Archeomagnetismus je fascinující fenomén, který spočívá v odhalování stop zanechaných zemským magnetickým polem v materiálech, které jsou součástí archeologických artefaktů. Výzkum archeomagnetismu může být přínosný pro archeology, kterým pomáhá s datováním jejich objektů, ale i třeba pro fyziky, jimž poskytuje data o magnetickém poli Země.

Do pozoruhodného archeomagnetického výzkumu se pustil i tým odborníků, který vedl Matthew Howland ze Státní univerzity Wichity. Howland s kolegy analyzoval magnetické signatury zrnek minerálů s oxidy železa, pocházejících ze 32 hliněných destiček se záznamem klínového písma. Tyto hliněné destičky byly objeveny na různých místech starověké Mezopotámie v dnešním Iráku. Závěry výzkumu týmu Matthewa Howlanda publikoval vědecký časopis PNAS.

Magnetické pole v hliněných destičkách

„Při odhalování dávné historie Mezopotámie jsem často závislí na radiokarbonovém datování. Některé objekty, jako jsou třeba cihly, keramika nebo klínopisné destičky, ale bývají nalézány bez organické hmoty a datování založené na uhlíku-14 na ně nelze snadno použít,“ uvádí Mark Altaweel z britské University College London. „Náš výzkum si klade za cíl přispět k rozvoji archeologického datování založeného na archeomagnetismu.“

Magnetické pole Země se neustále mění, obvykle ale jen v malém  rozsahu. V případě klínopisných destiček je podstatnou výhodou, že na nich může být uvedeno datum, kdy byla destička vytvořena. Díky tomu je možné propojit konkrétní rysy magnetického pole s konkrétním obdobím v historii.

TIP: 2 700 let stará klínová tabulka z novoasyrské říše popisuje démona epilepsie

Howland a jeho kolegové v rámci výzkumu potvrdili existenci Levantské geomagnetické anomálii doby železné. Jde o zvláštní situaci, kdy se mezi lety 1050 až 550 před naším letopočtem v oblasti Mezopotámie a jejího okolí z nejasných důvodů náhle zesílilo geomagnetické pole. Důkazy o této anomálii pocházejí například z Číny, Bulharska nebo Azorských ostrovů. S Mezopotámií to ale bylo až doposud slabší.

Japonská vesmírná agentura (JAXA) oznámila, že její sonda SLIM (Smart Lander for Investigating Moon) během Vánoc úspěšně vstoupila na oběžnou dráhu Měsíce. V polovině ledna se sonda pokusí o měkké přistání na našem souputníkovi.

Na svou cestu k Měsíci zamířila sonda SLIM letos 6. září z japonského vesmírného střediska Tanegašima. Do vesmíru ji vynesla raketa H-2A, která na své palubě nesla i vesmírný dalekohled XRISM.

Aktuálně se SLIM nachází na vysoce výstředné oběžné lunární dráze 600 × 4 000 kilometrů, kterou bude postupně upravovat. V polovině ledna by se měla pohybovat po zhruba kruhové trajektorii 15 kilometrů nad povrchem Měsíce.

Přistání na svahu kráteru Shioli na přivrácené straně Měsíce je naplánované na 19. ledna a celý přistávací manévr by měl trvat přibližně 20 minut. Pokud jej sonda zvládne, připojí se Japonsko jako pátá země světa k elitnímu klubu zemí, kterým se podařilo úspěšně přistát na našem souputníkovi. Vedle Spojených států, Sovětského svazu a Číny se to letos v srpnu podařilo i Indii.

Hlavním úkolem sondy SLIM je demonstrace vysoce přesného přistání, věnovat se ale bude i vědě. Během přistávacího manévru má sonda využívat optický navigační systém a data, která mezi lety 2007 a 2009 shromáždila japonská orbitální sonda Kaguja (dříve známá také jako SELENE), jejíž mise skončila v roce 2009 kontrolovaným nárazem do Měsíce.

Součástí mise jsou i dva miniaturní rovery LEV-1 a LEV-2, které mají na povrchu Měsíce provádět hlavně teplotní, radiační a topografická měření.

Pro příběh vzniku letounu He 162 Spatz se těžko hledá nějaká obdoba. V létě 1944 se objevila myšlenka takzvané lidové stíhačky (Volksjäger), což měl být maximálně jednoduše zkonstruovaný, snadno ovladatelný a zároveň výkonný stíhací letoun, který by dokázal zvrátit početní převahu Spojenců. Měli jej pilotovat rychle vycvičení letci a konstrukce měla umožnit výrobu až tisíce kusů za měsíc, a to už od 1. ledna 1945. Působilo to jako nereálná fantazie, ale navzdory tomu se projekt opravdu rozběhl.

Předchozí část: Poslední souboje nad ruinami Říše (1): Duel Hawker Tempest vs. Heinkel He 162 Spatz

Vedení Luftwaffe oslovilo několik firem, aby předložily své návrhy „lidové stíhačky“. Do užšího výběru nakonec postoupily koncepty společností Heinkel a Blohm und Voss. Letci preferovali druhou zmíněnou, jelikož její návrh se alespoň na papíře jevil jako vhodnější pro pilotáž, jenže posléze převážilo mínění inženýrů, kteří poukazovali na jednodušší konstrukci návrhu od Ernsta Heinkela.

Ocel a dřevo

Jejich názor na konci září 1944 podpořil též říšský maršál Hermann Göring, který byl z projektu až maniakálně nadšený. Vzhledem k zadání se však před Heinkelovým týmem objevil takřka nemožný úkol, a sice připravit pro sériovou produkci zcela nový letoun za pouhé tři měsíce. V listopadu 1944 dostal stroj oficiální označení He 162 a bojové jméno Spatz (vrabec), ačkoli se v souvislosti s ním často objevuje i název Salamander (mlok), jenž se však vztahoval pouze k decentralizované výrobě jeho dřevěných částí. He 162 měl totiž užívat co nejméně strategických surovin (zvláště hliníku), a proto dostal do vínku převážně ocelovou a dřevěnou konstrukci.

V sídle podniku Heinkel se pracovalo na dvě dvanáctihodinové směny, aby mohlo nové letadlo vzlétnout co nejdříve. První prototyp He 162 odstartoval 6. prosince 1944, ale při druhém letu havaroval a pilot zahynul. Vinu na tom neslo především křídlo, byť se jednalo spíše o chybu výrobní technologie než o problém základní konstrukce. I tak musel projekt He 162 projít ještě několika změnami, než byl připravený k sériové produkci. Ta se pak v lednu 1945 skutečně začínala rozbíhat.

Překvapivě dobré

Vedení Luftwaffe tímto pochopitelně nesmírně riskovalo, protože výrobu objednalo ještě před dokončením prototypu, ale Německo již stejně nemělo co ztratit a toto riziko se do velké míry vyplatilo. Díky schopnostem inženýrů a zřejmě i díky značné porci štěstí reprezentoval He 162 opravdu podařenou konstrukci s velkým výkonovým potenciálem. Pohon zajišťoval proudový motor BMW 003 na hřbetě, díky kterému měl „Vrabec“ ve velké výšce dosahovat rychlostí ne o moc nižších než 1 000 km/h a u země se měl blížit 800 km/h.

Tyto hodnoty se pak skutečně dařilo naplňovat a nové letadlo vykazovalo i překvapivě dobré ovládací charakteristiky, určitě lepší než například Me 262, se kterým dovedli létat opravdu jenom zkušení experti. Očekávání, že by se do kokpitu He 162 mohli posadit i rychle vycvičení piloti, tedy vůbec nebylo nerealistické, nicméně onen ambiciózní výcvikový program běžel pomalu.

Do posledních dnů

Myšlenku „lidové stíhačky“ se tak v praxi realizovat nepodařilo, jelikož první (a zároveň jedinou) bojovou jednotku vyzbrojenou He 162 tvořili opět zkušení stíhači Luftwaffe, nikoli nadšení mladíci z Hitlerjugend. Šlo o I. skupinu JG 1 (I./JG 1), jež dříve létala s Fw 190. Přeškolování začalo v únoru, určitě však nepřekvapuje, že dodávky sériových exemplářů neprobíhaly podle plánu.

První bojový let He 162 proběhl zřejmě 16. dubna 1945 a skupina pak proti nepříteli vzlétala až do 5. května, aby se vzápětí vzdala Britům. V těch dnech skončily i dodávky verze He 162 A a žádná jiná varianta se do sériové výroby nedostala, ačkoliv jich Němci plánovali celou řadu. Uvažovalo se například o proudovém motoru Jumo 004, pulsačních agregátech Argus či urychlovacích raketách, navrhovaly se verze s šípovým křídlem a pro výcvik se měly vyrábět bezmotorové a dvoumístné He 162. Po válce se „Vrabec“ stal předmětem velkého zájmu Spojenců, kteří ukořistěné letouny velmi důkladně zkoumali a testovali, a tudíž se značný počet He 162 dosud nachází v muzeích.

Globální studie ukazují, že ženy muže překonávají až v 84 % činností, zatímco mužské pohlaví exceluje ve dvou zásadních směrech: v rozvíjení strategických dovedností a odborně-technických znalostech. Ženy jsou vysoce kompetentními vůdkyněmi, jak ostatně potvrzují všichni, co s nimi blízce spolupracují, a to, co je brzdí, „rozhodně není nedostatek schopností, nýbrž nedostatek adekvátních příležitostí“, na čemž se shodují výzkumy z celého světa.

Více věcí zaráz?

Genderová otázka je trnem v oku veřejnosti. Názory „většiny“ potvrzují existenci stereotypu, podle nějž ženy předčí muže výhradně v jedné činnosti, a tou je multitasking neboli zvládání několika úkolů najednou. O psychologické pozadí tohoto tvrzení se už před lety zajímaly vědecké týmy z celého světa. V roce 2015 se objevil článek s názvem Women Are Better Than Men – Public Beliefs on Gender Differences and Other Aspects in Multitasking, který zkoumal rozdílné schopnosti mužů a žen.

Za účelem výzkumu vyplnilo 488 účastníků rozličných národností (Američané, Britové, Němci, Nizozemci, Turci a další) online dotazník. Výsledky ukázaly, že více než 50 % participantů věří genderovým rozdílům, pokud se bavíme o multitaskingu, a až 80 % z nich se domnívá, že ve zvládání několika činností naráz jsou nejlepší právě ženy.

„Lidé mají tento názor zakořeněný z dávné minulosti, protože je od nepaměti evoluční výhodou mít větší praxi s multitaskingem, což ženy mají zejména kvůli skloubení výchovy dětí, práce v domácnosti a zaměstnání,“ vysvětlil autor studie André J. Szameitat. Zjištění byla ve všech zemích stejná, což podpořilo existenci tohoto rozšířeného genderového stereotypu. Další výsledky dotazníku zkoumaly, co si účastníci představují pod pojmem „ženský multitasking“, přičemž odpovědi nejčastěji zahrnovaly péči o děti, schopnost telefonování za jízdy a pokročilou administrativní práci.

Dobrý vůdce

Sociologové z Pew Research Center v roce 2015 zkoumali, co z člověka udělá dobrého vůdce. „Vlastnosti jako poctivost, inteligence, soucit a inovace byly v žebříčku benefitů umístěny zdaleka nejvýše,“ vysvětlili. Při srovnávání vlastností mezi muži a ženami dosáhlo dámské pokolení takřka ve všech kategoriích vyššího skóre. Široká veřejnost vnímá ženy jako soucitnější, inovativnější a čestnější než muže.

Nejzajímavější na celé studii byl fakt, že ženy měly tendenci své zásluhy zlehčovat a podceňovat vlastní sebehodnotu. Vědci z Pew Research Center taktéž zdůraznili, že s věkem ženy získávají větší sebevědomí a usilují o vyšší pozice, zatímco muži mají tendenci s rostoucím věkem svoje zásluhy zlehčovat. „Muži do 25 let mají ostré lokty a myslí si, že jsou na vrcholu svých schopností, ve srovnání s ženami mladšími 25 let, které mají tendenci se podceňovat.“ S rostoucím věkem se toto schéma obrací.

Podle statistiky zveřejněné v roce 2023 na webu Leftronic tvoří 29 % globálního vrcholového managementu ženy, 31 % vedoucích funkcí v USA zastávají ženy a 33 společností z žebříčku Fortune 500 vedou generální ředitelky. Odvětvím, jemuž bezkonkurenčně vládnou ženy, jsou lidské zdroje. Na začátku roku 2019 tvořily manažerky lidských zdrojů až 79 % všech vrcholových pozic obsazených dámami. V lékařských službách je ve vedoucích pozicích ohromujících 72 % žen.

Výjimečně ženské schopnosti

Alice Eaglyová, odbornice na téma ženského leadershipu, zjistila, proč jsou ženy lepšími vůdkyněmi než muži. „Dámy mají tendenci být mnohem více transformační – což znamená, že se snaží rozvíjet ostatní, efektivněji jim naslouchat a podporovat je nad rámec profesního působení.“

Zpráva Future of Jobs na Světovém ekonomickém fóru poodhalila, že hlavními dovednostmi potřebnými k vůdcovství jsou emoční inteligence (EQ), empatie, umění naslouchat, koučování, mentoring a kreativita. „Výzkum ukázal, že ženy mají tendenci využívat svoje ‚měkké dovednosti‘ daleko lépe než muži.“ Taktéž byla provedena studie, která porovnávala, jak muži a ženy zvládají stres v obtížných situacích.

Neurověda dokazuje, že ženy se mnohem lépe rozhodují ve stresu. Studie provedená Univerzitou v Jižní Karolíně zjistila, že za normálních okolností se muži a ženy rozhodují podobně, ale ve vysoce stresových situacích se muži chovají riskantněji, což mívá negativní dopad na výsledek sporu. Neuropsycholožka Nichole Lighthallová dodává: „Muži a ženy prožívají stres odlišně, fyziologicky i psychicky.“

Co se mohou muži naučit od žen?

Když muži a ženy zažívají vysokou úroveň stresu, zvyšuje se jim hladina kortizolu v krvi. Výzkum ukazuje, že ženský mozek dokáže efektivněji kormidlovat kortizol, což v praxi znamená, že dámy lépe zvládají rozhodovací proces. To je zásadní parametr, který se muži mohou od ženských protějšků naučit, pokud jde o vůdcovskou roli.

„Ve světě, jenž upřednostňuje sebevědomí a sebedůvěru, není na škodu se neustále ujišťovat, že zvládáte umění sebeuvědomění a nechováte se příliš arogantně a zpátečnicky,“ doporučuje mužům psycholožka Lighthallová. Uvědomění, že toho spoustu ještě nevíme, nám pomáhá udržet si pokoru a zároveň rozvíjet vlastnosti skvělého vůdce.

Dalším aspektem, v němž ženy excelují, je schopnost vcítění se do problémů kolegů, naslouchání zaměstnancům a povznášení jejich ducha nad úroveň obyčejnosti. O ženských vůdcích je známo, že rády koučují a mentorují ostatní. „Ony chápou, jak důležitá je investice času a energie do rozvoje druhých, pokory a soucitu,“ uzavírá Lighthallová.

Trocha kontroverze

V roce 2021 se časopis Forbes pustil do kontroverzního porovnání schopností mužů a žen. Článek začíná sdělením: „Ženy překonávají muže ve většině vůdcovských schopností. Pokora, sebevědomí, sebekontrola, empatie, sociální dovednosti, emoční inteligence, laskavost a prosociální orientace. V tom všem dámy dnes excelují nad muži.“

Podle Thomase Chamorro-Premuzica, přispěvatele Forbes magazínu, ženy překonávají muže také v úrovni vzdělání, zatímco pánové mají zdaleka nejvyšší skóre v tzv. temných vlastnostech, jako je agrese (nevyprovokovaná), narcismus, psychopatie a machiavellismus, jež předcházejí toxickému a destruktivnímu chování typickému pro mocné muže.

Výzkumy také ukazují, že muži mají větší ega, což je překvapivě jedno z nejméně kontraproduktivních zjištění v historii vědy. Ženy se podle historických dat projevují demokratičtěji, jsou lepším vzorem, naslouchají ostatním a rozvíjejí potenciál svých podřízených.

Pravěký omyl

Pokud si myslíte, že genderové rozdíly vzdorují kulturním stereotypům, mýlíte se. Lidé si uvědomují výhodu ženského vedení už odpradávna, teprve teď se o tom ale začíná mluvit. Data výzkumného ústavu Gallup naznačují, že ještě v roce 1953 preferovalo 66 % Američanů mužského šéfa, dnes je to už jen 23 %. 
Na základě toho vyvstává jasná otázka: „Pokud mají ženy větší vůdcovský potenciál, proč jsou stále upozaděné?“ Odpověď je podle sociologů zřejmá: Ve skutečnosti si nevybíráme vůdce na základě jeho skutečného potenciálu, talentu nebo kompetencí. Pokud bychom to dělali, pak bychom měli nejen více ženských vůdců, ale více žen v populaci obecně.

Pravda je taková, že feminismus je zkreslením založeným na neúplných údajích, zatímco sexismus je sebezničující. To je podle nadnárodní marketingové společnosti McKinsey důvod, proč je světový HDP o dvanáct bilionů dolarů nižší, než by byl, kdybychom směřovali k rovnosti žen a mužů. „Namísto optimalizace společnosti pro pokrok a spravedlnost udržujeme status quo, který prospívá jen těm, co jsou na vrcholu. Vzniká přebytek mužů, kteří na pomyslnou špici dorazili ani ne tak kvůli zásluhám, jako kvůli privilegiím, chamtivosti nebo nedostatečné průbojnosti žen,“ dodává Thomas Premuzico.

Lovec vs. udržovatelka ohně

Některá tvrzení o rozdílnosti rolí mezi pohlavími se opírá o hypotézu lovce a sběrače, která vysvětluje, že k dělení práce a plnění úkolů dochází přirozeným výběrem. „Muži, jejichž nejdůležitější úlohou bylo lovit jídlo, vynikali v akčnosti, prostorovém vnímání a rychlých reakcích na hrozící nebezpečí,“ vysvětluje André J. Szameitat, autor zmiňované studie „Women Are Better Than Men“. Nejdůležitější rolí žen bylo udržovat oheň, vychovávat potomky a připravovat jídlo, a proto vynikaly v aktivitách, které jim umožňovaly pracovat souběžně na několika úkolech naráz. 

Zajímavé je, že také účastníci velkého dotazníkového šetření pro studii Women Are Better Than Men, kteří věřili, že ženy jsou lepší v multitaskingu, často výše uvedené argumenty použili v odpovědích. „Více než 64 % participantů věřilo, že ženy jsou lepší v multitaskingu kvůli souběžným činnostem práce v domácnosti a péče o děti.“ Dalších 73 % účastníků uvedlo, že i ženy bez dětí jsou lepší v multitaskingu, což naznačuje jejich domněnku, že schopnost zvládat více úkolů najednou je u žen vrozená, nikoli nabytá praxí.

Není multitasking jako multitasking

Další zajímavé postřehy poskytly doplňkové dotazy v rámci rozšířeného výzkumu autora Andrého J. Szameitata. Každý participant hodnotil ženské multitaskingové činnosti odlišně. Většina např. uvedla, že telefonování při řízení nebo pokročilá administrativní činnost jsou „nejhodnotnější parametry multitaskingu“. Ale např. žehlení při sledování televize za multitasking nepovažovali.

Zdá se, že základním kritériem, podle kterého se na základě mínění veřejnosti dá o ženě říct, že je dobrá v multitaskingu, je subjektivní pohled na náročnost jednotlivých úkolů. „Pokud má jít o činnosti velmi jednoduché, nebo dokonce automatické, nepřikládají jim pozorovatelé takovou váhu.“ Lze konstatovat, že jakmile splnění úkolu vyžaduje účast dětí, patří automaticky mezi nejhodnotnější příklady multitaskingu. Druhým nejvýznamnějším jsou překvapivě různé činnosti při řízení automobilu.

Muži oceňují řízení auta

Nejvyšší požadavek na multitasking má podle účastníků výzkumu používání mobilního telefonu při řízení automobilu. Třetí nejnáročnější aktivitou je podle dotazníkového šetření telefonování při jízdě za používání tzv. hands-free setu. Pokud toto ženy zvládají, jsou automaticky (zejména tedy muži) považovány za velmi schopné.

Psychologové Strayer a Johnston potvrzují, že „fyzické držení telefonu ve skutečnosti vyžaduje jen málo pozornosti a ke zhoršení řidičských schopností u této činnosti dochází jen minimálně“. Účastníci se zdráhali souhlasit s návrhy, že by rozhovory s ostatními cestujícími v autě nebo poslech rádia při jízdě byly dobrými příklady multitaskingu, což naznačuje, že tyto akce jsou považovány za méně náročné a rušivé.

Šokující je ale závěr, podle nějž je kontrola stěrače při řízení považována za dobrý příklad multitaskingu. Tento trend ilustruje představu o dvou hlavních kritériích pro multitasking: existence dvou souběžných a dostatečně složitých úkolů, aby situace vyžadovala rychlý zásah. Jakmile se byť jen jeden z úkolů stane příliš automatickým, ztrácí multitasking na hodnotě. 

Přízvisko „hora“ si velšský Mynydd Parys čili Parys Mountain snad ani nezaslouží. Ve svém nejvyšším bodě nesahá ani do výšky 150 metrů nad mořem. Na druhé straně, svým významem byla kdysi větší, než velehorstva všech kontinentů. Byla totiž nejproduktivnějším měděným dolem na světě. Po nějaký čas. A stála taky u zrodu jedné „novinky“ v peněžním sektoru, s níž se potýkáme ještě dnes. 

Zrození 

O tom, že se v krajině zvlněných kopců na velšském ostrůvku Anglesey nachází ložiska mědi, se vědělo už dávno. Archeologové zde doložili první pokusy o těžbu a zpracování rud do doby bronzové. Těžba tu ve skromnějších měřítcích fungovala v podstatě nepřetržitě. 

Změnilo se to až v roce 1764, kdy se pozemek – tehdy už považovaný za nepříliš výnosný a navíc znehodnocený vyplavovanými železitými solemi – získal do svého držení Charles Roe z Macclesfieldu. Jen o pár měsíců později totiž narazil na obří podpovrchové ložisko. Podle jiných zdrojů objevil onu vydatnou žílu místní horník, za což byl odměněn lahví whisky. Podstatnější je, že se z Mynydd Parys, domněle již vyšeptalého naleziště, stalo naleziště světového významu. 

Hora totiž začala zásobovat královské loďstvo, které poptávalo ve velkých objemech měď na opláštění kýlů lodí. Proč? Plavidla s lesklým kovovým krunýřem plula rychleji, lépe manévrovala, byla pevnější. A taky o poznání snáz odolávala nejrůznějším vilejšům, šášním a dalším vrtavým mořským potvůrkám. Významně se tím prodlužovala doba, kterou mohly lodě strávit v činné službě na volném moři. 

Pro všechny 

Úspěch britského námořnictva se rodil v hlubině dolů pod Mynydd Parys, a na obratech majitelů to šlo znát. Těžbu inovovali, investovali i do navázaných procesů. Čištění rudy, extrakce v pecích na místě, srážení drenážní vody. Vytvořili také řádku zařízení, které zhodnocovaly procesní odpady a druhotné suroviny. Vyráběly se tu okrové pigmenty, síra či vitriol. 

Od roku 1787, kdy těžba přešla do správy Parys Mining Company, se nikde jinde na světě netěžilo tolik mědi, jako tady. Po celou dobu průmyslové revoluce stála Parys Mining Company na samé špici. A unikátní se ve světových měřítcích stala ještě jednou novinkou. Ta souvisela s ne až tak pozitivním vývojem britské ekonomiky. Tedy, ne že by se Britům nedařilo. Jen to nebylo znát na množství peněz – hotovosti, která byla v oběhu. Kriticky se jim totiž nedostávalo drobných mincí. 

Jejich ražba zpomalovala už od počátku 18. století kvůli nedostatku mincovního stříbra. A protože éru průmyslové revoluce rámovala též výrazná migrace obyvatel z venkova do měst, problémů s hotovostí tím přibývalo. Ve městech bylo zapotřebí – byť třeba po menších obnosech – platit za služby a zboží výrazně častěji. Své o tom věděli i na velšském ostrově Anglesey, kde se život dělníků a horníků točil kolem mědi. Královské námořnictvo, jejich hlavní odběratel, sice za zboží platilo královsky, ale ne zrovna včas. A proto se tu představenstvo Parys Mining Company rozhodlo k netradičnímu kroku. K ražbě mincí, které nebyly mincemi. Tokenů či chcete- li žetonů, peněžních poukázek, tedy zástupné alternativní měny. 

V žetonech 

To si pochopitelně zaslouží trochu vysvětlení, protože šlo o unikátní a nebývalé opatření. Na vrcholu své slávy pracovalo na Anglesey až 8 tisíc důlních zaměstnanců. Tvrdě dřeli a za práci jim pochopitelně náležela spravedlivá odměna. Tu obratem vraceli do oběhu tím, že zaplatili za ubytování na nocležnách, které provozoval jejich zaměstnavatel. Utráceli i za jídlo ve vývařovnách a za pití v krčmách, které rovněž provozovala Parys Mining Company. V měřítku jednoho ostrova tak proběhla velká spousta malých plateb, které byly potřebné a nezbytné. Ale v nějakém širším měřítku moc význam neměly, ty peníze se točily v malém oběhu pořád dokola. Cyklicky obíhaly lokální ekonomikou, ostrov přitom prakticky neopustily. A protože se těch drobných peněz na spoustu běžných malých plateb fyzicky nedostávalo, nahradili je šéfové těžařské společnosti tokeny. 

Příkladem může být například půlpence z roku 1788. Je to mince z čisté mědi a má velmi hezkou ražbu – z jedné strany je postava druida v kápi, z druhé pak krasopisně vyvedené iniciály společnosti. Ve své podstatě se hodnotou kryla s klasickou britskou půlpencí. 

Když horník z Anglesey dostal výplatu, nafasoval ji v těchto druidských tokenech. S nimi mohl zaplatit nocleh i každodenní gáblík. A pokud by jej velšský ostrůvek omrzel, v přístavu mohl tyto tokeny směnit za klasické libry. To se ale nestávalo často. Pro správce těžařské společnosti bylo podstatné, že tokeny výrazně omezily potřebu klasické leč nemile nedostatkové měny na ostrově. A protože zaměstnanci Parys Mining Company představovali většinu populace Anglesey, přestoupili na tuhle měděnou alternativu i ostatní obyvatelé ostrova. Žetony se tak dalo zaplatit u holiče, ševce i u řezníka. Ta hra „s trochu jinými penězi“ se všem moc líbila. 

Koloběh 

V Anglii platilo, že se padělání peněz trestá s nejvyšší přísností. Tedy smrtí. Jenže vyrábět žetony s jinými vzory, které mohly být použity místo mincí, zákon nezapovídal. Počin Parys Mining Company zůstával naprosto legální. A také originální. Tokenizace platidel a virtuální měny, o nichž se dnes tolik mluví, nejsou žádnou horkou novinkou. V roce 1790 se na Anglesey mezi lidmi „točila“ měděná kolečka. Nastavený systém pochopitelně drželo pohromadě několik omezení. Předně, tokeny nebylo možné z ostrova vyvážet ven. Každý si je před cestou z měděného ráje ochotně vyměnil za oficiální peníze. Těch výměn byl ale jen zlomek ze všech prováděných plateb. Horníci neměli důvod (a ani kvůli obavě ze ztráty zaměstnání moc nemohli) ostrov opouštět.

Dozor nad tím, kolik tokenů na ostrově obíhá, drželi účetní těžařské společnosti. Nikdo tokeny nad rámec běžného šetření z výplaty nehromadil. Systém byl dotovaný a „jištěný“ zvenčí tím, že ve víceméně pravidelném turnusu připlouvaly do Anglesey reálné peníze za zobchodovanou měď. Tokeny od Parys Mining Company také nebyly o nic hodnotnější, než klasické peníze. Za žeton s půlpencí se toho dalo koupit tolik, jako za půlpenci z londýnské mincovny. Na ostrově se dalo za co utrácet a alternativní měna se tu běžně akceptovala. A celé to pohromadě držela „víra a jistota“ toho, že dokud se pod Parys Mountain těží měď, bude to fungovat i nadále. 

K nezaplacení 

Příběhem z Anglesey se brzy inspirovala řada anglických měst, kde měli o drobné mince též nouzi. Začala si razit své vlastní tokeny. Velké popularity dosáhly například v Birminghamu. Na počátku 19. století prý v Anglii obíhalo víc mincí alternativních měn – rozmanitých tokenů, než klasických mincí. Když jste přijeli do velkého města, zastavili jste se ve směnárně, kde jste si hotovost směnili za místní tokeny, abyste měli z čeho vyžít. 

Historický příběh velké novinky v peněžním sektoru ale nemá dobrý konec. A dopadlo to přesně tak, jak se dalo čekat. Výnosy Parys Mining Company totiž začaly váznout, mědi pod zemí ubývalo. Místo rázného ekonomického opatření se ale šéfové rozhodli udržovat systém alternativní měny dál při životě. Dohromady nakonec nechali vyrazit 250 tun tokenů v hodnotě pencí a 50 tun půlpencí. Způsobili tím jedině inflaci – za stejný objem peněz se dalo nakoupit mnohem méně věcí. Kdo by pak akceptoval platby v zavedeném poměru 1:1? Pak už jen stačilo, aby pár horníků bouchlo do stolu a nechalo si vyměnit tokeny za hotové peníze. Když se ukázalo, že Parys Mining Company nedisponuje dostatečnou hotovostí, vznikla panika. A měnit tokeny zpět na peníze chtěli rázem všichni.

Šéfové důlní společnosti se rázem stali dlužníky a museli vyhlásit bankrot. Nafouknutá bublina s hlasitým řachnutím praskla, ostrovní ekonomika se položila. A panika se rychle přenášela dál do měst, kde také obchodovali s svými vlastními tokeny. První špásování s alternativní měnou, které zprvu přinášelo řešení finančních potíží, skončilo pořádným krachem…

Přijdete domů po dlouhém dni v práci, navečeříte se, uložíte děti do postele a pak si dáte obvyklou skleničku před usnutím. Nebo se možná bavíte s přáteli na večírku a říkáte si, že si dáte ještě jednu skleničku, než půjdete domů. 

Obligátní „šláftruňk“ vám na straně jedné může pomoci rychleji usnout. Sklenička na dobrou noc ale také dokáže zničit zdravý spánek. Co se vlastně děje ve vašem těle, když si dopřejete alkohol těsně před spaním?

Sklenička na dobrou noc

Krátce po vypití se alkohol dostává do krevního oběhu a putuje do mozku. Tam ovlivňuje přenašeče vzruchů známé jako neurotransmitery a zpomaluje komunikaci mezi nervovými buňkami.

Některé oblasti mozku jsou vůči účinkům alkoholu obzvláště zranitelné. Výsledkem této interakce jsou ony charakteristické pocity uvolnění, ztráta zábran, poruchy řeči případně pocity ospalosti a celkové letargie. Alkohol ale má i bezprostřední účinky na srdce a oběhový systém. Krevní cévy se rozšiřují, což má za následek pokles krevního tlaku, který může vyvolat pocit závratě nebo malátnosti.

Pití alkoholu před spaním funguje dvojím způsobem – zpočátku má alkohol sedativní účinek a pravděpodobně se budete cítit uvolněnější a snáze usnete. Děje se tak v momentu, kdy máte v krvi stále vysokou hladinu alkoholu. Nenechte se však zmást. Jak vaše tělo alkohol zpracovává a noc pokračuje, alkohol začíná narušovat spánek.

Během poklesu hladiny alkoholu v krvi se mozek začíná vzpamatovávat z ospalosti, kterou jste cítili při ulehnutí. To narušuje spánek a výsledkem může být opakované buzení, zejména v druhé polovině noci. 

Dalším negativním efektem mohou být živé a nepříjemné sny. Alkohol v této fázi ovlivňuje hlavně kvalitu tzv. REM spánku. Ten hraje důležitou roli při regulaci emocí a kognitivních funkcí. Alkohol má na spánek také dlouhodobý vliv. Mírní a silní pijáci mají trvale horší kvalitu spánku a v průběhu času u nich častěji dochází k poruchám spánku.

Pokud se tedy na večírek teprve chystáte, zde je několik tipů, jak minimalizovat vliv alkoholu na váš spánek:

• Zaměňte každý druhý nápoj za nealkoholický. Čím více alkoholu vypijete, tím větší narušení spánku můžete očekávat. Snížení množství vypitého alkoholu může omezit negativní dopady na váš spánek.
• Vyhněte se pití alkoholu těsně před spaním. Pokud dáte tělu možnost zpracovat alkohol předtím, než půjdete spát, váš spánek bude kvalitnější.
• Během konzumace alkoholu se snažte jíst. Pití na lačný žaludek zhoršuje účinky alkoholu, protože dochází k jeho rychlejšímu vstřebávání.
• Vyhněte se kávě a dalším nápojům s vysokým obsahem kofeinu. Stejně jako alkohol má i kofein negativní vliv na kvalitu spánku.
• Obzvlášť opatrní byste měli být, pokud trpíte spánkovou apnoe. Alkohol totiž působí jako svalový relaxant – opilí lidé během spánku hůře dýchají a více chrápou, což má za následek nižší hladinu kyslíku v krvi.
• Pijte hodně vody. Hydratace vám pomůže lépe spát, a i ranní kocovina bude pro vás o něco snesitelnější.

V naprosto odlišných atmosférických podmínkách je důvod pohybu v obou případech stejný – cesta za potravou. Jak se blíží léto, sobi polární (Rangifer tarandus) se houfují k bezmála 1 000 kilometrů dlouhému pochodu na sever. Nejdříve vyráží na cestu samice a několik týdnů po nich samci s mláďaty z předchozího roku.

V létě jsou na severu všem odměnou rozlehlé pláně s bohatým porostem. Každý ze sobů dokáže ze zeleného koberce spást až pět kilogramů denně. To je velký rozdíl oproti období, kdy si musí sousto po soustu dobývat zpod sněhového příkrovu. Tehdy k hrabání ve sněhu velmi využijí kopyta, jejichž dutá spodní strana připomíná lžíci a ostré okraje umožní probít se i štěrkem nebo ledem.

Kopyta sobů mají ještě další pozoruhodnou vlastnost. Jsou totiž mimořádně velká a až tři metráky těžká zvířata se tak bez velkého boření dokážou pohybovat po sněhu a zabrat kopyty při překonávání vodních toků jako čtyřmi malými pádly.

Jakmile napadne první sníh, začnou se stáda pohybovat zpět k jihu a dokončí tak každoroční pouť, která je celkem více než 2 500 km dlouhá. Zimu stráví v mírnějších klimatických pásmech, kde se živí lišejníky.

Astronomové rádi využívají šťastné náhody, kdy nějaký hodně masivní vesmírný objekt, například kupa galaxií, svou gravitací ohýbá světelné paprsky a vytváří tím monumentální čočku, která může zvětšovat obrazy toho, co se nachází ve vesmíru z našeho pohledu za ní. Takovým gravitačně čočkovaným objektem je i vzdálená galaxie MRG-M0138, kterou čočkuje relativně blízká kupa galaxií MACSJ0138.0-2155.

V této čočkované galaxii, která je od nás vzdálená asi 10 miliard světelných let, zachytil Hubbleův dalekohled v roce 2016 supernovu AT 2016jka, kterou vědci po objevu v roce 2019 pokřtili na Requiem. K objevu došlo bohužel dlouho poté, co supernova pohasla, takže nebylo možné provést dodatečná pozorování.

Pětice obrazů z gravitační čočky

Naštěstí ale gravitační čočka vytváří celkem pět obrazů čočkované galaxie MRG-M0138. Jak je v podobných případech obvyklé, světlo jednotlivých obrazů prochází do jisté míry odlišným prostředím, takže se liší nejen tvar těchto obrazů, ale i doba, za kterou k nám přiletí. Astronomové očekávají, že pátý obraz supernovy Requiem uvidíme asi v polovině třicátých let.

Mezitím došlo k neuvěřitelné náhodě a v dotyčné galaxii vybuchla další supernova, na kterou v letos v listopadu (2023) narazil Webbův dalekohled. Vědci ji ihned pojmenovali Encore, což lze přeložit jako „Přídavek.“ Tentokrát si její pozorování užívají ze všech sil. Stejně jako v případě supernovy Requiem by pátý obraz supernovy Encore měl dorazit až asi za 20 let.

TIP: Rekordní úlovek: Hubbleův dalekohled objevil zatím nejvzdálenější hvězdu

Velkým štěstím pro astronomy je i to, že v obou případech, jak u Requiem i Encore, jde zřejmě o supernovy typu Ia, čili exploze bílých trpaslíků, kteří nakradli hmotu hvězdných partnerů. Pokud se to potvrdí, jde o dvě daleko nejvzdálenější supernovy tohoto typu, jaké jsme kdy pozorovali. Vědci je využívají jako takzvané standardní svíčky při měření vzdáleností ve vesmíru a jejich pozorování přispěje k pochopení rozpínání vesmíru a dalších mechanismů.
 

Kalifornie patří k oblastem v světě, které v dnešní době čelí kvůli oteplování klimatu stále větším problémům s dostupností pitné i užitkové vody. Není proto divu, že se zde snaží využívat i takové zdroje vody, které byly donedávna považovány za kontroverzní, i když často spíše z psychologických důvodů.

Jak uvádí zpravodajská agentura Reuters, kalifornské úřady v polovině letošního prosince schválily využívání pokročilých filtračních technologií k úpravě odpadní vody na čistou a nezávadnou pitnou vodu, která bude určená přímo pro vodovodní kohoutky milionů kalifornských domácností.

Nouze učí pít "odpadní" vodu

Už delší dobu je jasné, že tyto technologie fungují a jsou schopné produkovat natolik kvalitní vodu, že ji lze bez obav pít a používat ke všemu, k čemu se voda běžně používá. Přesto tento koncept doposud čelil kritice. Zhoršující se situace s vodou ale kritiky, jejichž argumenty nejsou úplně racionální, postupně umlčuje.

Trvalo to přes deset let, ale kalifornská Státní komise pro využití vodních zdrojů nakonec dospěla k průlomovému rozhodnutí. Fakticky to znamená, že v Kalifornii bude možné opětovně využívat stovky milionů litrů vody, které se doposud každým rokem vypouštěly do oceánu.

Uvedené technologie se již déle než 10 let používají v okrese Orange County. Zahrnují intenzivní mikrofiltraci, reverzní osmózu a dezinfekci UV zářením a peroxidem vodíku. V Kalifornii se k zmíněným technologiím připojí navíc dezinfekce ozonem a biologická filtrace pomocí uhlíku. 

TIP: Vědci varují: Jihozápad Spojených států vysychá a praská před očima

Nebude to levné a potrvá nejméně pět let, než budou vybudována první zařízení pro takové čistění vody. Výši nutných investic úřady odhadují na miliardu dolarů, metropolitní vodárenská společnost MWD již ale oznámila plán na vybudování hned šesti zařízení na čištění odpadních vod za šest miliard dolarů. Podle Darrina Polhemua by takto zpracovaná recyklovaná voda mohla představovat zhruba 10 až 15 % spotřeby části pobřežních komunit během sucha.