Zejména první léta vlády Marie Terezie byla naplněna krutými válkami. Boje se však nevyhnuly ani jejímu synovi Josefu II., který se v letech 1788–1789 zapojil do protitureckého tažení. Mohl se přitom spolehnout na vojenského génia Ernsta Gideona svobodného pána von Laudon, který velel česko-rakouskému pluku. 

Pec nám spadla 

Jeho vojenský kuchař se prý jmenoval Josef Saleta a známá pověst ho zastihuje v jakési zapadlé vesničce na Balkáně. Vojáci se dostali do zachovalého statku a kuchař začal v cizí kuchyni zadělávat na chleba. Vše krásně vykynulo, byl čas začít sázet do pece, když v tom budovou otřásla ohlušující rána. Dělová koule vletěla do kuchyně a pícka rázem vzala zasvé.

Co ale nyní s těstem? Přece se nevyhodí. Kdo ví, kdy budou vojáci znovu jíst. Saleta tedy rozdělal oheň pod kotlem na polévku a bochníky namísto pečení uvařil. A první knedlík byl na světě. Tedy, podle této pověsti. A pokud tomu tak nebylo, alespoň je to dobře vymyšleno.

Tropický vzduch je těžký a lepkavý, teploměr ukazuje hodně přes třicet. Ruben Enaje zoufale lapá po dechu, kolena se mu podlamují pod těžkým křížem. S vypětím všech sil jej vleče už celou věčnost, přičemž ho některý výrostek občas kopne nebo praští klackem. Muž se trmácí po cestě lemované palmami a stánky s občerstvením, kde už čeká zástup místních, turistů a novinářů. Tam budou Ruben a půltucet dalších kajícníků přibiti na kříže sedmicentimetrovými hřeby. Pár minut zůstanou viset v agonii, načež je sundají a ošetří jim zmrzačené údy. Ruben letos podstupuje zmíněnou torturu už po dvaatřicáté, zcela dobrovolně – pro spásu svou i celého lidstva, jak rád zdůrazňuje.

Krvavá večeře Páně 

Výše popsaný a snad nejznámější krvavý spektákl spojený s křesťanstvím se odehrává v rámci oslav Velkého pátku na filipínském ostrově Luzon, na předměstí třistatisícového San Fernanda. V jeho ulicích i okolních městech a vesnicích teče na den Kristova ukřižování krev proudem – ze zad mužů bičujících se nebo těch, kdo se nechají mlátit bambusovými tyčemi. 

Procesí bosých mladíků, většinou v maskách, doprovází na Luzonu pašijové hry zvané senákulo. Uvedené slovo se odvozuje od latinského termínu pro „večeřadlo“, místo konání poslední večeře Páně. Některé hry pořádá zdejší komunita, jiné organizují profesionální agentury. Někde kajícníky přibíjejí na kříže skobami, jinde je „jen“ přivazují.

S tichým souhlasem církve 

K populárnějším senákulům – jako k tomu, jež se koná ve filipínském městě Jordan – zavítá každý rok přes sto tisíc diváků. Podobné scény se ovšem ve stejný den odehrávají i na jiných místech planety, například v některých venkovských oblastech na severovýchodě Brazílie. Úřady i katolická církev od popsaných praktik odrazují, přímo jim však nebrání. Sebemrskačství se dodnes praktikuje rovněž uvnitř církve svaté, i když velmi ojediněle. Jednou či dvakrát týdně se bavlněnými provazy bičují dokonce někteří hodnostáři. Tzv. flagelantem byl prý také papež Jan Pavel II., což před Kongregací pro blahořečení a svatořečení potvrdila jeho pečovatelka Tobiana Sobótka.

Katolický katechismus neboli výklad církevní nauky zaujímá k „umrtvování těla“ nejednoznačný přístup. Paragraf 1430 říká: „Ježíšova výzva k obrácení a pokání, jako již u proroků, nemíří především na vnější skutky, ‚žíněné roucho a popel‘, posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Bez něho zůstávají kající skutky neplodné a lživé; vnitřní obrácení naopak nutí k tomu, aby se tento postoj projevil navenek, kajícími úkony a skutky.“ Uvedená nejednoznačnost se potom táhne celou katolickou tradicí. 

Odpověď na morové rány 

Slovo „flagelant“ pochází z latinského „flagellare“ neboli „bičovat“. Zmínky o tomto fenoménu sebepoškozování v křesťanství sahají až do 8. století, nicméně první masová hysterie sebemrskačství vypukla v italské Perugii v roce 1259. Vyvolal ji jeden bohabojný občan, jemuž prý anděl zjevil trest, který se Nejvyšší chystá seslat na jeho prohnilé město. Smývání hříchů bylo provázeno vražděním Židů i lynčováním vlastních, méně zapálených souvěrců. 

Procesí zpívajících flagelantů se objevovala také na severu Apeninského poloostrova, odkud se praxe šířila za Alpy do Porýní, Bavorska, Rakouska, Uher i českých zemí. Hnutí padlo po dvou letech a po papežském zákazu – sebemrskači totiž příliš narušovali veřejný pořádek. 

Ještě masivnější vlna krvavého kajícnictví se zvedla za morové epidemie roku 1348. Flagelanti, a v menší míře také flagelantky, procházeli celou západní Evropou a dorazili i do Čech, odkud je však Karel IV. nechal vyhnat. Zejména v německých zemích se organizovali do sekt, jež často hlásaly vlastní učení. Někteří jejich předáci o sobě tvrdili, že umějí konat zázraky, nebo se otevřeně stavěli proti autoritě Svatého stolce – a končívali na hranici. Přestože flagelantství platilo za kacířství, až do 19. století se udrželo v Itálii a na Pyrenejském poloostrově, odkud se rozšířilo do španělských kolonií.

Mečem do čela 

Sebeubližování ovšem doprovází i některá další náboženství. Například svátek ašúra se slaví především v šíitském islámu: Připomíná bitvu u Kerbalá v roce 680 o nadvládu nad chalífátem, jež skončila porážkou šíitů a zpečetila rozkol muslimského světa. Pro sunnity jde tedy jen o významné vítězství nad kacíři, šíité ho však vnímají coby traumatický moment, podobně jako křesťané ukřižování Ježíše. 

Klíčový okamžik bitvy, zabití prorokova vnuka imáma Husajna, připomínají lidová dramata a procesí podobná křesťanským pašijím. V některých regionech se praktikuje také bolestivé bití se do čela rituálním mečem. Nejdrastičtěji se však slaví v samotném Kerbalá – do třistatisícového města nedaleko Bagdádu přichází až osm milionů poutníků a někteří se v průvodu bičují do krve. 

Malíček pro usmíření duchů  

Pro slávu bohů bili sebe sama už obyvatelé starověkého Egypta, Indie nebo Číny. Hodně daleko zacházeli také indiánští Mandanové, původní obyvatelé amerického Středozápadu. Před rituálem zvaným okipa mladí válečníci čtyři dny nejedli, nepili a nespali. Poté se posadili do kruhu a s úsměvem na rtech snášeli, jak jim ostatní skrz kůži na zádech propichují dřevěné jehlice. Následně se za ně mladíci nechávali věšet na lana visící z trámů chýše, kde zůstali, dokud neztratili vědomí. Přihlížející muži (ženám byla účast zapovězena) pak čekali, než se chlapci proberou, přičemž někteří ze zkoušených ještě v agonii a transu nabídli duchům prst – polomrtví si nechali uříznout malíček levé ruky. 

Krvavá ceremonie se vztahovala k mýtu Mandanů o stvoření světa a měla mladým mužům zajistit přízeň duchů: Šlo tedy o jistou formu iniciačního neboli přechodového rituálu. Poslední okipa byla zaznamenána v roce 1889, od 80. let minulého století se však pořádá znovu, v pozměněné formě – a samozřejmě nelegálně.

Bohyně lačnící po krvi 

Podobný obřad se stále praktikuje v jihoindickém státě Kérala, kde se v několika chrámech bohyně Kálí koná událost nazývaná „orlí visení“. Věřící symbolizující boha-ptáka si nechají propíchat záda háky a věší se za ně na kůly. Ověnčené květinami je pak nesou či vezou ulicemi v procesí plném masek a rachejtlí. Smyslem rituálu je napojit černou bohyni Kálí krví a utišit ji. 

Obdobný svátek, Thaipusam, se odehrává v Malajsii: Na okraji Kuala Lumpuru se v posvátných jeskyních schází na milion poutníků, aby vzdali hold bohu války Muruganovi. Kromě háků zaseklých v zádech, jimiž tahají často těžce naložené vozíky, si věřící propichují jazyky nebo tváře a skrz rány si protahují jehlice a nože. V podstatě má tato praxe stejný účel jako v případě Mandanů, a sice naklonit si božstva. Vychází přitom z téhož základu jako sebemrskačství v křesťanství a islámu, tedy že utrpení člověka přibližuje bohu. 

Bolest, která očišťuje

Existují také bolestivé tradice, které tvoří takříkajíc povinný základ, jímž se potvrzuje příslušnost k náboženské komunitě. Zpravidla se jedná o přechodové rituály: Zahrnují například jizvení se, praktikované v některých domorodých vírách na Papui-Nové Guineji, nebo ženskou obřízku, tedy životu nebezpečné mrzačení genitálií žen.

Na rozdíl od těchto zvyků však „flagelantské“ rituály podstupují věřící dobrovolně, mnohdy jako formu pokání či prosby. Cílem je prokázat sílu víry, dosáhnout dalšího stupně duchovní cesty a především překonat limity tělesnosti, které vymezuje právě pocit bolesti. Většina náboženství totiž považuje tělo za pouhou vedlejší manifestaci duše či její dočasnou schránku, mnohdy navíc nečistou a náchylnou ke špatnostem. Platí to například pro křesťany, kteří od dob Adama, Evy a jablka v ráji žijí ve stálém hříchu, který mohou během pozemského života jen znásobit.

Intimita před publikem 

Silně věřící lidé, ale také třeba ti, kdo přehnaně prožívají utrpení světců a proroků, čelí značnému emočnímu stresu. Považují sebe sama za zavrženíhodné hříšníky a zcela se vciťují do muk uctívaného idolu. Zmíněný stav lze uvolnit prožitím bolesti, podobně jako traumatizovaný jedinec snižuje vnitřní napětí, když se řeže žiletkou. Pokud se však sebepoškozování stane součástí určitého náboženského systému, praktikuje se navíc před širokým obecenstvem. Intimní akt pokání či duchovního posunu tak může prožívat celá komunita. Podobné rituály pomáhají procítit víru silněji a držet společenství nad vodou v dobách krize. Stejnou funkci má slavení svátků, stejně jako pohřební nebo iniciační obřady. 

Ačkoliv cílenou genocidu Židů zahájili nacisté současně s invazí do SSSR, o použití smrtícího plynu rozhodli až v lednu 1942 ve Wannsee. Jako první měla přijít na řadu dvoumilionová židovská komunita v Generálním gouvernementu (okupovaná střední část Polska) a v Lublinu vznikla příslušná organizace řízená tamějším vedoucím policie a SS Odilo Globocnikem. Mezi jeho hlavní úkoly se zařadilo vybudování vyhlazovacích táborů Sobibor, Belzec a Treblinka.

S vrahem v čele

Stavba podléhala utajení, neboť si Heinrich Himmler dobře pamatoval, jak první zprávy z konce roku 1941 o řádění Einsatzgruppen na východě mnohé prominentní nacisty zaskočily. Proto hodlal tábory smrti udržet pod pokličkou a v březnu 1942 pak naznal, že je třeba stopy veškerého masového vraždění raději zlikvidovat – což platilo i o masových hrobech, které na východě zůstaly po řádění německých Einsatzkommand. Úkolem záhy pověřil SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha. Vedoucí Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) se ještě téhož měsíce setkal s SS-Standartenführerem Paulem Blobelem, který v minulosti velel Einsatzkommandu vraždícímu Židy na Ukrajině.

Právě tomuto „řezníkovi“ Heydrich svěřil realizaci tajné Sonderaktion 1005 (také Aktion 1005 či Enterdungsaktion neboli exhumační akce) zaměřené na odstranění důkazů holokaustu. Plánování zbrzdil atentát čs. výsadkářů na Heydricha, po němž zabíjení polských Židů dostalo na esesmanovu „počest“ označení akce Reinhard. Oficiálního pověření z rukou šéfa gestapa Heinricha Müllera se tak Blobel dočkal až v červnu. Zároveň se dozvěděl, že nesmí vést žádnou písemnou evidenci a rozkazy lze vydávat výhradně ústně. 

Nejprve měl Blobel nalézt vhodný způsob ničení těl obětí, a tak zahájil experimenty v Chełmnu – prvním táboře smrti zřízeném roku 1941. Nacisté otevřeli lesní masové hroby a zkoušeli mrtvoly ničit zápalnými bombami, které ale způsobovaly požáry porostu. Proto se začalo se spalováním na otevřených hranicích, na nichž byla těla ve vrstvách prokládána dřevem, a zbytky kostí se pak mělnily v drtičkách. Popel se ukládal do jam, z nichž esesáci těla vytáhli, a celý prostor pak zcela zahladili a osázeli vegetací. Nejhorší práci přitom zastávaly skupiny židovských vězňů zvané Leichenkommandos (volně přeloženo „oddíly pro práci s mrtvolami“).

Sobibor a Belzec

Výsledky pokusů Blobel zaslal i Globocnikovi, který se ale netajil názorem, že německý národ by na vyhlazení Židů měl být pyšný. Nakonec ho okolnosti k zahájení kremací přece jen donutily a jako první přišel na řadu Sobibor. V důsledku horkého léta se totiž pohřbená těla nadýmala a napěchované hroby vystoupily nad okolní povrch. Oblast zamořil hmyz a jeden z přeživších vězňů vzpomínal: „Z půdy prosakovala krev, všude se rozprostřel puch a voda v Sobiboru zhořkla.“

Do tábora dorazil nakladač, jenž těla doloval ze země a rovnal na rošt sestavený z kolejnic položených přes prázdnou jámu. Oheň se zapaloval zezdola a dělníci museli mrtvoly polévat benzinem. Většinu prací opět dostaly na starost židovské čety. Brzy se stejným způsobem likvidovaly i mrtvoly osob z nově zavedených plynových komor.

V Belzeci začali esesáci s otevíráním hrobů v polovině prosince 1942, kdy transporty ustaly a v zasypaných jámách se nacházelo 600 000 mrtvol. SS-Scharführer Heinrich Gley později vypověděl: „Kremace probíhaly bez přestávky a pracovalo se na dvou žárovištích s kapacitou 2 000 těl denně. První žároviště začalo fungovat dříve a za pět měsíců se zde spálilo 300 000 mrtvol, na druhém během čtyř měsíců 240 000 těl.“ Nacisté dotáhli pálení k děsivé dokonalosti – těla se promyšleně vrstvila a prokládala dřevem, popel se prosíval ve snaze oddělit cennosti. Zpopelnění všech obětí zavražděných v Belzeci Němci završili v dubnu 1943.

Brutální mašinerie

V Treblince se s kremacemi začalo teprve v březnu 1943, tedy až poté, co do tábora přijel na kontrolu Heinrich Himmler. Šokovaně zjistil, že se dosud nespálilo jediné ze 700 000 pohřbených těl, a nařídil okamžité zahájení jejich likvidace – přestože do přetíženého lágru stále přijížděl jeden transport za druhým. Vzhledem k tomu, že v Treblince na rozdíl od Sobiboru a Belzece přežilo několik vězňů přímo zapojených do kremací, dochovaly se odtamtud nejpodrobnější informace.

S exhumací začala dvojice nakladačů, z nichž každý pojal osm těl a skládal je k okraji vyprazdňovaného hrobu. Četa vězňů přenášela mrtvoly na nosítkách k žárovišti, kde je takzvaná spalovací skupina vyrovnala do dvoumetrové vrstvy. Na rošt se vešlo 2 000–3 000 těl, k jejichž zapalování se používalo suché dřevo, a plameny dosahovaly výšky až 10 m. Ve snaze o větší plynulost esesáci později zřídili další četu určenou k nakládání těl na nosítka, zefektivňující opatření zahrnovala též navýšení počtu žárovišť na šest a přemístění roštů blíže k hrobům.

Zatímco přes den se těla vršila na hromady, v noci se spalovalo. Po uhašení nastoupila takzvaná „popelová skupina“, smetla z roštů popel a rozdrtila nespálené kusy kostí dřevěnými tyčemi. Pokus zakamuflovat haldy popela mísením s blátem selhal, a tak jimi Němci zasypávali vyprázdněné hroby. Několik vězňů, kteří se museli na naplňování jam podílet, našlo odvahu zanechat svědectví o zvěrstvech. Abraham Goldfarb uvedl, že „ukládali do stěn hrobů celé kostry a na útržky papíru ukryté v láhvích psali, co Němci v Treblince páchali“.

Zaostávání za plánem

Paralelně se Sonderaktion 1005 Němci likvidovali zbývající ghetta a uzavírali jeden tábor smrti za druhým. Dalším katalyzátorem zahlazovacích akcí se staly porážky Wehrmachtu na východní frontě z léta 1943. Himmler se vzhledem k horšící se válečné situaci snažil operaci Reinhard co nejdříve dokončit. Dle pokynů z nejvyšších míst dozorci přesvědčovali vězně, že je jako odměna za svědomitou práci čeká lepší zacházení. Zejména velitel Treblinky SS-Hauptsturmführer Franz Stangl kladl důraz na to, aby se Židé neobávali budoucnosti – poslušní vězni totiž nacistům umožňovali dokončit hrůzné dílo v kratším čase.

Přes veškeré snahy zaostávalo tempo kremací v Treblince za plánem – koncem července 1943 zbývalo spálit 200 000 těl, před jejichž likvidací se nemohlo přistoupit k bourání tábora. Jistý zaměstnanec inspektorátu lágrů napsal: „V létě 1943 jsem navštěvoval Treblinku a podával zprávy o postupu demontáže. Stanglův zástupce Kurt Franz mi ukázal kremační oblast a jámy, z nichž vězni vykopávali mrtvoly. Nařídil jsem asistentovi, aby zaznamenal odhady počtu exhumovaných těl. Nezajímalo mě zjištění, kolik vězňů a v jakých podmínkách pracuje. Vrásky mi dělalo, zda bude možné dokončit práci v termínu.“

Demontáž táborů

Ve snaze vše ještě urychlit plál oheň pod rošty ve dne v noci. Pro židovské pracovní čety Franz zřídil samostatné ubikace a do děsivého úkolu se měly zapojit i ženy – zatímco muži likvidovali těla, manželky jim praly a vařily. Druhého srpnového dne roku 1943 ale v Treblince vypuklo povstání, po jehož potlačení zůstalo v táboře jen velmi málo Židů, a nacistům tak chyběly pracovní síly. Proto většinu vlaků přesměrovali do Majdanku či Sobiboru a SS-Untersturmführer Franz – od srpna povýšený na velitele – nařídil zahájit finální likvidaci lágru. Zbývající vězni snášeli nakradené cennosti, ale i šatstvo, boty, přikrývky a domácí potřeby do přistavených vagonů, které pak veškerý materiál odvážely na předem určená místa.

Následně se Franz zaměřil na demontáž baráků, zničení plynových komor a likvidaci důkazů o spáchaných zločinech. Nadřízení mu poskytli skupinu esesáků i ukrajinské strážné, přesto značná část prací zbyla na Židy. Po rozebrání budov vězni naložili cihly, dřevěné obložení, ostnaté dráty a nábytek do vlaků. Do 21. října 1943 demontovaly Franzovy oddíly motory, jež vháněly plyn do komor, a vlak je dopravil do Lublinu. Dokumenty odvezl ozbrojený konvoj, usvědčující materiály se spálily. Ve vyklizeném táboře zůstalo jen pár esesáků, kteří měli dohlédnout na závěrečné kroky. Zatímco 70 již nepotřebných vězňů zmasakrovali, poslední tři desítky se tísnily ve dvou vagonech. Když 16. listopadu přišel rozkaz k jejich likvidaci, trojice Němců ranou do týlu Židy usmrtila a Ukrajinci těla zlikvidovali.

Přes veškerou snahu mohl pozorný pozorovatel stále identifikovat polohu tábora podle stop po ostnatém drátu či hromad hlíny a písku. Nacisté proto zaplatili stavební firmu, která z cihel původně tvořících plynové komory postavila na rumišti statek. Poté tam usadili jednoho z ukrajinských dozorců i s rodinou a nařídili mu obdělávat půdu.

Mrtvá těla i hory kufrů

Obdobně byly srovnány se zemí oba zbývající tábory operace Reinhard a pro vyšetřovatele či soudní lékaře tak skutečně zůstalo minimum podkladů. Spokojený Globocnik 4. listopadu 1943 napsal Himmlerovi: „K 19. říjnu jsem ukončil akci Reinhard a zrušil tábory v Generálním gouvernementu. (…) V přiloženém spise jsem se snažil podat souhrn vykonané práce, aby bylo patrné nejen její množství, ale i to, s jak malým počtem Němců lze tak závažnou akci provést.“ Na dalších řádcích si pak Globocnik řekl o Železný kříž.

Jinde však Sonderaktion 1005 tak úspěšná nebyla – už kvůli nedostatku času a obrovskému množství stop, které Němci museli zničit. Po zrušení trojice lágrů se systematického vyvražďování evropských Židů ujala jiná zařízení v čele s Osvětimí a Majdankem. Tyto tábory disponovaly krematorii se spalovacími místnostmi, a tak se zdálo, že nebude zapotřebí využívat Blobelovu metodu. Brzy se však ukázalo, že pece kapacitně nedostačují a vězeňská komanda tak opět musela těla pálit na hromadách.

Blobel se zaměřil také na desítky lokalit, kde v prvních měsících operace Barbarossa řádily Einsatzgruppen. Z vězňů byly zřízeny dva speciální oddíly (Sonderkommanda), jejichž členové odkrývali hroby a zbytky těl spalovali. Mnozí Židé se k této práci uvolili proto, že doufali ve vyšší šanci na přežití, ovšem drtivou většinu Němci po dokončení úkolu postříleli. V některých případech vozili židovské oddíly do práce v autě upraveném na zplynovací a při poslední cestě zpět je usmrtili.

V srpnu 1943 se Blobel po dvou letech vrátil na místo vlastního zločinu do rokliny Babí Jar u Kyjeva, kde jeho muži na konci září 1941 postříleli přes 30 000 Židů. Těla obětí nyní ležela pod vrstvami dalších pobitých sovětských vojáků, partyzánů i civilistů. V zimě zahlazovací komanda zavítala do Pobaltí a Běloruska (k litevské Deváté pevnosti nebo běloruské železniční stanici Bronna Góra), a ačkoliv esesmani s využitím otrocké práce spálili obrovské množství těl, zaskočila je rychlost postupu Rudé armády. V Estonsku tak sovětští vojáci často narazili na ještě hořící hranice.

Po osvobození Majdanku v létě 1944 a zveřejnění tamějších děsivých nálezů se Himmler pokusil Sonderaktion 1005 urychlit. Esesáci hromadně zavírali lágry a osazenstvo buď nutili pochodovat co nejdále od fronty, nebo zastřelili. Dohlíželi na to, aby se ani jeden živý Žid nedostal do rukou nepřítele a nemohl svědčit. Pochody smrti se vinuly desítkami měst a na nádražích stály jako hrůzné memento vagony plné zmrzlých těl. Koncem roku rozkázal říšský vůdce SS zrušit plynové komory a krematoria v Osvětimi, strážní nařídili vězňům pobořit stěny dynamitem, popel naházet do Visly, srovnat hroby s terénem a osázet je stromy. Přesto tam rudoarmějci v lednu 1945 našli část dokumentace, mrtvá těla i hory kufrů, pytlů s vlasy či modlitebních šál.

Poválečná spravedlnost

Ničení stop učinil přítrž až konec války. Většina hlavních protagonistů Sonderaktion 1005 stanula před tribunály, které je však nesoudily za likvidaci táborů smrti, ale za podíl na předchozích vraždách. Jednomu z hlavních organizátorů holokaustu Adolfu Eichmannovi se podařilo utéct do Argentiny, kde ho roku 1960 zajali agenti izraelské tajné služby Mossad a dopravili do vlasti. O dva roky později skončil na šibenici. 

V Norimberku soudili Eichmannova zástupce Dietera Wislicenyho, jehož roku 1948 taktéž čekala oprátka. Šibenici neunikl ani Blobel, kterého v červnu 1951 popravili za vraždy 60 000 osob. Šéfa operace Reinhard Odilo Globocnika zajali koncem května 1945 Britové, avšak ještě před výslechem spolkl kyanid. 
Stangla, který snad jako jediný svých činů litoval, zatkli až roku 1967 v Brazílii a odsoudili na doživotí. Také obávaný Franz si teprve 20 let po válce vyslechl rozsudek doživotního žaláře, ovšem roku 1993 se dočkal propuštění. Pro „spalovacího experta“ Flosse (viz Spalovač mrtvol) si smrt přišla ještě za války – když po sobiborském povstání eskortoval skupinu Židů do Lublinu, vězni ho přemohli a zastřelili jeho vlastním samopalem.

Ačkoliv se nacistům podařilo při Sonderaktion 1005 zničit obrovské množství důkazů, ve své podstatě selhala – všechny doklady holokaustu se zlikvidovat nepodařilo a dokumenty i přeživší Židé podali výmluvná svědectví. 

Ekolog Jon O’Donnell z americké Správy národních parků (NPS) si v roce 2018 všiml, že jedna z aljašských řek, která byla ještě v předešlém roce průzračně čirá, najednou dramaticky změnila barvu. Jako by ji někdo proměnil na pomerančový džus. Časem se ukázalo, že to byl pouhý začátek. Podobně postižených řek v arktických oblastech přibývá alarmujícímk tempem.

O’Donnell vedl tým odborníků, kteří téměř dva roky zkoumali vodu aljašských řek a potoků v oblasti Brooksova pohoří, nejsevernějšího výběžku Skalistých hor. Následně vyšlo díky satelitním snímkům najevo, že k „rezivění“ arktických toků ve skutečnosti dochází zhruba od roku 2008, jen se to odehrávalo v odlehlých místech a unikalo naší pozornosti.

Badatelé zjistili, že rezivění typicky začíná v malých potůčcích a postupně pokračuje směrem po proudu. Často se odehrává v oblastech, které nejsou přímo ovlivňované člověkem, například těžbou dřeva nebo nerostných surovin.

Tající permafrost

Vědci nakonec dospěli k závěru, že viníkem je nejspíš tání věčně zmrzlé půdy, k němuž dochází v důsledku oteplování planety. Závěry výzkumu O’Donnellova týmu v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Communications Earth & Environment.

Tání permafrostu vystavuje velká množství rud různých kovů procesům zvětrávání. Do potoků a řek proudí koktejl anorganických látek, který podstatně okyseluje vodu. Voda v arktických tocích bývá slabě zásaditá s pH kolem 8, zatímco některé z testovaných vzorků „zrezivělé“ vody byly dramaticky kyselé s pH asi 2,3.

Zvětrávání minerálů, především se sloučeninami síry, vytváří kyselé prostředí náchylné ke korozi, v němž se uvolňuje více a více kovů. Vědci objevili ve studovaných vzorcích vysoký obsah železa, zinku, niklu, mědi nebo kadmia. Jedním z nejvíce zastoupených kovů je železo, které je podle všeho zodpovědné za barevnou změnu arktických toků.

Bylo nebylo. Za vlády Ludvíka XVI. přivedly zoufalé Pařížanky své hladovějící děti před královský palác a žádaly o pomoc. Na balkon však nevystoupil král, ale zpupná Marie Antoinetta v jedné ze svých okázalých a šokujících rób. Hladovějícím prý vzkázala, že pokud nemají chléb, mají jíst koláče. Jinde zase najdeme, že vládkyně nebyla ani tak zpupná, jako spíše odtržená od reality. Větu prý neřekla posupně, ale překvapeně a svůj návrh viděla jako logické řešení. Jak to tedy vlastně bylo? 

Ať jedí tentononc 

Daná věta zní: „Ils n'ont pas de pain? Qu'ils mangent de la brioche!“ Řeč tedy není o koláčích, ale o brioškách, což je však u nás méně obvyklý druh pečiva. (Britové větu ze stejného důvodu překládají „Let them eat cake“, což je, mimochodem, mnohem silnější vyjádření a té posupnosti je v něm více.) To však není žádný šokující významový posun. Zásadnější je, že panovnice tuto větu pravděpodobně neřekla. Jde o vyjádření jakési obecné literární princezny, které jí do úst vložil mravokárný Rousseau v díle Vyznání. Ani Rousseau si ho ale nevymyslel. Šlo o myšlenku, která v lidovém folkloru obíhala již dříve jako určitá anekdota. 

V německé sbírce ze 16. století se tak šlechtična podivuje, proč hladovějící děti nejedí „Krosem“, čímž je asi míněn Hefezopf čili něco jako naše vánočka či mazanec. A mimochodem, už v roce 1843 časopis Les Guêpes uveřejnil článek Jeana-Baptista Alphonse Karra, který uvedl, že daný výrok není autentický. Lež však má někdy zatraceně dlouhé nohy.

Poprvé od předloňské havárie zamířila do vesmíru suborbitální raketa New Shepard. Šestičlenná posádka během nedělního letu dosáhla výšky 347 000 stop (více než 105 kilometrů) čímž překonala Kármánovu hranici považovanou za hranici mezi zemskou atmosférou a kosmickým prostorem.

Nejvýraznějším členem posádky byl devadesátiletý bývalý americký pilot, astronautský kandidát a sochař Ed Dwight, který se stal nejstarším astronautem na světě. Dwight během nedělního letu překonal Williama Shatnera, legendárního kapitána Jamese Kirka z Hvězdných válek, který se do vesmíru podíval v roce 2021.

Dwightův let sponzorovala nezisková organizace Space for Humanity a nadace rodiny Jaisona a Jamie Robinsonových. Dalšími členy posádky byli podnikatelé a finančníci Mason Angel, Sylvain Chiron a Kenneth Hess, indický podnikatel a pilot Gopi Thotakura a bývalá účetní Carol Schallerová, trpící chronickým onemocněním. Celkově šlo již o sedmý pilotovaný let společnosti Blue Origin.

Při představě, že sedmdesátikilový muž či žena přiberou během pár týdnů čtyřicet kilo a pak proleží půl roku v posteli, vstávají lékařům vlasy hrůzou na hlavě. Takovému člověku by hrozil dlouhý seznam závažných onemocnění. Těžkou obezitou v kombinaci s dlouhodobou nečinností by si zadělal na hypertenzi, vysoké hladiny cholesterolu v krvi, cukrovku druhého typu, trombózu, aterosklerózu, osteoporózu, svalovou dystrofii a další neduhy.

Do úplně stejné situace se ale každoročně dostávají medvědi, kteří mohou na podzim zdvojnásobit tělesnou hmotnost, přičemž většina padá na vrub zvýšení zásob tělesného tuku. Medvědí „tlouštík“ se uloží na sedm měsíců k zimnímu spánku, aby se na jaře probudil sice vyhublý, ale jinak zcela fit. Tato zimní tělesná proměna je důvodem, proč výzkum zimního spánku medvědů nezajímá jen zoology, ale jeho výsledky bedlivě sledují i lékaři. Jsou přesvědčeni, že od medvědů okoukají recepty na léčbu mnoha civilizačních chorob, záchranu života těžce zraněných a možná otevřou cestu i ke zvládnutí dlouhých meziplanetárních letů.

Medvědí nadváha

Úžas budí schopnost medvědů zvládnout těžkou obezitu bez vážnějších poruch metabolismu, především cukrovky druhého typu, kdy organismus nereaguje na hormon inzulín. U obézních lidí představuje tento typ cukrovky jednu z vážných zdravotních komplikací. Cukrovka druhého typu prudce zvyšuje pravděpodobnost infarktů myokardu, mozkových mrtvic nebo poškození sítnice oka. Tým vedený Joannou Kelleyovou z Washington State University sledoval reakce tukových buněk odebraných z těla hibernujících medvědů a z těla medvědů v plné aktivitě.

Vědci zjistili, že hibernující medvědi produkují osm bílkovin, které udržují v jejich organismu citlivost k inzulínu. Ve studii publikované ve vědeckém časopise iScience poukazují Kelleyová a spol. na skutečnost, že stejné proteiny vyrábí i lidský organismus. Ty však obézním lidem citlivost k inzulínu nezajistí. O tom, zda by se mohli farmakologové inspirovat při vývoji léků proti cukrovce druhého typu medvědími bílkovinami, rozhodnou výsledky dalších experimentů.

V poslední době ale evolucí nabyté medvědí schopnosti selhávají a zvířata čelí stejným problémům, jaké trápí lidskou populaci. Zimy jsou mírnější a kratší a s tím se zkracuje i celková doba hibernace. Medvěd nabírá na podzim tukové rezervy na dříve obvyklou dlouhou a studenou zimu. Nahromaděný tělesný tuk pak nestihne během zkrácené hibernace spálit a na jaře se probouzí s „nadváhou“. Po několika mírnějších zimách už podíl tuku v těle šelmy dosahuje i mimo zimní období tak vysokých hodnot, že to nelze označit jinak než jako obezitu.

Lék proti trombóze?

Početný mezinárodní tým vedený kardiologem Tobiasem Petzoldem z mnichovské Ludwig-Maximilians-Universität nedávno přišel na kloub nevšední odolnosti hibernujících medvědů vůči tvorbě životu nebezpečných krevních sraženin – trombů. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil vědecký časopis Science. Tromby vznikají při delší nečinnosti, kdy klesá intenzita oběhu krve cévami. Známé je toto riziko například při dlouhých cestách letadlem, kdy pasažéři sedí. Vznik trombů ale ohrožuje i pacienty dlouhodobě upoutané na lůžko nebo lidi, kteří se nemohou hýbat v důsledku tělesného postižení.

Vědci z Petzoldova týmu odebrali vzorky krve volně žijícím medvědům během zimního spánku a také na jaře, kdy se zvířata probrala k plné aktivitě. Hibernující medvědi dokázali snížit srážlivost své krve. Klíčovou roli při tom sehrává pokles hladiny proteinu označovaného jako HSP47. Tato bílkovina patří k tzv. proteinům tepelného šoku a v organismu reguluje imunitní reakce. S poklesem hladin HSP47 dochází v organismu k tlumení zánětlivých reakcí, které za normálních okolností vyvolávají srážení krve.

Kupodivu stejným mechanismem se vzniku nebezpečných krevních sraženin brání i lidský organismus. Petzold a spol. to prokázali analýzami vzorků krve pacientů, kteří se dlouhodobě nemohou pohybovat v důsledku poranění míchy. Také u těch dochází k poklesu hladin proteinu HSP47 v těle a ke snížení srážlivosti krve. Při krátkodobém onemocnění, kdy jsme upoutáni na lůžko jen několik dní, se efekt HSP47 neprojeví, protože nad jeho účinky převládnou následky silných zánětlivých reakcí. „Bude zajímavé zjistit, zda se vyplatí potlačit srážení krve i u pacientů, kteří jsou upoutáni na lůžko po kratší dobu,“ podotýká Petzold. „Pro farmakology je to určitě zajímavé téma.“

Huňáči a atrofie svalů

Nečinnost tvrdě dopadá na lidské svaly. S jejich ochablostí se potýkají nejen pacienti dlouhodobě upoutaní na lůžko, ale třeba i lidé, kteří měli několik týdnů ruku či nohu v sádře. Medvědi jsou po probuzení ze zimního spánku plně akceschopní. Zpočátku se možná pohybují trochu pomaleji, ale to se rychle spraví. Odolností medvědích svalů vůči atrofii se zabývá tým vedený Michaelem Gotthardtem z berlínského Max-Delbrück-Centrum für Molekulare Medizin. 

Ve studii publikované vědeckým časopisem Scientific Reports vědci zkoumali vzorky svalů odebrané medvědům během hibernace i v období plné aktivity. Pomocí nejmodernějších technik zjišťovali, které geny ve svalových buňkách pracují a jaké proteiny jsou ve svalech syntetizovány nebo jsou z nich naopak odstraňovány.

Práci Gotthardtova týmu komplikovala skutečnost, že vědci neznají celý medvědí genom, a stejně tak nemají k dispozici důkladnější informace o kompletním spektru medvědích bílkovin, tzv. proteomu. Přesto došli k zajímavým zjištěním. Ve svalech hibernujících medvědů odhalili bílkoviny, jež razantně zasahují do metabolismu aminokyselin. Svalovým buňkám tak zajišťují vyšší množství některých tzv. neesenciálních aminokyselin, tedy aminokyselin, které organismus nemusí přijímat s potravou, protože si je dokáže vyrobit sám. Patří k nim např. aminokyseliny alanin, asparagin či serin.

To bylo pro vědce překvapení, protože dřívější pokusy o posílení růstu svalů podáváním neesenciálních aminokyselin v tabletách nemělo výraznější účinek. Snahy léčit tak svalovou atrofii seniorů nebo pacientů dlouhodobě upoutaných na lůžko opakovaně selhávaly.

Ve fázi výzkumu

Podle Gotthardta je důležité, aby si sval tyto aminokyseliny vyráběl sám, protože tak se spolehlivě dostanou na místo, kde jich je nejvíc zapotřebí. Pokud se ale dostávají do organismus s potravou přes trávicí trakt, nemusejí do svalu vůbec proniknout, nebo se tam dostanou v nedostatečném množství. Při léčbě a prevenci svalové atrofie by se proto měli lékaři zaměřit na aktivaci metabolických procesů, které zvýší produkci neesenciálních aminokyselin přímo svalovými buňkami pacientů.

Gotthardtův tým se pokusil vytipovat geny, jež v tom hrají zásadní roli. Patří k nim geny Pdk4 a Serpinf1, které se podílejí na metabolismu glukózy a aminokyselin, a také gen Rora, jenž sehrává významnou úlohu při řízení chodu vnitřních biologických hodin. Jak sám Gotthardt upozorňuje, neznamená to, že vědci našli klíč k léčbě svalové atrofie.

„Pro léčbu se hodí pouze ty zásahy do organismu, jejichž vedlejší účinky jsou velmi slabé nebo žádné,“ připomíná Gotthardt a dodává, že k případnému účinnému léku vede cesta pouze přes dlouhou řadu ověřujících experimentů.

Naděje pro lidi s osteoporózou?

Podobně jako svaly postihuje nečinnost lidí také jejich kosti. Například astronautům pobývajícím delší dobu ve stavu beztíže hrozí řídnutí kostí čili osteoporóza. Hibernující medvěd ale úbytku kostní hmoty velmi úspěšně vzdoruje. Některé mechanismy skrývající se v pozadí této medvědí schopnosti odhalil tým biologa Vadima Fedorova z University of Alaska v americkém Fairbanksu.

Jejich studie publikovaná ve vědeckém časopise Journal of Experimental Biology naznačuje, že hibernující medvědi udrží v rovnováze dva protichůdné procesy, které v kosti neustále probíhají. Na jedné straně se kost neustále rozkládá a při tom se z kostí odstraňují zestárlé kostní buňky. Na druhé straně zároveň vznikají z kostní dřeně nové kostní buňky, jež nahrazují odbouranou kostní tkáň.

U člověka s postupujícím věkem nebo s klesající fyzickou zátěží slábne tvorba nové kostní tkáně a na převaze získává rozkladný proces. Kostní hmoty ubývá, protože chabý přísun nových kostních buněk nestačí nahradit její ztráty. Hibernující medvěd tvorbu nové kosti nezvyšuje. To by bylo příliš náročné na živiny a energii a těmi se snaží zimní spáč šetřit.

Blahodárné zpomalení

Hibernujícím medvědům ubude v krvi proteinů, zajišťujících rozklad kosti a odbourávání zestárlých buněk. Hladina vápníku, z něhož se tvoří kost, se v krvi zvířat upadajících do hibernace nezmění, a to znamená, že rozklad staré kosti a tvorba nové kostní hmoty jsou i během zimního spánku v rovnováze.

Medvědí proteiny regulující rozpad kosti patří do skupiny enzymů označovaných jako alkalické fosfatázy a mají svůj protějšek v lidském organismu. Zatím ale není jasné, jestli se v budoucnu podaří léčit osteoporózu lidí preparáty, které by potlačily aktivitu „kostních“ alkalických fosfatáz a napodobily tak medvědí odolnost k řídnutí kostí. Tyto enzymy totiž nejsou jedinými proteiny podílejícími se na stabilizaci kostry hibernujících medvědů.

Hladina jedné z bílkovin potlačujících rozklad kostí roste u hibernujících medvědů na patnáctinásobek hodnot, jež jsou běžné u plně aktivních šelem. Kostru tak hibernujícímu medvědovi chrání větší počet bílkovinných molekul, jež působí ve vzájemné souhře. Pro farmakology nebude jednoduché tuto souhru imitovat pomocí jednoho jediného léku. 

Slavná lokalita s pyramidami v Gíze, která se rozkládá na dnešním předměstí egyptské Káhiry, je pod drobnohledem archeologů již od první poloviny 19. století. V rámci jejího průzkumu bylo objeveno i tzv. Západní pohřebiště, které se nachází těsně vedle Chufuovy nebo též Velké pyramidy, u její západní strany.

Výzkum Západního pohřebiště se po dlouhá léta soustředil především na mastaby – nadzemní hrobky z cihel a s rovnou střechou, určené pro příslušníky vládnoucích vrstev. Jedna část pohřebiště, nacházející se u jižní strany, ale dlouhodobě zůstávala prakticky neprozkoumaná. Právě na tuto část se zaměřil mezinárodní tým archeologů, který dané území prozkoumal s použitím moderních metod průzkumu podzemí, včetně georadaru a elektrické rezistivní tomografie. Výsledky průzkumu vědci zveřejnili počátkem měsíce v odborném časopisu Archaeological Prospection.

Anomálie na Západním pohřebišti

Motoyuki Sato z Univerzity Tohoku a jeho kolegové zde objevili doposud neznámou podzemní anomálii. O anomálii vědci hovoří, neboť zatím není úplně jasné o co přesně jde. Získaná data napovídají, že jde o prostor, který má jinou hustotu než jeho okolí, který je vzhledem ke svému tvaru anomálie téměř jistě umělého původu.

Anomálii ve skutečnosti zřejmě tvoří dvě struktury, přičemž jedna se nachází podstatně blíže k povrchu. Nachází se v hloubce asi dvou metrů, její velikost je zhruba 10 × 15 metrů a nejspíš je vyplněná pískem. Zřejmě slouží jako podpůrná struktura pro hlouběji umístěnou část, která se nachází v hloubce zhruba 5 až 10 metrů a zabírá plochu přibližně 10 metrů čtverečních. Archeologové se již nemohou dočkat, až nově nalezené struktury důkladně prozkoumají.

Ve druhé polovině 19. století znal v Rakousko-Uhersku obrazy a fotografie mimořádně atraktivní panovnice skutečně každý. Stala se z ní první novodobá ikona, jejíž tvář vévodila dobovým médiím. Vděčila za to technickému pokroku, neboť vstoupila na veřejnost v době, kdy triumfovala fotografie a noviny i časopisy horečně sháněly obrázky celebrit. A mezi nimi vynikala tajemná a krásná císařovna. 

Ta předjímala to, co dělají dnešní influenceři, jelikož rozhodovala o tom, které vyretušované fotografie budou zveřejněny a které nikoliv. Aktivně se tak podílela na vytváření svého mediálního obrazu. Jakmile její tvář začaly hyzdit vrásky, skrývala ji za závojem či vějířem, již nikdy neseděla portrétistům, a dokonce se přestala fotografovat. Z toho důvodu nejsou k dispozici žádné fotografie stárnoucí panovnice, můžeme obdivovat pouze snímky věčně mladé pohádkové císařovny. 

Cesta ke druhému životu 

Mýtus tajuplné Alžběty Bavorské přezdívané „Sissi“ se definitivně zrodil po její tragické smrti v sobotu 10. září 1898, kdy ji na břehu blankytně modrého Ženevského jezera propíchl italský anarchista pilníkem. Kdyby zemřela jako stará paní, určitě by se o ní dnes tolik nemluvilo. Rovněž rakousko-uherské úřady začaly tématu ovdovělého císaře a jeho zavražděné krásné manželky využívat pro monarchistickou propagandu. S jejím portrétem se razily mince, vydávala alba, poštovní známky, nejrůznější užitkové předměty či suvenýry. V každé zemi, kde ráda pobývala, se zřizovaly výbory na stavbu památníků. 

Lidé se o krásnou panovnici nepřestali zajímat ani po zániku monarchie v roce 1918. Jedním z ikonografických symbolů „starého světa“, který byl rozmetán na krví zalitých bojištích první světové války, ale po němž se bývalým poddaným začalo velmi záhy stýskat, se stal portrét osmadvacetileté císařovny v tylové róbě krémové barvy a s vlasy posetými briliantovými hvězdami, která na diváka hledí přes rameno, německého malíře Franze Xavera Winterhaltera.

Kudy za krásnou panovnicí? 

Kam směřují tisíce turistů, aby mohly zhlédnout místa paměti, spjatá s mytickou Sissi? Nejvíce jich putuje do Vídně, kde se pietně klaní jejím ostatkům v Císařské hrobce pod Kapucínským kostelem. V nedalekém císařském farním Augustiniánském kostele si pak mohou představovat skvostnou scenérii „svatby století“, při níž se Alžběta v pondělí 24. dubna 1854 provdala za Františka Josefa I. 

Sisi Museum v císařské rezidenci Hofburgu ročně navštíví téměř milion turistů. Mezi více než 300 vystavenými předměty mohou obdivovat císařovniny šaty, dopisy, nábytek, obrazy, fotografie, deštníky, vějíře a rukavice, části oděvu, kosmetické recepty, sklenice na mléko, lékárničku, ale také její pravou botu, kterou měla obutou na oslavě stříbrného výročí svatby, nebo její cestovní skříňku s kartami. Vedle originálu císařovnina úmrtního listu je zde vystavena i posmrtná maska a smuteční mašle z katafalku od její sestry Marie, kde je zlatým písmem napsáno „Addio Regina –Tua Mari“ (Sbohem královno, Tvá Marie). 

V Hofburgu pak turisté většinou navštíví i apartmány, kde panovnický pár bydlel. Ve druhém hlavním sídle, zámku Schönbrunn, kde Alžběta s rodinou občas pobývala v létě, je vystavena například její vlečka ze svatebních šatů a její kočáry. Méně turistů již zavítá do městského paláce Hermesvilla, který dostala od manžela, do barokního zámku Laxenburg, kde strávila líbánky a narodily se zde dvě z jejích dětí, nebo do císařské vily v Bad Ischlu, kde se zasnoubila.

Ve všech muzeích a palácích si návštěvníci mohou vybírat z nepřeberného množství suvenýrů, sladkostí, knih, pohlednic, mincí, porcelánových souprav, hrnků a hrnečků, sněhových koulí, pečetidel s voskem, dóz, cukřenek, medailonků, kabelek, magnetek, alkoholu, sametových sáčků se sušenými květy, rtěnek nebo obalů na smartphone. A z mnoha výrobků se na nás záhadně usmívá Sissi jako jakási habsburská Mona Lisa. 

Náročnější nadšenci nakupují kopie císařovniných šperků, jako byly diamantové hvězdy do vlasů, náhrdelníky, náramky, prsteny či náušnice. Císařovnin mýtus samozřejmě cíleně podporují i rakouští podnikatelé a politici, neboť jim přináší obrovské zisky. Sissi rakouským obchodníkům každoročně vydělává miliony eur. 

V literatuře krásné… 

Císařovna se stala hlavní postavou hned několika románů. Je příznačné, že většinu z nich napsaly ženy. K nejznámějším určitě patří britská autorka románů červené knihovny Barbara Cartland. V roce 1992 vyšla česky její kniha Sissi: soukromý život Alžběty, císařovny rakouské. Pro úplnost dodejme, že spisovatelčina dcera byla nevlastní tchyní idolu 20. století – princezny Diany, která měla s císařovnou mnoho společného. Další knihy o Sissi francouzské spisovatelky Nicole Avril stejně jako její německé kolegyně Gaby Schuster a norské literátky Clara Tschudi do češtiny přeloženy nebyly, k dispozici máme pouze román Sisi: sen o lásce německé spisovatelky Gabriele Marie Cristen. 

V dnešní době posedlé detektivy a spletitými vyšetřováními nepřekvapí, že rakouský spisovatel Thomas Brezina nechal v císařovnu v kriminálním románu Sisis schöne Leichen. Kaiserin Elisabeth ermittelt (Sisiiny krásné mrtvoly. Císařovna Alžběta vyšetřuje) vyřešit případ vraždy. Vysvětlil to tím, že „mluvila několika jazyky, byla vzdělaná a zjevně inteligentní. Mnozí jsou přesvědčeni, že svůj potenciál téměř nevyužila. V mém románu ano“. Z českých autorek se tématu chopila Soňa Sirotková a vydala v roce 2008 historický román Říkali mi Sisi, a o šest let později Sisi. Rodokmen duše. Čtenáře v anotaci vyzývá: „Pokusme se ji nyní pochopit v širokém záběru života její duše.“ 

…i odborné 

Knižní trh je neustále zaplavován novými vědeckými a popularizujícími publikacemi o císařovnině životě, jejichž autoři čtenáře ubezpečují, že příběh o excentrické panovnici pojali z nového úhlu. V mnoha případech se ale nejedná o nové objevy, nýbrž o opakování známých poznatků. První významný a dodnes čtivý životopis Alžběta: zvláštní žena publikoval rakouský životopisec a aristokrat Egon Caesar Corti v roce 1934. V podtitulu se uvádí „Podle písemné pozůstalosti císařovny, deníků její dcery a dalších nezveřejněných dokumentů“. Česky vyšel až v roce 2008. 

Rakouská historička Gabriele Praschl-Bichler pojala knihu o císařovně Císařovna Alžběta: mýtus a pravda, která vyšla česky v roce 1998, jako literaturu faktu a zaměřila se především na její vnitřní svět. Později vydala i knihu Kondiční a dietní program císařovny Sissi. Nejmodernější a nejkvalitnější biografii dosud napsala německo-rakouská historička Brigitte Hamann. V češtině vyšla v roce 2011 pod názvem Alžběta: císařovna proti své vůli. Významně poopravila romantický obraz o panovnici, mimo jiné zjistila, že Alžběta nebyla ve Vídni oblíbená, málokdy se zde nechala vidět, takže Vídeňané po ní příliš netruchlili.

Rakouská historička Martina Winkelhofer, která přednášela i v Praze, vydala v loňském roce knihu Sisis Weg. Vom Mädchen zur Frau – Kaiserin Elisabeths erste Jahre am Wiener Hof (Sisiina cesta. Z dívky ženou – První léta císařovny Alžběty u vídeňského dvora). Věnovala se císařovnině každodennímu životu a mimo jiné uvedla, že čtyři vychovatelky, s nimiž vyrůstala, měly jedno společné: byly to mladé ženy bez životních zkušeností. Tyto vychovatelky nemohly Alžbětě říci nic o jejích budoucích úkolech manželky nebo matky. Dále zdůraznila, že příběh císařovny se dotýká i současných problémů žen, emancipace a tématu duševního zdraví. 

Na stříbrném plátně 

Ve třicátých letech o nešťastné panovnici vycházel román na pokračování, který posloužil rakouskému režisérovi Ernstu Marischkovi jako podklad pro scénář filmové trilogie Sissi, již natočil v padesátých letech 20. století. Hlavní hrdinku ztvárnila líbezná a dojemně křehká herečka Romy Schneiderová. Tato naivní pohádka byla nejen největším kostýmním filmem, jaký kdy rakouské studio natočilo, ale především světovým trhákem. Do kin se valily miliony návštěvníků, aby zhlédly nejslavnější milence podunajské monarchie. A k tomu přibyly stamiliony televizních diváků. Díky trilogii Alžbětin mýtus triumfoval na celém světě. 

Další filmová a televizní ztvárnění Alžbětina života stojí ve stínu Marischkova sladkobolného eposu. Také televizní seriál Komisař Rex se přiživil na populárním tématu a v třináctém dílu Sisi páté série se spolumajitelka oděvního salonu snaží tajně po nocích vžít do role císařovny a zavolá si na projížďku rakouské metropole fiakr. Výlet končí tragicky, kočí je mrtev. Vrah samozřejmě použil jako vražedný nástroj pilník. Poslední televizní počin, německo-rakouský seriál Sisi (2021) ztvárnil císařovnu jako moderní ženu, prototyp bojovnice za rovnoprávnost, krasavici, kterou „terorizují“ dvořané. Neopomněl při tom přidat mnoho erotických scén, včetně sebe ukájející princezny. 

V roce 2022 byl do kin uveden rakouský film Corsage (Korzet) o stárnoucí panovnici, která se vyrovnává s otázkou po smyslu existence, když už nemůže být ideálem krásy. Do německých kin zase v roce 2023 zamířil film Sisi und ich (Sisi a já) o císařovnině dvorní dámě a její lásce ke své paní. A konečně i Netflix neodolal a v roce 2022 uvedl na obrazovky šestidílný seriál The Empress (Císařovna), ve kterém je ikona císařské rodiny „neobvyklá, genderově fluidní a bisexuální“. 

Věčný mýtus 

Velký úspěch měl již ve 30. letech minulého století v meziválečné Vídni muzikál Sissi. Podobně si velké popularity vydobyl v 90. letech minulého století muzikál Elisabeth, ve kterém „muzikálový“ vrah na konci prozpěvuje: „Zavraždil jsem ji, protože to chtěla.“ Muzikál se stal vývozním artiklem a vedle německy mluvících zemí byl hrán i v Japonsku, Jižní Koreji a Číně. S více než jedenácti miliony diváků se jedná o nejúspěšnější německojazyčný muzikál všech dob.

Alžběta se milionům diváků vryla do paměti jako krásná, křehká a nešťastná žena, která se nehodila do své doby. Nevadí jim, že originál byl zcela jiný, že skutečná císařovna nemá s pohádkovou Sissi nic společného. Nechtějí slyšet o tom, že neurotická císařovna zasvětila svůj život kráse, nikoliv manželovi, dětem a poddaným. Nepozastavují se nad tím, že si kvůli dietám ničila zdraví, jezdila na koni obkročmo jako Hun, cvičila jako Jane Fondová a mytí vlasů dlouhých až k patám jí zabralo téměř celý den. A tak je jisté, že Alžbětin příběh ani v našem století nevyjde z módy…

Dnes již neobydlené chilské hornické městečko Sewell leží na andských svazích v provincii Cachapoal. Opravdový unikát z něj činí nejen poloha ve výšce 2 250 m, ale i netypický způsob řešení tamních ulic. Vzhledem ke strmému terénu vedou totiž téměř vertikálně. Na seznamu UNESCO však Sewell najdete i proto, že představuje vynikající příklad uměle vybudovaných měst tam, kde k těžbě rudy sloužila místní levná pracovní síla.

Město vyrostlo kolem velkého centrálního schodiště, stoupajícího od vlakového nádraží. I proto se mu začalo přezdívat „město schodů“. Výstavba v nehostinném terénu této výšky se samozřejmě neobešla bez potíží – do Sewellu se například nedostala žádná vozidla na kolech.

Důvody pro vybudování města však byly prozaické. Místo se totiž nachází nedaleko El Teniente, největšího podpovrchového měděného dolu na světě. S výstavbou města začala americká těžařská firma Braden Copper Company v roce 1904 a pojmenovala jej po svém prvním prezidentovi, Bartonu Sewellovi. 

Nemocnice i divadlo

Horníci původně bydleli společně v domech zvaných „colectivos“, teprve později vznikla i obydlí rodinného typu. Následovala výstavba hřišť, náměstí, obchodů, nemocnice a nakonec i vlastního divadla. Obydlí se stavěla ze dřeva a často se pyšnila křiklavě barevnými omítkami, například zelenou, žlutou nebo červenou.

Život v Sewellu však přesto přinášel mnohá úskalí. Rozdíl oproti běžným městům spočíval kromě vysoké nadmořské výšky také v tom, že se obyvatelé pohybovali po hlavní ulici a přilehlých uličkách do prudkého kopce. Procházky však měly ke komfortu daleko, hlavní městské schodiště totiž nebylo dlážděné. Mimoto se nad Sewellany neustále vznášely hrozby zemětřesení, sesunu lavin a sopečných výbuchů. Roku 1945 navíc zasáhl město tragický požár, při kterém zahynulo 355 lidí.

Na vrcholu svého rozmachu se Sewell přesto pyšnil patnácti tisíci obyvateli. Zlom nastal až po roce 1967, kdy většinový podíl v důlní společnosti získala chilská vláda. Ta většinu sewellských obyvatel přesunula do sousedních měst Rancagua a Copper a postavila pro ně silnici, díky níž mohli dojíždět. Znárodnění dolu roku 1971 znamenalo pro atypické městečko poslední ránu. Většinu těžby tehdy chilští politikové přesunuli do státem vlastněného dolu Codelco.