale i vilu v Ostende. 

Jen na ruském carském dvoře prý získala šest milenců včetně cara Mikuláše II. Mluvila o něm jako o Míšovi a hodnotila ho jako mimořádně štědrého. O něco méně ji obdarovával pruský král Vilém II., kterému jeho laskavost příliš nevěřila. Měla pocit, že se přetvařuje. Tušila, že je to neústupný a autoritářský člověk. On ji naopak obdivoval, líbil se mu její temperament – jak dokázala bohapustě klít či rozbíjet křišťálové skleničky. To ženy v Prusku nedělaly! Nejméně velkorysý se jí jevil syn královny Viktorie a budoucí britský panovník Edward VII. V té době ho ještě nazývali Bertie. Ten si to však u ní vylepšil tím, že uměl skvěle milovat a prý s ním byla legrace jako s nikým jiným. Těch urozených amantů měla samozřejmě více.

Zemřela v chudobě 

Caroline dokázala za svou kariéru nahromadit obrovské jmění. Nikdy předtím ani potom nenasadila žádná kurtizána tak horentní ceny jako ona. Dostávala nejen miliony, ale tradovalo se, že vlastní jednu z nejcennějších sbírek šperků. Nechyběl v ní perlový náhrdelník bývalé francouzské císařovny Evženie, manželky Napoleona III. Hovořilo se i o náhrdelníku Marie Antoinetty, ale v tomto případě se nejspíš nejednalo o originál. Kromě toho vlastnila palác v Paříži, vilu na Azurovém pobřeží a jachtu. Zatímco její ctitelé doslova žebrali o její přízeň, ona všechny chladně odmítala a do nikoho se prý nikdy nezamilovala. 

Své ohromné jmění nakonec promrhala v kasinu v Monte Carlu. Žila z mizerné penze, kterou jí kasino poskytovalo z vděčnosti za miliony franků, které tam kdysi prohrála. Zemřela v Nice úplně chudá a osamocená v roce 1965…

Zatímco rover Perseverance na povrchu Marsu pilně shromažďuje vzorky, vědci na Zemi si drbou hlavy. Již nějakou dobu je totiž zřejmé, že ambiciózní mise Mars Sample Return (MSR) se v původní podobě rozhodně neuskuteční.

Původní plán počítal s tím, že Perseverance shromážděné vzorky odloží na povrchu rudé planety, kde je v rámci mise Mars Sample Return sesbírá evropský robotický rover a dopraví je do přistávacího modulu. Z něj je měl na jaře 2029 vynést na oběžnou dráhu Marsu nosič MAV alias Mars Ascend Vehicle a připravit cenný náklad pro evropskou sondu ERO neboli Earth Return Orbiter (s plánovaným startem v roce 2026). Úkolem sondy ERO byla následná doprava vzorků zpět na Zemi, s plánovaným přistáním v roce 2031. Nákladný plán, který by podle nejnovějších odhadů vyšel až na 11 miliard amerických dolarů, později doznal několika dílčích změn. 

Tou nejzásadnější byla změna ve způsobu dopravy vzorků do přistávacího modulu – nově je měl doručit přímo rover Perseverance. Původní plán měl sloužit jako záloha pro případ, že by Perseverance nebyl schopen vzorky doručit. Další navrhovanou změnou byl způsob vyzvednutí záložních vzorků uložených na povrchu – vzhledem k úspěchům marsovského dronu Ingenuity, neměl mít sběr vzorků na starosti rover, ale dvojice dronů označovaných jako Sample Recovery. 

I takto upravený koncept ale NASA nepovažuje za realistický, především kvůli vysokým finančním nákladům, což ostatně potvrdil i loňský audit, který mimo jiné ukázal, že při zachování původní architektury mise Mars Sample Return nelze očekávat návrat vzorků před rokem 2040. Odhadované náklady ve výši 9 až 11 miliard dolarů jsou navíc zhruba třikrát vyšší než rozpočet z roku 2020, který hovořil o 3,8 až 4,4 miliardách dolarů. Již tehdy se přitom hovořilo o prodražování mise. 

Rychleji a hlavně levněji

Cenného nákladu se ale NASA nechce jen tak vzdát. Nově proto oslovila desítku firem, které mají přijít s vlastním konceptem dopravy vzorků na Zemi. Mezi oslovenými nechybí ani nejtěžší váhy vesmírného průmyslu – Aerojet Rocketdyne, Blue Origin, Lockheed Martin, Northrop Grumman, Quantum Space, SpaceX a Whittinghill Aerospace. Sedmičku oslovených doplňuje vlastní výzkumné centrum NASA, Caltech JPL a Johns Hopkins APL. 

„Návrat vzorků z Marsu bude jednou z nejsložitějších misí, které NASA podnikla, a je velmi důležité, abychom ji uskutečnili rychleji, s menším rizikem a s nižšími náklady,“ uvádí v prohlášení k vypsaným kontraktům administrátor NASA Bill Nelson. 

Oslovené společnosti mají nyní 90 dnů na vypracování vlastního konceptu dopravy vzorků z rudé planety zpět na Zemi. Dobrou zprávou je, že ani Evropa zřejmě nepřijde zkrátka – jedním z požadavků NASA je totiž zachování evropské části mise.