Slavná prohra na Bílé hoře roku 1620 odstartovala v našich zemích nevídané změny, a to nejen v oblasti politické, ale především náboženské. Na většinově protestantské Čechy, Moravu a Slezsko totiž dopadla cílevědomě vedená rekatolizace. Kněží, kteří se nehlásili ke „správné“ víře, byli vyháněni a jezuitští misionáři postupně zaplavili celé území, kde různými způsoby šířili jediné oficiální náboženství. 

O těchto procesech však není možné mluvit pouze ve vypjatých jiráskovských termínech, jednalo se spíš o jakousi směsici zákazů, lákadel a přijatelných kompromisů. Potridentská zbožnost nabízela i uklidňující plynutí liturgického roku propojeného s úkony běžného života a proti něčemu tak ústrojně začleněnému do běžného fungování bylo obtížné rebelovat. Výsledkem celého složitého procesu je fakt, že už na konci 17. století můžeme označit české země za většinově katolické. Pochopitelně nelze stanovit, nakolik upřímně svou víru mnozí prožívali, ale s každou další generací prorůstalo oficiální náboženství obyvatelstvem víc a víc. 

Návrat ke svatým 

Základ barokní podoby katolické víry položil už zmíněný Tridentský koncil v polovině 16. století. Ten v reakci na nastupující protestantismus potvrdil a ujednotil mnohé otázky věrouky, především ty, proti nimž se protestanti vymezovali. Důraz kladl na svátosti a různá dogmata. Pro běžného věřícího však měla větší důležitost ona část dekretů, která se zabývala kultem svatých a uctíváním ostatků a obrazů. Právě s ním se totiž běžné obyvatelstvo nejvíc ztotožňovalo, což hrálo nezastupitelnou roli při každoročních poutích a svátcích, ale především v běžných modlitbách. 

Takováto část víry byla personalizovaná a představitelná. Svatí zde měli své specializace, ochraňovali příslušníky konkrétních povolání, léčili různé zdravotní problémy a chránili před specifickými druhy nebezpečí. A jednou z největších a nejpraktičtějších přímluvkyň byla Panna Maria. 

Matka Boží 

Důvodů obrovské obliby jejího kultu můžeme vypočítat hned několik. Jako nejdůležitější faktor se uvádí možnost snáze se s touto ženou ztotožnit. Nebyla těžko představitelné „světlo ze světla“. Narodila se jako člověk, žila jako člověk a právě tak prožívala strasti a bolesti. A přestože byla pravděpodobně oblíbenější mezi ženami, její kult oslovoval i mnoho mužů. Marie jako matka Božího syna měla také v představách věřících nejblíže k tomu, aby se u Krista za ně přimluvila. Stejně jako si pozemská maminka udržuje jistý vliv na již dospělého potomka, i Bohorodičce lidé přisuzovali podobnou schopnost, a to především v porovnání s „řadovými“ svatými. 

K dalším oblastem, kde se věřící mohli se svou hrdinkou ztotožnit, patřila tragická událost ztráty dítěte. V tehdejší době dosahovala dětská úmrtnost vysokých čísel ať už při porodu, nebo v důsledku různých nemocí, takže místa spojená s kultem Panny Marie Bolestné nebo Sedmibolestné byla vyhledávána právě v takových životních okamžicích. (Připomeňme, že i samotná Marie Terezie ztratila čtyři potomky ještě v dětském věku. Podobné tragédie se tedy nevyhýbaly ani těm nejvyšším vrstvám.)

Mariánský rok 

V průběhu roku se střídaly různé svátky spojené s událostmi z Mariina života, které ji připomínaly neustále a v různých úlohách. Například známé Hromnice jsou slavností Očišťování, která připomínala uvedení Bohorodičky do židovského chrámu po uplynutí jejího šestinedělí. Mezi další (i když třeba neoficiální) svátky se řadily například Zvěstování, Navštívení, Narození nebo – asi nejvýznamnější – Nanebevzetí slavené v srpnu. Po smrti totiž Bůh přijal do ráje i Mariino tělo, čímž ji přiblížil Božímu synovi. (Ten však na nebesa sám aktivně vstoupil.) 

V průběhu roku se navíc každá sobota připomínala jako den zasvěcený Matce Boží. Hmatatelnými předměty úcty pak byly milostné obrazy. S těmi se často pojily pověsti o zázracích, které měly vykonat. Existovala spoustu konkrétních typů vypodobnění, známé jsou například Panna Marie Sněžná, Černá nebo Loretánská. Většinou šlo o kopie vzoru z nějakého významného chrámu. 

Ochránkyně 

Mariánská zbožnost měla i další podoby, například sloupy, které vznikaly na náměstích měst zhruba od poloviny 17. do poloviny 18. století jako připomínky tragických událostí a ochrana před jejich opakováním. Marii byly věnovány celé tematické zpěvníky, lidé si doma stavěli oltáříčky s malými obrázky a nezanedbatelná byla role Bohorodičky jako patronky řemeslníků. Vždyť měla za muže tesaře Josefa.

Královna nebes byla prostě univerzální svatá a patronka vhodná pro každou příležitost. Tato podoba barokní víry se však s nástupem osvícenského josefinismu stala minulostí. Už osobně zbožná Marie Terezie omezila poutě pouze na jednodenní, aby rolníci místo práce na poli netrávili celé dny na cestách. Rebel Josef pak začal rušit kláštery a poutní chrámy, čímž definitivně ukončil dobu největšího rozkvětu mariánské úcty. Intuitivní a niterný kult však měl tuhý kořínek.

Nelesní porosty, včetně pouští, stepí a tundry dnes pokrývají více než polovinu povrchu planety. Jde o velmi důležité ekosystémy, které produkují podstatnou část naší obživy. Sehrávají také nezastupitelnou roli v globálních cyklech vody, uhlíku a živin. Jejich aktuální stav ale není příliš potěšující.

Nová zpráva, která vznikla v rámci Úmluvy OSN o boji proti desertifikaci (UNCCD) uvádí, že je v současné době více než polovina těchto porostů na Zemi degradovaná. Předešlá hodnocení podle této zprávy navíc podceňovala rozsah škod ve fungování dotyčných ekosystémů a v jejich produktivitě, k nimž dochází kvůli degradaci.

Desertifikace světa

Stručně řečeno, na úkor nelesních porostů se šíří pustiny. Jednou z významných příčin je samozřejmě oteplování planety, není ale zdaleka jediná. Podle uvedené zprávy je hlavním problémem špatná či nedostatečná péče o půdu. Negativní vliv na půdu má těžba všeho druhu, nadměrné spásání vyčerpávající živiny, eroze, zasolování půdy a další podobné procesy.

To vše přispívá k podstatnému vysychání půdy a desertifikaci, čili přeměně dříve plodné půdy na pouště. „Je smutným paradoxem, že úsilí o zvýšení potravinové bezpečnosti a produktivity půdy ve skutečnosti často vede ke zhoršování procesů degradace půd a snížení výnosů,“ vysvětluje biolog Pedro Maria Herrera Calvo, který se na zprávě UNCCD podílel.

V některých oblastech světa se ke zmíněným faktorům přidávají ještě další okolnosti, jako jsou konflikty a přeshraniční spory, které často vedou k omezování pohybů dobytka. To pak následně způsobuje nadměrné spásání na některých územích. Problémem jsou i častější požáry. K oblastem nejvíce postiženým degradací půdy patří podle zprávy UNCCD Střední Asie a oblast Mongolska, kde 60 % rozlohy země tvoří pastviny a kde chov dobytka živí téměř třetinu obyvatel regionu.

Ikdyž na to dnes rozvaliny v okolí Tell el-Dab'a nevypadají, sídlilo tu mezi lety 1620 až 1550 před naším letopočtem hlavní město starověkého Egypta. Ze sídla, tehdy nazývaného Hatueret, nebo též Avaris, vládli říši Hyksósové. Panovali ale jako, dnešními slovy řečeno, okupanti. 

Brutální novinka 

Těžko říct, jak na éru panování cizáků pohlíželi tehdejší Egypťané. Nejspíš bez obzvláštní lásky, když je na počátku sedmnácté dynastie – ve třicet let trvající válce – nakonec svrhli. Na druhou stranu se toho od nich hodně naučili. Třeba jezdit na tažených bojových vozech a koních či používat zakřivené šavle a reflexní luky. A nejspíš od nich také odkoukali jednu libůstku: usekávání rukou poražených nepřátel. 

Toho se totiž Egypťané ještě před nástupem Hyksósů nedopouštěli. Vzpíralo se to jejich víře. Přesněji pak představě, že „na onen svět“ se mohou vydat jen s kompletním tělem. Chybějící tělesná součástka by jim zabránila v odchodu na věčnost a jejich duše by nikdy nenašla pokoje. Takový osud platil za horší než smrt. A dost možná proto téhle trýznivé pohrůžky využívali Hyksósové k udržení veřejného pořádku. Nejspíš – jistotu nemáme. Ale podobný scénář naznačuje Manfred Bietak, archeolog Rakouské akademie věd. 

Mrazivý rituál 

Právě on totiž při vykopávkách učinil ten nehezký „objev“. Z prohlubně v někdejší hradební zdi u městského paláce na něj vykouklo dvanáct lidských rukou. Tedy – rukou oddělených v zápěstí: kostlivé dlaně s prsty. O tom, že vidí výsledek nějakého starověkého hrůzného rituálu, prý nebylo pochyb. „Na kostech se nenašly žádné stopy po řezání,“ popisuje Bietak. „Byla to jemná chirurgická práce, žádné barbarské odsekávání sekerou.“ Naznačuje to, že ruce nebyly odnímány ze živých subjektů. Šlo o posmrtnou amputaci. A k oddělení rukou muselo dojít až hodiny po smrti, kdy už pominula posmrtná ztuhlost. „V opačném případě by bylo obtížné přeříznout šlachy spojující ruku s paží, aniž by se neobjevily stopy po řezu na kostech,“ dodává Julia Gresky, německá expertka archeologické paleopatologie. „Ruce byly upraveny tak, jak by měly vypadat. Někdo si s tím dal hodně práce.“ 

Image

Čtěte také

V egyptském paláci hyksóských dobyvatelů byly objeveny uťaté ruce

O čí ruce to ale šlo? Ostatky se nezachovaly zrovna skvěle, takže analýzu DNA na nich vědci provést nemohli. Jen z délky a postavení a poměrů jednotlivých kůstek a prstních článků se dá odvodit, že jedenáct rukou patřilo mužům ve věku od čtrnácti do jednatřiceti let. Ta poslední vypadala jako velmi pravděpodobně ženská. Takový rozptyl ve věku i pohlaví původních majitelů končetin pak svědčí o pokročilé selekci. Nešlo o houf pobitých válečných zajatců, ale konkrétní vybrané osoby z běžné populace. Mohlo jít o spiklence, buřiče. O členy organizace, která se stavěla na odpor proti Hyksósům. A ti se po jejich dopadení a popravě postarali o to, aby jejich duše nikdy nedošly pokoje. Jejich oddělené ruce pak vystavili na odiv – pro výstrahu všem ostatním. Ale to už jsou jen spekulace. Mohly třebas náležet i obyčejným zlodějům z tržiště… 

Krvavá tradice

Jisté je jen to, že když se tito „vládcové cizích zemí“ odporoučeli na propadliště dějin, Egypťané na fintu s oddělováním rukou nezapomněli. Faraona Ahmose (známého též jako Amos), zakladatele 18. dynastie a hlavní strůjce „vyprovodění Hyksósů z Egypta“, vyobrazili na stěně svého chrámu v Abydosu s haldou usekaných rukou. Až do jeho vlády se nikde podobné zobrazení neobjevovalo. A po něm se naopak stalo velmi běžné.

Faraoni – zvlášť ti z 20. dynastie – se s uťatýma rukama nepřátel nechávali zobrazovat často. Odsekávání rukou pobitých nepřátel se stalo efektivním způsobem, jak spočítat oběti a odhadnout velikost vítězství. Podle stylizovaných vyobrazení se také nejudatnější egyptští válečníci – ti, kteří složili k nohám faraona nejvíce usekaných rukou – odměňovali zlatými šperky. 

I tady ale trochu narážíme na nedostatek hmatatelných informací. Pokud jsou tato zobrazení pravdivá, měly by paláce faraonů přetékat nálezy usekaných rukou. A ono nic! „Nález z Avarisu je první a současně jediný fyzický důkaz o řezání rukou v Egyptě,“ dodává archeolog Bietak. Víme tedy jen to, že v rámci jakéhosi rituálu zavedli posmrtné amputace rukou vybraných osob Hyksósové. Tento obřad tak mohutně zapůsobil na Egypťany, že jej sami začlenili do vlastní válečnické praxe. Hrůznost toho, že by na onen svět odešli nekompletní, u nich přetrvala.

Flegrejská pole jsou s průměrem asi 13 kilometrů největší evropskou aktivní vulkanickou kalderou. Nachází se na západním okraji Neapole, přibližně 35 kilometrů na západ od Vesuvu. Za posledních 60 tisíc let zde došlo ke dvěma velmi mohutným erupcím. Během té starší před 39 tisíci lety bylo vyvrženo asi 500 km³ sopečného materiálu. Poslední významná erupce se zde odehrála před téměř 500 lety – v roce 1538. V posledních měsících se ale mezi odborníky množí obavy, že Flegrejská pole vstoupila do nové fáze, která by mohla zahrnovat i erupce.

Otřesy na Flegrejských polích

Dokladem je i nedávný zemětřesný roj, který se objevil ve Flegrejských polích v pondělí 20. května večer. Šlo o zhruba 150 zřetelných otřesů během pěti hodin, přičemž nejsilnější z nich dosáhl magnituda 4,4. Zdroj se nacházel v hloubce asi 2,5 kilometrů pod povrchem. Zemětřesný roj sice nezpůsobil žádná zranění, vyvolal ale paniku mezi místním obyvatelstvem. Jak potvrzuje vulkanolog Mauro Antonio Di Vito, ředitel observatoře Vesuvius italského národního institutu geofyziky a vulkanologie (INGV), šlo o nejsilnější zemětřesný roj v této oblasti za posledních 40 let. 

Podle Di Vita a jeho kolegů ale bezprostřední erupce nehrozí. Většina významných ukazatelů, jakými jsou teplota nebo výrony oxidu uhličitého na povrchu Flegrejských polí, zůstává podle vědců beze změn. Stejně tak se prozatím nemění rychlost zvedání povrchu Flegrejských polí, která v poslední době činí přibližně dva centimetry za měsíc. Celkový počet zaznamenaných zemětřesení za letošní květen (450) byl nižší než v dubnu, kdy jich seismologové zaevidovali více než 1 200.

Vědci nicméně upozorňují, že seismicita není zcela předvídatelný jev a nelze proto vyloučit, že se mohou vyskytnout další seismické události s podobnou energií, jaká byla zaznamenána během současného roje.

V průběhu prvního světového konfliktu zastávaly u americké armády práci vojenské policie (Military Police) jednotky sice k tomu zvlášť vyčleněné, avšak jejich příslušníci nedisponovali žádným speciálním výcvikem. Samostatný sbor vojenské policie coby trvalá součást armády tak vznikl až 26. září 1941 vzhledem k sílící pravděpodobnosti vstupu USA do války a s tím spojeným prudkým rozvojem amerických ozbrojených sil.

Plejáda úkolů

Kompetence vojenské policie byly oficiálně oznámeny v den, kdy se Spojené státy zapojily do druhé světové války. Její hlavní úkol spočíval ve vyšetřování všech zločinů a přestupků spáchaných osobami „podléhajícími vojenskému právu a v rámci oblasti, která je pod kontrolou organizace, k níž jsou přiděleny“. Dále měli „empíci“ vynucovat dodržování policejních vyhlášek či předcházet rozvracení disciplíny. Také řídili a regulovali dopravu jak na bojišti, tak i v týlu, hledali a navraceli ukradený či ztracený armádní majetek a v neposlední řadě se starali o celý systém zadržování válečných zajatců. K těmto víceméně tradičním úkolům pak nově přibyla také asistence při likvidaci nepřátelských výsadkových sil v momentech, kdy k tomu nemohly být nasazeny běžné bojové útvary.

Od vojenské policie se očekávala také součinnost s dalšími složkami při ochraně důležitých budov a oblastí v zázemí před sabotážemi, poskytování dohledu nad evakuací a repatriací civilního obyvatelstva nebo asistence v rámci dodržování pasivních protileteckých opatření (zejména zatemňování a ochraně před bojovými plyny).

Ministerstvo války v první fázi zřídilo tři prapory a čtyři samostatné roty a zároveň pod nově vzniklý sbor převedlo všechny důstojníky a muže, případně jednotky, jež doposud vykonávaly práci vojenské policie. Do poloviny roku 1942 tak počet útvarů, jejichž členové byli na první pohled rozlišitelní podle velkých písmen MP na přilbách či rukávech, vzrostl na 17 praporů a jednotlivé roty se zároveň stále více specializovaly podle svěřených úkolů. Sbor, který měl na začátku války asi 2 000 mužů, se v jejím průběhu „rozmnožil“ přibližně na dvousetnásobek a vzhledem k tomu musel zřídit také vlastní výcvikové a doplňovací středisko, aby byl schopen nahrazovat ztráty utrpěné na bojištích v zámoří. 

Přistávací modul mise Čchang-e 6 podle Čínské vesmírné agentury (CNAS) dosedl podle plánu v oblasti South Pole-Aitken. Podle zatím ne zcela potvrzených informací lander přistál zhruba 20 km od původně plánovaného místa přistání. Pro Čínu jde o druhou misi na odvrácené straně Měsíce, kam se zatím žádná jiná země nedostala. Podle CNAS projekt „přináší mnohé technické inovace, velké riziko a vysokou obtížnost“.

Spojení mezi přistávacím modulem Čchang-e 6 a řídícím střediskem na Zemi zajišťuje retranslační komunikační družice Čchüe-čchiao 2 (Queqiao-2), kterou Čína vyslala na oběžnou dráhu kolem Měsíce v březnu. Komunikační družice bude na lunární orbitě pokračovat i po skončení aktuální mise a má sloužit i následujícím plánovaným čínským projektům.

Další úspěch v řadě

Přistávací modul má na povrchu Měsíce strávit zhruba o třetinu méně času, než tomu bylo v případě předchozí mise Čchang-e 5. Vzorky má sonda odebírat za pomoci mechanického ramene a vrtáku z hloubky až dvou metrů, horniny pak poputují zpět na Zemi. Vedle nástrojů pro odběr vzorků sebou lander nese i další vědecké vybavení – dvojici kamer, penetrující radar, spektrometr, francouzský detektor DORN pro studium přenosu prachu a detektor nabitých částic NILS od ESA. Pasivním přístrojem je blok italských koutových odražečů INRRI.

Cílem mise je získat zhruba dva kilogramy vzorků (v rámci mise Čchang-e 5 to bylo 1,731 kg). Jejich analýza by podle čínských vědců měla poskytnout detailnější informace o historii Měsíce, Země a Sluneční soustavy. Může také ukázat rozdíl mezi složením hornin na méně probádané odvrácené straně Měsíce.

Probíhající mise je dalším čínským krokem v rámci přípravy letu, jenž by dopravil na Měsíc lidskou posádku. Tohoto milníku chce Peking dosáhnout do roku 2030. Představitel čínské vesmírné agentury pro pilotované lety Lin Si-čchiang již v dubnu uvedl, že na tento účel jsou již vyvíjeny a testovány klíčové součásti a probíhá i výběr posádky. Úspěšné přistání posiluje postavení čínského vesmírného programu v globálním dobývání Měsíce. 

Charakteristickým rysem všech šumivých vín se staly bublinky, a při pití je tedy záhodno je v nápoji zachovat co nejdéle. Zhruba od konce 18. století se za uvedeným účelem používají skleničky přezdívané flétny, s typicky podlouhlým úzkým tvarem. 

Zmenšuje se tím totiž povrch, ze kterého mohou bublinky unikat, a vytváří se lepší vizuální efekt, když stoupají k hladině. Úzké hrdlo rovněž pomáhá delší dobu udržet kýženou teplotu a koncentraci aromat. Aby množství bublinek zůstalo co nejvyšší, vyleptá se při výrobě do dna sklenice drobná nedokonalost, jež pak slouží coby „zárodečné“ místo pro vznik nových.

Vedle sklenic typu flétna se k servírování šumivých vín často používají také sklenice svým tvarem připomínající tulipán, které mají horní část mírně rozšířenou. Tento tvar má ještě více umocnit zážitek z vůně nápoje.

Naopak široké sklenice typu coupé se přes svou nespornou eleganci ke konzumaci šumivých vín příliš nehodí – bublinky, kterých je v každé lahvi kvalitního šampaňského údajně až 49 milionů, z nich vyprchávají příliš rychle. Ke sklenicím typu coupé se váže jeden lehce impertinentní historický hoax – jejich tvar byl údajně vyrobený podle prsu Marie Antoinetty. Ve skutečnosti ale tento typ sklenic vznikl v Anglii, více než sto let před narozením známé francouzské krasavice a královny.

V roce 1998 byl asi 250 kilometrů severovýchodně od slavného Stonehenge, u vesnice Holme-next-the-Sea v severním Norfolku díky pohybu písku na pláži objevený pozoruhodný sedmimetrový kruh (či spíše ovál), tvořený 55 polovinami dubových kmenů. Uprostřed tohoto oválu byl v jámě umístěný převrácený dubový pařez. Lokalitě se vzhledem k její poloze a podobnosti se slavným anglickým monumentem přezdívá Seahenge. 

Původní ovál kmenů objevený v roce 1998, který se označuje jako Holme I, již dnes neexistuje. Kvůli obavám z eroze byl přemístěn do muzea a na místě byly postupně vybudovány dvě jeho repliky. Později byl zhruba o 100 metrů dál objevený druhý podobný ovál z kmenů, označovaný jako Holme II. Ten vědci ponechali na místě, kvůli studiu vlivu eroze.

Badatelům se podařilo přesně určit stáří struktury. Oba ovály byly postaveny společně, během první poloviny roku 2049 před naším letopočtem, tedy v době bronzové. Jak je to u staveb z této doby a oblasti obvyklé, vzhledem k absenci vhodných historických pramenů není moc jasné, jaký byl jejich původní účel.

K čemu sloužilo Seahenge?

V minulosti se objevily hypotézy, že Seahenge představovalo památník významného válečníka nebo náčelníka, nebo že mohlo jít o místo rituálních „nebeských pohřbů“, při nichž mohly být v oválech umístěni mrtví a o jejich poslední cestu se měli postarat mrchožraví ptáci. Pro ani jednu z těchto hypotéz ale zatím neexistuje dostatek přesvědčivých důkazů.

S novým vysvětlením smyslu této zvláštní struktury nyní přichází geograf a krajinný archeolog se specializací na pravěké náboženství David Nance ze skotské Univerzity v Aberdeenu. Podle Nanceho mohlo Seahenge sloužit zvláštním „klimatickým rituálům“. Seahenge podle skotského vědce vzniklo ve velice chladném období, které nebylo pro tehdejší obyvatele jednoduché. Je tak podle něj možné, že Seahenge mohlo sloužit jako prostředek k přivolání přívětivějšího počasí. Nance svou tezi staví na klimatických, environmentálních, astronomických a biologických údajích.  

Ovál Holme I mohl sehrát roli „ptačí klece“, o níž se zmiňuje mladší folklór. V takovém případě mohla struktura sloužit jako hnízdo kukačky, o níž se věřilo, že její zpěv prodlužuje léto. Holme II by zase mohl být pohřebním monumentem „posvátného krále“. Tito králové na sebe brali úplnou zodpovědnost za špatné počasí a další nepřízně osudu, se kterými se tehdejší společnost potýkala. V duchu tehdejších tradic pak bývali tito lokální vůdci obětováni k usmíření bohů, což mělo vyřešit daný problém s nepřízní počasí.

Vesmírný teleskop Euclid vyrazil do vesmíru loni v létě. Jeho hlavním cílem je měření rudého posuvu vzdálených galaxií a výzkum temné hmoty a temné energie. Jak se ale ukazuje, kromě toho stíhá i další věci. Evropská kosmická agentura ESA nedávno zveřejnila první várku vědeckých výsledků mise Euclid. Kromě jiného zahrnuje i objev sedmi potulných planet, jejichž počet se v poslední době utěšeně rozrůstá. Ve všech případech jde o masivní plynné obry, nejméně čtyřikrát hmotnější než náš Jupiter.

Potulné planety v Orionu

Španělský astronom Eduardo Martin z Astrofyzikálního institutu Kanárských ostrovů a jeho spolupracovníci tyto planetární tuláky objevili v oblasti Mlhoviny v Orionu, slavné emisní mlhoviny, která je od nás vzdálená přibližně 1 500 světelných let. Současně také potvrdili existenci desítek dalších nedávno objevených potulných planet.

Jak ale upozorňuje Martin, podle všeho jde jen o pověstnou špičku obrovského ledovce. Pátrání po toulavých planetách je velice obtížné. Oproti hvězdám jsou malé a hlavně prakticky vůbec nezáří ani neodráží světlo. V tomto případě vědcům a teleskopu Euclid pomohlo, že dotyčné potulné planety jsou nejspíš velmi mladé a poněkud teplejší.

Někteří odborníci odhadují, že na každou hvězdu Mléčné dráhy připadá kolem 20 potulných planet. Pokud ty tato hypotéza platila, Mléčnou dráhu by brázdily biliony potulných planet, nenápadně se pohybující temným vesmírným prostorem. Některé z nich by mohly být dokonce obyvatelné, což by podstatně zvyšovalo počet slibných planet pro případný průzkum nebo dokonce osídlení.