„Ranní ptáčata“ nejspíš mohou za své návyky a životní styl děkovat neandertálcům a také denisovanům, tedy našim blízkým příbuzným. Tvrdí to alespoň genetici, kteří sledovali historii lidských genů, podílejících se na tvorbě našeho cirkadiánního rytmu. Ten rozhoduje o tom, jak vnímáme čas a jak jsme aktivní v průběhu dne.

John Capra z Kalifornské univerzity v San Franciscu a jeho tým analyzoval „cirkadiánní“ geny a jejich varianty ve stovkách tisíc genomů lidí našeho druhu, tří neandertálců a jednoho denisovana. Výsledky vědce překvapily. Ukázalo se, že varianty genů, které jsou zodpovědného za brzké vstávání, nejspíš pocházejí od neandertálců a denisovanů. Výzkum v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis Genome Biology and Evolution.

Dědictví neandertálců a denisovanů

„Je to ohromující zjištění a opravdu jsme to nečekali,“ potvrzuje Capra ve vyjádření pro portál New Scientist. „Od neandertálců a denisovanů jsme zdědili sklony být aktivní už v brzkých ranních hodinách.“ Opět se tím potvrdilo, že ačkoliv neandertálci a denisované vymřeli již před tisíci lety, jejich genetický materiál má stále co říct.

Badatelé ke srovnání využili genetická data z britské medicínské databáze UK Biobank. V této databázi jsou uloženy genomy mnoha lidí a spolu s nimi i řada dalších informací, získaných v podobě lékařských záznamů a dotazníků. Capra s kolegy tak mohli propojit varianty genů souvisejících s cirkadiánním rytmem a zjišťovat, jaké varianty genů mají ve své výbavě typická „ranní ptáčata“. Nutno dodat, že data z UK Biobank mají spíše orientační povahu a konkrétní vztah jednotlivých studovaných genů k cirkadiánnímu rytmu proto bude nutné ještě detailně ověřit. 

TIP: Neandertálec a moře: Naši nejbližší příbuzní rybařili a milovali mořské plody

Neandertálci a denisované odešli do Evropy a Asie dlouho před lidmi našeho druhu. Bylo to v době ledové, takže se tam setkali s chladem a s kratšími dny v zimním období. Životní styl „ranních ptáčat“ se u nich podle vědců mohl vyvinout, aby jim pomáhal zvládat nevlídné zimy.

Milada Rádlová, jediná dcera Háchových, se nechala později slyšet, že „kdyby maminka žila, otec by se prezidentem nikdy nestal“. A nejspíš na tom něco bylo, jejich společné plány totiž byly úplně jiné… Emil Hácha svou ženu velice miloval, jejích názorů si vážil a nebýt toho, že zemřela, možná by se nenechal do nevděčné funkce prezidenta uvrtat.

Stal se hlavou státu v té nejhorší době a nejspíš zachránil naši zemi před totálním zničením. Nabídku na prezidentskou kandidaturu po Mnichovu zprvu razantně odmítl. Věděl, že ho nečeká sláva ani popularita předchozích prezidentů. Přesto nakonec vzal na svá bedra úděl, o nějž nestál ani on, ale ani nikdo jiný. A zaplatil za to zdravím, a nakonec i životem. Cítil, že je to jeho vlastenecká povinnost! Po válce mu nasadili psí hlavu, dostal nálepku kolaboranta a zbabělce. Nikdo se ho nezastal. Teprve po sametové revoluci se pohled na něj konečně začal malinko měnit. Přesto – dočká se tento kultivovaný muž někdy uznání či plné rehabilitace?

Rodinné vztahy

Jeho manželka Marie Háchová se narodila v Praze jako Marie Klausová. Nicméně s prezidentem Václavem Klausem ji žádné příbuzenství nepojí. Co ale je zajímavé – prezident Emil Hácha byl s největší pravděpodobností vzdáleným příbuzným jiného našeho „politika“, nechvalně proslulého Milouše Jakeše. Oba, Jakeš i Hácha, pocházeli z jižních Čech, z obcí vzdálených od sebe asi 20 kilometrů. Háchova babička se jmenovala Jakešová, tehdy německy Jakschová. Podle historiků je tedy více než pravděpodobné, že jakási příbuznost mezi nimi nejspíš existovala. Ještě zajímavější je, že Marie Klausová byla sestřenicí Emila Háchy, a to nikoli vzdálenou – dcerou bratra Háchovy matky. Také Háchův o dva roky mladší bratr Theodor se oženil se svou sestřenicí, tentokrát s dcerou sestry svého otce Marií Šittlerovou.

Jedna rodina

Většinou nebývá Marie Háchová ani mezi první dámy zařazována, takže její osudy příliš neznáme. Se svým bratrancem Emilem se samozřejmě znala od dětství, ale blíže se seznámili na počátku devadesátých let 19. stolení. Tehdy Emila Háchu přijali ke studiu na právnické fakultě v Praze. Zpočátku bydlel na Smíchově u strýce Klause, který se po smrti jeho otce stal mladíkovým poručníkem. Teprve o něco později se do Prahy přestěhovala i maminka Háchová spolu s mladším synem Theodorem. Do rodiny Klausových docházel Emil i později, nikoli ovšem kvůli strýci, ale kvůli jeho dceři Marii. Nyní se na svou sestřenici začal dívat jinou optikou než v dětství.

Mariiny zájmy

Přitažlivá, vzdělaná a talentovaná Marie Klausová hrála na klavír a krásně zpívala. Žádná bláznivá, romantická láska na první pohled se ale nekonala. Naopak šlo o pozvolna budovaný vztah, nejdříve důvěrné přátelství, které se v průběhu let změnilo v lásku. Marie měla před sebou nadějnou pěveckou kariéru. Přezdívali jí Queen Mary, nicméně krční choroba jí slibnou budoucnost znemožnila. Hudbu ale milovala i nadále, často doma zpívala manželovi a později dceři.

Známost trvala přes deset let, než se pár v roce 1902 vzal. Hácha sňatek oddaloval. Byl až přehnaně zodpovědný a stále se obával, že dobře nezajistí rodinu. Po svatbě Marie vše podřídila manželovi i jediné dcerce Miladě. Ta vyrůstala v harmonické rodině. Rodiče si spolu rozuměli a vážili si sebe navzájem. Dcerku aktivně vedli ke kulturnímu životu i ke sportu. Emil Hácha totiž v mladším věku velmi sportoval. K jeho zálibám také patřila rychlá jízda autem. „Hasil“ si to rychlostí i 120 km/h, což bylo na tehdejší auta, a hlavně vozovky značně riskantní. Háchovi sice vedli bohatý kulturní život, ale v soukromí žili spíše nenápadně. Neradi se fotografovali či na sebe na veřejnosti nějak upozorňovali.

Pevné rodinné zázemí

Emil Hácha postupně budoval kariéru. Jednu dobu pracoval jako dvorní rada Správního soudního dvora ve Vídni, tedy v jednom z nejdůležitějších rakousko-uherských orgánů. Měl pověst excelentního právníka už v dobách monarchie, cenili si jej pro skvělé znalosti anglosaského zvykového práva i mezinárodního práva. Působil též na právnické fakultě, kde se v roce 1920 habilitoval jako docent pro srovnávací právo. V podstatě od vzniku ČSR zasedal v senátu Nejvyššího správního soudu, který pomáhal budovat. 

V roce 1925 jeho pracovní kariéra vyvrcholila, když se stal jeho prvním prezidentem. Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí skvělá žena. V případě Háchových to tak bylo a Emil Hácha si uvědomoval, že by svých pracovních úspěchů bez milované a milující ženy, která mu vytvářela to pravé zázemí, nedosáhl.

Smutný konec

Bohužel poslední roky Mariina života poznamenalo onemocnění štítné žlázy. Prodělala operaci, z níž se už úplně neuzdravila. Ve třicátých letech se u ní objevily i nervové problémy, k nimž se přidala srdeční arytmie a zánět žil. Nepomohly ani časté návštěvy lázní. Na počátku roku 1938 prodělala Marie Háchová několik plicních infarktů a v důsledku toho v únoru 1938 zemřela. Trápil ji i rozpad dceřina manželství, možná to její smrt uspíšilo.

Hácha se s odchodem milované ženy jen velice těžce vyrovnával. Přitom plánoval, že právě v tomto roce odejde do penze, aby na sebe měli s Marií mnohem víc volného času. Osud rozhodl jinak. A to v té době vůbec ještě netušil, co ho na konci neblahého roku 1938 a v letech následujících čeká… 

Mariinu roli ale částečně převzala dcera Milada. S otcem bydlela a starala se mu o domácnost. Když ho zvolili prezidentem, prakticky vykonávala funkci první dámy. Když už byl Hácha těžce nemocný, intervenovala v jeho zastoupení u říšského protektora K. H. Franka za propuštění několika lidí z koncentračních táborů – většinou úspěšně. V každém případě se prezidentovo zdraví rapidně zhoršovalo. Trpěl arteriosklerózou, před koncem okupace už téměř ne­mohl mluvit. Selhávala mu i paměť a nepoznával lidi. Několikrát prosil svého lékaře o jed, aby mohl odejít ze světa dobrovolně.

Po skončení války jej sice zatkli a uvěznili, národní soud však nakonec rozhodl, že kvůli špatnému zdravotnímu stavu Hácha od ledna 1943 za své činy už nezodpovídal. Takovou velkorysost si ostatně mohli soudci dovolit. Už 27. června 1945 Hácha ve věznici zemřel… 

Červený veleobr Betelgeuse, druhá nejjasnější hvězda souhvězdí Orionu, je „superstar“ nejen na obloze. V posledních letech se snad o žádné jiné hvězdě nemluví tak často. Jde o umírající hvězdu, která v astronomicky blízké době zanikne, nejspíš v monumentální explozi supernovy.

Ani v dnešní době ale Betelgeuse rozhodně nenudí. Neustále mění velikost, pohasíná a zase se zjasňuje ve složitých cyklech. Na přelomu let 2019 a 2020 Betelgeuse dokonce pohasl natolik, že to rozvířilo spekulace o blížící se explozi supernovy. Teď si nevyzpytatelný veleobr „připravil“ další zážitek pro pozemské pozorovatele.

Místo zatmění, lehké zachvění

V noci z pondělí 11. na úterý 12. prosince byl Betelgeuse, jehož zdánlivá hvězdná velikost je jednou z největších na obloze, zakryt mnohem bližší planetkou 319-Leona. Pro profesionální i amatérské astronomy šlo o velkou událost. Věděli o tom dlouho dopředu a řada z nich se proto vypravila do oblasti úzkého pásu protínajícího jižní Evropu, Asii a Floridu, v němž měl být tento zákryt patrný.

Očekávání byla veliká, přestože zatmění Betelgeuse mělo trvat jen mezi 5 až 15 sekundami, mluvilo se o nejvýznamnější události tohoto typu za poslední roky. Při zákrytech nejde jen o efektní „zhasnutí“ zakrývaného objektu, vědci mohou během takové události získat řadu zajímavých údajů o obou objektech, kterých se zákryt týká.

Očekávaná ohromující nebeská show se ale bohužel prakticky nekonala. Předpovědi se sice nemýlily a k zákrytu opravdu došlo, zatmění ale bylo pro pozorovatele sotva patrné. Betelgeuse se vlastně jen trochu zachvěla. 

TIP: Nevyzpytatelný veleobr: Betelgeuse přestal zhasínat a opět se zjasňuje

Důvodem zřejmě bylo, že planetka Leona, která má výrazně podlouhlý tvar a v průměru měří jen okolo 60 kilometrů, nedokázala Betelgeuse dostatečně zastínit. Vědci každopádně získali cenná data, takže úplně zbytečné jejich úsilí rozhodně nebylo. Uvidíme, jaké novinky nám o tomto veleobru ze souhvězdí Orionu po jejich vyhodnocení nabídnou.

„My specialisté na snímkování mozku, kteří se zabýváme zraněními způsobenými poškozením tepen v hlavě a krku, si již dlouho klademe otázku, jak to, že po rychlém otočení hlavy nezůstávají tisíce sov nehybně ležet na zemi v lese,“ popisuje Philippe Gailloud z Johns Hopkins University. „Kdyby se o takový pohyb pokusil člověk, potrhá si výstelku tepen, což způsobí sraženiny, které povedou k mrtvici – kromě toho, že by si u toho zlomil krk.“

Soví tajemství

Ve snaze přijít záhadě na kloub provedl Gailloud experiment, při němž vstříkl kontrastní látku dvanácti mrtvým sovám a s pomocí počítačové tomografie (CT) sledoval, jak se tekutina rozlévá tepnami podobně jako krev. Při snímkování otáčel sovám hlavou. Následně jim vpravil do žil látku podobnou plastické hmotě a podrobil je pitvě, při které zakresloval trasy všech cév v těle. Objevil tak řadu zvláštností.

Zjistil například, že v krčních obratlích sov jsou mnohem větší otvory než u jiných ptáků nebo u lidí. U člověka je například tento otvor přibližně stejně široký jako tepna sama, u sov je však desetkrát větší než tepna. Tyto otvory pravděpodobně fungují jako vzduchové polštáře chránící tepnu před poškozením. Kromě toho se u sov vertebrální tepna v místě, kde vstupuje do mozku, mírně rozšiřuje. U jiných živočichů je tomu právě naopak: tepny se směrem od srdce zužují.

Podle Gaillouda mají rozšířená místa v tepnách funkci jakýchsi zásobníků, v nichž se může hromadit krev, takže mozek jí má dostatek i při otáčivém pohybu. Cévy v blízkosti mozku jsou navíc neobvykle hustě propojené.

Anatomie sov je jejich prostředí skvěle uzpůsobená. Aby mohly úspěšně lovit i v nejhlubší noci, mají obrovské oči podobné dvěma teleskopům. Jelikož jsou však posazené dopředu a nikoli po stranách hlavy a sovy jimi téměř nemohou pohybovat, vybavila je evoluce speciálními mechanismy, které tento hendikep vyrovnají. Některé z nich se podařilo Gailloudovi odhalit, o jiných možná zatím nikdo neví.

Podle nové studie by lékaři měli věnovat větší pozornost tomu, co jim o své nemoci říkají jejich pacienti. Studie prováděná pod vedením odborníků z University of Cambridge a King's College London ukázala, že kliničtí lékaři považují názory a sebehodnocení pacientů za nejméně důležitý aspekt při stanovování diagnózy.

Výzkumníci zjišťovali, jakou váhu přisuzují lékaři různým zjištěním při stanovování diagnózy. Jako referenční onemocnění badatelé zvolili neuropsychiatrický lupus (NPSLE) – autoimunitní chorobu s prevalencí 40–130/100 tisíc obyvatel. Klinický obraz této nemoci bývá velmi pestrý – zahrnuje celkem 19 klinických syndromů, postihujících centrální i periferní nervový systém, které se často překrývají s jinými chorobami. Mezi 13 hodnocených aspektů patřily snímky mozku, názory pacientů i pozorování rodiny a přátel.

Já jsem lékař, kdo je víc?

Názory pacientů byly důležité pro méně než 4 % lékařů. Nejvýše hodnotili kliničtí lékaři vlastní názory, přestože sami přiznali, že si mnohdy nejsou jisti správností diagnózy, pokud ta zahrnuje „neviditelné“ příznaky, jako jsou bolesti hlavy, halucinace nebo třeba deprese. Závěry studie vědci zveřejnili v časopise Rheumatology.

Podle hlavní autorky studie, Dr. Melanie Sloanová z katedry veřejného zdraví a primární péče na univerzitě v Cambridge, není důvod o názorech na vlastní nemoc pochybovat a je podle ní důležité naslouchat postřehům pacientů. Obzvláště to podle Sloanová platí u chronických a déletrvajících onemocnění. Koneckonců jsou to právě sami pacienti, kdo musí se svým onemocněním žít.

TIP: Když ordinuje Dr. Google: Jak úspěšná je (samo)diagnostika pomocí internetu?

Přezíravý a paternalistický přístup části lékařů dokumentuje i studie financovaná organizacemi Lupus Trust a Lupus UK, z níž plyne, že téměř poloviny pacientů (46 %) se lékaři na jejich hodnocení nemoci nikdy neptali.

Autoři pochopitelně sebediagnostiku pacientů nepřeceňují a připouštějí, že může být nepřesná. Důležité ale podle nich je, aby lékaři při stanovování diagnózy tyto úvahy brali v potaz. Benefitem takového přístupu má být přesnější diagnóza i spokojenější pacient.

Chcete-li navštívit polokočovný kmen Himbů v namibijském regionu Kunene, musíte se připravit na dlouhou cestu džípem, který se bude potýkat s typickými šotolinovými cestami. Orientačním bodem na mapě se pro vás stane město Opuwo a konkrétním východištěm pak osada Epupa nedaleko stejnojmenných vodopádů. Tam je vhodné si najít lokálního, alespoň částečně anglicky mluvícího průvodce, který vás uvede do jedné z okolních vesnic – nejčastěji do své rodné. Přímo na místě vám bude překládat a poradí také s nákupem potravin, které je vhodné přivézt s sebou: Cukrovinkami a školními potřebami se příliš nezavděčíte, zato mouka či olej jsou vítány.

Existuje však pohodlnější cesta, jak se setkat s tamními ženami. I lidé Himba totiž zjistili, že turisté představují zdroj rychlých příjmů, a pevně se dané příležitosti chytili. Sezonně se přesunují víc na jih, aby podél cest u hojně navštěvovaného národního parku Etosha prodávali nejrůznější náramky a cetky, případně si nechali dobře zaplatit za fotografie. Za turismem se dokonce stěhují části vesnic, především ženy a děti: V nových lokalitách postaví hliněné chýše a jako ve skanzenu čekají na návštěvníky, od nichž pak jednoduše vyberou vstupné. Muži zůstávají spíš na severu, aby se starali o stáda dobytka. Ten totiž potřebuje pastviny, kterých dál na jihu moc není. Zvířata tak dostávají přednost, protože od jejich množství se odvíjí mužovo postavení.

Život v ongandě

V himbské vesnici zvané „onganda“, kde přebývá vlastně jen jedna lehce rozvětvená rodina, plyne život velmi pomalu. Mladý muž vyžene z jednoduchého ohradníku dobytek na pastvu a vrací se s ním obvykle až pozdě odpoledne. Zástupců mužského pohlaví obecně ve vesnicích moc nebývá, protože převážně vyrážejí někam za prací. Případně patří celá osada jednomu muži s více manželkami, z nichž každá obývá chýši, kterou si sama postavila. Na bedra žen prý padá většina práce spojené s udržováním vesnice, od uplácání chýší přes zajišťování vody, vaření jídla a výrobu másla i kvašeného mléka až po starosti o záhony. V době návštěv dámy většinou sedí u vchodu svého obydlí a spoustu času věnují zkrášlování, případně výrobě náramků pro turisty.

Vesnice zahrnuje několik chýší postavených kolem ústřední ohrady pro dobytek, které se říká „kraal“. Vedle ní, směrem k náčelníkově či prostě manželově chýši, hoří posvátný oheň „okuruwo“, jenž by neměl vyhasnout a nevaří se na něm – pokrmy se připravují na ohništích před jednotlivými příbytky. Za vesnicí často stojí ještě jedna ohrada, neboť někteří Himbové dělí dobytek na posvátný, který patří muži a nezabíjí se ani nedojí, a užitkový náležející ženě. Posvátný dobytek, stejně jako oheň přitom pomáhají komunikovat se zemřelými předky, tvořícími pilíř domorodého náboženství.

Co na sebe?

Během návštěvy vesnice ženy s pýchou předvádějí, jak o sebe pečují. Směs tuku a okrové hlinky zvanou „otjize“ si roztírají po celém těle, přičemž je údajně chrání i před nebezpečnými slunečními paprsky. Pastu si nanášejí také na spletené vlasy, čímž vznikají charakteristické hliněné dredy. Pokud ovšem spletence pokračují dlouhým bujným ohonem, zřejmě se nejedná o přirozenou hřívu místní krásky, nýbrž o napletenou napodobeninu koupenou ve městě. Moderní vymoženosti zkrátka dorazily i k Himbům a tamní dámy si k půvabu rády trošku pomohou.

Copánky ovšem nosí také děti: Kluci je mají spletené dozadu, kdežto dívky do obličeje. A zatímco u nejmenších uvidíte jen jeden, těm starším vytvářejí na tváři pomyslný závoj. Najdou se však výjimky, které mohou návštěvníka splést – pokud se například narodí smíšená dvojčata a holčička zemře, nechává si chlapec až do dospělosti cop sčesaný do obličeje, aby sestra zůstávala s ním. S dvojčaty se pojí i další zvyk, kdy celá požehnaná rodina nosí na krku náhrdelník z korálků vyrobených z pštrosího vejce.

Provdané i bezdětné

Ozdobu žen, které jsou alespoň rok vdané nebo již mají dítě, tvoří korunka „erembe“ ze sušené ovčí kůže. V moderní době ji může nahrazovat i plast, zvlášť pokud dotyčná po odchodu na jih „originál“ prodá. Příslušnice kmene s oblibou používají rovněž speciální náprsenky zdobené železnými matičkami, jež se nad bradavkami zvedají dopředu. Na krku se jim pak hrdě vyjímá kožený náhrdelník s ústředním prvkem v podobě ulity. Zmíněný šperk si lze občas odvézt jako suvenýr, ovšem pokud ho má žena na sobě, pak ji ani dvě stě dolarů nepřiměje se jej vzdát, neboť by prodejem ztratila kus sebe samé. Jestliže se vám přece jen podaří artefakt získat, počítejte s tím, že se pouze obtížně zbavuje červené hlíny.

Jediný větší kus oděvu u žen představuje sukně, jež může být vzadu bohatě zdobená a skládat se z četných nevyčiněných kůží. V opačném případě však její funkci zastane klidně i kus hadru. Nad kotníky pak dámy nosí jakési chrániče, opět vyrobené z železných matiček – prý je ochraňují proti hadímu uštknutí. Vpředu přitom mohou uvedenou ozdobu dotvářet svislé proužky: Bezdětné ženy nemají žádný, zato u matek s jedním dítětem uvidíte jeden a u ostatních dva.

Vykuřování místo mytí

Vedle zdobení červenou pastou prosluli Himbové také svými hygienickými návyky. Jelikož žijí v oblasti s omezeným přístupem k vodě a nemají k dispozici ani písek, který k očistě využívají pouštní kmeny, „omývají“ se dýmem. Do malého ohýnku přidají vonné bylinky a krouží jím kolem těla, načež si nad něj dřepnou a dezinfikují si také intimní partie. Poté veškeré kožené oděvy rozloží na primitivní koš obrácený dnem vzhůru a opět nechají působit dým. Bylinky uchovávají v krabičkách z kravských rohů, přičemž vedle jednoho hrnce a vykotlaných tykví jde často o jediné nádobí v chýši.

Kromě již zmíněné polygamie se rodinný život Himbů odlišuje i jinak: Mladíci se mění v muže, jakmile se ožení, dívky se stávají ženami až s porodem dítěte. Obřízka se provádí jen u chlapců a manželství bývají dodnes domluvená, a to i ve velmi nízkém věku, ačkoliv zákony už samozřejmě nic podobného nedovolují. V nomádském kmeni tráví manželé většinu života v odloučení a téměř polovina dětí má za otce jiného muže než oficiálního partnera své matky. Nikdo to však zásadně neřeší a starost o potomky se v rámci jedné vesnice dělí. 

Atlantická konference ze srpna 1941 se stala prvním z řady setkání amerického prezidenta a britského premiéra během druhé světové války. Schůzka měla kódové jméno Riviéra, což evokuje palmy a jemný vánek francouzského jižního pobřeží. Ve skutečnosti se odehrála v nehostinné zátoce kanadského Newfoundlandu.

Úvodní část: Perfektně utajená konference: Přípravy na přísně tajné setkání Churchilla s Rooseveltem

Britská delegace byla početnější než americká. Vedle premiéra ji tvořili šéf Imperiálního generálního štábu John Dill, vrchní velitel námořnictva Dudley Pound, vicenáčelník štábu letectva Wilfrid Freeman, státní podtajemník pro zahraniční záležitosti Alexander Cadogan, premiérův vědecký poradce profesor Frederick Lindemann a další. Ti všichni měli spoustu dalších poradců, a především perfektně připravené podklady.

Američané měli dohodnutý jen rámcový program, dokonce ani nebyli připraveni pořizovat zápisy, čehož se pak ujal prezidentův syn Elliot. Roosevelta doprovázeli velitel námořnictva Harold Stark, náčelník generálního štábu pozemní armády George Marshall a velitel letectva Henry Arnold. Kromě těchto vojenských představitelů se jednání účastnil jen náměstek ministra zahraničí Sumner Welles a organizátor dodávek lend-lease do Británie Averell Harriman.

Kdy vstoupí USA do války? 

Zatímco politici hovořili v soukromí, náčelníci štábů obou velmocí zasedli ke společnému jednání. A o čem že se vlastně mělo jednat? Inu, o nic menším než o tom, jak bude svět vypadat po skončení války. Tohoto velkého světového konfliktu, do nějž se ještě samy Spojené státy ani vojensky nezapojily. Ovšem očekávalo se, a Churchill v to úpěnlivě doufal, že k tomu v co nejkratší době dojde. Pochopitelně na straně Velké Británie (a nyní už i Sovětského svazu) proti Ose. 

Ministerský předseda se snažil Roosevelta přimět k tomu, aby se jasně vyjádřil, že Spojené státy vstoupí do války („řekněme na jaře příštího roku“). Prezident přislíbil, že bude hledat vhodný incident, který by ho ospravedlnil při vyhlášení nepřátelství. Podle jiných zpráv se však vyjádřil, že „možná nikdy nevyhlásí válku“. Jeho váhání není překvapivé – v té době se podle průzkumů proti zapojení USA do konfliktu stavělo 75 % Američanů. 

Osm bodů na papíře

Oba státníci se shodli, že nebudou usilovat o rozšíření vlastního území a budou respektovat právo všech národů vybrat si vlastní formu vlády, pod kterou chtějí žít. Současně vyjádřili naději, že se jim podaří nastolit mír, který by všem národům umožnil bezpečný život na území vymezeném jejich vlastními hranicemi. Setkání trvalo čtyři dny, které byly vyplněny intenzivním jednáním obou vůdců a jejich poradců – Harryho Hopkinse a Sumnera Wellese na americké a lorda Beaverbrooka, lorda Cardogana a Randolpha Churchilla, premiérova syna, na britské straně. 

Výsledkem byl stručný osmibodový dokument, který deklaroval připravenost obou velmocí budovat poválečný svět na právech národů na sebeurčení. Dále se hovořilo o svobodě moří, globální hospodářské spolupráci, rozvoji sociální péče a nutnosti odstranit překážky mezinárodního obchodu.

Společné prohlášení 

Ujednání bylo oficiálně označeno jako Společné prohlášení prezidenta a předsedy vlády a jeho osm bodů představilo světu tiskové prohlášení Bílého domu 14. srpna a projev vicepremiéra Clementa Atleeho v BBC téhož dne. Britský tisk použil pro deklaraci označení Atlantická charta a tento termín se rychle vžil poté, co ho použil i Churchill při svém parlamentním vystoupení 24. srpna 1941. Charta byla zpočátku vnímána jako neúspěch obou vůdců. Nedokázala přimět americké veřejné mínění pro kladný postoj ke vstupu USA do války a Brity rovněž zklamal dokument, který nevedl ke vstupu Washingtonu do konfliktu. 

Ve snaze změnit tento názor Churchill v rozhlasovém projevu z 24. srpna vylíčil s využitím všech svých rétorických schopností konferenci jako zlomový okamžik světové historie. On a Roosevelt se podle něj postavili za masy obyčejných lidí na celém světě. Přesto musel vysvětlovat, jak to vlastně je míněno s oním principem na sebeurčení národů – zda se vztahuje i na kolonizovaný svět. A jeho odpověď zde byla kategorická: ne. Pro britského premiéra se tento princip vztahoval pouze na země pod nacistickou nadvládou. V parlamentu pak 9. září prohlásil, že britské imperiální instituce budou „shledány zcela v souladu s koncepcí svobody a spravedlnosti, která inspirovala společnou deklaraci“. 

Přidávají se další

Atlantická charta sehrála významnou úlohu při vytváření společné protihitlerovské koalice a stala se jedním z prvních kroků k založení OSN. Na zasedání Mezispojenecké rady v Londýně 24. září zástupci exilových vlád Belgie, Československa, Jugoslávie, Lucemburska, Nizozemska, Norska, Polska spolu se zástupci Sovětského svazu jednomyslně přijali dodržování těchto zásad společné politiky stanovené Velkou Británií a Spojenými státy. Definitivní stvrzení spojenectví pak přinesl japonský útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941 a následné vyhlášení války Spojeným státům nacistickým Německem. Protihitlerovská koalice byla kompletní.

Již během šmalkaldské války (1546 až 1547) se ve vojsku římského císaře Karla V. objevovaly oddíly jízdních střelců, takzvaných rejtarů, kteří se stali základem novodobé kavalerie. Většina těchto vojáků oblékala zbroj skládající se z kyrysu (přední a zadní plát) a otevřené přilby, mnozí z nich však nosili ještě dodatečné brnění chránící ruce a nohy. Jejich výzbroj tvořil meč, pistole s kolečkovým zámkem či karabina a lehká kopí, která však z výbavy záhy vymizela.

Změna strategie

Společně s novým typem jízdy se vyvíjela i taktika jezdeckého boje se střelnými zbraněmi, aby kavalerie mohla co nejefektivněji využít svůj palebný potenciál. Základním útočným prvkem se stala takzvaná karakola (ze španělského caracol – šnek), kdy jezdci objížděli pěší formaci nepřátel a střelbou z ručních zbraní ji co nejvíce narušovali.

Existovaly dvě varianty karakoly. Při použití první z nich nastoupili jezdci do bitvy v hlubokých sestavách (některé zdroje uvádějí až 17 řad za sebou). Celý tento útvar se pak rozjel čelem k nepřátelské formaci. Na vzdálenost zhruba 30 kroků pak první řada vypálila salvu na protivníka, udělala obrat doleva či doprava a odcválala za poslední řadu své sestavy, kde znovu nabila své pistole. Takto se střídala jedna řada za druhou řadou.

Při druhém typu karakoly najížděli jezdci obloukem před nepřátelské seskupení a ostřelovali jeho střed, poté se za nabíjení své zbraně velkým obloukem vzdalovali z dostřelu, aby následně svůj útok zopakovali. Jakmile byla nepřátelská pěší formace dostatečně oslabená, vrhla se na ni kavalerie chladnými zbraněmi a dokonala dílo zkázy.

Krátký dostřel

Taktika karakoly však měla jednu zásadní slabinu. Kvůli malému dosahu střelných zbraní musel jezdec dojet k protivníkovi na co nejkratší vzdálenost. Podle některých dobových zpráv byl nejlepší výsledek palby z pouhých šesti kroků. Pěchotní formace však již během druhé poloviny 16. století také disponovaly velkým počtem střelných zbraní a na krátkou vzdálenost byly schopné velmi účinné palby. Navíc ručnice pěšáků měly větší dosah než jezdecké pistole a karabiny, takže pěchota mohla ostřelovat kavalerii s mnohem větším účinkem než jízda pěšáky. Karakola tak měla úspěch pouze v okamžiku, kdy střelci nepřátelské pěchoty nabíjeli své muškety pod ochranou pikenýrů.

Během třicetileté války se tak od karakoly postupně upouštělo kvůli stále se zdokonalujícímu systému střelby a nabíjení pěších jednotek. A nakonec ji v průběhu konfliktu definitivně vytlačila taktika, kterou zavedl švédský král a vojevůdce Gustav II. Adolf. Do útoku vyrazila švédská kavalerie v sevřené sestavě o hloubce 6–12 řad s palaši napřaženými před sebou. Díky disciplinovanosti jezdců byl tento útok mnohem drtivější a soustředěnější než nápor středověkého rytířstva.

Při obraně se pak jezdci stavěli za mušketýry na křídla lineární formace. Poté, co se nepřítel přiblížil, mušketýři ustoupili dozadu a jejich místo zaujali pikenýři. Vzhledem k tomu, že jejich formace nebyla hluboká, mohli nad jejich hlavami střílet za nimi stojící vojáci na koních. Když nepřítel začal ustupovat, tasili jezdci palaše, projeli rozestupy mezi pikenýry a dorazili ustupující protivníkovu formaci. 

Americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) zveřejnil letošní výroční zprávu 2023 Arctic Report Card (Vysvědčení Arktidy za rok 2023). Tato zpráva každoročně prezentuje aktualizované informace o prostředí v Arktidě, které porovnává s historickými záznamy. Zaměřuje se na to, jak probíhající oteplování planety ovlivňuje obyvatele a ekosystémy Arktidy, která se podle všeho otepluje rychleji než jiné oblasti planety.

Z letošní zprávy vyplývá, že teploty vzduchu u povrchu země naměřené během léta odpovídají nejteplejšímu létu v Arktidě v historii měření. Pokud jde o teploty během celého roku, vypadá to, že rok 2023 bude 6. nejteplejším v historii měření. Led na mořské hladině v oblasti Arktidy neustále ustupuje a rovněž v tomto směru trhá rekordy.

Horko a lososi

„Hlavním poselstvím z letošního Vysvědčení je, že čas jednat je právě teď,“ upozorňuje oceánograf Rick Spinrad, který je v současnosti administrátorem NOAA. „Kromě nutnosti snižovat emise uhlíku NOAA s federálními partnery také podporují místní komunity, aby pomohli zvýšit jejich odolnost vůči změnám klimatu.“

Rekordně horká léta s rekordním úbytkem ledu se výrazně podepisují na stavu arktických populací řady organismů. Například v Bristolském zálivu na západě Aljašky jsou v posledních letech svědky dramatického zvýšení počtu lososů nerka (Oncorhynchus nerka), zatímco na řece Yukon a dalších vodních tocích ve stejné době ruší rybolov kvůli extrémnímu poklesu počtu lososů čavyča (Oncorhynchus tshawytscha) a lososů keta (Oncorhynchus keta).

TIP: Arktida má nejméně ledu v historii satelitních měření

Vysvědčení Arktidy letos vyšlo po osmnácté. Podílelo se na něm celkem 82 autorů ze 13 zemí. Obsahuje mimo jiné i novou kapitolu, která je zaměřená na lososy a jejich vztah ke změnám klimatu a prostředí. Lososi jsou zásadním, přímo životně důležitým druhem pro řadu komunit v Arktidě i pro komerční rybářské společnosti.