Rozcestník hned k několika nebeským cílům červnové oblohy lze nalézt už za soumraku nízko nad jihovýchodem. Stane se jím nepřehlédnutelný oranžový veleobr Antares, stálice první velikosti, patnáctá nejjasnější hvězda noční oblohy, Alfa i srdce nebeského Štíra. 

Zmíněné souhvězdí z našich končin nikdy nezahlédneme celé; povedlo by se nám to až z jižněji položených míst, se zeměpisnou šířkou 44° nebo méně. Přesto má Štír tuzemským pozorovatelům co nabídnout – jen musí být vzduch nad jihem co nejprůzračnější, tma co největší a souhvězdí se musí nacházet co nejvýš nad obzorem.

V polovině června kulminuje Antares čtvrt hodiny před půlnocí, vystoupá však pouze 14° nad jih. Proto hrají dobré pozorovací podmínky tak důležitou roli, a mnohé o nich napoví viditelnost Mléčné dráhy, jejíž nejhustší části procházejí sousedním Střelcem a ocasem Štíra.

Obří hvězdokupa

Najít první cíl bude snadné: Jednoduše „zapíchněte“ dalekohled zhruba doprostřed mezi Antares a stálici třetí velikosti Sigmu Scorpii. Při zorném poli kolem 2° byste pak měli poblíž jeho středu zaznamenat poměrně velkou difuzní skvrnu, o úhlovém průměru asi 20′. Pokud neuspějete, zkuste přesnější způsob a vydejte se 1,3° západně od Antara.

Díky jasnosti kolem 6 mag zaznamenáte zmíněný objekt už v menších triedrech. V těch větších pak bude zřejmé, že se směrem do středu slabounce zjasňuje a při okraji začíná být zrnitý. V přístrojích s objektivem o průměru alespoň 10 cm a přinejmenším s 50násobným zvětšením potom nebude pochyb, že hledíte vstříc jedné z nejjasnějších a také nejrozložitějších kulových hvězdokup, jaké naše noční nebe nabízí.

V katalozích ji naleznete pod označením M4 či NGC 6121 a na rozdíl od dalších podobně nápadných objektů svého druhu, jako jsou M3, M13 či M15, postrádá jasné jádro. Namísto toho její střed protíná výrazný řetízek hvězd jedenácté velikosti, směřující od severu k jihu.

Podivuhodná ramena

V oranžové záři Antara se však skrývá ještě jedna hvězdokupa, NGC 6144. Pátrejte po ní v úhlové vzdálenosti jen 0,6° severozápadně od uvedené stálice, ovšem s větším binokulárem či dalekohledem. Dosahuje totiž jasnosti pouze 10 mag a s úhlovým průměrem okolo 5′ není zdaleka tak nápadná. Někdy proto pomůže odsunout oslnivý Antares zcela mimo zorné pole dalekohledu.

NGC 6144 od nás leží přibližně pětkrát dál než M4, a navíc ji od severu částečně stíní očima stěží postřehnutelné temné i reflexní mlhoviny, na něž je oblast severozápadně až severně od Antara mimořádně bohatá. I v NGC 6144 rozpoznáte samostatné hvězdy, jen budete potřebovat dalekohled s objektivem o průměru alespoň 15 cm a zhruba se 150násobným zvětšením.

Minout byste neměli ani kulovou hvězdokupu M62 neboli NGC 6266, která se na nebi nachází téměř přesně 8° jihovýchodně od Antara. Náleží už sice do souhvězdí Hadonoše, ovšem jen velmi těsně – od hranice se Štírem ji dělí necelých 5′. Její krása spočívá v podivuhodné asymetrii, jež je pro kulové hvězdokupy netradiční. Těšit se z ní však mohou jen majitelé velkých dalekohledů. V těch menších, například v triedrech 10 × 50, zůstane u drobného mlhavého obláčku, jehož jasnost se blíží 6,5 mag a úhlový průměr asi 10′.

S rostoucím průměrem objektivu bude ovšem stále víc zřejmé, že nejnápadnější část M62 leží atypicky mimo její střed směrem k jihovýchodnímu okraji. Naplno se to projeví v přístrojích s objektivy o průměru 20 cm a víc, které již hvězdokupu rozloží na jednotlivé stálice – zejména při okrajích, kde se z některých hvězd formují zajímavá ramena.

Planety za úsvitu

Zatímco se Štír i s Antarem začnou po půlnoci přibližovat k jihozápadnímu horizontu a ještě před rozedněním za ním zmizí, nad východem se postupně objeví dvě nápadné planety, a na sklonku června dokonce tři. Nejprve půjde už v brzkých ranních hodinách o Saturn ve Vodnáři, následovaný Marsem, který se během června přesune z Ryb do Berana. Poslední jasnou červnovou oběžnicí se stane Jupiter v Býkovi: Na nebi se ovšem zjeví teprve v závěru měsíce za svítání, těsně nad severovýchodem.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve Blíženců, 20. června ve 22:51 SELČ vstupuje do znamení Raka; nastává letní slunovrat a začíná astronomické léto.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný ráno nízko nad východem
• Jupiter – viditelný na sklonku června ráno nízko nad severovýchodem
• Saturn – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v červnu 2024

• 2. června – setkání úzkého měsíčního srpku a Marsu (2,5°) na ranní obloze za svítání nízko nad východem
• 8. a 9. června – velmi úzký měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců v první polovině noci
• 11. a 12. června – měsíční srpek poblíž Regula ze Lva v první polovině noci
• 16. června – dorůstající Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 19. a 20. června – úplňkový Měsíc poblíž Antara ze Štíra na noční obloze
• 27. a 28. června – setkání ubývajícího Měsíce a Saturnu ve druhé polovině noci; nejblíž si budou 28. 6. po východu nad východní obzor, kdy je bude dělit asi 5°

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Série erupcí tichomořského vulkánu Hunga Tonga z počátku roku 2022 uvolnila energii odpovídající cca 20 megatunám TNT a vytvořila nejvyšší erupční sloupec ve známé historii. Při erupci se dostalo do stratosféry asi 100-150 milionů tun vody, což odpovídá zhruba 60 000 olympijských plaveckých bazénů. 

Vodní pára, kromě toho, že je velmi efektivním skleníkovým plynem, se ve stratosféře se rozkládá na ionty, které následně reagují s ozonem podobným způsobem jako freony. A ty jak známo, mají velmi neblahý vliv na ozónovou vrstvu, chránící planetu před ultrafialovým zářením.

Jak velký dopad na stav ozónové vrstvy a pozemské počasí může mít obrovské množství vodní páry uvolněné erupcí vulkánu Hunga Tonga, není snadné odhadnout. Pro podobné případy totiž chybí precedenty. Jediný způsob, jak změřit množství vodní páru ve stratosféře, nabízejí satelity. Ty ale měření provádějí jen posledních 45 let a za tuto dobu k žádné srovnatelné erupci nedošlo.

Reverzní předpověď

Vědci proto vsadili na reverzní klimatické modely. V počítačích simulovali stav s množstvím vodní páry odpovídající předloňské erupci a kontrolní stav bez této erupce. Výsledky poté porovnali se skutečnými měřeními z posledních dvou let.

Ukázalo se, že zvětšení ozónové díry z loňského srpna až prosince bylo alespoň z části způsobené erupcí vulkánu Hunga Tonga. Pro Austrálii to znamenalo vyšší šanci na léto s větším počtem srážek, což byl mimochodem přesný opak očekávaného důsledku nastupujícího vlivu El Niňo. Stejně jako v případě ozónové díry, dokázaly klimatické simulace tento rozpor předpovědět s téměř dvouletým předstihem.

Počasí by podle klimatických modelů do značné míry mohla erupce ovlivňovat i řadu příštích let. Pro severní polovinu Austrálie a Skandinávii model předpovídá chladnější a vlhčí zimy až do roku 2029. V Severní Americe by naopak v příštích několika letech mohly být teploty během zimy vyšší než bývá obvyklé.

Naopak dopad erupce na globální teplotu byl podle vědců jen malý – přibližně 0,015 °C, což ostatně dokládá i další vědecká studie, hodnotící dopady erupce na celkové klima.

Přestože modely dokázaly zpětným pohledem poměrně přesně předpovědět změny počasí v uplynulých dvou letech, výhledy do budoucna je třeba brát s jistou mírou zdrženlivosti. Jak sami vědci připouštějí, jde „jen“ o klimatické modely, které nejsou a ani nemohou být dokonale přesné a nezohledňují vliv důležitých externalit, jaké představují například cykly El Niño a La Niña.

Naše metropole představovala po mnoho staletí středověku živý měnící se organismus, ve kterém vznikaly a zanikaly nejen řemeslnické dílny, ale také zemědělské usedlosti, hřbitovy, domy měšťanů, paláce šlechticů, kostely, kláštery, a dokonce i hrady. Každá z oblastí tehdejšího pražského souměstí tak dnes s sebou nese zcela jedinečnou historii reflektující politické i náboženské události, války, požáry i změny cen pozemků a nemovitostí. Archeologie přináší mnohá svědectví také o jedné ze zajímavých výrobních činností, která se odehrávala na území naší středověké metropole – výrobě a zpracování železa a dalších kovů. 

Praha plná hutníků 

Rychle se rozrůstající centrum přemyslovské domény jistě spotřebovávalo obrovské množství železa a výrobků z něj – statisíce kovaných hřebíků, tisíce předmětů každodenní potřeby, zbraní i železných nástrojů pro řemeslníky, kteří se na rozvoji města podíleli. Pro jeho výrobu bylo nejekonomičtější využít místní zdroje surovin a neutrácet za dopravu výrobků ze vzdálených míst. Centrum vznikajícího státu bylo na takové surovinové zdroje poměrně bohaté – horniny pražské kotliny obsahovaly mnoho zvětralinových železitých rud vázaných na zdejší skalní podloží a také takzvané bahenní rudy vznikající dlouhodobou sedimentací na dně vodních toků. 

První doklady zpracování železa známe na území naší metropole z přelomu 8. a 9. století. Dílny vznikaly v okolí Pražského hradu na okrajích tehdejšího osídlení, na svazích Petřína, Hradčan a v blízkosti řeky. Právě Petřín představoval bohaté naleziště vhodných surovin a důležitou roli hrály i blízké vodní zdroje v podobě mnoha menších vodotečí a Malostranského potoka. V průběhu 10. století se zástavba zdejšího malostranského podhradí (tehdy již obehnaného vlastními hradbami) zahustila natolik, že zde pro podobné dílny nebylo místo a jejich existence by také příliš zvyšovala riziko vzniku požáru. 

Ve století následujícím se tedy tyto dílny postupně přesouvaly na vltavském pravobřeží. Pravý břeh řeky sloužil do první poloviny 10. století pouze jako místo pohřbívání mrtvých, ale již na jeho konci se situace radikálně změnila – přicházeli první řemeslníci a došlo k prudkému rozvoji budoucího Starého Města, což bylo opět doprovázeno intenzivní hutnickou činností trvající celé 11. století. 

Zpracovatelé barevných kovů 

Archeologických stop zpracování neželezných kovů známe daleko méně a situace v této oblasti byla o něco složitější. O surovinových zdrojích stříbronosných polymetalických rud z centra naší země mnoho nevíme. V místě významných ložisek na Českomoravské vrchovině a v Kutné Hoře začala těžba až ve 13. století nebo později, a je tak možné, že se využívala nějaká menší ložiska nerostných surovin u nás, a zároveň se jejich část dovážela z Německa nebo Slezska. V minulosti však odborníci předpokládali, že v naší metropoli docházelo pouze k finální výrobě předmětů z dovezeného kovu. Archeologické nálezy však již dnes jednoznačně potvrdily, že ve středověké Praze docházelo jak přímo k tavbě rud, rudního koncentrátu či zpracování rudných polotovarů, tak k výrobě samotných předmětů z barevných kovů. 

Působily zde tedy jak dílny hutníků, zpracovávající suroviny do podoby mědi, cínu nebo stříbra, tak i slévačů, kteří vyráběli předměty z drahých kovů, mědi a jejích slitin. Nakonec však ve středověké Praze převážily zejména specializované dílny na výrobu drobných předmětů z barevných či drahých kovů – výrobků určených pro městský trh. Samotná výroba těchto kovů z naší metropole, stejně jako v případě železa, zcela zmizela a přesunula se do míst s ložisky vhodných nerostných surovin. 

Řemeslnická osada 

Před několika lety proběhl výzkum na dvoře jednoho z rekonstruovaných domů v Křemencově ulici v Praze nedaleko od známé restaurace U Fleků. Celá tato oblast má velmi bohatou historii, která sahá pár set let před založení Nového Města pražského roku 1348. Zdejší nejstarší středověké osídlení bylo spjato se vznikem takzvané vyšehradské cesty – staré a důležité komunikace spojující Pražský hrad s Vyšehradem. Nejpozději v první polovině 12. století zde mezi kostelem svatého Michala a dnes již neexistujícím kostelem svatého Petra a Pavla na Zderaze vznikla vesnice Opatovice. 

V prostoru zmíněného dvora nalezli archeologové několik do země zahloubených částí středověkých domů postavených původně ze dřeva, hlíny a částečně také z kamene. V zásypu jednoho z nich byly nalezeny dvě mince – denár Soběslava I. ražený mezi lety 1125–1140 a norimberský fenik Fridricha I. Barbarossy z let 1152–1190.

Také převážná většina nalezených zlomků keramických nádob pocházela z druhé poloviny 12. až počátku 13. století. Bylo tak jasné, že zdejší nejstarší osídlení zaniklo někdy v první třetině 13. století, tedy za vlády krále Přemysla Otakara I. (1198–1230). Fakt, že se nejednalo o běžnou vesnici, jejíž obyvatelé se živili výhradně zemědělstvím, doložily mnohé zajímavé nálezy související s metalurgií železa a barevných kovů. Mladší středověké osídlení se na tomto místě začalo rozvíjet zhruba o sto let později, a to až se vznikem Nového Města pražského, a dílny metalurgů provázené dýmem a hlukem vystřídala pracoviště koželuhů, která byla provázena pro změnu silným zápachem souvisejícím s využitím moči a výkalů při zpracování kůží. 

Archeologické stopy řemesel 

Mezi více než 150 nalezenými jámami rozpoznali archeologové celkem 19 pyrotechnologických objektů – tedy torz výrobních zařízení s doklady práce s ohněm s vysokými teplotami. Většinu z nich tvořily oválné až obdélné mělké jámy s propálenými stěnami a často s dochovanou kumulací takzvaných vyhřívacích kamenů v jejich zásypu. Tento druh kamenů byl využíván pro své výhodné fyzikální vlastnosti – rychlou akumulaci a následné dlouhodobé vyzařování tepla. Takové jámy bývají spojovány se zpracováním železa – nejspíše s pražením rudy. 

Výzkum zachytil i torza tavicích pecí, ať už jednoduchých šachtových železářských pecí, nebo menších pícek, které nejspíše sloužily k tavení polotovarů surovin nebo předmětů ze slitin mědi určených k recyklaci. Některé z pecí byly zničeny v průběhu výstavby zahloubených domů, jiné byly naopak zahloubeny do jejich zásypu, který vznikl po zániku domů. Bylo zřejmé, že zde řemeslníci pracovali dlouhé desítky let. 

Další doklady reprezentovaly také nalezené předměty – zlomky hliněných výmazů stěn či kleneb zaniklých částí metalurgických pecí, železná ruda i železářská struska (více než 300 kusů). Nalezeno bylo větší množství zlomků a slitků barevných kovů, přičemž zčásti šlo bezesporu o předměty používané tehdejšími obyvateli a jimi ztracené (drobné oděvní aplikace, záušnice, nákončí opasků). 

Část nálezů však tvořily drobné hrudky, různé zohýbané plíšky a tyčinky. Ty reprezentovaly surovinu určenou k druhotnému zpracování místními řemeslníky. Nalezených padesát fragmentů keramických kovoliteckých tyglíků patřilo k vakovitému (loďkovitému) typu s krátkým horizontálně vyloženým držadlem pro uchycení do kleští. Nalezeno bylo rovněž několik střepů keramiky se struskovitými povlaky z barevných kovů. Miskovitě prohnuté střepy běžné kuchyňské keramiky byly na území raně středověké Prahy nejčastěji užívány při výrobě a rafinaci stříbra metodou kupelace, ale i při jiných technologických operacích souvisejících s metalurgií zlata, cínu, mědi a jejích slitin. 

Poslední pomyslný střípek v mozaice nálezů reprezentoval drobný prubířský kámen – pět centimetrů dlouhá destička tmavě šedého metaprachovce s provrtanou dírkou na zavěšení. Na území pražské raně středověké aglomerace známe dnes již vyšší desítky míst s doklady výroby nebo zpracování železa. Dokladů zpracování neželezných kovů však známe jen něco přes dvacet. V naprosté většině případů se však jedná o více či méně torzovité nálezy.

Naopak poměrně běžně jsou nalézány finální výrobky z mědi a jejích slitin, zvláště drobné předměty, například různé oděvní aplikace a ozdoby na šatech, opascích nebo řemení, ale také záušnice, přezky, prstýnky, rolničky nebo zvonečky. Jen velmi pomalu se tak z drobných střípků poznatků skládá obrázek raně středověké Prahy jako jednoho z významných míst výroby a zpracování neželezných kovů, které se nacházelo ve značné vzdálenosti od prvotních zdrojů rudních surovin.

Kouzlo prubířských kamenů

Prubířské kameny (z německého Die Probe – zkouška) byly malé destičky nebo tyčinky z tmavého tvrdého nerostu, často s provrtaným otvorem, aby se mohly nosit zavěšené na krku. 

Sloužily zejména pro ověřování slitin drahých kovů, které díky své měkkosti zanechávaly na jemně zrnitém povrchu kamene jasně viditelnou stopu. Výrobci, obchodníci i kupující byli na základě svých zkušeností schopni rozpoznat podle stopy na kameni ryzost kovových předmětů, mincí či šperků. 

Podobné kameny známe již z vrcholného období harappské kultury (2600–1900 př. n. l.) – protoindické civilizace v povodí řeky Indu, z evropské doby bronzové, z keltské Galie, z antického Středomoří, a také z raného středověku. 

 

Tragédie prominentních rodin

Vzhledem k počtu obětí, které si několikaměsíční bitva vyžádala, je jasné, že tragicky zasáhla do životů desetitisíců rodin ve Velké Británii, Francii i Německu. V případě prvně jmenované země vše podtrhlo ještě nasazení kamarádských praporů, v nichž vedle sebe sloužili příbuzní, kolegové, sousedé či spoluhráči.

Drastické ztráty, které tyto bataliony utrpěly 1. července 1916, tak „vyhladily“ téměř celou mužskou populaci mnoha vesnic v Británii. A vzhledem k tomu, že svou vlasteneckou povinnost vyslyšeli také synové mnoha mocných politiků, ztráty se tak nevyhnuly ani prominentním rodinám v Anglii, Walesu či Skotsku. 

Dne 15. září byl nedaleko Ginchy zasažen do hrudi poručík Raymond Asquith. Statečný voják, aby nevzbudil obavy svých mužů, si ještě zapálil cigaretu, než se nechal odnést do vlastních linií. Zemřel cestou na obvaziště a smutná zpráva pak putovala na Downing Street č. 10, kde zpravili úřadujícího britského premiéra Herberta Asquitha, že na Sommě právě padl jeho nejstarší syn. Kromě něj v bitvě zahynuli také například dva členové britského parlamentu.

Život v bahně

V souvislosti s bahnem bývá spojována především třetí bitva u Yper, v britské historii známá jako střet o Passchendaele, k níž došlo ve druhé polovině roku 1917. Veteráni od Sommy si s bahnem však také „užili“ své především na podzim, kdy se počasí horšilo a přišly deště; přesto velení trvalo na pokračování operace. Australský vojín Edward Lynch, jemuž bylo 18 let, na všudypřítomné bláto vzpomínal, když narukoval: „Podmínky jsou neuvěřitelné. Žijeme ve světě sommského bahna. Spíme v něm, pracujeme v něm, bojujeme v něm, brodíme se v něm a mnoho z nás v něm umírá. Vidíme jej, cítíme jej, jíme a proklínáme jej, ale nemůžeme mu uniknout, ani když zemřeme.“

Kdo leží ve vašem hrobě?

Do bitev první světové války všechny zúčastněné strany nasazovaly desítky a stovky dělostřeleckých baterií včetně kousků s velkou ráží. Jejich granáty po sobě mnohdy nezanechaly více než očouzený kráter, zatímco z těl zasažených nešťastníků nezbylo moc k identifikování a někdy ani pohřbení. Ve statistikách tak zůstávají desetitisíce mužů vedené jako nezvěstně a jejich těla se nikdy nenašla – ať už je zcela roztrhaly výbuchy, utopili se v bahně či skončili jako bezejmenní v masovém hrobě. Mnohdy také docházelo k situacím, kdy vojáci uložili k poslednímu odpočinku někoho, jehož jméno neodpovídalo tomu uvedenému na často improvizovaném kříži.

Podobná situace se stala také pozdějšímu diplomatovi Hughu Bousteadovi, jenž se bitvy na Sommě účastnil v řadách jednoho z jihoafrických pluků. Jednoho dne se se svými muži dostal pod palbu německého dělostřelectva a jeden z granátů dopadl přímo mezi ně. Mnoho vojáků zahynulo, ale Boustead a další dva vyvázli nezranění pouze s otřesem z tlakové vlny. 

Pěšák nakonec bitvu i válku přežil, ale roku 1920 mu přišel podivný dopis z ministerstva války, v němž se jej dotazovali, „zda by mohl nějak osvětlit případ hrobu číslo 5 100, v němž má být v údolí Montaubanu pohřben vojín Hugh Boustead z jihoafrického skotského pluku a na němž byl postaven kříž už v průběhu bitvy na Sommě v roce 1916“. Pozdější plukovník, olympijský atlet a diplomat, s humorem sobě vlastním úřadům prý zaslal odpověď, že se cítí živ a zdráv.

Podobně jako živočichové včetně člověka, i masožravé rostliny potřebují ke štěpení přijaté potravy speciální enzymy. Jelikož jejich „jídelníček“ zahrnuje především hmyz, obsahuje trávicí tekutina potřebné látky k rozštěpení nejen organických, ale také anorganických částí hmyzích tělíček: Například chitináza dokáže rozložit exoskelet členovců. 

Většina známých druhů si vytváří vlastní šťávy, zatímco jiné spoléhají na symbiotické bakterie, které žijí v jejich lapacích mechanismech a kořist nejprve natráví. Enzymy masožravek nejsou dostatečně silné, aby ublížily člověku; nicméně gigantická láčkovka rádža zvládne pozřít i drobné savce, včetně krys. 

Mezi ruinami římského města Pompeje byly nalezeny starověké graffiti bojujících gladiátorů. Podle badatelů uhlem vyvedené kresby vytvořily děti, pravděpodobně ve věku 5 až 7 let. Tuto představu potvrzuje objev obkreslené ruky, která má dětské proporce.

Dávné kresby mimo jiné znázorňují gladiátory, jak bojují s meči a se zvířaty. Římské děti zřejmě byly očitými svědky těchto krvavých show antického světa. Podle badatelů tento objev podporuje hypotézu, původně vyslovenou na základě studia historických pramenů, že v Římské říši děti tyto akce v amfiteátrech navštěvovaly a byly velice dobře seznámeny s tím, co v nich děje. Načrtnutí gladiátoři do značné míry odrážejí realitu gladiátorských soubojů. 

Podle odborníků mohlo vystavování dětí násilí ve velmi raném věku ve svém důsledku přispět k tomu, jak bezohledná a nelítostná tehdejší římská společnost byla. Výzkumy z dnešní doby jasně dokládají, že děti vystavené násilí v útlém věku mají (nebo alespoň mohou mít) zvýšené sklony k agresivitě.

Vesmírný teleskop Jamese Webba objevil doposud nejvzdálenější galaxii, jaká kdy byla pozorována! Nově objevená galaxie dostala označení JADES-GS-z14-0 a její červený posuv má hodnotu 14,32. To znamená, že ji pozorujeme v době, kdy byl vesmír starý pouhých 290 milionů let! Svit této galaxie k nám vyrazil dávno před tím, než vůbec vznikla Mléčná dráha.

Webbův dalekohled svým objevem překonal svůj vlastní rekord z prosince 2022 – doposud nejvzdálenější známou galaxií byla JADES-GS-z13-0, kterou pozorujeme v době 325 milionů let po Velkém třesku.

Tím nejzajímavějším na celém objevu ale není podle astronomů ani tak stáří pozorované galaxie, jako spíše její velikost a jasnost. Z dat JWST vyplývá, že JADES-GS-z14-0 měří více než 1 600 světelných let a její ohromující záře naznačuje, že se v ní nachází velké množství mladých hvězd. Je skutečně překvapující, že něco tak velkého a zářivého mohlo vzniknout za méně než 300 milionů let.

Jistý Andreas Pernerstorfer nedávno renovoval svůj vinný sklípek v Gobelsburgu na severu Rakouska a během prací narazil na něco zvláštního. „Nejdřív jsem si myslel, že jde jen o kus dřeva. Pak jsem si ale vzpomněl na historku mého dědy, který tvrdil, že zde v minulosti našel nějaké zuby a napadlo mě, že by možná mohlo jít o kosti mamuta,“ popsal Pernerstorfer okolnosti svého nálezu reportérům rakouské veřejnoprávní ÖRF. 

Přivolaní odborníci Rakouské akademie věd (ÖAW) podezření pana Pernerstorfera na místě potvrdili a pustili se do práce. Na místě se doposud podařilo nalézt pozůstatky tří mamutů, které jsou staré 30 až 40 tisíc let. Podle badatelů jde o nejvýznamnější nález tohoto typu za posledních 100 let.

Sklípek plný mamutů

„Objevení vrstvy s tak velkým množstvím kostí mamutů je výjimečné,“ říká vedoucí vykopávek Hannah Parow-Souchonová. „Zároveň je to poprvé, co máme možnost v Rakousku studovat takový nález s pomocí moderních metod a postupů.“ Gobelsburg se přitom nachází jen pár desítek kilometrů od Dolních Věstonic s jejich slavnými nálezy lovců mamutů.

Objev podle vědců vyvolává otázky, jakým způsobem lidé z doby kamenné mamuty lovili. „Víme, že lidé lovili mamuty, stále ale víme jen velmi málo o tom, jak to dělali,“ připomíná archeoložka Parow-Souchonová. 

Badatelé se domnívají, že mamuti zahynuli všichni ve stejné době a nejspíš i v místě, kde byly kosti objeveny. Mohlo by tak jít o oběti dávných lovců, kteří na zvířata nastražili past. Více by mohl napovědět další průzkum a analýzy ve vídeňském Přírodovědném muzeu, kam pozůstatky nyní zamíří.

Aby se puška dala označit za útočnou, musí splňovat několik kritérií v oblasti munice, v konstrukci a samotném nasazení. Hlavním definujícím prvkem je použitý náboj, stojící svým výkonem mezi pistolovým a klasickým puškovým střelivem. Obvyklé řešení, které se týká též nábojů do StG 44 a AK-47, spočívá ve zkrácení stávající puškové nábojnice, úpravě okraje pro hladší použití v samočinných zbraních a na závěr v osazení střelou standardního průměru. Takový náboj v porovnání se svým předchůdcem sice ztratí na energii, takže letí pomaleji a po výraznější balistické křivce, ale ukázalo se, že to v praxi u ruční zbraně jednotlivce nehraje velkou roli. 

Idea střelce s opakovačkou, pálícího na vzdálenosti mnoha set metrů, byla sice populární, ale běžný pěšák využívající pouze mechanická mířidla zřídkakdy dovedl efektivně zasahovat cíl na vzdálenosti kolem 300–400 m. Účinný dostřel překračující kilometr se jevil nejen jako zbytečný, ale i škodlivý. Zbraně dimenzované na takovou munici byly těžší, delší a vyvíjely citelný zpětný ráz, že téměř znemožňovaly automatickou střelbu.

Schmeisserova role 

První komplexní typ útočné pušky, který se dostal do výzbroje v nezanedbatelných počtech, představoval až německý Sturmgewehr StG 44, který dal celé kategorii i jméno. Používá munici 7,92×33 mm Kurz, vzniklou zkrácením standardního náboje 7,92×57 mm pro opakovačky Mauser. I v Moskvě si uvědomovali výhody této třídy nábojů, a proto vyvinuli o něco sofistikovanější obdobu s parametry 7,62×39 mm a vytvořili k ní v roce 1945 poloautomatickou pušku Simonov SKS. Dva roky poté ale padlo rozhodnutí zavést mnohem lepší, plně automatický typ Michaila Kalašnikova – AK-47 jako novou standardní zbraň jednotlivce.

Jedna z teorií uvádí, že na vývoji AK-47 se přímo podílel Hugo Schmeisser, který vyvinul StG 44. Koncem války totiž tohoto elitního německého konstruktéra proti jeho vůli odvlekli do SSSR a donutili ke spolupráci při projektování a zkouškách nových zbraní. Ostatně v koncepci obou pušek můžeme nalézt množství podobných prvků. Proti Schmeisserově podílu na vzniku „sedmačtyřicítky“ ale hovoří několik solidních protiargumentů. 

V první řadě jde o fakt, že Kalašnikov nemalou měrou vycházel ze svých starších prací, jejichž vznik se datuje ještě předtím, než Schmeissera Rudá armáda zajala. Druhý problém spočívá v dobře podloženém faktu, že AK vznikal ve městě Kovrov (asi 250 km východně od Moskvy), kdežto Iževsk (asi v polovině vzdálenosti mezi Volhou a Uralem), kde měl Schmeisser mezi lety 1945–1952 své pracoviště, byl vzdálen přes 900 km a neexistuje žádný záznam, že by obě kanceláře na vývoji přímo spolupracovaly. Kalašnikov sice Iževsk navštívil, ale až v roce 1948, kdy tam měla vzniknout série pušek AK pro potřeby závěrečných testů. Konečně existoval i výslovný rozkaz, že němečtí inženýři v sovětských službách nesměli mít přístup k určitým důležitým projektům, kam spadal i vývoj pušek AK. 

Pokud jde o konstrukční stránku věci, obě zbraně pro svou samonabíjecí funkci používají systém odběru tlaku spalných plynů, odváděných skrze kanálek v hlavni do pístu připojeného k závěru. Hlavní rozdíl představuje způsob uzamčení. Zatímco StG k tomu využívá výkyvný závorník, tak u AK spočívá řešení v praktičtějším rotačním závorníku. Pokud obě zbraně srovnáme, tak AK má podstatně vyzrálejší, praktičtější, ergonomičtější a též elegantnější konstrukci. Naproti tomu StG váží o kilo víc a jedná se o dosti neskladnou a nešikovnou zbraň.

Problém s plechem 

Významnou roli u obou automatů zaujímá výroba dílů lisováním z plechu. Taková metoda se oproti konvenčnímu třískovému obrábění jeví jako vhodnější pro hromadnou produkci, protože je citelně rychlejší a levnější. Při takových postupech však nelze úplně zajistit, že budou dodrženy tolerance zadané konstruktérem. U sturmgewehru se to Němcům podařilo na „první dobrou“, ale Sověti s problémem dlouho bojovali, ačkoliv na tomto poli rozhodně nešlo o nováčky – viz jejich válečné samopaly typu Špagin a Sudajev. 

Kalašnikov, který měl za sebou už řadu experimentálních typů, jako například automat z roku 1942, proto navrhl svou zbraň s pouzdrem závěru kombinujícím plechové výlisky a nýtování. U prototypů, u nichž typicky vzniká velká část s enormním podílem ruční výroby a existuje čas na „pilování“ detailů, šlo vše dobře. Ale jak se koncem roku 1948 najelo na omezenou sériovou výrobu, nastal problém s dodržením tolerancí. Upravovat rozměry v řádech desetin milimetrů u plechových součástek vyráběných hromadně představuje zdlouhavý proces, vyžadující uniformitu vstupních materiálů. V uvedeném případě padala vina také na špatnou výstupní kontrolu. 

Německá inspirace

Kalašnikov tak pochopil, že problém uspokojivě nevyřeší v rozumném časovém horizontu. V té době ale vstoupil na scénu tým konstruktéra Valerije Charkova, aby situaci zachránil. Problematické plechové pouzdro závěru navrhl nahradit osvědčeným výkovkem s následným třískovým opracováním do požadovaných rozměrů a tolerancí. Tím vznikla verze AK, dnes známá jako Typ 2, což jeho předchůdci vyneslo označení Typ 1. Kromě toho došlo ještě k jedné změně; vývrt i komora se začaly ošetřovat chromováním, což zvýšilo rezistenci proti korozi a životnost. V roce 1955 pak přišel Typ 3, který byl o něco lehčí díky přepracování těla, a došlo také k několika dalším drobným úpravám, jako třeba uchycení pažby. Typu 1 se vyrobila jen malá série, než se přešlo na Typ 2 produkovaný do roku 1957 souběžně s Typem 3. Těchto zbraní vzniklo řádově stovky tisíc.

U všech tří existovala i méně početná podvarianta AKS, určená pro osádky bojové techniky a výsadkáře. Od standardních modelů se lišil naspod sklápěnou plechovou opěrkou, inspirovanou německým samopalem MP 40. Použitému řešení se rozhodně nedá upřít skladnost, ale přilícení s touto opěrkou nepatřilo k nejpohodlnějším. Poslední podverze z tohoto období vznikly z typů 2 a 3, nazývaly se AKN, popřípadě AKSN, a od standardu se lišily především boční montáží pro uchycení noktovizoru.

Ačkoli se Morem nazývá první ze čtyř jezdců Apokalypsy, jež zmiňuje Zjevení svatého Jana, tu nemoc už dlouho nikdo nezažil. O to větší děs prožívali lidé, jimž během pouhých pár dní vymřela téměř celá rodina. Do Evropy se mor dostal z východu. Dochované prameny uvádějí, že už o dva roky dříve zemřelo nebývalé množství obyvatel tatarských a saracénských kmenů. Dnes už je jisté, že mor se rozšířil již na počátku 14. století právě z oblasti dnešního Kazachstánu. Postupně nákaza zdecimovala obyvatele podstatné části střední Asie. Odtud brzy doputovala do Číny, krátce na to na Krym a odtud potom na lodích do Evropy. 

V té době kvetl zahraniční obchod. Hedvábná stezka už dávno nevedla jen po souši, ale využívala i mnohem efektivnější a rychlejší vodní cesty. Právě to zasadilo Evropě krutou ránu. Z poloostrova Krym se na lodích Janovanů rozšířila zcela neznámá nemoc nebývalou rychlostí. Na mnoha místech Evropy pak likvidovala celá města i vesnice. I ten, kdo se ráno probudil zdravý, netušil, zda se dožije večera. Nejsilněji řádila nákaza v letech 1346 až 1352.

Teorie 

Laici viděli v morové ráně boží trest či svalovali vinu na Židy, o nichž tvrdili, že záměrně otrávili studny. Už ve druhé polovině 14. století ale nad tímto problémem bádala řada lékařů. Snažili se pravý důvod smrtelné nákazy odhalit a samozřejmě také co nejdříve navrhnout léčbu. Jistě si dokážete představit ten obrovský tlak, který na ně společnost vyvíjela. Nákaza se totiž šířila nebývalou rychlostí a životem si nebyl jist nikdo. Mladý, starý, chudý, bohatý, měšťan ani šlechtic.

Například odborníci z Francie odůvodňovali nákazu zvláštní konstelací hvězd – zejména postavením Saturnu, Jupitera a Marsu. Jejich neobvyklá konjunkce měla vést k tomu, že z hlubin země unikly jedovaté páry, které zkazily vzduch. Ten si do lidských těl našel snadno cestu dýchacím ústrojím a póry. Také prý ochromoval srdce. 

Panovala i řada dalších teorií, ale jedna popírala druhou a bylo jasné, že na hledání příčin nákazy není čas. Byla potřeba rychle jednat. Když nemohli nabídnout lidem účinný lék, museli je alespoň poučit o možné prevenci. Nabízely se nejrůznější medicíny, návody na výrobu ochranných prostředků i dietní jídelníčky. Stále více se mluvilo o dezinfekci potravin, k čemuž mělo pomoci otíraní jídla octem. V domácnostech i na ulicích se zapalovaly velké ohně, ve kterých lidé pálili bylinné směsi a doufali, že tím očistí otrávený vzduch. Na trhu se objevil zázračný lék nazývaný dryák. Ten se měl podávat s vodou či čistým vínem. Ostatně víno bylo doporučováno konzumovat s každým jídlem, a to i ve větším množství. Postupně však rady lékařů slábly. Jednak se jasně ukazovalo, že příliš neúčinkují, a navíc ubývalo i samotných lékařů. Stejně tak umírali i kněží přicházející dávat nemocným poslední pomazání. Nakazili se též a morové nákaze podlehli. Právě tyto dvě profese zaznamenaly jedny z největších procent úmrtnosti. 

Cesta smrti 

Jak tedy takzvaná černá smrt pronikala do Evropy? Lodě Janovanů plujících z Krymu nejdřív zamířily na Sicílii, kde tak začala nákaza řádit už v roce 1347 a postupně opanovala celý jih Itálie a rychle se šířila i do dalších měst. Umíralo se v Pise i v Benátkách, v Perugii, Padově, v Parmě i v Římě. Jen Miláno zpočátku mor ušetřil – kvůli jeho menším obchodním kontaktům se zámořím. Námořníci šířili nákazu poměrně rychle, i když zanedlouho nemoci sami podlehli. Ale na břeh se s nimi dostalo také další nekontrolovatelné riziko. Z lodí vyběhla spousta infikovaných krys a jejich apokalyptických jezdců: blech. Malí tvorové rychle rozšířili nákazu po celé Itálii. Odtud putovala smrtelná nákaza opět po moři do zemí, kam to měla nejblíže – do Francie a Španělska. Zanedlouho se nemocní objevovali i v Anglii, Skotsku, Irsku a poté i ve Skandinávii. 

Střední Evropě se zatím katastrofa vyhýbala a smrtelné onemocnění sem dorazilo až rok poté, co populace v jižních zemích prudce klesla. Za pomalejší příchod nákazy mohly nejspíš Alpy. Místní obchodní cesty byly hůře přístupné a zvířecí přenašeči schovaní ve vozech obchodních karavan či v srsti zvířat potřebovali více času. Do Německa ale přece jen mor dorazil a i odtud se šířil jako lavina střední Evropou.

Yersinia pestis 

Lidé 14. století podobnou zkázu nikdy nezažili a marně se snažili najít nějaké vysvětlení, příčinu či zdroj nákazy. Podle jakého klíče si nemoc své oběti vybírá? Umírali lidé každého věku a postavení. Šlo o boží trest? Proč ale potom masově umírali i bohabojní obyvatelé klášterů? Lékaři se snažili najít alespoň nějaký klíč. 

Znamením nákazy byly často hnědé, až černé vředy, které se vyskytovaly nejvíce v oblasti mízních uzlin, na krku a v podpaží a mohly dosáhnout velikosti kachního vejce. Jediným léčebným postupem tedy bylo čistění těchto vředů, vypouštění hnisu a pouštění žilou. Panovalo přesvědčení, že jedině takto se tělo vyčistí a získá snad alespoň minimální naději na vyléčení. 

Mezi lidmi se šířily nejrůznější pověry, dům od domu chodili pochybní mastičkáři, kteří se snažili na neštěstí druhých vydělat. Že jejich medikamenty pranic nefungovaly? Na tom nezáleželo, protože ani zkušení lékaři nepřinášeli úlevu. Navíc v mnohých oblastech by doktora hledali marně. Zemřel. A ten, který nezemřel, se halil do speciálních kožených obleků, obličej zahaloval do nosaté masky, ve které schovával vonné esence. A protože se věřilo, že mor se přenáší i pouhým pohledem, na očích měl velké černé brýle. Trvalo přes pět století, než lidé zjistili původce onemocnění. 

V roce 1864 propukla morová epidemie v Hongkongu. A právě tam využil nových poznatků švýcarský lékař Alexandre Yersin, po kterém je bakterie dodnes pojmenována. Přenášejí ji nejvíce hlodavci, zvláště krysy. Kousnutím blechou nemoc infikovala další hlodavce. A krysy žily nejen ve 14. století často v těsné blízkosti lidí ať už na lodích, nebo ve stodolách, či sýpkách. Kontaktu s nakaženou blechou se tak nešlo jen tak vyvarovat. Kolem rány se utvořil hnisající vřed, který se rychle šířil po dalších částech těla. Dostával se do úst a často i do dýchacího ústrojí. Napadal krevní oběh a lidé prakticky umírali na otravu krve, v některých případech na udušení. 

Změny ve společnosti 

Ve strachu z nákazy padaly všechny zásady milosrdenství i solidarity. Příbuzní se navzájem opouštěli, nemocné zavírali v oddělených pokojích a jídlo jim podávali pouze za pomoci dlouhých tyčí. To, že jejich blízký zemřel, si často všimli až po několika dnech, když se do místnosti konečně sami odvážili. A další problém na sebe nenechal dlouho čekat. Jídla ubývalo – umírali pekaři, mlynáři, řezníci i obchodníci. Dostat se k potravinám bylo ve městech stále větším problémem. Mrtvá těla se v podvečer hromadila v ulicích, kterými projížděl sběrný vůz. A protože na mnohých místech zemřeli i hrobníci, putovala bezvládná těla do masových hrobů.

Pokud v místě ještě žil kněz, dával umírajícím alespoň naději. V době naprostého zoufalství církev kázala, že lidé se do nebe mohou dostat i bez řádného křesťanského pohřbu, zpovědi a posledního pomazání. Náboženská společnost pozdního středověku se rázem dostala do hluboké myšlenkové krize, která přetrvala až do raného novověku. Bylo těžké obracet se s důvěrou k Bohu, který ještě nedávno bral životy tisícům nevinných. 

Existovala ale i skupina šťastlivců. Nejen že se jim smrtelné řádění vyhnulo, ale pokud pocházeli ze zámožné rodiny, s velkou pravděpodobností jim do klína spadlo bohaté dědictví hned po několika zemřelých. Právě tak vznikla nová bohatá měšťanská vrstva, která po morové ráně znovu nastartovala hospodářský rozvoj. 

Flagelanti 

Mor však provázely i další projevy. Na intenzivní duchovní potřeby lidí ve středověku zareagovalo už dříve fanatické náboženské hnutí flagelantů. Jejich průvody procházely městy v Evropě už od poloviny 13. století. A do jejich zástupů se přidávali další a další. Často se mrskali do zad metlami nebo koženými pásky s trny. To vše na důkaz pokání – proto, aby dosáhli spasení. A v dobách moru se jejich řady stále více rozrůstaly. Flagelanti označovali morovou ránu za počátek apokalypsy. Právě oni obvinili Židy, že nákazu způsobili. Měli údajně otrávit vodu ve studních.

Paradoxně se proti tomuto hnutí obrátila sama církev. Samozvaní zachránci lidského spasení přebírali monopol na odpuštění, který do té doby držela v rukách právě oficiální církev. Kléru se nelíbila ani přílišná kritika, která se na ně od flagelantů snášela. Po čase se zástupy mučedníků znelíbily i obyvatelům měst, kterými pochodovali. Často se k nim totiž přidávaly pochybné existence a průvodním jevem mučednických rituálů byl nárůst počtu krádeží, napadení i znásilnění. V dobách, kdy mor řádil nejvíce, patřili flagelanti k nejaktivnějším roznašečům nákazy. Není divu, že pár let nato hnutí zcela vymizelo. 

Obětní beránci 

A jak mor zasáhl údajné viníky tragédie? Dvojnásobně. Flagelanti například ve Frankfurtu rozpoutali obrovský pogrom, kterému padla za oběť většina židovského obyvatelstva, a to i přesto, že ostatní měšťané se je snažili bránit. Podobný osud dostihl i další židovské obce. Nařčení z otravy studní jen doplnilo staré lži, že Židé vraždí křesťanské děti a znesvěcují hostie. Vraždící vlna se rozlila po celé střední Evropě a následoval masakr za masakrem. Umírali muži, ženy, děti i starci. Většinou pachatelé nahnali židovské obyvatelstvo do největšího z domů v ghettu, který poté zapálili. Židovský majetek potom nejčastěji rozkradli nebo připadl městské správě.

Jen v Itálii se lidé tomuto běsnění nepoddávali a snažili se zachovat chladnou hlavu. Travičské teorie, které se o Židech šířily, považovalo tamní obyvatelstvo za iracionální a svou pozornost raději upínali k preventivním opatřením. Podařilo se jim vysledovat, že nákaza přechází nejvíce z člověka na člověka. Brzy nato se stala Itálie prvním státem, který zaváděl epidemiologická opatření podobající se dnešní karanténě.