Průmyslník George Pullman vystavěl své podnikatelské impérium na nepevných a podmáčených základech Chicaga. Doslova. Jeho stavební firma se totiž zasadila o zvýšení základů existujících budov a silniční sítě v centru metropole, a vydělala na tom miliony dolarů. Ty pak investoval, mimo jiné, do výroby lůžkových vozů. Zní to divoce, ale šlo o geniální tah.

Pro železnici

Od osmdesátých let 19. století se totiž délka železničních tratí zvýšila o 129 procent, položeno bylo 114 tisíc kilometrů nových kolejí. A na nich operovalo až padesát železničních společností najednou. Pullman se nechtěl zbytečně probíjet konkurencí přesyceného dopravního trhu, jejich vzájemné zápolení mu ale naprosto vyhovovalo. Všechny je totiž mohl zásobovat svými vozy, jejichž design si nechal patentovat. Zisky společnosti Pullman Palace Car Company rostly s každým položeným kilometrem pražců. Protože čím delší trasa, tím delší jízda. A tím větší potřeba zařadit do vlakové soupravy lůžkový vůz od Pullmana, dokonalý symbol pohodlí na únavné cestě.

Jeho vozy byly pětkrát dražší než jiné vagony a poptávali je všichni. Vyzískané miliony pak znovu roztočil v dalším odvážném projektu. Výstavbě firemního města, sídla pro zaměstnance své továrny! Nešlo o úplně originální myšlenku. Podobně si počínala u Essenu v Německu Kruppova zbrojní a muniční továrna. Britové zase měli svůj Saltaire, vystavěný pro zaměstnance obří textilky, a v Pensylvánii na Summit Hill vyrostlo město pro zaměstnance tamních dolů.

Město budoucnosti

Pullman, jak se město poněkud neskromně jmenovalo, mělo být jiné. Žádná odpudivá baráková kolonie slepená z cihel a namačkaných domků, jako třeba v anglickém v Manchesteru. Ale moderní, kvalitní a zdravé město s veškerým komfortním zázemím. Jednoduché sice, ale elegantní. O jeho návrh se postaral architekt Solon S. Berman, krajinný inženýr Nathan Barrett zase zajistil náležité úpravy terénu a včlenění zahrad a městské zeleně. Stavět se začalo na pobřeží jezera Calumet na čtyřech tisících akrech vykoupené půdy. Byl to ohromný a dost nákladný počin, protože George Pullman skutečně nešetřil. Stál si za vizí, že spokojenost zaměstnanců, plynoucí z kvalitního ubytování, se mu vrátí na jejich produktivitě.

K dokreslení pohodlí, kterého zaměstnancům a jejich rodinám hodlal dopřát: domy byly vybaveny plynovými přípojkami, byly vytápěné, měly připojení na kanalizaci a disponovaly tekoucí vodou. To představovalo životní standard vyšší střední třídy – u dělníků z fabriky něco nebývalého. Domy měly od dvou do sedmi pokojů – a ty prostornější se plánovaly spíše pro dílenské mistry než pro nádeníky. Tvořily čtvrtě s dlážděnými chodníky a zpevněnými ulicemi, lemovanými dohromady 30 tisíci stromy. K tomu přidejte ještě školy, knihovny, modlitebny, hotel, obchody, vyvařovny a jídelny. Krása!

Drahá kvalita

Město Pullman spolklo sakumprásk 8 milionů dolarů – s připočtenou inflací by dnes stálo čtvrt miliardy. Jeho obyvatelé na něj ale zrovna rádi nevzpomínali. Cítili se tu spíš jako platící hosté. Jak to? Začneme ze široka. Domy, které ve městě obývali, si totiž mohli pouze pronajmout. A pronájem rozhodně levný nebyl. Za třípokojový domek platili 8 dolarů měsíčně, za pětipokojový podsklepený dům osmnáct a za velký sedmipokojový dům pětadvacet dolarů. Přibližně polovina mzdy každého dělníka tak padla na nájemné. Které bylo – preventivně – strháváno ze mzdy v den výplaty. 

Mistr provozu v Pullmanově dílně se tedy v roce 1880 teoreticky mohl chlubit panským platem – padesátidolarovou výplatou. Tu ale pohromadě nikdy neuviděl, protože vždy dostal jen půlku. Polovina představovala nájemné za to velmi slušné bydlení. Zádrhel ovšem představovalo, že benefit podnikového bydlení byl současně podmínkou zaměstnání. Pokud jste chtěli pracovat u Pullmana, museli jste bydlet v Pullmanu.

Město sdíralo své obyvatele i dalšími cestami. Připojení na kanalizaci, voda a plyn – vzpomínáte? Pullman je vedl jako služby navíc, za které si museli lidé též připlatit. Nájemné – to byla jen ta střecha nad hlavou. K tomu připočtěme i příplatky za svoz odpadů a dovoz topiva. Obyvatelům tak moc peněz z výplat nezbývalo. I proto, že si základní potraviny, oděvy a další životní náležitosti mohli zakoupit jen v Pullmanových obchodech. S náležitou podnikovou přirážkou.

Jako vězni

George Pullman si zkrátka návratnost investice uměl spočítat. Vystavěním svého města si pojistil to, že pro něj zaměstnanci ve fabrikách dřeli téměř zadarmo. Peníze, které za práci dostali, mu totiž obratem vraceli nákupy a nájmem. Tím to ale nekončilo, pan průmyslník o zaměstnance pečoval mnohem důsledněji.

K městu Pullman, na vrcholu slávy obývanému 12 tisíci zaměstnanci a jejich rodinami, přináležely ještě stranou umístěné kolonie dělníků námezdných a sezonních. Tam panoval přísný táborový vojenský režim. A fungovalo tu také pár skutečných táborů, farem, na nichž byli umístěni trestanci. Ti si prací na polích, jež zásobovala svými výpěstky město – odpracovávali své rozsudky.

Nad klidem mezi řádnými a sezonními zaměstnanci a také nad trestanci z farem bděli ozbrojení strážní. A dělali jen pramalé rozdíly v tom, s kým zrovna zacházeli. Tihle ostří ozbrojení hoši se nerozpakovali rovnat pořádky mezi vězni i na běžných ulicích. V Pullmanu platil ten samý zákaz rušení veřejného pořádku a večerka v deset, jako na farmě mezi trestanci.

Jiné otroctví

Bezpečně se skutečně lidé v Pullmanu cítit mohli. Nenašli byste tam rvačky a opilce, protože tu zkrátka George Pullman nenechal postavit bary a hospody. Ve svém čistém městě si je nepřál. K alkoholu mohl přijít leda tak host ubytovaný v hotelu. Nikoliv místní obyvatel – zaměstnanec. A to, zda doma lahvinku něčeho ostřejšího neschováváte, mohla snadno zjistit domovní kontrola.

Čtete správně. Uliční důvěrníci a agenti Pullmanovy společnosti vám mohli klidně prohledat dům a zabavit všechno, co se neshodovalo s hodnotami pana průmyslníka. Sprosté obrázky, nevhodná literatura, štvavé listy ani odborářské plátky tu zkrátka neměly místo. Nebezpečné sdružování a šeptanda byly zapovězené. Na vše dozírali a všemu naslouchali špiclové. George Pullman rozhodoval o tom, co se bude psát v místních novinách, o čem se bude učit ve škole a jaké knihy si půjčíte v knihovně. Řešil i to, jak tráví čas ženušky dělníků, zatímco muži pracují. Tahle důsledná péče se obyvatelům pochopitelně zajídala. Ale co naplat – jistota práce a bydlení táhla.

Verze pekla

„Narodili jsme se v Pullmanově domku, nakupujeme jídlo z Pullmanova obchodu, vzděláváme se v Pullmanově škole, učíme se katechismu v Pullmanově kostele. A až umřeme, dostaneme se nejspíš do Pullmanova pekla,“ říkali si bez nadsázky zaměstnanci. Ale jen potichu, protože výpověď by neposlala na dlažbu jen je, ale celou jejich rodinu. Vyhoštění z nájmu, továrníkova soukromého majetku, tu probíhalo rychle.

Přes své zjevné i nezjevné nevýhody systém města Pullman nicméně „fungoval“ až do roku 1894, kdy se na hospodaření Pullman Palace Car Company odrazila recese. Průmyslník se dobromyslně zasadil o to, aby se jeho zaměstnanci o práci bát nemuseli. Jeho recept na zvládnutí ekonomické krize byl svérázný. Akcionářům sice vyplácel pořád stejnou osmiprocentní dividendu, ale vlastním zaměstnancům snížil plat o třetinu. A ještě jim přidal na přesčasech. Nájmy a služby ve svém městě nicméně nezlevnil. Teď už skutečně všichni jeho zaměstnanci dřeli fakticky zadarmo, respektive jen za byt, protože na stravu už často nezbývalo. Z průměrné dvoutýdenní mzdy – 18,07 dolaru – připadlo 18 dolarů na nájemné.

Stávka

Zaměstnanci byli postaveni před volbu vynucené otročiny, anebo nezaměstnanosti a bezdomovectví. George Pullman věděl, že drží v ruce všechny trumfy a kontroluje většinu odborových organizací. A tak se k vyjednávání moc neměl. Vysloužil si spontánní stávku, jež přerostla v dvouměsíční kolotoč násilností. 
Nespokojenost s praktikami Pullmana a průmyslníků podobného formátu se nakonec rozlila po železnicích do sedmadvaceti států a stávek se zúčastnilo na 270 tisíc zaměstnanců. Nepokoje nakonec „hasila“ armáda. Střílelo se do dělníků, mrtvých bylo dohromady přes tři desítky. Škody na vybavení Pullmanových fabrik, zničených lůžkových vozech a jízdních soupravách se nakonec vyšplhaly na 80 milionů dolarů.

TIP: Jak se u nás na přelomu 19. a 20. století žilo měšťanům, dělníkům a venkovanům?

George Pullman tehdy ještě dosáhl svého a stávku s pomocí federálních orgánů ukončil. Ale města, které mělo být světovým příkladem pokroku v péči o spokojenost zaměstnanců – a změnilo se na symbol útlaku a vykořisťování – se nakonec musel zbavit. Stalo se součástí Chicaga.

Nenáviděný zaměstnavatel

V roce 1897 ranila George Pullmana mrtvice a zemřel. Pullmanova rodina se ale obávala, že znepřátelení dělníci ukradnou a zhanobí jeho tělo a aspoň tak se pomstí za prožité příkoří. Z toho důvodu nechali rakev zalít asfaltem a tlustou vrstvou betonu. Někdejší obyvatelé města Pullman to ovšem vnímali jinak. I příbuzní George Pullmana chtěli mít jistotu, že ten starý čert už z hrobu nikdy nevstane!

Kvantovou mechaniku obvykle považujeme za jakousi moderní magii, týkající se elementárních částic a objektů mikrosvěta. Ve skutečnosti se kvantové zákonitosti mnohdy dotýkají vesmíru a projevují se na největších škálách.

Dánský fyzik Niels Bohr a jeho novozélandský kolega Ernest Rutherford dospěli roku 1913 ke zjištění, že kvantovou povahu mají také orbitaly elektronů v atomu. Jedná se o funkce, jež popisují rozložení možného výskytu jednotlivých elektronů v konkrétním kvantovém stavu, v prostoru elektronového obalu daného atomu. Orbitaly představují určitou hladinu energie. A pokud elektron „přeskočí“ z hladiny o vyšší energii na tu s energií nižší, vyzáří se foton, jehož energie odpovídá rozdílu mezi oběma hladinami. Podobně to funguje i naopak: Jestliže elektron foton pohltí, využije jeho energii k přeskoku na vyšší energetickou hladinu.

Popsaný kvantový jev astronomové velmi intenzivně využívají při studiu vesmíru. Umožňuje jim totiž poznat, z čeho se skládají stálice i co tvoří mezihvězdnou hmotu. Různé chemické prvky mají elektrony na odlišných energetických hladinách. Vědci přitom detailně analyzují spektrum záření a zjišťují, které prvky se na něm podílely a které nikoliv.

Tunelování skrz zeď

Hvězdy včetně Slunce vyzařují energii díky procesu jaderné fúze. Slučují se při ní atomy vodíků na atom helia, přičemž se k sobě musejí dostat dva protony. Ty však představují kladně nabité částice, a jejich elektrické náboje se tudíž navzájem intenzivně odpuzují – jako by mezi protony stála velmi odolná zeď. 

Vědci jí říkají Coulombova bariéra, a má-li dojít k jaderné fúzi, musejí ji protony překonat. Pokud by se chovaly jako elektricky nabité kuličky, jen tak by se od sebe odrážely. Díky své kvantové povaze a dualitě se však projevují také coby vlny. Občas se tedy při těsném přiblížení ocitnou za popsanou bariérou, jako by se na druhou stranu záhadně provrtaly. Odborníci hovoří o kvantovém tunelování a jde o nezbytný krok k dokončení jaderné fúze.

Pomalé hroucení mrtvých stálic

Jaderná fúze v nitru hvězd může probíhat nesmírně dlouho. V případě stálic mnohem lehčích než Slunce jde zřejmě o desítky miliard let. I jim však jednou dojde palivo, tedy vodík. Když jaderná fúze pohasne, začne stálice umírat. Energie vytvořená fúzí totiž působí proti gravitaci, takže bez ní se hvězda hroutí do sebe a její hmota se extrémně stlačuje. Má to však své meze…

V určitou chvíli se dostane ke slovu tzv. Pauliho vylučovací princip, podle nějž se žádné dva fermiony – tedy například protony, neutrony a elektrony – nemohou nacházet v totožném kvantovém stavu. V praxi to například znamená, že se v elektronovém obalu určitého atomu nemohou v konkrétním kvantovém stavu vyskytovat zároveň dva elektrony, ale nanejvýš jeden.

Při stlačování hmoty u hroutících se stálic tak v důsledku Pauliho principu působí proti gravitaci tzv. degenerovaný tlak. Hustota látky značně narůstá a elektronový plyn, v němž jsou k sobě nahloučené elektrony, degeneruje. Popsaný stav se objevuje například u bílých trpaslíků neboli jader zhroucených hvězd o velikosti Slunce. Ani degenerovaný tlak ovšem není nepřekonatelný. Nachází-li se bílý trpaslík v binárním systému a ubírá druhé složce materiál tak dlouho, až jeho hmotnost překročí zhruba 1,4násobek Slunce, spustí se fúze a následuje extrémní exploze označovaná jako supernova typu Ia.

Jak se vypařit z černé díry

Podle Heisenbergova principu neurčitosti nelze u některých dvojic fyzikálních veličin přesně znát hodnoty obou současně: Čím exaktněji známe jednu, tím méně přesně můžeme určit druhou. Nejvýznamnější veličiny daného typu představují poloha a hybnost elementární částice v kvantové fyzice.

Popsaný princip těsně souvisí s vypařováním černých děr, k němuž přinejmenším teoreticky dochází v podobě tzv. Hawkingova záření. Z principu neurčitosti vyplývá, že dvojici veličin, jež nelze současně přesně určit, tvoří také kvantové pole a jeho hybnost. V důsledku toho se ve vakuu vyskytují kvantové fluktuace elektromagnetického pole. Projevují se vznikem a opětovným zánikem dvojic „virtuálních“ částic – elektronu a pozitronu, coby jeho antihmotového protějšku. V blízkosti horizontu událostí černé díry se páry virtuálních částic utvářejí velmi často a občas jedna z nich za horizont spadne. V tu chvíli se z druhé virtuální částice stane reálná a od černé díry odletí, přičemž ji připraví o malé množství energie. Tak vzniká Hawkingovo záření.

Základ galaxií? Kvantové fluktuace…

V současnosti nejlepší, i když zdaleka ne dokonalou teorii o vzniku vesmíru představuje Velký třesk. V 80. letech minulého století jej vědci rozšířili o koncept kosmologické inflace: Jedná se o velice časnou a zároveň kratičkou fázi ve vývoji kosmu, jež měla nastat v čase 10⁻³⁶ sekundy po Velkém třesku a skončit v čase 10⁻³³ či 10⁻³² sekundy. V uvedeném rozmezí se měl vesmír extrémně nafouknout.

V našem světě by nešlo o nic okázalého, ale v kvantovém mikrosvětě nastala obrovská změna velikosti: Na počátku byl kosmos menší než atom, zatímco inflace – pokud se opravdu odehrála – ho nafoukla zhruba do rozměrů průměrného grapefruitu. A v takovém případě by se rozepnul asi 10⁷⁸krát. Kdybychom totéž provedli s červenou krvinkou, překonala by svou velikostí celý viditelný vesmír.

Když byl kosmos menší než atom, zřejmě v něm v důsledku Heisenbergova principu neurčitosti převládaly kvantové fluktuace. Vlivem inflace se však zvětšil tak rychle, že se v něm tyto prvotní fluktuace otiskly do podoby nerovnoměrného rozložení energie. A podle některých odborníků tak vznikly základy dnešních galaxií.

Strašidelné působení na dálku

Einsteinův rozporuplný vztah ke kvantové mechanice dokládá jeho výrok o kvantovém provázání čili entanglementu, jež označil jako „strašidelné působení na dálku“. Dnes už víme, že reálně existuje, a tolik se ho nebojíme. Stále mu však příliš nerozumíme.

Kvantové provázání tvoří jakési neviditelné pouto mezi dvěma částicemi, přesněji řečeno mezi jejich kvantovými stavy. Pokud se jedna členka páru nachází v kvantovém stavu A a druhá v B, pak se podle Pauliho vylučovacího principu při kvantovém provázání nemohou vyskytovat ve stejném kvantovém stavu: Jestliže se u jedné z nich daný stav změní, například z A na B, dojde k „automatické“ změně stavu druhé z B na A.

Změna nastane okamžitě, i kdyby se kvantově provázané částice nacházely na opačných koncích vesmíru – jako by se informace mezi nimi mohla pohybovat vyšší rychlostí než světlo, což vyděsilo i slovutného Einsteina. Kvantový svět každopádně zůstává plný otázek, na něž dál hledáme odpovědi. 

Diabetes 1. typu je vlastně autoimunitní onemocnění. Objeví se, když imunitní systém pacienta útočí na specializované buňky slinivky břišní, které vyrábějí pro tělo inzulin. S rozvojem onemocnění se počet buněk produkujících inzulín neustále snižuje. Kdyby se povedlo postup diabetu 1. typu zpomalit, znamenalo by to velkou pomoc pro pacienty.

Teď se taková léčba rýsuje. Využívá baricitinib (u nás dostupný pod obchodním názvem Olumiant), což je běžně používaný prostředek pro léčbu revmatoidní artritidy a alopecie. Ukázalo se totiž, že užívání tabletek s tímto lékem zpomaluje postup diabetu 1. typu u pacientů, jimž byla tato choroba v nedávné době diagnostikovaná.

Jak zpomalit diabetes?

Výzkumný tým, který vedli odborníci australského Institutu svatého Vincenta pro lékařský výzkum v Melbourne (SVI), nedávno uskutečnil první klinické testy s baricitinibem u diabetiků. Jak uvádí studie, v těchto dnech zveřejněná vědeckým časopisem New England Journal of Medicine, baricitinib opravdu u pacientů s čerstvě diagnostikovaným diabetem 1. typu chrání stále fungující „inzulínové“ buňky a zpomaluje postup choroby.

„V době, kdy je u pacienta diagnostikován diabetes 1. typu, má ještě obvykle ve slinivce stále velké množství buněk produkujících inzulín,“ vysvětluje Tom Kay ze SVI. „Naše klinické testy ukázaly, že baricitinib dokáže bezpečně a účinně tyto buňky chránit před vlastním imunitním systémem a tím zpomalit rozvoj diabetu 1. typu.“

TIP: Hybridní „restart“ imunitního systému si poradil s diabetem u laboratorních myší

„Až doposud byli pacienti s diabetem 1. typu odkázáni na aplikaci inzulínu v různých podobách,“ pokračuje Kay. „Naše klinické testy potvrzují, že když se začne s vhodnou léčbou ihned po diagnostikování nemoci, je možné zmírňovat její projevy. Pacienti léčení baricitinibem potřebovali mnohem méně inzulínu.“

Předloni v srpnu uplynulo 80 let od setkání Winstona Churchilla a Franklina Roosevelta v zátoce Placentia, kde se oba státníci dohodli na zásadách takzvané Atlantické charty, která sehrála významnou roli při vytváření protihitlerovské koalice. Setkání bylo přísně tajné, což umožnilo britskému premiérovi a americkému prezidentovi přicestovat bez zvýšené hrozby útoku německých ponorek a letounů. Ale jak mohli dva vůdci největších světových mocností zmizet na několik týdnů, aniž by si toho někdo všiml?

V naprostém utajení 

Všechno bylo tak dobře utajené, že dokonce ani mnozí z doprovodu obou politiků neznali až do konce cesty podrobnosti o jejím účelu. Tajnůstkářství popsal spisovatel Henry Morton, který byl pozván, aby zdokumentoval Churchillovu cestu: „Nemůžu vám prozradit, kam pojedete nebo co uvidíte, až tam dorazíte. Můžu pouze sdělit, že uvidíte, jak se tvoří dějiny a budete u jednoho z velkých okamžiků války,“ řekl mu údajně Brendan Bracken, britský ministr informací.

Morton věděl jen to, že vlak, do kterého nastoupí, pojede na sever, a že se musí sbalit na tři týdny. Když viděl do vlaku nastupovat Churchilla, společně s novinářem Howardem Springem spekulovali, že asi půjde o víc než o běžnou návštěvu nějaké základny ve Skotsku. Nabídka zúčastnit se tajemné cesty byla tak náhlá, že Spring si ani nestihl nechat spravit chrup a musel odcestovat bezzubý. 

Mezitím na druhé straně Atlantiku prezident Roosevelt nařídil pracovníkům své kanceláře, aby informovali tisk, že si dopřeje zasloužený odpočinek a bude rybařit v Nové Anglii, ačkoliv ve skutečnosti mířil na Newfoundland. Aby udržel věrohodnost krycí legendy, vyplul se svou soukromou jachtou Potomac 3. srpna z New Londonu v Connecticutu a následujícího dne dorazil do New Bedfordu v Massachusetts, kde skutečně rybařil a za přítomnosti novinářů přijal několik hostů. Následně prezident pod příkrovem tmy odplul k ostrovu Martha’s Vineyard, kde přestoupil na těžký křižník USS Augusta. Potomac pak plul dál na palubě s posádkou, která se ve volnočasovém oblečení vydávala za Roosevelta a jeho doprovod. Když proplouvali kanálem Cape Cod, lidé mávající prezidentově lodi netušili, že americký prezident se ve skutečnosti nachází o 500 km dále a směřuje na tajnou konferenci.

Kanada místo Karibiku

Jakkoliv se to v dnešní době zdá neuvěřitelné, Rooseveltovi se podařilo utajit místo svého pobytu celých deset dní. Ještě neuvěřitelnější je, že Churchill, který až do dne svého odjezdu téměř denně diskutoval ve sněmovně, zmizel se svými náčelníky štábů na celé tři týdny. 

Stejně jako posádka jachty amerického prezidenta zasílala každý den zprávy do Washingtonu, udržovali lidé britského premiéra veřejnost v přesvědčení, že je předseda vlády stále v zemi, zatímco se nacházel v severním Atlantiku. Například 2. srpna se nechal vyfotografovat, jak si kupuje od pouliční prodavačky odznáček pro sbírku na oběti náletů, ale tisk ji dostal až 10. srpna. 

Přesto se začaly objevovat zvěsti, že se oba státníci mají setkat někde na moři, neboť Churchill se 6. srpna nezúčastnil důležitého zasedání Dolní sněmovny. 

Proč si vlastně vůdci Velké Británie a USA vybrali pro místo schůzky právě izolovanou zátoku na pobřeží Newfoundlandu? Původně se zvažovaly také Bermudy, ale podle Roosevelta byla v Karibiku příliš rušná lodní doprava a oblast relativně hodně osídlená, takže by šlo schůzku jen těžko utajit. Přikláněl se k Newfoundlandu, kde měli Američané od roku 1940 pronajatou vojenskou základnu Argentia v zátoce Placentia Bay. Dalším z důvodů, proč se rozhodl pro sever, bylo velké horko panující v tomto ročním období.

Perfektně připravení Britové 

Churchill se spolu se svými náčelníky štábů nalodil na bitevní loď Prince of Wales ve Scapa Flow a vydal se na cestu přes Atlantik, který se v létě 1941 hemžil německými ponorkami. Kvůli špatnému počasí ztratil Prince of Wales záhy svůj doprovod, než se k němu po dvou dnech připojily tři kanadské torpédoborce. 

TIP: Začala Jaltská konference, klíčové setkání mužů, kteří psali historii

Devátého srpna pak vplula loď s britskou delegací do zátoky Placentia, kde se připojila k americkému křižníku USS Augusta. Americká delegace se přesunula na Prince of Wales. Oba státníci stanuli proti sobě (Roosevelt byl sice upoután na kolečkové křeslo kvůli obrně, ale pro tuto chvíli vstal a s oporou svého syna udělal několik kroků). Chvíli se pozorovali a mlčeli, načež jako první promluvil Churchill: „Konečně, pane prezidente.“ Oslovený odpověděl: „Jsem rád, že jste tady, pane Churchille.“ Britský premiér pak předal prezidentovi dopis od krále Jiřího VI.

U španělského města Antequera v Andalusii se nalézá trojice megalitických staveb – dolmenů. Nejstarší z nich je dolmen Menga, který byl postaven asi před 5 700 lety. Jde o velkou hrobku, v níž nalezlo poslední odpočinek několik set lidí. Vybudovat něco takového muselo být pro lidi doby kamenné mimořádně náročné.

Inženýrský majstrštyk doby kamenné

José Antonio Lozano Rodríguez ze Španělské národní rady pro výzkum CSIC vedl tým odborníků, kteří detailně prostudovali dolmen z technického hlediska. Podle nich jde nejvíce impozantní kamenný monument, který v daném období vznikl na území Ibérie a nejspíš i celé Evropy. Závěry španělských vědců nedávno zveřejnil vědecký časopis Scientific Reports.

Největší horizontálně uložený balvan dolmenu je monolit těžký zhruba 150 tun. Jde o druhý největší známý kámen, který byl použit při neolitické stavbě tohoto typu. Analýzy odhalily, že na stavbu dolmenu byly použity převážně kameny z kalkarenitu, sedimentárního vápence, který je zásaditou obdobou pískovce. Takové kameny je přitom bez poškození velmi obtížné přesouvat. Aby stavbu nepoškodila voda, ochránili dávní stavitelé největší balvany mnoha vrstvami, v nichž se střídají pískovce a stlačená zemina.

Ať už dolmen Menga postavil kdokoliv, musel to pečlivě naplánovat. Stavitelé museli být zruční, technicky zdatní a disponovat fungující logistikou. Kromě velkých křehkých balvanů si museli poradit s dřevěnými konstrukcemi i prací s lany. Náhodná není ani poloha dolmenu – při východu slunce v něm vzniká pozoruhodná hra světel a stínů. Výsledek práce dávných stavitelů můžeme obdivovat i po téměř šesti tisících letech.

Slavný rakouský zoolog Konrad Lorenz demonstroval rozpolcené chování u krůtí matky, která vyseděla mláďata. Krůta útočila na všechno, co se pohybovalo v blízkosti hnízda. Zvláště ji popudilo cokoli, co bylo pokryté chlupy. Tato reakce zaručí, že matka nebude shovívavá třeba k tchoři, který by si na jejích mláďatech rád smlsnul. Mláďata porostlá jemným chlupovitým peřím ale krůta od samého začátku tolerovala. Při pokusech se ukázalo, že smír s matkou si krůtí mládě zajišťuje neustálým pípáním.

Vraždění neviňátek

Pokud necháme sedět na vejcích hluchou krůtu, probíhá všechno tak, jak má. Až do vyklubání mláďat. Neslyšící matka krůťata ihned po vylíhnutí jedno po druhém zabije. Reaguje totiž pouze na zrakový vjem, jenž ji varuje před „nebezpečnou cizí chlupatou věcí u hnízda“. Prosbu o milost v podobě pípání mláděte hluchá krůta neslyší a nemůže se podle ní zařídit.

O tom, jak křehká je rovnováha mezi agresí vůči okolí a péčí o mláďata, svědčí situace, kdy je matka vystavena silnému stresu. Například hlučný přelet stíhačky nad farmou se stříbrnými liškami, vyvolal šok u samic, která nedávno vrhly mláďata. Většina matek svá mláďata sežrala.

Jiné případy infanticidy lze chápat jako pokračování neúprosného boje  s dospělým  sokem. U medvědů hnědých, pum horských nebo lvů se samci po obsazení teritoria rychle zbaví mláďat, která s místními samicemi zplodil jejich předchůdce. Samice, která kojí mládě, nemůže rychle zabřeznout. Noví vládci teritoria ale nechtějí čekat, až matka mládě odchová. Jeho zavražděním urychlí u matky obnovení pohlavního cyklu a schopnost znovu počít.

Mezi obyvateli pražského Podskalí a Smíchova mělo ledařské řemeslo dlouhou tradici. Vykonávali jej především plavci dřeva, kteří si takto přivydělávali mimo plavební sezonu, ale také třeba pivovarští dělníci – ti totiž v zimě nemuseli zpracovávat takové množství várek jako v horkých letních měsících.

Mokrá a mrazivá dřina

Před vybudováním vltavské kaskády voda v řece v zimních měsících běžně zamrzala. Jakmile se na Vltavě objevil led dostatečně tlustý, aby unesl člověka, nastal čas takzvané ledovací kampaně. Vybraná místa začali ledaři polévat vodou, kterou čerpali vysekanými otvory v ledu (v ledařském slangu hlubaňkami), aby na nich led zesílil na tloušťku vhodnou ke zpracování – obvykle mezi 10–12 cm. Přiměřeně tlustý materiál pak pečlivě rozměřili, rozřezali na jednotlivé pruhy (lavice) a vysekanou dráhou, širokou i několik metrů, plavili ke břehu. Tam si taktéž z ledu vytvořili mostek, po kterém celá kra vyjela až téměř k přistavenému vozu. 

Zde se jí ujali štípači, kteří lavici rozsekali na menší tabule a ty naložili na povoz. Za den jim takto mohlo projít rukama i několik tun ledové hmoty. Jen malá část takto dobytého a zpracovaného materiálu putovala do pražských hospod a restaurací, většina končila v takzvaných ledárnách – specializovaných provozech, které byly schopné materiál udržet v jeho pevné podobě a zásobovat jím pohostinská zařízení v průběhu celého roku. Právě díky nim mohl vltavský led v průběhu roku chladit maso či pivo nejen ve veřejných podnicích, ale i v zámožnějších domácnostech, které si mohly dovolit koupi ledničky.

Uchovat a v létě prodat

K těžení ledových kvádrů z rybníků a meandrujících koryt řek docházelo v Českém království pravděpodobně už od středověku, obvykle se ale přechovával ve sklepeních, kde při nevhodném způsobu skladování rychle tál. S rozvojem průmyslu a obchodu v 19. století poptávka po této komoditě stoupla natolik, že se vyplatilo do jejího uchování investovat čas a námahu.

Vlastní ledárenské provozy si zřizovaly pivovary, pro které se změnou technologie a přechodem z vrchního kvašení na spodní představovala otázka dostatečného chlazení existenční nutnost. Například v Lipsku už ale roku 1864 fungovala také obecní ledárna, která údajně dokázala pokrýt celoroční spotřebu řeznických, rybářských, ovocnářských a dalších podniků ve městě. Do Českých zemí tuto novinku uvedla společnost The Prague and Brünn Ice Company, založená několika britskými podnikateli roku 1883. O dva roky později nechala na pražském ostrově Štvanice v místě bývalého varieté postavit provozovnu, v níž nabízela k prodeji přírodní led v podobě bloků. Dřevěná budova s dvojitými stěnami a podlahou a vnějším asfaltovým nátěrem poměrně dobře izolovala led od okolního prostředí – jeho roční ztráta v ní údajně nepřesahovala 25 %.

Poptávka po ledu od počátku 20. století kontinuálně stoupala, takže když přestala kapacitně a technologicky vyhovovat dosavadní štvanická ledárna, iniciovali pražští hospodští, sdružení ve společnosti Akciové ledárny, výstavbu nové, moderní budovy ve čtvrti Braník. Při pravém břehu Vltavy zde v letech 1909–1911 vznikl areál s kapacitou 20 tisíc tun ledu, do něhož bylo díky uměle vybudované zátoce možné materiál naskladňovat přímo z řeky. Ledárna fungovala až do roku 1954, kdy po dobudování Slapské vodní nádrže Vltava v Praze přestala zamrzat, poslední ránu pak ledařskému řemeslu zasadil boom moderních chladicích zařízení, která coby ledničky používáme i dnes.

Když začaly obě mocnosti na opačných polokoulích přemýšlet o vyslání člověka do vesmíru, zůstávalo ještě naprostou neznámou, jak bude lidské tělo na pobyt v beztíži reagovat. Nebylo jasné, jak na nový stav odpoví kardiovaskulární systém či trávicí nebo centrální nervová soustava. V podmínkách na Zemi se dlouhodobé účinky mikrogravitace testovat nedaly a na druhou stranu nikdo nechtěl do kosmu hned posílat lidskou bytost.

Proto obě strany prováděly pokusy na zvířatech. Američané zvolili primáty, neboť fyziologie opic a zejména šimpanzů se té lidské velmi podobá. Vědci tudíž oprávněně očekávali, že výsledky získané na opicích půjdou snáz aplikovat na člověka. 

Sověti se pak rozhodli pro psy, a to v zásadě ze dvou hlavních důvodů: Zaprvé s nimi experimentovali odjakživa – ostatně i Pavlovův podmíněný reflex byl objeven na nich. A zadruhé se jich sovětskými městy potulovaly tisíce, takže získat pokusné zvíře často trvalo doslova pouhý okamžik. Současně se u toulavých tvorů očekávala jistá přirozená odolnost, což je do role testovacích subjektů přímo předurčovalo. 

Společenský úzus praví, že jsou klauni poslové dobré nálady, smíchu a štěstí. Stačí si vzpomenout na veselého Ronalda McDonalda, hlavního maskota řetězce McDonald’s, nebo třeba oprášit zážitky z návštěv cirkusu, kde se podivně oblečení a nalíčení lidé různě pošťuchovali, padali a dělali vše pro to, aby se dětské publikum bavilo. Ve skutečnosti však mají mnozí z nás ke klaunům zcela jiný vztah – místo rozveselení nám nahánějí husí kůži. 

Obavy ze zmalovaných šašků v lidech zakořenily dokonce tak hluboko, že na tom někteří otrlejší jedinci vydělávají: Válečný veterán Joel Mason například na Floridě vyvěsil inzerát, že se za úplatek nechá najmout od rodičů neposlušných dětí, načež se nečekaně objeví a ratolesti „naučí dobrému chování“ šokem. Své klaunské alter ego pojmenoval Wrinkles neboli Vrásčivec a „do práce“ chodí v masce, s níž by mohl hrát v leckterém hororu. 

Pavouci a klauni

Strach z klaunů se nicméně netýká jen malých dětí. Není výjimkou, že pocit nejistoty a tísně padá i na dospělé, které může dokonce paralyzovat tzv. coulrofobie. Fakt, že se klaunů bojíme, přitom obvykle nevychází pouze z děsivého líčení nebo z nepříjemných zážitků v dětství.

V jistém smyslu se coulrofobie podobá strachu z pavouků. Pokud se člověk bojí osminohých stvoření bez reálné příčiny – neutrpěl například jedovaté kousnutí –, přiklánějí se psychologové k evolučnímu vysvětlení: Hluboce zakořeněný respekt z pavouků je „dozvukem“ opatrnosti, kterou nás příroda chránila před nebezpečím, jež představují.

Pod povrchem

V případě klaunů se podle Clauda Léviho-Strausse přimíchává do rovnice ještě sociální rovina. Ve své knize Cesta masek (La voie des masques) antropolog zdůraznil, že maska svým způsobem osvobozuje: „Zakrytý obličej dočasně vylučuje osobnost člověka ze společenské interakce. S lidskou tváří se totiž pojí většina vzájemné komunikace.“ 

Člověk se zakrytým obličejem – ať už pomocí masky či silné vrstvy líčidel – ztrácí tedy podle teorie zábrany. A u klaunů, jejichž posláním je chovat se ztřeštěně, to platí dvojnásob. „Neexistující“ obličej dotyčného osvobozuje a vyvolává v něm pocit, že za své činy nebude odpovědný. Zmíněnou skutečnost si pak podvědomě uvědomujeme a jedinci s maskami nebo se silným make-upem nás děsí, protože nevíme, co od nich můžeme očekávat. 

Pomyslnou klaunskou svobodu bohužel v dějinách zneužívali i vrazi: Například Francouz Jean-Gaspard Deburau údajně roku 1836 ubil malé dítě vycházkovou holí, protože se mu vysmívalo. Skutečný strach z vraždících klaunů nicméně ve společnosti vyvolal až John Wayne Gacy, který si přivydělával vystupováním na dětských oslavách a různých dobročinných akcích. Coby šašek Pogo však mezi roky 1972 a 1978 sexuálně napadl a zavraždil minimálně 33 dospívajících chlapců. Za své zrůdné činy byl v roce 1994 popraven.   

Na hranici světů

Se zakrytým obličejem spojoval strach také Sigmund Freud, který stál u zrodu termínu „uncanny valley“ (překládá se jako „tajemný val“). Slavný psycholog se domníval, že za naši tíseň může skutečnost, že se masky – například klaunů – „vznášejí“ na pomezí obyčejného a neobyčejného či nadpřirozeného světa. Náš mozek tedy na jedné straně rozeznává povědomé rysy a vlastnosti, jež v něm probouzejí jistotu a příjemné pocity; na straně druhé ovšem vnímá řadu nenormálních prvků, které posouvají celkový dojem za hranice důvěrně známého. Míchá se v nás tak jistota s nejistotou. 

Na Freudovu teorii navazuje psycholog Steven Schlozman: „Vidíte úsměv, který váš mozek vnímá jako zcela pozitivní jev. Zároveň si ale uvědomujete, že se člověk nemůže smát neustále, a pokud ano, zřejmě je něco v nepořádku.“ 

Mícháním běžného s nadpřirozeným nás úspěšně děsí například horory: třeba jako slavný snímek To (anglicky „It“) podle předlohy Stephena Kinga, v němž klaun Pennywise terorizuje děti v americkém městečku Derry. Zapomenout bychom neměli ani na známého Jokera z komiksu Batman, který šokuje znetvořeným obličejem i neutuchajícím chaosem, jenž okolo něj vždycky zavládne. 

Krutý výsměch

Jistá část zmíněného strachu v nás může přežívat i jako pozůstatek středověkých časů, kdy se žádný královský dvůr neobešel bez šaška. Úkolem pestrobarevných bavičů sice bylo rozveselovat panovníka, zároveň ovšem stáli nohama pevně na zemi a často vládci jízlivě předestírali tvrdou pravdu. 

Podobnou moc dal šaškům v 16. století do rukou i William Shakespeare. Smíšek krále Leara například chodí po panství a boří lidem iluze: Všem dává najevo, že nejsou tak chytří a noblesní, jak si myslí, a za každou cenu se je snaží vyvést z rovnováhy. Dotyční navíc musejí zápasit s nejistotou – nikdy totiž nevědí, co je ještě míněno žertem, a kde už začíná pravda. 

Úsměv pro děti

K někdejším pestrobarevným vtipálkům se navíc vázala i bolest a mučení: „Pokud se šaškovi nepovedlo vladaře rozveselit, čekal jej krutý trest. Spoustu z nich mučili, a některým dokonce zohavili obličej – na tváři museli mít trvalý úsměv, a aby se nemohli mračit, byly jim přeřezány některé mimické svaly,“ vysvětluje psycholog Schlozman.

Středověcí šašci měli tedy daleko k dnešním dětským bavičům a jejich klaunští následovníci také nepatřili zrovna k nejveselejším stvořením na světě (viz Smutný klaun). K mladšímu publiku zamířili teprve ve viktoriánské éře ve druhé polovině 19. století. Tou dobou totiž začaly v jejich vystoupeních převažovat prvky pantomimy spojené s pohádkovými motivy. Přesto dodnes mnozí z nás – i když podvědomě – cítí, že není radno si s klauny zahrávat.

Smutný klaun

Klauni, jak je známe dnes, vděčí za svou podobu Josephovi Grimaldimu, který byl počátkem 19. století zřejmě nejslavnějším britským bavičem. Obličej si líčil bílou barvou, a aby vynikly jeho rysy, maloval si na líce červené obrazce. Svými vystoupeními si získal jako jeden z prvních na světě status celebrity v dnešním slova smyslu, a každý den tak žil „pod dohledem“ široké veřejnosti. 

Vědělo se tedy, že jeho manželka zemřela při porodu a syn se v třiceti letech upil k smrti. Při vystoupení se Grimaldi navíc několikrát bolestivě zranil a měl problémy s dýcháním. Pod tíhou událostí se pak před očima diváků proměnil v děsivý příklad člověka, jenž se skrývá za maskou: Na jedné straně stál zlomený, životem zničený muž, na straně druhé veselý šašek žijící z lidského úsměvu. I díky němu se tak zrodil stereotyp komiků trpících depresemi, kteří mohou pod veselou masku schovat téměř cokoliv – dokonce i život v troskách.