Československá socialistická republika se po vpádu vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 začala měnit. Uvolněná atmosféra 60. let byla nenávratně pryč a společnost se ocitla v takzvaném režimu normalizace, jehož hlavním cílem bylo zdiskreditovat předchozí obrodný proces pražského jara a rehabilitovat vedoucí roli komunistické strany. Takovéto snahy se propsaly i do televizní tvorby. Program televize se v druhé polovině 70. let posunul směrem k propagandistickému stylu socialistického realismu, který vládnoucí režim využíval k prezentaci norem, hodnot i sankcí ideální socialistické společnosti.

Jedním z hlavních poselství Československé televize, jejíž ideový tematický plán musel být každoročně schvalován Ústředním výborem KSČ, se tím pádem stalo „umělecky ztvárnit život člověka v socialistické společnosti, jeho vztah k práci a k životu, jeho mravní svět, vnitřní i společenské zápasy a konflikty.“ Jako nejúčinnější prostředek vyhovující takovéto „společenské objednávce“ se osvědčil seriál, který sledujícím nabízel dostatek času, během něhož si k postavám mohli vybudovat vztah a ztotožnit se s jejich životními osudy.

Svět „obyčejných“ lidí

Na první pohled by se mohlo zdát, že se socialistické seriály od těch západních příliš nelišily – nekomplikované zápletky, vztahová dramata a očekávaný „happy end“ koneckonců najdeme v obou případech. Jenže zatímco západní produkce byla závislá pouze na ekonomickém zisku podmíněném sledovaností, „mýdlové opery“ socialismu se vyznačovaly svou loajalitou vůči státnímu komunistickému zřízení. A jak už bylo naznačeno, právě ta se v pozdním období komunismu propisovala do děje audiovizuálních příběhů na pokračování. Skrz televizní přijímače se tak divákům do obývacích pokojů vkrádaly jakési domnělé zmenšeniny socialistické společnosti, „mediální konstrukty sociální reality“, jimiž by se dle představ komunistické strany měli lidé inspirovat ve vlastních životech.

Titul mistra ve vymýšlení takovýchto „imaginárních světů“ si bezpochyby nese Jaroslav Dietl, který napsal scénář téměř všem tehdejším „hvězdám“ seriálové scény, včetně Nemocnice na kraji města, Bakalářů, Okresu na severu nebo Malého pitavala z velkého města. Jeho tvorba se zaměřovala hlavně na vykreslování postav „obyčejných“ lidí, kteří jsou stejně jako diváci sužováni problémy v práci i v soukromí. Spektrum vyobrazených figur, které Dietl stavěl do hlavních rolí, bylo opravdu široké – od kombajnisty nebo železničáře přes komunistického funkcionáře po výrobce radiátorů. Normalizační seriály si totiž dávaly za cíl oslovit a pobavit všechny občany, pokoušely se tím pádem reprezentovat co nejrozsáhlejší vzorek společnosti.

Politika vs. zábava

Zatímco z některých snímků propaganda přímo čišela – kupříkladu v případě seriálu Gottwald, jenž se zaměřoval na životní osud tohoto komunisty – jiným se skrz zábavná a rekreační témata podařilo politicky motivovaným záběrům vyhnout. Za reprezentanty této kategorie lze považovat dodnes populární Nemocnici na kraji města, Sanitku, Cirkus Humberto nebo Syny a dcery Jakuba skláře. 

Lidem tedy v řadě případů nebyla nucena komunistická hesla, naopak byly přiznávány nedokonalosti socialistické společnosti a zkažená povaha některých komunistů bažících jen po moci, přesto se odborníci shodují, že televize skrz radosti a smutky oblíbených hrdinů promítala jakési méně či více skryté návody na to, jak žít nekonfliktně v tehdejším politicko-společenském prostředí.

Řadě diváků bylo nicméně jasné, že ve společnosti to zdaleka nefunguje tak, jak je jim v televizi ukazováno. Přesto k televizním aparátům ve stejnou dobu usedaly miliony občanů. Z výsledků průzkumu Československé televize (1988) dokonce vyplývá, že 83 % sledujících zapínalo televizi právě kvůli seriálům.

Důvodů, proč tomu tak bylo, není rozhodně málo:

• Seriál představoval v nabídce Československé televize povětšinou nejatraktivnější variantu k odpočinku a pobavení po práci.
• Lidé si vždy libovali ve sledování životních peripetií svých současníků, ještě k tomu v podání známých tváří.
• Seriály se v té době proměnily v konverzační téma jak doma, tak ve škole a v práci – vidět novou epizodu bylo tím pádem poměrně zásadní, pokud člověk nechtěl být následující den v rozhovoru s kamarády „mimo mísu“. 

Matka samoobsluhy

Oblíbeným kouskem z dílny scenáristy Jaroslava Dietla byl televizní seriál Žena za pultem, který vznikl pod režisérskou taktovkou Jaroslava Dudka roku 1977. Poprvé byl odvysílán téhož roku během předvánočního shonu, na což si stěžovaly zaneprázdněné divačky, pro které musela být hned v lednu odvysílána repríza všech dvanáct dílů.

Děj se točí kolem přívětivé prodavačky Anny Holubové, jež se skrz nové zaměstnání pokouší vyrovnat s rozvodem. Hlavní hrdinka, kterou ztvárnila zarytá komunistka Jiřina Švorcová, oplývá samými pozitivními vlastnostmi. Už když vchází poprvé do rušné samoobsluhy, zasněně se dívá na odsýpající provoz a před začátkem své první směny nadšeně prohlašuje: „A můžeme vyrazit za pult, který znamená svět.“ 

Vzorná socialistická občanka od pultu s lahůdkami prožívá spolu se svými kolegyněmi každodenní shon ve velké pražské samoobsluze. Funguje nejen jako matka svých dětí, nýbrž se stává mateřským symbolem pro celý pracovní kolektiv – „socialistickou rodinu“. Nadšená Andulka se totiž nezdráhá vyřešit jakýkoliv problém svých kolegů a upevňovat mezilidské vztahy na pracovišti. Seriál kromě životních strastí a radostí ukazuje divákům idealistickou verzi reálného socialismu – ochotné a nápomocné prodavačky, blyštící se mramorové podlahy prodejny a regály překypující exkluzivním zbožím. Což ve své podstatě nekorespondovalo s tehdejší realitou žitou diváky u televizních obrazovek. Ti v krámech na ananasy, kokosy či kaviár opravdu narazit nemohli.

„Šlágr“ mezi detektivkami

Asi největším „evergreenem“ československé seriálové scény, který si vysloužil obří ohlas nejen v Československu, ale kupříkladu i ve východním Německu, se stal kousek scenáristy a režiséra Jiřího Sequense. Detektivních 30 případů majora Zemana bylo natáčeno mezi lety 1974 a 1979 v Ústřední redakci armády, brannosti a bezpečnosti za spolupráce Federálního ministerstva vnitra. Vzhledem k tomu, že se jednalo o příspěvek ke 30. výročí vzniku Sboru národní bezpečnosti, není divu, že je v rámci seriálu glorifikován.

Dějem oddělené epizody spojuje hlavní postava poctivého příslušníka SNB Jana Zemana v podání Vladimíra Brabce. Ten se z nesmělého venkovského chlapce, vězněného za 2. světové války v koncentračním táboře, vypracuje do funkce náčelníka pražské kriminálky. Jako vzor zásadového státníka bojuje proti kriminálním zločinům, které se povětšinou skutečně odehrály mezi lety 1945 až 1973. To ovšem neznamená, že by tvůrci seriálu divákům zprostředkovávali skutečné historické kauzy, jak se sami v rozhovorech chlubili. Naopak případy značně deformovali, uváděli vedle faktů i smyšlené skutečnosti, a vytvářeli tak manipulativní obrazy poválečných dějin v duchu komunistického výkladu. 

To však nemuselo nutně znamenat, že by se lidé nad pokroucenými historickými představami hlouběji zamýšleli a nechali se jimi zásadněji ovlivnit – koneckonců dodnes detektivku někteří s chutí sledují, aniž by jim politický záměr zvláště vadil. Zároveň pořad ve své době dokázal oslnil tím, jak jsou jednotlivé díly multižánrové – divák se mohl ponořit do špionážního příběhu, kriminální komedie, ale i romance nebo hororu – šílený otec Brůna komíhající se se sekyrou v ruce v legendárním díle Studna totiž skutečně dokázal nahnat strach.

Hra pro celá sídliště

Rozpaky kuchaře Svatopluka (1985), režírované Františkem Filipem, ukazují v rámci třinácti dílů život Svatopluka Kuřátka, kuchaře, který má jediný sen – poctivě vykonávat náročnou práci. V tom mu však mimo jiné zabraňují nespolehliví kolegové, kteří pijí alkohol, lžou či kradou. Vzorný kuchtík v podání Josefa Dvořáka je kvůli takovýmto nepříjemnostech na pracovišti často v rozpacích, proto se obrací na diváky ve studiu, aby ho vyvedli z nesnází.

Přenos seriálového dílu byl během vysílání několikrát zastaven a diváci mohli živě hlasovat, kterým směrem se má Svatopluk vydat. Seriál nabádal diváky v pohodlí svých domovů, aby rozsvěcovali žárovky podle toho, jakého jsou názoru. Výsledek měl změřit Centrální energetický dispečink skrz odchylky ve spotřebě elektrického proudu. V Československé republice se tím pádem během premiér děl vskutku pozoruhodný jev, který by nezasvěcený jen těžko pochopil – celá sídliště se začala buď rozsvěcovat, nebo upadat do tmy.

Odpočinková hra, do které se v průměru zapojovalo okolo 2–3 milionů lidí, byla ve skutečnosti předem připraveným „podvodem” – nikdy se totiž netočily dvě verze celého příběhu, ale jen konkrétních situací, které se po chvíli stočily do stejného děje, ať se postava rozhodla jakkoliv.

Z historického centra panelový ráj

Příklad pozdně socialistického hrdiny představuje seriál Muž na radnici, jehož děj se odehrává mezi lety 1971–1976. Pracovitému Františku Bavorovi, poslanci a předsedovi okresního národního výboru ve fiktivním městě Kunštát, leží na bedrech „zásadní poslání“ – vypořádat se s nedostatkem bytových jednotek tak, že historickou zástavbu v centru města přebuduje na moderní panelová sídliště. Skromný a nápomocný zastupitel občanů, kterému jde v prvé řadě o blaho lidí, se zhostí nelehkého úkolu – přesvědčit rozhořčené majitele asanovaných nemovitostí, že je nezbytné, aby své byty opustili a nastěhovali se spolu s ostatními do nových věžáků – koneckonců zájmy kolektivu jsou v socialistické společnosti nadřazeny zájmům jednotlivců.

Takovýto proces přestavby nebyl úplnou fikcí, režisér Evžen Sokolovský se totiž inspiroval ve městě Beroun, kde bylo v 70. letech skutečně zbouráno historické centrum na úkor panelových domů – záběry zničených historických budov jsou tedy opravdu skutečné. Komunistická strana se skrz Františkův životní osud chtěla chvástat tehdejší masovou výstavbou bytů a nebylo náhodou, že k odvysílání závěrečného dílu došlo 17. října 1976, pouhých 5 dní před začátkem voleb do zastupitelských sborů všech stupňů ČSSR.

Velká čínská zeď dnes figuruje na seznamu nejvýznamnějších památek světa a ročně na ni vystoupí miliony turistů. Evropané ji přitom pro západní svět objevili až koncem 18. století. Počátky této monumentální stavby, jejíž celková délka činí přes 21 tisíc kilometrů, spadají do období kolem roku 200 před naším letopočtem. V podobě, v jaké ji známe dnes, ale vznikla až za vlády dynastie Ming mezi roky 1473 až 1620.

Počasí a lidské aktivity si na čínském stavitelském zázraku vybírají svou daň a za posledních 500 let „zmizelo“ zhruba 30 % původní zdi. Většina mohutné struktury ale stále odolává. Mezinárodní výzkumný tým nedávno zjistil, že Velká čínská zeď má pozoruhodného spojence – biologické krusty.

Živý cement

Jako biologické krusty odborníci označují společenstva organismů, která obývají svrchní vrstvu substrátu, často v extrémních podmínkách. Obvykle je tvoří sinice, řasy, mechy, lišejníky, houby a další organismy, žijící na částicích půdy. Pokud jde o Velkou čínskou zeď, její stavitelé při stavbě používali udusanou zeminu, která teď slouží pro biologické krusty jako substrát.

Bo Xiao z Čínské akademie věd a jeho kolegové odebrali vzorky z osmi různých částí Velké čínské zdi a biologické krusty identifikovali v 67 % vzorků. Následně prozkoumali mechanické vlastnosti a stabilitu zeminy s biologickými krustami a porovnali je s vzorky prosté udusané zeminy. Výsledky analýz přesvědčivě ukazují, že biologické krusty fungují jako „živý cement“ a podstatně zlepšují mechanické vlastnosti materiálu. Závěry svého výzkumu vědci minulý týden zveřejnili v recenzovaném multidisciplinárním časopisu Science Advances.

Díky biologickým krustám je materiál Velké čínské zdi mnohem méně náchylný vůči erozi a působení vody i solí a současně je mechanicky pevnější i odolnější. Vlastnosti biologických krust se přitom do jisté míry liší podle toho, jaké organismy v nich převládají. Zároveň platí, že biologické krusty nejsou všemocné. Například letos v září v čínské provincii Šan-si poškodili stavební dělníci část Velké čínské zdi takovým způsobem, že ji není možné uvést do původního stavu.

Devatenáct metrů vysoká jedle z místního lesa byla u bílovické sokolovny ozdobena papírovými řetězy a stuhami a poté oficiálně předána zástupcům České zemské péče o mládež. Nechyběla recitace básní, zpěv státní hymny a hudební doprovod. Zrodila se nová vánoční tradice, udržovaná dodnes.

Spisovatel Rudolf Těsnohlídek (1882–1928), autor známé pohádky Liška Bystrouška, proslavené i díky opernímu zpracování Leoše Janáčka, působil od roku 1908 jako redaktor Lidových novin v Brně. Na předvánoční procházce v nedalekých Bílovicích nad Svitavou nalezl 22. prosince 1919 se svými dvěma přáteli uprostřed zasněženého lesa opuštěné sedmnáctiměsíční děvčátko: „Měla rozhalenou košilku... Plakala stále tišeji, přerývaně. Byla promodralá zimou.“ 

Jak bylo později vypátráno, holčičku zde zanechala její matka, služka Marie Kosourová, která se takto pokoušela vyřešit svou zoufalou materiální situaci. Za svůj čin byla odsouzena k pěti měsícům žaláře. Děťátko, pojmenované Liduška, se podařilo zachránit a také pro něj nalézt adoptivní rodiče.

Zrození tradice

Silný dojem z tohoto zážitku inspiroval Rudolfa Těsnohlídka k založení tradice každoročních brněnských vánočních „stromů republiky“, spojené se sbírkami pro chudé děti. Jako vzor mu přitom sloužil zvyk pěstovaný v dánské Kodani. Nová iniciativa nalezla velký ohlas – vánoční stromy republiky se brzy objevily též na náměstích dalších československých měst. Již roku 1925 stály např. i v Praze či Bratislavě. 

Hlavním výsledkem Těsnohlídkova charitativního úsilí bylo ovšem v prosinci 1929 založení domova pro opuštěné děti v brněnských Žabovřeskách, který byl pojmenován po dávné dánské královně Dagmar, dceři českého krále Přemysla Otakara I. Otevření domova se však spisovatel, sužovaný depresemi, již nedožil. 12. ledna 1928 spáchal sebevraždu: zastřelil se přímo v redakci Lidových novin.

V porovnání s naší planetou je atmosféra Marsu mnohem slabší (zhruba 100×) a liší se i její složení. Zatímco té pozemské dominuje dusík (78 %) a kyslík (21 %), na rudé planetě je to oxid uhličitý (95 %). Již tak slaboučká atmosféra Marsu se navíc neustále působením slunečního větru a kosmického záření ještě více ztenčuje – z výsledků měření sond vyplývá, že rudá planeta přichází každou sekundu o zhruba 110 gramů své atmosféry.

V prosinci loňského roku ale na dva dny vliv slunečního větru ustal a stalo se něco nečekaného – marsovská atmosféra se na přivrácené straně Slunci téměř čtyřikrát zvětšila. Z obvyklých 800 kilometrů dosahovala až do vzdálenosti 3 000 kilometrů. Unikátní událost se podařilo zaznamenat sondě MAVEN, která již od roku 2014 studuje atmosféru Marsu z jeho oběžné dráhy.

„Je to něco, co jsme ještě neviděli,“ neskrývá nadšení Jasper Halekas, profesor fyziky a astronomie na univerzitě v Iowě a člen vědeckého týmu MAVEN.

Dokonalý vesmírný experiment

K podivné události – první za téměř 10 let působení sondy MAVEN na marsovské orbitě, došlo poté, kdy rychle se pohybující proud slunečního větru dostihl a smetl dřívější proud a vznikla tak za ním neobvykle řídká „bublina“. Ta dorazila k Marsu 25. prosince 2022.

Pro vědce šlo o nečekaný vánoční dárek. Díky datům sondy MAVEN mohli podrobně nahlédnout do dynamiky procesů, které ovlivňují marsovskou atmosféru a posoudit vliv slunečního větru. V přímém přenosu mohli pozorovat, jak by mohla vypadat atmosféra rudé planety, pokud by její mateřskou stálicí byla klidnější hvězda než Slunce.

Po dvou dnech, kdy se působení slunečního větru vrátilo k normálu, se i marsovská atmosféra vrátila do své obvyklé podoby. Nestalo se tak ale okamžitě – její tvar a pohyb chvíli připomínal pohupující se želé.

Podle Shannon Curry, hlavní výzkumné pracovnice mise MAVEN, je možné, že podobné události zažíval dávný Mars mnohem častěji. Intenzita slunečního větru se totiž zvyšuje po velkých slunečních erupcích a před 3 až 4 miliardami let byla naše mateřská hvězda divočejší, než je dnes. Podle vědkyně je tak možné, že k silným erupcím docházelo jednou týdně nebo i denně. Podobné extrémní události podle ním mohly být příčinou, proč rudá planeta přišla o svou atmosféru a tím i o podmínky, ve kterých mohl prosperovat život.

Očekávání věcí budoucích

Událostí, jako je ta z loňského prosince, budeme možná v následujících letech svědky častěji. Naše mateřská hvězda totiž míří k maximu svého jedenáctiletého cyklu a lze tak očekávat, že její aktivita se bude i nadále zvyšovat.

Studium marsovské atmosféry přináší řadu poznatků, které mohou vědci uplatnit i v pozemských podmínkách. Podobná událost, jaká před rokem potkala rudou planetu, se v roce 1999 odehrála i na Zemi. I tehdy došlo k prudkému – až pětinásobnému – krátkodobému nárůstu objemu zemské atmosféry. Na zemské orbitě se ale na rozdíl od té marsovské v té době nenacházely sondy, které by událost uměly detailně zaznamenat.

Autorem první zbraně takové konstrukce se roku 1861 stal Američan Richard Gatling. Jeho motivací při vymýšlení revolučního kulometu byla paradoxně snaha zredukovat velikost armád a tím pádem i válečných ztrát. V 19. století totiž většinu úmrtí vojáků způsobovaly infekční nemoci, zatímco v přímém boji umírala jen menší část obětí. Z tohoto pohledu se Gatlingovo uvažování ve své době mohlo zdát logické a sám vynálezce prohlásil: „Napadlo mě, že kdybych mohl vymyslet stroj, který by svou rychlostí střelby umožnil jednomu muži vykonat totéž co stovce, že by do značné míry nahradil nutnost velkých armád a v důsledku toho by se snížily ztráty v bitvách a kvůli nemocem.“

Děsivá palebná síla

Co se týče technického řešení, Gatlingův nápad byl vlastně jednoduchý. U klasického kulometu se hlaveň kvůli kadenci i rychlosti vystřeleného náboje brzo přehřívá, takže je třeba buď dělat pauzy, nebo lauf často měnit. Američan přišel s třetí možností: použít více hlavní, mezi něž se tepelná i mechanická zátěž rozloží. 

Prototyp dostal několik hlavní rozmístěných symetricky kolem středové hřídele, přičemž každá měla vlastní nábojovou komoru. Náboje se podávaly shora trychtýřem nebo ze zásobníku. Při pootočení svazku hlavní pomocí manuálně ovládané kliky se střela zasunula do komory, po výstřelu se prázdná nábojnice vytáhla a vyhodila. Střelec tedy jen otáčel klikou a pomocníci přisypávali další „krmivo“. Zbraň při prvních zkouškách dosahovala kadence až 300 ran za minutu, nicméně v praxi záleželo pouze na fyzické síle a zručnosti obsluhy. Lafeta se příliš nelišila od klasického děla – šlo o jednoduchý model se dvěma loukoťovými koly. 

Roku 1862 si Gatling vynález patentoval a rozjela se produkce, kterou v následujících desetiletích zajišťovalo hned několik zbrojovek v čele s Eagle Iron Works, American Ordnance Company nebo Colt’s Manufacturing Company. Ozbrojené síly strýčka Sama gatling postupně zavedly do výzbroje v několika kalibrech od .42 přes .30-06 až po půlpalcovou ráži. V 80. a 90. letech 19. století se přelomová zbraň, tentokrát komorovaná pro střelivo .45-70, objevila také na plavidlech US Navy. Prvního ostrého nasazení se dočkala za občanské války Severu proti Jihu, když představitelé Unie zakoupili tucet exemplářů a armáda je použila při obléhání virginského Petersburgu (1864–1865).

Proti kočovníkům i Španělům 

Rotační kulomety se osvědčily jako výkonný bojový prostředek a podplukovník George Custer určitě litoval, že je – coby přílišnou zátěž – odmítl vzít s sebou v červnu 1876 k Little Bighornu. Při kruhové obraně proti triumfujícím indiánským válečníkům by mu totiž poskytly zdrcující palebnou sílu, jež mohla výsledek bitvy zvrátit. Gatlingovými kulomety naopak nepohrdla argentinská armáda (1867) ani peruánské námořnictvo. To si jich pořídilo několik desítek a v letech 1880–1881 je za druhé tichomořské války nasadilo proti chilským výsadkům. 

Jako nejúčinnější se „rotačák“ jevil při rozšiřování koloniálního panství západních mocností, neboť domorodí válečníci s lehkou výzbrojí proti němu neměli šanci. Palebná síla gatlingu rozbíjela hromadné útoky Zuluů, beduínů i mahdistů. Pod vlivem těchto výsledků zakoupilo asi 400 exemplářů též carské Rusko a efektivně je použilo proti turkmenské jízdě a dalším kočovníkům ve Střední Asii. Britská armáda premiérově nasadila rotační kulomety v letech 1873–1874 při střetech s Ašantskou říší v západní Africe. Oblíbilo si je také Královské námořnictvo, jehož příslušníci kropili přívalem olova egyptsko-súdánské jednotky (1882). 

Do legend vstoupilo užití gatlingů při americko-španělské válce (1898), kdy čtyři desetihlavňové kulomety z Coltovy produkce utvořily výzbroj oddílu poručíka Johna Parkera. Tato „baterie“ dokázala efektivně podporovat postup americké pěchoty na Kubě při zteči kopců San Juan a Kettle. Tři kulomety tehdy vypálily celkem 18 000 ran, přičemž každý v průměru nepřetržitě střílel 8,5 minuty při kadenci 700 ran za minutu a náboje ráže .30 způsobily mezi španělskými pěšáky krveprolití.

Dočasný ústup ze slávy 

V následných bojích na Kubě se však rotační kulomety ukázaly jako příliš těžké (hmotnost přesahovala 77 kg) a kvůli zastaralé dělostřelecké lafetě i nemotorné. Mimo cesty nedokázaly držet krok s pěchotou a v těžším terénu se jako vhodnější jevily nové kulomety Colt–Browning M1895 o váze pouhých 16 kg, navíc instalované na trojnožce. 

TIP: Vyorávač brambor: Těžký kulomet Colt-Browning vzor 1895

Tato zkušenost předznamenala další vývoj. S příchodem flexibilnějších automatických zbraní, pracujících na principu zpětného rázu či odběru plynů z hlavně, gatling rázem působil jako relikt minulé doby. A to přesto, že jeho autor nahradil ruční kliku elektromotorem, který zbrani poskytoval teoretickou kadenci 3 000 ran za minutu – tedy zhruba trojnásobek oproti jednohlavňovému automatu. Gatling nehodil flintu do žita a roku 1893 si modernizovaný „rotačák“ nechal patentovat. Další zákazníky přesto nenalezl, roku 1903 se zbraň přestala vyrábět a princip svazku rotujících, externě poháněných hlavní upadl v zapomnění.

Ve Střední a Jižní Americe, ale i východním Středomoří, Indii nebo Číně se společnost postupně odkláněla od lovecko-sběračského způsobu života. Přechod k usedlému stylu založenému na zemědělství souvisel s rozvojem společnosti, s tím šla ruku v ruce domestikace zvířat, vznik písma sloužícího pro administrativní a obchodní účely či postupný růst vesnic a vznik měst. Ani k jednomu z těchto jevů by ovšem lidstvo nedospělo bez vynálezu a rozvoje umělého zavlažování.

Pionýři zemědělství

První lidé, kteří se cíleně snažili vypěstovat vlastní plodiny, postupem času zjistili, že je třeba rostlinám věnovat náležitou péči. Museli svá políčka nejen osít, ale i vyplevelit a postarat se o to, aby rostliny měly vše potřebné, což se týkalo především vody. Zemědělci museli však dbát i na to, aby jí plodiny neměly příliš.

Při vzniku umělého zavlažování sehrálo významnou roli bohaté prostředí jižní Mezopotámie. Místo, kde se Eufrat a Tigris vlévaly do moře, se nacházelo v 5. tisíciletí př. n. l. daleko severněji než v současnosti. Právě zde se obě řeky dělily na mnoho ramen, nacházely se zde mokřady a bažiny spolu s vyvýšeninami vhodnými k osídlení a zemědělství. Není náhodou, že mnoho z těchto výstupků umožnilo vznik a rozvoj prvních sídel jako Lagaš, Girsu, Umma, Uruk, Ur nebo Eridu. Bohaté prostředí mokřadů skýtalo několik typů potravy, a pokud se neurodilo obilí, místní se zdárně uživili z ostatních zdrojů. Dostatek jídla pak poskytoval prostor pro určité experimentování s novými technologiemi, ale i se sociopolitickým nastavením společnosti – kupříkladu docházelo k pokusům v oblasti dělby práce nebo plánování.

Lidé se v těchto oblastech spíše než s nedostatkem museli vypořádávat s nadbytkem vody. Často je strašila hrozba záplav, proti kterým se chránili stavbou přehrad, kontrolou odtoku povodňové vody a vysoušením. Obyvatelé říční delty si tak mohli osahat technologie, jež jim přišly vhod v pozdějších dobách.

Ve 4. tisíciletí př. n. l. došlo k proměně klimatu, poklesu mořské hladiny, změně řečišť a posunu místa, kde se Eufrat a Tigris vlévaly do moře. Proměna nastala během několika staletí, kdy se první sídlištní centra ocitla v rozdílném prostředí. Tam, kde se dříve nacházel dostatek vody i zdrojů potravy, se nyní veškerá obživa soustředila na zemědělskou produkci, již z velké míry umožnil umělý přívod vody. V oblasti, kde chyběly zdroje kamene a kvalitního dřeva, se obyvatelé museli spolehnout na materiály rychle podléhající zkáze (rákos a bahno), které současným archeologům značně ztížily detekci prvních vodohospodářských staveb.

Propojené nádoby

Díky umělému zavlažování dosáhli zemědělci podstatně vyšších výnosů (snad pěti- až desetinásobných), což vedlo k nárůstu hustoty osídlení a následnému zrychlení ekonomického a společenského vývoje. V konečném důsledku sled událostí vedl ke vzniku složitějších forem organizace – z vesnic se stávala města, rodila se civilizace a stát.

K rozvoji zemědělské výroby v této době již nepřispívalo jen umělé zavlažování, ale i vynález oradla či aplikace dlouhých a užších polí se zavlažovacími kanály po stranách. Značnou měrou přispěl vynález secího pluhu, který minimalizoval ztrátu osiva a zvyšoval produktivitu zápřahem domácích zvířat. Svůj podíl na zemědělském rozmachu nesla i masová výroba keramických srpů, jež umožňovala současně pracovat na poli většímu množství lidí, zatímco dříve se museli spokojit s drahými kamennými srpy náročnými na výrobu. Zavedení zmíněných inovací spolu s důmyslným budováním závlahových systémů vedlo k dalšímu navýšení úrody. Přebytky pak místní obyvatelé mohli dále investovat, vyměnit, případně jim posloužily k větší specializaci práce – zrodilo se tak hned několik nových společenských vrstev (vojáci, úředníci, obchodníci, řemeslníci, ale i vládnoucí elita).

V první polovině 3. tisíciletí př. n. l. se začaly objevovat první městské státy ovládající širší zemědělské zázemí. Dřívější nahodilé rozložení lokalit nahradilo jejich striktní rozmístění podél dvou paralelně vedoucích ramen Eufratu. Okolo nich vyrostly v linii městské státy Nippur, Fara, Uruk, Adab či Umma.

Tento trend pokračoval i v následujících pěti stech letech. Eufrat se ovšem měnil a místo sítě menších a vzájemně propojených říčních ramen vzniklo několik větších. Takový vývoj s sebou nesl nutné změny spočívající v dalším budování zavlažovacích systémů. Nové konstrukce nahrazovaly zaniklé větvení řeky, a to pomocí uměle vyhloubených kanálů a zařízení umožňujících kontrolu vody.

Hojnost od boha

V tomto období se vyvíjelo písmo, přičemž objevy prvních administrativních záznamů a královských nápisů poskytovaly společnosti nově vznikajících městských států doplňující informace o významu budování kanálů. Například na jednom královském nápisu se vládce městského státu Lagaš Ur-nanš ( 2550 až 2500 př. n. l.) chlubí, že nechal postavit devět kanálů.

Zmiňování a pravděpodobně i zveličování počtu realizovaných tepen mezopotámského zemědělství se stalo (spolu s uváděním počtu postavených chrámů a paláců) oblíbenou kratochvílí tamějších panovníků. Takovýto patronát odpovídal obrazu vládce jakožto vyvoleného jedince, skrze nějž garantují bohové hojnost. Budování zavlažovacích systémů se stalo povinností panovníků, která legitimizovala jejich nárok na trůn. Jednoduše řečeno, vladaři, který nestavěl kanály (ať už z nedostatku prostředků, zkušeností či vlivu), nepříslušel mandát od bohů k vládě nad městským státem. 

Mezi sociopolitickými aspekty, na jejichž základě docházelo k budování vodních koryt, hrála roli i prostá propaganda. První centralizovaná sídliště totiž důsledně dbala na kontrolu svého zázemí a shromažďování lidské síly. A právě stavba umělého zavlažování spolu s dostatečnou propagací měla přinutit v zázemí žijící obyvatelstvo k přesunu do centra.

Péče řádných hospodářů

Ve 3. tisíciletí př. n. l. se objevují první válečné konflikty o zemědělskou půdu a vodu. Mezi vůbec nejznámější patřil několikagenerační střet mezi Ummou a Lagašem, jenž vedl k poškozování a zasypávání kanálů či jejich nedostatečné údržbě a následnému zanášení. Přesné příčiny války nejsou příliš jasné, nicméně roli mohl sehrát fakt, že městský stát Umma ležel výše na řece, což mu do jisté míry umožňovalo regulovat množství vody směřující k soupeři.

Ve 21. století př. n. l. nastalo období takzvané neosumerské renesance, které nám do dnešních dnů poskytlo více než 120 000 administrativních záznamů, z nichž některé se týkají i umělého zavlažování. Dozvídáme se například, že se v Ummě o ně pečovalo skrze centrální řízení. V „zemědělském úřadě“ pracovali odborníci na obdělávání a kultivaci půdy, ale také na konstrukci a údržbu kanálů i vodohospodářských zařízení. Tito vedoucí úředníci zodpovídali za revize, opravy či vyplácení mezd. Jednotlivé údržbářské práce přidělovali pracovním četám, jež se skládaly z trvale zaměstnaných i sezonních pracovníků.

Neceloroční zaměstnance zužitkovali v době sklizně, kdy se hodila každá ruka, ale také při zdolávání pravidelných povodní. Ročně museli dělníci odvést pro stát od 100 do 180 dnů práce, a to jako daň za to, že mohli v ostatních dnech roku hospodařit na státních pozemcích.

Fatální záplavy

Ve 2. tisíciletí př. n. l. došlo k další klimatické změně, která s sebou přinesla větší a častější sucha. Následkem nepříznivých konstelací vysychala říční ramena a zužoval se hlavní kanál Eufratu a Tigridu. Zmenšená koryta již nedokázala pojmout větší množství vody, které přitékalo třeba během jarního tání, což vedlo ke katastrofálním záplavám. 

Města se snažila na povodně reagovat stavbou hrází, jejichž přítomnost archeologové doložili v Sipparu, Nippuru a Uruku. V konečném důsledku nové úkazy zavinily, že autorita vládce ještě více závisela na schopnosti dostat vodu do města a na pole, ale rovněž na způsobilosti zabránit záplavám. Za tímto účelem se budovaly větší, delší a hlubší kanály, upravovala se koryta řek a zároveň se přísně dodržovala jejich údržba a dělba toku.

Dané problematice se věnuje dopis babylonského panovníka Chammurapiho ( 1792–1750 př. n. l.), který přikazoval vysoce postavenému úředníkovi Šamaš-hazirovi uzavření některých vstupů do kanálů, aby města Ur a Larsa (postižená vysycháním říčních ramen) získala dostatek životodárné tekutiny. V dalším dochovaném textu plísnil Chammurapi jiného vysoce postaveného úředníka za to, že opomenul řádnou údržbu, takže usazeniny a vegetace blokovaly přísun potřebného množství vody do Uruku. Stejný panovník se také uměl vypořádat s opačným problémem, jakým byl nárazový příval mohutných proudů. V jednom dopisu nařizuje třem úředníkům, aby vytvořili vysušovací kanály, které je měly nasměrovat mimo pole s úrodou.

Přesun moci

Snad vlivem výše popsaných změn koncem 2. tisíciletí př. n. l. oblast jižní Mezopotámie upadala a moc přebírala severní část pod kontrolou Asyrské říše. Největší města se rozkládala podél Tigridu, kde Asyřané usilovali nejen o budování systémů umělého zavlažování pro zemědělství, ale měli též ambice přivádět vodu do měst a luxusních paláců s exotickými zahradami. Na rozdíl od jižní části se půda v této oblasti nacházela až 7 metrů nad úrovní řeky. Zásobování vodou tak nutně vedlo z větší dálky směrem proti proudu.

Z toho důvodu patřili Asyřané mezi jedny z prvních budovatelů akvaduktů a podzemních vodovodních tunelů. Vyvinuli systém zvaný kanát, který se v některých oblastech používá dodnes. Když chtěl asyrský vládce Aššurnasirpal ( 883–859 př. n. l.) dostatečně zásobit vláhou své nové hlavní město Kalchu, musel nechat postavit kanál. Měřil 20 km, z nichž 8 km bylo tesáno do skály, a jeho součástí byl i tunel.

Nejimpozantnější projekt realizoval král Sinacherib ( 704–681 př. n. l.), který si jako své sídlo zvolil město Ninive. Aby jej dokázal dostatečně zásobovat vodou, nechal postavit čtyři hlavní kanály v celkové délce 150 km, jež zahrnovaly akvadukty a jezy. Kanály vstupovaly do města ze čtyř různých světových stran a vycházely ze čtyř různých zdrojů vody. První čerpal vodu z přítoku Tigridu jménem Khosr a zásoboval královský park, kde rostla vinná réva, olivovníky, cypřiše a rostliny poskytující koření. Druhý kanál se napojoval v horách severního Iráku a sloužil k zavlažování sadů a obilných polí jižně od Ninive. Třetí kanál se skládal ze systému uměle vytvořených vodotečí a upravených vádí (vyschlých koryt řek), které zásobovaly pole na severu města. Posledně uvedený se stal ukázkou mistrovské práce Asyřanů, protože zahrnoval známý akvadukt v Jerwanu.

Marná snaha

Oblíbenou praktikou asyrských panovníků se stalo přesídlování poražených nepřátel do méně hostinných oblastí. Propracovaný systém umělého zavlažování spolu s dostatečným přísunem vody se ukázal být ekonomickou i mocenskou nutností. Nicméně ani politika dostatečného množství vody nepřinesla Asyřanům úspěch a po jejich pádu se do popředí opět dostala jižní Mezopotámie, kde největší problém představovalo časté měnění říčních koryt a jejich vysychání. Bojovat s tímto nešvarem se rozhodl král Nabopolasar ( 626 až 605 př. n. l.), který přesměroval Eufrat do jeho starého koryta a v některých místech jej vydláždil cihlami s bitumenem (živicí). V 8. století př. n. l. totiž řeka náhle změnila směr a hrozil kolaps zemědělství severně od Babylonu a v oblasti Sipparu. 

Jeho následovník Nebukadnesar II. ( 604–562 př. n. l.) zašel ještě dále a vystavěl na břehu Eufratu 25 metrů širokou hráz, která měla zabránit dalšímu posunu řeky. Tento krok ale nepřinesl kýžený efekt, koryto se i přesto posunulo, ovšem na druhou stranu (tedy na západ). Další král Neriglissar ( 560 až 556 př. n. l.) se ještě pokusil situaci zachránit navrácením Eufratu do výchozí pozice, čímž však zavinil další posun toku řeky směrem na západ. Nebukadnesar II. se naštěstí nespoléhal jen na jedno řešení a nechal vystavět umělý kanál, který i po přesunu říčního koryta zásoboval zemědělskou oblast Sipparu vodou.

Dusící se pole

Umělé zavlažování umožnilo rozvoj civilizace, vznik měst, maximalizovalo množství obdělávatelné půdy a zvyšovalo zemědělskou produkci. Vyvolávalo ale také první ekologické katastrofy a znečišťování půdy. Kanály a hráze sloužící k zastavení či redukci povodní totiž zrychlovaly i zesilovaly usazování bahna. Nadměrné zavlažování, respektive výpar mineralizované vody vedl k ukládání soli do půdy, čímž se stávala méně úrodnou. O tom nám podávají svědectví i písemné prameny zachycující případy, kdy se černá pole měnila na bílá. Tyto procesy ovlivňovaly sociopolitickou situaci raných měst a systém využívání půdy.

Nepříznivý dopad budování zavlažovacích systémů pocítilo i město Lagaš, které vedlo dlouhodobé boje o zdroje vody s Ummou. Lagašský vládce se nechtěl nadále spoléhat na proud z Eufratu kontrolovaný protivníkem, a proto postavil alternativní kanál, jenž zajišťoval přívod životodárné tekutiny z Tigridu. Zdánlivě příhodné řešení však nakonec neobstálo a poměry ve městě naopak zhoršilo. Nadměrný přísun vody zvýšil prosakování, vedl k záplavám a přílišnému zavlažování. Kvůli těmto jevům podléhala půda vyššímu zasolení. V konečném důsledku v oblasti byla menší úroda, z čehož pramenil hospodářský i politický úpadek města.  

Když se v Anglii roku 1660 po jedenácti letech náboženské republiky obnovila monarchie, šel zmíněný akt ruku v ruce s probuzením poptávky po řadě materiálních statků. Zrodily se první módní trendy a dlouho na sebe nenechal čekat ani bulvár. Dvůr Karla II. Stuarta, jenž si vydržoval hned několik milenek, se pro něj potom stal přímo požehnáním. Vedle drbů o vrchnosti plnila tehdejší letákovou publicistiku vyobrazení králových vrtochů, slavných hereček či dvořanů – a lidé samozřejmě okamžitě začali napodobovat jejich styl oblékání. Oděvní výroba se přizpůsobila, a vstoupila tak do éry sezonních barev i modelů, proměn trendů a v neposlední řadě módních kolekcí. Podle daňových výměrů utratili obyvatelé Londýna již v roce 1688 za oblečení víc než čtvrtinu svých příjmů.

Svůdníci a úplatky

Významnou roli v oděvní revoluci hrál i vznik specializovaných obchodů s módním zbožím, přičemž vedle plakátů a inzerátů využívali prodejci také méně čestné marketingové praktiky. Najímali například mladé pohledné tovaryše, aby flirtovali se ženami na ulici a přitáhli je do krámku. Jiní obchodníci zas udržovali dobré vztahy s určitými dámami, zasílali jim své modely a platili jim, když se v nich ukazovaly v divadlech, na dostizích a při veřejných oslavách. Divadelní jeviště ostatně sloužila coby první přehlídková mola: Jakmile totiž směly ženy vystupovat na tamních prknech, proměnily se kostýmy v jedno z měřítek dobrého stylu či vkusu.

Já nakupuju, ty plať!

Našla se samozřejmě také početná skupina dam, pro které se korzování po nákupech stalo vítaným zpestřením dne. Obchodníci si pak často stěžovali na tzv. hedvábnice: Zmíněné ženy navštěvovaly prodejny, ale nakonec si nic nekoupily, ačkoliv předtím donutily majitele předvést jim role hedvábí a dalších látek.

Manželky tehdy navíc neměly právní subjektivitu, tudíž je nikdo nemohl stíhat za dluhy, jež nadělaly. Záhy se proto vyskytla řada případů, kdy prodejci luxusního zboží žádali po hlavách rodin uhrazení škody, kterou za sebou zanechaly neuvážlivě nakupující polovičky. 

Kryptosporidie (Cryptosporidium) je parazitický prvok ze skupiny kokcidií, který se obvykle vyskytuje u zvířat. Někdy může nakazit i člověka. Infekci tímto prvokem nemusí doprovázet takřka žádné viditelné příznaky, v některých případech ale nakažené trápí nepříjemný vodnatý průjem, doprovázený žaludečními křečemi, dehydratací, zvracením, horečkou a úbytkem hmotnosti. Velmi nebezpečnu chorobou, která může dokonce bezprostředně ohrožovat život nemocného, se kryptosporidióza stává pro pacienty s narušenou imunitou, například pro nemocné HIV a leukémií a ohroženou skupinou jsou i děti, které nemají dostatečně vyvinutou imunitu.

Kryptosporidie se obvykle šíří vodou či potravinami kontaminovanými fekáliemi. Vzhledem k hygienickým opatřením k tomu naštěstí v moderní civilizaci nedochází příliš často. Zvláštní shodou okolností se ale letos začátkem podzimu vyskytly problémy s kryptosporidiemi ve Spojených státech a ve Velké Británii.

Potíže s kryptosporidiemi

Na konci září zaznamenali hygienici výskyt kryptosporidií během rutinního testu vody v nádrži Druid Lake, která jedním ze zdrojů pitné vody pro město Baltimore v americkém Marylandu. Podle úřadů je riziko nákazy relativně nízké, obyvatelům ohrožených oblastí ale odborníci i tak doporučili, ať raději pijí balenou vodu, případně ať vodu z kohoutku filtrují anebo převařují.

Ještě vážnější situace panuje na druhé straně Atlantiku ve Velké Británii, kde lékaři letos na podzim zaznamenali neobvyklý nárůst případů kryptosporidiózy. Na konci září se jejich počet vyšplhal na 500 za týden, což je asi pětinásobek oproti běžným hodnotám v tomto období. 

Jak navíc v The Conversation uvádí Paul Hunter z Východoanglické univerzity, jedná se s velkou pravděpodobností jen o pověstnou špičku ledovce. Odborníci v průměru zachytí jen zhruba jeden případ z osmi.

Vlna nákaz

V současné době případy nakažených ve Velké Británii nestoupají, stále se ale drží nad dlouhodobým průměrem. Příčiny nápadného vzestupu počtu nakažených v letošním roce přesto zůstávají pro odborníky záhadou. K prudkému nárůstu infekcí došlo ve většině částí Spojeného království, což naznačuje, že pravděpodobně nejde o lokální epidemii.

Vedle kontaminovaných potravin a vody může být zdrojem nákazy i konzumace nepasterizovaného mléka nebo nedostatečně očištěného salátu. Ohniska nákazy bývají často spojována s návštěvami farem, dětských center a někdy i bazénů. 

Přibližně dvě třetiny nahlášených případů se týkaly lidí, kteří krátce před onemocněním navštívili Španělsko a přibližně 80 % z nich uvedlo, že se 14 dní před onemocněním na dovolené koupali. Ve Španělsku se letos na konci léta sice také objevily případy kryptosporidiózy, týkaly se ale hlavně míst nacházejících se daleko od středomořských pláží, kam míří většina turistů. Cestovatelská anamnéza se navíc netýká nakažených z poslední doby. 

Dalším možným vysvětlením současné vlny nákaz je podle odborníků snížení imunity vůči kryptokokům v důsledku nedávných opatření během koronavirové pandemie. Snížená imunita je ale podle nich jen jedním z důvodů. Pokud by šlo o hlavní příčinu, podobnou vlnu nákaz by zaznamenaly i další země, což se zjevně neděje. S největší pravděpodobností tak jde o kombinaci řady faktorů. Nejlepší obranou proto zůstává imunitní systém v dobré kondici.

K setkání s medvědem dochází v českých horách naprosto výjimečně. Medvědi hnědí (Ursus arctos) k nám zhruba posledních 40 let přicházejí ze slovenských Karpat a jen velmi nepravidelně se především do Beskyd zatoulá několik málo jedinců. K přezimování medvěda hnědého u nás dochází zcela výjimečně – poslední výskyt zimující šelmy zaznamenali lesníci v roce 2019 v oblasti Starých Hamrů. Diskutovat tak například při výletu na Lysou horu o tom, jak se zachovat, když vás napadne medvěd, je tedy sice vzrušující, ale celkem bezpředmětné. 

Pro případ skutečných setkání je v lidové slovesnosti zakořeněná rada, že je potřeba vylézt na strom, protože to medvěd nedokáže. Pravdou ovšem je, že mladí medvědi na stromy lézt umí. No a pokud byste se náhodou opravdu snažili uniknout dospělému medvědovi, je účinnost šplhání na strom také sporná, protože třímetrákový jedinec dokáže zdánlivě pevnými stromy pěkně zatřást. 

TIP: Turista chtěl v polských Tatrách selfie s medvědem, šelma ho zranila

Takové situace se ale ani při pěší túře po Beskydech opravdu bát nemusíte. V případě, že byste se v blízkosti medvěda skutečně ocitli, si toho obvykle ani nevšimnete. Tato velká šelma totiž o setkání s člověkem nestojí a skoro vždy vás ucítí a vytratí se dřív, než si jí stačíte všimnout. Setkání s medvědem se navíc lze vyhnout tím, že budete dodržovat preventivní bezpečnostní pravidla.

Po šesti letech tvrdé práce, na které se nemalou měrou podíleli studenti, se Irsko konečně dočkalo. Letos 1. prosince odstartovala z americké Vandenbergovy vesmírné základny v Kalifornii nosná raketa Falcon-9, která vynesla malý cubesat EIRSAT-1 (Educational Irish Research Satellite). Stal se vůbec prvním satelitem Irska v historii.

EIRSAT-1 navrhli, postavili a testovali studenti University College Dublin, kteří se zapojili do programu Academy Fly Your Satelllite! Evropské kosmické agentury. Jde o iniciativu, která umožňuje týmům studentů s podporou odborníků ESA vyvinout vlastní satelity podle profesionálních standardů. ESA poté zařídí vynesení těchto satelitů do vesmíru.

Irsko ve vesmíru

Na palubě cubesatu EIRSAT-1 jsou tři hlavní experimenty. Gamma-Ray Detector (GMOD) je detektor detektor záblesků gama záření, které obvykle provázejí nesmírně zářivé a energetické události ve vesmíru. ENBIO Module (EMOD) je experiment, jehož účelem je testovat materiály SolarWhite a SolarBlack, navržené pro vnější povrch budoucích satelitů. Experiment Wave-Based Control (WBC) prověří novou metodu navigace a řízení letu v kosmickém prostoru, která využívá magnetické pole Země při ovládání orientace satelitu na oběžné dráze. 

TIP: Česko na orbitě: Na oběžnou dráhu zamířil nový český cubesat Lucky-7

Poté, co se cubesat EIRSAT-1 úspěšně dostal na oběžnou dráhu, s ním studentský tým navazoval kontakt a zahajoval operace na orbitě. Komunikace se satelitem probíhá ze speciálního pozemního řídícího střediska, které je umístěné na University College Dublin a řídí ho studenti. Hugo Marée z Úřadu ESA pro vzdělávání věří, že satelit EIRSAT-1 je nejen historickým milníkem pro Irsko, ale také inspirací pro budoucí generace odborníků v Irsku i dalších zemích.