Podle statistik dochází k srdečním příhodám nejčastěji během oslav vánočních svátků a silvestra. Kardiologové potvrzují souvislost s nižšími venkovními teplotami: Jak uvádí přední český odborník na nemoci srdce a cév Aleš Linhart, pokles rtuti o sedm stupňů zvyšuje riziko infarktu asi o 10 %. V mrazu se cévy stahují a krev jimi proudí obtížněji, což v kombinaci s větší fyzickou aktivitou tvoří značně rizikový faktor. 

Nebezpečné svátky

Kromě toho vstupují do hry i další proměnné. Ve studii, kterou v roce 2004 publikoval časopis Circulation, analyzovali američtí vědci databázi úmrtních listů z let 1973–2001 a zaměřili se na diagnózy související se srdcem. Ukázalo se, že počet fatálních srdečních selhání se v prosinci vždy postupně zvyšuje, na Štědrý den dosáhne vrcholu a následně mírně poklesne; 1. ledna pak opět stoupne a po zbytek zimy zůstane vysoký. Obdobné výsledky přicházejí i z dalších zemí: Například ve Švédsku narůstá pravděpodobnost infarktu mezi Štědrým dnem a Novým rokem o 15 %. 

Zvýšený výskyt srdečních příhod však zaznamenali i na Novém Zélandu, kde Vánoce připadají na léto. Je tedy zřejmé, že srdeční sval reaguje nejen na změny venkovních teplot, ale rovněž na aktuálně prožívané události. Nutno ovšem zdůraznit, že je řeč výhradně o fatálních infarktech, kdy se pacienti nedostali k lékaři včas. 

Jako možný důvod, proč k popsanému dochází zejména během Vánoc, vědci uvádějí, že dotyční většinou „nechtějí o svátcích ostatní obtěžovat“. Pokud se přitom sanitka přivolá do deseti minut od prvních příznaků – tedy prudké bolesti na hrudi, mravenčení v levé ruce nebo dušnosti – existuje 95% šance na záchranu. 

Dávno před tím, než světla metropole Limy začala osvětlovat noc nad peruánským pobřežím, okouzlily hvězdy zdejší obyvatele natolik, že vystavěli fascinující monumenty, které jsou těsně spojené s astronomickými jevy. Týká se to i lokality El Paraíso, jejíž stavby vyrostly zhruba mezi lety 2400 až 1440 před naším letopočtem, tedy asi tři tisíce let před vznikem mocné říše Inků.

Robert Benfer z Missourské univerzity a jeho peruánští kolegové prostudovali uspořádání ceremoniálních prvků a staveb na lokalitě El Paraíso a potvrdili, že stavitelé těchto dávných struktur si dali hodně záležet na propojení s významnými každoročními astronomickými událostmi, včetně zimního a letního slunovratu. Závěry svého výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu Latin American Antiquity.

Božstva Mléčné dráhy

Již dřívější výzkum odhalil, že dvě křídla hlavního chrámu v El Paraíso svírají úhel 34 stupňů a jsou v těsném vztahu se severovýchodním okrajem Mléčné dráhy těsně po západu slunce o slunovratu. Benfer s kolegy nyní identifikovali dvě velké struktury ve tvaru „kondora,“ respektive „monstra,“ které jsou v souladu s uvedeným vztahem k Mléčné dráze.

Tato zjištění podle vědců potvrzují dřívější předpoklady o předkolumbovské kosmologii v oblasti And, která se točí kolem „souhvězdí temných mraků“. Jde o tvary podobné zvířatům, které tehdejší lidé rozlišovali při pozorování temných regionů, patrných v Mléčné dráze na obloze.

TIP: Krajina jako observatoř: Aztékové využívali Mexické údolí pro pozorování Slunce

Vzhledem k celkovému počtu a přesnosti vztahů mezi strukturami objevenými na lokalitě El Paraíso a astronomickými jevy je podle badatelů možné vyloučit, že by šlo o náhodné uspořádání. Stavby v El Paraíso museli řídit lidé, kteří měli blízko ke zmiňovaným astronomickým jevům, nejspíš kněží „astronomové“, kteří dohlíželi na to, aby stavby potěšily jejich nebeská božstva.

Jmelí bílé (Viscum album) je poloparazitický keřík, který roste zejména na listnatých stromech – lípách, topolech, javorech, akátech, jabloních, švestkách, olších, břízách, na hlozích a velmi vzácně i na dubech. Parazituje však i na jedli nebo borovici. V literatuře je často možné najít informaci, že na smrcích jmelí neuvidíte, ale naše zkušenosti hovoří jinak. Kupříkladu na jižním okraji Moravského krasu v lokalitě Velký Hornek se jmelí bílé borovicové (Viscum album subsp. austriacum) vyskytuje výhradně na smrcích a listnáčům se „vyhýbá“. 

Na nemoci všeho druhu

Již ve starověku bylo jmelí využíváno jako léčebný prostředek. Řek Dioskoridés s římským lékařem Galénem jej doporučovali používat pouze zevně; Hippokrates ovšem rostlinu předepisoval na podrážděnou slezinu. Je nesporné, že jmelí obsahuje mnoho účinných látek, například viskotoxin, tiamin, cholin, acetylcholin, pryskyřnaté alkoholy a látky proteinového charakteru – histamin, mastný olej, sliz, gama aminokyselinu máselnou atd. Jsou v něm také lektiny, které jsou schopné reagovat s izolovanými nádorovými buňkami, čímž zvyšují imunitní reakci proti některým druhům rakoviny a zpomalují růst nebo dokonce způsobují zmenšení nádoru. 

Cholínové deriváty se zase používají k léčení zánětů nervů, kloubů a nezánětlivých degenerativních artróz. Jmelí se používá při zvápenatění tepen, při vysokém krevním tlaku, zpomaluje pulz, vyvolává děložní stahy a podporuje peristaltiku střev. Rovněž zlepšuje imunitní reakci u lidí postižených AIDS.

Sklizeň zlatými srpy 

Jmelí ovšem může i škodit, protože je mírně toxické a po konzumaci většího množství bobulí dochází k silným bolestem břicha a k úpornému průjmu s krví ve stolici. Kvůli tyraminu, který může vyvolat děložní stahy, by drogu nikdy neměly používat těhotné ženy.

Keltové ovšem věřili, že jmelí léčí všechny nemoci a odstraňuje neplodnost u lidí i zvířat. V jazyce Galů se proto jmelí nazývá „všelék“. Bělovousí keltští druidové odění v dlouhých řízách prý odsekávali na dubech rostoucí jmelí zlatými srpy, protože právě jmelí z dubů skrývalo největší sílu a moc. Padající snítky pak zachycovali do bílých roušek, neboť se nesmělo dotknout země. V rámci objektivity je však třeba poznamenat, že mezi archeologickými objevy se dosud žádný zlatý srp nevynořil.

Jmelí v legendách

V germánských bájích bylo jmelí nedílně spjato s bohem jara a plodnosti Baldrem. Slepý bůh Höd však Baldra větévkou jmelí usmrtil. Mezi ranými křesťany se tradovalo, že jmelí kdysi bylo volně rostoucím mohutným stromem, z jehož dřeva vyrobil Josef kolébku pro Ježíška. Po třiatřiceti letech porazili strom Římané a z jeho kmene byl vyroben kříž, na němž byl Kristus ukřižován (proto bylo také jmelí nazýváno dřevo kříže – Lignum crucis). Potomci stromu se prý styděli za hrůzné události na Golgotě tak, že seschli do drobných keříků.

Způsob obživy jmelí prý pro křesťany symbolizuje přijímání Kristova těla a krve, a možná právě proto se v křesťanské tradici udržel tento sympatický parazit jako symbol vánočních svátků. Jmelí přináší do domu štěstí a požehnání, pokud hlava rodiny zavěsí před úsvitem nad štědrovečerní stůl jeho snítku. Traduje se, že jmelí splní jedno přání každému, kdo jej zašeptá do plamínku první svíčky na vánočním stromku. Čarovné jmelí údajně přináší štěstí, ovšem pouze když je dostanete darem, nikoliv, když si je koupíme na trhu.

Symbol prodejné lásky, stálosti i plodnosti

Ve středověku přinesli angličtí žoldáci do Německa a Švýcarska zvyk, podle nějž může kterýkoliv muž políbit každou dívku pod zavěšeným jmelím. Po každém polibku se však musí utrhnout jedna bobulka; poslední značí poslední polibek. Tuto tradici převzaly nevěstince, jejichž majitelé zavěšovali vedle červené lucerny jmelí jako znak prodejné lásky.

Kvůli lepivým složkám prý dokáže jmelí udržet svazek mezi mužem a ženou. Rostlina má chránit proti černé magii a uřknutí, je atributem odvahy, zdraví a plodnosti. Staří Řekové věřili, že jmelí dokáže otevřít bránu do říše mrtvých. V Rakousku se traduje, že jmelí nad štědrovečerním stolem zajistí dobrou úrodu a sedláci je také zaorávali do první brázdy. V Irsku se ze jmelí splétají náramky a amulety, které mají přinášet štěstí (stejně jako u nás čtyřlístek a podkova). Ve francouzské části Švýcarska nosily nevěsty kvůli zajištění plodnosti věneček spletený z klasů ječmene, květů sporýše a větviček jmelí. A jedno z přísloví pocházející ze severní Moravy říká: „Kdo se pod jmelím políbí, druhému se zalíbí.“

Dne 5. dubna 1355, o velikonoční neděli, bylo v časných ranních hodinách ve Věčném městě nebývale rušno. Kromě obyvatel Říma se před branou zvanou Porta Collina shromáždilo „množství“ lidu „ze všech končin světa“, aby zde společně uvítali římského a českého krále Karla. Stalo se tak u příležitosti jeho již třetí korunovace – tentokrát římským císařem.

Karolus Quartus

Slavnostní průvod prošel městem až k svatopetrské bazilice, ve které samotný akt probíhal. Z pověření avignonského papeže Inocence VI. ceremoniál administroval ostijský biskup Pierre de Colombier, ale ještě předtím Karel v kostele Panny Marie na Věži přísahou stvrdil sliby dané papeži. Následně se v bazilice přistoupilo k pomazání na pravé paži a mezi lopatkami. Vložení biskupské mitry s císařskou korunou na panovníkovu hlavu, stejně jako předání žezla, jablka a meče se uskutečnily v rámci korunovační mše, načež celý obřad uzavřely náboženské hymny. Dodejme, že korunovace se onoho dne dočkala i Karlova manželka Anna.

Jakkoli se nám dnes může zdát, že tento ceremoniál do panovníkova života nijak reálně nezasáhl, není to tak docela pravda. V očích svých současníků získal vůbec nejvyšší světskou hodnost. Stal se vládcem „nad všemi vládci“. V nejvýznamnějším křesťanském chrámu se schválením nejvyšší duchovní autority získal titul, o kterém si mnozí jeho předchůdci na římském trůnu – včetně děda Jindřicha nebo rivala Ludvíka Bavora – mohli nechat zdát.

Nabytá důstojnost, odkazující k autoritě Karla Velikého, zůstávala sice nehmatnou, přesto zcela reálnou hodnotou, se kterou Karel dokázal více či méně úspěšně operovat v rámci diplomacie i sňatkové politiky. V neposlední řadě se korunovace promítla i do jeho panovnického jména. Právě od 5. dubna 1355 začal užívat u císařského titulu číslovku, s níž jej máme všichni spojeného. Tehdy se zrodil Karolus Quartus a pod tímto jménem zahájil další etapu reforem, jejíž součástí byla i snaha o prosazení klíčových kodifikací a vyřešení sporných právních otázek v zemích, kterým vládl.

Svatováclavský sněm

S ohledem na Karlův příslib papežskému stolci, že se ve Věčném městě zdrží pouhý den, opustil císařský pár se svou družinou Řím, aby se vypravili zpět do vlasti. Cestou vyřizoval různé státnické záležitosti. Vydal například listinu zřizující Českou Falc, novou korunní zemi přidruženou k České koruně. Květen a červen strávil Karel v Itálii, v červenci vyjednával o připojení hradu Donaustauf k Českému království, a tak až v polovině srpna mohli Pražané slavnostně uvítat svého vládce ověnčeného novou hodností, jejíž lesk pochopitelně dopadal i na císařovu milovanou zemi.

Jednou z důležitých událostí této doby se stalo svolání českého sněmu na 28. září 1355, tedy na svátek zemského patrona svatého Václava. Zde došlo k potvrzení některých již dříve vydaných listin, z nichž se jedna týkala nástupnické otázky a jiná potvrzení aktu o připojení Budyšínska, Zhořelecka a slezských knížectví ke státnímu celku Koruny české. Karel se zde neúspěšně pokusil prosadit také schválení nového zákoníku.

Zlatá bula Karla IV.

O poznání zdárnější výsledky nakonec přineslo jednání říšského sněmu v Norimberku, jenž se uskutečnil na přelomu prosince a ledna. Dne 10. ledna 1356 pak norimberský sněm slavnostně vyhlásil jednotlivé články nově přijatého zákoníku, který vstoupil do historie pod názvem Zlatá bula a zůstal v platnosti až do roku 1806, kdy byla Svatá říše římská národa německého prohlášena za zaniklou.

Jednou z nejpalčivějších otázek po dlouhou dobu zůstávaly hlasy některých světských kurfiřtů při volbě římského krále. Zatímco tři kurfiřti duchovní, arcibiskupové mohučský, kolínský a trevírský, získávali své hlasy společně s kanonickým dosazením do čela arcidiecéze, u světských bývaly hlasy spojeny s rody, a tudíž do otázky hlasů vstupovaly různé rodové smlouvy nebo rozličné nástupnické řády. Karel IV. proto prosadil jednotná pravidla – od té doby byl kurfiřtský hlas vždy spojen s daným územím a dědil jej vždy nejstarší ze synů dosavadního vládce. V případě vymření rodu rozhodoval o nové dynastii římský vládce. Výjimka zde platila, jak si ještě ukážeme, pouze pro České království.

S volbou římského krále souvisel také další z článků, jenž stanovil, že ke zvolení stačí pouhá většina hlasů přítomných kurfiřtů. Nově zákoník vymezil funkce a úřady jednotlivých kurfiřtů, třeba že při uprázdnění trůnu dočasně spravují říši takzvaní vikáři – kurfiřt saský a kurfiřt falcký. Dále se vyjmenovávala výsostná práva kurfiřtů, jako bylo právo horní, celní, mincovního regálu nebo právo na obchodování s majetky a udělování lén. Zcela specifické postavení měl český král, jediný držitel královské hodnosti mezi kurfiřty. Při ceremoniálech byl vždy na nejpřednějším místě a znovu bylo potvrzeno, že na území vlastního státu, na rozdíl od ostatních, disponoval neomezenou soudní svrchovaností. Pro české soudy byl zkrátka český král poslední odvolací instancí.

Nyní i po všechny budoucí doby…

Karlu IV. se tedy ve shodě s říšskými knížaty a kurfiřty podařilo ve Zlaté bule kodifikovat základní pravidla vymezující vzájemné vztahy, stejně jako hierarchii v kurfiřtském kolegiu. Současně kodex nově upravil specifické postavení Českého království a upevnil postavení českého krále v říšské politice. Významným způsobem zde Karel opět potvrdil „nyní i po všechny budoucí doby“ právo obyvatel Českého království volit si krále v případě vymření panující dynastie, a to způsobem „podle jejich výsad“ a podle zachování starých zvyků.

Karel tak navázal na svá starší ustanovení týkající se této otázky. Už v roce 1348 v dodatku listiny, která potvrzovala platnost Zlaté buly sicilské, Karel deklaroval, že volba má nastat, když z českého královského rodu, „potomstva či semene nebo rodiny nevzejde žádný zákonný mužský či ženský potomek“, případně pokud bude trůn z jiného důvodu takto uvolněn. Svobodná volba nové dynastie za této situace náležela „duchovním, vévodům, knížatům, pánům, urozeným a celému společenství v řečeném království“.

Pochopitelně obojí formulace umožňuje více výkladů. Nenapoví ani Karlova proklamace nástupnických práv z roku 1349, tedy z doby, kdy se stále ještě nedočkal narození syna. Za dědice české koruny tehdy označil bratra, moravského markraběte Jana Jindřicha. To potvrdil také Karlův nástupnický řád ze září roku 1355. Problematická zde byla otázka nástupnictví v ženské linii. Jak se mělo brzy ukázat, práva potenciálních dědiců se v budoucnu, pochopitelně z politických motivů, dočkala zpochybnění. Vznikly tak různé výklady ohledně legitimity jak dědického nástupnictví, tak volebního aktu a jeho podoby, reálně ale vždy vše záleželo na aktuální mocenské situaci.

Legitimisté versus volební monarchie

Ukázkovým příkladem je situace po smrti Ladislava Pohrobka. Ten nastoupil vládu jako prvorozený syn Albrechta II. Habsburského, jenž získal korunu díky manželství s dcerou Zikmunda Lucemburského Alžbětou, tedy legitimní dědičkou královského trůnu. Po Ladislavově smrti, poněvadž neměl syna ani bratra, přicházelo v úvahu nástupnictví přes sestru zemřelého krále, Annu Habsburskou, provdanou tehdy za Viléma III. Saského, případně její mladší sestru Alžbětu, manželku Kazimíra IV. Jagellonského. Dědická práva obou žen, respektive jejich manželů, vedle listin Karla IV. posilovala i ujednání mezi Habsburky a Lucemburky.

Všechny tyto nároky ovšem byly ignorovány a v prostoru Staroměstské radnice byl 2. března 1458 zvolen českým králem Jiří z Poděbrad, a to s podporou zástupců městského, rytířského a panského stavu, ale i za podpory davů „provolávajících“ pod okny Jiříkovo jméno. Do čela země usedl rodem Čech, urozeností šlechtic a konfesí kališník. Přesto získal posvěcení od papežské kurie, která tehdy rozhodla, že dědictví se omezuje výhradně na přímé potomky zemřelého krále. Vítězství „volební monarchie“ ovšem bylo jen dočasné. Dědická práva se nakonec prosadila skrze nástupnickou dohodu Jiřího Poděbrad s Jagellonci.

Oslabit dědický princip se stavové Českého království pokusili opět v roce 1526. Ferdinand I. Habsburský coby manžel Anny Jagellonské, sestry českého krále padlého v bitvě u Moháče, mohl na trůn aspirovat jak na základě listin Karla IV., tak s ohledem na slavné Vídeňské smlouvy z roku 1515. Ostatně za dědice jej uznaly stavy všech vedlejších zemí. V Čechách nicméně byla požadována volba.

Uskutečnila se 23. října v kapli svatého Václava 24 voliteli vybranými jednotlivými stavy. I při této volbě se naskytli kandidáti z řad domácí šlechty, včetně zemského purkrabího Zdeňka Lva z Rožmitálu. Ferdinand byl zvolen jednomyslně, nicméně s volební monarchií se smířit nehodlal a dědický princip se mu u českých stavů nakonec skutečně podařilo prosadit v polovině 40. let. Přesto zůstaly obě tradice živé, a i pro budoucnost představovalo jejich možné zneužití k mocenským cílům nebezpečné riziko pro celou zemi, jak se nakonec ukázalo v prvních desetiletích 17. století. 

Kvazary, tedy kvazistelární objekty, patří mezi velké záhady kosmu. Jedná se o velmi mohutná jádra nesmírně odlehlých galaxií – pravá galaktická monstra, v jejichž centrech nalezneme masivní černé veledíry obklopené gigantickým akrečním diskem. Látka z něj kolem černé díry spiráluje, ohřívá se a stává se výrazným zdrojem elektromagnetického záření. 

Kvazary se řadí k nejsvítivějším objektům ve vesmíru, ale zároveň se s nimi pojí i jistý paradox – některé jsou až příliš staré. V kosmologických vzdálenostech, s rudým posuvem odpovídajícím vesmíru mladšímu než miliardu let, jich známe přes dvě stě. Jak se však mohly podobné obří objekty utvořit tak brzy? Podle běžných kosmologických modelů by to nemělo být možné.

Nedávno se nicméně objevilo nové potenciální vysvětlení: Z numerických simulací vyplývá, že se v raném vesmíru mohly srážet mohutné proudy chladného plynu v tzv. primordiálních halech. V uvedených místech by pak mohly přirozeně vznikat supermasivní černé díry a dostatek přitékajícího plynu z různých proudů by toto podivné galaktické jádro udržoval při životě. Podle simulací by na zformování takového giganta stačilo několik stamilionů let. Jde o lákavou myšlenku, ale na její ověření si budeme muset počkat. 

V okruhu širší veřejnosti je známá především poslední vládkyně samostatného Egypta – ptolemaiovská královna Kleopatra VII., která měla poměr s Caesarem a Markem Antoniem v 1. století př. n. l., ale stejně významné bylo i postavení Hatšepsut o půl druhého tisíciletí dříve.

Manželka nevlastního bratra

Tato mocná žena se narodila někdy před rokem 1500 př. n. l. jako dcera třetího faraona 18. dynastie Thutmose I. a jeho hlavní královské manželky Ahmose. Egypt, který se jen o dvě generace dříve osvobodil z nadvlády Hyksosů, se v té době rychle stával nejmocnějším státem východního Středomoří, jehož vliv dosahoval od dnešního Súdánu až po oblast řeky Eufrat v Sýrii. O mládí Hatšepsut nevíme téměř nic, ale pro její další osudy bylo významné, že v době smrti svého otce zůstala jeho jediným dítětem porozeným hlavní královskou manželkou. Podle egyptské královské ideologie byla tedy vlastně jediným plnoprávným nástupcem svého otce Thutmose I. a k této myšlence se hlásila po celý zbytek života.

Thutmose měl samozřejmě více dětí s vedlejšími manželkami a jeden z jeho synů se jako Thutmose II. stal Hatšepsutiným manželem, aby byla zachována rodová linie. Manželství mezi blízkými příbuznými, dokonce i přímými sourozenci, bylo v královských rodinách ve starověkém Egyptě poměrně běžné, protože kromě soustředění a udržení moci v nejužším okruhu vládnoucí rodiny plně odpovídalo i základnímu mýtu staroegyptského náboženství i státu o bohu Usirovi a jeho sestře a manželce Esetě. Nicméně pochopitelně pak v delší perspektivě přinášelo závažné problémy z hlediska genetiky.

Vládkyně a dcera boha

Z manželství Hatšepsut a Thutmose II. nevzešel žádný mužský potomek, jen dcera Neferure, a tak po faraonově brzké smrti vládu formálně získal jeho syn, jehož měl s vedlejší manželkou – Thutmose III., v té době malé dítě. Faktickou moc tak načas převzala Hatšepsut, původně jako regentka, ale později si čím dál víc přisvojovala i formální znaky faraona, dokonce se v některých případech nechala znázorňovat s mužskými rysy a přijala plnou královskou titulaturu včetně dvou jmen vepsaných do kartuší jako Maatkare Hatšepsut.

K posílení postavení vládkyně vznikla dokonce legenda, podle níž byl jejím skutečným otcem tehdy nejvýznamnější bůh celého Egypta Amon, který se spojil s její matkou poté, co na sebe vzal podobu Thutmose I. Změna postavení se projevila i způsobem, který nám dnes může připadat zvláštní, ale plně odpovídá staroegyptskému myšlení – volbou nového místa pro pohřeb, které mělo být příbytkem pro další věčnou existenci.

Nedokončená hrobka

Doba počátku 18. dynastie, do níž spadá život Hatšepsut, znamenala velkou změnu v pohřebních zvycích egyptských faraonů. Na rozdíl od starších dob, spojených s budováním pyramid, se tehdy egyptští vládci nechávali pohřbít v bohatě zdobených podzemních hrobkách ležících v odlehlých skalnatých údolích západně od metropole Vesetu (dnešního Luxoru), z nichž nejznámější jsou dnes Údolí králů a nedaleko od něj ležící Údolí královen. Hatšepsut jako královna měla být pohřbena v jednom z bočních údolí, dnes zvaném Wádí Sikkat Taqa ez-Zajd.

Stavitelé se snažili co nejvíce ochránit hrobky členů nejužší královské rodiny proti případným zlodějům, a tak i hrobka pro královskou manželku Hatšepsut byla vytesána do takřka kolmé skalní stěny asi 70 metrů nad dnem údolí. Jediný přístup k ní byl po lanech zavěšených na skalní hranu o 40 metrů výše. Navzdory tomu, že hrobka zůstala nedokončená (zřejmě kvůli změněnému postavení Hatšepsut po smrti jejího manžela) – byl v místnosti asi 15 metrů za vchodem nalezen kamenný sarkofág (dnes uložený v Káhiře), podle textu určený pro „(...) královskou dceru, královskou sestru, velkou královskou manželku (...) Hatšepsut“. 

Nedokončená hrobka pak zůstala zapomenuta až do roku 1916, kdy ji objevili lupiči starožitností. Zpráva o tom se dostala i k egyptské památkové službě, přesněji k Howardu Carterovi, pozdějšímu objeviteli Tutanchamonovy hrobky. Ten pak detailně popsal, jak se kolem půlnoci dostal na toto místo právě ve chvíli, kdy uvnitř hrobky pracovali zloději, a dal jim na vybranou, že buď odejdou, nebo odstraní lano, po kterém se dostali dovnitř, a pak je nechá jejich osudu. Volba byla samozřejmě jednoduchá. Čištění hrobky zanesené sutí pak trvalo dvacet dalších dní, ale kromě zmíněného sarkofágu nepřineslo téměř žádný další nález.

Nahrubo vytesané stěny

Hrobku, v níž byla zřejmě Hatšepsut nakonec pohřbena, přitom právě Howard Carter prozkoumal již v letech 1903–1904, kdy sice pracoval pro egyptskou památkovou správu, ale výzkum financoval americký měďařský magnát Theodore M. Davis. Tato hrobka leží na východní straně Údolí králů a dnes je označovaná jako KV20. Vědci o ní věděli již od Napoleonovy expedice na konci 18. století. Zčásti ji prozkoumal už v roce 1824 jeden z prvních britských egyptologů James Burton (později se vrátil k rodnému jménu Halliburton), který však odkryl jen vstupní část hrobky původně zcela zaplněné sutí a nánosy písku a bahna.

Tato hrobka, možná první, která v Údolí králů vznikla, je v mnoha směrech unikátní a odlišuje se od ostatních zdejších pohřebních míst. Tvoří ji vlastně jen jediná, dvakrát zahnutá chodba s komorou na konci a se svými přibližně 213 metry je nejdelší známou královskou hrobkou. Pohřební komora leží zhruba 100 metrů pod skalním hřebenem, který odděluje Údolí králů od doliny Dér el-Bahrí se známým zádušním chrámem královny Hatšepsut. Celá hrobka je jen nahrubo vytesaná a ani stěny pohřební komory nebyly vhodné pro vytvoření výzdoby. Proto byly nakonec nezbytné texty a scény, zajišťující věčnou blaženou posmrtnou existenci, vepsány na bloky kvalitnějšího vápence, kterými byla místnost obložena.

Pohřbená vedle otce

Podle dnes převažujícího názoru byla hrobka původně určena pro Thutmose I., v té době měla zhruba třetinovou velikost. Později, v době své víceméně samostatné vlády, ji jeho dcera Hatšepsut nechala podstatně rozšířit tak, aby v ní mohli být pohřbeni spolu. V pohřební komoře tak Carter nalezl dva křemencové sarkofágy, z nichž jeden, podle textů původně určený pro „faraona“ Hatšepsut, byl nakonec upraven pro pohřeb Thutmose I. (dnes je vystaven v Bostonu), zatímco ve druhém, dnes uloženém v Káhiře, byla Hatšepsut po konci své více než dvacetileté vlády pohřbena se všemi královskými poctami. 

Ani jedno z těl se však v této hrobce nenašlo. Mumie Thutmose I. byla nejspíše za samostatné vlády jeho vnuka Thutmose III. (po smrti Hatšepsut) přenesena do nově vybudované hrobky v západní části Údolí králů (označované jako KV38). To zřejmě souviselo se skutečností, že památky na samostatnou vládu královny Hatšepsut byly v té době postupně odstraňovány a její jméno bylo na řadě míst stesáváno a nahrazováno jménem Thutmose III. 

Za příčinu byla dlouho považována nenávist Thutmose III. k mocné tetě, která ho dlouho zastiňovala a i v jeho rané dospělosti pevně držela vládu, ale v poslední době se spíše prosazuje názor, že důvod lze hledat v oblasti tradiční královské ideologie, od níž se Hatšepsut navzdory veškeré své snaze odlišovala.

Stěhování mumií

Ani mumie královny Hatšepsut zřejmě nezůstala ve své hrobce dlouho. Podle dnes převažujícího názoru byla ještě za vlády Thutmose III. nebo nejpozději jeho syna Amenhotepa II. přenesena do nevelké hrobky, která byla v Údolí králů vytvořena pro její chůvu Satre Inet (dnes označované jako KV60) a leží necelých 50 metrů od vstupu do KV20. Hrobky v Údolí králů totiž nebyly vyhrazeny pouze pro egyptské faraony, ale v menší míře zde byli pohřbíváni i členové jejich rodin a výjimečně i lidé nekrálovského původu, jako právě Hatšepsutina chůva. V každém případě šlo o výraz mimořádné vážnosti, které se daná osoba těšila.

Hrobku KV60, vykradenou a značně poškozenou už ve starověku, objevil a krátce prozkoumal H. Carter rovněž v roce 1903 a našel v ní dvě mumie žen, z nichž jedna patřila podle nápisu na rakvi Satre Inet. Její mumie byla v roce 1906 převezena do Egyptského muzea v Káhiře, zatímco pozůstatky druhé ženy (dnes označované jako mumie KV60A) zůstaly v hrobce i po roce 1989, kdy tuto mezitím zapomenutou hrobku znovu objevila expedice Pacifické luteránské univerzity vedená Donaldem P. Ryanem.

Podle antropologického zkoumání patřila mumie KV60A starší, na svou dobu poměrně vysoké (159–160 cm) a značně otylé ženě s vážnými zubními problémy a původně dlouhými vlasy, která navíc pravděpodobně trpěla určitou formou rakoviny. Její levá ruka, ohnutá v lokti, ležela na hrudi v poloze typické pro královny, což už v šedesátých letech 20. století přivedlo americkou egyptoložku Elisabeth M. Thomas k názoru, že by mohlo jít právě o královnu Hatšepsut.

Tuto identifikaci ovšem Donald P. Ryan zpochybnil. V roce 2007 byla mumie KV60A pod dohledem tehdejšího šéfa egyptských památkářů Dr. Zahiho Hawásse převezena do Egyptského muzea v Káhiře v rámci rozsáhlého projektu zkoumání egyptských královských mumií. Tam byla už od roku 1906 uložena zmíněná mumie KV60B, původně umístěná v rakvi určené podle nápisů pro královskou chůvu Satre Inet a patřící ženě asi 150 cm vysoké s dochovanými rusými vlasy. Ani hledání této dávno zapomenuté mumie v rozsáhlých skladech Egyptského muzea v Káhiře nebylo jednoduché.

Nové drahé zkoumání

Tým vedený Dr. Hawássem po detailním zkoumání několika mumifikovaných těl členů královské rodiny rané 18. dynastie, uskutečněném s využitím nejmodernější tehdy dostupné techniky (cena laboratoře vybudované přímo k tomuto účelu dosahovala přibližně 5 milionů dolarů) dospěl k závěru, že mumie KV60A je s vysokou pravděpodobností skutečně mumií královny Hatšepsut, i když Dr. Hawáss sám se původně přikláněl spíše k názoru, že jí patřila mumie KV60B.

Jedním z nejdůležitějších důvodů pro identifikaci mumie KV60A byla tehdy skutečnost, že zub nalezený ve skříňce s Hatšepsutiným jménem pocházející z královské skrýše u Dér el-Bahrí údajně odpovídá prázdné jamce v čelisti mumie KV60A. Toto tvrzení však bylo v pozdějších letech opakovaně zpochybněno. Pravděpodobnost této identifikace do určité míry potvrzovalo i srovnání vzorků DNA této mumie se vzorky odebranými z mumií členů tehdejší královské rodiny, ale ani tato metoda podle některých kritiků nezaručovala stoprocentní jistotu vzhledem k možné kontaminaci nebo stupni poškození tkání například při mumifikaci.

Navzdory dlouholetému úsilí i s využitím moderních metod a techniky tak identifikace mumie královny Hatšepsut zůstává do určité míry otevřená. Nic to však nemění na důležitosti její osoby – jedné z nejvýznamnějších a ve své době nejmocnějších žen dávných dějin Egypta a možná celého starověku.  

I když panda velká (Ailuropoda melanoleuca) vypadá jako vyložené dobračisko, dokáže se velmi zdatně bránit. O tom se přesvědčili i někteří dotěrní návštěvníci čínských zoologických zahrad, kteří museli čelit agresivnímu výpadu této medvědovité šelmy. Zoologické zahrady jsou velmi důležitým „záchranným prostředím“ pro tyto ohrožené tvory, jejichž přirozené životní prostředí je ohrožováno kácením bambusových lesů, lesními požáry, lovem a další lidskou činností. Člověk tak přivedl na pokraj vymření živočicha, který býval hojný na rozsáhlém území od Pekingu a Hongkongu na straně jedné až po Barmu a Vietnam na straně druhé.

Výkladní skříň Číny

Panda velká se stala symbolem ohrožené přírody, k čemuž přispěl i její sympatický vzhled. Vždyť jako erbovní zvíře se na jakýchkoli grafických motivech vyjímá určitě mnohem lépe než obdobně ohrožená žába nebo červ. Čína přetavila kriticky ohroženého živočicha, který se stal jedním z národních symbolů, v politický kapitál. Zapůjčení pand do zoologických zahrad mimo území Číny posloužilo čínským pohlavárům nejednou k zahraničně politickým šarádám. Například při jednáních o zápůjčce pand na Tchaj-wan se dlouho licitovalo, zda jde o vývoz do zahraničí, což by de facto znamenalo uznání nezávislosti ostrova na kontinentální Číně, nebo zda se jedná o přesun v rámci Čínské lidové republiky, což by samostatnost Tchajwanu popíralo.

Rezervace a národní parky jsou výkladní skříní, v níž Čína demonstruje světu svůj zájem o ochranu přírody. Pro stejné účely byla zřízena i chovná střediska pro pandy velké, z nichž nejznámější pracuje ve městě Čcheng-tu. Střediska se z počátku potýkala s velkými problémy a k záchraně ohrožených pand příliš nepřispívala. Byly pro ně odchytávány pandy z volné přírody, ale zvířata se v zajetí nerozmnožovala. Pokud už samice vrhly mláďata, pak se je často nedařilo odchovat. Provoz chovných center tak paradoxně znamenal spíš úbytek pand ve volné přírodě a nevedl ke zvýšení jejich počtu. To vše se ale postupem času změnilo a dnes se mnohá chovná centra mohou pochlubit početnými přírůstky. Návrat odchovaných pand do přírody ale naráží na celou řadu problémů.

Když se otřásla zem

Ačkoli si Čína a její čelní představitelé s ochranou životního prostředí většinou hlavy příliš nelámou, s pandami je tomu jinak. Za úmyslné usmrcení zvířete hrozí pytlákovi i trest smrti. Na případnou záchranu pandy je naopak vypsána odměna odpovídající dvojnásobku ročního platu průměrného Číňana. Přesto nemají pandy velké ve svém boji o přežití zdaleka vyhráno.

V roce 2008 postihlo čínskou provincii Sečuán silné zemětřesení, které zasáhlo i slavnou přírodní rezervaci Wolong. Ta byla zřízena především k ochraně pandy velké, i když v tamních lesích žijí i další vzácní živočichové, například levhart sněžný (Panthera uncia) nebo pardál obláčkový (Neofelis nebulosa). Zemětřesení vyvolalo masivní sesuvy půdy a s těmi zmizely i rozsáhlé plochy lesů. Na území obývaném pandami byla zničena bezmála čtvrtina bambusových porostů, kterými se pandy živí. Lesy, které přírodní katastrofě odolaly, zůstaly rozdrobeny na menší plochy. 

Pro pandy to byla pohroma. Les opouštějí jen nerady a žijí víceméně samotářsky. Samci a samice se střetávají vlastně jen v období námluv. Pokud však zůstane dospělá panda uvězněna na lesním „ostrově“ obklopeném krajinou zdevastovanou zemětřesením, nemá na toulky po okolí a námluvy mnoho chutí.

Klid po bouři?

Horské lesy ve Wolongu a jeho okolí byly před počátkem ochrany pand velkých přeměněny na pastviny a pole. Ještě před zemětřesením však díky intenzivní ochraně přírody došlo ke zhojení rozsáhlých ran v lesních porostech a rezervace si před úderem přírodní katastrofy stihla v podobě obnovených lesů vybudovat jakýsi „polštář“. Devastace lesních porostů zemětřesením byla i tak rozsáhlá, ale jak prozradily satelitní snímky, bez předchozí dlouhodobé ochrany přírody by byly následky pro pandy ještě děsivější.

Jako štěstí v neštěstí hodnotí světoví experti na ochranu přírody skutečnost, že mnozí lidé žijící vysoko v horách na území rezervace Wolong se po zemětřesení odstěhovali. Zemětřesení zničilo mosty i silnice a horské vsi stejně jako samoty zůstaly odříznuté od okolního světa. Lidé opouštěli své domovy, aby se usídlili v údolích poblíž hlavních cest. Ochránci přírody se nyní ze všech sil snaží, aby jim rozmluvili návrat zpátky do hor a pandy velké tak měly zasloužený klid.

Bambusový jídelníček pro masožravce

Mohlo by se zdát, že panda si v hustých bambusových lesích, kde má pořád na dosah spoustu potravy, žije nesmírně blahobytně. To by ale byl omyl. Bambus je skutečně nízkokalorická dieta a panda se proto musí od soumraku do rozbřesku prakticky neustále cpát. Za den tak sežere 10 až 20 kilogramů bambusu, jenže jako bývalý masožravec nemá na takový objem potravy dostatek místa v poměrně krátkém střevu. Aby přísun potravy zvládala, musí velmi často vyměšovat a za čtyřiadvacet hodin si proto „odskočí“ zhruba čtyřicetkrát.

Ani tak objemné porce potravy ovšem pandě nezajistí blahobyt. Zvíře neustále balancuje na pokraji hladu a nedokáže si vytvořit významnější tukové zásoby. To zásadně ovlivňuje život těchto tvorů. I když může samice pandy velké porodit až tři mláďata, jen zcela výjimečně dokáže odchovat více než jedno. Z hubené bambusové diety matka nenačerpá dost energie k tvorbě mléka pro kojení všech potomků. Obvykle si z nich ponechá jen toho nejsilnějšího a zbývající opustí.

Navzdory tomu, že pandy patří mezi medvědovité šelmy, neukládají se na zimu k dlouhodobému spánku jako třeba náš medvěd hnědý. K blaženému prospání zimy jim opět chybí vydatnější zásoba tělního tuku, jež si konzumací bambusu prostě nevytvoří.

Inspirace pro výrobce biopaliv

Bambus je sice nevýživný, ale má jednu velkou výhodu – na svazích vysokých hor pandy prakticky nenarazí na konkurenci, protože bambusy obsahují ve srovnání s jinými rostlinami velmi málo snadno stravitelných živin. I pro pandu, jejíž evoluční předci patřili k všežravcům či konzumentům masa, je však taková ryze vegetariánská strava opravdu extrémní.

Dnešním pandám už maso nic neříká a pro vnímání jeho chuti ani nemají vybavené chuťové buňky na jazyku. Z dob, kdy si pandí předci dopřávali maso, však zvířeti zbyly enzymy vhodné pro trávení masité stravy. Evoluce naopak pandy stále ještě nevybavila geny pro trávení rostlin. Vlastní tak enzymatický „příbor“ na potravu, kterou už miliony let nekonzumují, ale postrádají jakékoli enzymatické „vybavení“ pro konzumaci bambusu, jenž tvoří 99 % jejich jídelníčku.

Jak si panda s trávením bambusu poradí? Má k tomu početný zástup mikroskopických pomocníků – střevních bakterií. Ty už si dokážou s bambusem poradit. Rozloží až 95 % bambusové biomasy na jednoduché cukry, které zvířeti poslouží jako zdroj energie pro všechny životní pochody.

Bakterie z pandího střeva si vedou pří odbourávání bambusové biomasy tak zdatně, že po nich začínají závistivě pošilhávat výrobci biopaliv. Doufají, že se jim podaří odhalit enzymy, kterými bakteriální podnájemci pandího střeva rozkládají bambus. Genoví inženýři chtějí tyto geny propašovat do dědičné informace kvasinek a ty pak nasadit na rostlinnou biomasu, například na dřevěný odpad nebo slámu z polí. Díky genům vypůjčeným od bakterií pandího střeva by si kvasinky nejprve rozložily biomasu na jednoduché cukry a ty už by pak hravě proměnily na alkohol použitelný jako palivo do spalovacích motorů aut.

Sčítání pomocí DNA z trusu

V zajetí (v čínských chovných centrech a v zoologických zahradách po celém světě) je dnes chováno zhruba 650 pand velkých. Odhady počtů zvířat žijících ve volné přírodě se navzdory pravidelnému sčítání významně liší. Není divu. Pandy jsou noční samotáři a většinu dne tráví v úkrytu. Často se uchylují na krajně nepřístupná místa, jako jsou skalní rozsedliny, sluje nebo rokle a za potravou se vydávají až v noci. Jejich přímé pozorování je proto velmi obtížné.

TIP: „Ohnivá liška“ z Asie: Zranitelná panda červená

V posledních letech se prosadilo sčítání pand na základě identifikace genetickými testy. Terénní pracovníci už nemusejí vyhledávat jednotlivá zvířata v neproniknutelných horských lesích, ale stačí jim posbírat na sledovaném území vzorky pandího trusu. V něm se nacházejí i buňky střevní sliznice konkrétního zvířete. Genetici v laboratoři izolují z trusu pandí DNA a určí její „otisk“, podobně, jako to dělají kriminalisté s DNA pachatelů či obětí trestných činů. Záměna jednotlivých zvířat je pak prakticky vyloučena. Zatímco klasické metody sčítání došly k závěru, že na světě žije kolem 2 000 pand, odhady některých odborníků podepřené výsledky DNA testů se šplhají až ke třem tisícům.

Nasazení každé zbraně provází samozřejmě i dopad na psychiku vojáků, kteří jí musí čelit – plamenomet v tomto hledu představoval něco zcela výjimečného. Zkrocení ohně znamenalo ve vývoji lidstva mimořádný historický milník, avšak od té doby přetrvává i určitý strach z živlu – respektive z poškození, které dokáže zranitelnému lidskému tělu způsobit.

A právě na tyto obavy sázejí vrhače plamene, jež působí strašlivá zranění a dlouhé, nesmírně bolestivé umírání. Popisy toho, v jakých mukách trpěli muži zasažení ohnivým jazykem, patří k nejděsivějším válečným výpovědím. Plamenomety budily hrůzu již svou přítomností na bojišti, a tak se jejich mimořádného psychologického efektu využívalo při útocích proti silně bráněným pozicím nepřítele. Nesporného mistrovství v jejich použití dosáhli Němci, kteří v technice i taktice plamenometů výrazně dominovali.

Vražedný vynález inženýra Fiedlera

Rozsáhlé využívání ohně k válečným účelům máme zdokumentováno již od starověku. V dávné minulosti se objevily dokonce i zbraně, které lze pokládat za předchůdce moderních plamenometů – zejména tlakové vrhače hořící ropy ve východní Asii či dodnes záhadný „řecký oheň“, nasazený byzantským námořnictvem. Není však zcela jasné, kdo a kdy přesně přišel s moderním pojetím tohoto bojového prostředku, jelikož nároky si činí přinejmenším Rusové i Němci.

Ti první tvrdí, že inženýr Ziger-Korn už v roce 1893 prezentoval svůj vynález, jenž byl ale příliš komplikovaný, a proto jej carská armáda odmítla. Většina odborníků však uvádí za autora této strašné zbraně německého inženýra Richarda Fiedlera, který si konstrukci patentoval roku 1901. Původně pracoval na přístrojích pro rozstřikování barvy a nápad naplnit toto zařízení zápalnou látkou představoval jen otázku času.

Ostatně císařští ženisté už od roku 1895 disponovali něčím, co by se dalo s trochou fantazie popsat jako primitivní plamenomet. Brandröhre M 95 („zápalná roura“) byla 1,2 metru dlouhá kovová trubice naplněná hořlavinou, vybavená zapalovačem a určená ke vložení do otvoru (například střílny) ve stěně stálého opevnění. Po zažehnutí vyšlehl dovnitř asi dvoumetrový plamen. Samozřejmě se jednalo o velmi riskantní použití, jelikož šlo takříkajíc o „kontaktní“ zbraň, zatímco Fiedlerův nápad umožňoval zaplavit cíl ohněm z (relativně) bezpečné vzdálenosti. Jeho výtvor zahrnoval trubici pro zaměřování proudu plamenů (takzvanou šlehovku) spolu se dvěma nádržemi – jednu s vlastní zápalnou směsí (mazut ředěný naftou) a druhou s pohonnou látkou, jejíž tlak umožnil dopravit hořlavinu na vzdálenost přes 10 metrů.

Fiedler představil v roce 1905 svůj Flammenwerfer ženistům a dočkal se velice příznivých ohlasů. Tři roky nato vznikla speciální experimentální četa, která zkoušela novou zbraň a vyvíjela vhodnou taktiku jejího nasazení. Brzy se ukázalo, že se jedná o prostředek potenciálně velice účinný, jenž však vyžaduje perfektně vycvičenou obsluhu. Proto se sáhlo k poněkud bizarnímu kroku – jako plamenometčíci byli přednostně školeni muži mající s ohněm praktické zkušenosti, a to profesionální hasiči.

Útočná koncepce

V roce 1912 zařadila vilémovská armáda do výzbroje první dva standardizované typy nových zbraní. Lehký plamenomet Kleine Flammenwerfer M 1912 (zkratka Kleif) byl přenosný a měl zmíněné dvě nádrže, jednu s hořlavinou a druhou s dusíkem nebo oxidem uhličitým, plnícím funkci pohonné látky. Přenášel jej jediný voják, který nosil na zádech nádrže a v ruce dlouhou kovovou šlehovku. Obvykle s ním operoval v poli i pomocník, jenž dohlížel na uvolnění ventilů ke šlehovce.

Těžká zbraň Grosse Flammenwerfer M 1912 (Grof) představovala výrazně větší zařízení o hmotnosti 75 kg, které se přepravovalo na dvoukolovém podvozku. Grof měl tři nádrže (jednu s hořlavinou a dvě s pohonnou látkou) a potřeboval pětičlennou obsluhu – pro jeho rozměry se jednalo o zbraň vhodnou především k obraně, zatímco s Kleifem se počítalo pro útočné akce.

Hodně úsilí věnovali Němci také vytvoření ideální metody zapálení směsi, až nakonec dospěli k řešení, jež pak okopírovali i vývojáři z jiných zemí – a sice k perkusním zápalkám na ústí šlehovky. Následně také vylepšili Kleif, jehož verze M 1914 nahradila původní kovovou trubici pružnou hadicí, což umožnilo obsluze lépe směrovat jazyk plamene. O rok později se objevil typ M 1915, u nějž byl objem hlavní nádrže zvětšen z 16 na 19 litrů, kdežto další úprava M 1916 měla jinak řešené nádrže, opatřené pohodlnějším ovládáním. Vznikl i vylepšený model M 1917, který se však příliš nerozšířil, jelikož armáda císaře Viléma II. v onom roce získala též naprosto novou konstrukci lehkého plamenometu. 

Takzvaný Wechselapparat M 1917, přezdívaný také „Wechs“ či „Wex“ měl objem sice jen 11 litrů, což ale stačilo asi na devět sekund zášlehů, zatímco Kleif dovedl chrlit oheň až dvacet sekund. Nová zbraň ale působila daleko flexibilněji, neboť vážila o poznání méně. Obsluha navíc mohla rychle vyměnit nádrž, což se však v praxi příliš nepoužívalo.

Císařská armáda pokročila i s vývojem obranných plamenometů a na místo typu Grof nastoupil pokročilejší Lichtgrof M 1916, jenž byl menší, avšak nabízel stejnou dobu činnosti – až 45 sekund. Plamenometčíci mohli také propojit dvě či tři nádrže, takže zbraň vrhala oheň přes dvě minuty. Lichtgrof se osvědčil například při obraně proti nepřátelským tankům, ale i tak zůstával plamenomet pro Němce především útočným nástrojem.

Použití v poli

Němci poprvé nasadili vrhače plamenů Kleif v říjnu 1914 při útoku proti francouzským pozicím u Argonne. I přes poněkud rozpačité výsledky – potvrdilo se, že použití plamenometu vyžaduje skutečně kvalitní obsluhu se speciálním výcvikem – se jasně projevil potenciál nové zbraně. Zřejmě největší intenzity dosáhlo nasazení německých plamenometů v bojích o Verdun v roce 1916, kdy už císařští vojáci používali propracovanou taktiku zahrnující spolupráci obsluhy s kulometčíky a granátníky.

V té době však již podobné zbraně používala i druhá strana, kde čelné místo zaujali Francouzi. Kapitán francouzské armády Schilt navrhl tři odlišné typy označované jako Schilt No 1, No 2 a No 3. První představoval výlučně statický obranný prostředek s dosahem 35 metrů a nádrží o objemu 80 litrů, jež umožňovala obsluze vrhat oheň po dobu 25 sekund. Schilt No 2 byl již schopný převozu, protože vážil necelých 50 kg a nabízel dosah okolo 15 metrů. 
Také republikánské jednotky nakonec nejvíce využívaly přenosnou verzi, jež se hodila pro útočné akce, a sice Schilt No 3. Ten vážil 23 kg a na vzdálenost 15 metrů dokázal chrlit oheň po dobu 10 sekund. Jeho největší slabinu však představovalo jednorázové použití, jelikož po otevření ventilů už nebylo možné regulovat proud hořlaviny, takže zbraň vrhala plameny, dokud se nevyprázdnila její nádrž. 

V roce 1916 se však vojáci dočkali zdokonalené modifikace Schilt No 3 bis, u které mohl plamenometčík přerušit činnost a navíc disponoval zvýšeným dosahem až na 20 metrů. O rok později začala armáda odebírat i menší verzi zvanou P3, k jejíž obsluze stačili dva muži (kdežto Schiltovy zbraně vyžadovaly tři vojáky), a posléze ještě menší P4.

Kromě těchto útočných modelů vyráběli Francouzi též statické modely L1 a L2 s několika propojenými nádržemi. Stále však platilo, že také republikánská armáda chápala plamenomety především jako ofenzivní prostředky, což přesvědčivě dokládá fakt, že z celkově 3 930 kusů vyrobených za Velké války připadá 3 284 na lehké a střední typy. K nejčastějšímu nasazení této hrozivé zbraně pak došlo během bojů o podzemní jeskyně u Hurtebise v červnu 1917.

Nic pro gentlemany

Zcela odlišný přístup zvolili Britové. Na první setkání s německými plamenomety totiž reagovali znechucením a poté tvrdili, že se jedná o „neférovou“ zbraň. Podle nich by gentleman takto zákeřný prostředek v boji nikdy nepoužil. Královská propaganda navíc prohlašovala, že nepřátelské jednotky plamenometčíků se skládají převážně z odsouzených zločinců, což byl samozřejmě nesmysl. Účelová lež se však projevila přímo na frontě, jelikož vojáci Jeho Veličenstva obsluhy této zbraně zřídkakdy brali do zajetí.

Přesto ale nakonec i u Britů převládl pragmatismus, a proto začali s vývojem vlastní „neférové“ zbraně. Ostrovnímu království však mezitím pomyslně „ujel vlak“ technického pokroku, a tak jeho vrhače plamenů nikdy nedosáhly úrovně francouzských či německých protějšků. Navíc zde vsadili na odlišnou taktiku – od počátku vyvíjeli plamenomety hlavně pro použití v obraně.

Takzvanou „ohnivou baterii“ dokázal navrhnout, vyzkoušet a odeslat na frontu během jediného měsíce (září 1915) kapitán královských ženistů Vincent. Jednalo se o sadu čtyř nádrží, jejichž celkový objem stačil na 50 sekund chrlení ohně na vzdálenost přes 80 metrů. Nešlo o úplně špatný bojový prostředek, ovšem nulová mobilita z něj dělala zbraň s hodně omezeným potenciálem. Vincent posléze sestavil menší verzi, převáženou na vozíku, ale ta se do výzbroje nedostala. 

Ještě větší obludnost představoval Livensův statický plamenomet s objemem nádrže přes tisíc litrů, ovšem také Britům postupně docházelo, že potenciál mají spíše útočné a hlavně přenosné modely, což se však do konce konfliktu už nestihlo projevit na frontě. William Livens proto vyrobil „polo-přenosný“ (Semi-Portable) plamenomet o hmotnosti 68 kg, avšak i ten dosahoval dosti rozpačitých výsledků.

V menších počtech se dostaly do služby dva opravdu přenosné typy – systém Norris-Menchem (s nádrží o objemu 25 litrů) a pak zajímavá zbraň Lawrence Knapsack Flame Projector Model 1915. Důstojník ženistů Percy H. Lawrence totiž zkonstruoval vrhač, který dovedl chrlit nejen hořlavou směs, ale také bojový plyn, konkrétně chlor. Navzdory nasazení těchto zbraní ovšem britská armáda používala plamenomety zejména v obraně, čímž ovlivnila také svého spojence – carské Rusko.

Carské lavírování

Rusové zakoupili před válkou několik exemplářů německých vrhačů plamenů různých typů, neboť Fiedler nabídl svůj vynález také jim. Carská armáda se proto mohla zavčas seznámit s přenosnými plamenomety, zároveň však zůstávala pod silným vlivem Britů, od nichž se do impéria dostalo 50 Vincentových a 36 Livensových zbraní. V ruském vojsku se také dlouho uvažovalo o charakteru nasazení plamenometů, respektive o vhodnosti útočného a obranného použití. Současně se také vynořily první domácí verze této zbraně. 

Jednu z prvních představoval přenosný typ Tilly-Gosko využívající k vytlačování hořlavé směsi stlačený vzduch. Dočkal se i pochvaly ze strany ruského cara Mikuláše II., avšak většího významu dosáhly modely, pod kterými byl podepsán inženýr Tovarnickij. Na konci roku 1916 se objevila jeho přenosná verze pro dva muže využívající originální chemický zápalný systém. Tovarnickij přišel také s obranným „zákopovým“ vrhačem plamene se čtyřmi propojenými nádržemi. 

K moderním typům patřil nástražný plamenomet od konstruktérského tria Stranden-Povarin-Stolica; podle jejich jmen pak dostal označení SPS a vyráběl se i po válce. Také u Rusů nakonec převládl názor, že plamenomet má sloužit spíš k útoku, takže v kontrastu s řádově stovkami kusů těžkých typů bylo vyrobeno přes 10 000 přenosných zbraní, které pak našly hojné využití i během občanského konfliktu.

Mezi další výrobce smrtícího bojového prostředku se zařadilo také Rakousko-Uhersko, jež disponovalo třemi typy; a to dvěma přenosnými (s nádržemi o objemu 22 a 50 l) a těžkým obranným s dvousetlitrovou nádrží, jenže žádný se příliš neosvědčil. C. a k. plamenomety byly nespolehlivé a často samovolně explodovaly, a proto nakonec armáda habsburského mocnářství (stejně jako například vojska Turecka a Bulharska) raději zakoupila německé výrobky. Zřejmě však nikdy nedocenila jejich význam, takže nezajistila obsluhám dostatečně kvalitní výcvik v používání plamenometu.

Útočný styl vítězí

Ze států Dohody vyvinula své vlastní plamenomety ještě Itálie, jejíž výrobky jsou nejznámější pod zkratkou D. L. F. – podle názvu úřadu, jenž měl jejich konstrukci na starost (Direzione dei Lanciafiamme). Přenosné vrhače plamene pak nejvíce používaly především elitní útočné útvary, takzvaní Arditi, které vedle domácích zbraní (ty se začaly vyrábět až v roce 1917) nasazovaly také dovezené francouzské schilty.

Zbývá zmínit ještě armádu USA, jež měla během nasazení v Evropě možnost testovat britské i francouzské zbraně. Ostatně též přímo v USA probíhaly vývojové práce, protože například zmíněný konstruktér Menchem (jeden z autorů britského plamenometu Norris-Menchem) byl Američan. S tím vším silně kontrastuje hlášení amerického generálplukovníka Amose A. Friese, který měl v rámci amerických sil v Evropě řídit používání chemických (ohňových a plynových) zbraní. Ten prohlásil, že význam plamenometů ve všech armádách klesá, neboť jsou příliš nákladné, složité a rizikové.

Americké expediční síly zřejmě tyto zbraně ve Velké válce nenasadily, ale navzdory Friesovu negativnímu postoji se v US Army posléze prosadil názor, že vývoj vrhačů plamene má pokračovat i nadále. Také proto se ve Spojených státech nemálo investovalo do testování zápalných směsí, z něhož nakonec vzešel slavný napalm. Důstojníci prozíravější než generálplukovník Fries dokázali ocenit francouzské zbraně a taktiku, protože poválečná americká armáda poté vsadila na jednoznačně ofenzivní koncepci nasazení plamenometů.

A toto pojetí, jež jako první prosazovali Němci, koneckonců převládlo prakticky ve všech armádách, protože statické vrhače plamene záhy takřka vymizely a ve výzbroji se objevily jednak nové přenosné typy a jednak těžší zbraně na vozidlech. Zanedlouho po skončení první světové války vjely na scénu také prototypy plamenometných tanků. 

Na závěr dodejme, že v letech 1914–1918 si udržela vedoucí pozici v konstrukci i taktice užívání plamenometů německá císařská armáda. Její zbraně představují takřka dokonalý příklad toho, jak vojáci rozpoznali potenciál nového bojového prostředku, zajistili obsluze vhodný výcvik, vytvořili potřebnou taktiku a s úspěchem integrovali vrhače plamene do své válečné doktríny. 

Když vědci studují ohromující vesmírné exploze, obvykle jde o události, k nimž došlo velice dávno, typicky před stovkami milionů či miliardami let, v nesmírně vzdálených částech vesmíru. Můžeme se podivovat nad jejich ničivou silou, dopady těchto událostí na pozemský život jsou ale obvykle mizivé. 

Poměrně nedávný objev určitých typů izotopů na dně oceánu ale naznačuje, že minimálně jedna z těchto událostí se odehrála relativně blízko našeho domova. A pravděpodobně se to nestalo tak dávno – přibližně před 3,5 milionem let zřejmě poblíž Sluneční soustavy explodovala kilonova. V té době již Zemi obývali australopitékové.

Důkazy kilonovy

Jak lze něco takového zjistit? Vědci před časem detekovali v mořských sedimentech uvedeného stáří neobvyklou dvojici izotopů: železo-60 a plutonium-244. Izotopy železa-60 mohou vznikat i při explozích supernov, kombinace s plutoniem-244 ale naznačuje, že v tomto případě šlo o něco výjimečného.

Jak uvádějí v doposud nerecenzovaném článku Leonardo Chiesa z Univerzity v Trentu a jeho kolegové, objevené izotopy a jejich vzájemný poměr je možné nejlépe vysvětlit jako stopy exploze kilonovy po srážce dvou neutronových hvězd. 

Dřívější analýzy tuto možnost vylučovaly, Chiesův tým ale zahrnul do svých úvah řadu dalších faktorů, včetně průběhu gravitačního kolapsu během kilonovy a bombardování hmoty množstvím neutrin. Mechanismus vzniku kilonovy sice ještě není úplně jasný, vědci ale předpokládají, že pozůstatkem kilonovy je černá díra. Mají-li Chiesa a spol. pravdu, měli bychom počítat s existencí černé díry, nacházející se ve vzdálenosti okolo 500 až 600 světelných let od Sluneční soustavy.

Už dávno víme, že pobyt v přírodě má blahodárný vliv na tělesné i duševní zdraví. Lidé, kteří se nevyhýbají přírodě, jsou psychicky odolnější, méně páchají zločiny, mají výkonnější srdce i silnější imunitní systém. Podle nového výzkumu pobyt v přírodě příznivě ovlivňuje lidské tělo doslova na buněčné úrovni. Jak se zdá, lékaři mohou procházky přírodou předepisovat jako lék.

„S kolegy jsme chtěli kvantifikovat přínos života v oblastech s vysokým zastoupením zeleně na buněčné úrovni,“ popisuje sociální ekolog Aaron Hipp ze Severokarolínské státní univerzity. „Zjišťovali jsme, jak se vlastně zeleň projevuje na lidech, kteří v takovém prostředí tráví více času než ostatní.“ Výsledky svého výzkumu vědci nedávno prezentovali v odborném časopisu Science of the Total Environment.

Příroda a telomery

Vědci do výzkumu zahrnuli celkem 7 827 lidí, u nichž hodnotili, v jakém prostředí žijí. Ukázalo se, že lidé z oblastí, kde je více parků, zahrad, stromů a dalších typů vegetace, mají ve svých buňkách delší telomery. To jsou koncové části chromozomů v buněčném jádru, jejichž délka je ukazatelem „stáří“ dané buňky.

„Naše výsledky podporují vztah mezi přírodním prostředím a delšími telomerami bez ohledu na ekonomický status, původ, nebo třeba sklony k alkoholismu či kouření,“ potvrzuje Hipp. Zároveň je ale jasné, že tento příznivý vliv přírody na lidské tělo funguje jen do určité míry. Když badatelé do analýzy zahrnuli například faktor znečištění ovzduší, příznivý vliv prostředí vymizel.

Jak intenzivní je příznivý vliv přírodního prostředí na „věk“ buněk v těle? Autoři studie odhadují, že život v prostředí bohatém na vegetaci snižuje biologický věk buněk asi o 2,2 až 2,6 let. To už stojí za to. Lidé by se podle vědců měli snažit udržovat co největší kontakt s přírodou, i když žijí v městském prostředí. Dobrým začátkem je podle nich například balkón kypící životem.