Zázrak ze štěrku a kamení: Jak vznikala dopravní síť v podunajské monarchii
Symbolem průmyslového 19. století je sice pro většinu z nás parní stroj či tovární komín, těžce naložené vozy se zbožím z celého světa do něj ale přivedly předchůdkyně moderních silnic. Kudy protínaly české země?
K nátuře snad každého dnešního řidiče patří zanadávat si čas od času na kvalitu silnic – nebo spíše jejich nejsvrchnější, asfaltované vrstvy. Důmyslné tlumiče našich automobilů dokážou setkání vozu s občasnými výmoly zredukovat na jemné drncnutí, což ještě před dvěma sty lety představovalo při přepravě osob i zboží něco neslýchaného.
V němém úžasu by nad tím jistě zůstal i tento cestovatel: „Ráno 5. července jsem vyjel z Drážďan směrem na Freiberg (…). Cesty, ačkoliv nebyly šosovány, byly dobré až ke Stollbergu, pak jejich kvalita vůčihledně poklesla. Jak jsem se blížil ke Schneebergu, kde jsem chtěl přenocovat, byly stále horší a horší, až se staly přímo strašnými. Zůstala mi pouze smutná volba, zda se nechat nárazy vozu napůl zhmoždit, anebo jít pěšky a vymknout si kotníky v kamení. Střídaje chůzi a jízdu, vystaven nebezpečí a nepohodlí, navečer jsem dorazil do Schneebergu. Spletl si můj kočí cestu, anebo je to obvyklá silnice?“
Anonymní zápisky, jejichž autor v létě roku 1797 zakoušel útrapy na cestě z říšských Drážďan do Karlových Varů, zachycují hlavní problém, se kterým se středoevropské silnice potýkaly takřka po celý novověk až do hloubi 19. století. Kamenité a nedostatečně udržované komunikace, které ze všeho nejvíc připomínaly špatné polní cesty, kočárům obvykle nedovolovaly jet rychleji než krokem, a i taková jízda znamenala pro cestující vyčerpávající zážitek.
Cesty pevné a přímé
Za počátkem procesu, který často blátivé a jindy zase prašné cesty postupně proměnil v silnice moderního typu, se musíme vydat do Francie první poloviny 18. století. V kolébce merkantilismu (ekonomického směru kladoucího důraz mimo jiné na vývoz hotových výrobků) si tehdy královští úředníci uvědomili, že nedokonalé a mnohdy zcela nesjízdné cesty vedle strategické obrany země zásadně komplikují také přepravu zboží.
Stavební inženýr Hubert Gautier (1660–1737) se inspiroval starými římskými silnicemi a jeho učebnice Pojednání o stavbě cest z roku 1712 položila základy modernímu silničnímu stavitelství. Jeden z Gautierových pokračovatelů Pierre Trésaguet (1716–1796) následně začal ve svých projektech užívat takzvaného štětování či šosování. Díky štětu jako nestmelené kamenné podkladní vrstvě, na kterou se pokládal štěrk, silnice lépe odolávaly rozmarům počasí a také jejich údržba byla daleko snazší.
Nové liniové stavby se vedle své vnitřní konstrukce vyznačovaly také tím, že na rozdíl od středověkých zemských cest povětšinou nerespektovaly krajinné prvky. Trasy měly vést z bodu A do bodu B, pokud možno přímo, což si na mnoha místech žádalo výraznější terénní úpravy v podobě náspů, zahloubení či mostů. Jejich pevnou součástí byly také odvodňovací příkopy nebo aleje tvořené ovocnými stromy.
Schéma císařských silnic
O výstavbě nových cest dle předem připraveného plánu v habsburské monarchii uvažoval již císař Josef I. ( 1705–1711). V roce 1709 obdržel od svých rádců doporučení, že nejlépe by bylo začít „pokusnou“ silnicí z Vídně do Prahy a dále do Lipska, ale s jeho smrtí o dva roky později se celý projekt na nějakou dobu zastavil.
Oživil ho až reskript jeho nástupce a bratra Karla VI. ( 1711–1740) z roku 1720, podle kterého měly začít vznikat takzvané císařské silnice spojující českou metropoli s významnými zahraničními centry. O sedm let později císař inicioval ustanovení dvou silničních komisí (jednu pro silnici Praha–Vídeň, druhou pro trasu Praha–Lipsko), jejichž členové měli na koních projet plánované trasy, zakreslit je do map a navrhnout případné terénní úpravy.
V průběhu následujících pěti let projekt dále bobtnal, a z Francie navíc během té doby do střední Evropy dorazily nové stavební techniky včetně šosování, takže roku 1732 silniční komise přišly s konkrétními návrhy hned šesti nových, dle těchto moderních trendů budovaných cest. Návrh počítal se hvězdicovitým schématem šesti silnic: Linecká trasa měla přes Tábor, Soběslav a České Budějovice spojit Prahu s centrem Horních Rakous; Říšská silnice mířila přes Beroun a Rokycany na Plzeň, za níž plán počítal se dvěma větvemi na Řezno a Norimberk.
Lipská cesta směřovala přes Veltrusy a Ústí nad Labem k Nakléřovskému průsmyku a na Drážďany; Žitavská zase přes Mladou Boleslav a Českou Lípu do Horní Lužice. Východním směrem z Prahy měla vést silnice Slezská, která se ale za Poděbrady otáčela na sever k Jičínu a přes Trutnov na Lehnici či Vratislav; jižně od ní pak byla přes Kolín, Čáslav, Chrudim a Vysoké Mýto až na Moravu plánována Vídeňská silnice.
Dřina v okovech
Stavba vůbec první komunikace nového typu v habsburské říši začala už o pět let dříve, v roce 1727, na moravsko-rakouském pomezí. Nedaleko jihomoravského Mikulova se robotující z okolních panství pustili do budování silnice, která měla hlavní město monarchie propojit s Brnem. Po finanční stránce ležela tíha stavby na místních panstvích a městech, jež měla podle císařova nařízení odvádět čtvrtinu až polovinu svých příjmů z mýt do zemského silničního fondu. Namáhavá dřina v železech a poutech pak čekala zejména na odsouzence z různých selských povstání, na silniční robotu ale vrchnosti musely posílat i poddané z okolních vesnic. Stavební práce totiž vyžadovaly dovoz velkého množství kamení a písku z blízkých či vzdálenějších lomů, k čemuž se vozy movitějších sedláků hodily lépe než cokoli jiného.
Nulová zkušenost s podobnými projekty a systém, ve kterém většinu práce odváděli odsouzenci či robotníci, veškeré práce zpomalovala, takže jednotlivé úseky se stavěly až během třicátých let 18. století a jako celek se silnice stala sjízdnou teprve v roce 1740. To už vznikala hned dvě její pokračování: první z nich vedlo přes Vyškov a Prostějov do Olomouce, druhé mířilo severním směrem přes Černou Horu, Letovice a Svitavy na Litomyšl, kde se mělo propojit s českou Vídeňskou silnicí vedoucí až do Prahy.
Další možnost spojení mezi Brnem a Prahou pak nabídla takzvaná Znojemská spojka – tedy silnice mezi Pohořelicemi a Znojmem, která navazovala na silnici z Prahy do Vídně trasovanou přes Jihlavu a byla budována od roku 1748. Při stavbě této „druhé vídeňské silnice“ doznal původní plán přímo v terénu několika zásadních změn. Například v úseku mezi Hladovem a Želetavou měla cesta původně vést starou vesnickou zástavbou, kvůli nevhodnému kopcovitému terénu ji ale musel nahradit východněji položený, na zelené louce budovaný úsek.
Kdo to všechno zaplatí?
Údržbu silnic a starost o jejich sjízdnost zajišťovalo během 17. a 18. století mýto. Systém, fungující v různých podobách již od středověku, spoléhal na síť soukromníků, kteří (výměnou za státem propůjčené právo vybírat stanovený poplatek od jezdců či kočích koňských povozů) měli o svěřený úsek cesty celoročně pečovat. Právě na ně cílila také nařízení zemských sněmů či panovníka – jako třeba to z roku 1651, podle kterého měl být lesní porost na obou stranách silnice kvůli zvýšení bezpečnosti jejích uživatelů vymýcen přinejmenším na dostřel pistole.
V praxi se celý systém spíše neosvědčil, protože nájemci mýta, jimiž se často stávaly vrchnosti, o údržbu silnic příliš nedbali, a obchodníci se zase snažili placení mýta vyhýbat přepravou zboží po takzvaných vedlejších cestách (viz Cesty hlavní a vedlejší). Císař Karel VI. proto roku 1736 vydal mýtní patent, kterým zásadně reformoval výběr mýta v zemích monarchie. Veškeré výnosy z něj měly nově mířit do centrálního silničního fondu a ten nesl náklady na výstavbu a nutné opravy nejvýznamnějších silnic.
Války o rakouské dědictví, které vypukly po smrti Karla VI., nutily jeho nástupkyni Marii Terezii ( 1740–1780) věnovat finance jiným prioritám. Panovnice tak mohla svou pozornost k vnitřním potřebám podunajského soustátí naplno obrátit až koncem první dekády své vlády. Už roku 1748 se císařovna-manželka v silniční oblasti pokusila o první, svým způsobem velmi progresivní reformu, když péči o cesty a výběr silničního mýta svěřila poštmistrům. Poštovní síť v celé monarchii procházela od poloviny dekády první výraznější vlnou rozšiřování, ale poštmistři (mnohdy zároveň hostinští či významní měšťané) neměli k údržbě silnic ani teoretické znalosti, ani potřebný personál, proto Marie Terezie po několika letech tuto povinnost vrátila do rukou cestářů placených ze silničního fondu.
Za její vlády s přestávkami pokračovala stavba silnic navržených ještě v dobách vlády Karla VI., ale schylovalo se k dalším změnám. Nejprve panovnice v roce 1774 centralizovala činnost jednotlivých silničních komisí zřízením zemských Silničních stavebních ředitelství a o čtyři roky později, 17. března 1778, vydala patent, který až do rozpadu Rakousko-Uherska fungoval jako klíčový silniční zákon. Marie Terezie v něm svým poddaným sdělila úmysl, aby „obchodní silnice byly všude, a sice co nejdříve podle pravidel vystavěny“, a za tímto účelem do dokumentu nechala vtělit podrobné instrukce pro jejich stavbu, údržbu a ochranu.
Časy silnicím zaslíbené
S nástupem císaře Josefa II. (1780–1790) publikovala vídeňská dvorská kancelář ambiciózní plán výstavby dalších státních silnic. Spolu s patentem o zrušení nevolnictví z 1. listopadu 1781 přišel další pokus o pronájem těchto komunikací soukromým osobám – panstvím, městům, obcím, poštmistrům, či dokonce hostinským. Současně se zrušením soukromých mýt měl koncesní model státu ušetřit náklady na údržbu silnic, pro malý zájem od něj ale monarchie na začátku devadesátých let 18. století upustila.
Počátkem 19. století nabrala výstavba komunikací v českých zemích nový spád. Pokud v roce 1804 fungovalo v Čechách 609 kilometrů císařských silnic, v roce 1829 to bylo již 2 713 km, a o deset let později dokonce 3 221 km. Už nespojovaly jen velká centra habsburské říše, ale postupem času také mnohem menší města okresního formátu. Pomáhal tomu i fakt, že od roku 1804 stát při budování nových silnic využíval systém „dobrovolné konkurence“ – jakéhosi předchůdce moderních veřejných zakázek. Na jeho základě měli možnost převzít výstavbu konkrétního úseku za předem dohodnutou cenu místní sedláci či podnikatelé. Monarchie, která disponovala jen omezenými finančními prostředky, tak snižovala náklady a zároveň získávala podporu domácího obyvatelstva.
Čím dál hustší síť silnic dále napomáhala rozvoji průmyslu a obchodu, těžila z ní například také poštovní doprava. Zároveň ale před státní mocí vyvstávaly otázky staronové – třeba jak na hojně užívaných silnicích zajistit bezpečnost – i zcela nové. Jednou z nich se stal fenomén železnice, který od třicátých let 18. století osvědčoval potenciál nabídnout ke stále poměrně zdlouhavé silniční přepravě rychlejší a pohodlnější alternativu.
Cesty hlavní a vedlejší
Nově budované komunikace představovaly pro habsburské soustátí významnou investici. Aby se státu co nejdříve vrátila, nechal císař Karel VI. v rámci svého mýtního patentu z roku 1736 tyto cesty prohlásit za „povinné obchodní silnice“. V zásadě to znamenalo, že formani, kteří na území podunajské monarchie přiváželi zboží z ciziny, k tomu mohli využívat pouze dané trasy – a museli na nich platit mýto.
Mnoho obchodníků totiž raději volilo delší, ale podstatně levnější variantu vedlejších cest, na nichž se mýtné stanice nenacházely. Ty však podle státních úředníků měly sloužit pouze k vnitrostátnímu obchodu, proto se na křižovatkách s povinnými silnicemi často objevovaly závory, které měly cizince udržet na placené trase.
Další články v sekci
Observatoř Very Rubinové pozorovala rekordně rychle rotující planetku
Úvodní pozorování nové Observatoře Very Rubinové odhalilo rekordně rychle rotující planetku. Její extrémní chování nutí astronomy přehodnocovat představy o vnitřní stavbě těchto objektů.
Nedávno spuštěná Observatoř Very Rubinové uskutečnila loni na jaře úvodní sérii pozorování, během které zaznamenala ve Sluneční soustavě tisíce planetek. Zhruba 1 900 z těchto objektů bylo pro vědu do té doby zcela neznámých. Skutečným pokladem byl ale objev 19 extrémně rychle rotujících objektů.
Jak zjistil výzkumný tým, který vedla Sarah Greenstreetová z americké výzkumné laboratoře NOIRLab (National Optical-Infrared Astronomy Research Laboratory), jeden z těchto objektů se ukázal být nejrychleji rotující planetkou.
Rekordní rychlost rotace
Objevená planetka nese označení 2025 MN45 a v průměru měří zhruba 710 metrů. Nachází se v hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem a kolem své osy se otočí jednou za 1,88 minuty. To z ní činí nejrychleji rotující známou planetku o průměru větším než 500 metrů. Výsledky pozorování popisuje odborný časopis Astrophysical Journal Letters.
Rychlost rotace planetek není jen vědeckou kuriozitou. Odborníkům poskytuje důležité informace o vnitřní stavbě těchto objektů, historii srážek i o podmínkách, za nichž vznikaly před miliardami let.
Většina planetek je tvořena nesourodou „sutí“ kterou pohromadě drží hlavně gravitace. Takové objekty ale mají jasně daný limit, jak rychle se mohou otáčet, aniž by se rozpadly. V hlavním pásu asteroidů činí tato hranice přibližně 2,2 hodiny na jednu otočku. Planetky, které se otáčejí rychleji, musí být mnohem pevnější, než se běžně předpokládá.
U planetky 2025 MN45 výpočty ukazují, že by musela mít soudržnost srovnatelnou s kompaktní horninou. To je překvapivé, protože objekty této velikosti jsou obvykle považovány za málo soudržné. Objev tak naznačuje, že některé planetky mohou mít výrazně odlišnou vnitřní strukturu, případně mohou představovat úlomky větších těles rozbitých dávnými srážkami.
Celkově studie popisuje 76 planetek a asteroidů se spolehlivě určenou rotační periodou. Patří mezi ně 16 superrychlých objektů s periodami od zhruba 13 minut do 2,2 hodiny a tři ultrarychlé objekty, které se otočí za méně než pět minut.
Zajímavé je také to, kde se tyto objekty nacházejí. Většina dosud známých rychle rotujících planetek patřila mezi blízkozemní objekty. Naprostá většina nově objevených se ale nachází v hlavním pásu asteroidů, některé dokonce za jeho vnější hranicí.
Další články v sekci
Dvojice hliněných válců poskytla unikátní text o obnově zikkuratu v Kiši
Dva nově získané hliněné válce s klínovým písmem odhalují, jak se novobabylonský král Nebukadnesar II. pustil do obnovy zikkuratu v dávném sumerském městě Kiš.
Irácké úřady získaly v roce 2013 dva hliněné válce, pokryté klínovým písmem. Artefakty byly nalezeny na pahorku Tell al-Uhajmir, asi 80 km jižně od Bagdádu, kde se nacházejí ruiny dávného sumerského města Kiš. Na obou těchto válcích je prakticky stejný text, který popisuje, jak slavný novobabylonský král Nebukadnesar II. obnovil zikkurat v Kiši.
Zikkuraty byly stupňovité věže, na jejichž vrcholu se nacházela svatyně, určená k uctívání božstev. Nejznámější z nich je Mardukův zikkurat v Babylonu, který se proslavil jako Babylonská věž. Zikkurat stál i ve městě Kiš, kde sloužil k uctívání boha války Zababy a jeho manželky Ištar, bohyně války a lásky. Společné uctívání božských párů bylo ve starověké Mezopotámii běžné.
Obnova zikkuratu babylonským králem
Až doposud pocházela většina toho, co víme o zikkuratu v Kiši a vlastně o zikkuratech jako takových, z archeologických vykopávek. Zikkurat Zababy a Ištar původně vybudoval významný starobabylonský panovník Chammurapi kolem roku 1756 před naším letopočtem. Podle vykopávek prošel čtyřmi fázemi výstavby a obnovy. Objevené válce teď doplnily další informace, které shrnuje nedávná publikace v odborném časopisu Iraq.
Text na válcích popisuje, jak se Nebukadnesar II., který vládl v letech 604 až 562 před naším letopočtem, soustředil na zikkurat v Kiši. Král podrobně popisuje špatný stav stavby: zdi se prohýbaly, konstrukce slábla a déšť postupně odnášel hliněné cihly. Takové potíže nebyly v Mezopotámii výjimečné, protože většina monumentálních staveb byla postavena právě z nepálené hlíny a vyžadovala neustálou údržbu.
Nebukadnesar II. také uvádí, že se cítil božsky inspirován Zababou a Ištar, a proto se pustil do obnovy zikkuratu. Tvrdí, že stavbu nejen opravil, ale i zkrášlil tak, aby „zářila jako denní světlo“ k poctě obou božstev. Závěr nápisu má podobu modlitby: král žádá bohy o dlouhý život a vítězství nad nepřáteli – přání, která se mu podle historických i biblických pramenů skutečně splnila.
Další články v sekci
Směna bez peněz: Cesty dávných komodit od paleolitu po dobu bronzovou
Obchod po řadu staletí přináší lidem nezanedbatelné zisky a vždy se předpokládalo, že musel vzniknout už v pravěku spolu s produktivním hospodařením. Jenomže tak jednoduché to nebylo.
Se zavedením zemědělského způsobu obživy se přebytečná část úrody či odchovaných zvířat mohla prodávat a vyměňovat za něco jiného. Šlo o takzvaný nadvýrobek, který měl být dostatečným důvodem ke vzniku směny, nebo dokonce obchodu. Pokud však budeme pojem obchodu spojovat s provozovateli, kteří se jím živí, můžeme o něm na půdě Evropy s jistotou mluvit až v antice, nikoliv ve starší době kamenné. Co se odehrávalo mezi těmito obdobími, je nejasná šedá zóna.
Import kamene
Už ve starší době kamenné, tedy v nejstarším a nejdelším úseku lidských dějin, se na sídliště čím dál více dostávaly horniny cizího původu. Určitý zlom nastal před asi 40–30 tisíci lety s rozšířením anatomicky moderních lidí dnešního typu. Na území budoucích českých zemí se počátkem mladého paleolitu část obyvatel spoléhala na místní zdroje kamene, pokud se daly dobře zpracovat. Jiná část dávala přednost práci s přinášenými kameny, které byly kvalitnější a na pohled přitažlivější. Dělo se tak hlavně v oblastech, kde se zdroje kamenných surovin nevyskytovaly, například v Pomoraví.
Jejich import zobecněl ve střední fázi mladého paleolitu, kdy u nás dominovala rozvinutá kultura lovců mamutů nazývaná gravettien a na Moravě pavlovien. Téměř na všech sídlištích té doby převládal severský pazourek, přinášený z rozplavených ledovcových morén v oblasti dnešního jižního Polska a severní Moravy. Jen v některých případech jej vystřídal jemný rohovec z krakovsko-čenstochovské jury, který pocházel z ještě větší vzdálenosti, nebo hnědý radiolarit z moravsko-slovenského pomezí. V poslední kultuře paleolitické civilizace magdalénienu se převaha importů kamenných surovin projevovala jen místy, zatímco jinde ožíval zájem o místní výchozy rohovců.
Ke studiu změn v preferencích kamene k výrobě nástrojů takzvané štípané industrie je obzvlášť vhodné území Moravy, protože bylo hustě osídleno a jemné suroviny, vyhledávané hlavně v pozdějších obdobích, se zde nacházely v severní části. Dále byly k dispozici i v řídce obydlených krajích větší nadmořské výšky, například křišťály se vyskytovaly na Českomoravské vrchovině a radiolarity v Bílých Karpatech. Ve střední době kamenné se pak lidé spokojili s místními zdroji, které se naučili detailně využívat, i když tu a tam se přece jen dochovaly také importy ze vzdálených krajů.
Proč se věci přesouvaly?
Směňovaly se suroviny v době kamenné i formou obchodu, nebo alespoň za protihodnotu? Těžko říct, přímé doklady chybějí. Kameny, stejně jako další předměty, se nejspíš šířily z mnoha důvodů, ale proti očekávání se spíše nejednalo o motivace praktického rázu. Lidé si mohli atraktivní importované věci spojovat s odkazem předků či jinou zvláštní působností. Faktem přitom zůstává, že kameny – a jistě spousta dalších věcí, které nezanechaly stop – se přenášely.
Protože příčiny jejich přesouvání jsou nejasné, zabývají se dnes archeologové raději pozůstatky, které po sobě import zanechal. Britský archeolog Colin Renfrew (1937–2024) například rozeznával šíření down the line, kdy s větší vzdáleností komodity přirozeně ubývá, a directional, které je zacílené na jednu lokalitu, kde se určitý import vyskytuje nápadně silně, a byl tam tedy asi přinášen záměrně. Proč a co představovalo případnou protihodnotu, vědec neuvádí.
Transport předmětů mohla zajišťovat daná skupina, na jejímž území nebo v jejíchž hrobech archeologové suroviny zastihli, a která si pro ně docházela buď záměrně při samostatných expedicích, nebo předměty získávala během pochůzek jakožto jejich vedlejší produkt. Uvažuje se však i o existenci nepřímého zásobování cestou prostředníků. Hlavně v tomto případě by teoreticky šlo hovořit o fungování obchodu.
Směna mezi zemědělci
Pro počátky neolitu, kdy se u nás šířilo zemědělství, se nabízí představa směny zemědělských produktů třeba za med od posledních lovců a sběračů. Obecně však platí pozorování francouzského etnografa Clauda Léviho-Strausse (1908–2009) u jihoamerických Ňambikwárů, který odhalil, že tito původní obyvatelé neměli zájem o žádné potraviny, naopak vyměňovali předměty z dnešního hlediska zcela nesmyslné, jako jsou střepy starých nádob. To souvisí s faktem, že se této činnosti mohli věnovat jen výše postavení, kteří se o zajišťování stravy nemuseli starat.
Směna potravin čili hmotný profit byl pro tyto zprostředkovatele pravěké výměny patrně příliš přízemní, protože by z ní nevytěžili nic pro své společenské postavení. Kvůli osobní zálibě a reprezentaci se na pobřeží sbíraly také mušle ostnovek (Spondylus), které se v období neolitu dostávaly ze Středomoří do vnitrozemí. Tehdy tedy můžeme hovořit o směně, ale o obchodu v důsledku existence nadvýrobku, jak jej definovala marxistická teorie, spíše ne.
Co se týče nadprodukce předmětů z kamene v zemědělském pravěku, během eneolitu se v Evropě rozmáhala těžba silicitů, to je křemitých hornin vhodných na zhotovování štípané industrie, ale ani zdaleka k ní nedochází v každé archeologické kultuře té doby a na každém výchozu vhodného kamene (výchoz je geologický termín označující místo na zemském povrchu, kde je podložní vrstva odkryta a vystupuje na zemský povrch).
Nelze popřít, že vytěžený silicit se oproti jiným kamenným surovinám o něco lépe zpracovával a dovoloval výrobu větších nástrojů. Ty se k práci používaly až druhotně a plnily různé společenské a rituální role – ať již šlo o atributy osobního postavení, například v Tichomoří se nosily velké sekery, dále se jimi „platilo“ nebo mohly být využity jako obětina. U těchto prestižních předmětů nelze vyloučit, že za ně jejich nabyvatel něco směnil, a to buď přímo horníkům, nebo určitému zprostředkovateli.
Dar světu živých
Ne vždy dobývané kameny patřily mezi ty nejlepší. V Krumlovském lese na jižní Moravě se od střední doby kamenné až do starší doby železné získával z třetihorních písků jurský rohovec průměrné kvality. Vrchol těžby spadá až do starší doby bronzové, kdy se zde dolovalo z šachet hlubokých až osm metrů. Množství tehdy rozštípané (a až na výjimky neodnášené) suroviny lze odhadnout na tisíce tun. Když byla příliš znetvořena krajina, šachty se začaly zaplňovat a odtěžené hřbítky znovu navršovat. Rohovec se přitom zpracovával stále více a jeho těžba pravděpodobně souvisela s rituální cestou za podzemními silami, snad předky, přičemž tato hornina byla jejich tradičním darem světu živých.
Z Krumlovského lesa se do oblasti současných Čech, Dolního Rakouska a jižního Polska šířil jediný produkt – srpové čepele z charakteristické rohovcové brekcie. Těžko si představit, že takto ritualizovaný předmět by se stal součástí výdělečně motivovaného obchodu.
Mnohem pravděpodobnější to je v případě severského jantaru, který se na některých pohřebištích únětické kultury starší doby bronzové objevuje ve velkém množství, například na nalezišti v Mikulovicích byl v ženském hrobě odhalen náhrdelník ze čtyř stovek jantarových korálů. Ačkoliv Jantarová stezka, po které se pravěká pryskyřice dopravovala od Baltu k Jaderskému moři, procházela spíše Moravou, vyskytovalo se více jantaru v Čechách.
Přínos bronzových obětin
Doba bronzová získala svůj název podle výroby předmětů ze slitiny mědi a cínu. Z počátku se jednalo o výrobu formalizovaných surovin, ozdob a prestižních zbraní, teprve později se vytvářely prakticky použitelné nástroje. Bronzové artefakty se často objevují samostatně v hrobech i v hromadných archeologických nálezech zvaných depoty, ukládaných hlavně jakožto obětiny.
Nejstarší formalizovanou surovinou z kovu byly bronzové hřivny, jež se u nás vyskytovaly nejčastěji v podobě nákrčníků či náramků, které však nešlo nijak navléknout na tělo, i když existuje několik výjimek. Možná představovaly předmincovní formu platidla, s níž se obchodovalo stejně jako s jinými výrobky z této slitiny kovů. Nelze ovšem opomenout, že bronzové předměty z celého kontinentu směřovaly do severoevropských bažin, kde byly hromadně ukládány coby obětina obávaným božstvům. Tyto rituálně motivované exporty měli stěží v rukou jedinci toužící po výdělku.
Lidé doby bronzové zato mohli ovládat obchod se solí, která představovala vítaný doplněk pokrmů. Kdo si jednou osolil maso, chleba nebo obilnou kaši, příště neodolal. Zájmem o tuto surovinu lze vysvětlit bohatou výbavu hrobů na pohřebišti v Hallstattu v Solné komoře, kde se sůl v době bronzové i železné těžila z nitra hory. Získávala se též na Krakovsku v dnešním Polsku či v okolí současného města Halle nad Sálou v Německu.
Iracionalita vs. technika
Z českého území chybějí písemné prameny, z nichž bychom mohli potvrdit existenci obchodu ještě v době kolem přelomu letopočtu. Jihoevropské prameny nás ale ubezpečují, že v antice obchod vzkvétal a jeho úspěšní provozovatelé se domohli výsostného postavení ve společnosti. Roli všeobecného ekvivalentu (komodity sloužící jako uznávaný prostředek směny v dané společnosti) zastával ve Středomoří původně dobytek (pecus), jenž dal název i latinskému označení peněz (pecunia).
V době římské republiky u nás sídlili Keltové, kteří si budovali velká opevněná centra zvaná oppida. Některým z nich se přisuzuje výrazná ekonomická role, například na Třísově v jižních Čechách se mělo obchodovat s tuhou a na Starém Hradisku na Drahanské vrchovině s baltským jantarem. Toho se tam po staletí skutečně objevovaly spousty, což věděl již Jan Amos Komenský (1592 až 1670), který na své mapě Moravy toto místo označil jako „Hradisko, ubi myrrha effoditur“ čili „Hradisko, kde je nacházena myrha“.
Otázkou zůstává, zda Keltové s ceněným jantarem obchodovali. Možná v něm měli zvláštní zálibu či věřili v jeho magickou působnost. U nich totiž jeden neví – sice byli schopni vymyslet a přechodně zavést nejrůznější technické vymoženosti, jako je hrnčířský kruh, železné nářadí či velké horizontální pece, avšak zároveň se nechávali řídit z dnešního pohledu zcela iracionálními představami. Právě těmi musíme poměřovat i roli archeologické lokality Němčice nad Hanou, kde byly objeveny četné nálezy mincí, ale také skla, které se tam vyrábělo.
Keltských platidel je už dnes dostupných tolik, že z nich můžeme sestavit celou měnovou soustavu. Otázkou ovšem zůstává, zda sloužily v keltském světě stejně jako v antice, nebo jde jen o marnivou nápodobu cizích vzorů. U Němčic nad Hanou se tak mohlo nalézat jak obchodní centrum, tak společenské středisko se zvláštní, současně těžko pochopitelnou funkcí.
Proti hromadění majetku
Pod pojmem obchod by bylo nejlépe rozumět jen takový způsob šíření komodit (ať už skutečně potřebných, nebo jinak zajímavých), na němž někdo vydělává a zakládá na tom hmotnou stránku své existence. A to má smysl jen ve společnosti, ve které již existuje trh (tedy nabídka a poptávka), umožňující hromadit hmotné statky a oceňovat bohatství. V pravěké společnosti se prestiže dosahovalo jinými prostředky. Tehdejší úspěšní a mocní jedinci jsou v anglofonní etnologii nazýváni big men neboli velcí mužové. Ti se honosili okázalým přerozdělováním hodnot nabytých ovládnutím kontaktů, z čehož plynul jejich vliv, který měl působit dobročinně. Hromadění hmotných statků se naopak posuzovalo negativně. Pro příslušníky málo usazených společností, jež jsou typické ve starší době kamenné, představoval tento typ majetku spíše obtíž, protože jej nešlo přenášet.
Dalším vodítkem pro určování existence obchodu je trvanlivost nabytých protihodnot. Zrní, vypěstované zemědělci, je jistě trvanlivější než maso, které získávali lovci a sběrači. Na obojím je ovšem možné jak vydělávat, tak suroviny rozdat a zvýšit tím své postavení ve společnosti. Nejlepším prostředkem hromadění majetku jsou peníze, ideálně v podobě označených kousků ceněného kovu. Až ony propůjčily obchodu novou kvalitu. Nelze ale tvrdit, že by tam, kde nedošlo k jejich zavedení, obchod neexistoval.
Přes absenci peněz obchodníci jistě tvořili vlivnou skupinu lidí na staroslovanských hradiskách, která je asi zčásti ochraňovala. Například hradisko Pohansko u Břeclavi mohlo představovat emporium, tedy opevněné místo sloužící primárně obchodu. Roli všeobecného ekvivalentu zastávala u starých Slovanů pláténka.
V širším časovém rozsahu i objemu fungoval obchod u severských vikingů, třeba v osadách Birka a Hedeby, ale jistě také jinde v Evropě, nemluvě o dálkové cestě zvané Hedvábná stezka, která spojovala starý kontinent s Dálným východem. V té době už byl obchod doložen písemnými zprávami, ale je zřejmé, že se ne vždy odehrával na peněžní bázi.
Směna ze společenských důvodů
Do jakého období položíme počátky obchodu a jak ho definujeme, podléhá různým názorům. Čím více budeme pojem rozšiřovat a posunovat jeho původ do minulosti, s tím většími nejistotami se budeme potýkat. Vedle různě motivovaného šíření komodit, prováděného namnoze i vlastními silami, se objevuje směna nepotřebných, ale v nějakém ohledu zajímavých předmětů, organizovaná jen za účelem udržování meziskupinových kontaktů. Sem patří takzvaná kula, rituál kruhové výměny symbolických darů mezi obyvateli několika tichomořských ostrovů, kteří si ve dvou vzájemně protichůdných směrech předávají různá pírka, mušle, ozdoby a podobně. Poprvé ho popsal polsko-britský etnolog Bronisław Malinowski (1884–1942), který strávil mezi domorodci na Trobriandových ostrovech dvacet šest měsíců mezi lety 1915 až 1918 a podrobně pozoroval jejich zvyky.
Další články v sekci
Po stopách lyžců a lyžek: Kdy se v Krkonoších objevili první lyžaři?
Koncem 19. století začaly „ski“ pronikat do širšího povědomí a stoupal o ně zájem jako o sportovní i praktický prostředek pro překonávání zasněžených plání či pro vstup do zavátých lesů.
Na české straně Krkonoš lyže údajně poprvé použil v Černém Dole Kajetán Baier, německý učitel z Janských Lázní. V národnostně českém prostředí Krkonoš lze souvislou lyžařskou nit sledovat více než 130 let, neboť roku 1892 dal praktickou novinku na svůj jilemnický velkostatek dovézt Jan hrabě Harrach (1828–1909).
Dva první páry „sněžnic“ či „ski“, jak se tehdy lyžím říkalo, hraběcí lesní správa moudře předala zdejším řemeslníkům, aby se podle nich pokusili vyrobit lyže místní provenience. Po řadě nesnází se to skutečně podařilo. Zdejší výrobky se plně vyrovnaly dovezeným a daly se přitom pořídit za poloviční cenu. Původně sice byly určeny pro hraběcí lesníky, ale jejich kouzlo záhy přilákalo i mnoho dalších ctitelů.
Lyžaři a lyžci
Již roku 1893 se konaly první „ski“ výlety do hor a o dva roky později se v Jilemnici odehrály první regulérní lyžařské závody na našem území. Ve stejné době byl založen Český krkonošský spolek Ski, první samostatná organizace svého druhu v českých zemích, jenž působí dodnes. Jeho členové měli „vyučovati a pěstovati jízdu na ski na zasněžených místech, pořádati výlety jednotlivců aneb celého spolku za účelem zábavním a vědeckým, uveřejňovati je v časopisech veřejných i sportovních, pořádati závody, zábavy a veřejné přednášky“. Program, podobně jako řada pozdějších krkonošských lyžařských klubů, vrchovatě naplňovali.
Výlety bývaly plné radosti a humoru, dámy a galantní pánové si rádi za cíl vybírali některou z význačných bud, kde se těšili na jeřabinku, borovičku, vyhlášenou uzeninu, koláče a jiné dobroty. Velmi oblíbené byly noční návraty. Neobešly se sice bez pádů, ale dávaly příležitost k rozpustilému veselí. Organizování závodů brali „skiáci“ neobyčejně vážně a uvažovali dokonce o vytvoření spolkového stejnokroje. Již v době založení spolku vytvořili dodnes používané heslo „Ať to frčí!“.
Na převážně německém Vrchlabsku se iniciativy chopila lyžařská sekce Rakouského lyžařského svazu, založená roku 1896. Z Krkonoš se pak bílá stopa rychle rozšířila na Šumavu a do dalších hor českého království.
Milovníkem nového zimního sportu byl také Josef Aleš-Lyžec (1862–1927). Pocházel z rodu známého malíře Mikoláše Alše, jenž mu pro jeho knihu Obrazy horské zimní krásy namaloval obálku. Tento velmi vzdělaný učitel se pokusil vytvořit lyžařské názvosloví. Lyžování označil jako „lyžbu“, lyžaře za „lyžce“, ženský protějšek jako „lyžku“, výrobce nového prostředku se podobně jako bednář či stolař měl jmenovat „lyžař“. Záměr se však neujal a Češi zůstali u termínu lyžař převzatého v 19. století z ruštiny. Jedinou připomínkou Alšových jistě upřímných snah je slavný přídomek jeho jména – Lyžec.
S větrem o závod i na pokraj sil
Devadesátá léta 19. století byla rovněž obdobím prudkého rozvoje turistiky, jež zatím mohla být směrována převážně do letního období. Lyže jí ovšem otevřely cestu do zasněžených hor a postupně se staly pro zdejší obyvatelstvo vítaným ekonomickým přínosem. V horách přibývalo horských bud se zimním provozem a vlaky začaly přivážet z vnitrozemí (zejména z Prahy) stále větší množství lyžařských nadšenců.
Důležitou roli tu sehrála úzká spolupráce Jilemnických se Ski klubem Praha a později se Svazem lyžařů v Království českém, u jehož zrodu roku 1903 vedle pražského klubu stály právě jilemnický spolek a Ski klub ve Vysokém nad Jizerou.
Další články v sekci
Domácí spalování plastů: Skrytá hrozba v domácnostech rozvojového světa
Spalování plastového odpadu v domácnostech je v rozvojových zemích mnohem běžnější, než se dosud předpokládalo. Nová globální studie ukazuje, že tato skrytá praxe představuje vážné riziko pro zdraví lidí i životní prostředí.
Spalování plastového odpadu v domácnostech je v rozvojových zemích mnohem rozšířenější, než si dosud vědci i politici mysleli. Ukazuje to nová globální studie publikovaná v časopise Nature Communications, která varuje před vážnými dopady na lidské zdraví i životní prostředí.
Jedovaté topivo
Výzkum vycházel z dotazování více než tisícovky respondentů ve 26 zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Každý třetí dotázaný uvedl, že ví o domácnostech, které plasty spalují, a 16 % přiznalo, že to sami někdy dělali. Nešlo přitom o náhodný vzorek: respondenti byli často výzkumníci, úředníci či komunitní lídři, kteří úzce spolupracují s chudými městskými čtvrtěmi.
Podle hlavního autora studie, Bishala Bharadwaje z univerzity v Calgary, se plast v mnoha domácnostech stává „poslední záchranou“. Když rodiny nemají peníze na čistší paliva a zároveň nemají přístup k pravidelnému svozu odpadu, plastový odpad je zároveň problémem i řešením. Pálí se vše od igelitových tašek přes obaly až po PET lahve – jednoduše proto, aby bylo na čem uvařit nebo se čím ohřát.
Nejde jen o chudobu
Studie ukazuje, že spalování plastů nelze vysvětlit pouze energetickou chudobou. Jde také o improvizovanou reakci na masivní množství špatně spravovaného plastového odpadu. Tam, kde chybí infrastruktura a skládky, se plast hromadí v ulicích – a jeho pálení se jeví jako nejrychlejší řešení.
Právě tato kombinace faktorů způsobuje, že se problém koncentruje v marginalizovaných komunitách a zůstává mimo hlavní proud globální debaty. Jak zdůrazňují autoři, praxe je „mnohem rozšířenější, než si kdokoli uvědomoval“.
Problém, který poroste
Zdravotní rizika jsou přitom značná. Při spalování plastů vznikají vysoce toxické látky, jako jsou dioxiny, furany či těžké kovy. Tyto sloučeniny se snadno vdechují, zvlášť když se topí nebo vaří v malých, špatně větraných prostorech. Dochází také ke kontaminaci potravin – předchozí výzkumy například prokázaly toxické látky ve vejcích slepic chovaných v blízkosti míst, kde se plasty pálí.
Dlouhodobá expozice těmto látkám je spojována s poruchami imunity, hormonálními problémy, rakovinou či poškozením vývoje dětí. Přesto o těchto rizicích mnoho lidí neví nebo nemá jinou možnost.
Autoři studie zdůrazňují, že jejich práce je teprve prvním krokem – chybí přesná data o skutečném rozsahu a geografickém rozložení tohoto jevu. Nejde ale o marginální problém – podle odhadů OECD se má globální produkce plastového odpadu do roku 2060 téměř ztrojnásobit.
Spoluautorka studie Peta Ashworth z Curtin Institute for Energy Transition upozorňuje, že spalování plastů je výsledkem „souhry problémů“: chudoby, rostoucí plastové zátěže a selhávajícího odpadového hospodářství. Řešení proto nebude jednoduché.
Vědci navrhují několik řešení: od lepších systémů nakládání s odpady, přes dotace na čistá paliva pro vaření a vytápění, až po vzdělávací kampaně o zdravotních rizicích i vývoj bezpečnějších technologií. Bez zásadních zásahů ale bude s pokračující urbanizací tlak na improvizovaná a nebezpečná řešení nejspíš jen narůstat.
Další články v sekci
Podpora z fašistického Říma: Italská intervence ve španělské občanské válce
Benito Mussolini hrál klíčovou roli v pomoci povstalcům během občanské války. Navzdory dohodě o neintervenci poskytoval generálu Frankovi rozsáhlou vojenskou pomoc včetně letadel, zbraní a vojáků.
Italská intervence do španělského konfliktu započala 28. července 1936, týden a půl po vypuknutí bojů. Od podzimu působila ve Středozemním moři na podporu povstalců samostatná jednotka letectva (Aviazione Legionaria) a námořní mise. Do jara 1937 Corpo Truppe Volontarie (CTV), jak se italský kontingent nazýval, vybudoval na španělském území celou jednu armádu o síle téměř 50 000 mužů. To znamenalo, že i bez vyhlášení války byla Itálie ve faktickém válečném stavu s republikou a konflikt ve Španělsku přerostl v mezinárodní.
Špatné lodě, skvělá letadla
Podpora vojenských pučistů ze strany italských námořních sil začala koncem července 1936. Válečné lodě zakotvily v přístavním městě Tanger, kam byly zpočátku evakuovány tisíce Italů a dalších cizinců před právě vypuklou válkou. Italské lodě započaly službu u povstalců tím, že vytlačily republikánské námořní lodě z přístavu a vylodily mariňáky z praporu San Marco. Námořníci tak chránili povstaleckou flotilu u Gibraltaru a zabránili ovládnutí Tangeru tamní republikánskou většinou.
Missione Navale Italiana (Italská námořní mise, MNI), které od 3. října 1936 do 22. listopadu 1938 velel admirál Giovanni Ferretti, hrála hlavní roli při zajišťování tras pro italskou intervenční armádu, ale především zlepšila katastrofální stav frankistického námořnictva. Vojenské výkony Mussoliniho loďstva, ať již hladinového, tak ponorek, byly ale hodnoceny jako hrozné kvůli špatně vycvičenému personálu, chybné konstrukci torpéd a zastaralé doktríně, která se nezměnila prakticky od první světové války.
Naopak významnou podporou pro bojující španělské fašisty se stala účast italského letectva. Občanská válka je spolu s druhou čínsko-japonskou válkou považována za konflikt, v němž se poprvé realizovaly a všeobecně přijaly nové strategie totální války včetně systematických náletů na města a civilní obyvatelstvo. Všechna městská, hospodářská a vojenská centra nepřítele měla být preventivně okamžitě zničena, a to bez předchozího vyhlášení války, aby se využil efekt překvapení.
Začátek německo-italského bombardování civilních cílů v Baskicku je datován k březnu 1937, kdy na severu země začala frankistická jarní ofenzíva. Letouny pod vedením náčelníka štábu Wolframa von Richthofena společně s Aviazione Legionaria zaútočily na města Durango a Elorrio, přičemž první nálet byl popsán jako „nejstrašnější bombardování bílého civilního obyvatelstva ve světové historii“.
Černé košile
Dne 25. dubna došlo k brutálnímu italskému bombardování Eibary, o den později se Aviazione Legionaria zúčastnila nechvalně známého náletu na Guerniku. Na jedné straně se 3–6 bombardérů SM.79 podílelo na přímém bombardování centra města. Na druhé straně 13 stíhaček Fiat CR.32 spolu s německými letouny vytvořilo kolem Guerniky „ohnivý kruh“, z něhož byli všichni lidé snažící se uprchnout z města ostřelováni palubními kulomety. Nakonec se opakovaně stala obětí německých nebo italských pum téměř všechna baskická města, dokonce i Bilbao, metropole a nejdůležitější přístav Baskicka.
Bombardování civilního obyvatelstva později Italové intenzivněji prováděli také v republikánských oblastech Aragonie, Valencie a Katalánsko. Nejdéle trvající bombardování směřovali na Barcelonu, která se později stala hlavním městem republikánů. K nejtěžšímu útoku došlo 1. října 1937, později fašistické vedení v Římě zahájilo cílenou bombardovací kampaň. Nálety na Barcelonu pokračovaly až do doby těsně před jejím dobytím frankistickými vojsky v lednu 1939, přičemž v závěrečné fázi se stále více zapojovala i německá Legie Condor.
Zpočátku tvořily těžiště italské intervence ve Španělsku takzvané „černé košile“, Mussoliniho fašistická milice, kterých bylo do konce roku 1936 ve Španělsku již přes 3 000. Účastnily se bojů v okolí Madridu a podílely se na pádu Malagy v únoru 1937. V té době se jejich počet zvýšil na 30 000. Ve Španělsku bojovalo také 20 000 příslušníků duceho armády, kteří sehráli významnou roli při ofenzivě u Guadalajary. Duce trval na tom, aby se jeho síly použily jako jeden celek. To se nelíbilo generálu Francisku Frankovi, jenž chtěl Italy rozptýlit mezi své vlastní muže.
Spásou z nebes tak pro něj bylo střetnutí u Guadalajary, ve které duceho jednotky utrpěly těžkou porážku. Generál Franco poté Italy obvinil z porážky jeho vlastního vojska v bitvě a zakázal Mussoliniho kontingentu znovu operovat ve Španělsku jako samostatná jednotka. Trval na tom, že v budoucnu budou muset Italové být nasazeni ve větších jednotkách složených převážně ze španělských vojáků a pod velením nacionalistických generálů. V srpnu 1937 začaly duceho ponorky torpédovat lodě směřující do republikánských přístavů. Vlády Velké Británie i Francie proti této akci protestovaly a následující měsíc Benito Mussolini tyto útoky na lodní dopravu ukončil.
Důležitý spojenec
Historici se většinou shodují, že italská intervence rozhodujícím způsobem přispěla k Frankovu vítězství. Přestože pomoc Berlína vzbudila větší pozornost a je dnes známější, byl to Řím, který se od počátku podílel na španělském konfliktu vojáky a materiálem v mnohem větší míře než kterákoli jiná zahraniční mocnost.
Německá materiální podpora frankistických povstalců tak nikdy nedosáhla více než poloviny italských dodávek. Kupříkladu zatímco Itálie dodala celkem 414 stíhaček, Německo pouze 282. Co se týče bombardovacích letounů, Řím převyšoval podporu z Berlína v poměru 9:7. Itálie také v březnu 1937 zřídila v povstalecké oblasti četné výcvikové tábory, které začaly připravovat španělské důstojnické kadety, tankové a dělostřelecké obsluhy, ženisty a specialisty na chemický boj. Do konce války prošlo italskými instruktážními středisky přibližně 25 000 mužů.
Zásadní význam se přikládá také přínosu italského námořnictva a jeho omezeným, často tajným a nelegálním operacím. Zajišťovalo přepravu vojáků, zbraní a vybavení pro CTV a Aviazione Legionaria a zároveň bránilo tomu, aby se zásoby dostaly po moři do republiky. Historik Javier Rodrigo upozorňuje, že italský vojenský kontingent ve Španělsku čítal téměř dvakrát více vojáků než celé mezinárodní brigády. Tím, že do země vyslal největší uskupení zahraničních vojsk ze všech zúčastněných států, byl Mussolini tím, kdo občanskou válku skutečně internacionalizoval. Duceho vojáci tvořili přibližně desetinu celé Frankovy nacionalistické armády.
Drahá pomoc
Celkové náklady italské intervence zůstávají nejasné, po stažení CTV v květnu 1939 Itálie vyčíslila oficiální frankisticko-španělský dluh za pomoc na 6 miliard lir (z toho asi 4,17 miliardy pro armádu, dalších 1,76 miliardy pro letectvo a 150 milionů pro námořnictvo). Poté, co Mussolini snížil tyto závazky na 5 miliard lir pomocí odpuštění dluhu, byla tato částka Frankovým režimem Itálii do roku 1967 v plné výši splacena. Historici však odhadují, že celkové výdaje Itálie na intervenci byly vyšší.
John Coverdale a Paul Preston odhadují 8,5 miliardy lir, Brain R. Sullivan považuje za možné až 8,7 miliardy. Javier Rodrigo uvádí, že 6 miliard pokrývalo pouze materiální náklady do června 1938 a odpovídající částka 8,5 miliardy navíc nezahrnovala personální náklady, náhrady škod a zdravotnický materiál. Podle Rodriga by se celkové náklady na zásah měly pohybovat kolem 10 miliard.
Celkové ztráty Itálie včetně raněných, zajatců a nezvěstných se odhadují na více než 16 600 mužů. Řím také do konfliktu investoval více než celý svůj roční vojenský rozpočet a po skončení intervence přenechala Itálie většinu svého vojenského vybavení rozmístěného ve Španělsku novému režimu. Tak vysoké ztráty materiálu měly negativní dopad na výstavbu italské armády a je velmi pravděpodobné, že byly jednou z příčin toho, že země zůstala během celé druhé světové války v pozici vojensky slabého spojence Velkoněmecké říše.
Další články v sekci
Astronomy překvapila záhadná rázová vlna u mrtvé hvězdy
Astronomové objevili u bílého trpaslíka rázovou vlnu, kterou podle současných teorií nemůže takto malá a mrtvá hvězda vytvářet. Zjištění zpochybňuje dosavadní představy o tom, jak tyto objekty interagují se svým okolím.
Astronomové pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO) zachytili nádhernou rázovou vlnu kolem mrtvé hvězdy. Šlo o velmi překvapivý objev. Podle všech známých mechanismů by malá mrtvá hvězda kolem sebe takovou strukturu mít neměla. Zjištění do značné míry zpochybňuje naše chápání toho, jak mrtvé hvězdy interagují se svým okolím.
„Objevili jsme něco, co jsme dosud neviděli, a co je ještě důležitější, něco zcela neočekávaného,“ potvrzuje Simone Scaringi, docent na Durhamské univerzitě ve Velké Británii a spoluautor studie zveřejněné v časopise Nature Astronomy.
„Naše pozorování odhalila silný výron, který by podle našich současných znalostí neměl existovat,“ říká Krystian Ilkiewicz, postdoktorandský výzkumník v Astronomickém centru Mikuláše Koperníka ve Varšavě a spoluautor studie. „Výron“ nebo někdy také „výtok“ je termín používaný astronomy k popisu hmoty, která je vyvržena z vesmírných těles.
Tajemný motor mrtvé hvězdy
Hvězda s označením RXJ0528+2838 se nachází 730 světelných let daleko a stejně jako Slunce a jiné hvězdy se pohybuje kolem středu naší galaxie. Při svém pohybu interaguje s plynem, který prostupuje prostorem mezi hvězdami, a vytváří druh rázové vlny zvané oblouková rázová vlna – „zakřivený oblouk hmoty, podobný vlně, která se tvoří před lodí“, vysvětluje Noel Castro Segura, výzkumný pracovník na Univerzitě ve Warwicku ve Velké Británii a spolupracovník této studie.
Tyto obloukové rázové vlny jsou obvykle vytvářeny materiálem vytékajícím z centrální hvězdy, ale v případě RXJ0528+2838 žádný ze známých mechanismů nedokáže pozorování plně vysvětlit.
RXJ0528+2838 je bílý trpaslík – zbytkové jádro umírající hvězdy s nízkou hmotností – a má kolem sebe obíhajícího společníka podobného Slunci. V takových dvojhvězdných soustavách se hmota ze společníka přenáší na bílého trpaslíka a často kolem něj vytváří disk. Zatímco disk zásobuje mrtvou hvězdu palivem, část hmoty je také vyvržena do vesmíru a vytváří silné výtoky. RXJ0528+2838 však nevykazuje žádné známky disku, takže původ výtoku a výsledné mlhoviny kolem hvězdy zůstává záhadou.
Skupina poprvé zaznamenala podivnou mlhovinu kolem RXJ0528+2838 na snímcích z dalekohledu Isaaca Newtona ve Španělsku. Všimli si jejího neobvyklého tvaru a podrobněji ji pozorovali pomocí přístroje MUSE na dalekohledu VLT ESO. „Pozorování pomocí přístroje MUSE nám umožnilo podrobně zmapovat obloukovou rázovou vlnu a analyzovat její složení. To bylo zásadní pro potvrzení, že struktura skutečně pochází z dvojhvězdného systému a ne z nesouvisející mlhoviny nebo mezihvězdného mraku,“ vysvětluje Ilkiewicz.
Když teorie nestačí
Tvar a velikost rázové vlny naznačují, že bílý trpaslík vylučuje silný výtok již nejméně 1 000 let. Vědci přesně nevědí, jak může mrtvá hvězda bez disku pohánět tak dlouhotrvající výtok, zvažují ale různé možnosti.
Ví se, že bílý trpaslík RXJ0528+2838 má silné magnetické pole, což potvrdila data z přístroje MUSE. Toto pole směruje materiál ukradený z doprovodné hvězdy přímo na bílého trpaslíka, aniž by kolem něj vytvořilo disk.
Výsledky naznačují existenci skrytého zdroje energie, pravděpodobně silného magnetického pole, ale tento „tajemný motor“, jak jej nazývá Scaringi, je třeba ještě prozkoumat. Data ukazují, že současné magnetické pole je dostatečně silné pouze k napájení obloukové rázové vlny trvající několik set let, takže vysvětluje pouze část toho, co astronomové pozorují.
Další články v sekci
Americká mise Mars Sample Return je zřejmě mrtvá. Šanci teď dostane Čína
Ambiciózní mise, jejímž cílem byla doprava vzorků z Marsu na Zemi, se po desetiletích příprav kvůli politice a rozpočtovým škrtům zastavila. První zemí, která by mohla získat materiál z povrchu rudé planety, by se tak mohla stát Čína.
Ambiciózní mise Mars Sample Return (MSR), která měla přinést první vzorky hornin z Marsu zpět na Zemi, se zdá být u konce. Projekt, jenž měl být vrcholem několika desetiletí výzkumu rudé planety a klíčem k odpovědi na otázku, zda na Marsu v minulosti existoval život, narazil na tvrdou realitu politiky a rozpočtových škrtů. Americký Kongres misi výrazně omezil financování – natolik, že její pokračování už nedává smysl.
Marsovský svatý grál
Mars patří mezi nejdéle a nejpodrobněji studované planety Sluneční soustavy. Rovery Curiosity a především Perseverance přinesly přesvědčivé důkazy, že Mars měl v dávné minulosti teplé a vlhké období, tedy podmínky, které by mohly umožnit vznik jednoduchého života. Jenže zásadní otázka – zda tam život skutečně existoval – zůstává bez definitivní odpovědi.
Klíčem měla být právě mise Mars Sample Return. Analýza hornin v pozemských laboratořích, vybavených nejcitlivějšími přístroji, by umožnila zkoumat izotopy, minerální struktury i možné chemické stopy života způsobem, který žádný rover na Marsu nikdy nedokáže.
Není náhoda, že už v roce 2011 vědecká komunita označila návrat vzorků z Marsu za nejvyšší prioritu planetárního výzkumu. Ještě donedávna to tak prezentovala i sama NASA – ve spolupráci s Evropskou kosmickou agenturou (ESA).
Příliš složité, příliš drahé
První fáze mise už proběhla a byla mimořádně úspěšná. Rover Perseverance během svého pobytu na Marsu odebral a pečlivě uložil 33 vzorků hornin a prachu, vybraných tak, aby poskytly co největší vědeckou hodnotu. Tyto hermeticky uzavřené tuby dnes leží na povrchu Marsu a čekají na vyzvednutí.
Jenže právě zde se celý projekt zastavil. Návrat vzorků z Marsu je technologicky bezprecedentní operací. Podle původního plánu měl na Mars přistát speciální modul, kam by Perseverance vzorky dopravil. Z modulu by pak náklad putoval na oběžnou dráhu, kde by se setkal s další sondou, která by vzorky dopravila na Zemi.
Cena tohoto inženýrského mistrovského kousku se ale vyšplhala na 11 miliard dolarů. I po přepracování architektury mise se odhadovaná cena pohybovala kolem 7 miliard. Do hry nedávno vstoupila společnost Lockheed Martin, která nabídla zjednodušenou a levnější verzi mise MSR, ani to ale zjevně nestačí. Vysoké náklady a technologická rizika udělaly z MSR snadný terč rozpočtových škrtů.
Politika vs. věda
Ačkoli Kongres odmítl některé nejtvrdší škrty navrhované administrativou Donalda Trumpa, bylo jasné, že šetření se NASA nevyhne. Drahá, složitá a politicky citlivá mise Mars Sample Return se tak stala obětí kompromisu.
Oficiální rozpočtový dokument pro rok 2026 říká otevřeně, že stávající program Mars Sample Return není podporován. Místo toho NASA dostane asi 110 milionů dolarů na vývoj dílčích technologií využitelných v budoucích misích k Měsíci a Marsu. To je však jen zlomek toho, co by bylo potřeba k dokončení MSR. Spolupráce s ESA, klíčovým partnerem projektu, navíc zřejmě skončila – a to nejen z finančních, ale i geopolitických důvodů.
Na tahu je Čína
Zatímco Spojené státy couvají, Čína postupuje vpřed. Má vlastní plán na získání a dopravu marsovských vzorků a nyní i reálnou šanci stát se první zemí, která přiveze materiál z Marsu na Zemi. Její mise je sice technologicky jednodušší a vzorky nebudou vybírány s takovou vědeckou pečlivostí jako u Perseverance, ale prvenství má ve vědě i politice velkou váhu.
Vzorky odebrané Perseverance pravděpodobně zůstanou na Marsu dlouhá léta, možná i desetiletí. V chladném a suchém prostředí vydrží velmi dlouho, takže šance na jejich pozdější využití stále existuje. Otázkou je, kdo a kdy se pro ně vypraví.
Pro vědce a inženýry, kteří této misi věnovali roky práce, je ale současný vývoj tvrdou ranou. Mars Sample Return měl být historickým milníkem planetární vědy. Místo toho se stal připomínkou toho, že ani ty největší vědecké sny nejsou imunní vůči politice a ekonomickým hlediskům.
Další články v sekci
Tři dny flámování stačí: Jak rychle dokáže alkohol poškozovat střeva a játra?
Nová studie na myších ukazuje, že už několik dní intenzivního pití alkoholu může narušit střevní bariéru, spustit imunitní reakci a nepřímo poškodit játra – mnohem rychleji, než se dosud předpokládalo.
Alkohol je u lidí jednou z hlavních příčin jaterních onemocnění. Mnohem méně se ale ví o tom, jak alkohol působí na střeva, tedy na orgán, který s játry úzce souvisí – játra ovlivňují trávení pomocí žlučových kyselin a imunitních signálů, zatímco střeva dodávají játrům látky vznikající z potravy i z činnosti střevních bakterií. Játra tak mají zásadní vliv na zdraví střev a zdraví střev má zase zásadní vliv na zdraví jater. Pokud alkohol poškodí jeden z těchto orgánů, je velmi pravděpodobné, že se negativní efekt přenese i na druhý.
Myši na tahu
Tým vedený gastroenteroložkou Gyöngyi Szabó z Beth Israel Deaconess Medical Center se zaměřil na to, co se děje v nejranějších fázích nadměrného pití. Vědci po tři dny podávali laboratorním myším vysoké dávky alkoholu – v přepočtu zhruba metabolický ekvivalent jedné lahve vodky denně u člověka.
Na rozdíl od dlouhodobých modelů chronického alkoholismu se u pokusných myší neobjevily klasické známky střevního zánětu. Vědci ale zaznamenali výrazné poškození horní části tenkého střeva, konkrétně jeho sliznice. Alkohol zde vyvolal poranění buněk a dlouhotrvající imunitní reakci, která přetrvávala ještě den po poslední dávce alkoholu.
Řetězová reakce
Klíčovým zjištěním studie, publikované v odborném časopisu Alcohol: Clinical and Experimental Research, je zvýšená „propustnost“ střeva. Tento stav, často označovaný jako „děravé střevo“, umožňuje bakteriálním produktům a dalším škodlivým látkám pronikat ze střeva do krevního oběhu. A právě zde vstupují do hry játra.
Krev proudící ze střev je nejprve filtrována játry. Když se do ní dostanou toxiny, játra na to reagují zánětem. Experimenty ukázaly, že poškození střevní bariéry vedlo k měřitelnému poškození jaterní tkáně. Jako nejpřekvapivější se ukázala rychlost celého procesu: poškození bylo patrné už tři hodiny po požití alkoholu a přetrvávalo 24 hodin po ukončení konzumace alkoholu.
„Náš výzkum odhalil, že i krátké epizody s intenzivním pitím alkoholu mohou spouštět zánětlivou imunitní reakci a oslabovat střevní bariéru,“ vysvětluje Szabová. „Může to být počátek alkoholového poškození střev a jater.“
Chronické pití alkoholu je dlouhodobě spojováno s narušenou střevní bariérou i s jaterními chorobami. Nová studie Gyöngyi Szabó ale naznačuje, že zdravotní dopady nemusí vznikat až po letech nezřízeného pití alkoholu. I nárazové pití dokáže během několika hodin narušit střevní bariéru, vyvolat zánět a nepřímo poškodit i játra. Stačí pouhé tři dny intenzivního pití alkoholu a v těle se mohou spustit procesy, které vážně ohrožují zdraví.
